Skryté cesty 31 (15+)

Bylo neskutečně lákavé rozepsat detailně, co se s Harrym celé ty roky dělo. Ale ruku na srdce - to by zabralo několik samostatných knih a původní příběh by zcela zanikl. Proto se na mě nezlobte, že to bereme jen tak letem světem :) Protože cíl je jasný - dostat Harryho zpět k Severusovi :)




Harry hnal koně na pomoc starému příteli. Jejich cesty se před několika lety rozdělily. Harry zůstal na dvoře krále Artuše, získal ostruhy a zařadil se do královy družiny. Stárnoucí čaroděj se totiž před několika lety zamiloval a rozhodl se se svou novou láskou, Vivien, cestovat a užívat života. A to prosím pěkně ve chvíli, kdy se klid v království začal povážlivě naklánět. Harry dal tehdy svůj nesouhlas najevo možná příliš výrazně, použil pár ostřejších slov. Čaroděj se na něj snad právem rozzlobil. Každopádně se rozloučili v nepříliš dobrém duchu a až do chvíle před několika hodinami na starého čaroděje občas jen myslel.

Maerlyn mu daroval malý medailon, když prohlásil, že už Harryho nemá co dalšího naučit. Tehdy se zmínil, že ty medailony vytvořil pouze dva - první pro sebe a druhý pro někoho druhého. Kdyby se někdy mělo jednomu z nich něco stát, medailonek toho druhého pukne. Přesně při východu slunce tohoto dne se to stalo. Harry se vzbudil s ošklivou předtuchou a hned první pohled na odložené věci u palandy ukázaly ošklivou prasklinu přes celý amulet. Zdržel se jen natolik, aby si vymohl audienci u krále Artuše a požádal o propuštění. Jakmile král uslyšel, že se jedná o Maerlyna, uvolnil okamžitě Harryho z válečného tažení a převzal velení jemu svěřených jednotek.

Harry měl však ještě jeden důvod, daleko sobečtější. Nesmí nechat Maerlyna padnout! Jinak nezůstane nikdo, kdo by jej mohl zaklít do křišťálové rakve vedle poklidně spící Hermiony. To kouzlo na sebe nemohl seslat sám. Ano, jeho přítelkyně si po dvou letech po jeho a Maerlynově boku zvolila spánek. Harry vytrval. Toužil stát po boku Maerlynovi a sloužit králi. Jenže to bylo kdysi. Když si ještě pamatoval, kým byl. Zrovna, když se rozhodl, že po této poslední bitvě čaroděje vyhledá a požádá ho o dar spánku, se stalo tohle!

Protože sir Harry Potter začal zapomínat. Život předtím, v Nové Anglii, jak na svůj původní čas myslel, se mu jevil čím dál více jako sen. Mnohokrát si jen díky svým deníkům vzpomněl, kým byl. Jen nestárnoucí tvář a postava mu připomínaly Severuse a to maskoval iluzemi. Ale i jeho tvář zapomněl, zůstaly jen vzpomínky na vzpomínky. Proto se rozhodl odebrat se ke spánku. Nechtěl zapomenout poslední zbytečky své minulosti - nebo snad budoucnosti?

Zvažoval to dlouho. Od doby, kdy s Maerlynem odcestovali na bájný Avalon, aby tam uložili Hermionu. Jenže čas běžel. Našel ženu, kterou měl z celého srdce rád. Nemohl by říct, že ji miloval celým tělem a duší, protože vždycky věděl, že jeho duše už patří jinému. Ale jak samota rostla, společnost milé, veselé a plavovlasé Adain, dcery sira Elyana Whitea, mu byla čím dál milejší. Její otec byl jejich blízkosti nakloněn a sama panna Adain také. Proto byli jednoho krásného večera oddáni křesťanským knězem na hradě Kamelotu. Adain dostala věnem tvrz a bohaté statky. Harry, přestože sám mnoho statků neměl, dostal svatebním darem od krále několik bohatých vesnic v okolí jejich tvrze. Po necelém roce se jim narodil úžasný syn, kterého Harry pojmenoval Taliesin.

Tak uběhlo patnáct let, během kterých Harry téměř zapomněl na svůj předchozí život. Rodinu miloval, jeho vážnost u dvora rostla. Dokonce na dlouhé roky odložil i hůlku. K ničemu ji nepotřeboval. Magie byla všude kolem, mohl ji kdykoliv využít. Ale jeho schopnosti se zbraněmi, rychlost a síla, z něj činily skvělého válečníka opředeného mnoha legendami. Jenže pak mu krutá tragédie vmetla do očí, že tento život je jen vypůjčený. Adain zastihla na jezeře nečekaná bouře, která přišla zdánlivě odnikud. Převrhla její loďku a lady se i se dvěma služkami utopila. Tenkrát Harry vyzvedl magií její tělo ze dna jezera. Mohl ji však už jen pohřbít, nic víc. Tehdy začal doopravdy zvažovat možnost odebrat se ke spánku. Jenže jeho syn ještě nebyl úplně připravený převzít panství po otci. Proto myšlenky na Avalon Harry zapudil. Musel žít pro svého syna.

Dnem Taliesinových dvacátých narozenin, když mladík získal vlastní rytířské ostruhy, mu Harry odhalil o sobě pravdu. Opět mohl být na svého syna hrdý. Mladý Taliesin, který otce odjakživa zbožňoval, na něj byl ještě víc pyšný. Smutek z tušeného rozloučení však nebylo lehké překonat a vnesl mezi ně chmurný stín. Brzy však přišlo povolání do války. Trůn krále Artuše se pokusil uzurpovat jeho nemanželský syn, Mordred. Harryho najednou přepadl silný pocit déja-vu, když posel královskou povolávací zprávu doručil. Protože věděl, pamatoval si z budoucnosti, jak tenhle příběh skončí. Přesto shromáždil své věrné a vytáhl králi na pomoc ke Camlanně. A právě tam jej zastihla ta nešťastná novina o Maerlynovi.

Nemusel se ptát na cestu. Všude kolem něj příroda bouřila a zahrnovala ho znameními. Příroda, které byl Maerlyn tak blízký. Stromy kolébaly větvemi stále jedním směrem, stébla trávy lehala přes sebe stejným směrem, dokonce i mraky pluly po obloze, jako by mu radily cestu. Hnal koně do úmoru a najednou ho přepadly dávné vzpomínky tak silně, jako už roky ne. Na planoucí kopuli, ve které umíral jiný, stejně velký a jemu drahý kouzelník. Na Albuse Brumbála, kterého se Severusem nedokázali včas zachránit.

Projížděl tvrzemi a hrady, kde se zdržel jen natolik, aby vyměnil koně padajícího vyčerpáním za dalšího. A pak od malé vesničky, když jednu nebohou hnědku uštval téměř k smrti, pokračoval prostě v běhu pěšky. Až to uviděl. Skleněnou věž ve skalách. Ihned věděl, že právě tam Maerlyna najde. Dokonce když se k věži vydrápal, mohl postavu staršího čaroděje vidět zakletou uvnitř. Maerlyn vypadal slabý, vyčerpaný.

Harry se pokusil prorazit do skleněné stěny díru. Zkoušel ještě spoustu dalších kouzel, i těch nejmocnějších, která znal, ale všechna přišla nazmar. Na skle nezpůsobil ani škrábnutí. Cítil pletence zakletí, jak se vlní kolem Maerlyna a přikovávají ho na místě a v nich vpletené jen napůl podařené stázové kouzlo. To patřilo Merlinovi, proto zřejmě vypadal tak vyčerpaný. Když se nedokázal osvobodit Maerlyn sám ze svého skleněného hrobu, jak jej může osvobodit on?

Maerlyn však dělal něco zvláštního. Snažil gestem něco vyvolat. Několikrát mu kolem prstů zajiskřila magie. Pak se konečně sebral a s viditelným úsilím začal do vzduchu formovat planoucí nápis.

MORGANA

Těch pár písmen jej očividně nesmírně vyčerpalo.

"Morgana tě zaklela, nebo ji mám najít?" nerozuměl Harry. Snažil se křičet. Doufal, že by jej čaroděj mohl uslyšet. Maerlyn snad slyšel, protože se dobrou půl hodinu pokoušel vytvořit další nápis.

NAJDI

"Najdu ji a přivedu, přísahám!" vykřikl Harry. Nečekal a rozeběhl se na další cestu. Morganu LeFay nikdy nepotkal. Donesly se k němu historky o mocné, nevyzpytatelné čarodějce, která je napůl vílou a žije na ostrově Avalonu. Při své jediné návštěvě Jiného světa, jak Maerlyn Avalon také nazýval, ji však nezastihli přítomnou. Nedalo se říct, že by to Maerlynovi vadilo, protože neměl valné mínění o jejím temperamentu. Nyní však zřejmě potřeboval její pomoc a Harry byl odhodlaný ji pro svého mentora získat.

Do Glastonbury, odkud se dalo Avalonu dosáhnout nejrychleji, se dostal za neuvěřitelně krátkou dobu. Po cestě nejedl, nespal. Jen dál a dál štval koně, které sotva stačil měnit. Člověk by to zběsilou pětidenní jízdu nepřežil. Zemřel by vyčerpáním. Harry dorazil k Glastonburskému jezeru naprosto zchvácený. Kůň padl, jakmile se zastavili. Žalostně, slabě ržál.

"Promiň, chlapče, ublížil jsem ti. Já vím," poplácával ho Harry provinile po krku, když mu ždímal do tlamy vodu z namočeného pláště. Sám však přemýšlel, jak přivolat loďku kněžek, které uměly rozhrnout mlhy Avalonu a pozvat poutníky dál. Nakonec sáhl po hůlce a vykouzlil patrona. Na chvíli jen zíral. Dvanácterák se za těch třicet let nijak nezměnil. Bylo to tak... zvláštní.

"Prosím, přijměte mě na ostrov. Je to velice naléhavé," vložil do patrona zprávu a poslal ho pryč. 

Den se klonil k západu a Harry postupně ztrácel naději, že jeho zpráva dorazila a byla vyslyšena. Alespoň že kůň se po dvou hodinách roztřeseně postavil na nohy a přišoural se k vodě, aby se zhluboka napil.

Až pak, když klesla večerní mlha a jezero celé zahalila, uslyšel Harry čistý zvuk rohu. V mlze se kouzlem rozestoupil průchod a z něj se tiše vyplavila loďka s jedinou dívkou na palubě. Měkce přirazila ke břehu a Harry se na ni bez váhání vyhoupl. Koně nechal, aby se pásl na břehu.

"Děkuji kněžkám Bohyně za přijetí," promluvil zdvořile. Mlčící dívka ve světlém plášti se jen pousmála a loďka odrazila od břehu.

Avalon byl velkolepý. Krása jeho zahrad prostoupená mírem, harmonií a klidem uchvacovala. Každé srdce by toužilo zde zůstat, ale směli jen nemnozí. Harry hned po přiražení loďky žádal kněžky o setkání s paní Lefay. 

"Paní je přítomná na tomto ostrově. Je však jen na její vůli, přijme-li vás," upozornila Harryho jedna ze starších žen, ozdobená pouze skromným medailonem.

"Prosím, vyřiďte paní LeFay, že se jedná o život Maerlynův," žádal je muž naléhavě. Žena jen přikývla a odspěchala. Harrymu bylo zatím nabídnuto pohodlí, ale nemohl odpočívat. Ne, dokud nezíská příslib pomoci od Morgany LeFay.

"Prosím, pojďte se mnou. Naše paní vás přijme," přerušila jeho nervózní popocházení kněžka, která právě vstoupila do chrámové zahrady. Tam Harryho poslali, aby čekal na odpověď a čerpal klid.

Morgana LeFay byla výjimečně krásná žena. Její krása dosahovala nádhery měsíčního svitu na mořské hladině. Její plavé vlasy téměř zářily a jen hluboké modré oči pod hladkým bledým čelem prozrazovaly, že už dávno není mladou dívkou.

"Paní," poklekl před ní Harry a sklonil v úctě hlavu. 

"Vstaňte, sire rytíři, a předneste svoje poselství," vyzvala ho Morgana.

"Jménem Maerlyna jsem vás přišel požádat o pomoc. Hrozí mu krutá smrt. Je zaživa pohřben ve skleněné věži. Zřejmě si myslí, že jen vy mu můžete pomoci." Harryho hlas přímo zvonil naléhavostí.

"Magie velkého Maerlyna tedy selhala. Nebo to byl spíš jeho láskou zastíněný úsudek?" ušklíbla se Morgana. "I vy, žák velkého mága, jste zklamal?" Harry překvapeně vzhlédl.

"My, kteří nejsme tak úplně lidé, o sobě navzájem mnoho víme," pousmála se šibalsky lady LeFay. Teď Harry přišel o řeč úplně.

"Pomohu vám, ale budu za to něco chtít. Od vás a pak i od Maerlyna," pohlédla na něj žena zpříma a v jejím tónu nebylo místo pro smlouvání.

"Co žádáte ode mě, paní?" Harry se připravil na ledasco, ale ne na to, co Morgana nakonec řekla.

"Chci váš příběh a příběh dívky, která zde spí v křišťálové rakvi. Odhalíte mi, kdo jste a já vám naoplátku pomohu."

"Vaše přání splním, na to vám přísahám," uklonil se Harry. "Povím vám vše, co se vám zlíbí vědět, ale mám prosbu. Můj příběh je dlouhý, proto bych vám jej raději vyprávěl po cestě."

"Výborně," vítězně a pobaveně se usmála žena. "V tom případě ihned vyrazíme."

***

Jejich cesta zpět ke skleněné věži zabrala téměř dvojnásobek času. Celou to dobu Harry jen tak tak krotil svou touhu popohnat koně. Nejeli pomalu, ale bál se, že dorazí pozdě. Přesto však splnil svůj slib a Morganě vyprávěl. Řekl jí každý detail, na který si vzpomněl, dokonce jí přečetl několik pasáží z deníků, které neustále nosil zmenšené a chráněné při sobě. Zdála se jeho příběhem naprosto fascinovaná.

"Jste vzácný tvor, sire rytíři. Slyšela jsem o vás mnohé a jsem ráda, že jsem vás mohla osobně poznat," prohlásila na konci jeho vyprávění. Bylo to pátého dne jejich cesty u večerního ohně.

"Dávám přednost označení člověk," pousmál se Harry. "Vždy jsem o sobě jako o člověku smýšlel."

"Jak jinak. Přesto si nemohu pomoci a obdivuji vás. Já sama bych necítila tolik odvahy čekat v čase na své drahé. Čas je ten nejtěžší protivník."

"Vím, paní. Proto až královo tažení skončí, chci požádat Maerlyna, aby mě uložil vedle Hermiony ke spánku na vašem ostrově. Začínám zapomínat, kým jsem. A to nechci. Miluji Taliesina. Je to skvělý mladík, jsem na něj právem hrdý a povede si skvěle. Ale jestli zapomenu, kým vlastně jsem, ztratím svou cestu," pronesl Harry tiše. Morgana na to nic neřekla. Jen se znenadání natáhla k Harrymu a vtiskla mu vlahý polibek na rty. Muže tím překvapila, ale nenechal se zaskočit na dlouho. Už to byly roky, kdy pocítil ženské tělo, a zájem paní LeFay se rozhodně nechystal odmítnout.

Plameny příjemně praskaly, když ji položil na měkkou houni. Měla hebkou, krémově bledou kůži a vášnivé rty. Voněla příjemně jako letní sad a její vlasy se ve svitu hvězd třpytily, když se nad ním skláněla. Po dlouhé době dokázal Harry přestat myslet na povinnosti a spěch. Užíval si plnými doušky potěšení, které mu paní Avalonu nabídla.

***

Ke skleněné věži dorazili sedmého dne. Maerlyn ještě žil. Bledý, apatický, ale živý. Morgana přiložila obě dlaně na magické sklo. Její čelo se zachmuřilo.

"Nevím, jestli na to mé síly stačí," skousla si nejistě ret. "Sire rytíři, ujistěte se, že mě nic nevyruší a nezřítí se na nás všechny skály kolem. Pokusím se odčarovat tohle velice důmyslnou past. Naše drahá Vivien zaklela Maerlyna opravdu důkladně."

"Cože? Jak víte, že to byla právě ona?" vyjekl Harry.

"Jezerní panny jsou prchlivé a opravdu nestálé. Nevím, co jí přelétlo přes nos, ale znám jich několik a většina jejich smrtelných milenců skončí buď nějak podobně nebo mají jinou smrtelnou nehodu," odfrkla si Morgana. "Mužům očividně stačí pěkná tvářička a pevná ňadra a s radostí opomenou zbytek," rýpla si. Harry si nemohl pomoct a začervenal se.

"Ale sire rytíři, přece byste se nehanbil," rozesmála se Morgana. "Nyní ustupte a připravte se," poručila mu čarodějka a shodila plášť nedbale na zem. Odstoupila na dva kroky od věže. Vztáhla ruce k nebi a zvrátila hlavu. Ze rtů jí splynula první slova zvláštního vzývání, které Harry ještě nikdy neslyšel. Ani jazyk nepoznával.

Země se začala chvět. Zatímco Morgana LeFay odeklínala kouzlo vodní panny, chvění neustále sílilo. Harry slyšel poplašené ržání koní. Zvířata neklidně podupávala a zdálo se, že každou chvíli utečou. Harry na ně seslal uklidňující kouzlo. Příliš nepomohlo. V koních se bouřil pud sebezáchovy. Mladý čaroděj odložil hůlku a rozpřáhl ruce. Vstoupil magií do kamene.

Drž. Drž pohromadě. Tou myšlenkou a příkazem plnil skály. Chvění sílilo a kolem se začal vířit prach. Ve skle se však objevily první prasklinky. Morganin hlas nabýval na síle a hloubce. Dostávala se do transu. Mírně se houpala v bocích do rytmu odeklínání. Už se ozývalo slyšitelné pukání skla. Čarodějčin hlas se pozvedl do křiku posledních veršů. Celá stavba se začala doslova kroutit a svíjet a najednou prostě explodovala. Než je však stihly skleněné střepy roztrhat, všechny se vypařily. Najednou nezbyla ani jediná stopa po skleněné věži. Morgana klesla na kolena a lapala po dechu. Když k ní Harry s obavami přikleknul, jen mávla rukou směrem k Maerlynovi.

Museli rozdělat tábor přímo na místě. Maerlyn byl na cestování příliš slabý a Morgana se také potřebovala zotavit. Starší čaroděj však projevoval velký neklid, sotva plně nabyl jasného vědomí.

"Musíme jet," prohlásil, když je brzy ráno vzbudil.

"Sotva se udržíš v sedle," namítl Harry.

"Stejně musíme jet," trval na svém Maerlyn.

"Ještě mi dlužíš platbu," usmála se na něj sladce Morgana.

"Co ode mě chceš?" vybafl na ni Maerlyn nerudně.

"Za prvé by trocha vděku neuškodila," zpražila ho žena. "Za druhé tu skutečnou platbu. Chci po tobě jediné. Nesmíte odsud vyjet dříve než s prvním paprskem zítřejšího rána. To je to, co od tebe chci za tvůj život," prohlásila.

"Morgano!" vykřikl zhrozeně Maerlyn. Čarodějka se postavila celá její postava jakoby se najednou zvětšila a ztemněla.

"Jak jsem řekla, tak to bude. Jinak mi propadáš životem, velký Maerlyne," odvětila temně a s neotřesitelnou jistotou. "Co zvolíš?"

Maerlyn věděl, že je příliš vyčerpaný. Souboj s Morganou by prohrál. Dluh za život se nedal upřít bez krutých následků. Za svůj život však ještě nejspíš draze zaplatí.

"Přijímám tvou cenu," sklopil zrak. Temnota halící Morganu se rozpustila.

"Výborně. Shledáme se na Avalonu. Brzy," slíbila mnohoznačně a její postava se najednou rozpustila přímo ve vzduchu. Ani po jejím koni nezůstalo vůbec nic.

"Ta čarodějnice jedna zatracená!" vykřikl Maerlyn a složil hlavu do dlaní.

"Je to jen jeden den," snažil se ho povzbudit Harry.

"Přesně tak. Těch pár hodin, které dělí Artuše od smrti," hořce pronesl starší čaroděj. V Harrym jako by krev zamrzla. Tak tohle se tedy stane. Díky skleněné věži a Morganě LaFay bude král smrtelně raněn a podle pověsti má být dopraven na Avalon. Morganina slova dávala perfektní smysl.

"Proč to udělala?" zeptal se pochmurně.

"Protože Artuš je součástí rozsáhlé věštby, kterou jsem vyslovil, když se narodil," povzdychl si Maerlyn. "Je mu souzeno zabít Mordreda. Zrádce Mordreda, který je jediným synem Morgany LaFay. Následně má vstoupit na ostrov Avalon, kde setrvá až do chvíle, kdy jej Británie bude opět potřebovat. Nyní je tato budoucnost nejistá, protože Artuš se jí zřejmě nedožije."

Harrymu sliny v ústech zhořkly. Ctil krále Artuše, ale nyní k němu pocítil soucit. Sám zažil, jaké to je, když je něčí život vláčený věštbou. Co na tom, že znal předem konec králova příběhu? Vzpomínka na paní Avalonu mu v srdci potemněla. Ani jí však nemohl vyčítat touhu pomstít svého syna. On sám by za Taliesina bojoval do posledního dechu.