Draco stál nedaleko parketu v hloučku zmijozelů a sledoval dění. Rozruch, který způsobil příchod Harryho Pottera, se mu vůbec nelíbil. Nemohl si nevšimnout chtivých pohledů, kterým ho někteří studenti častovali. Zamračil se. Novina, že je nebelvír gay se šířila jako lavina. Dracovi to před pár hodinami vyžvanil jeden zmijozel, který to slyšel na večeři od havraspárského stolu. Zdálo se, že Draco má ve svém rybníčku konkurenci. Nenápadně si Harryho, který právě zaplul k nejbližší punčové míse, prohlížel. Pohled na jeho zadek v upnutých rudých kalhotách zvýšil tep nejednomu mladíkovy a hruď v rozhalené košili přímo žadonila o to, aby ji někdo polaskal. Rozhodně nebylo těžké udělat si z Pottera objekt sexuální touhy. Nebelvír však vypadal, že si situaci kolem sebe neuvědomuje nebo neví, co si počít. Z potencionálního lovce se stává kořist. Nebelvír bude mít pernou noc. Draco se rozhodl lovu nezúčastnit. Ušklíbl se. Pozorovat to bude mnohem zábavnější.
Harry brzy zjistil, že nemá kam utéct. Na každém kroku ho provázely něčí oči, svlékající ho pohledem. Opět si připadal, jako lovná zvěř. Rychle zjistil, že zatímco dívky snily o romantice a věčné nehynoucí lásce, přítomní homosexuálové přemýšleli, jak se mu nejrychleji dostat mezi nohy. Ačkoli většina z nich by normálně upoutala Harryho pozornost, nyní by se rád proměnil v mouchu a uletěl. Jak on nesnášel pozornost! A celé to bylo kvůli tomu, že je tím chlapcem-který-přežil. Zhnuseně si uvědomil, že pro dnešní večer je zřejmě hlavní cenou v tombole. Vlastně z toho měl opravdu mindrák. Všichni kolem viděli jenom Harryho Pottera, Vyvoleného, toho, který ukončí utrpení, porazí Pána zla. Harry Potter, hrdina, kterého když sbalím, dostanu se do Síně slávy! Kdo uvidí Harryho Pottera, obyčejného kluka se stejnými touhami a přáními jako mají ostatní? Byl zklamaný vývojem událostí… Alespoň, že Ron s Hermionou se dobře baví, pomyslel si, když je zahlédl na parketě. Hermioniny šaty se změnily a teď jí byly nad kolena, takže mohla nevázaně tancovat a nestrachovat se, že si je kvůli jejich délce poškodí. Harry se k nim nepřidal. Nechtěl znovu zažít ten pocit, kdy se k němu ze zadu přitiskne jeden z jeho „obdivovatelů“ a začne ho bouřlivě osahávat. Blížila se půlnoc, když se Harrymu udělalo nevolno. S pusou přitisknutou na ústa se co nejrychleji ze síně vytratil. Poté, co se vyzvracel, vypláchl si ústa a sesul se opřený o stěnu na podlahu. Cítil v nohách slabost. V rukou měl třes. Ve dveřích se objevila postava. Nemusel ani vzhlédnout, věděl, kdo to je.
Draco se pohyboval od jednoho kroužku známých k druhému a přitom sledoval probíhající štvanici. Jinak se to ani nazvat nedalo. Nadržení mladíci nabíhali Potterovi ze všech stran. Jejich snaha se však míjela účinkem. Ačkoli byl nebelvír nejprve nesvůj a vypadal skoro vyděšeně, brzy ho tato honěná na kočku a na myš přestala bavit. Od té doby se jeden mladík po druhém střetávali s chladným odmítnutím. Draco se bavil. Byl si zcela jistý, že v nebelvírových zelených očích zahlédl hněv, když se nedaleko kolem něj protáhl, aby se dostal k míse punče. Nebelvír tedy rozhodně neměl náladu na hraní. Zmijozel se musel zasmát. Jaké zklamání to musí pro jeho dobyvatele být. Harry Potter se opět stával pouze nedostižným snem. Ačkoli nevěděl proč, tato skutečnost mu dělala neskutečně dobře. Kolem půlnoci mu úsměv ztuhl na rtech. Zahlédl Pottera, jak se napůl klopýtaje, napůl utíkaje vypotácel ze síně. Do prstenu na jeho ruce se po dlouhé době vlilo slabé teplo. Našel ho na záchodové umývárně. Seděl na podlaze opřený o zeď. Oči měl zavřené. Když uslyšel jeho kroky, pootevřel je.
„Nic mi není, vrať se zpátky na párty, tam je určitě lepší zábava,“ řekl, aniž by se na něho podíval. Draco se zastavil ve dveřích a nehýbal se. Všiml si, jak se nebelvírovi třesou ruce. Harry se na něho podíval.
„Vypil jsem asi hodně punče, to je všechno.“ Draco měl vcelku přehled, kolik toho nebelvír vypil a na to, aby skončil tady, to nestačilo.
„To si nemyslím,“ odpověděl a došel až k Harrymu. Zkoumavě se na něj zahleděl. Vypadal docela v pořádku až na třes v rukou a fakt, že pravděpodobně zvracel, jinak by se neuchyloval na pánské záchody. Dřepl si k němu a ze skryté kapsy vytáhl nádobku, ve které byly bílé kuličky. Natáhl ji k Harrymu.
„Na, vezmi si.“
„Co to je?“ ptal se nedůvěřivě Harry. Draco si pobaveně odfrkl.
„To je na svěží dech, Pottere, neboj se, nic magického v tom není. V sále tě čeká spousta nápadníků a i ty musíš vědět, že zvracení nepřijde nikomu sexy.“ Harry si váhavě vzal a dal si jednu kuličku do úst. Musel uznat, že to mělo lepší účinek, než když si ústa jen vypláchnul vodou. Po jazyku se mu rozlila příjemná svěží chuť.
„Díky, každopádně do síně se vracet nehodlám, pro dnešek toho mám plné zuby.“ Draco mu to byl ochotný věřit. Ale nechat ho tu jen tak nemohl.
„Myslel jsem, že takový zájem oceníš. Harry Potter si přece nezaslouží míň než davovou pozornost,“ ušklíbl se Malfoy a Harry po něm hodil rozzuřený pohled.
„Jistě, to je to, co všichni vidíte. Harryho Pottera, senzaci, celebritu, většinu těch kluků v síni si myslí, že když se se mnou vyspí, budou slavní! Já nejsem žádná cena pro vítěze, Malfoy!“ Draco se díval Harrymu do rozzuřených očí a uvědomil si, že by se v té smaragdové zeleni mohl snadno ztratit.
„Ne, to nejsi,“ odpověděl jemně, až se Harry překvapeně zarazil.
„Ne, nejsem,“ přitakal a nejistě se na Malfoye zahleděl. Teprve teď si začal všímat, co má na sobě. Měl košili podobně rozhalenou jako on, i když víc decentně a až na stříbrnou šerpu kolem pasu byl celý v přiléhavé černé.
„Říkal jsem ti, že můžeš jít, dnes nepotřebuji zachraňovat.“ Draco pozvedl obočí.
„Ne, to jistě ne, nicméně to vypadá, že potřebuješ pomoct vstát.“ Harry jen nerad přiznal, že má pravdu. Nohy měl teď stejně roztřesené jako ruce. Zmijozel ho uchopil pod ramena a vytáhl ho do stoje. Když se Harry málem opět sesunul k zemi, přitiskl ho vlastním tělem ke zdi. Nebelvír si všiml, že je o půl hlavy menší než jeho zachránce. Vzápětí si uvědomil tlak Dracova vypracovaného těla. Srdce mu začalo divoce tlouct. Polkl.
„Myslím, že už mě můžeš pustit,“ zachraptěl po chvíli a udělal chabý pokus vymanit se ze sevření, ze kterého se mu začínala točit hlava.
„Myslím, že ne,“ Draco Harryho propaloval očima. Nebelvír si mimoděk všiml, že jsou břidlicově šedé. Překvapilo ho to, myslel, že jsou modré. Harrymu vyschlo v krku, a jak oplácel Dracovi pohled, jeho mozek se měnil v rozbředlou kaši.
„Já,“ vydechl, ale víc už nestačil, jelikož se Dracovi rty přitiskly k jeho. Harry vyjekl, ale vzápětí ho strhla touha, jakou doposud nepoznal. Když mu do úst vnikl zmijozelův jazyk začal Harry polibek náruživě oplácet. Jediné na co v tu chvíli dokázal myslet, byly Dracovi horké rty a to, jak dokonale líbá.
„Harry?“ ozvalo se ode dveří a Malfoy se od Harryho divoce odtrhl. Ve dveřích stála Hermiona rudá až po kořínky vlasů, když si uvědomila, do jaké situace se dostala.
„Já se omlouvám, měla jsem strach, že se ti něco stalo, když jsem tě v síni už dlouho neviděla, já mě nenapadlo, že,“ zajíkla se neschopná pokračovat. Draco mezitím Harryho pustil, když se ujistil, že se tentokrát udrží na nohou. Kouzlo okamžiku bylo pryč.
„Grangerová,“ kývl jí chladně Malfoy a poté, co letmo střelil pohledem po Harrym, opustil místnost. Hermiona stála ve dveřích jako opařená, rudá jako pivoňka.
„Harry? Co to mělo… co to mělo znamenat? Ty a Malfoy, já… vždyť se nemáte rádi.“ Harry, který se jen pomalu vzpamatovával z nedávné situace, pokrčil rameny.
„Já… my… Byl bych rád, kdyby sis to nechala pro sebe, Hermi, cos tu viděla.“ Harry sám nevěděl, jak se vyrovnat s novými pocity, které se v něm rodily, natož, aby se to zase rozkřiklo po celé škole. Hermiona se stále ještě tvářila rozpačitě.
„Dobře, Harry… já, samozřejmě, že si to nechám pro sebe. A je to samozřejmě tvoje volba, s kým… s kým, co budeš mít, chci, abys věděl, že to jako tvoje kamarádka respektuji.“ Harry se na ni vděčně usmál. Hermiona byla vždycky úžasná.
„Díky, Hermi.“
Harry ležel na posteli a zíral do stropu, zatímco mu v hlavě vířila bouře pocitů. Líbal se s Dracem Malfoyem. Líbilo se mu to. Ještě teď cítil dotek jeho rtů na svých. Uvědomoval si, jak pěkně voní. Srdce mu udělalo kotrmelec, kdykoli ho teď na chodbě zahlédl. Harry se mu vyhýbal. Vůbec netušil, co si má počít, jak se zachovat. Co to tehdy vůbec bylo, v té umývárně? Proč ho zmijozel políbil? Proč mu Harry polibek opětoval? Proč jemu? Harry by byl raději, aby se to nestalo. Nyní nebyl schopný myslet na cokoli jiného. Myslel jenom na jejich polibek a na to jak strašně by to chtěl zažít znovu. Chtěl se líbat s Malfoyem, toužil po něm. Bylo to absurdní.
Po nedělním měření a odebírání magie si Harryho v pondělí zavolal Brumbál do ředitelny. Teprve jeho slova vymazala na krátko Dracovu tvář z Harryho myšlenek. Jediným dalším přítomným člověkem byl Snape. Co ten tu dělá?
„Harry,“ pozdravil ho Brumbál a pokynul mu, aby se posadil. To, co vzápětí řekl ho, ale z křesílka opět zvedlo.
„Známe příčinu tvého stavu, Harry. A to již se stoprocentní jistotou!“
„Cože?!“ Harry vyskočil.
„Posaďte se, Pottere.“ Zpražil ho pohledem Snape. Harry se na něho zamračil, ale uposlechl.
„Ano, Harry, je to tak. Díky pravidelné kontrole tvého stavu a za pomoci Severuse jsme vyřešili záhadu tvého stavu. Podezření jsme měli už déle a nyní se to potvrdilo.“ Harry si Brumbála prohlížel. Ředitel ze svého objevu zřejmě neměl radost. Připadalo mu, jako by stařec za poslední dva měsíce zestárl o dalších deset let.
„Tvůj stav nebyl zapříčiněn nikým jiným, než samotným Voldemortem, Harry.“ Nebelvír otevřel překvapeně pusu.
„To není možné, jak by to tak mohl udělat, v poslední době jsme se vůbec nepotkali.“
„Není třeba, abyste se v tomto případě potkali, Harry. Voldemort pravděpodobně sám neví, co ti způsobuje.“
„Tak, jak tedy…“ nechápal Harry.
„Abych ti byl schopen zodpovědět tvou otázku, musíme se vrátit na úplný začátek tohoto příběhu. Tehdy, když si jako malý Toma porazil, část jeho životní síly se nadobro vytratila, stejně tak jako část jeho duše, které se musel vzdát, aby byl schopen přežít. Od té doby jste spolu spojeni, jak už jsi sám zjistil minulý rok. Nedlouho poté, co Voldemort znovu povstal, si uvědomil, o co všechno byl tenkrát před šestnácti lety připraven. Je neúplným, jeho duše je na cáry. Něco takového Harry si ani neumíš představit. Je to provázeno neskutečnou fyzickou i mentální bolestí, navíc tvá schopnost kouzlit je taktéž omezena. Voldemort je velmi silný kouzelník a do minulého roku to byl schopen snášet. Poté, co se však pokusil převzít nad tebou kontrolu a nepodařilo se mu to… Stálo ho to příliš mnoho sil. Musel rychle něco vymyslet. A nebyl by to Tom, kdyby nepřišel s něčím zcela obludným. Rozhodl se, že svou duši „slepí“ a učiní ji kompletní.“
„Něco takového jde?“ ptal se nevěřícně Harry.
„Ano, Harry, ovšem cena je velmi vysoká a výsledek pouze dočasný. Jedná se o krvavý rituál, kdy obětuješ magicky nadaného člověka. Jeho magie a duše, kterou potřebuješ, vstoupí do tebe a zaplní prázdná místa. Toto kouzlo má však i druhou stranu mince. Voldemort do sebe vstřebává jen pozitivní a životodárnou energii, zbytek ale také musí někam odejít. Tím, že Voldemort trhá duše ostatních kouzelníků ve snaze obnovit tu svou, znamená, že duše zemřelého nemůže odejít z tohoto světa. Pokud část duše a magie proudí na jednu stranu, druhá část na tu opačnou. Cílová stanice v tomto případě jsi ty, Harry. Znova a znova, jelikož Voldemort musí tento rituál pravidelně opakovat, aby nevyprchal účinek kouzla. Na rozdíl od něho, který duše pohltí, ty nejsi schopen svou část vstřebat, jelikož jsi kompletní. Pro části duší ostatních ve tvém těle není místo, nicméně to jak jich stále přibývá, je tlačí kupředu a instinktivně je to nutí parazitovat ve tvém těle a agresivně bojovat o prostor k přežití. O prostor, kde mohou přetrvat, dokud nebudou opět sjednoceny se svou druhou půlkou a nebude jim tak umožněn přechod na druhou stranu. Výsledek této snahy již znáš, Harry.“ Nebelvír na něj nevěřícně zíral. Takže on v sobě má střípky duší Voldemortem brutálně obětovaných kouzelníků? Jak dlouho už svoje tělo nemá jen pro sebe? A kolik, kolik duší jeho tělesnou schránku vůbec okupuje?
„Kolik kouzelníků už takhle Voldemort zabil?“ vydechl roztřeseně Harry. Ta představa byla obludná. Brumbál se podíval na Snapea. Místností se rozlehl jeho hluboký baryton.
„Pán zla obětuje každý týden jednoho kouzelníka. Což od doby, kdy před více než dvěma měsíci začal, činí devět kouzelníků. Nicméně na začátku září se rozhodl pro hromadnou oběť ve snaze zjistit, jestli to bude mít lepší, nejlépe trvalý efekt. Konečné číslo je tedy třicet čtyři.“ Harry otevřel pusu dokořán.
„Třicet čtyři?!“
„Ano, Harry, hromadná oběť měla za následek, že tvé tělo tento nával nemohlo unést a tvé srdce se zastavilo. Voldemort však zjistil, že i kdyby obětoval celý národ, výsledek bude stejný. Proto se již žádná hromadná oběť nekonala a tobě tak nehrozila náhlá smrt. Tvé tělo se na nápory cizí energie navíc začíná adaptovat, takže tvůj stav ve chvíli přenosu duší již nebývá tak kritický, i když ho stále velmi intenzivně pociťuješ.“
„Když už víte, co se se mnou děje, dá se s tím něco dělat?“ položil Harry otázku, na kterou si nebyl jistý, jestli chce znát odpověď. Brumbál si povzdechl.
„Ne, Harry, bohužel ne. Jen to, aby se do tebe ty duše dostaly, bylo provázeno nečistými, krvavými rituály. Ve snaze dostat je z tebe opět ven… Nenapravitelně by tě to poškodilo Harry. Na těle i na duši, pokud bys přežil. I kdyby se ty zlomené a rozcupované duše rozhodly odejít z tvého těla dobrovolně, lze očekávat katastrofální následky, pro tvou osobu.“
„Dobrovolně? Jak to myslíte dobrovolně?“ nechápal Harry.
„Tak, jak to říkám, Harry. Přešla do tebe značná část duševní síly jiných lidí. Duše je silný nástroj, je schopna rozhodovat sama za sebe, i když jí je jenom část.“
„A nešlo by se s těmi dušemi teda nějak domluvit?“
„Harry, musíš si uvědomit jednu věc. Řekl jsem sice, že duše mají svobodnou vůli, nicméně ty časti, co v tobě přebývají, jsou zničené a roztrhané, naplněné šílenstvím a bolestnou agonií ze své ztráty. Nedá se s nimi nijak komunikovat, cesta k nim je uzavřena jejich vlastním žalem, jejich vědomí je příliš hluboko, příliš vzdálené, aby k němu kdokoli z nás nyní dosáhl.“ Harryho náhle něco napadlo.
„Když u mě, hmm, přebývá tolik částečných duší, neměl bych tak náhodou hrát jako duha? Myslím tím, moje magie má zlatou barvu, ale jinak je k vidění jen krvavě rudá, neměl by mít každý z těch kouzelníků nebo kouzelnic mít svou vlastní barvu?“ Brumbál se na Harryho usmál.
„Jsi bystrý chlapče, máš pravdu. Rudá barva, kterou vidíš, patří Voldemortovi. Vlastní magie duší je zahalena v té jeho, jelikož to byl on, kdo konal rituál a přesouval je. Aby je mohl pohltit, musel je nejdřív obalit svou vlastní silou, aby je uvnitř svého těla mohl zpracovat a vstřebat. Ale neboj se, neznamená to, že máš v sobě i Voldemortovu magii, Harry. Barva, která obklopuje skutečnou podobu magie ostatních lze brát jako Voldemortovu osobní značku. Zanechání stop, pozůstatek jeho konání. Myslím, že už mi rozumíš.“ Harry přikývl.
„A je nějaký způsob, jak se Voldemortovi může podařit, to co chce, tedy opět být no, jak vy to říkáte, kompletní?“ Brumbál se Snapem si vyměnili pohled.
„Ano, je tu ta možnost,“ ředitel se na chvíli odmlčel a pak se na Harryho vážně zadíval.
„Aby Voldemort dosáhl trvalého výsledku, musí obětovat duši toho, kdo mu způsobil jeho utrpení. Byl jsi to ty, kdo ho porazil tehdy před lety, i když jako nemluvně. Potřebuje tvoji duši, Harry…“
Harry zamířil na místo, kde si mohl nejlépe utřídit myšlenky. Famfrpálový stadion byl v době mezi tréninky zcela tichým a prázdným místem. A byla to nejlepší možnost, jak být v kontaktu s něčím, co nebelvíra uklidňovalo, pokud nemohl přímo vyletět do oblak. Od té doby, kdy spadl ze svého koštěte, na něm sám nikde nebyl a rozhodl se nepokoušet štěstí. Ležel na dlouhé lavici na jedné z tribun a pozoroval mraky. Nebyl si jistý svými pocity, ale věděl, že rozhodně není v pořádku. Další a další příval špatných zpráv v něm zanechával stopu. Jak má být statečný a v pohodě, když sám Brumbál se tváří naprosto zoufale? Smrt mu šlapala na paty a Harrymu se tato skutečnost opět intenzivně probíjela do jeho myšlenek. Připadal si jako hmyz, na který se snáší velká bota připravená ho zašlápnout. Voldemortova bota, pravděpodobně…
Snažil se zpracovat všechny informace, kterých se mu dnes dostalo. Přemýšlel o kouzelnících, jejichž duše byly rozervány vejpůl. Agónii, o které mluvil Brumbál, si uměl jen stěží představit. Je to jako cruciatus? Horší? Při dlouhém používání kletby cruciatus oběť zešílí. Co se pak musí dít ze zbytky duší v Harryho těle, pokud je to utrpení horší? Třicet čtyři lidí. Harrymu se z toho dělalo zle. Přesto pro ně nemohl cítit tolik lítosti, kolik by si přál, vzhledem k tomu, že ho duše těchto lidí postupně stravovaly zaživa. Necelé dva roky života. Jedno však věděl jistě. Ať už se mu před smrtí podaří zabít Voldemorta nebo ne, jeho duši nedostane. Jeho ne…
Kapitola 18
„Soustřeď se! Tohle není dětská hra, Draco. Ovládnutí nitrobrany je pro tebe otázka přežití! Co se s tebou dneska děje? Jsi úplně mimo!“ Lál mladému zmijozelovi Snape a nevěřícně kroutil hlavou. Draco unaveně seděl na židli. Měl toho dnes dost. V nitrobraně dělal rychlé pokroky, ale dnes si připadal opět jako začátečník. Nedokázal se soustředit. Nedokázal se soustředit vůbec na nic. Jediné na co dokázal myslet, bylo…
„Postav se, zkusíme to znova. Legilimens!“ Polibek, nebelvírovi horké rty na jeho. Pohled jeho zelených očí, vůně jeho těla, touha… Nátlak na jeho mysl skončil dílem okamžiku. Severus na něho nevěřícně a překvapeně zíral. Draco se mu odmítal podívat do očí.
„Dnešní hodina je u konce. Můžeš jít,“ pravil prkenně Severus a zmizel ve své laboratoři. Draco věděl, co si jeho kmotr myslí. Jak dlouho bude trvat, než na to přijde Pán zla, když jemu stačil pouhý okamžik? A jak se to stalo, že se jeho kmotřenec náhle líbá s mladíkem, kterého nikdy nemohl vystát? Draco si to také neuměl vysvětlit. Proč to udělal. Proč tehdy Pottera políbil. Proč od něho nemohl odtrhnout zrak, kdykoli ho uviděl na chodbě. Co ho na nebelvírovi tolik fascinovalo? Co ho tolik přitahovalo… Rozčilovalo ho to. Nepřál si, aby na něho někdo měl takový vliv, obzvlášť někdo takový. Zoufale a marně přemýšlel, kdy se jeho vztah k Potterovi dostal až do tohoto bodu. Kdy se mu nebelvír dostal pod kůži? Připadal si jako chycený do pasti, která se kolem něho pomalu, nenápadně uzavírala a najednou sklapla. Harry Potter ho zcela neodolatelně přitahoval. Když se k němu o Halloweenu přitisklo jeho tělo a o tvář se mu otřel nebelvírův teplý dech jeho touha převzala vládu nad logickým myšlením. Nebýt příchodu Grangerové, kdo ví jak by noc skončila…
„Dnes budete připravovat lektvar na neutralizaci většiny běžných jedů. Tento lektvar není náročný na přípravu, i když věřím, že pro mnohé z vás to bude nadlidský úkol.“ Snape šlehl pohledem po Ronovi s Harrym. Harry ho však sotva vnímal, když sotva půl metru od něj stál Draco Malfoy. Ten zřejmě s pozorností problém neměl a nedával nijak najevo, že by si vzpomínal na to, co se mezi nimi odehrálo.
„Nuže začněte!“ přikázal profesor lektvarů a Harry si uvědomil, že prošvihl veškerou instruktáž.
„Eehm,“ obrátil se rozpačitě na Draca, aby si nechal potupně všechno zopakovat. Srdce mu začalo divoce bít, když zjistil, že ho zmijozel pozoruje.
„Já jsem…“ Harrymu se zadrhl hlas v hrdle.
„Neposlouchal, Pottere?“ doplnil ho Draco a pozvedl obočí. Perfektně upravené obočí, jak si nebelvír všiml, stejně jako celý Malfoyův zevnějšek. Když Harry neodpovídal, zmijozel si odfrkl.
„Na tom není nic nového. Nakrájej ten černý kořen a sleduj mistra při práci!“ usmál se samolibě Draco a pustil se do práce hned, co byl schopen odtrhnout zrak od nebelvírových zlobně našpulených rtů. Nejraději by je políbil. Ve třídě plné zmijozelů to ale nebyl nejlepší nápad. Nikdo nesměl vědět, že se něco změnilo, pokud chtěl Draco naživu vydržet déle než pár dní. Už tak to bude mít před Pánem zla těžké, jestli nezačne myslet na něco jiného než je Harry Potter. Po zbytek hodiny byl tedy stejně uštěpačný a jízlivý jako kdykoli jindy ve společnosti „prašivých nebelvírů“.
***
Harry se právě nacházel v komnatě Nejvyšší potřeby. Chtěl začít se svým tréninkem, ale nejdřív se musel dostatečně vyvztekat. Dnešní hodina lektvarů ho stála víc nervů než jindy. Malfoy se choval stejně nabubřele jako jindy a Harry začal téměř pochybovat, že to byl ten samý muž se kterým se líbal o Halloweenu. Nerozuměl tomu a zlobilo ho to.
Po chvíli se rozhodl přikročit k tréninku. Jeho technika se opět o něco zdokonalila a vzhledem k tomu, že už věděl, jak na to, čekal, že se mu rychle podaří dobrat se k cíli. Soustředil se. Zlaté plamínky mu vytryskly z konečků prstů a postupně obkroužily zápěstí. Poté pokračovaly směrem po předloktí k rameni. Harry musel napnout všechny síly, aby nezačal jásat a vše nezničil ve chvíli, kdy se mu magie začala šířit i dále po těle. Náhle však z jeho ruky vystřelil rudý provazec a jako bič se omotal kolem Harryho hrdla. Nebelvír se s přidušeným kašláním, jak ho proud nechtěné magie škrtil, sesul na kolena. Ačkoli jeho soustředění bylo narušeno, jeho vlastní magie stále jasně žhnula kolem jeho těla v náhle bojové pohotovosti. Harry hrábl rukou po krku a jako na povel vystřelila tím směrem i vlna zlatých plamenů, které obklopily rudý provaz, drásající Harryho kolem krku. Nebelvír viděl svůj odraz v nedalekém zrcadle, a tak mohl sledovat, co následovalo. Kolem jeho krku se začal rozprostírat dým, rudá magie vypadala jako by se začala tavit a přitom hlasitě syčela. Vzápětí se ozval trhavý zvuk. Stisk na Harryho krku se uvolnil. Před Harryho očima pomalu mizela škvařící se rudá koule. Kolem ní se mlhavě třepotala mechově zelená barva, která plynule navazovala na Harryho zlatou. Poté co rudá barva nadobro zmizela a veškeré Harryho soustředění již bylo tatam, zmizely společně i zlatá s mechově zelenou barvou. Harry nechápal, co se stalo a nejlepším způsobem, jak porozumět, pro něj bylo zkusit to znova. Podobná situace se opakovala zhruba pětkrát, než nebelvír uznal, že je již dostatečně přidušený. Nicméně mechově zelená barva se již neobjevila. Místo ní však Harry spatřil světle a tmavě modrou, oranžovou, fialovou a hnědou. Znal jediného člověka, o kterém věděl, že by mu to mohl být schopen vysvětlit. Musí najít Brumbála, pomyslel si Harry a otočil se ke dveřím, které se však náhle divoce rozlétly. Ve dveřích stál Malfoy a tvářil se zcela nepříčetně.
„Co tady sakra děláš?!“
***
Draco rázoval po chodbách a byl vzteky bez sebe. Už čtyřikrát ho prsten na jeho ruce vyburcoval, že Potter je v ohrožení života. Dřív než ho však mohl zmijozel najít, nebezpečí jako by pominulo a prsten přestal ukazovat směr. Když se to stalo po páté, byl již vzteky bez sebe, obzvlášť když ho prsten dovedl na místo, kde nebyl ani Potter ani kdokoli jiný. Zmijozel si začínal myslet, že prsten je rozbitý. V tu chvíli si však uvědomil, že toto místo zná. Přimhouřil oči podezřením. Co dělá Potter v komnatě Nejvyšší potřeby, že tam už pětkrát málem přišel o život?! Dostat se dovnitř bylo otázkou několika minut. Stačilo myslet na to, že se chcete dostat do místnosti s Harrym Potterem. Když ho uviděl stát uprostřed místnosti jako by se nic nedělo, až na to, že byl do půl těla nahý, což Draca rozzuřilo ještě víc, protože jeho tělo tento fakt nepřijalo bez odezvy, popustil zcela uzdu svému hněvu. Byl připravený dát mu pár facek a vymlátit z něho jeho nezodpovědnost, ať už tu prováděl cokoliv, ale Potterův výraz ho doslova přimrazil na místě. Oči měl rozšířené, hlavu nakloněnou na stranu, jako zvíře, které se snaží něco zaslechnout.
„Děje se něco?“ ošil se neklidně Draco. Vztek z něj rychle vyprchával. Nebelvír nereagoval. Náhle si zmijozel uvědomil, jak je okolní vzduch prosycen magií. Cítil to, i když nic neviděl. Měl dojem jako by mu na mysl tlačilo něco těžkého a mocného ve snaze prolomit jeho obranu, která se Dracovi automaticky zbudovala. Co se to tu děje?
Harryho oči oslepily zářivé barvy, obklopující postavu zmijozelského prince. Harry si uvědomil, že si nenasadil nazpět řetízek. Rychle po něm hmátl, když k jeho uším dolehla hudba. Ruka s řetízkem mu ochromeně klesla zpátky k tělu. Znal tu melodii. Byla to ta, která ho provázela ve snech. Ta, kterou od chvíle, co zmizela tak bolestně postrádal. Náhle se do Harryho uší vedrala jeho vlastní melodie, silnější než kdy jindy. Harry zalapal po dechu. Jeho a Dracova melodie se spojily. Nedoplňovaly se, spojily se! Harry byl jako ochromený. Nemohl se pohnout, mohl jenom poslouchat. Cítil, jak celé jeho tělo, mysl i duše odpovídají na magii, která nyní rezonovala místností. Harrymu vyklouzl řetízek z ruky. Cítil, jak ho jejich společná opojná melodie pohlcuje a unáší pryč. Harry netušil, co zapříčinilo tak silnou reakci, nicméně náhle si uvědomil, že to spojení musí okamžitě přerušit. Stále se však nemohl ani pohnout.
„Řetízek!“ zachrčel na Draca, který, jak se zdálo, nebyl ovlivněn. Když se mu kolem krku ovinul chladný kov, Harry vydechl úlevou. Bylo to pryč. Setkal se se znepokojenýma očima Draca Malfoye. Harry tentokrát mohl přímo číst v jeho tváři zmatek. Na vysvětlování teď ale neměl čas a i kdyby, sám tomu nerozuměl. Teď víc než kdy jindy musel najít Brumbála! Vyřítil se z místnosti se zmateným pohledem zmijozela v zádech.
Harry stál v ředitelně a sypal ze sebe slova, tak rychle, že mu bylo stěží rozumět. Brumbál se na něho zamyšleně díval. Když Harry skončil se svým výkladem, vyčkávavě se na ředitele podíval.
„Říkáš, že vaše melodie se spojila… Pokud to mělo takové následky, jak říkáš je to opravdu zajímavé. A taktéž nepříliš dobré. Důvod této skutečnosti se sám nabízí, Harry. Obávám se, že řetízek od Uljushiho se pro tebe stal nevhodným. Vím, že ti to pomáhá udržet si čistou hlavu, nicméně musíš pochopit, že ten řetízek blokuje příjmy nejen z tvého okolí, ale potlačuje i tvé vlastní signály. Je to v tuto chvíli poněkud nemilý vedlejší účinek. Kvůli tvému řetízku se tvá melodie nemohla volně projevovat jako do té doby, dokud jsi ji neslyšel a nyní, když došlo ke střetu s jinou magickou melodií, vyvolalo to zcela bouřlivou a nečekanou reakci, jelikož tvá melodie, která byla doposud jistou formou potlačována, chtěla dohnat, co zameškala, laicky řečeno,“ usmál se Brumbál, ale vzápětí opět zvážněl.
„Na nějakou dobu jsme ji zcela umlčeli, což, jak se ukázalo, nebylo zcela správně a promyšlené řešení. Koneckonců je to jedna z dalších forem, jak se projevuje naše magie a vzhledem k tomu, že ty ji potřebuješ spíše uvolňovat, nežli zadržovat se podobná reakce dala očekávat. Tvůj řetízek si tedy s tvým dovolením převezmu a ponechám u sebe v úschově.“
„Ale já… co bez něho budu dělat, vždyť budu naprosto nepoužitelný!“ zaúpěl Harry, i když si začal řetízek poslušně odepínat.
„Stejně jako se všemi novými věcmi i s touhle je třeba naučit se pracovat, Harry. Věřím, že si poradíš. Jen to nesmíš brát jako neřešitelný problém. Stejně jako se učíš pracovat se svou magií, můžeš se učit pracovat se svými smysly. Zkus začít třeba s lehkou meditací.“
„Meditací?“
„Och ano, ani netušíš, jak taková meditace může být užitečná, Harry,“ mrkl na něho Brumbál. Harry si povzdechl. Skvěle, teď ještě, aby začal meditovat. Jak se to vůbec dělá?
„Co se týče té druhé věci, o které jsme hovořili, inu, pro začátek zřejmě Voldemortova zbytková magie není tak neškodná, jak jsme si mysleli. Očividně jí zůstaly nějaké obranné reflexy před narušiteli.“
„Narušiteli?“
„Ano, Harry, při tvém tréninku s magií se cítila zřejmě ohrožena a proto vystartovala, nicméně proti tobě v podstatě nemá šanci, jelikož není na svém, jak bych to řekl, teritoriu. Muselo tedy dojít k nevyhnutelnému, tvá vlastní magie ji eliminovala. To, co se objevilo je to, co Voldemortova magie obklopovala, tedy pravá barva magie jedné z jeho obětí. Abys ve svém tréninku mohl pokročit, budeš muset to samé udělat zřejmě se všemi oběťmi. Tedy očistit je od Voldemortova vlivu. Když se na to dostatečně připravíš, Harry, věřím, že se to obejde bez riskování vlastního života. Byl bych rád, abys k tomu přistupoval zodpovědně a nejlépe to neprováděl sám. Například mladý pan Malfoy má již jisté zkušenosti s případným zachraňováním tvého života, Harry, myslím, že by byl skvělým kandidátem,“ mrkl na něho Brumbál s vědoucím pohledem. Harry zrudl, přesto se zatvářil vzdorovitě.
„O tom tedy nejsem přesvědčený. Myslím, že půjdu, tady je řetízek.“ Podal Harry Brumbálovi šperk a rychle se vyřítil z místnosti, než k němu dolehne zvuk orchestru.
Jeho vlastní melodie bouřila jako o život, naštěstí se však žádná podobná situace jako s Malfoyem neopakovala. Jeho melodie se s ničím a nikým spojovat nechtěla.
Harry brzy zjistil, že jestli se chce vyspat, v nebelvírské ložnici spolu s dalšími třemi chlapci to nezvládne. Přestože spali, jejich melodie byly stále dostatečně hlučné na to, aby Harrymu znemožňovaly spánek. Sbalil si polštář a peřinu a přesunul se na pohovku ve společenské místnosti, kde naštěstí nikdo nebyl.
Jako vždy ho noční můry probudili až příliš časně z rána. Alespoň už je neměl celou noc. Posledních několik dní přišly vždy někdy k ránu a zaručovaly tak Harrymu pravidelný budíček nejpozději v pět hodin ráno. Což nebelvír vždy využil k časné ranní koupeli. Spát již nemělo smysl a alespoň tohoto potěšení se nemusel vzdát. Prefektská koupelna se všemi svými vymoženostmi mu byla takhle časně z rána zcela k službám. Nehrozilo, že by se tam s kýmkoli potkal. I duchové se toulali, kdo ví kde. Harry takhle brzy nikdy žádného na své cestě nepotkal.
Tentokrát však u vstupu do koupelny někdo stál. K Harryho uším dolehla známá melodie. Překvapeně se zastavil, po chvíli však pokračoval v cestě.
„Co tady děláš?“ zeptal se, když došel až k němu. Draco se zamračil.
„Chci s tebou mluvit. Chci, abys mi vysvětlil, co to mělo včera znamenat.“
„Proto na mě musíš číhat v pět hodin ráno před koupelnou?“ Ptal se Harry, zatímco se upřeně díval do země, aby nebyl zcela oslněn převážně stříbro-bílou aurou, která kolem zmijozela pulzovala. Harry cítil, že tyhle barvy jsou nejdůležitější. Pravděpodobně se týkaly magického potenciálu a podobně. Zbytek barev, které kolem Draca ve větší nebo menší míře zářily, zřejmě měly vypovídat něco o jeho osobnosti a emocích a podobných věcech. Jednou o tom měli hodinu u Trelawneyové. Harryho to pramálo zajímalo tehdy a zajímalo ho to ještě méně teď. Velmi rád by se bez toho obešel i do budoucna. Jejich melodie vyhrávali duet a Harry musel dát Brumbálovi za pravdu. Zřejmě za to, co se stalo včera, opravdu mohl ten řetízek. Žádné magické vlnobití se tentokrát nekonalo. Přesto si Harry usilovně přál, aby to neskončilo. Toužil po té melodii, která zaháněla jeho noční můry od chvíle, co ho opustila. Mít ji takhle na dosah ruky bylo opojné a trýznivé zároveň, při myšlence, že ji opět ztratí.
„Tvé ranní výlety mi přišly vhod. Nikdo mě tu s tebou tak brzy ráno neuvidí.“ Harry si odfrkl.
„Tak o tohle ti jde. Máš strach, že tvoje pověst utrpí, když tě někdo uvidí mluvit se mnou?“
„Nebuď naivní.“ Draco uchopil Harryho za bradu a zvedl jeho hlavu tak, aby si mohli hledět do očí.
„Mám pro to své důvody. A teď chci vědět, co se včera stalo.“ Harry si nervózně olíznul suché rty, když si uvědomil, že je u zmijozela nebezpečně blízko.
„Nevím, proč bych ti to měl vysvětlovat. Navíc ani nevím jak a teď mě nech na pokoji!“ Zamračil se nebelvír a couvl ve snaze získat zpět nějaký prostor. Draco ho bleskurychle uchopil za ruku a přitáhl ho zpátky k sobě. V očích mu zaplálo. Harry překvapením zadržel dech.
„Nechat tě na pokoji?“ zašeptal Draco a Harryho zašimralo v podbřišku. Ne, rozhodně nechtěl, aby ho zmijozel nechal na pokoji. Upřeně hleděl Dracovi do očí a uvědomoval si, jak se pod jeho rozpáleným pohledem bortí veškerý jeho odpor. Odkdy na něho měl Malfoy takový vliv? Když se zmijozelova paže ovinula kolem jeho boků, Harry se instinktivně přitiskl. Víc pobízet Draco nepotřeboval. Polibek, který následoval, Harryho rozpálil od hlavy až k patě. Z hlavy se mu vykouřily všechny myšlenky. Vnímal jenom horké zmijozelovy polibky a slast jakou mu to způsobovalo. Nejasně si uvědomoval, že ho Draco zatlačil do koupelny a začal mu rozepínat hábit. Když se zmijozelovi rty lačně přesunuly na Harryho hrdlo, nebelvír slastně zavzdychal. Jeho prsty začaly samovolně rozepínat hábit jeho partnera. Draco se mezitím dostal ke knoflíkům u košile. Když se jeho ruce dotkly Harryho nahé kůže nebelvír si uvědomil, jak moc je vzrušený. Strhl ze zmijozela hábit a vzápětí ho stiskl v rozkroku. Draco hlasitě vzdechl. Harry s uspokojením zaznamenal, jak je jeho úd tvrdý. Náhle, Harry ani nevěděl jak, se oba octili na zemi do půl těla nazí. Zmijozel laskal nebelvírovy bradavky, zatímco mu rozepínal kalhoty. Když mu Draco vjel rukou do rozkroku, Harry zalapal po dechu. Hladil ho, tiskl a laskal tak dlouho, až Harry zpola šílený rozkoší prosil o víc. Draco mávl hůlkou a odstranil zbytky jejich oblečení. Zároveň se mu v rukou objevila nádobka s gelem. Namočil do ní několik prstů a vzápětí vklouzl do Harryho. Nebelvír překvapeně vyjekl, aby vzápětí opět křičel rozkoší, když mu Dracovy prsty začaly masírovat a mnout prostatu a postupně ho roztahovat. Když si Draco položil Harryho nohy na ramena a prudce do něj vnikl, nebelvír vykřikl bolestí. Když se v něm však začal zmijozel pomalu pohybovat, bolest odezněla. Místo ní nastoupila slast. Zatímco se Harry dovolával Boha, Draco zrychloval svoje přírazy. Když spolu s tím uchopil do rukou Harryho úd a začal pohybovat rukou v pravidelném rytmu nahoru a dolů, Harrymu začaly před očima tancovat hvězdičky. Dosáhl orgasmu chvíli po Dracovi.
Leželi na studené podlaze a hlasitě oddechovali. Draco se vzpamatoval dřív, vstal a začal se oblékat. Harry se posadil, stále ještě omámený. Draco postavil Harryho na nohy a začal ho strkat směrem k velké vaně, která se vzápětí začala sama napouštět. Draco otočil Harryho hlavu k sobě a políbil ho na rty.
„Musím jít. Dopřej si svou koupel, proto jsi sem přišel ne?“ zašeptal mu do ucha pobaveně a vzápětí opustil místnost. Harry zatím otupěle zíral a po chvíli si vlezl do vany. Ponořil se až po bradu a zavřel oči. Měl hodně o čem přemýšlet…
Draco se stihl vrátit do svých komnat, aniž by ho kdokoli zahlédl. Opřel se zády o dveře a vydechl. Právě měl sex s Harrym Potterem. Nebo spíš právě svedl Pottera. Dracovi bylo jasné, že bez jeho notného přispění by se nic takového neodehrálo. Co se to s ním dělo? Změkl mu snad mozek?! Byl velmi blízko toho, aby se Pánovi zla naservíroval na zlatém podnose. Přesto mu při vzpomínce na vášnivý sex hrál na tváři úsměv. Byl si jistý, že to bylo Potterovo poprvé a postaral se o to, aby na to jen tak nezapomněl. Vzápětí se zamračil. U Merlina, co mu je do Pottera?! Měl svoje vlastní cíle, jestli to bude takhle pokračovat, všechno tím zničí! Cítil se rozpolcený. Jedna jeho část křičela, aby se držel plánu a ta druhá bezmezně toužila po černovlasém chlapci. Draco frustrovaně udeřil pěstí do stěny. Sakra!
Harry seděl v sovinci a krmil Hedviku pamlsky, které nedávno nakoupil v Prasinkách. Přitom nepřítomně zíral z okna. Hlavou mu probíhaly události, které se odehrály v prefektské koupelně. Měl poprvé sex s mužem a tím mužem byl Draco Malfoy. Bylo to úžasné, skvělé, fenomenální. Přesto z toho Harry neměl zcela dobrý pocit. Nechal se v té koupelně strhnout vzrušením z něčeho, co doposud nepoznal a teď mohl říct s určitostí, že je gay. Malfoy ho přitahoval a on zřejmě přitahoval jeho, jinak by se nic podobného neodehrálo. Harry však mohl jen hádat jeho skutečné motivy. Chtěl ho jenom dostat jako většina ostatních? Harry od Hermiony věděl, že zmijozel není v tomhle směru žádné neviňátko a nehraje na dlouhodobé vztahy. Byl na vrcholu pomyslného sexuálního žebříčku a rád se ukazoval ve společnosti vždy s novým kouskem po boku. Harryho frustrovalo pomyšlení, že je jen dalším z mnoha sexuálních úspěchů. Byl to palčivý a nepříjemný pocit. Věděl však, že jinak to být nemůže. Přestože ho to mrzelo, rozhodl se to brát pozitivně. Zažil naprosto fantastický sex, který pro něho znamenal víc než jen vzrušující kratochvíli. Otevřelo mu to dveře do úplně jiného světa. Konečně věděl, co chce a co mu schází. Draco Malfoy ho až bolestně přitahoval, ale Harry nechtěl být ničí mazlík. Chtěl někam patřit, najít někoho kdo ho bude milovat, mít rád takového jaký je. Vzpomněl si na Seamuse a Deana. Ti se určitě milují. Chtěl zažít něco podobného, i když to bude znamenat, že bude muset hledat dlouho a usilovně. Někde na světě na něj přece musí čekat alespoň malá špetka štěstí! Harry se bolestě uchechtl. Co to tady blábolí? Do dvou let je mrtvý a on tady přemýšlí o štěstí a o lásce. Přesto… nebylo by to hezké zažít, předtím než umře? Harry nemohl jinak než se sám sobě vysmát. Nevěděl, že je až taková citlivka.
Byla doba oběda a Harry seděl spolu s Hermionu a Ronem v knihovně a listovali v knihách o meditaci, soustředění ducha a těla a v dalších materiálech, které by Harrymu mohli pomoci. Harry byl tentokrát nucen situaci svým přátelům vysvětlit, i když si u toho připadal trochu jako blázen. Vysvětlovat někomu že vidíte barvy a slyšíte hudbu, kterou oni ne prostě zní divně. Harryho překvapilo, když se ukázalo, že Hermiona má o tomto tématu jisté povědomí. Vzápětí si uvědomil, že co se týče Hermioniných vědomostí nemělo by ho udivovat vůbec nic. Oba kamarádi se také ihned nabídli, že mu pomohou, s čímkoli bude potřeba. Harry si uvědomil, jak by byl bez nich ztracený.
Když nastudovali (tedy převážně Hermiona nastudovala) všechno potřebné, rozhodli se, že to odpoledne po vyučování hned vyzkouší. Harry je zavedl do komnaty Nejvyšší potřeby, kde jim také ukázal své dosavadní úspěchy při práci s magií, ale jen tak, aby nedošlo k žádnému incidentu. Ohromení na tvářích jeho přátel ho pobavilo a zároveň pocítil pýchu. Byl šťastný, že zase mohou všechno dělat spolu bez jakýchkoli tajností.
„Oukej, Harry, pokusím se tě, co nejlépe instruovat v tom, jak začít. Snad to bude fungovat, meditace opravdu není můj šálek čaje,“ ošila se Hermiona a posadila se naproti Harrymu, který už zaujal pozici. Podle všeho bylo nejlepší sedět vzpřímeně v tureckém sedu se hřbety rukou opřených o kolena. Nebelvír na ní povzbudivě kývl a Ron, který se rozhodl to také vyzkoušet, se na ni vesele zazubil. Hermiona si odhrnula vlasy z čela a začala.
„Tedy zavřete oči… zhluboka nádech a výdech… při nádechu si v duchu opakujte slovo „ham“, při výdechu slovo „sa“, mělo by to být něco na způsob mantry pro začátečníky. Pomůže vám to se zcela uvolnit… nádech - „ham“, výdech - „sa“… „ham“ – „sa“… „ham“ – „sa“… dýchejte zvolna. Myšlenky nechte volně plynout. Nebraňte se jim, ale zároveň si jich nijak výrazně nevšímejte. Opakujte si mantru a nechte se pomalu unášet.“ Hermiona pozorovala dvojici chlapců a přitom se jí hlavou honily skeptické myšlenky, jak něco takového může Harrymu v čemkoli pomoci. Přesto věřila Brumbálovu úsudku. Doufala jen, že to dělají alespoň trochu správně. Vedle sebe měla položené přesýpací hodiny. Písek v nich se odsype přesně za dvacet minut. Tak dlouho měla podle všeho meditace trvat.
Poslední zrnko písku dopadlo na dno. Harry pomalu otevřel oči za zvuku Hermionina hlasu. Cítil se vcelku uvolněně a podezříval se, že posledních několik minut lehce dřímal. To bylo ale všechno, nic zásadního se nestalo. Harry byl trochu zklamaný, na druhou stranu, Řím také nepostavili za den. Bude to chtít asi víc než jednu meditaci, aby to mělo nějaké zásadnější výsledky.
„Meditace by se měla opakovat alespoň dvakrát denně, nejlépe před snídaní a před večeří, když nemáš plný žaludek,“ pokračovala v instruování Hermiona.
„Kámo, máš v tom mou plnou podporu, ale další seance se už asi nezúčastním, byla to pekelná nuda!“ Poplácal Ron Harryho po rameni a vstal. Harry se usmál.
„Chápu, neboj myslím, že to zvládnu, nějak. Jsem rád, že jste tu se mnou alespoň pro dnešek byli.“ Hermiona se na Rona zamračila.
„Samozřejmě sem s tebou budeme chodit i nadále, Brumbál přeci říkal, že na tebe má někdo dohlédnout při tréninku!“ Ron přikyvoval.
„Jasně, kámo, tím jsem nemyslel, že tě necháme na holičkách, jsme přeci tvoji přátelé!“
„Ti nejlepší,“ zazubil se Harry, zatímco se sám stavěl na nohy.
„Každopádně z toho meditování jsem dostal hlad jako vlk, co kdybychom vyrazili na večeři?“ Ron byl jednoznačně pro a Hermiona je s úsměvem následovala.
***
Ve Velké síni bylo neobvykle rušno. Jednotlivé hloučky studentů mezi sebou vzrušeně diskutovaly, v rukou Denní Věštce.
„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona nejbližších nebelvírů a do rukou se jí dostaly noviny. Na hlavní stránce pětipalcový titulek hlásal: Azkaban padl. Pán zla osvobodil věrné smrtijedy! Harry si vzpomněl na to, co mu říkal Neville tehdy ve vlaku. Konec Azkabanu je jen otázka času. Vytrestal Voldemort již dostatečně své stoupence, kteří upadli do jeho nemilosti? Zřejmě ano. Harry zalétl očima ke zmijozelskému stolu, aby zahlédl čupřinu blond vlasů. Draco Malfoy se skláněl nad jedním z výtisků. Jeho tvář byla zcela bez výrazu. Harryho zajímalo, co se mu honí hlavou. Přece jen, jedním ze zatčených byl i jeho vlastní otec. Nebelvír měl však pocit, že se žádné šťastné rodinné znovushledání konat nebude.
Když se Draco na patě otočil a vykráčel ze síně, Harry o něj pocítil náhlou starost. Nemusel se dlouho rozmýšlet, aby se vydal za ním. Byl pár metrů od pánských záchodů, když uslyšel tříštění skla. Když doběhl do otevřených dveří, viděl, jak zmijozel stahuje zakrvácenou pěst zpět k tělu a vzápětí se opírá rukama o umývadlo, ve kterém ležely střepy z rozbitého zrcadla. Když zaslechl Harryho kroky, otočil pohled jeho směrem. Harryho přimrazilo na místě zoufalství zračící se mu v obličeji. Polkl. V životě se nesetkal se zoufalým Dracem Malfoyem. Dosud netušil, že nějaká taková stránka jeho osobnosti existuje. Zdálo se, že i zmijozelský princ je nakonec člověk jako každý jiný. Harry udělal pár opatrných krůčků směrem k němu.
„Právě sis zadělal na sedm let neštěstí,“ řekl a zastavil se asi na délku paže od něj. Fascinovaně sledoval, jak se zmijozelova tvář pomalu opět mění v nečitelnou masku. Na Harryho to však nefungovalo. Ať uměl Draco své pocity skrývat sebelíp, nebelvír měl před chvílí možnost prokouknout jeho fasádu. Malfoy si odfrkl.
„Jenom sedm?“ Harry pokrčil rameny.
„Jestli je ti to málo, pár neporušených zrcadel tu ještě zbylo.“ Harry se toužil zeptat, co s ním tak zamávalo. Bylo propuštění jeho otce taková tragédie? Tedy z Dracova pohledu. Z Harryho pohledu to opravdu tragédie byla. Všichni, co skončili v Azkabanu se podíleli na smrti jeho kmotra. Nenáviděl je. Na nic se však nezeptal. Na kladení osobních otázek nebyla zrovna správná doba. Jestli vůbec kdy bude.
„Myslím, že si je nechám na někdy jindy,“ odpověděl Draco a přes rty se mu krátce mihl úsměv.
„Proč jsi tady? Chceš navázat tam, kde jsme minule skončili?“ Harry zrudl.
„Ne, nechci.“
„Proč ne?“ Draco u něj teď byl tak blízko, že Harry mohl cítit jeho dech. Projela jím vlna horka. Vzápětí se zamračil a zmijozela odstrčil.
„Nejsem tvoje hračka, Malfoyi. Díky za dnešní ráno, ale já hledám něco víc, nehodlám se stát jednou s tvých konkubín. Nic podobného se mezi námi již nestane!“ Bylo vidět, že jeho slova a ráznost Draca překvapily.
„Měl jsem o tebe jenom starost, to je vše. Vidím však, že ses už dostatečně vzpamatoval, odcházím a ty by sis měl zajít na ošetřovnu s tou rukou!“ S těmihle slovy Harry vykráčel z místnosti a zamířil do Velké síně, kde se již podávala večeře. Draco za ním zaraženě koukal. Jedna z mých konkubín?
***
Draco ležel na posteli s očima upřenýma do stropu. Dnešní den byl plný nemilých překvapení. Po dlouhé době cítil strach. Strach z toho, že bude muset dříve nebo později stanout tváří v tvář svému otci a čelit tomu, čeho se dopustil. Čemu nedokázal zabránit.
Ve snaze vytěsnit myšlenky a pocity, na které nebyl připraven, z hlavy nasměroval svou pozornost k Potterovi. S překvapením si uvědomil, že byl odmítnut. Donutilo ho to přemýšlet o jeho skutečných pohnutkách. Potter si myslel, že si z něho dělá hračku. Jednu z mnoha, které Draco pomyslně vlastnil. Měl pravdu? Pravděpodobně ano. „Hledám něco víc,“ Draco se tomu musel zasmát. V jaké pohádce to žiješ, Pottere? Pravděpodobně myslel lásku, trvalý vztah a podobné blbosti. Zmijozel si odfrkl. Na tohle on nehrál. Šlo mu jen o sex. Bral si, co chtěl a ostatní mu za to byli ochotní ještě poděkovat. Až do teď. Potter se rozhodl, že si s ním hrát nebude. A co na tom? Jemu to může být jedno, má v zásobě spoustu dalších. Jenom vymění jednoho za druhého, tak jako vždycky. Draco se otočil na bok. Proč kolem toho vůbec dělá takový rozruch? Nejasně si uvědomoval, že je kvůli tomu rozčilený. Co ho tak rozhodilo? Je to jenom Potter, čím dřív ho pustí z hlavy tím líp, stejně si s ním jen zadělával na problémy.
Tak už tu máme slash, netušila jsem, že by Draco by tak povrchní, že by měnil milence jako ponožky, pořád jsem asi blbě a naivně doufala, že je v tomto aspoň trochu po své matce a věří( prostě a jednoduše), že na něj někde čeká štěstí. Ono je to trochu nebelvírské, ale v každém z nás je kousek některé z vlastností zakladatelů. :-)
OdpovědětVymazat