Přiveď ho 11 - 15

...

11

Bradavice, 6. září, velmi brzké ráno

Severus odešel a Brumbál zůstal sám s tíží, která jej hrozila pohltit. Na to vzpomínku se podíval hned, sotva se za Severusem zabouchly dveře. Snažil se dívat nezaujatě. Jako na studijní materiál. Ale jak by mohl?

Na rozdíl od Severuse tu magii rozpoznal. Zbyl v něm jen krutý svár. Severus měl totiž pravdu. Pokud Harry překročí hranice Bradavic, jako by je přešel sám Voldemort.

Na druhou stranu - kdo toho chlapce zachrání, když jej ponechají v Temném sídle? Chlapcův křik se Brumbálovi vpálil do samé dřeně duše. Pokud Harry ztratí příčetnost, Tom Raddle vyhrál jednou provždy. S vlastní mocí a silou, kterou sebere Harrymu, bude neporazitelný. Brumbál naprosto jistě věděl, že spojení těch dvou nevšedních mocí by podlehl i kdyby byl o třicet let mladší.

"Chlapče můj, teď jsem v koncích i já," pronesl stařec smutně do ticha noci.

Bradavice, 6. září, ráno v době snídaně

Snape ani ředitel se neukázali ráno ve Velké síni na snídani. Vlastně tam nebylo víc učitelů. Hermiona si toho okrajově všimla, když si sedala vedle Rona, který se nestydatě cpal. Šeptem ho na to upozornila. Oba dva byli pořád napjatí, jestli se objeví nějaké zprávy o Harrym. Po škole se šířilo plno zvěstí a šeptand. Od toho, že ho příbuzní nepustili do školy až po fámu, že měl vážný úraz a leží u sv. Munga. Ani jediná zmínka o dohodě s Voldemortem. Na jednu stranu to bylo dobře. Jenže proč, ptala se Hermiona sama sebe, proč by něco tak bombastického Voldemort tajil? Čekala, že přinejmenším Draco Malfoy začne šířit jedovaté klepy, ale nestalo se. Vlastně naopak. Kdykoliv v jeho přítomnosti padlo Harryho jméno, blonďatý zmijozel se vypařil jako pára nad hrnec. Bez jediné urážky nebo posměšku.

"Myslíš, že to má spojitost?" zeptal se jí Ron huhlavě s plnou pusou. Schválně vynechával Harryho jméno.

"Je to možné," povzdychla si dívka. Od toho dopisu od Snapea neměli jeidnou zprávu, nic. Zkoušeli se sice vyptávat McGonnagalové, ale ta nevěděla ani tolik, co oni.

Profesorka k nim zrovna mířila.

"Slečno Grangerová, pane Weasley, pojďte se mnou," řekla jim úsečně. Ron s lítostí položil nedojezený párek. Zato Hermiona okamžitě vystartovala. Co když se dozví zprávy o Harrym?

McGnnagalová je vedla směrem, který Hermioně chvíli nedával smysl, než stanuli před sborovnou. Uvnitř už seděli všichni učitelé, kteeří chyběli při snídani, s Brumbálem v čele. McGonnagalová vybídla Rona a Hermionu, aby se posadili a zavřela za nimi dveře. Brumbál vzápětí začal sesílat mocná kouzla, která místnost doslova izolovala od zbytku hradu.

Kolem podlouhlého stolu seděli Snape, McGonnagalová, Kratiknot a Prýtová - ředitelé kolejí. Hermiona se začala cítit nervózně. Bála se, co může tohle setkání znamenat. Kolem stolu panovalo až na Brumbálova zaklínadla hrobové ticho. Dívka se chvíli zadívala na Snapea. Zdál se sinalejší než obvykle a jeho výraz byl ledový jako horský ledovec. Jako by vycítil Hermionin pohled, zle se na ni podíval.

"Vážení kolegové," začal Brumbál. Zněl unaveně. Jeho hlas byl nasáklý něčím, co Hermiona nechtěla slyšet. Jako by se jim snažil oznámit něco tragického.

U Merlina, snad ne...! Sevřela pevně ruce kolem opěrek křesla. Letmý pohled na Rona jí sdělil, že došel překvapivě ke stejným závěrům.

"Je zde věc, o které někteří nevíte. Snažil jsem se tuto věc uchovat v tajnosti, protože znamená velké riziko. Zejména tobě, Minervo, se omlouvám, že jsem mlčel.

Věc se má tak, že Harry Potter byl na začátku léta unesen smrtijedy-" Brumbála přerušily zděšené výkřiky.

"Ale to je-!"

"Albusi, proč jsi nic-!"

"Proč jsi-!"

Sbor hlasů utichl rychle, když ředitel zvedl ruku.

"Pan Potter v zájmu zachování svého života a naší ochrany uzavřel s Voldemortem dohodu, že se stane jeho učedníkem až do dne, kdy jej vyzve na souboj. Dohoda stanovuje, že má jeden pokus na úspěch. V případě prohry už nikdy nebude mít pan Potter právo pozvednout hůlku proti Voldemortovi. Dohoda zahrnuje i Voldemortovu přísahu, která ho během tohoto procesu zavazuje nevztáhnout ruku na Harryho přátele." Ředitel se na chvíli odmlčel. Učitelé na něj však jen v šoku zírali. Kromě Snapea. Ten se zarytě díval do desky stolu.

"To je vše, Albusi?" rozechvěle se zeptala Minerva.

"Není," potřásl smutně hlavou Brumbál. "Harryho slib sahá dál, než by kohokoliv z nás napadlo. Voldemorta ano, využil Harryho slibu a prastaré magie, aby si ho podrobil a svázal k sobě tak blízko, jak by nemělo být možné ani přípustné."

"Říkáte, že Harry je jeho otrok?" zeptal se pobledlý Ron. Na tvářích mu však hořely červené skvrny hněvu.

"V podstatě... ano, pane Weasley. To, kvůli čemu jste vy všichni zde, je však něco jiného. Zdá se, že Harry našel... cesty, jak jistým způsobem řídit vlastní osud-" Starcova slova přerušilo téměř hysterické vyštěknutí smíchu. Celá místnost jako by strnula ještě víc. Většina pohledů se šokovaně otočila ke Snapeovi.

"Řídit vlastní osud, Brumbále? To má být čený humor?" zavrčel Severus vztekle. "Jsou to jen zbytky, které se mu ten parchant uráčí milostivě dát," vyplivl. Dvojice nebelvírů na něj hleděla jako u vytržení a nechápala. Nebyli sami.

"Severusi, snažím se tu zdůvodnit ten návrh." Snape už neodpověděl.

"Voldemort poslal po Severusovi formální žádost. Harry se chce vrátit do hradu a učit se tak, jako dřív. Nemohu však toto rozhodnutí udělat sám, je zde v sázce bezpečnosti celé školy. Ačkoliv mě to bolí přiznat, přítomnost pana Pottera může znamenat nebezpečí pro všechny zdejší žáky. Přesto považuji za důležité dostat ho z těsné Voldemortovy blízkosti sem, kde můžeme přezkoumat povahu jeho závazků a pomoci mu v jeho výuce. Pokud Harry Potter prohraje svůj souboj, naše naděje budou velice mizivé. Proto dávám prostor diskuzi. Jejím výsledkem bude hlasování. Otázka zní, jestli se pan Potter vrátí do Bradavic, nebo ne."

"V čem spočívá to nebezpečí pro studenty?" zeptal se pisklavým hlasem Kratiknot.

"Ve spojení s Temným pánem. Bude to, jako by sem mohl kdykoliv nakráčet osobně," zavrčel místo Brumbála Snape. Kratiknot sebou trhnul.

"Takové riziko je nepřípustné!" pozvedla hlas Mc Gonnagalová.

"To chcete Harryho nechat tomu hnusákovi?" vykřikl Ron. "Vždyť se za nás všechny obětoval. Vy-víte-kdo nám nesmí nic udělat, když má Harryho!"

"Nevěřím ani za mák tomu, že svoje slovo dodrží," zpražila ho ředitelka nebelvíru pohledem.

"Musí, jinak dohoda padá," vložil se překvapivě Snape a po zaváhání pokračoval. "A mysl pana Pottera zatím nebyla natolik poškozená, aby si nezachovala vlastní tajemství, jinak už bych nežil."

"Zatím?" vydechla Hermiona šokovaně.

"Ano, zatím, slečno Grangerová. Je jen otázkou času, kdy se mysl pana Pottera složí jako domeček z karet," zasykl Severus. Pokud se to včera nestalo...

"Nemůžeme ho tam nechat! Kdoví, co Harrymu dělá!" vykřikla dívka. Snape se jen tak tak zdržel komentáře, který by všechny přítomné opravdu šokoval.

"Lituji toho chlapce, ale nemůžeme ohrozit všechny ostatní studenty," potřásla smutně hlavou Prýtová.

"Ohrozíme zbytek světa, když ho nepřivedeme!" rozohnila se Hermiona.

"Nebo padne poslední a nejodolnější pevnost Británie," vypískl Kratiknot.

"Jak vidím, je na čase hlasovat. Je to důležité rozhodnutí, proto všichni volte podle svého nejupřímnějšího přesvědčení," povstal Brumbál. "Kdo je proti tomu, aby se Harry Potter vrátil do Bradavic, nech pozvedne hůlku."

Hermioně a Ronovi se zatajil dech, když se zvedly hůlky Kratiknota a Prýtové.

"Kdo je pro to, aby se pan Potter směl vrátit do Bradavic?"

Hůlky Rona a Hermiony vylétly vzhůru. Pak je váhavě následovala hůlka McGonnagalové. Snape a Brumbál nehlasovali.

"Dobrá tedy. Harry Potter se vrátí do Bradavic." Albus vypadal, že se mu ulevilo. "Nelze to však udělat bez důkladných bezpečnostních opatření. Stanovuji je následovně. Nic, co se tady řeklo a řekne, neopustí tuhle místnost. Studenti se o ničem nesmí dozvědět. Zároveň však musí být pan Potter pod neustálým dohledem. To znamená, pane Weasley a slečno Grangerová, že jeden z vás, nejlépe oba, bude mít vždy přehled o tom, kde Harry je a co dělá. Nejlépe budete všude s ním. Což, jak jsem si všiml, děláte tak jako tak. Pokud v Harryho chování objevíte jakýkoliv náznak něčeho zvláštního - i kdyby se jen špatně vyspal, řeknete to nejbližšímu vedoucímu koleje nebo mě.

V případě náznaku jakéhokoliv ohrožení studentů ze strany Harryho Pottera musí být okamžitě omráčen a dopraven k profesoru Snapeovi."

"Harry není žádné zvíře! Co s ním budete jako dělat?" vystartoval vzteky kypící Ron.

"Uklidněte se, pane Weasley," štěkl Snape. "Panu Potterovi bude podán Doušek živé smrti. Bude spát až do chvíle, kdy najdeme adekvátní řešení jeho stavu."

"A v jakém je stavu?" založil si zrzek vyzývavě ruce.

"To uvidíte sám," propaloval ho Severus zlobným pohledem.

"Vlastně, Severusi, tebe musím zatížit speciálním úkolem. Tuším, že pan Potter bude potřebovat jistou... aklimatizaci tady na hradě. Než uznám za vhodné, že je schopen se normálně účastnit životu na hradě, bude ve tvých komnatách a tvé péči."

Nebelvíři vytřeštili oči a Snape taky.

"To nemůžete myslet vážně!" zasyčel lektvarista na ředitele. "Jsem ta nejnevhodnější-!"

"Naopak, Severusi. Jsi jediný, kdo to dokáže zvládnout. Byl jsi tam za Harrym a máš nejpřesnější představu o tom, co se mu dělo. Je to nutné," upřel na něj Brumbál modré rentgeny. Snape sevřel rty do ještě užší čárky.

"Pokládám tedy celou věc za jasnou. Mějte na paměti, že porušení těchto bezpečnostních pravidel povede k ukončení pobytu pana Pottera v Bradavicích," shrnul ředitel zejména pro mladé nebelvíry.

Temné sídlo, 7. září, odpoledne

"Můj pane, Albus Brumbál souhlasil," uklonil se Snape před Pánem zla.

"Jak předvídatelné," poškleboval se Voldemort. "Můžeš si Harryho vzít hned. Ještě se ani neprobudil, nudí mě," propustil Severuse.

"Ano, můj pane," uklonil se muž ve smrtijedské masce. Severus vůbec nedal najevo, jak moc se mu ulevilo, že se Harry ještě neprobudil. Je pravda, že na něj použil velice silné uspávací kouzlo. Vycouval z přijímacího sálu a vydal se připravit Harryho na cestu.

Bradavice, 7. září, o půl hodiny později

Sotva se Severus přemístil na hranici Bradavických pozemků k Zapovězenému lesu, použil zastírací kouzlo na Harryho tělo. Šlo to složitě, nesl ho v náručí Přesně jak předpokládal, byly pozemky plné studentů. Vytáhl z kapsy vršek od nějakého mudlovského pera a stiskl. Přenášedlo překonalo ten rizikový úsek do jeho pokojů lehce. Nechtěl použít přenášedlo už v Temném sídle, aniž by přesně věděl, proč.

Sotva jej vyplivlo u něj doma, Severus si oddechl. Rychle prošel dveřmi do ložnice a složil Harryho na postel. Chlapcův hrudník se pravidelně zvedal, dech měl hluboký. Temné kruhy pod očima a rozpraskané rty však hovořily o vyčerpání, které spánek nedokázal napravit. Dal mu v Temném sídle ve spánku někdo aspoň napít? Severus o tom pochyboval. Pečlivě za sebou zavřel dveře do ložnice, když přešel do obýváku, aby zavolal domácí skřítky. Objevil se Dobby. 

"Přines sem nějaké jídlo z toho, co bude k večeři a dýňovou šťávu," přikázal mu lektvarista. Dobby vážně pokýval hlavou a zmizel. Muž však zůstal stát na místě. Chápal, proč se zrovna on má postarat o Harryho. Ale bude se na něj schopný chlapec byť jen podívat? Jeho obličej mu jen připomene, co všechno se stalo.

Dobby se zjevil tak rychle, že se Severus skoro až podivil. Balancoval s obřím tácem, na kterém byla hustá polévka, pečivo a pak nepřeberná hora zákusků a čokolády.

"To je k večeři?" podrážděně pozdvihl obočí Snape.

"Hovězí vývar dobrý na zotavení těla a sladké dobré na zotavení mysli," svěsil zahanbeně Dobby uši. "Dobby nesplnil příkaz, Dobby se moc omlouvá. Ale pan Harry muset mít něco moc dobrého. Dobby špatný skřítek, Dobby se potrestat-" Skřítek odložil tác a chtěl začít bít hlavou o zem, ale Snape ho zastavil velice účinně.

"Nech toho, to je příkaz. Jak víš, že je to Harry?" zeptal se ho příkře. Skřítek se ostýchavě díval na vlastní nohy v pestrobarevných ponožkách.

"Dobby vždycky vědět, kde je pan Harry. Dobby vědět, že pan Harry být o Toho-kterého-nesmíme-jmenovat. A teď pan Harry zpátky v Bradavicích a Dobby být moc šťastný, že může zase sloužit panu Harrymu."

Severus si povzdychl.

"Dobře, to je v pořádku, Dobby. Přinesl jsi dobré jídlo. Teď běž. Až bude potřeba, zase tě zavolám," odmávl ho. Skřítkův ksichtík se rozzářil absolutním blahem, než zmizel.

Polévky donesl Dpobby snad kotel. Severuse mírně potěšilo, že se z toho dokáže najíst taky. Teď už jen vzbudit Harryho. Mladík ležel tak, jak ho lektvarista uložil.

"Ennervate," mávl Snape hůlkou. A nic se nestalo.

12

Severus se zarazil. Vždyť Harry měl spát pod vlivem kouzla. Copak Voldemort by neuměl použít budící kouzlo? Do háje... S tímhle nepočítal. Utrpěla mladíkova mysl poškození? Vzpomněl si na slova toho skřítka. Poznal by, kdyby byl Harry takto poškozený? O tom pochyboval. Nikdy domácí skřítky nezkoumal ani se nezabýval tím, co dovedou. Dobby je prostě na Harryho moc fixovaný, to bude ono.

Zkusil to samé zaklínadlo ještě jednou. Stejný efekt. Otočil se, vrazil do obýváku. Z krabičky na krbu sebral špetku letaxu.

"Bradavická ředitelna," zavrčel do zelených plamenů. "Brumbále, pojďte sem. Je to důležité," oznámil krbu stroze. Skoro ani nestihl uhnout, když se z krbu vynořil ředitel.

"Komplikace?" odhadl ihned zachmuřeně.

"Předání proběhlo hladce. Pan Potter je u mě v ložnici," rychle zaplašil Severus Brumbálovu hlavní obavu. "Jenže je v bezvědomí a nedokázal jsem ho vzbudit." Snape s nevrlým zamračením přešel, že ředitel se bez náznaku otázky vydal k němu do ložnice. Spíš tam vrazil. Lektvarista zjistil, že ta nevrlost dobře maskuje vlastní hluboké obavy o mladíkův stav.

Tak nějak čekal, že třeba Brumbál použije nějaké kouzlo, které mladíka vzbudí. Stařec si však jen sedl na jeho postel a jemně přejel pro Harryho bledé tváři konečky prstů. Chvíli ho jen tak hladil po čele a po tváři. Snapeovi ta chvíle přišla zvláštně intimní. Skoro měl chuť vycouvat a nechat je tam samotné. Jako by dospělý konejšil malé dítě. Jenže Potter už není malé dítě a Severus nehodlal opustit vlastní ložnici.

"Harry, chlapče, vzbuď se. Jsi v bezpečí. Jsi doma," zašeptal Albus konejšivě. Severus dostal chuť se mu vysmát. Vždyť Pottera neprobralo ani kouzlo! Pak si však všiml slabounké záře kolem ředitelových prstů. Zvědavě postoupil blíž. Harryho víčka se zachvěla. Z hrdla se mu začal drát slabý sten. Pak se jeho oči konečně otevřely. Severus s nesmírnou úlevou spatřil jejich zelenou barvu. Teď však nezářily životem a energií ani smyslností. Byly... vyhaslé.

"Bylo tam... líp," zašeptal mladík a upíral ten bolestně prázdný pohled na Brumbála v němé prosbě.

"Ještě není čas se vzdát, Harry. Pořád je naděje," starostlivě jej ředitel pozoroval.

"Pro mě už ne. Jsem jeho... Byl jsem... idiot" zaleskly se Harryho oči potlačovanými slzami. Z té rezignace přeběhl Severusovi mráz po zádech. Potter to nesmí vzdát! Jestli se to stane, je všechno ztracené.

"Ještě zdaleka ne, chlapče," stiskl mu ředitel ruku.

"Jak to, že jsem tady?" zamumlal mladík.

"Voldemort-" Harry sebou při vyslovení toho jména skoro trhl - Severus neviděl Albusovi do tváře, ale byl si jistý, že ředitele ta reakce zasáhla. "-vznesl formální žádost, že se sem chceš vrátit, Harry. Tak jsi tady. Ale teď nad tím neuvažuj. Potřebuješ se najíst a odpočívat. Zůstaneš tu pár dní s profesorem Snapem, ano?"

Harry slabě kývl. Zavřel oči a složil hlavu do polštářů.

"Chlapče, je potřeba se najíst a napít. Pak můžeš spát," vstal ředitel a nabídl Harrymu ruku. Harry se pomalu s jeho pomocí posadil také. Cítil se malátný a podivně prázdný. Proč by měl vlastně jíst? Jenže poslední dva měsíce se na něm podepsaly tak, že ho ani nenapadlo odporovat. Při vstávání zavrávoral. Severus jej rychle podepřel. Harry na něj vrhl skoro udivený pohled. Ještě udivenější poté na kotel polévky a horu zákusků. Skoro se usmál. To byly Bradavice. Domov, bezpečí, skvělé jídlo, kamarádi. Bodlo ho u srdce. Uvidí Rona a Hermionu? Co mu řeknou? Budou naštvaní, budou vyzvídat? Psal jim, že se objeví na Vánoce a to jen možná. A co když pro ně teď představuje smrtelnou hrozbu?

Brumbál se ujistil, že si nandal plný talíř a pak jej zanechal v péči Severuse Snapea. Lektvarista ho podezříval, že Albus už dál nemohl pozorovat Pottera v takovém stavu.

Sotva si mladík srkl polévky, přepadl ho hrozný hlad.

"Pomalu, Pottere, bude vám špatně," vynadal mu Snape, když se Harry zakuckal a skoro udusil kusem chleba. Harry na chvíli zpomalil, ale i tak hltal, dokud se necítil úplně přecpaný. Jídlo a hlavně sladké mu konečně vrátilo trochu života do očí i tváří. Snape to s ulehčením pozoroval, zatímco se nimral ve své porci polévky.

"Jsem unavený. Můžu jít spát?" zeptal se tiše Harry, když se odsunul od stolu.

"Ve zdech tohoto pokoje si dělejte, co chcete," sdělil mu Snape. "Jen vás musím požádat, abyste moje pokoje neopouštěl. Je to dočasné, ale nutné."

Nic nedělalo Severusovi větší starosti než to, že Harry všechno automaticky odkýval. Netušil, jak se k tomu má postavit. Jako by část toho chlapce byla úplně mimo. Harry zapadl zpět do postele pořád jen v tom hábitu, který mu lektvarista navlékl v Temném sídle.

Bradavice, 8. září, ráno

Snape se probudil brzy ráno. Zvolil za své ležení pohovku v obýváku. Ukázala se býti dost nepohodlnou. Ale nějak se nedokázal přimět ulehnout k Harrymu. Teď si chtěl dát co nejdřív sprchu a hrnek hořké kávy, aby ze sebe setřásl malátnost po špatném spánku.

Ne že by se mu vrátila stará zahořklost vůči Potterům. Jen se cítil na svém území značně omezen. Rozhodně si na to nehodlal zvykat. Nejlepší pro chlapce by bylo předhodit ho jeho přátelům ve věži. To ho přivedlo k otázce, co dělali Weasley a Grangerová na hlasování o Harryho návratu do Bradavic. Očividně věděli, o co se jedná. Severus netušil, že jim Brumbál něco řekl.

Ředitel tentokrát nedokázal vzít rozhodnutí na sebe, proto to hlasování. Severus to zčásti schvaloval, zčásti ne. Měl podezření, že nebelvírové tam byli proto, že Albus si přál Harryho návrat a netušil, jestli to učitelé schválí. To byla ta část, která se Snapeovi nelíbila. Ředitel tak udělal z celého hlasování frašku. Nakonec se ani neúčastnil hlasování.

A on taky ne. U Merlina, nedokázal to. Rozhodnout mezi Harry Potterem a potencionální obětí mnoha mladých studentů. Ta volba měla být jasné a striktní NE Potterovi! Na racionální úrovni to bylo jasné. Ale stejně to nezvládl.

Teď už je to pasé. Harry Potter je v Bradavicích. U něho v posteli. Ta myšlenka byla provokativnější, než by být měla. Naštěstí stačilo vzpomenout si na tu...šílenost...jak dlouho to bylo? Už...tři dny? Představa Harryho splaveného vlastní krví a označeného tak odporným kouzlem rychle zahnala všechny zárodky hříšných myšlenek. Navíc se vrátil do Bradavic jako student. A tím to končí, tečka.

Severus netrpělivě zíral na hodiny. Dne chtěl vypadnout ze sklepení na vyučování co nejdřív. Zrovna jako naschvál má první dvouhodinovku až před polednem.

Harry se vzbudil silně dezorientovaný. Nic kolem sebe nemohl poznat, než se mu začalo matně vybavovat, že by měl být v Bradavicích. Opravdu tu je a mluvil s Brumbálem a Snapem? Není to jen sen? Málem zavřel oči, jak ho přepadla panika, že by se mu to mohlo opravdu jen zdát. Musel se přesvědčit.

Z postele skoro vyběhl. Přitom se mu noha zamotala do peřiny a upadl. S rachotem srazil noční stolek. Bolestivě dopadl na kolena.

"Pottere?" objevil se téměř okamžitě ve dveřích zamračený Snape. "Co to vyvádíte?" Harry na něh zůstal civět.

"Ehm..." bylo jediné, co ze sebe vypravil. Je to pravda. Dostal se do Bradavic. Jenže pocit radosti se nedostavil. Nahradila ho hluboká hrůza, protože si až teď plně uvědomil, co to znamená.

"Jaktože jsem tady?" vyhrkl a obtočil si paže kolem těla. Stále klečel na zemi. "Nesmím tu být, to nejde! Je to nebezpečné!" začal se mu hystericky zvyšovat hlas.

"Uklidni se!" zakročil rychle Snape. Jeho přikazující tón se však minul účinkem. Harry sice přestal křičet, ale očividně se neuklidnil.

"Vždyť jsi to viděl... Jak jsi mohl dovolit, abych se sem vrátil?" šeptal přiškrceně. Severus sám nevěděl, jak se ocitl ve dřepu před mladíkem. Trochu neohrabaně si ho přitáhl do náruče. Harry se nebránil, ale celý ztuhl. Dlouhou chvíli se ani jeden z nich nepohnul. Teprve až Snapea začala bolet kolena, se zvedl a vytáhl s sebou Pottera.

"Rizika si je škola vědoma a je ochotná ho akceptovat," odpověděl mu nakonec Severus. Mladíka tím moc nepřesvědčil.

"Co ministerstvo a bystrozorové? Jestli se tu nějaký objeví, bude to mít strašné následky..."

"Ministerstvo zatím oficiálně o tvém zmizení nic neví. Voldemort musí mít na správných místech svoje lidi, nebo aspoň někoho podplaceného."

Harry ho však poslouchal jen napůl.

"Je tu jedna věc, co můžeš udělat, kdyby se zase začalo dít tamto," chytil ho pevně za klopu pláště. "Umíš Legilimens, musíš umět i tohle," naléhal nesouvisle.

"O čem mluvíš?" zamračil se Snape.

"Když mi vzal mysl a vzal si tvou krev, otevřelo to..." Najednou se Harry zajíkl a chytil se za hrdlo. Skrze sevřené prsty mu problesklo světlo magického škrtícího obojku.

"C...est....u," snažil se zoufale doříct, zatímco rudl.

"Ticho, Pottere, mlč!" vykřikl Snape. Tohle kouzlo znal. Pokud se jím očarovaný člověk pokusil říct něco zakázaného, začalo ho škrtit. Čím se bude ten hlupák pokoušet mluvit, tím spíš ho kouzlo rovnou usmrtí!

"M...zi...." nevzdával to Harry. Začínal opravdu modrat.

"Transpiratte!" zařval Snape. Harry se prudce nadechl a rozkašlal se.

"Hlavně mlč, ty idiote," přiložil mu lektvarista dlaň na ústa. "Takhle se akorát tak zabiješ," zavrčel. Harry nešťastně kývl. Snape ho pustil.

"Musíš na to přijít. Je to jediná možnost," zachraptěl mladík. To bylo maximum, co k tomu mohl ještě dodat.

"Budu se snažit," odsekl vztekle Snape. To, jak šel ten kluk stupidně proti škrtící kletbě, ho opravdu rozzuřilo.

"Jaká další kouzla tě ještě omezují?" založil si ruce.

"Nevím, tohle je nové. Jinak je to jen ta dohoda," svěsil Harry hlavu. Na hrdle se mu začaly rýsovat temné podlitiny.

To znamená, že ho Pán zla očaroval ve spánku, zachmuřil se Severus. Příští dny mohou být opravdu divoké.

Vyhnal Pottera na nohy. Ta kletba předtím ho poslala na zem. Poslal ho do sprchy a sám zařídil jídlo. Dobby přinesl podnos plný dobrot a k tomu navrch obří tabulku čokolády. Z jídla Harry jenom uždibl, ale čokoládu si okamžitě přivlastnil a labužnicky ji začal ucumlávat. Snape se na něj chvíli jen podrážděně díval, než se rozhodl to ignoroval. Během snídaně mu sova donesla Denního věštce, takže si pročítal noviny. Nemohlo ho to však uklidnit. Bude si muset co nejdřív najít dostatečně dlouhou chvíli na to, aby si promluvil s Brumbálem.

Pro Merlina, měl Harrymu pomoct se vzpamatovat. Netušil, jak to má udělat. Nebyl žádný zatracený lékouzelnický terapeut. Divil se, že Harry s vřískotem neutekl, když se ho dotkl, nebo se na něj jen podíval.

Ale to by toho mladíka krutě podcenil. Jeho oběť ho stála víc, než mohl kdy tušit. Severus musel uvažovat, jestli by to Harry udělal i kdyby znal tyhle důsledky. Mrazilo ho z pomyšlení, že možná ano. Chlapec vnímal svoji roli v kouzelnickém světě jako poslání. Společnost mu vnutila pozici "Chlapce-který přežil" a "Vyvolenéno", který zbaví svět Temného pána, a on ji přijal za svou.

Z úvah ho vytrhl Harryho upřený pohled. Mladík dojedl a zíral na něj.

"Děje se něco?" naježil se Severus.

"Děkuji za jídlo," sklopil Harry hlavu. "Co mám přes den dělat?" zeptal se mírně. Severuse zamrazilo. Nehodlal připustit, aby jel Potter podle pravidel Temného sídla a jeho psychopatického pána.

"Pottere," zavrčel, ale když viděl, že Harry ztuhl jako socha, upravil svůj tón. "Pottere, už jsem říkal, že ve zdech tohoto pokoje si můžete dělat, co se vám zachce." Harry vypadal z jeho slov téměř nemocně.

"Já... nevím, co se to se mnou děje, ale..." začal a vstal od stolu.

"Je vám dobře?" zpozorněl Severus a také vstal.

"Nemyslím," zakníkl v panice Harry. "Nechte... nech mě ti pořádně poděkovat a... m-myslím, že to bude dobré," pohnul se směrem k muži.

"Vyloučeno. Pottere, jste zase mým studentem. Je nadále nepřípustné, abychom..." sykl Snape, ale mladík ho přerušil.

"Jsem studentem jen jediného muže," přitisklo se k lektvaristovi i přes jeho odpor Harryho tělo.

"Odstupte, Pottere," zavrčel Severus. Projela jím vlna vzrušení, když se k němu mladík takhle tiskl. Jenže v Harryho tváři bylo napětí až bolestivé.

"Musím vám poděkovat. Prosím," přitiskl se k muži zoufale. Když se Severus nebránil, neváhal a vtiskl mu polibek na sevřená ústa. Úleva, která se mu rozlila po tváři, byla téměř hmatatelná.

"Omlouvám se," odstoupil. Vlastně měl chuť někam utéct a už se neukázat. Nevěděl, co se to stalo. Cítil v hrudi takové strašné napětí, které ještě sílilo při představě, že se nezachová správně a neodvděčí se, jak se naučil...

Jak se naučil... Harry cítil, jak bledne a svět se s ním zatočil. Voldemort si ho vytrénoval jako psa. Zaskučel a vrhl se zpátky do ložnice. Zabouchl za sebou dveře a zabořil obličej do polštáře. Do Snapeova polštáře. Znovu zaskučel. Cítil, jak mu tělo tuhne v podvědomé obavě z trestu za svůj útěk.

Je to Snape. Severus Snape. Nepřijde a nepotrestá tě. Uklidni se. To je ten, který na tebe byl milý, ne ta rudooká zrůda, opakoval si stále dokola, dokud se neuklidnil. Ale nedokázal se přinutit vstát a jít znovu do obývacího pokoje. Zalykal se studem jen na to pomyslel.

Z obýváku se však dlouho nic neozývalo. Když byl Harry rozrušený, nevěnoval zvukům z vedlejší místnosti pozornost. Možná Snape odešel. To dodalo Harrymu odvahu zvednout se a nakouknout vedle. Severuse nikde neviděl. Zbývalo už jen vymyslet, čím se zabaví na celý den.

Na stolečku před krbem ležel kus pergamenu popsaný Snapeovým úhledným písmem hned vedle dopisu s bradavickou pečetí a Harryho jménem.

Pane Pottere, pokud pocítíte potřebu studia, v dopise, který vám nemohl být doručen, naleznete seznam učební literatury. Doporučuji vám, abyste sestavil objednávku učebnic, které si přejete obdržet. Jistě vám nemusím připomínat, že vaši spolužáci mají za sebou opakovací týden. V zájmu svých studijních výsledků si začněte opakovat také. Mohu vás ujistit, že v lektvarech budete muset dohnat veškeré zameškané prověrky.

S.S.

Harry zjistil, že se culí jako měsíček na hnůj. To byl Snape a Bradavice. Konečně si začal připadat, že by se mohl jeho svět vrátit alespoň zčásti k normálu. Písemky, jasně. Prostě se bude učit. Podnikl zpětný průzkum a objevil svůj školní kufr. Učebnice z minulého roku měl všechny. Téměř s požitkem si otevřel učebnici lektvarů. Pamatoval si, čím vším Snape na konci minulého roku vyhrožoval, že bude zkoušet. Většinu z těch lektvarů díky Hermioně ovládal. Stačilo si je jen zopakovat. Jediné, co by mu hrozilo, kdyby neuspěl, by bylo T jako troll.

U Merlina, jak se mu lektvary najednou zdály skvělé a bezpečné.

13

Severus sledoval Harryho útěk. Nechápal, co se stalo. To ho jen utvrdilo, že musí za Brumbálem stůj co stůj. Do začátku vyučování měl ještě dvě hodiny. Nechal Harrymu krátký vzkaz a zamířil k ředitelně. Musel chvíli čekat před jejími dveřmi, než na něj měl Brumbál čas.

"Posaď se, Severusi. Je Harry v pořádku?" zněl jeho pozdrav. Snape vzal zavděk křeslem. Dokonce si následně nechal vnutit i šálek přeslazeného čaje.

"Nemyslím si. Dnes se mi snažil něco říct a spustila se škrtící kletba," sevřel Snape rty. Polibek si nechal pro sebe. Nevypadalo to, že má něco společného s magií. Spíš s tím, že Harry byl pravděpodobně tvrdě "veden" k takovému druhu poděkování.

"Co se ti snažil říct?" zpozorněl Brumbál. Severus chvíli přemítal, jak to vysvětlit.

"Když Pán zla použil tu kletbu na ovládnutí Pottera, vzal mi trochu mé krve. Vzpomínku jste viděl. Potter řekl doslova, že je tu jedna věc, kterou mohu udělat, když se to stane znovu. Dával to do souvislosti se zaklínadlem Legillimens. Řekl, že když Pán vzal jeho mysl a mou krev, že otevřel "cestu mezi". Víc nedokázal říct."

Brumbálova tvář nabrala zvláštně odtažitého výrazu.

"Nejspíš mohu hádat, co tím myslel, můj chlapče," povzdychl si. "Chtěl jsem o tom s tebou dneska také promluvit. O tom kouzle, které Voldemort vytáhl ze zakázaných svitků."

"Poslouchám." Tohle chtěl Severus rozhodně vědět.

"Harry složil slib podřízenosti Voldemortovi. Tyhle sliby mohou být na první pohled běžné. Naše společnost už dávno zapomněla, že přísahu kouzelníka potvrzuje samotná magie. A nemusí to být nutně nezrušitelný slib. Tohle je daleko... prapůvodnější a temnější. Já sám jsem to objevil jen náhodou a pak jsem pátral dál. Bylo to už hodně dávno." Brumbálovi se o tom očividně nehovořilo lehce. Severus ho však nepřerušoval.

"Když někomu dáš slib nebo přísahu, existuje způsob, jak si můžeš její plnění vynutit, přestože neproběhlo žádné magické zavázání. Jenže ono de facto proběhlo. Voldemort našel staré kouzlo krve, které využívá jako práva právě přísahu podrobení. Harry ji složil. Slíbil být Voldemortovým učedníkem. Magie však nerozumí pojmu učedník. Rozumí pouze tomu, že Harry slíbil za určitých podmínek podřízenost. Dokud Voldemort neporuší svou část dohody, doslova Harryho vlastní. Krev je v tomto případě symbolem Voldemortovy moci nad Harrym. Ty symboly, které se mu prořezaly do kůže pochází z prastarého Egypta. Jsou to znaky, které Harryho zbaví vlády nad vlastním tělem i myslí a potvrdí to, že je vlastněn. Šlo původně o kouzlo, které Egyptští mágové používali na vlastní otroky-mágy. Ovládnutím magicky nadaného otroka tak dočasně zvětšili svou magickou sílu. V případě, že otrok zemřel, pánova mysl se prostě vrátila do těla, které mezitím upadlo do stáze."

"To je... odporné," prohlásil Severus, když byl schopen slova. Najednou mu to došlo. "On může to samé uplatnit i na smrtijedy?!" vykřikl.

"Ne," potřásl hlavou Brumbál. "Možná jsem to opomněl vysvětlit, ale když jsi přijal Znamení zla, přijal jsi jinou formu, kterou může Voldemort kontrolovat tvé jednání. Magie samotná zaštiťuje přísahy pouze v případě, že kontrolu nepřeberou kouzleníci, kteří jsou přísahou spojeni."

"Takže ty mi říkáš, že kdyby se Pán zla spolehl pouze na přísahu, aniž by mě označil Znamením zla, mohl jsem dopadnout stejně jako Potter?" Do Severusova výrazu se promítl čirý děs, když Brumbál zcela vážně přikývl.

"Je tu ještě ta věc, na kterou nejspíš přišel Harry," povzdychl si znovu stařec.

"Samotného mě to napadlo, ale zavrhl jsem to."

"A je to...?" zavrčel netrpělivě Severus.

"Když se na Harryho těle začnou formovat symboly, tvoří se spojení mezi jeho a Voldemortovou myslí. V jeho případě pouze prohlubuje a brání Harrymu, aby nad sebou získal kontrolu. Je to jediný zranitelný okamžik toho kouzla. Harry to správně poznal, když poukázal na tvou schopnosti proniknout do cizí mysli. Teorie je velice složitá. V rámci tohoto kouzla přijal Voldemort tvou krev a tak vytvořil dvojsečnou zbraň. Pokud ovládne Harryho a znovu okusí tvou krev, dokáže ovládnout i tebe, přestože pouze tvé tělo. Kouzlo by si tě však mělo pamatovat. Proto v okamžiku, než se dotvoří znaky na Harryho těle, můžeš..." Brumbál zaváhal, ale Snapeovi to došlo.

"To je nepřijatelné," zasyčel. "Zničilo by to Harryho mysl a vůbec tu není záruka, že by to Pánu zla vůbec ublížilo!"

"Naopak, ta šance je velmi vysoká. Voldemort v tomto musí spoléhat na to, že odmítneme obětovat Harryho kvůli jeho zničení. V čemž má pravdu. Severusi, nikdy bych to po tobě nežádal. Musíš o tom vědět jen kvůli možnosti, že by se věci vyvinuly opravdu špatně."

Oba dva, Brumbál i Snape, vypadali, že je jim z toho rozhovoru dost nevolno. Lektvarista teď chápal Harryho rezignaci. Zdálo se, že Voldemortova smrt je pro něj jediným východiskem. A mladík nevěřil, že to dokáže. Ksakru. Ředitel jako by mu četl myšlenky.

"Musíš ho dostat na nohy, Severusi. Byl jsi s ním během několika nejhorších chvilek. Harry si k tobě vytvořil jistou vazbu. Nebudu ji kritizovat ani z pozice ředitele. Chci po tobě, abys udělal cokoliv, naprosto cokoliv, o čem budeš mít důvod předpokládat, že Harrymu pomůže porazit Voldemorta." Modré oči ředitele zmijozelu intenzivně propalovaly.

"Vy víte, co po mně chcete, že?" vyprskl Severus. Cítil se podivně odhalený při tomto zjištění.

"Domýšlím se. A spoléhám na tvůj úsudek. Ten můj totiž zklamal."

"Musí tu být nějaká cesta!" oponoval Snape.

"Já ji zatím nevidím, můj chlapče."

Bradavice, 8. září, večer

Severus se vrátil do svého bytu v ponuré náladě. Celý den mu zněla ředitelova slova v uších jako zlověstné proroctví.

Překvapilo ho, že našel Harryho v obýváku u stolu s rozloženými učebnicemi. Dokonce s lektvary! Mladík vystartoval od stolu, sotva profesora zaznamenal.

"Omlouvám se za to ráno," vyhrkl rychle, aby neztratil odvahu.

"Nic se nestalo," zabručel Snape. "To jste se celý den učil?" zeptal se ze zdvořilosti a hodlal zůstat u vykání stůj co stůj. Brumbál nemohl myslet vážně to o tom... Ne, Severus si to musel prostě jen vyložit podle svých vnitřních přání.

Vnitřních přání... chtěl se s Potterem znovu vyspat? Na jednu stranu to byla lákavá možnost. Na druhou stranu chtěl mnohem víc než to. Chtěl Harryho chytit a už nepustit. Schovat ho před celým světem a postarat se, aby všechno bylo dobré. Až se nad tou bláhovou touhou zlobně zaškaredil.

"Ehm, no... ano," ošil se Harry, který si myslel, že se muž mračí na něj. Snape jen udiveně pozvedl obočí.

"Jedl jste?" dotázal se, aby řeč nestála.

"Dobby mi přinesl oběd. Já... čekal jsem s večeří na vás," sklopil oči mladík. Severuse to zvláštně potěšilo. Neměl chuť jíst ve Velké síni, ale teď se rozhodl, že si něco lehkého dopřeje.

"Tak tedy ke stolu," pousmál se křivě. Harry pookřál.

Během jídla oba mlčeli. Severus dumal, jak nejlépe nějak mladíka...povzbudit. Co pomáhá lidem, když jsou po nějakém traumatu? Mohl soudit pouze z vlastních dávno potlačených potřeb. Pamatoval si, jak kdysi zoufale toužil po tom, aby měl někoho na blízku, kdo by mu řekl něco milého. Ne že by se mu to přání někdy splnilo. Ale teoreticky vzato, Harry byl velice kontaktní typ člověka a Severusův dotyk se mu nezprotivil, jak se muž bál. A nejednou Potter naznačil, že ho shledává atraktivním. Třeba by to mohlo fungovat.

Když odložili příbory, začal se mladík ošívat. Zase to tu bylo. Ten pocit, že by měl vyjádřit svůj vděk. Znechuceně sevřel čelisti. Navíc si během dne stále víc uvědomoval, kolik toho Severusi Snapeovi dluží. Skoro se až chvěl úsilím se ovládnout. Proto sebou trhl když Snape vstal a pohladil ho po tváři.

"Zase máš potřebu děkovat, že? Chceš si o tom promluvit, Harry?" nabídl mu Severus a doufal, že říká věc, která je vhodná. Harry vypadal jeho návrhem překvapený a znejistělý.

"Mohl... mohl bych nejdřív..." zakoktal se a ani nedokončil větu, protože lektvarista se sklonil a lehce jej políbil. Třepetavý pocit prolétl mladíkovou hrudí a uvolnil vzrůstající napětí.

"Teď půjdeme na pohovku a promluvíme si," oznámil mu Snape hebce, když se jejich rty rozpojily. Mladík se zmohl jen na kývnutí. Nervózně si sedl na měkounký kus nábytku. Severus ho zase rozhodil, když si sedl těsně vedle něj a lehce ho stáhl k sobě do náruče tak, že napůl ležel a Harry se o něj opíral zády.

"O čem si budeme povídat?" s obavami se zeptal Potter.

"Začneme třeba tím tvým děkováním. Povez mi o tom," vyzval ho Severus měkce.

"To je prostě jen... to není důležité," ošil se Harry. Nechtěl o tom mluvit, opravdu nechtěl.

"Harry, povídat si o tom je pro tvoje dobro, ne pro mou zvědavost." Severus se sám divil, jak tahle technika zabírá, když se Harry sice tvářil bolestně, ale opravdu začal povídat.

"No... už od začátku mě on nutil takhle děkovat za... za úplně všechno. Myslel jsem, že se z toho pozvracím nebo zblázním," Harry sevřel dlaně a obtočil si paže kolem těla, "Ale potom jsem se dokázal přesvědčit, že je to prostě jen... jen tělo. Že na tom nezáleží. A navíc, když jsem to neudělal, donutil mě ve výsledku udělat daleko víc, takže jsem to začal dělat automaticky. Když to opomenu, začnu být strašně... nervózní. Je to jako bych čekal něco daleko horšího. Já vím, že ty mi nic neuděláš, ale stejně si nemůžu pomoct."

Severus ho pochopil naprosto přesně. Jen něco mu nesedělo. Sotva mladík začal povídat, změnil se jeho tón na silně neutrální. Jako by zaujal pozici někoho třetího, pouhého pozorovatele skutečných událostí.

Jen tělo. U Merlina, jak mu ta logika byla známá! Opakoval si to jako mantru kdykoliv byl mučen nebo se musel podrobit požadavkům, které se mu z hloubi duše příčily.

"Tady se můžeš uvolnit, Harry. Nepřesvědčuj se k věcem, které jsou ti nepříjemné," utěšoval ho neobratně. Mladík však potřásl hlavou.

"To jsou nebezpečné myšlenky. Když mě zavolá, budu se muset vrátit. Dokud žije, musím poslouchat a moji přátelé budou v bezpečí," prohlásil Potter odhodlaně. "Když se tady budu chovat normálně, bude to jen větší šok, až se budu muset vrátit." Na to Snape neměl odpověď. Ten kluk měl prostě pravdu.

"Pak nezbývá, než zesílit natolik, abyste se od něj osvobodil," zkonstatoval.

Na to Harry už nereagoval, jen se mu pohodlněji uvelebil v náručí.

14

Bradavice, 8. září, pozdní večer

Severus měl co dělat, aby sebou nezačal vrtět. Harry ho příjemně hřál a tížil. Neodvolatelně to vyvolávalo jistou fyzickou reakci, kterou se Severus snažil vší silou potlačit. Nehledě na to, co Brumbál naznačil, se v něm cosi vzpříčilo, kdykoliv pomyslel na sex s Potterem. Už proto, že částečně tušil hrozbu, kterou představovala chlapcova rostoucí fixace na něm.

Zamračil se. Nehodlal lhát sám sobě a to v ničem. Harry Potter ho přitahoval jako magnet. Jak k tomu došlo se teď už nezdálo podstatné. U Merlina, on ho tady teď utěšoval a ne poprvé. To neznělo jako dobrá strategie pro přežití. Ta zahrnovala Pottera jako svoje obvyklé drzé, arogantní, sebejisté a průrazné já. Ne poslušnou Voldemortovu šukací panenku.

"Jděte spát," odstrčil od sebe mladíka vraceje se k vykání.

"Ještě nejsem ospalý," opáčil Harry. Severus vnímal, jak po té poznámce nejdřív mladík ztuhl a pak se zase uvolnil. Dobře, vzal si jeho slova k srdci. Jenže mladík se k němu otočil a lehce přejel svými rty po jeho.

"Pottere..." zavrčel.

"Předtím jsem byl Harry," lehce vyčítavě pronesl mladík. "A pořád ti ještě dlužím za ty lektvary a za to... všechno."

"Teď jsi můj student," razantně se odtáhl Snape a vstal z pohovky. "A navíc jsi v rekonvalescenci. Je to nepřípustné," dodal chladně. Harry se vymrštil na nohy a tvář mu potemněla. Byl to jen zlomek vteřiny, než se vyhladila do nicneříkajícího výrazu, který neměl Severus čas vyluštit.

"Jdu spát," oznámil mu Potter stroze. Nechal stát zmateného Severuse v obýváku a zavřel se v koupelně. Když o deset minut později vyšel, beze slova zalezl do postele. Stačilo jedno zamumlané kouzlo, které bylo schváleno a on se propadl do hlubokého spánku.

Severus nechal Harrymu čas, aby se přesunul do postele. Ale připadalo mu, že něco zkazil. Ale co? Řekl tomu chlapci pravdu. Vztah učitele a studenta byl netolerovatelný. I přes to, co mu řekl Albus. To dodalo Snapeovi spíš odhodlání vyhnout se tomu! Přesunul se do ložnice. Kdyby byl Harry vzhůru. možná by neodolala a zeptal se ho, co se stalo, ale černovlasý mladík hluboce spal. Hůlka mu vypadla z prstů na podlahu. Severus ji zvedl na noční stolek.

Proč se uspával kouzlem? zamračil se. Odpověď se zdála nasnadě - nechtěl se s ním potkat v posteli. Severus si unaveně protřel oči. Chtěl by nějaký zaručený manuál, jak z celé téhle prekérní situace ven.

Harry si cítil podivně rozčarovaně a zraněně, když uléhal. Opravdu už se nechtěl se Snapem dál bavit, proto na sebe seslal uspávací kouzlo. Doufal, že se propadne do sladkého nevědomí. Spíš však cítil, jak je jeho mysl tažena do víru barev. Celý svět se s ním točil, dokud nepřistál v temném sídle v magickém kruhu. Stál u něj Voldemort a potěšeně si mladíka měřil. Jestli nechtěl Harry se Snapem mluvit, Temného pána nechtěl už nikdy v životě vidět. Možná jeho mrtvolu. Ty myšlenky však rychle ovládl. Zaváněly nebezpečím.

Bledé prsty jej pohladily po tváři.

"Jak ses dneska měl, můj drahý?" sykl Voldemort tónem, který by si někdo jiný mohl splést s upřímným zájmem.

"Ušlo to," pokrčil rameny Harry.

"Čekal jsem, že budeš mít větší radost z návratu do školy."

"Kdybych se vrátil do školy, bylo by to fajn. Zatím jsem zavřený u Snapea," zamračil se mladík.

"Nečekal bych, že ti to bude vadit," ušklíbl se Voldemort. Harry jen sevřel rty. Chtěl spát a na nic nemyslet, ne se tu nechat popichovat.

"Jsi nějaký podrážděný, drahý. Že by Severus zanedbával péči o tebe?" bavil se muž. "Brány Temného sídla jsou ti vždy otevřeny, Harry."

"Mám se vrátit?" kleslo Harryho srdce. Vždyť strávil v Bradavicích jen jeden den!

"To nebyl příkaz, pouze návrh," přejely mu chladné prsty po hrdle. Jak to, že to tak jasně cítil?

"Vrátit se musíš nejpozději na konci školního roku. V mezidobí se uč. Uč se, co nejvíc můžeš. Nezakazuji ti žádný zdroj a kouzlit si můžeš jak chceš, pokud dodržíš dohodu. A ty ji dodržíš, nemám pravdu?" zářily rudé oči krutým uspokojením.

"Ano," sklonil Harry hlavu.

"Hodný hoch. Dokud se budeš správně chovat, všichni tví milí přátelé jsou v bezpečí." Rudé oči se Harrymu vysmívaly, dokud se nepropadl do vytouženého spánku.

Bradavice, 9. září, ráno

Severus vstal dřív, než se Harry probudil. Rychle se oblékl a na kus pergamenu mu napsal pár řádků, než odešel do Velké síně na snídani a pak do hodiny.

Harry se probudil před polednem. Vůbec si ale nepřipadal odpočinutý, spíš naopak. S náladou pod bodem mrazu se dopotácel do obýváku, kde požádal skřítky o jídlo. Na stolku ležel zase pergamen. Chvíli na něj jen zíral, než mu začala písmenka dávat smysl.

Nejsem si jistý, co konkrétně vás rozrušilo včera večer, nicméně tato škola má pravidla, kterým jsme vy i já podřízeni. Ředitel má v úmyslu vás v poledne navštívit.

S.S.

Harry cítil, jak se pod přílivem jeho rozčilení pergamen kroutí, až nakonec vybuchl ve spršce temně rudých jisker. Pravidla. Teď mu Snape připomíná pravidla?! Tu první noc mu to nějak nevadilo. A v čem se lišila situace tehdy a teď? Předtím do Temného sídla odcházel, teď z něj přišel. Ale pořád zůstával podrobený moci Voldemorta a nikdo jiný na něj nemůže a nesmí uplatnit autoritu, aniž by tím vyzval jeho pána. Snape to neví, nebo nechce akceptovat?

Harry se deprimovaně a rozčileně posadil nad podnos s jídlem. Už ani neměl hlad. Opravdu byl tak zoufalý, že se upnul na první osobu, která mu svým objetím ulevila? Upřímně - byl. Ale ta chvilková úleva jen zvětšila jeho vnímavost k ponížení a bolesti, kterou neměl jak ventilovat. Kterou si nesměl naplno připustit, nebo by se poslední zbytky jeho příčetnosti rozplynuly jako pára nad hrncem.

Z černočerných chmur ho vyrušil zvuk odsouvání portrétu.

"Harry?" ozval se z předpokoje Brumbálův hlas.

"Tady," snažil se rychle sebrat mladík. Stříbrovlasý stařec se usadil v křesle naproti němu a s dojetím na něj zíral.

"Chlapče můj, už jsem se obával, že bys pro nás mohl být ztracený," vydechl úlevně. Harry se na něj nevěřícně zadíval. Brumbál snad věřil, že se ještě něco dá zachránit? Potřásl hlavou.

"Jestli nejsem, brzy budu," odmítal se dál dívat na obličej starého kouzelníka.

"To se nestane, Harry. Všichni uděláme maximum, abychom tě podpořili." Harry na to neodpověděl. Neměl co. Prostě nevěřil, že se ještě něco může obrátit k lepšímu.

"Kdy uvidím Rona a Hermionu?" přeskočila jeho mysl k tomu nepříjemnějšímu, co mohl tady na hradě nalézt.

"To záleží na tom, jak se cítíš, chlapče můj," zvážněl Brumbál.

"Normálně," pokrčil Harry rameny. "Jen nevím, jak vysvětlit, že jsem celý týden školy chyběl."

"Tak nevysvětluj. To je jen na tobě, Harry. Pokud si myslíš, že jsi na svoje spolužáky připraven, promluv si ještě se Severusem a můžeš se přestěhovat na kolej."

"Proč se Snapem?" zamračil se Harry.

"Protože je zřejmě o čem," pousmál se na něj Brumbál.

"Nemám s ním o čem mluvit," opáčil Harry se směsicí chladu a smutku.

"Jak myslíš, chlapče můj," povzdychnul si Brumbál. "Ještě s tebou potřebuji něco probrat. Dáme si čaj?" Harry jen kývl a na stolečku už stál podnos s konvičkou čaje a dvěma šálky. Ředitel nejdřív věnoval svému šálku pořádnou dávku cukru, než se napil a cítil se připravený na to, co potřeboval Harrymu říct.

"Harry... Ani nevíš, jak mi to rve srdce to říct, ale..." stařec si znovu povzdychl, "Tvoje přítomnost znamená jisté ohrožení pro Bradavice. Nevyčítám ti to," dodal rychle, když viděl, jak Harry zatíná dlaně v pěsti. "Pokud je někdo něčím vinen, tak jsem to já a řád, protože jsme tě nedokázali ochránit a předejít tvému utrpení."

"Pane-"¨

"Počkej, Harry. Vím, že mi to chceš vymluvit, ale selhání, kvůli kterému si tě Tom Raddle zotročil, si nikdy nemohu odpustit. Nicméně tím se vracím k tomu, co ti potřebuji říct. Abych zajistil tvoje znovupřijetí do Bradavic, musel jsem přijmout další bezpečnostní opatření. Za prvé jsem na prvním pár dní pověřil Severuse dohledem nad tím, aby ses trošku... adaptoval. Nemám nic proti tomu, aby ses vrátil ke svým kamarádům. Slečna Grangerová a pan Weasley za mnou chodí alespoň dvakrát denně, aby se zeptali, co s tebou je."

Alespoň při téhle větě se Harry pousmál. Dokázal si Hermionu úplně živě představit, jak neustále pronásleduje Brumbála a vyptává se.

"Vědí něco?" zeptal se s obavami.

"Částečně," připustil Brumbál. "Také jsem je požádal, aby s tebou trávili co nejvíce času. Ale předpokládám, že to byl byla téměř zbytečná žádost," pousmál se. Harry se skoro zahihňal.

"Poslední a nejdůležitější věc, Harry," zvážněl ředitel. "Domnívám se, že chápu formu tvého závazku vůči Lordu Voldemortovi. Proto tebe a školu nechci vystavit nebezpečí tím, že bych tě dál vedl v záznamech jako studenta. Rád bych, aby ses účastnil všech přednášek, dělal svoje domácí úkoly a dodržoval všechna školní pravidla. Nebo se alespoň nedal chytit při jejich nedodržování," zablesklo se řediteli potutelně v očích. "Budeš tady prostě jako... dejme tomu - nezávislý pozorovatel. Jistě chápeš, do jaké role to vůči tobě postaví profesory a ostatní spolužáky, pokud se nebudeš řídit školními pravidly, že?"

Harry ani nemohl vyslovit, jak neskutečně se mu ulevilo. Brumbál to vymyslel skvěle.

"Děkuji, pane," úlevně vydechl. "Měl jsem trochu starosti. Ale co bude, až se to někdo další dozví?"

"Budu dělat všechno možné, aby se to nestalo. Ale mám pár nápadů, jak si s tím poradit, takže si s tím teď nelam hlavu."

Jako kdyby to šlo...povzdychl si vnitřně mladík.

15

Bradavice, úterý 9. září, pozdní odpoledne

Harry se chvíli pokoušel učit se, ale nešla mu z hlavy Brumbálova slova. O čem by jako měl mluvit se Snapem? Opravdu doufal, že Brumbál o některých věcech nic neví. Jenže co když ví? Harry by čekal spíš kázání nebo něco takového. Možná by to uvítal. Brumbál za něj jeden problém vyřešil a popostrkoval ho k vyřešení dalšího.

Snape mu napsal, že neví, co ho tak rozrušilo. Popravdě, i Harrymu připadlo, že reagoval nějak moc přehnaně. Znal toho muže už pár let jako nenávistného a nespravedlivého mizeru. Zjistil, že v tom se alespoň částečně mýlil. Přesto nebyl Severus člověk, který by byl nějak otevřeně milý. To spíš on překročil hranici toho, co lektvarista hodlal od něj snášet. Cítil se najednou trapně a provinile. Pro merlina, až bude někomu vděčný ve Velké síni, že mu při jídle podá sůl nebo něco, taky po něm vyjede? Vzpamatuj se, Harry! Potřásl smutně hlavou. Existuje pro něj vůbec nějaká šance na porážku Vodemorta? Kéž by ten způsob objevil dřív, než se k tomu slizounovi bude muset vrátit...

Uslyšel odsunutí portrétu. Ještě se ani nerozhodl, jestli si chce se Snapem o něčem promluvit.

Severus naštěstí přes den učil. Účinně to odvádělo myšlenky od Pottera. Teď však vstoupil do svého bytu, aniž by věděl o moc víc, co dělat, než když odcházel. Vůbec se mu nelíbilo, že se mu nechce jít do vlastních pokojů. Chvíli se zdržel v předsíni, aby se mentálně obrnil vůči čemukoliv, co by se Potterovi zase vylíhlo v hlavě. Mladík seděl v křesle před krbem a nervózně na něj zíral. Severus se rozhodl, že jedovatosti si nechá na jindy. Předtím se mu až kouzelně osvědčil opačný postup.

"Jak se cítíte?" přiměl se dle svého názoru k diplomatické otázce.

"Dobře, díky," opáčil Harry a ještě nervózněji se ošil. "Víte, ředitel říkal, že můžu jít na kolej."

"Mě se nemusíte ptát, pane Pottere," skoro odsekl Severus. Měl by víc vítat, že bude mít svůj byt zase sám pro sebe.

"Já jen...," zarazil se Harry. "Omlouvám se za to předtím. Hádám, že pobyt tam na mě asi zapůsobil víc, než jsem myslel. Už vás nechci dál obtěžovat."

"Jste si jistý, že jste připravený vrátit se na kolej?"

"Myslím, že ano. Přijdu tam na jiné myšlenky," kývl Harry.

"Co hodláte říct svým spolužákům?"

"Nevím... něco neurčitého. Brumbál říkal, že Ron a Hermiona stejně už něco vědí," pokrčil rameny mladík.

"Jak myslíte, pane Pottere," opáčil neutrálně Snape. "Pokud máte sbaleno, nebudu vás dále zdržovat. Rád bych vás upozornil, že zítra máte první dvě hodiny lektvary..." Teď se Snape zarazil. Sklouzl do lhostejně příkrého tónu a viděl na Harryho pobledlém obličeji, že mladík má co dělat, aby na něj nezačal vřískat. A leskly se mu oči, promerlina! Nemohl někdo napsat manuál k Nebelvírům?

K psychicky i fyzicky týraným Nebelvírům, na to jsi zapomněl? sykl na sebe. Ne, nechtěl Harryho pustit z dohledu. Vždyť je pořád tak strašně zranitelný a otřesený. Jenže ty to ještě zhoršuješ... Povzdychl si.

"Zvládnete už zítra napsat opakovací test?" pokusil se o zmírnění svého tónu.

"Asi jo," sledoval Harry zelený drsný koberec. "Poprosím ještě Hermionu, jestli se mnou něco probere," dodal tiše. Chvilku ticha, které nastalo, prolomil až Harry, když si zaklídandlem přivolal kufr.

"Tak... zatím, pane," rozloučil se, aniž by na Snapea přímo pohlédl. Prošel kolem něj, vytáhl neviditelný plášť a přehodil jej přes kufr. Severus chtěl něco udělat. Třeba ho obejmout a říct mu, že to bude dobré. Jenže všechna slova jako by mu v hrdle zamrzla a pak už bylo pozdě, portrét se za Harrym zasunul.

Mladík pomalu kráčel chodbami. Potkal pár zmijozelských, kteří na něj vyjeveně zírali, někteří s patrným strachem v očích. Ani jeden však nepřilákal jeho pozornost, dokud se v zatáčce málem nesrazil s Malfoyem.

"Dávej sakra...!" vyjekl Draco, dokud si neuvědomil, že stojí naproti Potterovi. Rty se mu automaticky zkroutily do pohrdavého šklebu. Nevydržel ani dvě vteřiny. To, co na něj zíralo ze zelených očí byla barva Avady Kedavry. Poprvé v životě vzal Draco před nebelvírem nohy na ramena. Potter jen stál, ani se nehnul, dokud zvuk běhu nedozněl. V Harryho nitru zuřila bouře, kterou vyvolala podobnost Draca s jeho otcem. Tak surový vztek, který cítil pouze vůči těm mudlům v Londýně, Lestrangeové a Luciu Malfoyovi. Ani Voldemort v něm nevzbuzoval takovou touhu zabít jej tou nejohavnější smrtí, co by dokázal vymyslet. Ti mudlové už dávno takovou zemřeli. Voldemort mu dal vzpomínky svých smrtijedů na jejich mučení jako dárek, když se Harry poprvé přestal bránit sexu. Nejdřív zvracel. Pak si je s pocitem temného zadostiučinění přehrával ještě několikrát. Dokázal si podobnou smrt představit i pro Malfoye a Lestrangeovou. Ať už dopadne jeho smlouva s Voldemotrem jakkoliv, ti dva zaplatí. Hlubokým nádechem se pokusil pročistit si myšlenky a pokračoval do věže.

Nebelvírská společenská místnost utichla jako zmrazená, když mladík vešel.

"Harry!" vyjekla Hermiona a jako první se k němu vrhla. Ron se jen o chvíli opozdil. Na jejich popud se strhla neskutečná vřava. Nebelvíři se předháněli ve vítání, poplácávání a dotazování. Překřikovali se, aby se dozvěděli, kde Harry celou dobu byl a že ho rádi vidí. Seamus odkudsi vytáhl máslové ležáky a láhev ohnivé whiskey. Harry si vzal jeden ležák a s pomocí Rona se probojoval ke křeslům, kde před chvílí Hermiona nutila zrzka dělat domácí úkol. Přitom mladík každého ujišťoval, že se nic vážného nestalo, jen nějaké rodinné problémy, však to znáte... Zřejmě už o jeho nepřítomnosti kolovaly nějaké drby, do kterých se trefil. Spolužáci se tvářili podezřele chápavě. Jen nad tím zakroutil hlavou. Vida, jak se výmluva ujmula.

"Jsi v pořádku, kámo?" staral se Ron. Chtěl ještě něco dodat, ale Hermiona ho pod stolem kopla. Zamračil se na ni.

"Popovídáme si pak někde," snažil se odvést hovor jinam Harry. "Teď bych spíš potřeboval vědět, čím vás Snape dusil na opáčku z lektvarů, hodlá mi ho nacpat zítra," zazubil se skoro bezstarostně a za to si pogratuloval.

"Bylo to fakt jednoduché, nemusíš se bát," uklidňovala ho Hermiona. Ronovi spadla brada.

"Jednoduchý? Herm, ty ses pomátla! Dostal jsem T!" Hermiona to nepovažovala za nutné komentovat jinak, než protočením očí.

"Tak pojď, Harry, můžeme jít do studovny, tady je moc hluku," zvedla se. "Jdeš taky, Ronalde?" zašklebila se na zrzka.

"Na opáčko z lektvarů ani omylem," zabručel Ron. "A se zajímavýma věcma laskavě počkejte i na mě."

"Jasný," usmál se Harry a vděčně prchl s Hermionou do ticha knihovny.

Usadili se v co nejprázdnější části knihovny. Hermiona kolem nich seslala asonická kouzla.

"Harry, ani nevíš, jak strašně se mi ulevilo, že jsi zpátky! Ten dopis, co jsi nám poslal po Snapeovi - u Merlina, já se tak strašně bála! Ale slibuju ti, že už tě nikdo z nás znovu tak strašně nezklame!" rozohnila se, když si byla ochranou proti odposlouchávání konečně jistá,

"O čem to mluvíš, Hermi?" zaskočila Harryho dívčina slova. "Nikdo z vás mě přece nezklamal, byla to moje vlastní hloupost-"

"To teda nebyla! Nesmíš se obviňovat, Harry!"

"Jak asi, Hermiono?" vyjel na ni najednou mladík. "Nechal jsem se od Dursleyobvých vyhodit a byl jsem rád! RÁD! Myslel jsem si, že si užiju prázdniny konečně podle svého. Za pár týdnů bych napsal tobě a Ronovi, ale ne dřív, protože Brumbál by mě přesvědčil, abych se k Dursleyovým vrátil. A to už NIKDY! Jenže jsem se šeredně spletl. Myslel jsem, že v mudlovském Londýně budu v bezpečí. To můj omyl mě stál víc, než ti vám budu moct kdy říct!" Konečně to přišlo. Harry cítil, že se v něm něco láme. Porážka, kterou cítil ve svých slovech, ho jen srazila ještě hlouběji. Zoufale si zakryl oči, aby kamarádka neviděla slzy, které hrozily přetéct. Cítil, jak ho dívka objala, ale nedokázal z toho načerpat útěchu.

"Brumbál nám s Ronem řekl o tom... otroctví," špitla a poslední slovo skoro ani nevyslovila. Mladík zkameněl jako socha, ale Hermiona neochvějně pokračovala.

"To, co jsi pro nás udělal, dalece předčí to, co tebe udělala tvoje matka, Harry. Jsi ten nejlepší a nejstatečnější člověk, jakého znám. A úplně tě chápu, že máš pocit, že všechno se zhroutilo a nic nezůstalo. Ale nejsi na to sám, rozumíš?! Prolezu klidně i Odbor záhad skrz naskrz, abych zjistila, jak ti pomoct, Harry! A Ron, Sirius, Remus, Kingsley, Tonksová, Brumbál a zbytek Řádu taky! Nenecháme tě v tom, když jsme tě nemohli ochránit!" pevně k sobě Harryho přitiskla.

"Díky, Hermi," vzlykl mladík. To, co nezvládl Brumbál, jeho kamarádka téměř ano. Třeba je tu ještě naděje. Třeba jen malá....

"Něco od tebe opravdu potřebuju," zamumlal.

"Cokoliv, Harry!"

Kdybys tak věděla... neslibuj, co nemůžeš splnit, Hermiono, prolétlo Harrymu myšlenkami.

"Potřebuju, abys prozkoumala cokoliv, co najdeš o kouzlech na spoutání magických otroků. A potřebuji, aby ses zaměřila na to, jakým způsobem je jejich pán může využít a trestat. Ale vůbec netuším, jestli tu budou nějaké knihy na takové téma."

"Jestli jsou, najdu je," ušklíbla se Hermiona. Pustila Harryho a poplácala ho po rameni.

Snad ti nedojde, po čem pátrám, dřív, než mi to řekneš... S tou myšlenkou se mladík na kamarádku vřele usmál.

Chvíli se pak ještě bavili o lektvarech, než je madame Pinceová vyhnala z knihovny, protože ji zavírala.