Rub a líc kapitoly 11-15

...



Kapitola 11

Harry ležel ve své posteli a koukal do stropu. Byly dvě hodiny ráno.  Od chvíle, kdy musel přestat s lektvarem Bezesného spánku, spánek, ať už jakýkoli mu unikal. Noční můry mu nedopřály ani chvíli klidu. Bylo to kvůli tomu, že je tak dlouho díky lektvaru potlačoval? Schovávaly se mu do zásoby a čekaly, až na ně přijde řada? Bylo to směšné, ale Harrymu to tak připadalo. Už pátý den pro sebe nebyl schopný ukrást víc než pár hodin mizerného spánku. Pod očima měl tmavé kruhy o velikosti tenisového míčku, byl jako náměsíčný a přestával být schopný souvislé komunikace. Přátelé o něho měli starost, ale jak mu mohli pomoci? Nijak, odpověděl si sám pro sebe Harry a jako předchozí, na spánek chudé dny, i ten dnešní zakončil v prefektské koupelně, ve vaně plné horké vody, pěny a barevných bublinek. Malfoye zde již od jejich incidentu se zástavou srdce nepotkal. Hold asi ani on není tak ranní ptáče, ušklíbl se Harry a záviděl všem, kdo právě teď poklidně spí ve svých postelích.

Jako první měl Harry ten den dvouhodinovku lektvarů. Dvouhodinovku lektvarů se Snapem a Malfoyem. Dvojka k pohledání, zvlášť od chvíle, co byl s Malfoyem ve dvojici. Tenhle obrat nastal v úterý, kdy se dozvěděl, že kvůli své absenci a všeobecné tuposti a neschopnosti bude ve dvojici s nejlepším studentem, tedy Malfoyem, aby se alespoň něco přiučil. Vlna protestů samozřejmě znamenala jen další ztracené body pro nebelvír. Když se Hermiona ozvala, že může pracovat s ní, Snape ji odbyl s tím, že už má starost pana Weaslyho, který je v této laboratoři nebezpečím číslo jedna od doby, co Neville Longbottom tyto prostory opustil. Bylo to k nevíře. On přece není tupý! Náhodou mu lektvary docela šly, když mu Snape nestál za zadkem a nedýchal mu na krk.

       
„Buď užitečný, Pottere a nakrájej alespoň ty kořínky mandragory,“ zavrčel Malfoy, zatímco svou plnou pozornost věnoval míchání lektvaru. Dnes se jednalo o výrobu lektvaru určeného na popáleniny a jiná vážná vnější poškození. Co Harry pochopil, příprava byla vcelku jednoduchá, až na to, že všechno muselo být provedeno s precizní přesností, jelikož substance byla nestálá a hrozila výbuchem.

       
„A chtěl bys to na milimetry nebo centimetry, kostičky, kolečka nebo hvězdičky?“ ptal se ho sarkasticky Harry, vzhledem k tomu, že v úterý od zmijozela dostal dlouhosáhlé a vzteklé kázání o postupu krájení přísad a kýženém výsledku. Na to, jak ještě v pondělí stál sotva na nohou se dostal rychle do formy a s Harrym neměl žádné slitování, což mu nebelvír stejnou měrou vracel.

       
„Pottere, člověk by se neměl chlubit svou blbostí, ty ji ovšem asi považuješ za svou přednost. Jak krájet příslušné přísady se probíralo už v prvním ročníku, seděl sis tehdy na uších nebo co? U Merlina nechápu, jak ses dostal až sem. Krájej to na půl centimetru a ať je to přesné!“ Harry si povzdechl, dneska neměl sílu Malfoyovi jeho kecy oplácet jako jindy. Cítil jen nehoráznou únavu. Promnul si oči a pustil se do krájení. 

       
Ačkoli Malfoy Harryho štval, musel uznat, že v lektvarech válí. Možná byl dokonce lepší než Hermiona i když to by si nikdy nedovolil říct nahlas. Draco automaticky převzal vedení a hlavní úlohu, čemuž se Harry nemohl bránit, jelikož lektvarům vůbec nerozuměl. Vážně, jak se sem dostal? No, to je jedno, je tady a jen tak se nevzdá! Malfoy ho k lektvaru vůbec nechtěl pustit, a tak na Harryho zbyly podřadné práce jako krájení, drcení a mačkání, nicméně to ho nezaneprazdňovalo natolik, aby nemohl sledovat i Malfoyovo počínání. Jeho oči ulpěly na zmijozelových štíhlých pěstěných rukách. A na prstenu usazeném na jeho prsteníčku. Harry pořád nevěděl, co si o tom má myslet. Měl by na to zavést řeč. 

       
„Rone, neee,“ ozvalo se vlevo od něj Hermionino zaúpění a vzápětí hluk tříštícího se kotlíku. Než si Harry uvědomil co se děje, přimáčklo ho k zemi čísi tělo a do očí mu koukal pár rozzuřených šedých očí.

       
„Vážně, Pottere, ty a Weasly jste pohroma. Jako by se svět nebortil i bez vás!“ Harrymu trvalo déle než obvykle se zorientovat. Rychle mu došli dvě věci. Ron dneska neunikne bez školního trestu a na něm právě leželo velmi pevné a pružné tělo Draca Malfoye. Nevěděl proč, ale byl z toho velmi nesvůj.

       
„Můžeš ze mě slézt?“ zeptal se Harry Draca a trochu se zavrtěl. Poté, co stál opět na nohou, spatřil naprostý chaos, všichni do jednoho byli více, či méně polití zelenou tekutinou, až na něj. Malfoy byl ohozený přes celá záda. Harry si uvědomil, že kdyby ho nezaštítil, tahle dávka by přistála na něm. Byl z toho tak zmatený. Proč ho Malfoy chránil? Nedokázal si dát dohromady dvě a dvě, stupeň jeho únavy se zřejmě dostával na neúnosnou míru. Jestli dneska večer nebude moct spát, asi umře vyčerpáním. Místností se linul zvuk čistících kouzel a Snapeova barytonu, když rozzuřeně spílal Ronovi.

       
„Harry, jsi v pořádku?“ Ozvala se za ním starostlivě Hermiona.

       
„Ano, jsem.“

       
„Víš jistě, že tě to někde nenahodilo, ve tvém stavu by to byla katastrofa!“

       
„Katastrofa? V mém stavu?“ Nechápal Harry

       
„No ten lektvar, Harry, kdyby se ti dostal na kůži, mohl by se vstřebat a víš, co by to mohlo znamenat! No tak neříkej mi, že jsi zase nedával pozor, když ti to Brumbál vysvětloval. Nemáš přijít do styku s ničím s přídavným obsahem magie. Některé lektvary se mimo vnitřního použití dají použít i jako masti, takže mohou mít i vstřebávací funkci.“ Harrymu pomalu začínalo svítat. Pohledem zalétl k Dracovi, který se teď věnoval vlastní očistě. Chránil ho. Zase. Jak příhodné, že se s ním ocitl ve dvojici. Podezřívavě zalétl očima ke Snapeovi. Nakonec zavřel oči a divoce si je promnul. Já to prostě nechápu.

Cítil se hrozně. Byla sobota odpoledne a Harry toužil umřít. Jeho noční můry ho neopustily ani na minutu. Byl vyřízený. Poslal Rona s Hermionou a Rebeccou (která si také dělala nároky na Ronův volný čas) do Prasinek a sám zůstal ve společenské místnosti. Dneska to bylo horší, mnohem horší. K jeho vyčerpanosti se přidalo tupé pulsování ve spánku a jeho nálada byla pod bodem mrazu. Celý den se nehnul z místa a jen tupě zíral. Hermiona chtěla, aby šel na ošetřovnu, ale Pomfreyová toho dne nebyla ve škole. Přes víkend pomáhala u sv. Munga, který byl v poslední době naplněn k prasknutí. Ani Brumbál tu dnes nebyl a nikdo jiný, jak se Harry a nakonec i Hermiona domnívali, jim nemohl pomoci. 

       
Bylo již po osmé hodině večer, když si Harry uvědomil, že má hlad. Oběd a večeři vynechal a žaludek byl nakonec nucen se důrazně ozvat. Mladík se mátožně zvedl. Dojde si do kuchyně, Dobby pro něho vždycky měl něco dobrého. Harry po cestě právě míjel vchod do sklepení, když ho náhlá bolest hlavy přinutila klesnout na kolena. Hlavou se mu mihl obraz, který však zmizel dřív, než ho jeho rozjitřené smysly stihly zachytit. Trvalo to okamžik a bolest odezněla. Harry klečel na všech čtyřech a přerývaně dýchal. Na ruku mu dopadlo cosi mokrého. Harry si přidržel ruku před očima a překvapeně si uvědomil, že je to krev. Na jeho ruku mu dopadla další kapka a nebelvír si uvědomil, že krvácí z nosu. Hlava se mu točila. Pokusil se vstát. Udělal pár vrávoravých kroků, než si uvědomil, že je na dně svých sil. Tělo ho přestalo poslouchat a Harry se bezvládně zhroutil. Jeho vědomí tělo vzápětí následovalo.

***

Poté, co se Draco dostatečně zotavil, což bylo po tom, co se podvolil Severusovu verdiktu a to zůstat v klidu a odpočívat, otázkou několika hodin, si ho Brumbál zavolal do ředitelny. Poté, co ředitele ujistil, že nehodlá ustoupit ze svého úkolu, totiž chránit chlapce-který-přežil, ho Brumbál zasvětil do pro něj nových detailů. Dohodli se na tom, že bude dělat Potterovi společníka na hodinách lektvarů. Draco věděl, že to musí přijít. Potter byl ňouma a ve společnosti Weaslyho se jeho úkol udržet ho naživu stával zhola nemožným. Když se vrátil z ředitelny a vplul zpátky do postele, musel přemýšlet o událostech uplynulého dne. Myšlenky se mu vrátily zpět k šarvátce s Weaslym. Byl úplně mimo, když na něho zrzoun zaútočil. A pak se před ním objevil ten štít, vyslaný z hůlky Harryho Pottera. Ačkoli si Draco myslel, že svůj stav skrýval vcelku zdařile, ty jasně zelené oči ho prokoukly. Nechápal, proč se nebelvír postavil na jeho stranu. Mohl té situace využít. Nepochyboval o tom, že by ho v tu chvíli přemohl i mudla. I když v té chvíli, kdy se před ním štít vztyčil, pociťoval téměř vděčnost, teď se zlobil. On nepotřebuje, aby ho někdo zachraňoval! Ještě ke všemu zrovna Potter! Poslední, kdo ho kdy chtěl zachránit, byla jeho matka. A ta už mu nepomůže, protože v rámci její touhy ho zachránit ji zabil… Do očí mu vhrkly slzy. Odpusť mi to…

            Od chvíle, kdy se Draco v úterý ráno probudil, neměl chvíli klidu. Prsten ho začal jemně hřát, a jak dny pokračovaly, teplo narůstalo. Když měly v pátek hodinu lektvarů, Weaslymu, zcela nečekaně!, vybuchl kotlík s veškerým obsahem. Ve snaze chránit Pottera sám skončil jako to největší prase. Když se pod ním nebelvír nespokojeně vrtěl, v Dracovi to vyvolalo zcela nechtěné reakce. Rychle vyskočil a jal se upravovat svůj zevnějšek. Zpod přivřených očí přitom Pottera pozoroval. Ten kluk byl úplně mimo. Na jeho jízlivé poznámky a posměšky celé dvě hodiny téměř nereagoval, většinu jich jako by ani neslyšel. Pod očima měl hluboké kruhy pod očima, reagoval zpomaleně. A prsten na zmijozelově ruce hřál čím dál víc. Neuměl si to pořádně vysvětlit. Čekal jen, až se na něm rozzáří vyryté runy, protože to znamenalo, že slečna potřebuje zachránit v nesnázích. 

            Když se tak stalo, odcházel zrovna ze Severusových komnat, kde mu podle pokynů nachystal několik lektvarů, když ho nečekaně povolal Pán zla. Runy na prstenu se rozzářily a Dracovi se v mysli rozsvítilo jasné bílé světýlko s názvem Potter. Poté, co našel nebelvírovo bezvládné tělo a zkontroloval životní funkce, zjistil, že mladík je stále naživu. Z nosu mu tekla krev, ale jinak vypadal, až na to že byl v bezvědomí, v pořádku. Zmijozel se zamyslel. Brumbál, Pomfreyová i Severus byli pryč. Potter na tom zřejmě nebyl nejlíp, ale podle Dracova prstenu, který sice stále hřál, ale už nezářil, nebyl nebelvír ani v přímém ohrožení života.

       
„Dobrá,“ zavrčel si pro sebe Malfoy a po chvíli námahy se mu podařilo dostat Harryho do náručí.

„U Merlina Pottere, jsi těžkej, jak žok,“ nadával Draco, zatímco Harryho dopravoval do svých soukromých komnat, na které měl jako primus nárok. Udýchaný námahou položil nebelvíra do postele. Poté navlhčil ubrousek a setřel mu krev u nosu. Netroufl si použít na něj nějaké čistící kouzlo. V tomhle neměl úplně jasno, ale zabít Pottera nedopatřením, když mu kouzlem chtěl utřít krev u nosu, to by bylo trapné. A zvlášť neuspokojivé, když mu dalo takovou námahu ho sem dopravit. Po chvíli přemýšlení mu sundal i hábit, který pověsil na háček vedle postele. Pod ním měl mladík bílou košili a černé přiléhavé kalhoty. Zpod trička Harrymu vyklouzl kovově lesklý řetízek.

       
„Ale, copak to tady máme.“ Draco se se zájmem naklonil blíž. Prohlížel si řetízek a mimoděk si všiml, že Potter velmi dobře voní. Ten řetízek byl zvláštní, na všech článcích pokrytý runami, které zmijozel neznal. Nedokázal říct, jestli ho má nebelvír jen pro parádu nebo ty runy hrají nějakou roli. Nakonec ho přestal zkoumat. Zamyšleně se zadíval Potterovi do tváře. Byl to pohledný mladík, vlastně byl neskutečně sexy, ale byl to Potter, takže jen do té doby dokud neotevřel pusu. A navíc byl zřejmě na holky, kdyby byl Harry Potter gay, dávno by o tom věděl již celý svět.

       
Než se Draco odebral na kutě, stáhl ještě nebelvírovo zbytek oblečení a ponechal mu jen bílé trenýrky. On sám dnes bude muset vzít zavděk gaučem.

Byly dvě hodiny ráno, když ho probudily výkřiky. Co se děje? Draco se vyhrabal zpod přikrývky a rychle se přesunul do ložnice. V posteli ležel svíjející se Potter, od kterého výkřiky pocházely. Zmijozel si nejdřív myslel, že je to nějaký další záchvat, když si uvědomil, že nebelvír spí. Chytil zmítajícího se mladíka za ruce a přitiskl ho k posteli.

„Pottere, vzbuď se! Něco se ti jenom vzdá, vzbuď se, ty idiote!“ Zatřásl s ním Draco, ale Harry se nevzbudil. Místo toho se z jeho úst začala linout slova.

„Ne, Siriusi, ne, prosím, prosím! Neumírej! Neopouštěj mě!“ Draco s ním znova zatřásl a docílil toho, že Potter otevřel oči. Leskly se mu v nich slzy, které se chystaly co chvíli přepadnout přes okraj. Tvář měl zkřivenou bolestí a zármutkem.

„Odpusť mi to,“ zašeptal a po tváři mu stekla slza velká jako hrách. Draco na něho zíral. Odpusť mi to… Odskočil od postele, jako by ho žahla vosa. Harry, který sice otevřel oči, ale očividně i nadále nebyl při smyslech, v Dracovi probudil jeho vlastní rány. Vidět Pottera, ztraceného ve svých snech, tupě zírajícího do stropu se slzami koulejícími se mu po tvářích a trýzní vepsanou ve tváři Draca zcela vykolejila. Nyní neměl sebemenší tušení, jak by se měl zachovat a srovnat s nastálou situací. Rozpačitě koukal na nebelvíra, který už zase zavřel oči a pokračoval v neklidném snění. Naštěstí sebou přestal házet, i když z jeho rtů se co chvíli vyřinul proud slov. A jména. Sirius. Jméno, které Draco slyšel nejčastěji.

Potter měl nepochybně na mysli Siriuse Blacka. Věděl, že ho v minulém roce zabila jeho drahocenná tetička Bellatrix. Byl členem Fénixova řádu a trnem v oku Pána zla. Zmijozel měl o tehdejší situaci docela podrobné informace, jelikož ve vedení stál jeho otec, který od té doby nepatřil zrovna mezi Pánovy oblíbence. Když nastoupil na řadu Draco, aby zaplatil za chyby svého otce, celá akce mu byla vylíčena do co nejbarvitějších detailů. Sirius byl Potterův kmotr. Pán zla vylákal Pottera na ministerstvo, kde pro něj měl vyzvednout věštbu, pod záminkou, že tam je a mučí Siriuse. Nebyla to pravda a když nebelvír dorazil na místo Black tam nebyl. Přišel až se záchranným týmem Fénixova řádu a nechal se zabít. Byla to ironie. Kdyby Potter neměl nutkavou potřebu si neustále hrát na super hrdinu a dřív přemýšlel, než jednal, jeho kmotr by byl stále naživu. Nicméně myšlení nikdy nebyla Potterova silná stránka. Slyšel i jméno Cedrika Diggoryho. Turnaj tří kouzelnických škol pro něj skončil tragicky. Jediné, co o tom Draco věděl, bylo, že se Diggory zapletl do něčeho, do čeho neměl a Potter byl u toho. Té noci povstal Pán zla. Draco se myšlenkami vrátil do ředitelny o pár týdnů zpátky.

„Jak jsem říkal, pane Malfoyi, pravděpodobně požil nějaký lektvar, který musel tuto bouřlivou reakci způsobit, nezbývá než čekat a doptat se samotného, Harryho, osobně si myslím, že se pravděpodobně jednalo o Bezesný spánek.“

    
„Bezesný spánek? Na co by Potter potřeboval Bezesný spánek? Copak ho jeho fanynky pronásledují i ve spaní?“

„Nemyslím, že to bude ten problém, Draco, opravdu si nemyslím, že tohle bude to co ve spánku tíží pana Pottera…“

Draco se zachmuřil. Ne zřejmě ne. Přišlo mu to směšné, tehdy, když s tím Brumbál vyrukoval. Na co by šampion, celebrita a hvězdička nebelvíru potřebovala Bezesný spánek? Vzpomněl si, jak Potter vypadal posledních několik dní, než ho našel ležet na chodbě. Tou dobou už lektvar nemohl užívat. Jestli byly jeho úvahy správné, nebelvír zřejmě právě dospával velmi dlouhý spánkový deficit. Jestli pět dní téměř nezamhouřil oči, kvůli nočním můrám, právě teď by ho neprobudil ani křik Banshee. I kdyby ho v tom snu žrali zaživa, tak jeho tělo nutně potřebovalo načerpat novou energii. Pokud mu to Potter nechtěl poskytnout dobrovolně, muselo si to vzít násilím.

Dracovi se nelíbilo, že tohle odhalení udává o Potterovi zcela nový druh informací a bortí jeho staré představy.  Potter byl arogantní, dělalo mu dobře vyhřívat se na výsluní, rozmazlená hvězdička kouzelnického světa. Náfuka, s přehnaným pocitem vlastní důležitosti! Liboval si v roli osamělého, světem pronásledovaného tragického hrdiny a balil na to holky! Do klubíčka stočený chlapec v jeho posteli nebyl Harry Potter, kterého Draco Malfoy znal. Vzpomněl si na kouzlo, kterým ho zaštítil při potyčce s Weaslym. Zmijozel došel k závěru, že to udělal pro publikum, aby mohl mít proslov a nechat se opět oslavovat, jak je úžasný. Co když jeho záměry nakonec byly zcela jiné? Draco neměl rád situace, když mu něco nedávalo smysl. Většinou mu věci docházely rychle. Zapadaly do sebe jako kousky skládačky. Náhle se Harryho tělo opět napjalo. Draco rychle přispěchal a uchopil ho za ramena, kdyby měl v úmyslu sebou zase začít házet. Ale byl to planý poplach. Když se však chtěl stáhnout, Harry ho uchopil za ruku a pevně stiskl. Po chvilkovém snažení Draco usoudil, že se z jeho stisku jen tak nevykroutí. S povzdechem se posadil na postel. Nějakou dobu to vydrží a snad mezitím nebelvírův stisk povolí. Zatím měl alespoň možnost si ho opět prohlédnout. Co ještě skrýváš před světem, krom toho, že nemůžeš spát? A kdo všechno tě honí ve snech? Draco si neuměl dost dobře představit, co Harry musel zažít, aby ho noční můry honily s takovou intenzitou. Jeho honila jedna noční můra, celé prázdniny se budíval zalitý potem, ale pak začala ustávat a teď se objevila jen zřídka. Proti své vůli byl zvědavý.
         
Díval se na chlapcovu tvář. I když spal, vypadal vyčerpaně. Jeho tvář byla chvílemi uvolněná, chvílemi se stahovala do útrpných grimas. Z jeho rtů se začal hrnout další příval slov. Draco mu položil ukazováček na rty.

       
„Ššš šš ššš.“ K jeho překvapení nebelvír opravdu zmlknul. Pokusil se vytáhnout ruku z jeho sevření, ale stále to nešlo. Zrak mu opět padl na jeho řetízek. Noc bude ještě dlouhá, pomyslel si a s tím řetízek odepnul, aby se na něho mohl lépe podívat, když už nemohl podniknout nic jiného.

            

Harry byl zase na ministerstvu. Viděl Siriuse, jak padá… Pak se nacházel na hřbitově a viděl zelené světlo a potom Cedrika, jak padá k zemi. Slyšel v hlavě ženský jekot a poté ho pronásledovala záplava zeleného světla. Bylo to nekonečné. Chtěl se probudit, ale nemohl, nešlo to! Tohle nevydrží, zešílí z toho! Když mu do snu vnikla hudba, zpočátku ji nevnímal. Ale postupně sílila a Harryho mysl byla donucena si jí všimnout. Bylo to jako by ho celého obalila. Brzy nevnímal nic jiného. Pro jeho mysl trýzněnou mučivými obrazy smrti a utrpení to bylo, jako by vstoupil do ráje. Znělo to jako nějaký smyčcový nástroj. Harry v tom slyšel smutek a stesk, zároveň však i bojovnost a neústupnost, naději… a spoustu dalších pocitů, které nedokázal jmenovat. Jeho mysl se nechala unášet na proudu této melodie a Harry doufal, že to nikdy neskončí.

Kapitola 12

Nebelvír svůj stisk neuvolnil. Draco, to vydržel hodinu, než usnul. Probudil se brzy ráno a po chvíli si uvědomil, že tělo v jeho náručí, které se k němu naléhavě tiskne, je tělo Harryho Pottera. Napůl zmateně, napůl vyděšeně vyskočil, když se snažil rozpomenout, co se stalo. Nakonec si uvědomil, že musel usnout a v průběhu noci se nějak dostat do této, hmm, velmi vzrušující, jak posléze zjistil, pozice. Jeho mužství zřejmě opět perfektně fungovalo. U Merlina! Zaklel Draco a byl nebetyčně vděčný, že se vzbudil první. Ledová sprcha hned vzápětí mu opět umožnila chladně uvažovat. To, že se mu postavil v přítomnosti Harryho Pottera, se rozhodl ignorovat. Jeho spící tělo sotva vědělo, ke komu se tiskne. Draco si navíc nemohl nevšimnout, že Potterovo tělo stojí víc než za pohled. Tak a teď se rychle vzpamatuj! Vypadalo to, že ještě dnes bude muset vyhledat služby svého osvědčeného střelce…

Harry se jen pomalu probíral ze svého spánku. Melodie, která ho celou dobu ve spánku doprovázela, před nějakou dobou zmizela, ale noční můry už se nevrátily.

„Jestli do hodiny nevstaneš, prošvihneš i oběd,“ ozvalo se nedaleko a Harry si pochvíli uvědomil, že ten hlas zná. Ale to není možné, co by tady dělal Malfoy, v nebelvírské ložnici. Když však jezdil očima po svém okolí, uvědomil si, že ať je kdekoli, nebelvírské ložnice to tedy není. Ležel v posteli, kam by se pohodlně vlezli přinejmenším dva lidé. Černé, stříbrně olemované, saténové povlečení, bylo jemné na dotek. Zem pokrýval zelený koberec… Harry vyskočil z postele, aby si vzápětí uvědomil, že má na sobě jen spodní prádlo. Co se to, kde to? Když Malfoye spatřil, bylo patrné, že se jeho rozpaky nepokrytě baví.

„Co tady dělám?! A proč, a proč jsem skoro nahý?!“ Vydralo se z Harryho hrdla zaúpění a do zmijozela se zabodl obviňující pohled. Draco si pobaveně odfrkl.

„Zneužila tě banda perverzních domácích skřítků, Pottere, a pak tě zanechala na mém prahu.“ Harry na něho nechápavě zíral. Malfoyovi zůstal úšklebek na rtech, přesto o něco zvážněl.

„Našel jsem tě ležet nedaleko sklepení a v okolí zřejmě nebyl nikdo jiný, kdo by se namáhal tvojí záchranou.“ Harry se postupně rozpomínal. Pamatoval si, že byl na cestě do kuchyně pro něco k jídlu. Zřejmě tam už nedošel. Nerozhodně přešlapával na místě a nevěděl, co má dělat. Malfoy vyvrátil oči v sloup.

„Pottere, obleč se. Tví fandové by to určitě nesli s těžkým srdcem, kdybys chytil rýmu.“ Harry se zamračil, ale beze slova se oblékl, poté, co našel své oblečení na háčku vedle postele. Přemýšlel, jestli tady opravdu strávil celou noc, pokud ano…

„Já… dělo… dělo se něco v noci?“ Draco pozvedl obočí. Chvíli na něho mlčky koukal.

„Spal jsi jako špalek, Pottere, jako špalek,“ a už vůbec jsem tě celou noc nedržel za ruku a nespal s tebou v jedné posteli.

„Aha, um, dobře… já teda, asi půjdu… já, díky,“ koktal Harry, zatímco s očima upřenýma na Draca couval tam, kde tušil východ.

Když se dostal ven, notně se mu ulevilo. Situace, ve které se ocitl, mu připadala velmi nepatřičná. Opravu spal celou noc v posteli Draca Malfoye? Když o tom tak přemýšlel, jakto, že má svoje vlastní komnaty? Spal v posteli Draca Malfoye, tahle myšlenka se mu stále vracela a, ačkoli nevěděl proč, vyvolávala v něm mravenčivé chvění. Věděl, že ho alespoň část noci pronásledovaly noční můry. Většinou se z nich budil s křikem, a co věděl, většinou je i navenek velice prožíval. Byl přesvědčený o tom, že musel v noci křičet, mluvit ze spaní nebo něco podobného. Ale Malfoy to popřel. Přece, kdyby se něco takového stalo zmijozel by se mu neváhal vysmát do očí. Nebo ne? Harry si promnul oči. Neměl přes noc sundané kontaktní čočky a oči ho teď nepříjemně pálily.

Posledních několik týdnů si nebyl ničím tak málo jistý jako opravdovou povahou Draca Malfoye. Nikdy ho neměl rád, ale to plynulo spíš z toho, že on byl nebelvír a Malfoy zmijozel číslo jedna, náruživý stoupenec Voldemorta, chlapec stojící na straně zla. Pokud Harryho náhle chránil a zřejmě přešel na jejich stranu, co to o něm vypovídá? Pán zla byl na vzestupu, sílil. Řady jeho stoupenců rostly. Ve chvíli, kdy měl Voldemort všechna esa v rukávu se Malfoy zcela nemalfoyovsky rozhodl změnit strany. Harry si vzpomněl na Nevilla. Narcisa Malfoyová je mrtvá Harry… Měl ji zmijozel opravdu na svědomí? Tato informace se od začátku školního roku nesla chodbami jako temný mrak. Malfoy ji ani nepotvrdil ani nevyvrátil. Respekt, který mu dříve zajišťovala rodová linie, nyní zabezpečovalo podezření z vraždy.

Harrymu hlasitě zakručelo v břiše, což ho vytrhlo z úvah. Byl překvapivě dobře odpočatý a ke spokojenosti mu chybělo se jen pořádně najíst. Snad nikdy v životě neměl takový hlad!

„Harry, kde jsi byl, měli jsme o tebe starost!“ vykřikla Hermiona, když ho uviděla přicházet k jejich obvyklému místu u nebelvírského stolu. Ron tam již také byl a právě se nacpával pořádnou porcí kuřecího masa a opečených brambor. Harry se zatvářil rozpačitě. Co měl na tohle odpovědět? Byl jsem si schrupnout v soukromých komnatách Draca Malfoye, mimochodem má fakt pohodlnou postel? Ron, kterému se právě podařilo polknout, se na něho lišácky usmál.

„Konečně tě nějaká dostala, kámo? No, producírujou se kolem tebe už dost dlouho, abys nechal nějakou zabodovat!“ Harry nejprve vůbec nechápal, o čem Ron mluví. Až po chvíli mu došlo, že si zrzek myslí, že strávil noc s nějakou dívkou.

„Eee, no, to víš… co máme dneska k jídlu?“ Snažil se to rychle přejít a díky příchodu Rebeccy se mu to podařilo. Hermioninu zkoumavému pohledu neunikl, ale naštěstí se rozhodla to nijak nekomentovat. Další půlhodinu strávil tím, že si nacpával žaludek. Připadalo mu jako by nejedl týdny!

Byl nejvyšší čas začít s famfrpalovými tréninky. Protože Harry strávil poslední dobou většinu času na ošetřovně, nechal výběr nových hráčů na Ronovi. Věděl, že v tomhle mu může důvěřovat. Po tom, co Fred s Georgem opustili školu, jim chyběli oba odrážeči a jeden střelec. Posty odrážečů obsadili dva čtvrťáci. Po té, co je Harry viděl v akci, musel s Ronovým výběrem souhlasit. Když viděl, kdo nastoupil na post střelce, překvapeně vydechl.

„Ginny!“ Dívka se na něho zazubila. V minulém roce Harryho několikrát nahradila na postu chytače, když mu Umbridgeová zakázala hrát a byla sakramentsky dobrá. Jak se ukázalo, střelkyně byla stejně obstojná. Harry se musel usmát. Weasleovic rodinka měla na tuhle hru zřejmě talent. Když se utahaný s tréninku vracel, cítil se úžasně. Jakmile se mohl vznést na svém Kulovém blesku do vzduchu, všechny starosti jako by nechal na zemi. Tam nahoře to byl jen on a vítr ve vlasech. Po vydatné sprše se vydal na ošetřovnu. Uljushi už na něho čekal. Brumbál byl přítomen také a jeho pohled vyvolával v Harrym mrazení. Nikdy neviděl, aby se ředitel tvářil takhle. Většinou se na Harryho shovívavě usmíval a v očích mu hrály veselé jiskřičky. Nyní se neusmíval a nebelvírovi se zdálo, že Brumbál snad poprvé vypadá, tak starý jako ve skutečnosti je.

„Pane?“ Zaváhal Harry při vstupu do ošetřovny.

„Harry, posaď se prosím.“ Pokynul mu Brumbál a v jeho hlase se ozval tón, při kterém se Harrymu stáhlo hrdlo. Znal ho. Byl to posel těch nejhorších možných zpráv.

„Co se, co se děje?“ Ředitel pohlédl na Uljushiho, který si odkašlal, aby mohl lépe mluvit. Jeho výraz prozrazoval, že by byl v tuto chvíli raději někde jinde.

     
„Pane Pottere, já… Obávám se, že nemám dobré zprávy.“ Stařec rychle střelil pohledem po Brumbálovi, který zřejmě byl již se situací seznámen. Vzápětí pokračoval. 

„Zkoumal jsem odebrané vzorky, které jste mi poskytl. Množství magie, které jsme vám odebrali minulý týden během fúze, bylo taktéž nápomocno k… k bližšímu porozumění toho, co se s vámi děje.“

       
„No a co jste zjistil?“ snažil se ho popohnat Harry, který byl z celé situace nesvůj. Tváří se jako by někdo umřel.

       
„Ano, jistě… hned se k tomu dostanu. To, co jste ve své hladině magie mohl vidět jako rudé pramínky nebo žilky je, jak bych to popsal, není to vaší součástí, je to jakýsi invazivní druh magie, já… nikdy jsem ve svém životě neviděl něco takového, pane Pottere, ať je to cokoli, je to velmi agresivní. Několikanásobný nárůst vaší vlastní magie lze tak chápat jako snahu bránit se tomuto narušiteli. Nicméně… nicméně…“

       
„Nicméně, co?“

       
„Nicméně to nejde! Je to jako parazit, snažil jsem se najít způsob, jak ty dvě složky od sebe oddělit, ale v tak velké míře, jakou jste byl již, hm, infikován, to nelze. Jedna věc je odebrat vzorek, ale tak rozsáhlá operace to je, to je nemožné, tím chci říct, že riziko vaší smrti během tohoto zákroku je téměř stoprocentní.“

       
„A co to znamená?“ snažil se to pochopit Harry. Uljushi uhnul pohledem. 

       
„To znamená, že váš nynější stav bude již navždy trvalý. Pokus ovšem… pokud ovšem,“ starý muž se zajíkl. Brumbál položil starému muži ruku na rameno. 

       
„Je třeba to zjistit, udělej to, příteli.“

       
„O čem to mluvíte?“ Nechápal Harry. Slova se ujal Brumbál, zatímco Uljushi začal chystat nějaký podivný přístroj.

       
„Harry. To, co se ti stalo, není přirozené. Nebo přinejmenším je to velmi ojedinělé. Pokud se v tvém těle objevila tato invazivní magie… Musíme zjistit, jestli její množství stále narůstá.“

       
„Ale, proč?“ Uljushi naznačil Harrymu, ať si sundá hábit a triko a začal mu na hruď a záda přilepovat bílá kolečka napojená na drátky, vedoucí k nějakému přístroji. 

       
„Protože,“ chopil se slova opět Mnghwtaar, „jak jsem již řekl, je to velmi agresivní. Tvoje tělo se díky magii zatím dokáže bránit, i když jak vidíš chabě. Ne, že by nebyla dostatečně silná, ale prostě na takové věci není uzpůsobená. Pokud tvůj stav není konečným výsledkem potom…“ stařec umístil poslední kolečko. Vzápětí začal přístroj hlasitě pípat a vykreslovat na obrazovce podivné symboly. Harry mohl jen sledovat, jak opálená tvář Egypťana bledne.

       
„Měl jsem pravdu, Albusi, měl jsem pravdu! Je to, je to dokonce horší než jsem si myslel.“

       
„Jsi si opravdu jistý? Nemůžeš se mýlit?“ tázal se Brumbál naléhavě a na Harryho jako by na chvíli úplně zapomněli.

       
„Ne, moje přístroje jsou přesné. Navíc zkoumal jsem to celý týden, bylo víc než pravděpodobné, že to bude právě takhle, ale proč Albusi, proč? Nerozumím tomu. Nechápu, jak se něco takového může dít!“

       
„Co přesně se má dít?“ zeptal se Harry a tím na sebe opět strhl pozornost. Brumbál se chmuřil, Harry měl dojem jako by se v jeho očích blýskl snad i hněv. Co se to děje? Uljushi vypadal nešťastně, nicméně tentokrát před nebelvírovým pohledem neuhnul. Jeho hlas se prohloubil a zvážněl, když mu odpovídal.

       
„Harry,“ oslovil ho, i když se ještě před chvílí uchyloval spíše k vykání, „situace je vážná. Podle všech mých měření a výzkumů, které jsem mohl provést, jsem došel k závěru. A ten je, že,“ muž zaváhal, ale pak pokračoval, „že umíráš. Je, je mi to líto, chlapče. Pokud to takhle bude pokračovat dál a nevyskytnou se mimořádné okolnosti, musím ti oznámit, že… že ti nemohu předpovědět více, jak dva roky života, mimo, mimo jiné...“ Tak a bylo to venku. Význam Uljushiho slov pozvolna dozníval v místnosti. Harry na ty dva hloupě koukal. 

       
„Mimo jiné?“ zaskřípal mu hlas a upřel pronikavý pohled na dvojici. Brumbál si povzdechl.

       
„Harry, nevíme, co to způsobilo ani jak to léčit. Použít nějaké lektvary, které by snad mohly mít úspěch je kvůli tvému stavu nemožné. Nemůžeme tedy zavést ani žádnou experimentální léčbu,“ v Brumbálových očí byl zcela nepokrytě smíchán hněv společně se zoufalstvím.

„Jsme v naprosto patové situaci! Harry, já udělám všechno proto, abych ti pomohl, mám pár vodítek, jak mohlo dojít k této situaci,“ pohled ředitele v tu chvíli ztemněl a Harry i přes svůj řetízek mohl vidět pulsující vlnu barev deroucí se na povrch, „prozatím, jsem však bezmocný, odpusť mi to Harry.“ Hlas starého muže zlomil smutek. Harry věděl, že pro Brumbála, který nad ním neustále úzkostlivě držel ochrannou ruku, musí být tato situace sžírající. Promluvil chraptivým hlasem.

„Já vám, věřím, profesore. Do té doby… mám ještě dva roky, ne? Měli bychom si s poražením Voldemorta pospíšit.“ Usmál se křivě Harry a všiml se, že v očích jeho ochránce se pro změnu zaleskly slzy. Harry sám nevěděl, jak se s nadálou situací vyrovnat. Jeho klid způsobovala jen skutečnost, že mu ještě plně nedošlo, co se tu dozvěděl.

„Pane, byl bych rád, kdyby tato skutečnost zůstala mezi námi. Nechci, aby se o tom dozvěděli Ron a Hermiona a ostatní, kterým na mě záleží.“

       
„Chápu, Harry, jak si přeješ.“

Kapitola 13            

Po ortelu, který nad Harrym byl vyřčen, si chlapec připadal, jako by se mu kolem krku pomalu stahovala smyčka. Tenhle rok bylo opravdu všechno špatně. Uběhl týden, během kterého byl Harry značně zasmušilý. Jeho přátelé si toho všimli, ale Harry jim nehodlal prozradit důvod svojí uzavřené nálady. Už tak toho měli dost o co se strachovat. To, že Harryho brzký konec byl již vyhlášen jako definitivní by jim v ničem nepomohlo. Na to, že mohl začít odškrtávat dny v kalendáři, se však Harry překvapivě rychle opět vracel do formy. Nebyl snad v ohrožení života od té doby, co se narodil? Jeho smrt teď jenom nabyla na obryse. A stále měl k dobru dva roky. Během té doby se toho dá stihnout hodně. Ano, když o tom tak přemýšlel, bylo toho ještě hodně, co chtěl stihnout před smrtí. Chtěl vidět Voldemortův pád, chtěl vidět svoje blízké opět šťastné a nezatížené obavami o jeho nebo číkoli jiný život. Chtěl, aby se Ron s Hermionou konečně dali dohromady a žili šťastně až do smrti. Chtěl, aby tento svět opět poznal, co je to mír. Co se stane, jestli zemře dřív, než bude schopný porazit Voldemorta?  Z toho pomyšlení byl obzvlášť rozrušený. Slyšel věštbu. Znamenalo to, že Pán zla zvítězí? Dobro přece vždy musí zvítězit nad zlem nebo ne? Na odběry nyní chodil dvakrát týdně. Uljushi ho navíc vždy připojil k přístroji, který stvrdil rozsudek Harryho smrti, a kontroloval údaje o jeho stavu. Při druhém měření musel Uljushi konstatovat, že se chlapcův stav zase o něco zhoršil. Jak se později ukázalo, Harryho stav se horšil pravidelně v týdenních intervalech. Chtě nechtě to Harryho nutilo přemýšlet o smrti častěji než by si přál. Shledá se opět se Siriusem? A se svými rodiči? Jaké to asi bylo, když člověk umřel? Jak Rudé (jak Harry rudou substanci ve své magii nazýval) přibývalo, Harryho vlastní magie se bouřlivě bránila, což mělo za následek, že Harry téměř cítil, jak pulsuje a koluje přímo pod jeho pokožkou. Když se strašlivě rozčílil na neznámého pachatele, který mu polil jeho velmi pracně sesmolenou esej do hodiny přeměňování, čímž ji úspěšně zneškodnil, a vzápětí se na kusy rozletělo všechno sklo v okolí pěti metrů, zjistil, že to není jen pocit. Mohl tehdy být jenom vděčný za to, že v okolí nikdo nebyl a nedošlo tak k žádné újmě na zdraví. Překvapivě s řešením jeho problému přišel profesor Fletcher.

„Dnešní hodinu bych rád zaměřil na neverbální kouzla,“ učebnou se nesl vzrušený šum.

„Jak jistě víte, pro neverbální kouzla je důležitá naprostá soustředěnost a disciplína! I verbální kouzlo vyžaduje cvik, než ho plně ovládnete. Pokud vám tohle dělá potíže, neverbální kouzla pro vás možná nebudou nikdy zvládnutelná! Nicméně,“ usmál se zářivě profesor, „jsem přesvědčen, že tato třída je plná nadějných talentů. Nyní se budeme věnovat pouze teorii, na konci hodiny vám však zadám cvičení, které můžete trénovat ve svém volném čase. Pokud někdo z vás bude mít úspěch, v příští hodině se bude moci pochlubit. Samozřejmě jeho kolej bude za jeho úsilí náležitě odměněna!“ Profesor vrhl do třídy další zářivý úsměv, který na okamžik zastavil srdce téměř všech přítomných dam a začal s výkladem. Bylo až s podivem, jak profesor Fletcher zvládal během svých hodin našpicovat uši všech v místnosti. Harry stejně jako ostatní se zájmem poslouchal. Neverbální kouzla byla náročná, ale v historii kouzelnických soubojů velmi oblíbená. Obrana proti takovým kouzlům byla totiž velmi obtížná. Pokud jste nedokázali podle pohybu hůlky kouzlo identifikovat, znamenalo to, že jste v průšvihu. Proto Fletcher věnoval hodinu právě otázce rozpoznání příslušných kouzel. Probrali jich asi třicet. Byla to převážně útočná kouzla. Vyskytlo se zde i pár obranných a poté pár zcela prostých jako kouzlo čistící nebo, jak zapálit oheň v krbu.

       
„Toto je třicet nejčastěji užívaných neverbálních kouzel. Jsou nejvíce užívaná, jelikož jsou nejlépe dostupná širokému okruhu kouzelníků. Probral jsem je s vámi podle obtížnosti, abyste si mohli udělat nějakou představu. To, co po vás chci je, abyste se do příští hodiny pokusili naučit první kouzlo z tohoto seznamu.“ Třídou to zašumělo.

„Vězte, že to nebude jednoduché. Ti nejlepší z vás mají šanci kouzlo ovládnout do týdne, pokud tomu budou věnovat dostatek času, jinak to ale může trvat měsíc i déle, než se dostaví úspěch. Poté, co kouzlo zvládnete, pokračujte dalším kouzlem ze seznamu. Toto nebude součástí našich hodin, nicméně rád bych vás upozornil, že k vaší snaze přihlédnu při závěrečných zkouškách. Bude to součástí mého hodnocení. To je pro dnešek vše, děkuji za pozornost.“ Třída se pozvolna začala rozcházet. Mezi studenty probíhaly bouřlivé debaty. Profesor Fletcher vnesl do jejich řad novou vlnu vzrušení. Všichni se jen třásli na to, aby mohli zkusit první kouzlo a dušovali se, že do týdne ho mají v malíku. Prvním kouzlem bylo čistící kouzlo, které Harry viděl často používat Molly v kuchyni. Jednoduchý švih hůlkou a kuchyň byla jako nová.

       
Když byla učebna již téměř prázdná, Harry přikročil k profesorovu stolu. Ten překvapeně zvedl oči od nějakého stohu esejí.

       
„Ano, Harry? Potřebuješ něco?“

       
„Ano, zajímalo by mě, jestli lze neverbální kouzla používat i bez hůlky.“

       
„Hmm, to je velice nepravděpodobné, Harry.“

       
„Co když jsem nedopatřením rozbil ve vzteku pár skleněných lamp a okenních tabulek aniž bych se jich dotkl a bez hůlky?“ Fletcher pootevřel překvapením ústa, pak je zase zavřel.

       
„Inu Harry, řekl jsem, že je to nepravděpodobné nikoli nemožné… Předpokládám, že mě to mělo napadnout, že se to stane. V tvém případě Harry jde o to, že, jak bych to jenom řekl, tvé síle je v tvém těle už zřejmě trochu těsno. Je to fascinující, Harry, tvoje magie si hledá cestu ven z tvého těla, aby ti neublížila, je to ve skutečnosti prosté,“ profesorovi zasvítily oči vzrušením.

„Jako vždy, tvá magie se snaží pracovat ve tvůj prospěch, Harry, opravdu úžasné… nicméně,“ Fletcher zvážněl, „je třeba to nenechat bez povšimnutí, Harry. Tvá magie ti tímto poslala jasný signál. Pokud se chceš něčemu podobnému pro příště vyhnout, musíš věnovat více času účelnému uvolňování, jinými slovy,“ profesor najednou vypadal, že ho něco napadlo. Se zájmem se na Harryho podíval.

„Nikdy jsem neměl možnost to vyzkoušet v praxi, protože jsem se nikdy nesetkal s člověkem jako ty Harry, ale mohl bys jít prosím se mnou?“ Nebelvír ho poslušně následoval. Během cesty do profesorova kabinetu Fletcher nepřestával mluvit. 

       
„To, co ti chci teď nabídnout, jsem našel během svých cest v Číně, když jsem hledal informace o magických hladinách. Nepřikládal jsem tomu moc velkou váhu, protože, jak říkám pro ověření té metody, jsem nikdy nikoho vhodného nepotkal. Nicméně mám v držení svitek, který ve svých informacích o Suÿie zachází dál než kterýkoli jiný. Pojednává nejen o tvaru, ale také o elementu. Podle svitku tě pravá podoba tvé magické hladiny zároveň pojí s určitým druhem živelné síly. Oheň, voda, vzduch, země, mráz, který je kombinací vody a vzduchu. Pro uvolnění této síly je potřeba velké množství energie a něco, čemu se říká vnitřní náhled.“ Došli ke kabinetu a profesor pokynul Harrymu, aby vstoupil.

       
„Vnitřní náhled? Co je to?“

       
„Znamená to vidět neviděné, slyšet neslyšené, musím se přiznat, že tomuhle zcela nerozumím. Jeden starý kouzelník mi to vyložil jako možnost vidět i slyšet Móshù. To slovo představuje magii. Nevím, jestli to bez toho bude fungovat, ale za zkoušku nic nedáme.“ Harry si náhle uměl živě představit, co znamená mít „vnitřní náhled“.

       
„Já,“ zaváhal, „myslím, že o vnitřní náhled si nemusíte dělat starosti, profesore.“ Fletcher na něho zůstal zírat jako u vytržení.

       
„Chceš říct, že, že…“

       
„Ano, myslím, že ano.“

       
„To je tak… fascinující, jaké to je? Kéž bych měl takové štěstí jako ty.“ Harry se usmál. Štěstí, jo poslední dobou měl jen samé štěstí…

       
„Nepřejte si to, profesore. Mohlo by se vám to splnit.“ Fletcher se zatvářil zmateně, ale pak pokračoval.

       
„No, tedy… přistupme k jádru věci, Harry. Prvním krokem je zjistit k jakému se tvá magie pojí elementu, bude to o něco těžší, když jsme neměli možnost zjistit jeho pravou formu…“

       
„Měl jsem tu čest, pane profesore,“ přerušil ho Harry, „podle všeho má moje magie dračí formu.“ Profesor obrany proti černé magie tento den nevycházel z údivu.

       
„Opravdu, no to je ovšem pozoruhodné, i když by mě to zřejmě nemělo překvapovat. Lidé s dračí formou magie bývají velmi zajímaví lidé, což ty jsi, Harry. No, pokud je to tak, draci většinou chrlí oheň, ne?“ Usmál se spokojeně a vytáhl ze stolu malý váček.

„Nastav ruku, Harry, prosím. Nemusíš se bát, prášek, který ti vysypu na ruku sice je kouzelný, ale v trochu jiném duchu než jsme zvyklí, mám ho z Číny. Teď zjistíme, jestli máme pravdu.“ Profesor vysypal Harrymu na ruku černý lesklý prášek. Harrymu zabrnělo v ruce, ale nic se nestalo. Fletcher se zatvářil zklamaně.

       
„Hmm, nefunguje to. Promiň, Harry tolik jsem v to doufal, přitom máme všechno, co potřebujeme. Máš potřebnou energii, vnitřní náhled, víme tvou pravou podobu…“  Harry si náhle uvědomil, že ho něco studí na krku. Ruku, ve které neměl prášek, nahmatal řetízek.

       
„Ehm,“ odkašlal si, „je možné, že by váš, hmm, experiment selhal, kdyby něco blokovalo můj, jak tomu říkáte, vnitřní náhled?“ Fletcher se na něho zamyšleně podíval.

       
„Ano, ovšem, je to možné, ale, co by to mohlo blokovat?“ Harry si povzdechl. Toho budu litovat. Sáhl si volnou rukou za krk a odepnul řetízek, který mu vzápětí vyklouzl a dopadnul na podlahu. Harry se pro něj chtěl sklonit, když tu se prášek, který doteď spočíval v jeho dlani, vzňal plamenem. Okrajově slyšel, jak se kolem něj opět začínají rozlévat barvy a hudba, ale oči a celou svou pozornost měl upřenou na plamen v jeho pravé ruce. Cítil se jako zhypnotizovaný. Ruka ho kupodivu nepálila. Poté jako by jeho tělo najednou začalo odpovídat. Nejprve ze špiček prstů jeho pravé ruky začaly unikat plamínky. Nebyl to oheň, jak ho znal, tenhle nepálil a měl jasně zlatou barvu. Byla to spíš energie. Harry si s překvapením uvědomil, že to, co teď vidí je jeho vlastní magie. Nejprve se obtočila kolem plamene, který stále plápolal v jeho dlani a poté se obtočila kolem jeho zápěstí a začala spirálovitě šplhat vzhůru. Vypadalo to jako plamenný řetěz, který se pomalu ovíjel kolem jeho těla. Nebylo v tom však nic zlého, spíš téměř mazlivého. Harry cítil příjemné teplo. Cítil toho vlastně mnohem víc. Bylo to jako by mu z ramen padalo těžké břímě, bylo to uvolňující, bylo v tom cosi bolestně známého, slyšel šepot. Jeho vlastní magie k němu promlouvala. Zahrnula ho vlna pocitů. Bylo to jako by se najednou nacházel na nejniternějším místě své duše. Naléhavá potřeba uniknout, uniknout z pout, strach, vztek, překvapení, touha bojovat, touha se nevzdat. A náhle to všechno zmizelo. Bylo to pryč a Harry se náhle cítil podivně prázdný. Oheň v jeho dlani dohořel. Harryho uši opět zaplnila hudba a do očí ho udeřil Fletcherův jas. Rychle si nasadil opět svůj řetízek. Jeho profesor se tvářil naprosto ohromeně. Zíral na Harryho, pak si promnul divoce oči a zíral znova. Chvíli trvalo, než byl schopen slova.

       
„To bylo, to bylo, já jsem, ty jsi… Harry právě jsem díky tobě zažil nejúžasnější věc ve svém životě. Opravdu to funguje, opravdu to funguje! U Merlina, viděl jsem to na vlastní oči!“ Vypadalo to, že muž začne každou chvíli skákat radostí. Harry nevěděl přesně, co viděl. Viděl také jeho magii, jak se kolem něj obtáčela? Zřejmě ano, ale nemohl vědět, co to způsobilo. Co se dělo uvnitř Harryho, když se navenek odehrávala tato ohnivá show.  A teď to bylo pryč, nebelvír to chtěl vrátit zpátky, alespoň na okamžik! Fletcher se konečně vzpamatoval.

„Harry, to čeho jsme tady byli svědkem, bylo splnění mých životních snů, ale zpět k tobě. Ten prášek, co jsem ti nasypal do ruky, byl stimulátor, měl ti ukázat, co se v tobě skrývá a ukázat ti cestu, jak můžeš pracovat se svým potencionálem a komunikovat se svým nitrem, tedy i s tvou magií hlouběji než doposud. To na co teď musíš přijít je způsob, jak toho dosáhnout bez prášku. Energie, kterou na to budeš muset vynaložit, by měla být dostatečná, aby to tvé zásoby magie dostatečně zklidnilo. Ten bouřlivý nárůst je opravdu nešťastný. Musím přiznat, že nerozumím, proč se tomu tak děje. Abys mně pochopil Harry, zmínil jsem se o tom již první hodinu, co jsme spolu měli, možná si to pamatuješ, ale každý kouzelník má přístup k neomezenému množství vlastní magie, to, co v tobě přebývá je jen určitá zásoba, kterou tvé tělo aktuálně považuje za nezbytné k základním úkonům. To, že jsi v podstatě naplněný až po okraj, není přirozené, je to, jako by něco zmátlo tvé smysly a tvé tělo si z nějakého důvodu začalo myslet, že musí nutně pojmout co největší množství magie, jak jen to je možné. Připomíná mi to něco jako bojovou pohotovost.“ Harry s jeho úvahami mohl v duchu jen souhlasit. Profesor nebyl zasvěcen do toho, jak se věci opravdu mají, to bylo jen mezi Harrym, Brumbálem a Uljushim. Ale přesto jeho úvahy vedly správným směrem. Harryho magie, Harryho celá bytost opravdu byla v bojové pohotovosti. V bojové pohotovosti vůči něčemu proti čemu se zřejmě vůbec bojovat nedá.

Kapitola 14

Halloween se neúprosně blížil a ve vzduchu bylo cítit vzrušení. Jako každý rok se chystala velká maškarní párty, s živou kapelou, punčem a spoustou dobrého jídla. A jako každý rok, Harry neměl ponětí, co si vezmi na sebe. Ne, že by se tím nějak přehnaně zabýval. Měl jiné věci na práci. Od chvíle, kdy vykročil z kabinetu profesora Fletchera, nepřestával ve svém volném čase zkoušet to, co se mu díky podivnému prášku tehdy podařilo. První týden byly jeho úspěchy takřka nulové. Začínal si již zoufat, když se mu to náhle podařilo. Z konečků jeho prstů vyrazila malé zlatavé plamínky. Ihned zase pohasly, ale Harrymu to stačilo k tomu, aby vytrval ve svém snažení. Nyní týden před Halloweenem byl schopen tuto akci libovolně zopakovat. Z prstů mu vystřelily plamínky a začaly ovíjet jeho zápěstí. V zápětí se v jeho dlani objevil plamen, který když nebyl stvořen za pomoci prášku, byl barvy tekutého zlata, tak jako zbytek. Víc zatím nesvedl. Fletcher měl pravdu, dosáhnout kýženého cíle bylo vyčerpávající a vyžadovalo maximální koncentraci. Na konci jeho snažení se na jeho do půl pasu svlečeném těle vždy leskly krůpěje potu. Jelikož nemohl mít při svých pokusech na krku řetízek od Uljushiho, musel pro své pokusy také vyhledat vhodné prostory. Komnata Nevyšší potřeby se nakonec ukázala jako ideální. Od okolního světa mu poskytovala perfektní izolaci. Přesto, že byl ještě od konečného cíle na míle vzdálený, cítil, že to funguje. Brnění v jeho prstech ustupovalo, proudění a pulsování jeho magie ustávalo. Tedy přinejmenším těsně pod povrchem, jak to Harry doposud cítil. Od chvíle, kdy na něm Fletcher provedl svůj malý „experiment“, Harry si byl pohybu své magie perfektně vědom. Byla tam, stačilo se jen natáhnout, aby ho opět celého zalila svou hřejivou a nebezpečně neúměrnou silou. Bylo to jako by ho volala, chtěla mu něco důležitého sdělit, ale Harry ji nerozuměl, ještě ne. Ale byl blízko. Pokud dokáže opakovat to, co se odehrálo tehdy v kabinetě, porozumí.

Brumbál, který měl oči a uši všude se brzy dozvěděl o Harryho počínání. Harry byl rád, když mu tato technika přišla stejně vhodná jako profesorovi Fletcherovi.

„Jen málokomu se podaří nahlédnout tak hluboko do svého nitra, Harry, snaha o něco takového je celoživotní práce. Proto se nevzdávej, pokud to půjde pomalu, věřím, že pokud uspěješ, tvá snaha bude mnohonásobně odměněna. To k čemu se ti nabízí přístup je hloubější poznání tvé síly, tvého nitra, tvojí duše. Nejedná se pouze o magii Harry. Jedná se o celou tvou bytost, magie ti v tuto chvíli jen ukázala cestu. Je pevně svázaná a propletená s tvou duší, stejně jako je tvá duše pevně spoutaná s tvou magií. Pokud objevíš tajemství jednoho, objevíš i tajemství toho druhého…“

„Ta-dááá!“ Hermiona s vítězoslavným úsměvem položila na jedno křeslo ve společenské místnosti tři velké krabice.

„Co to je?“ zeptal se zvědavě Ron a Harry taktéž vrhl se zájmem pohled na Hermionu.

„Přece naše kostýmy! Pro Rona,“ otevřela krabici, „dres brankáře Kudleyských kanonýrů a pro tebe Harry,“ otevřela druhou krabici, „kostým Godrika Nebelvíra!“

„Wau, Hermiono, ty jsi úžasná!“ vykřikl nadšeně Ron a vrhl se ke své krabici. Hermiona se usmívala jako sluníčko.

„Co ty, Harry, nechceš si prohlédnout svůj kostým?“ Dívka začala vytahovat jednotlivé kusy s oblečením.

„Měli byste si kostýmy vyzkoušet, takže šup, šup, chci vás v tom vidět!“ pobízela je Hermiona a chlapcům nezbylo jinak než uposlechnout. Když Harry vyšel ze svého pokoje, kde se převlékal, Ron už se ve svém kostýmu vesele naparoval a producíroval před Hermionou. Ta mu ho se smíchem chválila.

„Moc pěkný, Rone… Waaau, Harry!“ vykřikla obdivně, když ho uviděla. Ron taky obdivně zamručel.

„Vypadáš jako pravej Godrik Nebelvír, Harry!“ Ne, že by měl Ron ve skutečnosti ponětí, jak Godrik vypadal, ale pohled to byl opravdu působivý. Harry měl po kolena vysoké, hnědé boty a v nich rudé přiléhavé kalhoty se zlatým páskem. Do nich zahrnutá bílá košile byla na hrudi rozhalená a odhalovala hrudník, po kterém už kdejaká dívka zavzdychala. Dominantu však tvořila zlatavá lví kožešina s hřívou, kterou měl Harry přehozenou přes ramena. Inu, Godrik měl lvy opravdu rád…

     
„Je to perfektní, Harry. V davu se budeš vyjímat!“ pochvalovala si Hermiona. Harry se na ni usmál. Nejradši by se nevyjímal ani trochu.

       
„A jaký máš kostým, ty, Hermi?“ otázal se Ron, zatímco zvědavě pokukoval po zbylé krabici. Dívka se jen lišácky usmála.

       
„Nechte se překvapit!“ odpověděla, vzala svou krabici a odkráčela do svého pokoje.

       
Harry utíkal zpátky do svého pokoje, kde si zapomněl dnešní rozpis tréninku na famfrpál. Když však v letu vtrhl do pokoje, zůstal stát jako přimražený. Do tváře se mu vlila nachově rudá. Na jedné posteli tam seděli Dean se Seamusem a vášnivě se líbali. Když Harry vběhl do pokoje, překvapeně se od sebe odtrhli.

       
„Harry, promiň, mysleli jsme, že jsi s Ronem na tréninku.“

       
„Já… hmm… ano, já… já si jen něco zapomněl…“ koktal rozpačitě Harry a rychle hrábl po prokletém pergamenu, „nenechte se rušit!“ Vystřelil z pokoje jako ohnivý šíp. Jeho rozpačité pocity rozptýlila až Hermiona.

       
„Harry, homosexualita je v kouzelnickém světě zcela běžná věc. Jednu dobu se dokonce vztahy mezi dvěma muži řadili na společenském žebříčku více než vztah mezi mužem a ženou. To byla ta doba, kdy muži braly ženu jen jako část interiéru v domácnosti,“ Hermiona si odfrkla, „naštěstí si ženy rychle svoje práva vydobyly. Ale zpátky k tématu. Je to úplně běžné Harry, kdybys věnoval víc pozornosti svému okolí a hodinám historie, všiml by sis toho. Svou orientací se v kouzelnickém světě nikdo netají. Dean, Seamus, odrážeč havraspárského famfrpálového družstva Roger Ravies, ze zmijozelu například jejich famfrpálový střelec Adrian Pucey nebo Malfoy…“ Harry na ni zíral. Malfoy?! Nynější pomyšlení na to, že spal ve zmijozelových vlastních komnatách ho… vzrušovalo? Harryho nikdy nenapadlo, že by mohl být gay, ale co když, co když… Vzpomněl si, jak tehdy Malfoy potkal u jídelny, vzápětí se tam objevil právě Adrian a někam spolu odešli. Znamenalo to… Znamenalo to to, co si myslel? Malfoy je tedy na kluky… Všiml si, že na něho Hermiona pobaveně kouká.

       
„Není to, tak těžké vstřebat, Harry. V mudlovském světě se to bere jinak, ale myslím, že tohle je spíš obrat k lepšímu. Jediný důvod, proč ti kromě dívek nechodí bonboniéry a psaníčka také od mužů je, že všichni respektují, že jsi heterosexuál. Tedy, ony by ti asi nechodili i tak, protože muži mají zase své vlastní způsoby, jak dát najevo přízeň. No, tahle informace, že jsi hetero se objevila během prázdnin v tvé rubrice v Denním věštci, Harry. Mám dojem, že o tvůj bouřlivý život o prázdninách se reportéři velice zajímali. Naštěstí se tam neobjevil seznam všech holek, se kterýma ses za ty dva měsíce stihl vyspat, pro některá dívčí srdce by to mohla být rána,“ zasmála se Hermiona, která očividně byla nad věcí.

       
„Já jsem s nimi ale nespal.“ Hermiona se zmateně zarazila.

       
„Cos říkal?“

       
„Já jsem s nimi nespal. Jenom s tou první, Isabellou, pak už ne. My jsme si většinou… povídali. Bylo to vlastně docela zábavné.“

       
„Ale s Ronem jste se o tom přece vždycky bavili jako by, jako by…“

       
„Rona jsem nechal myslet si, co chce.“ Harry musel sám sobě přiznat, že ho kamarádovo domýšlení událostí bavilo. Hermiona na něho zmateně koukala. Když o tom tak přemýšlela, Harry to vlastně nikdy doslova neřekl, že se něco opravdu stalo. Všechno to vymýšlel Ron a Harry se jenom nenamáhal s tím, aby mu to potvrdil, či vyvrátil. Všichni automaticky převzali jeho myšlenku. Co jiného je taky mělo napadnout?

       
„Takže, holky tě nezajímají, preferuješ muže, Harry?“ ptala se Hermiona a její tón zněl jako by se ptala, co je k obědu nebo co mají další hodinu. Harry si nervózně prohrábl rukou neposedné vlasy.

       
„Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel… Mě nikdy nenapadlo, že bych mohl být…“ Hlavou Harrymu náhle probíhalo tisíce obrazů. Z barů a diskoték, které o prázdninách navštívili, z předchozích ročníků a dalších možných situací. Pohled, který mu sjížděl raději po mužských, než dívčích křivkách. Bylo alarmující uvědomit si, že to měl celou dobu před nosem. Když se vyspal s Isabellou, bylo to sice super, ale nakonec si uvědomil, že to není ono, že ho to neláká a ani tehdy mu to nedošlo. Až teď. Hermiona na něho vyčkávavě hleděla.

       
„Harry?“ připomněla se. Harry se na ni podíval s rozpačitým úsměvem na rtech. Rukou si opět pročísl vlasy.

       
„Ano, Hermiono, myslím si, že preferuji muže.“

Kapitola 15

Harryho noční můry se vracely. Ráno před Halloweenem se opět probudil zalitý potem. Ještě včera ho ve spánku provázela melodie, kterou poprvé slyšel tu noc u Malfoye. Její schopnost odhánět zle sny však zřejmě vyprchala, stejně jako melodie samotná. Nebelvír si musel lámat hlavou, odkud se vzala a proč tak náhle zmizela. Přál si, aby se vrátila. Nejen, že zaháněla jeho noční můry, byla také krásná a opojná. Silně návyková, pomyslel si s úšklebkem Harry, zatímco se převlékal z pyžama. Poté, co vstal, hlava se mu zatočila tak, že se musel opět posadit. Dnešek bude zřejmě jeden z jeho slabších dní. Tak Harry nazýval dny, kdy ho provázela nevolnost spolu s dalšími příznaky, značícími, že se jeho hladina Rudé opět zvýšila. Přinejmenším už nikde nekolaboval. Brumbála ani Uljushiho to ovšem nijak neuklidnilo. Naopak, Brumbál byl den ode dne zachmuřenější a což přišlo Harrymu horší, nesnažil se to nijak skrývat. Teď nad tím však nechtěl přemýšlet, po snídani ho čekal famfrpálový trénink a to Harrymu vždy spolehlivě zvedlo náladu.

***

Za hlasitého skandování poslal svého protivníka k zemi. Ozvalo se odpočítávání. 10, 9, 8, 7,… Když se Dracův soupeř do konce odpočítávání nezvedl, místností se ozval bouřlivý jásot zmijozelů, kteří věděli na koho si vsadit. Draco si hodil přes ramena ručník a nechal si podat sklenici vody. Box byl brutální zábava, která se nemohla uchytit jinde než ve zmijozelské koleji. Samozřejmě vše probíhalo tajně, jak si alespoň všichni mysleli. Draco si byl jistý, že přinejmenším Severus je o tom velmi dobře informován. Jemu to bylo jedno, i kdyby o tom věděl samotný Brumbál. Box byl skvělým nástrojem pro vybití negativních emocí a ve zmijozelské koleji také nutný prostředek pro získání společenské prestiže. Ne, že by Dracovi záleželo na tom, co si kdokoli z těch přítomných tupounů, bažících po krvi myslí, ale byl zvyklý na to, že je první. Jeho názory se za poslední měsíce možná v mnoha ohledech změnily, ale svého pomyslného trůnu se vzdát nehodlal. Poté, co si ho již nikdo netroufl vyzvat, uvolnil místo v ringu jinému a stáhl se do zadní části místnosti, kde na stole stály malé zazátkované lahvičky s různorodým obsahem. Většina z toho byla jeho tvorba. Po každé akci se musely zamést stopy. To také znamenalo i náznaky boje na tělech a tvářích bojujících. Většinou stačilo jen pár mávnutí hůlkou, ale sem tam se stalo, že někdo někomu zlomil čelist nebo pár žeber. Od toho tu pak byly příslušné lektvary. Draco si dnes odnesl jen monokl pod okem a natržený ret. Náprava byla dílem okamžiku. Ještě sprcha a bude se svým vzhledem spokojen. Dnes večer se konala Halloweenská párty. Hodlal být okouzlující. Jako vždy… Když opouštěl místnost, dav se před ním rozestupoval. Draco zachytil několik chtivých pohledů. Samolibě se usmál. Dnes večer bude opět z čeho vybírat. Právě zápasící dvojici nevěnoval pozornost. 

         

Před obědem ho čekal ještě famfrpálový trénink. Stále byl chytačem a nyní i kapitánem týmu, poté, co Marcus Flint vyšel ze školy. Když Draco došel na stadion, nebelvíři ještě trénovali. Jeho tým stál na tribuně, hlasitě pískal a poškleboval se. Nebelvírům to jako vždy pilo krev a bořilo jejich soustředění, takže dávali zmijozelům nové a nové záminky pro jejich posměšky. Jediný, kdo se jimi nedal vyvést z míry, kroužil vysoko na obloze a pátral očima po zlatonce.  Draco ho pozoroval. Od té doby, co Pottera vyprovodil ze svých komnat, se neodehrálo nic, co by si vyžadovalo jeho přítomnost. Byl rád, že nebelvír není každou chvíli na pokraji kolapsu, nicméně kdesi hluboko v sobě si musel připustit, že role zachránce se mu nepříčila tolik, jak to navenek vypadalo. Potterovi se konečně podařilo zahlédnout zlatonku. Střemhlavý manévr, který vzápětí předvedl, umlčel přítomné zmijozely, kteří zůstali jen nevraživě koukat. Malfoy se ušklíbl. Ano, kvůli tomuto a jiným podobným manévrům zmijozelskému týmu už pět let unikal školní pohár. Před Dracem zavířil prach, jak Harry seskočil ještě v letu z koštěte a vydal se zmijozelovi v ústrety. 

       
„Malfoyi,“ pozdravil, „uvítal bych, kdyby sis zpracoval svůj tým, aby nás propříště nerušili při tréninku.“ Draco se ušklíbl.

       
„Mému týmu se snadno vyhnete, když přestanete přetahovat, Pottere.“ Harry se usmál, a když míjel Draca směrem k šatnám, vtiskl mu do ruky třepotající se zlatonku.

       
„Dám si propříště záležet a chytím ji dřív. Pozor na ni, má dneska hravou náladu.“ Draco se za ním s přivřenýma očima díval. Já mám dneska taky hravou náladu.

       
Když se Harry řítil s koštětem dolů za zlatonkou, koutkem oka ho zahlédl. Stál stranou od ostatních zmijozelů a pozoroval ho. Nebelvír chňapl po zlatonce a vyrovnal svůj střemhlavý pád. Když zpomalil, přehoupl se jednou nohou přes násadu koštěte a seskočil. Se zlatonkou v jedné a koštětem v druhé ruce zamířil k Malfoyovi. Všiml si, že nemá vlasy ulíznuté dozadu, jako během minulých let. Vlastně je tak nenosil už od začátku roku. Blond vlasy mu teď v mírném rozcuchu rámovaly tvář. Byl to však pravý opak Harryho neovladatelných kadeří, vypadalo to jako by umístění každého vlásku bylo perfektně naplánováno. Když kolem něho procházel a tiskl mu do ruky zlatonku o nos se mu otřela Malfoyova vůně. Harryho smysly v tu chvíli hrozily, že se zblázní. Jen tak tak zabránil tomu, aby se nezastavil a nezačal s rozevřeným chřípím hluboce vdechovat jako nějaké zvíře. Od chvíle, kdy si uvědomil, že je na muže, Harryho pohled na svět dostal zcela nový rozměr. Jak Harry zjišťoval poněkud zvrhlého rázu. Připadal si jako jeptiška po šestnácti letech propuštěná z kláštera a zbavená celibátu. Jeho rozjitřené smysly nemohly nevnímat pohledné rysy a kontury zmijozelského prince. Přemýšlel, kam za posledních pět let dal oči, že si toho všiml až teď. Harry divoce zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky, které se začaly posouvat zcela nestoudným směrem. Je to Malfoy, Malfoy, mumlal si pro sebe jako mantru, ale musel toho nechat, jelikož si v závěsu za tímto jménem musel vzpomenout, že spal v jeho ložnici a měl možnost si ho prohlédnout zcela nahého tehdy v prefektské koupelně. Harry zaúpěl. Jak ho jenom může Malfoy přitahovat?  Posledních pět let strávili přemýšlením, jak to tomu druhému nejlíp vytmavit. Harry věřil, že tentokrát by se i Hermiona zdržela komentáře typu: Protiklady se přitahují. Vzdal se svého nepřátelství vůči Malfoyovi poté, když mu několikrát zachránil život. Nemůžete dlouhodobě nenávidět někoho, kdo se vás snaží udržet naživu. To ovšem neznamenalo, že ho musí hned nutně začít balit! Kolem zmijozela se vznášelo ještě příliš mnoho tajemna a nevyřčených otázek na to, aby mu Harry mohl důvěřovat. A bylo úplně jedno, jestli má hezký zadek nebo ne.

       
Harry s Ronem již byli připraveni vyrazit na párty. Jediný, kdo zbýval do počtu, byla Hermiona. Zatímco čekali, Ron si krátil čas tím, že Harrymu líčil rozpad svého vztahu s Rebeccou.

       
„Nebylo to prostě ono, Harry, vlastně jsem rád, že to skončilo.“ Harry jen nezúčastněně přikyvoval. Ani pro blaho svého kamaráda se nedokázal tvářit, že ho to zajímá. Dveře od dívčího pokoje se otevřely a Hermiona sešla ze schodů. Harry hvízdl a Ron zůstal stát s otevřenou pusou. Hermiona na sobě měla dlouhé, tmavě modré šaty se stříbrnými třpytkami. Na rukou měla bílé rukavičky nad lokty a na hlavě složitý účes, do kterého byla vpletená stříbrná korunka. Chvíli na ně koukala a pak se rozpačitě usmála a pokrčila rameny.

       
„Vždycky jsem chtěla být princezna…“ Ron konečně zavřel pusu, stále však nebyl schopen slova. Harry se na Hermionu vesele usmál.

       
„Vaše veličenstvo,“ uklonil se před ní a nabídl jí rámě, „bude mi ctí vás dnes doprovázet.“ Hermiona se smíchem Harryho ruku přijala.

       
„Myslím, že ke dveřím to bude stačit, mylorde.“ Ron se konečně vzpamatoval a rychle je následoval.

       
Párty již byla v plném proudu (Hermiona si dala s přípravou opravdu načas). Na pódiu hrála nějaká kapela, kterou Harry neznal, ale dle jeho vkusu hrála dobře, takže byl spokojený. U stěny Velké síně se pak rozprostíral stůl plný jídla a pití. Výjimečně tu byly k mání i různé druhy punče. Harry se rozhlížel kolem. Většina studentů to roztáčela na parketě, kolem parketu se pak stahovali ti, kteří si chtěli povídat a vytvářeli malé hloučky. Když Harry prošel kolem jednoho vysokého ramenatého bruneta, který ho chtivě sjel pohledem, v břiše mu zašimralo. Hermiona si toho všimla.

       
„Hele, tomu klukovi se asi líbíš!“ šeptla a povzbudivě na Harryho zamrkala.

„Zdá se, že už se to začíná šířit, že jsi na kluky,“ pokračovala.

       
„Cože?!“ Harrymu se srdce divoce rozbušilo. Hermiona se na něho s pokrčením ramen podívala.

          

„No, když za mnou přišla jedna z tvých nápadnic z další bonboniérou, musela jsem jí říct pravdu. Nebylo by fér, tahat ty děvčata za nos a nechat je dělat si plané naděje, Harry. No a zdá se, že se to už rozkřiklo,“ zahihňala se Hermiona, když minuli dalšího studenta, který na Harryho flirtovně zamrkal. Nebelvír se rozhodl udělat svou první zastávku u mísy s punčem.