Rub a líc kapitoly 6-10

...



Kapitola 6

           

Na konec hodiny nemusel Harry čekat dlouho. Třída se pomalu vylidňovala, zatímco nebelvír netrpělivě postával u katedry. Na Hermionu a Rona jen mávl, že je dožene, myšlenkami u podivného profesorova chování. Co se to děje? Tuhle otázku si začínal pokládat až příliš často.

            

„Tak, co se děje?“ uhodil na profesora, jakmile vyšel poslední člověk ze dveří. Profesor Fletcher se na Harryho rozpačitě zadíval.

            

„Popravdě řečeno, pane Pottere, nemám nejmenší tušení,“

            

„He?“ 

            

„Pane Pottere, vaše magická hladina je naprosto abnormální, jak to jen vysvětlit, je prostě všude, vyplňuje každičký kousek vašeho těla...“

            

„A to je špatně?“ nechápal Harry.

            

„V životě jsem to u nikoho neviděl, pane Pottere, magické hladiny jsou dvojsečné ostří, mají svůj rub i líc, kladné i zaporné stránky. Jinými slovy, vaše Suÿia překročila hranici, dosud jsem si myslel, že je to nemožné!“

            

„Profesore Fletchere, ale co to znamená?“ vykřikl netrpělivě Harry.

            

„Já.. víte.. totiž.. myslím, že bysme to měli probrat v ředitelně, za přítomnosti profesora Brumbála, pojďte, prosím se mnou,“ pokývl mu rozrušeně Fletcher a vydal se směrem k Brumbálově pracovně. Nebelvír ho následoval. Co se to děje?!

            

Ředitel se naštěstí nacházel ve své pracovně, a tak nebylo třeba ho zdlouhavě hledat.

            

„O co jde, příteli? Harry? Co se děje?“ oslovil profesora s chlapcem a zkoumavě se na oba zadíval.

            

„Pane řediteli,“ začal horečně Fletcher, „jak víte, zabývám se otázkou magických hladin a rozhodl jsem se to zařadit do jedné dvouhodinovky, což jsem udělal dnes i s praktickou ukázkou. Děti si mohli, pod mým dohledem, prohlédnout svou Suÿiu a spolu se pak podělit o své zážitky, ale pan Potter.. pan Potter.. nejlepší bude, když uvidíte sám... Harry, můžeš, prosím tě?“ přešel profesor volně do tykání a postavil Harryho zády k bílé zdi. Poté mávl hůlkou se zamumláním zaklínadla a na stěně se objevil obraz Harryho postavy spolu s proudící magickou energií. Zdálo se, že teď je dokonce ještě více pulsující a zářící. Vyplňovala chlapcovo tělo doslova od hlavy, až k patě. Zlatě zářící moře s rudě pulsujícími, notně rozvětvenými žilkami.

            

„Och, Harry,“ vydal ze sebe překvapeně Brumbál, což Harryho opravdu neuklidnilo, spíš naopak. Brumbál je z něčeho překvapený?!

            

„Vidíte to, pane? Je všude. A tohle,“ profesor Fletcher mávl rukou k pulzujícím rudým žilkám, „magická energie by měla mít zcela jednotnou barvu tohle je zcela nezvyklé. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Ovšem to nic nemění na tom faktu!“

            

„Jakém faktu?“ zeptal se Harry.

            

„Ano, vidím, Thomasi, je to zcela vymknuté z kontroly, ty žilky jsou opravdu fenomenální, musí to mít nějakou zvláštní příčinu. Myslíte, že to může být jen jistý druh anomálie?“

            

„Myslím, že to je dost nepravděpodobné, pane řediteli, ale vysvětlení pro to, to je nemožné!“

            

„Co máte na mysli?“

            

„Jde o to, že.. je to opravdu podivné, ale chlapcova magická hladina by se musela nějakým způsobem střetnout s jinou a její část následně vstřebat a to je.. to je prostě nemožné!“ Brumbál se zachmuřil.

            

„Přesto setkáváme se tu s opravdu velkým problémem, příteli, pokud se magická hladina zvýší...“

            

„Ano, pane řediteli, opravdu nevím, co na to říct, ale je to tak,“ Fletcher si zoufale prohrábl vlasy a podíval se na Haryho pohledem plným směsice úzkosti, smutku a rozčilení.

            

„Může mi někdo konečně říct, co se děje?!!“ křikl Harry, aby ho konečně začali vnímat. Vždyť šlo přece o něj! 

            

„Harry,“ podíval se na něho utrápeně Brumbál a pokynul mu k nejbližšímu křeslu.

„Posaď se, prosím. Říct ti tohle nebude jednoduché.“ Kdy naposled bylo něco jednoduché? I tak se Brumbálovi podařilo Harryho zcela vykolejit. Nejistě se posadil a zvedl k oboum mužům pohled plný očekávání.

            

„Tak?“

            

„Harry,“ ujal se slova Brumbál, „profesor Fletcher ti již zákládní údaje o Suÿie poskytl. Jedná se o magickou energii, která naplňuje každého z nás a díky ní můžeme čarovat. Každý člověk má však jisté hranice. Bariéry, které tato energie nesmí překročit a pokud se tak stane, neplyne z ní jen užitek, ale stává se nebezpečnou. Ta tvá již značně překročila tvoje maximální hranice.“

           

„Co to znamená?“ nechápal Harry.

      
„Řečeno polopatě Harry, dostalo se ti nesmírné moci, čímž tě musím zároveň varovat, čím víc má člověk magické energie, tím více je schopen provozovat neverbální kouzla, pokud si nedáš pozor, mohlo by se ti to vymknout kontrole.“

            

„A to je všechno?“ Takový povyk kvůli neverbálním kouzlům?

            

„Ne, Harry,“ povzdechl si ředitel, „to zdaleka není všechno. Pokud se tvá hladina ještě zvýší, a obávám se, že stačí opravdu minimum, následky pro tvou osobu budou smrtící. Tvé tělo neunese nápor energie, Harry, pravděpodobně zešílíš a nakonec zemřeš, samozřejmě mimo jiné vedlejší účink, doprovázející tvůj kritický stav...“ Samozřejmě. Nebelvír zůstal na ředitele zírat s otevřenou pusou. Po chvíli ji zavřel a vzápětí znovu otevřel. Připadal si jako by mu právě někdo odebral zdroj kyslíku. Trvalo několik minut, než byl schopen alespoň vyplnit to vakuum, které se mu náhle objevilo v hlavě. Dalších několik minut trvalo, než si byl schopen urovnat myšlenky v hlavě.

            

„Dá se s tím něco dělat?“ zeptal se vzápětí, nezvykle klidný. Hlavou se mu honila jediná myšlenka. Už zase... Byl v jeho životě vůbec někdy okamžik, kdy nebyl v ohrožení života?

            

„Budeme to muset probrat s profesorem Fletcherem, Harry, a pokud to půjde i s ostatními odborníky na tyto záležitosti, do té doby musíme počkat s tím, co bude dál. Bylo by však dobré, Harry po nějaký čas vůbec nečarovat. Tvoje hladina by se mohla začít bouřlivě obnovovat a mohla by přesáhnout již tak těžko únosnou mez,“ vysvětloval Brumbál, dívající se na nebelvíra zpoza svých půlměsícových brýlí.

„Když o tom, teď přemýšlím, dává to dokonalý smysl, musím o tom ihned pohovořit s madame Pomfreyovou. Proč mě to jen nenapadlo? Zástava srdce.. celé jsme to měli přímo před nosem...“ mnul si ředitel zamyšleně vous, zatímco bylo vidět, že jeho mysl horečnatě pracuje.

„Pokud nemáš nějaké otázky, Harry, můžeš odejít, večeře již bude na stole... a Harry!“ zastihl ho ještě ředitel ve dveřích, „buď opatrný, nenech se ničím ani nikým, k ničemu vyprovokovat!“

           

„Ano, pane profesore,“ přitakal nebelvír a vyšel ze dveří.

Brumbál se zadíval na Fletchera.

            

„Máme spoustu, spoustu práce, příteli. Život Harryho je zcela prioritní, nesmíme ho ztratit!“

         

Harry pomalým krokem mířil k Velké síni. Jeho mysl byla natolik přetížená věcmi, o kterých potřeboval přemýšlet, že radši nepřemýšlel vůbec nad ničím. Dneska už toho na něho bylo příliš, příliš... Voldemort, prsten na Dracově ruce, magická hladina, smrt, která si na něho jako každý den opět brousila kosu. Nevesele se uchechtl. Student čar a kouzel, který nemůže čarovat... Takže ta zástava byla způsobena přebytkem energie? Tak absurdní, tak hloupé.. umře ne kvůli boji za spravedlnost a mír, ale pro přílišnou magickou energii. Všechno je špatně.

            

K nebelvírskému stolu se posadil stejně myšlenkami nepřítomný jako vyšel z ředitelovi pracovny a na dotazy přátel jen neurčitě zamručel. Když si později snažil vzpomenout, co bylo na večeři, nepodařilo se mu to. Stejně tak, jak se dostal do společenské místnosti. Hlavou se mu stále honily myšlenky. Volně pluly jeho hlavou. Harry je nechával plynout. Obrazy, pocity. Jeho hlava byla plná k prasknutí. Potřeboval oddech. Potřeboval se prospat...

            

K večeru ještě zašel za Hedvikou do sovince a přinesl jí nějaké dobroty. Jak já bych s tebou měnil. Nemít starosti, létat neustále v oblacích... Když se vrátil do pokoje, chlapci už pochrupovali a jen Ron se ještě teprve chystal ke spánku.

            

„Dobrou noc, kámo,“ přál Harrymu, zatímco si čechral polštář a uveleboval v posteli.

            

„Dobrou, chlape,“ usmál se Harry a mezitím lovil rukou ve svém šuplíku u nočního stolku. V ruce se mu objevila malá zazátkovaná lahvička se stříbrnou tekutinou. Myslím, že dneska bodne o kapku větší dávka, pomyslel si nebelvír a odšrouboval víčko. Rychle do sebe obrátil obsah lahvičky a zašklebil se. Bezesný spánek nebyl zrovna chutný lektvar, ale o jeho účinnosti se nedalo pochybovat. Do pěti minut bude spát jako... Harry se zprudka, sípavě nadechl a chytl se za hrudník. Co.. se.. to.. chlapec klesl na všechny čtyři a ve snaze zachytit se o něco, strhl závěs u svojí postele. Jeho srdce, žíly, tepny, všechno pulsovalo dvojnásobnou rychlostí. Měl dojem, že srdce mu za chvíli prorazí hrudník. Dech byl čím dál rychlejší a mělčí.

            

„Harry?“ slyšel matně z dáli. Zakoulel divoce očima a snažil se prohlédnout tmou, která se mu náhle objevila před očima. Ale nešlo to, nešlo to a...

            

„Aaaaaaaarrrghhh!“

            

Poté, co Ron popřál Harrymu dobrou noc, se spokojeně uvelebil v posteli. Dneska byl fajn den. Obrana proti černé magii, rande s Rebeccou, skvělej oběd i večeře. Oči se mu pomalu klížili, když z Harryho strany uslyšel hluk.

            

„Harry?“ zamumlal a když se nic neozývalo, otevřel oči a podíval se směrem k přítelově posteli.

„Harry?!“ Vyskočil z postele, plný znepokojení. Jeho přítel klečel na všech čtyřech u své postele a vypadal, že má nějaký záchvat. Sípal, jednou rukou se držel za hrudník a divoce koulel očima. Celé jeho tělo se divoce třáslo. Vystrašený Ron chytil nebelvíra za ramena a pevně stiskl.

            

„Harry! Harry, co je ti?!“ V tu chvíli už vstali i ostatní chlapci a zvědaví přiběhli k Harryho posteli. Ron byl strachy bez sebe.

            

„Zavolejte někdo Brumbála, dělejte! Nebo Pomfreyovou kohokoli! Hned!!“ křičel, zatímco Harrym lomcoval, aby přišel zpět k sobě. Ten se k tomu však neměl. Po celém těle mu vystoupaly žíly, které divoce pulzovaly, jeho tělo se zdálo být celé v křeči...

Na zlomek sekundy jako by se vše zastavilo a vzápětí Rona odmrštila tlaková vlna na opačnou stranu pokoje. Z Harryho úst se vydral nelidský řev a jeho tělo zmizelo v záplavě zlato-rudé barvy. Řev, který původně vycházel z Harryho hrdla, nyní proudil z tlamy obrovské zlaté dračí hlavy, která se rychle formovala ze záplavy pulzující energie. Hlava, dlouhý štíhlý krk, tělo. V tu chvíli se odněkud vymrštily rudé provazce, řetězy, které se nemilosrdně omotávali kolem dračího těla, bez možnosti úniku. Škrtily a stahovaly dračí tělo k zemi, stahovaly ho kamsi zpět... Ron nemohl jinak než na celý výjev koukat s vytřeštěnýma očima, absolutně nechápajíc, co se před ním odehrává. Drak se vzpouzel, řval, trhal rudé liány ovíjející jeho tělo. Jednu však zničil a odněkud vyrazily další dvě.

            

V tom okamžiku se ve dveřích objevila impozantní postava Albuse Brumbála. 

            

„Izolacius!“ Zahřměl a drak se v posledním vzdorném výkřiku rozplynul. Zlato-rudá barva se začala pomalu vytrácet, po chvíli bylo vidět, jak se vrací do bezvládně ležícího těla vedle jedné z postelí.

            

„Harry..“ zašeptal Brumbál a opět mávl hůlkou. Vzápětí nebelvírovo tělo zmizelo.

            

„Kam- kam zmizel? Co se to.. co se to do háje stalo?!“ ptal se Ron, nedbaje na nevhodné výrazy. Ředitel mu položil uklidňující ruku na rameno.

            

„Nebojte se, pane Weasley. Pan Potter se nyní nachází na ošetřovně, kde mu bude poskytnuta nejvyšší možná péče... To, co se zde odehrálo... No, dnes jste probírali magické hladiny, ne, pane Weasley? Po tom není třeba vám ničeho vysvětlovat. Teď mě omluvte, prosím,“ odpověděl vlídně ředitel a kvapem se vzdálil. Na jeho tváři bylo možno zahlédnout směsici obav, úzkosti, rozčilení a hlubokého zamyšlení...

            

Harry unaveně zamrkal. Cítil se jako kopnutý elektrickým proudem. Bolelo ho celé tělo, celá mysl. Jako by ho někdo převrátil naruby, vyprášil ho jako starý koberec a pak převrátil zpátky s tím, že už je opět čistý a voňavý. Bože, bylo mu tak zle, do krku se mu navalily zvratky a nebýt čísi ruky, která ho spolehlivě obrátila směrem k okraji postele a rudému kýblu u ní, asi by se zadusil. Uvnitř jeho těla sebou všechno škubalo, chvělo se. A na to jak všechno uvnitř bylo čilé, on nebyl schopný se pomalu hnout. Kéž by si alespoň pamatoval, co se dělo... Musel ovšem řvát jako na lesy, jinak si tu obrovskou bolest v krku a hlasivkách jako kdyby tam měl tisíce střepů neumě vysvětlit. Hlava ho tak neskutečně bolela... Kde, že to vlastně je? Bílé stěny, závěsy, okna prosvícená slunečním světlem... Ošetřovna? Bylo to logické. Většinou, když se někde probudil a nevěděl, kde je, byla to ošetřovna. Ale proč je tu?

            

„Poppy, už se probudil?“

            

„Ano Albusi, ale zdá se v šoku, stále nereaguje na vnější podněty. Jeho tělo i mysl jsou stále na pokraji sil.“

            

„No, to se není čemu divit.“

            

„Jeho stav je však stabilizovaný, nyní když se probral, jeho znovunabrání sil je otázkou 24 hodin.“ Harry na ně chtěl zavolat, že je slyší, že přece vnímá! Jediné na co se zmohl, bylo zakoulení očima a naprázdno otevřít pusu. Hlasy se pomalu vzdalovaly a po chvíli již Harry neslyšel nic.

Když se opět probudil, byla již tma. S úlevou zaregistroval, že už může pohnout hlavou bez jakýchkoli potíží a vrátil se mu cit do všech končetin. Stále byl otupělý, připadal si malátně a v krku ho stále pobolívalo. Ale všecko se obracelo k lepšímu. Když se ve dveřích objevila madame Pomfreyová, chtěl se jí na všecko vyptat, ovšem ona ho zarazila.

            

„Žádné takové, pane Pottere, před pár dny jste nám opět vstal z mrtvých – jak je poslední dobou vaším oblíbeným zvykem – na otázky bude čas později. Teď tohle vypijte!“ Vlila mu do krku odporně chutnající, hutnou tekutinu a vzápětí Harry spal opět jako zabitý.

Když otevřel oči, bylo už ráno. A on se cítil jako vyměněný. Stále pociťoval slabost, ale jinak mu bylo skvěle! Opatrně se posadil a s úlevou shledal, že mu to nedělá žádný problém. Tak, teď už se jen postavit...

            

„Hou, hou, hou, hou, hou!! Co si myslíte, že děláte, pane Pottere?! Lehnout!!“ ozval se přes celou místnost hlas madame Pomfreyové.

            

„Ale madame Pomfreyová, já jsem už naprosto v pořádku!“

            

„Myslím, že to je na mě, kdy uznám, že jste v pořádku, pane Pottere! A teď si lehněte, informuji pana ředitele, že jste se již probudil!“ Nebelvírovi nezbývalo než poslechnout, i když z notnou dávkou brumlání a poznámek. Brumbál se objevil vzápětí.

            

„Harry! Jak jsem rád, že už jsi v pořádku!“ Nebelvír rozpačitě pokrčil rameny.

            

„Mohl bych se zeptat, co se vlastně vůbec stalo?“ Ředitel se posadil na okraj jeho postele.

            

„Ale samozřejmě.. na co si vzpomínáš naposled, Harry?“ Chlapec se soustředěně zamračil.

            

„No... byl jsem u vás.. pak byla večeře. Večer jsem se šel podívat ještě za Hedvikou do sovince a pak.. pak jsem se vrátil do pokoje, všichni už se chystali ke spaní.. popřál jsem dobrou noc Ronovi, vytáhl jsem si lahvičku Bezesného spánku a...“

            

„Harry, ty používáš tenhle lektvar? Napil ses ho?“ přerušil nebelvírovo vyprávění Brumbál a naléhavě se na chlapce podíval. Harry rozčileně zamžikal ve snaze vzpomenout si.

            

„Ano, já myslím, že jsem ho vypil...“ náhle mu hlavou probleskla vzpomínka... „ano vypil jsem ho, ale místo toho, aby usnul, něco.. něco se stalo! Něco.. všechno se zrychlilo, nemohl jsem dýchat, můj tep, srdce, připadal jsem si jako by mě něco rvalo na kusy!“

            

„To vše vysvětluje, Harry. Copak jsi neposlouchal výklad profesora Fletchera? Samozřejmě je to moje chyba, varoval jsem tě příliš nedostatečně. Lektvar ve tvém těle způsobil příbytek magické energii a to mělo katastrofické následky. Tvá Suÿia se vymkla kontrole Harry a dosti násilným způsobem si vydobyla cestu z tvého těla. Již nebylo dostatek místa uvnitř, tak si prorazila cestu napovrch. Naštěstí pomoc přišla ještě včas. Tvůj stav byl kritický, ale madame Pomfreyová, tě dokázala dát opět do pořádku. Nicméně, Harry.. Ty nesmíš požívat jakékoli lektvary! Jakékoli potraviny s magickou esencí, myslím tím například i Bertíkovi lentilky, cokoli na, co kdy byla použita nějaká kouzla nebo byla vyrobena za pomoci magických přísad, rozumíš tomu?“

            

„Zcela, pane profesore,“ přikývl Harry.

            

„Naopak, jak jsem již říkal, kontaktoval jsem se s největšími odborníky na magické hladiny, jaké jsem byl schopen najít. Na tyhle věci se specializuje Mnghwtaar Uljushi, žije v Egyptě, ovšem podstatné je, co mi sdělil. Harry poslouchej tedy pozorně, jde o tvé bezpečí... Jak jsem již říkal, ať se ti nic ani s tím nejprťavějším nádechem magie nedostane do pusy! Tím je doufám i jasně řečeno, Harry, že od teď již nebudeš používat ani Bezesný spánek... 

Dále, říkal jsem, že nemáš používat kouzla, ovšem po probrání této otázky s Mnghwtaarem jsem byl ujištěn, že tohle by ti nemělo uškodit, naopak, čím více kouzel použiješ tím lépe. Kouzla fungují za použití magické energie, čili tím bys ji mohl do značné míry regulovat a nemělo by dojít k žádným bouřlivým procesům,“ vysvětloval pomalu ředitel, „nějaké otázky k tomu Harry?“

            

„Myslím, že to chápu docela dobře, pane profesore... takže, když jsem poslední dobou trpěl nějakou nevolnosti.. i ta zástava srdce.. to bylo zapříčiněno tímhle?“

            

„Ano, Harry, je to zcela pravděpodobné. I nadále počítej s tím, že se spolu s nárůstem energie mohou vyskytovat vedlejší příznaky. Nevolnost, otupělost, únava.. a to jsou jen základní znaky. Bohužel, co se bude dít dál, nejsme schopni určit, Harry. Ovšem je nutné, abys chodil pravidelně na kontroly, prozatím jednou týdně. Vyhovovalo by ti to v neděli odpoledne?“

            

„Myslím, že ano... Profesore, jak dlouho jsem tu ležel?“

            

„No.. pokud to započteme i s tímto dnem, Harry, bude to celkem pět dní.“ Pět dní?!

            

„Tolik?!“ vydechl Harry, nevěříc vlastním uším.

            

„Bohužel, Harry... pokud nemáš ještě nějaké otázky, vrátím se do své pracovny. Dnes je neděle, takže madame Pomfreyová jistě nebude mít problém tě propustit, aby ses více mohl zotavit ve společnosti tvých přátel. Od zítřka se můžeš opět věnovat výuce.“  Harrymu po extra dlouhém odpočinku mozek nevídaně šrotoval, a tak i když ho ohledně magické energie nenapadalo již nic, na co by se rád zeptal, napadla ho zcela jiná otázka...

            

„Jednu otázku bych měl, pane profesore. I když se netýká přímo tohoto..“

            

„Ano, Harry?“ otočil se Brumbál ve dveřích. Harry zvedl levou ruku s prstenem, který mu ředitel dal.

            

„Proč má druhý prsten od tohoto Draco Malfoy?! Nechci, aby ho měl on, to je naprosto absurdní! Vždyť je to smrtijed, zabil vlastní mámu!“ Brumbál se na Harryho smutně podíval.

            

„Ne vždy jsou věci tak, jak se zdají, Harry. A co se týče prstenu, je to těžká otázka, Harry. Pokud je jeden z prstenů někomu svěřen. Jeho dvojče si samo vybírá majitele, chlapče. Prsten si vybral Draca jako osobu, která tě dovede nejlépe ochránit. Přemýšlej o tom, Harry,“ podíval se ředitel na nebelvíra významným pohledem a vzápětí se vzdálil.

Harry se převlékal z pyžama a mezitím přemýšlel o Brumbálových slovech. Osoba, která mě dokáže nejlépe ochránit, jo? Uchrání mě od všeho tak leda tím, že mě zabije. Nevěřil Malfoyovi ani nos mezi ušima. Brumbálovi však věřil v jeho úsudcích. Většinou... Prsten si vybírá majitele? Na druhou stranu, teď má mnohem větší problémy, než nějaký prsten. Poškrábal se zamyšleně na hlavě. Prozatím to pustí z hlavy. Malfoy ho nemůže nijak ohrozit. 

            

V hradu bylo liduprázdno, vzhledem k tomu, že většina studentů trávila poslední teplé dny na venkovních pozemcích nebo v Prasinkách. Ron s Hermionou byli toho dne výjimkou a jakmile Harry vstoupil do společenské místnosti, vrhli se na něj obavami zpola šílení.

            

„Harry!“ křikli unisono a vrhli se mu – dokonce i Ron – kolem krku. Vzápětí jim Harry musel vysvětlit, co se to vlastně stalo. Naproti tomu sám Ron hned připojoval svou část příběhu.

            

„Bylo to faaakt děsivý, Harry!“ otřásl se ještě teď rudovlasý mladík při vzpomínce na nedávné události.

            

„Říkals rudý řetězy?“ ptal se už podruhé Harry.

            

„Jo, kámo nebo něco na ten způsob prostě provazy, rudý. Spoutali toho draka a drželi ho pěkně pod krkem.. eh, totiž, tebe asi drželi dost pod krkem, Harry. Nebo tu tvou energii, bo co to mělo být.“ Harry si zadumaně podepřel hlavu. O tom mu Brumbál nic neřekl. Další tajemství, kterým není třeba zatěžovat hlavu pana Pottera? Odfrkl si. Tohle ho už vážně unavovalo. Nemohl by mu někdy někdo říct všechno se vším všudy? Nic nezatajovat, před ničím ho „neuchraňovat“? Ghhnn.

            

„Jedno je však jasné, Harry,“ přerušila tok jeho myšlenek Hermiona.

„Musíš si teď dávat pozor, neber nic na lehkou váhu, rozumíš?! Žádné lektvary, sladkosti od Freda a George to ať tě ani nenapadne!“

            

„Chápu, Hermi, můžeš být v klidu,“ ujišťoval ji nebelvír. Jako kdybych chtěl kdy umřít tímhle způsobem... „Potter se předávkoval čokoládovými žabkami, pokoj jemu i jeho duši...“

            

„Mno tak potom není na co čekat, Harry,“ usmála se Hermiona a vzápětí mávla hůlkou. Z dveří chlapecké ložnice v tom okamžiku vyletěli tři plné krabice, až po okraj zaplněné dopisy a složenými psaníčky.

„Tvoje obdivovatelky o tebe opravdu měly starost, Harry. Madame Pomfreyová jim zatrhla jakékoli návštěvy, takže tě čeká spousta dopisů. Obdržel si i spoustu sladkostí, ovšem většina z nich byla plněná lektvarem lásky nebo zakoupena v jednom z magických obchodů, takže jsem je bohužel musela zlikvidovat. Totiž, Dean, Seamus, Neville a samozřejmě Ron se o to postarali,“ ušklíbla se Hermiona, čímž dala najevo, že všechny jedlé dárky byly nemilosrdně zlikvidovány sežráním.

„Ovšem nějaké drobnůstky ti zbyly, ty jsou v té třetí krabici... Mno když mě omluvíte, musím vypracovat esej do dějin čar a kouzel, mimochodem Harry, profesor Snape ti vzkazuje, že tě odmítá doučovat s probraných lektvarů, ale neboj, to tě doučím, ale také tě neomlouvá z domácích úkolů, takže esej o účincích a případech použití Kousškrábového lektvaru, od tebe čeká v úterý, stejně jako od zbytku studentů,“ rozloučila se dívka s omluvným povzdechem a zmizela směrem, kde se nacházela knihovna. Harry jen vyvrátil oči v sloup. Snape!

            

„Co s tím?“ zeptal se vzápětí Ron, ukazujíc na hromadu dopisů. Černovlasý mladík si povzdechl. 

            

„Bylo by fér to přečíst a odepsat.. Pomůžeš mi?“ zakoukal prosebně na Rona s vědomím, že tohle sám nezvládne.

            

„Ech, no co mi zbývá, kámo, přece tě v tom nenechám,“ kývl Ron a po zbytek odpoledne a celý večer se probírali hromadami dopisů. Naštěstí byl jeden jako druhý, a tak jako odpověď stačil předlouhou jediný dopis a ostatní se jednoduše „nakopírovali“. Nutno podotknout za notného přispění Hermiony, bez níž by byli - jako vždy - ztracení. Harry se nenamáhal s nějakým rozepisováním. Nebyl si vědom toho, že by znal alespoň jedinou dívku, z těch, které mu psaly. Omezil se tedy jen na poděkování s přáním krásného dne a to bylo vše. 

            

Když bylo všechno dopsáno, Harry všechny dopisy, spíše psaníčka, protože papír nedával do obálky, jen skládal, naházel do krabice a vydal se do sovince. Bylo už notně pozdě. Večerka měla být každou chvíli, venku již tma, studenti dávno zalezlí ve svých pokojích nebo společenských místnostech. To nebelvírovi vyhovovalo. Dopisy se k dívkám dostanou ráno při snídani, když dojde dostatečně pozdě, nemělo by dojít k žádné honitbě na jeho osobu, jaká se udála první den jeho pobytu v Bradavicích. Psaníčko je snad dostatečně uklidní.

Za unaveného zívání vstoupil do sovího domova a vzápětí mu krabice vypadla leknutím z rukou. Celá místnost byla zaplněna jemně svíťavými nádechy všech barev, soustřeďujících se kolem těl, do teď spokojeně pochrupujících, sov. Harry si divoce protřel oči. Když je opět otevřel po barvách nebylo ani památky. Zřejmě mi těch 5 prospaných dní nestačilo, kroutil nechápavě hlavou, zatímco sovám rozdával zítřejší poštu. Halucinace z přepracování.. nedostatku spánku! Možná z přílišného stresu... Potřebuju koupel...

 Kapitola 7

Následující den Harry začal vážně přemýšlet o svém duševním zdraví. Barvy se začaly objevovat všude. Kolem lidí, věcí, dokonce i duchů! Viděl je koutkem oka, ale vždycky, když se chtěl opravdu podívat, zjistil, že nikde žádné barvy vlastně nejsou. Bláznil.

            

Další věc, z které usoudil, že blázní, byla hudba. Ozývala se všude. Čím víc bylo okolo něj lidí, tím víc se hudba ozývala. Stovky melodií, které se vzájemně proplétali a vytvářeli příjemný souzvuk nebo naopak bubínky drásající kakofonii, při které si Harry musel zacpávat uši, aby unikl těm písklavým, nesourodým tónům, při kterých si připadal, jako kdyby mu do hlavy někdo bušil kladivem, vlasatý metalista právě předváděl své nejvyšší tóny a jako doprovod mu jeden z jeho fanoušků třískal hrncem o pánvičku. I on měl svou melodii. Vnímal ji. Nebyla to žádná hopsačka ani divočina, jak u některých, naopak byla spíš pomalejší, zadumanější, líně plula mezi ostatními melodickými proudy, beze snahy se s jakýmkoli promíchat. Harryho melodie, jak se zdálo, byla značně samotářská.

Některé melodie zněly jako klavír, jiné jako elektrická kytara, Harry však brzy zjistil, že neviditelný nástroj, který by za onu melodii mohl být zodpovědný, se neustále měnil. Pozměňovala se i melodie, ovšem jen minimálně a přinejmenším základ vždy zůstával stejný. Šílená melodie zůstávala šílenou, rychlá zůstávala rychlou, pomalá pomalou. Harryho melodie stále zůstávala tichou a zadumanou, s nádechem.. smutku? Okamžiky se opravdu zdála prodchnutá jistou tesklivostí. Nebelvír to však nehodlal rozebírat, nehodlal rozebírat svou melodii ani číkoli jinou. Chce to okamžitě přestat slyšet! Ovšem toto přání se mu bohužel nevyplnilo. Ani den následující a ani den poté. Melodie prostě byla. Všude. A barvy se začali objevovat čím dál častěji. Už ani neměli tu slušnost zmizet, když se na ně upřeně zadíval. Pravda neviděl je tak u všeho, jen u některých jedinců. Například Brumbál ho tímhle začal opravdu iritovat. Svítil jak vánoční stromeček a jeho melodie se nesla na hony daleko, znějíc jako královský orchestr. Harry neměl rád orchestr.

Svým přátelům to neřekl. Dívali by se na něj, jak na blázna. Už teď se choval divně, jak se s tím vším snažil vyrovnat. Hermiona se ho pětatřicetkrát za den ptala jestli „je v pořádku“ (vážně, počítal to.). Za Brumbálem nechtěl, protože ten orchestr byl vážně nesnesitelný. Navíc ho bolely oči jen když se na něj díval pár sekund, teď by s ním kdovíjak dlouho musel být v jedné pracovně.

            

Celý týden byl jako v křeči, nezazlíval přátelům, že si o něj dělají starost, opravdu se choval jinak, nepřirozeně. Ale s tím rámusem v hlavě to prostě jinak nešlo. Zvlášť, když zjistil, že ucpávky do uší na to nefungují. Přemýšlel, že proti barvám si pořídí sluneční brýle, ale to už by ho vážně měli za exota.

            

Řešení jeho problémů se objevilo v neděli.  Mnghwtaar Uljushi přijel do Bradavic...

***

            

Draco byl nervózní... ne, v podstatě nebyl nervózní, někdo jako on nemůže být nervozní. Zato byl vzteky bez sebe. Vzduch kolem něj byl protknutý zuřivostí a kdo měl mozek (v podstatě i ten, kdo neměl, musíme totiž započítat i Crabba a Goyla), se mu vyhýbal. I postavy z portrétů v jeho blízkosti se uchylovaly na jiné obrazy, po dobu než se zmijozelský princ ztratí z dohledu.

Na jeho bouřlivou náladu byla jediná odpověď. Potter. Ten idiot, arogantní namyšlený blbec, blátoužrout a tupoun, neznamozek, sobec, fracek! Když ho prsten na ruce začal pálit a runy na něm vyryté rudě žhnout, věděl, že je zle. Díky prstenu věděl jasně kam zamířit, ukazovatel směr Potter mu v hlavě svítil jako kasina v Las Vegas. Přesto ze sklepení to k nebelvírům bylo příliš daleko nato, aby dorazil včas. Když byl sotva za rohem, kde se nacházel obraz buclaté dámy, Dracův signál změnil směr a nyní ukazoval směrem k ošetřovně. Na jednu stranu dobře, na druhou.. co se to krucinál stalo?!

            

Vysvětlení mu bylo podáno o dva dny později, když Potter stále ležel na ošetřovně.

            

„Cože?!“ Křikl neurvale, když Brumbál vysvětlil situaci. Ruce měl vztekle zaťaté v pěst.

„Cože udělal?!“

            

„Jak jsem říkal, pane Malfoyi, pravděpodobně požil nějaký lektvar, který musel tuto bouřlivou reakci způsobit, nezbývá než čekat a doptat se samotného, Harryho,“ mírnil Dracovy projevy Brumbál a shovívavě se přitom usmíval, i když pohled v jeho očích byl zcela vážný.

Zmijozel skřípěl zubama. Potter! V jeho podání Harryho jméno znělo jako nejhorší nadávka. Pro jeho titěrný mozek je lektvar to samé jako máslový ležák! Co si ten parchant dal? Nějakej dryák na růst svalů, když už ne mozku?! Jestli si ho ještě ke všemu namíchal sám, pravděpodobně už nemusíme čekat, že by se kdy ještě probudil. Nezvládl by namíchat ani punč! Natož jednoduchý lektvar!

„Osobně si myslím, že se pravděpodobně jednalo o Bezesný spánek,“ zarazil Dracovy úvahy Brumbálův zamyšlený hlas a donutil zmijozela překvapením pozvednout obočí.

            

„Bezesný spánek? Na co by Potter potřeboval Bezesný spánek? Copak ho jeho fanynky pronásledují i ve spaní?“ ušklíbl se zmijozel a pohrdavě si odfrkl.

            

„Nemyslím, že to bude ten problém, Draco,“ oslovil ho ředitel jménem a smutně na chlapce pohlédl.

„Opravdu si nemyslím, že tohle bude to co ve spánku tíží pana Pottera... A nyní mě prosím omluvte, musím něco vyřídit a ty bys měl zamířit na hodinu chlapče,“ pobídl Draca k odchodu, zatímco se jemu samotnému na stole objevily stohy listin na vyřízení. Rozhovor byl u konce...

Brumbálova slova, nechala v Dracově stopy pochybností opravdu jen na krátko. Nevěděl, jaké problémy mohou tížit „pana Pottera“, rozhodně se však nemohlo jednat o nic vážného. Celebritka jako Potter, že by měla zlé sny? Toho ve zlém snu tak jedině pronásledovaly staré babky s erotickými pomůckami. Odfrkl si. Pravda. Jemnocit „pana Pottera“ tohle přece jen musel velmi těžko snášet. Jak on ho jen nesnášel. Jaká ironie, že namísto aby jeho úkolem bylo zabít, stalo se jeho povinností chránit. Ale copak Pottera může někdo ochránit?! Je jako neřízená střela! Od jedné jisté smrti k druhé... Když se „šípková Růženka“ po necelém týdnu konečně probudila ze svého zakletého spánku, Draco opravdu těžce váhal nad tím, jestli má být rád nebo ho to mrzet. Mohl být klid. Na druhou stranu si, na rozdíl od samotného Pottera, uvědomoval nakolik je chlapcovo přežití důležité. Bohužel. Až bude moct, s radostí ho vlastnoručně zabije...

Nicméně ta doba ještě nenastala a Draco byl tak nucen nadále dělat Potterovi chůvu. Po propuštění z nemocnice se nebelvír choval ještě arogantněji než dřív. Zdálo se, že si od „obyčejných smrtelníků“, drží odstup jako by všichni kolem byla jen nepříjemně zapáchající lůza. Draco jen čekal, kdy se na svůj slavný nosánek přitiskne kapesníček.

            

Nemohl dělat nic jiného než zuřit a svou zlost si vybíjet na čem se dalo. Většinou se tak stávalo v Klubu. Zmijozelském boxerském spolku, kde jeho protivníci často odcházeli s bolestivými zraněními. Jenže Dracova frustrace se tím neumenšovala. Jestli z někoho potřeboval vymlátit duši na to, aby se uklidnil, pak to byl Potter. Jestli mu dá jedinou záminku...

            

Prsten na ruce navíc začal permanentně hřát, takže Dracovi nezbývalo, než být Potterovi neustále v patách. Bože, v životě by si nemyslel, že bude kdy Pottera pronásledovat po chodbách jako beznadějně zamilovaný studentík. Ovšem to, co ho vykolejilo nejvíc, bylo, že jeho „nádobíčko“, přestalo fungovat jako obvykle. Jinými slovy, když se několik dní poté, co byl nebelvír propuštěn z nemocnice, rozhodl na chvíli vypnout a užít si se zmijozelským střelcem, který se mu již tolikrát osvědčil, jeho chlouba se odmítla postavit. V životě nezažil větší potupu. A za to mohl Potter! Za všechno mohl Potter! Za všechno špatného, co se kdy přihodilo, mohl on. To bylo stejně jasné jako, že jen vůl může sníst černou Bertíkovu fazolku (chrlit oheň je efektivní, ovšem popáleniny jícnu, hrtanu a dutiny ústní nikoliv). Svému příležitostnému milenci sice vymazal paměť, takže jeho pověst nemohl ohrozit, ovšem to nic neměnilo na tom, že Draco věděl. A proto zuřil, proklínal Pottera i ty jeho kamarádíčky a všichni, kdo měli mozek (i ti, co neměli, jak už bylo zmíněno), se zmijozelovi klidili z cesty.

V pátek v podvečer však Draco neměl pro Harryho v hlavě místo. Azurově modrá hadí šupina, kterou nosil na stříbrném řetízku na krku, se zbarvila do temně rudé, skoro černé barvy. Dracova tvář zbledla, následně se proměnila v kamennou masku bez emocí. Byl čas. Pán zla si žádá svých smrtijedů...

 Kapitola 8

Mnghwtaar Uljushi byl do hněda opálený, starý bělovlasý kmet. Jeho tvář byla hladce oholena a pronikavě zářící dětsky modré oči Harryho podrobně zkoumaly. Byli spolu sami zavření na ošetřovně a starý muž zatím neprohodil jediné slovo. Také však nesvítil ani nehrál, což nebelvír oceňoval, na druhou stranu se tomu divil. Bral to jako samozřejmost, že barvu a melodii má každý. Kmet jako by sledoval jeho myšlenky.

            

„Divíš se, proč nic nevidíš a neslyšíš?“ promluvil chraplavým, stařeckým hlasem a tvářil se značně potutelně.

            

„Prosím?“ zeptal se zaskočený Harry. Že by věděl?

            

„Barvy, hudbu.. když jsi vstoupil do této místnosti viděl jsem to na tobě. Byl jsi nesoustředěný, rozladěný, tvářil ses, jako kdyby tě bolely zuby. Já nejsem slepý, chlapče,“ mrkl na něj stařec a usmál se, čímž odhalil řadu zažloutlých, lehce křivých zubů.

            

„Ne, neslyším ani nevidím nic,“ přiznal Harry, vyvedený z míry starcovými vědomostmi. Zdá se, že Brumbál nekecal, když říkal, že je to odborník.

„Ale proč? Proč je to u vás jiné? Ne, že by mi to vadilo ani nevíte, jak jsem rád, ale proč?“ zajímalo nebelvíra a zkoumavě Uljushiho pozoroval. 

            

„Jednoduché, chlapče. Sám jsem si tím prošel, i když mám dojem, že ne v takové míře jako ty, pokud vím ta hmm, „nehoda“ se ti stala zhruba před 14 dny a teprve před týdnem ses probudil?“

            

„Mno, ano, pane,“ přitakal Harry, čekajíc, co z muže vypadne. Ten si zamyšleně promnul bradu. Po chvíli se však vytrhl z přemýšlení a jeho zrak padl opět na chlapce, který přežil.

            

„Tím se budeme zabývat později, říkal si, proč jsi ke mně slepý a hluchý?“ Stařec vytáhl zpod košile řetízek, který měl zavěšený na krku (ano, tento muž nenosil hábit, pouze bílou, přes hlavu přetahovací halenu a prosté látkové kalhoty), a na jeho konci se objevil přívěšek, zřejmě jakýsi amulet. Jeho základem byl rudý kámen, pravděpodobně rubín, podložený a oplétaný hnědou kůží, na které byly uhlím nakreslené (nebo jemně vypálené, Harry to nemohl rozpoznat), ornamenty.

„Toto je mnou vynalezený amulet, který tlumí veškeré moje, hmm, jak to říci, projevy bytí, ano tak bych to nazval. Kdybych si ho sundal, slyšíš mě a vidíš mě stejně jako ty ostatní. Ale to necháme na jindy, co myslíš?“ Harry nemohl jinak než souhlasit.

„Když jsem slyšel, čím jsi prošel, říkal jsem si, že se mi to bude hodit,“ pokýval si sám se sebou spokojený Uljushi a zastrčil amulet zpátky pod košili.

            

„Pane,“ odhodlal se k otázce nebelvír, čímž opět upoutal kmetovu pozornost, „říkal jste, že jste si tím musel také projít, co se stalo? A jak jste se toho zase zbavil? Jak jste to řešil?“

            

„Hmmm,“ zamyslel se opět Uljushi a pohodlněji se usadil na jedné z postelí, „je to už hodně dávná historie... V prvé řadě musím říct, že mě to „postihlo“ jen okrajově, jak se postupem času ukazuje. Co jsem slyšel, tvoje magická hladina byla již nekontrolovatelně zvýšená, před oním incidentem, zato já jsem byl, když to tak řeknu v normě, když se mi ona osudná nehoda stala. Bylo mi tehdy sotva třicet, pracoval jsem na jednom vědecky magickém projektu. O co se jednalo, tím tě nebudu zatěžovat, ovšem špatně jsem odhadl potřebnou dávku sluneční energie, spolu s dalšími mladickými nerozvážnostmi, kterých jsem se tehdy dopustil, a došlo k silnému výbuchu magie, vzešlého z mé laboratoře. Magický výbuch zasáhl území kolem kilometru čtverečního, naštěstí se laboratoř nacházela na dosti odlehlém místě v jedné z egyptských pouští, tedy nikdo jiný nebyl výbuchu magii vystaven, já se však ocitl v samotném epicentru dění. Do té doby jsem o nějakých magických hladinách neměl ani ponětí. Ovšem stejně jako ty - i já se ocitl v kouzelnické nemocnici na pokraji smrti, taktéž naštěstí zachráněn. Zásah magie, který mi byl uštědřen, byl nebetyčných rozměrů, a tak se moje „vidiny a „slyšiny“, dostavily téměř vzápětí, pár hodin po mém probuzená v nemocnici. Myslel jsem, že jsem se zbláznil, normálně zcvokatěl. Téměř měsíc jsem byl zavřený u sebe v bytě a naprosto izolován od lidí. Cítil jsem se na zhroucení, zvlášť když jsem zjistil, že špunty do uší na tohle nefungují,“ při tomhle se musel Harry uchechtnout. To už taky zjistil.

„Ovšem brzy jsem zjistil, že intenzita zvuků se zmenšuje, až jsem opět neslyšel nic. Barvy jsem viděl stále, ale stejně jako zvuk i jejich intenzita se snížila. Na rozdíl od zvuků, barvy však již nikdy zcela nevymizely. Když přivřu oči a soustředím se, stále jsem schopen je vidět.“

            

„Ale takže se to časem ztratí?“ ptal se Harry s nadějí v hlase.

            

„Obávám se, že u tebe to nebude tak jednoduché. Tvoje hladina dalece přesahuje maximum a to permanentně, nejedná se o chvilkový stav, ten lektvar tomu dodal jen poslední kapku. Budu tě muset podrobněji vyšetřit, hned jak dobereme tuto, hmm teoretickou část, jak bych to nazval.“

            

„Dobře, tak pokračujte,“ pobídl ho nebelvír a netrpělivě se na svém místě zavrtěl.

            

„Tak tedy, jak jsem již řekl mé nově nabyté, hmm, schopnosti se pomalu začaly vytrácet. V té době jsem se začal touto otázkou zabývat. Co se vlastně stalo? Proč? Jak? Můj vědecký zápal byl opět obnoven, i když mi bylo jasné, že toto bude běh na dlouhou trať. Začal jsem pátrat, sbírat informace, vyhledávat lidi, kteří by o tom mohli něco vědět, cestovat po všech koutech světa v honbě za informacemi a poznáním. Po třiceti letech mé pátrání stále není u konce, nicméně jsem přeci jen o něco moudřejší.“ Třicet let?! Harry nevěřil vlastním uším. Ten chlapík tomu musel zasvětit celý život. Mno waau.

            

„A co to tedy je? Ty barvy, hudba?“

            

„Mno, ty barvy není těžké vysvětlit. Slyšel jsi někdy slovo aura, Harry?“ Aura?

            

„No, popravdě mě tyhle věci nikdy moc nezajímaly,“ znejistěl nebelvír, „o auře jsem něco slyšel, ale.. no..“ Harry bezradně pokrčil rameny s rozpačitým úsměvem. Uljushi se taktéž usmál.

            

„Nic se neděje chlapče, nečeká se od tebe přece, že víš všechno... Aura, tak se nazývá to, co vidíš. Jedná se o různorodé spektrum barev, různého dosahu. U některých jedinců se aura drží těsně u těla, u některých se rozlévá dále do jeho okolí, ovšem to už jsi jistě zjistil sám. V podstatě se jedná o druh energetického pole obklopující každého živého tvora, nejenom lidi, ale i zvířata a rostliny, také věci, ovšem v tomto případě se jedná jen o magické předměty. Je to spíše zbytková stopa použitého kouzla. Pokud bys tomu chtěl blíže porozumět, v auře se odráží všechny pocity, emoce, myšlenky a úmysly dotyčného, v druhé řadě je v tom možno vidět i míru magického potenciálu. Obyčejní mudlové nikdy nebudou mít tak výraznou a do prostoru vyzařující barvy jako kouzelníci. Jinak barvy obsáhlé v auře jedince se neustále pohybují. Kolují, pulzují, mění se, neustále zobrazují, když to tak řeknu, jeho aktuální stav. 

            

To by na úvod stačilo, pojďme dál... Melodie. To už je věc složitější. V podstatě je to uskupený proud magie. Magie totiž, i když to není zřejmé, o sobě dává ráda vědět. Je to neuvěřitelné ovšem, Harry, představ si.. Magie má vlastní způsob vnímání! Aniž si to uvědomuješ, pomocí své magie komunikuješ s ostatními příslušníky kouzelnického společenstva. Musel si toho povšimnout. Vzájemného proplétání, dotýkání, otírání...“

            

„Ano, to jsem si všiml. Není to zrovna příjemná zkušenost,“ odvětil nepřítomně Harry, myšlenkami trochu jinde. Magie hraje? Magie vnímá? Magie komunikuje?! Stařec se Harryho poznámce zasmál.

            

„Ano, není to vždy příjemné. Jde o to nakolik je člověk vyladěný na „vlny“ toho druhého. Nakolik se jejich magické potencionály doplňují, nakolik jsou schopné synteze. Je to něco jako druh spolupráce, partnerství!“ Magické proudy mezi sebou randí? Uljushimu nemohl uniknout Harryho užaslý, nevěřícný výraz, snad i s kapkou úděsu a jako by opět věděl, co přesně se nebelvírovi honí hlavou.

„Ať tak či tak Harry, magie je sice vnímavá, ovšem není to samostatně žijící organismus. Je pevně svázaná s tvým tělem a je zcela ovlivňována tvou osobností, tvými pocity a dojmy. Pracuje pro tebe a ve tvůj prospěch, nikoli naopak. Abych to shrnul, pokud se tvůj magický proud zaplete s jinou melodií, je to proto, že s dotyčnou, či dotyčným bys mohl vytvořit silné, výhodné pouto. Ať se to týče přátelství, či jiných mezilidských vztahů,“ dokončil svůj výklad stařec a podíval se na Harryho.

„Nějaké otázky?“

            

„Uch, no, je to dost velký příval informací...“

            

„Klidně si to můžeš uspořádat v klidu v hlavě a doptat se na něco později, zdá se, že můj pobyt zde bude nadýl,“ mrkl na nebelvíra stařec a zvedl se z postele.

„Jestli tedy nemáš další otázky, přistoupíme k samotnému vyšetření. Musíme zjistit, jak to s tebou vypadá. Tvůj případ mě opravdu zaujal. Natolik zvýšená hladina, to je naprosto, hmm neskutečné, ano, ještě jsem to u nikoho neviděl, s tvým dovolením bych tě tedy rád delší dobu zkoumal a přišel tomu na kloub.“ Harry s pocitem laboratorní krysy, která právě zjistila, že je dermatologicky testována, souhlasil.

Po prvních pár minutách se začal obávat, že udělal největší chybu svého života.  Mnghwtaar Uljushi začal vytahovat z velké kožené brašny své velké nástroje. Na Harryho názor až příliš mnoho z nich bylo zakončeno jehlou... vlastně... všechny byly zakončené jehlou! Ne, že by se jehel bál, ale takové množství ho dokázalo znepokojit.

            

„To na mě všechno tohle chcete použít?“ zeptal se poněkud přiškrceným hlasem, nemohouc odtrhnout oči od starcových nástrojů.

            

„Ale ne, neboj se Harry, použiji jich jenom pár,“ Harry si oddechl, „ty ostatní přijdou na řadu až později.“ Neeee!

           

Přesto, jak se na pravého nebelvíra sluší a patří, zachoval se statečně a vše vydržel až do úplného konce. Stařec nejprve vytáhl něco na způsob obyčejné injekce, až na to, že končila točící se vrtulkou, která červeně blikala. Ta po zmáčknutí knoflíku těsně pod vrtulkou sama vyletěla a s bzukotem začala kroužit kolem Harryho. Nakonec se s vítězoslavným zapísknutím zapíchla nebelvírovi tvrdě do ramene. 

            

„Au,“ vykřikl Harry a bolestivě nadskočil. Z injekce se ozvalo podrážděné zabručení a nebelvír mohl sledovat, jak stříkačka pomalu cosi natahuje. Vypadalo to jako nazlátlá mlha, po chvíli v tom Harry rozpoznal svou Suÿiu. Mlha se zkoncentrovala do sytě zlaté s rudými žilkami. Injekční stříkačka zřejmě spokojená se svou prací vyjela z Harryho a vrátila se do ruky Uljushiho. Ten mávnutím zacelil ranku na nebelvírově paži a omluvně se usmál.

            

„Promiň, někdy prostě nemá svoje dny,“ poznamenal, myslíc tím svou injekční stříkačku a omluvně pokrčil rameny. Vzápětí nastartoval jiný přístroj. Vypadalo to jako trojnohý pavouk. Na jedné noze stál a na ostatních dvou měl připravené opět injekční stříkačky, které se chystali Harryho ohrožovat. Tentokrát neuniklo ani jedno rameno. Jedna injekce se bezkompromisně zabodla do nebelvírova pravého, druhá do nebelvírova levého ramene. A tentokrát to bylo nepříjemné. Harry cítil v těle nepříjemný tlak. Jako by bylo něco násilím taháno ven, trháno a půleno. Vzápětí se ukázalo, o co šlo, když se v pravé injekci objevila zlatá, v levé rudá barva. Uljushi spokojeně pokýval hlavou.

            

„Promiň, chlapče, toto mohlo být poněkud nepříjemné, ovšem potřeboval jsem tyto dvě složky od sebe oddělit a extrahovat, abych je mohl lépe prozkoumat. A teď ještě poslední věc. Vzorek krve, natáhni prosím ruku...“

            

Když bylo všechno hotové, Harry si oddechl. Uljushi ho poprosil, ať se za ním večer ještě zastaví, s čímž Harry samozřejmě souhlasil. Jediná myšlenka, která mu teď běžela hlavou, byla, že už konečně může vypadnout. Některé věci v hlavě si potřeboval urovnat...

Kapitola 9

Jako posledních několik týdnů se Harry cítil otupěle. V hlavě si rekapituloval, co se od doby, kdy se vrátil do Bradavic, odehrálo. Byl teprve začátek října a jemu už se opět hroutil svět. Vlastně asi nikdy nepřestal... Nakonec zřejmě dlužil dík Brumbálovi, že jeho prázdniny byly natolik idylické. V hlavě měl zmatek. Nedokázal si věci souvisle uspořádat. Nikdy na to nebyl dobrý, Hermiona by si jistě hned se vším věděla rady, ale on nebyl Hermiona. A možná, že tentokrát i ona by byla v koncích. Seděl ve společenské místnosti, která byla díky krásnému venkovnímu počasí vylidněná a pozoroval Rona s Hermionou, jak hrají Řachavého Petra. Dívka samozřejmě prohrávala. Harry se navzdory své nové indispozici v jejich přítomnosti cítil nadmíru příjemně. Díval se ven z okna a poslouchal, jak se jejich melodie vzájemně proplétají. Jeho stála trochu stranou. Jen sem tam přispěla do jejich společné harmonie, nicméně s nimi Harry ladil, za což byl vděčný. Přece jen byli přátelé, takže to dávalo, podle toho, co mu Uljushi řekl, smysl. Zatímco jeho melodie jakoby líně kroužila kolem dvojice, jejich vlastní melodie se hravě proplétaly mezi sebou. Hermiona zněla jako nějaký jemný strunný nástroj, Harry si představoval, že by to mohla být harfa nebo něco podobného. Byla to vážná, přísná melodie, která se však chvílemi měnila ve veselou, až téměř skotačivou. Ronova hudba byla hluboká a bručivá, chvílemi těžkopádná a chvílemi překvapivě jemná a plynulá. Taková basa, pomyslel si Harry, když se snažil melodii blíže zařadit. Nebylo to však tak jednoduché, i když Harry nebyl nikdy nijak zvlášť hudebně nadaný i on poznal, že melodie daných jedinců je zcela unikátní. Přirovnání k nějakému hudebnímu nástroji byla jen chabá pomůcka a slabý odvar toho, co opravdu slyšel. Sám sebe mohl přirovnat k houslím, ale byly to opravdu housle? Jeho melodie zněla podobně jako nějaký smyčcový nástroj, ale byl to prostě on, Harry Potter, a tohle byla jeho magie, výjimečná a originální, tak jako všech ostatních na tomto hradě. Na rozdíl od ostatních však utlačovaná něčím cizím. Harry to cítil, slyšel... ten šum, který se tlačil a vřel v pozadí jeho hudby. Tušil, že to má co dělat s jeho nynějším stavem. Může jen doufat, že Uljushi na něco přijde.

***

„Cruciatusss!“ zasyčel hlas a Dracovo tělo naplnila bolest.

„Chlapče, chlapče, co jssssem sse to o tobě dozvěděl, mám sssnad pochybovat o tvé loajalitě?“ Pán zla mávl hůlkou a Dracova bolest se prohloubila. Nezabránil tomu, aby se mu skrz pevně sevřené rty neprodral výkřik.

„Ten Potterovic kluk, tak ty mu teď dělášš chůvu? Co je na tom pravdy, Draco, tysss tomu chlapci zachránil život?“ Bolest, která Draca sžírala, najednou polevila. Zřejmě to tentokrát nebyla řečnická otázka. Mladík se vyhrabal na kolena a těžce lapal po dechu.

            

„Pane,“ zasípal a rozhlédl se kolem. Byl obklopen smrtijedy. Jeho otec však stále chyběl. Pán zla zřejmě ještě neuznal za vhodné propustit ho z péče jeho milovaných mozkomorů. 

„Pane,“ zopakoval, „neměl jsem v úmyslu nikoho zachraňovat, ten kluk letěl přímo na mě, byl to… reflex,“ Draco doufal, že o tom, co se odehrálo tehdy v koupelně, Pána zla nikdo neupozornil.

            

„Reflexss?!“ Voldemort zakmital jazykem a napřáhl hůlku. Nicméně než stačil něco říct, Draco hbitě pokračoval.

„Jistě pane, nicméně když jsem vzápětí poznal, že je to Potter nelitoval jsem, protože ho jistě chcete dostat do svých rukou živého, kdyby zemřel dříve než by se vám dostal do rukou, byla by to jistě tragédie, kdybyste si musel odepřít všechna potěšení z toho, jak s tím klukem naložíte, přece jen dal jste rozkaz, že se ho nikdo nedotkne, dokud s ním sám neskoncujete,“ snažil se z ožehavé situace vybruslit Draco a zdálo se, že Pán zla mu konečně začíná popřávat sluchu.

„Zdá ssse, že mášš stejně ohebný jazyk jako tvůj otec Draco, což mu nakonec ale ssstejně nepomohlo,“ kolem se ozval posměšný smích. Draco nehnul ani brvou. Voldemort nahnul zamyšleně hlavu na stranu.

„Mysslím však, že tvá myšlenka není zcela sscesstná. Ano chlapce potřebuji živého. Nejen proto, abych ho mohl vlassstnoručně zabít. Nicméně,“ Pán zla se krutě usmál a vzápětí se Draco zmítal v další vlně bolesti.

„Zapamatuj sssi, co sse sstane, když děláššš něco za mými zády…“

***

Harry seděl na posteli v ošetřovně a čekal na Uljushiho. Doufal, že přijde s novými informacemi.

            

„Ach, Harry, už jsi tady. Odpusť, jestli jsem tě nechal dlouho čekat! Nicméně věřím, že to, co pro tebe mám, tě potěší.“ V rukou nesl malou krabičku, kterou vzápětí předal Harrymu. Ten ji zvědavě otevřel. Na polštářku tam ležel kovově lesklý řetízek. Jeho očka byla o něco málo silnější a bytelnější, než klasické dámské řetízky, které viděl na dívkách, a byla pokryta runami.

„Snažil jsem se vytvořit něco trošku modernějšího, než co mám já, při představě, že to bude nosit mladý kluk jako ty. Tak snad to bude v pořádku. Mělo by tě to ochránit před, hmm, intenzivním příjmem informací z tvého okolí. Čili dokud to budeš nosit, mělo by to minimalizovat tvé nové schopnosti. Mělo by to vytvořit jistou bariéru na tenhle typ vnímání.“ Harry si úlevně oddychl, pro tohle by byl ochotný nosit po zbytek života na hlavě Moudrý klobouk, nějaký řetízek přijal s naprostou lehkostí. Téměř s posvátnou bázní ho vzal do rukou a připnul si ho kolem krku. Řetízek byl tak akorát dlouhý, aby se mu neobepínal kolem krku a přitom mu nepadal až na prsa.

            

„Myslím, že se s ním už nějak smířím,“ usmál se Harry na Uljushiho, „děkuji.“

            

„Ještě neděkuj, je třeba ho vyzkoušet, nejsem si jistý, jak na tebe bude působit, ale mělo by to fungovat. Nicméně tohle je jen léčení symptomů, je třeba najít příčinu. S tím jsem bohužel ještě tolik nepokročil. Rád bych se s tebou domluvil na týdenních konzultacích. Vždy touhle dobou v neděli tady?“ Harry přikývl na souhlas.

            

„A ještě než odejdeš, mluvil jsem s Brumbálem a tvá magická hladina je natolik vysoká, že jsme přistoupili poněkud k radikálnímu řešení,“ omluvně se na Harryho usmál, „s madam Pomfreyovou jsme to již nachystali, takže tě poprosím, abys ještě chvíli poseděl, slibuji, že to nebude moc bolet,“ cožeee?

„Rozhodli jsme se, že jednou týdně na naších společných sezeních ti odčerpám určitou dávku magie, abych zamezil bezprostřednímu nebezpečí. Je to podobné jako by se odebírala krev, brali ti někdy krev?“ Harry zavrtěl hlavou. Začínal z toho mít velmi nepříjemný pocit.

„V podstatě se to neliší od toho, co jsme již dělali, jen na své malé přátele napojím pár hadiček a nádoby, tady tak,“ Harry pozoroval jak Uljushi pracuje s nějakým divným hadicovým přístrojem. Viděl spoustu trubiček a nádobek a za boha netušil, na co to může být dobré, dokud se mu do ramena opět bolestivě nezabodla jehla, stejně dlouhá jako jeho ukazováček. Bylo mu z toho nevolno. S malátným pocitem pozoroval, jak se trubičkami prohání zlatorudá substance, která představovala jeho magii.

„Může to být nepříjemné a lehce vyčerpávající. Je to pro tvé tělo nepřirozený proces, takhle se zbavovat energie, ale prozatím nic lepšího nemáme. Samozřejmě jestli se budeš cítit unaveně nebo budeš pociťovat nevolnost, můžeš si lehnout na bok, fúze bude trvat zhruba deset minut,“ informoval starý muž Harryho a účastně se na něho díval.

            

Po deseti minutách se Harry cítil naprosto vyšťavený. Když od něho stařec přístroj odpojil a tok energie se přerušil, udělalo se mu o mnoho lépe, ale cítil se unavený.

            

„To je všechno, mladý muži, můžeš jít,“ usmál se na něj přívětivě Uljushi a poplácal ho po rameni. 

            

„Skvěle,“ vydechl Harry, „tak příští neděli. Snad přijdete na něco nového.“

            

„Ano, snad ano,“ souhlasil muž a po tom, co Harry opustil místnost, se jeho výraz zachmuřil.

„Už jen kvůli tobě, chlapče, doufám, že ano.“

***

            

„Dorazil pěkně zřízený! Dal jsem mu lektvar, který napraví škody, ale… nechápu jaktože jsem nebyl taky povolán!“

            

„Severusi… Nemohl bys nic udělat ani, kdybys tam byl. To víš z nás ze všech nejlépe.“

            

„Mohl jsem ho alespoň bezpečně dopravit zpátky! Nechali ho sem doplazit, Albusi! Našli ho až skřítkové před hlavní bránou. Měl rozsáhlá vnitřní poranění!“ Brumbál se na Snapea smutně zadíval zpoza půlměsícových brýlí.

            

„Draco je překvapivě statečný mladý muž, zvládne to.“

            

„Jistě, že to zvládne,“ štěkl profesor lektvarů, „ale za jakou cenu! Pořád je to jen malé, hloupé děcko!“ 

            

„Myslím, že ho podceňuješ, Severusi. Jeho i Harryho.“

            

„Toho spratka mi ani nepřipomínejte! Draco tak skončil kvůli němu! Naštěstí Pán zla nakonec usoudil, že to není proti jeho vůli nechat Pottera naživu, dokud se k němu sám nedostane!“

            

„Nekřivdi Harrymu, Severusi, v hloubi duše víš, že je v tom nevinně. Nevybral si to, čím je. Pokud Draco nebude dál chtít na Harryho dohlížet, samozřejmě mu nebudu zazlívat, když se stáhne. To, že se přidal na naši stranu, je dostatečná známka jeho odvahy a já si toho cením.“ Snape se na Brumbála vztekle podíval.

            

„Víte moc dobře, že je to ta poslední věc, která by ho napadla,“ náhle se profesor lektvarů zatvářil téměř nešťastně, „jak ho mám chránit, Albusi? Nachází se na příliš tenkém ledě. Je to můj kmotřenec, slíbil jsem Narcise i Luciusovi, že se mu nic nestane, slíbil jsem to sám sobě! Už teď jsem naprosto pohořel.“ Ředitel muži položil konejšivě ruku na rameno.

            

„Žijeme v těžkých časech, Severusi. Hlavně se nevzdávej. Nikdy se nevzdávej!“

Harry byl nejprve unavený, ale jak kráčel chodbami Bradavic, měl čím dál víc chuť poskočit a začít si zpívat. Kromě obvyklého hluku a vzruchu školních chodeb neslyšel nic! A barvy také zmizely. Zdálo se mu, jako by je chvílemi zahlédl koutkem oka, ale když se otočil, byly pryč. No, s tím tedy dokážu žít! Pomyslel si Harry a zamířil na večeři. Toho dne mu chutnalo víc než jindy.

Kapitola 10

Tváře, tolik tváří… Cedriku!... Siriusi, ne ne proč! Proč?! Ne, neopouštěj mě!... Cedriku vydrž, ne, neumírej, no tak vzchop se přece!... Mami? Harry se probudil celý zpocený a v hlavě mu zněl ohlušující křik, kterým, jak si pochvíli uvědomil, vycházel z jeho vlastních úst. Byl rád, že ho napadlo umístit kolem své postele tišící kouzlo. Věděl, že to bez jeho obvyklé dávky Bezesného spánku nebude procházka růžovou zahradou, ale doufal, že alespoň zvládne na okamžik zamhouřit oči. No, bylo to opravdu jen na okamžik. Usnul v jednu hodinu ráno. Probudil se ve dvě, ve tři a teď bylo půl čtvrté. Harry se zaúpěním zabořil hlavu do polštáře. Tohle nezvládne, musí to přece jít jinak! Bylo mu jasné, že pokoušet se o další spánek je zcela zbytečné. Zamířil do nebelvírské umývárny, kde se opláchl a usadil se ve společenské místnosti. Když už nemůže spát, může alespoň dohnat to, co za poslední týden zameškal. Začneme esejí do lektvarů, ušklíbl se Harry a vytáhl čistý pergamen a učebnici.

Toho dne měli v rozvrhu mimo jiné i obranu proti černé magii. Profesor Fletcher se na Harryho povzbudivě usmál, když vstoupil a přátelsky ho poklepal po rameni.

„Dnes si povíme něco o štítových kouzlech, umění obrany je mnohdy více důležité, než samotný útok. Tedy, pokud byste se někdy dostaly do bojové situace…“ Studenti brali hodinu velmi vážně. Ani jeden z nich nepochyboval o tom, že jednou tato „bojová situace“ nastane. Ať už po boku Pána zla (hodina probíhala se zmijozelem) nebo na opačné straně bitevního pole. Učili se tři nová kouzla, přičemž Harry dvě z nich znal a jedno už měl možnost vyzkoušet si v praxi. Opravdu nedocenitelné…

Po konci hodiny si ho profesor Fletcher zavolal k sobě. Harry mávl na přátele, že je dožene a šel za Fletcherem do kabinetu.

„Všiml jsem si, že štítová kouzla ti jdou velmi dobře, Harry,“ pochválil ho na úvod profesor.

„Ehm, ano, mám s nimi již jistou… zkušenost,“ přitakal váhavě Harry.

„Ach ano… Chápu,“ vystřídalo mužovo překvapení zachmuření v závěsu za poznáním.

„Chtěl jsem se zeptat, jak vám je, kdyby vás napadlo něco, cokoli s čím byste potřeboval pomoci a já vám mohl být užitečný, neváhejte se na mě obrátit.“

       

„Ehm, děkuji už je mi lépe… a já děkuji,“ usmál se Harry na profesora. Prohodili ještě pár vět a pak Harry opustil kabinet.

            

Na chodbě nedaleko učebny se něco dělo.

            

„Nehraj si se mnou, Weasly, umíš pár nových kouzel a už si vyskakuješ?“

            

„Co se to tady děje?“ Prodral se Harry dopředu k Hermioně. Před ním stáli Draco Malfoy a Ron a vypadalo to, že po sobě co nevidět skočí.

            

„No,“ Hermiona si rozpačitě odkašlala, „nějací zmijozelové se vsázeli, kdy se zase složíš Harry, tedy tak to říkali oni, víš, a Rona to rozčílilo a pak se zeptali, jestli si snad chce taky vsadit a to ho rozčílilo ještě víc a pak se odněkud vynořil Malfoy, no asi se nedíval zrovna na cestu a vrazil do Rona a… a tak to dopadlo,“ zkrátila to dívka a bezradně pokrčila rameny. Tyhle situace neměla ráda a ani je neschvalovala. 

           

„Není tady nic k vidění, běžte po svých!“ štěkl Malfoy na okounějící, skládající se především ze zmijozelů a nebelvírů a přitáhl tak Harryho pozornost.

            

„K vidění? K vidění tady bude brzo hodně!“ dušoval se Ron, který byl čím dál víc rudý.

            

„Běž si zlepšovat svoje sebevědomí na někom jiném Weasly, já na tebe nemám čas ani náladu!“ vrčel Draco, zatímco se opíral jedním ramenem o stěnu. Což Rona vytáčelo ještě víc, jelikož to vypadalo značně ležérně.  Malfoy ho očividně nebral vážně! Zrzek vytasil hůlku a namířil ji na zmijozela.

            

„Ty, ty mě urážet nebudeš!“

            

Harry sjížděl očima po konturách blonďákova obličeje. Malfoy nikdy nefandil soláriu, ale jeho bledost dosáhla téměř mrtvolných rozměrů. Tmavé kruhy pod očima také nešly přehlédnout, tedy pokud jste zrovna neměli před očima rudou mlhu jako Ron. Harry si po chvíli ostré výměny názorů, nemohl nepovšimnout, že se Malfoy zdržel jakýchkoli jízlivých poznámek a urážek na Ronovo nebo číkoli konto. Že by se nakonec opravdu bít nechtěl? Zmijozel nikdy nevynechal příležitost, jak jim to dát, co nejvíc sežrat, ale zřejmě se něco změnilo. Popravdě, čím víc si ho Harry prohlížel, tím víc docházel k závěru, že zmijozelský princ je na pokraji zhroucení. Párkrát viděl sám sebe v zrcadle, když stál na nohou už z posledních sil a blonďák teď vypadal podobně. Ale zdálo se, že si toho nikdo jiný nevšiml. Byl na vážkách. Malfoye neměl rád, ale hlodal v něm pocit, že pokud dojde na hůlky, nebude to fér zápas. Jeho touha ochraňovat slabší zřejmě zahrnovala i úhlavní a nejprotivnější nepřátele. Harry se ušklíbl, pak ale zvážněl. Ať už z jakéhokoli důvodu, Draco mu zachránil život. Prosté díky drahocenný princ nepřijímá, tak Harry část svých dluhů splatí alespoň takhle.

            

V tu chvíli Ronův pohár trpělivosti přetekl a vyslal s nadávkou kletbu Malfoyovým směrem.

            

„Euripio!“ Před Dracem se objevila průhledná zlatavá stěna, která kletbu neškodně odrazila.

Ron otevřel pusu dokořán a i břidlicově šedé oči se rozšířily překvapením. Harry držel v ruce hůlku, z které ještě odletovaly zlaté jiskry. Tvářil se podrážděně.

            

„Od kdy nebelvíři utočí na neozbrojeného, Rone?“ Přísně se na něho podíval. Ron si ve svém zápalu zřejmě až teď uvědomil, že zmijozel ani nedržel v ruce hůlku. Přesto však byl ještě dostatečně rozezlený, aby ho to zcela nezchladilo.

            

„Urážel tě, Harry!“ Harry nic takového neslyšel, ale nebyl tu od začátku.

            

„Malfoyovým životním posláním je mě urážet, ale to tě neomlouvá, Rone! Zaútočit na neozbrojeného je podlé!“ Zrzek byl z jeho komentáře značně zkroušený. Harry se na něho usmál, přece jen, šlo mu o něj, když se do zmijozela pustil.

            

„Rone, je mi jasné, že sis toho ve svém rozhořčení ani nevšiml, ale šetři síly, není doba na to, abychom si přeměřovali síly jako malí kluci,“ Harry se teď obrátil ke všem přihlížejícím.

„Nechte si svoje síly na to, co vás čeká venku, budete je potřebovat. Všechny co máte…“ Vážně se po nich rozhlédl.

„Tam venku si s vámi nikdo hrát nebude, to, co čtete denně v tisku, není žádná pohádka na dobrou noc, která má strašit malé děti, je to realita. Myslete na to, až se příště dostanete do potyčky s někým uvnitř těchto zdí. Skuteční nepřátelé se nachází jinde!“ Studenti ho poslouchali, souhlasně mumlali a pokyvovali hlavami.

„A myslím,“ dodal Harry, „že už dávno začala hodina.“ Ruch, který posléze nastal, jak všichni pelášili na své přednášky, by ho pobavil, kdyby sám nebyl tam, kde v tuto chvíli neměl co dělat.

Pohledem zalétl k Malfoyovi, který vypadal stále stejně hrozně. Teď si ho navíc zpod přivřených očí podezřívavě měřil. Harry si povzdechl.

            

„Nevím, cos celou noc dělal Malfoyi, ale vypadáš jako by tě přežvýkal tlustočerv a pak vyplivl. Zajdi si na ošetřovnu.“ S těmi slovy se otočil a rychle chvátal za Hermionou a Ronem, kteří už měli značný náskok, na hodinu. McGonagallová bude nadšená.

***

Severus se na něj rozezleně díval.

            

„Říkal jsem ti, že máš dnes zůstat v posteli! Kdybych věděl, že odejdeš hned, jak zmizím z dohledu, přivázal bych tě k ní!“

            

„Jsi příliš starostlivý, kmotře. Nechtěl jsem zameškat. Vzdělání je přeci důležité, ne?“ Uchichtl se Draco, ale ve tváři se mu mihla bolest. Snape vypadal jako ztělesnění boha hrůzy.

„Navíc ty to taky vždycky zvládáš, tak proč ne já,“ pokračoval Draco, který si z jeho hrůzy nahánějícího zjevu zřejmě nic nedělal. Profesor lektvarů si povzdechl. Lektvary, které Dracovi dal, stále ještě pracovaly. Tím, že neodpočíval a mermomocí se chtěl zapojit do běžného života, si jen přitěžoval a prohluboval dobu léčení.

„Draco, šetři síly, dokud můžeš. Nech si svou vzpurnost pro chvíli, kdy ji budeš opravdu potřebovat.“ Draco se na něho zamyšleně podíval.

            

„Podobná slova jsem již dneska slyšel. Od Pottera, měl proslov k řadám studentstva.“ Severus po něm vrhl pohledem.

            

„Pak je zřejmě menší idiot, než jsem si myslel! A jestli se ti ještě někdy něco stane, pošlu tě na ošetřovnu! Pomfreyová je jako hlídací pes, když jde o její pacienty!“

            

„Ooo, slituj se, slibuji, že dnes nevystrčím z postele paty.“

            

„To bych ti radil!“