Dotkni se mého srdce 20

Po krátké pauze pokračujeme :) Užívejte.

Když se Harry probudil v prázdné místnosti, chvíli nechápal, co tam dělá a kde vůbec je. Pak se rozvzpomněl. Severus. Lektvary. Horečka. Na blízkém stolečku stála lahvička s lektvarem. Posadil se. Místnost byla uklizená, chladná a opuštěná. Zaplavil ho pocit trpkosti. Snape se ho ani nenamáhal probudit, aby mu dal lektvar osobně, když Harry usnul. Možná mu to tak přímo vyhovovalo, mohl tak Harrymu úspěšně proklouznout mezi prsty. Opět. Nebelvír věděl, že je v tomhle směru přecitlivělý, ale nemohl si pomoct. Cítil se opuštěný a po čertech nízko na listu Snapeových priorit. Místnost opouštěl krajně rozmrzelý a lektvar nechal z trucu tam, kde ho našel. Řekne si o něco Hermioně. Horečka mu stejně už ustoupila, možná se stačilo prostě jen vyspat. Pro dnešek se rozhodl, že s dobrými skutky skončil. Stejně už se blížil večer, což jednak znamenalo, že spal poměrně dlouho a pak, že je čas přichystat se na vánoční večeři a následný večírek. Předtím než nastane čas rodin a vánoční radosti, bylo rozhodnuto, že by se měl udělat prostor pro radost jako takovou. Proto byli dnes všichni obyvatele hradu zváni na příjemné odreagování ve Velké síni, které se s postupující nocí promění v divoké řádění mladší generace. Jedinou smůlu měli ti, na které připadla hlídkovací a pohotovostní služba, pro ty zábava končila večeří. Harry mezi ně naštěstí nepatřil. Nezažil žádnou párty už víc jak rok a zjistil, že se na ni pořádně těší. Bylo to ideální místo na to, aby se konečně uvolnil a začal normálně plnohodnotně žít, počínaje tím, že si najde někoho na noc. Tak to alespoň plánoval, než mu jeho kousek po kousku pracně sesbíraný život Snape svou náhlou přítomností opět rozstřelil na tisíc kousků. Chuť navazovat nové vzrušující kontakty ho zcela přešla, za to dostal chuť se pořádně ožrat.

Hermiona s Ronem na Harryho úporné žádání zůstali studenty sedmých ročníků a nevyžádali si výjimku pro zapojení do přímého boje s armádami Pána Zla. Nicméně to je nezastavilo od toho, aby vypomáhali, kde mohli. Oba dva zastávali post primuse pro nebelvírskou kolej, Hermiona pak pomáhala připravovat lektvary v lektvaristických laboratořích a výzkumných týmech, kde vyhledávala a řadila informace. Ron se podílel na obraně hradu tím, že byl součástí dobrovolných patrolovacích skupin a výcvikové bojové skupiny záložníků. Vlastně toho dělali mnohem víc, než Harry. V konečném důsledku však byli všichni tři plně vytížení a měli na sebe čím dál méně času. Nebelvír se navíc snažil nechávat jim prostor pro sebe, což znamenalo, že měli štěstí, když se potkali alespoň jednou týdně a zvládli víc, než se jen pozdravit mezi dveřmi. Zatímco Hermiona s Ronem stále bydleli na nebelvírské koleji, Harry se přesunul do ubikací pro bojové jednotky kouzelníků, kde měl malý pokoj a koupelnu, který sdílel s dalšími třemi lidmi, mimo jiné Jeremym. Všichni byli součástí jednoho týmu.

„Harry! Skvěle, že jsi tady! Neviděl jsi Rona?“ uvítala nebelvíra Hermiona ve chvíli, kdy přešel práh společenské místnosti nebelvíru. Než stihl odpovědět, dveře za ním se znovu otevřely a vešel soptící Ron.

„Proč zrovna já musím mít takovou smůlu, proč?!“ mumlal si pro sebe, než zahlédl svého kamarád a přítelkyni. Obličej se mu trochu rozjasnil. Při pohledu na Harryho se však opět zachmuřil.

„Děje se něco?“ zeptal se Harry. Ron, chvíli vypadá, že přemýšlí co říct, pak však jen pokrčil rameny a nasupeně odpověděl.

„Narazil jsem na Snapea, parchanta. Zapřáhl mě na celý odpoledne, jako by mi měl co rozkazovat! Musel jsem odnosit snad stovky lektvarů! Řádil v jedné z laboratoří, jak černá ruka, myslím, že pár mladých lektvaristů se dneska bude chtít pořádně ožrat.“ Jo, Snape, má na lidi zřejmě už takový vliv, pomyslel si znechuceně Harry. Hermiona překvapeně otevřela ústa.

„Profesor Snape je na hradě?“ rychle střelila pohledem po Harrym. Ten si povzdechl.

„Jo, dorazil už včera. Promiň, Rone, to nošení lektvarů měla být asi původně moje práce. Měl jsem ale trochu horečku a když to Snape zjistil, už mě nenechal nic dělat.“

„Horečku?!“ zarazila Hermiona starostlivým hlasem Rona, který už odpovídal pusu v odpovědi a starostlivě položila ruku Harrymu na hlavu.

„Uvařil ti na to něco, profesor Snape, Harry? Zdáš se mi ještě nějaký horký.“

„Jo… ale nevzal jsem si to,“ zatvářil se trucovitě nebelvír a uvědomil si, že se asi zachoval jako malé rozmazlené děcko. Hermiona na to jen mlaskla nespokojeně jazykem a odběhla do svého pokoje. Ron se naopak zatvářil pochvalně, téměř hrdě.

„Taky bych si od něho nic nevzal, kámo! A jestli jsem dřel za tebe, nemám s tím problém. Nevidím jediný důvod, proč bys tím netopýrem měl trávit čas. Jak tě mohli přiřadit, abys mu pomáhal?“ Harry pokrčil rameny.

„Asi o to nebyla zrovna rvačka.“ Ron si odfrkl a souhlasně kývl.

„To máš recht.“

„Tady, Harry, vypij to!“ Vrátila se Hermiona s malou lahvičkou. Nebelvír poslušně vyhověl rozkazu.

„Díky, Hermi.“ Dívka v odpověď jen s povzdechem kývla. Nevěděla, co si má o návratu profesora Snapea myslet. Všichni byli spokojení, když se Harrymu vrátila část chybějící duše a Snape zmizel z obzoru. Všichni až na Harryho, kterého Snapeův odchod psychicky rozložil. Poslední měsíc už se konečně začínal dávat slušně dohromady, ale teď když se jejich bývalý profesor lektvarů vrátil, měla dívka o nebelvíra obavy. Měla taky na Severuse Snapea trochu vztek. Očividně o kontakt s Harrym nestál a ani k němu nechoval žádné hluboké city. To se mu nemohl vyhnout? Hermiona nepochybovala, že lektvaristův pobyt na hradě bude jen krátký, jeho nezastupitelné místo bylo v terénu. To mu byl Harry tak ukradený, že mu bylo jedno, co svým příchodem způsobí? Věděla, že nemá všechny potřebné informace, ale nedokázala se ubránit podráždění. Jediný pohled jí stačil, aby viděla, že to Ron vnímá podobně. Přítomnost Severuse Snapea ve zdech tohoto hradu byla nežádoucí.

„Harry,“ nadechla se současně s Ronem ke slovu a Harry zvedl ruku, aby je oba zarazil.

„Nechci, abyste si o mě dělali starost. Dneska se máme bavit no ne? Nahoďte úsměv, slušný oblečení a jdeme!“ Zavelel a ukončil tím tak jakékoliv pokusy o opatrné sondování a promluvy do duše. Jeho přátele pro něj chtěli jen to nejlepší. Harry pro sebe chtěl Severuse Snapea. Podle všeho se tyto dvě věci vylučovaly.

***

Severus neochotně postával ve Velké síni a nechával se zasypávat nepřátelskými, překvapenými, zvědavými nebo ustrašenými pohledy svých dřívějších studentů a personálu laboratoře, který ten den dostal na starost, po tom, co prchl z místnosti, která se z osamoceného útočiště proměnila v bojiště poté, co se ve dveřích objevil Harry Potter. Nepřátelské pohledy pak patřily všem, kteří znali jakékoliv střípky jeho ne až tak dávné minulosti. Zvědavé nepochybně patřily sběračům drbů, kteří přemýšleli, která verze toho, co se doslechli je pravdivá. Naštěstí lektvarista nebyl tak zajímavý, aby se stal středem pozornosti. Lidé mu věnovali pár pohledů a pak si hleděli vlastní zábavy. Zmijozel tu vůbec nechtěl být. Dostal to však příkazem. Měl se „vmísit mezi lidi“ a obhlédnout si přítomné členy Válečné Rady, jestli na nich neshledá něco podezřelého. Mohli by tak dotyčného odchytit ještě před samotnou Radou. S postupujícím večerem však Severus docházel k poznání, že jsou to všichni jen nenažranci a idioti, kteří by měli být utraceni pro vyšší dobro, ale nikdo z nich nepůsobil jako zvěd Pána Zla. Byla jich tu však přítomna sotva polovina. Zmijozel navíc koneckonců věděl, že vzhled může klamat. I tak nehodlal slevit z toho, že jsou to tupci. Až na jednoho. Jeho pohled na něm spočinul téměř okamžitě, tak jako pohledy většiny lidí, když vstoupil do místnosti. Harry Potter. Se slavnostním hábitem se na rozdíl od většiny ostatních přítomných neobtěžoval. Na sobě měl bílou košili, černou společenskou vestu a kalhoty. Bílou lehce nabíranou košili měl u krku rozhalenou, krk mu nesvazovala žádná vázanka ani motýlek. Rukávy měl vyhrnuté až po lokty a jeho vlasy si dělaly co chtěly, jako většinu jeho života. Byl okamžitě zaplaven lidmi, kteří si s ním chtěli povídat, tančit, pít a kdo ví co ještě. Severusovi ta nechtěná představa ještě více zkazila náladu. Nutilo ho to přemýšlet, kdo nebelvíra zahříval po nocích, když byl pryč, zatímco druhá jeho část na něj křičela, že mu do toho sakra nic není. Neměl právo vůbec o něčem takovém uvažovat. I tak však většinu večera a noci nedokázal každou minutu nezalétnout pohledem i myšlenkami k Potterovi, který se podle množství vypitého alkoholu zřejmě dobře bavil. Silou vůle od něj odtrhl svou pozornost a rozhlédl se po místnosti. Lidé se zdržovali v hloučcích, jedli a bavili se nebo tancovali na parketu, který byl vytvořen odsunutím stolů do zadní poloviny místnosti, zatímco na vyvýšeném podiu nahradila učitelský stůl kapela, která právě hrála tichou pomalou skladbu, která dolehla k uším všem, kteří chtěli, ale nepřehlušovala probíhající konverzace. Na parketu také právě tancoval jeden z členů rady. Upocený tlustý mužík, osahávající o více jak polovinu mladší štíhlou ženu, která vypadala, že sotva vylezla ze školních lavic. Snape se ušklíbl. Zřejmě měl bohaté konto u Gringotových. To však měla většina členů Rady. Začal bloudit očima po místnosti, aby vyhledal další přítomné členy. Rychle si uvědomil, že z jeho zorného pole zmizel jeho největší objekt zájmu. Zatímco se chvíli díval jinam, Harry Potter se kamsi vytratil. Zmijozel zneklidněl. Pravděpodobně odešel s přáteli do jiné části hradu. Grangerová a Weasley však byli stále v síni a tancovali spolu v pomalém rytmu písně na parketu. Možná odešel s někým jiným? Ať tak či onak, není to jeho věc, přemýšlel Severus, zatímco ho jeho nohy nesly ven z místnosti a jeho oči pátraly ve stínech.

Nemusel jít daleko. Instinktivně se vydal směrem k ubikacím bojových jednotek. Přesně pár týpků z těchto jednotek, Pottera očima hladově sjíždělo, než se vytratil z místnosti.

„Hej! Viděl jsi ho někde?“ ozvalo se nedaleko, když se náhle po Severusovi ze stínů vedlejší chodby natáhla štíhlá ruka a překvapivě silně ho strhla k sobě.

„Hledáte někoho, profesore Snape?“ zašimral ho na uchu horký dech a v útrobách smyslný hlas. Oči se mu rozšířily překvapením, když stanul tváří v tvář nebelvírovi, po kterém zcela proti své vůli pátral. Vzápětí se ozval dusot několika párů nohou a těsně kolem nich proběhlo několik mladých mužů.

„Musíme se přesunout,“ zašeptal Harry, vzal Severuse pevně za ruku a začal utíkat. Zmijozelovi nezbylo než následovat. Střídavě utíkali a skrývali se ve stínech, zatímco kolem nich jako honící psi kroužili mladí kouzelníci. Nakonec Harry prudce Snapea strhl a vpadl do jedné z opuštěných učeben. Nebelvír zavřel a zajistil dveře zamykacím kouzlem. Pak se opřel zády o stěnu a úlevně vydechl.

„Co to má znamenat?!“ ptal se podrážděně Severus a snažil se uklidnit během zrychlený dech. Harry pokrčil rameny a pobaveně se ušklíbl.

„Sázka, slíbil jsem, že kdo mě chytí, může si se mnou dělat, co chce, celou noc,“ prohrábl si vlasy a zasmál se.

„Nečekal jsem, že to bude až taková zábava.“ Severus na něj konsternovaně zíral. Zábava? Nabídl se, že kdo ho chytí, muže si s ním celou noc dělat, co chce a přišlo mu to zábavné? Severus se v tu chvíli rozvzpomněl na dobu, kdy teprve začínal Harryho trénovat. I tehdy se rád bavil. Projel jím vztek.

„Zábava?“ zavrčel a chytil nebelvíra pevně za košili pod krkem s úmyslem z něho vytřást tyhle zcestné myšlenky.

„Jste opilý, Pottere, uvědomujete si vůbec důsledky? Co, kdyby vás zahnali do kouta a bylo by jich víc? Jak byste se ubránil, kdyby vám konečně došlo, jak hloupý to byl nápad?!“ Nebelvír se k lektvaristovu vzteku zahihňal. Zřejmě ho ta myšlenka neděsila. Nepokusil se Severusovi vytrhnout, místo toho se k němu přitiskl a obtočil ruce kolem jeho krku.

„No, zdá se, že mě nakonec někdo chytil.“

„Nejsem součástí té tvojí pitomé hry!“ vykřikl zmijozel a chtěl se vykroutit z Harryho sevření, ale mladík ho nenechal.

„Nejsi, ale chtěl jsi hrát, viď, Severusi? Sledoval jsi mě celý večer.“ 

„Protože, jste celý večer chlastal, Pottere, snažil jsem se vám vyhýbat, abych to nebyl já, kdo skončí s pozvraceným hábitem!“

„Kdo tu teď s kým hraje hry, profesore. Nechte mě vám udělat radost!“ S těmi slovy ho Harry políbil. Jeho rty byly teplé a chutnaly po vánočním punči. Severus ho přirazil ke zdi a pryč od svých úst tak rychle a prudce, že to nebelvírovi vyrazilo dech. Bolestivě hekl a do očí mu vytryskly slzy. Zmijozel s ním však neskončil. S předloktím přitlačeným k jeho hrdlu, tak silně, až nebelvír sotva popadal dech se k němu naklonil a propálil ho pohledem tak zuřivým, až z toho mladík téměř zcela vystřízlivěl.

„Nejsem vaše hračka, Pottere. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. Mám toho tak akorát dost. Je mojí povinností vás chránit, ne s vámi spát!“ Nebelvír se začínal pomalu, ale jistě dusit, a tak Severus povolil sevření. Harry mu v tu chvíli oplatil pohledem vzteky rozžhaveným tak, že by mohl tavit kamení.

„Chránit?! Nestojím o tvoji ochranu! Chci, aby ses mi přestal vyhýbat! Chci, abys mě přestal opouštět bez jediného slova rozloučení. Ne, nejsi moje hračka! To bych si s tebou musel hrát, ale to ty si hraješ se mnou! O co ti jde, Severusi! Už jsem na tebe skoro zapomněl, ale ty ses musel znova objevit, proč?! Nerozumím ti, nerozumím ničemu, co se tě týká! Jednu dobu se ke mně chováš hezky, abys mě vzápětí poslal do všech pekel! To pro tebe to, co jsme spolu prožili znamenalo jenom povinnost a nic dobrého?“ bušil Harry do Snapeovi hrudi, zatímco na něj čím dál hlasitěji křičel. Zmijozel ho pevně uchopil za ruce a donutil je ke klidu.

„Nic, co se mezi námi odehrálo nebylo na bázi dobrovolnosti. City, které z toho vznikly jsou stejně falešné jako představa, že mezi námi někdy něco bylo. Doufal jsem, že na to přijdete sám, ale zdá se, že vám s tím budu muset pomoci. Poslouchejte mě tedy dobře!“ Severus uchopil Harryho tvrdě za bradu a zvedl ji, aby si hleděli přímo do očí.

„Nic mezi námi není a nikdy nebude. Ve skutečnosti ke mně nic necítíš, stejně jako já necítím nic k tobě. Ta představa je naprosto absurdní. Hrad opouštím hned po skončení Válečné Rady a pak už mě, pokud možno, neuvidíš. Pokud ano, doufám, že si to mezitím srovnáš v hlavě a přestaneš mě tlačit do tvých naivních představ o romantické lásce. Jsi s tím otravný.“ Harry sebou při těch posledních slovech škubnul a zmijozel ho pustil.

„A teď odcházím, takže si dle libost s někým dohrajte, tu vaši hru,“ pronesl Severus pohrdavě a obrátil se ke dveřím.

„Takže ke mně vůbec nic necítíš?“ ozvalo se přidušeně, když jeho ruka spočinula na klice, poté, co dveře kouzlem odjistil. Obrátil se.

„Proč bych měl?“ opáčil lhostejně nebelvírovi a věnoval mu poslední nezúčastněný pohled předtím, než opustil místnost. V duchu přitom přemýšlel nad tím, jak jednoho dne skončí v tom nejhlubším pekle, ne, pravděpodobně kvůli němu vyhloubí nové patro. 

***

Harry stále zíral na zavřené dveře, když mu z rukávu vylezla malá ještěrka a hbitě mu sklouzla po noze na zem, kde se začala rychle zvětšovat a měnit tvar.

„Ty teda dokážeš chlapy přivádět do varu, Harry,“ hihňala se nově zhmotněná postava.

„Zmlkni, Elisabeth,“ odtušil otráveně nebelvír. Sotva třicetiletá žena byla stejně vysoká jako Harry. Absence jakýchkoliv ženských křivek a krátké karmínově červené vlasy, způsobovaly, že si ji často pletli s nějakým výrostkem. Když se usmála vycenila bílé zoubky, které byly všechny až příliš špičaté. V uchu měla malé černé roztahovací kroužky a ve rtu černý piercing. Patřila k jeho jednotce, která byla vybavená kromě ní dalšími dvěma zvěromágy. Vzhledem k tomu, že byla přesně takový rebel, na jakého vypadala, dostala ho tyhle Vánoce za trest. Nesměla z něho spustit oči od chvíle, co se vrátili do Bradavic a branami hradu začali ve velkém proudit lidé, shromažďující se na vánoční svátky. Ideální příležitost k tomu, aby k nim proklouzl nepřítel. A kdo by pro něj byl lákavější sousto, než rádoby spasitel kouzelnické společnosti? Jeho jednotka se chránila mezi sebou, a tak Harryho ochrana v těchto chvílích připadala na někoho z nich. Normálně by si hodili losem, Elisabeth byla však takový průserář, že poslední dobou trávila s Harrym času více než dost. Vypadala, že si to skoro užívá, obzvlášť, když s ní její přítelkyně Dária neustále nemluvila, kvůli flirtování s jinými ženami.

„Vážně, moc se mi líbila ta hra, co jsme hráli, skoro jsem myslela, že budu muset přihlížet žhavému sexu s jedním z těch nabušených týpků, co po tobě pásli. Haha a Snape mě dostal,“ spustila pantem, zatímco se Harry rozhodl dát do pohybu. Ellie ho následovala jako stín, zatímco nepřestávala mluvit.

„Slyšela jsem, že je to hrozivej týpek, víš, že většině jeho bývalých studentů se při mluvení o něm roztřepe hlas? Haha, konečně chápu proč, vážně mi naháněl hrůzu. Paráda!“ Elisabeth byla vášnivý vyhledávač adrenalinu. Se Snapem se do té doby taky nikdy nesetkala, protože nestudovala v Bradavicích, ale kdesi v Americe. Její irské kořeny ji však přitáhly zpět domů zhruba před pěti lety.

„Jsem vážně rád, že ses tak bavila,“ drtil mezi zuby Harry a přemýšlel, jestli jí tu pusu má něčím zacpat.

„Jo, bylo to super! Měl bys mě brát častěji! A to jsem byla téměř zklamaná. Když jsme dělali lektvary v laboratoři, byla jsem celou dobu jako na trní! Slyšela jsem tolik šťavnatých drbů! A přitom se nic nestalo, kromě toho polibku.“

„Nechceš se proměnit zpátky v… co jsi to říkala, JAKÉHO POLIBKU?!“ Elisabeth roztáhla ústa do širokého úsměvu.

„Polibku? Říkala jsem něco o polibku?“ potěšeně se zasmála, že upoutala pozornost způsobem, kterým si pravděpodobně předem naplánovala.

„Ach, nevydržím to tajit! Když jsi usnul, tvůj milovaný Severus ti nesl ten lektvar na vypití a pak no aaaach, tě políbíl a ty jsi pak zašeptal ze spaní jeho jméno a on utekl pryč, bhwahwaha!! Tak romantické!“ Harry se zastavil a palčivě na ženu zíral.

„Lhářko, baví tě si ze mě utahovat?!“

„Hehe, nelžu! Možná jsem pár věcí vynechala? Jako, jak se tvůj objekt zájmu tvářil, když uslyšel svoje jméno ze tvých rtů?“ Přitom si Elisabeth dala sepnuté ruce pod bradu, zamrkala a teatrálně si povzdechla.

„Ženská, jestli mi kecáš…“

„Můžu ti dát vzpomínku, je to v ní živě a jasně,“ změnil se její hlas v lákavě podbízivý. Nebelvír na ni přemítavě hleděl. Věděla, že mu nahodila udičku, kterou nemohl jinak než spolknout. Tohle ho bude stát hodně.

„Co za to chceš?“ řekl nakonec a měl chuť setřít ženin vítězoslavný výraz pěstí, ačkoliv neholdoval násilí na ženách.

„Jenom maličkost,“ zavrněla Elisabeth. Její past na Harryho sklapla a ačkoliv byl mladík ochoten udělat hodně pro získání oné vzpomínky, kolem žaludku se mu usadil velmi nepříjemný pocit.  

***

Vánoční svátky probíhaly ve veselém a poklidném duchu. Na hrad dorazila celá Weasleyovic rodina a Harry trávil většinu času s nimi. Dárky toho roku byly skromné, jelikož se málokomu chtělo vydat do Příčné ulici nebo kamkoliv jinam, kde se mohl vystavit potenciálnímu nebezpečí. Harrymu však byly dárky ukradené. Byl rád, že může trávit Vánoce se svými nejbližšími. Čas si na něj udělal i Remus, který jinak pracoval v terénu a v Bradavicích se otočil málokdy. Jediné, co kazilo Harryho vánoční pohodu byl, jak jinak, Severus Snape. Elisabeth mu odmítla poskytnout vzpomínku dříve, než splní její úkol, který byl natolik zcestný, že Harry netušil, jestli je to v jeho silách, vzhledem k tomu, že musel přesvědčit alespoň jednoho dalšího člověka do toho šíleného podniku. Nebelvír stále nevěděl, jestli jí může věřit. Přišlo mu to absolutně nereálné, ale tonoucí se i stébla chytá. Severus Snape pak byl naprosto nezastižitelný. Nakonec se Harry dozvěděl, že se odmítl do konce měsíce zdržovat ve zdech hradu a vyrazil na hon za jakýmisi bylinami do Zapovězeného lesa. Všechno mu bylo zřejmě milejší než možnost narazit na něj na chodbách. Jen to podtrhovalo význam jeho slov, která mu naposledy, co se viděli vmetl do tváře. Zatraceně, čert ho vem!

Rozhodl se nepropadat přílišnému zoufalství, dokud se mu nedostane do rukou ona inkriminující vzpomínka. Pokud se ukáže, že Elisabeth nelhala, konfrontuje Severuse. Tentokrát střízlivý. A zkusí to méně agresivně. Snapeova přítomnost ho však vždy vyprovokovala. Zmijozel ale ostře útočil ve chvíli, kdy byl tlačen do kouta. Harry se chtěl dalších ran ušetřit. Nejdřív se však musel zúčastnit Elisabethiny novoroční akce. Jako číšník. Nahý číšník. Více méně. A byla žádána další oběť.

„Harry, tady jsi! Hele, mohl bych tě o něco poprosit. Prý se znáš s Kate Bellovou,“ vyrušil ho z jeho úvah mladý mužský hlas.

„Čau, Jeremy, jo, to je pravda, hráli jsme spolu v nebelvírském famfrpálovém týmu,“ odtušil Harry a tázavě se na svého kamaráda podíval.

„Myslíš, myslíš, že bys mě mohl seznámit?“ lehce se začervenal Jeremy Eagleton a Harry se na něj přívětivě usmál, v očích se mu zablesklo. Jak příhodné.

„Samozřejmě… Jen bych nejdřív potřeboval pomoct s jednou... maličkostí.“ Jeremy, který neměl nejmenší tušení, do čeho se žene, mu úsměv oplatil.

„No jasně! O co jde?“

***

Jeremy Eagleton se neklidně ošíval.

„Připomeň mi, proč tohle děláme, Harry?“ ptal se nervózně a byla na něm znát silná nevole.

„Protože ty chceš seznámit se Kate Bellovou a já potřebuju tvoji pomoc, jestli chci dostat od Elisabeth, co chci.“

„U Merlina, doufám, že to, co ti ta potvora slíbila, stojí za to. Co, když se o tomhle Kate někdy dozví?“ úpěl.

„Nedozví! Nikdo nebude vědět, že jsi to ty. Nasaď si masku!“

„Pánové, jste připraveni?“ vtrhla bujaře do malé místnosti, ve které čekali, Elisabeth. Pohledem sjela dvě mužská těla oblečená jen v kožených tangách, řetězech a kožených řemíncích, které všechny spojoval obojek zapnutý na krku. Tváře jim halily masky, které touto dobou už znali všichni obyvatelé hradu. Masky nejúspěšnějšího, nejopovážlivějšího a nejvíc sexy záchranného týmu kapitána Patrika Malona. Jejich kapitán byl vůbec první na seznamu perspektivních ženichů a to i přesto, že byl vlkodlak. Stejně tak oblíbení byli však i jeho podřízení, z nichž většinu z nich ale halila, stejně jako Harryho, anonymita. Pokud jste to na sebe sami nepráskli, nikdo nevěděl, kdo se pod maskami bojového týmu skrývá. O to větší vzrušení a chtíč však vyvolávali mezi davy.

„Jak jen to jde,“ zavrčel nevrle Harry a vzal do ruky podnos s jednohubkami. Jeremy ho napodobil, jen na jeho podnose byly skleničky se šampaňským.

„Super, jdeme na to, dámy už se na váš těší!“ zavrkala žena a plácla oba po zadku. Jeremy vyjekl jako školačka a z Harryho hrdla se vydralo podrážděné „tsk“. On a Jeremy byli dvě kůzlátka a Elisabeth se je chystala vypustit do džungle plné sadomasochistických predátorů. Tohle jí nikdy nezapomene. S Jeremym na sebe pohlédli a vzájemně kývli. Teď nebo nikdy. Dveře se otevřely a oni vešli do zářivě vyzdobené místnosti, plné obsazených lehátek a sedaček. Jejich vstup provázelo hlasité „kyaaaa!“ a jejich čtyřhodinové peklo začalo.

V místnosti bylo asi dvacet žen různého věku. Hostitelkami byla Elisabeth a hlavně Dária, u níž si to Elisabeth vyžehlila Harryho a Jeremyho obětí. Dária byla vysoká, modrooká, zářivá blondýna s vlasy do pasu a andělskou tváří, která milovala večírky, obzvlášť, když je mohla organizovat. Byla také jediná, kterou museli Harry s Jeremym obsluhovat jako královnu. Znamenalo to před ní pokleknout, kdykoliv se jí nabízelo něco z tácu, oslovovat ji „moje paní“ a poslouchat ji na slovo jako vycvičení psíci. Naštěstí toho nevyužívala tak často, aby Harry Elisabeth proklel až do sedmého kolene. Jeremy byl vyšší a svalnatější než Harry, a tak se na něj obracela pozornost větší poloviny dam. Na zadku měl napsaných asi osm vzkazů rtěnkami různých odstínů a ženy neustále nešťastně zakopávaly v jeho blízkosti, takže je Jeremy musel umně zachytit, pokud se nechtěl zřítit k zemi s podnosem plným jídla nebo pití. Harry děkoval Merlinovi, že nikdo kromě Elisabeth a Jeremyho netuší, kdo je, jinak by ho ty ženské sežraly.

Odbíjení půlnoci byl jeden z nejlahodnějších zvuků, které Harry za poslední dobu slyšel. Znamenalo to jediné. Mají padla. Nový rok úspěšně započal a Dária měla nachystaný další program, který se jich netýkal. Oni už jen museli vyskládat zbylé jídlo a pití na stolky u stěn místnosti a vytratit se. Nejvyšší čas. Jeremy si už dobrou hodinu nepřetržitě pro sebe mumlal, že to dělá pro svou budoucí ženu a vzápětí, že tohle se nikdy nikdo nesmí dozvědět.

„Jeremy, odcházíme,“ položil mu ruku na rameno Harry a muž se mu málem zhroutil do náruče a rozplakal se štěstím. Nebelvír ho povzbudivě plácal po rameni.

„Alespoň vidíš, jaký to je, být slavnej.“