Dotkni se mého srdce 18

Trochu později než obvykle, ale je to tu! 18+!

Harry strnule seděl na své posteli ve svém pokoji na Grimmauldově náměstí a hleděl do prázdna. Po chvíli vstal a pomalým krokem obešel celý svůj pokoj a pak ho obešel znova v opačném směru. Přešel ke skříni a oblékl si svetr a poté hábit. Poté si hábit opět sundal, abys si mohl sundat svetr, který vrátil do skříně. Znovu si oblékl hábit a posadil se zpátky na postel. Přejel pohledem svůj pokoj. Byla v něm vlastně jen postel, skříň, jeho kufry z Bradavic a Hedvičina klec. Nic jiného nepotřeboval ani na víc nebyl zvyklý. Brzy tenhle pokoj opustí. Zhruba za týden Bradavice uzavřou své brány studentům a stane se z nich hlavní sídlo odporu proti Pánovi Zla, který o sobě před pár dny dal opět vědět v podobě brutálního masového útoku na desítky „nečistých“ rodin. Harry měl vzápětí ostrou hádku s Brumbálem. Starý muž ho chtěl nadále chránit a chovat v bavlně jako poklad. Nebelvír však chtěl bojovat a ten den poprvé a zcela vědomě zatlačil Albuse Brumbála do kouta. Donutil ho vyslovit podmínky, po jejichž splnění se bude moci plnohodnotně zapojit do boje proti Pánovi Zla. Nutno dodat, že jich dostal celý list. Prvním krokem v jejich splnění byl tento den. Den, na který se Harry chystal již více než měsíc. Den letního slunovratu.

Rituál se měl odehrát v pečlivě vybraných, ukrytých a zabezpečených prostorech. Malý srub u kraje lesa uprostřed ničeho byl vybrán speciálně pro tento účel. Neměl se odehrát na žádné základně, jelikož o něm mělo vědět co nejméně lidí. Celá situace podléhala utajení. Srub sestával pouze z jedné velké místnosti a malé koupelny. Velká místnost byla vybavená světlým měkkým kobercem, po kterém byl téměř hřích chodit jinak než bosý. Dominantu tvořila velká postel se saténovým rudým povlečením, která stála u stěny naproti dveřím. Jinak už byla v místnosti jen červená pohovka a dvě křesílka stojící proti sobě, mezi sebou malý oválný, skleněný stolek. Ve velkém krbu plápolal oheň a všude byly květiny. Slunečnice. Kolem postele, na stole, na oknech, na krbové římse. A taky svíčky. Nevypadalo to jako místo, kde by se měl odehrát starý magický rituál. Vypadalo to jako místo, kde se scházejí milenci ke svým schůzkám. Chyběli jen plátky růží a dobré víno. Místo toho stála na stole láhev ohnivé whiskey a dvě po okraj naplněné skleničky.

Lupin stál ve dveřích místnosti a kontroloval poslední detaily. Alkohol byl jeho záchranný kruh dvojici, která měla přijít v následujících několika minutách. Pravděpodobně ho budou potřebovat. Nevěděl, kdo víc, jestli Harry nebo Snape. Celý srub budou mít za chvíli jen pro sebe, zatímco on spolu s dalšími třemi lidmi – Kingsleym, Nymfadorou a bojovou lékouzelnící Amy Allardovou, která byla v jejich týmu, pokud by se něco ošklivě zvrtlo – bude hlídat venkovní pozemky. Byl rád, že náklonost Nymfadory k Harrymu neustoupila ani po incidentu ve Voldemortově sídle. Tehdy strávila několik dní na ošetřovně s neskutečným bolehlavem. Harry se mu za to doteď nepřestal omlouvat. Jako by to byla jeho vina. Přitom byl sám oběť. Lupin nedokázal slovy vyjádřit žal, který cítil vůči mladému nebelvírovi. Kdyby byl Sirius ještě naživu, zabil by Severuse, za to, co udělal. Jenomže nebyl Snape také jenom oběť? U soudu se choval jako největší zločinec. Převzal na sebe veškerou vinu a v očích ostatních si provydíral cestu ke svobodě. Remus však měl možnost se zmijozelem strávit poslední měsíc hodně času při přípravě rituálu. Původně s úmyslem na něj dohlédnout. Úplně mu nedůvěřoval, stejně jako ostatní. Navíc v něm silně rezonovaly vlastní pocity ohledně toho, co se stalo mezi ním a Harrym. Pozoroval a větřil, čekal na sebemenší známku toho, že se Snape pokusí něco sabotovat, z něčeho se vyvléknout nebo dokonce utéct. Nic z toho se však nestalo. Naopak. Severus vykonával svou práci s precizností jemu vlastní. Žádný detail neunikl jeho oku a všechno stejně několikrát překontroloval, i když věděl, že je to bezchybné. Jednoho dne tak strašlivě Remuse seřval, kvůli špatnému výběru materiálu pro výrobu postele, která v sobě měla nenápadně vyryty magické runy, až vlkodlak pak celý den kmital a nosil Snapeovi vše, cokoliv si řekl, jako pes míček svému pánovi. Od té doby o něm již nepochyboval. Snape pro něj navíc i přes jeho nedůvěru a odsouzení dál nezištně vařil vlkodlačí lektvar. Bylo to gesto, které pro Remuse Lupina znamenalo mnohé.

„Je všechno v pořádku, lásko?“ ozvalo se zvenku. Remus se otočil a vyšel na malou verandu před srubem.

„Ano, mělo by být,“ usmál se v odpovědi na ženu, kterou miloval. Ta na něho rošťácky mrkla.

„To je dobře, protože už jsou tady.“

***

Harry seděl strnule v rudém křesílku a zíral na muže před sebou. Snape seděl na pohovce proti němu v rukou skleničku whiskey, kterou pomalu a s naprostým klidem upíjel, zatímco nebelvírovi oplácel jeho pohled. Mladík nevěděl, co má dělat. Snažil se si to předem naplánovat, prostě sebere všechnu odvahu, ať už to bude bolet nebude, ať už to bude skvělý nebo příšerný, skočí na to a bude to mít rychle za sebou. Jestli nedokáže tohle, pak už nic. Jenže nyní seděli ve srubu, který vypadal jako šmajchlkabinet! A Harry nebyl schopný se pohnout. Proč otěže nepřevezme Snape? Je starší! U Merlina, do čeho se to dostal. Tohle nezvládne.

„Neměli… neměli bychom nějak začít, profesore?“ pronesl váhavě a nepatrně se u toho zajíknul. Vážně? Teď se z něho stane stydlivý panic?

„Jsem připraven, kdykoliv jste připraven vy, pane Pottere,“ odpověděl mu na to klidně Severus a pozvedl obočí jakoby v němé šokované otázce, jestli z toho snad nakonec nebelvír nechce v poslední chvíli vycouvat. To teda rozhodně ne! Harry zaryl ruce do opěradel svého křesla. Musí se nějak donutit k pohybu.

„Jasně,“ odpověděl a natáhl se po svojí skleničce, kterou vzápětí na jeden jediný zátah vypil. Byla to velká sklenička. Rozkašlal se. Severus se na něj stále díval a Harry čekal, kdy ho za to vypeskuje. Máte v úmyslu skončit úplně na mol, pane Pottere? K jeho překvapení, však Snape po chvíli udělal to samé. Hodil do sebe obsah již zpola prázdné skleničky a nalil si další. Pozvedl k Harrymu láhev v němé nabídce a nebelvír přistrčením své skleničky přijal. Snape možná nakonec nebyl tak stoický klidný jako se mu jevil. To Harrymu vrátilo poslušnost do noh. Zvedl se a začal přecházet po místnosti sem a tam. Skleničku v ruce. Tentokrát z ní už jen upíjel. Uběhly další minuty. Musí začít! Obrátil se ke zmijozelovi a pomalu, bojující o každý krok vpřed došel až k němu, zatímco dopil skleničku a položil ji na stůl. Tiše cinkla. Srdce mu bušilo jako splašené. Snape ho nutil udělat první krok. Má ho tedy mít. Ledabyle zapnutý hábit mu sklouzl z ramen a přistál u Severusových nohou. Zmijozel stále sedící na pohovce k němu zvedl pohled. Měl jeho plnou pozornost. Harry se k němu naklonil a jemně mu odebral nedopitou skleničku z ruky. Dopil ji za něj. Odložil ji na stůl ke své skleničce. Ruka se mu chvěla.

„Buďte něžný,“ zašeptal, než se sklonil k Severusovi a políbil ho na rty. Čekal, že budou chladné, ale hřály. Aniž by přerušil polibek, který se pomalu a téměř líně prohluboval, objal muže jemně rukama kolem krku a nohama kolem pasu. Přitiskl se k němu a blaženě se zachvěl nad teplem, které sálalo z těla jeho profesora. Cítil, jak se napjaté tělo pod ním uvolňuje. Kolem pasu se mu omotaly dvě silné ruce, zatímco jejich polibek se proměnil v komplikovaný tanec plný horkosti. Jak mohl zapomenout na ty polibky? Najednou začal být hladový. Hladový po polibcích a horkosti těla druhého muže. Začal Severuse rychle a zdatně zbavovat oblečení. Když se jejich rty od sebe oddělily, střetl se s jeho pohledem. Ač byl jindy nečitelný a neproniknutelný jako bezměsíčná noc, nyní v něm Harry mohl číst všechno, co se zrcadlilo v jeho vlastních očích. Vina, bolest, zoufalství, strach, touha po odpuštění. Jejich první milování bylo naplněno těmito emocemi. Harry se chvěl, když ho Severus svlékal, ale naléhavými polibky ho vybízel, aby nepřestával. Když se Snape zvedl z pohovky i s Harrym, který se ho pevně držel a přenesl je oba na postel, nebelvír uzemnil Severuse pod sebou. Držel mu ruce nad hlavou a vpíjel se do černých očí, kterým jejich majitel dovolil toho dne prozradit tak moc. Líbal ho. Líbal ho a hladil po celém těle ve snaze zbavit je všech emocí, které je tížily a o kterých nedokázali mluvit. V rohu postele byla nádobka s lubrikantem a Harry vzal Severusovy prsty, aby je do ní namočil a pak ho sám navedl k otvoru, který je vzápětí lačně pohltil. Sténal a vzdychal, když ho zmijozel dráždil a připravoval. Nebelvír mezitím sám sáhl po lubrikačním gelu a vzápětí stiskl zmijozelův napůl ztopořený penis, který se pod jeho rukou rychle zcela postavil. Ještě jednou prohloubil polibek se Severusem, než navedl jeho naběhnutý úd mezi svoje půlky. Pomalu dosedl do zmijozelova klína a pak se stejně pomalu nadzvedl. Klesal a stoupal ve stále se zrychlujícím ale nijak překotném tempu. V tu chvíli neexistovalo nic, co by ho donutilo přestat. Čekal na bolest, která mohla přijít, ale nepřišla a Harry si uvědomil, že už také nikdy nepřijde. Snape se udělal rychle. Harry rychleji. Jeho pohled se změnil. Zíral nyní na Harryho překvapeně, jako by ho viděl poprvé pořádně. Nebelvír z něho sklouzl a zmizel v koupelně. Za chvíli byl však zpátky. Oči mu zářily a na rtech mu pohrával váhavý nepatrný úsměv. Vklouzl zpátky za Severusem do postele a přitáhl ho k sobě. Čas na druhé kolo.

Ani jejich druhý sex nepozbyl jisté naléhavosti. Bylo těžké smýt jejich hříchy. Nyní převzal otěže Severus. Něžně Harryho hladil po celém těle, zatímco ho líbal způsobem, při kterém nebelvír zapomínal dýchat. Zatímco oba dva leželi na boku, přitisknutí k sobě a Severus si ho zezadu bral, Harry napůl vzdychal a napůl vzlykal rozkoší do Severusových v práci neustávajících úst. Jeho ruka v nebelvírově rozkroku také dělala svoje. Ve chvíli, kdy se oba udělali pocítili poprvé lehký záchvěv. Ve stejné chvíli jako Snape cítil, jak něco uniká z jeho těla, Harryho dech se krátil nad blaženým pocitem, který ho zaplavil. Jeho duše se dala do pohybu. Samou radostí Severuse prudce objal. Zmijozel se nebránil. Místo toho Harryho znovu políbil.

Třetí a poslední milování se již neodehrávalo ve jménu zažehnání negativních emocí a myšlenek. Jen ve jménu dvou těl, proplétajících se a spojujících. Ve jménu dvou myslí, které našli něco podobného míru a duší, které se chvěly blažeností. Harryho duše přešla bez problému do jeho těla a ve chvíli, kdy lékouzelníci uvolní jeho okovy i Ginnina duše dosáhne klidu. Všechno v ten okamžik bylo perfektní. Dokud to neskončilo.

Harry byl na cestě do koupelny, když se s ním svět prudce zatočil. Když jeho tělo tvrdě dopadlo na zem, on sám už to necítil. Pohltila ho temnota.

***

„Harry.“ Nebelvír se ohlédl po zvuku svého jména. Kde to byl?

„Ginny,“ vydechl. Stála tam, v záplavě bílého světla, které ho oslňovalo s něžným pohledem v očích a smutným úsměvem na rtech. Na jeho okolí v tu chvíli přestalo záležet.

„Harry,“ zopakovala a natáhla k němu ruce, které mladík uchopil.

„Budu už muset jít,“ zašeptala a po tváři jí stekla slza. Harryho nitro se sevřelo.

„Ginny! Je mi to tak líto, co se stalo! Všechno, co jsi musela podstoupit… kvůli mně!“ dívka mu položila ukazovák na rty.

„Ššš… Udělala bych to znova, Harry Pottere. Nikdy bych nezaváhala.“ Harry ji k sobě prudce přitáhl, oči ho štípaly.

„Ty moje čarodějko, proč, proč?“ zamumlal přeskakujícím hlasem, zatímco ji sevřel v pevném objetí.

„Čekají tě velké věci Harry. Slib mi, že budeš bojovat. Bojovat za nás za všechny, co padli, že to nikdy nevzdáš!“

„Nevzdám, Ginny Weasleyová. Nevzdám, dokud nedostanu posledního z nich!“ pronesl temně Harry a jeho plamenný neúprosný pohled pevně spočinul na tváři mladé dívky.

„To ti slibuji,“ dodal už tišším hlasem. Dívka přikývla a pohladila ho po tváři.

„Chtěla bych bojovat s tebou, Harry, ale nemůžu. Musím odejít. Nenechám tě však bez ochrany. Ne, když vím, že tě tam venku čeká jenom nebezpečí a nepřátelé. Je jedna jediná věc, kterou pro tebe můžu udělat.“ V odpověď se vzduch kolem Ginny začal tetelit a modře jiskřit.

„Můžu ti předat svoji moc. Svoji magii.“ Harry otevřel ústa v protestu. Chystala se pro něj snad ještě více obětovat?! Rudovláska se usmála.

„Neboj se Harry, tam kam jdu, ji nebudu potřebovat. A jednoho dne mi ji vrátíš,“ uklidňovala ho. Po tvářích jí stekla poslední velká slza.

„Miluju tě Harry, prosím pozdravuj ode mě moji rodinu, že ji také budu vždy, vždy milovat, že na ně budu pořád myslet! Sbohem, Harry“ téměř vzlykla, než k sobě nebelvíra přitáhla a své rudé rty přitiskla pevně na ty jeho. Okamžitý výbuch modrého světla ho oslnil. Cítil, jak se do něj vlévá silná magie, rezonující láskou své právoplatné majitelky. Buď silný, Harry. Donesla se k němu poslední tichá ozvěna, než ho opět pohltila tma a nově také podivná osamělá prázdnota.

***

Severus zvládal mnoho věcí. Snášel den co den pitomost a zabedněnost bradavických studentů bez toho aniž by je proklel na sto tisíckrát. Sloužil jako dvojitý agent pro Fénixův řád. Dobře to už neplatilo, ale dlouhou dobu dával svůj život všanc a stál ve Voldemortově nejužším kruhu. Dokázal zachovat klid i v těch nejtěžších situacích. Jeho nervy byly z oceli a jeho obrana neprolomitelná Až do dnes. Seděl na rudé pohovce ve srubu, který sám pomáhal zařizovat a chtěl prchnout. Potter nemohl tušit, že je ve skutečnosti pravděpodobně stejně vyděšený jako on. Na jeho obranu nikdy po něm nikdo nechtěl, aby se vyspal na povel se šestnáctiletým klukem. Klukem, kterého jeho nechtěná pozornost stála už sakra hodně. Vážně měl tohle zapotřebí? Musí se uklidnit. Všechno měl pod kontrolou. Celý ten proces. Od příprav rituálu až po jeho uskutečnění. Lektvar, který vypili před vstupem do srubu byl bezchybný. Místnost byla bezchybná. Materiály, kouzla, precizně vyvedené magické runy. Všechno měl pod kontrolou. Kdyby se něco zvrtlo, venku stáli připraveni čtyři kouzelníci. Kdyby náhodou Potterovi ublížil… Ale to se nestane. U Merlina, vliv černé magie byl pryč, nebyl jediný důvod, aby něco šlo špatně. Přesto se ani jeden z nich nehýbal. Zmijozel odmítal učinit první krok. Nechtěl, aby ho nebelvír vnímal jako hrozbu, nechtěl ho do ničeho nutit. Už nikdy v životě nechtěl na Pottera vyvíjet jakýkoliv nátlak. Už nikdy si nechtěl připadat jako zrůda. Severus bytostně vnímal Harryho strach a to ani nemusel být vycvičen na rozpoznávání i těch nepatrných emocí. Bál se ho, co věděl mohl mít mladík i trauma! A kdo by se tomu divil? Když do sebe Harry kopl whiskey, kopl ji do sebe taky. Ani ho nenapadlo si z něj utahovat. I on to viděl jako jediné možné východisko. Nejraději by se ožral na plech.

A pak se všechno změnilo. Když k němu Harry přistoupil všechno se v něm napjalo. Mohl v jeho očích číst tolik věcí. Chtěl ho ujistit, že on mu už nikdy neublíží, že pro něj nikdy nebude představovat hrozbu, že mu, u Merlina, nikdy nechtěl způsobit tolik bolesti – jakoukoliv bolest! Chtěl přiznat všechno, co ho tížilo a prosit o odpuštění. Dotek jeho rtů mu vyslal elektrizující impulz do celého těla. Ty měkké, teplé rty si pamatoval. Přitisklo se k němu křehké tělo, které se ještě zcela nevzpamatovalo z toho, co prožilo. Harry měl stále o deset kilo míň než na začátku školního roku. Severus se ho téměř bál stisknout, aby mu neublížil. Nebelvír se však nedal tak snadno zlomit a zmijozel to věděl. Harry Potter opět tento rok překonal sám sebe a vyklouzl smrti o chlup ze spárů. Snape splní svoji část dohody. Prohloubil polibek a když nebelvír tiše blaženě povzdechl pevněji ho k sobě přitiskl. Netrvalo dlouho a byl kompletně ztracený. Potter zaplňoval všechny jeho smysly. Jeho teplo, vůně, slastné vzdechy. Severus se snažil kontrolovat, ale Harry ho nenechal. Tak jak mu bylo vždycky vlastní, ho neúprosně dováděl k šílenství svou troufalostí, cílevědomostí a pohledem očí tak zelených, že by se v nich člověk mohl ztratit a už nikdy nenalézt cestu zpět.

Když bylo po všem cítil se uvolněný a volný, jako by mu ze srdce i z duše spadl obrovský balvan. Téměř opět začínal věřit ve světlé zítřky. Pak se však Harry Potter zhroutil jako domeček z karet a jeho doširoka otevřený pohled vyhasl jako sfouknutá svíčka. V tu chvíli si Severus Snape uvědomil, že jejich příběh nikdy nemůže a ani nebude mít šťastný konec. Zmijozela opět naplnila touha prchnout. A tentokrát jí nevzdoroval.

***

                      

Harry rozlepil oči do ticha všedního dne. Opatrně se posadil. Byl ve svém pokoji na Grimmauldově náměstí. Jeho ruce ani nohy již nenesly okovy. Uvědomil si, že jeho bolesti zmizely. Místo toho cítil sílu a magii, která v něm divoce proudila. Teprve nyní mu došlo, jak špatně na tom ještě nedávno byl. Teď když jeho duše byla opět kompletní a on se cítil tak dobře jako snad ještě nikdy. Díky tomu, co ztratil a zase nabyl, všechno nyní vnímal mnohem ostřeji a intenzivněji. Svou i nově nabitou magii, která mu kolovala v žilách. Duši, která ho svou opětovnou kompletností nutila spokojeně příst jako kočka. Dýchalo se mu snadněji. Pohybovalo lehčeji.

Dveře se otevřely a vstoupil Brumbál.

„Harry, chlapče! Díky Merlinovi, že už jsi se probudil!“ v jeho hlase byla znát stejnou měrou radost jako úleva.

„Jak se cítíš?“

„Já… citím se naprosto skvěle!“ Nemusel o tom Harry příliš dlouho přemýšlet.

„Jak, jak dlouho jsem tady?“ zeptal se. Sám by řekl, že si jen lehce zdřímnul, ale úleva v Brumbálově hlase naznačovala něco jiného.

„Tři dny, Harry. Dal sis pořádného šlofíka.“

„Cože? Tři dny?!“ nevěřil Harry.

„Ano, poté, co ses zhroutil na místě rituálu, přenesli jsme tě sem. Přenos duše tě zřejmě vyčerpal. Navíc nastala situace, že v tvé tělo začalo být dušemi lehce přeplněné, jestli mi rozumíš.“ Harry přikývl. Ginny.

„Tvoje tělo to nevydrželo a jako obranný mechanismus se, hmm, dalo by se říct, na pár dní vypnulo. Mezitím jsme odstranili okovy a duše slečny Weasleyové tvoje tělo samovolně opustila.“

„Já… viděl jsem Ginny. Předtím než odešla,“ zamumlal Harry. Brumbál mu položil ruku na rameno.

„A? Rozloučili jste se?“ pravil měkce. Nebelvír se na něj překvapeně podíval. Vlastně napůl čekal, že mu ředitel neuvěří. Ten jako by mu četl myšlenky se usmál.

„Lidé, kteří nás milují, dokáží mnohé Harry, i po smrti. Myslím, že není třeba to rozebírat. Ginny Weasleyová byla neskutečná mladá dívka. Milovala tě velice a udělala pro tebe mnoho.“ Harry náhle opět dojatý jen tiše přikývl.

„Chtěla… Chtěla, abych předal vzkaz její rodině. Že… že je miluje a nikdy na ně nepřestane myslet.“

„Pak bys měl tuto zprávu předat, Harry.“ Nebelvír opět přikývl.

„To není… není to všechno. Ginny mi dala svoji moc. Propůjčila mi svoji magii, dokud se k ní jednoho dne nepřipojím.“ Brumbálovy oči se nepatrně rozšířily překvapením.

„Mohu… Mohu si to ověřit, Harry?“ zeptal se. Mladík jen pokrčil rameny. Albus vytáhl hůlku, namířil ji doprostřed Harryho hrudi a zamumlal dlouhou inkantací, která byla na Harryho příliš dlouhá a složitá na to, aby ji vstřebal na první pokus. Vzápětí se nebelvír rozzářil jako vánoční stromeček a v ředitelově natažené dlani se zformovala světelná koule. Prolínaly se v ní zlatavě bílá a třpytivě modrá barva. Po pár vteřinách kouzlo vyprchalo a koule v Brumbálově dlani se rozplynula.

„Dostal jsi velký dar, Harry,“ konstatoval po chvíli Brumbál a vážně se na něj podíval zpod svých půlměsícových brýlí.

„Užívej ho moudře.“

„Nebojte se, profesore. Použiju ji přesně pro ty účely, pro které mi byla poskytnuta. Pro boj s Voldemortem,“ pravil pevně. Do hlasu se mu vloudil vyzývavý podtón. Brumbál mu však neodporoval, jen si hluboce povzdechl.

„Myslel jsem si to, Harry,“ pravil jen a posléze přikývl.

„Naše dohoda platí, chlapče. Udělej oč tě žádám a já na oplátku učiním to, co po mě žádáš ty. Vím, že tvoje zapojení do války je nevyhnutelné, ale dopřej starci ještě trochu času, Harry. Nepustím tě, dokud nebudeš připraven. Už ne.“ Nebelvírovi se na tváři usadil vzdor.

„Já budu připraven, profesore. Budu připraven a brzy.“ Starý muž si opět povzdechl a obrátil se k odchodu.

„Vím, Harry. Odpusť mi však, že se toho okamžiku bojím stejně tak, jako na něj čekám. Nechám tě nyní odpočívat, věřím, že máš maximálně pár hodin, než se sem vřítí tvoji přátelé,“ mrkl na něj. Harry si v tu chvíli uvědomil, že je ještě jedna věc, kterou chtěl vědět.

„P-profesore, počkejte. Chci se zeptat… já… chtěl jsem vědět…“ tápal nebelvír po slovech, která nenacházel. Lehce zčervenal. Brumbál mu však už poněkolikáté ten den četl myšlenky.

„Jestli se chceš zeptat na profesora Snapea, Harry, tak ti musím sdělit, že včera opustil Bradavice. Na dobu neurčitou. Víc ti nemohu sdělit. Netrap se tím a odpočívej, rituálem byly všechny vaše vazby zpřetrhány. Už vás k sobě nic neváže. Jste volní. Jste konečně volní. Oba.“