Dotkni se mého srdce 24

...


Jeremy přistál tvrdě na zemi a z pusy se mu vyřinula krev z prokousnuté škraně. Ani se nestačil pohnout a kolem něj zasvištělo tělo, které se s tupým nárazem a bolestným výkřikem svezlo po vypolstrované stěně. Jeremy už nevstal stejně jako ten druhý. Vstát znamenalo, že budou opět započítáni do hry a pravděpodobně to znamenalo další brzký přemet vzduchem. Jejich tým právě vedl v rámci tréninku cvičnou bitvu, kdy se rozdělili do dvou dalších týmů proti sobě. Hrávali to zhruba každý třetí den a v posledních týdnech bylo velmi nemilé, když jste si nevylosovali Harryho tým. Harry Potter byl už vcelku krátce po vytvoření jejich skupiny vysoce ceněným hráčem. Někde v průběhu všech těch měsíců všichni začali postupně věřit, že to možná bude opravdu on, kdo jednoho dne zabije Pána zla a ukončí válku. Když si Jeremy vzpomněl, že se bál na něj zatlačit a v podstatě s ním zacházel jako s křehkou dívkou, když se poznali, musel se sám sobě vysmát. Všichni se však tehdy nechali zmást. Jeho mládím, křehkým vzhledem, nedostatkem znalostí. Nyní, když se na to Jeremy zpětně díval a hodnotil, tak Potter byl spíš vlkem v rouše beránčím než nějakou květinkou. Vlk s velkýma ušima, očima a zatraceně velkou mordou plnou ostrých zubů. Postupně všichni vycítili, že je v něm něco víc, než napovídá první pohled. Pravda, většinu z nich probuzení jejich „cítění“ stálo pár nárazů do zdi, pohmožděnin a otřesů mozku. To se však při tréninzích stávalo a menší zranění si způsobovali všichni navzájem. Těžko na cvičišti lehko na bojišti, zastával jejich kapitán.

Na cvičišti však od bradavické bitvy značně přituhlo. Jedním důvodem byl Patrick Malone, který je sdíral z kůže víc, než kdykoliv předtím. Druhým bylo, že Harry Potter evolvoval na zcela nový stupeň monstróznosti. Ten kluk byl jako zbraň hromadného ničení. Stačilo namířit a stisknout spoušť. Jeho spolubojovníci vždy zaznamenali jistý skokový posun v jeho schopnostech. Nejprve, když se otrkal zhruba po měsíci v jejich skupině, poté, když začal používat druhou hůlku, do třetice, když se sžil se svou druhou hůlkou a do čtveřice nyní. Tentokrát však bylo těžké přisoudit to nějaké konkrétní události. Útok na Bradavice zřejmě otevřel dveře, které do té doby byly zavřené, nebo to mohl být jen přirozený vývoj vyvolaný tvrdým tréninkem a dřinou. Nedalo by se říct, že by se Patrick Malone nesnažil stimulovat a vytřískat ze svých podřízených veškerý potenciál. Harry Potter se zdál být v tomhle směru bezednou studnou. Velká moc sebou však přinášela velká břemena. Ačkoliv si všichni přáli vyhrát válku, pozornost a osobní péči Pána zla si přál málokdo. Nebelvír si ji podle všeho užil do sytosti. Jeremy nebyl žádný sensibil. Existovaly však momenty, kdy dokázal číst v nebelvírových očích. Momenty, které ho děsily, protože odkrývaly a nabourávaly představy o Harrym Potterovi, který se nikdy nezlomí, nepodvolí a zvítězí. Jako tehdy po bitvě, když ráno přišel do jejich pokoje. Vyčerpaný a chvějící se, Jeremy chtěl zavtipkovat něco o ztraceném mládí, jen co ho uviděl ve dveřích, sám se doplazil sotva před hodinou v podobném stavu. Místo toho mu úsměv zmrzl na rtech a krev v žilách, když se o něj otřel Harry pohledem, jenž ho neviděl. Pro Jeremyho nebylo v jeho očích místo. Nacházela se tam jenom beznaděj, zoufalství, bolest a žal. Sotva dolehl do polštářů dostal strašlivou horečku a zimnici. Jeremy chtěl okamžitě vystřelil pro zdravotníka, ale Harry ho zadržel.

„To ne, jenom to ne,“ mumlal, zatímco se jeho stav zhoršoval. Zuby mu drkotaly, zatímco jeho tělo bylo v jednom ohni. Jeremy nechápal, proč nemůže zavolat zdravotníka, netušil, že to jediné, co se honí Harrymu hlavou bylo, že by přišel Severus a jestli mu něco chybí k tomu, aby se všechno v něm roztříštilo na trilióny titěrných kousků a z něj nezbyla ani ta troska, kterou se teď cítil být, byla to starostlivá, profesionální péče Severuse Snapea. Jako dar z nebes však tehdy zaklepal a vešel do místnosti Albus Brumbál.

A zhruba od té doby před několika týdny byl Harry silnější, schopnější a nelítostnější než kdy dřív. Co tě nezabije to tě posílí? Přemýšlel Jeremy Eagleton v tomhle duchu, když hra skončila a všichni poražení se začali zvedat ze země a poplácávat po zádech, že to přežili a ti chytřejší zůstali ležet hned napoprvé, co je Harry Ukrutný Potter sestřelil z výsluní. Nebelvír všechny, které smetl obcházel a omlouval se jim, avšak ti se jen smáli, kroutili hlavami a zvali ho na panáka. Ostatní mu přáli ať mu vyřídilka vydrží. Jejich pohodlné žití v Bradavicích se totiž chýlilo ke konci. Brzy vyrazí do terénu a už tam zůstanou. Prázdniny skončily.

***

Cítil se prázdnější než kdy předtím. Měl dojem, jako by mu začínalo být všechno jedno, zatímco svět se řítil do pekel. Kdy se z něj stal stroj? Od jeho poslední návštěvy Bradavic uplynuly dva měsíce. Neviděl své přátele, nekontaktoval je a oni nekontaktovali jeho. Představovalo to příliš velké riziko. Pohybovali se v terénu. Posílali je z jedné akce do druhé. Kolik už jich bylo? Krev kolika lidí už měl na rukou? Do očí tvrdil Severusovi, že mu na tom nesejde, že zabíjení je pro něj jen součástí rutiny. Lhal. Bylo mu špatně a ruce se mu třásly. Před několika dny přišli o první dva členy. Najednou si všichni uvědomovali, že i pro samotné Smrtonoše si jednou přijde smrt. Jejich morálka klesala stejně jako stav jejich zásob. Kvůli selhání zásobování jim kapitán musel snížit příděly jídla. Sem tam někdo něco ulovil, ale vzhledem k jejich vysoké poloze na Skotské vysočině jim toho přes cestu mnoho nepřeběhlo. Jejich úspěchy byly z vojenského hlediska fenomenální. Z hlediska lidského něco uvnitř každého z nich s každou akcí umíralo. 

Harry zahalený neviditelným pláštěm vklouzl do jednoho ze stanů, kde Smrtijedi drželi zajatce. V jejich táboře byly ještě další dva takové stany, do kterých nyní vklouzávali další jeho spolubojovníci. Z jeho kapsy vyklouzla ještěrka. Čtyři zajatci byli svázaní a v bezvědomí. Všechno by tím mělo být jednodušší ne? Nebude se jim muset dívat do očí. Do očí, které se rozzáří radostí a nadějí, aby vzápětí pohasly pochopením a rezignací nebo se divoce vytřeštily strachem, v uvědomění, že věhlasnému záchrannému týmu za záchranu nestojí. A to vše proto, že měli smůlu a dostali se na místo, ze kterého nebylo úniku. Říkalo se mu experimentální tábor. Voldemort rychle využil jejich snahy zachraňovat zajatce a některé jim nabízel téměř na zlatém podnose. Proč? Protože je posílal s různými malými dárečky. Pod Imperiem, prokleté, s absolutně vymytým a přeprogramovaným mozkem, proměněné v chodící časované bomby, každý den pro ně měl zajímavou novinku. Pro jejich skupinu to byl drahý špás. Většinu zranění, včetně dvou mrtvých, způsobili právě experimentální zajatci. A tak je přestali zachraňovat. Ve chvíli, kdy dostali echo o takovém táboře, záchranná operace se měnila v likvidační. A bylo jedno, jestli se jednalo o podloženou informaci. Bylo to jedno, protože byla válka a když se kácí les, létají třísky. Jejich milosrdenství, tomu pojmu se Harry hořce smál, spočívalo pouze v tom, že když už ne zachránit, přišli je sami rychle dorazit. Jako nyní. Harry jim sečným kouzlem podřezal hrdla a přemýšlel přitom, proč jen Avada je na seznamu kleteb, které se nepromíjejí. Zabít se přece dalo tolika způsoby a každý z nich byl neodpustitelný. Zmizeli dřív, než někdo vůbec stihl zaregistrovat jejich přítomnost. Kolem jejich tábora přitom rozmístili řadu pastí. Neměli autorizaci k jejich likvidaci, ačkoliv při každé takové akci jejich potřeba vytáhnout hůlky a vybít si na nepřátelích frustraci sílila. Když však oni nechávají dárečky jim, proč by to nemohlo být i naopak? Ať táhnou do všech pekel.

Byl to třetí experimentální tábor v řadě a stačilo to, aby se většina z nich začala cítit jako banda odporných řezníků. Chtěli akci, chtěli zachraňovat a chtěli vrátit dvojnásobně nepřátelům to, čeho se dopustili na vlastních nevinných lidech. Jejich smysl pro humor se vytrácel a frustrace stoupala. Následujícího rána však přiletěl orel a v pařátech tentokrát nedržel žádného zajíce, ale stočený pergamen. Jeremy Eagleton byl příležitostně jejich pošťákem. Létal výš a rychleji, jeho drápy, zobák i zrak byly ostřejší. Pokud sova byla pěší listonoš, pak Jeremy byl něco jako opancéřovaná dodávka. Patrick Malone od něj převzal pergamen, který ho kousl a tiše zasyčel, když ho potřísnila mužova krev, rozbalil ho a rychle přelétl očima.

„Sbalte si věci, přesouvám se na jih. Centrální tábor, záchranná mise.“ Skupinou se rozlil šum. S centrálními tábory většinou neměli, co dočinění. Jednalo se o rozlehlé tábory s vysokou koncentrací nepřátel, jejíž jádro tvořili Smrtijedi obdaření Znamením zla. Ve své arogantnosti a dojmu jednoznačné převahy se tyto tábory málokdy přesouvaly a nebylo těžké je vystopovat. Krutou pravdou bylo, že si na ně většinu času opravdu netroufali. O to překvapivější byla žádost o záchrannou misi, bylo to téměř šílené, ne, že by Smrtonoši nevítali adrenalin. Malone jako vždy sledoval tok myšlenek svého týmu.

„Operace bude kombinovaná, budeme spolupracovat s dalšími týmy. Více se dozvíme na místě, teď pohyb!"

***

Táborem se rozléhal řev, zápolení a hlasité rány způsobované kouzly a přemisťujícími se jednotlivci. Nedaleko něco vybuchlo a pak o kus dál. Někdo zapálil stany a oheň se rychle šířil. Nepřátelé zmatení útokem, který přišel odnikud mířili a sráželi kouzly vlastní spolubojovníky. Několik největších stanů v centru tábora se zhroutilo. Vzduchem poletoval stříbrný prach, který pronikal do plic a dále do těla všem, kteří včas neprovedli respirační kouzlo. Všude byl kouř, který ještě více ztěžoval dýchaní a štípal v očích.

Bylo po všem dřív, než to vůbec začalo. Centrální tábor ve vší své arogantnosti zcela nepřipraven na útok nepřítele padl. Respektive se rozprchl, pod dojmem, že protivník má jasnou převahu. Podle plánu díky klamným útokům, pastím, iluzím a doslova kouzelnickým trikům, vyvolali v nepříteli dojem, že nemá šanci. Jediný, kdo tvrdě bojoval až do hořkého konce bylo jádro tábora, kde se nacházela skupina Smrtijedů a Fenrir Šedohřbet se svou smečkou. Když mu Smrtonoši vyfoukli jeho zajatce přímo před nosem popadl ho amok a jeho lidé svého vůdce zběsile následovali. Do úplňku chybělo pouhých pár dní a na jejich psychice se to projevilo. Než se jim podařilo Šedohřbeta odzbrojit zabil tři lidi a pět vážně zranil. Bez hůlky pak zranil ještě další dva lidi, kdy se jednomu zakousl do šíje a vytrhl kus masa a druhému ukousl malíček a prsteníček levé ruky. Pět Smrtijedů nebylo o nic snadnějším úlovkem. Jednoho z nich zabili, podařilo se jim zajmout Yaxleyho a Gibbonse, ale zbylým dvěma se podařilo utéct, poté co zranili deset lidí a Dolohov dva zabil.

Harry se celým tímto zmatkem proplétal a spolu s dalšími čtyřmi směřoval do jednoho ze zajateckých stanů. Střídavě si razili cestu a nechávali za sebou mrtvé nebo bezvědomé nepřátelé. Přítomnost Smrtonošů jenom umocnila paniku, která se jako vlna prohnala táborem. Sami se chovali jako psi, kterým byla hozena kost. Upouštěli páru, vybíjeli si frustraci za své poslední mise a dělali vskutku čest svému jménu. Jestlipak vstoupí po válce za své slavné zásluhy do historie? Možná když pro jednou i někoho doopravdy zachrání, tak ano. Jejich motivace v tomhle ohledu byla značná. A tak se prořítili nepřátelským táborem jako uragán. Zanechali spoustu škody a zmizeli stejně rychle jako se objevili. Tentokrát s bohatou kořistí. Dvanáct zajatců, které mohli zbavit pout a dopravit do bezpečí.

Radost z úspěšně akce však neměla trvat dlouho. Harry se vrátil z poslední obhlídky nepřátelského tábora a nastražil uši, když zaslechl rozhovor mezi svým kapitánem a jedním se zajatců. Potichu k nim přistoupil.

„Rozdělili nás… nemohl jsem… nedalo se nic dělat. Já jsem se ocitl tady s dalšíma lidma, ale větší část odvedli jinam, do jiného tábora,“ mluvil sípavě zablácený mladý muž a Harry si matně uvědomoval, že ho zná z Bradavic. Patřil do jedné z bojových jednotek.

„Kolik jich bylo? Koho všechno odvedli?“ ptal se Malone. Muž v odpověď zavrtěl hlavou a hltavě se napil, když mu Harry přistrčil čutoru s vodou.

„Nevím, mohlo to být tak dvacet lidí? Byla tma, neviděl jsem všechny, ale vím… ležel jsem vedle týpků z 21. bojový a pak, pak tam byla spousta lidí, který neznám, někteří… někteří mi byli povědomí, ale nevím… Pak si nás začali odvádět. Očividně nás chtěli rozdělit. Když mě odváděli pryč… přiváděli pár dalších zajatců. Měl… zavázali mi oči, ale věděl jsem, protože mluvili… někoho si vedli a slibovali mu hotový pekla… ten člověk odpověděl a u Merlina, vím, kdo to byl, ten hlas… ten hlas nezapomenu nikdy v životě, po svým studiu v Bradavicích. Byl to Snape… Severus Snape... Vedli si zatracenýho Severuse Snapea.“ Muž se opět natáhl pro čutoru s vodou, ale hmátl do prázdna, protože Harry ji upustil. To, co ten zajatec říkal nedávalo smysl. Říkal, že zajali Severuse, ale to nedávalo smysl. Nedávalo to smysl. Byla to hloupost, zmijozel by se nikdy nenechal zajmout, tak co mu to tady vykládá? Lže. Lže.

„Tomu nevěřím, Snape je nejlepší špeh, jakého jsme kdy měli, nemohli ho zajmout!“ ozval se vysokým panovačným hlasem, který mu zněl cize. Malone se na něj udiveně podíval. Nestávalo se často, že by jeden z jeho nejnetečnějších podřízených projevil o cokoliv zájem, pokud se nejednalo o další misi. Harry Potter byl benjamínkem jejich týmu. Když byl Patrickovi vnucen, obával se, že to sníží kvalitu jejich výkonu, vzhledem k tomu, že se budou muset srovnat s pubertálními výlevy a domýšlivostí přeceňovaného chlapce. Denní Věštec ho v předchozích letech vykreslil jako poznamenané psychicky labilní dítě toužící po pozornosti. Malone nevěřil zprávám v médiích, obzvlášť když byla proti chlapci očividně vedena nějaká zcestná kampaň, ale každá lež většinou obsahovala zrnko pravdy. A tak čekal na prokletí svého týmu v podobě Harryho Pottera. Když mu do tréninkové místnosti nakráčela ta zubožená tělesná schránka stále poznamenaná tím, co prožila, ať už to bylo cokoliv, málem se rozesmál nad svým neštěstím a zatracenou smůlou. Později si vyčítal, že ostatní vycítili jeho rozpoložení a jen to podpořilo jejich pravděpodobně podobné pocity. Šel na něho prvních několik dní zlehka a neměl příliš velká očekávání. Pak si však uvědomil, že tím jen uškodí vlastním lidem a přitvrdil, rozhodl se použít všechny možné techniky na to, aby kluka přesvědčil k tomu, aby sám opustil tým. Jen ať pozná, jaké to je sloužit ve speciální jednotce. 

Postupně tak všechno začalo. Narůstající údiv, zájem, fascinace, vzrušení. Ukázalo se, že Harry je odhodlanější, tvrdší a neúprosnější než většina z nich. Jeho znalost kouzel byla nedostatečná a přesto exceloval v jejich soubojích. Jeho fyzička byla žalostná a přesto za nimi nezaostával a dokázal držet krok. Když zástupce jejich kapitána Derecka Pettersona poslal vzduchem a způsobil mu těžký otřes mozku, jejich skepse ohledně jeho užitečnosti byla pryč. Patrick Malone se tehdy sám sobě zavázal obrousit ten surový diamant, ke kterému se nějakým zázrakem dostal jako slepý k houslím.

Byly to jejich první společné krůčky a nyní po mnoha měsících muž nelitoval svého úsilí. Potter byl perfektním bojovníkem. S přirozeným talentem, nevídaným magickým nadáním a bojovným duchem. Pokud by se ho na něj někdo zeptal, mohl by použít jen samá superlativa. Protože Patrick Malone měl Harryho rád a komu by prospělo, kdyby někomu řekl všechno to ostatní? Potter byl jako rozbité zrcadlo, kde někdo slepil střepy, ale trhliny už budou vždycky vidět a obraz bude pokřivený. Jedna z věci, které ho činili tak dobrým bojovníkem bylo, že neviděl svět tak jako ostatní. V jeho světě bylo víc nepřátel, víc bolesti, více utrpení a nenávisti. Když mohl, mimikoval bezstarostnost a veselí svých spolubojovníků nebo přátel a Malone přitom viděl jenom prázdnotu a netečnost v jeho očích. Nebelvír se opravdově nezajímal o to, co se děje. Pokud se nejednalo o válku, nezúčastněnost byla jeho přirozeným stavem. Nenavazoval vztahy s ostatními a co Patrick věděl neměl v podstatě žádný soukromý život. S každou akcí byl prázdnější a netečnější a kapitán si teprve posledních pár týdnu začal plně uvědomovat, jak mladý a zranitelný jeden z jeho podřízených doopravdy je. Válka si na něm a jeho psychice vybírala daň více než na ostatních a Malone se obával, že to ještě více utlumí jeho emoce, kterých už nyní projevoval značný nedostatek.

 

Nyní se však Harry ozval a jeho oči byly emocí plné. Jako by nikdy nezmizely jen byly někde hluboko pod povrchem, tam kam lidské oko nedohlédne. Nebo možná dokázaly reagovat jen na specifické podněty? Malonovi rychle proletěla hlavou snůška drbů, na kterou narazil, když pátral po Potterově nedávné minulosti. Domnělý vztah Severuse Snapea a Harryho Pottera v nich byl propírán ve velmi temných a krvavých barvách. Kdyby však kdy Snape spáchal jakékoliv zločiny, které tyto drby obsahovaly neprocházel by se na svobodě. Podle nebelvírových spolužáků z ročníku byli navíc Harry a Snape jako olej a voda. Nebo možná spíš jako voda a kyselina. Přidání jednoho do druhého způsobilo výbuch. Jinými slovy ti dva se nenáviděli do morku kostí. Co víc, Severus Snape byl osobností, kterou nenáviděl kde kdo. Při zprávě o jeho zajetí by mu většina jeho dřívějších studentů popřála ať brzo a rychle chcípne. Potter však navzdory všemu zdálo se nebyl jeden z nich. Svého dřívějšího profesora lektvarů chtěl zachránit a to opravdu, opravdu hodně.

***

Jeden ze školních zvonů se hlasitě rozezněl a Hermiona zamrazila lektvar na kterém právě dělala a rozběhla se ke vstupní bráně. Celé Bradavice byli poslední dobou jako na trní. Lidé zamlkle a nervózně spěchali chodbami nebo se věnovali svojí práci. Studenti se po chodbách téměř nepohybovali a hradu citelně chybělo jejich štěbetání. Učitelé v hodinách byli roztržití, přednášeli látku, kterou již probrali, zadávali samostudium nebo pouštěli studenty z hodin dřív, než měli. Všichni čekali se směsicí obav a nadějí na výsledky bitvy, které nepřicházely.

Poslední měsíce byli krušné a to nejen kvůli nevlídnému zimnímu počasí. Zvýšený počet bojových operací zvýšil množství úspěchů, stejně tak však zvýšil množství ztrát. Bylo těžké soudit, jak si ve válce stojí a jestli alespoň trochu převažují na svoji stranu misky vah. Několikrát do týdne Bradavice přijímali raněné a navrátilé jednotky předtím, než je pošlou do dalšího boje. Žádná jednotka se u nich dlouho neohřála. Kolovaly rychle, sotva jedna přišla, druhá, doplněná o posily, odcházela. Někdy nesly dobré zprávy, většinou však dobré zprávy provázely špatné a úsměv vydržel na tváři málokterým. Hermiona viděla stejné lidi, jak se opakovaně vrací do Bradavic a jsou zasmušilejší a zasmušilejší, jejich ideály a iluze drcené tíhou války součástí jejíž mašinérie se stali.

Harry se za poslední dva měsíce nevrátil ani jednou. Neměla o něm žádné zprávy, netušila, kde je ani v jakém je stavu. Ron si před měsícem vyžádal výjimku a ukončil studium. Nyní byl stejně jako její nejmilejší přítel v nějaké zatracené divočině a bojoval o svůj holý život. Jediný chabě uklidňující fakt byl, že ho přiřadili k podpůrným jednotkám a nikoliv bojovým. A alespoň od něj dostávala dopisy. Přesto se bála, že jednou až se rozezní zvon, který ohlašoval příchod raněných a svolával zdravotní personál na pozemky hradu, Ron nebo Harry budou mezi nimi. Drtila se lékouzelnickou literaturu přesně pro tyhle případy. V lékařském křídle již plnila funkci jedné z hlavních asistentek a vážně uvažovala, že toto je směr, kterému se bude do budoucna věnovat. Pokud se však válka potáhne hodlala se rychle vypracovat a stát se plnohodnotnou bojovou medičkou. V terénu mohla zachránit životy lidí, jejichž stav byl již příliš vážný ve chvíli, kdy se dostali do bezpečí bradavických zdí.

Rychle sbíhala poslední schody a běžela jako mnoho dalších ven z hradu. Lidé ji uhýbali, když jim zrak padl na bílou pásku s vyšitým červeným křížem na její pravé paži. Lékouzelníci a jejich asistenti měli přednost. Neexistovalo, aby se lékouzelník nedostal k pacientovi kvůli davu zvědavých čumilů.

Zraněných tentokrát bylo hodně. Desítky, někteří byli v bezvědomí pod dávkou lektvaru, který se jim dostal v rámci první pomoci. Pomalu se trousili jeden po druhém na pozemky hradu. Někteří se vzájemně podpírali, jiné nesli na nosítkách přidělení členové podpůrných jednotek. Hermiona zcela netypicky napůl vyjekla, napůl vykvikla, když zpozorovala, že jedny z nosítek nese v zelenohnědém mundúru oblečený zrzavý mladík.

„Rone!“ Oslovený nosítka málem upustil, aby se mohl rozběhnout ke své přítelkyni a obejmout ji. Nakonec se jen zakřenil.

„Ahoj, Herm, překvápko.“

Po zbytek dne ji doprovázel na ošetřovně a pomáhal jí, zatímco vyprávěl, co se děje ve světe nechráněném magickou bariérou. Působil v jednotce, která se neustále přemisťovala z místa na místo a zásobovala ostatní jednotky vším potřebným, případně předávali zprávy anebo jako dnes doprovázeli raněné, zatímco jejich nezranění druhové zůstali v terénu. Hermiona s úlevou shledala, že těžké pracovní podmínky zatím Rona nijak nepoznamenali. Stále se ještě více smál, než chmuřil a dokázal být veselý a optimistický. Mnoho lidí ten den lehce slavilo a nosilo dárky zraněným vojákům za to, že zničili jeden z centrálních táborů a posunuli je tak blíže vítezství, které se v jiné dny zdálo natolik vzdálené. Hermiona s Ronem, usazení v měkkých červených křesílkách, popíjeli máslový ležák u krbu v nebelvírské společenské místnosti, z kterého sálalo teplo, když s Rona vypadla zpráva, kterou si do té doby šetřil.

„Harryho tým se účastnil bitvy v centrálním táboře, vytáhly od tama naše lidi, co ti hnusáci zajali. Těsně jsem se s ním minul. Ale vyptával jsem se a nikdo z jejich týmu neutrpěl vážnější zranění, takže i Harry musí být v pořádku.“

„Díky bohu,“ oddechla si Hermiona, kterou při zmínce Harryho jména zaplavila úzkost. Ron však nevypadal šťastně.

„Je tu jedna věc,“ pokračoval a zahleděn do plamenů nepřítomně upil z máslového ležáku. Dlouze se odmlčel, až měla dívka dojem, že se zapomněl. Zároveň ji zachvátil pocit nepříjemného očekávání.

„Jaká věc?“ přinutila Rona, aby odtrhl pohled od plamenů a podíval se na ni. Zamračil se, ale ne na ni, spíš kvůli tomu, co hodlal říct.

„Smrtonoši měli mít po té akci pauzu, podle všeho jsou jedna z nejvytěžovanějších jednotek a jsou… hmm… drby, že někteří z nich to nezvládají úplně dobře. Tedy, chci říct, Harry určitě nebude jeden z nich, to není ani to, co jsem chtěl říct, jde o to, že místo odpočinku je okamžitě vyslali pryč na další akci. Další velkou akci, když vyslýchali zajatce prasklo, že v jiným centrálním táboře drží další velké množství zajatců. To by taky nebylo úplně hrozný, problém je…“

„Tak už se vymáčkni, Ronalde! Co mi chceš říct, k věci!“ vyzvala ho netrpělivě Hermiona, která už nedokázala snášet napětí, které se v ní hromadilo.

„Snape. Kolují zkazky, že jeden z těch zajatců je Snape.“ Dívka vytřeštila oči a ruka ji vylétla k ústům, ze kterých vyšel tichý výkřik.

„Ne,“ zašeptala, „ne, to ne,“ opakovala a cítila, jak se jí sevřela úzkostí hruď. Postavila se, objala si rukama hruď a začala přecházet sem a tam po místnosti, zatímco ji čím dál pevněji svíral strach. Severus Snape byl poslední člověk, o kterého by se strachovala. Ron by mu pravděpodobně popřál rychlý a plynulý odchod ze světa. Jenže s člověkem, kterého ani jeden z nich neměl rád byl spojený člověk, kterého oba milovali. Člověk, který se dokázal vystavit extrémnímu riziku a nebezpečí, pokud se jednalo o lidi, na kterých mu záleželo. Pro Harryho život nic neznamenal, pokud ho mohl položit za lidi, které miloval. A ačkoliv doufali a snažili se Harrymu podsunout opak, Severus Snape byl jedním z nich. Nejenom. Severus Snape se nacházel na pomyslném vrcholu, přes všechno čeho se dopustil i přes Harryho popírání. Znamenalo to jediné. Buď se vrátí oba, nebo se nevrátí ani jeden. Hermiona popotáhla nad sledem svých myšlenek a uvědomila si, že se jí po tvářích valí slzy.

„Ach, Rone,“ vzlykala, zatímco k ní mladík rychle vykročil, aby ji obejmul, v obličeji strnulý vážný výraz.

„To bude dobrý, to bude dobrý, Hermi. Mají za sebou spoustu úspěšných akcí, jsou pomalu legendární, kolik práce jim může dát zachránit jednoho netopejra a neumřít při tom?“ Ron doufal, že moc ne. Hermiona se obávala, že víc, než si dokážou představit.