Skryté cesty 30

Kdepak Harry skončil? To bude překvápko :P




Harry měl štěstí. V pustině už po pár hodinách narazil na úzkou stezku, která vedla skrz. Vydal se po ní. Mezitím si snažil vzpomenout si na formuli ohřívacího kouzla. Ne že by byla přímo zima, ale lehký vánek na planině byl velmi čerstvý. Brzy zapadl do unaveného, ale vytrvalého rytmu chůze. Kalná obloha mu na energii příliš nepřidávala. Stejně jako vzpomínky, které se začaly probíjet do jeho vědomí. Nikdy neslyšel nikoho řvát tak syrovou agónií jako když Náměsíčníkovy čelisti trhaly Viga. Nemohl ten zvuk dostat z hlavy. A Snape... Severus neudělal nic. On to nařídil. Harrym projel strach jako ledový šíp, když si uvědomil, že tuhle stránku toho muže nikdy neviděl a vidět nechtěl. Jak to mohl udělat? Jak? Jak!? Z pomsty? Kvůli smrti toho druhého muže, Sorena? Vážně by byl Severus schopný tohle udělat ze msty? Harry tomu nechtěl věřit, ale otázky se najednou vrstvily jedna na druhou. Vzpomněl si na tu chladnou vraždu smrtijedů, kteří jej napadli v Bradavicích. Jak byl Snape schopný tak lehce vzít život? Vigo přirovnával jejich pouto k otroctví a Severuse to rozhodně rozhodilo. Harry zaťal čelisti. Začínalo toho být příliš.

Bylo ve své podstatě vítanou úlevou, když, za sebou uslyšel jakési zvláštní klapání, odfrkávání a jemné cinkání. Napjatě se zastavil, s hůlkou v pohotovosti. Znělo to jako nějaké zvíře. Než se stihl rozhodnout, jestli se nemá pokusit nějak schovat, v oparu, který s postupujícím sluncem houstnul, vytušil koňskou siluetu. Málem by se zasmál vlastní hlouposti. Vážně - nepoznat koně? I když vlastně, viděl naživo jezdce na koni jen jednou, v mudlovském Londýně, a to jízdní stráž. Tenhle kůň také nesl jezdce, od toho to cinkání, jak zvonily přezky. Teda, Harry předpokládal, že by to mohly být přezky.

Pevněji sevřel hůlku a doufal, že se neblíží nepřítel. Po tom, co viděl v pevnosti Dravenů by se nedivil, kdyby ještě používali koně. Jejich soudní metody a mentalita totiž středověk připomínaly rozhodně. Jen pomyšlení na pevnost Dravenů v něm zažehlo jiskru hněvu.

Ano, přišlo mu to trochu divné. Ale třeba si někdo vyjel na projížďku. Když však jezdec přijel blíž, mladík na něj udiveně zíral. Byl to muž ve středních letech. Do obličeje mu příliš neviděl kvůli těžkém plášti a kápi. Spadala muži do obličeje a halila většinu postavy. To oblečení ale mělo do moderního rozhodně daleko. Harrymu připomněl obrázky z učebnice dějin čar a kouzel. Ty obrázky byly to jediné, co jej na té učebnici vlastně zaujalo. Vysoké, kožené jezdecké boty, plátěná halena velice starodávného stylu, kalhoty neviděl. Muž měl v závěsu u sedla připoutanou hůl. Tu však hbitě vyprostil, když spatřil Harryho. Výhružně pozvedl a rázným hlasem na něj něco zvolal. Nejdřív to Harrymu přišlo podobné angličtině, ale jinak nerozuměl ani slovo. Nervózně pozvedl ruce,

"Nerozumím vám," snažil se znít neškodně. I na tu vzdálenost vytušil mužovo zamračení. Jeho obličej stále z velké části kryla kápě, ze které vystupovaly jen hustý hnědý plnovous sahající téměř k hrudi. Cizinec řekl něco jiného, pomaleji a zřetelněji. Přesto Harry znovu zatřepal hlavou, že nerozumí. Muž mávl holí a mladík polekaně vykřikl, protože k němu z hole najednou vyrazil magický zášleh. Uskočil z cesty do strany a tasil hůlku.

"Protego!" vykřikl. Kouzlo zajiskřilo, když se po něm cizincova magie svezla. Muž se však při pohledu na hůlku zarazil a zamyšleně si promnul husté vousy. Přestal na Harryho mířit holí a sesedl. Jeho hnědák neklidně pohodil hřívou. Muž vrátil hůl do závěsu a shodil kápi. Hnědé vlasy mu ustupovaly z čela a spadaly na ramena. Měl tmavé, ostré oči a hranaté rysy obličeje. Pokynul velice jednoznačně Harrymu, aby přišel blíž. Mladíkovi se moc nechtělo. Při sesedání muž odhalil velice reálně vypadající meč, který mu visel u boku. Muž to gesto však zopakoval o dost méně trpělivě. Harry jen zavrtěl hlavou a ukázat na meč. Jezdec se na něj znovu zamračil, ale meč ostentativně vytáhl z pochvy a položil na zem a ukázal prázdné ruce. Až tehdy k němu Harry přistoupil blíž, ale s hůlkou pořád připravenou. Muž se musel trochu sklonit, ale ve chvíli, kdy mladíkovi pohlédl do očí, už bylo pozdě, aby cuknul. Cizinec se mu velice obratným nitrozpytem dostal do myšlenek.

Harry propadl panice.

Ven! soustředil se a tou myšlenkou vytlačoval nezvaného hosta. Muž se však nenechal. Místo toho se Harrymu v hlavě zformovalo slovo.

Maerlyn. Následovala ho taková zvláštní myšlenka. Harry najednou věděl. Ten muž se ho snažil zeptat, kdo je! Jen nemohl komunikovat přímo slovy, proto vysílal spíš vjemy a pocity. Mladík se pokusil ovládnout paniku a odpor z vpádu do myšlenek.

Harry, zformoval svoje jméno a snažil se předat tomu druhému dotaz na to, kde vlastně je. Jako odpověď se mu najednou začala za očima míhat sekvence obrazů. Nejprve uviděl jezdce na nádvoří nějakého starého hradu, jak mu někdo chystá koně. Jezdec se na něj vyhoupl. V dalším obraze se vzdaloval od hradu na zarostlém kopci, kterému z oken vlály prapory. Poslední obraz byl rozestavěný další hrad a Harry vytušil, že to je cíl mužovy cesty. Ani jedno místo však nepoznal. Dokud se mu v mysli nezformovalo další slovo a nespojilo se s tím předchozím. Kamelot.

Maerlyn a Kamelot. Merlin a Kamelot!

On se nepropadl jen na úplně jiné místo, ale i do úplně jiného času!

Ne, ne, to si nejspíš špatně vyložil. Možná je to nějaká skupina nadšenců, kteří se snaží oživit historii. Takoví existují určitě i mezi kouzelníky.

Jenže už v té chvíli vědě, že se snaží obelhat sám sebe.

Hrůza a panika mu zahltila myšlenky. U Merlina, ne, ne! Teď to hluché spojení mezi ním a Severusem dávalo smysl. Co když každý skončili jinde a jindy? A co Hermiona a Remus?! Svět se s ním začal točit. Jak se dostaně domů?!

Najednou s ním muž prudce zatřásl. Chtěl vědět, jak se tady ocitl Harry a co se děje. Harry se pokusil seřadit svoje vzpomínky. Příchod do Ledové pevnosti. Bitevní vřava a průnik do chráněné věže. Drásavé vítězství nad Lordem Vigem a zborcení věže. Zatímco se na to soustředil, chmuřil se Maerlyn víc a víc. Poté se z Harryho myšlenek stáhl. Chvíli rozmýšlel, zatímco mladík bojoval s návalem čiré paniky. Myslel, že to prostě... že skončil jen daleko od domova. Od Severuse. Vzdálenost by překonal. Čas překonat nejde! Měl pocit, že svět se s ním točí, země se mu zhoupla pod nohama. Najednou se zvedla a praštila ho do obličeje. Silný stisk ho vzápětí vytáhl do sedu. Něco se mu přitisklo k ústům a ucítil něco mokrého, tekutého. Sotva se mu to dostalo do úst, vyprsknul. Pálilo to úplně příšerně! Trochu nechtěně polkl a začal kuckat. Rozhodně ho to však přivedlo k plnému vědomí. Muž mu pomohl na nohy. Harry měl však stále ke klidu daleko.

Ale narazil na Maerlyna, na legendárního Merlina. To přece nemůže být náhoda, že potkal největšího čaroděje všech dob. To musí něco znamenat. Třeba ho dokáže poslat domů!

Muž se otočil ke koni a jednoznačným pohybem vyzval Harryho, aby ho následoval.

A tak se oba vydali na cestu, protože Harry neměl kromě Maerlyna žádné jiné východisko.

O sedm let později

"Jsem připravený na cestu, Maerlyne," snažil se Harry nepřímo popohnat staršího čaroděje na cestu. Nechápal, že ten kouzelník vždycky dorazí včas, když není schopný se za půl dne sbalit! Muž jen něco zavrčel o uspěchaném mládí a poslal ho pro koně. Čekala je dvoutýdenní cesta, kterou Maerlyn před sedmi lety předpověděl.

Harry se trochu pousmál, když si vzpomněl na to předurčené setkání. Maerlyn mu kdysi vysvětlil, že jej původně považoval za přízrak, na té cestě se mu občas ukazovaly. Navíc cítil kolem Harryho silnou magii, která prýštila z tehdy stále aktivního mladíkova maskování za svého kmotra. Když však poznal, že před ním stojí kouzelník, byl velice překvapený. Věděl sice, že ta cesta nebude obyčejná, ale to, že z budoucnosti do Walesu spadne mladý čaroděj, to by ho bylo ani ve snu nenapadlo. Vzal tedy mládence s sebou a začal ho nejprve drilovat starou angličtinu. Trochu přitom Harrymu vypomáhal kouzly, takže než po měsíci dorazili k rozestavěnému Kamelotu, dokázal mu mladík kusovitě a s pomocí nitrozpytu sdělit, ze které je doby a že spolu s ním byli v té osudné věži ještě tři další... lidé. Samozřejmě před Maerlynem neutajil, že dva z nich lidé ve skutečnosti nebyli, ale čaroději to nevadilo. Vlastně to úplně pominul. Když mu tedy dokázal vylíčit všechny svoje aktuální trable, dal se Maerlyn do věštění a podivných propočtů.

Jasnovidectví Harry nikdy příliš nevěřil, ale jinou možnost neměl. Čaroděj předpověděl, že za sedm let od té chvíle se na jistém místě nedaleko Glastonbury objeví Hermiona. To by však nebylo nejhorší. Severusův a Remův propad Maerlyn stanovil na okamžik za celých sto třicet šest let. Než to Harry zpracoval strávil týdny v hlubokém šoku a beznaději. Bohužel Maerlyn prohlásil, že ho nedokáže vrátit do vlastního času. Jediné, co pro něj mohlo udělat, by bylo zaklít ho do dlouhého spánku, aby nezestárnul. V tom stavu by dokázal přečkat přes století, které jej dělí od jeho druhů. Na Harryho prohlášení, že on tak lehce nezestárne, se Maerlyn tvářil skepticky.

Každopádně Harry spánek odmítl. Rozhodl se, že se stane Maerlynovým učedníkem a vyčká chvíle, kdy najednou Hermionu, než možnost spánku znovu zváží. Pokud to správně pochopil, zatímco on prožije sedm let, Hermiona se do daného času propadne přímo z té věže. Pro ni uplyne pár vteřin, pro něj sedm let. A to samé se Severusem a Remem. Ještě teď se mu z té myšlenky dělalo občas úzko.

Byla to dlouhá doba a její začátky mučivé. Neznal nic, co by mu pomohlo žít v těch divokých, tvrdých časech. Přirovnával kdysi chování dhampirů ke středověku, ale to netušil ani polovinu. Ocitl se ve světě, kde neexistovalo automatické právo na svobodu a na život, kde nevolníci odváděli daně lenním pánům a záviseli na každém jejich rozmaru. Kde s neúrodou přicházel hlad a s zimou skutečné nebezpečí umrznutí, hladomoru a nemocí. Čtyřicetiletí byli považováni za staré a kdo nemohl pracovat, toho čekalo žebráctví nebo smrt. Život byl rychlý a prudký, stejně jako nátury lidí.

Maerlyn jej neustále nabádal, aby magii skrýval. Časy se měnily a místo úcty vyvolávali čarodějové spíše strach a odpor. Poslední dva roky jej dokonce nechal jako panoše ve službách vévody Ectora. Harry tehdy málem umřel nadšením, když mu Maerlyn řekl, že sir Ector vychovával také malého krále Artuše. Nadšení sice opadlo, ale ta služba nebyla špatná. Společnost na dvoře vévody Ectora byla drsná, ale svým způsobem přátelská a veselá. Na Harryho nebelvírskou hrdost hrálo, že ho začali učit boji s mečem a jízdě na koni. Díky změnám, které u něj vyvolalo pouto se Severusem, naprosto vynikal. Učil se tak rychle, že vévoda Ector mu už po těch dvou letech navrhoval ucházet se o rytířské ostruhy. V tu dobu se ovšem objevil Maerlyn. Harrymu najednou byly nějaké ostruhy úplně ukradené. Nadešel čas vyzvednout Hermionu!

Vrátil se tedy pod Maerlynova křídla. Od vévody však dostal jako dar za dobrou službu krásného ryzáka, postroj, sedlo a meč. Toho daru si opravdu cenil. Vévoda svou přízní příliš neplýtval.

Konečně se Maerlyn vyhrabal z domu. I tak významný čaroděj se občas rád zašil někam daleko od lidí. Jeho lesní domek, kde s ním Harry také strávil docela dost času, byl hezký a útulný, i když velice přírodní. Maerlyn kupodivu neznal žádná uklízecí kouzla. Když mu Harry ukázal dvě, která si pamatoval, propadl starší kouzelník nadšení a začal vymýšlet spoustu nových, občas naprosto bizarních a neužitečných. Kdo by taky potřeboval, aby mu každé ráno přišly k posteli všechny opasky k nástupu a ponožky tancovaly na stole?

"Vzhůru do sedel, chlapče!" zavelel Maerlyn rozmařile. "Jsem zvědavý na dalšího kouzelníka z budoucnosti."

"Z Hermiony budeš nadšený. Je to ta nejchytřejší čarodějka, kterou jsem kdy poznal," pousmál se Harry. Přitom si zase a opět uvědomil, že jeho dávné kamarádce bude pořád patnáct. Zatímco on sám dospěl a pravděpodobně i přestal stárnout. Přesně, jak Severus předpověděl. Koně se houpavě vydali na cestu. Harryho myšlenky zase zabrousily k Severusovi. Postrádal ho. Kolikrát se během posledních let přistihl, že nad ním přemýšlí. Že často dumá, jestli se mu bude líbit, jakým člověkem se Harry stal. Když se nemohl rozhodnout, snažil se vybavit si lektvaristův hlas. Kolikrát se s ním i v duchu bavil... aniž by cokoliv ve skutečnosti vnímal. Pouto zůstávalo mrtvé. Strávili sporu vlastně jen pár dní, ale magie je spojila tak těsně, jak to Harry nikdy s nikým nezažil. Chtěl to pouto zpět. Ale zároveň se rozhodl, že už dál nechce, aby měl Severus na krku nedospělé děcko. I to byl důvod, proč odmítl Maerlynovu nabídku, že jej zakleje do křišťálové rakve, dokud nebude čas se opět setkat. Ne, Harry se rozhodl, že se stane takovým člověkem, na kterého, jak doufal, bude Severus hrdý.

Jeho život byl v tomto čase jen jeho. Nikdo neznal Harryho Pottera. Neměl protivníka, kterého by magií nebo mečem nezdolal. Na Artušově a Ectorově dvoře jej znali pouze jako Harryho, Maerlynova učedníka. Harry se občas cítil provinile, když si užíval osobní svobody. Dokonce ho chvíli i napadlo, vůbec z té doby neodcházet. Čas by přece jednou dospěl do jeho původního roku tak jako tak. Ale tu myšlenku většinou hned zavrhl. Nedokázal si představit, že by prožil přes patnáct set let, než by znovu viděl všechny, které považoval za rodinu. Vždyť kým by potom byl? Staletími unavený cizinec, z jehož vzpomínek vše vybledlo.

Toho se bál nejvíc. Že zapomene. Psal si proto svoje vlastní deníky v každé volné chvíli. Zachytil do nich všechno ze svého předchozího života, jak si to pamatoval. Vozil je všechny neustále s sebou, zmenšené v cestovním tlumoku a uzamčené mocnými zaklínadly. Postupně je doplňoval.

Cesta pozvolna ubíhala pod kopyty koní. Nepříjemností moc nepotkali. Jeli klidným krajem, kde všichni Maerlyna znali a jen hlupák by se odvážil je přepadnout. Harry tušil potíže až v hlubokém hvozdu, ke kterému měli dorazit za tři dny. Žilo tam hodně magických stvoření a ne všechna přátelská. Některá byla i částečně imunní vůči magii, proto zase zůstane na něm, aby přes noc hlídal. Maerlyn rychle postřel mimořádné fyzické dispozice svého učedníka a vůbec neváhal jich patřičně využít. Třeba k tomu, aby se nerušeně vyspal.

Harry měl však čaroděje opravdu ze srdce rád. Maerlyn se staral o vše živé, snažil se vnést harmonii do chaotického světa kolem. Navíc mu tak trochu připomínal Brumbála. Způsob, jakým používal magii, Harryho fascinoval. Ani zdaleka jen nepronášel zaklínadla. Vlastně se zaklínadly a kouzelnými formulemi skoro nepracoval. Ukázal Harrymu, jak využívá magii přímo, bez hůlky nebo hole. Učil ho, že příroda kolem nich je živá a místo nesmyslných zvolání - tím myslel zaklínadla - je většinou lepší se s ní domluvit přímo, s citem, prožít magické souznění. Zaklínadla považoval za berličky pro slabé kouzelníky.

Nakonec i hvozdem projeli bez potíží. Když si Harry odmyslel noční průtrž mračen, se kterou ani jeden nepočítal. Promočený Maerlyn potichu brblal nad zlomyslností víl, ale osušit se bylo dílem chvilky a pak už si dali pozor.

Konečně nadešel kýžený den a cíl jejich cesty. Když Harry přehlížel zrakem rozlehlou, zarostlou louku, snad ani nevěřil, že se Hermiona opravdu objeví. Přece jen jasnovidectví -

Hlasité třesknutí přerušilo jeho čím dál skeptičtější úvahy. Doprostřed louky udeřil z čistého nebe modrobílý blesk. Nic nezapálil a beze stopy zmizel. Na místě, kam dopadl, se však objevila ležící postava. Harrymu se rozbušilo srdce, když pobídl ryzáka, aby se k bezvládné dívce rozeběhl. Kůň se pár desítek metrů od dívky vzepjal. Cítil spoustu magie a ta ho znervózňovala. Harry proto sklouzl z koňského hřbetu dolů a zbytek doběhl. Dech se mu v hrudi zadrhl.

Byla to ona. Na pohled nezraněná Hermiona Grangerová. Harrymu se po tváři šířil šťastný úsměv. Dýchala, srdce jí tlouklo pravidelně. Zvedl ji jako pírko do náruče. Maerlyn na něj čekal na okraji louky a samolibě se usmíval.

"Nedaleko je studánka, u které se utáboříme," oznámil Harrymu, když se k němu vrátil. Ryzák šel za svým jezdcem jako pes. Až u Maerlyna Harry složil Hermionu do trávy, vyhoupl se na koně a odlevitoval dívčino tělo k sobě nahoru. Bezpečně ji usadil před sebe, aby ji mohl přidržovat a rozjeli se.

Studánka se nacházela opravdu nedaleko, snad pár minut jízdy. Maerlyn pomohl Harrymu složit dívku na zem na houni. Harry jí začal namočeným cípem pláště omývat obličej. Jak se mu najednou zdála strašně mladá a křehká! Hnědé oči se za chvíli mátožně otevřely. 

"Hermiono? Vnímáš mě?" Harrymu zněla jeho mateřská angličtina najednou divně, slova hledal jaksi těžkopádně.

"Harry?" zamumlala dívka, když zaostřila na povědomé oči a jizvu nad nimi. "Vypadáš divně," pronesla zvolna. Do jejího pohledu se rychle vracela ostrost.

"Zkus se posadit a napít, vysvětlím ti, co se stalo," podával jí Harry pohárek, ve kterém byla voda smíchaná s jedním z Maerlynových lektvarů. Dívka to s jeho pomocí zvládla a hned se jí udělalo o dost lépe.

"Co se stalo? Ta věž se prostě rozpadla. Proč jsem seděla dole sama na schodech? To bylo tím, co mi ten mizera řekl, co? Očaroval mě!" začala se rozčilovat. Harry musel chvíli pátrat v paměti, než si uvědomil, o čem Hermiona vlastně mluví. Buď Soren nebo Severus ji vlastně opravdu nějak omámili hlasem, aby za nimi nešla nahoru do nebezpečí. U Merlina, opravdu od té chvíle uběhlo už sedm let?

"Herm, ta věž je teď ten nejmenší problém. Dobře mě poslouchej," zvážněl Harry a začal vyprávět. Hermiona poslouchala velice soustředěně a postupně bledla.

"Ty už jsi tu sedm let? Proboha. Nedivím se, že nebýt jizvy, skoro bych tě nepoznala," promnula si kořen nosu. "Takže já tu sedím někdy v polovině pátého století vedle legendárního Merlina. To je síla," vydechla. "A Snape s Remem se objeví až za sto dvacet devět let? Proboha," zopakovala. Na Harryho však udělala ohromný dojem. Snášela tu dávku informací daleko lépe, než tehdy on sám. Znovu musel obdivovat její racionalitu.

"Musí být cesta, jak se vrátit. Ty máš šanci se naší doby dožít, ale já ne," pronesla Hermiona skřípavě.

"Maerlyn nás přenést domů nedokáže. Neslyšel nikdy o nikom, kdo by zkoumal magii času. Uvažoval jsem dokonce nad cestou do Egypta za dalším velkým mágem, to mi věř. Ale čekal jsem tu na tebe a budu čekat i na Severuse a Rema. Ve skutečnosti se mi tu žije docela dobře," povzdychl si Harry.

"Tou dobou už budu stará a seschlá jako švestka," namítla zhrozeně Hermiona.

"Maerlyn tě může uložit ke spánku tak hlubokému, že se v tobě život skoro zastaví. Nezestárneš," nabídl jí Harry východisko. Hermiona otočila konečně zrak a pořádně se na Maerlyna zadívala. Starší čaroděj se zabýval přípravou ohniště, pěkně ručně. Předstíral, že jejich konverzaci vůbec nevnímá, ale Harryho neošálil. Ten starý lišák se snažil z nové angličtiny pochytit co nejvíc.

"Musím se rozhodnout hned?" zeptala se.

"Myslím, že nemusíš. Navíc to kouzlo spánku mě naučil. Kdyby se naše a Maerlynovy cesty rozdělily, můžu tě uspat i já," uklidnil ji Harry. Dívka si přitáhla kolena k sobě.

"Dostaneme se domů," prohlásila a nebyla v tom ani špetka otázky, jen skálopevné odhodlání.

O dvacet osm let později

Harry hnal koně závratnou rychlostí. Maerlyn měl potíže. Velké potíže.