Dotkni se mého srdce 26

Máme tu další kapitolu a menší změna, někteří z vás si možná přečetli v komentářích nebo zaregistrovali na daily slash, že kapitol je plánováno 27. Protože se ale nakonec rozepisuju trochu víc, než jsem si původně myslela, že to zabere místa a protože vás nechci odbýt tím, že bych zkracovala jen proto, abych se vlezla do 27 kapitol, bude kapitol 28 :)


Jeremyho dech se srážel ve vzduchu v bílé obláčky. Po všech čtyřech přebíhal těsně při zemi mezi svými druhy a kontroloval jejich puls, zatímco se snažil, aby ho nespolkla sama země. Jeden ledový pilíř vyrazil centimetry od jeho těla. Okamžitě ho to popohnalo. Uniformu měl pokrytou jinovatkou. Jeho kouzla dokázala jen stěží udržet smrtelnou mlhu od jeho těla. Cítil chlad, který se prokousával bariérou a otíral se o jeho kůži. Jeff, Alice a Simon byli mrtví. K čertu! Jejich těla ležela zkroucená na zemi, promrzlá na kost. Tábor se proměnil ve smrtelnou past, která je hodlala všechny spolknout. Surová a divoká magie rozbíjela tohle místo na atomy. Jeremymu se ježily všechny chlupy ze statického napětí, které tolik síly vyvolávalo. Bylo to jako by oživla sama země. Cítil pod svým tělem její puls, cítil tu dravou zničující energii, která se probírala k životu. Čím na sebe přivodili tuhle zkázu? Jeremy byl zavalen nepřáteli a nemohl sledovat situaci, ale věděl, že to Harry spustil tuhle kalamitu, to on byl strůjcem a strojvedoucím toho všeho. Slyšel jeho křik. Ledové sloupy, trhliny v zemi, to všechno se šířilo v kruzích kolem něj. Apokalypsa. Křik tlumený hustou mlhou pomalu utichal, jak přeživších ubývalo. Jeremy se mohl radovat, jednalo se přece o nepřátele, ne? Místo toho měl strach. Ne ten obyčejný, ale ten, co vás přiměje věřit v Boha, abyste se měli ke komu modlit o spásu duše. Tohle na něj bylo příliš velké, to, co viděl, to, co cítil kolem sebe, to, čeho byl svědkem. Tohle měla být záchranná operace. Kdy se to zvrhlo v masakr? 

 Nedaleko se ozval výbuch. Jeremy prudce zvedl hlavu. Mlha před ním se na okamžik rozestoupila, jako by mu chtěla dopřát dobrý výhled. Jeho mysl nedokázala ani pobrat výjev, který měl před sebou. Před jeho očima se jako film odvíjel souboj, který svými rozměry předčíval všechno, co kdy Jeremy věřil, že může být reálné. Měl strach, že oslepne z oslnivého světla střetávajících se kleteb a ohluchne z rachotu, který dost dobře mohl znamenat, že mu nebe padá na hlavu.  Svědkem nakolik velkolepé a monstrózní bitvy se stal?

Jen stěží dokázal sledovat Harryho souboj. Jedna jeho část stále nedokázala pochopit, že ten, kdo s Voldemortem bojuje, jako rovný s rovným, ne, kdo ho tlačí do kouta, je jeho spolubojovník a přítel. Ne jenom s Voldemortem. Zdařile si držel od těla čím dál zoufalejší a zároveň velkolepější útoky Bellatrix Lestrange. V porovnání s magií, která zuřila mezi Voldemortem a nebelvírem se však jednalo o nepatrnou položku. To samo o sobě však bylo šílené. Kdo na světě mohl v souboji označit Bellatrix Lestrange nepatrnou položkou? Ta žena byla proslulá skoro jako sám Voldemort. Jeremy se snažil rozpohybovat tělo, které se odmítalo hnout z místa. Sakra hni se chlape, hni se! Ve stejném okamžiku, co jeho oči oslnil obrovský ohnivý plamen, do něj narazila magická vlna, který ho odhodila a smetla do průrvy, která snad neměla žádné dno. Vykřikl a jen tak tak se stihl zachytit za její okraj. Rychle se vyškrábal zpět na pevnou zem. Přerývaně dýchal s očima na vrch hlavy. Tep mu pulsoval nadzvukovou rychlostí a hučelo mu v uších. Ačkoliv mu byla zima, po spánku mu stékal pot.

Stále mohl vidět jasně a z toho pohledu se mu rozklepaly zuby. Chtěl věřit, že to je zimou. Zem široko daleko byla spálená na popel a tělo Bellatrix Lestrange se škubalo, nabodnuté na jednom z ledových pilířů. Její krev po něm stékala a barvila ho do ruda. Rudých ledových pilířů bylo v tomhle táboře požehnaně. Souboj těch dvou to ale nezastavilo a zem se v dohledné době neměla přestat třást. Dva titáni, monstra, do sebe dál bušili hlava nehlava a přiváděli svět blíže ke zkáze.

Jeremy uslyšel zasténání kousek od něj. Rychle se tam začal plazit s hůlkou v zubech. Čekal nepřítele, místo toho překvapivě narazil na Elisabeth, kterou považoval za mrtvou. Viděl ji, jak se skácela k zemi v nedávném souboji. Vedle ní ležel Dereck Patterson, který se nehýbal. Jeremy se k nim rychle doplazil.

„Elisabeth, Elisabeth!“ šeptal naléhavě. Proč šeptal? Čeho se tak bál, že ze sebe nedokázal téměř vytlačit hlásku? Dereck ležel na zádech s očima do široka rozevřenýma. Jeho tělo bylo zmrzlé na kost, ale vzhledem k množství ran na jeho tělo bylo jasné, že mlha nebyla jeho katem.

„Jeremy,“ vzlykavě kňourala Elisabeth.

„Jsem tady, jsem tady, Eli, to bude dobré, všechno bude dobré,“ Jeremy v sobě našel skrytou sílu a náhle překotně mluvil jako o život. Elisabethiny nohy, které mizely v mlze, která se jinak na místě, kde se nacházela trhala a rozestupovala, byly doslova obalené kusem ledu. Mohla jenom ležet a zírat před sebe. To však nebylo to, proč se Jeremymu chvěl hlas i ruce a v očích ho štípaly slzy. Hluboká sečná rána se jí táhla od hrudního koše až k bokům a téměř ji rozervala. Většina jejich orgánů byla obnažená a žena si křečovitě tiskla břicho a úporně tlačila střeva zpět do svých útrob. Po tvářích jí tekly slzy, které se měnily v ledové korálky dřív, než dopadly na zem. Jeremy začal horečně mumlat léčivé inkantace, ale zranění bylo příliš závažné na to, aby ho dokázalo zacelit pár nouzových léčivých kouzel. Sakra! Doprdele!! Sakra!!! Přitiskl vlastní ruce na Elisabethiny.

„Harry,“ zašeptala a muž přikývl.

„Masakruje to tady. Kdo by řekl, že dokáže vzít kus světa a vrhnout ho přes okraj, co?“ zoufale se zasmál, „Nemyslím si, že to někdo z nás přežije Liz,“ hlas se mu zlomil. Brečel. Nechtěl umřít. Ale nebylo kam utéct, bariéry kolem tábora byly stále funkční a zem se pomalu hroutila do sebe. Elisabeth zvedla ruku a pohladila ho po tváří, na které zanechala krvavou šmouhu. Její ústa se otevřela a cosi bezhlesně zašeptala. Jeremy se musel nahnout až k jejím rtům, aby zaslechl, co říká.

„Nevzdávej… to…“ Její ruka v půli cesty zpět ke svému břichu ochabla a spadla na zem. Ženiny oči zeskelnatěly.

„Nenenenene, ne, Elisabeth, ne, zůstaň se mnou, zůstaň se mnou, ELISABETH!“ křičel a vzlykal Jeremy, který prudce tiskl a stlačoval její rány. Ale žena už mu neodpověděla. Byla mrtvá a on nemohl udělat nic pro to, aby ji zachránil.

„K čertu! K ČERTU!“ řval, s hlavou zvednutou k nebi, zatímco mu po tvářích stékaly slzy. K čertu s touhle válkou! K čertu s tímhle zasraným světem! K čertu se všemi! Jen ať to tady všechno Harry smete, ať je všechny pohřbí. Ať se třeba celý svět propadne do země! Jen ať sejme toho bastarda, co jim to všechno způsobil! V tomto táboře nezůstal nikdo hodný k záchraně.

Zvedl se a začal shromažďovat těla svých mrtvých druhů a zajatců, kteří neměli to štěstí. Než se tohle místo kompletně propadne do nicoty, pokusí se je dopravit k vnější bariéře a prorazit ji. Pokusí se dostat těla svých spolubojovníků domů. Tápal mlhou, hůlku křečovitě svírající v ruce, připravený okamžitě uskočit, kdyby se pod ním rozevřela zem, jejíž hlubiny pomalu, ale jistě pohlcovaly tohle místo. Střed tábora už neexistoval. Místo něj zela v zemi díra, která mohla být stejně tak bezedná, jako vedoucí k samotným branám pekla. Ledové pilíře trčely ze země ve všech směrech, různých velikostech a uskupeních. Byly zkrvavené, měly na sobě nabodnutá těla, nebo dokonce v sobě, jako by se vynořily z hlubin země a svou oběť prostě spolkly.  Zlověstně se nořily a vyčnívaly z mlhy, ale nové už ze země nevyrážely, alespoň ne tam, kde se pohyboval Jeremy. I tak se pohyboval v terénu, který téměř na každém kroku sliboval zranění, či smrt. Nebylo to však jedno? Jeremy si nemyslel, že unikne. Doufal jenom, že zvládne položit svoje vlastní tělo k tělům svých druhů, aby ho pak ostatní našli a mohli řádně pohřbít. Možná o něm napsat nějakou pěknou baladu. No, nebude to přehánět. Neúnavně přenášel jedno tělo za druhým k pomyslné čáře, kterou už nedokázal překročit. Věřil, že odnáší poslední tělo, které patřilo jednomu ze zajatců, když v husté mlze o jiné téměř zakopl. Uvědomil si kdo to je okamžitě. Severus Snape. Nerozuměl poutu, které pojilo tohoto muže a Harryho, ale věděl, že zmijozel s nechvalnou pověstí je pro mladíka důležitý. Chtěl ho zachránit za každou cenu. Jeremy si povzdechl. Tohle bude poslední tělo, které dopraví k bariéře. Sklonil se k muži a překvapivě shledal, že není zmrzlý na kost. Zamračil se a až v tu chvíli si všiml, že ho mlha obeplouvá, aniž by se ho dotkla. Jestli by měl na území tohoto tábora zůstat jediný nezborcený kousek půdy, bude to ten, na kterém bude ležet tělo tohoto muže, Harry? Mladého Smrtonoše zalil zármutek. Proč měl dojem, že nyní v posledních chvílích svého života odhalil od svém kamarádovi víc, než za celou dobu, co spolu bojovali bok po boku?

„Tak pojďme,“ řekl si pro sebe a chystal se tělo zvednout nadnášecím kouzlem, když jeho oči zaznamenaly téměř nepatrný pohyb těla, které mělo být jednoznačně bez života. Eagleton si protřel rukama oči a zatřásl hlavou. Cvokatíš, chlape. Pro svou vlastní pověrčivost a klid v duši mávl hůlkou a provedl kouzlo, na potvrzení toho, že muž nemá žádný tep a nebije mu srdce. Ruka s hůlkou se mu chvěla, když klesala podél těla.

„No doprdele.“

***

Harry nutil Voldemorta krok za krokem ustupovat. Tělo Bellatrix Lestrange bezvládně viselo nabodnuté na ledovém pilíři a její tělo začínal pokrývat led. Spousta jiných ledových sloupů našla svoji kořist a rozšiřovala svoji ledovou doménu. Země se trhala a s úpěním pukala, aby se vzápětí bortila a stahovala do sebe jinovatkou obalená těla, která sama nespadla do její otevřené bezedné náruče. Stany se klátily k zemi a spolu s ostatním vybavením mizely v prázdnotě. Bylo to jako by se otevřela samotná brána pekelná. Voldemortova tvář se křivila vztekem a posléze i strachem. Myslel si, že už vyhrál. Místo toho rozpoutal kalamitu. Podcenil vazbu mezi těmi dvěma. Zlomil toho kluka, ale jinak, než by si býval přál. Stvořil z něho opravdového Smrtonoše. Voldemort si čím dál zděšeněji uvědomoval, že na něj dost možná nestačí. Jestli tady zůstane, zemře. Všude kolem ho obklopovala mladíkova magie. Z její surovosti ho šimrala pokožka. Ať už ze sebe sám vydal jakékoliv množství magie, nedokázal ho přebít. Přitom to bylo jeho teritorium. Bylo to tím, že jeho léčebná kůra nebyla u konce? Navíc se ten den již vyčerpal útokem na nepřátelská stanoviště. Ano, to bylo ono. Stále ještě nebyl na vrcholu svých sil. Musí se odsud dostat a dokončit proceduru.

Divoce odrazil kletbu, která otřásla celým jeho tělem a zuřivě se střetl pohledem se svým protivníkem. Zalil ho chlad z toho netečného, prázdného pohledu, který ho zatracoval do nejhlubších pekel. Zařval a z jeho hůlky vyšel plamenný had, který se vzepjal a vrhl se na nebelvíra s otevřenou tlamou. Mladík spojil k sobě svoje dvě hůlky a ve chvíli, kdy ho had téměř pohltil z nich vystřelilo modré světlo, které hada střelhbitě pokrývalo a měnilo v led. Než Voldemort stačil zareagovat, led pokryl hada od hlavy až k ocasu, který ještě plně neopustil jeho hůlku a pokračoval dál. Muž zaječel, když se jeho ruka pokryla ledem až po rameno a způsobila mu vážné omrzliny. Vyslal protikouzlo, trhl sebou a couvl. Ruka s hůlkou zamrzlou v jeho prstech mu okamžitě klesla bezvládně podél těla. To už na něj však letěla další magická vlna, které se nedokázal vyhnout a pouze částečně ubránit. Smetla ho do propasti. Padal a světlo nad ním se zmenšovalo, jak se od něj vzdaloval.

„Tohle ti nezapomenu,“ zasyčel Pán Zla a přendal si hůlku do druhé ruky. Několikrát jí zašvihal, něco zamumlal a vzápětí se jeho pád zastavil. Vznášel se na místě a nenávistně zíral vzhůru.

„Jesstli tě tví vlasstní ssspojenci neutratí jako vzteklého psssa, Harry Pottere, já ssi pro tebe přijdu,“ slíbil temně a vzápětí se vzduch zavlnil a propast zůstala prázdná. Pán Zla se přemístil. Severní centrální tábor padl.

***

Jeremy vrhal jedno kouzlo za druhým. Spílal, prosil a klel. Magické bariéra, která mohutně jiskřila pod návaly jeho kouzel však nepovolila. Muž se zoufale ohlížel. Zatímco mlha řídla, nebyl to už jenom střed tábora, který se propadl do věčných hlubin, díra se začínala rozšiřovat. Více a více trhlin se otevíralo a klikatě směřovalo k Jeremymu a tělům, která shromáždil. Smrt, která se k němu neodvratně blížila ho děsila. Celý udýchaný přestal a sklonil se k jednomu z ležících těl. Zkontroloval puls. Stále tam byl. Rána, která ho měla sprovodit ze světa byla vedena šikmo od spodku hrudního koše směrem vzhůru. Bylo možné, že čepel minula orgány? Nebo byl Snape nadčlověk? Ať tak či onak, jestli se nedostanou ven, může klidně umřít rovnou. Z okolí rány vybíhaly pod kůží černé žilky a vytékal z ní spolu s krví tmavý hnis. Černá magie. Mladík nedokázal udělat nic jiného než se ránu pokusit utěsnit z obou stran a každou přestávku mezi jeho snahou rozbít bariéru mumlat všechny léčivé inkantace, na které si dokázal vzpomenout. Pravděpodobně se míjely účinkem. Zatraceně. Země se pod jeho nohama chvěla a on věděl, co to znamená. Další kus půdy se definitivně oddělil a sesul se do temnoty. Otřesy byly čím dál silnější, což znamenalo, že jejich konec je blíž a blíž. Jak na tom byl asi Harry? Trvala ještě bitva? Porazil Pána Zla nebo jeho bezvládné tělo právě padalo do nicoty? 

Jeremy si vztekle utřel oči, když se propast rozšířila až skoro k nim. Byla od nich sotva sto metrů. Čert ho vem, že to vůbec šel zjišťovat. Do háje. Nebude brečet jako malý kluk. Hodlal zemřít jako chlap! Myslel si už po několikáté ten den, že není mentálně v pořádku, když se v mlze vyloupl obrys postavy, který k nim směřoval po úzkém pruhu země, který si ještě zachoval nějakou pevnost. Ne-nepřítel? Menší postava, celá v černém, černé vlasy, bledá tvář.

„Harry!“ vykřikl Jeremy a stále nevěřil svým očím. Jeho přítel byl celý, vypadal nezraněný, znamenalo to, znamenalo to, že vyhrál?

„Harry! Harry, zastav to! Cokoli děláš, u Merlina, nemůžeme ven, je tu bariéra! Nedaří se mi ji rozbít!“ Zbývalo osmdesát metrů. Mladík na něj nereagoval. Jen dál pokračoval směrem k němu s netečným výrazem ve tváři. To, co se dělo kolem něj ho zřejmě neznepokojovalo ani v nejmenším. Ne, proč by mělo. S pohledem do jeho tváře si Jeremy uvědomilo děsivou pravdu. Nebelvír neměl v úmyslu to zastavit. Ne proto, že by nemohl, ale protože nechtěl. V jeho očích byla jen prázdnota a chlad. Šedesát metrů. Jeremy k němu vykročil, chytil ho za ramena a začal s ním třást. Ruce se mu okamžitě začaly pokrývat jinovatkou.

„Vzpamatuj se, člověče! Nevím, co ti seplo v té tvojí hlavince, ale koukej to dát do pořádku!“ křičel na něho, zatímco Harry na něj zíral a nechal sebou třást dle libosti. Vnímal ho vůbec? Nebo mu magie poškodila mozek? Padesát metrů.

„Zatraceně, Jeff, Simon i Alice jsou mrtví, Elisabeth a Dereck jsou mrtví! Tohle měla být záchranná akce, Harry, sakra! Nechtěl jsi je všechny taky zachránit?“ pohled mu padlo na zmijozelovo ležící tělo. „Co Snape? Je ti jedno, že umře, má ještě tep, zatraceně. Možná ne na dlouho, ale ten muž, pro kterého jsi sem tolik chvátal, je pořád naživu. Severus Snape pořád dýchá, Harry!! To pro tebe nic neznamená?!!“ křičel na něho Jeremy z plných plic až z toho chraptěl a hlas mu sípavě vynechával. Cítil, jak se mu zem drolí pod nohama.

„Doháje!!“ vykřikl zoufale, pustil Harryho a začal útočit na bariéru. Vrhal na ni jedno kouzlo za druhým, tak zoufale, že si až po pár minutách uvědomil, že se půda pod jeho nohama přestala chvět. Překvapeně se zastavil a podíval se na zem pod svýma nohama a hned na to střelil pohledem k okraji propasti, která byla proklatě blízko, ale již naprosto neaktivní.

„Co jsi to…“ ozvalo se tiše. Tentokrát to byl Harry, kdo k němu přiskočil a chytil ho za ramena.

„Co jsi to říkal?!“ lámal se mu hlas, v očích naléhavost smíšenou se zoufalstvím a nedůvěrou. Myslel si, že je to nějaký trik? Jeremy pohodil hlavou za sebe, kde leželo Snapeovo tělo. Cítil, jak mu ramena tuhnou mrazem, pod nebelvírovým dotekem. Ještě, že jeho ochranné kouzlo bylo stále aktivní. Harry sledoval ten pohyb. Pustil Jeremyho a napůl přiběhl, napůl se sesul k muži, kterého považoval za mrtvého.

„Severusi!“ vykřikl a vztáhl k němu ruce. Vzápětí cukl, jako by ho uštkl had.

„Co se děje!“ ptal se starostlivě Jeremy a spěchal ke dvojici. Harry už byl na nohou a stál metr od těla. Na Jeremyho se nepodíval a pohledem upřeným k zemi proklouzl kolem něj.

„Zničím tu bariéru,“ procedil tiše a zmizel v mlze. Jeremy se za ním nechápavě podíval a hned potom mu padlo tělo na zmijozela. Sykl. Jeho rána a oblast kolem ní byla pokrytá ledem. Jeho stav se právě rapidně zhoršil. A s ním i šance na přežití. Jestli kdy vůbec nějaké byly.

***

V Bradavicích to hučelo jako v úle.  Jejich obyvatelé byli rozpolceni mezi bouřlivou radostí a hlubokým smutkem. Severní centrální tábor byl smeten z povrchu zemského a místo něj zela v zemi jen obří propast, kterou ohraničovaly sloupy ledu a nad kterou se povalovala v chuchvalcích chladná mlha. Nepřátele byli rozprášení. Ten samý den, co však Harry Potter pro ně všechny dosáhl velkolepého vítězství, Pán Zla se postaral o jejich velkolepou prohru. Z Výslechovny zbyly jen ruiny a útok Voldemorta nepřežil nikdo, kdo by o tom mohl podat zprávu. Prý existovaly z bitvy nějaké záznamy ze sledovacích zařízení, kterými byla Výslechovna vybavená, ale nebylo to jedno? Všichni věděli, co se stalo. Nebylo to jediné místo, kde byl rozpoután zmar a mizérie. Útočiště bylo otřesené a jeho bezpečnost zdiskreditována. Smrtijedi vyvraždili mnoho lidí, než se náhle bez vysvětlení stáhli. Lidé byli buď mrtví nebo zranění, nikdo nevyvázl bez újmy. Jejich svědectví pak mluvila o hrůze, teroru a krutosti.

Hradem však kolovaly zkazky o souboji Harryho Pottera a Voldemorta a všechny naplňovala hrdost a naděje a do žil se jim vlévala nová bojovná krev. Čím dál více lidí věřilo, že to oni vyhrají válku. Přece jen měli svoje eso v rukávu, měli Harryho Pottera. Zprávy dobré i špatné kolovaly spolu se džbány medoviny, vína a máslového ležáku a nabývaly na divokosti tím víc, čím více ústy prošly. Pronášelo se mnoho plamenných řečí a probíhalo mnoho diskuzí. Připíjelo se mrtvým a oslavovali se živí. Nikdo nešel ten den spát a pokud ano, tak jen krátce, proto, aby si odpočinul a vzápětí se opět připojil. Horečná atmosféra přetrvávala v Bradavicích několik dní a čím déle trvala tím plamennější bylo odhodlání a pevnější byla víra v jejich vítězství.

Harry Potter se pro ně stal symbolem vítězství. Postavili ho na piedestal a oslavovali. To on je všechny zachrání. Nezúčastňoval se jejich diskuzí, nepil a neveselil se s nimi, nikdo ho vlastně neviděl od jeho návratu z bitvy, kdy ho měli možnost jen krátce zahlédnout. To však nevadilo, bylo to v pořádku, Harry Potter byl někdo a měl poslání, copak měl čas se s nimi zahazovat? Navíc se ukázalo, že celou dobu byl součástí jednotky Smrtonošů. Ti se také podíleli na bitvě o severní centrální tábor a část jich padla. I oni byli oslavováni a jejich prestiž stoupla. Každý mladý horlivý mladík chtěl být součástí této jednotky. Nebudou přece nyní doplňovat stavy? Všechny zprávy o tom, co se událo jim vlastně zprostředkoval jeden ze Smrtonošů. Jediný, který přežil. To on byl všeho svědkem a popsal těm úplně prvním, kteří se doptávali, to, co se v táboře událo. Připíjeli mu, i když neznali jeho jméno, protože jeho anonymita zůstala zachována. Skandovali jejich jméno, které jim připsali sami nepřátelé, řvali a mlátili o sebe po okraj plnými korbely, aby je vzápětí vypili do dna. Brzy se všechno obrátí k lepšímu. Brzy vyhrají válku!

Ne všechny kouty Bradavic byly plné alkoholu, řevu a přípitků. Některé části hradu zůstávaly ponuré, naplněné úzkostí a strachem, plné bílých plášťů kmitajících mezi svými pacienty. Jinde se chodbou šířil jen žal a srdceryvný pláč pozůstalých. A pak zde byla místa, kde panovalo absolutní ticho. Takové ticho, že bylo slyšet špendlík spadnout a jakékoliv kroky se ozývaly až nepříjemně hlasitě. Tak jako teď.

Lupin vzhlédl, aby se podíval na příchozího. Kroky slyšel už dlouho před tím, než mohl vidět postavu. Žena došla až k němu a zastavila se.

„Jak mu… jak mu je?“ ptala se tichým váhavým hlasem Hermiona. I tak se její hlas roznesl chodbou jako ozvěna. 

„Pořád stejně,“ odpověděl jí Lupin, který nehybně stál vedle zavřených železem pobitých dveří. Nacházeli se v jednom z nejvyšších bradavických pater. Chodba byla pustá, její stěny nezdobily žádné obrazy ani gobelíny. Obklopoval je pouze chladný kámen, který narušovaly jen ty jedny jediné masivní dveře, u kterých Remus stál a držel stráž. Nebo spíš službu. Nejednalo se o vězení, ne to oni se snažili dostat osobu vevnitř ven, zatímco ona trvala na tom, že zůstane uvnitř. Harry Potter vyhledal tuhle místnost a zavřel se v ní téměř okamžitě po svém příjezdu. Udělal to, protože nedokázal sám sebe dostat pod kontrolu. Na co sáhl se okamžitě pokrylo jinovatkou a ledem. Prýštil z něho chlad, který se prokousával až do morku kostí a způsoboval, že se Hermioně a ostatním srážel dech do bílých obláčků. Lupinovi způsobil mírné omrzliny, když ho objal. Byl to další z důvodů, proč se zavrtal do jedné z neobývaných místností oddělené od všeho a odmítal vylézt. Byl to důvod, proč před jeho dveřmi stál právě Lupin a většinu dne k němu tiše promlouval skrz zavřené dveře a doufal, že se dočká odpovědi. Několikrát denně pak chodil někdo dovnitř. Remus, Hermiona, Ron, Brumbál. Informovali ho o tom, co se děje venku a snažili se ho přivést k rozumu.

Jediné, co ho však zajímalo byl Severus Snape. A vždycky, když se dozvěděl, že Snape na tom není dobře, jeho sebeovládání o další kousek povolilo a jeho mysl se vzdálila z jejich dosahu. Nikdo ho nemohl povzbudit dobrými zprávami, protože jeho stav byl všechno jen ne dobrý. Zranění, které muž utrpěl bylo samo o sobě velice vážné, rána byla infikovaná černou magií, do jejich péče navíc dorazil silně podchlazený s naprostým minimem životních funkcí. Nedalo by se říct, že by se jeho stav zhoršoval. Rozhodně se však nezlepšoval. Rána se pod vlivem černé magie odmítala zacelit a dokud se jim nepodaří ji zcela vyčistit léčba nebude moci pokročit. Přes všechny vymoženosti, které jim svět kouzel nabízel, nedokázali víc, než ho udržovat naživu.

Hermiona, která se starala a monitorovala Snapeův stav, však dostala nápad. Nápad, který kdesi vzadu v její hlavě klíčil už od chvíle, co Snapea přivezli a museli dostat z jeho těla led, který pokrýval jeho hruď a svým rychlým masivním šířením zhoršoval jeho stav. Troufalý plán, s kterým přišla, mohl nastartovat zmijozelovo uzdravení a tím vytáhnout Harryho z ulity. Severus Snape byl totiž k jejímu vzteku klíč k Harryho zdravotnímu stavu. Nebylo to poprvé, co byla svědkem jeho naprostého psychického rozložení, kvůli tomu muži. Poprvé však stáli na pomyslném okraji propasti. Brumbál konstatoval, že Harry prorazil stavidla, která neměl. Obával se, že se Harryho stav bude pouze zhoršovat a kontrola nad vlastní magií se mu kompletně vymkne z rukou. Podle toho, co viděli by to znamenalo katastrofu. Severní centrální tábor byl v porovnání s tím jen ochutnávka. Hermiona zatnula zuby. Snape opět dokázal, že nedokáže nic jiného než Harryho ničit. K čertu s tím, jestli to dělal schválně nebo ne, k čertu s ním. Rychle zaplašila v Harryho blízkosti téměř kacířské myšlenky. Ne, musela se okamžitě začít soustředit na záchranu Severuse Snapea. Zachránit Snapea, znamenalo zachránit Harryho. Snad nikdo neviděl tuto spojitost jasněji než ona. Vlastně byla poslední, kdo vůbec v nějakou záchranu věřil. Zhluboka se nadechla a pevně stiskla ampulku, kterou svírala v pěsti.

„Jdu dovnitř.“ Remus přikývl a sáhl v tlusté černé rukavici na kliku dveří. Ty se ztuhle a se zavrznutím otevřely a Hermiona vstoupila. Bylo to jako by se náhle ocitla v jiné dimenzi. Stěny byly pokryté tlustou vrstvou ledu. Od zledovatělé země šel chlad a po nohou se jí téměř okamžitě začala plazit jinovatka. V místnosti bylo minimálně několik stupňů pod nulou. Už předem se na to připravila oteplovacím kouzlem, ale v Harryho přítomnosti to bylo sotva dostatečné.

„Stůj,“ ozvalo se z protější strany místnosti. Nebyl to příkaz, spíše varování a prosba v jednom. Hermiona uposlechla. Většinou se dostala blíž, Harry na tom dnes musel být zle. Seděl s pokrčenými koleny, natlačený u stěny, co nejdál od dveří, hlavu v dlaních. Nyní ji však zvedl a rukama si objal nohy.

„Jak je ti, Harry?“ ptala se Hermiona, zatímco si ho starostlivě prohlížela. Byl tu třetí den a neprospívalo mu to. Z jeho bledé tváře vystupovaly temné kruhy pod očima a vypadal pohuble. Nechtěl jíst a zřejmě toho moc nenaspal. Bál se usnout. Naposledy, když usnul se led a chlad rozšířil přes celou chodbu. Podle všeho ho stálo velké úsilí udržet všechnu tu magickou energii, kterou v sobě dusil uvnitř místnosti. Uvnitř sebe. Stálo ho to všechno, co měl.

„Mám všech pět pohromadě, jestli se ptáš na tohle. Alespoň pro teď.“ Harryho mysl byla nestabilní stejně jako jeho magie. Jako by se ani jedno z toho nedokázalo o nic zachytit, o co ukotvit. Jako by všechny přístavy rozmetala silná bouře. Mysl i jeho magie mu tak sem tam vyklouzly. Nedokázal dlouho udržet pozornost. Pořád těkal a pohrával si s něčím, co mu donesl Albus. Hlavolam známý jako ježek v kleci. Vytahoval ho z klece a zase ho tam vracel znova a znova. I hlavolam však postupně podlehl okolním podmínkám a nyní ležel odhozený v koutě pokrytý ledem. Hermiona se na Harryho usmála.

„Nepochybuji o tom, něco pro tebe mám,“ hodila mu ampulku, kterou svírala v ruce. Harryho ruka vystřelila jako had a v letu ji zachytila. Hermiona v duchu užasla nad jeho postřehem.

„Co to je?“

„Otevři to.“ Harry poslechl. Ve chvíli, kdy uvolnil uzávěr, vystřelil z ampulky černý proužek čehosi. Bylo to jako hádek, pokoušející se o únik. Harry ho chytil a sevřel v ruce. Vzápětí ho překvapeně a se znechuceným výrazem pustil. Černý hádek se mu vznášel nad dlaní a pomalu ledovatěl. Když celý zmodral praskl a na zem se snesl jen ledový prach, který se vzápětí rozpustil a to i vzhledem k teplotním podmínkám.

„Co to bylo?“ zeptal se znovu Harry a Hermiona si všimla, že se věčně zamlžený pohled v jeho očích jaksi pročistil. Nyní na ni zíral velmi jasně a intenzivně. Jedna nula pro ni.

„Víš, co to bylo,“ odpověděla mu.

„Na to se neptám! Odkud to máš a proč jsi mi to přinesla?“ vrčel nebelvír podrážděně a Hermiona cítila hluboké vnitřní uspokojení. Věci postupovaly dobře, dokázala ho probrat z jeho netečnosti.

„Je to černá magie. Voldemortova černá magie. Extrahovala jsem ji ze Snapeova těla. Chtěla jsem vědět, jestli ji dokážeš eliminovat. Vidím, že jsem se nemýlila, když jsem předpokládala podobnou reakci. Jste přirození nepřátelé.“ Harry se zamračil.

„A co z toho?“

„Snapeův stav je špatný, Harry. Dokážeme ho udržet při životě, ale nedokážeme z jeho těla dostat Voldemortovu magii, je to podobná substance jako má Znamená Zla, je to trvalé. Nemůžeme ho uzdravit, protože černá magie všechny naše pokusy blokuje. Ale ty, ty ji dokážeš zničit, Harry. Můžeš zbavit Snapeovo tělo škodlivé magie. Můžeš ho zachránit!“ Harry na ni zíral jako na zjevení. Hermiona se téměř samolibě ušklíbla nad tím, jak dokonale nahodila udičku. Teď fáze plánu číslo dva. Provokace.

„Život Severuse Snapea leží ve tvých rukou. Čím víc budeš otálet, tím se zmenšují jeho šance. Koukej vylézt ze svojí kobky, Harry Pottere… Nebo ho raději necháš umřít?“

***

Hluk. V jeho hlavě panoval strašný hluk. Do stěn jeho lebky mu narážela kakofonie jeho vlastních zmatených myšlenek. Co se děje? Kde to je? Co to dělá? Chtěl všechno zničit, proč s tím nepokračuje? Proč tomu brání? Bylo to to, co chtěl! V jeho těle nekolovala žádná krev. Místo toho mu v žilách proudil led. Magie, která jiskřila, která ho drásala, která chtěla ven a činit to, k čemu ji přivoval, co jí nasliboval. Držel se za hlavu a křičel. Ne nahlas, ale ve vlastní mysli. Jenom to znásobilo chaos. Všechno bylo v pořádku. Všechno v něm sledovalo stejný cíl, dokud ho jeho uši a posléze jeho srdce nezradilo. Dokud mu do mysli nepronikla Jeremyho slova. Severus Snape pořád dýchá, Harry!! Kdo byl Severus Snape? Proč by ho to mělo zajímat? Pak ho ale chytila křeč. Kdesi v hrudi. Šířila se, dokud si nevzpomněl. A pak udělal tu největší chybu, jaké se mohl dopustit. Vystoupil z jedoucího vlaku a to ho roztříštilo na kusy. Nyní byl rozpolcený. Jedna jeho část ho tlačila k tomu, aby dokončil, co začal. Druhá se toho děsila. Jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout? Kdo mu dal to právo?! Navíc Severus byl pořád naživu. Jestli Severus byl naživu všechno bylo v pořádku. Jenomže on tak úplně naživu nebyl, že ano? Umíral. Dost dobře ho mohl pokládat za mrtvého. Ne. Dokola a dokola obracel v rukou ježka v kleci a střídavě ho vyndával a zase vracel do klece. Pořád dokola, zatímco jeho mysl se soustředila na Severuse. Ale jeho stav se nezlepšoval. Neměli pro něj žádné dobré zprávy, nikdo. Divoce tloukl s ježkem o zem. Zapomněl, jak ho vytáhnout, zapomněl to. Pokryl ho led a on už nedokázal souvisle myslet. Proč tady byl? Neměl by být venku? Neměl by dokončit to, co začal? Stačilo se jenom podvolit a nechat to plynout. Proč se tomu tak bránil? Nemohl si vzpomenout. Ježek v kleci hozený v koutě mu matně cosi připomínal, ale co? Poznání mu proklouzávalo mezi prsty. Slyšel kroky. Někdo přicházel. Někdo zvenčí. Udeřil prudce hlavou do stěny za sebou, aby se vzpamatoval. Bolest ho přiváděla k rozumu. Před očima mu tančily hvězdičky, alespoň si však vzpomněl, proč je tady.

Když Hermiona odešla zíral na dveře několik hodin. Jeho naprostá strnulost vůbec nenasvědčovala vyrválu a zuřivému boji, který se odehrával uvnitř. Zuby měl však zatnuté a oči mu horečně žhnuly. Trvalo to celý den, než se led ze stěn místnosti začal pomalu stahovat a teplota v místnosti stoupat. Harryho tvář se postupně stáhla bolestí a dech mu ztěžkl. Magie byla dobrým sluhou, ale špatným pánem. A on ji dovolil ve chvíli slabosti převzít otěže. Snažit se ji opět ovládnout bylo jako vylévat vodu z potápějící se bárky hrníčkem na čaj. Děr v bárce už přitom bylo příliš mnoho na to, aby je mohl zacelit. Jeho mysl se pročišťovala spolu s úmornou dřinou, kterou podstupoval. A on si uvědomil, že vodu z bárky nedokáže vylévat navěky. Potopí se. Na něm bylo jen, jestli to bude dříve, nebo později.

Druhý den ráno Harry stál uprostřed místnosti, která vypadala, jako by se v ní nikdy nedělo nic neobvyklého. Když Lupin na jeho vyzvání nakoukl dovnitř s úžasem shledal, že Harry je opět v pořádku a zcela ovládá sebe i svou magii. Hermiona se tak tak udržela, aby nevypískla radostí a nezatleskala. Ron se zubil a celý zahanbený si utíral vlhké oči. Jen Brumbál neskočil na Harryho trik. Zkoumavě si ho prohlížel a Harry věděl, že jestli někdo tak on to prohlédl. Věděl, že Harry nad ničím nevyhrál, ale jen neustal v činnosti. Že ať už dělal cokoliv, s kýmkoliv, každou minutu, každou vteřinu, ani na okamžik nepřestával vylévat vodu z bárky.    

***

Všichni na něho zírali. Jejich pohledy ho tlačily do země a z jejich horečných vzrušených slov ho bolela hlava. Harry kráčel chodbou směrem k lékařskému křídlu a lidé před ním ustupovali a uhýbali, aby mu vytvořili uličku. Nikoho nenapadlo zastoupit mu cestu, nikoho nenapadlo dát se s ním do řeči. Harry mohl číst z jejich tváří fascinaci, úctu, vzrušení. Zbožňovali ho. Zbožšťovali ho. A jemu se chtělo zvracet, protože to celé pochopili špatně. On nebyl hrdina a už vůbec ne bůh. Ne, jemu prostě v jednom okamžiku hráblo a rozhodl se všecko poslat do horoucích pekel. Copak to nechápali? Nechápali, že je nechtěl zachránit? Že měli být další? Tenhle svět. Dělilo ho tak málo od toho, aby pokračoval tam, kde skončil. Jak by se tvářili, kdyby to věděli? Jak prázdný byl uvnitř? Že vkládali svoje osudy do rukou člověku, kterému na nich nesejde? Harry věděl, že by se měl starat, že kdysi ho všichni tihle lidé zajímali. Stejně jako jeho přátelé, které miloval. Chtěl jim pomoct, obětovat se pro ně, udělat všechno, co jim viděl na očích. Už to tak nebylo. Jeho láska byla už jenom pouhou ozvěnou a všechny jeho emoce a zájem vyvanuly jako starý parfém. Uvnitř něj nebylo na zbytečné emoce a myšlenky místo. Uvnitř něj probíhal jen boj, který ho vyčerpával a on věděl, že se pomalu podvoluje. A bylo mu to jedno. Magie, která se v něm shromažďovala a která měla jím vtisknutou touhu zničit svět, vytlačovala všechno ostatní, co jí ubíralo životní prostor. Většinu času se dokázal soustředit jen na základní úkony. Dávat nohu před nohu ve snaze jít kupředu, trefovat se vidličkou se sousty jídla do úst, zajít si na záchod, přikyvovat, když na něj někdo mluvil. Proč, že tu vlastně byl? Někdy měl mysl tak zamlženou, že si nedokázal na nic vzpomenout, kromě toho, že zapomíná na něco důležitého. Nyní se nacházel právě v jednom z těch momentů, kdy nerozuměl tomu, proč se jeho tělo tak odhodlaně sune do lékařského křídla. Den po dni, znova a znova. Dneska se jednalo o pátý a poslední den.

Vešel do rozlehlého křídla, které bylo plné postelí a bílých závěsů. O pacienty zde nebyla nouze a většinou byli ve vážném stavu. Na jedné z postelí ležela malá holčička. Kletba, která ji postupně sžírala zaživa, ji uvrhla do kómatu, ale nezbavila ji bolesti. Chvěla se a tiše kňourala a v ohbí pravého lokte křečovitě svírala plyšového fialového králíka. Harry věděl, že ten pohled v něm měl něco vyvolat. Smutek, účast, možná bolest nebo vztek. Necítil nic. Jeho pohled po holčičce sjel jako po nudné krajinné malbě. Někde hluboko něj zesílila jeho potřeba zvracet. Znechucení ze všeho a hlavně ze sebe bylo to jediné, co ho ještě občasně bodlo do prsou. Jinak zůstala jen skořápka. Všechno uvnitř něj se rozpadalo. Kousek po kousku. Jeho bárka se potápěla a Harry neměl záchrannou vestu. Nedokázal však povolit. Ještě ne. Nepamatoval si detaily, ale dokud nedokončí svoji práci, nemůže couvnout. Lehce odhrnul bílou plachtu a posadil se u muže, který svíral všechny poslední nitky, které pojily Harryho s realitou. Severus Snape. Zkoumal jeho rysy. Bledá tvář, hákovitý nos, dlouhé černé vlasy, co na něm bylo tak důležitého? Co na něm bylo, že Harry nedokázal myslet celé dny na nic jiného? Že se nedokázal odpoutat? Že opatrně likvidoval každý titěrný kousek černé magie v jeho těle, celé hodiny, aniž by si dovolil oddechnout? Nedokázal si vzpomenout, co pro něj kdy znamenal tenhle muž. Jenom věděl, že ho nedokáže opustit. Že ho potřebuje. Že se kolem něj točí celý jeho svět. Jeho mysl to věděla, jeho srdce to vědělo, jeho duše i tělo. A tak i když jedna jeho část byla zrovna zmatená, ostatní se postaraly o to, aby zde byl. Den po dni, znova a znova. Neexistovalo nic, co by ho dokázalo zastavit.

***

 Albus Brumbál, posazen do měkkého vysokého křesla, zamyšleně hleděl z okna ze své pracovny a upíjel bylinný čaj. Jeho tvář byla strhaná, plná hlubokých vrásek a v jeho dětsky modrých očích už dlouho nezajiskřila jiná emoce než hluboký smutek. Selhal. Nebo neselhal a všechno mu vyšlo až příliš dobře? Jak zvráceným se stal při snaze nadobro Voldemorta porazit? Toužil Harryho vychovat laskavě, ale zároveň k boji. Chlapec byl předurčen ke střetu s Pánem Zla a Brumbál potřeboval zaručit jeho vítězství. Už od dětství tak na jeho útlá ramena kladl více břemen, než musel. Nebelvír si k jeho neskonalé radosti a pýše se vším poradil, našel si dobré přátele a dokázal si vybudovat kruh věrných následovníků. Vedl si dobře. Spojit ho se Severusem byl jen další logický krok k povýšení jeho schopností na novou úroveň. Jak mohl vědět, že všechno, co do té doby vycházelo tak slibně se od té chvíle mělo začít ubírat zcela jiným směrem. Směrem, který Albus nedokázal určit ani předvídat? Jedno se přidalo k druhému, až všechno narostlo do obřích rozměrů, a stařec nedokázal ovládnout žádnou z proměnných. A nyní již neměl chlapce. Měl zbraň. To, co vždy potřeboval a chtěl. Všechno se tedy nakonec vyvinulo a dopadlo přesně tak jak mělo. Tak proč měl dojem, jako by něco v něm při každém pohledu na Harryho umřelo?

Starý muž věděl o citech, které Harry k Severusovi choval. Podcenil však jejich intenzitu a hloubku. Měl možnost pozorně prozkoumat vzpomínky Harryho i Jeremyho Eagletona, jediných přeživších, od kterých mohl čerpat vědomosti o tom, co se odehrálo toho dne v onom táboře. Věděl tak přesně, co se stalo a srdce se mu z toho trhalo vedví. Harry se rozhodl, že bez Severuse nemá smysl žít a vzhledem k hloubce jeho citů a obrovskému množství magie, ke kterému měl přístup i v rámci daru Ginny Weasleyové nastalo u něj v okamžiku Severusovi zdánlivé smrti, které byl svědkem, k jakémusi vnitřnímu výbuchu, který smetl veškeré jeho zábrany a jističe, které normálně držely vlastníkovu magii v patřičných mantinelech. Nejenom, že tím způsobil naprostý berserkr vlastní magie, ale otevřel se i magii vnější, která normálně do člověka vůbec nevstupovala a která byla využitelná jen pomocí rituálů, složitých vábících zaříkadel a náročné přípravy. Vzhledem k tomu, že Harry byl hostitelem již dvou druhů magie, jeho tělo bylo pravděpodobně nyní schopno samo automaticky nalákat a „ubytovat“ další typy sil. Jedna z nich, zimní magie, kolem něj vibrovala a vyskytovala se v jeho naprosté blízkosti s velkou převahou nad ostatními vnějšími magickými silami. Harry byl s touto magií spojen již dříve, a tak se to dalo jenom čekat. Špatné bylo, že ze všech sil, byla tahle nejničivější. Zima málokdy něco dávala, zato hodně brala. Nejednalo se o mírumilovnou sílu. I proto zřejmě právě tato magie odpověděla v takové síle na Harryho volání po ničivé odplatě.

Když se však před jedním otevřou tyto dveře a on se jimi rozhodne projít, dveře se zavřou a cesty zpět není. Harry Potter přes všechny své talenty, a možná právě kvůli nim, nebyl výjimkou. A tak, i když se ukázalo, že Severus není mrtvý a jeho záchrana je možná, Harryho volba se již nedala odčinit. Brumbál sledoval, jak mladík bojuje s tím, co si způsobil, ale bylo to jako se snažit naučit plavat v rozbouřeném moři. Držel se při smyslech jenom díky muži, kvůli němuž byl ochoten zahodit celý svět. Stařec denně kontroloval nebelvírův stav a ačkoliv Severusův stav se pod Harryho péčí zlepšoval, jeho bývalý student byl dávno za bodem možné záchrany.  Jeho mysl korodovala a jeho sebeovládání kolísalo s masivním náporem magické síly s kterou se dennodenně potýkal. Bolelo ho to jenom sledovat. Oči kdysi tak živé a plné emocí byli nyní prázdné, tvář, ve které se dalo číst jako v knize byla netečná a teplo živého těla vyprchalo a zbyl jenom chlad. Harry Potter tak jak ho znali už nebyl.  Po tvářích Albuse Brumbála stékaly horké slzy, které skrápěly a ztrácely se v jeho bílých vousech. Neudělal nic pro to, aby je zastavil. Jen dál zíral z okna se šálkem čaje nepřítomně položeném na koleni. Byla to jeho vina.