Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

pondělí 17. října 2016

V objetí hada 1 - 10

Tak jsem přestěhovala poslední povídku z původního blogu, kterou jsem kdy měla v plánu přestěhovat :) V objetí hada je jedna z mých prvotin. Napsala jsem ji před velice dlouhou dobou. V tom, jak se mé psaní vyvíjelo, má svou nezastupitelnou roli. Navíc vím, že by se po téhle povídce jedné nebo dvěma čtenářkám stýskalo a to by mě mrzelo :)


Páry: HP/DM, HP/SS

Varování: smrt hlavní postavy
beta read: belldandy


1. Famfrpálový zápas

Famfrpálový zápas Nebelvíru proti Havraspáru byl v plném proudu. Harry kroužil nad hřištěm a pátral po zlatonce a zároveň bedlivě sledoval, kde jsou potlouky. Havraspárští si totiž dali za cíl jako první sejmout jeho. Celkem je i chápal - co se týkalo zbytku hry, zdatně Nebelvíru konkurovali, ale jejich chytač byl naprosto neschopný.

Tam! Zlatý záblesk! Harry neváhal ani vteřinu a jako blesk vystartoval. Za letu se stihnul vyhnout jednomu potlouku. Zlatonka neměla šanci. Sotva kolem ní sevřel prsty, pocítil strašlivou ránu do zátylku - a pak už nebylo nic.

Zamžoural do jasného světla. Stály kolem něj nějaké postavy v rudých hábitech. Někdo mu podal brýle a Harry je s úlevou přijal. Nervózně zamrkal.

"Ehm, kde to jsem?" vypadlo z něj.

"Jsi na ošetřovně, kámo. To, jak tě Tweeney sundal potloukem bylo fakt dost hnusný! Ale zlatonku jsi chytil, vyhráli jsme," téměř unisono referovali dva rudovlasí mladíci. Harry... to věděl, že se jmenuje Harry... ale neměl pocit, že by je někdy předtím viděl. Oni ho znají? Vzápětí si s hrůzou uvědomil... že si nepamatuje NIC. Vůbec nic až do chvíle, než otevřel oči tady na ošetřovně.

"Děje se něco, Harry?" zeptal se další rudovlasý mladík starostlivě, když viděl zmatené pohledy, které na ně chlapec vrhal.

"No jen... kdo jste?" zatvářil se Harry rozpačitě. Členové famfrpálového týmu jen zůstali stát s ústy dokořán.

"Jak, kdo jsme? Ty nás nepoznáváš, Harry?" znepokojeně se zeptal ten samý zrzavý chlapec.
"No... ani ne," přiznal Harry rozpačitě.

"Madame Pomfreyová!" začali mladíci volat jeden přes druhého.

"Co ten kravál, mládenci?!" zjevila se lékouzelnice jako bůh pomsty.

"Harry si nic nepamatuje!" Žena v bílém čepci, kterou oslovili jako madame Pomfreyovou, se zamračila.

"Běžte ven, děláte moc hluku!" vykázala je všechny. Za mručených protestů odešli.

"Jak vám je, pane Pottere?" přiložila mu ruku k čelu, aby zkontrolovala teplotu.

"Nevím, nic si nepamatuju," zamumlal Harry. Vlastně ho bolela hlava a to dost. Řekl to lékouzelnici.

"Dostal jste přímý zásah. Měl jste naprasklou lebku, pane Pottere. Máte těžký otřes mozku a ani dočasná amnézie není neobvyklá. Nemějte starosti, časem se to vrátí do normálu." Harry její slova moc nechápal, ale ujištění, že se všechno v nejbližší době spraví, mu zvedlo náladu.

Madame Pomfreyová odešla do kabinetu a Harry na ošetřovně osaměl. Hlava mu třeštila a podlaha se lehce houpala. Sundal brýle a raději usnul. Neslyšel proto, jak dveře na ošetřovnu klaply a dovnitř nakoukl mladík s platinovými vlasy. Opatrně za sebou zavřel a po špičkách se přikradl k Harryho posteli.

Draco Malfoy slyšel Nebelvírské, jak vzrušeně debatují o Potterově kompletní ztrátě paměti. Srdce se mu při tom rozbušilo a mladý zmijozel pocítil svou šanci.

Draco byl totiž ve velice svízelné situaci. Nemohl z Nebelvírského hrdiny spustit oči už druhým rokem. Jeho hrdost tenkrát, když zjistil, jakého rázu jeho city k Potterovi jsou, dost utrpěla. Je přece Malfoy! Chránil se dát byť jen náznakem najevo, že by ho mohli přitahovat muži, nedej Merline zrovna Potter! V kouzelnickém světě sice bylo úplně jedno, s kým si kouzelník zvolil žít, ale Dracův otec by z něj vymlátil duši, kdyby se dozvěděl, koho že si to jeho syn vybral.

Teď stál nad Harryho postelí a fascinovaně ho pozoroval. Užíval si ten pocit, stát tak blízko, že mohl cítit jeho dech na své kůži, kdyby se naklonil. Harryho kůže byla krásně opálená a černé vlasy neposlušně rozhozené na polštáři. Draco nemohl odolat. Harryho lehce pootevřená ústa ho přitahovala magickou silou. Pohledem se přesvědčil, že madame Pomfreyová je stále v kabinetě. Rychle se sklonil a jemně přiložil své rty na Harryho. Lehce po nich přejel jazykem. Touha, která ho při tom jemném doteku zaplavila, ho vyděsila. Prudce se napřímil.

"Ještě přijdu, Harry," slíbil šeptem a jako dým se vytratil z ošetřovny.

2. Smyčka touhy

Draco se nedokázal soustředit naprosto na nic. Pořád cítil na rtech ten sametově hebký dotek Harryho rtů, viděl před sebou jeho mírumilovně oddechující opálený obličej... Draco si povzdychl nahlas, aniž by si to uvědomil.

"Něco se děje, pane Malfoyi?" ostře se k němu obrátila profesorka McGonagallová. Zmijozel si ke svému snění vybral hodinu přeměňování. Nešťastná volba.

"Ehm, nic, madam. Omlouvám se," zamumlal, aniž by k ní zvednul oči. Téměř slyšel, jak se rty staré profesorky stáhly do ještě užší linky značící silnou nelibost. Přešla to však a pokračovala v obcházení třídy, zatímco vysvětlovala nové učivo. Draco se znovu propadl do vlastních myšlenek.

Má jedinečnou šanci. Musí toho využít a nějak se Potterovi dostat pod kůži. Mladíkovi se jen z toho pomyšlení zrychlil tep. Snil o nebelvírském Zlatém chlapci noc co noc, ale mít ho náhle tak blízko, tak na dosah... Nejraději by hnul samotným časem, aby se konečně mohl zase vplížit na ošetřovnu.

Ale co ta zatracená Grangerová s Weasleym? Určitě u něj budou pořád hlídkovat... Musí je nějak dostat ze hry... No tak, Draco přemýšlej! Jsi přece Zmijozel a k tomu i Malfoy! Pomalu se blonďákovi rozlil po tváři triumfální úsměv, jak do sebe jednotlivé kousky plánu zapadaly. Dokonalé, nic extra komplikovaného... přesně to, co potřebuje!

Vyučování se rychlostí závodního šneka odplazilo a Draco s tlukoucím srdcem spěchal do své ložnice, aby ze sebe shodil tašku s učením. Chvíli se přehraboval ve svém kufru, než našel, co hledal. Tenký stříbrný řetízek s malým přívěskem hada stočeného do klubíčka. Místo očí měl dva drobné smaragdy. Jako Harryho oči... Zalovil pod postelí a vytáhl něco, co na první pohled vypadalo jako stoh starých oškubaných sešitů. Mávl nedbale hůlkou a papíry se slily a proměnily v objemnou knihu. Pavoučím písmem bylo na černých kožených deskách stříbrně napsáno Černá magie a její praktické využití. Skutečnost, že k uskutečnění svého plánu musí použít černou magii, Draca nezneklidňovala. Už dávno považoval její užívání za naprosto normální a běžnou věc. Cílevědomě listoval zažloutlými stránkami.

Během pár minut se pro sebe ušklíbnul. Našel potřebnou kletbu - Smyčka touhy se jmenovala. Draco přepečlivě studoval návod.

Pro kletbu jest nejvhodnější náhrdelníku či náramku použíti. V nouzi prsten postačiti může. Toto musí býti dobrovolně přijato, by kletba účinku kýženého dosáhnouti mohla!

Šperk drž v levé ruce, která blíže srdci jest, chceš-li lásku přivolati a do klenotu začarovati, či v ruce pravé, chceš-li spalující vášeň vyvolati. Soustřeď se jen na osobu vytouženou a vyslov kouzlo Ammuseo spolu se jménem osoby tebou žádané. Kletbu zpečetiti vlastní krví musíš, neb kouzlo vyprchá do jediné hodiny. Další pečetí nechť jest polibek, neb kouzlo vyprchá do půlnoci dalšího dne. Až akt tělesný navždy svíže osobu šperk nosící.

Draco zajásal nad jednoduchostí kouzla. Aniž si to uvědomil, sevřel řetízek do levé dlaně. Na chvíli se zarazil. Co vlastně chce? Otřásl se hnusem při slovu 'láska'... ale... nemohl popřít, že žádné jiné slovo se pro jeho stav nehodí. Však může kdykoliv ten řetízek Potterovi vzít, nebo ne?

Vybavil si před očima Harryho tvář, jak mírumilovně dříme.

"Ammuseo Harry Potter!" zašeptal naléhavě. Ucítil výboj, který skrze jeho prsty projel řetízkem.

"Diffindo," zamumlal Draco a švihnul hůlkou. Vzápětí syknul bolestí, když mu z rozříznutého prstu začala téct krev. Nechal rudé kapky skanout na šperk a fascinovaně pozoroval, jak stříbrný kov vzplál rudým ohněm, který zhasl a nechal stříbro stejně neposkvrněné, jako bylo. Draco si ještě kouzlem ošetřil prst a složil řetízek do kapsy hábitu. Se spokojeným úsměvem se vydal na ošetřovnu.

Málem se u východu srazil s Gragerovou a Weasleym. Na poslední chvíli uskočil za jednu ze soch v nadživotní velikosti. Počkal, dokud oba bezpečně nepřešli a proklouznul na ošetřovnu.

"Pane Malfoyi, zrovna jsem vykázala slečnu Grangerovou a pana Weasleyho! Pacient potřebuje klid!" zaútočil na něj okamžitě podrážděný hlas madame Pomfreyové.

"Nezdržím se dlouho. Jen jsem Harrymu přinesl něco, co ztratil," nasadil Draco nevinný úsměv. Madame ho probodla pohledem, ale bez odpovědi se vzdálila. Draco zamířil k Harryho posteli, odkud ho pozorovala dvojice smaragdových očí.

"Ahoj, jak je?" zeptal se s nepředstíraným zájmem. Bylo by obtížně proveditelné dát mu řetízek, kdyby se mu paměť vrátila.

"Ehm... předpokládám, že my se asi taky známe...?" zavedl Harry do otázky odpověď. Draco v duchu zajásal. Na povrchu ovšem nasadil zkroušený výraz. S přesně vypočítanou dávkou bolesti v jeho pohledu i hlase se trochu přiblížil k Harrymu.

"Známe... Harry. Něco jsi na famfrpálovém hřišti ztratil... Přinesl jsem ti to," řekl jemně polohlasem v mistrovské zkoušce jeho přetvařovacích schopností. Sáhl do hábitu a na dlani podal Harrymu řetízek s hádkem.

"To je moje?" zeptal se trochu nedovtipně Harry.

"Nedávno jsem ti to dal," lhal Draco.

"Byli jsme... Jsme... přátelé?" rozpačitě k němu zvedl oči Harry. Kdyby jen tušil, jak zoufale ho chtěl Draco znovu políbit...¨kolik dalších věcí s ním chtěl právě v tu chvíli dělat...!

Prohloubil bolest ve svém pohledu a podle jemné změny v Potterových očích poznal, že Harry si toho všimnul a že mu právě nasadil brouka do hlavy.

"My jsme... Raději až... až někdy jindy, Harry. Řeknu ti to později, když... až si aspoň na něco vzpomeneš," odvrátil Draco pohled při další ukázce jeho schopností klamat celou svou osobností. Nic si však mladý Zmijozel nepřál v tuto chvíli víc, než aby jeho slova byla pravdou. Harry reagoval dle očekávání.

"Řekni mi to hned! Něco mi tajíš!" vypálil přímo. Draco musel bleskově potlačit nutkání uchechtnout se.

"Nasadíš si zpátky ten řetízek, když ti to řeknu?" snížil ještě trošku hlas.

"Je tak důležitý?" pozorovaly ho intenzivně zelené oči.

"Pro mě ano." Harry zaváhal jen malý okamžik, než si trochu neobratně zapnul řetízek kolem krku. Draco ho téměř hypnotizoval pohledem. Když se stříbro zalesklo Harrymu kolem krku, skoro se mu úlevou podlomila kolena. Vyšlo to!

"A teď mi to řekni," naléhal Harry. Draco se k němu naklonil, jako by mu chtěl to tajemství pošeptat do ucha. Místo toho udělal to, co si celou dobu odpíral - měkce políbil Pottera na ústa. Harry sebou poděšeně trhl.

"Vidíš... já... říkal jsem, že počkám, až..." začal se Malfoy omlouvat sledem promyšleně rozpačitých slov.

"My jsme takoví přátelé?" zalapal po dechu Harry. Dracovo výmluvné mlčení ho zřejmě v jeho myšlence utvrdilo a Harry zčervenal. Draco v herectví naprosto překonával sám sebe... a přitom mu to přišlo tak bolestně snadné... protože tak moc chtěl, aby mluvil pravdu.

"Když to teď už víš... necháš si ten řetízek?" vydechnul napjatě. Harry sklopil oči a chvíli pozoroval záhyby na bílé přikrývce.

"Máš mě rád?" zvedl k němu oči. Draco tenhle obrat nečekal, ale podivuhodně hbitě se přizpůsobil výrazem i hlasem.

"Samozřejmě že ano," usmál se.

"A já tebe?" Zmijozel se zatvářil, jako by ho Harry uhodil.

"Proboha, promiň, já jsem nechtěl... Omlouvám se!" uvědomil si Harry svou domnělou hrubost.

"Já tě chápu, Harry. Nikdy jsi mi to neřekl, ale... ano, myslím, že máš," vsadil Draco všechno na jednu kartu.

"V tom případě si ten řetízek nechám," nejistě se usmál Harry. Dracovo srdce se zachvělo blahem. Nežádal svolení. Přitiskl svá ústa na Harryho. Jen lehce v jemném pohlazení, aby ho nevyplašil. Ačkoliv byl Nebelvír nesvůj, neuhnul.

"Jen ještě něco, Harry... Asi si to taky nepamatuješ, ale tajili jsme to. I před Grangerovou a Weasleym. Nemají mě rádi. Nesnáší mě. Nechci, abych ti působil zbytečné potíže," nastražil Draco poslední smyčku.

"Když to říkáš, tak dobře," kývl Harry.

Smyčka se pevně utáhla.

3. Spřádání nitek jedné velké sítě

Když blonďatý chlapec odešel z ošetřovny, zůstal Harry sám. Byl za to vděčný. Potřeboval roztřídit všechny vjemy, dojmy, pocity, myšlenky. Nic mu nepřipadalo známé, nic nepřivádělo záblesky vzpomínek, o kterých madame Pomfreyová tvrdila, že postupně že přijdou. A přitom spoustu věcí věděl, aniž by si to uvědomil. Třeba že je kouzelník, že škola se jmenuje Bradavice... Byly to jen detaily, ale Harry se jich držel jako klíště. V tuto chvíli to byl celý jeho malý svět skládající se z několika posledních hodin. Předtím byla jen tma.

Ten blonďák... Harry si uvědomil, že se nezeptal na jméno! Jen při vzpomínce na toho chlapce, který byl pravděpodobně v jeho věku, se lehce začervenal. Je tohle možné? Mohl se opravdu někdy zamilovat do kluka? A přece stále cítil ten polibek na svých rtech, viděl city v těch šedých očích. Vlastně byly spíš stříbrné... jako svit měsíce, neproniknutelné... nádherné. Harry potřásl hlavou. Co se to s ním děje? Vzpomněl si na ta slova. Nikdy jsi mi to neřekl, ale myslím, že ano... Sjel rukou k dárku od blonďáka. Vybavily se mu přitom jeho ruce. Měl bílou hladkou kůži, pěstěné nehty a štíhlé, elegantní prsty. Harry si vzpomněl, jak se dotkly při polibku jeho tváře.

Cítil, jak mu hoří tváře. Chtěl vědět víc. Chtěl si vzpomenout! Chtěl, aby ten kluk zase přišel...

Draco byl sám se sebou vrcholně spokojený. Zatím vše vycházelo dokonce lépe, než si kdy představoval. Kletbě zabere trochu času, než rozvine svou působnost, ale Draco čekal dva roky... Co znamená pár hodin navíc? Jen poslední nejasná pasáž z jeho knihy ho trochu znejišťovala. Tělesný akt... znamenalo to sex? Pravděpodobně ano. Nepsalo se tam však, dokdy se ten tělesný akt musí uskutečnit. Draco měl minimálně dva dny na to, aby to zjistil - políbil Harryho dokonce dvakrát (ne že by to pro kouzlo hrálo roli).

Ačkoliv si to nechtěl připustit, jedna věc ho hryzala. Nebyl si úplně jistý, jestli chce Pottera pod vlivem kletby. Jistě, pokud by všechno šlo dobře, nezrušitelně by si ho zavázal pravděpodobně na zbytek života. Ale v srdci zel Drakovi trn. Nechtěl hračku. Chtěl Harryho, chtěl vidět toho arogantního Nebelvíra, jak se mu dobrovolně oddává. Chtěl Harryho duši a srdce, ne jen tělo. Toužil vlastnit každou píď Chlapce, který přežil, každou slzu, každou kapku potu, jeho úsměvy, jeho lásku, jeho nenávist i vztek... všechno. A odmítal se dělit. Co Malfoy chce, to dostane, byť pomocí černé magie! Draco odsunul hlas vlastního zanedbávaného svědomí do pozadí. Prostě svého dosáhne jakoukoliv možnou cestou.

Ležel ve své ložnici a snažil se usnout. Nešlo to. Pořád cítil ty polibky, které Harrymu ukradl. Na jeho znachovělé tváře, intenzívní, překvapený pohled zelených očí... Dracova ruka sjela do slabin. Než půjde spát, musí si ulevit...

Další den se ohlásil nepřetržitou clonou deště. Ocelově šedé nebe jako by všechno pohřbilo svou tíhou a na hrad padla melancholie. Harry se začínal opravdu silně nudit, proto zajásal, když mu madame Pomfreyová dovolila odpoledne opustit ošetřovnu s tím, že fyzicky je naprosto zdravý a za předpokladu, že bude chodit na pravidelné kontroly, může se přesunout do vlastní koleje.

Potter stejně musel počkat na Rona s Hermionou. Neznal cestu ani heslo. Připadal si trapně, když s ním šli a po cestě mu říkali, kde co je. Ostatní studenti se na něj divně dívali. Cestou kolem Velké síně Harry zachytil záblesk platinových vlasů. Prudce se otočil a v hloučku studentů se zelenými kravatami spatřil toho kluka z ošetřovny. Harry si skousl ret, když si uvědomil, že by na něj neměl myslet jako na 'toho kluka', ale na jméno si prostě nevzpomněl. Museli kolem toho hloučku projít. Harry blonďáka hypnotizoval očima. Proč se na něj nedívá? Sice říkal, že to tajili, ale jeden pohled...!

"Hej, Grangerová, děláš Pottříkovi chůvu?" vypískla jedna holka s mopsím obličejem a celý hlouček se rozřehtal. Harry spatřil na blonďákově napůl odvrácené tváři mírný úšklebek. Jeden dlouhán do něj dloubnul loktem a chlapec zvednul hlavu.

"Ten potlouk zřejmě vyrazil Potterovi z hlavy i to málo, co tam měl," ušklíbl se a zabodl šedé oči do Harryho, který díky tomu téměř neslyšel urážku. Dracovy oči totiž signalizovaly něco naprosto jiného. Jen na okamžik ho celého rozechvěly a pak je přikryla bílá víčka a blonďák v nezájmu odvrátil hlavu.

"Drž hubu, Malfoyi!" zavrčel Ron a s Hermionou odtáhli Harryho pryč.

Malfoy... Draco...? Je to jeho jméno? Možná si přece jen na něco vzpomenu! Draco... Malfoy... Harry se rozzářil. Alespoň na NĚCO si vzpomněl sám!

Vstoupil do Nebelvírské společnosti - a jako by do něj uhodil blesk. Tu nádhernou místnost znal! Pojily se mu s ní stovky příjemných pocitů a vzpomínek, které jakoby jen tancovaly na okraji jeho mysli, ale on je nemohl polapit. S povzdechem si promnul spánek. Začínala ho zase bolet hlava.
Celé tři dny, až do víkendu, Draca neviděl jinak než ve Velké síni při jídle, kde si ho chlapec provokativně nevšímal.

Draco moc dobře věděl, kdy se na něj Harry dívá. Vnímal narůstající zoufalství toho pohledu a užíval si ho. A vždycky, když se Harry chtěl přestat dívat a zhrzeně stočit pohled, zvedl k němu oči a vyslal zelenému pohledu drobný úsměv, který Harrymu rozbušil srdce.

Za celé tři dny si Harry přece jen něco postupně začal vybavovat. Většinou šlo jen o místa - objevil, že se vyzná v hradu. Stačilo vědět, kam chce jít a moc nad tím nepřemýšlet a nohy ho tam zanesly. Třetí den se pohyboval už sám, bez Rona a Hermiony.

V sobotu se šlo do Prasinek. Harrymu se nikam nechtělo a už vůbec ne na další místo, na které si nepamatoval. Tak to alespoň zdůvodnil svým dvěma kamarádům. Ve skutečnosti tu bylo něco důležitějšího - dopis, který mu po snídani donesl malý výreček.

Nechoď do Prasinek. Až všichni odejdou, sejdeme se pod Astronomickou věží. Doufám, že si pamatuješ cestu. D.

Elegantní písmo se Harrymu neodmyslitelně spojilo s neméně elegantní rukou, která ho psala. Nemohl se dočkat. Celé tři noci se mu o blonďákovi zdálo. Budil se z těch snů bolestivě vzrušený a mokrý. A teď se konečně mohl dozvědět víc!

Nervózně stepoval před Astronomickou věží a doufal, že je na správném místě. Jeho orientace byla pouze intuitivní.

Na schodech se ozvaly měkké kroky a vzápětí Harry ke své radosti spatřil blonďatého zmijozela sestupovat z věže. Cítil, jak se mu do tváří nahrnula červeň.

"Ahoj," věnoval mu zářivý úsměv Draco.

"Ahoj," zamumlal Harry a vsadil by se, že jeho srdce tluče tak hlasitě, že to Malfoy musí slyšet.

"Jak je?" zeptal se měkce Draco a přistoupil těsně k Harrymu. Ten se jen silou vůle přiměl nesklopit oči. Místo toho si zblízka užíval pohled do těch stříbrošedých očí.

"Pořád si skoro nic nepamatuju," přiznal. Draco mu pomalu položil ruce kolem pasu. Jednou dlaní ho však vzápětí pohladil po tváři.

"Neboj, vzpomeneš si," ujistil ho s mírným úšklebkem. Doufám, že co nejpozději... Hary se slabě pokusil udělat krok zpět, ale Draco jen zesílil své sevření a dvěma prsty zvedl Harryho bradu. Byl o trošku vyšší než černovlasý chlapec. Oba byli štíhlí, ale u Harryho to byl důsledek podvýživy, kterou jako malý prošel. U Malfoye to byla přirozená atletická stavba těla.

"Je ti to nepříjemné?" zavrněl blonďatý Zmijozel. Harry musel přiznat, že není.

"A tohle?" pousmál se Draco a něžně přejel vlastními rty po Harryho. Červeň v Nebelvírově tváři se prohloubila.

"N-ne," špitl. Draco se pousmál trochu víc. Znenadání Harryho pustil, uchopil jeho dlaň a propletl vlastní prsty s Harryho.

"Pojď se projít," navrhl.

"Kam?"

"Třeba kolem jezera."

Nějakou chvíli šli mlčky, ačkoliv Harryho pálilo na jazyku moře otázek. Draco to na něm viděl a královsky se bavil. Toho malého červíka nespokojenosti a podivné... zraněnosti, zadupal hluboko do hlubin své mysli.

"Jak dlouho už..." odvážil se konečně zeptat Harry, ale zase zmlknul.

"Jak dlouho už jsme spolu?" dokončil Draco otázku. Potter kývl.

"Krátce," neurčitě odpověděl Zmijozel a bez vyzvání pokračoval ve spřádání pavučinek v pevné sítě. "Mám tě rád už dlouho, Harry," dal si záležet, aby na chlapcovo křestní jméno položil lehký důraz. Mělo přesně ten elektrizující účinek, jaký čekal. Harry, jsi tak předvídatelný! Zajímalo by mě, jestli by to takhle jednoduché bylo i za normálních okolností. Asi ne... ale o to je tohle kouzelnější.

"Řekl jsem ti to nedávno a k mému překvapení jsme spolu začali chodit," lhal nevinně Draco. Harry mu věřil každé slovo.

"Já... potřebuju něco vědět," vyrazil ze sebe Harry a jeho zeleným pohledem problesklo ukázkově Nebelvírské odhodlání. "Jak daleko spolu jsme?" Stálo ho očividně hodně sebepřemlouvání, aby ta slova vůbec vyslovil.

"Myslíš tím, jestli spolu spíme?" mrkl na něj Draco.

"Jo," zrudl znovu Harry. Mladý Zmijozel si chvíli pohrával s myšlenkou, že by mu dal kladnou odpověď, ale nechtěl zatím tak moc tlačit na pilu.

"Ne, tak daleko ještě nejsme," předstíral, že na okolních stromech je něco strašně zajímavého k vidění. "Ačkoliv..." naznačil, když viděl, jaký kámen spadl Harrymu ze srdce. Nemohl si to odpustit. Potter vyvedený z rovnováhy, nejistý, poddajný... neuvěřitelně to lahodilo jeho egu.

"Ačkoliv co?" polknul Harry.

"Chtěli jsme... Já jsem chtěl a ty jsi mi slíbil, že na moje narozeniny ano... Konečně..." Draco nechal svá slova vyznít. Herectví pro něj bylo stejně přirozené jako dýchání. Slyšel, jak se Nebelvírovi zadrhl dech v hrdle.

"A kdy... kdy máš narozeniny?" hlesnul.

"Měl jsem je včera," špitnul Draco.

"Omlouvám se," sklopil oči Harry a nastala mezi nimi chvilka rozpačitého ticha. Draco čekal. Věděl, co se Harrymu honí hlavou. Nebelvíry je tak lehké směrovat tam, kam člověk potřebuje... ušklíbl se v duchu. Zrovna teď mu to však přišlo vhod, protože ani teď Potter nezklamal.

"Můžu ti to nějak... vynahradit?" zeptal se a vyhledal Dracův pohled. Zmijozel dělal, že nad tím uvažuje.

"Můžeš... Ale chtěl bys?" Nehledě na to, že ho očaroval, chtěl Draco slyšet svolení. Chtěl, aby to Harry řekl.

"A-ano," zamotal se do další sítě Potter. Draco si dovolil dát najevo potěšení, které se mu rozlilo celým tělem. Přitáhl si Harryho do náruče. Tentokrát byl jeho polibek dobyvačnější. Lehce si pohrával s Harryho rty, přejížděl po nich špičkou jazyka, dokud se nepootevřely a nepozvaly ho tak dál. Draco si vychutnával ten pocit vítězství a naprosté převahy. Harry se nebránil, zvláčněl pod jeho rukama a nesměle odpovídal na Zmijozelovy zkušenější polibky. Když se Draco odtáhl, Harry lapal po dechu a jeho tváře pokrýval naprosto rozkošný ruměnec.

"Tak pojď, něco ti ukážu," zašeptal mu Malfoy do ucha a za ruku ho vedl zpět do hradu.

4. Komnata nejvyšší potřeby

Draco vedl Pottera skrze bradavické chodby až ke Komnatě nejvyšší potřeby. Harry vytřeštil oči, když se ve zdánlivě pevné zdi objevily dveře.

"Víš, co to je," napověděl mu Draco a otevřel. "Komnata nejvyšší potřeby." Postrčil Harryho dovnitř a zase zavřel.

Harry se s rozšířenýma očima rozhlížel. Stál ve velkém pokoji, který osvětlovalo měkké světlo z krbu, ve kterém mírumilovně praskal oheň. Vzadu u stěny stála velká postel, která Harryho zrak přitáhla jako první. Zachvěl se. Rychle odvrátil pohled a rozhlížel se. Trochu stranou byla pohodlná lenoška a stolek s dobrotami a něčím, co připomínalo karafu vína. Aspoň tak ta rudá tekutina vypadala. Zem pokrýval huňatý měkký béžový koberec Komnata nejvyšší potřeby byla vyvedená celá v zlato-zelené. Barvy Nebelvíru i Zmijozelu.

"Co přesně chceš, abych udělal?" polkl a otočil se na Draca, kterému hrály v očích podivné ohníčky.

"Nic, co bys nechtěl," vyhnul se přímé odpovědi. Jeho hlas byl tlumený, sametový, vrnivý a zasáhl Harryho jako jed. Nemohl si pomoct. S každou chvílí rostla jeho touha se Draca dotknout, líbat ho, přitisknout se k němu a už nikdy nepustit. Jeho myšlenky zcela zaplnil blonďatý zmijozel. Když nebyli spolu, neustále si hrál s náhrdelníkem, ze kterého cítil zvláštní teplo. Jako by sám řetízek vyzařoval Dracovu přítomnost a plnil tak jeho mysl lehkým růžovým oparem a srdce lehkostí. Harry si vůbec neuvědomil, že zatímco si vzpomíná na čím dál víc věcí, ani jedna se netýká mladého zmijozela.

Z úvah (nebo spíš zasnění) ho vyrušila Dracova paže, která se mu ovinula kolem pasu a směrovala ho ke stolku. Harry se pohodlně usadil na měkké lenošce a Draco nalil z karafy do číší víno. Jednu vtisknul do ruky Harrymu a do svého poháru se usmál, když chlapec důvěřivě ochutnal. Tohle by se nikdy dřív nemohlo stát.

Nebelvír ochutnal víno a zjistil, že je sladké a moc mu chutná. Připadalo mu skoro jako nějaká ovocná šťáva. Stačilo pár doušků (na lačný žaludek, protože měl oči jen pro Draca a na jídlo se ani nepodíval) a tváře mu zrůžověly. Neuvědomoval si postupnou změnu zmijozelova výrazu. Stříbrné oči byly hladovější, s nezakrytou touhou pozorovaly Harryho. Ale Draco měl sebeovládání na svůj věk neuvěřitelné. Malfoy se pohodlně položil na bok naproti Harrymu a sem tam se ladně natáhnul, aby uzobl z dobrot na stole. Na rozdíl od Harryho znal zrádnost těchto lahodných vín. Člověk si ani neuvědomil, že je to alkohol a pil to jako dýňovou šťávu. Draco chtěl zůstat střízlivý, proto jen symbolicky usrkával. Harrymu ten ruměnec opravdu sluší, ocenil chlapce. Rozhodl se, že už se mu nechce dál čekat. Přesunul se k Harrymu, který ho zářícíma očima pozoroval. Jemně mu vzal číši a políbil ho. Cítil z jeho rtů chuť vína. Nebelvír mu nadšeně odpovídal, uvolněný a vláčný. Na rtech se však Draco nezastavil. Hladce se přesunul na krk, jemně skousl ušní lalůček a něžně jazykem přejel po Harryho hrdle. Na tohle čekal celé dva roky. A teď pod ním leží Harry Potter v celé své kráse, naprosto nevinný, uvolněný, důvěřivý...a očarovaný. Draco si připadal, jako by dostal facku. Harryho oči se do jeho dychtivě vpíjely, ale on v těch zelených očích neviděl toho Pottera, který ho fascinoval. Toho namyšleného, arogantního, krásného a úžasně sexy spratka. Téměř výsměšně na něj hledělo jeho vlastní kouzlo. Tohle není skutečný Harry, je to jen loutka, kterou vytvořil.

Draco zaskřípal zuby. Dostal chuť do něčeho praštit. Skoro hrubě od sebe Harryho odstrčil a zavrčel znechucením.

"Co se děje, Draco?" ozval se za ním lehce zastřený hlas.

"Nic!" utrhl se na Pottera. Vzápětí si vynadal. Jak ho něco tak naivního jako svědomí, může připravit o tolik vytoužený cíl? Nebuď hlupák.

"Omlouvám se, Harry," otočil se s obnoveným sebeovládáním k rozpačitému chlapci a dlaní ho pohladil po tváři.

"Je na čase se přesunout," usmál se na něj vábivě a zvednul jej do náruče. Dalo mu to trochu zabrat, ale na svůj věk byl Harry opravdu lehký. Přešel komnatu a složil ho do zelených peřin.

Draco složil Harryho na postel a nedočkavě se jal rozepínat knoflíčky jeho hábitu.Harry byl trochu mimo. Kletba v náhrdelníku plus alkohol...vražedná kombinace. Jen ležel a pohihňával se. Přece jen ho nakonec napadlo, že by mohl z hábitu pomoct i on Dracovi, ale všechny knoflíčky viděl dvakrát, takže spíš překážel. Oba dva se přesto dopracovali ke stádiu, kdy na sobě měli jen spodní prádlo.

Draco si vychutnával pohled na Harryho opálené tělo. Kde se tak opálil? Jako by trénoval famfrpál do půl těla nahý. Ta představa ho vzrušila. Přejížděl prsty po nebelvírově hrudi, krátce se zastavil u bradavek a pokračoval na břicho. Harry potěšeně zavrněl. Oči se mu zavíraly. Zmijozel se naklonil a začal ho vášnivě líbat, což mu Harry omámeně oplácel. Draco se přesunul na klíční kost a pak na hruď. Víc cítil než slyšel Harryho vrnění, které postupně sláblo.

"Harry, nespi," zamumlal a lehce ho kousnul do bradavky. Chlapec jen cosi zamumlal. Znělo to jako miluju... Draco se zamračil. Chtěl ta slova slyšet a přece...teď mu zanechala v ústech hořkou pachuť. Vážně klesnu tak hluboko, abych kluka, kterýho chci, musel očarovat, opít a pak víceméně znásilnit? Napůl se z Harryho zvednul. Ten se jen stočil na bok jako kočka a vypadalo to, že usíná. Draco na něj jen zíral a narůstal v něm vztek a znechucení nad sebou samým. Vážně jsi takový ubožák, Draco? ozval se mu v hlavě hlas jeho otce a mladý zmijozel vztekle zaskřípal zuby. Posadil se na okraj postele a nedbalým pohybem přehodil přes Harryho peřinu. Sám se přesunul na lenošku a přitom sebral ze země vlastní oblečení. Napadlo ho něco dost zlomyslného a komnata mu okamžitě poskytla příslušnou knihu. Oba by se měli vrátit na koleje a v tomhle stavu by se Harry dostal do problému a on možná taky. Takže vyhledal zaklínadlo na vystřízlivění a potměšile namířil hůlku na spícího nebelvíra.

"Pulífico!" zamumlal. Harry sebou začal vrtět a najednou se naklonil přes okraj postele a začal zvracet. Draco se pro sebe zašklebil. Aspoň nějak si ten dnešek vykompenzoval.


5. Hermiona zasahuje

Po víkendu...

Hermiona se nemohla soustředit. Seděla v knihovně, na stolku učebnici Obrany proti černé magii a pokoušela se vypracovat domácí úkol. Jenže myšlenky ne a ne se soustředit na učení. Musela přemýšlet nad Harrym. Je fakt, že jeho amnézie postupně odeznívala - na ni a na Rona si už vzpomínal velice dobře...ale starosti jí dělalo jeho podivné chování. Vypadal neustále, že je mimo běžnou realitu, zasněně vydržel zírat dlouhé desítky minut do zdi... Skoro jako by se zamiloval. A tohle jí vrtalo hlavou nejvíc. Neviděla Harryho, že by se otočil za jedinou dívkou. A to začala dávat velký pozor, co Harry dělá a nedělá. Zjistila, že se během jídel neustále dívá po zmijozelském stole. Už tenhle fakt ji zarazil. Nikdy předtím Harry neprojevil zájem o dívku ze Zmijozelu.

Ale svědčil pro to i fakt, že Harry nosil přívěsek hada. Samozřejmě ho schovával a Hermiona se vsadila, že Ron si ničeho nevšiml, ale ženy jsou na takové věci prostě citlivější. Že by se nějaké ze zmijozelských podařilo propašovat do Harryho pití nápoj lásky? Nepravděpodobné, ale ne nemožné.
Jeho absence během velké většiny víkendu taky nezůstala Hermionou nepovšimnuta. Ani rozzářený a ještě víc nepřítomný Harryho pohled, když se vrátil.

Zaklapla s povzdychem učebnici. Musí s Harrym promluvit, jinak nad tím bude pořád přemýšlet. Pohledem na hodiny zjistila, že touhle dobou by měl Harry být zpátky z famfrpálového tréninku. Sbalila knihu, brk a téměř nepopsané pergameny do tašky a odebrala se do nebelvírské společenské místnosti.

"Rone, už je tu Harry?" poklepala zrzkovi, který seděl s nějakým páťákem u rozehrané šachové partie.

"V ložnici," zamumlal a s vítězným úsměvem nechal svou královnu, aby rozdrtila další soupeřovu figurku. Hermiona neváhala a došla až do ložnice sedmáků. Všichni, kteří se účastnili války (ze studentů) dostali možnost dokončit školu, takže většina jich studovala v podstatě osmý ročník. Zvlášť Hermiona tu šanci s radostí uvítala.

Harry seděl na posteli a nepřítomně si hrál s přívěskem. Divně se usmíval.

"Harry?" zaklepala zdvořile Hermiona o obrubeň dveří. Viděla, jak sebou mladík škubnul a rychle schoval řetízek pod hábit.

"H-Hermiono," usmál se nervózně. "Co tu děláš?"

"Potřebuju s tebou mluvit," snažila se jeho kamarádka o lehký tón. "Všimla jsem si toho řetízku. Je od nějaké zmijozelské ctitelky?" nadhodila laškovně. Harry se lehce začervenal.

"No... vlastně ani.., ani ne," zakoktal se. Hermionu tím ujistil, že je na správné stopě.

"Máš někoho, Harry?" přisedla si k němu na postel.

"Neřekneš to nikomu?" obrátil se k ní zelený pohled plný nepochopitelného zoufalství.

"Samozřejmě že ne. Takže je to nějaká holka ze Zmijozelu?" usmála se na něj povzbudivě. K jejímu překvapení Harry zavrtěl hlavou a uhnul očima.

"Tak kdo to je, Harry? Ty se za to tak stydíš?"

"Ne!" vyjekl Harry divoce, až se dívka lekla. "Ale chtěl, ať to nikomu neříkám.." vypadlo z něj, než si stačil uvědomit, že právě prozradil zásadní informaci.

"Chtěl? Harry, to je kluk?" vytřeštila oči Hermiona. Tak tohle nečekala. Harry podvědomě sjel rukou k přívěšku hada.

"Prosím tě, neříkej to nikomu," zatvářil se ještě zoufaleji.

"Neboj, neřeknu," položila mu Hermiona konejšivě ruku kolem ramen.

"A řekneš mi, kdo to je?" zeptala se, přestože Harryho odmítnutí předpokládala. Zeptat se musela. Když tak viděla, jak má nebelvír neustále sklony dotýkat se přívěšku, bodlo ji podezření.

"Mohla bych se na ten dárek podívat?" usmála se nevinně a vlastně ani nečekala na svolení. Prsty přejela po stříbře zahřátém Harryho kůží tak, aby se 'náhodou' dotkla jeho zapínání. Okamžitě dostala ránu jako elektrickým proudem, až vyjekla. Rychle stáhla ruku a začala si foukat na prsty. Co to k čertu bylo?!... Tak myslím, že jsem právě našla zdroj toho Harryho podivínství. Někdo ho určitě očaroval skrze ten náhrdelník... Musím do knihovny!

Rychle se rozloučila s Harrym a utíkala už podruhé za den do knihovny. Žáci sedmého ročníku měli v rámci přípravy na OVCE přístup do Oddělení s omezeným přístupem. Teď za to v duchu děkovala všem svatým. Zapadla do regálů mezi svazky o černé magii a až do večera z nich nevystrčila ani nos. Našla několik kouzel lásky, ale ani jedno přesně nevyhovovalo. Když ji madame Pinceová vyhnala, aby oddělení zamkla, s povzdechnutím se šla navečeřet do Velké síně odhodlaná zjistit, kam míří Harryho pohledy.

V jídle se spíš jen nimrala, než aby doopravdy něco snědla. Nechtěla si nechat utéct jediný Harryho pohled ke zmijozelskému stolu. Postupně se mračila čím dál víc, protože si nemohla být jistá. Harry to celkem dobře maskoval. Vodítko dostala až ve chvíli, kdy se od stolu zvedal Malfoy s družinou neodmyslitelných kamarádíčků. Na tu dálku neviděla, kam se blonďatý zmijozel dívá, ale Harryho fascinovaný pohled byl nad slunce jasnější. Draco Malfoy?! Tak tohle jsem nečekala... Rychle se napila ze skleničky dýňové šťávy, až se zakuckala. Co teď? Buď zkusit Malfoye proklít a vypáčit z něj, co udělal Harrymu, nebo na to musím přijít sama...Potřebuji do té knihovny, kruci! zanadávala v duchu a rozhodla se riskovat střet s madame Pinceovou, kterou se rozhodla požádat o klíč s odůvodněním, že potřebuje najít materiály pro úkol do Obrany proti černé magii. Kupodivu se knihovnice sice mračila, ale klíč jí dala. Hermiona v duchu zajásala a ponořila se do světa starých pergamenů a staré kůže klouzající pod prsty. Jestli v tom jede Malfoy, tak jsem správně u černé magie...Co mohl použít za kouzlo?

Po půlnoci, kdy už ji únavou pálily oči, měla pergamen hustě popsaný a poškrtaný kletbami a zaříkadly, které se jí zdály přijatelné a které zase po důkladném průzkumu vyškrtla. Když si to po sobě přečetla, zbyla jí všehovšudy čtyři kouzla. Chvíli bojovala s pokušením pořádně je podrobit prohlídce, ale už ve světle svíčky skoro neviděla. Poraženě přiznala, že to musí počkat do zítřka a proplížila se chodbami na kolej.

6. Střet

Snad poprvé se Hermiona ve vyučování nudila. Nemohla se dočkat konce poslední hodiny, aby zase mohla do knihovny. Skoro ani neřekla Ronovi, kam vlastně jde, a už pelášila z učebny.

Pergamen, na kterém měla poznatky ze včerejšího pátrání byl jejím vzrušením celý zmačkaný. Nevšímavě hodila tašku pod stůl a okamžitě sáhla po tlusté knize v černých deskách, na kterou včera narazila. Vzala si čistý pergamen a načrtla si něco podobného osnově, která obsahovala všechno, co o kletbě na Harryho přívěšku věděla. Nahoru nadepsala všechna čtyři kouzla, která jí vylučovacím způsobem zbyla a zabořila nos do knihy.

Po dvou a půl hodinách usilovného listování zažloutlými stránkami se vítězoslavně usmála. Zbyla jí jediná kletba - Ammuseo. Rozhodně zaklapla knihu, vrátila ji do regálu, sebrala tašku a nabrala ostrý krok směr Velká síň. Stejně se schylovalo k času večeře. Byla odhodlaná si počkat na Malfoye a vytáhnout z něj, co se děje. Zbývalo ještě vymyslet jak. Hodil by se mi Harryho neviditelný plášť, zauvažovala. Jenže neměla čas a ani chuť ho zkoušet získat. Bude muset být nenápadná i bez něj. Musí někde toho zmijozelského slizouna odchytit o samotě. Což se zdálo jako neuskutečnitelný úkol, protože ti tupouni Crabbe a Goyle se kolem něj neustále motali jako přerostlá osobní stráž.

Večeři zhltla Hermiona mezi prvními a jako ostříž hlídala střídavě Harryho i Malfoye. Občas se totiž stávalo, že se i během týdne Harry někam vypařil a vrátil se až pozdě po večerce. Nicméně se nezdálo, že by se jeden z nich někam chystal.

Pro jistotu zůstala vzhůru ve společenské místnosti až do jedné hodiny v noci, aby se pokusila uhlídat, jestli se Harry nebude snažit proklouznout. Buď spal ve své posteli, nebo nepostřehla, kdy se samy od sebe otevřely dveře. Musela přijmout fakt, že si bude muset na vhodnou příležitost počkat.

Naskytla se jí o dva dny později, když při své pravidelné večerní hlídce ve společenské místnosti uviděla letmé pootevření a odsunutí portrétu, aniž by někdo viditelně prošel. Vytáhla z kapsy Pobertův plánek (podařilo se jí ho na Harrym vylákat pod záminkou, že se vrací z knihovny až po večerce - zase tak těžké to nebylo) a sledovala tečku s nápisem Harry Potter, jak míří bradavickými chodbami na velice určité místo - kterým se ukázala být Komnata nejvyšší potřeby. Harryho tečka se v ní zastavila - jen sem tam se nepatrně pohla. Za pár minut Hermiona viděla, jak přichází další tečka - Draco Malfoy.

S plánkem u nosu se vyplížila z nebelvírské koleje a zanedlouho si pohodlně hověla v zákrytu velké sochy a čekala, až se budou kluci zase plížit zpět. Skoro usínala, když se konečně tečky na plánku pohnuly. Dveře komnaty se otevřely a Draco se obezřetně prosmýkl ven. Jen na plánku viděla Hermiona zároveň i Harryho tečku, jak míří opačným směrem. Počkala, až Harry bezpečně zmizí v jiné chodbě a zkratkou, kterou jí plánek ukázal, se dostala na chodbu před Malfoye.

"Nox," zamumlala a světlo její hůlky zhaslo. Vzápětí uslyšela i měkké kroky, které se k ní rychle přibližovaly. Když si byla jistá, že je Draco jen pár kroků od ní, sykla: "Lumos Maxima!" Chodbou problesklo prudké světlo a Hermiona s úlevou zaznamenala Malfoyovo tiché vyjeknutí. Využila chvíle, kdy byl zmijozel oslněný a znovu mávla hůlkou.

"Expelliarmus!" rozlehlo se tlumeně chodbou a v ruce jí přistála Malfoyova hůlka.

"Kdo-...Co-...Grangerová!" zasyčel nenávistně Malfoy a snažil se si rukou zaclonit oči.

"Ztlum aspoň to světlo!" štěknul. Hermiona mu ochotně vyhověla, ale nezapomněla tiché upozornění.

"Nevhodný pohyb a je z tebe šváb, Malfoyi," pousmála se. Původně chtěla říct fretka, ale ta by na hradě byla přece jen nápadnější. Šváb se dá v případě nutnosti zašlápnout.

"Co chceš?" zavrčel blonďák.

"Vím, co jsi provedl Harrymu. Chci, abys to zrušil," ostře řekla nebelvírka.

"Nevím, o čem to mluvíš, Grangerová," začal se potměšile usmívat Malfoy. "Straší ti ve věži nebo co?"

"Nehraj to na mě. Dal jsi Harrymu očarovaný přívěšek. Dokonce vím, že ta kletba se jmenuje Ammuseo. Zrušíš ji," ledově opáčila Hermiona. Dracovi se zle zablesklo v očích.

"A proč bych to měl dělat, Grangerová, he?"

"Čistě náhodou proto, že za tuhle kletbu je šest měsíců v Azkabanu," nevinně se usmála dívka. I v silném světle bylo vidět, že Draco zbledl, ale okamžitě se mu vrátila rozvaha.

"Možná. Ale fakt bys riskovala, že tvůj milý kamarád zešílí?" zeptal se potměšile.

"Z toho, že tebe zavřou? To bude vítaná úleva!"

"Pro tebe a toho zrzka možná... Ale ten řetízek dokážu Potterovi sundat jen já. Myslím, že to už jsi zjistila, co? Je naprosto pod vlivem kletby. Je na mě závislý. Tak si přeber, co to znamená. A teď mi vrať hůlku, chci se jít vyspat," zívl Malfoy provokativně. V Hermioně se vařily nervy. Ten zmetek měl bohužel pravdu. Mysli, mysli... povzbuzovala se. Draco sledoval její sevřené rty a bavil se.

"No tak, Grangerová. Já už po svém milostném dostaveníčku mám a po dalším s tebou fakt neprahnu," prohlásil znuděně. Hermiona se kriticky podívala na jeho hůlku.

"Asi to risknu," zmrazila Dracovi úsměv na rtech. Nepokrytě se zamračil, ale zjevně si byl jistý svou převahou, protože i na tohle měl odpověď.

"Vrať mi hůlku, Grangerová, a táhni. Zapomínáš, že teď mám nad Potterem větší kontrolu než se kdy komu snilo. Buď mi vrátíš tu hůlku a ani slůvkem necekneš o tom, co víš, nebo si to Harry šeredně odskáče. Je jako pes. Můžeš do něj kopat, jak chceš, a stejně se na tebe bude pořád dívat stejně oddaným pohledem," odsekával slůvko za slůvkem a vychutnával si, jaký účinek jeho slova mají. Hermiona nejdřív zbledla a pak jí tváře zčervenaly hněvem.

"Zatracená zmijozelská kryso!" skoro vřískla. "Mdloby na tebe!" Rudý paprsek poslal Draca k zemi. Hermiona na něj opovržlivě hodila hůlku a proplížila se chodbami zpátky na nebelvírskou kolej. Měla sto chutí za sebou pořádně třísknout dveřmi, ale ani to nemohla. Vzbudila by spolunocležnice.

Převracela se v posteli sem a tam a snažila se něco - cokoliv - vymyslet. Jenže čím víc se snažila, tím víc se zdála Malfoyova slova pravdivější. Podle toho, jak se Harry choval a podle charakteru kletby Ammuseo soudila, že i kdyby ho Malfoy mučil kletbou Cruciatus, stejně by si pro to zelenooký chlapec našel nějakou výmluvu.

Nad ránem se jí konečně podařilo na pár hodin usnout.

Ani Dracovi se nespalo dobře. Nejenže ho vyděsilo, že to ta mudlovská šmejdka zjistila, ale zasáhla ho pravdivost vlastních slov. Harry se choval, jako by ho držel pod kletbou Imperius. Nebezpečí ze strany Grangerové snad na čas odsunul, ale tohle ho hryzalo. Vrtalo mu to do svědomí a Draco prostě nedokázal usnout. Plus to, že ho málem načapal Filch, když se mu podařilo procitnout z omráčení. Sotva se o něj otřel ocas kočky, vzal nohy na ramena a zastavil se až ve zmijozelské společenské místnosti.

Školní ráno tak přivítalo slunečními paprsky nejméně dva studenty s velkými kruhy pod očima a zívajícími na každém kroku.

7. Začátek konce

Harry se ošil. Seděl na lenošce v Komnatě nejvyšší potřeby a rozpačitě zíral na blonďatého zmijozela. Draco byl očividně v pěkně mizerné náladě. Doteď stěží odpověděl na pozdrav. I polibku na přivítanou se vyhnul. Vlastně Harryho hrubě odstrčil a praštil sebou do měkkého polstrování.

"Draco, co se děje?" odvážil se konečně zeptat nebelvír. Blonďák jen zavrčel, ať se nestará. Pořád nemohl zapomenout na střet s Grangerovou. Takhle to nemělo být! Tohle není láska, to je...naprosto nechutné. Mohl jsem si pořídit psa! Tohle jsem nechtěl...Ale když mu ten řetízek sundám, Harry si možná vzpomene a naprosto určitě mě bude nenávidět. U Merlina, co mám dělat?

Draco se zadíval do Harryho očí, které na něj fascinovaně zíraly a dychtily...po čem vlastně? Kdyby ten přívěšek dostal od Filche, tváři by se na něj stejně! Draco se postavil nedbaje na tázavý pohled. Chvíli se jen díval na Harryho tvář. Vzedmula se v něm vlna opovržení a vzteku na sebe samého. Musel ho nějak ventilovat. Zvedl ruku a s rozmyslem prudce udeřil. Harry vyjekl a mnul si tvář.

"Za co?" vykřikl ublíženě. Draco neodpověděl. Prudce ho za hábit zvedl a těch pár kroků směrem k posteli ho skoro hodil. Srazil nebelvíra do peřin a prudkým švihem hůlkou sklouzlo jejich oblečení. Draco Harrymu hrubě vypáčil ruce za hlavu.

"Au, Draco! To bolí!" vyjekl Potter, ale nebránil se. Malfoy ho hrubě umlčel polibkem. Vztek a frustrace v něm jen narůstala, když bolestivě skousl Harryho spodní ret a rudými stopami poznamenával jeho kůži na krku i na hrudi. Harry bolestivě sykal, když co chvíli hrozilo, že Dracovi zuby projdou kůží, ale tak daleko Malfoy nešel. Obkročmo si sedl na Harryho a ruce mu pustil.

"Proč se nebráníš?" zasyčel na něj nenávistně. "Proč?!" Harry si opatrně přejel jazykem naběhlý ret.

"Já... slíbil jsem ti to na tvoje narozeniny... A pak jsem usnul," zamumlal. Draco dostal chuť ho znova udeřit, ale ovládl se.

"Chceš to?"

"Samozřejmě, vždyť to chceš ty," naivně opáčil Harry. Draco zatnul zuby a skoro viděl rudě. Sklouzl z Harryho a hrubě mu roztáhl nohy. Bez jakéhokoliv lubrikantu hrubě dvěma prsty pronikl do Harryho. Ten se zajíkl a jeho prsty se zaryly Dracovi do ramen.

"Tak co? Chceš, abych si tě teď a takhle vzal? Aspoň se braň!" rozkřikl se Draco. Harrymu se v očích zatřpytily slzy, ale nebyla v nich žádná bojovnost, žádný vzdor, žádná emoce kromě nechápavého a ublíženého psího pohledu. Slabě potřásl hlavou tak, že se to dalo považovat za souhlas. A vzápětí se rozkřičel bolestí, protože vzteklý, zoufalý a zcela bez sebe si ho Draco bez další přípravy vzal.

Ta bolest se nedala vydržet. Harryho napadlo srovnání jen s Cruciatem. Zatínal zuby, ale stejně naříkal nahlas. Musí to vydržet, když to Draco chce!

Draco poníženě zaznamenal ve vlastních očích bezmocné slzy. Stačilo pár přírazů a udělal se. Postupně se mu začala vracet schopnost vnímat a přemýšlet. Ne, tohle jsem nemohl udělat! zděsil se. Harry se pod ním chvěl, zelené oči se leskly slzami a bělostné prostěradlo skrápěla krev. Přesto se Harry snažil se usmívat a předstírat, že je všechno v pohodě. Draco pocítil bezedné znechucení nad sebou. Jak jsem ti tohle mohl kdy udělat, Harry? Jak jsem ti to mohl udělat, lásko? Musel odolat nutkání servat mu ten zpropadený přívěšek hned teď. Bez váhání by to udělal, ale věděl, že kdyby tu kletbu takhle násilně z Harryho sejmul, že se nejspíš nebelvír psychicky složí.

Konejšivě Harryho objal.

"Už je to dobré, Harry. Omlouvám se, že to tak bolelo. Moc se omlouvám, nechtěl jsem. Odpustíš mi to?" žadonil. Cítil, jak se k němu mladík přitiskl.

"Jsem v pořádku," uslyšel zašeptání. Hořce se ušklíbl. Ani posadit se Harry nemohl. Požádal komnatu o horkou koupel a hojivou mast a jemně do ní Harryho přenesl. Harry se rozhihňal a foukl Dracovi do obličeje pěnu. Ten se zakuckal, ale nezůstal mu nic dlužen. Za chvíli byli oba dva mokří jako vodníci a Draco se nakonec uvelebil ve velké vaně vedle Harryho a jal se ho umývat. Když zajel k Harryho zranění, nebelvír bolestně sykl.

Osušili se a Draco donutil Harryho, aby si lehnul a on mu mohl ošetřit zranění. Harry se zase začal hihňat a trhat sebou, protože to studilo. Chtělo se mu spát, tak se zavrtal do peřin.

"Miluju tě, Draco," zamumlal. Jako by tím vrazil do mladého zmijozela hřeb. Přímo do srdce.

"Já tebe taky, Harry," zašeptal tiše jako ozvěna. Sebral vlastní oblečení z podlahy a jako zpráskaný pes se odplížil na kolej.

Že je něco špatně pochopil, až když se kolem něj ve zmijozelské společenské místnosti sevřel kruh jeho spolužáků. Ti, kteří se ještě před pár hodinami chovali jako kamarádi, se teď tvářili tak, že Dracův žaludek začal metat kozelce. Všichni měli hůlky a všichni jimi mířili jemu do obličeje.

8. Konec začátku

"Co to má znamenat?" zasyčel Draco na spolužáky. Začínal se bát a jak si všimnul, někteří z nich se tvářili víc než nervózně. Postupně mu začaly hrůzou vstávat chloupky po těle, když si uvědomil, kteří ze zmijozelských v kruhu stojí. Protože všichni do jednoho měli za otce smrtijedy...doteď hledané smrtijedy. Bylo jim dovoleno tu studovat, protože byli shledáni nevinnými. Draco o tom teď začal silně pochybovat. První promluvil mladý Rockwood. Byl ve stejném ročníku jako Malfoy.

"P-promiň, Draco," vyhrkl. "Pouta na tebe!" Když ho ovinuly těsné provazy, ztratil Draco rovnováhu a upadl. Nikdo se nezasmál. Všichni vypadali něčím smrtelně vyděšení.

"Dělej," sykla jedna zmijozelka na Rockwooda. Ten přikývl. Shýbl se, aby vzal Dracovi hůlku a kolem krku mu pověsil jakýsi amulet. Draco neviděl, co to bylo. Všichni mlčky stáli a na něco čekali. Co se to k čertu děje?

Nestačil ani vykřiknout, když ho přenášedlo zvedlo a on se ocitl ve víru barev. Tvrdě dopadl na zem, do trávy. Prudce oddychoval a s určitým úsilím se vyškrábal alespoň na kolena. Přál si, aby to byl neudělal.

------------------------

Dveře zmijozelské společenské místnosti se rozlétly a místnost zalilo ostré bílé světlo. Oslněný hlouček studentů vyjekl a jeden přes druhého se pokusily uniknout.

"Pouta na vás!" zahřměl podzemím rozzlobený hlas zmijozelského ředitele. Snape nechal světlo pohasnout alespoň tak, aby se studentům začal vracet zrak. Ti, kteří před chvílí svázali Draca, teď leželi sami svázaní na podlaze. Profesor lektvarů se nad nimi tyčil jako bůh pomsty.

"Z hradu vyletělo přenášedlo. Kam a s kým?" sykl nebezpečně tiše Snape. Nikdo se neodvážil ani pohnout.

"J-jak to máme vědět?" zajíkl se nakonec Bulstrode a poděšeně vykvikl, když se mu Snapeova hůlka zaryla do krku.

"Nebudu se opakovat, Bulstrode. Kam a s kým?" zeptal se profesor ještě tišeji. Mladík se začal neovladatelně chvět a cosi blábolit. Snape se líně otočil.

"Jste hanba Zmijozelu," zasyčel a pátral černým pohledem po jejich tvářích. Neomylně si vybral Rockwooda. Ten zbledl jako stěna. Snape se s ním nemazlil. Sevřel mu čelist, druhou rukou vytáhl z hábitu malou lahvičku (Hermiona by okamžitě poznala Veritasérum), odzátkoval a nechal tři kapky skanout mladíkovi do úst. Ten se neodvážil ani pohnout.

"Odpovězte mi na předchozí otázku," zavrčel Snape.

"D-Draco Malfoy," kníkl Rockwood, ačkoliv se usilovně snažil zůstat zticha.

"Kam?" štěkl Snape.

"N-nevím," skoro brečel zmijozel. Snapeovi se nebezpečně zúžily oči. Pohrdavě hodil Rockwooda zpět na zem. Téměř lenivý pohyb hůlkou a kolem studentů, nyní už prakticky bývalých, vyrostly miniaturní klece a provazy z nich spadly.

"Zůstanete tu, dokud si vás nevyzvednou mozkomoři," oznámil jim ředitel koleje chladně. Najednou se jeden přes druhého rozkřičeli.

"On nás donutil!"

"Jsme nevinní!"

"Mozkomory ne!"

Snapeovi málem zalehlo v uších.

"Ticho! Vaše výmluvy nikoho nezajímají. Šetřete si je pro Starostolec!" Se zavířením hábitu vyrazil ze sklepení směr Brumbálova pracovna. Zavrčel heslo na kamenný chrlič a téměř bez zaklepání vrazil dovnitř. Že najde Brumbála stát u okna, to nečekal, ale alespoň něco.

"Máme problém," syknul.

"Těch máme o trochu víc," sklonil lehce hlavu Brumbál. "Severusi, spěchejte do Godrikova dolu. Mladý pan Malfoy má vážné problémy," pobídl ho tiše. Snape na nic nečekal a vyrazil.

-----------------------------------

Draco se pokoušel si krýt hlavu a břicho před surovými kopanci. Chuchvalec postav, které do sebe strkaly ve snaze kopnout do něho, na něj syčel nadávky, urážky a Draco mohl jen sténat bolestí při každém úderu.

"Spratku špinavej, krvezrádce. Zradil jsi Temného pána! Chcípni, zmetku!" Draco věděl bolestně přesně, kdo se skrývá pod maskami ve tvaru bílé umrlčí lebky. Mohl by je podle hlasů vyjmenovat. Nikdy by ho nenapadlo, že ho dostanou. Ne ve škole. Jeho otec byl mrtvý, matka taky. Po její smrti, kterou způsobil zdivočelý Šedohřbetův vlkodlak, se Draco dobrovolně přidal na Brumbálovu stranu. Spolu se Snapem až do konce války plnil úlohu špiona téměř se stejnou bravurou jako mistr lektvarů. Teď se snažil nevnímat ostré centra bolesti, které se mi šířila tělem.

Obstoupili ho v kruhu a ze všech sedmi hůlek zcela jasně zazněla kletba Cruciatus.

Draco křičel tak jako ještě nikdy. Bolest ho rvala na kousky, v žilách mu kolovalo drcené sklo a tekutý oheň...A pak to všechno přestalo. Na to, že byla noc viděl najednou kolem sebe plno světla. A vznášel se. Podíval se dolů. Pod svýma nohama viděl černé postavy a nějakého mladíka, jak se zmítá a ústa má zkroucená v němém bolestném křiku.

Kdo to je?

Proč křičí?

Draco měl pocit, že by to měl vědět. Ale světlo ho plnilo zvláštním klidem a mírem.

Draco...

Zvedl hlavu a spatřil v dálce ženskou postavu.

Draco, Dráčku, konečně zase spolu... Ozval se znovu ten jemný dojatý hlas. Draco ho poznal. Radostně odvrátil pohled od dění pod sebou a natáhl ruce, aby je vložil do matčiných. Svět dole už ho nezajímal. Tady bude konečně šťastný....

Neviděl už, jak se hlouček rozpadá a jak noc protínají zelené paprsky, ani bledé ruce, které zvedaly bezvládné zkrvavené tělo ze země.

--------------------------------

Severus Snape stál na chodbě před ošetřovnou a bez výrazu zíral skrze okno na hvězdami poseté nebe. Začínalo svítat. Jenže ten, kdo by se podíval do jeho černým očí, by poznal, že on hvězdy nevidí. Nepohnul se ani, když na jeho rameno lehce poklepala stařecká ruka.

"Dělal jste, co se dalo, Severusi," těžce řekl Brumbál. "Nesmíte si nic vyčítat. Je to moje chyba. Měl jsem opatřit tomu nebohému chlapci lepší ochranu." Brumbál se povzdychl. Snape dál nereagoval.

"Severusi, pojďte. Dáme si u vás v kabinetě skleničku," pokoušel se ho jemně nasměrovat.

"Kdybych přišel dřív..." uniklo tiché zašeptání ze Snapeových rtů, ale Brumbál ho přísně přerušil.

"Pokud chcete někomu dávat vinu, Severusi, viňte mě. Ale vy se tím nesmíte užírat."

"Brumbále, vy to nechápete? Draco je mrtvý! Mrtvý!" rozkřikl se najednou profesor lektvarů. "Sedm kleteb Cruciatus najednou! Kdybych přišel o chvíli dřív, mohl jsem... mohl jsem..." Snape zaťal čelisti, protože se mu začaly nebezpečně lesknout oči. Brumbál dlouho mlčel.

"Vím, co pro vás Draco znamenal, příteli. Ale obávám se, že je tu i druhý problém. Je... je mi to moc líto, Severusi. Upřímnou soustrast."

"Nemusíte se obtěžovat. Víte dobře, že Draco mě nikdy nepřijal," ušklíbl se Snape.

"I přesto... Pojďte, Severusi. Toho panáka potřebujeme oba."

"A co Dracovo tělo?" zeptal se tiše Snape.

"Zítra ho pohřbíme. Tady, na Bradavických pozemcích. Myslím, že tady byl ve svém životě nejšťastnější."

Brumbál dal Snapeovi ruku přes ramena a odváděl ho do sklepení. Nechtěl svého přítele a kolegu nechat o samotě s vlastními myšlenkami.

---------------------------------

Ranní vydání Denního věštce přineslo děsivé zprávy. Titulky na přední straně vykřikovaly do světa, že Bradavice byly napadeny smrtijedy, kteří jsou stále na svobodě. Oběť je jediná...

V černém rámečku se z titulní stránky usmívala tvář blonďatého mladíka.

Článek končil ujištěním, že rodiče mohou být klidní. Díky duchaplnosti profesorského sboru Bradavic, jmenovitě profesora lektvarů Severuse Snapea, bylo pět smrtijedů chyceno a zavřeno do Azkabanu a zbylí dva zabiti.

9. Pravda

Ráno jako každé jiné vyhnalo studenty z postelí a do Velké síně. A tam se všichni zarazili. Byla pokrytá černými prapory. Přesto se usadili ke stolům, ačkoliv nervózně pokukovali po učitelském stole. Konečně se objevil sám ředitel. Když už byli ve Velké síni všichni, nebo alespoň velká většina, postavil se a zacinkal lžičkou o pohár. Celá síň okamžitě zmlkla.

"Dnes v noci se v Bradavicích stala tragická událost. Jeden student byl unesen smrtijedy a i přes okamžitý zásah profesora Snapea byl zavražděn," pronesl těžce Brumbál. Strnulé tváře studentů se začaly rádoby nenápadně otáčet a hledat, kdo chybí. Brumbál je nenechal čekat.

"Tím studentem je Draco Malfoy," zaznělo jako neodvratný ortel a Velkou síní se rozhostilo šokované ticho.

Severus Snape v síni nebyl. Krátce před snídaní se v Brumbálově pracovně odehrál důležitý rozhovor.

"Severusi, musím vás o něco požádat. Jde o Harryho Pottera," začal Brumbál. Už při tom jméně se Snapeova tvář stáhla nevolí. Přesto ne nenávistí, protože válka s Voldemortem všechny přece jen stmelila dohromady.

"Mám podezření, že nebohý Draco s ním měl jistý... vztah," opatrně naznačil ředitel. Snapea jakoby udeřili.

"Chodili spolu?" zeptal se bez výrazu.

"Ano, i tak se to dá říct. Ovšem nejsem si jistý, jestli se ze strany pana Pottera jednalo o čistě dobrovolné pouto. Mám pocit, že slečna Grangerová tomu přišla na kloub. Mohl byste Harryho ráno udržet mimo Velkou síň? A promluvit si se slečnou Grangerovou? Možná vím, co se mezi panem Malfoyem a Potterem stalo, nicméně to jsou jen mé domněnky. Mohu se na vás v této záležitosti spolehnout, Severusi?" Snape dlouho mlčel a sváděl vnitřní boj. Nejenže ho Potter sedm let štve tím, že vůbec existuje, ale ještě ke všemu to byl zřejmě ten, koho si vybral i Draco. Severus si nedělal iluze. Jeho city k mladému zmijozelovi byly upřímné, ale vždycky věděl, že tohle území je pro něj zakázané.

"Dobře," zavrčel nakonec. "Co mám teda vlastně dělat?" zamračil se.

"Postarat se o Harryho," usmál se Brumbál.

---------------------------------

Harry nic netušíc scházel dolů na snídani v závěsu za Ronem a Hermionou. Už pod schodištěm z věže jim ovšem zastoupil cestu Snape.

"Pottere, Grangerová, pojďte se mnou," nakázal úsečně a aniž by na ně bral ohledy, se vydal do sklepení. Tři kamarádi se na sebe zmateně podívali.

"Uvidíme se na snídani," rozloučil se nakonec Ron a Harry s Hermionou se vydali za Snapem. Museli přidat do kroku, aby ho dohnali.

"Sednout," zavrčel profesor.

"Ehm, pane?" odvážila se Hermiona. Snape ji zcela ignoroval.

"Blíží se OVCE, Pottere, a vzhledem k vašemu zvolenému povolání jsou vaše výsledky v lektvarech naprosto mizerné. Co s tím hodláte dělat?" zaměřil se na Harryho.

"Hermiona mě doučuje, pane," opáčil klidně Harry.

"Očividně to nestačí. Teď jděte do třídy. Potřebuji mluvit se slečnou Grangerovou. Počkejte, dokud vás nezavolám," vyhodil ho Snape. Protočit oči si dovolil, až byl ke Snapeovi zády. Alespoň třískl dveřmi s tím, že za to může průvan. Snape to přešel pozvednutým obočím a zabodl pohled do Hermiony. Jakoby mimochodem mávl hůlkou a neverbálně seslal Ševelessimo, aby je Harry nemohl slyšet.

"Draco Malfoy je po smrti," nechodil kolem horké kaše. Hermiona zalapala po dechu.
"Co-cože? Jak... jak to? Co se stalo?!"

"Detaily jsou nepodstatné, ale jestli to musíte vědět, unesli ho z Bradavic smrtijedi... Obávám se, že za aktivní pomoci svých omilostněných ratolestí," zkroutil zhnuseně rty Snape.

"A pokud správně chápu, uvrhl pan Malfoy na Pottera nějakou kletbu. Co mi k tomu můžete říct? Byl jsem pověřen ředitelem, abych se o to postaral." Hermiona se lehce ošila, ale vyklopila všechno, co věděla. Snape ji soustředěně poslouchal a mračil se čím dál víc.

"No výborně," zasyčel, když skončila. "Můžete jít, slečno Grangerová. A zavolejte pana Pottera." Hermiona pokrčila rameny a odešla.

"Posaďte se, Pottere," chladně rozkázal Snape Harrymu, sotva se zavřely dveře. Krucinál, proč mu zrovna já mám říkat, že jeho milenec je mrtvý? Pokud tedy došli tak daleko. Sakra, musel ho ten hloupý kluk zaklít zrovna touhle kletbou?!

Snape se nenápadně zhluboka nadechnul. Pořád ještě nevěděl, co s Potterem dělat. Řešit srdeční záležitosti pubertálních adolescentů nepatřilo mezi jeho speciality. Ovšem Brumbál se těžko mohl obrátit na toho břídila, co letos učí obranu proti černé magii. Nějaký Tichomil nebo jak se jmenuje.
Probodával Harryho očima, když si sedl.

"Vaše neschopnost v lektvarech není váš jediný problém, Pottere" zavrčel. "Sundejte si ten řetízek a podejte mi ho."

"Ne!" vyjekl vyděšeně Harry a ruce mu vylétly ke krku. Křečovitě obemkl přívěsek prsty.

"Nebuďte jako malý fakan, Pottere. Vrátím vám ho," zúžily se Snapeovi oči. Harry na něj vytřeštěně zíral. Pak pomalu přesunul ruce k zapínání a tam se zarazil.

"Já nem-můžu," zadrhl se.

"Pottere!" Snapeův hlas se nebezpečně přiostřil. Harry měl pocit, že umře, že se pod ním svět zhroutí, že... že... Stříbrný řetízek mu vklouzl do dlaně a Harry jej neochotně podával chvějícími se prsty profesoru lektvarů. Sotva však šperk opustil jeho ruku, rozplynul se v jemný rudozelený dým, který se stočil kolem Harryho krku. Řetízek se zatřpytil na svém místě.

"Co to je?!" lekl se mladík.

"Kletba, pane Pottere, to by vám řekl i třeťák," neodpustil si uštěpačnou poznámku Snape. Harry se na něj nepokrytě zaškaredil. Nebýt závažnosti situace, pokusil by se ho profesor vyprovokovat, ale teď se své oblíbené kratochvíle musel vzdát.

"Jaká kletba?" stále nechápal Potter. Snape si dal za úkol prozkoumat vliv kletby Ammuseo na inteligenci.

"Ten řetízek je zakletý. Pan Malfoy vám to zřejmě opomněl říct, než vám ho pověsil na krk," zkřivil rty Snape.

"To by Draco neudělal!" naježil se Harry. Až pak si uvědomil, co vlastně Snape naznačil a zrudnul až po kořínky neposlušných černých vlasů.

"Ujišťuji vás, že udělal. Ocejchoval si vás černou magií jako pejska."

"Tak dost!" vřískl Potter a najednou stál a do Snapeova obličeje mířila hůlka. Třásla se.

"Vaši drzost vám poprvé a naposledy prominu, Pottere. A jen kvůli vlivu kletby. A teď schovejte hůlku a sedněte si," vibroval Snapeův hlas zlověstně. Skoro to vypadalo, že ho Harry spíš uřkne, ale pak sklonil hůlku a sesunul se zpět do křesla.

"Je div, že jste zabil Pána zla, když je tak lehké vás proklít. Buďte laskavě zticha a chovejte se úměrně svému věku." Snape musel Pottera přesvědčit, že je pod vlivem kouzla lásky. Považovalo se to za univerzální protikouzlo, ale potíž byla v tom, že tomu očarovaný musel uvěřit. A na tomhle to většinou ztroskotalo. Snape znechuceně zkřivil rty a začal vysvětlovat. V duchu přitom odpočítával, kdy na něj Potter znova vyjede.

"Mladý pan Malfoy využil ztráty vaší paměti a očaroval vás..."

"Draco mě nijak neo-!"

"Silencio. Teď bych to dopověděl, kdybyste mě laskavě nechal. Draco Malfoy vás očaroval kletbou Ammuseo. Způsobuje, že postižený se stane naprostým otrokem lásky k osobě, která kletbu zapečetila krví. Ten řetízek vám nedokáže sundat nikdo... kromě Draca." Snape odčaroval Harryho a přešel k polici za učitelským stolem. Chvíli přehlížel sbírku lektvarů v nepřeberném množství lahviček. Nakonec s nepatrným zaváháním sundal jeden neprůhledný flakónek a postavil ho před Harryho.

"Co to je?"

"Kdyby bylo po mém, tak nějaký účinný jed. Vypijte to a nediskutujte!" Harry se zaskřípáním zubů odzátkoval lahvičku a vypil odporně hořký lektvar. Snape se podíval na hodiny nad krbovou římsou. Má sedm minut, než Potter usne. Lehce se mu sevřel žaludek, ale říct to musel.

"Draco Malfoy dnes v noci zemřel," sdělil Harrymu bez výrazu. K jeho naprostému šoku se Harry stydlivě začervenal.

"To těžko, v noci jsme byli spolu."

"Myslíte si, že mi to uniklo? Po vašem dostaveníčku byl z koleje unesen smrtijedy a v Godrikově dole ho umučili k smrti." Harry zíral do těch černých očí a pomalu bledl. Draco... mrtvý? Ne, Snape se musí mýlit... nebo lže... ale Draco není mrtvý.

"Draco..." uniklo mu ze rtů. Ve Snapeově tváři zoufale hledal jakýkoliv náznak toho, že jde jen o krutý žert. Nic takového nenašel. Ne, Snape lže...Draco není mrtvý, NENÍ!!!

"Lháři!" ječel na svého profesora a pokusil se vyskočit. Nohy ho však neposlechly a kdyby nebyl Snape dost rychlý a pohotový, udeřil by se hlavou o roh stolu. Takhle ho starší kouzelník zachytil.

"Lháři..." zašeptal Harry malátně a po tváři se mu skutálela slza. Pak usnul.

10. Smaragdová hrobka

Pohřeb na břehu jezera proběhl v dusivém tichu. Od hradu se nesl smuteční průvod s Dracovou rakví na nosítkách, které nesli zmijozelští studenti. Nejen jejich tváře vypadaly bíle a ztrhaně. Složili ji na mramorový katafalk a Brumbál si lehce odkašlal, aby si pročistil náhle stažené hrdlo. Bolelo ho, když nedokázal zabránit úmrtí svých svěřenců.

"Draco Malfoy byl pro mnohé z nás přítelem, pro další spolužákem a pro všechny čaroděje a čarodějky hrdinou. Už jako nezletilý student se postavil proti lordu Voldemortovi a s nasazením vlastního života spolupracoval na získávání informací pro Fénixův řád. Jeho obětavost a odvaha významně přispěly k porážce lorda Voldemorta. O to větší je naše ztráta, že to byli právě Smrtijedi, kdo Draca úkladně zavraždili." Ředitel skončil a zmijozelští držící čestnou stráž v rozích katafalku se jako jeden muž zařadili do davu studentů. Přes pozemky hradu se roznesla žalostná a přesto neskutečně dojemná píseň fénixe. Něžné, dojemné trylky vehnaly slzy do očí i těm nemnoha, kteří se tomu doteď ubránili.

Brumbál odstoupil a mávnul hůlkou. Vytryskly z ní stříbrné a zelené jiskry jako poslední pocta zmijozelskému mladíkovi. Zároveň začaly ze země vyrůstat smaragdové krystaly, které pokrývaly katafalk i rakev a uzavřely ji tak do vlastní svatyně. Tenhle smaragd nikdy nezvětrá. Draco bude na břehu bradavického jezera odpočívat, dokud bude svět existovat.

Snape stál až těsně u břehu, za Brumbálem a jeho obličej se zdál být ještě uzavřenější a chladnější než obvykle. Černé oči se snažily nepředstavovat si, čí tělo právě navěky pohltila zelená mohyla. Ostře se obrátil sotva skončil obřad a s úmyslem zapít smutek se vydal do sklepení. Měl by se jít podívat na Pottera, kterého ráno doručil na ošetřovnu, ale to může počkat. Všechno může počkat, když už tu Draco není...

2 komentáře:

Děkuji za tvůj komentář :)