Dotkni se mého srdce 21

...

Harry si to ráno měl dojít pro svou těžce odpracovanou vzpomínku. Místo toho si ho k sobě zavolal Brumbál. Mezi nimi byl špeh. To mu ředitel řekl předtím, než svolal Válečnou radu, které se měl Harry dnes mimořádně zúčastnit. Normálně na ni nechodil, i když na to měl nárok. Brumbál ho držel stranou od zvědavých očí. Harryho navíc Válečná rada nezajímala. Byla to povětšinou skupina ustrašených lidí, byrokratů, kteří se zuby nehty drželi posledních zbytků moci a vlivu, které kdysi měli a snažili se žít podle svých starých pořádků, které už dávno neplatili. Jakási světská autorita, před kterou se měli ospravedlňovat a prosazovat veškeré válečné operace. Jinými slovy byla to organizace, která kladla překážky a Brumbál se svým vlastním nejužším kruhem věrných pak hledal cesty, jak tyto překážky obejít. Předsedal by jí ministr kouzel, ale ten byl před dvěma měsíci zabit. Od té doby byl tento kouzelnický post prázdný a prozatímním předsedou rady byl Brumbál. Členů rady bylo dvanáct. Většina z nich byli lidé, kteří před vypuknutím války zastávali vedoucí posty jednotlivých oddělení Ministerstva kouzel. Úředníci. Pak zde byl Brumbál, Pastorek a Minerva McGonagallová. Dvě židle z dvanácti pak vždy zůstávali prázdné. Jedna patřila Harry Potterovi. Ta druhá Severusi Snapeovi. Harry měl místo v radě, protože byl podle přesvědčení mnohých budoucím zachráncem. Jako takový byl nenahraditelný, a tak i přes svůj věk získal místo v radě, ačkoliv se v očích ostatních jednalo spíše o čestný post než plnohodnotné členství. Proto ani nebylo divné, když se na většinu sezení neukázal. Stejně měl jenom sedět a usmívat se a o důležitých záležitostech nechat rozhodnout starší a zkušené. Severus Snape získal post, protože nejlépe znal nepřátelské prostředí a samotného Pána Zla. Většinu členů namítala, že ho zná proto, protože sám je nepřítelem, a tak vždy s povděkem kvitovali, že i jeho místo zůstalo od doby co byla rada ustanovena prázdné. To se dnes mělo změnit.

Ačkoliv Válečná rada byla jedna velká šaškárna, její členové se dozvídali informace, které pokud unikli, mohli závažně uškodit jejich spolubojovníkům v terénu. Nebylo to poprvé, co hrad někdo infiltroval. Bylo to však poprvé, co nepřátelé získali člověka v tak vysokých kruzích. Proto se měl Harry Potter dostavit ke kulatému stolu, při kterém se Válečná rada scházela. Nebelvír byl velmi dobrý v rozpoznávání špehů. Nemohl je totiž ani cítit. A to doslova. Voldemortův pach ho pálil v nose a odporných puch, který se linul z jeho přisluhovačů v něm startoval dávící reflex. Zřejmě od doby, co „vyzvracel“ kus Voldemorta v sobě, byl na jeho esenci lehce alergický. V terénu proto nosil v prvních dnech roušku, kterou mu ve volném čase Jeremy pomaloval a udělal z ní tak umělecké dílo. Jejich kapitánovi se to zalíbilo. Jejich tým brzy vyfasoval oválné, Jeremym pomalované, masky. Vypadali v nich jako banda šílenců. To se jejich kapitánovi asi líbilo taky. Většina masek nesla motivy rozšklebených bestií a klaunů. Harry by žádnou z těch masek ve tmě potkat rozhodně nechtěl. No, Smrtijedi z nich byli rozhodně paf. Jediná jeho maska měla na rozdíl od ostatních i jinou než odstrašující funkci. Měla v sobě zabudovaný respirátor vzduchu. Jinak byla podobně střelená, i když – na jeho žádost – jednodušší než ty ostatní. Byla celá černá a byl na ní namalovaný velice široký a velice zubatý úsměv. Otvory na oči pak byly tlustě obtáhnuté rudou barvou, stejnou, kterou byly vyvedeny rty. Maska byla příjemná. Netlumila jejich hlas a chránila jejich tváře před poraněním a poznáním. Nejdřív to všichni brali jen jako dobrý vtip, nyní byla maska jejich součástí, stejně jako jejich hůlky.

Nyní však Harry sebou svou masku ani roušku neměl. Místo toho nasával vzduchu jako ohař, jenž zachytil stopu. Měli mezi sebou krtka a on ho najde, stejně jako našel ty předtím.

***

Severus Snape nepociťoval žádnou lítost nad tím, že se nikdy nezúčastnil Válečné rady. Až na výjimky to byla banda idiotů. Sdělil jim zprávu, která zásadně ohrožovala jejich bezpečnost. Místo toho, aby ji prodiskutovali a usnesli se na potřebných krocích obrátili se na něj jako vzteklí psi.

„Špeh v našich řadách? Nebuďte směšný, jediný špeh jste tady vy, Snape… Co dělá vůbec takový člověk v Radě? Měl by hnít ve vězení, kam patří! … Nehoráznost… Jediný špeh jste vy… Stále pracujete pro Vy-víte-koho a teď jste tady, abyste nás rozeštval!... Odporný darebáku… Smrtijede!... Zrádče!“ Byla to ohraná písnička. Severus by dávno ztratil víru v tuhle radu, kdyby ji vůbec někdy měl. Cílem tohoto shromáždění bylo nalézt zrádce. Jak to však Brumbál hodlal udělat? Snape by věděl o pár skvělých metodách, ale Albus s jeho návrhem všechny je svázat a nadopovat veritasérem nesouhlasil. Jaká byla jeho rychlejší a efektivnější metoda? Zbytečně ztráceli čas. Čtyři místa od něj seděl Potter, který vypadal téměř znuděně. Od chvíle, co vstoupil do místnosti, nevěnoval mu jediný pohled. Proč by taky měl? Nedalo se říct, že by mezi nimi zrovna panovaly dobré vztahy. Severus se cítil jako hlupák, několik dní se obával opětovného setkání, protože měl strach, že chlapci opět jednou nenapravitelně ublížil. Nebelvír však vypadal v pořádku. Ne, vypadal víc než v pořádku. Vypadal skvěle. Díval se na něj a náhle zíral přímo do jeho zelených očí. Všechno uvnitř něj v neblahé předtuše strnulo, když se na něj Harry líbezně usmál a postavil se. Všichni překvapeně na okamžik ztichli. Nebelvír toho ihned využil. Pohled přitom nespustil ze Severuse.

„Navrhuji ukončit tento směšný svár, který nás jen obírá o čas. Zvedněte ruku všichni, co si přejete, aby byl Severus prohlášen vinným ze zrady a špehování pro Voldemorta a odveden všem z očí.“ McGonagallová se ostře nadechla. Snape nehnul ani brvou, ačkoliv jeho srdce sevřela ledová pěst. Potter vypadal jako by se mu vysmíval. Chtěl ho vytrestat? Zvedla se třetina rukou. Další dva, jeden muž a jedna žena, vypadali, že váhají a po chvíli se připojili. Byl to snad špatný vtip?

„To nemyslíte vážně!“ vydechla šokovaně Minerva. Brumbál mlčel, jen se díval na Harryho, obočí lehce nadzvednuté. Harry jeho pohled opětoval a jakoby v odpověď nepatrně pokrčil rameny. Ušklíbl se.

„Zdá se, že máme odpověď,“ odmlčel se a každého z přítomných obdařil pohledem, poté pokračoval.

„Odpověď na to, že tahle rada, je z poloviny tvořena naprostými idioty, jedním člověkem, který se nedokáže ubránit nařknutí bandou idiotů, což ho činí dalším idiotem a jedním zrádcem,“ zasyčel poslední slovo. Dveře se v tu chvíli otevřeli a dovnitř vstoupili tři bystrozoři, kteří se postavili ke stěně a dál se nehýbali. Severus nedokázal zcela pochytit, čeho je svědkem, zato však pochytil, že byl právě nazván idiotem. To se mu nelíbilo.

„Co to… Co to má znamenat!“ vyjekl rudolící muž, který nutně potřeboval přestat tolik žrát. Harry vyskočil na stůl a přešel až k němu. Dřepl si a podíval se mu do očí.

„Možná byste měl začít víc myslet mozkem, než žaludkem, pane Pytloune. Zkuste na tom do příště zapracovat,“ odpověděl mu s líbezným úsměvem Harry. Ten na něj zůstal jen s otevřenou pusou zírat, neschopen slov. Nebelvír si ho přestal všímat, stejně jako si nevšímal na krátko ostříhané ženy, ve středních letech s ptačím obličejem ani starého prošedivělého muže se zlatými zuby, které minul, aby si přidřepl vedle malého, téměř plešatého, podsaditého mužíka, z kterého lil pot.

„Máte… nádherný prsten, pane Ravenscrofte,“ zašeptal a muž před ním se začal třást. Na tlustých špalkovitých prstech se mu na prsteníku skvěl masitý zlatý prsten s rudým kamenem.

„Povězte mi, máte ho dlouho?“

„Já, já… nevím, co má co společného…“ zajíkal se muž.

„Moc dlouho ne, že, vypadá nově,“ nenechal se jím vyrušit, Harry.

„Věc se má tak, pane Ravenscrofte, váš prsten, vydává velmi specifický zápach. Skoro… jakoby kvůli němu umřelo pár dobrých lidí, zajímalo by mě… co by se stalo, kdybyste ho sundal?“ Harry kývl na bystrozory. Ti rychle přešli k muži a uchopili ho za ruce. Jeden z nich se natáhl po prstenu. Ravenscroft se rozkřičel.

„Ne! Ne, neeee! Nesundávejte mi ho! Nesundávejte mi ho, řeknu cokoliv, cokoli, jenom ho nesundávejte, nechci umřít, u Merlina já nechcí umříííít!“ vřeštěl a divoce se zmítal.

„Zabije mě! Ona mě zabije!!“ Vysoká, světlovlasá žena, která měla místo u stolu hned vedle něj v tu chvíli vystřelila jako kobra, aby vzápětí zavřeštěla, bolestí, když jí dýka přibodla ke stolu ruku držící hůlku, která mířila Harryho směrem.

„Aaah, říkal jsem jeden zrádce? Měl jsem na mysli dva.“ Dodal, Harry jako by si právě vzpomněl. Jeho ruka pevně svírala rukojeť dýky zabořenou v ženině ruce, zatímco jeho hůlka jí mířila doprostřed čela.

„Lady Ravenscroftová,“ pronesl překvapeně Brumbál. Harry zavrtěl hlavou.

„Revelio!“ zamumlal a tvář i postava ženy se začala měnit. Zmenšila se, vlasy se jí zkrátily, zvlnily a zhnědly, tvář se jí protáhla a nos rozšířil, rty ztloustly a protáhly se do délky.

„Alecta Carrowová,“ jmenoval ji hlubokým hlasem Severus. Seděla přímo proti němu.

„Snape,“ zasyčela nenávistně s planoucím pohledem.

„Doufám, že chcípneš v tom nejhlubším pekle, zrádče.“

„Nápodobně,“ odpověděl zmijozel chladně.

Bystrozoři se o své nové svěřence rychle postarali. Kingsley Pastorek odešel s nimi. Rada a její šokovaní členové byli rozpuštěni. Brumbál přistoupil k Harrymu.

„Co kdybychom to příště zkusili méně dramaticky, Harry?“ Nebelvír se na něj podíval.

„Příště? Žádné příště nebude. Už mě sem nezvěte, profesore. Dělá se mi z těch lidí špatně,“ zavrčel a bylo na něm vidět, že je ve špatném rozpoložení.

„Měli jste je všechny svázat a nadopovat veritasérem. Jejich egu by to prospělo.“

„Hmm, ano byl tu takový návrh,“ pronesl zamyšleně Albus a střelil pobaveným pohledem po Snapeovi.

„Přesto tvoje pomoc, byla více než vítaná, děkuji ti, Harry.“

„Není zač. Jestli mě omluvíte, musím na vzduch, smrdí to tu.“ Nečekal ani na odpověď a vyřítil se z místnosti.

„Co to mělo znamenat, Brumbále?“ zeptal se starého muže Severus, který teprve nyní dovolil, aby se ozval jeho šok, který v něm vyvolalo Harryho vystupovaní, tolik odlišné od toho, na co byl zvyklý. Jeho představy o nebelvírovi právě utržily značnou újmu.

„Jaktože Potter věděl, kdo zradil? A odkdy u sebe nosí dýku, natož ví, jak ji používat? Doufám, že ho nenecháváte dělat něco nebezpečného?“ Starý muž mu neodpovídal. I to však byla svým způsobem odpověď více než jednoznačná.

„Brumbále??“ zavrčel zmijozel. Staře na něj pohlédl.

„Hodně jsi zameškal, co jsi byl pryč, chlapče. Stejně jako ty i Harry hnul se svým životem a ačkoliv se snažím, nemůžu ho brzdit věčně, Severusi. Harry Potter už není tím křehkým, bezbranným mladíkem, kterého si pamatuješ. Brzy to poznáš. Brzy to všichni poznáme…“ Severus se zamračil. O co všechno přišel, když byl pryč?!

***

Harry svištěl na koštěti a chladný vzduch ho bičoval do tváří. Snažil se uklidnit. Snažil se uklidnit, ale nešlo to! Nejenom, že se dneska musel znovu potkat se Snapem. Ale ještě musel poslouchat záplavu urážek podstatné části rady vůči Severusovi. Rozzuřilo ho to. Přinesl jim důležitou zprávu a oni se jen handrkovali o to, kdo mu vmete větší urážku do tváře. Ještě víc ho však rozdráždilo to, že se muž prostě nechal urážet. Nebránil se. Vůbec se nebránil! Doutnal v něm vztek a jenom zápach v místnosti, který mu hrozil obrátit jeho žaludek naruby ho držel zpátky. Nikdo na něm nic nepoznal, což znamenalo, že umění přetvářky, začíná zvládat vcelku obstojně. Brumbál chtěl, aby si vzal svůj čas, Harry však ihned věděl zdroj. Nespletete si kopu hnoje, když vám ji někdo strčí pod nos. Nakonec nevydržel a vyletěl jako čertík z krabičky. Ten pach drásal všechny jeho smysly, celou jeho duši. Přiváděl ho k nepříčetnosti. Stejně jako členové té zatracené rady. U Merlina, nechtěl s těmi lidmi mít nic společného. Byli to ustrašenci, pokrytci, hlupáci. Sami by nejraději zalezli do děr a vystrčili hlavy opět až bude po všem. Ještě chvíli poletí, a pak si dojde k Elisabeth pro tu zatracenou vzpomínku! Doufal, že bude stát za to. Ani si neuvědomil, že ve svém rozčilení přeletěl pozemky Bradavic. Hloupá chyba. Kletba ho z koštěte sestřelila dřív, než stihl zareagovat.

Když zářící jelen prorazil okno a v záplavě barevných střepů doskočil do Brumbálovy pracovny, Severus s ředitelem právě nedobrovolně popíjel čaj. Nesl zprávu. Brumbál zesinal. Vzápětí se v Bradavicích na jeho pokyn rozezvučely poplašné zvony. Válka si došlápla až k jejich zdem.

„Severusi!“ řekl a víc nemusel. Někde tam venku právě Harry bojoval sám proti přesile. Museli mu přispěchat na pomoc. Rychle. Než bude pozdě.

Brzy se ukázalo, že Bradavice jsou obklíčené. Nedostat Harryho patrona, situace mohla být mnohem vážnější. Desítky kouzelníků se rychle srocovaly a po obdržení instrukcí vyrážely do boje. Na severním cípu pozemku se nepřátelům podařilo prorazit ochranný štít. Jinde však bariéra prozatím držela a k jejímu udržení byli vysláni další kouzelníci, pět ke každému styčnému bodu. Přesto se začala trhat bariéra u hranic se Zapovězeným lesem. Někdo tam sváděl natolik zuřivou bitvu, že se vzduch vlnil a švihal rozdivočenou magií, která vyvolávala spršky zlatavých jisker pokaždé, když narazila na bariéru.

Severus vyrazil za patronem, který se vracel ke svému pánovi. Běžel k Zapovězenému lesu. Jak jinak. Samozřejmě, že ten kluk musel být tam! Do čeho se ten pitomec sakra namočil? Jak se vůbec dostal za hranice bradavických pozemků?! Zvuky boje nebylo možné přeslechnout a světla vrhaných kleteb prosvětlovala tmu, která se ty dny snášela velmi brzy. Málem zakopl o něčí tělo. Severusovi stačil jeden pohled, aby ho ohodnotil jako Voldemortova stoupence, i když ne nutně Smrtijeda. Pán Zla poslední dobou Znamením Zla příliš neplýtval. Někdo na něj vrhl kletbu. Automaticky ji odrazil a vrhl jinou kletbu zpátky. Pak už se to s ním vezlo. Odrážel a vrhal jednu kletbu za druhou, využívajíc tmu, která ho obklopovala. Uslyšel prásknutí. Někdo se přemístil. Pak znova. Přemisťování bylo v těchto podmínkách téměř šílenství! Dostal se na mýtinu pokrytou těly, když ho někdo srazil k zemi, na krku ucítil dvě hůlky a sklonil se nad ním obličej v černé masce s rozšklebenými ústy. Z otvoru na něj zíraly zelené zdivočelé oči. Nebylo v nich nic vřelého ani přátelského. Přesto se v nich mihl záblesk poznání ve stejnou chvíli jako si Severus šokovaně uvědomil s kým má tu čest. Vedle nich přistála v trávě kletba. Mladík se z něho hbitě odkulil a vyslal simultánně dvě kletby na opačné strany. Ozvalo se dvojí zařvání. Dvě hůlky?! Severus cítil, jako by jeho mozek byl dnes až bolestně pomalý. Jestli se okamžitě nevzpamatuje brzo tady někde zahučí. Nebyl sám, kdo si  to myslel.

„Pohni se, Snape!“  štěkl vztekle Harry, což Severuse konečně vyburcovalo a vyskočil na nohy.

„Drzý jako vždycky, že Pottere!“ odfrkl si, zatímco vrhl kletbu a vyřídil další postavu ve tmě.

„Nejsem drzý. Jsem naštvaný, zavrčel Harry a začal si vyměňovat sérii kleteb se dvěma Smrtijedy. Severus ho byl nucen rychle napodobit a v duchu nedokázal přestat žasnout. Jeho vzpomínky spojené s představami o Harrym Potterovi se tříštily jedna za druhou. S kým tu vůbec měl tu čest? Křehký? Bezbranný? Už začínal tušit o čem Albus mluvil. Nakonec skončili zády k sobě kompletně obklíčení.

„Nechápu, co vás tak rozladilo, Pottere.“ Harry mu podtrhl nohy a smetl ho k zemi, v tom samém okamžiku, kdy se nad jejich hlavami překřížilo snad deset nepromíjivých. Severus bolestivě sykl, nad mladíkovým nevybíravým způsobem záchrany jeho života.

„Rozflákali mi koště,“ objasnil ponurým hlasem a vzápětí se přemístil. Severus ho napodobil tím, že následoval jeho stopu. Nedokázal pochopit, jak se Potter může přemisťovat v tomto prostředí a za těchto podmínek. Modlil se, aby neskončil někde ve stromu. Vzápětí se přemístili snad ještě osmkrát, zatímco likvidovali jednoho Smrtijeda po druhém. Nějakým, pro Severuse záhadným způsobem, si byl Harry při přemisťování zcela jistý v kramflecích. Do stromu nenarazili ani jednou. Snapea čím dál víc fascinoval neúprosný mladý muž po jeho boku. Hodně vysvětlovala jeho maska. Byl z té skupiny. Nikdy neviděl kouzelníka používat dvě hůlky, natož je používat nezávisle jednu na druhé. Dál to, že se dokázal přemisťovat ve tmě v natolik zrádném prostředí, když přemisťovací zkoušky nemohl složit dříve než před pár měsíci. Jeho mysl to zpracovávala jen s obtížemi a snažila se popřít to, čeho jeho smysly byly svědkem. O Potterově nadání nikdy nepochyboval, ač se o to snažil. Tohle byl ale úplně jiný level. Severus téměř hmatatelně cítil, že mu chybí velmi důležitá informace pro to, aby dokázal pochopit, co se tu děje. Potter musel podstoupit a stále podstupoval tvrdý výcvik, o tom nebylo pochyb. Při představě, která se k tomu automaticky pojila tedy, že Harry je pravděpodobně pravidelně vystavován nebezpečí, pokud je opravdu členem té skupiny, Severus zaskřípěl zuby. Jak může Brumbál něco takového vůbec dopustit?! Tyhle úvahy ho stály cennou vteřinu nepozornosti.

„Severusi, dolů!!“ ozval se výkřik a smetlo ho už poněkolikáté to samé tělo. Nyní však za něj Potter schytal kletbu do nohy, které se nestačil vyhnout ani ji zablokovat. Prudce a bolestivě zaklel. Nezdálo se, že by boji měl být konec někdy brzy. Spíše naopak. V tom se však konečně objevili posily. Další masky.

„Harry! Tak tady ses nám zatoulal. Užíváš si zábavu bez nás?“ Mladík se zpod vlastní masky, která Severuse mimochodem docela děsila nebo v něm přinejmenším zanechávala velmi nepříjemný pocit, uchechtl.

„Jako vždycky, ne?“ Postava v divoce pomalované masce, která se před nimi náhle objevila a položila otázku, k němu natáhla ruku.

„Koupils to? Můžeš vstát? Zakopli jsme cestou o pěknou řádku těl, to je tvoje práce?“ Nebelvír přijal jeho ruku, ale když vstal, zapotácel se.  Severus vyskočil na nohy a pevně ho sevřel dřív, než mohl upadnout.

„Ne, měl jsem pomoc, jak vidíš.“ Harry znova syknul, když se lektvaristovu ruka obmotala kolem jeho pasu. Severus si uvědomil vlhkost mezi svými prsty, které stiskly nebelvírův bok. Srdce se mu divoce rozbušilo. Harry byl raněný a ztrácel spoustu krve. A to zřejmě už nějakou dobu.

„Severus Snape!“ poznala ho postava, ačkoliv zmijozel nemohl říct to samé.

„Máme pokyn tě dostat do bezpečí, Harry. Prý nám jinak nezbydou žádní nepřátelé.“

„Odvedu ho,“ nabídl okamžitě Snape, nebelvír potřeboval okamžitě ošetřit. Vedle nich se ze tmy vynořila další postava v masce rozšklebeného vlkodlaka. Ostatní ze skupiny odvedli boj o kus dál a vyměňovali si s nepřítelem jednu salvu kleteb za druhou.

„Eagletone, neposlal jsem vás sem vykecávat! Okamžitě Pottera dostaňte odsud!“ štěkl kapitán a vzápětí se přemístil.

„Rozkaz!“ vykřikl Jeremy Eagleton již do prázdna a obrátil se zpět ke dvojici.

„Půjdeme všichni.“

„Ne! Jeremy vrať se… ke skupině. Bude se jim hodit každá pomoc. Taky… taky potřebuju, abys předal zprávu. Nestihl jsem to… nestihl jsem kapitánovi říct, musíte se přeskupit nebo stáhnout, všichni.“ Harrymu jako by náhle docházel dech. Severus znervózněl. Nemají čas se tu vykecávat!

„Nejsou tady jenom lidi, Jeremy, les je plnej mozkomorů. Rozehnal jsem je patronem, ale každým okamžikem se sletí zpátky a už budou připravení. Jeremy, je jich snad stovka!“ Při tom čísle Snape na okamžik zatajil dech. Stovka? Pokud jich opravdu bylo tolik, Voldemort je do boje nasadil v plném počtu. Útok na Bradavice měl být devastující. Jen málo kouzelníků dokázalo vyčarovat patrona, který by si poradil vůbec s nějakými mozkomory, natož stovkou. Potter mezi to málo patřil. Bez varování si však mohlo tolik mozkomorů rozebrat jednotlivé kouzelníky jako jednohubky, pokud to udělají chytře. A mozkomoři byli vcelku prohnaní, když šlo o jídlo, které se jim brání. 

„Sakra! Rozumím. Provedu. Dostaňte se do hradu. Dám vědět veliteli! Určitě to zvládnete?“ Harry prudce kývl. Jeremy mu kývnutí oplatil a poté s prásknutím zmizel. Zdálo se, že se celá jejich skupina přemisťovala po celém lese jako by to byla největší pohodička. Buď byli všichni extrémně nadaní nebo v tom byl nějaký trik. Severus sázel na to druhé.

„Můžeme se přemístit?“ zeptal se Severus.

„Jo, ale rychle. Asi budu zvracet.“ Mávnutím ruky jeho maska zmizela v podobě černého kouře. Ve světle měsíce, byl Harry úplně bledý, bledý jako býval předtím. Dech mu ztěžknul a zdálo se, že ho každé čím dál víc nepravidelné nadechnutí stojí značné úsilí. Nesměli ztrácet už ani minutu. Zmijozel si ho přitiskl co nejjemněji k sobě a přemístil se, co nejblíže hranici Bradavic to šlo. V průběhu boje se zatoulali v lese vcelku daleko. Nebelvír začínal k Severusově nelibosti ztrácet vědomí. Muž ho nehodlal mít na svědomí. Rychle ho vzal do náručí a dotáhl ho do nejbližší obyvatelné místnosti, kterou našel. Hagridova roubenka byla již měsíce opuštěná. Rubeus Hagrid přesídlil za madame Maxime a většinu času putovali po horách a stopovali kmeny obrů. Snažili se je přesvědčit k přidání se na jejich stranu anebo alespoň k neutralitě. Pár úspěchů měli. Z větší části se jim však bohužel nedařilo. O hájenku se však i v Hagridově nepřítomnosti pravidelně starali skřítkové. Severus opatrně položil nebelvíra do postele a začal ho svlékat z tmavého mundúru. Jak se obával krev, která prosakovala oblečením nebyla zdaleka všechna jeho nepřátel. Mladíkův bok silně krvácel. Nebylo to smrtelné zranění, ale mohlo se jím stát, pokud ztratil příliš mnoho krve. Jeho mrtvolná bledost a odplouvající vědomí tomuto scénáři nasvědčovaly. Snape rozhodně nebyl typem, který by propadal panice, když šlo však o osůbku, která nyní bezbranně a zranitelně ležela na příliš velké posteli jako hadrová panenka, část jeho racionality šla vždy stranou. Sklonil se nad mladíkem.

„Harry, no tak Harry, neusínej, mluv se mnou. Dám tě do pořádku, jen mi dej pár minut, do té doby musíš zůstat se mnou, rozumíš?“ promlouval k němu naléhavě Severus, zatímco lovil po kapsách svého hábitu. Nebyl lektvarista a špeh pro nic za nic. Jeho kapsy byly plné lektvarů právě pro tyhle situace. Nebelvír pootevřel oči.

„Takže stačí trochu krvácet, aby sis vzpomněl, jak se jmenuju?“ zamumlal.

„Vtipný, vypij to.“ Přistrčil mu Severus k ústům flakónek. Harry poslušně polykal a nespouštěl u toho zmijozela z očí.

„Co jsi dělal v tom lese, Severusi? Málem jsem tě zranil,“ zašeptal s námahou nebelvír, zatímco Severus přejížděl hůlkou po jeho zranění, které se pomalu zacelovalo. Jeho strach pomalu ustupoval. Začínal mít vše pod kontrolou. Uspokojení, které z toho pramenilo dočasně oslabilo jeho anti-Potterovské obranné mechanismy, které jinak udržoval pečlivě v chodu. I na něj toho ale bylo ten den moc.

„Hledal, jsem tam jednoho blázna, co nejenom létá za pozemky hradu, ale ještě se u toho nechá sestřelit jako idiot,“ zabroukal. Harry se zasmál. Neřekl mu, co se stalo, tak jak to mohl vědět? Severusův mozek zase jednou pracoval na plné obrátky.

„Poradil bych si.“

„Ano já vím. Já… překvapil jsi mě. Jsi dobrý. Vážně dobrý, Harry.“ Nebelvírovi oči se rozšířily překvapením. Do tváří se mu vlila opět barva, jak se nad nečekanou pochvalou začervenal.

„A teď si, prosím, sundej kalhoty.“

„Co-Cože?“

„Kalhoty, Pottere, na chvíli jsem si myslel, že jste z toho vyrostl, ale vypadá to, že jste pořád stejně zabedněný. Ošetřím vám zranění.“

„Ts,“ odfrkl si Harry a rozepnul si kalhoty, které si opatrně stáhl. Mělká sečná rána se mu táhla od poloviny stehna téměř až ke kotníku.

„Je to jenom škrábnutí.“

„Pro mě to mohlo být, víc než škrábnutí, kdybys mě nesrazil k zemi, takže mi dovol ti to ošetřit,“ pronesl tiše Severus a vytáhl z jedné ze svých kapes malou nádobu. Nabral si do ruky balzám a začal ho jemně vmasírovávat do rány, zatímco Harry sebou škubal a bolestně sykal. Harry ho dnes uchránil před více než pár kletbami. V něčem tedy byl pořád stejný jako dříve. V tomto případě by však Severus byl raději, kdyby tomu tak nebylo. Nebelvír však zřejmě vždy zůstane nebelvírem. Životy ostatních pro něj byly stále důležitější než jeho vlastní. Zmijozel mu přispěchal na pomoc. Místo toho ho dnes v noci vystavil ještě většímu nebezpečí. Naštěstí se mu rána po aplikování masti rychle zacelovala stejně jako bok. To ho však neomlouvalo, co když se příště kvůli němu postaví do cesty Avadě? Ta představa ho mrazila až do morku kostí.

Harry spokojeně vydechl, když lektvar i mast začaly působit. Z uzdravených míst mu do těla prýštilo teplo. Což bylo super, protože si začínal uvědomovat, že jinak je mu pěkná kosa. Nic divného, když jste téměř nahý na začátku ledna ve srubu, ve kterém se nezatopilo celé měsíce. Harrymu navíc začala být zima poměrně snadno. Zachvěl se. Jako na povel se v krbu rozhořel oheň.

„Díky,“ zadrkotal zubama. Severus neodpověděl, jen přes něj přehodil deku a věnoval se beze slova dalším jeho oděrkám a modřinám, kterých stihl nasbírat za tu hodinu boje spoustu.

„Ty jsi v pořádku?“ Snape pokrčil rameny.

„Možná pár oděrek a modřin z toho, jak jsi mě neustále srážel na zem. Nebudu si to brát osobně.“ Harry už podruhé za tu chvíli vydal krátké „tss“ a vzápětí si rychle odpustil poznámku, že by ho k zemi srážel rád mnohem častěji i při jiných příležitostech. Nechtěl zničit uvolněnou atmosféru, která mezi nimi nějakým zázrakem právě panovala. Rozhodl se, že by toho měl využít.

„Omlouvám se za dnešek. Na té radě. Vcelku jsem bouchl. Proto jsem si pak taky šel zalítat.“

„Nic se nestalo, jen málokdy se mi poštěstí, že někdo vynadá Válečné radě do bandy idiotů. Bylo to osvěžující, až na tu druhou část, kdy jsi udělal idiota i ze mě.“ Harry se s omluvným pokrčením ramen zasmál a Severus si uvědomil, jak moc je mu v přítomnosti mladého nebelvíra dobře a jak příjemně mu v uších zní jeho smích. Chtěl s ním zůstat. A přesně proto musel odejít.

„Zůstaň tady. Budeš si muset chvíli poležet. Já jdu zpátky. Pošlu ti sem někoho ze zdravotníků.“

„Ne, jdu taky!“ Harry prudce vyskočil z postele, aby se s ním vzápětí zatočil celý svět. Snape ho rychle vrátil zpátky do postele.

„Nepůjdete nikam, pane Pottere! Ztratil jste spoustu krve a ta se vám nedoplní během pár minut. Jestli nechcete, abych vás omráčil a přivázal k posteli, poslušně si lehnete a počkáte na zdravotníka.“ Harry, kterému se točila hlava a opět cítil, jak se mu děla špatně neochotně přikývl.

„Fajn! Fajn, ale počkej! Severusi, já s tebou potřebuju mluvit, potřebuju s tebou něco probrat…“ Chtěl s ním mluvit o tom polibku, o tom, že možná, možná není všechno tak ztracené, jenom co dostane tu vzpomínku…

„Později, Harry, promluvíme si později, teď odpočívej.“ Harryho oči se začínaly klížit a náhle se cítil strašně unavený. Bylo to tím lektvarem?

„Slibuješ?“ zamumlal, ale odpovědi se nedočkal. Usnul. Severus stál váhavě ve dveřích roubenky. V jednu chvíli udělal krok zpátky směrem k Harrymu, pak se však zarazil a nakonec se otočil zpět ke dveřím. Zajistil roubenku několika bezpečnostními kouzly a vyrazil směrem k hradu. Vyřčenou otázku ponechal bez odpovědi.

***

Severus se již hodinu nacházel ve Velké síni, kde pomáhal ošetřovat raněné, na něž nevyzbyla kapacita v ošetřovně a kde zaujal stanoviště místo Grangerové, kterou poslal dohlížet na Harryho, když mu v uších zaskřípal hlas švába, kterého by rád jednoho dne zašlápl, jen kdyby se mu někdy naskytla ta sladká příležitost.

„Ale kohopak to tu máme. Severus Snape. Zajímavé, že sotva se ocitne svině jako ty v Bradavicích, Pán Zla na ně zaútočí v plné parádě. Nepřijde ti to divný, Marku?“ Samozřejmě, švábů je vždycky víc než jeden.

„Rozhodně se mi to nelíbí, Tedde. Stejně jako to, že sotva je ten zmrd kolem, Harry skončí ve špatným stavu.“ Tihle dva znali celou jeho historii. Přece jen to byli oni, kdo ho rozebrali tehdy ve Výslechovně na kousky. Prkenně se postavil se zpražil je temným pohledem. Tedd Walsh a Mark Gallagher. Tupoun a Pablb. Nejenomže ho tehdy vyslýchali, ale taky pak roznesli spoustu drbů. Což Severusovi osobně mohlo být ukradené, ale Harrymu? Vážně by je rád zašlápl. Ani se neobtěžoval na ně reagovat. Neměl se s nimi o čem bavit. Oni však zřejmě byli, k Severusově podráždění, opačného názoru. Gallagher k němu přistoupil s otevřeně nepřátelským a výhružným pohledem.

„Řekni Severusi, co kdyby sis zase jednou sbalil svoje saky paky a vypadl? Tady nikomu chybět nebudeš.“

„Můžeme tě vyprovodit, zrovna si vedeme k výslechu tvoji kamarádku.“ Dodal výsměšně Walsh.

„Není to moje kamarádka,“ zavrčel Severus.

„Samozřejmě, že není,“ odfrkl si Gallagher, „to bys nejdřív musel mít nějaké kamarády, u Merlina dělá se mi špatně jenom vidím ten tvůj ksicht.“

„Pak byste asi se mnou neměli ztrácet čas a jít si po svých,“ pronesl temně Severus a sám se svou radou hodlal řídit. Tedd Walsh ho však zastavil v odchodu, když mu položil ruku na rameno a pevně stiskl.

„Asi si nerozumíme, Snape. Měli jsme možnost Harryho Pottera poznat. Je to skvělej kluk. Chceme, abys od něj byl co nejdál, už ti svítá? Špína jako ty… nemá právo žít v jeho blízkosti a dýchat stejný vzduch.“ Severus se mu vztekle vytrhl. Jako by to sám nevěděl! Kdyby uměl pohled zabíjet, dvojice mužů by nyní ležela v prachu u jeho nohou v posledním tažení.

„Opouštím hrad za pár hodin a teď, pokud nechcete, abych vás oba proklel takovým způsobem, že utečete brečet k mámě, vypadněte,“ zasyčel. Měl jich tak akorát plné zuby. Ještě pár vteřin a neručí za sebe. Jeho rozpoložení bylo zřejmě očividné, protože Walsh s Gallagherem se zachmuřenými pohledy, zatnutými zuby a rukama na rukojetích svých hůlek pomalu a obezřetně, avšak jistě vyklidili pole. Jejich tváře však Snapeovi sdělovali, že si ho pohlídají. Severusova tvář nesdělovala nic, v duchu však běsnil. Zároveň si byl nucen opět uvědomit krutou realitu. Ve zdech tohoto hradu byl nežádoucí. A už vždycky bude.