Dotkni se mého srdce 19

Poslední kapitola před menší pauzou :)

Harry potil krev a slzy. Výcvik, který ho Brumbál donutil absolvovat byl tvrdší, než cokoliv, co kdy podstoupil. Ředitelovi podmínky byly tvrdé, přísné a nesmlouvavé. Pokud chtěl bojovat s Voldemortem, musel splnit několik velkých a spoustu malých věcí. Musel zpátky obdržet svoji duši. Hotovo. Musel úspěšně složit závěrečné zkoušky pro ukončení šestého ročníku. Hotovo. Musel nastoupit k výcviku, který za normálních okolností podstupovali jen speciální bystrozorské jednotky. Hotovo. Teď ho jen ještě musel přežít. Byl jeho součástí již měsíc a čekaly ho další dva. A to byla jen jeho základní část. Normálně by se k takovému výcviku nedostal dřív, než by absolvoval sedmý ročník a OVCE, které ho opravňovaly ucházet se o místo bystrozora, spolu s dalšími testy, determinujícími, jestli se hodí pro práci ve speciálních jednotkách. Válka však změnila mnohá pravidla a pro něj to platilo dvojnásob. Musel být buď lepší než Voldemort nebo zemřít. Hodlal být lepší. A tak se učil. Kouzla, která Bradavice neučily své studenty, protože byla příliš účelná. Techniky a vědomosti, které z nich činily lovce místo kořisti. Podstupoval tvrdou fyzickou i mentální přípravu. Neměl se zlomit, ať už na něj nepřítel použije cokoliv. Jeho tělo, ani jeho mysl. Svaly, které Harry ztratil v průběhu roku se rychle vracely a ještě sílily. Magie se stávala jeho druhým dechem a jeho mysl rychleji a rychleji zpracovávala informace a strategie boje, které je den co den jejich instruktoři nutili využívat ve cvičných kombatech. V konečném důsledku to totiž nebylo ani tolik bravurní užití magie, co zajistí jejich přežití za nepřátelskou linií, jako bravurní užití jejich mozku. Úspěchy, kterých dosahoval, však neměnily nic na skutečnosti, že nyní ležel na chladné zemi, natažený jak široký a dlouhý a měl dojem, že každým okamžikem chcípne. Nedokázal si představit, že běžný bystrozorský výcvik netrvá tři měsíce, ale tři roky. Vedle něj se těžce svalil jeden z jeho sparing partnerů.

„Harry, nevím jak ty, ale já se asi nedotáhnu ani ke dveřím, natož do svého pokoje,“ zaúpěl Jeremy Eagleton. Byl o dva roky starší než Harry. Na rozdíl od něj už dokončil školu a byl plnohodnotně přijat na oddělení bystrozorů, předtím, než vypukla válka a on se, tak jako všichni tady rozhodl bojovat proti Pánovi zla vším, co mohl a dokázal nabídnout. Všechny je pojilo podobné přesvědčení. V tréninkové skupině jich bylo asi dvacet. Harry z nich byl nejmladší a nevzbudil příliš valné nadšení, navzdory svému slavnému jménu, ani očekáváním, která se k němu vázala. Spíše naopak. Nahlíželi na něj jako na přítěž. Dokud neposlal jednoho z nejlepších mužů ve skupině k zemi. Byla to spíš shoda náhody a štěstí, ale na tom nezáleželo. Od té doby si pomalu ale jistě získával místo ve skupině. Jeho spolubojovníci ho po prvním měsíci brali jako sobě rovného.

„Jo, vím, o čem mluvíš, Jeremy. Ale já se do pokoje doplazit musím. Nejlépe dřív, než pro mě přijdou Ron s Hermionou.“ Jeremy se uchechtl.

„Chápu. Dneska to bude velká sláva co? Upřímně, párty mám rád, ale dneska ti to nezávidím. Každopádně všechno nejlepší, Harry. Vítej mezi dospělými.“ Další z Brumbálových podmínek bude dnešním večerem splněna. Nabytí plnoletosti. Dnešní noc Harry oslaví svých sedmnáct let.

„Díky,“ poděkoval a se zaúpěním se vyhrabal na nohy.

„Tak po víkendu,“ rozloučil se a opustil místnost. Jako dva stíny se k němu připojili dva muži.

„Tedde, Marku,“ pozdravil je ne zcela nadšeně Harry. Jeho osobní stráž. Další z Brumbálových podmínek. Pokud měl opustit zdi bradavického hradu musel být doprovázen. Naštěstí tak nečinil často. Připadal si vždycky jako idiot. Ti muži měli lepší věci na práci, než mu dělat chůvu. Jim to však očividně nevadilo. Rozverně mezi sebou vtipkovali a vypadali neustále v dobré náladě. Tedd Walsh a Mark Gallagher. Byli to vcelku vazouni. Oba dva svalnatí, lehce opálení, s krátkým vojenským sestřihem, hnědovlasí, věk kolem třicítky. Chodili v tmavém mundůru, který byl vlastní lidem, kteří se běžně dostávali do terénu. Žádné hábity, které se nešikovně zachytily o každou větvičku. Jen kalhoty, trika s dlouhým rukávem, svetry, pokud bylo potřeba, vesty a vysoké, šněrovací boty s tlustou a pevnou podrážkou. Kolem pravého stehna měli připevněné pouzdro, z kterého čouhala rukojeť hůlky. Harry dostane podobnou sadu vybavení, pokud přežije ve výcviku alespoň dva měsíce.

„Nazdar, Harry. Tak jaký byl výcvik?“ zašklebil se na něj Tedd. Nebelvírovi bylo jasné, že jeho očím neuniklo, že se sotva vleče.

„Nic, s čím bych si neporadil, Tedde,“ zašklebil se na něj na oplátku. Mark se zasmál.

„My o tobě nepochybujeme, slyšeli jsme nějaký šťavnatý drby, prý máš vyřídilku.“ Harry v odpověď pokrčil rameny. Lidi toho nakecají.

„Čeká mě ještě spousta práce,“ řekl místo toho a změnil téma.

„Něco novýho na vaší straně?“ Muži pro něj byli výborným zdrojem informací. Harry rychle pochopil, že jsou stejně dobří kouzelníci jako jsou velké drbny.

„Ale znáš to, grilovali jsme jako obvykle. Před pár dny nám došla čerstvá várka. Nic zajímavýho.“ Ti dva trávili většinu času ve Výslechovně, kde se zabývali – jak jinak – výslechem zajatců. Grilování znamenalo, že někoho vyslýchali. Čerstvá várka znamenala přísun nových zajatců. Nic zajímavýho znamenalo, že to byly malý bezvýznamný ryby, od kterých se toho moc nedozvěděli. Harry přikývl.

„Takže jste se zase dobrovolně přihlásili jako můj eskort, abyste měli o čem novým drbat.“

„No, pane Pottere? Za co nás máte!“ nafoukl se na oko šokovaně a uraženě Tedd.

„Tady přestává všechno! My poctiví strážci pořádku, bychom nikdy neopustili svá stanoviště jen… abychom měli o čem drbat!“ přizvukoval dramaticky Mark.

„V klidu hoši, tady nejste na jevišti ani před svým nadřízeným,“ uchechtl se už tentokrát nebelvír.

„Je mi jasné, že si chcete jen nacpat břicha jídlem paní Weasleyové.“  Na to jen oba dva pokrčili rameny.

„Nikdo nedělá lepší žvanec, než Molly.“

„Prokoukl nás, Marku.“

„Jo, prokoukl, Tedde. Vždycky nás prokoukne.“ Harry se zasmál. Blbci.

Pozvolna kráčeli chodbami hradu, přizpůsobující se Harryho těžké, trhané chůzi. Po cestě k jeho pokojům potkali jen pár lidí, kteří si spěchali za svým. Takové teď byly Bradavice. Plné spěchajících, vážných, dospělých tváří. Nebelvír se sem přesunul na začátku prázdnin, kdy Bradavice zavřely brány studentům a otevřely se členům Fénixova řádu, bystrozorům, jednotkám lékouzelníků, lektvaristů a kadetům – lidem, kteří se různými způsoby trénovali na boj proti Pánovi Zla a jeho přisluhovačům. Nejednalo se pouze o speciální druh tréninků, kterými procházel Harry. Trénovali se tu v různých disciplínách všichni, kteří chtěli pomoci. Jistě, nejvíce skupin se zde trénovalo v umění boje. Pak se tu však trénovali noví ošetřovatelé, pomocní lektvaristé, ti, jež neměli potřebné nadání nebo odvahu vyplňovali administrativní pozice. Fungovali jako spojky, vyřizovali nutné formality, zajišťovali zásoby. Bradavice nabízeli místo a možnost každému, kdo chtěl přispět svým dílem.

Od pozítří pak měli zdi hradu opět zaplnit studenti a k nim bylo nyní potřeba více pomocného personálu. Brumbál nehodlal uzavřít brány těm, kteří potřebovali jeho ochranu a nejvíce ji potřebovali právě děti. Očekávalo se, že se jich do Bradavic vrátí tak zhruba polovina. Nejprořídlejší bude zmijozelská kolej, z důvodu, který byl očividný. Děti Zmijozelu povětšinou nepatřili mezi jejich spojence a po ukončení ročníku je jejich rodiče stahovali k sobě a některé rovnou do služeb Pána Zla. Další děti budou chybět, protože jejich rodiče věřili, že je ochrání lépe než škola, která se přeměnila na vojenskou základnu. Mnohé rodiny prchaly do zahraničí. Mnohé se skrývaly. Stejně tak se ale mnohé postavily na odpor. Povětšinou jejich děti, děti rodin, které se rozhodly bojovat, zítra znovu vstoupí do bezpečí bradavických zdí, spolu s dětmi, které v průběhu posledních měsíců ztratily rodiče, kteří by je mohli ochránit. Až na menší změny měla jejich výuka probíhat co možná nejklidněji a v zajetých kolejích. Výjimky byly povoleny od čtvrtých ročníků výše. Tito studenti se mohli zapojit jako dobrovolníci do různých programů. Spíše pro to, aby od nich byl klid a předešlo se bláznivinám a ohrožení na životech, než, že by jejich účast na čemkoliv byla nutná. Užitečná jistě, ale ne nutná. Sedmé ročníky však představovaly problém. Jak velký, ukážou následující měsíce. Studenti sedmých ročníků byli již dle zákona plnoletými kouzelníky. A tak si mohli, stejně jako Harry, vyžádat svou přímou účast ve válce. Nebelvír věděl, že Brumbál chystá všelijaké kličky a úskoky pro to, aby se jeho případ příliš neopakoval. Nechtěl, aby se děti, kterými pro něj jeho studenti byli, účastnili hrůz války, pokud to nebude nezbytně nutné. Harryho by rád vyřadil ze hry také. Ale jeho jediného vyřadit nemohl. Ne, pokud chtěl konec této války. Harry věděl, že ho chce. Stejně jako on. Stejně jako všichni.

Harry se rychle osprchoval a ošetřil namožené a místy potlučené a pohmožděné tělo léčivými mastmi. Začaly účinkovat okamžitě a jeho tělem se rychle šířilo teplo a blažené uvolnění. Sledoval se v zrcadle, zatímco se oblékal. Dostal se do formy. Jeho tělo se opět mohlo pyšnit zdravou dávkou svalů, které se rýsovaly den ode dne zřetelněji. Všímal si také, že někteří jeho spolubojovníci po něm začínají mlsně pokukovat. Necelý rok zpátky by ho to nadchlo a neostýchal by se toho využít. Nyní jim jejich zájem nedokázal oplatit. Pohrával si s tou myšlenkou, ale kdysi ta hra bývala plná vzrušení, kdežto nyní se v něm při té představě nic nepohnulo. Připadal si chladný a vyhaslý. Což znamenalo, že je ve svých sedmnácti letech zralý na psychoterapeuta. Harry ho však v zásadě nepotřeboval na to, aby si sám diagnostikoval hlavní příčiny. Naposledy když s někým nadšeně a bez zábran šoustal, skončil v první fázi v kostce ledu a na cucky. Ve druhé fázi skončil odkopnutý a sám a ještě se z toho měl podle ostatních radovat. Severus Snape prostě uměl rozdávat rány. Nebelvír se mu snažil nic nevyčítat. Bylo jeho právo s ním co nejrychleji to bude možné skoncovat, sbalit si kufry a vypadnout. Nic je k sobě nevázalo. Byli v podstatě dva cizí lidé, příležitostně v té samé posteli, a v Severusově případě se to dělo proti jeho vůli. Harry si však myslel, že tehdy v době rituálu, ten poslední den, co se viděli a co spolu prožili, se mezi nimi vytvořilo něco víc, nějaké pouto nebo alespoň jeho náznak. Snape ho rychle vyvedl z omylu. Zatraceně! Zamávalo to s ním víc, než si byl ochotný připustit. Nenáviděl toho chlapa. Nenáviděl ho za to, že mu jeho chování nemohl vyčítat. Nenáviděl ho za to, že k němu necítil víc, než povinnost a vinu. Nenáviděl ho za to, že ačkoliv činil všechno proti tomu, Harry propadl jeho kouzlu. Nenáviděl sebe za to, že podlehl a zamiloval se do jediného člověka, kterého nikdy v životě nemůže mít. Jeho svět nikdy nebyl chladnějším a zákeřnějším místem. 

***

„Harry, drahoušku, konečně jsi tady! Oh, Marku, Tedde, jak milé od vás, to jste nemuseli! Hermiono, zlatíčko! Rone, běž svolat bratry, jsou nahoře! Jaká byla cesta?“ vítala je hned ve dveřích Molly Weasleyová a červenala se jako mladá dívka, když od dvojice bystrozorů obdržela pugét růží. Nebelvír se rozhlédl po Doupěti a okamžitě ho zaplavil hřejivý a přívětivý pocit, který z toho místa sálal. Srdce se mu roztlouklo, jako pokaždé, když pohlédl na rodinné hodiny a ručička s jeho jménem se přesunula na políčko s nápisem „Doma“.

Weasleyovi trvali na oslavě jeho narozenin. Dostavil se také Remus s Nymfadorou. Paní Weasleyová nachystala spoustu jídla a Fred s Georgem se starali o zábavu svými vtípky. Všichni jedli, pili a neskutečně se bavili. Pak přišel čas přání a předávání dárků. Nebelvír toho snad nikdy nedostal na své narozeniny tolik. Knihu s pokročilými obrannými a útočnými kouzly, dárkovou sadu lektvarů na namožené svaly, odpočinek a únavu, obří dort ve tvaru zlatonky (naštěstí jim neuletěl), chechtavý prášek, Hermiona mu opatřila několik párů kontaktních čoček, ošetřených protiopotřebovávacím kouzlem. Jako poslední mu Molly s Arthurem předali podlouhlé dřevěné pouzdro. Nemusel se ani ptát, čí byla hůlka, která v něm spočívala. Přejel po ní prstem a cítil, jak reaguje na jeho dotek jemným chvěním. Přijímala Harryho jako svého pána. Byl její předchozí majitelce tolik podobný.

„Tohle, tohle si nemůžu vzít,“ stáhl Harry ruku zpět a natáhl ruce s dřevěným boxem zpět k manželům Weasleyovým. Ti si od něho však svůj dar zpět nevzali.

„Můžeš, Harry, to víš, že můžeš. Hodně jsi pro naši dceru znamenal. Její magie nyní proudí v tvých žilách, chtěla by, abys dostal její hůlku. Záložní hůlka se ti bude vždycky hodit, prosím, přijmi to, Harry.“ Nebelvír se na ně dlouho díval a pak se rozhlédl po ostatních. Vypadalo to, že tuto myšlenku všichni podporují. Sjel pohledem k tmavé tisové hůlce s elegantní spirálovitou rukojetí. Uchopil ji do levé ruky a švihl. Z hůlky vystřelilo jako blesk hejno netopýrů a každý z nich proletěl a zmizel v hrudi jednoho z přítomných poté, co ho obkroužil od hlavy až k patě takovou rychlostí, že za sebou zanechal roj jisker. Harry ucítil dotek na tváří, jako by ho někdo něžně políbil a v levém uchu uslyšel hlas, který nápadně připomínal hlas Ginny Weasleyové. Navždy, šeptal a když vzápětí jeden z netopýru zmizel v jeho hrudi, tělem se mu rozlil záchvěv vzrušeného očekávání. Ostatní zřejmě zažívali něco podobného, jak Harry mohl usoudit z jejich překvapených, šokovaných, nevěřícných, nechápavých nebo dojatých tváří. Molly Weasleyové stékala po tváři jedna velká slza a Arthur Weasley svou ženu pevně svíral s hlavou zabořenou v jejích vlasech. Harry věnoval hůlce poslední pohled, než ji schoval do záhybu svého hábitu ke své vlastní hůlce. Usmál se. Záložní hůlka? Hůlka Ginny Weasleyová nikdy nebyla souzena k tomu být záložní.

„Přijímám váš dar a děkuji za něj. Za všechny vaše dary.“

***

Severus stál před branami bradavického hradu, nepohnut vločkami, které se hustě snášely ze zimní oblohy. Bylo ironické vracet se sem v den, který v jeho vzpomínkách nebyl nic jiného než černá díra plná utrpení a který ho odsud nakonec vyštval. Zimní slunovrat. Připočteno, že nesl zprávy, které nikoho nepotěší, tenhle den nemohl být lepší. Za poslední měsíce strávil většinu času hluboko za nepřátelskými liniemi a sledoval pohyby nepřátelských jednotek. Životnost špehů byla nízká a šílenější práce už snad byla jen sloužit ve speciálních jednotkách. Je potřeba vykonat něco tak nebezpečného, až je to téměř nemožné? Pošlete speciální jednotku. Speciální jednotku cvoků. Bylo zbytečné poukazovat na fakt, že jsou jednotky tvořeny převážně nebelvíry. Severus se nebezpečným střetům co možná vyhýbal. Oni se jim řítili vstříc. Demence. Sem tam narazil v rámci průzkumu na jejich týmy a párkrát měl možnost je vidět v akci. Jejich sehranost, schopnosti ani úspěchy ho však neohromovali. Jejich životnost byla stejně krátká, jako životnost špehů. Jediným rozdílem bylo, že zatímco špeh umíral sám, oni byli vyhlazováni v celých skupinách. Situací, v kterých ani ti nejlepší neměli šanci, totiž postupujícími týdny přibývalo. Nepřátelé byli v přesile. Válka se nevyvíjela v jejich prospěch.

Až donedávna. Zdálo se, že něco vcelku nedávno posunulo ručičky vah. Mírně, téměř nepatrně, ale stačilo to. Táborem nepřátel se šířil neklid. Něco poslední dobou ohrožovalo jejich dojem naprosté převahy a nezpochybnitelného vítězství. Pro spojence nyní operovala skupina, která byla nebezpečnější a schopnější než jiné a svými akcemi způsobovala chaos a vztek v nepřátelských řadách. Severus o nově vzniklé skupině mnoho nevěděl, krom toho, že jejich tváře halí bláznivě pomalované masky. Informace o nich neopouštěly stěny hradu. Ti, kdo něco byť jen tušili byli vázáni přísahou mlčení. Byla to opatření až fascinující svou přísností a detailností, Brumbál se očividně ze všech sil snažit ochránit husu, která začala snášet zlatá vejce. Nebylo pochyb, že se jednalo o jednu ze speciálních jednotek. Operovali však způsobem, který byl i Severus neochotně nucen obdivovat. Nehnali se vpřed jako splašení koně, kteří mají místo mozku jen kouli plnou adrenalinu. Všechno naopak napovídalo tomu, že každý jejich krok je promyšleným dílem génia. Byli tiší, nenápadní a smrtelní. Při většině jejich operacích si jich nepřátele nevšimli, dokud nebylo po všem a pokud si jich všimli, nezůstali naživu tak dlouho, aby o nich mohli někomu podat informace. Nebrali zajatce. Skupina likvidovala malé nepřátelské tábory a z velkých kradla vlastní zajaté Smrtijedům rovnou pod nosem. Zachránili desítky lidí, kteří v táborech čekali na výslech, mučení a smrt. Dost zásadním způsobem se tak podíleli na snížení informovanosti protivníka. A to byl jeden z důvodů, proč byl Severus tady. V Bradavicích se nacházel špeh a tentokrát ne jen tak ledajaký. Někdo nepřátelské straně dávkoval informace, které byly dostupné jen těm nejvyšším. Těm, kteří seděli ve Válečné radě.

K ředitelově pracovně zvolil trasu, díky které se vyhnul většině lidí. Neměl zájem o jejich zírání a nějaký dobrácký hlupák by se ho snad snažil zastavit na kus řeči. Hlavní důvod však ležel jinde, ačkoliv by si ho Severus nikdy nepřiznal. Jeho podvědomí však vědělo svoje. Někde na tomhle hradě se pohyboval člověk, na kterého se snažil nemyslet a za žádnou cenu se o něj nezajímat už půl roku. Zvolením nefrekventované trasy snižoval pravděpodobnost, že do něho narazí za nejbližším rohem. Brumbál ho očekával, proto se příliš nezdržoval a napůl ztracený v myšlenkách a informacích, které je třeba předat vyjel po točitých schodech nahoru, zaklepal a vstoupil. První, koho si všiml a kdo ho naplno vrátil do přítomnosti však nebyl Brumbál. Harry Potter stál pár metrů od něj a zíral na něho jako by uviděl přízrak. Porcelánový hrneček, který držel v rukou mu vyklouzl a jako ve zpomaleném záběru začal padat, aby se vzápětí nezpomaleně a velmi hlasitě roztříštil o kamennou podlahu. Nebelvír sebou při tom zvuku škubl a strhnul pohled na roztříštěný porcelán.

„O-Omlouvám se, hned to uklidím“ vyjekl a sklonil se ke střepům, aby se vzápětí řízl do prstu a bolestivě ucukl.

„Nic se neděje, Harry. Ustup, ať se ještě víc neporaníš, Severusi, ošetři ho, prosím“ zaševelil Albus a mávl hůlkou. Střepy okamžitě zmizely.

„Pottere, ukažte ruce. Vážně musíte být takové nemehlo?“ zavrčel Snape a natáhl se po nebelvírových dlaních, zatímco jeho mozek se snažil rychle zpracovat paniku, která ho ovládla. Neviděl ho půl roku. Půl roku, u Merlina! A teď najednou stál před ním jako by vyrostl ze země. Měl co dělat, aby ho nesjížděl pohledem od hlavy až k patě. Najednou toužil po informacích, které si měsíce odpíral. Změnil se. Jeho kůže už nebyla tak bledá, nabral na váze, vlasy měl hodně zastřižené. Některé věci se však nezměnily. Harryho ruce se mu v těch jeho chvěly. Proč se musel vždycky chvět pod jeho dotekem? Pro Severuse to bylo jako ledová sprcha. Rychle zahojil malou ranku na Potterově prstu a pustil ho. Zelené oči ho při práci netečně pozorovaly. Šokovaný a překvapený výraz z nich zmizel a nyní neprozrazovaly vůbec nic. 

„Díky,“ řekl neutrálně a obrátil se k Brumbálovi.

„Když mě teď omluvíte,“ pravil škrobeně a po Albusově kývnutí se na patě obrátil a prkenně vykráčel z místnosti. Severus, který už stihl setřídit myšlenky se na ředitele zamračil.

„Proč jste to udělal?“

„Udělal co, Severusi?“ optal se nechápavě stařec. Snapeova čelist se napjala, jak pevně stiskl zuby.

„Nehrajte si se mnou, věděl jste, že jsem tady. Čekal jste na mě a mezitím vás napadlo pozvat Pottera na čaj?“ Brumbál na něj pohlédl zpod půlměsícových brýlí a usmál se.

„A víš, že tak nějak to bylo?“ přitakal vesele. Snape téměř zavrčel jako zvíře. Zatracenej stařík! O co mu šlo u všech rohatých tentokrát?

„Teď, Severusi, co kdyby ses posadil a řekl mi, co je nového? Čaj?“

***

Harryho mysl byla ve stavu absolutního chaosu. Nečekal to. Už dávno přestal čekat na to, že se Severus objeví. Vůbec to nečekal. Trhaně dýchal. Připadal si jako by měl panický záchvat. Přestaň se třást. Přestaň se třást, ty idiote! Byl to jenom Snape. Jenom Snape. Několik měsíců přemýšlel nad tím, jak se bude chovat až se setkají a co mu řekne. Ale pak došel k závěru, že Snape se mu bude stejně už navěky vyhýbat, a tak se přes to prostě musí přenést a jít dál. Měl dojem, že se mu to i vcelku dařilo. Dokud ho dneska neuviděl. U Merlina. Zhroutil se na kolena a opřel si hlavu o chladnou zeď, v nepoužívané učebně, do které zapadl krátce poté, co vypochodoval z ředitelny. Zasmál se. V jeho smíchu však nebyla ani špetka veselí. Nepřenesl se přes něj. Stačilo ho jenom vidět, aby se to všechno vrátilo. Jeho vzpomínky, pocity, emoce. Všechno se v něm sevřelo. Chtělo se mu brečet, vztekle řvát a hystericky se smát zároveň. Proč se tu musel dneska objevit? Proč ho musel potkat? Poté, co si konečně začal dávat život do pořádku? Proč?! Vůbec se nezměnil. Byl to pořád on, tak jak jsi ho pamatoval. Oči, které mu viděly až do duše. Rty, které se roztahovaly v úsměvu tak vzácně, že když to udělaly, už nikdy jste z nich nedokázali spustit pohled. Severusovy ruce s dlouhými štíhlými prsty. Harry miloval jeho jemné a zručné ruce. Přestaň! Doprdele… Byl v tom až po uši. Jeho city k jeho bývalému profesorovi lektvarů hraničily s posedlostí, která se stupňovala s každým chladným, nezúčastněným pohledem, kterým ho Severus počastoval. Musí se uklidnit. Musí to dostat pod kontrolu. Protože, pro Severuse Snapea byl nikdo. Harrymu to poslední měsíce bylo jedno. Nyní však bylo jasné, že si to celou dobu jen nalhával. Chtěl ho. Chtěl ho tak moc až to bolelo. Chtěl, aby se na něj podíval a on v jeho očích uviděl něco víc než chladnou neúčast. Chtěl jeho respekt, jeho obdiv, jeho lásku. Chtěl všechno a věděl, že to nedostane. Přivádělo ho to k šílenství. Proč jsi se vracel, Severusi Snape? Harry udeřil pěstí do stěny. Po tváři mu stekla slza. A pak se uzavřel do sebe a násilně si naordinoval absolutní klid. Utřel si tváře, vytáhl hůlku a mávnutím nechal zmizet oděrky na své ruce, která se potkala se zdí. Vstal. Zvládne to. Koneckonců náplní jeho práce bylo zvládat nezvladatelné. Nenechá se tím vyvést z rovnováhy. Byl si jistý, že Severus tu nezůstane, ať už byl důvod jeho návštěvy jakýkoliv. Pár dní se mu zvládne vyhýbat a ve chvíli, kdy opustí Bradavice vrátí se do svých zajetých kolejí. Bude dál dělat, že je mu Severus Snape totálně ukradený. Bude to předstírat tak dlouho, dokud se z toho nestane pravda a on nebude mít konečně klid. Anebo prostě zajde na slovíčko s Voldemortem a nechá si prorazit hrudník a vytrhnout srdce z hrudi. Proč ho to nenapadlo dřív?

Ani jeden z jeho plánu se neukázal jako proveditelný. Severus Snape se stal jeho prokletím. Nejenom, že na hradě zůstával, ale jako schopného lektvaristu ho ihned zapřáhlo do práce zdravotnické oddělení. V Bradavicích totiž řádilo nachlazení, chřipka a další zimní nemoci a denně se spotřebovávaly kvanta lektvarů, takže jich byl rychle nedostatek. Zdravotnické oddělení tak zažívalo silný přetlak a potřebovalo všechny volné ruce. Harry byl jedním z nedobrovolných dobrovolníků, kteří byli oddělení přiděleni k ruce. Nedošlo mu v plném rozsahu, co to znamená, že bude pomáhat lektvaristům, dokud nestál Snapeovi tváří v tvář. Z hrdla se mu téměř vydralo zaúpění. Co to má znamenat? I Severus vypadal, že je vyvedený z míry.

„Pottere. Nečekal jsem, že pošlou vás.“

„Zřejmě jsem zlobil a zasloužím školní trest?“ zašklebil se kysele Harry. Zmijozel po něm hodil zamyšleným pohledem. Přemýšlel, jestli to bylo mířeno na něj, nebo na to, že Harryho práce bude spočívat v krájení přísad a drhnutí kotlíků.

„Mám za to, že jste tu dobrovolně?“ napůl konstatoval napůl se tázal zmijozel. Nebelvír si povzdechl. Jak se to vezme. Dobrovolně se zrovna nepřihlásil, ale rozuměl tomu, že zdravotní oddělení opravdu potřebuju každou pomocnou ruku, jestli mají být všichni do Vánoc fit.

„S čím mám začít?“ zeptal se místo odpovědi. Ať už to mám hlavně z krku! Severus mu pokynul k pracovní desce, kde ho čekali krunýřovci.

„Podrtit,“ instruoval stručně Snape a vrátil se očima ke své práci. Pak však na Harryho pohlédl znova a chvíli si ho měřil pohledem.

„To byste mohl zvládnout,“ pronesl nakonec a vrátil se k tvorbě lektvaru, který právě změnil barvu z brčálově zelené na vyblitě hnědou. Harry stiskl zuby a neřekl nic. Někde vzadu v hlavě se o život hlásily vzpomínky obsahující školní tresty, které byl v průběhu studia nucen se Snapem trávit. Jediný rozdíl byl v tom, že ho neurazil v první, ale až v páté větě, kterou vypustil z úst. Veselý Vánoce, Harry.

Jejich práce probíhala mlčky. Zmijozel ho jednou za čas zkontroloval pohledem a jinak se věnoval vlastní práci. Potíž nastala, když se Harry dostal od drcení krunýřovců ke krájení kořenů macatky šťavnaté.

„Pottere,“ zavrčel po chvíli zmijozel rozčileně, „máte ty kořeny nakrájet, ne zmasakrovat.“ Harry se na něj nezúčastněně podíval.

„Není to jedno?“ Přes zmijozelovu tvář se přehnal šokovaně podrážděný výraz.

„Samozřejmě, že to není jedno! To jste stihl zapomenout všechno, co jsem vás v lektvarech naučil? Všechno zde má svůj postup, pane Pottere! Ty kořeny budou s takovou nepoužitelné! Dejte to sem!“ Přešel k němu Severus a vzal mu z prstů nůž. Postavil se vedle něj a nakrájel několik kořenů.

„Takhle! Je vám to jasné, nebo to potřebujete ještě jednou a pomalu zopakovat?“ zeptal se Snape a do jeho tónu se vetřela jízlivost. Harry zaskřípal zuby.

„Zvládnu to, vraťte se k práci.“ Začal opatrně krájet kořeny rostliny a v duchu si opakoval, že zde jde o lidské životy. Snape však neodcházel.

„Lepší,“ konstatoval místo toho, přesto se netvářil spokojeně.

„Krájejte s větším citem!“ pobízel ho a povzdechl si, když to stále nebylo tak, jak si představoval. Stoupl si za Harryho a překryl jeho ruce vlastními, aby je sevřel a vedl. Harry na vteřinu ztuhl, aby vzápětí celý zvláčněl, když mu do nosu pronikla Severusova vůně. Jak měl tomuhle vzdorovat? Dech se mu zrychlil a nohy mu povolily. Opřel se o Snapea. Jeho hruď se nabízela. Vydechl a zavřel oči. Chtěl takhle zůstat.

„Pottere, co je vám?“ ozval se starostlivý hlas a nebelvír ucítil na čele lektvaristovu chladnou dlaň.  

„Zatraceně! Úplně hoříte.“ Harry překvapeně otevřel oči. Tak to bylo ono? Proto se cítil tak slabý? Ne, kvůli zmijozelově přítomnosti, ale protože měl horečku? Býval nemocný tak vzácně, že ho to ani nenapadlo.

„Jsem v pořádku,“ odporoval.

„To určitě! Lehnete si, okamžitě!“ Harryho veškeré protesty byly všechny rychle utnuty, zatímco ho Severus tlačil nesmlouvavě k pohovce, která se objevila v rohu místnosti. Jinak bylo v místnosti jen laboratorní vybavení. Uložil nebelvíra jako dítě. Když ho přikrýval dekou až pod bradu Harry se na něj jen zmateně díval. Nerozuměl tomu muži. Jak na něj mohl být v jednu chvíli až hrubý, aby ho vzápětí zahrnul pozorností?

„Budete odpočívat, dokud nedovařím tuhle várku lektvarů, rozumíte? Nechci vás vidět byť jen vystrčit nohu zpod téhle deky. První hotový lektvar je váš. Do té doby si nepřeji, abyste se jakkoliv namáhal. Je to jasné, pane Pottere?“ pravil rázně a znovu mu položil ruku na čelo se starostlivým pohledem v očích.

„Jasné,“ odpověděl Harry téměř šeptem. V ústech měl sucho. To už však Snape držel v rukou sklenici s vodou a podával mu ji. Nebelvír se málem rozbrečel. Proč Snape rozuměl všem jeho potřebám, až na jednu?

***

Severus se plně a ostražitě soustředil na každou maličkost. Lektvary proti chřipce, horečce a nachlazení byl schopný vařit i poslepu, ale ve chvíli, kdy mělo být cokoliv z toho co připravoval určeno, pro toho potížistu, který ležel právě teď vzadu v místnosti na pohovce, nedokázal se uvolnit a zautomatizovat své počínání jako jindy. Všechno muselo být perfektní. Lepší než perfektní. Přidá mu tam pár ingrediencí navíc. Na vyčerpání, klidný spánek, rychlejší regeneraci, u Merlina, uklidni se. Chtěl jeho několikaměsíční nezájem vynahradit jedním lektvarem. Potterova přítomnost působila, že jeho mysl se dostávala do okamžitého rozkladu. Když byl pryč, nedovolil si na něj myslet, zatlačil ho na nejhlubší dno své mysli. Stačilo ho však jen zahlédnout v Brumbálově kanceláři a Harry Potter si prorazil cestu na povrch. Jeho mysl ho byla plná. Nedokázal to zastavit. V jeho hrudi se rozpínala temná prázdnotou zející díra, s Potterovým vlastnoručním podpisem. Díra, o které jeho mysl měsíce tvrdila, že neexistuje. Vyčerpávalo ho to. Vyčerpávalo ho tomu vzdorovat. Ale neměl na vybranou. Alespoň jeden z nich musel držet rozum v hrsti. Nebyl slepý, Potter se možná naučil lépe ovládat, ale jeho oči byly v nestřežených chvílích stále jako otevřená kniha. Harry Potter byl navenek stejně rozervaný jako on byl uvnitř. Podvolit se tomu však znamenalo prohrát. Celý rok s nimi krutě zamával. Voldemort si s nimi pohrál jako s loutkami a to zanechalo hluboké jizvy. K jejich zacelení však nepotřebovali jeden druhého. Potřebovali čas. Čas, aby si uvědomili, že to, co spolu prožili, ať už dobrovolně nebo ne byl jeden velký omyl a stejně tak pocity, které v průběhu celé té situace vznikly. Byla to jedná velká lež. Jen ji oba ještě musí prozřít. Nikdy pro sebe nebyli určeni. Nikdy. Severus Snape hodlal zajistit, aby to Harry pochopil. Dřív, než je to oba zničí.

 Dovařil lektvar a ihned ho nadávkoval do připravených lahviček. Jeden flakónek s dvojitou dávkou vzal a otočil se k pohovce.

„Pottere, váš lektvar,“ oznámil, když došel až k nebelvírovi, ale ten mu neodpověděl. Zatímco Severus vařil lektvar, Harry usnul. Snape ho mlčky pozoroval. Sjížděl po jemných konturách jeho obličeje a přemýšlel, jak dlouho bude ještě trvat jeho utrpení. Nejraději by se okamžitě spakoval a vypadl. Brumbál ho však nutil zůstat do nového roku, kdy se k prvnímu lednu sejde Válečná rada. S povzdechem se sklonil ke spícímu mladíkovi. Měl by ho probudit? Vypadal tak spokojeně, když spal. Severus odložil lahvičku s lektvarem na malý stoleček, který stál v čele pohovky a položil, jak už ten den několikrát svoji ruku na Harryho čelo. Poté mu však ruka sklouzla a sjela mu po tváři, zatímco mu odhrnovala černé vlasy. Jeho mysl na chvíli vypojila a jeho zrádné srdce mu neřeklo, co se chystá udělat, dokud nebylo pozdě. Lehce přitiskl svoje ústa na Harryho a něžně ho políbil. Jeho měkké sladké rty vydaly v odpověď povzdech, který mobilizoval všechna nervová zakončení ve zmijozelově těle.

„Severusi,“ zamumlaly opuštěné rty a v hustých nebelvírových řasách se zatřpytily slzy. Harry se však neprobral. Snape si s otevřeně zoufalým výrazem prohrábl vlasy. Proč se sem vracel? Už dávno měl opustit hrad. Tohle nebylo místo pro něho. Ne, s Harrym Potterem v jeho zdech. Prudce se obrátil od spícího mladíka a pobral všechny hotové lektvary. Musí je doručit na ošetřovnu. Musí jít. Musí… Musí dostat věci pod kontrolu. Kvapně opustil místnost.