Dotkni se mého srdce 27

Toto je předposlední kapitola této povídky, do Velikonoc byste se měli dočkat závěru, takže to koukejte vydržet, ještě vás čeká pár zajímavých momentů a samozřejmě, konečně se dozvíte, jak to všechno dopadne! :D


Patrick Malone stál opřený o stěnu tréninkové místnosti a sledoval počiny svých nových rekrutů. Rozdělil úrovně v týmu na juniory a seniory a spároval každého stálého člena s novým, kterému se měl věnovat a učit ho. I tak to ale bylo žalostné. Přišel, hlavně kvůli bitvě u severního centrálního tábora, o polovinu týmu. Dostat se do formy jim bude trvat týdny. Jeho původní tým nejdřív podstoupil tvrdý tříměsíční trénink, než jim vůbec dovolil přičuchnout k práci v terénu. Nyní jim scházel tento luxus v podobě času. Měl tři týdny na to, aby jim vytloukl z hlavy touhu po hrdinských skutcích a slávě a naučil je přežít. Sledoval, jak jeden z kadetů při snaze vyhnout se kouzlu, zakopl o vlastní nohu a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Tohle bude těžké. Povzdechl si. Vedle něj se téměř neslyšně opřel o stěnu Jeremy Eagleton, jeho nový zástupce.

„Tak? Jak to jde?“ zeptal se bezvýrazným hlasem, který v sobě nedržel žádné nadšení ani naděje. Veškerý Jeremyho optimismus, veselí a smysl pro humor se vytratily toho dne v severním centrálním táboře. Zůstal jenom vážný, zachmuřený muž, který viděl příliš mnoho svých spolubojovníků, kamarádů a nevinných zemřít.

„Pomalu,“ odpověděl mu kapitán. Jeremy přikývl a jeho pohled, kterým přelétl tréninkovou místnost naznačoval, že to vidí stejně ne-li hůř.

„Na tvém konci?“ zeptal se nezúčastněným hlasem Patrick, aniž by odtrhl oči od svých mužů. Nepotřeboval se na svého zástupce podívat, aby věděl, že se jeho tvář stáhla do bolestné grimasy.

„Nepoznal mě,“ zachrčel Jeremy a svezl se po zdi dolů, aby se posadil na zem. Malone mu položil ruku na rameno a stiskl. Takže se to zhoršilo. Neřekl nic. Jeremy složil hlavu do dlaní.

„Doprdele!“ splynula mu ze rtů tichá zoufalstvím nasycená nadávka. Patrick jen dál upřeně zíral před sebe a nechával Jeremyho truchlit. Za ně za oba. Jako kapitán si nemohl dovolit projevit slabost v okamžiku, kdy všichni potřebovali jeho sílu. Kdy se k němu upíraly zraky jeho starých i nových podřízených a hledaly u něj ujištění, že všechno bude v pořádku. Když viděli klid svého kapitána, dokázali věřit. Neochvějnost jejich kapitána jim dávala sílu. Dokud rozdával rozkazy, tlačil je neustále dopředu a nenechal vydechnout, cítili pevnou půdu pod nohama, cítili, že možná přece, přece jenom, má jejich práce smysl. Že všichni ti, pro které se jim trhala srdce vedví, kvůli kterým vyplakali moře slz a proklínali vše svaté, neumřeli zbytečně. Nikdo nemohl vědět, že Patrick Malone se cítí stejně na dně jako všichni ostatní. Že když zavře oči vidí tváře všech podřízených, které svými rozkazy poslal na smrt. Že se dívá na své lidi a přemýšlí, kdo z nich bude další.

To, že nemusel jít daleko pro to, aby to věděl, ho naplňovalo bezmocí. Jeden z jeho lidí byl totiž čím dál více mrtvý než živý. Člověk, kvůli kterému se srdce jeho původních členů plnila smutkem a nejistotou a srdce nových obdivem a vzrušením. Jeremy měl na starosti monitorování Harryho Pottera od té doby, co opustil svůj pokoj, ve kterém se po svém příchodu do Bradavic v podstatě zabarikádoval. Zprávy, které přinášel však nezanechávaly příliš prostoru pro naději. Zatímco většina lidí Harryho Pottera oslavovala jako hrdinu a zbožně k němu vzhlížela, úzký kruh lidí vnímal, že z Harryho Pottera zbylo kromě jeho tělesné schránky jen velmi málo. A i to málo se dál vytrácelo. Oba, Patrick i Jeremy vnímali, že se blíží konec. Mohly to být dny, mohly to být týdny a možná pár měsíců. Život už však měl pro Harryho Pottera sepsaný účet. Jenom ti nejpovolanější z nejpovolanějších pak řešili otázku, nad kterou sám Patrick úporně odmítal přemýšlet a Jeremy ji spolu s dalšími Harryho přáteli zcela odmítal. Co když se Harry rozhodne vzít při svém odchodu část světa sebou?  

***

Harry seděl v křesle v rohu místnosti nejvíce vzdáleném od postele a podrážděně zíral na spícího muže, který se ještě neprobral, ačkoliv se jeho stav úspěšně stabilizoval. Ano, cítil podráždění. Mírné, protože na víc se nezmohl, ale bylo tam. Tenhle muž. Přestože ani nebyl při vědomí, držel Harryho na řetězu, který ho čím dál více tížil a škrtil. V jeho hlavě už bylo jen málo smysluplných myšlenek. Magie mu poltila lebku, jak se snažila vybojovat si cestu na svobodu a celé jeho tělo bylo v jednom ohni, ačkoliv na dotek byl chladný jako kostka ledu. Všechno ho bolelo. Jeho kosti, svaly, orgány, všechno už bylo vyčerpané ze zadržování masivního množství magie, pro které lidské tělo nikdy nemělo kapacity. Jeho vůle křičela touhou povolit a podvolit se všemu, co tak dlouho odkládal. Vypustit magii, která zevnitř bičovala jeho tělo, mysl i duši. Kdy přesně si zvykl na bolest? Na to, že ho provází na každém kroku? Tenhle muž. Všechno to byla jeho vina. Zmítal se a svíjel, ale nedokázal mu uniknout. Litoval, že ho nenechal zemřít, přitom na něho však nebyl schopen vztáhnout ruku a při jakýchkoliv známkách zhoršení jeho stavu neklidně přecházel po pokoji, dokud se vše nevrátilo do normálu. Jediné, co dokázal bylo propalovat ho podrážděným pohledem. Nakonec už všechno v něm křičelo, ať už se ten člověk konečně probere. Pak bude moci povolit. Ve chvíli, kdy se muž probere a on uvidí, že je v pořádku, to něco v něm, co ho svíralo a drželo v rozžhavených ocelových kleštích uvolní svůj stisk. Už aby to bylo, už aby to bylo, už aby to bylo. Šílel. Seděl strnule v křesle s hlavou zakloněnou a opřenou o jeho opěrku. Jakýkoliv kolemjdoucí by si myslel, že odpočívá. Harry však neodpočíval od chvíle, co dokončil svoji práci před dvěma dny a extrahoval a zničil poslední zbytky černé magie v Severusově těle. Čekal, že to bude stačit, ale ono to nestačilo. Pořád ho to drželo u jeho postele, pořád v něm bujel neklid, kdykoliv se jen na chvíli vzdálil od nemocničního lůžka. Pořád byl nucen vracet se zpátky, navzdory tomu, že kdykoliv byl v nemocničním křídle snažil se ze všech sil odejít. Nakonec to vzdal. Podvolil se, protože neměl síly bojovat vůči ničemu jinému, než byl on sám.

Ten pohled na sobě ucítil dřív, než se tím směrem podíval. Ale neměl se dívat. Byla to chyba. Protože v tom okamžiku, kdy se jejich pohledy střetly, se jeho mysl rozletěla na kusy, aby se vzápětí seskupila do celku, jakým bývala kdysi a jeho srdce zaúpělo, když se rozbušilo tak prudce, že rozbilo kus ledu, který ho obaloval. Severus Snape. Znal jeho jméno. Severus. Vzpomínal si na všechno. Na všechny. Čerstvě probuzený Severus ho pozoroval ze svojí postele a jeho pohled vyjadřoval překvapení, zmatek i něco dalšího. Harry cítil a vzpomínal si na všechno. Na všechno. A ve stejné vteřině jako se to událo, to bylo pryč. Vzpomínky a emoce se jím prohnaly jako uragán, aby ho vzápětí zanechaly chladnějšího a prázdnějšího, než byl kdykoliv předtím. Protože v tom samém okamžiku, kdy Harry znovu objevil sám sebe, si s hrůzou uvědomil, že pokud zůstane celý, pro magii, kterou držel pod zámkem nezbude v jeho těle místo. Stačila ta jedna jediná vteřina, aby teplota v místnosti klesla o pět stupňů. Buď mohl být Harry Potterem, nebo mohl být nádobou, která úporně chránila svět před tím, co nebelvír přivolal. Buď mohl zničit všechno a všechny kolem, nebo mohl zničit sám sebe. Harry neváhal. Věděl, co je správné. A tak ačkoliv v jedné vteřině celá Harryho bytost explodovala, složila se a explodovala znova, navenek se neudálo vůbec nic. Harry Potter seděl v křesle a sledoval probuzeného Severuse Snapea s netečnou tváří a podrážděným pohledem. Teplota v pokoji se ustálila.

***

Severus napůl seděl, napůl ležel v nemocniční posteli, oddělený od zbytku nemocničního křídla třemi stěnami a plachtou a na rukou měl pouta. Neudělal nic, když přišli, aby mu je nasadili a mezitím mu předčítali jeho zločiny a práva. Věděl, čeho se dopustil. Kletba Imperius nebyla natolik milosrdná, aby mu vymazala vzpomínky. Poté, co padnul do zajetí Pána Zla se podílel na zničení Výslechovny i Útočiště. Věděl o těch místech téměř všechno a vyzradil Voldemortovi všechna jejich tajemství, když se mu hrabal v hlavě. Bojoval, ale nakonec mu dal všechno jenom proto, aby uchránil informace, které by ohrozily člověka, kterého miloval. Ano, jak dlouho mu trvalo, dojít k tomu poznání. Nebylo nic, co by neudělal pro Harryho Pottera a to ani v případě, že by ho za to Harry vzápětí sám odsoudil. A tak zaprodal všechno a všechny jenom proto, aby jediného člověka uchoval v bezpečí. Nejenom, že je zaprodal, ale přímo se podílel na jejich likvidaci. Zabil několik lidí a sledovací zařízení, která Výslechovna obsahovala, něco z toho i zaznamenala. Tentokrát mu to už nemělo projít. Severus Snape byl až podezřele často účasten podezřelých akcí. Bývalý Smrtijed, dvojitý špeh, jehož loajalita a věrnost byla a je pochybná, dříve obviněn z pokusu zabít Harryho Pottera. Nyní měli dostatek důkazů, aby ho obvinili ze zrady a popravili. Z každé strany jeho postele stál jeden kouzelník jako strážce, jelikož byl zmijozel klasifikován jako silně nebezpečný. Mohl vidět odpor v jejich tvářích a nenávist v očích. Ano, to mu patřilo. Byl přece vrah.

Když se toho odpoledne probudil a první, co uviděl byl Harry, byl překvapený, zároveň se mu tělem okamžitě šířila úleva. Harry byl v pořádku! Byl však? Ne, Harry byl všechno jen ne v pořádku. Severus Snape si hned v prvních několik minutách po probuzení uvědomil, že vlastně vůbec netuší, kdo to s ním sedí v místnosti. Kdo byl ten cizinec, který se na něj díval těma netečnýma očima? Jenom na něho zíral. Nic neřekl a po chvíli se zvedl a prostě odešel, aniž by mu věnoval jediný pohled. Severuse to zmátlo. Když přišli, aby mu nasadili pouta, přemýšlel, jestli se Harryho chování změnilo kvůli tomu, co udělal. Dozvěděl se o jeho podílu na těch masakrech a odsoudil ho? Ano, tomu by Snape dokázal rozumět. Dokázal to pochopit. Ale pak přišel Brumbál, vyčaroval kolem nich tlumící kouzlo, které vyloučilo stráže z jejich konverzace a zmijozel se dozvěděl všechno, co mu uniklo. Viděl vzpomínky jednoho ze Smrtonošů a uvědomil si krutou pravdu. Že nakonec nedokázal zachránit vůbec nikoho. Uvědomoval si plný rozsah toho, čeho se Harry dopustil. Zároveň to odmítl přijmout. Najde způsob, najde způsob! I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. A tak nyní ignoroval stráže, jejich pohledy a sevřené pěsti a horečně přemýšlel, kde začít, když se Harry opět objevil. Vlasy měl rozcuchané a líně si protíral oči jako by právě vylezl z postele, což souhlasilo s tím, co mu sdělil Brumbál, když se ho ptal, kde zrovna Harry je. Podle všeho se vždy během dne na pár hodin vytratil, když už nevydržel mít oči otevřené. Víc toho nenaspal. Prošel pod zvednutou plachtou, která zde byla v podstatě i místo dveří a prošel ke svému křeslu. Teprve když se usadil sjel všechny přítomné pohledem, který vyjadřoval pramálo zájmu. Severus se, ale rychle začínal adaptovat na Harryho stav díky získaným informacím. Pramálo zájmu bylo ve skutečnosti všechno, co ze sebe pravděpodobně nebelvír dokázal vykřesat, což znamenalo, že pramálo v jeho podání znamená docela hodně.

„Co tady děláte?“ zeptal se a pohled mu v krátkosti sjel na pouta, která nyní svírala zmijozelova zápěstí. V očích se mu opět objevil závan podráždění, s kterým by Severus konfrontován již krátce po probuzení. Muži poměrně mladí, ale stále tak o sedm let starší než Harry, se neklidně ošili. Severus přemýšlel, proč je Harryho přítomnost natolik zneklidnila. Bylo to proto, že se ho báli? Že ho obdivovali? Respektovali? Že to byla jejich nová modla? Vzhledem k tomu, jak jejich těla ztuhla a automaticky se vyrovnala do pozoru Severus usuzoval, že to bude od všeho něco.

„Vy… Vy jste o tom neslyšel, pane?“ ozval se jeden z mužů nejistým hlasem a Severus se málem zalkl. Pane? Říkat sedmnáctiletému klukovi pane, nebylo to trochu přes čáru? Zřejmě byl jediný, kdo si to myslel. Harry na dvojic strážců dál netečně zíral a bylo jasné, že nehodlá plýtvat slovy na to, aby jim řekl, že kdyby to věděl, tak se asi neptá. Po chvíli si ten druhý odkašlal a dal se do vysvětlování. Severus přitom sledoval s mírnou fascinací Harryho a jeho nové já, které ještě neznal, a jeho výraz, který vyjadřoval absolutní nezájem. Poslouchá vůbec, co mu ten člověk říká? Severusovy oči zaznamenaly nepatrný pohyb. Malíček Harryho levé ruky položené na opěrce se lehce zvedal nahoru a dolů a ťukal do ní. Byl to projev netrpělivosti? Když muž skončil, Harry ležel se zvrácenou hlavou opřenou o opěrku křesla a zíral do stropu. Oba strážci se po sobě nejistě podívali. Hlavou se jim zřejmě honily podobné myšlenky jako Severusovi. Poslouchal je vůbec? Snape si však na rozdíl od nich už byl jistý, že ano a velmi dobře. Taky si všiml, že v místnosti lehce poklesla teplota. Nepřišlo mu to jako dobré znamení.

„Odejděte,“ ozvalo se vzápětí.

„P-prosím? To nemůžeme, máme povinnost hlídat tohohle zrádce, dokud si pro něj nepřijdou lidé od tribunálu!“ Harryho hlava se pomalým mechanickým pohybem vrátila do přirozené pozice. Severus viděl v jeho očích podráždění, které jak si vzápětí překvapeně uvědomil, když na něj sklouzl Harryho pohled, nepatřilo strážcům, ale jemu. Jako by mu vyčítal, že jsou s ním jen samé problémy. Nebelvír dokonce po chvíli ticha slabě nespokojeně sykl. Přiložil si ruku na spánek a zavřel oči. Muži ho nervózně pozorovali a bylo na nich vidět, že si nejsou jistí, co mají dělat. Když Harry náhle vstal z křesla trhli sebou. Pro nebelvíra už však asi nebyli zajímaví, protože oči upíral jenom na Severuse. Došel až k němu a uchopil ho za řetěz, který spojoval pouta na jeho rukou.

„Můžete… zůstat stát před plachtou,“ pronesl pomalu, zatímco se zmijozelovy okovy pokrývaly ledem. Snape si teprve v tu chvíli všiml, že Harry u sebe nemá svoje hůlky. Zrychlený dech jeho strážců nasvědčoval tomu, že oni si jsou tohoto faktu a jeho významu při pohledu na šířící se led, vědomi velmi dobře. Trvalo asi minutu, než led pokryl pouta a řetězy, které k nim patřily. Harry zvedl pohled od svojí práce a podíval se na Severuse. Díval se mu několik vteřin do očí, jako by v nich chtěl něco najít nebo si něco potvrdit. Zmijozel učinil to samé. Díval se Harrymu do očí a hledal jakékoliv zbytky osoby, kterou znal, zatímco jeho pouta praskala a rozpadala se v titěrné ledové krystalky. Severus byl zbaven pout a jejich oční kontakt přerušen.

„Vy jste ještě tady?“ zeptal se Harry dvou mužů, kteří na něj konsternovaně zírali. Muži se vzpamatovali a vyměnili si mezi sebou rychlý pohled. Severus v něm dokázal číst poměrně snadno. Stoupnout si před plachtu jim připadalo jako dobrý nápad, kterým nutně neporuší svoje rozkazy. Win-win situace. Dali se do pohybu a zmizeli z místnosti dřív, než Harry stihl dosednout zpátky do svého křesla.

Následující dny s ním Harry strávil většinu času. Jeho stráž zůstala stát venku, jelikož incident se zahladil se slovy, kdo lépe by ho mohl uhlídat než sám Harry Potter. Severus by normálně už dávno vstal z postele a dožadoval se propuštění z nemocničního křídla. Jeho zranění už bylo téměř kompletně zahojené. Vzhledem k tomu, že by to však znamenalo přesun do nějaké cely a on by neměl možnost trávit tam svůj čas s Harrym, nehrnul se do toho. Jeho soud se však blížil a Harry byl čím dál podrážděnější. Mladík s ním téměř nemluvil a odpovídal pouze pokud se ho Severus na něco zeptal a to jen občas. Většinu času to vypadalo, že by se na něho zlobil, kdyby to dokázal. Přesto neopustil jeho pokoj a jeho oči následovaly každého, kdo přišel, aby si se Severusem promluvil nebo ho vyšetřil. Nebelvír sledoval také každý Severusův pohyb. Beze slova a bez viditelného zájmu, jako by se na něj díval jen proto, aby nemusel koukat do zdi. Jeho podráždění, které patřilo jen zmijozelovi, se muž již v průběhu druhého dne rozhodl brát jako jakési privilegium. Zároveň vcelku rychle rozklíčoval, že to může znamenat celou škálu pocitů a emocí, které už Harry samovolně nedokázal vyjádřit. Ano, všiml si toho, na co ho upozorňoval Brumbál. Nebelvír se zevnitř rozpadal. Přivádělo ho to k šílenství. Sem tam po něm vyžadoval odpovědi jen proto, aby se ujistil, jak na tom je. Od chvíle, co Harry vypakoval strážce ze Severusova pokoje nezamhouřil oka. Jako by se bál, že ve chvíli, kdy usne, přijdou si pro něj. Nebylo to tak copak naposledy? Jeho stav to však zhoršovalo. Třetí den už to zmijozel nevydržel a když u něj Harry stál, zatímco se sotva držel na nohou, stáhl ho k sobě.

„Takhle ti mě nemůžou vzít, tak spi,“ zašeptal a k jeho překvapení mu Harry opravdu usnul v náručí. Díval se na jeho spící tvář a přemýšlel, proč na něm nebelvír tak lpí. Co na něm bylo, že ho nedokázal opustit, ačkoliv své vlastní přátele nedokázal rozeznat už řadu dní? Severus si Harryho přitáhl co nejblíž k tělu a zakryl ho dekou od hlavy až po paty. Byl úplně ledový. Vzpomněl si, jak mu vždycky bývala zima a přál si, aby měl u sebe hůlku, aby mohl vyvolat několik ohřívacích kouzel. Ale hůlku mu sebrali a Harry sebou hůlky nenosil, z důvodů, které se mu nenamáhal osvětlit. Když spal vypadal jako by byl naprosto v pořádku. Jako by se nic nedělo a on byl pořád ten samý stejný Harry. Jako by se jeho tělo a mysl postupně nepoddávaly moci, která je sžírala zaživa. Jak by se to jenom dalo zastavit? Ačkoliv řada přeživších vědců z Útočiště horečně pracovala no tomto problému, nedokázali nalézt řešení a čas se krátil. Zmijozel pohladil mladíka po tváři. Z nějakého důvodu se ochrana Severusova života stala jedním z Harryho základních instinktů. I ve chvíle, kdy ho nepoznával, ho strážil, jako by byl jedinou věcí, na které záleželo. Navzdory všemu, navzdory všem. Zmijozelovi stačilo těch pár dní, aby to rozpoznal. Z Harryho zbylo jenom málo, ale to co z něj zbylo,  mu bylo tak vlastní. Cítil to tam někde hluboko pod slupkou jeho netečnosti. Dodávalo mu to naději. Protože ačkoliv byl Harry z kusu ledu, někde tam hluboko, hluboko vevnitř stále planul plamen. Severus věděl, že tam je. Musel tam být. Hodlal ho vydolovat vlastníma rukama, jestli bude muset. A pokud to nebude moci udělat on, dohlédne na to, aby to udělal někdo jiný. Grangerová. Grangerová byla dostatečně úporná a tvrdohlavá na to, aby to zvládla. Viděl na ní, když doprovázela lékouzelnici, která ho měla na starosti, že nad Harrym ještě zdaleka nezlomila hůl. Jestli to nebude moci být on, tak ona ano. 

Plachta se odhrnula a dovnitř vstoupil Brumbál, který je navštěvoval pravidelně. Pravděpodobně spíše kvůli Harrymu než Severusovi a zpravoval je o nejnovějších událostech. Když uviděl nebelvíra zachumlaného ve Snapeově posteli, zastavil se. Zmijozel čekal, že se mu ve tváři objeví nesouhlas, místo toho se ředitel jen smutně pousmál a vzápětí pokračoval dále do místnosti. Sedl si do Harryho křesla a tiše si povzdechl. Chvíli neříkal nic a lektvarista pochopil, že je to kvůli tomu, že nenese žádné dobré zprávy.

„Začněte tou méně špatnou, řediteli,“ vyzval ho Severus a Harry se při zvuku jeho hlasu zavrtal hlouběji do jeho náruče. Zmijozelovi z toho poskočilo srdce.

„Voldemort sesbíral veškerou svoji armádu a dal se do pohybu směrem k Bradavicím. Jeho převaha je zhruba dvacet mužů na jednoho a podle všeho se k němu cestou přidávají ještě jiné do této doby neutrální strany. Obávám se, že nás koncem týdne čeká bitva, která pro nás bude fatální.“ Lektvarista na něj šokovaně zíral. A to začal tou méně špatnou zprávou? Nedokázal si moc představit, co by mohlo být horší.

„Máte nějaký plán? Jaké jsou šance na vítězství?“

„Posílení bradavické obrany, evakuace, ústup, zoufalý útok? V hlavě se mi rodí spousta plánů, abych následně shledal, že žádný není dost dobrý. Dnes ráno nás odřízli od letaxové sítě. Ve chvíli, kdy dorazí k našim hranicím, už nebude kam utéct. Budeme muset bojovat… Ale tebe chlapče, tebe už to nemusí zajímat, během několika hodin proběhne tvůj soud. A myslím, že ti nemusím říkat, že výsledek je znám předem. Do večera tě popraví.“ Severus ztuhl. Byla tohle ta horší zpráva? Z hlediska obecného blaha zřejmě ne, z hlediska jedince, co může být horšího než jeho vlastní smrt? Přestože na to byl Severus celou dobu připraven, i tak to s ním otřáslo. Takže tohle je konec. Brumbál na něj smutně hleděl.

„Chtěl jsem podniknout jisté… přípravy, ale mám svázané ruce. Byl jsem donucen jako člen soudní poroty složit jisté přísahy, měli v nich zajímavé… kličky. Je mi to líto, Severusi. Dělal jsem, co jsem mohl, ale… bylo to málo.“ Snape přikývl. Neměl v úmyslu ředitele z něčeho vinit. To jeho přičiněním zemřeli nevinní lidé. Naskočila mu husí kůže a on si okamžitě uvědomil, že to není z žádného jeho vnitřního rozpoložení, ale že se v místnosti rapidně ochladilo. Podíval se dolů ke své hrudi a zjistil, že Harryho oči jsou doširoka otevřené. Jak dlouho byl vzhůru? Mladík k němu vzhlédl a Severus strnul nad emocemi, které se zračily v jeho očích a kterých už dávno neměl být schopen.

„Severusi,“ pronesl tiše, čímž šokoval oba dva muže. Harry si stěží pamatoval svoje vlastní jméno, natož jména jiných. Jeho hlas vibroval naléhavostí. Mladík se posadil a uchopil tvář překvapeného Severuse do dlaní. Studily, tak proč se Severusovým tělem šířilo horko?

„Já tě… nenechám… zemřít,“ pronesl trhaně jako by mu slova dělala problém. Severus celé dny marně a zoufale přemýšlel, proč právě on stál Harrymu za všechno to utrpení, za to, že se rozhodl zahodit všechno, když ho viděl umírat, za to, že dělal všechno proto, aby ho zachránil, když zjistil, že není mrtvý, za to, že zapomněl všechny jenom, aby si mohl zapamatovat jeho. Že ať už se Severus v očích světa dopustil jakýchkoliv hříchů, Harry ho odmítl opustit. Nyní už to věděl. Věděl to, protože Harry se na něho díval a v jeho očích náhle změkla urputná naléhavost a přetavila se na jeden úder srdce v tolik lásky, že se okamžitě propálila až na dno Severusovy duše. A pak najednou bylo všechno pryč. V jediném okamžiku. Zmijozel zamrkal. Copak to byla jenom iluze? Hrála si s ním jeho mysl? Jestli ano, tak proč mu srdce bylo tak divoce, že věřil, že mu každou chvíli musí vyskočit z hrudi do nebelvírovi dlaně? Ne, bylo to opravdové. Všechno se v něm sevřelo tak prudce, že se okamžik nedokázal nadechnout. Měl pravdu.  Někde hluboko, hluboko pod ledovou vrstvou stále hořel plamen. Měl pravdu...

Harry sklouzl z postele a změřil si zmijozela netečným pohledem. Poté se obrátil k Brumbálovi.

„Musíme si promluvit,“ pronesl chladně a bez jediného zadrhnutí. Pohled, kterým Brumbála vyzval k pohybu byl tvrdý a průzračně jasný. Albus z křesla téměř vyskočil. Oba dva muži vnímali, že se teplota v pokoji blíží nule. Harry se tvářil značně podrážděně a ve slovníku nebelvírovi podrážděnosti to dost možná znamenalo, že se hněvá. Ne, nejenom, že se hněvá. Byl vzteky bez sebe.

***

Remus Lupin seděl v jedné z vyvýšených lavic a neklidně se ošíval. Proč tohohle musel být součástí? Soudní tribunál měl tři soudce, dvanáct porotců a přes dvacet přítomných svědků, včetně Lupina. Na co se ho však ptali na Snapeův život, když celý tento soud byl pouhá fraška? Všichni věděli, že verdikt padl ještě dřív, než tento soud započal. Severus Snape si udělal příliš mnoho nepřátel již před začátkem války a v průběhu ní se počet lidí, kteří ho neměli rádi jen zvyšoval. Ani ti, co ho z praktických důvodů podpořili tehdy v Harryho kauze, neměli důvod vznést proti jeho popravě jakékoliv námitky. Nebylo nic, co by z toho mohli získat. Severus seděl v řetězech na židli uprostřed síně a přihlížel tomu, jak svědci plivají nenávist, porotci, kromě pár předem přehlasovaných, dávají najevo odpor a soudci opovržení. Severus Snape zde měl být před svou smrtí vykreslen ve všech temných barvách. Jedno porotcovské místo bylo prázdné a osoba, která na něm měla sedět znatelně chyběla. Rozhodl se Albus Brumbál, že se nebude účastnit této předem prohrané bitvy? Lupin se nedivil. Sám propadl beznaději. Severus Snape nebyl člověk, který by mu jakkoliv přirostl k srdci. Ale byl to dobrý člověk. Remus, který o tom vždy pochyboval, tak jako všichni ostatní si byl nyní jistý. Severus Snape byl dobrý člověk a zachránil mu život ve chvíli, kdy mu zbývaly vteřiny od přechodu na druhou stranu. Byl mu zavázán tolika způsoby. A nyní se měl podílet na jeho odsouzení. Copak se nedalo nic udělat?!  Možná by ho dokázal nějak zachránit, možná by! V tu chvíli se zavřené dveře místnosti rozletěly a s prásknutím narazily do stěny. Část přítomných sebou polekaně trhla a všechny hlavy se otočily k nově příchozím. Lupinovi, který už tak byl značně nervózní, při pohledu na příchozí dvojici zaskočilo. Rozkašlal se. 

"Omlouvám se za zpoždění," zašveholil Brumbál a nonšalantně vstoupil do místnosti, čímž přerušil právě probíhající výslech jedné z vědkyň, která přežila útok na Útočiště a zrovna popisovala, že ačkoliv nechápala, jak je to možné, Smrtijedi věděli téměř o všech jejich úkrytech. Jeden ze soudců,  Gideon Cole, který působil jako soudce i v mírových dobách a který vypadal, že může být skoro tak starý jako Albus se zaškaredil, tak až se mu husté bíle obočí spojilo v jednolitou čáru a vrásky ve tvářích se mu prohloubily a stáhly tak, že vypadal jako buldok. 

"Albusi! I když jde o vás, nestrpím pozdní příchody, soud začal již před dvaceti minutami!" Pohled muže padl na druhého příchozího a jeho nesouhlasný výraz se ještě prohloubil.

"Nejen, že jdete pozdě, ale vedete sebou mladého muže, který tu nemá co pohledávat, veřejnost je z tohoto soudu vyloučena!" Ředitel Bradavic se smutně usmál.

"Věřte mi, milý Gideone, snažil jsem se mu to rozmluvit. Nicméně pan Potter se rozhodl vznést smírčí nabídku tomuto soudu." Šum v místnosti, který byl vyvolán příchodem nejen Albuse Brumbála, ale i slavného a oslavovaného Harryho Pottera nyní ještě zesílil. Lidé byli zvědaví. Co to má znamenat? Velmi malá menšina přítomných, která se v místnosti nacházela v podstatě proti svojí vůli jako Lupin, Minerva, nebo Kingsley Pasotorek maximálně zpozorněli. Severus, stejně jako všichni, upíral oči na Harryho a věděl, že ať se má nyní odehrát cokoliv, nebude se mu to líbit. Už od chvíle, co Harry s Albusem opustili jeho pokoj a nebelvír si odnesl kus jeho srdce sebou. Věděl, že se chystá něco zlého. Zatajil dech, když po něm Harry sjel pohledem. Nezastavil se na něm však, pokračoval a pomalu obkružoval celou místnost. Jako by poměřoval nepřátelské síly. Snape úpěnlivě vzhlédl k Albusovi. Nenecháš ho udělat něco šíleného, že ne? Že ne, Albusi?! Stařec se na něj však nepodíval. Vlastně se díval kamkoliv jinam, jen ne na něj. Snape si uvědomil, že se muž vyhýbá jeho pohledu. Co jsi udělal, Albusi, zatraceně, co jsi udělal?! Kdyby ho k podlaze a židli nepoutaly řetězy vyskočil by ze svého místa a třásl s ním, dokud by nevypustil pravdu nebo duši. 

"Smírčí nabídku? Jakou smírčí nabídku, co je tohle za nesmysl, Albusi? Ticho v soudní síni! Obávám se, že vaše přítomnost narušuje průběh tohoto soudu, budu vás muset nechat vyvést," konstatoval nerudně soudce Cole, když ani jeho vyzvání neutišilo hluk v místnosti. Pokynul mužům, kteří byli rozmístěni kolem stěn místnosti. Lupinovi naskočila husí kůže a překvapeně sledoval, jak se jeho dech sráží v obláček páry. Strážci v místnosti až na jediné dva, kteří si jen vyměnili rychlý pohled a zůstali stát na místě jako přikovaní, se dali do pohybu. Harry podrážděně sykl. Dva strážci, kteří dosud stáli na místě se začali nenápadně sunout do vzdálenějšího rohu. Jeden z ochránců pořádku již došel až k Harrymu a uchopil ho za rameno.

"Tak pojďme, mlad...ej," hekl, když nebelvírova ruka vystřelila jako had a jediným pohybem zkroutila ruku, která tak neopatrně spočinula na jeho rameni. Muže to donutilo s bolestivou grimasou ve tváři klesnout na kolena. Led pokryl stěny a zem místnosti tenkou vrstvou rychleji, než stačilo lidské oko zaznamenat. Nohy mužů, kteří se dali do pohybu byly po kolena uvězněny v ledu a muž, kterého Harry držel za ruku byl celý pokrytý jinovatkou, začínal pomalu modrat a jediné, co dokázal, bylo slabě drkotat zuby a koulet očima. Teplota v místnosti jednoznačně poklesla pod bod mrazu a sama místnost jako by se náhle ocitla v jiné dimenzi. Led, který pokrýval stěny tloustl a jeho doména se postupně rozšiřovala a následovala jinovatku, která plazivě pokrývala veškerý nábytek. Část lidí se bála pohnout, část vyskakovala a snažila se uniknout, než se jinovatka a led dostanou až k nim. Místností se kromě chladu a mrazu rychle šířil strach.

"Harry... tohle, hmm, není ideální situace na vyjednávání, nemyslíš?" napomenul mladíka mírně Albus, který dál poklidně stál vedle něj. Vzápětí oslovil vyděšené lidi.

"Přátelé, uklidněte se, prosím. Harry pouze instinktivně reagoval v obraně na útok, všichni se prosím uklidněte, Harry, ty také prosím," dodal o něco naléhavěji Brumbál. Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se led v místnosti začal pomalu stahovat ke svému zdroji a teplota poskočila o pár stupňů nahoru, takže již nikomu nehrozilo bezprostřední umrznutí. I když se však stáhl všechen led, zmizela jinovatka a mužům, kteří je měli zadržet, se rozpadl led, který jim svíral nohy, napětí nepovolilo. Chlad, který se prokousával až do morku kostí, nenechával nikoho na pochybách, kdo je tu pánem situace. 

"Tohle je nehorázné! Jak se opovažujete, mladý muži, jak se opovažujete, co tohle má znamenat!" sípal zvýšeným hlasem soudce Gideon a v obličeji mu naskákaly rudé skvrny. Harryho pohled, který do té doby bezcílně bloumal po místnosti a to i ve chvíli, kdy mu u nohou skučel zpola zmrzlý muž, který se nyní rychle uklidil ke stěně, zatímco ostatní strážci zůstali nerozhodně stát, se zastavil na rozčileném starci. Nebelvír vypadal jako by si teprve nyní všiml jeho přítomnosti v místnosti. Žena po jeho levici a jediná soudkyně, Harryho celou dobu upřeně pozorovala a když se led začal šířit místností byla jednou z těch, kteří se ani nepohli. Nevypadla však příliš vystrašeně, spíše lehce vyvedená z míry. 

"Možná bychom si měli vyslechnout, co nám chce pan Potter říct? Mohli bychom ho zahrnout na listinu svědků, přece jen jeho historie s obviněným je dlouhosáhlá. Má jistě cenné poznatky k tomuto případu." Giddeon Cole se na ženu s krátkými vlasy, hranatou bradou a věkem někdy mezi čtyřiceti až padesáti lety vztekle podíval. 

"Amélie!" zavrčel. Ženou jeho rozčilení nijak nepohnulo.

"Co si o tom myslíte vy, kolego?" zeptala se posledního soudce, kterým byl oproti dvojici poměrně mladý muž s dlouhými hnědými vlasy, sepnutými ve sponě, a tenkým knírkem. Vypadal značně uhlazeně a jeho hábit byl na první pohled z vybraných materiálů. 

"Jestli je to nutné," přitakal neochotně. Bylo na něm vidět, že ačkoliv mu to bylo proti srsti, nechtěl se proti Potterovi ani proti Brumbálovi otevřeně postavit. 

"Máte tedy slovo, Albusi, pane Pottere, o co vám zde přesně jde?" vyzvala je Amélie Bonesová s přísným výrazem a vysokým očekáváním. Obrátila se spíše na Brumbála, protože nebelvír nepronesl ani slovo od chvíle, co se objevil v místnosti, ale byl to on, jehož hlas se překvapivě silně a rázně rozlehl místností. 

"Nabízím vám výměnný obchod. Propusťte Severuse Snapea a zbavte ho veškerých obvinění. Pokud to uděláte, ukončím tuhle válku. Dejte mi život Severuse Snapea a já vám přinesu k nohám Voldemortovu hlavu." 

V místnosti se v ten okamžik, kdy Harry vyslovil ta slova, rozhostilo absolutní ticho. A vzápětí se všichni rozkřičeli jeden přes druhého. 

"Cože? Cože to řekl?! To je směšné... to není reálné... jaktože, je to sotva pár minut, co jsme viděli, co dokáže, nepotřeboval k tomu ani hůlku... Snape je vrah, nemůže uniknout bez trestu! ... Propustil bych desítky vrahů, kdyby to mělo ukončit tuhle válku! ... Kde máte záruku, že to dokáže?! ... Copak to nestojí alespoň za pokus? ... Jistě! A pokud to nedokáže dohoda padá! ... Jestli to nedokáže, bude tenhle vrahoun naše poslední starost! ... Harry Potter je naše naděje, co nám udělá jeden ústupek? ... Ale je to špatné... Morálka nám válku nevyhraje! ... Ano, válka si žádá oběti stejně jako tvrdá rozhodnutí! ... Vyhovte mu! Všichni víme, že smetl jeden z nepřátelských táborů jako nic, jestli nedokáže Pána zla porazit on, tak kdo? ... Severus Snape je jen malá cena... pro vyšší dobro... zásadně protestuji!... udělejme to!..."

Hádali se několik hodin. Severuse se na názor samozřejmě nikdo nezeptal. Kdyby ano, řekl by jim, že celý svět může jít k čertu a on s ním, jenom pokud by to znamenalo, že Harry zůstane v bezpečí. Hořce si však uvědomoval, že Harry za něj svůj život nabídl už dávno, když Voldemortova v čepel proměněná hůlka projela zmijozelovýmy útrobami. Nyní jen doplácel svůj dluh. Severus chápal logiku věci a rozuměl tomu, proč ho Brumbál nebelvíra nechal učinit tento krok. Zároveň ho však zato snad poprvé v životě nenáviděl. Harryho životnost se chýlila ke konci. Proč ho nevyužít k zachránění mnoha životů, včetně Severusova jako bonus? Zatraceně, shnij v pekle, Albusi. Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl?!

Po několika hodinách bylo rozhodnuto. Severusův život, spolu s osudem kouzelnické Británie, byl svěřen do Harryho rukou. Merlin jej ochraňuj. A lidstvo s ním.