Skryté cesty 29

Děkuji vám za povzbudivé komentáře :) Určitě se budu snažit příběh dokončit, to vám můžu slíbit.

A aby toho nebylo málo, tak následky války zasáhnou naše hrdiny ještě jednou.




Minerva McGonagallová svolala před setměním poradu učitelského sboru. Tedy jeho zbytku. Hagrid, Filius Kratiknot, Aurora Sinistrová a Sibyla Trelawneyová už odpočívali věčným spánkem. Budiž jim země lehká.

Sešli se ve sborovně. Všichni obyvatelé hradu měli nervy napjaté z nečekaného poplachu, ale ředitelka se chtěla nejprve poradit s kolegy ohledně nejlepšího postupu, než se vyjádří k situaci. Poradu svolala napůl tajně. Nelíbila se jí rostoucí bystrozorská klika, která začínala čím dál hlasitěji mluvit o nové britské vládě. O novém uspořádání, které hlásali. Návrat ke starým pořádkům, u Merlina! To bylo heslo Voldemorta! Kdyby Minervu nezmáhala ta únava usazená až v kostech, snad by v sobě našla energii vypořádat se s nimi ihned. Teď však vystoupil naléhavější problém. Rychlým, úsporným krokem rázovala chodbami hradu. V jejím srdci jí navždy zůstane domovem. Teď však cítila bolest a žal, kterými nasákly hradební zdi.

Začínám stárnout, pomyslela si, když se přistihla při takovém chmurném rozjímání.

Už ji ve sborovně čekali. Usadili se kolem stolu, který jim všem nyní připadal chladný, cizí. Normálně by na něm stál dostatek čaje a sušenek. V čele by seděl Brumbál s nečitelným, šibalským nebo přísným výrazem. Z chodeb by doléhaly kroky a hlasy studentů. Probírali by věci, které se ve světle nedávno minulých událostí zdály nicotnostmi. Prospěch, porušení školního řádu, osobní problémy, ministerská nařízení, rodičovské dopisy.

Brumbál už s nimi nikdy nezasedne. Jeho místo zaujala Minerva. Několik židlí zelo prázdnotou. Charity Burbageová, profesorka studia mudlů, scházela také. Převezli ji ke sv. Mungovi jako jednu z prvních. Utrpěla tak vážná zranění, že Minerva napůl očekávala, kdy dojde zpráva o její smrti. Ale doufala. Charity byla silná, odvážná žena. Pokusila se vstoupit do cesty mezi Voldemorta a Brumbála.

Ředitelka přejela shromážděné pevným pohledem. Severus Snape, její nový zástupce, Pomona Prýtová, madame Pomfreyová, Cuthbert Binns, madame Hoochová, Elisa Vectorová, Batsheda Babblingová a přidal se i Horácio Křiklan. Nemusela žádat o ticho. Jejich unavené výrazy prozrazovaly, že ať už jde o cokoliv, chtějí to mít rychle za sebou. 

"Nebudu chodit kolem horké kaše, milí kolegové a kolegyně," začala tedy Minerva. "Kolem hradu se potuluje něco velmi nebezpečného. Nevíme, co to je - zatím. Musíme se rozhodnout, zda evakuujeme děti, nebo se naopak uzavřeme na hradě. Dosud nemám spolehlivé zprávy o situaci na většině britského území. Sv. Mungus je zabezpečený, stejně tak londýnské kouzelnické úřady. A neříká se mi lehce, že rodiče našich dětí, kteří nejsou na hradě, jsou možná všichni po smrti. Někteří studenti se již pokusili svoje rodiny venku kontaktovat, ale je ještě příliš brzy na odpověď. A někteří.... viděli své drahé tam... venku," Minervě lehce zakolísal hlas. Přesto však se snahou o věcnost pokračovala.

"Po přesunu zraněných do nemocnice a po pohřbech máme v současnosti na hradě dvě stě čtyřicet dva studentů, z nichž většina je z prvního až čtvrtého ročníku. Dále se tu nachází třicet tři bystrozorů a přibližně tři sta padesát civilních osob, většinou z řad rodin studentů. Velká část zbylých azylantů dnes Bradavice opustila, aby se vrátila domů."

"Měli bychom se pokusit toho tvora vyhledat a zničit. Nemá smysl čekat uvnitř poničeného hradu a není zodpovědné pustit děti ven, když tam něco číhá," pronesl rozhodně Snape.

"Souhlasím se Severusem," pokývla madam Hoochová. "Nemůžeme nečinně vyčkávat."

"Zatím nemáme vůbec představu, co to je," namítla Vectorová. "Vlastně jsi nám neřekla vůbec nic, Minervo."

"Severusi," kývla ředitelka na Snapea.

"Kolem Bradavic je půda nasycená černou magií. Prokletá. Našel jsem v lese roztrhané tělo. Toho zabitého něco okousalo velmi ostrými a širokými čelistmi. Jistě, může to být nějaký hladový tvor ze Zapovězeného lesa. Ale obávám se démona," pronesl Severus důrazně.

"Severusi, snad ani Ty-... ehm... Voldemort by nebyl tak hloupý, aby něco vyvolával" namítl poplašeně Křiklan.

"Povolal armádu upírů proti hradu plnému dětí. Vážně svou námitku považujete za argument?" jízlivě opáčil Snape.

"Myslím, že tak jako tak bychom se měli snažit zajistit bezpečí Bradavic aktivně," vložila se do diskuze stará profesorka starodávných run, Bathsheda Babblingová. "Nemůžeme studenty poslat ven, když tam hrozí nebezpečí." Binns celou dobu její řeči vážně přikyvoval.

"Budeme muset oslovit bystrozory," přitakala zachmuřeně Minerva. Všichni se dívali na ni, proto jen ona zachytila Severusův náhlý úsměšek.

"Zařídím to," nabídl se lektvarista věcně. "Vyřídíme to, Minervo. Spolehni se." Marion v Severusově kůži sice znala věštbu lady Dravenové, ale bylo jí nad slunce jasnější, že bystrozorská klika "Zemský sněm" není tou pravou cestu. Takže si dá opravdu záležet, které z nich přesvědčí k potenciálně sebevražedné misi.

***

Když vlkodlačí čelisti rozervaly šlahouny, které je poutaly, svezl se Harry na zem. Zdálo se mu, že jeho myšlenky se pohybují v husté, kalné mlze. Místnost páchla krví. Vzduch kromě toho kovového pachu sytilo i sténání Bílé smrti. Náměsíčník mu oddělil končetiny od těla. Ani dhampir se neléčí tak rychle, aby se pár příštích hodin měli čeho od Viga bát. Mladík tiskl křečovitě oči k sobě. Nechtěl to vidět. Bál se otevřít oči a neměl sílu ten strach skrýt. Jenže nakonec musel. A přestože zíral pouze na podlahu, periferní vidění ho zrazovalo.

Severuse udržela částečně vzpřímeného jen síla vůle. A vztek, nenávist. Jeho oči odmítaly pohlédnout na Sorenovo tělo. Místo toho se upíraly na tvora, který jediný mohl odpovědět Severusovi na všechny jeho otázky. A taky to udělá. Ó ano, udělá.

"Remusi, odveď Harryho dolů a hlídej jeho a slečnu Grangerovou," přikázal tiše a bezvýrazně vlkodlakovi.

"Pojď... pojď už pryč," vyrazil ze sebe Harry. Cítil, že se začíná třást a zvedal se mu žaludek. Náměsíčník stál u dveří a čekal na něj.

"Za chvíli budu dole. Běž s vlkodlakem. Ještě to tu vyřídím," opáčil Severus tónem, který nepřipouštěl kompromisy. Mladík se nejistě postavil. Otevřel ústa, chtěl něco namítnout. Následně je zase zavřel. Neměl na to sílu. Severusova mysl se zase stala diamantovou pevností.

Prostě klopýtal dolů a byl rád, že těžké bouchnutí dveří odřízlo veškerý zvuk z podkrovní místnosti.

Na odpočívadle ho přepadla prudká závrať a nevolnost. Opřel se zády o stěnu, aby neupadl. Vlkodlak se neochotně zastavil. Příkaz zněl odvést mladíka dolů. Neklidně sebou trnul a tlumeně zavrčel.

"Jen chvilku. Dej mi chvilku, Náměsíčníku," zaskřípal Harry, protože bojoval s vlastním žaludkem.

Věž se otřásla v samotných základech. Harry s vlkodlakem sebou poděšeně trhli. Harry se vzchopil. Přidržoval se zdi a vydal se dál. Ozvalo se ohlušivé zahřmění.

Schodiště se mu pod nohama doslova zbortilo.

Harry se propadl do tmy. Tvrdě se udeřil do hlavy a ztratil vědomí.

Probral se s ostrou bolestí hlavy a těžkou nevolností. Ležel na blatech, které připomínaly pohled z Vigovy věže. Po Ledové pevnosti nikde ani vidu ani slechu. V dohledu byla jen mlhou zahalená planina a sem tam pár nízkých, pokroucených stromů. Padla na něj panika.

Severusi? Severusi! SEVERUSI! snažil se navázat spojení, ale bezvýsledně. Ve své hlavě byl naprosto sám. Jako předtím, než se svázali. Ale Severus musí žít, jinak by tu nebyl ani on - Harry. Než si to uvědomil, jeho žaludek už to nevydržel a obrátil se naruby. Naštěstí ani hůlku neztratil.

Takže klid. Přemýšlej, Pottere. Mám hůlku. To je hlavní. Severus je možná v bezvědomí, ale až se probere, najde mě. Já zatím... cesta! Najdu cestu. Cesty vždycky někam vedou - od lidí k lidem. Jo. Tak to udělám, drmolil pro sebe mladík v duchu. Nouzový plán ho podstatně uklidnil.

Stačí dojít prostě někam k lidem, aby zjistil, kam jej to rozpadající se kouzlo vyplivlo. Pak najde určitě nějak cestu domů. Položil si hůlku na dlaň a přikázal jí, aby ukázala sever. Tím směrem se vydal. Zdál se být stejně dobrý, jako kterýkoliv jiný.