Předvánoční kapitola je tu. Tak jak se vám povídka prozatím líbí? Dejte mi vědět, ať z vás můžu mít radost! :) Enjoy!
Severus
ještě nikdy nebyl tak znechucený sám sebou. Přežil. Opět. Měl dar vyhrabat se i
z té nejčernější díry, která ho pohltila. Pokaždé o něco víc nenáviděn a
obáván. Zdálo se, že tentokrát dosáhl svého vrcholu. Vyzýval v duchu ty,
jež sahali po hůlkách pokaždé, když ho uviděli. Jen ať to zkusí. Nic by si
nevychutnal víc, než kdyby si na někom mohl vybít vlastní frustraci. Jejich
odpor a nenávist po něm sklouzávaly jako kapky vody po okenní tabulce. Nemusel
se jim zpovídat. Nikdy. Ani teď. Většina z nich znala jen střípky
skutečných událostí. Celou pravdu neznal nikdo ani členové a svědci tajného
soudního tribunálu, který rozhodoval o jeho osudu. Jak by mohli pobrat
kolosálnost toho, co se událo a jaký to mělo dopad? Albus Brumbál. Remus Lupin.
Kingsley Pastorek. Alastor Moody. Amélie Bonesová. Rufus Brousek, nově zvolený
ministr kouzel a Olympa Maxime. Přítomni byli také dva bystrozoři, kteří vedli
Severusův výslech. Walsh a Gallagher. Ti také vynesli první dny nejvíce
informací mezi své spolubojovníky. Proces byl krátký. Nemohli ho odsoudit,
ačkoliv chtěli. Zmijozel využil všech svých možností, aby se z toho
dostal. V rukou měl páku, kterou nebylo možno ignorovat. Život Harryho
Pottera. Nabízel vrátit to, na co tak hanebně vztáhl ruku a pošpinil. Připadal
si jako by jel podle Brumbálem připraveného scénáře, kam ručně dopsal svoje
poznámky. Chladně, přezíravě a výsměšně vmetal soudu do tváře, že je
v podstatě nedotknutelný. Téměř slyšel, jak jim skřípají zuby, jak horečně
přemýšlejí nad způsoby, jak dosáhnout „spravedlnosti“ a potrestat to odporné
stvoření, kterým se v jejích očích stal. Soud však nebyl poskládán
z idealistů. Snad kromě Lupina. Ten však věřil Brumbálovi a následoval
jeho rozhodnutí jako oddaný psík. A tak ho pustili a Severus Snape tím byl
znechucen. Svět pro něj nikdy nebyl odpornějším a prohnilejším místem. Ale i on
byl poslušný Brumbálův psík. Vrátil se ke svým povinnostem. Učil. Strhával
body. Rozdával tresty. Špehoval. Bojoval. Chytal nepřátele a vyslýchal je. Ano,
bez Severuse Snapea, byla Výslechovna jen místem plným břídilů. Nevěděli, jak
správně použít lektvary, v jakém pořadí, jaké množství, v jakém
odstupu. Neměli jeho lektvary.
Nevyznali se v myslích svých zajatců, tak jako on. Nedokázali rozpoznat
jejich obavy a strachy, nerozpoznali, kdy je potřeba zatlačit a kdy povolit.
Většina z nich byla jen houf tupých brutálních goril. Když skončili
s výslechem jejich zajatci upadali do vyčerpaného kómatu a vzpamatovávali
se na ošetřovně celé dny. Když s nimi skončil Severus brečeli v touze říct
mu toho mnohem, mnohem víc a vzpamatovávali se z toho celý život.
To byl taky
asi jeden z důvodů, proč ho z jeho „spolubojovníků“ ještě nikdo
neproklel. Po pár dnech nenávisti, odporu a pohrdání si vzpomněli. Vzpomněli si
na strach, který kdysi cítili před každou hodinou lektvarů a noční běsy, které
jejich profesor lektvarů způsoboval jejich psychicky slabším spolužákům.
Postupně se mu všichni začali vyhýbat, počínaje nejslabšími. Severus si toho
nevšímal. Zajel do mechanického stereotypu a nechal otěže vědomí převzít svoje
temnější já. Jeho já věřící v lepší zítřky totiž bylo kompletně
zdevastované a jeho mysl byla povětšinou v troskách. Zbyl jen jeho cynický
pohled na svět, zásoba uštěpačných poznámek a seznam jedů, který by rád
vyzkoušel na své studenty. Jeho vědomí se zaškubalo a pak bolestivě stáhlo při
jakékoliv zmínce o Potterovi, a tak se informacím o něm začal po čase vyhýbat.
Stačilo, že neuplynula noc, aby neanalyzoval znova a znova všechno, co se mezi nimi
událo. Bylo to jako časová smyčka a on z toho pomalu začínal šílet. Navíc
měl kdesi vzadu hlavy neustálý pocit jako by ho někdo sledoval a rostoucí
paranoia mu ke klidu nepřidávala. Netrvalo dlouho a Harry Potter byl
v jeho hlavě zatlačen tak daleko a hluboko, jak to jen hranice jeho lebky
dovolovaly. Po tom, co udělal, ho musel Potter z hloubi duše nenávidět.
Jen jeho nebelvírská ušlechtilost alias typická pitomost všech příslušníků této
koleje mu bránila to dát otevřeně najevo a ještě se ho zastávat. Nejraději by
se s ním už nikdy v životě nepotkal. Nemyslel, že se mu ještě někdy
zvládne podívat do očí. Jeho křik mu zněl v uších nepřetržitě od chvíle,
co se mu vrátily vzpomínky. Pokud se střetnou, uvidí v jeho tváři všechno
to, co viděl ve tvářích ostatních. Nenávist. Odpor. Znechucení. Odsouzení.
Strach. A on nechtěl vidět nic z toho. Severus odvedl za svůj život hodně
špinavé práce pro obě strany. Negativní emoce byly jeho denním chlebem po mnoho
let. Ale s tím, co udělal Potterovi se nedokázal vyrovnat. S Potterem
se nedokázal vyrovnat. S tou vlnou bolesti a chladu, která se
v pevnosti prohnala jeho tělem a stále ji ještě po víc jak měsíci cítil
v konečcích prstů. Se způsobem, jakým si ho bral znova a znova a
zanechával na jeho těle modřiny a šrámy. Zneužíval ho celé měsíce. A to, co při
tom Severus cítil, bylo hluboko schované, aby to už nikdy nikdo, nejlépe ani
on, nenašel. Zimní slunovrat si pamatoval pouze v děsivých útržcích a nejraději
by i na to málo zapomenul. Ale jinak si pamatoval všechno. Velmi, velmi dobře a
velmi, velmi živě. A tak na dně, na úplném dně jeho bytosti ležela pravda,
která ho trýznila víc, než cokoliv a kterou si nikdy nechtěl připustit, ačkoliv
byla již pevně zažraná do každého kousku jeho těla. Líbilo se mu to. Líbilo se mu
šoustat Harryho Pottera. Tehdy mu černá magie zastírala úsudek a nutila ho
nepříčetně po nebelvírovi toužit. Zmijozel by rád všechno svedl na magii.
Všechno, co chtěl, všechno, co dělal, všechno, co cítil. Snažil se o to každý
den, každou minutu, kdy ho neúprosně svírala vina a nutila ho bojovat o každé
nadechnutí. Severus Snape ale nikdy nebyl alibista a to, co odhaloval ve svém
nitru ho děsilo. Což bylo důvodem, proč jeho mysl byla v kontinuálním
rozkladu. Sabotoval svůj vlastní mozek, aby nemusel vyvodit závěry. Protože
jeho mysl byla neúprosná.
***
Dělo se něco, čeho se děsil již skoro dva
měsíce. Harry Potter opustil Útočiště. Přesunul se na Grimmauldovo náměstí do
domu svého kmotra, sídla hlavního štábu Fénixova řádu. Sídla, ve kterém se
právě Severus nacházel a snažil se usilovně nemyslet, což se mu narozdíl od
většiny jeho kolegů nedařilo. Brumbál s ním potřeboval něco probrat.
S ním a s Potterem. S nimi oběma. Dohromady. Snape se cítil jako
moucha polapená v pavoučí síti. Bez výrazu zíral z okna místnosti,
vybavené pouze stolečkem, pohovkou a křesílky a čekal na ředitele a chlapce.
Věděl, čeho se to bude týkat a právě proto, že věděl, uvědomoval si, že jeho
setkání s nebelvírem je nevyhnutelné. Připravoval se na něj psychicky už
několik týdnů. Vlastnil několik kusů Potterovi duše. Zřejmě nastal čas
k její extrakci. Udělá, co bude potřeba, vrátí rychle, co nikdy nechtěl a
pak se vypaří na novou základnu, která byla dostatečně daleko od … určitých
lidí a dál bude pracovat ve prospěch řádu, dokud ho někdo nezabije. Tuto
možnost samozřejmě Severus nikdy nevylučoval. Válka přináší oběti. Poslední
měsíce však byly podivně klidné, po Pánovi Zla se slehla zem. Severus doufal,
že někde zalezl do kouta a chcípl. Nereálná představa, ale lákavá.
Když vrzly dveře otočil hlavu rychleji,
než si stačil vzpomenout, že chce celou dobu nezúčastněně zírat z okna
jako doposud. Setkal se s pohledem očí zelenějších, než si pamatoval.
Strach, který v nich četl ho sekl do útrob jako orlí spár. V pořádku.
To přece čekal. Ve tváři se mu mihla nelibost, když pojmul do svého zorného
pole celého mladíka. Brumbál mu řekl, že už je v pořádku! On však viděl
něco jiného. Měl pleť bílou jako sníh a byl mnohem drobnější, než si jej
Severus pamatoval, ztrácel se mu před očima. Z bílé tváře mu ostře
vystupovaly kruhy pod očima, které ještě temněly pod záplavou havraních vlasů,
které potřebovaly ostříhat. Copak vůbec nespal? U Merlina a proč byl
v okovech?!
„Pane Pottere,“ pronesl v pozdravu,
kterým prosáklo podráždění nad jeho stavem, stejně jako nad tím, že mladík
nevypadal, že by chtěl udělat byť jen jediný krok kupředu a pořád stál mezi
dveřmi s Brumbálem v zádech. Ten ho nyní velice jemně postrčil.
„Ahm, um… Snape… pane,“ opětoval Harry
pozdrav, zatímco vklopýtal do místnosti.
„Výřečný jako vždy,“ neodpustil si
Severus, který chtě nechtě sklouzával do svých komunikačních návyků. Protočení
očí zastavil v poslední vteřině. Harry po něm jen střelil vyjeveným
pohledem a posadil se do křesla, vedle něj. Naproti nim se do pohovky usadil
s povzdechem Brumbál.
„Čaj?“ zeptal se a na stolku se objevila
porcelánová konvice z které se kouřilo a tři hrnečky. Jeden okamžitě
přistál Brumbálovi v rukou.
„Ne, díky,“ ozvali se Harry se Severusem
současně. Střelili po sobě pohledem, aby se vzápětí oba podívali opačným
směrem. Brumbál se usmál a pokývl hlavou.
„Kdybyste si to rozmysleli, tak se
neostýchejte… Nyní proč jsme tady. Předpokládám, že máte oba dva jistou
představu. Jedná se o extrakci a kompletaci Harryho duše. Blíží se čas a je na
čase vás seznámit s tím, co budete muset podstoupit.“ Zdálo se to
Severusovi, nebo se ředitelovi nepatrně chvěli ruce, držící šálek? Přece jen
měl už svůj věk, bylo by to pochopitelné. Možná by mu měl uvařit nějaký
povzbuzující lektvar. Předtím se zaměřil na Pottera, ale i ředitel vypadal, že
má nejlepší dny za sebou. Potřeboval si odpočinout. Dveře do místnosti se opět
otevřely. Vešel Lupin s povědomou oranžovou chlupatou dekou.
„Ah, Remusi,“ usmál se Brumbál na
vlkodlaka a přerušil na chvíli svou řeč.
„Albusi, promiň mi to zdržení,“ kývl zpět
na ředitele.
„Harry,“ pravil pak tiše a podal
nebelvírovi deku.
„Díky, promiň,“ zamumlal nazpátek Harry a
do deky se zabalil tak, že z něj čouhala jen hlava. Jeho výraz byl náhle o
něco blaženější, jak si Severus mimoděk povšiml. Vzpomněl si na chlad, který
přestal cítit teprve nedávno. Neklidně se ošil.
„Zpátky k věci, řediteli. Mám ještě
jiné povinnosti,“ vrátil Zmijozel Albusovu pozornost zpět k tématu. Remus
se za Harryho křeslo mezitím postavil jako mladíkova osobní stráž. To bylo
zvláštní. Proč tu byl Lupin? Chtěl před ním ochránit Pottera? Jako by na to už
nebylo pozdě.
„Jistě, zpátky k věci,“ nyní si
Brumbál velmi ztěžka povzdechl.
„Chci, abyste oba věděli, že to pro mě
vůbec není lehké a poslední týdny jsem hledal a pátral po jakýchkoliv jiných
možnostech. Avšak marně. Jediná možnost, jak vrátit to, co bylo ztraceno, je
pomocí metody, jíž to bylo způsobeno. Je nutno provést inverzní rituál,“ Albus
střelil pohledem po Severusovi, protože ten byl první, komu vše zákonitě muselo
vzhledem k jeho vědomostem začít docházet. Barva, která se ztrácela
z jeho tváří to potvrzovala.
„Jak to myslíte,“ zasyčel. Harry přeskočil
pohledem mezi ním a Brumbálem, na tváři obavy. Lupinova ruka mu pevně stiskla
rameno. Severusovi oči se rozšířily překvapením. Tak proto tu byl. On to věděl. Nebyl tu jako osobní stráž,
ale jako osobní útěcha.
„Myslím to tak, že budeme muset zopakovat
rituál, který jste spolu provedli zimního slunovratu.“ Z Harryho křesla se
v tu chvíli ozvalo vyděšené rychle utlumené zakníknutí.
„Ššš-ššš, Harry, vydrž, ještě to není
celé, není to tak hrozné,“ uklidňoval Remus chlapce, který se třásl jako raněný
srnec, oči vypleštěné hrůzou.
„Není to tak hrozné? Uvědomuješ si, co to
plácáš, Lupine!!“ vyštěkl Severus vzteky bez sebe. Remus ho v odpověď
probodl žhnoucím pohledem tak temným, že by jeden věřil, že nad nimi právě
vyšel měsíc v úplňku. Překvapený Snape se na okamžik stáhl.
„Remus, má pravdu, Harry. Při tomhle
rituálu se ti nic nestane. Musíš si uvědomit, že bolest, kterou jsi cítil tehdy
byla hlavně z důvodu tvé štěpící se duše a jejího odchodu z tvého
těla. To se nyní nestane. Naopak. Získáš ji zpátky, mělo by to mít naprosto
opačný efekt. Rituál se musí odehrát o letním slunovratu, ve chvíli, kdy bude
slunce stát nejvýše na obloze, bez černé magie nebo podezřelých lektvarů,
Harry. Budeš zasvěcen do všech příprav a nic se nestane bez tvého vědomí a
svolení. Celou dobu na vás budeme dohlížet. Při náznaku jakéhokoliv nebezpečí
zakročíme!“ vysvětloval Albus rychle vše potřebné a ačkoliv se Harry
nepřestával třást, začínal opět vnímat, co mu ředitel vykládá. Po chvíli dostal
pod kontrolu i svůj třas.
Musí se uklidnit. Nikdo by mu tady
neublížil, nikdo. Na tohle shledání se připravoval týdny. Veškerá jeho odvaha,
předstíraný klid a odhodlání se sesypaly ve chvíli, kdy ho probodl pár uhlově
černých očí. Když spatřil nelibost a podráždění, kterými se stáhly Snapeovy
rysy, sotva se objevil ve dveřích, chtěl prchnout. Nesnášel ho a to ještě
netušil jakým způsobem Harry narušil jeho nade vše posvátné soukromí. Stálo ho
to všechno úsilí sednout si do křesla tak blízko něj a tvářit se jako by se
sešli jenom na pokec a šálek čaje. A teď tohle. Překonávalo to jeho
nejdivočejší představy. Severus se začal s Brumbálem zuřivě hádat a Harry
cítil, že se mu každou chvíli rozskočí hlava. Jeho profesor běsnil. Jeho
nejsilnější pocity však odrážely ty Harryho. Měl strach. Oba dva měli strach
z toho, že to bude bolet víc, než byli schopni snést. Nebelvír se natáhl
pro čaj a vypil ho na jeden zátah i přesto, že mu to popálilo jazyk. Jeho práh
bolestivosti se za poslední měsíce značně posunul. Správně odhadl, že
v něm bude silná dávka uklidňujícího lektvaru. To bylo to, co nyní
potřeboval. Promnul si unaveně spánky. Severus byl rozzuřený čím dál víc.
Bránil se tím urputněji, čím větší pociťoval beznaděj. Harry strávil poslední
měsíc ve Snapeově hlavě víc, než by chtěl a děsilo ho, že jeho mysl, kterou
vždy považoval za zmijozelovu pýchu a chloubu našel v natolik dezolátním
stavu. Nerozuměl tomu, co se dělo. Vysvětlovalo to však, proč si dosud muž
nevšiml cizí přítomnosti ve vlastní hlavě a nevykázal ji do patřičných mezí.
Harry netrpěl sebevražednými sklony a chvíle, kdy Snape zjistí, co se děje ho
děsila, přesto by mu byl neskonale vděčný, kdyby ho konečně vykopl. Výletování
ve zmijozelově hlavě byl jeden z důvodů, proč nemohl spát. Kdykoliv spal,
byl buď v Severusově hlavě nebo měl noční můry. Z nočních můr se
dokázal probudit sám, ale nedokázal se sám vykázat ze Snapeovi hlavy, stejně jako
kdysi z Voldemortovi. Nebylo to tak, jako by se mu mohl hrabat v hlavě,
číst myšlenky nebo cokoliv takového, i když věděl, že Snape to bude přesně
takhle vnímat. Ne, jenom viděl sem tam zmijozelovýma očima a cítil jeho
nejsilnější pocity. Vztek, frustrace, strach. Přičemž si nebyl jistý, jestli
ten strach není spíše jeho než Severuse Snapea. Jejich emoce se v těch
okamžicích proplétaly a bylo těžké rozlišit, co jsou Harryho a co jsou Snapeovy
pocity. Vztek Severuse Snapea se však dal zaměnit jen stěží, na to ho nebelvír
za ty roky příliš dobře znal. Vztek a další potlačované negativní emoce, které
bublaly někde pod povrchem a které měly něco společného s Harrym
Potterem. Nebelvír nemusel být nijak
zdatný, chápavý ani citlivý na to, aby zachytil mužovu potřebu, která zrcadlila
jeho vlastní. Harryho Pottera už nechtěl nikdy, nikdy vidět.
Nyní Severus zuřil, tak jak nikdy.
V jeho hlavě se právě otvírala apokalypsa, která hrozila pohltit všechno,
včetně Harryho. Dokonce na to tentokrát ani nemusel usnout. Oba dva poslední
měsíc tak tak balancovali nad hladinou a Zmijozel byl kousíček od toho, aby
zapomněl, jak plavat. Všechny pocity, které Snape tak usilovně tlačil do pozadí
vyplouvaly na povrch a všechny se přetavovaly v jeden velký kotouč
bolesti, rotující v Harryho hlavě. Pukne mu lebka. Tohle nevydrží. Dost, dost…
Jeho tělo jednalo samo.
„Dost!!“ vykřikl, zatímco se vymrštil
z křesla a chytil stojícího a soptícího Severuse oběma rukama za paži.
Jeho tělo se k němu automaticky přimknulo a vzápětí se začalo chvět, když
do Harryho mysli doputovalo uvědomění, co právě udělal. Ve svém sevření ho
uzamknul pohled rozzuřených očí, které ho málem přinutili skočit zpátky do
svého křesla a schovat se pod oranžovou deku, kterou mu Remus přinesl, protože
mu bylo neustále chladno. Harryho oči už však začínaly slzet pod náporem
mužových surových negativních emocí.
„Uklidněte se,“ zašeptal třesoucím se
hlasem, „prosím!“ dodal naléhavě. Rozskočí
se mu hlava. Před očima se mu začínaly míhat mžitky, když se ocitl v sevření
zmijozelovy mysli. A najednou to bylo všechno pryč. Prošlapané cestičky, které
ho noc co noc vtahovaly do profesorovy mysli, byly zahrazeny neproniknutelnou
hradbou. Jeho hlava byla náhle tak lehká, až se mu zatočila. Zavrávoral.
Najednou seděl zpátky v křesle, kam ho usadily silné ruce jeho profesora
lektvarů. Zajíkl se. Severus ho pevně držel za paže a jeho tvář od něj byla tak
blízko, že mohl cítit jeho dech. Jeho nelibý pohled způsoboval, že Harry téměř
nedýchal.
„B-b-blízko, jste blízko,“ koktal nebelvír
a měl dojem, že na něj jdou mdloby. Snape na jeho chabé protesty nereagoval.
„Potřebuju si s panem Potterem
promluvit o samotě,“ pronesl pomalu, bez toho, aniž by spustil z nebelvíra
oči.
„No, tak to si nemyslím!“ oponoval ostře
Lupin.
„Neptal jsem se na tvůj názor, vlkodlaku!“
štěkl Snape. Z Lupinova hrdla se vydralo zavrčení. Harry se zarazil
hlouběji do křesla, aby mezi sebou a Severusem zvětšil vzdálenost, jak jen to
šlo.
„Nechte nás,“ řekl po chvíli
k překvapení všech tří mužů v místnosti, kteří byli opět na hraně
hádky.
„Nechte nás o samotě, prosím,“ zopakoval
tiše. Jestli se začnou znova hádat asi mu vyskočí mozek a odejde na něj počkat
do jeho pokoje. Zůstat se Severusem o samotě v pokoji však byla podobně
lákavá myšlenka. Vzhledem k tomu, co všechno spolu však za necelé dva
měsíce budou muset dělat, bylo na čase si začít opět zvykat. Brumbál pomalu
přešel k Lupinovi a položil mu ruku na rameno.
„Budeme ve vedlejší místnosti, Harry,“
ujistil nebelvíra Remus, než se dveře místnosti zavřeli a Snape s Harrym
osaměli.
„Můžete mě pustit já vám nikam neuteču,“
prolomil Harry ticho, které v pokoji okamžitě nastalo. Mohl si gratulovat.
Věta z něj vyšla mnohem rázněji, než jeho předchozí protest, bez zakoktání
a dokonce i ve správném pořadí. Snape si teprve nyní uvědomil, že Pottera stále
pevně svírá. Také si uvědomil, že se nebelvír chvěje. Pustil ho jako by se
spálil. Nebelvír mu ještě chvíli oplácel pohled, pak jím však uhnul a rychle se
zabalil zpátky do deky. Bylo možné, že se chvěl zimou a ne strachem? Severus by
si to rád myslel. Musí se uklidnit.
Nemohl se však uklidnit. Ne po tom, co právě zjistil. Přešel k oknu a
vyhlédl ven. Ruce si založil na prsou. Nadechl se, zatímco v duchu počítal
do deseti.
„Tak… jaké to bylo… v mojí hlavě, pane
Pottere?“ zeptal se odměřeně, s pohledem stále upřeným na obzor. Harry mu
na to nechtěl nic říct. Co mu na to má říct? Pokárán bude tak jako tak.
Zachumlal se do deky a místo toho jen sledoval profil svého profesora. Po
chvíli se k němu Severus obrátil.
„Tak?“ pozvedl obočí. Nebelvír si
povzdechl a tentokrát to byl on, kdo se pohledem zaměřil skrz okno do dáli.
„Vím, že se zlobíte. Nebyl jsem tam
dobrovolně. Nejsem masochista,“ ušklíbl se mladík. Sám sebe překvapil, jak
klidně zní. Dokonce to vypadalo, jako by byl připravený se se Snapem hádat. Což
nebyl.
„Proč jste to nikomu neřekl?“
„Nejdřív jsem si to neuvědomil, víte sám
že v tomhle směru nejsem nejbystřejší,“ odfrkl si Harry, „no a pak nebylo
s kým o tom mluvit, Brumbál se poslední týdny nezastavil a nepřišlo mi
správné řešit to s kde kým, navíc…“
„Navíc?“ otázal se Snape, když se Harry
odmlčel. Nebelvír se podíval na Severuse a tentokrát se jejich pohledy opět
střetly. Neúprosně se do sebe zaklesly. Jeden černý a nečitelný, druhý zelený a
bojovný.
„Navíc jsem čekal, že si toho všimnete a
vykopnete mě. Ale šly týdny a vy jste to neudělal, nevěděl jsem, co mám dělat,
já... vím, jak je pro vás soukromí důležité. Tak nějak jsem začal doufat, že to
odezní samo, aniž byste si toho všiml. Blbost, já vím.“ Děsil se toho
nevyhnutelného okamžiku, kdy na to Snape přijde. Jejich vztahy to mohlo jedině
vyostřit. Harry měl jenom jedinou věc, kterou mohl muži nabídnout ke smíru.
Vstal z křesla a stále zabalený v dece už podruhé dnešního dne záměrně
zkrátil vzdálenost mezi nimi. Zůstal stát na délku ruky od Severuse. Ten ho
sjel od hlavy až k patě.
„Vím přesně, co se vám honí hlavou,
Pottere a říkám ne. To poslední, co bych chtěl je lézt do té vaší pubertální
hlavy. Pochybuji, že je tam cokoliv, co stojí za vidění… Chyba byla na mé
straně. Řekl jste to správně, měl jsem si toho všimnout. Měl bych vám být
vlastně vděčný.“ Harry k němu překvapeně vzhlédl.
„Nechápu proč?“
„Upozornil jste mě na něco, co mi mělo být
zřejmé, jestli nechci, abyste mi lezl vy… nebo kdokoliv jiný do hlavy… budu… se
muset dát nějak dohromady,“ vypadlo ze Severuse neochotně, a tak nějak proti
jeho vůli. Nemělo však smysl tajit něco, před klukem, který byl v jeho
hlavě za poslední měsíc jako doma. K jeho překvapení nebelvír úlevně
vydechl, jako by mu stav Severusovy mysli dělal opravdové starosti. Snape
v duchu vyvrátil oči v sloup. Nebelvíři.
Sám se cítil jako tupec a idiot, že se před někým tak hloupě odkryl.
„Jsem… rád. Já… mě… já… ten rituál… budete
s ním souhlasit?“ změnil náhle Potter téma a v Severusovi se všechno
při té představě zatnulo. Celý strnul jako by na něj někdo v tu chvíli
seslal Pertificus Totalus.
„Vy byste o něčem takovém vůbec uvažoval,
Pottere? Nevím, jestli je vaše pameť tak chabá nebo jste natolik otrlý, o čemž silně
pochybuji. Dovolte mi, abych vám připomněl něco, co zjevně popíráte… Znásilnil
jsem vás… opakovaně, měsíce jsem vás zneužíval,“ pronášel pomalu a důrazně,
chladným a nezúčastněným hlasem zmijozel slova, která ho leptala zevnitř jako
kyselina.
„Chabá je zřejmě vaše paměť, profesore,“
dostalo se mu bryskní odpovědi. Severus se na nebelvíra nechápavě podíval.
V nebelvírových očích tančily hněvivé plamínky.
„Co prosím?“
„Tak zaprvé jste mě nikdy nezneužíval. Byl
jsem to já, kdo vás opakovaně, a zřejmě vám to musím zdůraznit, opakovaně sváděl, mám vám na to snad
poskytnout svoje vlastní konkrétní vzpomínky? Jestli byla něčí chyba, že věci
skončily, tak jak skončily, tak moje. Kdybyste nebyl pod vlivem černé magie,
nikdy byste nedovolil, aby to zašlo tak daleko, což je zřejmě další věc, kterou
vám musím připomenout a to, že jste nic nedělal z vlastní vůle, nic, jste nevinný člověk. Nevinný! Vím,
že si ze zimního slunovratu skoro nic nepamatujete a jsem za vás rád! Jediný,
kdo se s tím musí vyrovnat jsem já a ujišťuji vás, že to zvládnu, takže se
tím nemusíte zabývat. A ano, zřejmě se budu muset opít na hranici příčetnosti,
abych byl schopný něco takového kdy zopakovat, takže doufám, že ten rituál
nevylučuje pití alkoholu! Jestli vy se tak štítíte se mě ještě někdy
v životě dotknout, hold to ještě vydržíte, protože jestli nic jiného,
tohle mi dlužíte! A pak můžete táhnout po svých třeba k čertu!!“ Harry
postupně zvyšoval hlas, až ke konci zcela nepokrytě křičel, tváře mu hořely a
hruď se mu divoce zvedala. Někde vzadu v jeho hlavě se o slovo opět hlásil
zdravý rozum a jenom stále působící uklidňující lektvar zabránil mladíkovu
útěku z místnosti poté, co opět jednou rychleji mluvil, než myslel.
Severus na něj zíral jako by mu právě vyrostla druhá hlava. Po chvíli zamrkal a
otevřel pusu jako by chtěl něco říct. Hned ji však zase zavřel. Bylo to poprvé
a zřejmě i naposledy, co Harry Potter připravil Severuse Snapea o řeč.
„Jak chcete,“ řekl nakonec přidušeným hlasem a
zcela nesnapeovsky vystřelil z místnosti. Harry zíral na dveře, které se za ním
zavřely a srdce mu bušilo tak silně, až hrozilo, že mu vyskočí z hrudního
koše. Co to právě udělal? U Merlina,
vážně takhle mluvil se Snapem? Cítil, jak mu hoří tváře a tentokrát již ne
rozhořčením, ale studem. Zhroutil se zpátky do křesla a schoval se pod deku. Ať se s ním zem propadne.
Moc pěkná kapitola. Drsná, ale co čekat Severus je na tom vážně dost zle, možná hůř než Harry, co?
OdpovědětVymazatDík.
Hezké svátky.
Krásné a zasněžené vánoce. Děkuji za sváteční kapitolu plnou rozhovoru a domlouvání. Jsem zvědavá, kam se děj posune, jak to se Snapeem a Potterem dopadne. Šťastný nový rok!
OdpovědětVymazat