Dotkni se mého srdce 15

Máme tu další kapitolku a já bych ráda poděkovala všem komentujícím minulých kapitol, jelikož mě to vždycky spolehlivě nakopne k pokračování. Děkuji a užívejte! :) 

Byl v noční můře. Věděl to, tak jako to věděl pokaždé, ale tentokrát se nedokázal probudit. Viděl těla. Mrtvé tváře a vyhaslé skelné oči. Cedrik. Jen bezmocně přihlížel jeho smrti a poté umožnil návrat černokněžníka na tento svět. Sirius. Muž, kterého miloval a místo, aby ho zachránil před Voldemortem, vehnal ho smrti do spárů. Ginny. Drzou a vzpurnou. Probodl ji mečem jako motýla špendlíkem. Cítil horkost, která vyprchávala a chlad, který ji nahrazoval. Severus. Smál se, když ho mučil. Znova a znova. Cítil slast a dětskou radost, člověka, který rád trhá pavoukům nožičky a mouchám křídla. Mučil a byl mučen v obrazech, které horečně a chaoticky proudili jeho myslí. Byl v místnosti bez oken, na rukou i na nohou řetězy. Do očí mu ostře svítilo světlo. Křičeli na něho, kladli mu otázky. Pořád dokola. Nenechali ho vydechnout. Už nemohl. Slyšel a viděl odpor a odsouzení v hlasech a ve tvářích svých trýznitelů. Cedrik. Sirius. Ginny. Ron. Hermiona. Remus. Pan Weasley. Další. Všichni byli mrtví. Vrstvili se na hromadě těl, zakrvácení, chladní, se skelnými pohledy a pootevřenými ústy. Náhle byl opět v přístěnku pod schody v Zobí ulici. Zamčený a hladový, v úplné tmě a s vysokou horečkou. Byl tam za trest, protože si myslel, že je něco víc než ostatní. Strýc a teta ho učili, že to není pravda. On byl totiž nic. Nikdo. Kdyby umřel, nejenom, že by to nikomu nevadilo, ale ulehčil by tím mnohým situaci. Proto nemělo smysl předstírat, že je nemocný. Nemá vykládat lži. Stál nad řvoucím Dudleym, který zakopl o patník, spadl a rozbil si kolena, když se snažil dohnat Harryho a zmlátit ho.

            

„Dudley? Dudlíčku!! Ty odporné děcko, co jsi udělal mému synovi? Myslíš, že ti tohle jen tak projde?!“

            

„Ale teto Petunie, já jsem nic neudělal. Zakopl sám!“

            

„Nelži! Všechno je to tvoje vina! Vždycky je všechno tvoje vina!“

Cedrik. Sirius. Ginny. Další lidé, které nikdy neviděl, ale byli mrtví a byla to jeho vina. Chtěl křičet, že za to nemůže. Nemohl se však nadechnout. Dusil se. Protože nemá vykládat lži. Byl v místnosti bez oken, na rukou i na nohou řetězy. Do očí mu ostře svítilo světlo. Byla to jeho vina.

Harry se divoce vymrštil s očima vytřeštěnýma a těžkým třesoucím se dechem. Okamžitě u něj byla žena v bílém plášti. Chytila ho za ramena a on skočil. Jeho tělo dopadlo zpátky do podušek. Nebelvír se rozhlížel ze strany na stranu jako vyplašená laň. Do uší mu proniklo hlasité výstražné houkání. Do místnosti, kterou neměl ani možnost si pořádně prohlédnout vběhlo šest mužů ozbrojených hůlkami. Jeden z nich se vrhl na sestru Alici. Byla tu nová, nastoupila teprve dneska. To stihlo prosáknout do Harryho vědomí pod palbou cizí mysli, šokované vetřelcem, dokud neskočil znova do onoho muže. To už však na Ricka, který vyhodnotil, že Alice je jediná, která mohla podle všeho svými nekalými akcemi spustit výstražný poplach, naběhl další bystrozor. Harry skočil znova. Alice byla Thomasova manželka. Ať už se tu děje cokoliv, Alice za to nemůže. Jo to asi ne. Přizvukoval nebelvír mimoděk, což přinutilo Thomase vykřiknout a chytit se za hlavu. Další dva muži k němu přiběhli. Darren, Monika. Jeden muž byl ve skutečnosti na krátko ostříhaná žena. V místnosti vypukl totální chaos, křik, jeden narážel do druhého. Pete. Harry skákal z jednoho na druhého tak rychle, že i kdyby se sám vzpamatoval, nestihl by jim nic vysvětlit. Aleck. Skupina si myslela, že je pod útokem. Rick, Darren, Monika… Thomas, Darren, Aleck, Darren, Thomas… Rick… Začali mezi nimi padat první kouzla. Alarm stále zněl někde v pozadí. Váza s květinami, která stála vedle postele na nočním stolku se roztříštila a květiny, voda a střepy z vázy se divoce rozletěly. Bylo zázrakem, že to nikoho nezasáhlo.

            

„Okamžitě přestaňte!!“ rozeznělo se místností vzteklé zařvání. Všichni jako na povel ztuhli jako sochy, hůlkami však stále mířili jeden na druhého. Alice jako jediná nedržela hůlku a místo toho chránila svého pacienta vlastním tělem. Třásla se jako osika a ve tváři měla vepsaný strach z nastalé situace. Přesto svého svěřence odmítla nechat na pospas volně poletujícím kletbám. Ve dveřích stál Lupin s obličejem zkrouceným do téměř nepoznatelné masky hněvu.

„Nikdo-z-vás-se-ani-nepohne,“ odsekával jednotlivá slova, zatímco pomalu kráčel k Harryho posteli. Podíval se na ležící tělo, povzdechl si a pohlédl na Alici.

            

„Probudil se?“ Žena němě přikývla.  Remus si povzdechl znova.

„Pusťte ho Alice, než způsobíte ještě víc problémů. Věřím, že vás upozornili na speciální podmínky tohoto pracoviště? Všichni spusťte hůlky!“ štěkl nekompromisně a obrátil se zpět na bystrozory. Každého z nich přejel zkoumavým pohledem. Počkal, až tak všichni učinili a dokud Alice poslušně neodstoupila od těla pacienta. Remus si unaveně promnul spánky, a na chvíli se podíval jen tak do stropu. Poté se zhluboka nadechl a vrátil se pohledem mezi přítomné.

„Tak a teď… mi doprdele řekněte, který z vás je Harry.“

***

Uplynul celý týden, než Harry poprvé rozlepil oči od procitnutí ve Voldemortově sídle. A co na to říct, skončilo to katastrofálně, jako většina jeho probuzení tento rok. Podle všeho jeho duše nebyla pevně ukotvená v těle. Ginny Weasleyová ho totiž sice obětavě doplňovala, ale to nic neměnilo na faktu, že byla mrtvá a na tento svět už nepatřila. Harryho duši udržovala, ale paradoxně ji také táhla ven, za hranice jeho těla, jelikož pro ni bylo přirozené „jít dál“. Zatlačit zpátky ho zvládali jen dva lidé. Z toho jeden z nich byla persona non grata alias Severus Snape. Tedy technicky vzato, jediný, kdo mohl v kritických případech zachraňovat situaci byl Brumbál. V konečném důsledku to vypadalo tak, že většina jeho lékařských prohlídek probíhala z bezpečné vzdálenosti a za asistence magických předmětů. Od incidentu při jeho probuzení, vstupovala do očí přítomných kouzelníků děs a hrůza a jejich tváře opouštěla barva, pokud byla vyžadována vzdálenost menší než jeden metr. Všechno naštěstí zjednodušoval fakt, že Harry se až nečekaně rychle dával zpátky do kupy. Jako by jeho tělo chtělo rychle zapomenout na všechny útrapy, kterými bylo nuceno projít. Atmosféra na pracovišti byla tak den ode dne lehčí a optimističtější, jak Harry čím dál méně připomínal atrakci z domu hrůzy, které každoročně vyrostly po celé Británii při oslavě Halloweenu, a onen nešťastný incident pomalu ustupoval do pozadí.

Lékouzelníci si mohli gratulovat. Dělili je pouhé dny od toho, kdy jejich práce bude kompletně završena a Harry bude moci být po fyzické stránce prohlášen za zdravého až na podváhu, na které se ovšem pracovalo a potřebu dlouhodobé rekonvalescence. Celkově se jednalo zhruba o tři týdny intenzivní léčby, v průběhu kterých byl Harry upoután na lůžko. V posledním týdnu už navzdory doporučení lékouzelníků trávil mimo postel. Seděl v křesle nebo na okenním parapetě nebo šoural po pokoji a připomínal si jaké to je používat vlastní nohy, což ho stálo několik pádů a pár modřin na rukou i na nohou. Nehodlal však být nemohoucí věčně.

Brumbál ho v průběhu posledního týdne navštívil několikrát. Poprvé také uznal za vhodné seznámit ho s některými skutečnostmi, což byl skvělý pokrok, vzhledem k tomu, že ho předtím odmítal seznámit s jakýmikoliv skutečnostmi a Harry byl nucen setrvat v naprostém informačním vakuu. Vlastně s ním kdokoliv odmítal mluvit o jiných tématech, než jestli se dobře vyspal, jestli ho někde něco nebolí, jestli nemá hlad a jestli nepotřebuje na záchod. Začínal toho mít tak akorát dost a chystal se sjet prvního člověka, který mu přijde pod ruku, když se ukázal Brumbál a konečně prolomil informační embargo. Co se stalo spolu nemuseli dopodrobna rozebírat, Harry znal vše potřebné z vlastních, Severusových a Ginniných vzpomínek. Albus se ho na některé události doptával a pro sebe si sem tam kývl, jako by se mu potvrdilo něco, co už dávno věděl nebo přinejmenším tušil. Nebelvír se svíjel jako červ na plotně, jak se snažil kličkovat mezi Brumbálovýmy otázkami. Vztah (nebo spíš nevztah) se Snapem pro něj byla otevřena rána, do které ředitel svým vyptáváním sypal sůl. Nutil ho vzpomínat na věci, u kterých chtěl předstírat, že se nikdy nestaly, natož o nich někomu detailně vykládat. Navíc se za každou cenu snažil nepošpinit svým svědectvím svého profesora víc, než už v očích ostatních byl. Což nebylo zase tak těžké, protože víc už to v informovaných kruzích ani nešlo. To však Harry nemohl vědět ani to jak široká tato základna lidí, kteří věděli díky drbům příliš mnoho, byla.

Mladík měl ve své samotě přerušené pouze lékařskými prohlídkami (zákaz nebyl vyhlášen pouze na informace, ale i na osobní návštěvy) čas přemýšlet. Nemohl stáhnout Snapea ještě víc ke dnu. Rozhodl se za něj bojovat, pokud to bude potřeba. Přitom ale doufal, že už ho v životě neuvidí. Severus Snape pro něho představoval ztělesnění jeho vlastní bolesti, viny, studu, bláhovosti a domýšlivosti, která ho málem stála vše. Nevěřil, že se mu bude schopný ještě někdy podívat do očí. Severus Snape byl nevinný. Všechno to byla jeho vina. Myšlenka na něj ho však rozklepala strachy stejně silně jako ho myšlenka na Voldemorta rozpálila nenávistí. Možnost, že by se s ním střetl v něm vyvolávala panickou hrůzu. Věděl jistě, že kdyby ho potkal na chodbě na patě se otočí a uteče do toho nejtemnějšího kouta. Svět s ním ale nehodlal jednat v rukavičkách.

Brumbál věděl, že svými dotazy Harryho rozrušuje. Nicméně potřeboval vědět, jak mladý nebelvír vnímá situaci. Již od jeho krátkého procitnutí v pevnosti se prosazoval za lektvaristovu nevinnu. Nyní, když měl možnost ředitel analyzovat všechny informace, doufal, že svůj názor nezměnil. Protože pak bude všechno jednodušší. Ne, co si to namlouvá, nebude to jednodušší. Kola osudu ty dva semlela a ještě zdaleka s nimi nebyla hotova. Albus nenáviděl sám sebe za to, jakých zpráv musel být poslem. Ještě však nebyl ten správný čas. Místo toho začal mluvit o více aktuálních záležitostech, které měl Harry právo vědět a pak které Albus chtěl, aby Harry věděl. Jako to, že Severus Snape té noci a vlastně celou dobu bojoval proti nadvládě nad černou magií a že opravdu nechtěl způsobit Harrymu tolik bolesti. Dále, že vzhledem k tomu, že Severus nejednal z vlastní vůle a že sám Harry podporuje jeho nevinnu, lektvarista nebude trestně stíhán. To, co Brumbál nedodal byl fakt, jakou páku v procesu rozhodování tvořilo to, že Zmijozel drží kousky Harryho duše, což v konečném důsledku nejvíce přispělo ke zpečetění jeho svobody. Proces opětné kompletace zabere čas a Severus rozhodně nemohl být popraven ani po tu dobu nemohl hnít někde v kobce nebo žít v podmínkách, které by ho oslabily. Přesto nebylo pochyb, že mnozí budou chtít napíchnout Severusovu hlavu na kůl, až se dozví jedinou možnou cestu, jak dát Harryho duši zase dohromady. Merlin je všechny chraň. Raději přešel na další témata.

Ginny Weasleyová měla monumentální pohřeb, na který přišli desítky lidí. Byla uložena v rodinné hrobce Weasleyů a posmrtně jí byl udělen Merlinův řád prvního stupně. Poté se dostali k tomu, co se dělo, když byl Harry zakletý v ledu. Nebelvír mnohé věděl ze vzpomínek Ginny. Všichni na něho zapomněli jako by nikdy neexistoval. Když se však jeho duše vrátila do těla, celý svět si na něj vzpomněl jedním obrovským, bolestivým a děsivým skokem. Toho dne všichni propadli panice. Brumbál bleskově mobilizoval jednotky Fénixova řádu, poté, co nalezl Komnatu Nejvyšší potřeby prázdnou, jen s jistými vzpomínkami Ginny Weasleyové uvězněnými v ledu. Týdenní věštec vydal ještě toho dne speciální vydání – Chlapec-který-přežil! Sen nebo realita? Británie prober se! – a obyčejní lidé byli v naprostém šoku. Vyděšení k smrti ztrátou paměti, ba co víc, kousku vlastní reality. Čím více byli Harrymu blíže, tím hůře to nesli. Titulní stranu dalšího vydání zabírala Ginny Weasleyová – Dívka-která-nezapomněla! Navždy v našich srdcích. – s její obrovskou fotografií a příběhem, nad kterým brečeli mnozí. Po celé Británii pro ni lidé toho večera zapalovali svíčky a rozsvěcovali hůlky. Samozřejmě její příběh ve Věštci nezahrnoval žádné detaily toho, co se doopravdy Harrymu stalo. Oficiální verze byla, že se ho koncem prosince zmocnil Pán Zla a měl ho ve svých spárech, dokud ho hrdinná milující dívka nezachránila a neobětovala při tom svůj život pro vyšší dobro. Svým způsobem to byla pravda. Kouzlo slov umožňovalo i té nejkrutější realitě proměnit se v červenou knihovnu.

Nyní celým kouzelnickým světem lomcovali dvě věci. Neznámý osud Harryho Pottera, o kterém od procitnutí kouzelnické společnosti nebyly žádné zprávy, jen to, že je opět v rukou spojenců, a stupňující se válka, která se rozhořívala mocným plamenem už od chvíle, kdy Harry zmizel ze scény. V úzkém kruhu kolem Harryho pak vystupoval ještě palčivější problém. Jeho stav. Ano, fyzicky se mu dařilo čím dál lépe. Dařilo by se mu však mnohem lépe, kdyby nevyskakoval z těla pokaždé, když se ho někdo dotkne, kdyby jeho duše byla kompletní a nešířila bolest a chlad jeho tělem i mimo něj. Harry si nestěžoval, ale Brumbál měl jednak Severusovu výpověď (slovní i pomocí nitrozpytu) a jednak se sám na krátký okamžik ocitl v Harryho hlavě, když ho vpravoval zpátky do těla po incidentu, který nechtěně způsobil krátce po svém probuzení v Útočišti. Vzhledem k tomu kolikrát a do kolika těl stihl přeskočit, než se k němu dostal, náprava byla krapet složitější než v případě slečny Tonksové. Harry na tom byl špatně. Nebyl však hodinový strojek, aby bylo možno ho rozebrat, spravit jedním mávnutím hůlky a zase smontovat zpátky, aby okamžitě šlapal jako nový. Poškození byla rozsáhlá. Albus si každý den musel jako mantru opakovat nutnou posloupnost Harryho uzdravení, aby se uklidnil, že má vše pod kontrolou a mohl alespoň na pár hodin usnout.

Tělo již bylo téměř v pořádku. Kůže byla bílá jako sníh, ale neprosvítalo jí nic, co by nebylo přirozené, chlapec ztratil na váze v tucích i svalech, měl podváhu stejně jako tehdy, když přišel do Bradavic poprvé a vykrmit ho zabralo značný čas. Lékouzelníci ho však ujišťovali, že vzhledem k tomu, že změna k horšímu byla náhlá, dosáhnutí původního stavu by taktéž měl být rychlý proces při správné dietě a cvičení. První fázi tak měli v podstatě za sebou. Další fáze se Albus děsil. Vykonat ji však bylo třeba…

S Harrym ten týden mluvil často a dlouho, probírali všechny možné záležitosti a Harryho tvář se střídavě rozjasňovala, temněla, či rozpačitěla v závislosti na tématu. Několikrát se stáhla bolestnou úzkostí, vinou, obavou či vyloženě strachem. Ředitel nedokázal popsat, jak ho z toho bolelo u srdce, nebelvír tím o sobě prozrazoval zřejmě víc, než by si přál. Tyto situace totiž nastaly jen v případě, když se bavili o Ginny Weasleyové a její rodině, nebo o Severusovi Snapeovi. Albus se snad nikdy necítil vnitřně rozervanější. Věřil, že chápe Harryho pocity vůči jeho profesorovi lektvarů. Jak se člověk může nebát někoho, kdo mu tolik ublížil?  On sám nedokázal odsoudit Severuse ve svých očích, ačkoliv k tomu měl ze začátku blízko. Byl hrdý na svého svěřence za to, že potlačil své pocity logickým úsudkem, který kázal ve zmijozelovu nevinu. Bylo mu z toho však zároveň neskutečně smutno. V těchhle okamžicích si připadal jako stařec, kterým se stal. Slabý a neschopný.

***

Hermiona stála před nízkou cihlovou budovou. Vypadala jako nějaké zemědělské stavení. Vlastně tu žila mudlovská rodina, která zde chovala pár koní, krav a ovcí. Zvířata postávala v okolních ohradách a nezúčastněně je pozorovala, zatímco přežvykovala stébla trávy. Uslyšela za sebou prásknutí a mírně nadskočila.

„Tak jsme tady. Vítejte v Útočišti.“ Pronesl za ní hlas Remuse Lupina, který sebou právě přenesl Rona z Grimmauldova náměstí. Nacházeli se na naprosto neznámém místě, jehož lokace podléhala nejpřísnějšímu utajení. Mohl to být anglický venkov, Wales nebo dokonce Irsko. Nebyl důvod nad tím moc přemýšlet, jelikož tohle místo i to, jak se sem dostali zapomenou ve chvíli, kdy opustí jeho kouzly vytyčené hranice a nevzpomenou si, dokud je sem někdo opět asistovaně nepřemístí. Ron uchopil Hermionu za ruku, zatímco se sám postavil vedle ní, aby si to místo prohlédl.  Útočiště. Jedna ze tří základen v posledních měsících vybudovaná Fénixovým řádem. Jak její název napovídal, sloužila k tomu, aby poskytla dočasnou pomoc a úkryt lidem, kteří se ocitli v ohrožení života a nedokázali se ochránit sami. Jednalo se většinou o kouzelnickou inteligenci, na které spočinulo Voldemortovo oko pro jejich schopnosti. Lékouzelníci, lektvaristé, osoby z oblasti kouzelnického výzkumu. Nebo zde žili lidé, které ohrožovalo zapojení jejich blízkých do boje proti Pánovi Zla. Selekce pro to, kdo se zde bude moci ukrýt však byla tvrdá a cesta do Útočiště vedla přes jinou základnu Fénixova řádu – Výslechovnu. Nikdo nechtěl dobrovolně do Výslechovny. Pobyt na tom místě nebyl ani zdaleka tak příjemný, jak by si jeden přál.

„Myslíš… myslíš, že nás rád uvidí?“ zajíkla se Hermiona, která se náhle neměla k tomu, aby udělala další krok vpřed. Místo toho jen křečovitě svírala Ronovu roku a zírala na dveře stavení, jako by to byl vchod do jámy lvové. Uplynul celý měsíc od chvíle, kdy se všichni jako mávnutím proutku náhle vzpomněli, že existuje nějaký Harry Potter. Sníh roztál, stromy se pokryly listím a začínaly na nich pučet první květy. Ron s Hermionou strávili několik dní na ošetřovně, protože návrat vzpomínek jim málem rozstřelil hlavu. To však bylo nic v porovnání s pravdou, která je naprosto zdevastovala. Zapomněli. Zapomněli na svého nejlepšího a nejdražšího přítele. Nechali ho napospas Voldemortovi. Několik měsíců!! Oba dva tehdy nepokrytě brečeli bolestí i žalem. Nikdy neměli takto selhat. Nikdy! Jenomže to nebyl konec strašných zpráv. Ginny byla mrtvá. Harry byl ve stavu, který nesliboval žádné světlé zítřky.  Nevěděli podrobnosti. Donesla se jim oficiální verze příběhu a oba dva věděli, že se za ní pravděpodobně skrývá něco mnohem, mnohem temnějšího. Všechny děti Weasleyů měly uši nastražené a v prvních týdnech se k nim doneslo mnoho děsivých informací, než Brumbál přinutil ty, co opravdu věděli, co se stalo, mlčet. Arthur a Molly byli jedni z nich. Ačkoliv při dožadování svých dětí o pravdu o Harrym jejich tváře bledly, sami ctili tajemství a přes jejich rty nepřešla jediná informace. Přesto Brumbál jisté jejich vědomosti magicky zapečetil. Od té doby i kdyby chtěli, nemohli vyzradit jedinou informaci, která se týkala okolností Harryho stavu, pokud nechtěli v té snaze přijít o život. Byla to natolik tvrdá opatření, že mluvila za vše. Stalo se něco hrozného. A mohl za to Snape. To jméno vyvolávalo v řadách Brumbálových věrných odpor a hněv. Mnozí si při zaznění toho jména uplivli a rukou sjeli po rukojeti své hůlky. Severus Snape však nebyl vzat do vazby ani nijak trestně stíhán. Bylo to matoucí a nikdo tomu pořádně nerozuměl. A ti, co měli alespoň částečnou představu o tom nemohli ceknout ani slovo.

„Bude to v pohodě,“ odpověděl Ron třesoucím se hlasem, který popíral, že by jakkoliv věřil tomu, co právě řekl.  Lupin jim každému položil ruku na rameno.

„No, když tu budeme stát, tak to nezjistíme. Nepochybuju o tom, že vás Harry rád uvidí. Takže jdeme!“ strčil do nich jemně a přinutil je vykročit kupředu. Když vkročili dovnitř, mudlovská rodina, která tu žila právě obědvala. Prošli kolem nich, aniž by jim kdokoliv ze šestičlenné rodiny věnoval pohled. Vůbec je nevnímali, jako by jim kuchyní neprošli právě tři cizí a podivně oblečení lidé. Lupin přešel ke dveřím, které Hermiona odhadovala, že můžou vést tak leda do spižírny a hůlkou na ně vykreslil nepravidelný a vlastním životem žijící obrazec, zatímco si něco mumlal. Nakonec na dveře zatlačil a ty se se skřípěním otevřely. Před nimi byla chodba, jejíž konec byl v nedohlednu. Po jejích stranách byly v pravidelných odstupech dveře. Minuli jich asi dvacet, než konečně jedny otevřely, jen aby se před nimi objevila další chodba. Tato však nebyla rovná, ale neustále se prudce kroutila. Další dveře, další chodba, dveře, chodba, dveře, chodba, schody byla příjemná změna. Hermioně se točila hlava a měla dojem, že chodí pořád dokola. Jenom chodby a dveře. Rovné chodby, kroutící se chodby, stoupající, klesající, jedna chodba měla dokonce tvar spirály. Dveře všechny vypadaly stejně. Tmavě hnědě, ze dřeva, pobité železnými pásy. Ron vedle ní vypadal, že se každou chvíli zastaví a začne mlátit hlavou o zeď, jen aby už nemusel pokračovat dál v cestě. Náhle se však Remus zastavil.

„Tak jsme tady,“ usmál se a zatímco zaklepal a vklouzl dovnitř, dal dvojici přede dveřmi chvíli na to, aby se dali dohromady. Zhluboka se nadechli a vydechli a dostali pod kontrolu nervozitu, která v nich gradovala už tolik týdnů. Pak se dveře otevřeli a jim nezbylo nic jiného než jít a čelit svému strachu.

***

Harry seděl na okenním parapetě a vyhlížel do zahrady. Podle všeho měl v tomhle určité privilegium, jen málo oken v desítkách pokojů, které Útočiště poskytovalo byl výhled do zahrad. Tohle asi nebyli v pravém slova smyslu zahrady, byl to ovocný sad. Jabloně prý. Byla polovina dubna a větve stromů byly pokryty malými poupaty. Ron a Hermiona ho dnes nepřijdou navštívit, protože dostali zákaz od vrchní lékouzelnice. Poté, co ho před dvěma týdny navštívili poprvé a Harry zjistil, že se setkání s ním obávali stejně tak jako on se obával setkání s nimi, nálada po pár okamžicích povolila a od té doby tu byli každý den. Vyprávěli mu, co se děje v Bradavicích, kdo koho zaklel, kde co vybouchlo a o čem se mluvilo. Tématem číslo jedna byl samozřejmě Harry. Vznikaly teorie na to, kde je a proč se ještě nevrátil do školy. Ronova nejoblíbenější historka, kterou vehementně podporoval bylo, že se Harry rozhodl po svých útrapách utéct z kouzelnického světa, kterému nic nedluží, s pěknou sestřičkou od sv. Munga. Druhá byla, že se jako Potter mstitel vypravil sám za nepřátelskou linii a pobíjí jednoho po druhém své nepřátele, to Ron podporoval taky, ta byla dobrá, přidával k tomu, že pak jí a pije z lebek svých poražených nepřátel. Hermiona byla praktičtější a raději řešila, jak nyní Harry dožene všechny zameškané vědomosti. Přinesla mu všechny učebnice, aby si je mohl pročítat, kdyby měl dlouho chvíli. Harry si nemyslel, že někdy bude mít až tak dlouho chvíli, aby otevřel třeba knihu „Historie trollích válek“ nebo „Lektvary pro tupouny“. Při pomyšlení na lektvary ho myšlenky nutně dovedly na Snapea. Podle všeho dál učil na Bradavicích lektvary a vykonával práci pro řád. Na první pohled se tedy nic nezměnilo. Jeho přátelé však jméno profesora lektvarů opatrně obcházeli a Harry se musel sám sebe tázat, co všechno ví? Brumbál mu řekl, že většina kouzelníků včetně jeho přátel zná pouze oficiální verzi příběhu. Jen pár pečlivě vybraných jedinců pak plnohodnotně znalo situaci týkající se jeho zdravotního stavu. Varoval ho však, že než stihl zakročit, rozneslo se všemi informačními kanály různé více či méně pravdivé drby. Jeho přátelé se ho neptali na to, co se stalo, i když bylo vidět, že přímo prahnou po tom, aby se to dozvěděli. Harry se však necítil připraven mluvit. O ničem z toho, co se stalo a co udělal. A nevěděl, jestli vůbec někdy bude. Věděl, že tím mezi ně staví zeď. Možná to ale nakonec bylo to nejlepší možné řešení. A tak pokud to šlo, odváděl řeč jinam.

A právě vzhledem k tomu, že u něj jeho přátelé trávili tolik času, byli nyní na dobu neurčitou vykázáni z Harryho přítomnosti, protože nebelvír podle vrchní lékouzelnice musel také odpočívat a léčit se! Pokud by to bylo na ní, připoutala by ho k posteli ještě na týden. Alespoň. Už tak se jí nelíbilo, že její svěřenec vypadal, jako by utekl z Azkabanu, a to ne pro to, že měl pruhované pyžamo. Mohli za to okovy, které měl na zápěstích a kotnících. Brumbál tomu říkal náramky, nicméně to zcela jednoznačně byly okovy. Něco, co je z oceli, má to pět centimetrů na šířku a dva centimetry na tloušťku, nemohly být náramky, ani kdyby se magické runy které do nich byly vypáleny považovaly za ozdobnou dekoraci. Dostal je tak týden nazpět, kdy je dokončil výzkumný tým lidí, sídlících v Útočišti, a Brumbál usoudil, že je již Harry dostatečně připraven zvládnout nějakou menší zátěž. Jedním z primárních důvodů, proč to byly okovy a ne náramky, byl účel, kterému sloužili. V podstatě věznily jeho duši v těle. Zabraňovaly jeho skokům a lidé se ho nyní mohli bez problému dotýkat, aniž by jim oběma hrozila vážná psychická újma. Podle všeho si kvůli tomu pár lidí poleželo na ošetřovně, nejdéle Tonksová a nebelvír kvůli tomu doteď trpěl výčitkami svědomí a omlouval se Remusovi, kdykoliv k tomu měl vhodnou příležitost. Když se Harry zeptal Brumbála, jestli tyhle „super“ vymoženosti bude muset nosit po zbytek života, k jeho úlevě odpověděl, že ne. Výraz, který probleskl na jeho tváři, však v Harrym vyvolal dojem, že to poslední, co by měl cítit je úleva.

První týdny většinu času prospal, ale nyní už se cítil mnohem lépe a nudil se. Z pokoje nemohl. Respektive, ten pokoj nebyl zamčený, mohl z něj vyjít a štrádovat si to celým Útočištěm, jak se mu zachce, ale za dveřmi jeho pokoje byly jen chodby a dveře a dveře a chodby. Stačilo mu ztratit se pouze jednou, aby neměl chuť to opakovat. Bez průvodce se člověk v tomto kouzly opředeném bludišti prostě nikam nedostal. Měl k dispozici ložnici a koupelnu. V ložnici byla postel, která vypadala, že ji dotáhli ze sv. Munga (kovová, bílá, maličko obouchaná), noční stolek, malý jídelní stolek, židle a křeslo. V koupelně vana, záchod, umývadlo, klasika. Všechno ve světlých barvách. Nenadchne, ale neurazí. Všechno bylo lepší než přístěnek na košťata. Jídlo se mu na stole objevovalo a mizelo v pravidelných intervalech. Začínal se cítit jako v kleci. Ne, cítil se jako v kleci. Kdy ho konečně pustí? Věděl, že se svým stavem řadí mezi komplikovanější případy, ale zatímco on tu lelkuje svět venku se nepřestal točit a Harry odmítal pasivně čekat a sledovat, jak nabývá den ode dne tmavšího odstínu. Chtěl se vrátit. Chtěl bojovat.