Dotkni se mého srdce 23

Ahoj všichni, tak máme tu další kapitolu, na kterou mnozí z vás netrpělivě čekají :) Užijte si ji a díky všem komentujícím, je to tu hlavně pro vás! :)

Severus stál opřený o stěnu a vychutnával si první ranní šálek kávy. Bitva skončila už před několika hodinami, ale příval raněných polevil až před malým okamžikem. Když se mu jako poslední dostala do rukou mladá dívka, která mu naposledy vydechla pod rukama v kaluži vlastní krve, měl toho dost. Jenom naprostá kontrola nad vlastním tělem mu zabránila v třasu a ačkoliv vypadal stejně netečně jako vždy, tahle noc pro něj byla příliš. Připadal si jako řezník, sériový vrah, anděl smrti. Pozvracel by se sám ze sebe, kdyby neměl žaludek naprosto prázdný. Pěti lidem podal lektvar, který je okamžitě uspal a zabil, tři lidé mu umřeli pod rukama dřív, než se mohl o cokoliv pokusit. To, že jeho přeživších pacientů bylo více než mrtvých ho nespasí a z pekla nevykoupí. Byl monstrum.

Kafe, které držel v rukou bylo hořké, stejně jako myšlenky, které se mu odvíjely v hlavě. Pozvedl ho k ústům, aby se napil, když uviděl, ve dveřích Harryho Pottera. Divoce se rozhlížel po Velké síni. Byl bledý, vypadal strhaně a vyčerpaně, vlasy měl divoce rozcuchané a na levém spánku zaschlou stružku krve. Severus nedokázal spustit oči z té tváře zkřivené obavami a hlubokým strachem. Jeho oči zřejmě pátraly po jeho přátelích. Možná se doslechl o Lupinovi. Možná oboje. Neměl by na něho zírat, ale jeho sebeovládaní po náročné noci dosáhlo určitých mezí. Díval se na něho a přemýšlel, jak dlouho trvalo, než se nebelvír opět ocitl ve středu válečného dění. Jeho vzhled byl natolik krušný, že se pravděpodobně po Severusově lektvaru prospal sotva pár hodin, než se vydal opět zachraňovat svět. Bylo to k vzteku, nejraději by ho někde zamčel, minimálně dokud se nedá do pořádku a nejlépe dokud neskončí válka. Harry Potter byl však podle všeho jediná osoba, bez které se válka neobešla, alespoň pokud ji chtěli vyhrát. Nebo alespoň tak to říkali. Sledoval cestu, kterou se nebelvírův pohled ubíral. Jeho oči našly trojici Weasleyů, jeho pohled se tam však nezdržel, místo toho se zastavil na Lupinovi a bolestný výraz v jeho tváři se ještě prohloubil. Takže Lupin. Ke zmijozelově překvapení a zájmu však jeho pohled šel po chvíli dál. Jeho ztrápený výraz přitom nepovolil. Koho jenom mohl hledat s tím výrazem raněné laně na tváři? Severus si uvědomil, že ho to zajímá, protože závidí tomu člověku, kterému patřil Potterův strach, obavy a pozornost, člověku, kterého tak lačně hledal, jako žíznivý studnu. Kdo to byl? A pak se Harryho oči zastavily na něm a Severusův celý svět se smrštil do toho jednoho pohledu. Zíral na něho potemnělýma, zoufalýma očima, se rty pevně semknutými do úzké bezbarvé přímky. Jeho tvář zobrazovala utrpení, které bujelo jako nádor v jeho nitru. Bál se. Tak moc se bál. A během několika vteřin se jeho výraz uvolnil. Severus nevěděl, jestli Harry visí pohledem na něm nebo on visí pohledem na Harrym. Stažení rysy v nebelvírově tváři povolily a zjemnily jeho tvář, jeho pohled změkl a zalilo ho světlo. Usmál se a z toho úsměvu se zmijozelovi zasekl dech v hrudi. Vzápětí si mladík utřel oči, do kterých mu vtryskly slzy, na patě se otočil a vrávoravě odešel, zatímco Snape za ním zíral a srdce mu divoce bušilo poznáním, že ten, koho Potter přišel tak zoufale hledat do Velké síně byl on. Jeho nohy se daly do pohybu dřív, než jim stihl vydat pokyn.

***

„Severusi… proč… proč jsi mě zavedl do svých komnat?“ Severus váhavě pokrčil rameny. Udělal něco špatně?

 „Nerozumím tvému rozčilení, je to ideální místo pro tvůj odpočinek.“ Harry se zasmál, čímž Snapea ještě víc zmátl a zneklidněl. Vykročil k němu, ale nebelvír ho prudkým pohybem ruky zastavil. Tvářil se téměř tak zoufale, jako když ho jeho oči hledaly ve Velké síni.

„Proč mi to děláš? Odháníš mě, ničíš mě, nemiluješ mě! Jsem otravný, přítěž, dítě. Neustále mezi námi vymezuješ hranice a stavíš zdi. A teď mě zavedeš do svých komnat jako by se nechumelilo? To se mi vysmíváš? Jak dlouho si se mnou hodláš pohrávat, Severusi?“ Hlas se mu při poslední otázce zlomil a Harry věděl, že jestli okamžitě nevypadne, tak se rozbrečí jako malé dítě. Věděl, že si s ním Severus nehraje, staral se o jeho zdravotní stav jako vždycky. Cítil se povinován udržet ho co možná nejdéle v provozu schopném stavu a v rámci toho mu nabídl svoje komnaty. Nebyl v tom žádný skrytý tah, žádné emoce, pouze praktičnost a efektivita. Přesně to Harryho zdrtilo. Možná by to bral lépe, kdyby byl odpočatý a v pohodě. Jenže on nebyl. Byl vysílený po všech stránkách a už nedokázal unést, že muž, kterého miloval, si s ním nemá co říct a nemůže ho ani vystát, pokud zrovna nekrvácí nebo nepadá vyčerpáním. Nyní po něm vyjel jako hysterka a jestli se něco dozví, tak jen další příval tvrdých do latě stavějících slov. Při té představě se dostal přes pomyslnou mez a rozbrečel se. Severus na něj konsternovaně zíral. Ve chvíli, kdy udělal krok vpřed se Harry rozběhl ke dveřím. Nechtěl to poslouchat. Věděl všechno, co mu zmijozel mohl chtít říct. Když jeho ruka chytala za kliku kolem pasu ho obejmuly silné paže a přitáhly ho k sobě. Chabě se zazmítal.

„Ššš-ššš, Harry, uklidni se,“ promluvil mu do ucha tichý hluboký hlas. Harry se rozbrečel ještě víc nad svým zmařeným útěkem.

„Miluju tě tak moc až to bolí. Proč mi nedokážeš dát šanci?“ vzlykal a třásl se. Severus ho sevřel pevněji. Co mu na tohle měl říct? Co měl udělat? Málem se zbláznil, když se nebelvír v slzách rozběhl ke dveřím. Co mu to jenom způsobil? Celé to byla jeho vina. Kdyby si s ním normálně promluvil a neseřval ho tehdy jako malého spratka. Povzdechl si. Harry si to špatně vyložil a ztuhl. Dokonce přestal i brečet. Připravoval se na zmijozelovo podráždění a slova, která mu udělají díru do duše. Snape ztuhl taky, když si to uvědomil. Už snad po sté toho dne byl sám sebou znechucen.

„Harry?“ oslovil ho jemně.

„Ano?“ dostalo se mu ostražité odpovědi.

„Co kdyby ses šel umýt, uklidnil se a pak bychom si o tom promluvili?“

„Nejsem si jistý, jestli o to stojím,“ zareptal Harry a Severus se pousmál. Reptající nebelvír byl materiál, s kterým se dalo pracovat.

„V pořádku. Mám pro tebe návrh. Teď tě tu na dvacet minut nechám samotného. Mezitím ti skřítkové donesou čisté oblečení a já ti tu nechám vhodné lektvary. Ty si zatím skočíš do sprchy a promyslíš si to. Za dvacet minut se vrátím. Pokud tu budeš, promluvíme si. Pokud tu nebudeš, budu to brát jako ne. Souhlasíš?“ Harry chvíli mlčel a pak váhavě přikývl. Severus uvolnil svoje ruce, které ho do teď pevně objímaly kolem pasu. Doufal, že horká sprcha odplaví třas, který odmítal opustit Harryho tělo.

„Tak za dvacet minut,“ broukl a opustil místnost. Sám cítil, že potřebuje sprchu a hodlal si ji někde opatřit.

***

Harry se převlékl do čistého oblečení a nyní seděl v tureckém sedu na posteli a čekal. Lektvary prozatím nechal bez povšimnutí. Co kdyby ho to zase uspalo? Severus a horká sprcha mu umožnili se uklidnit a srovnat si myšlenky, ačkoliv pro to musel zmobilizovat a použít veškeré techniky, které se v průběhu posledních měsíců naučil. Věděl, že zmijozela natolik svým malým zhroucením vyvedl z rovnováhy, že se mu bude snažit velmi jemně vysvětlit, proč to mezi nimi nemůže fungovat. Promlouvání do duše a pohřeb pro nebelvírovi city to však měl být tak jako tak. A proto ze sebe Harry hodlal dnes vydat všechno. Chtěl vyhrát alespoň jednu zatracenou bitvu z této předem prohrané války.  Po slzách, které mu skrápěly líce už nebylo ani stopy. Nebelvír byl připraven k poslednímu útoku. Poslednímu zoufalému útok, než se roztříští o Severusovy hradby. Jestli ale něco chtěl, tak aby si ho Severus zapamatoval jako rovnocenného protivníka a ne jako roztřesenou hysterku. Chtěl odejít se ctí. To byl vždycky jejich problém. V jejich „vztahu“ si nikdy nebyli rovni. Harry byl vždycky pouze dítě. Mladý chlapec, který nerozumí tomu, jak funguje svět. Vyvolený, který musí být ochraňovaný před světem i sám před sebou, dokud nenadejde den posledního zúčtování. Nic ho nikdy víc nedráždilo a rychleji nehnalo vpřed. Chtěl mu být roven. Chtěl být roven Severusi Snapeovi! Když se dveře do místnosti otevřely spočinul na Severusovi pevným bojovným pohledem a vypálil na něj dřív, než se stačil nadechnout.

„Proč jsi mě políbil ten den, co jsem ti pomáhal s vařením lektvarů?“ Útok byl přímý a velmi dobře mířený. Harry neměl možnost prohlédnout si danou vzpomínku, ale rozhodl se věřit Elisabeth a improvizovat. Severuse viditelně zaskočil.

„Jak… Jak jsi na to přišel?“ pronesl váhavě a nebelvír si šokovaně uvědomil, že se to opravdu stalo. Přitvrdil.

„Nepodstatné!“ zachoval si neproniknutelnou masku. Snape mlčel, ale vzápětí pomalu přikývl.

„Nevím, co na to odpovědět, byl to… zkrat,“ řekl, spočinul na černovlasém mladíkovi neochotně pohledem, tohle pro něj nebyla příjemná konverzace. V tu chvíli si uvědomil, že se pravděpodobně nebelvírovi vydal víc všanc, než zamýšlel. Jeho odpověď navíc Harryho ani za mák neuspokojila, zato ho rozzlobila.

„Políbil jsi mě a ten samý den jsi mě poslal do všech pekel. Jedno byl zkrat tak to druhé tedy bylo co?!“

„Správná věc,“ odpověděl Severus pevně a opět začínal cítit půdu pod nohama. Opětoval nebelvírovi pohled stejně tak tvrdý a nesmlouvavý, jakému musel čelit. Mladík povolil první a povzdechl si. Nejednalo se však o žádné vítězství.

„Správná věc pro koho? Vím, že jsem byl opilý a že jsem tě hodně naštval. Ale to, co říkáš a děláš si vzájemně protiřečí!“ Tentokrát si povzdechl Severus a posadil se na židli, kterou postavil naproti Harrymu.

„Proč na mě pořád tlačíš, Harry?“

„Víš proč,“ zašeptal nebelvír. Snape cítil, jak se mu hruď bolestivě sevřela. Ano, věděl to. Věděl to líp než kdokoliv. Věděl, že stačí říct, stačí jen natáhnout ruku a bude jeho všechno, co se mu tak otevřeně a vášnivě nabízelo. Ale na jak dlouho?

„Kdykoliv jsi se mnou skončíš zraněný nebo polomrtvý. Už ti nikdy nechci ublížit, Harry.“ Nebelvírův pohled zjihl a Severus uhnul pohledem, protože všechno, co mu ten pohled nabízel už nedokázal vydržet.

„Neubližuješ mi.“

„Ne? Naposledy jsi skončil na několik dní v bezvědomí,“ odfrkl si zmijozel. Říkal to jako by nic, ale jenom ta vzpomínka pálila jako čert. Když ty veselé spokojené oči vyhasly a najednou v nich nebylo nic. Tělo zhroucené k zemi, příliš křehké na to, aby zmijozel dokázal uvěřit, že všechno bude zase v pořádku. Že kdy něco bylo v pořádku.

„To nebyla tvoje vina!“ sykl podrážděně Harry. Čí tedy? Byl to on, kdo ho okradl o duši kus po kousku, kdo způsobil, že se dostal do tak zuboženého stavu. Pokud to však pro Harryho nebyl přijatelný argument, měl mnoho dalších.

„Nejsem pro tebe vhodný. U Merlina, jsem o dvacet let starší!“

„Na tom mi nezáleží.“

„Nejsem člověk, co by si tě zasloužil, pochop to!“ Zmijozel začínal být zoufalý, bylo to jako mluvit do dubu. To musel vyjmenovat opravdu všechno? Vystavit každý temný kus své duše?

„Proč?“

„Protože jsem špinavý, Harry, proto! Dělal jsem špinavou práci pro Voldemorta, dělal jsem špinavou práci pro Brumbála a pro řád. Tebe jsem zneužíval, mučil a málem zabil. Jsem monstrum. Dneska vyšlo z Velké síně osm těl. Byl jsem to já, kdo rozhodl, že nemají šanci. Většinu z nich jsem zabil vlastními lektvary! “ Severus složil hlavu do dlaní. Nechtěl o tom mluvit. Nechtěl o tom mluvit, protože pak se na něho ty zelené oči už nikdy nepodívají jako dřív. Jaká to ironie. Nechtěl snad přesně toho dosáhnout? Slyšel zašustění látky, jak se Harry svezl z postele.

„Severusi,“ zašeptal něžný hlas. Harry klečel u jeho nohou a když zmijozel zvedl hlavu uchopil jeho tvář oběma rukama do dlaní, aby nedokázal uniknout jeho naléhavému pohledu.

„Nejsi špinavý a nejsi monstrum. Nezneužíval jsi mě. Měl jsem rád všechno, co jsi mi dělal a vím, že černá magie s tím neměla nic společného. Na ten rituál jsi neměl mít žádný vliv a přesto jsi se bránil a chránil mě, jak nejvíc bylo v tvých silách. Když bylo po všem a vy jste mě objevili v ledu, pátral jsi po mě, hledal jsi odpovědi a když jsi měl možnost zvrátil jsi rituál. Nezabil jsi mě. Zachránil jsi mě. To je to, co děláš, Severusi. Zachraňuješ lidi, pomáháš jim. Nikoho jsi nezabil ve Velké síni. Byl jsem to já a můj tým, kdo dopravovali raněné z pozemků do hradu. Myslíš si, že nevím, v jakém stavu někteří z nich byli? Jestli jsi jim dal lektvar, nebyla to vražda, ale milosrdenství. A jestli něco vím velmi dobře, tak počet lidí, kteří se neměli dožít rána bylo mnohem více než osm. U Merlina, některým jsme sami chtěli pomoct na druhou stranu.“ Harry se nevesele pousmál nad směsicí šoku a překvapení, které se objevily ve zmijozelově tváři nad jeho poslední poznámkou a uvědomil si, že uklouzl. Nechtěně se přehoupl někam, kam nechtěl vstoupit. Chtěl být rovnocenný, chtěl také zůstat čistý v Severusových očích. Lektvaristova mysl však byla příliš hbitá na to, aby mohl zakrýt svůj přešlap. Napřímil se a ušklíbl. Pravda hold vyjde tentokrát najevo dříve a nikoliv později. Pravda o tom, kým se stal a kým možná vždycky byl.

„Ano, Severusi, kdo je tu monstrum? Možná se pleteš v základní otázce. Kdo si koho nezaslouží? Nejsem žádná neposkvrněná lilie, jak si mě představuješ. Jsme ve válce. A víš moc dobře, že sloužím v jednotce, která nebere zajatce… Dělám stejně špinavou práci jako ty. Jsem jen nástroj pro tuhle válku. Můj účel byl daný již od okamžiku, kdy Voldemort zabil moje rodiče. Ty cítíš k sobě odpor pro to, co děláš, ale já ne. Dělám to dobrovolně a netrápí mě potom kvůli tomu výčitky, nedělá se mi kvůli tomu špatně, můj spánek to neruší. Myslíš, že naše záchranná skupina je svatá? Že jsme nikdy nezabili nikoho z našich? Řeknu ti něco, čím se nikdo z nás nechlubí. Specializujeme se na záchranné operace. Když však nejsme schopní zajatce zachránit, eliminujeme je. Pro informace, které drží i pro mučení, které je bez záchrany čeká,“ šeptal Harry téměř líbezně centimetry od Severusovy tváře a čekal na nevíru, opovržení a znechucení v Severusových očích. Měl ho za dítě. Čisté, neposkvrněné, před kterým se musí stydět za své činy. Místo toho na něj z hlubin jeho duše dýchla bestie, jejíž dech páchl zkaženým masem. Ve zmijozelových očích však nedokázal nic vyčíst. Kdo však dokázal cokoliv vyčíst z očí Severuse Snapea? Harry ony momenty mohl napočítat na prstech jedné ruky. Postavil se a pustil Snapeovu tvář. Muž ho pozoroval a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Pravděpodobně nad tím, v jaké iluzi doteď žil. Konečně si byli rovni. Ovšem na zcela jiné úrovni, než by si Harry byl přál.

„Jsem zkažený, Severusi. Zkažený a poškozený a na ničem z toho neneseš žádnou vinu, takže si mě můžeš odškrtnout ze seznamu svých hříchů,“ pokračoval Harry, tentokrát již hlasitěji a poměrně věcně. Do hlasu se mu vloudil nádech smutku. Tohle byl konec. Viděl, jak se před ním zavírají i ty nejposlednější dveře, které kdy mohly vést do zmijozelova kamenného srdce. Severus s ním nikdy nechtěl nic mít, zároveň však na něj toužil nahlížet jako na někoho počestného, ctnostného a zaplaveného světlem, zatímco on žil ve stínu. Harry pociťoval vztek, kvůli tomu, že nedokáže naplnit jeho ideály, a proto se rozhodl pro poslední provokaci před tím než jako krysa opustí potápějící se loď.  Naklonil se k muži a opřel se rukama o opěrky jeho židle.

„Miluju tebe a každý kousek monstra v tobě, Severusi Snape. Je mi jedno, co si o sobě myslíš, v tvojí duši není žádné zákoutí natolik temné, že by do něho nedokázalo proniknout světlo. Doufám, že to jednou pochopíš a potkáš svého světlonoše, svůj ideál.“ S těmi slovy prudce přitiskl svoje rty k lektvaristovým. Cítil, jak se jeho tělo napjalo. Odtrhl svoje rty dřív, než si stihl vychutnat jejich horkost.

„Beru si zpátky svůj polibek, Severusi,“ zašeptal a bez toho, aniž by mu věnoval jediný další pohled, který by zpomalil jeho kroky, se vydal ke dveřím. Hlava se mu točila, nohy se mu podlamovaly a bylo mu špatně. Nic z toho nehodlal dát najevo dřív, než svoje zničené tělo i mysl dotáhne do vlastní postele. Svět se zase jednou stal chladnějším a zákeřnějším místem. Místem bez Severuse.

„Ideál?“ zachraptěl zmijozel do prázdné místnosti, když se dveře s hlasitým klapnutím zavřely. Vstal, aby se mu vzápětí podlomily nohy a on přistál tvrdě na kolenou. Jeho ideál se právě rozhodl následovat jeho stupidní přání a nadobro vycouvat z jeho života. A on ho nechal. Zíral před sebe a nedokázal se hnout, protože i ten nejposlednější nerv v jeho těle rozechvívala bolest, která mu slibovala, že už nikdy neodejde a vypálí cejch do jeho těla, díru do jeho mysli a do základů jeho duši i srdce. Malý kousek jeho mysli, ten, který ho zpozdil o jednu vteřinu déle, než měl a zabránil tomu, aby Harryho zastavil, mu však stále neochvějně tvrdil, že je to pro Harryho to nejlepší řešení. Jeho osobnímu peklu zato přibyla nová dimenze.

***

Den po bitvě probíhal ve znamení oprav, počtů a sčítání ztrát. Nepřátele byli poraženi a podle odhadů utrpěli v absolutních číslech více ztrát. Byli však v takové přesile, že procentuální počty svědčily spíše v jejich prospěch. Zpráva o tom, že jen včasné objevení nepřátel Harrym Potterem zabránila porážce Bradavic se hradem roznesla jako oheň. Nebelvír však nebyl k nalezení, aby vyslyšel slova jejich díků a provolávání slávy. Někam se uklidil a celý den po něm nebylo ani vidu ani slechu, ačkoliv Albus Brumbál všechny ujistil, že je v naprostém pořádku. Sám ředitel však vypadal, jako by zestárl o dvacet let. Pohyboval se pomalu, lehce nahrbený, v očích únavu a ve tváři vrásky, které by jeden přísahal, že tam předchozí den ještě nebyly. Lidé to však dobrovolně přehlíželi. Místo toho ke starci vzhlíželi se zbožnou úctou. Byl to on, kdo provedl finální útok a obnovil ochranné bariéry, které je všechny zachránily. Nebýt něj, ani Harry Potter by je nedokázal zachránit.

Ještě to ráno dorazily posily z ostatních základen a pročesaly okolí Bradavic. Nacházely však pouze mrtvé nebo zraněné, které dorážely, pokud mleli z posledního nebo zajímaly.

Alectu Carrowovou a Ravenscrofta si odvedli okamžitě po obnovení bezpečnosti Bradavic. Smrtijedka Carrowová se ani nenamáhala zapírat, že oslabení a poškození bradavických ochran byla její práce. Naopak, byla na to pyšná. Na tom byl výslech psychopatů skvělý. Zpívali jako ptáčci, protože jak jinak byste se dozvěděli o jejich záslužné práci? Mrtvolu lady Ravenscroftové našli přesně tam, kde jim řekla. Ravenscroft se kompletně zcvokl a jeho výslech postrádal smysl. Jenom mumlal, kolébal se ze strany na stranu a brečel. Kámen na jeho prstě vyhasl a ztmavl, když ze sebe vypustil kletbu, která se šířila mužovým tělem a způsobovala odumření tkání a buněk. Postupovala pomalu a měla to být nechutná a zdlouhavá smrt.

Válka se však nezastavila ani na jeden den, aby jim dopřála oddechu. Ruku v ruce s opravováním poničených zdí a prostor, které podlehly plamenům, oplakávání mrtvých a opečovávání zraněných probíhaly horečné debaty a plánování na potřebných místech. Bradavice postupně opouštěly jednotky do všech koutů Velké Británie, pověřeny novými úkoly a misemi. Padala rozhodnutí, která byla bez výjimky podpořena jako navýšení počtu operací v terénu a přepracování bradavické strategie obrany, aby se podobná bitva už nemohla opakovat a pak rozhodnutí, která vyvolávala divoké rozmíšky a hádky a proti kterým vystoupili mnozí. Jako snížení věkové hranice pro vstup do bojových jednotek nebo použití Harryho Pottera pro přímý střet s Voldemortem. Copak ten kluk už nebyl dostatečně připraven? Albus Brumbál toto prudce a rozčileně vetoval. Málokdy se hněval tak, jako onen den. Zároveň byl rád, že Harry se porad neúčastní, protože po silním lektvaru spal a ještě nějak dobu spát bude. Věděl, že by těžko usadil ty pošetilé troufalce, kdyby byl nebelvír přítomen a s pohrdavým úsměvem na rtech pro ně a vyzývavým pohledem pro Brumbála by se postavil na jejich stranu. Provokace byly čím dál častěji projevovaným rysem jeho osobnosti spolu se sžíravým sarkasmem, který Albus tolik znal od někoho jiného a v obou případech se jednalo o obranný mechanismus proti lidské blbosti, vysokým nárokům a příliš těžkým břemenům kladeným na jejich bedra. Stařec se bál. Bál se, že je tahle válka semele a nezbyde nic, co by chtěli od světa, který od nich vždy jen bral a odmítl dávat. Doufal stejně velkým dílem, jako se toho obával, že se mýlí.

***

Harry ležel a zíral do stropu, zatímco poslouchal klebetění svých přátel. Ron s Hermionou do sebe byli zavěšení jako by se neviděli roky a něco si špitali, Fred s Georgem právě sehrávali parodický snímek, jejich účasti v bitvě. Jeremy, s kterým sdílel svůj pokoj, a s Elisabeth, která se nacpala všude, se tak chlámali, až z toho brečeli a když dvojčata skončila, skandovali: „Ještě jednou, ještě jednou!“ Sám se moc neprojevoval a ostatní to přičítali oblbovacímu lektvaru, který mu sám Brumbál pomalu násilím nalil do krku, sotva se mu ráno podařilo dorazit do vlastních komnat. Probral se sotva před půl hodinou a v hlavě se mu stále převalovala mlha, zatímco jinak v ní měl pusto a prázdno. Nedokázal souvisle myslet. Nebyl si jistý, jestli se všechno, na co si vzpomínal, doopravdy odehrálo nebo se to stalo jenom v jeho hlavě. V té mu nyní běžel zpomalený film jednotlivých událostí a on je hodnotil na stupnici od jedné do deseti nakolik mu přišly reálné. Hermiona mu v případě nouze sloužil jako arbitr. Když se dostal na vzpomínky týkající se Severuse jeho hlava už byla dostatečně čistá na to, aby sám dokázal rozlišit skutečnost. Neměl zájem je příliš probírat a analyzovat, protože každá z nich bodala jako nůž. Tahle kapitola byla uzavřená. Jeho přátelé by z něj měli radost. Nehodlal se jim však svěřit.

„Jak je na tom Remus?“ zeptal se. Chtěl za ním zajít, hned co mu přestanou brnět končetiny. Hermionina tvář posmutněla.

„Je stále v bezvědomí. Podle všeho se na něm Sna… uhh… zdravotník vcelku vyřádil. Tonksová ale říkala, že by se měl probudit brzy a v pořádku.“ Harry přešel beze slova dívčino zaškobrtnutí a přikývl.

„Lupinova skupina byla v čele boje proti obrům, myslím, že až se probere bude nám mít, co vyprávět!“ doplnil Ron a oči mu vzrušeně zářili. Okamžitě se pustil do opětovného líčení svých vlastních zásluh, na které byl hrdý. Harry sklouzl pohledem zpátky na bílý strop a zavřel oči. S úsměvem poslouchal kamarádovo vyprávění, které odvádělo jeho myšlenky jinam. Sám se po chvíli pustil do vyprávění. Hermiona byla příliš skromná a perfekcionistka na to, aby vyzdvihla jakékoliv svoje zásluhy. Rozhodl se to udělat za ni. Sám Patrick Malone krátce po bitvě žertoval, že by ji rád rekrutoval. Dívka by se totiž v jejich týmu neztratila. Příliš neútočila, ale byla skvělá, co se týkalo složitých obranných kouzel a pohotová v záchraně svých spolubojovníků v kritických momentech. Ani jednou nezpanikařila, nezaváhala a nepovolila. Co jiného však mohl jeden čekat od dívky jakou byla Hermiona Grangerová? Elisabeth při pohledu na ni svítily oči jako by před ni někdo postavil čokoládový dortík. Harry vážně uvažoval nad tím, že ji bude muset brzy zpacifikovat. Pro Elisabeth Taylorovou byla heterosexualita nemoc, která jen potřebovala správnou léčbu. Harry naštěstí také znal některé léčebné postupy na její nenechavost, obzvláště jeden velmi účinný. Jmenoval se Dária Ariga a fungoval stoprocentně. Vážně nechápal, co na sobě ty dvě naprosto nekompatibilní ženy mohou vidět. Rozhodně si však nehodlal nechat schlamstnout svou nejdražší kamarádku jako kus nějakého žvance.

„Uff, nemáte někdo hlad? Mě teda pořádně vyhládlo,“ ozval se Jeremy a pořádná nálož krůtích sendvičů na sebe nenechala dlouho čekat. Jedli a povídali si až do pozdního večera. Ani uvolněná přátelská atmosféra však nezabránila tomu, aby si Harry uvědomil, jak se v něm rozvírá hluboká temná prázdnota. Nesla v sobě jméno, ale to jméno bylo tabu a mělo být zapomenuto. Jeho nejbližší přátelé jako by tu změnu vycítili nebo měli více informací, než si nebelvír myslel a chovali se podle toho.

Následně uplynulo několik dní, kdy Harry pomalu vplul do obvyklé rutiny tréninků a jiných činností, stejně jako všichni ostatní obyvatelé hradu. Chod Bradavic se vrátil do svých zaběhnutých kolejí. Nikoho se nezeptal a nikdo mu to neřekl, ale už druhý den věděl, že Severus Snape opustil Bradavice. Byl pryč.

***

„Takže vy jsste si myssleli, že můžete zaútočit na Bradavice bez mého sssvolení?“ ptal se Voldemort a tvářil se téměř pobaveně. V jeho žhnoucích očích však nebylo po pobavení ani stopy. Seděl na svém kamenném trůně, kolem nějž byl obtočen obří had s hlavou vztyčenou a pohledem stejně tak hladovým, jako byl pohled jeho pána, a oba dva shlíželi na skupinku zahalených postav klečících před trůnem.

„Amycusssi, čekal jsem od tebe a tvé sssestry velké věci, zklamal jsi mě,“ zamlaskal Pán Zla a muž klečící na kraji čtyřčlenné skupinky se ještě více poníženě sklonil k zemi.

„Můj pane, přišli na nás dříve, než jsme čekali, museli jsme jednat, jinak by náš velký plán přišel vniveč.“

„Nášš plán ale přiššel vniveč, přessně kvůli tomu, že jsi jednal Amycussi, aniž byss mne zpravil o vývoji ssituace. Tvoje sssestra se nechala zajmout a prokázala tak ssvou nehodnosst být v mých sslužbách a nossit mé Znamení. A ty? Pokud jsi tolik sstál o úspěch našší věci, Amycusi, pověz mi… Jakto, že jsi ještě naživu? Jaktože jsi nepoložil život ve ssnaze potěšit sssvého pána?“

„Můj… můj pane, trosky hradu bychom nyní nabízeli k tvým nohám, kdyby se jim nepodařilo obnovit bariéry. Jakýkoliv další postup nám tím však byl znemožněn!“ Voldemort se na muže zamyšleně díval a v rukách si pohrával se svou hůlkou.

„Ztratil jsem kvůli vám ssspoustu pěšáků, Amycussi… Crabbe… Goyle… Draco… Naštěstí mám dnes odpouštějící náladu a tak tentokrát vyváznete lehce.“ V ten samý okamžik, co si Smrtijedi téměř viditelně vydechli se Nagini vymrštila a zakousla se Amycusu Carrowovi do chřtánu. Krev vytryskla proudem a muž nestačil ani vykřiknout a pouze sebou škubal v křečích a poulil oči. Jeho krev ohodila hábit a plavé vlasy mladíka po jeho pravici a ten sebou trhl, dřív než tomu dokázal zabránit. Voldemort se pousmál.

„Někteří,“ dodal, „Teď, co se zbylými třemi?“ zamyslel se nahlas a vzápětí se mu na tváři rozlil potěšený úsměv.

„Co si zahrát takovou menší hru? Přežije ten, kdo vydrží až do konce?“ Amycuss sebou přestal škubat a Nagini ho nyní začala pomalu požírat. Ostatní Smrtijedi ztuhle zírali do země před sebou a místnost páchla strachem, který tam měl lpět ještě několik dní. Voldemort roztáhl své úzké rty do ještě širšího šklebu a oči mu zaplály. Hůlka v jeho ruce mířila na zbylou trojici.

„Crucio multi.“