Přiveď ho 16 - 20

16

Harry se procházel dlouhou, tmavou chodbou. K hrudi si pevně tiskl malou dřevěnou krabičku. Neměl přesnou představu, kam jde. Jen věděl, že není dost daleko. Musí hlouběji, víc do tmy, ve tmě bude větší bezpečí. Bestie za ním klouzala s tichem, které jej pohánělo vpřed. Věděl, že tam je, vždycky tam je. Jen číhá a plíží se za ním, aby jej mohla ve vhodnou chvíli přepadnout a sebrat mu jeho poklad...

Bradavice, 10. září, ráno

Vzbudil se lehce dezorientovaný.

Rudé závěsy.

Nebelvírská kolej. Rychle je rozhrnul, aby se přesvědčil. S úlevou sebou plácl zpět do peřin. Kéž by mohl předstírat, že všechno, co se doteď stalo, zmizelo v minulosti, vypařilo se jako dým.

Stop! Už moc dlouho takhle přemýšlí. Nemá cenu se nimrat v "kéž by"! Vzchop se, Pottere! Harry se ušklíbl, jeho vnitřní monolog skvěle imitoval Snapea.

Ale to nejde, takže vstávat a nachystat se na hodinu. Vzal polštář a hodil ho po Ronovi, než se začal oblékat. Zrzek něco zamumlal a teprve až se Harry úplně oblékl a pohrozil mu, že půjde bez něj, se vyhrabal z postele a podnikl pár pokusů se zkulturnit. Ne, že by kultura byla něco, co by ho zajímalo po ránu, to zase ne. Ron si celou dobu pro sebe mumlal něco o nechutných ránech.

Harry už skoro zapomněl, jak strašně nepříjemné je, když vejde do Velké síně a všichni na něj začnou zírat. Co nejrychleji se přesunul k nebelvírskému stolu. Těm se vymluvil už včera, takže se mohl alespoň v klidu věnovat jídlu. Stále však na sobě cítil hodně zvědavých pohledů. Zašilhal k učitelskému stolu. Snape tam neseděl. No co, za chvíli mu napaří opáčko z lektvarů, o nic nepřijde. Vlastně ani Bumbál tam neseděl. Zamyšleně se vrtal v jídle a přehlédl rudovlasou katastrofu, která vtrhla do Velké síně.

Ginny předchozí večer hrozně bolela hlava, tak si zašla na ošetřovnu pro lektvar a než Harry přišel do věže, spala jako nemluvně. Ráno jí kamarádky řekly, že Harry Potter se vrátil. Rusovláska vystartovala z postele jako namydlený blesk. Harry je na hradě! Umírala úzkostí z toho, kde celou dobu je! Ron mlčel jak pařez a nechtěl jí nic říct. Hermiona to samé. Čím víc dní uplývalo, tím byla dívka rozčilenější a úzkostlivější. To přece není normální, aby Harry nedojel do školy a Ronovi, Hermioně a jí nic neřekl!

Krokem tak rychlým, že skoro běžela, se vzrušeně vřítila do Velké síně. On tam opravdu seděl! Neviděl ji, nimral se v jídle. Ginny si prostě nemohla pomoct.

"Harry!" zajásala a nadšeně mu padla kolem krku. Mladík překvapeně vzhlédl a to byl přesně okamžik, kdy se všechno strašně pokazilo. Ginny se tak moc ulevilo! Než ji napadlo, co to vlastně dělá, letmo Harryho líbla na rty. Jen dětsky, cudně, radostně.

Harry na smrt zbledl a ze zelených očí na ni hleděl smrtelný děs. Odstrčil ji. Jako ve snách se zvedl od stolu. Pak se dal do zběsilého běhu.

"Harry-!" vykřikla Ginny a její výkřik se překryl s mnoha dalšími. Ron s Hermionou po sobě hodili zmatené a vystrašené obličej, než se Ron zvedl a vyběhl za Harrym. Hermiona zůstala sedět, klukům by nestačila. Velká síň šuměla jako roj včel.

"Co se stalo?" sedla si Ginny ke stolu se slzami na krajíčku. "Hermiono, mě to jen ujelo! Přísahám. Nechtělo jsem ho l-líbat. Teď si bde myslet kdoví c-co," neudržela pár slziček. Starší nebelvírka se naklonila a poněkud nepřítomně ji pohladila po ruce.

"To bude dobré, Ginny. Jsem i jistá, že Harry se na tebe nezlobí."

"Tak proč utekl?" škytla rusovláska, ale rychle se dávala dohromady. Přece jen na ni zírala ta polovina Velké síně, která necivěla na dveře, kterými Harry vyběhl. Najednou se po celém hradě rozječel každý obraz. Studenti úpěli a zakrývali si uši. Učitelé okamžitě vystartovali od stolu. Hůlkami rušili poplašný alarm, ale obrazy byly k neutišení.

Albus Brumbál měl zrovna soukromou rozmluvu se Severusem Snapem, když se alarm rozječel. Oba sebou trhli. Ředitel vykouzlil rychlé kouzlo, aby odhalil zdroj poplachu. Snape tím neztrácel čas. Věděl přesně, co tím zdrojem je. Na Pottera vložil před jeho odchodem sledovací kouzlo. Zatímco Brumbál zíral na zářivou tečku na mapě hradu, jak míří přes školní pozemky k hranicím Bradavic, Severus už běžel chodbami.

A neměl ani čas se zděsit nad tím, že mu víc než na studentech záleží na té zelenooké chodící katastrofě.

"Je tu jedna věc, co můžeš udělat, kdyby se zase začalo dít tamto," chytil ho pevně za klopu pláště. "Umíš legilimens, musíš umět i tohle," naléhal nesouvisle.

"O čem mluvíš?" zamračil se Snape.

"Když mi vzal mysl a vzal si tvou krev, otevřelo to..."

Merline, dej, ať k tomu nikdy nedojde! Cítil, že Harry běží směrem k Zapovězenému lesu, nejkratší cestou k hranicím pozemků.

Ron následoval Harryho v těsném závěsu, přesto z něj nezahlédl ani paty. Nejprve ho vedla ozvěna běhu a potom - Ron na chvíli zavřel oči, aniž by zpomalil - ta krev. Nejdřív jen letmo zahlédl krvavý otisk dlaně na zdi. Pak začaly kapky na podlaze. Když vyběhl z hradu a uviděl pod kopcem Harryho, skoro vykřikl hrůzou. Za jeho přítelem zůstávala souvislá krvavý stopa!

"Harry!" zařval ze všech sil, ale už se mu krátil dech.

Harry opravdu ve Velké síni nedával na svoje okolí pozor. Proto když mu kolem ramen padla něčí váha a ozval se povědomý hlas, s leknutím se k dívce otočil. Měl pocit, že svět se zastavil ve chvíli, kdy se její rty přitiskly na jeho.

Potože to znamenalo porušení smlouvy. Spojení myslí s Temným pánem ožilo jako černý plamen prosycený triumfálním, zlovolným smíchem. Nečekal na nic a vystartoval od stolu. Dokud je svým pánem, musí se dostat z Bradavic! Voldemort nedokáže zpět překročit hranice ani v jeho těle, v to vřele doufal.

Utíkal tak rychle, jako ještě v životě ne. Občas zavrávoral a musel se opřít o zeď. V plicích ho brzy řezalo, ale horší byly pocity, které k němu vysílala vlastní kůže. Věděl, že ostré pálení se za chvíli změní v živý oheň, který roztaví jeho vlastní vůli a vládu nad vlastním tělem.

Nebyl jsem dost opatrný ani rychlý, zaťal zuby a nutil se k rychlejšímu tempu. A bojoval s Voldemortem ze všech sil předem prohraný boj. Černokněžník se jen smál a smál. Ten zlovolný zvuk přiváděl Harryho k šílenství. Proto mu Voldemort dovolil vrátit se do školy. Čekal jen na okamžik, kdy Harry poruší smlouvu. Nemusel už nic jiného dělat. Ginny vše obstarala za něj.

Cítil teplou, vazkou krev, jak klouže po jeho těle, vpíjí se do šatů a čvachtá v botách.

Zapovězený les byl na dohled. Magické znaky se mu prořezávaly citlivou kůží na krku. Nestihne to. On to nestihne!

Vzadu se ozval výkřik. Ron? Brumbál jemu a Hermioně vlastně řekl, že ho musí všude doprovázet. Zatraceně! K Zapovězenému lesu zbývalo pár desítek metrů, když se magické symboly uzavřely kolem jeho jizvy a jeho tělo se zastavilo.

Nestihl to.

"Děkuji ti, Harry," úlisně se o něj otřela Voldemortova mysl.

"Nech je na pokoji!" Harry se ocitl kompletně paralyzovaný. Ať k němu Ron nedobíhá, Merlině zachraň ho!

"K tomu už mě dál nic nenutí, Harry," ušklíbl se Voldemort.

"Kdyby padla celá smlouva, nemohl bys mi tohle udělat!" vyjekl Harry.

"Pravda. Ale tvoje porušení mi dává možnost porušit jedenkrát smlouvu též. Ty si pouze můžeš vybrat, kdo zemře, můj roztomilý Harry."

V zelených očích se začaly hromadit slzy. Harry je přes palčivou bolest téměř necítil.

Zrovna v té chvíli doběhl Ron.

"Kámo, co to mělo-" zalapal po dechu z nedostatku kyslíku. Šokovaně vřískl, když se k němu jeho přítel otočil čelem. Planoucí znaky dodávaly Harryho tváři démonický nádech. Zlověstný úsměv mu křivil rty, zatímco oči se mu leskly. A téměř celého jej pokrývala zaschlá krev.

Harry lehce švihl hůlkou. Zároveň něco strhlo Rona stranou. V místě, ke stál, se rozlétla zemina na všechny strany. Zůstala dlouhá rýha jako po seknutí obřím mečem. Ron stále v šoku si ani neuvědomil, že skončil po acciu Snapevi v náručí. Ten ho stejně rychle pustil.

Harrymu se neskutečně ulevilo. Tentokrát se nenechal zahltit děsem. Pořád vnímal, co se děje. Dokázal se od toho lépe odtrhnout. On zůstane uvnitř sebou! Voldemort mu může vzít tělo, ale nikdy ne duši!

"Tvůj přístup mě irituje, chlapče můj," ovinul se kolem něj Voldemortův sykot jako slizký had. Mávl Harryho hůlkou. Snape jen tak tak stihl vyčarovat štít. Kletba po něm sjela a vypálila pruh trávy v širokém okruhu.

Kde se fláká Brumbál? zanadával Snape. Riskoval ohlédnutí. Vypadalo to, že němu spěchá snad jen McGonnagalová a Hagrid. Pokusil se Harryho uvěznit magickými pouty, ale ta po něm sklouzla jako voda. Mátlo ho však, že Voldert zůstává tichý. Může mu Harry vzdorovat?

Ron se roztřeseně postavil na nohy.

"Harry," pokusil se přítele roztřeseně oslovit.

"To není pan Potter, ale Pán zla," suše ho informoval Snape.

"C-cože!" vyjekl Ron. "Jakto?!"

"Mou magii nedostaneš!" zasykl Harry. Bolest narůstala.

"Plané výhružky. Smlouva tě zlomí. Mě stačí jen čekat."

"Dorazí Brumbál."

"A co udělá? Oba víme, že smrtící kletbu nepoužije. Ó ne, můj chlapče. Zůstaneš naživu. Za chvíli se vezmu tvou magii a až ji budu mít, tak i ty poslední vzpomínky, které přede mnou schováváš."

"C-cože?"

"To sis myslel, že o nich nevím? Tentokrát, Harry, ti je vezmu."

Voldemort kolem nich vyčaroval odolnější bariéru, protože začala pršet omračující kouzla. Líným pohybem odeslal Hagrida krátkým letem vzad. Ozvala se hromová rána a poloobr zůstal ležet. Vrhl se k němu zrzek. Harryho hlas se rozesmál, když McGonnagalovou napadlo uzavřít jej celého do mohutného valu hlíny a tu proměnit v ocel. Vlastně mu tím tak poskytla čas nerušeně zapracovat na Harrym a nemuset se starat o kouzla.

Jeho mladík začínal ztrácet nervy. Bolest se násobila, vůle ochabovala. Stačí ještě pár okamžiků-

Ocelové vězení se rozlétlo na kusy a Voldemort stanul tváří v tvář Brumbálovi. Škleb zamrzl na místě, když si uvědomil, co stařec drží v rukách. Nebyla to hůlka. Držel obsidiánový prsten a nebelvírský meč. Nezaváhal ani okamžik.

"Avada Kedavra!" vřískl. Ostrá bolest v boku však vychýlila jeho hůlku. Smrtící kletba vyhloubila kráter kousek před Albusem.

Harry neměl ani tušení, co to Brumbál držel v ruce, ale mysl, která jej ovládala, se na to beze zbytku zaměřila. Harry cítil Voldemortův vztek, šok a strach! Dost na to, aby nechal Harryho na chvíli nestřeženého. Chtěl jeho magii? Dobře! Harry se pamatoval k zešílení dobře kouzlo na magickou ocel. Věděl, že by nestihl zvednout ruku a ani nevěděl, jestli by se sám dokázal zabít, tak to nezkoušel. Instinktivně zabořil prsty změněné v magické čepele do nejbližšího místa - boku. Víc bolesti stejně už nevnímal. Voldemort jej mentálně udeřil s nevídanou brutalitou a vytrhl si dlaň z boku.

"Ty zmetku," zasyčel Voldemort rovným dílem na Brumbála i na Harryho.

"Omlouvám se, Harry," zazněl ředitelův hlas výčitkou, když pozvedl meč. Harry omámený a vyčerpaný z bolesti, mentálního úderu a vynaložené magie cítil, že ztrácí poslední zbytky kontroly. Ale odolával dlouho. Mohl by na sebe být hrdý. Jen matně vnímal, jak stařec zvedá meč a Temný pán sesílá jednu kletbu za druhou, aby mu v tom zabránil. McGonnagalová ředitele kryla. Brumbál něco říkal...

Proč se omlouval? Zemřou teď s Voldemortem oba?

Meč dopadl. Harry cítil agonii Temného pána, ale jeho se zvláštně nedotýkala. Žhavé nože magické smlouvy jej odřízly od posledního zbytečku kontroly. Sklouzl do temnoty a ovinul se pevně kolem svého posledního nedobytného místečka.

Zatím jeho tělo stěží stálo na nohou. Zranění magickou ocelí nemohlo ošetřit pouhé kouzlo na zastavení krvácení. Voldemort zuřil. Již dlouho nezažil takovou bolest, kterou mu přineslo zničení kousku vlastní duše. Teď litoval, že toho kluka nemůže zabít. S radostí by tu jeho tělo nechal Brumbálovi před Bradavicemi. Ale pořád se může pomstít.

Násilím vytáhl Harryho vědomí.

"Víš, co to bylo, moje malá zmije?" zasyčel na něj vztekle.

"Ne, mě stačí myšlenka, že ti to způsobilo bolest," odsekl Harry.

"Pobyt v Bradavicích na tebe má špatný vliv, otroku. Vrátíš se do Temného sídla hned, jak tady skončíme."

"Dal jsi mi slib!"

"A ty jsi naše tělo napadl. Slib ruším. A ta věc, kterou Brumbál zničil, byla kousek mojí duše."

"To mě má mrzet?" Harry se snažil posbírat odvahu. Nesměl myslet na Temné sídlo a trest, který ho tam jistojistě čeká.

"Harry, Harry, jsi stejný jako ten medailonek. Neseš v sobě část mé duše, která se odtrhla, když jsem se tě pokusil zabít jako dítě," zasmál se zlověstně Voldemort. Tentokrát to byla jeho šance. Využil Harryho šoku, aby se vrhl do jeho nejhlubšího vědomí s úmyslem vyrvat mu poslední střípky vzpomínek. Mladík vřískal a rval se, ale svou sílu už vyčerpal. Magická bolest sice ustoupila, když dovolil své magii podrobit se vůli Temného pána, ale každá mysl má někde své hranice.

Voldemort pomstychtivě otevřel dřevěnou krabičku.

V reálném světě uběhla ani ne minuta. Nejdřív Voldemort vřískl, když meč dopadl na prsten a ten se rozlétl. Pak se zelený pohled vyprázdnil. Když Harry zvrátil hlavu a začala křičet jako smyslů zbavený, zatímco magické znaly vzplály bílým světlem, Severus vykřikl a vrhl se vpřed. Napadlo ho jediné logické vysvětlení - že Voldemort chlapce zabíjí jako odplatu za Albusův čin. Magická bariéra jej zadržela.

Mladíkovo tělo se zhroutilo a znaky se rozplynuly. Bariéra padla. Snape nelenil. I přes Brumbálův varovný výkřik se sklonil k mrtvolně bledému mladíkovi. Nesnášel se za to, ale pomocí Legillimens se ponořil do nyní nechráněné mysli. Našel jen Harryho vědomí. Něco se mu na něm zdálo divné, ale Voldemortovu přítomnost mohl vyloučit.

"Mobilicorpus!" zavelel a Harryho tělo se vzneslo k Bradavické ošetřovně.

Bradavice, 10.září, kolem poledne

Harry Potter spal na ošetřovně. Minerva, Albus, Severus, Poppy, Hermiona a Ron měli poradu v ředitelně. Nikoho jiného nepřizvali a Hagrid odpočíval po Poppyine ošetření v hájence. Studenti nic neviděli, o to se postaral zbytek učitelkého sboru. Brumbál jim to přikázal. Jednak kvůli studentů, jednak kvůli Harrymu a učitelům samotným. Čím méně lidí bylo svědky těch událostí, tím lépe.

Ron upíjel už třetí šálek čaje s uklidňujícím lektvarem. Hermiona ho starostlivě držela za ruku.

"Měli bychom probrat všechno, co se stalo při snídani a stejně tak následné události. Až se Harry probudí, musíme být rozhodnuti, jak se zachovat."

"Tím myslíte, že byste Harryho vyhodil ven?" vykřikla Hermiona.

"Slečno Grangerová, kroťte se!" zavrčel Snape.

"Severusi, to je v pořádku," zasáhl Brumbál. "O tom jsem ani nepřemýšlel, slečno Grangerová. Jsou tu však jisté věci, které bych vám měl osvětlil. Měl by je slyšet i Harry, ale nemůžeme ztrácet čas. Teď po vás chci, abyste mi popsali dnešní ráno. Co předcházelo tomu incidentu? Pane Weasley, mohl byste začít?"

Ron polkl další doušek čaje. Už se vzpamatovával. Přikývl, odkašlal si a začal povídat.

"Harry mě vytáhl z postele a šli jsme normálně na snídani. Pak přišla Ginny, objala ho a on pak vyběhl z Velké síně. Běžel jsem za ním. U Merlina, na zdi a podlaze nechával krev! Zdálo se mi, že krvácí čím dál víc. Běžel k Zapovězenému lesu. Kousek od něj se zastavil a když se otočil, bylo to strašný. Měl jakési znaky po každém kousku kůže, co jsem viděl, byl celý od krve a vůbec se nechoval jako Harry. Poslal na mě sekající kletbu, ale Snape mě stáhl zpátky a řekl mi, že to je Vy-víte k-kdo a n-ne H-Harry," rozkoktal se Ron a rychle se zase napil. "Omráčil Hagrida a profesorka McGonnagalová ho zavřela v ocelové kopuli. A pak jste přišel vy, pane."

Brumbál pokýval, poplácal ho po rameni a obrátil se na Hermionu.

"Já jsem šla s klukama. U jídla byl Harry dost zamyšlený. Ginny si nevšiml, dokud ho neobjala. Dala mu pusu. Ona tím nic nemyslela, ale když pak utekl, byla z toho strašně špatná. Ron utíkal za Harrym. Já bych jim nestačila, tak jsem se vydala za nimi pomaleji a až potom, co jsem trochu uklidnila Ginny. Jenže to už ječely portréty a profesoři nás odvedli do věží, bez výjimek. Pak jste mě až zavolali na ošetřovnu a Ron mi řekl, co se stalo."

"Zajímavé," zachmuřil se Brumbál. "Severusi? A nešetři vlastními názory." Snape stál stranou od nich a mračil se jako čert. Ani při líčení událostí z jeho úhlu pohledu se k nim plně neotočil. Odpovídal neosobně jako stroj podávající holá fakta.

"Byl jsem tu s vámi, řediteli, když spustil alarm. Měl jsem na panu Potterovi sledovací kouzlo, takže jsem se vydal za ním. Dle mého soudu se snažil dostat z Bradavických pozemků dříve, než kletba plně propukne. Téměř se mu to podařilo. Pán zla se pokusil odstranit pana Weasleyho a následně mě. Jsem toho názoru, že pan Potter porušil smlouvu mezi ním a Pánem zla svou nepozorností a to tím, že dovolil slečně Weasleyové polibek, soudě dle vztahu otroctví. Další mou domněnkou je, že pan Potter dokázal určitou dobu kletbě vzdorovat. Pokud mohu soudit, až téměř do konce nedošlo k propojení jejich magie a ani ovládnutí mysli pana Pottera, pouze k jejímu odsunutí stranou. Z toho pramenila jistá pasivita. Očekával bych, že Temný pán využije nabídnuté šance mnohem lépe a efektivněji. Když Pán zla uviděl prsten, Potter dostal šanci na chvíli vyklouznout. Kouzlo magické oceli na něj bylo aplikováno tak často, že jej zvládl i ve svém stavu a bolest z hlubokého zranění rozptýlila Temného pána. Minimálně tak, že vám to poskytlo čas prsten zničit. Jevilo se, že to způsobilo Pánu zla jistou bolest. Následně se kletba zlomila, ale nemám nejmenší vodítko k tomu jak a proč."

"Skvěle, Severusi, tvoje závěry se shodují s mými. Minervo?"

"Po spuštění alarmu mi došla tvoje zpráva, Albusi. Dorazila jsem až poté, co byl pan Potter úplně pod vlivem té - té kletby. Nic takového jsem nikdy neviděla, Albusi! Tak strašné kouzlo-! Ty-víš-kdo omráčil Hagrida. Naše kouzla se jen odrážela od jeho štítu, tak jsem jej uvěznila v té ocelové kopuli, doku jsi nedorazil."

"Udělala jsi to skvěle, Minervo. Nyní jsem zřejmě na řadě s povídáním já," posunul si Brumbál brýle. "Voldemort je posedlejší nesmrtelností více, než bych kdy čekal. Už před nějakou dobou jsem pojal podezření, že stvořil magické předměty, do kterých vložil části své duše - jmenují se viteály a to jméno neopustí tuto místnost. Duši lze rozdělit jen tím nejhorším zločinem - vraždou. Stvořil pět těchto předmětů a uschoval je různě po Británii. Dnes večer jsem byl připraven vyrazit a najít poslední z nich. Když mi alarm oznámil, že se s Harrym děje něco nepěkného, už jsem nečekal. Byl to risk, ale kromě viteálu a smrtící kletby nemám nic, čím bych mohl Voldemorta ohrozit, to musím pln smutku přiznat. Nyní je pět viteálů zničeno, ale nejsou to všechny. Zbývají dva. Jeden je Nagini - Voldemortův had. Druhý nemá cenu jmenovat, protože ten může zničit jen Harry sám. Až poté bude Voldemort opět smrtelný."

Nechal ostatní, aby vstřebali ty informace a pobídl madame Pomfreyovou, aby je informovala o Harryho stavu.

"Zranění na boku pana Pottera bude chtít čas, aby se zahojilo. Magická ocel je velmi problematická. Větší starosti mi ovšem dělá stav jeho mysli. Bojím se, aby neodolával nátlakovému kouzlu příliš dlouho. Dokud se neprobere, nemohu vám toho moc říct, Albusi."

Bradavice, 10. září, večer

Probouzení nebylo vůbec příjemnou záležitostí. I při pohybu víček si Harry připadal, že má hlavu plnou drceného skla.

"Harry?" ozval se povědomý hlas. Mladík neměl sílu se otočit. Nad ním se objevila bělovlasá vousatá hlava s půlměsícovými brýlemi.

"Poznáváš mě, chlapče?"

"Mhm," zamumlal mladík. Stařecká ruka po podepřela hlavu a druhá mu přitiskla ke rtům chladnou skleničku. Polkl nahořklý lektvar. Bolest hlavy se zmírnila, myslet už se nezdálo tak obtížné.

"Co teď?" položil ředitel jeho hlavu zpět do polštářů.

"Brumbál," zachraptěl Harry.

"Správně. Jak ti je?"

"Mizerně. Co se stalo?" zamrkal Harry, když se snažil vzpomenout.

"Slečna Weasleyové tě políbila a spustila kletbu. Vzpomínáš si, Harry?"

"Matně. Všechno to končí světlem. Krásným světlem. Bylo mi strašně dobře." Harry cítil, jak klouže do spánku.

"Pověz mi víc, Harry. Je to důležité," naléhal stařec. Mladík zamrkal.

"Dobře mu tak, neměl mi to brát," zamumlal a usnul.

Bradavice, 11. září, ráno

Když se podruhé Harry probral, seděl u něj Snape. Muž na něj upřeně zíral. Mladíka to kupodivu rychle probralo. Pohled na Snapea mu vyjasňoval vzpomínky na předchozí den.

"Ředitel neměl čas. Přišel jsem si s vámi promluvit já. Poznáváte mě?" Přiložil mu chladnou ruku na čelo.

"Severus Snape," odpověděl mdle Harry.

"Máte horečku," zkonstatoval lektvarista a ze stolečku vzal fiólku s lektvarem a sklenici vody. Ukápl tři kapky lektvaru do vody a pomohl Harrymu všechno vypít. Pak mu vnutil i lektvar proti zánětu.

"Cítíte se lépe?"

"Mhm, děkuju," zahuhlal Harry. Cítil, že na něj jde zase spánek.

"Zůstaňte při vědomí. Je to důležité. Vaše mysl mohla utrpět škody, které se neodhalené mohou stát permanentní," probral ho Snapeův hlas. "Potřebuji na vás použít nitrozpyt."

"Tak to se rovnou podívejte i na včerejšek, ať to nemusím opakovat," zavřel unaveně oči Harry. Chladná dlaň mu sjela na tvář stejně jemně jako si na to zvykl.

"Otevři oči, Harry," sklonil se k němu Severus. Černý pohled se ponořil do smaragdového. Čekal spoustu věcí, ale ne tohle. Mladíkova mysl byla zalitá jasným, hřejivým světlem plném lásky, porozumění a mateřského tepla. Severus cítil, jak ho to obaluje a příjemně hřeje jako vstřícná náruč.

"Myslete na včerejšek," broukl.

Stal se svědkem hrůzy, bolesti, šoku. Zachvěl se spolu s Harrym v definitivním pochopení vlastního osudu, ale největší zázrak se stal, když Temný pán vyrval Harrymu jeho nejstřeženější vzpomínky a v touze mu ublížit je otevřel. To byl zdroj onoho světla a skvělých pocitů. Harry nechtěl, aby špína, kterou prošel o prázdninách, zničila nejkrásnější okamžiky jeho života, tak je uzamkl do pomyslné krabičky a tu bránil téměř do posledního dechu. Pocity v krabičce nedokázal Voldemort snést a přerušil kouzlo.

Proto nemusel mít Harry vztyčenou nitrobranu. Pán zla se od jeho myšlenek držel jako čert od kříže. A než se Severus stáhl, uviděl v těch šťastných vzpomínkách i sám sebe. Rychle opustil Harryho mysl. Na tohle neměl právo, aby jej mladík zařadil do stejné bavlnky z lásky jako vlastní rodiče. Severus ke svému zděšení zjistil, že se mu svírá hrdlo.

"Za jak dlouho se zavře ta rána?" vytrhl ho z ohromení Harryho hlas.

"Madame Pomfreyová předpokládá, že zítra by po ní mohla zůstat už jen citlivá jizva."

"To je moc pozdě. Když už, jsme zranění oba," pousmál se Harry. "Vyzývám svého pána k souboji dnes za soumraku na hranici Zapovězeného lesa a Bradavic."

"Pottere, co to-!" Snape nedopověděl. Okolo Harryho zápěstí rudě zazářily otrocké znaky a pak beze stopy zmizely.

"Zbláznil ses?! V tomhle stavu nemáš šanci vyhrát!" zatřásl s ním Severus.

"Já nemusím vyhrát, Severusi. Já musím jen zemřít," usmál se na něj smutně Harry.

17

Bradavice, 11. září, dopoledne

"Ne," odmítl ledově Snape.

"Severusi, dokud budu žít já, bude žít i on. To je nevyhnutelné," křivě se pousmál mladík. "Je ve mně kus jeho duše."

"Už proto tě nezabije, ty idiote! Nechá tě naživu, jestli se tomu bude dát život říkat!" skoro zařval mistr lektvarů. Přes Harryho tvář přelétl stín.

"Pokud se to stane, zabije mě někdo z vás. Už to stejně nebudu já," pokrčil rameny. Severus skoro vřískl vzteky.

"Ne," stiskl místo toho čelisti. Pěsti taky, aby s Potterem nezacloumal.

"Už s tím nejde nic dělat. Využil jsem práva na výzvu."

"Mohl ses ještě učit! Přijít na to, jak se té věci zbavit!"

"Pokud bych nevyhlásil výzvu, musel bych se vrátit do Temného sídla. Upřímně řečeno, v porovnání s tím, co by mi udělal, se mi smrt zdá jako ta příjemnější varianta," ušklíbl se mladík.

Snape se k němu otočil zády. Chtěl odejít. Pocit zrady se do něj zahryzl hluboko jako nůž. Tak jen kvůli tomuhle celé ty roky chlapce chránil? Konečně uviděl, jaký doopravdy je a teď se má jen dívat, jak odchází na popravu? Doteď si myslel že život je svým krutým, výsměšným způsobem fér. Teď si o něm myslel, že je pěkná svině.

Strnul jako socha, když jej zezadu nesměle objaly štíhlé paže.

"Omlouvám se," hlesl Harry. Snape už nemohl stisknout čelisti víc. Bolely ho, ale ten pocit sžírající bezmoci přebíjel fyzické nepohodlí. Neměl vůbec nic, co by na to řekl. Jen na oplátku objal Harryho paže. Ale bylo to špatně. Právě se nechával utěšit mladíkem, který si vybral smrt za ani ne dvanáct hodin.

Vymanil se z objetí.

"Půjdu informovat Brumbála. Asi byste chtěl promluvit s panem Weasleym a slečnou Grangerovou. Dám jim vědět," prohlásil chladně. Nedokázal to jinak. Věděl, že jeho tón není na místě, ale potřeboval od všech událostí citový odstup. Jinak by asi Pottera někam zavřel a kategoricky mu zakázal cokoliv, co by ohrozilo jeho život. Severusi Snapee, jak patetické. A nejhorší bylo, že Harry se na něj usmíval. S pochopením.

"Děkuju, to bych rád," vzhlédly k němu zelené oči. Snape jen kývl a konečně prchl z ošetřovny.

Konečně byl Harry sám se svými myšlenkami. Úsměv povadl. Nesměl dovolit strachu, aby ho ovládl. Jen tak nedokáže Voldemort ovládnout jeho mysl. Spoléhal se na to. K čemu by Voldemortovi bylo tělo, mysl a magie, které nedokáže ovládnout?

Jenže nemohl doufat v okamžitou Avadu. Věděl, že Voldemort se jej bude snažit zlomit. Najednou ho polila hrůza.

Co když měl Voldemort víc předmětů, jako byl ten prsten? Nebo jako on sám? Hořce se ušklíbl. Jeho úkol je zemřít. Vypadalo to, že Brumbál o těch předmětech ví a když našel jeden, najde přece i další. Mladík se položil na postel a s hlubokým výdechem se uvolnil. Bylo mu líto Severuse. Že jeho snaha udržet ho naživu přijde vniveč.

Brumbál vyslechl, co mu Severus říkal, s bolestí v srdci.

"Já vím, Severusi," hlesl měkce. Obsidiánový pohled ho probodl s nevěřícným šokem a pak hněvem, který hraničil s nenávistí.

"Vy jste věděl, že jde na smrt. Nic jste neudělal, jen jste se na to díval!" zasyčel Snape.

"Nenašel jsem jediný způsob, jak chlapce ochránit," povzdychl si Brumbál.

"Jak dlouho?" odvrátil od něj pohled lektvarista.

"Tušil jsem to už od jeho druhého ročníku. Ale najisto? Teprve až se před dvěma týdny vrátil a pověděl ti o tom spojení. Nedá se nic dělat, Severusi."

"Tři roky jste tušil a teď jen vzdycháte, že nic nejde dělat?!" zařval muž. "Uvědomujete si vůbec, že Avada Kedavra je to POSLEDNÍ, co toho chlapce čeká?!"

"Jsem si toho vědom, Ale zároveň ti mohu slíbit, že udělám všechno proto, abych uchránil Harryho od veškeré bolesti."

"Jak asi?" vyžadoval Snape odpověď.

"Jakkoliv. Zajdu za Harrym. Jestli se nepletu, nabídl jsi mu, že dovedeš jeho kamarády...?" vstal ředitel od stolu. Severus jej probodl pohledem a třískl za sebou dveřmi tak, že obrazy se zachvěly na zdi. Ustrašeně si špitaly.

Albus Brumbál se rozvážným krokem vydal k ošetřovně. Na hrudi jej tížilo. Nevěděl, jestli vůbec dokáže stanout před Harrym. U Merlina, Severus nemohl tušit, jak jej pravda zasáhla. Celé ty roky dumal nad jiným řešením. Doufal, že bude mít dost času, aby něco našel. Jenže čas brzy vyprší a on měl jen jediný nápad. Ale pro Harryho to mohlo znamenat jedinou šanci. Že není úplně bez karet v ruce jeho žal mírnilo.

Přivítal ho hřejivý zelený pohled.

"Pane řediteli," přivítal ho mladík.

"Jak se cítíš, chlapče?" usedl stařec na pelest jeho lůžka.

"No to je už teď tak trochu jedno," zazubil se nervózně Harry. "Zavoláte bystrozory?" zvážněl.

"Budu muset. Voldemort bez váhání využije své šance." Na to mohl, mladík jen kývnout.

"Víte, myslel jsem, že bych mohl mít někdy šanci. Že by prostě umřel a všechno by se vrátilo ke klidu," ušklíbl se. "A teď..." povzdychl si.

Brumbálovi sklouzla do vousů slza. Stařecká dlaň pocuchala černou čupřinu.

"Mám pro tebe poslední úkol, chlapče můj," téměř zašeptal. Tak moc se mu svíralo hrdlo. Harry se na něj tázavě podíval.

"Víš, že smrtící kletba to nebude, že?" znovu ho dlaň povískala ve vlasech.

"Vím," zavřel na chvíli oči Harry. "Toho se bojím, pane. Co když to nezvládnu?" sevřel přikrývku v pěstích.

"Zvládneš, chlapče můj. Pomůžu ti, jak jen budu moct. Ale musíš udělat jednu určitou věc. Jsem si téměř jistý, že Voldemort na tebe použije kletbu Aenima Saegra. V tu chvíli musíš myslet na všechny svoje šťastné chvilky. Nebudu ti lhát, chlapče můj, ta kletba se může z toho, co vím, klidně vyrovnat Cruciatu. Ale je to naše jediná naděje, Harry."

"Udělám, co říkáte," kývl vážně Harry. "Co je to za kletbu?"

"To budeš vědět, jakmile ji provede. Dopředu se soustřeď jen na to, co je potřeba udělat, ano?" pousmál se smutně Albus. "Za chvíli tu budou slečna Grangerová a pan Weasley. Nechám tě tu s nimi o samotě." Vstal a s posledním smutným úsměvem odešel. Na chodbě se střetl s Harryho přáteli. Od nich se dozvěděl, že Severus šel do sklepení.

"Co chcete?" štěkl na něj lektvarista mezi dveřmi.

"Podělit se s tebou o způsob, který by mohl Harryho udržet naživu?" pozvedl Brumbál obočí. Snape ztuhl a ukročil, aby mohl ředitel projít.

"Povídejte," pokynul mu ke křeslu. sám zůstal stát. Měl založené ruce a strohý výraz. Kolikrát v něm už Albus to sebezapření a popření vlastních pocitů viděl? Brumbál neochvějně věřil ve šťastné konce. Ale blíží se konec, nebo jen etapa v dlouhých bojích? To nevěděl.

"Za hodinu se sejdu se členy řádu. Až začne boj - a začne rychle - musíte splnit jeden úkol. Zabít Naginiho. Jinak všechno selže. Předpokládám, že Voldemort hada vezme s sebou a nechá jej těžce střeženého za hlavním vojem smrtijedů."

"Jak to udrží Pottera naživu?" odsekl Snape.

"Věř mi, Severusi. Věř mi," vydechl těžce Brumbál. Lektvarista jej měřil pohledem, ale ostře kývl. "Nagini zemře," procedil skrze zuby. Brumbál přikývl a návštěvu ukončil. Měl ještě spoustu organizování všeho potřebného.

Ron a Hermiona seděli na pelesti na smrt bledí. Hermiona měla mokré tváře a už jí pomalu rudly oči.

"Já tomu nevěřím, kámo," hlesl Ron. "Kruci, proč zrovna takhle! prostě tomu hajzlovi nakopej prdel! Nějaký zatracený kousek duše ti přece můžou být ukradený!" složil si obličej do dlaní, protože oči mu taky zalévaly slzy.

"Nemůžeš po nás chtít, abychom se na to jen dívali!" vyskočila Hermiona, padla Harrymu kolem krku a rozeštkala se. Harry věděl, že má pravdu. Sám by nedokázal sledovat, jak se kdokoliv z nich vydává na smrt. Pro Rona a Hermionu může udělat jediné. Neverbálně na ni seslal hluboké uspávací kouzlo.

"Promiň, Rone," usmál se na kamaráda a udělal s ním to samé. Hermionu složil na vlastní postel, Ron se skulil na postel, na které předtím seděl. Narovnal mu nohy, aby neležel skrčený. Oba dva se probudí až za dvanáct hodin. Stejně musel ještě něco vyřídit. Bok ho bolel od námahy. Ještě, že se nechystá doopravdy bojovat. A Voldemort bude zraněný stejně jako on. Leda že by znal lepší léčivá kouzla než madame Pomfreyová. Ta byla naštěstí v kabinetě a nepostřehla, co se na ošetřovně stalo. Harrymu se podařilo obléci se a z místnosti tichounce vyklouznout. S sebou vzal prázdnou lahvičku od protizánětlivého lektvaru.

Po namáhavé cestě do podzemí a mnoha pohledech studentů a spolužáků, které míjel, se dostal až ke dveřím Snapeova bytu. Zaklepal. Doufal, že tam lektvarista je. Neměl energii nahánět ho po hradě. Byl. Dveře se otevřely.

"Máte ležet," zpražil ho chladný hlas.

"Potřebuju vám něco," opáčil Harry neústupně. V boku ho nepříjemně bodalo.

"Pojďte dál," pustil ho muž a nabídl mu křeslo. Mladík s úlevou přijal. Vytáhl lahvičku a kouzlem ji vydezinfikoval.

"Vemte do ní trochu mé krve," podal ji Snapeovi. "Neumím to šikovné kouzlo," podotkl.

"Na co?" sevřel se přísně Snapeův obličej.

"Záruka toho, že tu nebude nový Voldemort v šestnnáctiletém těle?" zatvářil se nevinně Harry.

"Sakra, co si myslíte?!" vybuchl konečně Severus. "Že vás jen tak zabiju pomocí magie krve?! Nestačí vám, že se musím dívat na to, že jdete na popravu?!"

"Vlastně doufám, že kdyby se to pokazilo, tak mi ulevíte. Voldemort nikdy neplánoval mít mě po svém vítězství jako otroka. Použije moje tělo a moji magii, aby posílil sám sebe! Máte vůbec ponětí, jak příšerný pocit, to je?!" zvýšil hlas naoplátku i Harry. "Vždyť jste to viděl! Jestli zaváháte, vzpomeňte si na to, co jste viděl!" Rozhodným gestem mu podal lahvičku. Severus bílý jako křída mu ji vytrhl. Lehkým švihem otevřel malou ranku na mladíkove předloktí, ze které začala krev levitovat do lahvičky. Naplnil ji do poloviny. Rychle ranku ošetřil. Lahvičku zapečetil a schoval do záhybů pláště.

"Spokojený?" otázal se stroze.

"Děkuju," vydechl Harry. "Teď už se skoro nebojím," pousmál se. Najednou se k němu muž sklonil a prudce ho objal. Musel si sám kleknout, ale to vůbec nevadilo. Harry se šťastně zabořil do tuhého objetí. a složil hlavu na silné rameno. Další šťastné vzpomínky do truhličky... Věděl, že jestli je nějaký život poté, Severus mu tam určitě bude chybět. Ale počká. Na Rona, Hermionu, Brumbála, Siriuse, Remuse, i na Severuse. V jeho objetí se čas na chvíli zastavil, aby vzápětí podle zrychlil.

"Srdce máš po matce, ale tu tvrdou palici po otci," sykl přidušeně Severus, když jej pomalu pustil. Harry se na něho šťastně uculil.

"Severusi-" začal, ale ať už chtěl říct cokoliv, tvrdá ústa jej přerušila. Všechno kromě toho vjemu se z jeho mysli vypařilo, když nadšeně vyšel polibku vstříc. Pevně se přitiskl k mužskému tělu a pažím, které ho nepouštěly. Blaženě vydechl a zavřel oči. Severus mu tam na druhé straně bude chybět určitě.

Když jej mistr lektvarů pustil, černé oči na chvíli odrazily jeho pocity. Proběhlo to tak rychle, že Harry ani neměl čas je všechny zaznamenat.

"Musím jít na poradu řádu," řekl pomalu Severus s jistou dávkou nevole, když se zvedl. Rychlým kouzlem si oprášil kalhoty.

"Mohl bych zůstat tady?" prosebně na něj pohlédl Harry. Snape jen kývl a krbem odletaxoval na Grimmauldovo náměstí.

Harry se stulil do křesla. Nad krbem visely nástěnné hodiny. Ručička se blížila k poledni. Ještě pár hodin. Zavřel oči a nasával vůni Severusova domova. Skoro jako by muž stál vedle něj. Pousmál se a dlouhé minuty se nechal kolébat vzpomínkou na chvíle, které s odtažitým mužem strávil. Postupně upadal do dřímoty.

Bradavice, 11. září, pozdní odpoledne

Probudily ho laskavé ruce, které ho hladily po tváři. Zamžoural a protáhl se. Severus se vrátil.

"Vstávat, Šípková Růženko," broukl letvarista. Vypadal už klidněji a vyrovnaněji. Harry rychle zkontroloval hodiny. Pět odpoledne. Do soumraku zbývala necelá hodina a půl.

Vlastní kručení v žaludku mu v tu chvíli přišlo až směšné. Neměl na nic chuť, o to se postarala sílící obruč kolem žaludku.

"Ředitel, ministr kouzel a velitel bystrozorů by s vámi rádi mluvili," sdělil mu Severus. Harry neochotně kývl. Na Popletala neměl vůbec náladu.

"Půjdu s vámi, použijeme letax," dodal stále stejně mírně Snape. Harry na něj překvapeně pohlédl. Severus vypadal, jako by se něčím nadopoval. Lektvarista se od něj odvrátil a vhodil letax do plamenů krbu.

"Bradavická ředitelna."

Harry v závěsů za ním vstoupil do plamenů.

Cesta krbem mu moc dobře neudělala. Bok jej bolel méně, ale prostě letax nesnášel. Zatímco ze sebe sklepával popel, postřehl, že Popletal pochoduje celý rudý po ředitelně, Brumbál projevuje známky podráždění a velitel bystrozorů stojí u dveří se založenýma rukama a stoickým výrazem. Snape se postavil za Harryho skoro jako osobní ochranka. V podstatě to tak i zamýšlel. Strávil poslední hodinu debatou s tím nechutným, nabubřelým a uječeným ministrem kouzel a jen čekal na záminku ho pořádně proklít. A na to, až se Brousek nebude dívat.

Harry si zvědavě prohlédl bystrozora. Vypadal jako starý lev se žlutohnědými vlasy, hustým obočím žlutýma očima a obdivuhodným počtem jizev.

"Trvám na tom, že je to celé nesmysl! Co tu na nás zase hrajete, Pottere?!" přiřítil se k mladíkovi Popletal.

"Prosím?" pozvedl Harry obočí.

"Nehrajte, že nevíte! Ty Brumbálovy povídačky o návratu Vy-víte-koho!"

"Aha, povídačky," zkřivil rty Harry.

"Ministerstvo důsledně popírá něco takového! Důrazně vás žádám, abyste odvolal řeči, které mohou vyvolat všeobecnou paniku!"

"Když počkáte hodinu, můžete se na vlastní oči přesvědčit. A přestaňte na mě ječet," opáčil Harry s bohorovým klidem. Vlastně mu ministr přišel vtipný, jak se snažil zavřít oči před pravdou.

"Nebudu čekat na nějaké vymyšlené spiknutí! Já vás tu zatýkám!" ječel Popletal. Harrymu ztvrdl pohled.

"Být vámi, nezkouším to," vrhl pohled po Brouskovi. Ten se však nejevil, že by chtěl Popletalův příkaz splnit. Ostře si mladíka měřil.

"Ha! Brousku, zatkněte ho!" ukázal Popletal na Harryho prstem. "A Brumbála taky za spiknutí a šíření paniky!" rozohňoval se.

"Počkáme do termínu, který udal pan Potter," odmítl Brousek.

"Cože?! Jsem váš nadřízený!" zaječel ministr.

"A očividně neberete dostatečně vážně potencionální ohrožení obyvatel Británie," opáčil klidně Brousek.

"To je vzpoura! Já vás-!" Popletal nedořekl. Kolena se mu podlomila a pomalu se složil k zemi. Brousek měl okamžitě v ruce hůlku. Podezřívavě hleděl na Brumbála. Ozval se však Potter.

"Za dvanáct hodin se vzbudí. Dost na to, aby mě mohl nechat zavřít," ušklíbl se Harry.

"Nemáte v ruce hůlku," zkonstatoval Brousek. Harry pokrčil rameny. Popletal na podlaze silně zachrápal. Brumbál si oddechl a Severus se zatvářil trochu lítostivě. Chtěl toho tlusťocha uřknout. Harry stihl svoje kouzlo dřív.

"Takže," vstal Brumbál, "Bradavice potřebují podporu bystrozorů. Avšak jak už jsem vysvětlil, zákony oficiálních a předem vyhlášených magických soubojů stanovují, aby ani jedna strana nezasáhla, dokud souboj neskončí."

"Že jde o vás, Brumbále, tak souhlasím. Ale jediný náznak smrtijedské aktivity a pošlu svoje muže do boje."

"Samozřejmě," usmál se ředitel. Harry se zatvářil mírně zmateně. Že by Brumbál řekl bystrozorům, že duelit bude on sám? Jenže až se pravda ukáže, jak zareagují? Brumbál na něj úkosem mrkl. Mladík se trochu uvolnil.

"Jdu povolat a rozmístit své muže," pokynul starci Brousek hlavou a odporoučel se.

"Severusi, je čas," zvážněl ředitel a podával lektvaristovi starou ponožku. Snape přikývl. Vrhl poslední pohled na Harryho. Touha bejmout a políbit toho mladíka skoro zvítězila. Jen přítomnost Albuse mu nakonec zabránila. Proto se spokojil jen s pohledem, než si vzal přenášedlo a zmizel. S jeho odchodem jako by se realita stala pro Harryho skutečnější.

"Jsi připravený, můj chlapče?" položil mu ředitel ruku na rameno. Harry kývl. Těžko se šlo nějak moc připravit. Připomněl si, proč tam jde. Proč to celé začalo a že i svou smrtí napomůže ke zničení té hadí stvůry. To ho posílilo.

"Pane? Co jste Brouskovi řekl?" zeptal se.

"Že vypiju mnoholičný lektvar, abych vypadal jako ty," usmál se ředitel. "Vážně, tak lehce obelhat bystrozora..." zavrtěl hlavou. "Půjdeme, Harry."

Prošli prázdnými chodbami. Studenti měli nařízeno neopouštět koleje. Když prošli branou, těžká vrata za nimi zapadla a bylo slyšet zasouvání železných závor. Hrad se připravoval na bitvu. Obklopovala ho namodralá průhledná bublina, za kterou stáli rozmístění bystrozorové. Když se Brumbál a Harry objevili, mnoho z nich zasalutovalo a vrhlo po nich uznalé pohledy.

"Já musím zůstat tady, chlapče. Mysli na to, co jsem ti řekl," pošeptal Brumbál Harrymu. Mladík kývl. Srdce se mu prudce rozbušilo, zatímco tělo se automaticky pohnulo. Překvapeně pohlédl na Zapovězený les. Vypadalo to, že někdo vypálil několik desítek stromů a vytvořil tak zčernalou louku. Pohlédl na slunce. Zbýval kousek, než se dotkne obzoru. Krásný podzimní večer.

Jak šel, rozeznával před stromy na mýtině něco jako kouřovou clonu. Za ní se v šeru lesa rýsovaly bledé kostlivé masky. Nervozita se zahryzla do mladíkových útrob s novou silou. Zastavil se na okraji vypáleného paloučku.

"Jsem tu," pronesl tichým hlasem a otočil se, aby stanul tváří v tvář Voldemortovi. Hadí tvář zdobil úsměšek.

"Jsem tu, jak sis určil," sykl výsměšný hlas. "Vážně, Harry, vždycky jsi byl tak zbrklý," pronesl a prošel kolem něj s pohledem upřeným na slunce.

"Byla to s tebou občas i zábava. Ale tvoje chování v poslední době mě rozladilo, Harry. Nejsi nepostradatelný, víš. K čemu by byl otrok, který útočí na svého pána?" zafilozofoval. "Tvoje magie i jiné zvláštnosti jsou sice zajisté lákavé a přínosné, ale došel jsem k názoru, že jen díky tomu, že máš něco mého," ztišil hlas do téměř smyslného šepotu. "Takže když si to vezmu, mohl bych vědomě provést pokus s nějakým jiným dítětem a tentokrát se postarat, aby vyrostlo se správnými názory," sdělil mladíkovi s velkým zadostiučiněním. Harrymu se udělalo nevolno. Tak tohle Vodlemort plánoval?! U Merlina, on chtěl takhle ohavně zotročit nějaké další dítě!

Slunce se dotklo obzoru. Pohyb, kterým Temný pán tasil hůlku a seslal kouzlo, Harry téměř nepostřehl.

"Anima Segra!"

Kolem Voldemorta se zvedla černočená temnota. Zvedla se a jako obrovský pařát se vrhla po Harrym. Ten na chvíli strnul. Ta chvilka mohla být osudná. Ozvalo se silné prásknutí a Harry vytřeštěně zíral do Brumbálova obličeje.

Starcova hůlka se před ním mihla a neverbální kouzlo uhodilo mladíka v okamžiku, kdy se temné drápy prorvaly do jeho těla. Brumbálova kůže dostala namodralý odstín, jak naběhla každá žilka pod kůží. Voldemort cosi vřískl, ale Harry ho nevnímal. Viděl jen starcovo tělo, jak bezvládně klesá k zemi. Temnota se rozplynula a Vodlemort se rozesmál.

"Ten starý idiot konečně udělal chybu. Ale tentokrát už se před tebe žádný zachránce nepostaví. Anima Segra!" zvolal triumfálně Voldemort.

Harry už podruhé sledoval temný spár. Jako by se v něm však všechno probudilo a zalilo hřejivým jasem. Albus Brumbál po něcm něco chtěl. Za chvíli starého pána uvidí, ale teď musí splnit jeho poslední přání! Téměř v sobě ucítil ředitelovo šibalské pousmání.

Dotek temnoty... nebolel. Harry ho vnímal jen jako nepříjemný tlak v hrudi. Soustředil se jen na to pěkné.

...Sirius mu nabízel, aby šel bydlet k němu...Severusovy polibky a péče...Vánoce v Doupěti...Hry řachavého petra s Ronem a dvojčaty...let na koštěti a pocit euforie při chycení zlatonky...

Vzpomínky mu běžely hlavou a plnily srdce štěstím a vděčností, že mohl strávit pět let s tak úžasnými lidmi. Světlo začalo nabíralo na intenzitě a pak se roztříštilo do mnoha odrazů a vytrácelo se. Tak to asi má být, pomyslel si Harry. Zdálo se mu, že slyší v dálce výkřiky. Pro sebe se usmál a popřál přátelům štěstí, než sklouzl do sametové černi. On už se nezúčastní.

Severus, Kinsley, Lupin, Sirirus v převleku díky mnoholičnému lektvaru, Tonksová, Artur a Moody se tiše vraceli lesem. Bylo po Hadovi. Voldemort nenechal viteál střežit zase tak moc. Většinu sil soustředil při hranici lesa. Severus stiskl čelisti. Žije ještě Harry?

Lesem se rozlehl křik, jak najednou smrtijedi spustili kletby a záblesky kouzel prosvítily les. Která strana začala? Nikdo nevěděl, ale pozice v týlu nepřítele museli využít. Shodli se na tom jediným pohledem.

Víc než deset smrtijedů padlo, než si ostatní všimli, že útok jde i zezadu.

Severus ani nevěděl jak, ale smrtijedi jeho a Blacka odřízli od zbytku. Nenávist sem, nenávist tam, nejlepší strategie pro přežití bylo otočit se k sobě zády a proklínat všechno, co se pohne. Musel uznat, že Black rychle nabýval bývalého cviku. Prokousali se až na vypálenou mýtinu, protože většina smrtijedů se buď snažila proplížit do lesa a utéct, nebo sváděli bitvu na půl cesty k Bradavicím s bystrozory.

Sirius to uviděl první. Zoufale vykřikl Harryho jména a jako smyslů zbavený se rozběhl ke třem ležícím tělům. Severus se bleskově otočil taky. Pohled na bezvládná těla Harryho i Brumbála jako by mu vrazil kůl do srdce. Rozběhl se za Blackem. Jeho dalšímu výkřiku nejprve nerozuměl. Až ten druhý mu došel.

"On dýchá! Sakra, musíme ho dostat do hradu, Harry dýchá!" řval na něj Black. Se Snapem se zatočil vesmír. Rychle poklekl vedle Brumbála.

Ten to štěstí neměl. Severus mu s bolestí v duši zatlačil oči.

"Sbohem, příteli," zašeptal a vstal. Zbývalo poslední tělo. Severus se neobtěžoval zjišťováním životních funkcí. Rychlá Avada poskytla jistotu nejvyšší. Pak se obrátil k Blackovi.

"Kryju tě. Pohni," štěkl na něj a oba se rychlým krokem drali k hradu. Severus neměl zase tolik práce. Smartijedy silně demotivovalo zhroucení jejich pána. Jen fanatici jako Lestrangeová se ještě drželi. Bellatrix už byla mimochodem po smrti, Pastorek se o ni postaral. Na cestě k hradu je obklopovalo čím dál víc bystrozorů, kteří tvořili ochranný kordón. Avšak teprve až za branami Bradavic si Severus oddechl.

Bradavická ošetřovna byla přeplněná zraněnými. Když však madame uviděla Harryho, skoro se rozplakala.

"Rychle ho položte sem," vykouzlila lehátko ze židle. Sirius Harryho opatrně složil. Mladík vypadal příšerně. Obličej měl namodralý a rty sivé.

"Co se mu stalo?" zaúpěla madame. Nikdo nevěděl. Poppy mávala hůlkou čím dál rychleji, než to vzdala a zakryla si dlaněmi oči. Zhluboka se nadechla a obličej odkryla. Oči se jí leskly.

"Je mi líto. Pro pana Pottera nemůžu nic udělat," pronesla k hrůze všech.

"Vždyť žije!" vykřikl Sirius.

"Jen tělo. Jeho mysl je doslova roztrhaná. S tím nic nedokážu udělat. Pokud přežije následujících dvanáct hodin, pravděpodobně se stabilizuje. Ale..." Poppy vytáhla kapesník a vysmrkala se, "Podle mě je poškození jeho mysli příliš velké. Horší než po Total Obliviate."

Severus s každým jejím slovem cítil, jak z něj veškerá naděje vyprchá. Copak to všechno skončí takhle? S Harrym jako bezduchým tělem?

18

Bradavice, 12. září, ráno, pátek

Těla z bojiště byla uklizena. Bystrozorský likvidační tým nafotil mrtvé tělo Pána zla, než je zpopelnili, a pak je nafotili znova. Brumbál byl přenesen do svých pokojů, kde jej mistři svého řemesla upravili pro pohřeb. Harry zůstával v nemocničním křídle. Navzdory pochmurným předpovědím madame Pomfreyové těch dvanáct hodin zatím přežíval.

Severus musel do laboratoře spolu se všemi schopnějšími sedmáky a šesťáky začít dělat nové dávky lektvarů pro zraněné. Přestrojený Sirius s Lupinem pročesávali bojiště. Black se snažil najít tělo Petra Petigrewa, ale marně. Ta krysa zase utekla.

Ne nadlouho.

Kingsley vedl jednu ze skupin, která pronásledovala prchající smrtijedy. Hned několik jich bylo tak neopatrných, že se přímo přemístili na "bezpečná" místa - samozřejmě s bystrozory za zády. Nakonec sám Kingsley triumfálně dotáhl do vězení právě onu krysu, kterou hodlal nacpat veritasérem a očistit jméno Sirius Black. Červíček brečel, vřískal, svíjel se, prosil, ale všechno marno. Kingsley osobně vybavil jeho celu všemi kouzly, na která si vzpomněl a stráže byly uvědomeny o tom, že ten muž je zvěromág a jeho alternativní podobou je krysa.

Ron s Hermionou pomáhali na ošetřovně stejně jako mnoho dalších starších studentů. Místnost musela McGonnagalová magicky zvětšit, aby se tam všichni vešli. Harryho přátelé se probudili těsně před půlnocí, když kouzlo vyprchalo. Kolem nich leželi ranění a až v rohu, za plentou, našli svého kamaráda. Štěstí však pohaslo, když si promuvili s madame. A nahradily je slzy, když zazněla zpráva o smrti Brumbála. Jistě, Voldemort byl pryč, ale jestli ztratí Harryho, ta cena bude příliš vysoká. Nechtěli se hnout z ošetřovny, tak raději pomáhali.

Popletal se oproti tomu probral až v ranních hodinách a po tom, co spatřil, měl pro sebe vyhrazené lůžko na ošetřovně, protože nesmyslně blábolil, kolébal se dopředu a dozadu a rval si zoufale vlasy. Jeho pravomoci tak dočasně přešly na Rufuse Brouska.

Severus při každé cestě na ošetřovnu vrhl pohled za plentu, která ukrývala Harryho tělo. S každou další hodinou stoupaly jeho naděje, dokud si neuvědomil, že fyzické přežití těla v proovnání s přežitím mysli nic neznamená. Ležela tam bezduchá schránka, nic víc.

Dumal nad tím celou dobu, kterou strávil v laboratoři. Studenty na pomoc si vybral osobně, takže je nemusel tolik hlídat. Jeho myšlenky se zaobíraly Harrym. Jistě, první, co ho napadlo, bylo, zda by se nitrozpyt dal použít k částečné rekonstrukci Harryho mysli. Jestli však ano, Severus Snape nevěděl jak. Poprvé za dlouhou dobu se cítil téměř bezradný. Vždycky předtím tu byl Brumbál, kterého mohl požádat o radu. Už není.

V osm hodin ráno přišla konečně zpráva od Sv. Munga, že obstarali dost místa i personálu na přesunutí valné většiny raněných. Harryho odvezli mezi prvními.

Procesy se smrtijedy začaly o půl deváté. Kingsley se postaral, aby tam Petigrewa bezpečně transportoval. Tři kapky veritaséra a Starostolec vřískal překvapením a šokem.

Stačila už první otázka. Výslechu se opět ujal Kingsley: "Jaké je vaše jméno?" Červíček kvílel a po tvářích se mu kutálely slzy, ale musel odpovědět.

"Peter Petigrew," vzlykl. Sálem se rozlehly překvapené výkřiky.

"To není možné, vždyť Peter Petigrew měl být zavražděn před čtrnácti lety!" Tento a podobné výkřiky se roznesly po místnosti.

"Byl jste zavražděn Siriusem Blackem?" zeptal se Kingsley.

"N-ne."

"Vyličte soudu, co se ten den, kdy došlo k vraždě Lily a Jamese Potterových a vaší údajné vraždě," přikázal mu Pastorek. Petigrew se třásl jako osika, ale začal drmolit. Ke konci jeho prohlášení se strhlo pravé pozdvižení. Pastorek se zdržel jen tak dlouho, než dostal soudně orazítkované potvrzení Blackovy nevinny.

Nemocnice Sv. Munga, 12. září, večer

Severus se konečně urval ze školy. Jeho první kroky vedly ke Sv. Mungovi. Sestřičky mu nejdřív nechtěly nic říct, ale prohlásil, že jako současný zástupce ředitele musí zjistit stav zraněných studentů. Vzhledem k tomu, že ředitelkou se po Brumbálově smrti prakticky stala Minerva, ani nelhal. Sestřička ho navedly na oddělení, kde leželi pacienti s myslí poškozenou kouzly.

Harry ležel na posteli. Jen slabý pohyb hrudníku značil, že mladík žije. Severus si na kartičce přečetl jméno jeho ošetřujícího lékouzelníka a vzápětí našel i jeho pracovnu.

"Ehm, vy jste...?" skoro se srazil s tím mužem ve dveřích.

"Severus Snape. Zástupce ředitelky Bradavic. Jsem tu kvůli-"

"Jistě, jistě, ministerstvo na mě naléhá celý den. Poslali přinejmenším dvacet sov! Všichni chtějí vědět, jak je na tom jejich zachránce," povzdychl si vysoký, vychrtlý padesátník a protřel si oči.

"A jak je na tom?" zamračil se netrpělivě Snape.

"Můžu vám říct jen to, co jim. Svolal jsem kvůli tomu dokonce i konzilium, proběhlo před třemi hodinami. Usnesli jsme se na tom, že mysl pana Pottera je poškozená nevratně. Je mi líto," odpověděl lékouzelník a protlačil se kolem lektvaristy.

Severus se nepřítomně vrátil k Harrymu na pokoj. Takhle to nemůže skončit. Nemůže. Tohle nedovolí. Natáhl ruku, aby pohladil mladíka po čele. Pak se otočil a bez ohlédnutí opustil nemocnici.

Bradavice, 12. září, večer

Minerva vypadala bledě a unaveně. Třídila Albusovy věci. Těžko potlačovala slzy, když našla ve skříni krabici plnou různě velkých obálek s mnoha jmény, mezi nimi i svou vlastní. Probírala se dál. Odložila stranou dopis pro Severuse. Našla i jeden určený Harrymu. Hrdlo se jí sevřelo. Kéž by si jej ten chlapec někdy ještě přečetl.

Do krbu vhodila špetku letaxu a oznámila: "Byt Severuse Snapea." Dopis tam vhodila.

Severus seděl s hrnkem čaje na pohovce ponořen v pochmurných úvahách. Krb zezelenal a vyplivl obálku. Nechtělo se mu vstávat, přivolal ji tedy kouzlem.

Brumbálův rukopis. Písmena se Severusovi na chvíli rozmazala před očima. Rychle dopis otevřel. Napůl nepřítomně hltal očima řádky. Brumbálova poslední slova. Plnou pozornost však získaly však jen dvě věty, zbytek obsahoval jen soupis věcí, které mu chtěl stařec odkázat.

...Kdybys potřeboval rozšířit své znalosti v oblasti nitrozpytu, najdeš na další stránce doporučující dopis pro jednoho mého starého přítele. Neznám nikoho, kdo by o umění nitrozpytu věděl víc....

Severus nezaváhal ani minutu.

Bradavice, 14. září, neděle odpoledne

Brumbálův pohřební obřad byl dnem všeobecného truchlení. Ve Velké síni vlály černé prapory a studenti hovořili málo a tlumeně. Jediný rozruch způsobil jen přílet šmolkově modrého kočáru taženého okřídlenými koňmi. V pět hodin je prefekti odvedli k jezeru. Prasinky se plnily už od předchozího dne příchozími, kteří se chtěli pohřbu zúčastnit a vzdát tak zesnulému starcí poslední poctu. Za ministerstvo dorazili delegáti bystrozorů v čele s Brouskem a členové Starostolce i Mezinárodního sdružení kouzelníků. Všichni se usadili.

Jezerní lidé zpívali nad hladinou jezera své pohřební písně, až z toho všichni přítomní trnuli.

Uličkou mezi židlemi pomalu kráčel Hagrid. Nehlasně plakal, tváře se mu leskly slzami a v náručí nesl břímě zahalené pláštěm z purpurového sametu posetého zlatými hvězdami - Brumbálovo tělo.

Hermiona se pevně chytila Rona za ruku a do očí jí vhrkly slzy. Nebyla rozhodně sama. Slané potůčky zbrázdily téměř všechny tváře ze shromáždění. Hagrid opatrně položil tělo na katafalk a na cestě zpátky mohutně smrkal do kapesníku. Hudba utichla a postavil se řečník, aby promluvil na počest zesnulého.

Během rozvláčné řeči se v lese zjevili kentaurové. Nevyšli ven, na volné prostranství. Nehybně jako sochy napůl skryté stíny stromů s luky v rukou sledovali shromáždění. Jakmile řečník domluvil, zaznělo několik vylekaných výkřiků. Kolem Brumbálova těla a katafalku, na němž spočívalo, vyšlehly zářivě bílé plameny, jež stoupaly výš a výš, dokud tělo úplně nezakryly. Do vzduchu se ve spirálách vznášel bílý dým a stáčel se do podivných tvarů - na okamžik se zdálo, že k modré obloze jásavě vzlétá velký fénix, avšak v příští vteřině plameny pohasly. Na jejich místě se tyčila bílá mramorová hrobka, jež do sebe pojala katafalk s Brumbálovým tělem. A znovu se ozvaly bázlivé výkřiky - to prořízla vzduch sprška šípů, všechny se ale zaryly do země daleko před smutečním shromážděním. To však jen kentauři vypálili svou čestnou salvu, než zmizeli ve stínech. Také jezerní lidé se opět ponořili do zelené vody a ztratili se v ní.

Ron s Hermionou dlouho stáli o bílé hrobky. Nebyli sami.

"Myslíš, že se Harry vrátí?" nadhodil Ron.

"Určitě," stiskla mu ruku dívka. Jinak si to ani neumím představit, blesklo jim oběma hlavou. Hermiona se nechala obejmout. Oba čerpali útěchu z objetí toho druhého.

Nemocnice Sv. Munga, 15. září, pondělí dopoledne

Sirius vyšel z budovy ministerstva nejen jako kompletně svobodný člověk, ale i s papírem, který jej ustanovoval jako Harryho opatrovníka. Měl být štěstím bez sebe. Jak by však mohl? Z jeho kmotřence zbylo jen dýchající tělo.

Právě domluvil s léčitelem. projevenou soustrast odmítl. Ale popravdě, jeho mozek vypnul. Bezmocně se posadil na sedátko vedle Harryho postele. Pořád mu v hlavě rezonovaly útržky léčitelova sdělení.

...Neléčitelné...

...Příliš poškozená...

Merline, pomoz...

Klaply dveře. Místo Merlina vešel Snape.

"Co tu chceš?" zamračil se Sirius. Pouze nevrle. Nemohl se dál užírat záští k někomu, s kým si nedávno navzájem chránil krk.

"Přivedl jsem experta na nitrozpyt. Brumbál mi na něj nechal kontakt," opáčil Severus. Pohledem neuhnul ani o vlásek, když jeho obličej ostře zkoumal Blackův pohled.

"Proč ti Brumbál nechával kontakt na nitrozpytce?" zamračil se Sirius.

"Očividně předpokládal, jak by se situace mohla vyvinout. Tudíž věřil, že Harryho stav nebude nezvratný."

"Přiveď ho," rozjasnily se Siriovy oči.

"Zdržel se u Harryho lékouzelníka." Téměř hned, jak to dořekl, se dveře znovu otevřely. Vešel drobný asiat v kimonu. Krátce se uklonil. Sirius vstal ze židle.

"Dobrý večer. Tairo Hiroshi k vašim službám."

"Sirius Black," nabídl mu Sirius ruku. Krátce si potřásli pravicemi. Snape stál u dveří a tvářil se naprosto nijak. přitom uvnitř umíral napětím.

"Smím se podívat na pacienta?" zeptal se zdvořile asiat. Black mu němě pokynul. Tairo přistoupil k mladíkovi. Sepnul ruce a chvíli jen tak stál se zavřenýma očima. Pak se předklonil a lehce se dotknul vlastním čelem Harryho čela.

Plynuly dlouhé minuty. Sirius nervózně skládal a rozkládal ruce. Severus musel svoje založit. Nepohlédli na sebe. Konečně se Japonec narovnal.

"Poškození není nezvratné," zněla jeho první slova. Dvojitý hlasitý výdech zazněl místností. Sirius a Severus po sobě vrhli ostré pohledy, jako by se jen vyzývali, aby to jeden proti druhému použili.

"Nicméně," pokračoval Tairo, "Terapie by zabrala dle mého skromného názoru několik let denní péče. Obávám se, že tolik mu nemohu poskytnout," smutně potřásl japonec hlavou.

"Roky..." zaúpěl Sirius a chytil se za hlavu.

"Pane Tairo, pokud mne můžete naučit potřebné postupy, jsem ochoten se mu věnovat i deset let," prohlásil odhodlaně Severus. Black na něj vytřeštil oči.

"Proč bys to dělal?" zeptal se šokovaně a nedůvěřivě.

"Každý máme svoje důvody," opáčil zamračeně Snape. Sledoval vážně pana Tairo.

"Můj přítel Brumbál se o vás ve svém dopise vyjádřil velice pochvalně, pane Snapee. Oceňuji vaše odhodlání, proto vám pomohu. Ovšem žádám, abyste vědomosti, které vám poskytnu, nešířil dál."

"Souhlasím." Ta podmínka Snapea nijak netížila.

"Nuže, vyhledejte mě prosím zítra ve večerních hodinách. Na shledanou," s úklonou si Tairo potřásl s oběma muži rukama. Odešel.

"Proč bys to pro Harryho chtěl udělat?" nechápal Sirius. Tvrdý obsidiánový pohled nic neprozrazoval. Severus na tu otázku nehodlal odpovídat zatím ani sobě, natož Blackovi.

"Necháš ho tady?" zeptal se místo toho.

"Ani náhodou! Harry bude bydlet se mnou. Byl z toho tak šťastný, když jsem mu to slíbil..." Siriovi se zachvěl hlas.

"V tom případě mě budeš muset strpět každý den v domě několik let," upozornil ho suše Severus. Black si odfrkl.

"Kvůli Harrymu to přežiju," zaskřípal zuby. "Ale jestli mu ublížíš-!"

"Nevidím způsob, jak by mu mohlo být hůř než teď," odsekl lektvarista. Tím vzal Siriově výhružce vítr z plachet. Chladně mu pokývl a odešel. Chtěl strávit chvíli s Harrym, ale času bude mít v příštích letech víc než dost. Ani Black mu na to nebude mít co říct. Ušklíbl se při představě, že se Sirius dozví, jakou povahu měl Harryho závazek vůči Voldemortovi a jakou úlohu v tom sehrál i Severus Snape.

Sirius nelenil a po Snapeově odchodu se začal shánět po potřebných papírech, které by mohl podepsat a Harryho si odnést domů. V hlavě už se mu zhruba rýsovaly plány, jak se o chlapce postarat. S penězi problém mít nebude snad až do smrti, na blackovských účtech toho málo určitě neleželo. Mohl by najmout ošetřovatelku. Nebo možná raději dva domácí skřítky. Krátura stejně vypadá na umření.

Plány do budoucna dodaly Siriovi energii. Směle se pustil do jejich realizace.

Grimmauldovo náměstí 12, 15. září, pondělí odpoledne

Sirius se vždycky těšil, až tenhle dům spálí. Teď to odložil. Možná koupí dům někde na venkově, ale všechno má svůj čas. Harryho tělo nesl v náručí. Až ho vyděsilo, jak je lehounký.

"Kráturo!" zavolal hned ve dveřích. Skřítek se neochotně zjevil.

"Co si pán přeje?" zaskřehotal a prsty si cupoval špinavý převlečník.

"Ustel Regulovu ložnici a pouklízej tam. Až budeš hotový, dej mi vědět," rozkázal mu Sirius. Skřítek nenávistně upřel krhavé oči na mladíka, kterého Sirius nesl.

"Jediná poznáka o Harrym a propustím tě," sykl na něj Black nebezpečně. Skřítek vytřeštil oči a rychle zmizel. Sirius si povzdechl. Potřebuje nové skřítky. Zatím přešel do salonku v přízemí a složil Harryho na pohovku. Teď ocenil, jak je Molly Weasleyová nutila do otročího úklidu celého domu.

Přivolal si psací soupravu a sepsal rychlý inzerát do Denního Věštce, že přijme dva domácí skřítky. Najednou zamračeně brk odložil. Nějak zapomněl na sovu. Nechtěl odcházet z domu a nechat tu Harryho samotného jen s Kráturou. Jak to vyřešit? Pousmál se. Požádá Remuse. Vzal čistý kus pergamenu a napal příteli pár řádku. Pobertové na komunikaci mezi sebou sovy nikdy nepotřebovali. Mávl hůlkou a příslušnou inkantací odeslal svinutý pergamen Removi.

Neuplynula ani půlhodina a ozvalo se jemné zaklepání. Sirius vyskočil a běžel otevřít. Na Kráturu v tomhle nebyl spoleh.

"Ahoj, Remusi," objal vlkodlaka krátce. Lupin mu přivítání oplatil.

"Harry je v salonku. Potřebuji si jít koupit sovu a nákup jídla by taky nezaškodil. Od doby, co odsud odešla Molly jsem nic nekupoval," ušklíbl se. Remus pozvedl pobaveně oči v sloup.

"Bež zařídit všechno, co potřebuješ. Harryho pohlídám. Ty, Sirie..."

"Copak?"

"Neřekl jsi mi ještě, jak na tom je," připomněl mu jemně vlkodlak. Black si povzdychl.

"No, takhle ve dveřích to probírat... Pojď si sednout. Řeknu Kráturovi, ať nám udělá čaj," pozval přítele dál. Z křesel se trochu zaprášilo, když do nich sedli. Sirius zavolal na Kráturu. Kdyby věděl, že Krátura by žádnému Blackovi nic neudělal, bál by se, že ho ten malý zmetek jednou otráví.

Remus sledoval Harryho spící tělo a trpělivě čekal na vysvětlení.

"U Svatého Munga mi řekli, že-," Sirius polkl, "Že Harryho mysl je nenávratně poškozená. Ale-" pokračoval rychle, když uviděl Remův šokovaný pohled, "Snape se objevil s nějakým japončíkem. Prý mu na něj nechal kontakt Brumbál. A ten Tairo - tak se jmenoval - řekl, že Harry se uzdravit může."

"Díky Merlinovi!" vydechl Lupin.

"No, znamená to mít Snapea v baráku příštích pár let," zašklebil se Black.

"Teď ti asi nerozumím," hleděl na něj vlkodlak konsternovaně.

"Ten Japonec řekl, že obnova Harryho mysli je záležitost několika let denní péče, což mu nemůže poskytnout. Snape se nabídl, že se od něj naučí potřebné techniky a udělá to. Kruci, radši bych se to naučil sám, než nechat toho slizouna lízt Harrymu do hlavy. Jenže jsem byl na tyhle myšlenkové věci úplně levý," zabručel.

"Severus se nezdá," pokýval uznale Lupin hlavou.

"To teda nezdá. Vůbec netuším, proč to dělá," zamračil se Black.

"Myslím, že má Harryho svým způsobem rád a vyčítá si, co se mu stalo," pokrčil rameny Lupin.

"Snape, co má rád Pottera? To asi těžko. A proč by si to měl vyčítat?" pochyboval Sirius.

"Nikdy se mnou o tom nemluvil, ale jsem si jistý, že si vyčítal, že neměl informace, které by zabránili Harryho chycení. Severus už je prostě takový. Snaží se být dokonalý, ale nemůže být," sdělil mu Remu svoje domněnky.

"Zní mi to trochu jako pohádka na dobrou noc, Náměsíčníku," ušklíbl se Black. Vstal z křesla.

"Jdu na Příčnou ulici. Budu zpátky tak rychle, jak to půjde," slíbil Removi a krbem odletaxoval.

Grimmauldovo náměstí 12, 2. října, čtvrtek večer

Sirius dokončoval balení. Některé věci nechtěl nechat skřítkům. Linxy a Toully byli šikovní skřítci, milí, ochotní a pracovití a vypadali, že jsou štěstím bez sebe, že mohou sloužit ve staré čistokrevné rodině. Kráturu v těch dnech nebylo skoro ani vidět. Vyhýbal se novým skřítkům. Linxy - skřítka - z něj byla trochu vyděšená a držela se vždycky co nejblíž Siriovi. Proto muž naučil o Harryho pečovat Toullyho. Linxy přidělil péči o jídlo, nákupy a s Toullym dohromady uklízeli.

Před pár dny koupil malou vilku u skotských jezer. Těšil se jako malý kluk, až vypadne z toho ponurého baráku svých rodičů. S Kráturou to vyřešil velice hladce. Skřítek byl nadšený z představy, že zůstane tady a bude udržovat dům za pánovy nepřítomnosti. Sirius doufal, že s trochou štěstí bude Krátura už po smrti, až se někdy vrátí.

Weasleovi, Grangerovi i Remus mu nabítzeli pomocnou ruku, ale Sirius aspoň měl čas na srovnávání myšlenek. Ale samozřejmě je všechny nechal, aby chodili za ním i za Harrym, když chtěli. Ron s Hermionou se občas stavovali letaxem o víkendech, když jim to Minerva dovolila. Molly měla sklony dodávat mu hory jídla, což trochu dráždilo Linxy. A Remus si za ním chodil povídat. To vítal Sirius snad nejvíc. Občas na něj doléhaly chmury a melancholie z Harryho stavu. Vypovídání většinou pomohlo.

Krutým omylem bylo, když se jej pokusil vyzpovídat Denní Věštec. Nikdo nevěděl, jak vlastně Voldemort zemřel. Zdálo se, že Severusova kletba byla zbytečná, protože Pán zla v té chvíli nejspíš nežil. Svědkové viděli jen výbuch světla a pak tři nehybné těla na spálené trávě. Sirius zuřil jako tajfun, reportéry okamžitě vyrazil a zaklel dům protireportésrkou kletbou.

Krátké zaklepání vyrušilo jeho pauzu na jídlo a na čaj. Zvedat se nemusel. Návštěvník ještě ani nedoklepal a u dveří stála Linxy. Její pisklavý hlásek následoval tlumený baryton, který Siria katapultoval na nohy.

"Snape!" zvolal.

"Blacku," ušklíbl se muž, kterého Linxy přivedla do salonku. Lektarista přejel kritickým pohledem krabice všude kolem.

"Stěhuješ se?" pozvedl obočí.

"Do Skotska," kývl Sirius. Najednou si připadal nešikovně. Jeho mozek nějak nezpracovával, že Snape přišel na návštěvu a pomoct Harrymu. Sám, dobrovolně... Zázraky se snad dějí.

"Už umíš to, co pomůže Harrymu?" vyhrkl. Severus ostře kývl.

"Ano, ale mám pro tebe varování. Až se Harry probudí, nemusí být tím, koho jsi doteď znal," pronesl vážně.

"Proč?"

"Pan Tairo mi vysvětlil způsob, jakým je Harryho mysl potrhaná. Některé kusy jeho vzpomínek mohou chybět. Mohou to být věci, které by sám přirozeně zapomněl, ale i věci, které pro něj byly velmi důležité."

"Rozumím," prohrábl si rezignovaně Sirius vlasy. "Ale jinak nezůstane poznamenaný?"

"Neměl by. Tairo tvrdil, že zůstaly zachovány dvě třetiny jeho vzpomínek," přisvědčil Snape. Dej Merlin, aby zapomněl všechny poslední měsíce svého života... Sirius vypadal ulehčeně.

"Co k tomu budeš potřebovat?"

"Soukromí a pokud možno něco k pití," ušklíbl se Snape.

"Linxy ti donese čaj. Harry je nahoře v ložnici přímo naproti schodům."

Seveus vyšel schodiště. Harry ležel stejně jako předtím v nevědomé póze na zádech. Jen vypadal paradoxně zdravěji než kdykoliv předtím. Snape jej lehce pohladil po čele. Čeká ho rekonstrukce šestnácti let něčího života. Teorie byla jednoduchá. Jen postup byl zdlouhavý. Kolikrát ho napadlo, jestli u Sv. Munga měli samé břídily, nebo raději řekli, že to nejde, než by Harrymu věnovali potřebnou péči. V tom druhém případě Severuse svrběla dlaň s hůlkou.

Ozvalo se tlumené prásknutí a domácí skřítka vedle něj na stolek postavila tác s konvičkou čaje. Uctivě se uklonila zase zmizela.

Severus se nejdřív napil a němě užasl, jak se zlepšila kvalita čajů po nástupu nové skřítky. Black si nevybral špatně. Upíjel čaj a pozoroval Harryho tvář. Vypadala tak... mírně a dětsky. Skoro spokojeně. Poprvé ho napadl, že mu Harry nepoděkuje, až se vzbudí. Možná je to od nich sobecké. Odložil šálek a lehce přiložil dlaň mladíkovi na čelo. Tairo ho naučil za tu krátkou dobu spoustu věcí. Třeba že kouzlo Legillimens považuje za hrubé, nešetrné a zbytečné kouzlo. Preferoval dotek, který usnadňoval vstup do mysli. Snape se od něj s jistou formou úžasu a fascinace učil vše, co dokázal. V podstatě, co mu bylo předvedeno, to si pamatoval. Na pana Tairo tím udělal zřejmě dojem, protože mu nabídl další soukromé lekce, kterými by lektvarista mohl dosáhnout mistrovství v nitrozpytu. Severus neváhal a přijal. Pocta takové nabídky byla za všech okolností nesmírná.

Vyčistil vlastní myšlenky. Jemně prolnul do Harryho mysli.

19

Vila Siriuse Blacka, 23. března, sobota večer

Jako potisícáté Severus vstoupil do Harryho pokoje. Už mu nepokládal dlaň na čelo. Navyklým pohybem zul boty a položil se vedle mladíka. Pohodlně si přes něj přehodil paži a čelem se dotkl jeho. Dnešek však byl jiný než ostatní dny. Musel cvičení na uklidnění a vyprázdnění mysli udělat dvakrát.

Prošel celý Harryho život. Vzpomínky téměř od jeho narození, přes život u Dursleyových a první školní roky. Sám sobě by nafackoval, když viděl, jak chlapec vnímal jeho nespravedlivé napadání. A několikrát musel odolávat nutkání jít a proklít Dursleyovi do bezvědomí a hůř. Děr v paměti ubývalo s přibývajícím Harryho věkem. Jen vzpomínky týkající se Harryho hadího jazyka byly zastřené. Třetina chybějících vzpomínek se nakonec ukázala býti pouze čtvrtinou a ta se převážně týkala raného dětství - okamžiků, které by ze vzpomínek setřel čas tak jako tak.

Jenže dnes... Severus se dozví o Harryho posledních měsících, které předcházely boji s Temným pánem. Ani po celé té době nevěděl, jestli chce ty vzpomínky zažít. Už dávno nesledoval Harryho život jako pozorovatel. Žil jeho vzpomínky stejně jako vlastní život. Příčetným jej držely lekce pana Tairo a vyučování v Bradavicích. Nejdřív to byly hádky s Blackem, ale ty časem ustaly.

Vnímal teplo mladíkova těla a lehce prolnul do jeho vzpomínek.

Zobí ulice 4, 30. června, pondělí

...Harryho vyzvedl na nádraží King's Cross strýc Vernon. Jeli v zamračeném tichu. Harry se cítil rozmrzele, protože se netěšil na prázdniny, Vernon zase proto, že Harry přijel. Mladík nejenže byl rozmrzelý. Trucoval. Na konci školního roku se snažil Brumbála přesvědčit, aby ho poslal k Weasleyovým, ale ředitel odmítl s poukazem na to, že u příbuzných bude Harry v největším bezpečí. Sotva Harry zase uviděl obličej strýce Vernona, radši by ho proklel, než s ním jel do Zobí ulice.

Uvítal ho nakyslý výraz tety Petúnie. Dudley ho okázale ignoroval - sledoval televizi a u toho se cpal popcornem.

"Běž nahoru se umýt, za chvíli je večeře," prskla na něj teta. Mladík si odtáhl kufry do ložnice a sešel dolů. Dostal nějaké zbytky od předchozího dne. Bez chuti je do sebe naházel, umyl nádobí a pak se mohl uklidit do soukromí a přemítat nad tím, jaké pochmurné prázdniny ho čekají...

Zobí ulice 4, 1. července, úterý

Harryho vzbudila boucháním na dveře teta s tím, aby šel udělat snídani. Klasika, napadlo kysele Harryho. Ve škole ho mají buď za cvoka nebo idol, což se periodicky střídá, a tady za domácího skřítka. Nelíbila se mu ani jedna z těch tří variant.

Kámen úrazu přišel po snídani. Teta trvala na tom, aby šel nakoupit.

"Nemám opouštět dům," namítl Harry.

"To říká kdo?" založila si ruce Petúnie.

"Brumbál."

"Přestaň mi odmlouvat! To si mám dojít nakoupit sama? Těch dvě stě metrů do obchodu tě nezabije!" zvýšila žena hlas.

"Dost dobře by mohlo!" odsekl stejně napruženě Harry. "Jde po mě vraždící maniak!" Petúnii se na tváři mihl strach.

"Nevymýšlej si!" křikla na něj.

"Nevymýšlím!"

"Přestaň se se mnou hádat a jdi na ten nákup!"

"Jak chceš! Rakev budeš platit ty," zavrčel Harry a natáhl se pro lístek. Petúnie uhnula.

"Dojdu si tam sama, ty drzý kluku. Běž do pokoje, máš domácí vězení," prskla na něj. Harry otráveně odešel do ložnice a vzal si namátkou první učebnici, kterou našel. Lektvary, no fuj. Zase ji tam vrátil. Stejně by mu ten slizoun Snape dal T, i kdyby všechno uměl. A Hermiona to stejně vysvětluje líp než učebnice.

Den plynul neskutečně pomalu. O půl páté slyšel Harry cvaknutí dveří a strýcovo zavolání na Petúnii, že je doma. Bezva, teta si určitě bude stěžovat a slízne to ještě od Vernona. Já chci do Doupěte, zaúpěl Harry v duchu. Strýcovu reakci však ani zdaleka nevystihl. Asi za půl hodiny po jeho příchodu se do horního patra roznesl vzteklý křik následovaný dupáním po schodech. Vernon, rudý jako rak, rozrazil dveře.

"VEN!" zahulákal. "VEN! VEN! To jsem měl udělat už před lety! Sovy si tu z toho dělají sovinec, pudinky vybuchují, polovina salónu zničená, Dudleyho ocásek, teta Marge poletující u stropu a k tomu ten létající Ford Anglia - VEN! VEN! A máš to! Jsi historie! Tady nezůstaneš, rozhodně ne když po tobě jdou nějací šílenci, nebudeš ohrožovat moji ženu a syna, nebudeš nám sem zatahovat svoje problémy. Jestliže máš dopadnout stejně, jako tvoji budižkničemové rodiče, tak tě tu nechci! VEN!"

"Co?" nevěřil Harry svým uším.

"Slyšels dobře," pokračoval strýc Vernon, nakláněje se vpřed a strkaje svůj fialový obličej přímo před Harryho, takže ten cítil, jak na něj prská, "Seber se a jdi! Ještě včera ses nemohl dočkat, až odsud odejdeš! Tak se seber a běž a nikdy už tě nechci vidět u našich dveří! Proč jsme si tě vůbec tehdy nechali, to nechápu, Marge měla pravdu, měli jsme tě dát do sirotčince. Byli jsme moc měkcí, mysleli jsme si, že to z tebe budeme moct vyklepat, že z tebe uděláme normální dítě, ale teď je jasné, že jsi byl prohnilý už od začátku a já už mám toho všeho dost!"

Teď vypěnil i Harry.

"FAJN! Tak já jdu!" vřískl. Bylo to jednoduché, ani si nevybalil. Stačilo vrátit knihu do kufru a zaklapnout ho. Sebral všechny svoje věci a s mrazivým pohledem na Petunii a Vernona odešel. Slyšel, jak za ním zamykají dveře. Co teď má dělat?

Mohly by... Mohl by zavolat Záchranný autobus a dojet do Londýna. Ubytovat se třeba v Děravém kotli. Kdyby chodil do mudlovského Londýna, smrtijedi by si ho přece nevšimli, no ne? Vztek z vyhazovu sice zůstal, ale plány Harrymu trochu projasnily náladu. Přece jen to nevypadá jako špatné prázdniny.

Postavil se k silnici a mávl hůlkou. Do dvou minut zaskřípěly brzdy a dveře křiklavě žlutého autobusu se se skřípavým protestem otevřely.

"Dobrý den, jmenuji se Stan Silnička a jsem prův-!" začal Stan. Pohlél však na pasažéra a vytřeštil oči. Harry rychle naznačil, ať nekřičí. Stan se zatvářil spiklenecky a mrkl na něj se širokým úsměvem.

"Kam to bude?" zeptal se.

"Děravý kotel, Londýn," odpověděl Harry a natáhl ruku s penězi.

"Bude stačit autogram," rozzářily se průvodčímu oči a uhnul, aby mohl mladík nastoupit.

"Ehm, kam?" zeptal se Harry rozpačitě.

"Ernie, jedem!" zvolal Stan a zabouchal na řidiče. Autobus vyrazil svou zběsilou jízdou vpřed.

"Přijdu za váma na další zastávce!" houkl Stan na mladíka a Harry se vydal k volnému sedadlu. Pravda, v některých zatáčkách ho od průletu celým autobusem zachránily jen držadla přimontovaná ke stropu. Nakonec se však usadil.

Stan si opravdu přišel další zastávku. Donesl brk s inkoustem a popis si nechal naškrábat na spodní stranu své čapky. Vypadal, že se štěstím nejspíš rozplyne...

Děravý kotel, 1. července, úterý

...Harry si domluvil s hostinským pokoj na týden a rovnou mu zaplatil. Pokojík dostal malý, ale co víc potřeboval, že? Kriticky zhodnotil zásoby peněz. Samé kouzelnické. Takže první den bude muset ke Gringottům rozměnit peníze.

Padla na něj únava. Cítil se tu strašně na ráně. Možná by se mohl příští týden přestěhovat do mudlovského světa úplně a do začátku školního roku bydlet tam. Nebo by mohl poslední dva týdny strávit v Doupěti. Dřív ne. Brumbál by ho určitě poslal zpátky k Dursleyovým. Harry věřil, že podruhé by se neudržel a proklel je všechny. Vyloučili by ho ze školy. Horší osud si nedovedl aktuálně představit.

Převlékl se a zalezl do postele.

Příčná ulice, 2. července, středa

...Harry by nikdy nehádal, že výlet do Příčné ulice by se mohl stát takovým adrenalinem. Připadal si příšerně odhalený, zranitelný. Vědomí, že by nemohl použít hůlku, kdyby jej někdo napadl, se stávalo téměř nesnesitelné. V duchu si sliboval, že mezi kouzelníky nepáchne až do výletu do Doupěte, když se teď nic nestane.

Dostal se až ke Gringottovým a vyměnil peníze za mudlovské. Nazpět do Děravého kotle skoro běžel. Až v pokoji si oddechl. Snad ho nikdo nesledoval, nepoznal, neprásknul ani nic jiného. Oběd si nechal přinést na pokoj. Vzpomněl si na vtip "Sežer hrachovou polívku dřív, než ona sežere tebe! Haha!" Hrachovku naštěstí nedostal. Jídlo vypadalo v podstatě normálně a chutnalo celkem dobře.

Z nouze vytáhl zase učebnice a otráveně si jimi listoval. Přitom vždycky nervózně nadskočil, když kolem jeho pokoje přešly něčí kroky....

...Večer se skoro bál usnout, ale po půlnoci už mu padaly oči a než se nadál, hluboce spal.

mudlovský Londýn, 3. července, čtvrtek

S nesmírnou úlevou si Harry po probuzení uvědomil, že je pořád ve svém pokoji v Děravém kotli. Naházel na sebe oblečení, do kapsy kalhot si dal hůlku a peněženku a přes kalhoty nechal volně spadat košili. Když se prohlédl v zrcadle, ušklíbl se nad tím, jak na něm oblečení plandalo. Ale kupovat nové se mu moc nechtělo.

Ve výčepu jen pozdravil Toma. Nezdržel se ani na snídani, tak moc se těšil na Londýn.

Zapamatoval si jméno mudlovské ulice, kde stál Děravý kotel a pak už mu nic nebránilo v průzkumu. Vydal se prostě první ulicí, která se před ním táhla. Snídani si koupil v pekárně. Na lavičce se posadil a pustil se do jídla. Pobavilo ho, jak jej začali obkružovat holubi. Nadrobil jim pár kousků ze svého croissantu a culil se na hromadu peří, která se snažila ukořistit jídlo.

Sáček od pečiva hodil do koše a pokračoval. Další věcí, která ho zaujala, bylo turistické centrum. Že by si koupit turistického průvodce Londýnem? Ta myšlenka ho nadchla. Když už je tady, projde si Londýnské památky. Třeba podzemí! A chtěl vidět i Tower.

Za chvíli už studoval průvodce. S nadšením vyrazil....

...Do Děravého kotle se vrátil až pozdě večer, totálně vyčerpaný a šťastný....

mudlovský Londýn, 4. července, pátek

Harry se probudil poměrně rozlámaný. Nohy ho bolely od včerejšího celodenního chození. Dneska to viděl na něco oddechového...

...Výloha knihkupectví vypadala lákavě. Harryho nikdy nenapadlo koupit si nějaké knížky kromě učebnic. Teď si prohlížel obálky ve výloze a zjišťoval, že by ho zajímaly...

...Prohlížel si regály a pročítal recenze nějakých fantasy a sci-fi knih. Občas se usmál zkreslené představě mudlů o magii a magickém světě...

...Na oběd si koupil pizzu. Snědl ji na lavičce a vydal se zpět k Děravému kotli. Pod paží si nesl dvě knihy...

mudlovský Londýn, 5. července, sobota

...Harry procházel Londýnem a objevil knihkupectví spojené s kavárnou. Na pokoji ho sice čekaly dvě knihy, ale ty si může nechat do Bradavic. Zašel do obchodu...

...Fascinovaně zíral na obrázkové knihy, kde byl znázorněn sex dvou mužů. Neodolal. Dvě vzal z police a sedl si do kavárny. Dal si horkou čokoládu a...

...V ulici vypadlo světlo. Zrychlil, aby ji měl za sebou... Dva muži ve tmě... Strčili ho. Spadli mu knihy. Jeden z nich je sebral.

"Zatracená buzno," odplivl si. "My ti ukážem," hnusně se rozesmál....

...Strach...

...Vytahuje hůlku. Najednou zezadu rána do hlavy...

...Bolest... šok... strach... vztek... Snažil se dosáhnout na hůlku... Jeden chlap ji odkopl ještě dál. Rozepíná si kalhoty. Cpe mu ptáka do krku. Harry kouše. Vzteklý výkřik, kopou ho. Rvou mu kalhoty... Děs, když si uvědomí, co chtějí udělat a že nedokáže udělat nic, čím by jim v tom zabránil. Výkřik a ostrá bolest. Slzy. Mají z toho legraci. Pocit vazkého tepla, které mu stéká po stehnech....

...Nenávist. Temná, vražedná nenávist. Proudí bolavým a zneuctěným tělem jako uragán....

...Násilníci leží nehybně u zdí, kam dopadli po zásahu divokou magií. Harry se obléká a pokouší se vstát. Bolí to, hodně to bolí. Hledá hůlku. Nemůže ji najít...

...Prásknutí. Bíle, kostlivé masky. Harry se pokusil utéct, ale zraněný, bez hůlky, neměl šanci.

"Mdloby na tebe!"...

Temné sídlo, 5. července, sobota

Návrat k vědomí doprovázela sžírající bolest. První myšlenka - mučili ho? Pak se vrací vzpomínky. Bledne. Z obou stran se na něj šklebí kostlivé masky.

"Pane Pottere,"....

...Sbírá se ze země a snaží se ignorovat bolest. Nebude se před tím hadím ksichtem plazit!

"Nechte ho tu a běžte!"...

..."Pořád máš tak rád mudly, Harry?"

Nenávidím je.

..."Nejde o mudly, ale o moje přátele."...

..."Velice zajímavý návrh. Rekapituluji. Tvoji přátelé budou v bezpečí. Přijímám. Budu tě učit," při tomhle se Voldemortovy oči lačně zaleskly, "A až ty uznáš za vhodné, máš jednu jedinou šanci vyzvat mě na férový souboj. S tebou je radost obchodovat, Harry."...

...Prostorný pokoj. Nechutný lektvar v ústech. Inkantace léčivého kouzla. Propadání do spánku.

Temné sídlo, 7. července, neděle

Harry se probudil. Vzpomínky k němu přicházely neochotně. Bránil se jim, protože je provázela úzkost, hrůza, šok a panika. Je v Temném sídle.

Uzavřel dohodu s Voldemortem.

U Merlina, co bude teď?!

Z postele měl výhled přímo na dveře. Naštěstí, protože se otevíraly naprosto neslyšně. Stanul v nich Voldemort. Usmíval se. Harrymu se zvedal žaludek jen ze samotného toho faktu.

"Jak se cítíš?" sykl tichý, pobavený hlas.

"Proč se staráš," vtiskl se hlouběji do postele podvědomě Harry. Nepříjemný úsměv se rozšířil.

"Respekt, Harry. Nezapomínej na to. A navzdory tvému názoru, já se o svoje věci starám."

"Nejsem věc," prskl Harry.

"To je ve skutečnosti diskutabilní, Harry. A odpověz mi na otázku," protáhl líně Voldemort. Vstoupil do místnosti a dveře se za ním zavřely.

"Odpověz mi na otázku," mizel úsměv a nahradil ho tvrdý pohled rudých očí.

"Dobře," odsekl Harry.

"Vidíš, že to jde," vrátil se úsměv. "K té druhé věci - předpokládám, že neznáš rozsah magie, kterou jsi včera evokoval."

"Co?" nepochopil přesně Harry. Pocit akutního nebezpečí, který předtím lehce ustoupil, se vrátil s novou silou.

"Podle naší smlouvy, Harry, jsi věc. Víš, v magické společnosti se slovo učedník často překrývá s jiným. A to slovo je otrok, Harry," zkroutily se Voldemortovy rty do škodolibého úsměšku. Potter vytřeštil oči.

"Což znamená, že když řeknu hop, ty skočíš, Harry. Bez námitek, ochotně, poslušně. Jinak to pro tebe bude mít velmi nepříjemné následky," dokončil Pán zla.

Mladíkovi se motala hlava. Jeho nervy se zřejmě rozhodly, že zátěže bylo moc. Pokoušely se vypnout. Chytil se za hlavu. Rozhodně neomdlí poté, co mu Voldemort řekl, že je otrok. Vypadal by jako naprostý slaboch. Zuby nehty se držel přítomnosti.

Včera se nic nestalo. Včera se nic nestalo. Včera se nic nestalo! Včera se nic nestalo!

Bledá dlaň ho pevně uchopila za bradu a zvedla, aby Harry pohlédl Voldemortovi do očí. Mladík se začal bránit. Chtěl ho odstrčit. Ten dotek vyvolal hrůzu z tamtěch doteků.

"Přestaň. Hned," sykl Voldemort, ale Harry už ho nevnímal. Muž musel pustit jeho obličej, aby mu zachytil ruce. Mladík se zoufale snažil probojovat z jeho sevření.

"Hloupý kluku," procedil Voldemort mezi zuby. Pustil Harryho a natáhl se po hůlce. Znehybnil mladíka.

"Strach si nech na to, až budeš mít důvod," sykl Voldemort a vynutil si vstup do Harryho myšlenek. Kdyby Harry mohl mluvit, asi by křičel. Takhle mohl jen zadržovat slzy. Naštěstí bylo všechno rychle hotovo. Voldemort vzal všechny jeho vzpomínky na znásilnění a jakýmsi trikem je zavřel do průsvitné koule. Stáhl se z Harryho vzpomínek. Mladík se třásl, ale strach a panika ustoupily.

"Co to bylo?" zachraptěl.

"Jsi mi k ničemu, když se sesypeš," zavrčel Voldemort. "Zapomněl jsi na slušné vychování?"

"Děkuji," sklonil pohled Harry, aby nebylo vidět, jak je z toho naštvaný. Děkovat Voldemortovi! Ale zase... Cítil se teď daleko lépe. Vzpomínky jako by byly časem vyhlazené.

"Protentokrát to postačí," kývl Voldemort. Pohled mu ztvrdl.

"Příště mě hned poslechneš, nebo tě potrestám, rozumíš?" Harry kývl...

Vila Siriuse Blacka, 23. března, sobota v noci

Severus se vynořil z Harryho vzpomínek a chvíli jen tak zíral do stropu. Fázi odpoutání se myšlenkami od Harryho sice prošel, ale vztek a bezmoc v něm silně rezonovaly. Když Voldemort omezil Harryho vzpomínky a Severus už nemusel s mladíkem prožívat jeho hrůzy, byl tomu hadímu ksichtu poprvé v životě vděčný. Stejně už zemřel, takže teď už to nehrálo roli. Harryho vzpomínky byly neobvykle útržkovité. Trauma na ně mělo zřejmě špatný vliv. Kéž by z těch událostí zapomněl všechno.

Merline, dovol mi vrátit čas. Dovol mi napravit všechno, co se pokazilo.

Seber se, Snapee. Čas nevrátí nikdo.

Skulil se z postele, malátný jako obvykle. Pohlédl na hodiny. Čtyři hodiny, ani o minutu víc či míň. Na ex vypil studený čaj. Cestou po schodišti se přidržoval křečovitě zábradlí.

Křik...šok...

Zavrávoral. Oddělil se od Harryho mysli špatně.

Ne, neoddělil, uvědomil si. Prostě s ním zažil natolik velký otřes, že se mu to vracelo. Tairo ho na to upozorňoval, když s ním probíral Harryho pokroky. Ten starý Japonec dávno odhadl Severusovu náklonnost k mladíkovi, ale s taktem svému národu vlastnímu to nezmiňoval. Omezil se pouze na dobře míněné rady ohledně nitrozpytu.

"Jsi v pořádku?" ozvalo se zpoza schodů. Black. Netypické.

"Za chvíli," zachraptěl Severus. Pracně se dopracoval na konec schodiště. Sirius už dávno nedělal tu chybu, že by nějak poukazoval na jeho zjevnou slabost. Linxy už měla nachystané jídlo a pití na velmi pozdní večeři. Chutnou polévku s pečivem a sladký dezert. Snape se s povděkem posílil.

"Vážně jsi OK?" zeptal se Black necharakteristicky podruhé.

"Jsem," odsekl Severus.

"Během polévky jsi měl tři výpadky. Během dezertu další dva. Sám jsi říkal, že-"

"Vím, co jsem říkal," zavrčel Snape a mračil se. Takže se neodpoutal nakonec dost. Nabral zhluboka dech a zopakoval celý postup nejprecizněji, jak jen zvládl.

"Co jsi viděl?" zeptal se Sirius, který ho se zájmem pozoroval.

"To nechceš vědět, Blacku. V tom mi věř. Já to hodlám zapomenout hned, jak umřu," potřásl hlavou lektvarista. "A viníci už nežijí..." Zarazil se. "Žijí," zavrčel. Prudce se zvedl od stolu.

"Kam jdeš?"

"Konečně proklít Dursleyovy. Nevím, proč jsem na to čekal tak dlouho." Ze Severusova tónu naskočila Siriovi husina.

"Nabízím pomocnou hůlku," vzpamatoval se rychle. Dokonce se zazubil. "Nezapomínej, kletby Pobertů byly nevystopovatelné," zablýsklo se mu v očích.

"Jak bych mohl zapomenout?" kousavě opáčil Snape. "Stačím na to sám."

"O tom nepochybuju. Chci si taky užít zábavu."

20

Zobí ulice 4, 24. března, neděle, krátce po půlnoci

Dva muži se přemístili kus od domu Harryho dřívějších opatrovníků. Jako tmavé stíny proklouzly nocí a zastavili se před číslem 4.

"Návrhy?" otočil se na Severuse. Pak mu došlo, že to možná nebyl nejlepší nápad. Lektvarista měl velice nepříjemný pohled v očích.

"Zabít-"

"Teď se nenecháš poslat do Azakabanu!" zavrčel Sirius. Snape ho sjel zuřivým pohledem.

"Nech mě mluvit. Chtěl jsem říct, že zabít je nemohu.Taky pochybuji, že by to Harry schválil. Napadla mě cestou velice elegantní klasika," zkroutily se Snapeovy rty v úsměšku.

"Myslíš takové ty staromódní kletby ve stylu 'když tě políbí tvá pravá láska, prokletí pomine'?" ušklíbl se Black.

"Tak nějak. Nehodlám ovšem připustit, aby je někdo líbal," otřásl se Snape. "Ne, tahle kletba nepomine, dokud nepřilezou za Harrym po kolenou a upřímně jej nepožádají o odpuštění."

"Elegantní," uznal Sirius. "Takže co takhle noční můry, úpadek životního strandardu a chorobná paranoia?" navrhl.

"Osobně bych preferoval Cruciatus," zabručel lektvarista a pozvedl hůlku. Sirius seslal diskrétní zaklínadlo na celé okolí domu. Severus chvíli zapřemýšlel. Zlověstně se usmál, namířil hůlku na dům a začal zvučným hlasem inkantovat kletbu. Sirius se mezi tím zatvářil zamyšleně. Taky tu chtěl nechat nějaký vlastní dárek.

"Invocarum! Od této chvíle vás budou každou noc budit běsové nočních můr," zazněla první část kletby. Dvě zbývaly. Magie zesílila jeho hlas, protože proklínaný musel kletbu slyšet. V oknech se rozsvítilo a za záclonami se míhaly vyděšené stíny.

"Cokoliv vaši sousedé obdrží, koupí nebo vyhrají, vy ztratíte," zadeklamoval lektvarista druhou část. Vzduch se chvěl magií, když přidal třetí - pomyslné Kainovo znamení: "V lidech vzbudíte pouze odpor a pohrdání. Nikdo z vašich bližních vám neposkytne azyl," zahřímal Snape, "Revocarum! Dokud s upřímnou lítostí v srdci neodprosíte na kolenou svého synovce Harryho Pottera a on vaši prosbu nepřijme, tak se staň!"

Z domu se ozvaly zmatené a vystrašené výkřiky, ale když Vernon Dursley vyběhl z domu, už tam nikoho nenašel.

Vila Siriuse Blacka, 24. března, neděle, velmi brzké ráno

"To se povedlo," pokýval Sirius uznale hlavou. "Osobně jsem jim nachystal na zahradě ještě pár překvapeníček," zamnul si ruce.

Snape jen ostře kývl. Začínala ho zmáhat únava. Ještě že zítra nemusí učit. To by byla nejspíš jeho smrt. Nebo by zase několik studentů skončilo s nervovým zhroucením.

"Chceš se vyspat tady?" nabídl mu Black.

"Lupin-" začal varovně Snape.

"Vrátí se až večer," skočil mu do řeči Sirius a trochu zčervenal.

"Tak dobře," přijal Severus. U Merlina, nevěděl, jestli by ještě někdy přijal pozvání k přenocování poté, co musel poslouchat zvuky, co vycházely z Blackovy a Lupinovy ložnice. Vlastně věděl - rozhodně nepřijal.

Už napůl ve spánku použil sprchu, osušil se a vlezl do postele. Spánek však oproti všem očekáváním nepřišel hned. Myšlenky se ještě chtěly hemžit a dotíraly na něj. Den co den uléhal vedle mladíka, kterému obětoval tolik ze svého života i své vlastní mysli. Tolik si zvykl, že tráví hodiny přitisknutý k hřejivému tělu a procházením jeho myslí. Pečlivě, vzpomínku za vzpomínkou, jej látá dohromady. Přestože čas setřel ostrost vzpomínek na tělo plné vášně i na poslední polibek, který sdíleli, ani sto let by nevymazalo okamžik, kdy spatřil sám sebe v Harryho nejšťastnějších vzpomínkách. Ten fakt mu dodával sílu celou tu dobu. Severus už si dávno přiznal, že chce být v mladíkových šťastných vzpomínkách a nejenom ve vzpomínkách. Toužil po tom, aby se na něj Harry znovu takhle díval. Chtěl to víc, než se odvažoval si připustit.

Možná až se Harry vzbudí, něco se změní a možná ne k lepšímu. Snape si však uvědomoval, kolik mu toho mladík svým mimoděčným přiznáním věnoval. Naději. Odvahu doufat v to, že i na něj by se mohla Štěstěna usmát. Pocit, že po Brumbálově smrti zůstal aspoň ještě jeden člověk, který by mu mohl dát pocit, že všechno není marné a zbytečné.

Vnitřně se obával toho, co zítra uvidí. Kéž by stres Harryho mysli těch okamžiků zapříčinil jejich zapomenutí. Severus by mladíkovi rád věnoval dva měsíce zapomnění i za cenu, že by Potter zapomněl na vše, co je sblížilo. Před tím jej však jeho mentor důrazně varoval a Severus se nehodlal přít s mistrem, kterého se naučil hluboce respektovat.

Někdy během svých úvah se propadl do neklidného spánku.

Neklidně se převaloval. Spíš než vzpomínky ho trápila samotná jeho přítomnost blízko té stvůry, co mu zavraždila rodiče. Cedrika taky. Jeho mozek nepřestával ani ve spánku trnout hrůzou z věcí příštích. Voldemortův otrok.

Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok.Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. Voldemortův otrok. ...

Severus vystřelil z postele nejrychleji, jak dokázal. Hlava se mu zamotala z prudké změny polohy. Harryho mysl začala pracovat! Ty sny nebyly sny, ale Harryho vzpomínky. Vrazil do pokoje.

Vytřeštěné zelené oči zíraly do stropu. Mladík se třásl jako osikový list.

Takhle vypadal i tam, bodlo Severuse u srdce. Vedle postele stála na stolečku v sametovém pouzdře Harryho hůlka, ale mladík ji neviděl. Ani nepostřehl, že je v jiném pokoji než v Temném sídle. Do Snapeovy mysli stále proudily útržkovité vjemy. Zatím se od nich neodřízl. Potřeboval ty informace. Díky nim se k mladíkovi nevrhnul hned. V realitě, kde se Harry ocitnul, ještě Snapea nenáviděl a Snape nenáviděl jeho.

Švihl hůlkou a o několik místností dál Black vyjekl. Severus se ušklíbl. Tohle zaklínadlo měl ve velké oblibě. Hodilo se kdysi při buzení studentů v hodinách. Dlouho už ho neměl šanci využít, protože nikdo se u něj klimbat neodvážil. Pak přivolal ze svého pokoje lahvičku s lektvarem.

"Co je?" zamumlal Sirius ospale. Snape sykl nevolí.

"Je vzhůru, ty idiote!" sjel ho tlumeně.

"H-Harry?!" vytřeštil oči mladíkův kmotr. Chtěl se k němu vrhnout, ale bledá paže ho tvrdě zadržela.

"Co je, Snape?" vyštěkl Sirius.

"Je chycený ve vzpomínkách. Právě je svou druhou noc v Temném sídle. Má noční můru. Musíš mu dát uspávající lektvar, mě by se mohl zděsit. Odteď ho musí dostávat pravidelně. Než bude jeho mysl celá, nesmí být vzhůru," rychle mu vysvětlil lektvarista. Nejdřív se Sirius zamračil, než si přebral, co přesně teď jeho kmotřenec asi zažívá. A to nevěděl ani polovinu. Převzal od Severuse lahvičku a odšpuntoval ji.

"Harry?" promluvil tiše na mladíka. Zelené oči zamrkaly. Sirius ho pohladil lehce po čele.

"Harry, to bude dobré, věř mi. Už brzy bude všechno v pořádku. Teď si vezmi lektvar, Mmm, otevři pusu, Harry," snažil se ho Sirius přimět. Smaragdové studánky se začaly plnit slzami, ale mladík poslušně otevřel ústa. Tekutina mu hladce sklouzla do krku. Harryho rty ještě neslyšně vyslovily kmotrovo jméno. Pak se zelené oči zase zavřely a mladíkovo tělo se uvolnilo.

Sirius zjistil, že má slzy v očích.

"Poznal mě," usmál se.

"Zapomene to," pokrčil rameny Severus. Tohle mu totiž vymažu z paměti. Jen by to mě ztížilo práci a jemu rekonvalescenci.

"To nevadí. Za chvíli se přece vzbudí," vstal od mladíka kmotr. "Ani nevím, jak ti poděkovat," obrátil se na Snapea. Ten se tvářil, jako by žvýkal citron.

"Tak radši mlč," setřel Siriuse sžíravě. To psisko mělo ještě tu drzost se na něj znova usmát! Podrážděně se odebral zpět do postele, aby si užil ještě aspoň dvě hodiny spánku.

Vila Siriuse Blacka, 24. března, neděle, dopoledne

Nakonec spal lektvarista až téměř do oběda. Když se vzbudil a uvědomil si to, znechuceně si vynadal. Ovšem, jídlo od Blackových skřítků mu rychle zlepšilo náladu. S panem Tairo měl schůzku až odpoledne ve čtyři hodiny. Neděle se tak stala jediným dnem v týdnu, kdy nepracoval na Harryho mysli.

Rozebíral znovu noční - nebo spíš ranní - příhodu. Znamenalo to, že Harry je blízko uzdravení. Severuse to poznání zvláštním způsobem sklíčilo. Bude tu intimitu propojení jejich myslí postrádat, to věděl už teď.

Ale třeba to dopadne...dobře.

Vila Siriuse Blacka, 25. března, neděle, pozdní odpoledne

Obvyklý rituál. Obvyklá pozice. Severus se jemně prolnul do Harryho vzpomínek s ledovou pěstí, která mu svírala žaludek a srdce.

Temné sídlo, 8. července, ráno

Harry se s bušícím srdcem probral z noční můry. Jako by v ní slyšel Siriův hlas. Ta vzpomínka však vybledla rychleji, než se úplně probral.

Probral se v Temném sídle, nebyla to jen jeho noční můra. Sotva se na posteli posadil, zjevil se před ním domácí skřítek. Ovázané, často trestané a k smrti ustrašené stvoření. Shrbené až k podlaze mu doneslo jídlo a ukázalo koupelnu. Celou dobu ho skřítek hlídal...

...Zíral na štíhlý kousek dřeva, který bledé prsty svíraly. Jeho hůlka! Srdce mu vylétlo až do krku. Co s ní chce dělat? Chce mu ji posměšně před očima zlomit?

Podal mu ji.

"Bez mého souhlasu stejně nedokážeš žádné kouzlo," zlověstně se osmívá hadí obličej. Sotva se Harry dotkl hůlky, vyjekl. Ostrá bolest mu prořízla zápěstí. Šokovaně zíral na krvavé jizvy obtáčející se kolem jeho zápěstí...

..."Expulso!" vřískl Harry. Zajizvené znaky podél okolo jeho zápěstí zazářily a nic se nestalo. Mladík seděl bezmocně na zemi. Skulil se tam z postele, když se snažil dostat se co nejdál od Voldemorta. Ten hadí ksicht se roztáhl do zlovolného úsměvu.

"Zase jsi neposlechl, Harry. Dokonce jsi mě napadl. To si zaslouží trest, nemyslíš?" téměř potěšeně zavrněl. Mladík cítil ochromující zděšení. Voldemort pozvedl ruce do výše očí. Harry šokovaně vykřikl bolestí. Hůlka mu upadla. Zíral na svá zápěstí. Krvavé znaky se mu stejně jako předtím prořezávaly kůží. Dlaně, předloktí... Mladík začala vyděšeně lapat po dechu, jak potlačoval výkřiky strachu a bolesti. Krev máčela jeho oblečení, tvořila znak na podlaze.

"Pamatuj si to, Harry," vstal Voldemort. Vytáhl dlouhý nůž. Mladík se třásl bolestí a šokem. Jeho trýznitel se lehce řízl a nechal pár kapek krve, aby se smísila s jeho.

Mít vládu nad hlasivkami, začal by Harry nepříčetně vřískat. Jeho mysl napadla a pohltila cizí a zcela ji ovládla. Harry nemohl nic. Jen se dívat a cítit, zbytek utápěla hustá a zlá tma. Jeho tělo samovolně opustilo magický znak. Řezy se zatáhly a rozzářily magickým světlem.

"Takhle, Harry, se trestají neposlušné věci," otřel se o něj syčivý hlas. Odpovědí mu byla jen změť prudkých emocí.

"Mohu tě ovládat podle vlastní libosti, Harry. Mohu mít tvé tělo jako své, nebo ti ponechat vlastní vůli, ale v obou případech uděláš, cokoliv ti přikážu. Co kdybychom to zkusili?"

Ne, ne, ne, prosím, ne... Proniklo mladíkovými myšlenkami. Voldemort se rozesmál tak ošklivým smíchem, že si Harry přál umřít. Dřív, než se to stane znovu!

"Bohužel, Harry. I smrt jsi měl jako volbu, které jsi se vzdal. Přece nechceme, aby sis kvůli nepříjemnosti s pár mudly vypěstoval averzi vůči něčemu tak příjemnému, jako je sex."

Příjemnému?! U Merlina, ne, ne, ne...Já nechci! NECHCI!

Tma, která ho zbavovala vlády nad sebou, se stáhla. Mohl se hýbat a myslet za sebe. Jenže nedokázal utéct. Děs a odpor ho zahlcoval v návalových vlnách...

...Mysl a tělo mu zaplavovalo vzrušení, o kterém věděl, že není jeho. Věděl, že jeho je jen bezbřehý odpor z věci, kterou musel vzít do úst a určovanými pohyby a tempem zpracovávat. Jenže tentokrát už nemohl kousnout. Neměl moc cokoliv změnit a ta myšlenka mu vehnala do očí slzy. Voldemort se jimi kochal.

"Na kolenou a se slzami v očích jsi nádherný, můj Harry," zasykl téměř měkce...

...Harry stál v koupelně na záchodovou mísou. Třásl se a dávil. Tělo mu pokrývala zaschlá krev. Dopotácel se pod sprchu. Krev šla smýt těžce. Pocit špinavosti a odporu vůbec. Harry se však snažil. Hodiny se snažil, než vyčerpáním usnul přímo ve sprchovém koutě.

Vzbudil se v posteli. Skřítci ho museli přemístit, zatímco o sobě nevěděl.

Odpustili by mu ostatní, kdyby se prostě zabil?

Ale já nemůžu. Nemůžu. Vzal bych jim ochranu, kterou teď mají.

Merline, pomoz... Kdokoliv, pomozte mi...

Temné sídlo, 9. července, ráno

Když Harry svého trýznitele uviděl hned po probuzení, málem spadl z postele. Ta rudooká bestie se tím jen bavila.

"Vstávej. Ukážu ti sídlo," protáhl Voldemort. Harry se hnul dřív, než si uvědomil, že za tím stojí strach z jakéhokoliv provokace. Zatnul zuby. To se tomu parchantovi povedlo teda rychle. Zároveň si však uvědomil, že pokud černokněžníkovi neposkytne důvod ho potrestat, mohl by se některým věcem vyhnout.

Jenže předtím ti to dal jako příkaz. A když jsi neposlechl, donutil tě k tomu stejně, zahryzal mu červík pohybností v mysli. Nevyhneš se tomu. Tady ne. Jsi absolutně v pasti.

Sídlo se zdálo velmi rozlehlé, i když podstatně menší než Bradavický hrad.

"Je to původně raně středověká kouzelnická tvrz. Několik století sloužila zároveň jako vězení. Hlavní a nejzajímavější prostory jsou tudíž v podzemí. To tě zajímat nemusí. Hlavní je pro tebe knihovna," vykládal mu Pán zla po cestě. Harry při zmínce o podzemí otřásl. To tedy stejně vidět nechtěl.

Knihovna se táhla přes několik propojených místností. Někdo si dal práci s tím vytvořit abecední i tematický rejstřík, který ležel na prostorném pracovním stole.

"Do knihovny choď, jak často budeš chtít. Když ti vzkážu, že se budeš učit, proběhne to taky tady," instruoval ho věcně černokněžník. Harrymu trochu poskočilo srdce. Začínala v něm klíčit obava, že celé jeho "učení" by probíhalo v posteli nebo na zemi.

"Nepokoušej se nikdy najít východ ze sídla. Stálo by tě to velkou dávku opravdu nepříjemných a pravděpodobně smrtelných kleteb," varoval ho Voldemort. "Pokud ti kdy dovolím odejít, bude to pomocí přenášedla, ne dveřmi. Rozumíš?" podíval se na mladíka tvrdě. Ten jen kývl. Ještě se tak úplně nevzdal myšlenky na útěk a odpor. Jenže to, jak ho Voldemort ovládl jím maximálně otřásl. o když to zvládne i na dálku?

"Vzdálenost nehraje roli. Pán vždy ví, kde jeho otrok je a může ho ovládnout," sdělil mu hadí ksicht jako by nic. Harry strnul. On mu čte myšlenky!

"Pouze náhodně. Myslíš moc nahlas, Harry," ušklíbl se černokněžník. "Pokud budeš mít zájem, v knihovně jsou i knihy ohledně nitrobrany - umění jak ochránit své myšlenky. Upozorňuji tě však, že mě nikdy zablokovat nedokážeš."

"To se ještě uvidí," ujelo Harrymu. Voldemort se však jen uchechtl.

"Nechám tě tady. Mám vlastní práci."

Temné sídlo, 9. července, pozdní večer

Harry se pokoušel provádět cvičení, které popisovala kniha o nitrobraně. Snažil se "vyprázdnit si mysl". Nemohlo tam být něco konkrétnějšího? Rozčilovala ho vágnost takové rady. Přesto se snažil. Dokud se neobjevil Voldemort.

"Jsou tam i lepší učebnice," pronesl jeho sykavý hlas do ticha pokoje. Harry vyjekl a trhl sebou. Neslyšel ho vejít.

Já nechci, prosím, nechci... Nenávidím tě. NECHCI!

Třeba sem nepřišel pro TO. U Merlina, já už víckrát nechci.

"I když pouze praxe dělá mistra. A včera ti některé věci moc nešly, že?" protáhl výsměšně sykavý černokněžník.

"Ne, já nechci! Prosím!" zakvílel Harry. Bylo mu jedno, že tu stvůru prosí. Ruce se mu třásly touhou popadnout hůlku a bránit se, když ho bledé prsty lehce uchopily za bradu.

"Harry, Harry, Prosíš o špatnou věc, chlapče můj," roztáhly se jeho ústa do krutého úšklebku. Voldemort si vychutnával mladíkův strach...

...Hodiny ve sprše....

...Zvracení. Sprcha....

Temné sídlo, 13. července, pozdní večer

Harry neměl sílu celý den vylézt z postele. Připadalo mu, že poslední dny strávil jako... ani se na to neodvažoval myslet. Psychické vyčerpáni z toho, co byl nucen tomu parchantovi dělat prohlubovaly i sžírající pocity odporu, zoufalství a nenávisti. Nenáviděl tu hadí stvůru, mudly v Londýně, ale hlavně nenáviděl sám sebe za tu donebevolající aroganci a stupiditu, která ho do tohohle celého uvrhla. Jak si mohl myslet, že sám, na vlastní pěst, vydrží celé prázdniny? Přemýšlel stále jen nad kouzelníky. Vůbec ho nenapadlo, že by mu hrozilo nebezpečí od mudlů. Měl přece svou hůlku... Na ten kousek dřeva nedokázal skoro ani pohlédnout. Jako by hůlka mohla za selhání a bezmoc svého majitele.

Věděl, že každou chvíli Vodlemort zase přijde. Přesto když se otevřely dveře, skoro se rozbrečel. Doutnal v něm vztek z vlastní bezmoci. Ležel na břiše, tak schoval většinu tváře do polštáře.

"Bez chuti do života, Harry?" usadil se muž na posteli a lehce si natáčel Harryho kadeře na prsty. Mladík se pro jistotu ani nehnul.

"Víš, o co můžeš poprosit," sklonil se hadí obličej k jeho.

Harry se zachvěl. Nechtěl prosit. Zatnul zuby, aby přemohl nutkání hned kývnout. Ponížil se už dost, nebude prosit! Voldemort se šklebil. Jako vždycky. Harryho prohrávaný boj ho bavil. Tolikrát už viděl, jak se i silnější muži hroutí pod stupňujícím se tlakem. Stačilo jen najít správné skulinky. A ty Harryho byly nad očekávání sladké.

"Erecte," pronesl zaklínadlo téměř jemně. Harry zalapal po dechu a napjal se. Mimoděk se lehce prohnul v zádech. Otření o matraci mu přineslo další vlnu vzrušení. Tohle bylo nové. Podobné zaklínadlo na něj Voldemort ještě nepoužil. Muž mu dlaní přejel po nahých bedrech. Harry si do postele neobtěžoval vzít víc než boxerky. Před pár dny se v pokoji nějakou záhadou objevil jeho kufr a klec s Hedvikou. Samozřejmě s upozorněním, že jestli sova ponese nějaký vzkaz, když vyletí ven, ochrany hradu ji roztrhají.

Mladíkovi uniklo další zalapání po dechu. Kůže pod tím dotekem skoro pálila a vysílala vzrušené jehličky do jeho rozkroku. Voldemort ho přitlačil do matrace. Harry se snažil nevydat ani hlásku. Horký dech na zátylku mu nahnal husí kůži.

"Takhle se mi líbíš, Harry," zašeptal Voldemort. "Nevzpírej se mi a užiješ si to, to ti mohu slíbit." Rukou sjel na mladíkův zadek a neverbálním kouzlem odstranil jediný překážející kousek oblečení. Vzrušení přemohl strach. Harry zaťal zuby i svaly, srdce se mu snažilo vyskočit z hrudi. Tušil, že to přijde, ale nedokázal se na to nijak připravit. Divoký strach mu prolétl žilami spolu s oživenými vzpomínkami na brutální napadení, kterému byl vystaven.

"Schovej si svůj strach, chlapče. Jsou věci, kterých by ses měl bát mnohem víc," uslyšel výsměšný sykot. Polkl zakvílení. Ruka na jeho zadku opisovala drobné kroužky. Ne že by měl Harry nějaké sklony se při tom uvolnit. Voldemort však neudělal žádný náznak toho, že by chtěl pokračovat dál tímto směrem. Místo toho Harrymu přikázal otočit se na záda.

Mladík se snažil ovládnout a vyprázdnit svůj výraz, když se musel podívat té stvůře do obličeje. Rudé oči se mu však vysmívaly za marnost jeho snahy.

"Dotýkej se sám sebe, Harry," nařídil. Zelené oči se doširoka rozevřely. Ne že by Harry nechtěl, vzrušení bylo těžké odolávat. Ale před ním?

"Dělej," ztvrdly Voldemortovi rysy. Harry váhavě sjel dlaní k vlastnímu naběhlému vzrušení. Vlastní dotek ho rozechvěl. Rudé oči hltaly jeho pohyby. Voldemort se nad ním nakláněl velmi blízko. Pocit takové intimity vyvolával v mladíkovi nevolnost.

Dokud je to jen tohle, je to dobré. Musí to být dobré. Mohlo by to být DALEKO horší. Nerozčil ho. Hlavně ho nerozčiluj...

"Přitlač."

Harry křečovitě polkl a poslechl. Skoro zasténal. Hladina vzrušení rychle stoupala. Věděl, že takhle se za chvíli udělá. Až ho překvapilo, že ho to může po tom všem ještě ponížit. Zalapal po dechu, když se jeho tělo napjalo v očekávání orgasmu... který nepřišel. Vzrušení přerostlo v bolest. Tentokrát už sten nezadržel. Voldemort se kochal tím, jak se mladíkovo tělo napínalo a boky zvedaly v touze po uvolnění. Tváře Harrymu zakrýval ruměnec. V očích se mu mísila přehršel pocitů, než je křečovitě zavřel.

"Otevři oči," nedal se o svou zábavu připravit Voldemort. Harry skoro vzlyknul. Zelené studánky se zase otevřely. Pocity se slily v nenávist a zoufalství. Harryho pohled měl barvu kletby, která se nepromíjí.

"Rozkošné," sykl Vodlemort. "Chtěl bys úlevu, Harry? Odpověz!" Mladík s tlumeným zasténáním kývl.

"Nenávidím vás," procedil mezi zuby. Voldemort se uculil.

"Jinak to ani nemůže být, hádě moje. Užitečná kletba, není-liž pravda? Přestal jsi. Hádám, že je potřeba přidat vzrušení," naklonil se nad něj muž ještě blíž. Jediné otočení hůlkou a Harry vykřikl. Živoucí oheň se mu rozlil slabinami. Schoulil se do klubíčka a snažil se bolest vydýchat. Jako by mohl.

"Stačí poprosit, Harry," zopakoval Voldemort. Boj v Harryho mysli nahradila bezmoc. Bez hůlky, bez možnosti úniku... on ho vždycky zlomí. Vždycky.

"Pros-sím. Potřebuji- prosím," vzlyknul. Bolest se stávala nesnesitelnou. Za chvíli by křičel a křičel, poznal svoje hranice. Rudé oči se potěšeně přivřely. Voldemortovo tělo se přitisklo k jeho. Harrymu se začaly v očích hromadit slzy bolesti. Zmítal sebou pod mužem, který ho tiskl do matrace a vychutnával si mladíkovu bolest. Harry cítil Voldemotův tvrdý klín, jak se otírá o jeho. Slzy přetekly spolu s vzlykavými steny.

"Prosím!" vykřikl zoufale. Voldemort se nadzvedl. Z očí mu plál sžíravý hlad.

"Finite," sykl. Harry se s drásavým výkřikem udělal. Bílá sprška ulpěla i na Voldemortově hábitu. S despektem ji nechal zmizet. Mladík ležel bezvládně, se zavřenýma očima a ztěžka oddechoval. Od slabin se mu táhly rychle tmavnoucí modřiny. Voldemort s ním však ještě neskončil, proto zakouzlil rychlé léčivé zaklínadlo.

"Orgasmus uvolňuje, že, Harry?" zasykl. Mladík neměl sílu ani myslet, natož reagovat. A jeho tělo nemělo sílu se zatnout, když byl obrácen na břicho.

"Pro tvoje poprvé je důležité zůstat uvolněný, Harry."

Poprvé? Znásilnění je to poněkolikáté a o ničem jiném se mluvit nedá, proběhlo mladíkovi vyčerpaně hlavou. Cítil se neuvěřitelně prázdný. Lubrikační kouzlo ho zastudilo. Pocítil vzdáleně nevolnost, když ucítil prsty, jak do něj vnikají a roztahují ho. Neměl sílu bojovat se slzami vyčerpání a bezmoci, když se do něj ten parchant vecpal. Na jeden příraz do něj pronikl. Rychleji než si Harry uvědomil, že trhající bolest, kterou čekal, nepřišla.

Předtím mě málem připravil o rozum vzrušením a teď nic nebolí? Proč? Co horšího přijde?

Muž se prosmýkl jednou rukou pod něj a trhnutím jej zvedl na kolena. Harry skončil v zahanbující a otevřené pozici. Stáhl se a přirazil. Mladík vydechl překvapením. Jeho vzpomínky na něj ječely, že to bude bolet, hrozně bolet. Místo toho v sobě ucítil šimravý záchvěv slasti. Nastupující nevolnost se prohloubila. Další příraz. Harry vyčerpaně sklopil hlavu a čelem se zabořil do polštáře.

"Erecte," zyskl Voldemort hlasem zhrublým vzrušením. Mladík sebou trhl a prohnul se. Dotek kouzla byl zase tak jemný jako předtím na začátku. Slabiny se mu probudily a každý Voldemortův příraz ho nutil vydávat ponižující zvuky slasti a svírat se kolem vetřelce, kterého v sobě nechtěl. Stejně pevně, jako jej svíraly Voldemortovy dlaně kolem boků a řídily hloubku přírazů.

Harry zakňoural, když cítil, že se zase blíží k vrcholu. Teď už však věděl, co to znamená. Utrpení. Klečel na všech čtyřech, s prohnutými zády, s koleny daleko od sebe. Lopatky mu ostře vystupovaly, skloněnou šíji hladily tmavé kadeře. Třásl se vysílením. Z hrdla se mu draly vzrušené výdechy, z očí kapaly slzy.

Zaštkal, když se dostal na vrchol jen proto, aby mu nebylo dovoleno se udělat. Balancoval na hraně extáze neschopen dojít finále.

"Prosím..." zašeptal do polštáře.

"Ale Harry, teprve jsme začali," zavrněl Voldemort. "Máš opravdu krátkou výdrž," posmíval se. Harrymu začala před očima běhat černá kola.

"Tak mi... moje myšlenky... prosím," nesouvisle zachraptěl. Muž však pochopil. K tomu Harryho tlačil už od začátku. Stáhl se z mladíkova těla a překulil ho na záda. Znovu na něj nalehl a rudé oči se střetly se zelenýma. Harry skoro vykřikl úlevou, Voldemortova mysl od něj vzala bolest a zvýšila jeho toleranci ke slasti, která by pro něj samotného znamenala pekelná muka. Stal se tím, kdo pronikal, i tím, kým bylo pronikáno. Voldemortovy prsty se mu zaklesly do ramen. Ostré pálení poslalo Harryho na vrchol. S výkřikem konečně dosáhl vrcholu a stejně tak černokněžník v něm. Mladík cítil, jak sebou mužův penis cuká. Voldemort se do něj udělal.

"Brzy budeš dokonalý, můj drahý," sykl spokojeně Voldemort, než jej nechal samotného.

Do koupelny se Harry málem doplazil. Podařilo se mu zvracet až pak. Následovalo milosrdné bezvědomí.

Vila Siriuse Blacka, 25. března, neděle, noc

Severus se stáhl z Harryho myšlenek. Cítil, jak se mu bouří žaludek. Když si uvědomil, že je vzrušený, stihl jen spadnout z postele na zem, než začal zvracet. Dávil ještě dlouho poté, co už v žaludku nic neměl.

Harry...Odpusť mi. Odpusť mi, rezonovalo mu v hlavě. Když přešla nevolnost, zhnuseně po sobě uklidil nepořádek. Ruka s hůlkou se mu freneticky třásla.

Oddělil se od Harryho vědomí. Napotřetí.

Takhle jsi to tedy přežil. Spolu s tělem jsi nechal znásilňovat i svou mysl, aby ses vyhnul bolesti.

Severus nevěděl, jak přežije vidět sebe samotného, jak si šestnáctiletého mladíka sám bere. S pocitem odporu si uvědomil, že by si zasloužil ještě něco daleko horšího. Nedokázal však vymyslet nic dostatečně strašného, aby to uklidnilo vinu, která mu sžírala útroby.

Když byl mladý, Voldemort si jej párkrát vzal do postele. Jenže nikdy ne takhle. Severus mohl tenkrát odmítnout, utéct, bránit se. Harrymu nezůstalo nic, co by jej zaštítilo. Přesto přežil a nezbláznil se. Jak to, u Merlina, dokázal?

"Severusi?" pootevřely se dveře. Snape se pokusil rychle vstát z podlahy. Všechno se s ním zatočilo a zase spadl zpět.

"Všechno je v pořádku," zachraptěl.

"To pochybuju," strčil vlkodlak hlavu do pokoje. "Cítím-" zarazil se. Severus mu za to byl vděčný. Black by tolik taktu neprojevil. Lupin kouzlem osvěžil vzduch v místnosti.

"Bylo to hodně zlé?" přešel k lektvaristovi a i přes jeho vražedný pohled ho podepřel a lehce zvedl z podlahy.

"Víc, než kdokoliv z nás kdy tušil," zachraptěl Severus. "Pusť mě," zavrčel.

"Až pod schody," odmítl Lupin. "Sirius spí, to přežiješ."

"Kolik je hodin?" zamračil se ještě víc Snape.

"Něco po půlnoci. Překročil jsi svoje čtyři hodiny o dost," jemně opáčil Remus.

"Chci tuhle fázi mít za sebou rychle," zabručel tmavovlasý muž.

"Jenže pak vypadáš nemocně. Všichni chceme Harryho vzhůru, ale nezabij se u toho."

"Máš školu od Molly, nebo co?" zavrčel Snape. Lupin se zašklebil.

"Tak trochu."