V objetí hada 11 - 20

V objetí hada, kapitoly 11 - 20.

11. Řešení na obzoru

Noc se přehoupla v kalné ráno. Severus Snape nedokázal usnout. S lahví brandy seděl ve svém pokoji a zíral do hučících plamenů v krbu. Když hodiny nad krbovou římsou odbily šest hodin ráno, těžce se zvedl. Překvapeně zaznamenal, že je naprosto střízlivý. Skepticky se podíval na poloprázdnou láhev, jako by za to mohla.

Chodby zely v tuto časnou ranní hodinu prázdnotou, jen duchové se mu občas mihnuli přes cestu k ošetřovně. Doufal, že madame Pomfreyovou nevzbudí a že Potter bude mírumilovně spát rovněž. Jen co otevřel dveře, poznal, jak šeredně se pletl. Ošetřovatelka byla v plné pohotovosti a uklízela cosi, co Snape okamžitě identifikoval jako povlečení potřísněné čerstvou krví.

"Co se tu stalo, Poppy?" zeptal se tiše. I tak madame nadskočila.

"Och, to jste vy, Severusi. Vyděsil jste mě. Jde o Harryho Pottera. Co jste ho sem přinesl, tak spal až do půl čtvrté ráno. Nemusel jste mu dávat tak silný lektvar, Severusi! Třásl se a zvracel hodinu a půl, než se mi ho podařilo uvést do použitelného stavu!" Severus jen pozvedl jeden koutek úst a nechal lékouzelnici pokračovat.

"Teď před chvílí jsem mu přinesla jídlo, protože musí jíst, a na chvíli jsem si odskočila. Pak už jsem jen slyšela třísknutí rozbíjeného talíře a když jsem sem vběhla, pan Potter se právě pokoušel proříznout si jedním střepem hrdlo!" Poppyin hlas se zachvěl obavami. Snape se nepokrytě zamračil.

"Kde je teď?" zeptal se příkře.

"Musela jsem ho uspat. Leží támhle u okna za tou poslední plentou," povzdychla si madame Pomfreyová. Snape jí kývnutím poděkoval a rázným krokem se přesunul k nebelvírovu lůžku.

"Hloupý kluku," zavrčel si pro sebe. Nestačila Dracova smrt? Neměl chuť účastnit se pohřbu dalšího studenta, ať už by to byl Potter nebo kdokoliv jiný. Bylo mu však jasné, že je jen otázkou času, kdy to mladík zkusí znovu. Snape neznal žádný způsob, jak z něj sejmout kletbu. Pod vlivem Ammusea se Potter nevzpamatuje a oni ho nedokážou uhlídat věčně.

Na podpatku se otočil a zamířil do ředitelny.

"Musím s vámi mluvit, Brumbále," zavrčel, sotva otevřel dveře. Jak předpokládal - ředitel již seděl u pracovního stolu.

"Poslouchám, Severusi," odpověděl Brumbál, aniž by odtrhl zrak od svitku pergamenu, který studoval.

"Malfoy proklel Pottera starou egyptskou kletbou. Jde o Ammuseo. Před několika okamžiky se ten hloupý nebelvír pokusil spáchat sebevraždu," chladně ho informoval profesor lektvarů.

"Cože?" zvedl konečně oči Brumbál a čelo se mu svraštilo. "Harry se pokusil zabít?"

"Ano, střepem z rozbitého talíře. Madame Pomfreyová byla naštěstí pohotová."

"Tohle je vážnější, než jsem si myslel. Ammuseo...mockrát jsem se s touhle kletbou nesetkal, ale myslím, že nějaká šance na řešení tu je," zadumal se Albus. Vstal od stolu a z jedné skříně vytáhl myslánku. Hůlkou v ní zamíchal a nějakou chvíli do ní jen pozorně hleděl. Vrátil se ke stolu.

"Pokusím se kontaktovat starého přítele. Je to nejlepší egypstký specialista na černou magii, co znám. Nevím, jestli dokáže Harryho odeklít, ale za pokus to stojí. Pokud se ovšem ten chlapec nemá stát závislým na tišících lektvarech." Snape nijak do ředitelova monologu nezasahoval. Brumbál začal energickým písmem popisovat čistý svitek pergamenu.

"Tak už se posaď, Severusi. Nebo tak rychle odcházíš?" Profesor lektvarů si bez jakékoliv změny výrazu sednul. Ve stejné tichosti čekal, až Brumbál dopíše dopis, zapečetí ho a mávnutím hůlky nechá zmizet.

"Vypadáš unaveně, příteli," zaměřil se na Snapea modrý pohled. Nepovažoval za nutné to komentovat.

"Dáš si čaj a sušenku?" nabídl mu Brumbál. Severus neochotně přijal šálek skvěle vonícího čaje, ale sušenku odmítl se znechuceným úšklebkem. V poklidném tichu tam tak seděli snad tři čtvrtě hodiny, když z krbu po Snapeově pravici vyšlehly zelené plameny a ozval se mužský hlas. Mluvil cizím jazykem, ale Brumbál mu očividně rozuměl, protože s úsměvem odpovídal stejnou řečí. Snape zachytil jen slova "Harry Potter" a "Ammuseo". Víc ostatně ani nepotřeboval.

Plameny pohasly a Brumbál se spokojeně usmál.

"Můj egyptský přítel souhlasil, že se pokusí chlapci pomoct. Vkládám do něho velké naděje. Myslím, že bychom Harryho měli přesunout co nejdříve. V tomto stavu pochybuji, že by zvládl zkoušky OVCE." Snapeovi nezbylo než tiše souhlasit.

12. Renkare

Podepírán Severusem Snapem se Harry dopotácel do ředitelny a za ním levitoval sbalený kufr, který obstarali Ron a Hermiona. Byl napůl omámený, a tak nebyl schopný normálně komunikovat. Kolem krku měl bělostný obvaz. Brumbál na něj starostlivě pohlédl.

"Bude to dobré, chlapče," povzdychl si a jemně mu pročechral vlasy. Podal Snapeovi zlatou minci.

"Tohle přenášedlo tě dopraví do Tell el-Faraín, přímo do Renkareova domu. Měl by na tebe čekat. Jen se ujisti, že je o Harryho postaráno a vrať se, Severusi," instruoval svého podřízeného. Snape jen cosi zamručel a chopil se přenášedla. Svět se rozmazal ve víru barev a sotva se ustálil, okolní žár málem poslal Severuse k zemi. A to si okamžitě všiml, že stojí ve stínu velké haly.

"Vítejte v mém domě, jsem Renkare," ozval se za jeho zády zastřený hlas se zvláštně líbezným přízvukem. Snape se otočil tak rychle, jak mu dovolovalo Harryho víceméně bezvládného tělo - a zůstal stát málem s ústy dokořán. Díval se na muže - poznal to po hlase - ale právě spatřil tu nejkrásnější bytost na světě. Měla podobu vysokého, štíhlého muže. Opálenou kůži doplňovaly černé vlasy spadající až do pasu, které v měkkých vlnkách rámovaly jeho aristokraticky ostře řezaný obličej. Ony i kůže ostře kontrastovala s bělostnou řízou v antickém stylu, která halila to ladné tělo. Smyslné rty byly staženy do vítajícího úsměvu. Severus Snape si však jako první všiml jeho očí, které zářily modří až nepřirozeně sytou. Profesorovi lektvarů se zdálo něco zvláštní ve způsobu, jakým se na ně díval, ale nedokázal určit, co.

"Potěšení je na mé straně," opáčil chladně. Přes rty pána domu přeběhl milý úsměv.

"Vy musíte být proslulý mistr lektvarů Severus Snape osobně. Albus se mi o vás několikrát zmínil. A ten mladík bude Harry Potter. Je mi ctí nabídnout vám své pohostinství."

"Děkuji, ale musím se vrátit do Bradavic," odmítl Snape. Harry ho začínal tížit. Navíc mu z Renkarea běhal mráz po zádech. Necítil se v jeho přítomnosti dobře a jeho rozladěnost zvyšoval fakt, že netušil, proč tomu tak je.

"Ah, jaká škoda," s nehranou lítostí řekl egypťan. Přistoupil k nim blíž a ke Snapeovi zalétla vůně santálového dřeva a citrusů. Natáhl k Harrymu ruku - Severus si všiml jeho štíhlých, elegantních prstů a pěstěných nehtů - a lehce začal prsty mapovat mladíkův obličej. Na chvíli se zastavil u jizvy a u rtů. V tu chvíli Severusi Snapeovi došlo, co je zvláštní na těch očích. Neměly panenky. Renkare byl slepý. A přesto působil dojmem, že je vidí víc než dobře.

"Můžete chlapce pustit, pane profesore. Bude stát sám," poodstoupil pán domu. Snape chtěl něco uštěpačného odseknout, protože Potter byl pod vlivem silného Tišícího lektvaru - ale k jeho překvapení se chlapec narovnal a bez problémů držel rovnováhu. Přitom však jeho oči neopouštěl sklený pohled. Černá magie! A ještě k tomu bez hůlky... zablikalo Snapeovi v hlavě výstražné světýlko. Jako by mu Renkare četl myšlenky.

"Ano, černá magie. Ale nemusíte mít obavy, profesore. Neudělám nic, co by chráněnci Albuse Brumbála ublížilo," mihl se mu tváří nerozpoznatelný výraz. "O chlapce se postarám nejlépe, jak umím." Zdálo se to Snapeovi, nebo se ten nádherný černý mág potměšile usmál? Vždyť je to jedno. Ať si s ním dělá, co chce. Moje starost to není, mávl nad tím v duchu rukou.

"V tom případě se loučím. Sbohem," kývl na pána domu a stiskem přenášedla se odebral zpět do Bradavic. Ubránil se nutkání naposled se ohlédnout a obavy o černovlasého nebelvíra zahnal.

Renkare se beze slova otočil a vydal se chodbami svého sídla a Harry ho jako loutka následoval a s ním i levitující zavazadlo. Z krás, které vyvstávaly po jeho stranách, nic neměl. Nevnímal mramorové chodby s květinami ve vázách a fresek na stěnách, zahrady s tamaryšky, cypřiši a květy nádherných barev a omamné vůně.

Pán domu ho uvedl do prosvětleného pokoje z bílého mramoru. Podlahu pokrýval huňatý karmínový koberec. Stejnou barvu měly lehounké průsvitné závěsy na velkých oknech i nebesa nad pohodlným lůžkem. V rohu pokoje stál rudě polstrovaný divan a před ním stolek z tmavého dřeva, na kterém čekal džbán ledové osvěžující šťávy. Na jeho bezhlesný rozkaz se Harry přesunul do postele a usnul. Renkare se pousmál. Nemělo cenu začínat s léčením, když byl mladík zdrogovaný. Přejel mu prsty po čele a nahmatal tep. Ten se až do zítřejšího rána neprobere, konstatoval. Dobrá, nechá ho spát.

Samozřejmě mu neunikl obvaz kolem mladíkova krku. Albus se o jeho pokusu o sebevraždu zmínil. Z bílé řízy se vynořila hůlka a Renkare půvabným pohledem chlapce očaroval. Kouzlo ho upozorní, kdyby si chlapec pokusil ublížit. Znovu se usmál a opustil pokoj.

13. Oči kobry

Harry se vzbudil a šíleně se mu houpal žaludek. A bolelo ho hrdlo. Sáhl si na krk, ale nahmatal jen hrubou látku...obvaz. Okamžitě se mu vybavily minulé události. Draco je mrtvý...Snape řekl, že umřel... Mladík zaťal prsty do obvazu. Pokusil jsem se zabít? uvědomil si šokovaně. Jo, zkusil jsem to...Draco...už ho neuvidím...Ne, tohle je moc tvrdé na to, aby to byla pravda...NE!!! Pokusil se zuřivě strhnout gázu z hrdla, ale docílil jen bodavé bolesti, jak se nešetrně dotkl jen napůl zhojeného krku. Bylo mu to jedno. Nechtěl tu být. Nechtěl být nikde, když už Draco nebyl. Oči mu zalily slzy, napůl žalu, napůl bolestí, jak se čím dál urputněji pokoušel rozervat obinadlo.

Hrozně se lekl, když ho silné ruce vtlačily do lůžka.

"Klid, malý hrdino. Na smrt je vždy času dost," ozval se Harrymu neznámý a velice příjemný hlas. Mladík překvapeně zamrkal. Chtěl si vytřít slzy, ale neznámý mu svíral ruce. Až teď si nebelvír uvědomil, že tohle rozhodně není bradavická ošetřovna. Vzduch byl horký a těžký, prosycený zvláštně exotickou vůní.

"Kdo jste?" zachraptěl.

"Renkare z Tell el-Faraín. Vítám tě ve svém domě," uslyšel úsměv z mužova hlasu. Tíha se z Harryho zvedla a Renkare mu podal brýle. Jeho samotná přítomnost měla na Harryho zvláštně hypnotický vliv. Donutila jeho mysl vyplout z bahna vlastního žalu a soustředit se na ni. Harry si protřel oči a nasadil si brýle. Skoro zalapal po dechu, protože Renkare byl...nadpozemský. Nebesky modré oči zářily z krásné tváře. Opálená kůže a černé dlouhé vlasy ostře kontrastovaly s bílou řízou, která halila štíhlé, pružné tělo. Zůstal zírat neschopen slova. Renkare se uchichtl.

"Dle tvého mlčení soudím, že jsi překvapen, Harry Pottere."

"A-ano. Co je tohle za místo?"

"Jak už jsem řekl, můj dům na kopci Tell el-Faraín v Egyptě."

"V Egyptě?!"

"Ano. Albus Brumbál ti nevysvětlil, kam tě posílá?" Harry cítil, jak mu hoří tváře.

"Já...byl jsem trochu mimo. Poslal mě sem Brumbál?" Jeho neklid se trochu rozptýlil.

"Ano. Má starosti o tvé zdraví i tvé srdce. Ale dosti již povídání, snídaně je na stole. Nebo bys dal dřív přednost lázni?" Renkareovy překrásně vykrojené rty se zvlnily do milého úsměvu. Harry od něj odtrhl pohled a potlačil popud znovu se zakuklit do peřin.

"Nemám hlad," hlesl. Uprostřed hrudi se mu usídlila neutuchající bolest. Do dlaně sevřel přívěsek hádka. Řetízek ho tížil jako závaží. Byl to jediné, co mu kromě vzpomínek zůstalo po Dracovi.

"Tak tedy lázeň," konstatoval Renkare klidně. "A pak se podíváme na tu maličkost, co máš na krku." V Harrym vzplanul hněv.

"Co proti tomu řetízku všichni máte?! Nic jiného mi po Dracovi nezbylo!" vykřikl, až ho hrdlo zabolelo.

"O tom přece nepochybuji, malý hrdino. Na hádky bude dost času kdykoliv jen budeš chtít. Teď mě následuj. Můj dům je rozlehlý, mohl by ses sám ztratit," lehce sarkasticky se egypťan na mladíka usmál a volným krokem se vydal ze dveří. Harry jen zíral, dokud Renkare nevyšel ze dveří. Až pak se rychle zvedl a na trochu vratkých nohách se vydal za ním. Udiveně vytáčel hlavu za sochami, cizokrajnými květinami, obrazy, gobelíny...šla mu z toho hlava kolem.

Renkare ho plavným krokem dovedl do skvostné a velice prostorné koupelny. Vlastně to byla spíš venkovní lázeň, protože ji kryla kupole duhového skla posazená na zdobených sloupech. Na hladině mramorem lemovaného kruhového bazénku plavaly rudé okvětní lístky květů ze stromů, které se pnuly souběžně se sloupovím. Do bazénku vtékal malý pramen křišťálové vody přes skalku. Za hlavou uslyšel Harry líbezný zpěv ptáčků, kteří se skrývaly v korunách stromů. Něco takového ještě neviděl. Ani si nevšiml, že se Renkare přesunul za něj, dokud mu štíhlé ruce nepřistály na ramenou.

"Budu poctěn, jestli mi dovolíš posloužit ti při koupeli," zašeptal mu měkký hlas do ucha. Harry se začervenal.

"Ale já to přece zvládnu," zavrtěl se.

"O tom jsem nechtěl pochybovat, malý hrdino. Je to však povinnost a právo pána domu. Ve tvém případě i potěšení z mé strany." Renkareovy prsty mu stáhly z ramen nedbale přehozený hábit. Podal jej malým neviditelným rukou, jež ho pečlivě složily a někam odnesly. Harry oněměl, protože mu přejel mráz smíšený s podivným vzrušením po zádech, když mu dva kouzelníkovy prsty přejely lehounce po obvaze na krku. Obvaz se najednou rozpadnul a dalším nehlasným Renkareovým kouzlem i rozplynul. Harry se k němu vylekaně otočil, protože takhle vědomě využitou ukázku magie bez hůlky a k tomu neverbální ještě neviděl. Setkal se zblízka s pohledem jasně modrých očí. Až teď mu došlo, že nemají panenky a Renkare je tudíž slepý. Zároveň však měl neodbytný a nepříjemný pocit, že ho ty oči vidí. Že vidí do něj. Renkare byl skoro o hlavu vyšší než on a stál zatraceně blízko. Harry intenzivně cítil vůni jeho opálené, sluncem prohřáté kůže smíšené se santálovým dřevem a citrusy. Ty oči ho fascinovaly. Hypnotizovaly ho jako kobra svou oběť.

Egypťan velice dobře věděl, co s Harrym v tuto chvíli provádí. Pobavilo ho zachvění toho chlapce, když mu jemně přejel prsty po zarudlé jizvě na krku. Zastavil se u přívěsku hada. Ano, jeho magie byla silná a už měla mladíka plně v moci. Ale všechno chce čas. Renkare se pousmál a začal uvolňovat knoflíčky Harryho košile. Když mu i ta sjela z ramen, milosrdně ho propustil ze svého pohledu. Harry trochu omámeně zatřepal hlavou. Renkare neodolal a dlaněmi mu přejel po trochu kostnatých ramenou, pažích s šlachovitými svaly a pokračoval na hrudník.

"Co to děláte?!" pokusil se ho slabě Potter odstrčit.

"Ššš, jen si tě prohlížím," uklidňoval ho Renkare.

"Prohlí-ah," zrudl Harry. Hlupáku! Je slepý a ty tu myslíš na sex! ozval se mu v hlavě jízlivý hlásek. To jeho myšlenky znovu přivedlo k Dracovi a srdce se mu sevřelo bolestí. Uprostřed hrudi se zastavila Renkareova dlaň.

"Nenech svůj žal, aby tě ovládl, malý hrdino. Tvůj smutek poutá duši tvého přítele k tomuto světu a brání mu jít dál."

"Cože?" zamrkal Harry. Dlaně egyptského mága se přesunuly na ploché břicho.

"Tvé myšlenky se pořád upírají na něj. Přivolávají ho zpět a nedovolí mu odejít. Dokud se nevypořádáš se svým smutkem, bude tvůj drahý lapený mezi tímto světem a svým dalším osudem."

"Draco by mě neopustil," zaštípaly Harryho v očích slzy.

"Neopustí tě. Znovuzrozené duše se zase setkají - ale až k tomu nastane správný čas. Zatím ho musíš nechat jít. Tím, že ho držíš na hranici tohoto světa mu ubližuješ." Mladíkovy oči se rozšířily.

"Nikdy bych mu neublížil!" vykřikl. Renkare se soucitně pousmál.

"Tak ho nech jít. Duše zemřelých nejvíc trápí to, když se jejich milovaní užírají a ničí žalem. Nehledě na takové hloupé nápady jako je se zabít," pozvedl nakonec mág obočí a Harry zrudnul. Ani si neuvědomil, že Renkareovy ruce jsou už na jeho bocích.

"J-já to zkusím," hlesnul.

"Víc po tobě nikdo ani nežádá," usmál se Renkare a přistoupil ještě trochu blíž. Harrymu začalo bít rychleji srdce. Téměř cítil Egypťanovu kůži na svojí a ten pocit mu naháněl elektrizující pocit po celém těle. Uvědomil si Renkareovu dlaň, která mu momentálně přejížděla po zádech a najednou ho zalila panika, protože netušil, co chce kouzelník dělat a co chce vlastně dělat on sám. Renkare se jeho rozčilením bavil.

"Být tebou, tak se svléknu a vlezu do vody," zavrněl mu do ucha a odstoupil.

14. Kousnutí

Harry polkl, rychle ze sebe shodil kalhoty a vklouzl do příjemně vlažné vody. V tomhle horku byla úžasná. Zkusmo udělal pár temp. Když se postavil u břehu, sahala mu voda po ramena. Uprostřed jezírka stěží dosáhl na špičky. Sledoval Renkareovu postavu, jak míří k pramínku, který čeřil průzračnou vodu. Harry se v duchu divil, s jakou jistotou slepý muž kráčí a pak ho gestem zve k sobě. Jako by Renkare viděl víc než dobře. Harry měl dojem, že mu tváře polévá ruměnec, když se zachytil kamenů pod Egypťanem.

Renkare sebral ze stolku, který se zničehonic vynořil ze skály, malý flakonek.

"Dovol mi, vetřít ti tohle do vlasů. Nemusíš se bát, je to jen vonný olej," promluvil konejšivě. Vlastně ani nečekal na svolení a odzátkoval lahvičku. Harry ucítil mámivou vůni, ze které ho zašimralo v podbřišku. Nedokázal poznat, co to je. Snad to obsahovalo skořici, ale víc nedokázal určit. Ale rozhodně voněl olejík nádherně. Harry se zády opřel o okraj bazénku a s rozpaky nechal

Renkareovy obratné prsty, aby mu do vlasů tekutinu vtíraly. Bylo to neskutečně příjemné. Blaženě přivřel oči. Když po žalostně krátké době přestal prsty cítit, skoro se mu chtělo vykřiknout, aby to pokračovalo. Nemusel to dělat, protože Renkareovy ruce se vrátily a začaly mu něco roztírat po obličeji, krku a šíji. Příjemně to chladilo a vonělo po mentolu.

Uslyšel Renkareovo uchichtnutí. Znělo jako od malého chlapce.

"Pojď, malý hrdino, jídlo je připraveno," prolomil ticho jeho měkký hlas. Harry kývl a vylezl z bazénku. Cítil se...skvěle. Na chvíli úplně zapomněl na Draca

Po snídani ho pán domu vzal na procházku do zahrady. Došli až k nenápadnému uzavřenému altánku a Renkare zavedl Harryho dovnitř. Stáli v mramorem vyložené svatyni a přímo na ně zírala obrovská socha kobry královské. Harryho to dost překvapilo. O to víc, že když pohlédl na Renkarea, spatřil už jen vlnícího se hada na podlaze. Kobru egyptskou. Doplazila se ke kruhovému oltáři zdobenému hadími motivy a zvedla hlavu. Začala syčet.

"Přistup i ty, Harry Pottere, a projev úctu Paní Vadžet, hadí bohyni a matce faraonů."

Harry nejistě přistoupil k oltáři. Ani nevěřil, ani věřil v bohy. Nějak nad tím nikdy moc neuvažoval. Kobra se vlnila a nakonec se stočila k němu. Obtočila jeho nohy a sunula se ke krku. Nakonec se ovinula kolem Harryho ramen.

"Jsi připraven na svou cestu, malý hrdino?" sykl Renkare.

"Jakou cestu?" sykl překvapeně Harry v odpověď. Místo odpovědi ho ochromila bodavá bolest v hrdle. Hadí zuby se mu lehce zakously do masa, aby tam uvolnily svůj jed.

15. Cesta

Harry se v šoku pokusil hada ze sebe strhnout, ale pevné plazovy svaly jej tiskl v osudovém sevření. Tělem se mu rozlila nejdříve horkost a pak spalující chlad. Svezl se na kolena, protože nohy mu vypověděly poslušnost. Hadí stisk povolil a nad chlapcem se opět skláněl Renkare v lidské podobě. S překvapivou silou ho zvedl a složil na oltář.

"Pro...č..." pokusily se zformovat otázku Harryho rty. Zelené oči, které pokrýval závoj smrti se dívaly ublíženě.

"Ššš, malý hrdino. Tvá cesta právě začíná," usmál se jemně Renkare a jako had se vaplazil nahoru a stočil se chlapci, který upadnul do smrtelné strnulosti, na hrudi. Spokojeně zakmital jazykem a zavřel oči.

Nejdřív si myslel, že je sám. Že se v mlze, chladné, šedé a neprůhledné, ztratil. Cítil nesnesitelnou samotu. Ticho, které panovalo, bylo absolutní.¨Ale pak jako by se oteplilo a Harry vedle sebe spatřil kobru královskou, jak se plazí po neviditelné cestě. Nechávala za sebou zlatavé světlo, které se propalovalo mlhou. Harry nemeškal. Nevěděl, co se děje, ale ta trocha světla a tepla byla jako jeho poslední stébélko trávy a mladík nemínil nechat ho vyklouznout.

Když vykročil, došlo mu, že ticho kolem něj vůbec není tím, za co jej považoval. Uslyšel šumění hlasů, které však nedokázal rozlišit.

Mlžný svět se kolem něj zatočil s takovou prudkostí, že málem upadl. Ale neměl tělo, kterému by se mohly podlomit nohy. Teď si to uvědomil.

Zíral na scénu, kterou tolikrát vídal ve svých snech...Onu osudnou noc, kdy do jejich domu v Godrikově dole navštívil Voldemort...Svět se zase zatočil. Teď Harry sledoval sám sebe, jak kráčí Velkou síní a usazuje se na stoličce, aby mu profesorka McGonnagalová mohla nasadit moudrý klobouk. Zážitky z jeho života se kolem něj rychle míhaly.

Hledání kamene mudrců a první setkání s Voldemortem...Zkamenělí spolužáci, bazilišek, Tajemná komnata a Ginny Weasleyová...Rozhovory s profesorem Lupinem...Sirius Black a jeho útěk...Pohár tří kouzelníků, tři úkoly a návrat Voldemorta...boj na ministerstvo, Siriusova smrt, střet s Voldemortem...cesta s Brumbálem za získáním medailonku...Brumbálova 'smrt' a Snapeův a Malfoyův útěk...pátrání po viteálech...smrt Temného pána a záchrana Snapea...vzkříšení Brumbála...začátek sedmého ročníku v Bradavicích...Snapeovy černé pohledy a vlastní ruměnec ve tvářích...famfrpálový zápas a rána do hlavy...amnézie...Dracovo zneužití situace...noční schůzky...sex, který se spíš rovnal znásilnění...Dracova smrt...pokus o sebevraždu...Renkare...

A zase tu byla jen šedá mlha. Had nikde. Harry pocítil zoufalství. To je úplně sám? Ne, nebyl. Z mlhy se vynořil chladný skalnatý útes. Harry přešel k jeho okraji. Spíš cítil, než viděl, že dole hučí dravá řeka. Rozhlédl se a uviděl visutý most. Chtěl k němu zamířit, ale zastavil ho šepot.

"Nechoď přes most. Skoč dolů." Harry strnul. Skočit dolů? Ani nápad! Došel až k mostu a položil ruku na lanoví.

"Nechoď přes most. Skoč dolů!" ozval se ten hlas ještě naléhavěji než předtím. Mladík se zarazil a zaváhal. Poznal Renkareův hlas. Má mu věřit?

16. Zásvětní randez-vous

Harry stál nad propastí a zíral dolů. Při tom pohledu ho jímala závrať. Proč by neměl přejít po mostě? Je to nesmysl, přece dobrovolně neskočí do propasti!?

Chytil se lanoví vratkého můstku a pomalu, opatrně, se vydal na druhý břeh.

"Ne, Harry, vrať se!" Mladík dělal, že neslyší. Neměl a přitom měl tělo. Nedokázal by ten stav popsat. Věděl jedno - pokud je jeho intuice správná, právě kráčí na Onen svět. A pokud to dokáže, najde Draca. Najde ho, i kdyby je dělily zástupy rozlícených démonů. Renkareovo naléhavé volání ignoroval.

Sotva se jeho chodidla dotkla skály na opačné straně mostu, propast zmizela a on stál v naprosté tmě. V absolutní černotě své vlastní mysli.

Draco...Draco...! Tohle se mu honilo myslí jako mantra. Najde ho, musí! Draco, milovaný...

Známá závrať mu rozhodila smysly a když se ustálily, stál v naprosto hmotném těle v třešňovém sadu. Byl nahý. Pod chodidly cítil dokonale hebounkou trávu, lehký vánek příjemně chladil a pohrával si s okvětními lístky třešňových květů. A naproti sobě uviděl svého Dráčka. Stál tam v bílé říze lehounké jako éter. Antická socha plná neživé krásy. Až na ty oči. Stříbrný pohled si měřil Harryho překvapeně a smutně.

"Co tu děláš, Harry?" zeptal se a nebelvírovi se ustrnuklo srdce nad bolestí, kterou v té otázce zaslechl. Chtěl se vrhnout vpřed a sevřít svou lásku v náručí, ale nohy jako by mu vrostly do země. Nedokázal ani odpovědět. Draco pomalu kráčel k němu.

"Patříš do světa živých, Harry. Jdi zpátky." Jeho slova proklála mladíka jako šíp.

"Ty mě...odháníš..." zašeptal. Draco vztáhl ruku a chladnými prsty mu přejel po tváři. Harryho oči naplnily slzy.

"Odešel jsi ode mě a teď mě posíláš pryč," špitl a zuřivě mrkal, aby se zbavil slz.

"Neodešel jsem. Odtrhli mě od tebe. Harry, nic bych si nepřál víc, než být tu s tebou navěky. Ale udělal jsem strašnou chybu a ani já, ani ty nemůžeme pokračovat naše existence, dokud nebude napravena." Slzy se objevily i v Dráčkových očích.

"O čem to mluvíš?" nechápal Harry. Ucítil chladné rty na svých a svět se s ním zatočil.

"Vzpomínej, Harry. Vzpomínej, lásko. Cestou sem jsi přece viděl spoustu věcí, ne? Uvědom si, co jsem ti udělal." Dracova ruka mu sevřela ramena.

"Ne, nechci. Chci být s tebou. Miluju tě a na ničem jiném nezáleží!" protestoval zděšeně Harry. Snažil se usilovně zapomenout na to, co mu vlastní vzpomínky ukázaly. Draco odvrátil pohled, aby zmírnil své ponížení, když se mu po tvářích začaly koulet slzy. Křivě se usmíval.

"To není láska, Harry," hbitě sjel prsty Harrymu po krku a serval řetízek z mladíkova krku. Harry vyjekl a vytřeštil oči.

"Proč, Draco...?" zalapal po dechu a ostrá bolest mu projížděla hrudí. Realita se mu najednou propadla pod nohama a on cítil, jak ho ostré háky táhnou...do života.

17. Neusínej

Probuzení bylo...mlhavé. Harry najednou nechápal obrazy, které viděl obyčejným lidským zrakem. Byly zvláštně hrubé, těžké. Když se pohnul, zjistil, že ta tíha, která jej drtí, je jeho vlastní tělo. Ve skutečnosti pohnul rukou jen o pár centimetrů, víc nebyl schopen. Do zad ho něco chladilo.

"Opatrně, malý hrdino," uslyšel konejšivý hlas...Renkarea? Najednou si nebyl jistý, jestli vůbec něco slyšel, jestli tohle celé není jen sen. Co je vlastně skutečné? Bl s Dracem...Draco ho poslal pryč. Ale předtím ho poslal pryč Renkare. Kam tedy patří, kde je jeho místo?

"Soustřeď se na můj hlas, Harry. Jdi za ním," slyšel vzdálená slova. Snažil se na ně upnout.

"Výborně, ještě se snaž. Byl jsi daleko, malý hrdino. Neměl jsi se tam pouštět."

"K...am?" zašeptal Harry. Sotva něco vyslovil, ale Renkare chápal.

"Přešel jsi most do Říše mrtvých. Měl jsi mě poslechnout a skočit do propasti. Takhle jsem tě musel násilím vytáhnout, jinak by tvé tělo skutečně zemřelo." Egypťanův hlas tahal jako lano Harryho z hlubin zapomnění. Začal rozeznávat tvary, které měl před očima. Hleděl na hadí hlavu bohyně Vedžet. Leží na oltáři? Vlastní tělo už jej tížilo méně. V zorném poli se mu objevil Renkare. Zvedl ho a s obdivuhodnou přesností mu ke rtům přitiskl sklenici mentolové vody. Harryho přepadla šílená žízeň. Jako by uběhl maraton, tak bylo jeho hrdlo vyprahlé. Hltavě vypil nabízenou vodu a chraplavě požádal o další. Renkare mu vyhověl. Harrymu se chtělo strašně spát. Vrátit se do té sladké temnoty...Za Dracem...Jeho Dráčkem... V očích se mu zaleskly slzy.

"Pláčeš nad mrtvým milencem, malý hrdino?" jemně se ozval Renkare. "Věř, že žije. Jen ne na místě, kam bys za ním mohl."

"Ale já tam byl!" odporoval Harry tak vehementně, že se mu zatočila hlava. Naštěstí pořád ležel.

"Neměl jsi do Říše mrtvých předně vůbec chodit. Nebyl jsi na to připravený. Co jsi viděl, mělo s živým člověkem pramálo společného. On půjde brzo dál. Pokud to bude vůle bohů, setkáte se v dalším životě, ale ne dřív. Ani kdybys zemřel, už ho pravděpodobně znovu neuvidíš. V Říši mrtvých neexistuje čas, jak jej znáš ty."

Harrymu docházela Renkareova slova jen zvolna. Otvírala však tu bolestivou ránu, která vznikla Dracovou smrtí. Připadal si, jako by ho ztratil podruhé. Teplé prsty mu přejely po krku a mladík si s šokem uvědomil, že mu rozepínají řetízek. Chtěl protestovat, ale neměl potřebnou sílu.

"Nesnaž se hýbat. Ještě nejsi tak úplně zpět ve svém těle," zvedl Renkare Harryho z oltáře bez námahy. Nesl ho s onou udivující jistotou chodbami až do Harryho ložnice. Ohleduplně jej složil do peřin. Harrymu se klížily oči, houpavý pohyb jej napůl uspal.

"Na spánek je ještě brzy, Harry. Nemusel by ses probudit. Dokud nejsi pevně ve vlastním těle, mohl bys znovu sklouznout na onen svět."

"Ale já jsem strašně ospalý," zamumlal nespokojeně mladík. Absence odpovědi ho přiměla zvednout hlavu. Jako by na ní měl několikakilové závaží. Renkare stál u postele a štíhlými prsty si uvolnil sponu na své říze, která mu sjela. Zbyla mu jen bělostná bederní rouška se zlatým lemováním. S hadí elegancí si přilehl k Harrymu.

"Uvolni se a nech se vést, malý hrdino," pohladil mladíka vlahý dech po uchu. Harryho tělem proběhlo zachvění. Ucho bylo jednou z jeho citlivých oblastí.

"Co chcete...?"

"Pšt, relaxuj," usmál se Renkare a smyslně přejel Harryho ušní lalůček jazykem. Jednou rukou mu zajel do vlasů, druhou ho hladil po krku, klíční kosti a rameni. Harry ho v prvotním šoku chtěl setřást, ale neměl na to dostatek sil. Navíc v něm Renkare ani zdaleka nebudil odpor. Egypťanova ústa se přitiskla na jeho hrdlo a Renkare ho laškovně kousl do místa, kde ho předtím napadl v podobě kobry. Horkými polibky mapoval jeho krk, šíji a hruď. Zvláštní péčí vyznamenal růžové terčíky, které, stejně jako klín, měly jasno v tom, jakým druhem aktivit chtějí pokračovat. Renkare je škádlil, lízal, kousal a přitom rukama hladil Harryho břicho a boky.

Nebelvír si mlhavě vzpomněl na sex s Dracem. Ten zážitek se nedal srovnat ani s tou troškou, co mu Renkare ukazoval. Přiváděl jeho krev do varu účelnými, k zbláznění vzrušujícími doteky nadaných rukou a úst. Jeho svět se scvrkl na oblast podbřišku, kam projevy Renkareovy péče směřovaly. Egypťan si však dával načas. Krutě něžnými polibky obkroužil Harryho touhu, aniž by se jí jen dechem dotkl. Harry potichu zasténal. Bezmocně svíral v pěstech prostěradlo a bezostyšně se kroutil v bocích. Reakce vlastního těla se vymykaly jeho vědomé kontrole. Nakonec stačilo pár zkušených tahů po jeho penisu a Harry se s výkřikem udělal.

Zadýchaný si uvědomoval jemné chvění celého těla.

"Teď můžeš spát," uchichtl se pobaveně Renkare. Harry se okamžitě propadl do sladké říše snů.

18. Plány na prázdniny

Poslední minuty testů OVCE odtikávaly. Co chvíli nějaká modrá bublina, ve které se skrýval student, který se zvedl k odevzdání testu, praskla a na stůl v učebně lektvarů přistál další tlustý sloh sepnutých pergamenů. Profesor Snape nevrle čekal na poslední tiknutí hodin, pak mávl hůlkou a těm několika nešťastníkům, co nestihli dopsat, vyletěly testy zpod brků. Další mávnutí a hora pergamenů se nadzvedla a levitovaly za Snapem, který vyrazil ze třídy. Pak už jen práskly dveře od jeho pokojů a studentům unikl hluboký výdech. S ulehčením se po sobě podívali. Jejich nenáviděný profesor jim konečně ukázal záda. Po škole kolovaly různé fámy, ale jediné, co bylo naprosto jisté, bylo, že Snapeova nálada byla daleko mizernější než obvykle. Dokonce i zmijozelští v jeho hodinách ztratili přes padesát bodů.

Snape sebou s úlevou praštil do křesla. Ještě, že to byla poslední várka těch stupidních ovcí nazývaných vznešeně studenti. Spánky mu projížděla ostrá bolest. Donutil se vstát a dojít s poličce s drobnými flakónky pro běžné potřeby. Jednu sundal a s úlevou se napil. Bolest začala ustupovat. Severus si unaveně promnul oči. Poslední dny na něj byly náročné. Brumbál mu sice naznačoval, že by mu dal dovolenou a nechal by ho znovu zastoupit Křiklanem, ale to Snape rozhodně odmítnul. Zvládne to. Jako všechno.

I dneska se přistihl, že podvědomě hledá v davu studentů platinovou hlavu a šedý pohled. I po tom pohřbu ho dokázalo překvapit a vyvést z míry, že Draco už není. K tomu se přidal nedostatek spánku, protože nedokázal usnout. Maximálně za použití lektvaru, ale většina byla návyková.

Zlobně zaťal čelisti. Nejdřív se mu ten malfoyovský spratek dostal tak hluboko pod kůži a pak si umřel. Tohle nebylo spravedlivé. Nebylo to správné.

Jistě, Snape měl na období prázdnin zajištěnou společnost vždy. Po deseti měsících rozčilování s tím stádem tupohlavců se musel nějak uvolnit. Jeho příležitostný milenec už se mu ozval a navrhl společnývýlet na Island. Věděl, jaká místa má Snape rád. Jeden s druhým byli...proč vlastně? Kvůli lásce sotva. Možná se o jejich vztahu dalo říct, že je přátelský, ale dominovalo v něm jediné - sex. Už jen pár dní a Snape bude moct ukázat na dva měsíce škole záda. Dokonce se i těšil. Jen kdyby...kdyby Draco žil...

Poručil si nemyslet na to. Už viděl tolik svých blízkých umírat, že musí zvládnout i tohle. Cítit toho ještě míň, než předtím.

Vlastně by stálo za to, využít té Brumbálovy blahosklonnosti, když už je po testech. Stejně bude výsledky zasílat na Ministerstvo. Byl vděčný minimálně za to. Opravoval by je do konce prázdnin. Severus se rozhodl a chopil se pergamenu a brku.

Sebastiane,

uvolním se z práce o týden dřív. Setkání na obvyklém místě.

S.S.

Svěřil zapečetěný vzkaz tmavému výrečkovi a s úlevou shodil hábit, aby se mohl odebrat do sprchy.

19. Ledová vášeň

"Jsi zamlklý, Severusi." Dva muži leželi vedle sebe na prostorném lůžku. Dost se od sebe lišili. Snapeova bledá pleť a havraní vlasy tvořily výrazný kontrast k Sebastianově bronzové pokožce a vlasům pískové barvy. Štíhlé, skoro až vychrtlé tělo profesora lektvarů bylo šlachovité, se štíhlými provazci svalů a pokryté množstvím jizev. Sebastianovo tělo bylo dobře stavěné, svalnaté a pěkně vypracované, s hladkou, nepoznamenanou kůží. Celkově tvořili celkem nesourodý pár, ale povahově se dokonale doplňovali. Sebastian byl naprosto imunní vůči Severusovým jedovatostem a ironii a neztrácel optimismus.

"Hmpf."

"Komunikativní jako vždy," usmál se Sebastian. Se zálibou přejel dlaní přes milencův hrudník na břicho. Severus otevřel oči, doteď poklidně zavřené, a smyslně je přimhouřil.

"Mohl by sis nechat narůst delší vlasy. Slušely by ti," nevzdával se naděje na konverzaci Sebastian. Provokativně sjel k tmavému ochlupení ve Snapeově klíně.

"Už zmlkni," zavrčel Severus. Popudilo ho, že dlaň se zase odtáhla.

"Jsi protivný," zašvitořil Sebastian. Černý pohled po něm švihl jako bič. Severus se začínal blížit k bodu, kdy hodlal použít hůlku, aby milence donutil něco dělat. Jenže Sebastian měl Snapea velice dobře prohlédnutého. Převalil se nad něj a sklonil ústa k jeho uchu.

"Mám být taky protivný?" zašeptal smyslně. "Chtěl bys vědět, co ti hodlám dělat, Severusi Snape?" každé druhé nebo třetí slovo proložil buď hravým kousnutím, nebo polibkem. Severus přivřel oči a syčivě se nadechl. Cítil Sebastianův dech na svém uchu a krku, jeho tělesné teplo a šeptaná slůvka... Jeho milenec si potrpěl na mučivě vzrušující předehry. Snape nikdy nic nenamítal. Líbilo se mu to.

Bledá pokožka na přísně řezané tváři získala jemně červený nádech, když Sebastian pokračoval.

"Nejdřív ti svážu ruce," jeho slova doprovodil pohyb hůlkou, kterou si důmyslně ukryl pod postelí. Severus stačil jen podrážděně zavrčet, když mu provazy omotaly zápěstí a přišpendlily jeho ruce k čelu postele. "To abys na sebe nemohl ani sáhnout. Budu si mazlivě hrát s tvýma bradavkama. Podívej, jak jsou tvrdé a chtějí, abych si s nimi hrál," lehce štípl Sebastian muže do jedné i druhé bradavky. Severusův dech se zadrhl, ale profesor lektvarů stále ještě nevydal ani hlásek. "Pak se přesunu na podbřišek, ale tvůj penis úplně vynechám. Ani na něj nesáhnu, jen tě budu líbat a kousat na tvých nejcitlivějších a nejzranitelnějších partiích." Sebastian názorně předváděl svá slova. Nakonec jeho prsty sjely ke vstupu do Snapeova těla. "Budu tě šukat tak, že budeš křičet a žadonit, aby ses mohl udělat, ale já na tebe ani nesáhnu," zavrněl blonďák a Severusovi z hrdla unikl sten. Jeho tělo se podvědomě napjalo v očekávání věcí příštích. Jeden ze Sebastianových prstů se do něj pomalu vsouval. Severus bezmocně zatínal pěsti, aby mu nevycházel vstříc. Umíněně odmítal hrát podle pravidel.

K prvnímu prstu se přidal druhý a Sebastian se opět naklonil k jeho uchu.

"Jsi tak úžasně úzký a horký, Severusi. Nehraj ledovou sochu, moc dobře vím..." prsty vyhledaly prostatu a lehce ji pohladily, "...kam sáhnout, abych tě zbavil toho protivného sebeovládání." Přes Snapeovy zavřené rty uniklo zamručení. Sevřel k sobě i oční víčka.

"Bastarde," sykl, když už měl pocit, že se prostě musí začít svíjet. Sebastian se zašklebil a přidal třetí prst.

"Přece nemůžu tvou přípravu odbýt, Severusi. Nechceme přece, aby ses zranil."

"Užíváš si to?"

"Ohromně. Copak ty ne?"

"..."

Sebastian se natáhl pro něco za Snapeovou hlavou a vzápětí mu překryl oči černým šátkem.

"Vsaď se, že tě udělám, aniž bych se tě tam dotkl," zavrněl mu smyslně do ucha a poškádlil jeho hrdlo jazykem. Bledé tělo se zachvělo.

"Tak už dělej," napůl zavrčel, napůl zasténal Severus. Absence zraku vyostřila jeho cit pro dotek. Dráždivě ostře vnímal jen to, že Sebastian je pár centimetrů od něj.

Prsty se z jeho těla stáhly a Snape zatajil dech v očekávání věcí příštích.

Sebastian přejel rukou po vlastním ztopořeném mužství a provokativně přitlačil žalud na milencův vstup. Pobavilo ho, jak Severus strnul. Lehce zatlačil, ale jen tak, aby jeho penis vklouznul je trošku dovnitř a pak ho zase vytáhl. Rysy jeho milence se stáhly do grimasy, která vyjadřovala jak podráždění, tak touhu.

"Řekni, že mě chceš, Snape," zatlačil znovu lehce Sebastian. Severus se jen prudce nadechl, ale mlčel. Tuhle hru hráli vždycky. Jestli ho Sebastian přinutí shodit masku chladného mistra lektvarů.

Na špičce Snapeova penisu se objevila kapka touhy. Sebastian se sklonil a lehce na něj dýchl. Severus syčivě vydechl.

"Tak co, pane profesore?" zajel muž trochu hloub. Tentokrát se ze Severusova hrdla vydral nestydatý sten naplněný chtíčem.

"Chci tebe," zavrčel.

"Co konkrétně?" provokoval Sebastian. Snape sebou vztekle zacloumal.

"Chci tvýho ptáka, Sebastiane!" Nedostalo se mu odpovědi, ale milenec do jeho těla pronikl na jeden příraz. Snapeův penis pulzoval, opomíjen. Při každém Sebastianově přírazu, pečlivě promyšleném, Severus zasténal. Blonďák totiž zvolil volné tempo a přitom si pohrával s bradavkami muže pod sebou. Severus neskutečně toužil si svůj penis třít aspoň o pokrývku, ale ležel na zádech. Sebastian schválně zvolil takovou pozici, aby o něj ani nezavadil a Severuse to vzrušení téměř bolelo. Ale jen téměř. Začal věřit, že Sebastian "sázku" vyhraje. Zvlášť, když zničehonic tvrdě přirazil a jemu z hrdla vyrazil krátký výkřik.

"Sebastiane!" vykřikl znovu, když si ho milenec začal brát tvrději a tvrději. Spolupracoval boky a zatínal svaly kolem mužova penisu, aby tak zvýšil rozkoš jich obou.

"Ano?" zachraptěl Sebastian hlasem zhrublým vzrušením.

"Chci se...haaach...nech mě se udělat!" lapal po dechu Snape.

"Tvé přání je mým rozkazem," vydechl Sebastin a přitiskl se k milenci. Jejich těla sevřela Snapeův penis a třela ho mezi sebou. Netrvalo víc než pár přírazů a Severus se v orgasmické křeči prudce propnul a úlevně vykřikl. Potřísnil je svým spermatem oba, ale Sebastian si toho ani nevšimnul. Svaly jeho společníka se stáhly tak tvrdě, že to nevydržel a udělal se taky. Severus v sobě pocítil horkost, která do něj prýštila a s uspokojeným zamručením ještě párkrát stáhnul svaly, aby si ten požitek vychutnal a vyždímal milence až do poslední kapky.

Sebastian se spokojeně složil vedle něj poté, co ho uvolnil. Snape si promnul zápěstí a uvolněně zavřel oči. Mlčky a spokojeně vedle sebe relaxovali, dokud se jim nezklidnil tep.

"Dáme sprchu?" navrhl Sebastian.

"Skvělý nápad," poznamenal Severus suše.

20. Zelené oči

Dva měsíce letních prázdnin uletěly jako voda. Harry se v Egyptě statečně vzpamatovával ze zlomené kletby a Severus Snape se týden před začátkem školního roku vrátil z Islandu velice odpočinutý.

To by ovšem nebylo jen tak - hned po příjezdu si ho zavolal Brumbál.

"Vyzvedneš Harryho, Severusi. Renkare mě ujistil, že je schopný nastoupit od začátku školního roku.

" Snape se na ředitele skepticky zadíval. Vzpamatovat se z kletby Ammuseo tak rychle? Nějak mu to nesedělo. Ale když si je Brumbál tak jistý...

Tentokrát se předem připravil na příval vedra, když ho přenášedlo dopravilo na Tell-el Faraín. V hale nikdo nebyl. Snape se rozmrzele rozhlédl. Stál tam asi dvě minuty, když uslyšel spěšné kroky. Za chvíli rychlým krokem vstoupil Harry - a Snape zůstal málem s ústy dokořán.

Když chlapce viděl naposledy, byl sice lehce opálený, ale pobledlý a zlomený. Teď sálal zdravím, nesl se zpříma. Kůže získala bronzový odstín a vlasy mu spadaly v jemných vlnách na ramena. Měl je jen nedbale svázané do ohonu. A neměl brýle. Přesto jeho oči postrádaly onen poněkud tupý výraz krátkozrakých lidí.

Za Harrym vešel ladným krokem Renkare.

"Zdravím vás, profesore Snape," usmál se a naznačil zdvořilou úklonu. "Máš všechno, Harry?" obrátil se na mladíka. Ten přikývl. Před Snapeovým pichlavým pohledem si Renkare Harryho přitáhl k sobě a lehce ho políbil na čelo a na ústa.

Tohle Severuse dostalo. Že by toho kluka vyléčil takhle? napadlo ho první přijatelné vysvětlení. V tom případě ovšem vytvořil náhradní závislost! Ten černý mág se mi nelíbí!

S ledovým výrazem odpověděl na pozdrav a natáhl k Potterovi dlaň s přenášedlem. Harry se jej lehce jedním prstem dotkl. Přitom na tu malou chvíli, než je strhl vír způsobený přenášedlem, pohlédl profesoru lektvarů do očí. Snapea příjemně zalechtalo v břiše. když se ty dva smaragdy podívaly přímo na něj. Severus Snape se velice dobře vyznal v jednoduché logice puberťáků a jejich myšlenkových pochodech, ale Harry Potter jako by prošel přes ty dva měsíce kompletní změnou osobnosti. Troska, kterou sem přivedl, už neexistoval. Vpíjel se do něj očima mladý, sebevědomý a velice atraktivní mladý muž.

Severus otevíral ústa, aby se toho nepříjemně svádivého pohledu zbavil nějakou jedovatou poznámkou, ale v tu chvíli se aktivovalo přenášedlo. Po přistání už nedostal příležitost nějak své názory ohledně chování pana Pottera přednést nestihl, protože sotva Brumbál mladíka spatřil, okamžitě se na něj starostlivě vrhnul. Jako kachna na mládě, okomentoval to znechuceně.

"Ještě něco, Brumbále?" zeptal se nevrle.

"Ne, děkuji, Severusi," jen tak mimochodem odpověděl ředitel a dál se věnoval Harrymu. Snapeovi se znechuceně zkřivily koutky úst. Jako velký černý netopýr se ostrou chůzí přesunul do sklepení, kde s úlevou shodil černý profesorský hábit a zůstal jen v temně modré bavlněné košili a uplých černých kalhotách a bosý.Mávnutím hůlky snížil teplotu místnosti, protože se potřeboval nutně ochladit. Nesnáší Egypt. To takový Island byl mnohem lepší. Hmm, i společnost.

Snape si na chvíli dovolil spokojeně zavzpomínat na ledově nádherný ostrov a žhavé noci.

No nic, zase za deset měsíců...možná.

Kruci, ale ty zelené oči by stály za hřích. Ten spratek vypadá bez brýlí hrozně podobný Lily Potterové. A jak se na něj díval! Tohle Severuse mátlo a to neměl rád. Kdy se ten pohled plný odporu a nenávisti změnil v...jaký vlastně? Sebevědový a plný zaujetí? Nebo si to jen namlouvá a chlapec pod vlivem prázdnin měl prostě jen extra dobrou náladu?

Každopádně mu tenb malý mizera zabírá myšlenky už dobrou hodinu. S tím se bude muset něco udělat.