Skryté cesty 26

Další spisovatelská krize snad překonána...  nebojte, já ty Sryté cesty dopíšu! Prostě jo! Já chci taky vědět, jak to dopadne! :D Každopádně se omlouvám za prodlevu. Kapitola je krátká, ale od té příští se to zase rozjede, muhaha :D

Velmi mě potěší, když věnujete svou přízeň i FB stánkám mého blogu :) Rychlejší komunikace, nejrychlejší novinky :)

Severus se vznášel ve snu. Připadal si natolik bdělý, jak se pod vlivem Cottidiany dalo. Což znamenalo, že se nedokázal soustředit dost na to, aby navázal kontakt s Harrym. Hloupé, mělo by to jít přece samo. Myšlenky se mu líně převalovaly hlavou. Květ líbezně zářil a kolem něj něžně cinkaly zvonečky. Cítil, že Harry je v bezpečí. Že je blízko. To stačilo.

Dokud se neozvala detonace, která otřásla celým sídlem a shodila květinu na zem. Květináč vzácné rostlinky se roztříštil o kamennou podlahu. Černé oči pomalu, ospale přicházely k sobě. Ze světa kolem něj se vytrácelo světlo a teplo. A zvonečky. Viděl jen záplavu rudých vlasů a jasně zelené oči.

Lily?

To jméno mu vyplulo v mysli. Ale zároveň se zarazil. Lily přece už nebyla.

Nebo ano? Stála před ním, tak jemná jako kdysi. Usmívala se na něj. Natáhla dlaň. Její dotek studil, když jej pohladila po tváři. Zvláštní vždycky předtím se mu zdála tak horká, jako každý člověk.

„Potřebuju pomoct. Jde po mně. Už zase.

Pomoz mi,“ šeptala naléhavě. Její hlas jím otřásl. Nezněl správně. Ne... Ty oči však tvrdily něco jiného.

„Jak?“ zachraptěl.

„Snaží se mi ublížit. I Harrymu. Zastav ho!“ naléhala na něj.

„Nedovolím to,“ pronikly do Severusova hlasu temnější tóny.

„Jsi moje poslední šance. Zachraň mě. Bílá smrt má v tomhle hradě ukrytý svůj život v diamantové rakvi. Někde nahoře, ve věžích. Vezmi mu ten život. Znič ho!“ Lilyin hlas přešel téměř do sykotu.

Pak si Severus uvědomoval už jen to, že jej žena před ním pevně bere za hlavu a přitahuje ji k vlastnímu hrdlu.

Probral se na chladné podlaze. Nevěděl, jak se dostal ze zajetí Cottidiany, ale jeho okovy byly rozlámané, květináč roztříštěný na podlaze a jemu třeštila hlava. Pevností duněly výbuchy. Vzduchem se nesl pach střelného prachu a krve. Lidské, nelidské i upíří. Neměl však čas přemítat nad souvislostmi. Musel něco udělat. Najít něco ve věžích.

Zničit to.

***

Sirius v přestrojení zíral na deset bystrozorů, kteří před ním stáli.

"Co prosím?" nevěřil svým uším.

"Mluvíme za převážnou část Bradavic, pane Pottere. A Bradavice - to je momentálně to samé jako Británie," sdělil mu důležitě Parker. Siriovi se začernalo před očima hněvem. Ten nabubřelý tón mu připomněl Popletala. Vlastně jakéhokoliv politika. Zaťal pěsti.

"O tom bychom se mohli bavit, až zjistíme, jak je na tom zbytek země," přinutil se ke zdvořilému tónu.

"Dle našeho názoru nemá smysl otálet," naléhal Parker.

"Země je v troskách pánové. Místo toho planého tlachání buďte raději užiteční při uklízení Voldemortova svinčíku," ozvalo se za Siriovými zády sžíravě. Nadskočil a šokovaně se otočil. Zíral do tváře Severuse Snapea.

Tohle je ten kontakt? mihlo mu hlavou.

"Se smrtijedy bude krátký proces," zavrčel Moody, který stál trochu stranou. Rychle, velmi rychle tasil hůlku. Snape byl však o zlomek vteřiny rychlejší.

"Nemáte důkaz, Pošuku," odsekl temně falešný Snape.

"Jeden by se našel hned na tvém levém předloktí," opáčil Moody.

"Myslíš tady?" sklonil Snape nonšalatně hůlku a teatrálně si vyhrnul rukáv. Moody zbrunátněl.

"To je podvod! Maskování!" zaječel a jeho vlastní oko se šíleně zalesklo.

"Znamení zla se nedá skrýt. Kdo jiný to ví lépe, než vy?" ušklíbl se Severus. Sirius s úlevou zaznamenal, že si jejich hloučku a zvýšených hlasů nejen všimla celá Velká síň, ale hlavně Minerva.

"Co se tu děje?" zpražila je všechny pohledem a zvlášť Moodyho. Měl stále tasenou hůlku, která se však neuroticky chvěla.

"Už vím! Ty nejsi Snape! Jsi podvodník! Nastrčená loutka! Jednoduchý test nám rychle ukáže, že sis vzal mnoholičný lektvar!" ječel Alastor. V Siriovi zatrnulo. Protože tentokrát se Moody trefil. Možná ne s mnoholičným lektvarem, ale s tím podvodníkem ano.

"Alatastore Moody!" zahřímala Minerva. "Okamžitě skloň hůlku, nebo nebudeš na tomto hradě dál vítaný!" Všichni v síni sebou trhli pod vlivem síly, který zazněl v hlase nové ředitelky Bradavic. Žena se narovnala do své plné výšky.

"Severus Snape patří mezi hrdiny této války a mimo jiné je to zástupce ředitele Bradavické školy čar a kouzel. Když urážíš jeho, urážíš školu a tím místo, které ti a spoustě dalších poskytnulo útočiště!"odsekávala ledově. Ač se to nezdálo možné, Moody zrudnul v obličeji ještě víc.

"Je to zasranej smrtijed!" zařval.

"Byl zproštěn podezření! Bez něj by z tebe byl už jen prach," setřela ho Minerva. "Rozejděte se. Toto je půda školy, místo učení a vědění. Tady řešit politiku nebudete a ne dokud je Harry mým studentem!" dokončila rozzlobeně.

"Je důležité rozhodnout, co bude dál!" ohradil se dotčeně Dawlish.

"Já vám to řeknu naprosto přesně, Davide Dawlishi. Dál čeká spousta lidí na to, že jim někdo pomůže obnovit zničené domovy a zajistí jim bezpečí před zbylými mrtvými, upíry a smrtijedy. Pak je možná začne zajímat něco jiného. To je vaše bystrozorská práce!"

Dawlish chtěl odporovat, ale nejprve se ohlédl, aby se ujistil, že není sám. Nebyl. Stál u něj ještě Parker. Takže byli sami dva. Zaskřípal zuby, probodl ředitelku pohledem a beze slova odešel.

"Harry, pojď se mnou, prosím," změnil se najednou Snapeův tón v o dost příjemnější. "Minervo, omluv nás, musíme něco vyřešit," věnoval ředitelce něco velmi blízkého úsměvu. Žena se jen usmála a opustila je vstříc svým vlastním povinnostem. Bradavice se to ráno probudily do čilého shonu. Ti, na které čekali domovy a možná stále i rodina, opouštěli hrad. Ti, kteří už se neměli kam vrátit, se pustili do prozatím neorganizovaných oprav hradu. Každý podle svých schopností a dovedností.

"Až po tobě," pokynul nastrčený Snape Siriovi.

"Kdo jsi?" procedil mezi zuby, sotva se dostali z doslechu ostatních. Snape se ušklíbl. Jiný výraz pro to Sirius odmítl použít, protože nikdy neviděl ten ksicht, že by se usmál.

„To nepotřebuješ vědět. Jem tady kvůli tvému bezpečí,“ pronesl.

„Takže to ty mi budeš říkat, co mám dělat?“ odsekl ledově Sirius. Myslel přitom na to, že musí jednat slušně, šlo přece o Harryho.

„Ne. S někým si mě pleteš. Toje spojka se ještě neobjevila?“ zamračil se falešný Snape.

„Nevím, koho tím myslíš. Měl jsem za to, že jsi to ty,“ rozhodil rukama Black.

„Sakra,“ ujelo Snapeovi. „Zůstaň tady, ani se nehni, rozumíš? Půjdu obhlédnout pozemky. Tohle smrdí,“ zasykl lektvarista. Vzápětí Sirius nadskočil, když se bez varování změnil v obrovitého pantera. To mělo sakra daleko do Snapeovy ptračí podoby! Kočka podrážděně švihla ocasem a vybledla. Prostě se ztratila.

„Jsi tady?“ zavolal Sirius tiše a zmateně. Nikde se nic ani nehnulo. Ten tvor prostě zmizel jako pára!

Harry, do čeho ses to namočil? Pomyslel si mladíkův kmotr s velkými obavami.

***

Harry, Remus a Hermiona stáli v lese s přemisťovacími souřadnicemi. Bylo to skvělé, opravdu velká pomoc. Plánovali trasu.

"Pamatuju si přemisťovací trasu z Anglie přes Německo až do Švédska. Dál jsem nikdy nebyl,“ přiznal Remus. „A bude to dost náročné. Na takovou dálku se používají přenášedla.“

„Vždyť udělat nějaké přenášedlo není tak složité,“ namítla Hermiona.

„Není,“ souhlasil Remus. „Jenže nevíme, kam přesně nás ty souřadnice dovedou. Přenášedlo můžeš využít jen v otevřených prostorách. Jestli ty souřadnice vedou do budovy, prohodilo by nás to zdí.“

„Aha,“ zamumlala Hermiona. „Nějak jsem na to zapomněla.“

„Tak se přemístíme do Švédska, ale kam pak?“ nakopl Harry malý klacík. Ty neustálé zvonky ho začínaly vytáčet. Pořád je slyšel tak jemně, že si skoro myslel, že mu jen zvoní v uších. Celá jejich akce se mu začínala jevit krajně nepromyšlená. Zuby nehty se držel, aby skryl frustraci. Nemohl tam přece Severuse jen tak nechat!

„Odtamtud už bych nás měl dokázat přemístit až na cílové souřadnice,“ chlácholil ho Remus.

„Dobře,“ kývl Harry. „Tak jdeme na věc.“

Přemisťování na takovou dálku bylo odporné! Harry obsah žaludku udržel, Hermiona ne. A to je čekaly čtyři další přemisťovací body, než vůbec dorazí do Švédska. Remus jí ohleduplně poskytnul osvěžující kouzlo. Dívka jen zasténala, když jí vlkodlak položil dlaň na rameno kvůli dalšímu přemístění.

V severské zemi si museli dát pauzu. Nejen Hermiona, ale i Harry měl zdravě zelenou barvu.

„Tohle bylo odporný,“ zaúpěl. Remus se snažil jejich nevolnost zmírnit léčivým kouzlem, ale pomohlo to jen trošku. Asistované přemístění mělo prostě svoje nedostatky. Slunce se už naklánělo nad obzor. Než se dali dohromady, rozebírali další postup.

„Myslíš, že by nám dali souřadnice do pasti?“ navrhla znepokojeně Hermiona. Představa pevnosti plné upírů – ať už si říkají, jak chtějí – v ní zvedala vlnu tak černého vzteku, jaký nikdy dřív nepoznala.

„Je to jediné, co máme,“ pokrčil rameny Potter.

„Je ještě jedna možnost,“ nadhodil zamyšleně Remus. „Tady ve Švédsku je skvělá kouzelnická knihovna a je veřejná. Jsou tam seznamy několika přemisťovacích bodů do většiny kouzelnických zemí světa. Zabere nám to trochu času, ale podle těchhle souřadnic se dá odhadnout přibližné místo, kde se náš cíl nachází.“ Harrymu se rozzářily oči.

„Takže se můžeme opatrně přiblížit, místo abychom tam jen tak naslepo vpadli!“ zajásal.

„Budeme tam jako pěst na oko,“ nenechala se jeho náladou strhnout Hermiona. „Ona sice říkala, že tam zapadneme, ale víš snad, jak to v takové pevnosti chodí, Harry?“ Mladík se na chvíli zamyslel.

„Pomocné práce by měli dělat lidé. A pro lidi je potřeba zajistit jídlo a vodu. Bude tam prádelna a kuchyně. Vlkodlaci jsou v sídlech... ubytovaní a trénovaní stranou, protože i dhampiry dráždí jejich pach,“ zalovil v Severusových názorech.

„Takže počkáme a zjistíme, jestli z pevnosti někdo vychází. Pak se rozhodneme, co a jak,“ navrhnul Remus. Neušla mu Harryho rozpačitá odmlka. Upřímně doufal, že nebude nutné, aby se infiltroval do cizí „smečky“. To by nedopadlo dobře. I kdyb bylo na místě sebevíc vlkodlaků, členové smečky se vždycky navzájem znali.

Teď je však čekala knihovna. To pomyšlení rozhodně alespoň trochu spravilo Hermioninu náladu. Nevydržela dlouho. Nedušli ani deset kroků, než se kolem nich ozvalo mnohonásobné prásknutí.

Obklopil je kruh kouzelníků a varovně napřaženými hůlkami. Ty červené bystrozorské hábity byly snad v každém státě stejné. Tihle měli pouze navíc zlatou hvězdu našitou na rameni. To na věci však nic neměnilo. Remus ztuhl a střelil vyděšeým pohledem po Harrym. Jeho i Hermionu to napadlo zároveň.

Je možné, že Británie vydala na Siria mezinárodní zatykač?!

Slunce se dotklo obzoru.