Skryté cesty 27

Je načase, aby se některé cesty mého příběhu začaly vyjasňovat. Pro detail - někteří jste možná minuli, že v poslední kapitole došlo k posunu jednotlivých časových linií. Ta Severusova byla v ději o trochu napřed, dějová linie Harryho jej teprve dožene :)

Remus zvažoval, jakou má šanci ostatní chytit a přemístit dřív, než je zasáhne omračovací kletba. V okamžiku došel k názoru, že nulovou. Musel počkat na vhodnější okamžik. Jestli takový kdy nastane.

Jeden ze strážců pořádku na něj promluvil.

"Promiňte, nerozumím," opáčil Remus zdvořile. Světlovlasý bystrozor se znechuceně zamračil. Kývnul na kolegu vedle sebe.

"Švédská hranice je uzavřená. Přemístěním jste porušili nařízení vlády," přeložil jim další bystrozor jasnou angličtinou se silným přízvukem. Removi spadl kámen ze srdce. Stejně tak Harrymu i Hermioně. Ne nadlouho.

"To nás velmi mrzí. Byl jsem ve Švédsku před několika měsíci a toto nařízení zde ještě neplatilo," vysvětloval Lupin.

"Nemáme zájem o rozšíření britských nepokojů až sem," vysvětlil chladně bystrozor. Remus téměř fyzicky ucítil, jak Harry zadržel rozčilením dech a zatnul zuby. Nepokoje? Nepokoje?! Tak říkali válce?!

"Jen procházíme. Ničím vás nenakazíme," ucedil sžíravě mladík. 

"Budete eskortováni za hranice," opáčil mluvčí bystrozorké skupiny.

"Ale my potřebujeme do vaší knihovny!" zamračila se Hermiona.

"V Británii nemáte dost knihoven?" odsekl bystrozor.

"Vám asi neříká slovo 'válka' nic, že?" odsekla dívka.

"Ještě slovo a zatkneme vás pro kladení odporu veřejnému činiteli," zpražil ji bystrozor.

"To samozřejmě nemáme v plánu," chlácholil situaci Remus. "Musíte  nás eskortovat na nějaké konkrétní místo, nebo je vám jedno kam, hlavně že za hranice?" Bystrozor se odmlčel a prohodil něco rychlou švédštinou s nadřízeným.

"Odvedeme vás do sběrného tábora uprchlíků nedaleko Asenu v Norsku," oznámil jim nekompromisně. Harry úkosem pohlédl na Hermionu. Možnost podívat se do knihovny vzala za svou. Přesto je tahle nešťastná náhoda posune alespoň blíže jejich cíli. Hermiona však zaregistrovala, jak se Remus zamračil.

"Nejsme uprchlíci. Jen cestujeme skrz, na Island," opáčil ostřeji, než ho doteď Harry slyšel promluvit.

"V táboře můžete zažádat o výjezdní vízum. Konec řečí. Připravte se k asistovanému přemístění. Lucasi, Eriku?" oslovil dva kolegy a sám přistoupil k Removi. Vlkodlak jako by se lekl, ustoupil. Přitom stiskl Harrymu i Hermioně špičky prstů. Hlavou mu projelo, jak strašlivě právě riskuje, že je rozštěpí. Zvuk prásknutí se ozval právě v okamžiku, kdy se ho bystrozorský překladatel dotkl.

Sotva se svět projasnil, jediné, co Lupin dokázal vnímat, byl pronikavý, sytý pach čerstvé krve. Merline, já jim ublížil, projelo mu hlavou šokovaně. Dech se mu srážel u úst a celé tři vteřiny jen zíral na to, jak se zbytky jarního sněhu barví do ruda. Pak ho rozrazila zima a vzpamatoval se. Protože na zemi se válel bystrozor. 

"U Merlina," vydechl," ale mezitím už vytahoval hůlku. Muži chyběla levá noha od půli stehna dolů. Možná si Remus přes šok uvědomil, že bystrozor začíná křičet, možná ne.

"Pretringo!" zakouzlil stahovadlo, aby muž nevykrvácel. Merline, nikdy nemusel poskytovat první pomoc tak vážně raněnému! Hermiona horečnatě lovila v kabelce. Frustrovaně a s klením vyhazovala nepotřebné věci, které jí magický prostor nabízel.

"Tady!" vyjekla a rychle začala odlamovat voskovou pečeť na flakónku.

"Co je to?" zeptal se Remus. Jeho čich přesycoval pach krve. Necítil vůbec nic z té zatmavené lahvičky.

"Třemdava! Lektvar z třemdavy!" vydechla dívka. Nečekala rovnou začala tekutinu kapat muži do rány.

"Tak mu tu ránu zacelíš!" namítl Remus.

"Vracet se s ním nebudeme," opáčila Hermiona už klidněji a také chladněji. "Jestli jeho kolegové seberou tu nohu, lékouzelníci ránu otevřou a přihojí mu ji zpátky," dodala s nádechem cynismu. Bystrozor protestovat nemohl, už ztratil šokem vědomí. Remus si povzdychl, ale v zásadě s dívkou souhlasil. I přes ten odtažitý tón viděl, jak je bledá. Rozechvěle si pročísl prsty ofinu. Ten muž by měl okamžitě do nemocnice, u Merlina. A on ho přitáhl k upíří pevnosti.

Harry se rozhlížel kolem. O lékouzelnictví nevěděl ani tečku, takže se držel stranou. Pohled krví potřísněnou zemi v něm vyvolával vzpomínky, které by nejraději zapomněl na vždy. Remus je přemístil na skalnaté pobřeží za nějakým lesem, kde se držely zbytky jarního sněhu. Zvedal se prudký vítr a svou mrazivostí mu vháněl do očí slzy. Zvláštní, prsty mu rychle prochladly, ale zimu necítil. Před nimi se rozevíral oceán. Vlny se s burácením lámaly o skalní stěnu. Ten zvuk jasně doléhal nahoru ke skupině.

Málem by to byl přehlédl. Ne že by se ten ostrov zřetelně nerýsoval celkem blízko od pobřeží. Ale jeho oči se mu snažily tvrdit, že tam žádný není. Nebe pokrývaly temné mraky. Harryho přepadl neodbytný pocit, že by se měli někam schovat, protože to, co se řítí, nebude jen obyčejná průtrž mračen.

A přesto... Tep mu zrychlil, když si uvědomil, že od Severuse jej dělí jen těch pár kilometrů vody. Byl někde tam, na tom ostrůvku. Věděl to tak jistě, jako že svět se točí. Stála tam pevnost vytesaná z kamene a ledu. Hranaté věže čněly do obří výšky. Celý ostrov vypadal jako hlava giganta zabořeného do ledové vody. 

Plus horda dhampirů. Nálada mu zase poklesla. Ta lehčí část cesty je za nimi. Sevřel dlaně v pěst. Tady nezačne panikařit!

Remus s úlevou seznal, že rána se změnila v zacelený pahýl. Vybavil muže v bezvědomí ohřívacím kouzlem. Zatraceně komplikoval celou situaci. Za prvé ho budou hledat a je ostatní s ním. Za druhé bystrozor potřeboval co nejrychleji lékouzelnickou pomoc. Upřímně zvažoval, že zariskuje a přemístí ho zpátky za Švédskou hranici.

Zahřmělo. Vzduch se citelně ochladil. Harrymu po zádech přejel mráz. Zvlášť když uviděl, jak voda začíná tuhnout v ledovou krustu, která se šířila od břehu dál. I vlny se ve svém tvaru proměnily v led.

"Reme, asi bys měl něco vidět," otočil se k vlkodlakovi. Lupin se v mžiku postavil. V té chvíli udeřil do Ledové pevnosti první blesk a urval velký kvádr ledu. Zřítil se do vody.

"Co se to sakra děje?" znervózněla Hermiona. Ohlédla se právě včas, aby v ní málem zamrzla krev. Několik set metrů za nimi končila hranice lesa. V okamžik, kdy se ohlédla se z něj začali vynořovat upíři. Další a další. Jako rudooká záplava. Zatímco její nitro zamrzlo jako kostka ledu, ruka jí sjela k hůlce. Tasila ji rychleji, než si to sama uvědomila.

"Calidum Finibus!" vykřikla, protože poznala zvláštní rozmazaný pohyb, kterým se stvoření temnoty dávala do pohybu. Hůlkou vykouzlila kolem celé skupiny žhnoucí plamenný kruh Živoucího ohně. Sežehne každého, kdo se ho byť jen letmo dotkne. Jenže to platilo i pro ty, kteří stáli uvnitř.

"Teď jsme ve dvojité pasti," promluvil vedle ní Harry překvapivě klidně. Těsně u hranice se zastavovali rudooké bestie. Nebýt těch očí, zdáli by se jako lidé. Syčeli, ale nepokoušeli se projít smrtonosným živlem. Místo toho se zase začali odtahovat. Tvořili špalír.

Bytost, která jím procházela, viděl Harry jednou jedinkrát. Odkazem v Severusových myšlenkách. Vypadala tak drobně a křehce, byla zraněná a zoufalá. To už víc neplatilo. Teď se kolem ní šířila aura moci, která ho mrazila v zádech. K nim kráčela sebevědomá královna upírů.

"Bel'al," zašeptal do hrobového ticha, které rušilo jen hučení ohně. Slyšela ho. Křivě se pousmála. Zastavila se těsně u ohnivé hranice. Její pohled sklouzl na Rema a úsměv se změnil ve výraz odporu. Remus cítil, jako kdyby se celý naježil, přestože jako člověk nemohl. Vlk v něm zuřivě zařval nad kořistí, kterou už jednou málem ulovil. Žel, teď se ocitl v roli kořisti sám. A cítil, že kdyby se střetli teď, neměl by nejmenší šanci.

"Neznám tě, člověče, ale tvůj pach ano. Jsi jeho životem. Životem toho, kdo mě pustil z diamantové rakve. Co pohledáváš u pevnosti Bílé smrti?" Její hlas zněl mnoha tóny, které jako by mladíkovi zamotávaly hlavu. Nepřipadalo v úvahu, že by neodpověděl. Harry se nadechl. Pak se zarazil. Kolik jí toho může říct? 

"Nezdržuj, nebo se podívám sama," sykla upírka netrpělivě. Znovu ucítil Harry ten nátlak okamžitě a pravdivě odpovědět.

"Unesl Severuse. Chci ho zpátky," odpověděl nakonec prostě. Žena si přiložila ukazováček ke rtům, jak to dělávají děti, když přemýšlí.

"Máš štěstí, člověče. S Bílou smrtí si právě jdu vyrovnat účty. Život za život. Proto tě nechám jít. Tvůj druh mi prokázal velkou laskavost. Tímto ji vracím a jsem zproštěna svého dluhu," usmála se vítězně. 

"A ostatní?" nenechal se Harry nachytat. Dobře si uvědomoval, že v té chvíli upírka hovoří pouze k němu. Jako by se v hlavě neustále ozýval Severus svými sarkastickými, věcnými připomínkami.

"Co je mi po pár lidech a vlkodlakovi," mávla Bel'al nošalantně rukou. Poslední slovo skoro vyplivla. "Moje děti se vás nedotknou," pronesla jasně a zřetelně. Všichni upíři bez přemýšlení o krok ustoupili. Hlas královny nedokázal žádný z nich ignorovat nebo neuposlechnout.

Bel'al se od lidské skupiny odvrátila. Dál už o ně neměla zájem. Soustředila se na počasí.

Opravdu nedokázala vládnout magii. Měla však jiné schopnosti. Dokázala si podrobit počasí a lidské i upíří myšlenky. Kdysi ji Bílá smrt dostala jen díky úskoku a falešné nabídky smíru. Jen naivita ji přiměla věřit, že by ji dhampiři přestali lovit. Jedinou Původní, o které věděli. Ani ona sama netušila, jestli ještě někdo další přežil. Zase tolik by jí nevadilo, kdyby ne. O potenciální konkurenci méně.

Jestli v ní pohled na Ledovou pevnost vyvolal strach, nedala to na sobě znát. Tentokrát přišla skvěle vybavená. Nesdílela názor většiny kouzelníků, že mudlovské zbraně vůči magii neobstojí. Spousta upírů její nové armády byla čerstvými nováčky.

Vlastně celé tři tisíce vojáků přítomných na ostrově proměnila a vojenská základna jí tak otevřela své brány dokořán. Ačkoliv se Bel'al nevyznala v moderních mudlech a jejich zbraních ani trošku, uměla skvěle zvolit své zástupce, kteří tyhle věci řešili za ni. Doprovázeli ji i upíři, které odvolala z útoku v Británii. Mezi nimi našla zase dost schopných kouzelníků. Pár lekcí v sebeovládání a znovu objevili, že bytí upírem není jen o myšlení tesáky.

Když kromě blesků začaly rvát pevnost na kusy i rakety opatřené kouzlem přesnosti, s uspokojením se usmívala. Ledový most už téměř dosahoval k ostrovu. Kdyby měla srdce, nejspíš by jí dychtivostí začalo bít rychleji. Tolik stovek let zavřená a trýzněná ve tmě, kterou ani upír neprohlédne! Nebo na slunci, které jí oči vypalovalo. Ta pomsta bude sladká. Jinou možnost si nepřipouštěla.

Most dosáhl ostrova.

Harry, Remus a Hermiona uhasili Živý oheň a odtáhli bystrozora blíž k lesu, co nejvíc stranou od upírů, kteří větřili nedávno prolitou krev.Nejedny rudé oči na nich z žádostí prodlely.

"Pamatujte: Jste rychlejší a silnější!" zvolala Bel'al a upíři se po mostě vrhli do útoku. V tom okamžiku se upírka ztratila Harrymu z dohledu.

"Během pár dní zorganizovala tohle," vydechl Remus. Neubránil se jakémusi podivnému druhu obdivu. "Nikdo ji tu nečekal. A už vůbec ne s mudlovskými zbraněmi."

"Jako Voldemorta v Británii," dodala zachmuřeně Hermiona.

Harry je poslouchal jen tak napůl. Nehodlal tady sedět a čekat, jak dopadne bitva o pevnost. Musejí co nejdřív dostat Severuse ven a utéct - nechat upír a dhampiry, ať si vyřeší staré účty bez nich. Ne že by Bel'al nevěřil.

Ne, nevěřil. Byl si jistý, že jestli vyhraje, najde si způsob, jak překrouti svůj slib směrem, který jí samotné bude vyhovovat.

Zvonečky v jeho mysli utichly.

Severus se probral. Harrymu se téměř zastavilo srdce.

Severusi?!

Harryho hlas Severuse zastihl jen krok od rozlámaných okovů. Nestihl ani odpovědět. Zalila ho smršť Harryho úlevy a nadšení. A taky obrazy vybuchující a hořící pevnosti.

Harry, klid. Nech mě myslet, bránil se nepřítomně.

Musíš ven. Rychle. Ať se upíři a ten hajzl pobijí navzájem a my vypadneme! naléhal Harry.

My? Kde jsi? zděsil se muž.

Na pobřeží. Je se mnou Herm a Remus. Přišli jsme pro tebe. A potkali jsme tu Bel'al a ta čirou náhodou právě rozebírá tu pevnost na kousky, podal mu mladík shrnující vysvětlení celé situace.

Ani se nehni! Musím ještě něco zařídit, přikázal mu Severus.

Severusi, kašli na to. Vrať se. Harryho myšlenkami prosvítaly opravdové obavy. Severus nerozhodně udělal další krok. Rozum mu říkal, že mladík má pravdu. Měl by co nejdřív vypadnout. I kdyby Bel'al přivedla všechny upíry světa, ani tak by neměla jisté vítězství. A naopak, když vyhrají, také to není záruka, že on dokáže poté pevnost opustit.

Jenže něco mu nedovolilo odejít. Musel něco najít a zničit.

Co musíš najít? Severusi, chováš se divně!

Asi ano. Matně si vzpomněl na tu neskutečnou mentální sílu, kterou si na něm upírka už jednou vyzkoušela. Ale to je nesmysl. Pamatoval by si to. Změnil se v krkavce a vylétl rozbitým oknem z věže.

Venku zuřila bouře. Poryv větru jím smýkl a málem rozbil křehké ptačí tělo nárazem o zeď věže. Ty věže měla pevnost jen čtyři. Jednu už rozervaly blesky, ze druhé vylétl. Zbývaly dvě na prozkoumání. Na nádvoří, na ledovém mostě, všude, kam dohlédl, zuřily prudké boje. Upíři měli přesilu a moment překvapení na své straně. Přesto jim nedával příliš šancí. Tady sídlila bojová elita jeho rodu.

Harry už měl všeho po krk. Pořád jen samé "Zůstaň tam, Harry! Nedělej tohle, Harry! Je to nebezpečné, Harry!"

"K čertu s ním!" zařval vztekle, až Hermiona nadskočila.

"Co se-?! Harry! Počkej!" vykřikl Remus. Mladík na něj nedbal. Rozběhl se přímo do bitevní vřavy. Remus neviděl jinou možnost. Vytáhl lahvičku Severusova lektvaru.

"Hermiono, až se proměním, tak... Prostě mi vlezeš na záda a budeš se sakra pevně držet. Teď se prosím nekoukej," řekl dívce. Ta jen polkla. Jízda na vlkodlakovi? To jako vážně? Zakryla si oči. Jenže zvuku lámaných kostí a bolestným výkřikům neunikla. 

Obrovský vlk se oklepal a zavyl. Dívka mu nervózně vylezla na hřbet a pevně se chytila srsti. Potřebovala to. Asi po hlavě spadla do nějaké jiné reality. Její mozek nějak nestíhal dohnat fakt, že se to opravdu děje. Vlkodlak se odrazil a mohutným skokem vyrazil vpřed. Dohnat Harryho totiž nebylo zase tak snadné. Ne že by dokázal běžet tak rychle jako Snape, ale rozhodně rychleji než lidé.

Harryho ignorovali upíři i dhampiři. Jedněm to zakázala královna, druzí z něj cítili povědomý pach vlastního rodu a nejsilnější tabu ze všech. Nikdy nevztáhnout ruku na Spřízněného. Remus už působil daleko nápadněji. Přece jen, vlkodlak s jezdcem by vzbudil moře pozornosti všude. Hermiona se neubránila vyjeknutí, když vlk najednou uskočil stranou, švihem se přetočil a strašlivým úderem tlapou rozerval rameno menšímu vlkodlakovi, který chtěl původně skokem sundat dívku. Hermiona se téměř z Náměsíčníka svezla.

Vlkodlaci na sebe výhružně vrčeli. Jen ta chvíle klidu jí umožnila vydrápat se zpět. Takhle to nejde! Neudržela by ani hůlku v ruce! Harry se jim  ztratil z dohledu jako pára nad hrncem. Hermiona vykřikla, napůl frustrací, napůl překvapením, protože Náměsíčník se bez očividného odrazu najednou vymrštil. Menší bestie chtěla uhnout, ale nebyla dost rychlá. Dívka jen dokázala pevně sevřít vlčí srst a ještě pevněji semknout víčka.

Z nebe se svezl blesk a uhodil do jedné ze dvou stojících věží. Zaduněl ohlušující hrom a modrobílý zášleh se odrazil doprostřed nádvoří. Severus až v morku kostí ucítil, jak se kolem kamene zavlnila ochranná magie. Slétl k zemi a přeměnil se. Jen téměř neslyšný zvuk došlápnutí jej přiměl otočit se. Naproti němu stál přihrbený mladík v mudlovské vojenské uniformě a očividně se připravoval skočit.

V té chvíli mu došlo něco, na co si měl vzpomenout hned.

Neměl hůlku.

Upír skočil. Severus udělal jediné, co stihl. Šel k zemi. Netvorovy drápy mu jako žhavé nože přejely po zádech. Naštěstí jen povrchové zranění.

"Táhni!" uslyšel ke své hrůze Harryho zavřeštění. Vymrštil se na nohy a snažil se dostat mezi tu zelenookou chodící sebevraždu a upíra. Rudooký se však zastavil, jako když utne. Vztekle zasyčel, ale couvnul. Tmu prozářila malá jiskra, která mu narazila do zad. Tvor zavřeštěl a vznítil se.

Do Severuse se zezadu téměř zaryly Harryho paže.

"Jdeme. Domů," zavrčel mladík.

"Musím do téhle věže," opáčil nesmlouvavě Severus.

"Je lépe střežená než Azkaban," ozvalo se ze tmy. Ze směru, odkud přilétlo kouzlo, které zpopelnilo upíra, se vynořil Soren. Severuse bodlo u srdce. Hlavně uvědoměním, že stále nemá hůlku.

"Ale," uculil se široce dhampir a neváhal ukázat tesáky, "Našel jsem slabinu. Nezírej na mě a jdeme, je tu už dost horko," zmizel úsměv jako mávnutím kouzelného proutku. Jen tak mimochodem vyslal další kouzlo, které prozářilo noc nemrtvou pochodní.

"Nechceš mi něco vysvětlit?" procedil mezi sevřenými zuby Severus.

"Ani ne, pohni kostrou," opáčil Soren a prostě se svižně vydal podél zdi. Muž se pohnul, aby ho neztratil z dohledu. Harry mu šel těsně za zády.

"Asi nemá cenu vyhnat tě do bezpečí, že?" pronesl Severus k Harrymu velice sžíravě.

"Ani omylem. Jsi větší magnet na potíže než já," drze opáčil mladík.

Soren se sklonil a holýma rukama vyrval ze zdi odpadní mříž. Mrštně proklouzl malým otvorem dovnitř. Severus ho následoval už jen podle té logiky, že kdyby mu z nějakého důvodu chtěl Soren ublížit, nedělal by to tak složitě.

"Opatrně. Je to zhruba pětimetrová hloubka," varoval Harryho.

"To mám jako skočit?" polkl mladík, když Severus zmizel v černočerné hlubině. Z díry to táhlo hnilobou.

"To zvládneš. Moc na to nemysli a skoč," ujistil ho muž. "Chytím tě."

Harry polkl, zavřel oči a skočil. Nic tam dole neviděl. Srdce měl až v krku a když mužské paže zbrzdily jeho pád, neubránil se tlumenému vyjeknutí.

Najednou se nad nimi ozvalo zvířecí zavrčení. Severus Harrym prudce smýkl. Podle tlumeného dopadu a dívčího výkřiku něco dopadlo na místo, kde ještě před chvílí stáli.

"Ne!" stihl skoro zařvat, než Soren vypálil smrtící kletbu.

"Lupine, ty idiote! Kde jsi vzal ten lektvar?!" zasyčel Severus. Vlčí pohrdlivé odfrknutí znělo velmi lidsky.

"P-profesore?" ozvala se otřesená Hermiona.

"Slečno Grangerová, držte se té chlupaté potvory, ať se děje, co se děje. Harry, ty se budeš držet mě. Ještě někdo přibude na mejdan?" odsekával Snape tiše ale s pořádnou dávkou jedovatosti.

"Pst," ozval se Soren. "Jdeme," zašeptal. "Jsme u základů věže. V létě se tady opravovala kanalizace. Vlastně se tady nový kanalizační systém vytvářel. Takže i z téhle věže Vigo odstranil část strážných kouzel. Tady pod zemí se snad dokážeme prokousat dovnitř."

"Proč oba tak spěcháte do té věže?" ozval se tlumeně Harry. Odpovědí mu bylo jen ticho.

"Čekám na odpověď," přešel do mentálního útoku.

"Nejsem si jistý," pokrčil rameny Severus. Harry ten pohyb cítil, protože muž ho pevně držel za předloktí. Harry už měl toho mlžení dost. Lehce zaryl do Severusova vědomí, jak se to naučil, zatímco byl muž mimo.

Severus sebou trhnul. Okamžitě se stál do sebe a přerušil jejich spojení.

"Tohle. Už. Nikdy. Nedělej," ochladl jeho hlas na mrazivou úroveň. Harrymu se sevřel žaludek. Uvědomil si, že překročil hranici, kterou nejspíš překročit neměl.

"Promiň," odpověděl tiše.

"Už to neudělám, slibuju. Ale když jsi byl mimo, dokázal jsem tě takhle najít. Taky jsem našel Removi ten lektvar," vyslal k Severusovi myšlenky a doufal, že je muž alespoň uslyší. Severus se opravdu pootevřel, ale jeho mysl naplňovalo opravdové rozčilení.

"Pane Pottere, mysl je chrámem každého člověka. Uznávám takovéto využití našeho spojení v případě nouze, nicméně jste si mohl všimnout, že já respektuji vaše právo na soukromí. Alespoň tak, jak nám to spojení umožňuje. Rád bych, abyste respektoval to samé."

Harry by byl raději, kdyby na něj muž křičel tak nejsnapeovštěji, jak to umí. Ten tón byl strašný. Najednou si připadal neskutečně mizerně. A navíc to vykání! Nezmohl se na jasnou odpověď. Raději se stáhl jak nejvíc do sebe dokázal. Navíc to nebylo fér. Šel sem za Severusem, protože ho chtěl zachránit a skončí tak, že dostane vynadáno za to, že chce vědět, o co jde.

Soren zastavil a pozvedl hůlku.

"Okamžik pravdy," pronesl optimisticky. Špička hůlky začala žhnout jako řeřavý uhlík. V tom matném světle toho Harry neviděl. Když dhampir přiložil hůlku ke zdi, kámen se začal tavit.

"Tak tohle bylo vážně jednoduché," pronesl Soren téměř zklamaně, když prořezal malý průlez do útrob věže.

Protáhli se dovnitř.