Dotkni se mého srdce 16

Předvánoční kapitola je tu. Tak jak se vám povídka prozatím líbí? Dejte mi vědět, ať z vás můžu mít radost! :) Enjoy!

Severus ještě nikdy nebyl tak znechucený sám sebou. Přežil. Opět. Měl dar vyhrabat se i z té nejčernější díry, která ho pohltila. Pokaždé o něco víc nenáviděn a obáván. Zdálo se, že tentokrát dosáhl svého vrcholu. Vyzýval v duchu ty, jež sahali po hůlkách pokaždé, když ho uviděli. Jen ať to zkusí. Nic by si nevychutnal víc, než kdyby si na někom mohl vybít vlastní frustraci. Jejich odpor a nenávist po něm sklouzávaly jako kapky vody po okenní tabulce. Nemusel se jim zpovídat. Nikdy. Ani teď. Většina z nich znala jen střípky skutečných událostí. Celou pravdu neznal nikdo ani členové a svědci tajného soudního tribunálu, který rozhodoval o jeho osudu. Jak by mohli pobrat kolosálnost toho, co se událo a jaký to mělo dopad? Albus Brumbál. Remus Lupin. Kingsley Pastorek. Alastor Moody. Amélie Bonesová. Rufus Brousek, nově zvolený ministr kouzel a Olympa Maxime. Přítomni byli také dva bystrozoři, kteří vedli Severusův výslech. Walsh a Gallagher. Ti také vynesli první dny nejvíce informací mezi své spolubojovníky. Proces byl krátký. Nemohli ho odsoudit, ačkoliv chtěli. Zmijozel využil všech svých možností, aby se z toho dostal. V rukou měl páku, kterou nebylo možno ignorovat. Život Harryho Pottera. Nabízel vrátit to, na co tak hanebně vztáhl ruku a pošpinil. Připadal si jako by jel podle Brumbálem připraveného scénáře, kam ručně dopsal svoje poznámky. Chladně, přezíravě a výsměšně vmetal soudu do tváře, že je v podstatě nedotknutelný. Téměř slyšel, jak jim skřípají zuby, jak horečně přemýšlejí nad způsoby, jak dosáhnout „spravedlnosti“ a potrestat to odporné stvoření, kterým se v jejích očích stal. Soud však nebyl poskládán z idealistů. Snad kromě Lupina. Ten však věřil Brumbálovi a následoval jeho rozhodnutí jako oddaný psík. A tak ho pustili a Severus Snape tím byl znechucen. Svět pro něj nikdy nebyl odpornějším a prohnilejším místem. Ale i on byl poslušný Brumbálův psík. Vrátil se ke svým povinnostem. Učil. Strhával body. Rozdával tresty. Špehoval. Bojoval. Chytal nepřátele a vyslýchal je. Ano, bez Severuse Snapea, byla Výslechovna jen místem plným břídilů. Nevěděli, jak správně použít lektvary, v jakém pořadí, jaké množství, v jakém odstupu. Neměli jeho lektvary. Nevyznali se v myslích svých zajatců, tak jako on. Nedokázali rozpoznat jejich obavy a strachy, nerozpoznali, kdy je potřeba zatlačit a kdy povolit. Většina z nich byla jen houf tupých brutálních goril. Když skončili s výslechem jejich zajatci upadali do vyčerpaného kómatu a vzpamatovávali se na ošetřovně celé dny. Když s nimi skončil Severus brečeli v touze říct mu toho mnohem, mnohem víc a vzpamatovávali se z toho celý život.

To byl taky asi jeden z důvodů, proč ho z jeho „spolubojovníků“ ještě nikdo neproklel. Po pár dnech nenávisti, odporu a pohrdání si vzpomněli. Vzpomněli si na strach, který kdysi cítili před každou hodinou lektvarů a noční běsy, které jejich profesor lektvarů způsoboval jejich psychicky slabším spolužákům. Postupně se mu všichni začali vyhýbat, počínaje nejslabšími. Severus si toho nevšímal. Zajel do mechanického stereotypu a nechal otěže vědomí převzít svoje temnější já. Jeho já věřící v lepší zítřky totiž bylo kompletně zdevastované a jeho mysl byla povětšinou v troskách. Zbyl jen jeho cynický pohled na svět, zásoba uštěpačných poznámek a seznam jedů, který by rád vyzkoušel na své studenty. Jeho vědomí se zaškubalo a pak bolestivě stáhlo při jakékoliv zmínce o Potterovi, a tak se informacím o něm začal po čase vyhýbat. Stačilo, že neuplynula noc, aby neanalyzoval znova a znova všechno, co se mezi nimi událo. Bylo to jako časová smyčka a on z toho pomalu začínal šílet. Navíc měl kdesi vzadu hlavy neustálý pocit jako by ho někdo sledoval a rostoucí paranoia mu ke klidu nepřidávala. Netrvalo dlouho a Harry Potter byl v jeho hlavě zatlačen tak daleko a hluboko, jak to jen hranice jeho lebky dovolovaly. Po tom, co udělal, ho musel Potter z hloubi duše nenávidět. Jen jeho nebelvírská ušlechtilost alias typická pitomost všech příslušníků této koleje mu bránila to dát otevřeně najevo a ještě se ho zastávat. Nejraději by se s ním už nikdy v životě nepotkal. Nemyslel, že se mu ještě někdy zvládne podívat do očí. Jeho křik mu zněl v uších nepřetržitě od chvíle, co se mu vrátily vzpomínky. Pokud se střetnou, uvidí v jeho tváři všechno to, co viděl ve tvářích ostatních. Nenávist. Odpor. Znechucení. Odsouzení. Strach. A on nechtěl vidět nic z toho. Severus odvedl za svůj život hodně špinavé práce pro obě strany. Negativní emoce byly jeho denním chlebem po mnoho let. Ale s tím, co udělal Potterovi se nedokázal vyrovnat. S Potterem se nedokázal vyrovnat. S tou vlnou bolesti a chladu, která se v pevnosti prohnala jeho tělem a stále ji ještě po víc jak měsíci cítil v konečcích prstů. Se způsobem, jakým si ho bral znova a znova a zanechával na jeho těle modřiny a šrámy. Zneužíval ho celé měsíce. A to, co při tom Severus cítil, bylo hluboko schované, aby to už nikdy nikdo, nejlépe ani on, nenašel. Zimní slunovrat si pamatoval pouze v děsivých útržcích a nejraději by i na to málo zapomenul. Ale jinak si pamatoval všechno. Velmi, velmi dobře a velmi, velmi živě. A tak na dně, na úplném dně jeho bytosti ležela pravda, která ho trýznila víc, než cokoliv a kterou si nikdy nechtěl připustit, ačkoliv byla již pevně zažraná do každého kousku jeho těla. Líbilo se mu to. Líbilo se mu šoustat Harryho Pottera. Tehdy mu černá magie zastírala úsudek a nutila ho nepříčetně po nebelvírovi toužit. Zmijozel by rád všechno svedl na magii. Všechno, co chtěl, všechno, co dělal, všechno, co cítil. Snažil se o to každý den, každou minutu, kdy ho neúprosně svírala vina a nutila ho bojovat o každé nadechnutí. Severus Snape ale nikdy nebyl alibista a to, co odhaloval ve svém nitru ho děsilo. Což bylo důvodem, proč jeho mysl byla v kontinuálním rozkladu. Sabotoval svůj vlastní mozek, aby nemusel vyvodit závěry. Protože jeho mysl byla neúprosná.

***

Dělo se něco, čeho se děsil již skoro dva měsíce. Harry Potter opustil Útočiště. Přesunul se na Grimmauldovo náměstí do domu svého kmotra, sídla hlavního štábu Fénixova řádu. Sídla, ve kterém se právě Severus nacházel a snažil se usilovně nemyslet, což se mu narozdíl od většiny jeho kolegů nedařilo. Brumbál s ním potřeboval něco probrat. S ním a s Potterem. S nimi oběma. Dohromady. Snape se cítil jako moucha polapená v pavoučí síti. Bez výrazu zíral z okna místnosti, vybavené pouze stolečkem, pohovkou a křesílky a čekal na ředitele a chlapce. Věděl, čeho se to bude týkat a právě proto, že věděl, uvědomoval si, že jeho setkání s nebelvírem je nevyhnutelné. Připravoval se na něj psychicky už několik týdnů. Vlastnil několik kusů Potterovi duše. Zřejmě nastal čas k její extrakci. Udělá, co bude potřeba, vrátí rychle, co nikdy nechtěl a pak se vypaří na novou základnu, která byla dostatečně daleko od … určitých lidí a dál bude pracovat ve prospěch řádu, dokud ho někdo nezabije. Tuto možnost samozřejmě Severus nikdy nevylučoval. Válka přináší oběti. Poslední měsíce však byly podivně klidné, po Pánovi Zla se slehla zem. Severus doufal, že někde zalezl do kouta a chcípl. Nereálná představa, ale lákavá.

Když vrzly dveře otočil hlavu rychleji, než si stačil vzpomenout, že chce celou dobu nezúčastněně zírat z okna jako doposud. Setkal se s pohledem očí zelenějších, než si pamatoval. Strach, který v nich četl ho sekl do útrob jako orlí spár. V pořádku. To přece čekal. Ve tváři se mu mihla nelibost, když pojmul do svého zorného pole celého mladíka. Brumbál mu řekl, že už je v pořádku! On však viděl něco jiného. Měl pleť bílou jako sníh a byl mnohem drobnější, než si jej Severus pamatoval, ztrácel se mu před očima. Z bílé tváře mu ostře vystupovaly kruhy pod očima, které ještě temněly pod záplavou havraních vlasů, které potřebovaly ostříhat. Copak vůbec nespal? U Merlina a proč byl v okovech?!

„Pane Pottere,“ pronesl v pozdravu, kterým prosáklo podráždění nad jeho stavem, stejně jako nad tím, že mladík nevypadal, že by chtěl udělat byť jen jediný krok kupředu a pořád stál mezi dveřmi s Brumbálem v zádech. Ten ho nyní velice jemně postrčil.

„Ahm, um… Snape… pane,“ opětoval Harry pozdrav, zatímco vklopýtal do místnosti.

„Výřečný jako vždy,“ neodpustil si Severus, který chtě nechtě sklouzával do svých komunikačních návyků. Protočení očí zastavil v poslední vteřině. Harry po něm jen střelil vyjeveným pohledem a posadil se do křesla, vedle něj. Naproti nim se do pohovky usadil s povzdechem Brumbál.

„Čaj?“ zeptal se a na stolku se objevila porcelánová konvice z které se kouřilo a tři hrnečky. Jeden okamžitě přistál Brumbálovi v rukou.

„Ne, díky,“ ozvali se Harry se Severusem současně. Střelili po sobě pohledem, aby se vzápětí oba podívali opačným směrem. Brumbál se usmál a pokývl hlavou.

„Kdybyste si to rozmysleli, tak se neostýchejte… Nyní proč jsme tady. Předpokládám, že máte oba dva jistou představu. Jedná se o extrakci a kompletaci Harryho duše. Blíží se čas a je na čase vás seznámit s tím, co budete muset podstoupit.“ Zdálo se to Severusovi, nebo se ředitelovi nepatrně chvěli ruce, držící šálek? Přece jen měl už svůj věk, bylo by to pochopitelné. Možná by mu měl uvařit nějaký povzbuzující lektvar. Předtím se zaměřil na Pottera, ale i ředitel vypadal, že má nejlepší dny za sebou. Potřeboval si odpočinout. Dveře do místnosti se opět otevřely. Vešel Lupin s povědomou oranžovou chlupatou dekou.

„Ah, Remusi,“ usmál se Brumbál na vlkodlaka a přerušil na chvíli svou řeč.

„Albusi, promiň mi to zdržení,“ kývl zpět na ředitele.

„Harry,“ pravil pak tiše a podal nebelvírovi deku.

„Díky, promiň,“ zamumlal nazpátek Harry a do deky se zabalil tak, že z něj čouhala jen hlava. Jeho výraz byl náhle o něco blaženější, jak si Severus mimoděk povšiml. Vzpomněl si na chlad, který přestal cítit teprve nedávno. Neklidně se ošil.

„Zpátky k věci, řediteli. Mám ještě jiné povinnosti,“ vrátil Zmijozel Albusovu pozornost zpět k tématu. Remus se za Harryho křeslo mezitím postavil jako mladíkova osobní stráž. To bylo zvláštní. Proč tu byl Lupin? Chtěl před ním ochránit Pottera? Jako by na to už nebylo pozdě.

„Jistě, zpátky k věci,“ nyní si Brumbál velmi ztěžka povzdechl.

„Chci, abyste oba věděli, že to pro mě vůbec není lehké a poslední týdny jsem hledal a pátral po jakýchkoliv jiných možnostech. Avšak marně. Jediná možnost, jak vrátit to, co bylo ztraceno, je pomocí metody, jíž to bylo způsobeno. Je nutno provést inverzní rituál,“ Albus střelil pohledem po Severusovi, protože ten byl první, komu vše zákonitě muselo vzhledem k jeho vědomostem začít docházet. Barva, která se ztrácela z jeho tváří to potvrzovala.

„Jak to myslíte,“ zasyčel. Harry přeskočil pohledem mezi ním a Brumbálem, na tváři obavy. Lupinova ruka mu pevně stiskla rameno. Severusovi oči se rozšířily překvapením. Tak proto tu byl. On to věděl. Nebyl tu jako osobní stráž, ale jako osobní útěcha.

„Myslím to tak, že budeme muset zopakovat rituál, který jste spolu provedli zimního slunovratu.“ Z Harryho křesla se v tu chvíli ozvalo vyděšené rychle utlumené zakníknutí.

„Ššš-ššš, Harry, vydrž, ještě to není celé, není to tak hrozné,“ uklidňoval Remus chlapce, který se třásl jako raněný srnec, oči vypleštěné hrůzou.

„Není to tak hrozné? Uvědomuješ si, co to plácáš, Lupine!!“ vyštěkl Severus vzteky bez sebe. Remus ho v odpověď probodl žhnoucím pohledem tak temným, že by jeden věřil, že nad nimi právě vyšel měsíc v úplňku. Překvapený Snape se na okamžik stáhl.

„Remus, má pravdu, Harry. Při tomhle rituálu se ti nic nestane. Musíš si uvědomit, že bolest, kterou jsi cítil tehdy byla hlavně z důvodu tvé štěpící se duše a jejího odchodu z tvého těla. To se nyní nestane. Naopak. Získáš ji zpátky, mělo by to mít naprosto opačný efekt. Rituál se musí odehrát o letním slunovratu, ve chvíli, kdy bude slunce stát nejvýše na obloze, bez černé magie nebo podezřelých lektvarů, Harry. Budeš zasvěcen do všech příprav a nic se nestane bez tvého vědomí a svolení. Celou dobu na vás budeme dohlížet. Při náznaku jakéhokoliv nebezpečí zakročíme!“ vysvětloval Albus rychle vše potřebné a ačkoliv se Harry nepřestával třást, začínal opět vnímat, co mu ředitel vykládá. Po chvíli dostal pod kontrolu i svůj třas.

Musí se uklidnit. Nikdo by mu tady neublížil, nikdo. Na tohle shledání se připravoval týdny. Veškerá jeho odvaha, předstíraný klid a odhodlání se sesypaly ve chvíli, kdy ho probodl pár uhlově černých očí. Když spatřil nelibost a podráždění, kterými se stáhly Snapeovy rysy, sotva se objevil ve dveřích, chtěl prchnout. Nesnášel ho a to ještě netušil jakým způsobem Harry narušil jeho nade vše posvátné soukromí. Stálo ho to všechno úsilí sednout si do křesla tak blízko něj a tvářit se jako by se sešli jenom na pokec a šálek čaje. A teď tohle. Překonávalo to jeho nejdivočejší představy. Severus se začal s Brumbálem zuřivě hádat a Harry cítil, že se mu každou chvíli rozskočí hlava. Jeho profesor běsnil. Jeho nejsilnější pocity však odrážely ty Harryho. Měl strach. Oba dva měli strach z toho, že to bude bolet víc, než byli schopni snést. Nebelvír se natáhl pro čaj a vypil ho na jeden zátah i přesto, že mu to popálilo jazyk. Jeho práh bolestivosti se za poslední měsíce značně posunul. Správně odhadl, že v něm bude silná dávka uklidňujícího lektvaru. To bylo to, co nyní potřeboval. Promnul si unaveně spánky. Severus byl rozzuřený čím dál víc. Bránil se tím urputněji, čím větší pociťoval beznaděj. Harry strávil poslední měsíc ve Snapeově hlavě víc, než by chtěl a děsilo ho, že jeho mysl, kterou vždy považoval za zmijozelovu pýchu a chloubu našel v natolik dezolátním stavu. Nerozuměl tomu, co se dělo. Vysvětlovalo to však, proč si dosud muž nevšiml cizí přítomnosti ve vlastní hlavě a nevykázal ji do patřičných mezí. Harry netrpěl sebevražednými sklony a chvíle, kdy Snape zjistí, co se děje ho děsila, přesto by mu byl neskonale vděčný, kdyby ho konečně vykopl. Výletování ve zmijozelově hlavě byl jeden z důvodů, proč nemohl spát. Kdykoliv spal, byl buď v Severusově hlavě nebo měl noční můry. Z nočních můr se dokázal probudit sám, ale nedokázal se sám vykázat ze Snapeovi hlavy, stejně jako kdysi z Voldemortovi. Nebylo to tak, jako by se mu mohl hrabat v hlavě, číst myšlenky nebo cokoliv takového, i když věděl, že Snape to bude přesně takhle vnímat. Ne, jenom viděl sem tam zmijozelovýma očima a cítil jeho nejsilnější pocity. Vztek, frustrace, strach. Přičemž si nebyl jistý, jestli ten strach není spíše jeho než Severuse Snapea. Jejich emoce se v těch okamžicích proplétaly a bylo těžké rozlišit, co jsou Harryho a co jsou Snapeovy pocity. Vztek Severuse Snapea se však dal zaměnit jen stěží, na to ho nebelvír za ty roky příliš dobře znal. Vztek a další potlačované negativní emoce, které bublaly někde pod povrchem a které měly něco společného s Harrym Potterem.  Nebelvír nemusel být nijak zdatný, chápavý ani citlivý na to, aby zachytil mužovu potřebu, která zrcadlila jeho vlastní. Harryho Pottera už nechtěl nikdy, nikdy vidět.

Nyní Severus zuřil, tak jak nikdy. V jeho hlavě se právě otvírala apokalypsa, která hrozila pohltit všechno, včetně Harryho. Dokonce na to tentokrát ani nemusel usnout. Oba dva poslední měsíc tak tak balancovali nad hladinou a Zmijozel byl kousíček od toho, aby zapomněl, jak plavat. Všechny pocity, které Snape tak usilovně tlačil do pozadí vyplouvaly na povrch a všechny se přetavovaly v jeden velký kotouč bolesti, rotující v Harryho hlavě. Pukne mu lebka. Tohle nevydrží. Dost, dost… Jeho tělo jednalo samo.

„Dost!!“ vykřikl, zatímco se vymrštil z křesla a chytil stojícího a soptícího Severuse oběma rukama za paži. Jeho tělo se k němu automaticky přimknulo a vzápětí se začalo chvět, když do Harryho mysli doputovalo uvědomění, co právě udělal. Ve svém sevření ho uzamknul pohled rozzuřených očí, které ho málem přinutili skočit zpátky do svého křesla a schovat se pod oranžovou deku, kterou mu Remus přinesl, protože mu bylo neustále chladno. Harryho oči už však začínaly slzet pod náporem mužových surových negativních emocí.

„Uklidněte se,“ zašeptal třesoucím se hlasem, „prosím!“ dodal naléhavě. Rozskočí se mu hlava. Před očima se mu začínaly míhat mžitky, když se ocitl v sevření zmijozelovy mysli. A najednou to bylo všechno pryč. Prošlapané cestičky, které ho noc co noc vtahovaly do profesorovy mysli, byly zahrazeny neproniknutelnou hradbou. Jeho hlava byla náhle tak lehká, až se mu zatočila. Zavrávoral. Najednou seděl zpátky v křesle, kam ho usadily silné ruce jeho profesora lektvarů. Zajíkl se. Severus ho pevně držel za paže a jeho tvář od něj byla tak blízko, že mohl cítit jeho dech. Jeho nelibý pohled způsoboval, že Harry téměř nedýchal.

„B-b-blízko, jste blízko,“ koktal nebelvír a měl dojem, že na něj jdou mdloby. Snape na jeho chabé protesty nereagoval.

„Potřebuju si s panem Potterem promluvit o samotě,“ pronesl pomalu, bez toho, aniž by spustil z nebelvíra oči.

„No, tak to si nemyslím!“ oponoval ostře Lupin.

„Neptal jsem se na tvůj názor, vlkodlaku!“ štěkl Snape. Z Lupinova hrdla se vydralo zavrčení. Harry se zarazil hlouběji do křesla, aby mezi sebou a Severusem zvětšil vzdálenost, jak jen to šlo.

„Nechte nás,“ řekl po chvíli k překvapení všech tří mužů v místnosti, kteří byli opět na hraně hádky.

„Nechte nás o samotě, prosím,“ zopakoval tiše. Jestli se začnou znova hádat asi mu vyskočí mozek a odejde na něj počkat do jeho pokoje. Zůstat se Severusem o samotě v pokoji však byla podobně lákavá myšlenka. Vzhledem k tomu, co všechno spolu však za necelé dva měsíce budou muset dělat, bylo na čase si začít opět zvykat. Brumbál pomalu přešel k Lupinovi a položil mu ruku na rameno.

„Budeme ve vedlejší místnosti, Harry,“ ujistil nebelvíra Remus, než se dveře místnosti zavřeli a Snape s Harrym osaměli.

„Můžete mě pustit já vám nikam neuteču,“ prolomil Harry ticho, které v pokoji okamžitě nastalo. Mohl si gratulovat. Věta z něj vyšla mnohem rázněji, než jeho předchozí protest, bez zakoktání a dokonce i ve správném pořadí. Snape si teprve nyní uvědomil, že Pottera stále pevně svírá. Také si uvědomil, že se nebelvír chvěje. Pustil ho jako by se spálil. Nebelvír mu ještě chvíli oplácel pohled, pak jím však uhnul a rychle se zabalil zpátky do deky. Bylo možné, že se chvěl zimou a ne strachem? Severus by si to rád myslel. Musí se uklidnit. Nemohl se však uklidnit. Ne po tom, co právě zjistil. Přešel k oknu a vyhlédl ven. Ruce si založil na prsou. Nadechl se, zatímco v duchu počítal do deseti.

„Tak… jaké to bylo… v mojí hlavě, pane Pottere?“ zeptal se odměřeně, s pohledem stále upřeným na obzor. Harry mu na to nechtěl nic říct. Co mu na to má říct? Pokárán bude tak jako tak. Zachumlal se do deky a místo toho jen sledoval profil svého profesora. Po chvíli se k němu Severus obrátil.

„Tak?“ pozvedl obočí. Nebelvír si povzdechl a tentokrát to byl on, kdo se pohledem zaměřil skrz okno do dáli.

„Vím, že se zlobíte. Nebyl jsem tam dobrovolně. Nejsem masochista,“ ušklíbl se mladík. Sám sebe překvapil, jak klidně zní. Dokonce to vypadalo, jako by byl připravený se se Snapem hádat. Což nebyl.

„Proč jste to nikomu neřekl?“

„Nejdřív jsem si to neuvědomil, víte sám že v tomhle směru nejsem nejbystřejší,“ odfrkl si Harry, „no a pak nebylo s kým o tom mluvit, Brumbál se poslední týdny nezastavil a nepřišlo mi správné řešit to s kde kým, navíc…“

„Navíc?“ otázal se Snape, když se Harry odmlčel. Nebelvír se podíval na Severuse a tentokrát se jejich pohledy opět střetly. Neúprosně se do sebe zaklesly. Jeden černý a nečitelný, druhý zelený a bojovný.

„Navíc jsem čekal, že si toho všimnete a vykopnete mě. Ale šly týdny a vy jste to neudělal, nevěděl jsem, co mám dělat, já... vím, jak je pro vás soukromí důležité. Tak nějak jsem začal doufat, že to odezní samo, aniž byste si toho všiml. Blbost, já vím.“ Děsil se toho nevyhnutelného okamžiku, kdy na to Snape přijde. Jejich vztahy to mohlo jedině vyostřit. Harry měl jenom jedinou věc, kterou mohl muži nabídnout ke smíru. Vstal z křesla a stále zabalený v dece už podruhé dnešního dne záměrně zkrátil vzdálenost mezi nimi. Zůstal stát na délku ruky od Severuse. Ten ho sjel od hlavy až k patě.

„Vím přesně, co se vám honí hlavou, Pottere a říkám ne. To poslední, co bych chtěl je lézt do té vaší pubertální hlavy. Pochybuji, že je tam cokoliv, co stojí za vidění… Chyba byla na mé straně. Řekl jste to správně, měl jsem si toho všimnout. Měl bych vám být vlastně vděčný.“ Harry k němu překvapeně vzhlédl.

„Nechápu proč?“

„Upozornil jste mě na něco, co mi mělo být zřejmé, jestli nechci, abyste mi lezl vy… nebo kdokoliv jiný do hlavy… budu… se muset dát nějak dohromady,“ vypadlo ze Severuse neochotně, a tak nějak proti jeho vůli. Nemělo však smysl tajit něco, před klukem, který byl v jeho hlavě za poslední měsíc jako doma. K jeho překvapení nebelvír úlevně vydechl, jako by mu stav Severusovy mysli dělal opravdové starosti. Snape v duchu vyvrátil oči v sloup. Nebelvíři. Sám se cítil jako tupec a idiot, že se před někým tak hloupě odkryl.

„Jsem… rád. Já… mě… já… ten rituál… budete s ním souhlasit?“ změnil náhle Potter téma a v Severusovi se všechno při té představě zatnulo. Celý strnul jako by na něj někdo v tu chvíli seslal Pertificus Totalus.

„Vy byste o něčem takovém vůbec uvažoval, Pottere? Nevím, jestli je vaše pameť tak chabá nebo jste natolik otrlý, o čemž silně pochybuji. Dovolte mi, abych vám připomněl něco, co zjevně popíráte… Znásilnil jsem vás… opakovaně, měsíce jsem vás zneužíval,“ pronášel pomalu a důrazně, chladným a nezúčastněným hlasem zmijozel slova, která ho leptala zevnitř jako kyselina.

„Chabá je zřejmě vaše paměť, profesore,“ dostalo se mu bryskní odpovědi. Severus se na nebelvíra nechápavě podíval. V nebelvírových očích tančily hněvivé plamínky.

„Co prosím?“

„Tak zaprvé jste mě nikdy nezneužíval. Byl jsem to já, kdo vás opakovaně, a zřejmě vám to musím zdůraznit, opakovaně sváděl, mám vám na to snad poskytnout svoje vlastní konkrétní vzpomínky? Jestli byla něčí chyba, že věci skončily, tak jak skončily, tak moje. Kdybyste nebyl pod vlivem černé magie, nikdy byste nedovolil, aby to zašlo tak daleko, což je zřejmě další věc, kterou vám musím připomenout a to, že jste nic nedělal z vlastní vůle, nic, jste nevinný člověk. Nevinný! Vím, že si ze zimního slunovratu skoro nic nepamatujete a jsem za vás rád! Jediný, kdo se s tím musí vyrovnat jsem já a ujišťuji vás, že to zvládnu, takže se tím nemusíte zabývat. A ano, zřejmě se budu muset opít na hranici příčetnosti, abych byl schopný něco takového kdy zopakovat, takže doufám, že ten rituál nevylučuje pití alkoholu! Jestli vy se tak štítíte se mě ještě někdy v životě dotknout, hold to ještě vydržíte, protože jestli nic jiného, tohle mi dlužíte! A pak můžete táhnout po svých třeba k čertu!!“ Harry postupně zvyšoval hlas, až ke konci zcela nepokrytě křičel, tváře mu hořely a hruď se mu divoce zvedala. Někde vzadu v jeho hlavě se o slovo opět hlásil zdravý rozum a jenom stále působící uklidňující lektvar zabránil mladíkovu útěku z místnosti poté, co opět jednou rychleji mluvil, než myslel. Severus na něj zíral jako by mu právě vyrostla druhá hlava. Po chvíli zamrkal a otevřel pusu jako by chtěl něco říct. Hned ji však zase zavřel. Bylo to poprvé a zřejmě i naposledy, co Harry Potter připravil Severuse Snapea o řeč.

„Jak chcete,“ řekl nakonec přidušeným hlasem a zcela nesnapeovsky vystřelil z místnosti. Harry zíral na dveře, které se za ním zavřely a srdce mu bušilo tak silně, až hrozilo, že mu vyskočí z hrudního koše. Co to právě udělal? U Merlina, vážně takhle mluvil se Snapem? Cítil, jak mu hoří tváře a tentokrát již ne rozhořčením, ale studem. Zhroutil se zpátky do křesla a schoval se pod deku. Ať se s ním zem propadne.