Rub a líc kapitoly 1-5

Milé čtenářky, na blogu se mnou začne občasně publikovat i nová autorka, Medové prasátko. Povídka, kterou si teď můžete přečíst, už kdysi dávno publikována byla, ale zaslouží si oprášit! :)

Seiyuu

Pairing: HP/DM
Rating: 15+
Varování: Je to moje prvotina (psáno 2009-2013), takže chvílemi naivní až zcestné a jinak vcelku sladké.
Zápletka: Harry nastupuje do 6. ročníku a zdá se, že zatímco Voldemort sílí, Harry slábne. Kdo mu poradí? Kdo ho zachrání? A komu padne k nohám?
Autor: Medové prasátko

Kapitola 1

„Už zase?!“ vyjela na Rona nevěřícně Hermiona.

„Ale no tak, Hermiono, buď trochu přejícná! Je to vážně kus! Taky bych neváhal,“ zahleděl se Ron vysněně do dáli a Hermiona by ho byla nejradši v tu chvíli uřkla. Bohužel byly ještě prázdniny, ale kdyby ne! Asi by se neudržela.

„Vzpamatuj se, Ronalde!“ štěkla alespoň a její vražedný pohled vrátil Rona rychle do přítomnosti.

„Oukej, oukej, nemusíš se hned čertit. Ale jak říkám, Harry se vrátí až ráno.“

„Co když se mu něco stane?!“ strachovala se Hermiona, napůl ještě vzteklá z toho Ronova zasněného pohledu. Ten se jen uchechtl.

„Bože, Hermi! Tomu sama nevěříš! Za zadkem se mu táhne celá tlupa bystrozorů, která nemá na práci nic jiného než, že ho nespustit z očí, i když,“ Ron se pobaveně zakuckal, „je fakt, že právě teď ho na očích asi moc nemají.“

„Moc vtipné, Rone! Vážně nechápu, jaktože mu to Brumbál trpí! Ty jeho avantýry! Chápu, kdyby se zamiloval, ale každý týden jiná? Isabella, Alice, Fiona, Daphne, která je to tentokrát? Caroline?“

„Ne, Amanda a vážně je...“

„Rone, prosím ušetři mě! Je mi jasné, že jako všechny před ní je krásná, úžasná a dokonalá!“ Vysloužila si od Rona zadumaný pohled.

„Víš, Hermi… vážně by ses nemusela tak vztekat. Takhle to vypadá, že no nevím, žárlíš...“ Hermiona zalapala po dechu.

„Co prosím?!“

„Slyšíš dobře! Prostě závidíš těm holkám, že je k nim Harry pozorný stejně jako předtím býval k tobě! A teď ti vadí, že místo, aby trávil čas s námi, lítá po venku s nimi... A víš co, Mio? Mě to taky vadí! Vadí mi, že dá přednost nějaké holce, kterou zná pět minut, před svými nejlepšími přáteli, ale víš co? Já mu to přeju. Nikdo na to nemá právo víc jak Harry. To on nás věčně zachraňuje před Ty-víš-kým, vzpomínáš? Možná prostě k životu potřebuje víc, než jen svoje přátele. A jestli mi jsme opravdu jeho nejlepší přátelé, tak ho v tom budeme podporovat nebo mu to přinejmenším trpět!“ Po tomhle dlouhém projevu, který ze sebe Ron vysypal jedním dechem se musel pořádně vydýchat, což dalo Hermioně prostor k přemýšlení. Náhle se za sebe styděla. Z tohohle úhlu pohledu se na to nikdy nedívala. Pravdu jí musel před oči postavit až Ron, který byl obvykle v těchto věcech naprosto natvrdlý.

„Máš pravdu,“ špitla tiše a sepla ruce kajícně před sebou.

„Máš pravdu a já sem úplně hloupá. Jenom prostě čekala jsem, já...“ najednou byla rudá až po kořínky svých kaštanově hnědých vlasů.

„Když umřel Sirius, myslela jsem, že nás bude potřebovat a byla jsem rozhodnutá být tu pro něj, proto jsem celé léto spolu s vámi v Doupěti... a pak se objevila Isabella a najednou všechno nabralo úplně jiný spád. Jsem vážně hlupák a vážně se stydím za svoje chování.“ Ron ji, náhle v rozpacích, neohrabaně poplácal po rameni.

„V klídku Hermi, teď už to příliš prožíváš,“ zakřenil se, „a vůbec, jaks přišla na to, že nás Harry nepotřebuje? Ty bláhová, copak s těmahle holkama, co si vždycky najde, se dá něco povídat. Ty má úplně na jiný věci…“

„Ronalde!“ Vypískla pohoršeně Hermiona.

„Co? Vždyť je to pravda! Ale pointou bylo, že ti na koho opravdu spolíhá.. a může se spolehnout! Jsme my. Nám může říct všechno a spolu budeme vždycky řešit všechny problémy, no ne?“ Řekl Ron a vesele na Hermionu mrkl. Ta se musela usmát.

„Máš pravdu... A vůbec nemohl jsi mi to říct dřív?“ Zasmála se vesele a plácla Rona po rameni.

„Eee, no abych řekl pravdu, já sám jsem si to uvědomil až po Fioně...“ Hermiona se rozesmála a vzápětí Rona pevně objala.

„Vážně nevím, co bych bez tebe dělala... dobrou noc,“ rozloučila se a nechala překvapeného Rona s otevřenou pusou stát samotného v jeho pokoji...

Bylo půl sedmé ráno, když se v Ronově okně objevila Harryho rozcuchaná hlava.

„Dobré ráno,“ houkl vesele a Ron se polekal tak, že málem sletěl z postele.

„Bože, Harry! Tohle mi nedělej! Co vůbec děláš u mě v okně? Jak ses tam dostal?“

„Nechal jsi mi tu ten žebřík, troubo,“ rozesmál se Harry a vzápětí už byl uvnitř pokoje. Přes prázdniny se vcelku vytáhl. Výškou dorovnal Rona, i když ten byl oproti němu stále mnohem ramenatější a mohutnější postavy. V podstatě byly chlapci rozdílní asi jako puma a medvěd. I tak Harry nebyl žádná vyžle. Mohl se pyšnit pevnou a pružnou postavou a díky posilování mu narostly i menší svaly. I když pravda, v páce Rona nikdy nepřepral.

„Příště tě nechám jít dveřma, si piš,“ zabručel ospale Ron a přetáhl si přes hlavu polštář.

„Proboha jen to ne! Molly by si mě určitě vyčíhala a pak bože chraň! Minule jsem z toho vážně měl výčitky svědomí.“

„Dobrá, nechám ti tu ten žebřík.. pod jednou podmínkou! Okamžitě zalehneš a už na mě minimálně do desíti hodin nebudeš mluvit, výčitko!“

„Plátí! Uch, jsem utahanej jako kotě, dobrou, Rone.“

„Dobrou...“ Vteřinu poté se pokojem rozléhalo Ronovo pochrupování. Harry se místo spánku jen otočil na bok a sledoval pohyblivé obrázky na Ronových plakátech. Vážně záviděl svému kamarádovi to klidné spaní...

Už o půl deváté se do pokoje vřítila paní Weasleyová.

„Vstávat hoši, snídaně!“ zacvrlikala a s úlevou shledala, že Harry je ve své posteli. Vážně nechápala, jak ho může Brumbál nechat vystavovat se takovému nebezpečí. Nechávat ho se toulat po nocích. Zuřila, když se tak stalo po prvé. Když se to stalo po třetí, uvědomila si, že s tím nic neudělá. Tak se rozhodla věřit alespoň Brumbálovi, že ví, co dělá. I když, zašklebila se, to šlo velmi těžko.

Snídaně proběhla podivně v klidu. Většinou spolu, když tu nebyla dvojčata, vedli nějakou debatu přinejmenším Harry s Ronem ohledně famfrpálu, či něčeho podobného, ale teď se Harry až podezřele moc věnoval své porci slaniny. Hermiona ty dva s obavou pozorovala. Nakonec už to nevydržela.

„Vy dva se spolu nebavíte?“

„Ne!“ Odpověděl vzápětí Harry a vysloužil si tak užaslé pohledy, dokonce i Rona samotného. Harry se překvapeně rozhlédl.

„No, Ron říkal, že na něho nemám mluvit minimálně do desíti, takže...“ 

„Pako,“ odfrkl si Ron, ale hned na to se pobaveně zazubil.

„Už na mě můžeš mluvit, jsem vzhůru!“

„Oukej,“ zasmál se Harry a složil příbor.

„Děti, já teď musím do města a vrátím se kolem poledne, takže zatím žádné čertoviny! George s Fredem jsou dneska u sebe v krámu ale stejně, ať najdu dům celý, až se vrátím!“ Vpadla jim do řeči Molly a minutu poté zmizela v zelených plamenech. Ron se hned nato opřel lokty o stůl a zvědavě se naklonil blíž k Harrymu.

„Tak co?“

„Co, co?“ zeptal se Harry.

„No jak, co co, nějaký detaily ze včerejška, nee? Co Amanda?“

„Aha, Amanda... Hmm.“ Ron se naklonil ještě blíž, Hermiona vytočila oči v sloup nad jeho chováním, ale na tváři jí hrál shovívavý úsměv. Ginny si hlasitě povzdechla a upoutala tak na chvíli Ronovu pozornost.

„Ginny mazej si po svých, tohle tě nemusí zajímat!“ Obořil se na ni. 

„Cože?! No dovol? Tssch já taky nemám v nejmenším úmyslu to poslouchat!“ zavrčela vztekle a odpochodovala hlasitě nahoru.

„No, tak kde jsme skončili?“ Otočil se Ron dychtivě zpátky na Harryho a čekal na podrobnou zpověď.

„Nic moc se nedělo, no jako obvykle. Její rodiče nebyli doma takže jsme skončili u ní...“

„No, a? Bude něco dál?“ Ptal se Ron dál.

„Hmm, asi ne, dala mi sice číslo, ale tak víte jak to je... Ještě čtrnáct dní a jedem zpátky do Bradavic, to by se trochu těžko udržovali kontakty, nemyslíte? Asi by nebyla nadšená z toho kdybychom si místo smsek vyměňovali dopisy pomocí sov...“ pokrčil Harry rameny a lehce se pousmál.

„To je fakt,“ konstatoval Ron, ale bylo vidět, že je zklamaný.

„A co dál? Takže vyrážíme zase někam zítra večer?“ Nahodil dychtivě.

„No vlastně jsem myslel, že bysme mohli být zbytek prázdnin jenom spolu, naše trojka, co vy na to?“ Zeptal se Harry rozpačitě a koukl na své přátele. Hermiona se rozzářila jako sluníčko.

„Harry, to je skvělé! To je úžasný.. tak.. tak máme ještě celých 14 dní do konce prázek, tak co podniknem?“ Ptala se nadšeně a přímo vysela Harrymu na rtech. Ron se taky tvářil nadšeně.

„Mohli bysme vyrazit třeba někam kempovat nebo tak...“ Navrhoval.

„Nebo někam na kolech!“ Přidala se Hermiona.

„Na kolech? Co budeme dělat s kolama?“ Ptal se zachmuřeně Ron, zatímco přemýšlel, na co by byla dobrá. Hermiona se zasmála.

„Nemyslím kola jako ty kulaté věci, co se kutálí! Ale kola, takové stroje.. Mno to je stejně jedno,“ zahihňala se. Mělo ji napadnout, že Ron něco takového nebude znát, nedej bože na tom umět jezdit. Harry měl na tváři úsměv.

„Víte co? Dohodněte se a já si zatím skočím dát nahoru sprchu ano?“

„Dobře, my zatím něco vymyslíme,“ přitakal Ron a vesele se na Harryho zazubil.

„Co jsou to ta kola?“ Slyšel ještě, když byl na schodech, ale odpověď už neslyšel, protože se dostal z doslechu...

Harry vylezl ze sprchy. Horká voda ho příjemně uvolnila a odplavila únavu, která ho do té doby spalovala. Na tomhle se stal vážně závislý. Někdo si potrpěl na čokoládu, Harry k životu potřeboval spoustu horké vody. To jediné ho dokázalo vzpružit po nejméně 24 probdělých hodinách. Zachytil svůj odraz v zrcadle. Vypadal hrozně. Co na něm všichni asi vidí? Opřel se rukama o umyvadlo a upřeně na sebe hleděl. Vážně, co je tak fascinuje? Vždyť je naprosto obyčejný a zrovna teď má k tomu všemu obří kruhy pod očima a vypadá jako mrtvola. Odfrkl si. Když potkal svou první známost Isabellu, zeptal se jí co na něm vidí. Tehdy řekla: „Anděla.“ Vážně podrobný popis. Setkání s ní ho ale ovlivnilo, protože na její doporučení si pořídil místo brýlí kontaktní čočky. Neubránil se neveselému úsměvu. Jedna jeho část očividně touží po tom vypadat dobře.

Vrátil se ze svých vzpomínek zpátky ke svému odrazu. Tak takhle vypadá hrdina, který má zachránit svět. Povzdechl si. Nemělo cenu se ptát proč zrovna on. Už se ptal. Nejmíň 100x. A ten kluk z druhé strany na něho pokaždé jen mlčky koukal...

            

S ručníkem kolem pasu se vracel do Ronova a jeho pokoje. Beze spěchu se převlékl do čistého oblečení a to staré hodil do koše na špinavé prádlo. Předtím však ještě z kapes džín vytáhl čtyři lahvičky naplněné stříbřitou tekutinou. Zadumaně se na ně podíval a pak je naskládal do šuplíku u nočního stolku. Lektvar by měl vystačit na osm dávek. To by mělo stačit...

                       

Posledních 14 dní se nakonec rozhodli strávit u Děravého kotle. Výhoda takového bydlení byla, že mohli bez prodlení jak do kouzelnického, tak do mudlovského světa. Chodili do kina, do cukráren, k vodě, obdivovat nová košťata nebo (v případě Hermiony) prozkoumávat knihkupectví. Hodně času strávili i v krámku Freda a George, který se těšil velkému zájmu.

            

Takto strávený čas uběhl jako voda a po nakoupení věcí do školy nastal konečně den D. Bylo načase vypravit se na nástupiště 9 a ¾ a nechat se odvézt expresem do Bradavic. Harry se díval na rudou lokomotivu a v krku měl najednou jeden obrovský knedlík. Rychle polkl, k Bradavicím se vázalo tolik vzácných vzpomínek. Ale nemá cenu vzpomínat na to, co bylo. Musí se dívat dopředu... Stůj, co stůj...

            

Jako vždycky přijeli na nástupiště téměř pozdě, takže pro ně bylo těžké najít volné kupé, do kterého by se vešli všichni tři. Nakonec jedno objevili. Seděli v něm jen dva lidé, kteří na Harryho tváři vyvolali úsměv.

           

 „Neville! Lenko! Je tu volno?“

           

 „Ale jistě, Harry, sedněte si,“ odpověděla mile Lenka s nepřítomně zasněným pohledem.

          

„Jo, jo jen pojďte,“ přitakal hned Neville. Sám s Lenkou se zdál lehce nesvůj. Vzápětí se rozproudila živá konverzace, kdo co dělal o prázdninách, o famfrpálu a nakonec i o nynější situaci v kouzelnickém světě...

           

 „Víte, nerad to přiznávám, ale vážně se bojím,“ otřásl se Neville.   

            

„Jediná správná reakce,“ odfrkl si Ron a chápavě ho poplácal po rameni.

            

„Od té příhody na ministerstvu, vůbec netají svojí existenci, Harry,“ pokračoval Neville, Harry se zachvěl. Hlavou mu prolétly obrazy. Vlnící se opona, Siriusova tvář...

            

„My víme Neville, všichni čteme noviny,“ vrátil Harryho zpět do přítomnosti Hermionin ostrý hlas. Na tvářích všech přítomných se usadil zachmuřený výraz.

            

„Co se oficiálně vrátil, řádí jako pominutý. Vyvražďuje všechny smíšené kouzelnické rodiny. Bystrozorové na něj nestačí, Smrtijedi jsou téměř nepolapitelní. Ashleyovi, Monettsovi, Brighamovi!“

           

„Říkám, že čteme noviny, Neville!“ Okřikla ho trochu rázněji Hermiona.

            

„V klidu Hermiono,“ zastal se Nevilla jemně Harry.

„Někdy je potřeba věci slyšet na vlastní uši, aby ti to všechno došlo v plném rozsahu, ne o tom jenom číst. A popravdě řečeno, celé prázdniny jsem se do novin nepodíval...“ Vzápětí se na něj upíralo čtvero nevěřícných očí. Harry pokrčil rameny.

„Nedívejte se na mě tak. Nechtěl jsem to číst. Nechci číst něco s čím nedokážu nic udělat...“

            

„Harry...“ začala Hermiona.

           

„Ne, já vím Hermi, nic neříkej, měl jsem si to přečíst, já.. já jenom...“ zasekl se, „mohli byste mi to všechno zrekapitulovat? Mám dojem jako by mi odumřely všechny mozkový buňky týkající se Voldemorta.“ Po vyslovení toho jména sebou všichni kromě Harryho škubli.

           

Vzápětí se Harry dozvěděl všechno, co mu celé léto unikalo. A čím více se toho dozvídal, tím víc byla jeho nálada pod bodem mrazu...

            

„Ok, tak jak říkám Harry,“ ujal se vysvětlování Neville, „Ashleyovi, Monettsovi a Brighamovi.. ta jména najdeš už jedině na hřbitově. Ty-víš-kdo se zaměřuje na smíšené kouzelnické rodiny, jeho Smrtijedi je vybíjejí do posledního! Jako dobytek! Přes čtyřicet rodin požádalo o státní ochranu, z celkového počtu je to asi 20% Harry, ostatní jednoduše prchají ze země, skrývají se! A to není všechno. Vzal si na paškál i kouzelníky, kteří tyhle rodiny podporují, víš co to znamená? V celé Británii se téměř nenajde kouzelník, který by jim nabídl azyl. Bojí se, že by byly další na řadě. Ministerstvo to vážně nezvládá. Je málo bystrozorů, nestíhají zasahovat včas. Navíc mnozí z nich mají rodiny... Přece jsi o tom musel slyšet!“ Harry se zamračil, najednou jako by v hlavě měl jakýsi poslední kousek skládačky, který se chystal zapadnout. Vážně, jaktože o ničem z toho neslyšel? Byl si jistý že Molly s Arturem se na tohle téma museli bavit mockrát! Proč si na nic nemůže vzpomenout?! Ať se snažil, jak chtěl, vzpomínky se mu mlžily a probírat se jimi bylo jako by plaval v medu.

            

„Jo, přece jsem musel něco slyšet,“ mumlal si pro sebe. Hermiona se zamyšleně podložila bradu.

            

„No, je pravda, že Brumbál se ho toho snažil co nejvíc uchránit...“ Poslední díl skládačky najednou zapadl.

            

„Ta sketa!“ Vykřikl Harry a horečně si začal mnout čelo.

            

„Harry, co se děje?!“ Vyděsila se Hermiona a Ron k němu rychle přispěchal.

            

„Vzpomněl jsem si, do háje vzpomněl jsem si! Jak mi to mohl udělat?!“

           

„Harry kdo?! Kdo ti co udělal?!“ Nechápala Hermiona.

            

„Brumbál přece! V životě už s ním nebudu pít čaj! Nedej bože si dát jeden z těch jeho pitomejch citronovejch bonbónů!“

            

„Harry já... my ti vůbec nerozumíme!“ Tvářila se bezradně Hermiona, stejně tak i ostatní. Jediný, kdo zřejmě nebyl zmatený byl Harry a Lenka.

            

„Hmm, četla jsem o lektvarech co tě přinutí nevšímat si určitého druhu věcí... Vlastně, teď si vzpomínám, že moje teta, jeden takový kdysi používala, víte měla jeden hrozný zážitek s jelenem a kdykoliv se pak někdo zmínil o jelenech...“ vyprávěla zaujatě Lenka, než ji Hermiona rychle přerušila.

            

„Počkat, ty myslíš, že ti Brumbál dal něco takového, abys zapomněl na Ty-víš-koho?“

           

„Nezapomněl jsem na něj Hermi, ale najednou prostě nebyl důležitý, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl, moje myšlenky prostě utekly jinam, sklouzli, těžko se to vysvětluje... Jakoukoliv myšlenku na něj bylo těžké byť jen uchytit i teď s tím mám problémy. Jako kdyby můj mozek byl naloženej v nějaký kapalině a mým myšlenkám se nedařilo vyplavat na povrch, chápeš?“

            

„Když o tom tak přemýšlím,“ ozval se Neville, „myslím, že o něčem podobném jsem taky slyšel...“ Hermiona se kousala do rtu.

            

„Znám podobný lektvar, ale je nehorázně složitý, nákladný na výrobu, suroviny do něj jsou velmi vzácné a výsledek už vůbec ne stoprocentní... vážně myslíš, že ti Brumbál dal něco takového?“

            

„Něco na tom bude,“ přidal se Ron, zatímco se škrábal na hlavě.

„Vzpomínáš na konec roku? Harry zuřil, byl pomalu ochotný vydat se za Ty-víš-kým na vlastní pěst, sháněl knihy s různými útočnými a obrannými kouzly, jen jsem čekal, kdy najdu jeho postel prázdnou se vzkazem typu „šel jsem ho zabít,“ nebo něco podobného a pak byl chvíli zavřenej nahoře v domě s Brumbálem a vyšel úplně klidný, teď když o tom tak přemýšlím vyšel a byl vlastně úplně mimo! O Vy-víte-kom už pak nepadlo vůbec slovo... i když jsem si myslel, že to bylo Brumbálovou domluvou a né čárama. Beztak to namíchal Snape! Slizák jeden!“

            

„Počkejte, nedělejte ukvapený závěry!“ Brzdila je Hermiona, i když to znělo značně pochybovačně.

„I kdyby, bylo to pro tvou ochranu Harry, jaks říkal, alespoň sis nemusel kazit prázdniny něčím, s čím jsi stejně nemohl nic udělat,“ snažila se Brumbála ospravedlnit a najít za každou cenu racionální řešení.

            

„Jo, uchránil mě dokonale,“ zavrčel Harry, zuby zatnuté. Tohle si s ním ještě vyřídí...

            

Nicméně lektvar asi přestával fungovat, protože Harrymu se cestou uvažovalo ohledně Voldemorta čím dál lépe. A snažil se toho co nejvíc využít...

            

„Jaktože má Voldemort takhle navrch? V Azkabanu na konci roku skončila spousta Smrtijedů, musel být alespoň trochu oslabený ne?“

            

„Co tě nemá Harry, jeho věrných Smrtijedů mu možná zbyla hrstka, ale přicházejí k němu další. To, co jsem zapomněl zmínit je, že přetáhl mozkomory na svou stranu. Tedy pár jich v Azkabanu ještě zbylo, ale jejich přechod na druhou stranu je jen otázkou času. A říká ti něco jméno Fenrir Šedohřbet? Vlkodlak stojící na straně pána zla a stáhl sebou spoustu dalších. Osvobození  Smrtijedů je jen otázkou času. Jediný důvod, který vidím pro jejich stálý pobyt v Azkabanu je ten, že je chce Vy-víte-kdo prostě vytrestat,“ Harry nestačil zírat, zdálo se, že Neville věděl absolutně všechno, co se kde šustlo. Ani se nemusel namáhat ho vybízet k pokračování.

„Bod pro nás je, že obři se přidali na naši stranu a většina vlkodlaků a upíři se rozhodli zůstat stranou. Myslím, že je jasné, ke komu by se jinak připojili...“

           

„Zadrž na chvíli,“ zastavil ho Harry, na tváři zadumaný výraz.

„Pokud je to tak strašné, jak říkáš... jaktože jede do Bradavic tolik studentů? Zdá se, že jich je stejně jako minulý i předminulý rok, jako by se nic nedělo.“

„To kvůli Brumbálovi. Během srpna obešel všechny rodiny. Mimo to Bradavice se během těch dvou měsíců vyšplhaly na nejbezpečnější místo ve Velké Británii. Lidi panikaří, ale většina z nich věří, že tady budou jejich děti v bezpečí...“ Přidal se do debaty Ron.

            

„Slyšela jsem něco o zvýšených bezpečnostních podmínkách, víte o tom něco?“ Zeptala se Hermiona a zvědavě pohlédla na Nevilla, ten však k jejímu zklamání jen pokrčil rameny.

            

„O tom vím stejně jako ty, Hermiono. Jenom, že mají být. Škola i ministerstvo to drží v tajnosti. Mám ten dojem, jestli to neví jen samotný Brumbál. Tyhle informace se drží pod pokličkou.“

            

Většina další konverzace již proběhla na nenáročnější téma. Netrvalo dlouho a vlak se skřípotem zastavil. Na chodbě vypukla typická tlačenice a Harrymu nezbylo nic jiného než se odtrhnout od ostatních.

            

„Nebojte, najdu si vás! Když tak na hostině!“ Mávl na ně, ať si nedělají starosti. Vzápětí do kohosi narazil.

            

„Dávej pozor, šmej... Potter!“ zasyčel známý hlas prosycený nenávistí.

            

„Malfoy,“ zavrčel na oplátku Harry, když se setkal s břidlicově šedýma, hlubokýma očima. 

            

„Tenhle rok odsud živej nevyvázneš!“

            

„To jsem slyšel minulej rok taky...“ Nebýt davu, který Malfoye táhl na opačnou stranu než jeho, Harry si byl jistý, že by se po něm blonďák vrhl. Některé věci se očividně nikdy nezmění...

                       

Byl na cestě ke kočáru, když na něho dopadla čísi ruka. Trhl sebou, hůlku v mžiku v ruce.

            

„Harry!“ Ozval se udýchaný hlas.

            

„Neville proboha, nemůžeš na mě takhle zezadu, co kdybych ti něco udělal?!“

            

„Promiň, já jen, že viděl jsem tě s Malfoyem, možná bys chtěl něco vědět... Přidal se k Ty-víš-komu. Je z něho Smrtijed Harry... A podle všeho, na Jeho příkaz zabil svou vlastní matku... Narcisa Malfoyová je mrtvá Harry...Tak na hostině!“ Rozloučil se s ním Neville a zmizel v davu.

            

Harrymu se udělalo nevolno. To snad ne! To přece, vždyť to by... udělal... zašeptal  proradný hlásek kdesi vzadu v hlavě. Harry se musel zastavit. „Zabil svou vlastní matku, Harry...“ Harry se vrhl k nejbližšímu stromu. Vzápětí se vzduchem nesly dávivé zvuky. 

            

„Pottere! Co tam děláte?!“ Ozval se hluboký baryton, který donutil Harryho sebou škubnout.

            

„Profesor Snape,“ ušklíbl se Harry, zatímco si utíral pusu. 

„Zvracel jsem pane profesore, myslel jsem, že to bylo očividné... možná nějaký vedlejší účinek toho vašeho pitomého lektvaru!“ Štěkl Harry. Vážně neměl chuť potkat zrovna jeho.

            

„Nechápu, o čem to mluvíte, Pottere,“ odpověděl mu stroze Snape.

            

„Jistě, budu dělat, že vám věřím a že Brumbál ho udělal sám.“ Profesorovi oči se zableskly. 

            

„Pojďte se mnou, Pottere. Vážně, když už nemáte létající auto, musíte si nechat ujet všechny kočáry, že ano?!“ Harry si teprve teď uvědomil, že je na cestě už úplně sám. Vzápětí si odfrkl.

            

„Jasně, to jsem měl celou dobu v plánu.“

            

„Co prosím?!“

            

„Říkám, že je krásná noc, nemyslíte?“ Před očima se mu začaly míhat hvězdičky.

            

„Pottere!“ Znovu se mu navalilo. Skončil jen o strom vedle.

         

Severus ho se znepokojením sledoval. Lektvar, který na něho Brumbál na začátku prázdnin použil, žádné takové vedlejší účinky neměl. O nějakých alergických reakcích také nemohla být řeč. Rozhodně by se na něj měla podívat madame Pomfreyová.

            

„Zvládnete dojít do hradu, Pottere?“ Chlapec se vrávoravě vypotácel zpoza stromu. 

            

„Ale samozřejmě, pane profesore... Stejně už nemám co zvracet.“ Než ho Severus stačil znovu okřiknout, chlapec se mu zhroutil k nohám... Muž jednal rychle. Podložil mu ruku pod ramena a z kapsy hábitu vytáhl černolesklý kulatý předmět. 

            

„Sivus,“ zašeptal a vzápětí se ocitli v Brumbálově pracovně... Severus zvedl Harryho do náruče a svižným krokem se vydal na ošetřovnu. Madam Pomfreyovou zastihl právě na odchodu.

            

„Poppy!“ houkl. Víc nebylo třeba...

            

            

Harry vnímal hlasy. Rozčilené  i plné obav. Měl dojem, že několikrát slyšel volat svoje jméno. Všechno to však přebíjeli obrazy v jeho mysli. Louka u lesa, Cedrikova tvář, obří obelisky uspořádané do kruhu. Připomínalo mu to Stonehange, ale ten to nebyl. Záblesk modrých očí prosycených nenávistí... Do hlavy mu pronikal čísi hlas. Snažili se ho probudit, ale obrazy ho ještě nechtěly pustit. Střídali se čím dál rychleji. Tvář Voldemorta, Smrtijedi uspořádaní do kruhu, oblouk, vlnitá opona, Sirius...

            

„Nee!“ Divoce se posadil na posteli a zmateně zamrkal.

„Kde to... kde to jsem?“ Mrkal zmateně do houstnoucího šera.

            

„Na ošetřovně Harry,“ odpověděl mu laskavý hlas.

            

„Profesore Brumbále,“ začal si Harry uvědomovat přítomnost jiných lidí. Kolem jeho postele stáli spolu s ním ještě madam Pomfreyová a Snape. Ten měl ruce založené na prsou a tvářil se jako ztělesněný bůh pomsty.

            

„Co to má znamenat, Pottere?“ Štěkl. Harry nevěřícně zvedl obočí.

            

„Já vím, pane profesore, sotva jsem přišel do Bradavic, už musím být zase něco extra,“ omlouval se, v očích mu blýsklo. Vážně ten chlap si myslí, že mu padl k nohám jenom, aby ho naštval.

            

„Severus se chtěl zeptat, Harry,“ pokračoval trochu káravě Brumbál, i když na tváři mu hrál shovívavý úsměv, „jestli se ti něco takového stalo již předtím.“

            

„Ne, pane profesore, nestalo, ne že bych vlastně pořádně věděl, co tady dělám...“

            

„Zkolaboval jsi, když jsi šel ke kočárům, Harry. Severus tě naštěstí našel a postaral se o tebe.“ Harry si to matně vybavoval. Jak se mu žaludek obracel na ruby a hlava jako by se mu měla každou chvíli rozskočit...

            

„Aha,“ zamumlal.

            

„Můžete nám k tomu, pane Pottere tedy něco říct? Potřebuju přesně znát příznaky, opravdu se vám to nestalo již dřív?“ Vložila se do hovoru madam Pomfreyová.

            

„Cestou ke škole mi začalo být nevolno, zvracel jsem, najednou mě začala bolet hlava, měl jsem mžitky před očima, no a teď jsem tady. Nevím, že by se mi to stalo kdy dřív... Navíc ty obrazy,“ zamumlal si pro sebe...

            

„Jaké obrazy?“ Zajímal se Brumbál.

            

„Asi nic důležitého, vzpomínky z minulosti. Když jsem byl mimo, nic zvláštního.“ Tu louku s těmi podivnými kameny nikdy neviděl, ale to mohla být jen jeho vlastní fantazie, nebylo proč se tím znepokojovat. Brumbál se na něho zkoumavě díval.

            

„A teď ti je už dobře?“ V tom okamžiku si Harry uvědomil, že veškerá bolest a nevolnost odezněla. Cítil se jen podivně zesláble.

            

„Ano, myslím, že už mi nic není.“

            

„Dobrá. Chceš si ještě chvíli odpočinout, nebo se přidat k hostině? Ještě stihneš dezert.“

            

„Vlastně jsem došel k závěru, že spolu máme řeč, pane profesore...“ propaloval ho náhle Harry pohledem. Právě si vzpomněl, že si chtěl něco s ředitelem vyřídit. Na chvíli měl dojem jako by Brumbálovy zrůžověly tváře, ale musel to být jen klam.

            

„Pokud je to tak, mohl bys mě následovat do mé pracovny, Harry? Poppy, Severusi, děkuji vám za váš čas, jděte si ještě užít hostiny. A Severusi! Stavte se prosím dole v kuchyni a řekněte skřítkům, aby panu Potterovi donesli do mé pracovny nějaké jídlo.“

            

„Jistě, pane řediteli,“ odpověděl škrobeně Snape a spolu s madam Pomfreyovou odkráčel směrem k Velké síni...

 Kapitola 2

            

Harry vztekle přecházel po oválné místnosti. Rozhořčení nad Brumbálovýmy špinavými triky se mu vrátilo, sotva vyšel ze dveří ošetřovny.

            

„Jak jste mohl?!“

            

„Co jsem mohl, Harry?“ Nebelvír se na ředitele nevěřícně zadíval. Hodlá si snad hrát na blbýho?! V očích mu blýsklo. Už ho nebavilo, jak s ním zacházeli pořád, jako by byl malé děcko.

            

„Pane profesore,“ v hlase se mu vynořil ostrý podtón, „chcete ze mě dělat hlupáka? Mám na mysli ten lektvar, co jste mi dal na začátku prázdnin. Taková rána pod pás! Takovej podraz!“ prskal Harry a téměř se zalykal rozhořčením.

            

„Uklidni se, Harry. Bylo to pro tvoji ochranu.“ Harry si odfrkl. Jo přesně to říkala Hermiona.

            

„Co se týče mojí ochrany, zacházíte už trochu daleko nemyslíte? Oblbovat mě nějakými dryáky! Nepřijde mi to jako nejlepší nápad.“ A od vás bych něco takového nikdy nečekal!

            

„Možná máš pravdu, Harry. Ale, když jsem ti ten lektvar podával, zdálo se to nezbytné. Připadalo mi to rozumnější řešení než tě přivázat k posteli a na nohu ti přivázat železnou kouli... A uvědom si sám, že bez toho lektvaru by to bylo opravdu třeba...“ Harry si odfrkl. Byl vzteklý, zlobil se na Brumbála, za to, že ho takhle podvedl a ošálit. (I když nejvíc ho asi štvalo, že se nechal). Ale jako pokaždé Brumbálova slova měla něco do sebe. Byl si vědom, jak se choval na začátku prázdnin. Ron mu to také ve vlaku připomněl. Možná to přece jen bylo nutné, ale stejně! Byl to podraz! Bylo to hnusné! Určitě existovala nějaká jiná metoda!

            

„Stejně vám to jen tak nezapomenu, pane profesore!“ neodpustil si Harry a založil si uraženě ruce na prsou.

            

„Chápu to, Harry, jednal bych stejně,“ usmál se smířlivě Brumbál. Bylo jasné, že Harrymu jeho zrazený postoj nevydrží dlouho. Ředitelova logika začínala mít nad Harryho pocity navrch. Možná to bylo dané i tím, že většinu svého rozladění si Harry vybil už ve vlaku. Navíc mu pořád bylo tak divně... Pitomá nevolnost, či co to bylo! Připadal si, jak slabá holka. Vzápětí se na ředitelově stole objevil velký podnos plný obložených chlebů.

            

„Á večeře dorazila. Sice to není taková sláva, jako kdyby ses zúčastnil samotné tabule, Harry, ale na zahnání hladu to stačí, posluž si,“ vybídl ho Brumbál a Harrymu na to v odpověď hlasitě zakručelo v břiše. Nenechal se dlouho pobízet.

            

Zatímco jedl, napadla ho jiná témata k hovoru.

            

„Pane profesore, jak to je tedy s Voldemortem, teď? Většinu jsem slyšel už od Nevilla, ale chtěl bych to slyšet i od vás... Vážně je to všechno pravda? Vyvražďování rodin? To s těmi mozkomory a vlkodlaky, že přeběhli na druhou stranu?“

            

„Bohužel Harry... Ale musím konstatovat, že vlkodlaků se k Voldemortovi připojilo jen menšina. Většina se rozhodla zůstat stranou, stejně tak upíři. Upíří vůdce Khagawaur se ukázal být jako velmi vzdělaný a moudrý. Vážně přemýšlím o tom, že bych s ním do budoucna zapředl pár diskuzí...Ale vraťme se k tématu, Harry. Je to vážné. Zdá se, že Voldemort se rozhodl začít tam, kde skončil a stejně jako tenkrát, podařilo se mu naprosto ochromit kouzelnické společenství. Ale neboj, pracujeme na tom. Vyslali jsme posli do všech světových koutů, prověřujeme situaci, sbíráme informace, hledáme posily. Tím tě teď však nebudu zatěžovat, Harry.“

            

„Koho jiného byste tím měl zatěžovat, než právě mě? Totiž nechci být drzý, ale myslím, že bych toho měl o Voldemortovi a věcí točících se kolem něj vědět co nejvíc, nemyslíte?“ Brumbál se usmál a zadíval se na něj zpoza svých půlměsícových brýlí.

            

„Máš pravdu, Harry. Ale bohužel, všechny naše přípravy jsou zatím v začátcích. Ovšem, ačkoli se to tak může jevit, není to tak kritické. Noviny píší jen o Voldemortem napáchaných zvěrstvech, nikoho už ale nenapadne zmínit, kolik lidí zvládli bystrozoři zachránit. Podle mě veliká chyba...“

            

„A co smrtijedi, pane? Nemáte strach, že jsou na hradě? Noví Voldemortovi poskoci nabraní v studentských řadách? Je to velká pravděpodobnost, vlastně řekl bych téměř stoprocentní! Nedivil bych se, kdyby měl Voldemort pod palcem celý zmijezel!“ Přinejmenším Malfoye určitě!

            

„Samozřejmě je tu taková možnost. Všichni žáci i jejich věci však byli při příjezdu prohledání. Podezřelé předměty byly zabaveny a znamení zla nebylo objeveno u žádného ze studentů. Voldemortovi muselo být jasné, že, kdyby jim dal svou značku, tady by mu nemohli být již více prospěšní. Ale myslím, že je zbytečné se obávat. Tedy trocha obezřetnosti nikdy neuškodí, ale tohle místo je dobře strážené, Harry. Možná mnohem lépe než bys čekal...“ mrkl na něj záhadně Brumbál a natáhl k němu ruku s porcelánovou miskou.

„Citronový bonbón?“ Harry ho probodl pohledem. Nikdy!

            

Odcházel z ředitelovy pracovny se spoustou námětů k přemýšlení. Takže obrana Bradavic byla opravdu vylepšena. Ať už naléhal sebevíc, z Brumbála však už nic dalšího nevypáčil. „Některé věci je lepší nechat skryté, Harry.“ Nemohl se ubránit zvědavosti. Vážně by to chtěl vědět! Mimo to ho ale znepokojoval Brumbálův přístup k možným smrtijedům na hradě. Nebere to trochu na lehkou váhu? Byl zvyklý věřit jeho úsudku, ale teď byl poněkud na vážkách. Natolik se zamyslel, že málem opět do někoho vrazil.

            

„Pro rány boží, Pottere,  nečumíš na cestu?! Tvoje jediný štěstí je, že teď na tebe nemám čas!“ Zase ten zatracený Malfoy! Proč na něho všude naráží? Proklel ho snad někdo?! Nezmohl se na slovo dokud zmijozel nebyl tak daleko, že už by to ani nemělo cenu. Díval se za ním. Protivnej bastard! Kam asi šel? Nemusel se rozmýšlet, aby se rychle pustil po blonďákových stopách. Že by už kul nějaké plány? Osnoval zradu? To kam však jeho kroky směřovaly bylo to nejmíň očekávané a nejnepravděpodobnější místo na které mohl čerstvý smrtijed zamířit... On šel... do ředitelny!

            

Harry se, neschopen jasně myslet, vydal ke společenské místnosti. Až když stál před portrétem buclaté dámy si uvědomil, že nezná heslo. Kruci! Zdá se, že dneska je odsouzený spát venku... S pocitem, že horší už to být nemůže se obrátil k odchodu. Bude se muset vydat zpátky za Brumbálem, snad tam ještě bude. A snad bude znát to proklaté heslo! Cítil se už notně utahaný. Když došel k točitým schodům, vedoucím do ředitelovy pracovny, zíval na celé kolo.

            

„Je tam ještě ředitel?“ zeptal se jednoho z chrličů. Ten otevřel jedno oko a ospale souhlasně zamumlal.

„Pistáciová zmrzlina,“ řekl Harry heslo a chrliče ho z ospalým nespokojeným bručením pustili na schody. Takže Brumbál byl ještě vevnitř... bude tam i Malfoy? Proč šel do ředitelny? Vlastně teď má možnost se zeptat. Těsně přede dveřmi zaslechl tiše debatující hlasy.

            

„Co si o tom myslíte, Severusi?“

            

„Myslím, že Pán zla tentokrát silně podcenil situaci.“

            

„Ano, zdá se. Ovšem Tom se nikdy nenamáhal porozumět lidské duši ani lidskému srdci... Pro dnešek to necháme být, Severusi, jděte se vyspat, zítra nás čeká perný den.“

            

„Ještě mám jednu otázku, pane řediteli. Řekl jste o tom Potterovi?“

            

„Myslíte, co způsobilo jeho nevolnost? Nemáme žádné důkazy, Severusi...“

            

„Ano, přesto je to ale podezřelé, nemyslíte? Ve stejný čas...“

            

„Ano, je to podezřelé... Ale to neznamená, že to je pravda. Dobrou noc, Severusi.“ Vzápětí se ozvaly kroky. Než Harry stihl cokoliv udělat dveře se otevřely a před ním stanul Snape.

            

„Pottere!“ Zasyčel, „nemáte teď náhodou být na své koleji, místo toho abyste špehoval cizí rozhovory?“

            

„Rád bych, pane profesore,“ procedil mezi zuby Harry. Jak rád by ho vlastníma rukama uškrtil!

            

„Harry, co se děje?“ Vynořila se zpoza Snapeova ramene Brumbálova hlava.

            

„Pane,“ kývl na pozdrav Harry, „uvědomil jsem si, že neznám heslo pro Nebelvír. Nemám jak se dostat na kolej.“ Snape si odfrkl. Pro něho to byla jistě jenom další trapná záminka.

            

„Ach, Harry!“ Pro Brumbála naštěstí ne.. „To mě vůbec nenapadlo! Počkej momentík, hned si vzpomenu.. Aaa! Samozřejmě. Heslo je sedmikráska. A teď už utíkej.“ Harry kývl a obrátil se k odchodu. Vidina postele ho už vážně lákala. Bože, byl tak ospalý... Nechal dvojici mužů za sebou a na svůj další záměr, mimo zjištění hesla, totiž vyptání se na Malfoye, mu vůbec nepřišlo na mysl... Navíc tu byla další věc, která teď zcela zaplnila mysl. O čem mu neřekli?

            

„Harry! Harry, proboha, víš, jak jsme se báli?!“ Vrhla se mu Hermiona rozčileně kolem krku. Zdálo se, že na něj celou dobu čekali ve společenské místnosti.

            

„Herm! Herm!! Udusíš mě…“ Dívka ho pustila, ovšem výraz na její tváři byl neústupný.

            

„No?“ Založila si ruce na prsou.

            

„Vážně kámo, nahnal si nám strach! Ptali jsme se McGonagallový a ona jen, že jsi u ředitele a že zbytek – vám jistě rád poví pan Potter sám!“ zadeklamoval Ron a vyvrátil oči v sloup.

„Jako kdyby ji ubylo, kdyby nám řeklo něco podrobnějšího… tak co se stalo?“ Oba dva přátelé mu teď přímo vyseli na rtech. Harry se chvíli rozmýšlel, než se jim rozhodl odpovědět.

            

„No… když jsem se od vás odpojil, udělalo se mi trochu nevolno, takže místo na hostinu jsem šel na ošetřovnu…“ vážně neviděl důvod, proč je nechat se zbytečně stresovat tím, že by jim pověděl, že ho tam musel Snape donést...

„Když se na mě Pomfreyová podívala, šel jsem s Brumbálem do pracovny,“ vzápětí jim stručně vylíčil, co se dozvěděl.

„A že neuhodnete co? Když jsem od něho odcházel, neuvěříte, koho jsem potkal! Malfoye! Sledoval jsem ho,“ zahlédl Hermionin nesouhlasný pohled, „a víte, kam šel? Do ředitelny! Není to divné?“ 

            

„Malfoy a do ředitelny?“ Ptal se nevěřícně Ron.

„Co tam mohl dělat?“

            

„Taky bych rád věděl,“ přikývl Harry. Vážně mu to vrtalo hlavou. Proč někdo jako Malfoy jde do ředitelny? Že by ho Brumbál konečně začal podezírat? Bylo by načase.

            

„Brumbál si ho asi chtěl osobně proklepnout!“ Ronovi myšlenky se ubíraly stejným směrem.

            

„Třeba šel za Brumbálem ze svoji vlastní vůle,“ podotkla Hermiona. Oba dva se na ni podívali, jako by právě přiletěla z vesmíru.

„No dobrá! Jakože jsem nic neřekla!“ Zpěčovala se dívka, „zní to trochu hloupě...“

Harry jim poté ještě v rychlosti vypověděl, co se událo dál, ovšem rozhovor mezi Brumbálem a Snapem vynechal. Hermiona by to jednak neschvalovala a on neměl chuť dostat kázání, navíc rozuměli by tomu asi stejně málo jako on. Škoda, že toho nemohl slyšet víc.

            

„A co hostina? Bylo něco zajímavého?“ Optal se vzápětí Harry a stěží potlačil zívnutí. 

            

„No, kloubouk zpíval falešně jako vždycky, myslím, že je to s ním rok od roku horší... Přibyl nový učitel na obranu proti černé magii, jakejsi Fletcher. Ten chlap se mi vůbec nelíbí!“ Zavrčel Ron podrážděně.

            

„Možná proto, že po něm zavzdychaly všechy holky v síni?“ Rýpla si Hermiona. 

            

„Chcete říct, že tu máme dalšího Lockharta? Jestli bude tak neschopný jako on..“

            

„Myslím, že ne Harry, profesor Fletcher vypadá, řekla bych dost schopně, však brzy to budeš moct posoudit sám... To co by tě mohlo zajímat je to, že Snape snížil svoje nároky pro zájemce o studium lektvarů pro 6. ročník. Zkouška z NKÚ mu stačí jen nad očekávání... což znamená, že by sis měl sehnat učebnici, Harry,“ mrkla na něj Hermiona a Harry v tu chvíli nevěděl co říct. Snape snížil svoje požadavky?! Spíš by věřil tomu, že z Voldemorta se stala hlava hnutí za světový mír. Musel mít pěkně připitomělý výraz, protože Ron se rozesmál, div se za břicho nepopadal.

            

„A co proslov? Mluvilo se o Voldemortovi?“ Pídil se dál Harry.

            

„Mno byly řečeny obvyklé zákazy. Brumbál se také zmínil o zvýšené obraně hradu, tvářil se přitom dost vážně a nabádal nás, ať dodržujeme večerku a nikde nechodíme sami. O ty-víš-kom taky mluvil, ale už jen ve zkratce, protože přišel Snape a vzápětí oba odešli.“ dopovídala ve zkratce Hermiona.

            

„Ve zkratce řečeno, celá večeře a všechno kolem ní bylo na téma – buďte stateční, odvážní a dodržujte předpisy... A jdu na kutě, jdeš taky, Harry?“ zakončil debatu Ron a zvedl se z pohovky.

            

„Jo, jdu. Dobrou noc, Hermi.“

            

„Dobrou.“

            

Harry se probudil sotva vysvitlo slunce. Cítil se hrozně. Hlava mu třeštila jako by ho někdo praštil kladivem a žaludek se houpal jako na vodě. Co je to s ním? Navíc si tentokrát nevzal dávku Bezesného spánku a těžce na to doplatil. Celou noc ho pronásledovaly noční můry. Stovky obrazů a tváří a pak ta scéna, dokola, dokola, pořád dokola! Proč už to nepřestane? Kolikrát musí ještě vidět Siriuse umírat?! Už to nemohl vydržet. Bellatrixin smích se mu zařezával do mozku jako nůž a Jeho – Siriusova – tvář se mu před očima promítala znovu a znovu. Šok v jeho tváři, ztuhlý úsměv na rtech, vytřeštěné skelné oči... DOST! Potřebuje sprchu. Hned! Tiše vstal a co nejtišeji se převlékl. Šlo to těžko. Hlava se mu motala a nohy jako by se mu měli každou chvíli podlomit. Zamračil se. Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Musí být zesláblý ještě kvůli včerejšku. Madame Pomfreyové možná něco uniklo a on je nemocný. Možná jenom nedodržel pitný režim. Když tak přemýšlel, včera nepil téměř nic... Slyšel, že se to stává... Každopádně to ale jistě rychle přejde, takže do té doby to bude muset prostě vydržet. Jestli ne zajde za madam Pomfreyovou, teď však je ještě brzy. Dá si sprchu a bude zase dobrej.

            

Tak jak předpokládal, na chodbách bylo pusto a prázdno. Duchové se taky vytratili. Nevěděl jistě kolik je hodin, ale tušil, že může být něco kolem páté. V tuhle dobu napadne vylézat ze své ložnice snad jenom jeho. Měl v plánu navštívit prefektskou koupelnu a užít si trochu luxusu. Vzhledem k tomu, že mu bylo čím dál hůř, měl dojem, že jen tak obyčejná sprcha to nespraví. Co věděl, heslo se od čtvrtého ročníku nezměnilo, takže by neměl být problém se tam dostat. Na to, jak se hesla ke vstupům do různých koleji neustále měnila, o bezpečnost koupelen nikdo moc nedbal. Vlastně, proč by vůbec měla být koupelna v nebezpečí? Harry si povzdechl. S některými věcmi si až moc láme hlavu. Koupelna se nacházela hned v druhém patře za obrazem s vodopádem. Nebelvírská kolej byla o pouhé patro výš, ale pro Harryho se to náhle zdála nekonečná vzdálenost. Vážně to byl tak dobrý nápad? Nohy měl jak z gumy a cítil se tak... divně. Obraz se objevil před ním. Konečně. Zamumlal heslo a před ním se tiše vynořil vstup do koupelny. Harry vešel. Ovanulo ho horko a kolem jeho těla se začaly ovíjet pramínky páry. Nebelvír otupěle vzhlédl k obrovské rohové vaně. Zpozorovali se téměř ve stejném okamžiku...

            

„Malfoy,“ sykl Harry. On musí být vážně všude... Hlavou mu najednou proběhl obraz kamenů uspořádaných do kruhu. Neviděl to už? Tělem mu projela křeč. Harry zalapal po dechu, nohy se mu podlomily. Dopadl s hlasitým žuchnutím na zem a vyrazil si dech. Z rozkouslého rtu mu stékal pramínek krve. Svíjel se v bolestech a připadal si jako by proti němu právě někdo použil Crucio, ale Malfoy by to přece nestihl... Křečovitě se vzepjal a vydal bolestivý výkřik. Vzápětí se před ním rozprostřela tma...

            

Z prudka se nadechl a otevřel oči. Cítil se jako by se přes něj přehnal tank.

            

„Že ti to ale trvalo, Pottere!“ Štěkl mu do ucha vzteklý hlas. Harry byl vzápětí na nohou, v ruce hůlku.

            

„Cos mi to udělal, Malfoy?! Tohle si s tebou vyřídím!“ Zavrčel Nebelvír a nahrbil se jako kočka před skokem. Zmijozelovi se objevila v ruce hůlka také.

            

„Buď rád, že jsem tě na té zemi nenechal chcípnout, Nebelvírku! Příště už tak hodný možná nebudu!“ Harry přimhouřil oči. Ten šmejd! Použil na něj Crucio? Nějakou jinou kletbu? Tohle si odnese!

            

„Pořád na tom budu líp, jak tvoje matka. Já tě alespoň nemiloval!“ Vzápětí Harry lapal po dechu, když ho Malfoy přirazil tvrdě ke stěně. 

            

„Neber si moji matku do huby, Pottere, varuju tě!“ Harry na moment čekal, že mu narostou tesáky a zmijozel mu rozsápe hrdlo, přesto...

            

„To ty jsi ten, který by už v životě neměl její jméno vyslovit!“ sykl a teprve teď si uvědomil, že Malfoy na sobě nic nemá. Na vysportovaném těle se mu leskly kapky vody. Harry si překvapeně uvědomil, že si nikdy nevšiml jaké má Malfoy svaly. Celé jeho tělo bylo pevné a pružné a v rukách měl dost síly vzhledem k tomu, že Harrymu před očima začínaly, kvůli nedostatku vzduchu, tančit hvězdičky. Zatnul pěst a udeřil zmijozela do břicha. Ten ho s heknutím pustil a nebelvír se tak mohl nadechnout. 

            

„Co se to tady děje?!“ zahřměl místností hlas a vzápětí do koupelny vstoupil Snape. 

„Pottere! Na ošetřovnu! Pane Malfoy, vy se oblékněte, ředitel vás chce ve své pracovně!“ Zmijozel ještě chvíli propaloval očima Harryho, nakonec se však obrátil ke svým věcem a začal se věnovat oblékání. Harry se vztekle obrátil k východu a se skřípěním zubů se vydal na ošetřovnu. Zatracený Snape! Mohl to tam hned vyřídit! Toho bastarda! Ať si ho Malfoy nepřeje...

Kapitola 3

             

Harry seděl na ošetřovně a nevěřil vlastním uším.

            

„Zjistit příčinu? Jakou příčinu?! Malfoy je ta příčina, na to mě nemusíte vyšetřovat! Jednoduše na mě zaútočil! Nečekal jsem to, nedával pozor, ale příště...“

            

„Uklidněte se, Pottere!“ zahřměl Snape a probodl nebelvíra pohledem.

„Máte pro to nějaké důkazy? Viděl jste, jak na vás míří hůlkou? Vrhá nějakou kletbu?!“

            

„Ne, to na tom ale nic nemění, je to naprosto jasné!“ prodíral Harry slova mezi zatnutými zuby.

            

„Aha, zapomněl jsem, že vy nepotřebujete žádné důkazy, pro vás je všechno jasné a jednoduché. Nač si ničit život přemýšlením,“ zasyčel Snape. Harry měl před očima rudo. Jistě mohl to čekat! Snape a Malfoy vždycky táhli za jeden provaz. Bylo jasné, že ho bude krýt!  

Jen samým okrajem vědomí vnímal, že po něm madam Pomfreyová kousek po kousku přejíždí hůlkou a nespokojeně si pro sebe mumlá. Celé to bylo směšné, proč ho vyšetřuje? Teď už byl v pořádku a jediné po čem toužil, bylo, aby se mu Malfoy dostal do rukou. 

            

„Jsem hotová,“ skončila s vyšetřováním Pomfreyová a vytrhla tak Harryho z přemýšlení, co všechno Malfoyovi udělá, až ho uvidí.

            

„No? Zjistila jste, co to bylo za kletbu, co na mě použil?“ Vyptával se Harry, rozhodnutý oplatit zmijozelovi stejnou mincí. Madam Pomfreyová se na Harryho zamračeně podívala.

            

„Ano, zjistila.“ Věděl to! Jasně, že na něho seslal nějaké kouzlo, ten hajzl!

„Prodělal jste zástavu srdce, pane Pottere. Kouzlo, které na vás pan Malfoy použil se jmenuje Plectimus a nebýt jeho včasného zásahu, už byste nebyl mezi živými...“ CO?

            

„Co?“ zeptal se znovu nahlas v domnění, že špatně slyšel.

            

„Kterému slovu jste nerozuměl, pane Pottere? Pan Malfoy vám zachránil život,“ zopakovala zřetelně madam Pomfreyová a nechápavě zakroutila hlavou.

„Měl byste mu poděkovat, jeho reakce byla obdivuhodná, kouzlo musel použít během zlomku vteřiny, jinak by nebylo úspěšné... Teď se běžte nasnídat, za chvíli vám začne vyučování. Večer se za mnou stavte, budu vás muset znovu a kompletněji vyšetřit,“ ukončila žena rozhovor a vyšoupla šokovaného Harryho ze dveří...

             

Harry kráčel do velké síně jako omámený. Nechápal to. Jeho mozek to prostě nepobíral! Malfoy mu zachránil život? To nejde, vždyť je to proti přírodě! Oni dva se nenáviděli! Soupeřili spolu, nadávali si, Malfoy je Smrtijed! Zbláznil se snad svět? Harry prošel velkými dveřmi do síně a náhlé mrazení v zátylku, signalizující nebezpečí, ho přinutilo strnout uprostřed pohybu. Rozhlédl se. Co – se – to – děje? Byl zvyklý, že se na něho lidé dívají. Ale ne, že zírají, že jsou to téměř samé dívky a že vypadají tak... hladově! Proč si teď připadal jako nějaký hlodavec, zahnaný do kouta smečkou divých zvířat? Podvědomě couvl a hlavou se mu mihla pohádka o Červené karkulce. Babičko, proč máš tak velké oči? A proč máš tak velké zuby? Svět se pro Harryho na vteřinu zastavil, aby se vzápětí rozletěl zběsilým tempem.

            

„Harry! Harry!“ Najednou se kolem něj vytvořil kruh divokých zvířat připravených ho sežrat. Eh, totiž spousta dívek, které se upřímně zajímaly o jeho zdraví.

            

„Měly jsme o tebe takový strach, když si včera nebyl u večeře! Kde jsi byl, není ti nic?“ překřikovala se jedna přes druhou, zatímco Harry si zkoušel vzpomenout, jestli alespoň některou z nich zná.

            

„Ach mohl bys mi dát autogram? Tady do toho deníčku... Ne! Já tu byla první! Mě můžeš na břicho, Harry... Mě taky! Prosím... Já jsem ti udělala nějaké čokolády! Jsou i s náplní... Ne! Vezmi si je ode mě! Slyšela jsem, že máš rád bílou čokoládu... To není pravda! Harry má rad mléčnou oříškovou! Četla jsem o tom v Denním Věštci, vem si ode mě, Harry!“ 

Všechno je špatně. Od jeho příjezdu do Bradavic je všechno špatně! Zbláznili se všichni?! Harry měl chuť začít si sypat popel na hlavu. Co se to děje?!

            

„Harry!“ Ne už žádné čokolády, prosím!

„Harry!“ Pře dav fanynek se k Harrymu prodírala Hermiona.

            

„Hermiono!“ Zpozoroval ji Harry a hlas mu přeskočil úlevou. Díky bohu, někdo normální! Začal se prodírat jejím směrem s jedinou myšlenkou dostat se co nejdřív odsud. Hermiona ho chytila za ruku a nekompromisně si začala probíjet cestu ven z šiku dívek.

            

„Proboha, praštil je někdo kladivem?!“ Zoufal si Harry sotva se dostali z jejich dosahu. Hermiona se na něho pobaveně podívala, zatímco ho svižným krokem táhla nahoru po schodech.

            

„Harry, v některých věcech jsi docela natvrdlej. Všude se mluví jen o tobě nebo o ty-víš-kom, píšou o tobě všechny časopisy! Jsi hrdina Harry, jsi slavný! Cos čekal? Byla jenom otázka času, kdy dojde k něčemu takovému. Vzpomeň si na Viktora. Když sem přijel denně se za ním táhly hloučky holek. Už v mudlovském světě jsi neměl nouzi o obdivovatelky a tam tě nikdo neznal, tady tě znají všichni! A všichni tě obdivují.“

            

„Obdivují?! Za co?“ Zeptal se hořce Harry. Vážně, za co? Čím si zasloužil ten obdiv?

            

„Že jsi Harry Potter, jsi Vyvolený, chlapec, který přežil, Harry, vážně se musíš ptát?“ Harry si odfrkl. Jistě, on je Vyvolený, vždyť to je jednoduché. Kdy ho prohlásí za boha?! Začínala se o něj pokoušet hysterie. Hermiona se na Harryho zkoumavě zadívala.

            

„Vlastně Harry, myslela jsem, že se ti ten zájem bude líbit.“

            

„Líbit? Mělo se mi líbit, že se na mě vrhli jako na kus masa?!“ Až teď si uvědomil, že v ruce drží asi pět bonboniér. 

„Ehm, Hermi? Odkdy Denní Věštec píše jakou mám rád čokoládu?“

            

„Ah,“ Hermiona se zahihňala, „víš v Denním Věštci máš vlastní rubriku, Harry.“

            

„COŽE?!“

            

„Nech to teď být Harry, tady, vzala jsem ti rozvrh, máme deset minut na to, abychom si došli pro učebnice a šli na přeměňování...“ 

            

Zbytek dne se pro Harryho zvrtl v hru na kočku a na myš. K jeho vlastnímu zoufalství on byl ta myš a byl loven s opravdu velkou intenzitou. Do hodin chodil proto až po příchodu učitele a během přestávek se buď schovával anebo utíkal. Ke konci dne byl absolutně vyřízený. Copak to nebude mít konce?! Pro svoje vlastní bezpečí se rozhodl ten den vynechat večeři (oběd byl příliš hrozivou zkušeností, než aby byl ochotný si společné jídlo se studentkami Bradavic zopakovat). Vracel se přímo z kuchyně, kde se o něho Dobby dobře postaral, když u východu z Velké síně uviděl opírat se o stěnu Malfoye. Hlavu, do té doby zcela zatíženou přemýšlením nad úkryty a únikovými cestami, mu náhle zaplnily úplně jiné myšlenky. Malfoy mu zachránil život. Myslí mu proletěl hlas madam Pomfreyové. „Měl byste mu poděkovat...“ Je to Malfoy, ale... Harry zamířil k němu.

            

„Malf...“

            

„Drž si ode mě odstup, Pottere! Nebo tě zase trefí infarkt! Netušil jsem, že tě pohled na mě tak sebere. Takže ani krok. Ještě kousek blíž a mohl bych od tebe něco chytit. Nemám v plánu, nechat se nakazit zdejší Pottermánií, takže odpal!“ Cože? On mu chtěl poděkovat?! Vážně to měl v plánu udělat?!

            

„Snad nezávidíš, Malfoyi.“ Blonďák si odfrkl.

            

„Moje zájmy leží trochu jinde, Pottere.“ Ze dveří vyšel ramenatý brunet. Harry ho znal od vidění. Střelec ze zmijozelu. Ginny by řekla, že je to šampón.

„Že ti to trvalo. Jdeme,“ zavelel Malfoy a zamířil ke sklepení. Brunet ho s úsměvem následoval... Harry se za ním nechápavě díval. Jak se někdo může ve společnosti Malfoye usmívat?! 

To je jedno. Malfoy očividně o jeho díky nestojí, takže už ho dál nemusí zajímat. Parchant.

            

Ze síně se začínali pomalu rojit ostatní, takže se rozhodl počkat na Rona s Hermionou u sebe v ložnici. 

            

Harry byl rád, že když Hermiona vyhodila z jeho ložnice nebelvírské dívky asi po páté, začali nechávat všechny čokolády a dárečky přede dveřmi. Nikdy nebyl šťastnější, že má Hermionu u sebe. Zdálo se, že z ní mají všichni respekt. Díky bohu. Harry si se svými přáteli konečně potřeboval v klidu promluvit. Měl dojem, že je načase jim říct všechno na rovinu. Znovu jim tedy zopakoval, jak se doopravdy všechno událo v den jejich příjezdu a pokračoval o tom, co se stalo dneska ráno. Jak očekával, jeho přátelé okamžitě spustili povyk. A vzápětí vedle výčitek i zuřivou debatu o tom, co to způsobilo.

            

„Madam Pomfreyová nic neobjevila? Musela něco přehlédnout. Srdce se ti nezastaví jen tak na něčí přání, Harry,“ rozumovala Hermiona.

            

„Nedal ti někdo ňákej lektvar, Harry? Třeba ti někdo něco nasypal do pití a začalo to působit až ráno,“ přemýšlel Ron a mnul si přitom bradu.

            

„Hloupost, Rone, to je absolutně nepravděpodobné,“ zavrhla to Hermiona. Venku přede dveřmi se ozval hluk a vzápětí se divoce rozlětěly.

            

„Proboha, co to je?! Harry, to jsem si mohl myslet. Venku je kupa dárků, nedá se přes to vůbec chodit. No, promiň, nějaké jsem rozkopal, jak jsem o ně zakopl,“ omlouval se Dean, který právě vcházel do dveří. Seamus byl hned v závěsu za ním.

„To je teď ale jedno, mám ti vyřídit, že se máš dostavit na ošetřovnu,“ pokračoval, zatímco spolu se Seamusem sbírali balíčky na zemi a házeli je Harrymu na postel.

            

„Sakra! Zapomněl jsem! Dík, kluci,“ vzpomněl si Harry, že se ho čeká další vyšetření. Ve společenské místnosti asi ještě budou nějací lidi, takže musí probíhat rychle...

            

„Nevím, kdy se vrátím, takže dobrou!“ Křikl ještě na Hermionu s Ronem, než se plnou rychlostí vyřítil ze dveří.

            

„Harry,“ pozdravil nebelvíra Brumbál, když Harry vešel do dveří ošetřovny. Harry nebyl ani překvapený. Vlastně ho tu čekal, takže mu pozdrav jen zdvořile opětoval a posadil se na jedno z lůžek, aby ho mohla madam Pomfreyová opět vyšetřit.

„Slyšel jsem, že u dívek máš letos úspěch, Harry,“ mrkl na něho Brumbál. Harry se křečovitě usmál.

            

„Ano pane, dalo by se to tak říct. Možná bych ho ale radši oželel.“

            

„A mně se zdálo, že prázdniny sis vcelku užíval.“

            

„O prázdninách se na mě dívky nevrhaly sotva mě uviděli, pane profesore,“ poznamenal Harry. Brumbál se zasmál.

            

„A tobě to vadí? Děvčata jsou vynalézavá stvoření. Když budeš pořád utíkat, nakonec tě zaženou do kouta, Harry.“ Aha, takže mu neuteklo, jak strávil dnešní den.

            

„Máte pro mě snad nějakou radu?“ Brumbál se usmál.

            

„Harry, nejtěžší v životě je čelit banalitám, ale když už se rozhodneš jim postavit, získáš neocenitelné zkušenosti.“ Takže on chce radu a místo toho se dozví o banalitách. Vážně díky, profesore. Neocenitelné zkušenosti mu budou na nic, až bude ušlapán davem.

            

„Albusi, nenašla jsem vůbec nic,“ přerušila jejich rozhovor madam Pomfreyová a zněla značně rozladěně. 

            

„Zkoušela jsi všechno, Poppy?“ zvážněl ředitel.

            

„Všechno možné i nemožné, žádná stopa po ničem. Stopy po kouzlech, příznaky nějaké nemoci, nic. Pozornost jsem věnovala hlavně srdci, ale je naprosto zdravé. Jsem v koncích, už nevím, co bych zkusila.“ Brumbálova tvář byla zachmuřená.

            

„To je zlé...“ 

            

„Albusi, když neznáme příčinu, nemůžu pana Pottera začít léčit, jestli se to bude opakovat...“

            

„Já vím, Poppy. Ovšem nemůžeme Harryho držet po zbytek života na ošetřovně. Myslím, že vím, jak prozatím tenhle problém částečně vyřešit...“ Ředitel si zamyšleně hladil vous a zdálo se, že nad něčím uvažuje.

„Prozatím by to bylo všechno Harry. Zítra večer se tu opět zastav a uvidíme, jestli má opatření budou funkční,“ zakončil Brumbál a Harry se zamyšleně vydal zpět na kolej.

            

Takže neví, co mu je. Bude se to opakovat? Co když příště už nebude nablízku nikdo, kdo by ho zachránil? Brumbál sice mluvil o nějakých opatřeních, ale co když selžou? Harryho náhle zamrazilo. Nad smrtí vlastně nikdy moc nepřemýšlel. Tedy, často si v hlavě přemítal souboj mezi ním a Voldemortem a téměř bez výjimky skončil vždy smrtí Harryho, ale to bylo... bylo to vzdálené, tohle bylo tak blízko, téměř hmatatelné. Už viděl titulky v Denním Věštci. Harry Potter zemřel na zástavu srdce, kdo nás teď zachrání? Harry si odfrkl. Kdo zachrání jeho? Od jeho příjezdu do Bradavic je opravdu všechno špatně...

            

Když se vrátil na kolej, uvědomil si, že se mu vůbec nechce spát. Vlastně se mu nechtělo vůbec nic. Byl podivně rozechvělý a najednou mu začala být strašná zima. Copak ho celá ta záležitost s tou jeho skoro smrtí tak rozhodila?! Každý přece jednou umře. I on. Je to.. přirozené...

Harry si sedl do křesla blízko u krbu a zíral do plamenů. Jak se má vyrovnat s myšlenkou, že každý den může být jeho poslední? Že už to není jen fráze, ale skutečnost? Proč to musí potkat vždycky jeho? Náhle se musel sám sobě zasmát. Co to blábolí? Lidé tam venku se s tímhle musí vyrovnávat denodenně, Voldemort všechny zabíjí na potkání a on se tady snad pomalu lituje! Bylo mu ze sebe vážně na zvracení. Ještě se z něho nakonec stane uzlíček nervů. Otřásl se. Co se to s ním děje? Tolikrát čelil smrti a nikdy ho to tolik nesebralo. Možná to bylo tím, že vždycky věděl, do čeho jde. Mohl se připravit...Situace se ale změnila, takže co teď? Zamyslel se. Nejprve musí začít čelit banalitám...

            

Hermiona sešla do Velké síně a očima vyhledala Rona.

            

„Dobré ráno, kde je Harry? Zase se někde schovává?“ Přisedla si k němu a pustila se do své porce smažených vajec.

            

„Mmhm, ne Harry je v knihovně, autogramiáda začla už v osm,“ odpověděl s plnou pusou Ron.

            

„Auto-gramiáda?“ přimhouřila oči Hermiona.

            

„No jo, ale neboj, jeho první autogram jsem schoval pro tebe!“ Ujistil ji Ron a vypadal, že je na sebe opravdu pyšný. 

„Hele už je tady! Harry! Nečekal jsem tě, myslel jsem, že to bude nadýl.“

            

„Taky jsem si myslel, ale ukázalo se, že když se rozhodneš vyhovět dívčím přáním, všechno je hned snadnější...“ usmál se Harry a sedl si ke svým přátelům.

„Ani byste nevěřili, jak člověku přitom vyhládne!“ Pokračoval, zatímco si nabíral plnou lžící vajec. Hermiona nevěděla, jestli ho má zabít hned nebo počkat až po jídle.

            

„Harry?! Co to má znamenat? Ty holky? Vždyť jsi říkal...“

            

„Já vím, já vím, Herm. Ale zvážil jsem situaci a rozhodl jsem se radši jim ty autogramy dát, než zbytek roku strávit na pánských WC s tím, že je to jednou přejde,“ argumentoval mezi sousty Harry a Hermiona musela připustit, že to nepostrádá svou logiku. 

„Teď mají kus papíru s mým jménem, já už dneska asi nenapíšu ani řádek,“ Ron se uchechtl, „a můžeme být všichni spokojení. Jenom, chtěl jsem vás poprosit. Všechny dárky co jsem dostal, jsem nechal v knihovně, je toho moc, mohli byste mi to pak pomoct odnést?“ Zaprosil Harry a Hermiona nad jeho štěněčím pohledem nemohla jinak, než říct ano.

            

„Jasně, kámo!“ souhlasil hned po ní Ron a vesele se přitom šklebil.

„Vsadím se, že všechny bonbóny do jednoho budou napuštěný lektvarem lásky.

            

„Taková škoda všechno to vyhodit,“ povzdechl si Harry. Hermiona si odfrkla.

            

„Vždyť stačí nachystat si protilektvar a pak ho vypít. Když se tím nebudete nacpávat zrovna oba naráz, neměl by to být problém.“ Oba dva na ni užasle pohlédli.

            

„Hermiono, ty jsi génius! Takže, kdy uspořádáme čokoladové orgie, Harry?“ Vyzvídal Ron pusu roztaženou od ucha k uchu.

            

„Nevím, dneska se mám stavit zase na ošetřovně, takže dneska ne... uvidíme. Rozhodně co nejdřív!“ plánoval Harry a na tváři mu hrál úsměv.

            

„Harry! Teď jsi mi to připomněl. Tak co včera? Co ti řekla Pomfreyová?“ vzpomněla si Hermiona a pátravě se na svého kamaráda zadívala. Harry uhnul pohledem.

            

„Stále se na tom pracuje, ale nemělo by trvat dlouho, aby zjistila, o co šlo. Nic, čím je třeba se znepokojovat. Teď už je to pouhá banalita...“

Kapitola 4

            

Harry netrpělivě přecházel po ošetřovně. Dnešek se moc nevyvedl. Sice už mohl procházet po chodbách bez většího nebezpečí, že by byl ušlapán, zulíbán a roztrhán, ovšem dobrý pocit se rychle rozplynul, po zpracování informace, že ho čekají celé čtyři hodiny se Snapem a zmijozelskou kolejí. Proč?! Protože zrovna na jejich dvouhodinovku obrany proti černé magii si jejich nový učitel musí zařizovat „jisté“ záležitosti. A pak dvouhodinovka lektvarů. Nejprve dvoustránková esej pojednávající o neverbálních kouzlech za domácí úkol, poté Doušek živé smrti, který se v Harryho podání změnil na mast proti bradavicím. Byla to katastrofa, alespoň mu ale nevybouchl kotlík jako Ronovi. Malfoy byl ještě uštěpačnější než jindy a Harry měl co dělat, aby se na něho nevrhl. Princátko mělo samozřejmě lektvar bezchybný jako vždycky.

            

„Proboha Pottere, ty žes měl nad očekávání? Nepopletl sis písmenka? Měl by ses s Weasleym sebrat a vypadnout, než si tu ublížíte...“ poškleboval se doprovázený pobaveným pochechtáváním své koleje. Harry jen skřípal zuby, zatímco Snape jim strhával body za „jejich nehoráznou tupost“.

            

„Harry, to je dobře, že už si tady,“ ozval se za ním hlas a nebelvír vděčně zanechal hodnocení dnešního dne.

            

„Pane řediteli,“ pozdravil a podíval se v očekávání na starého muže.

„Tak? Vymyslel jste něco?“ Ředitel si povzdechl.

            

„Jak jsem říkal Harry, je to opatření které jen z části pokrývá náš problém. Nicméně.. i tak to může být nápomocné... Tady.“ Rozevřel dlaň a na ní ležel asi půl centimetru široký, stříbrný prstýnek s - po obvodu - vyrytými neznámými symboly.

„Je to vcelku stará záležitost. Tento prsten má svého dvojníka, díky kterému o tobě budeme mít neustále přehled. Tedy hlavně ten zdravotní, nicméně je v něm umístěn i lokalizátor, který tě bude schopný neprodleně vyhledat.

            

„Kdo bude mít ten druhý prsten?“ zajímal se Harry. Brumbál se usmál.

            

„Neboj Harry, je v dobrých rukou,“ ujistil ho a položil mu ruku na rameno.

„Vzhledem k tomu, co se ti stalo, jsem prsten opatřil ještě pár kouzly, která se spustí, jakmile jich bude zapotřebí... Prozatím je to všechno co pro tebe můžu udělat, než se nám podaří zjistit víc. Madam Pomfreyová nedělá nic jiného, než že hledá možné příčiny, co ti to mohly způsobit a pevně věřím, že něco najde, ovšem do té doby...“ Harry si nasadil prsten na prsteníček. Padl mu jako ulitý.

            

„Nebojte, pane profesore. Já to nějak zvládnu,“ zazubil se Harry a nevěděl, jestli se o tom snaží přemluvit Brumbála nebo sebe.

            

„No, Harry, nebudu tě zdržovat. Slyšel jsem něco o čokoládových orgiích?“ zamrkal na něho muž pobaveně. Ten chlap má uši všude!

            

„Eh, jistě, tak tedy.. dobrou noc,“ popřál mu Harry a vydal se zpátky na kolej. 

            

Ještě ten večer splnil Ronovi jeho přání a rozdělal většinu darovaných bonboniér. Slétli se na to i Dean se Seamusem a za chvíli se už chlapeckou ložnicí nesla vyznání nehynoucí lásky. Harry to pobaveně sledoval, Hermiona seděla vedle něj a i když se snažila tvářit přísně a nesouhlasně, na tváři jí sem tam pohrál úsměv. V ruce držela velkou láhev s jasně zelenou tekutinou. Antilektvar proti nápoji lásky. Harry si znovu pomyslel, co by dělali, kdyby ji neměli. Sám neměl chuť přidat se k pojídání začarované čokolády. Na ruce se mu skvěl stříbrný kroužek a Harry si ho zamyšleně prohlížel. Druhý je svěřen do dobrých rukou, ha?

            

Zbylý týden proběhl naprosto normálně a Harry svou skorosmrt pomalu pouštěl z hlavy. Všechno jako by se vrátilo do starých kolejí. Protivný Snape, nesnesitelný Malfoy, klidné noci pomocí Bezesného spánku. Harry si připadal, jako by mu nikdy nic nebylo. Jediné, co ho deprimovalo, bylo to, že profesor Fletcher stále chyběl. Což znamenalo naprosto nechtěné hodiny navíc se Snapem. Jak on toho chlapa nenávidí...

Úlevou mu naproti tomu bylo, že chování dívek se vrátilo do normálu. Stále dostával příležitostné dárky, milostná psaníčka a podobně, ale už se na něj nestála fronta jako v prvních třech dnech. Díky bohu. Tak mohutný zájem ho přece jenom trochu děsil. Nicméně zdálo se, že když příležitostně s nějakou prohodí pár vět, je život hned o něco klidnější. Během týdne se tak z Vyvoleného, stal zlatíčko a drahoušek Harry, což nebelvír trpělivě snášel.

Brzy se kolem něho vytvořil trvalý hlouček kluků, kteří tak vycítili lepší šanci seznámit se. Harry jim mile rád dopřál prostor. Být Ronem, přestal by však chodit s neustále otevřenou pusou, Hermiona vypadala, že co chvíli vybouchne. Harry nechtěl být v tu chvíli v jejím dosahu...

Byla neděle odpoledne a jako vždycky, Harry dělal všechny úkoly na poslední chvíli. Teď se hrbil nad esejí, týkající se použití a účinku krvemilky slézové – podle něj dost odporné rostliny – a nemohl se ubránit jednomu zívnutí za druhým. Vyhlédl oknem ven a toužebně zavzdychal, při pohledu na to krásné počasí. Brzy začnou zase famfrpálové tréninky. Usmál se. Jako kapitána družstva ho čeká perná práce při vybírání nových členů družstva. Potřebovali nového odrážeče a střelce. Plus samozřejmě jestli se někdo bude drát na pozici chytače nebo brankáře, musí ho vyzkoušet a dát mu šanci. Jak rád by se proletěl, místo vysedávání v knihovně a plnění domácích úkolů... Nerozhodně se podíval na pergamen před sebou a pak opět z okna. Možná by na chvíli mohl...

            

„Ať tě to ani nenapadne!“ přimrazil ho na místě Hermionin hlas. Sakra!

„Nemysli si, že nevím, co přesně si měl v plánu! Žádná zábava, dokud neuděláš to co máš!“

            

„Ano, mami,“ povzdechl si Harry a poslušně se opět sklonil nad prací. Po chvíli však zvedl oči a prosebně se podíval na Hermionu.

„Nechceš mi s tím pomoct?“ Dívka si povzdechla. A vzápětí mu nadiktovala zbytek eseje.

„Miluju tě Hermi, víš to?“ Políbil ji Harry na tvář, šťastný, že má tu úmornost za sebou.

„A no, nechtěla bys mi nadiktovat i tu práci z přeměňování?“

            

„Harry, ty seš k nevíře!“ vyvrátila Hermiona oči v sloup, ale vzápětí se z ní vyvalil proud potřebných informací.

„Kde je vůbec Ron?“ zeptala se poté a rozhlédla se kolem.

            

„Má rande. Na jeho naléhání jsem ho jako spoluhrdinu představil jedné blondýnce, kterou sice vůbec neznám, ale to už je asi detail. Nicméně zdá se, že Ron udělal dojem,“ zasmál se Harry a koukl na Hermionu.

„Na tebe se mě taky pár kluků ptalo, takže kdybys měla zájem...“

            

„Ne, díky,“ procedila mezi zuby Hermiona, „najdu si někoho sama, když budu chtít.“

            

„Nezlob se, já vím, byl to blbej návrh,“ omluvil se Harry a zvedl se od stolu.

„No, teď jestli mě omluvíš, jdu si konečně užít tu zábavu,“ rozloučil se s ní a veselým krokem se vydal do společenské místnosti. Jeho Kulový blesk už potřeboval vyvenčit.

            

Hermiona se za ním zamyšleně koukala. Tolik dívek se kolem něho točilo a on je jedině dohazoval svým kamarádům. Bylo to zvláštní. Vzhledem k létu by spíš čekala, že to bude jedno rande za druhým. Místo toho Harry kolem nich jen proplouval s milým úsměvem a sem tam ztratil nějaké to slůvko, ale žádný náznak, že by mohlo být něco víc. Zato Ron! V očích jí vztekle blýsklo. Tekly mu sliny, kudy chodil. Tsch, doufám, že si to s tou blondýnou pořádně užije! 

           

Harry letěl vzduchem a užíval si pocitu té opojné radosti a svobody, která ho zaplavila pokaždé, když se vznesl do oblak. Tohle se nikdy nezmění. Divoce se proháněl nad školními pozemky a sem tam shlédl na dění dole. Byl krásný den, takže většina studentů se vyhřívala venku na dece, posedávala pod stromy nebo hráli nějaké hry. Harry vyletěl o něco výš a zhluboka se nadechl. Tady by vydržel věky. Přitiskl se ke koštěti a nabral rychlost. Ve vzduchu udělal několik otoček a vzápětí stočil koště směrem dolů a v střemhlavém pádu se řítil dolů. Těsně nad zemí let vyrovnal a hnal se stejně rychle opět vzhůru. Náhle se mu zatočila hlava a před očima se mu začaly míhat mžitky. Hlavou mu probleskl obraz kamenného oltáře, bylo mu tak mdlo... ruce se mu svezly po násadě koštěte. Než stihl zareagovat nebo se přinejmenším vzpamatovat sklouzl bezvládně s koštěte a řítil se dolů k zemi. Hlavou se mu míhaly obrazy, které nemohl zastavit. Louka, kameny uspořádané do kruhu, kamenný oltář, kruh mumlajících Smrtijedů...

            

„Mobiliarmus!“ Ozval se výkřik a vzápětí Harryho nepříliš zpomalený pád zachytily čísi ruce. Přesto Harry tvrdě dopadl na zem spolu s dotyčným, který teď vztekle prskal pod ním.

            

„Pottere, ty nehorázný idiote, kde jsi nechal mozek poslední týden? Ach promiň, jako kdybys ty nějaký kdy měl, slez ze mě!“ Harry zatřepal hlavou. Co se to stalo? Co to...

            

„Aaaaj!“ Vyskočil zděšeně, když zjistil, že leží v náručí Draca Malfoye. Ten se vztekle hrabal zpátky na nohy.

            

„Příště až se budeš chtít někde rozplácnout, udělej to někde daleko ode mě!“

            

„Jako kdybych měl v plánu přistát zrovna na tobě Malfoy! Snad jsem ti moc neponičil účes,“ vracel mu Harry, zatímco si snažil v hlavě srovnat, co se mu vlastně stalo. Moc dobře si to nevybavoval.

„Co se mi to vlastně stalo?“ zeptal se neochotně. Malfoy se ušklíbl.

            

„Spadl jsi z koštěte jako ta největší trubka, Pottere. Vážně, vím, že nestojíš za nic, ale čekal bych, že alespoň na tom koštěti se udržíš.“ Harry zaskřípal zubama. Že se ho vůbec ptal. Znovu si uvědomil, jak toho arogantního spratka nemá rád.

„Tady máš koště, tsch vážně nechápu jak někdo jako ty může hrát famfrpál a ještě k tomu být kapitánem družstva,“ odfrkl si Malfoy a natáhl k Harrymu ruku s Kulovým bleskem. Musel dopadnout kousek od nich. Ještě, že se mu nic nestalo...

            

„Díky,“ zavrčel Harry a natáhl se po násadě. V tu chvíli mu padl pohled na blonďákovu ruku. Na jeho prsteníčku se skvěl stříbrný asi půl centimetru široký prstýnek s vyrytými runami. Co to má... Zmijozel si jeho pohledu všiml a bleskově stáhl ruku do záhybu rukávu.

            

„Postav se na vlastní nohy, Pottere. Jednou se může stát, že tu nebude nikdo, kdo by ti zachránil zadek,“ zasyčel Malfoy, na patě se otočil a zanechal Harryho samotného. Ten se jako omámený vydal zpět do hradu. Proč má Malfoy na ruce prsten, který je úplně stejný jako ten jeho? Jediná varianta, která ho jako důvod napadala, byla absolutně nereálná. Brumbál svěřil prsten Malfoyovi? Proč?! Vždyť Malfoy se ho má snažit zabít! Ne ho zachraňovat... vždyť je to Smrtijed! Harry si zoufale prohrábl vlasy. Nerozumněl tomu. Proč ho Malfoy chrání?! Teď měl ideální možnost s radostí se dívat, jak slavný Harry Potter končí jako rozmáznutá skvrna na trávníku. Proč má ten prsten a proč ho zachraňuje?! Zbytek dne strávil v zasmušilé náladě. V rukou převracel stříbrný kroužek a hlavu měl plnou zmatku...

Druhý den u snídaně, měl možnost celou tu záležitost pustit z hlavy, když se dozvěděl, že profesor Fletcher je konečně zpátky na škole a ještě dneska budou mít možnost se s ním seznámit.

            

„Dvouhodinovku s ním máme 3. a 4. hodinu, jsem vcelku zvědavá, co to je za člověka,“ přemýšlela nahlas Hermiona. Harryho myšlenky se ubíraly stejným směrem. Ron s nimi tentokrát neseděl, protože se věnoval svojí nové známosti o pár míst vedle. Jmenovala se Rebecca. Drobná blondýnka z pátého ročníku. Co Harry mohl soudit, byla vcelku pěkná, ale rozumu moc nepobrala. Hlavně ale, že se Ronovi líbí, zaslouží si to. Hermiona byla stejného názoru, i když to pronášela se zaťatými zuby. Harry nad tím jen krčil rameny. Kdy si ti dva konečně uvědomí, že patří k sobě?

Náhle před nimi přistála sova pálená, v pařátcích držela Denního Věštce. Hermiona od ní noviny převzala a do váčku na její levé noze vsypala několik mincí. Sova ještě chvíli čekala, jestli nedostane něco dobrého, ale nakonec s trochu vyčítavým výrazem odlétla.

Hermiona mezitím rozložila Věštce na stůl, tak, aby se mohl podívat i Harry. Jako posledních několik měsíců, hlavním tématem byl Voldemort. Na titulní straně byla obrovská fotografie trosek domu, nad kterými se vznášelo znamení zla. Pětipalcový titulek hlásal: Pán zla opět udeřil, ministerstvo je v koncích, kdo bude příští na řadě?  Hermiona nahlas předčítala článek a Harrymu se přitom do žil vléval vztek. Ten bastard! Kdo mu dal to právo?!

            

„... mezi oběťmi se nacházeli i děti rodiny. Dvě malé 6leté dívenky, byli brutálně zmasakrovány, na jejich těle jsou patrné i stopy mučení. Sotva dvouměsíční novorozeně bylo s polámanými kostmi a silným vnitřním krvacením pověšeno za malíčky u nohou ke stropnímu světlu, nyní je v pěči sv. Munga... Proboha,“ Hermiona byla bledá jako stěna a vypadalo to, že se každou chvíli pozvrací.

„Harry, to je tak...“

            

„Odporné,“ zasyčel Harry a zuřivě skřípal zuby. Hermiona měla v očích slzy, když otáčela na druhou stranu.

            

„Ministerstvo nabádá všechny, aby nepropadli panice a vyzývá je, aby pro ochranu své rodiny a celého kouzelnického společenství vystoupili a zúčastnili se boje proti Pánu zla... Hele je tu článek o Brumbálovi... Jediný, kdo účelně zabraňuje propukající panice, je Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, člen Starostolce a člověk schopný poskytnout dětem absolutní bezpečí za zdmi Bradavického hradu. Je aktivně zapojen do boje proti Pánovi zla a je hlavou Fénixova řádu, donedávna tajné organizace úspěšně zakročující proti zlu. Členové řádu zahalení rouškou anonymity, pro skrytí své identity nosí při akcích bílé masky ve tvaru kočičí hlavy. Stávají se z nich poslední lidé, ke kterým se upírá lidská naděje a víra. Kouzelnický svět také nemálo drží nad vodou existence chlapce-který-přežil, Harryho Pottera. Podle kolujících zvěstí existuje věštba podle níž jen on je schopný porazit Pána zla a tím ukončit okolní utrpení... “ Během čtení se kolem Hermiony shromáždila početná skupinka nebelvírských i studentů z jiných kolejí a pohledy všech náhle byly upřeny na Harryho. Ten se vztekle zvedl od stolu, v hlavě mu stále zněla Voldemortem napáchaná zvěrstva. Vykročil směrem z velké síně. Kolem stojící studenti mu uctivě vytvořili uličku a přitom z něho stále nespouštěli oči. Harry nevnímal, kam jde a když po chvíli začal vnímat okolní chlad, uvědomil si, že se ocitl venku z hradu kousek od jezera. Nešel už dál místo toho začal přecházet sem a tam. Rukou si vjel rozčileně do vlasů. Jistě, jenom on může ukončit to utrpení, ale místo toho se tady a schovává jako vyplašený zajíc! Harry vztekle udeřil pěstí do stromů stojícího poblíž a nevnímal bolest, která se mu vzápětí rozlila celou rukou. Zuby měl pevně stisknuté a druhou ruku zuřivě zatínal v pěst. Kdo – mu – dovolil – páchat – taková – zvěrstva? Za tohle ho zabije... Harry se napřímil. Tohle mu neprojde... Zabije ho... Zabije... Vydal se zpátky k hradu. Z ruky, kterou udeřil do stromu, mu stékaly čůrky krve a dopadaly na trávu pod ním. Harry to ignoroval, jediné co teď dokázal vnímat byla jeho vlastní nenávist...

Kapitola 5

V průběhu dne se Harry dokázal poněkud uklidnit, vztek v něm však stále přetrvával. Zranění na ruce mu Hermiona vyléčila mávnutím hůlky a kupodivu neměla žádné otázky ani připomínky. Byl jí za to vděčný. Ron si rozpoložení svého přítele nevšiml a Harry mu to nikterak nezazlíval. Alespoň někdo tady je spokojený, pomyslel si nebelvír při pohledu na rudovlasého mladíka a blond kočku. 

Další věc, která mu na chvíli dovolila uniknout mučivým myšlenkám na to, že není schopen proti Voldemortovi zasáhnout, se stalo vyučování s profesorem Fletcherem. Byl to překvapivě mladý muž, s do bronzova opálenou pletí a skotským přízvukem. Na jeho vypracovanou postavu byl příjemný pohled a Harry stejně tak sympatizoval s jeho rozcuchaným čírem tmavě hnědé barvy. 

Náplní jejich dvouhodinovky byla věc, o které Harry nikdy v životě neslyšel. Magické hladiny.

I Hermiona se nad tím nespokojeně mračila. Harry se musel usmát nad představu, jak nehorázně ji musí dožírat, že o něčem takovém slyší poprvé. Vysvětlení pro její nevědomost však přišlo vzápětí.

            

„Magické hladina, neboli Suÿia, jak tuto sílu pojmenovali starověcí kouzelníci, není běžnou náplní učiva a zmínka o téhle magii je velmi vzácná. Jediná díla, která znám a která o této záležitosti pojednávají, jsou staré egyptské svitky, jichž není zrovna mnoho. Čarodějové už dávno tuhle věc začali brát jako samozřejmost a tudíž se rychle vytratila z jejich mysli i vědomí. I nejučenější mágové ví o Suÿie málokdy. Já sám jsem na zmínku o téhle magii narazil pouhou náhodou před pěti lety, při archeologických vykopávkách v núbijské poušti.“

            

„A co to tedy je?“ Vykřikla netrpělivě Parvati, která již došla trpělivost a chtěla se dozvědět fakta. Profesor Fletcher se na ni šibalsky usmál, bez viditelné známky podráždění z toho, že ho přerušila.

            

„Už jsem se k tomu téměř dostával. Je ale pravdou, že je někdy potřeba mě přerušit, abych konečně přestal chodit kolem horké kaše. Děkuji, slečno...“

            

„Patilová.“

            

„Ano, děkuji, slečno Patilová,“ zadíval se profesor dívce hluboce do očí, až celá zrudla a musela sklopit zrak.

„Takže o co tady vlastně běží,“ pokračoval vzápětí, „magická hladina, Suÿia – je vnitřní magie ukrytá v každém z vás. Magie, kterou je obdařen každý magický tvor. Díky ní jste schopni kouzlit, její množství určuje, nakolik jste zdatní jako kouzelníci. Kolem vašeho jedenáctého roku života jsou určeny pevné hranice toho, kolik Suÿie může vaše tělo unést. Tato síla koluje podle potřeby vaším tělem a samovolně se po vyplítvání obnovuje. Kdykoli použijete kouzlo, používáte k tomu právě tuhle sílu a vydáváte jí určité množství nutné ke splnění vašeho požadavku. Naopak po užití například nějakého magického lektvaru se vaše hladina magie zvyšuje.“

            

„Takže když tuhle sílu vyčerpám, nebudu moct kouzlit?“ Zeptal se Ron a zamračeně se poškrábal za uchem.

            

„Teoreticky vzato ano, prakticky – vyčerpání vaší vnitřní magie je nemožné. Suÿia se obnovuje neustále, po sebemenším úkonu začíná tenhle systém pracovat, aby doplnil obvyklé množství. Předvedu vám to na souboji. Už ve chvíli, kdy proti protivníkovi použijete první kouzlo, se aktivuje cesta k neustálému zdroji energie. Magická hladina je úzce spojena s vaší tělesnou kondicí a psychikou. Dokud jste schopni dechu a věříte sami v sebe, cesta zůstává otevřena. Jinými slovy, dříve zemřete, než byste vyplýtvali veškerou svoji magickou sílu...“

           

„V podstatě nám říkáte, že máme neomezený přístup k magii. Vlastně něco, co už dávno víme. Nedivím se, že na tu Sueju, Suju, nebo jak vlastně, čarodějové dávno zapomněli, není to podstatné. Je to nedůležité, protože už je to dávno přijatý neměnný fakt. Nepřináší nám nic nového, čím je potřeba se zajímat, prostě je a bude. Není třeba o ní vědět,“ vložil se do výkladu Draco a netrpělivě přitom poklepával prsty o desku lavice.

            

„A opravdu to víte, pane...“

            

„Malfoy.“

            

„Pane Malfoyi? Každý se teď zamyslete sami nad sebou. Sáhněte do svého nitra a povězte mi, kdo z vás nikdy nepochyboval o tom, jestli to dokáže? Nějaké kouzlo, lektvar, životní situaci, protože i to – nenechte se mýlit – je s tím propojeno. Kdo z vás necítil nikdy ani smítko pochybnosti. Co vy pane Malfoyi? Opravdu jste nikdy nezklamal? Něco nedokázal? Nikdy se vám hlavou nehonily myšlenky s tím, jestli danou věc zvládnete? Jestli jste dost dobrý?“ Dracova tvář se zkřivila nevolí.

„Protože to všechno, to všechno milí studenti, ovlivňuje vaši schopnost vládnout magií. Jak správně podotkl pan Malfoy, ano máte téměř neomezené zdroje magické síly. Ale málokdo, jen málokdo je schopný toho využít. A proč? Protože většina, ne! Téměř všichni kouzelníci netuší, že takovou silou disponují. A i když vy teď víte, dokážete se zbavit svých obav? Svého strachu? Dokážete ho odhodit? Protože jakmile se v boji poddáte těmto pocitům, sami si tak ke zdroji magie zavřete cestu a dřív než si to uvědomíte, pravděpodobně bude po vás...“ Třídou zavládlo hrobové ticho, jak si každý snažil urovnat myšlenky a získané informace v hlavě. 

„Ovšem to už jsem odbočil a místo výkladu látky vám tu blábolím hororové scénáře,“ prozářil místnost profesorův úsměv.

„Mým cílem bylo vás seznámit s tím, že něco takového vůbec existuje, ne vás tu strašit. Zato se vám velice omlouvám a doufám, že z toho nebudete mít těžkou hlavu. Snad vás potěší, že druhou hodinu si budete moci o své magické hladině udělat dokonalý přehled. Za pomoci lektvaru, jednoduchého kouzla a tohoto promítacího plátna si budete moci udělat malý průzkum ohledně množství, tvaru a barvy vaší Suÿie. Myslím, že to bude zajímavé zpestření!“ 

            

„Ehm,“ Hermiona si odkašlala, „pane profesore, ta, ehm, magická hladina... Ona má nějakou barvu a tvar?“

            

„Ach, no vidíte, rozpovídám se tu o Suÿie a natolik se do toho zaberu, že vám neřeknu ani ty základní věci! Ano, slečno...“

           

 „Grangerová.“

            

„Tak.. ano vaše vnitřní magie má svou barvu a specifický tvar. Většinou je samozřejmě beztvará, ale díky kouzlu, které na vás bude použito, ukáže svou pravou podobu. Však uvidíte sami. Teď vám vysvětlím postup celé činnosti. Vzhledem k tomu, že plátno je jenom jedno a pro vaši bezpečnost, každý z vás se postupně postaví sem,“ ukázal na místo před plátnem vyvěšeným vedle katedry, „a všechno proběhne za mojí asistence. Začneme už nyní, takže se nemusíte bát, že by na vás nedošlo. Pokud by se na vás opravdu nedostalo, slibuji, že bychom se k tomu vrátili příští hodinu... Teď zpátky k postupu... Jak vidíte zde je již nachystané roztažené plátno,“ kývl hlavou ke stěně, „před něj se postavíte a já na vás použiji kouzlo známé pod názvem Modificus. Díky němu se na plátno promítne váš obrys a uvnitř vašeho těla bude možné pozorovat vaši Suÿiu. A nakonec tu mám nachystaný lektvar,“ zvedl sadu lahviček s purpurově zbarveným obsahem, „který donutí vaši magii se na okamžik ukázat v celé svojí kráse... Samozřejmě nikoho do ničeho nenutím, pokud máte strach, nemusíte se toho zúčastnit,“ ujistil všechny profesor a vzápětí všechny zájemce vyzval, aby se shromáždili do půlkruhu kolem plátna.

Nikdo se zřejmě nebál, protože hned po profesorově vyznání se strhla nevídaná tlačenice. Každý chtěl být na řadě co nejdřív, aby se podíval na něco, o čem do teď netušil a co bylo zcela jistě naprosto fascinující. Jako první se před tabuli nadšeně prodral Ron. Veškerý ruch ustal, jak všichni zatajovali dech, nad tím, co se bude dít. Jen dva lidé zůstali poněkud stranou. Harry, který se to radši rozhodl sledovat zpovzdálí (vždyť stejně dojde na každého) a Draco, na jehož tváři se zračil absolutní nezájem. I přesto, ale nespouštěl oči z aktuálního dění. Harry si opět vzpomněl na ten prsten. Nebyl si jistý, proč ho Draco má, zato si byl jistý, že on je poslední člověk, kterému by chtěl svěřit život.

Na promítacím plátně se objevil obrys Ronovi postavy. Vypadalo to spíš jako kreslená, nevybarvená postavička, než reálné kontury něčího těla. Uprostřed postavičky se nacházelo velké zářivé cosi oranžové barvy. Suÿia. Připomněl si Harry a se zájmem si to prohlížel. Oranžová jako by pulzovala a zaplňovala celý hrudník (který byl v Ronově případě opravdu velký) a po okrajích se pomalu vytrácela do ztracena. Profesor podal Ronovi lahvičku s lektvarem a ten ji do sebe bez rozmýšlení kopl. Vzápětí se místností ozval burácivý řev, jak obrysy na plátně zcela překryla oranžová barva a zní se vynořil.. ne vynořil... utvořil! Obrovitý zrzavý medvěd, který už nezůstal jen na plátně, ale zaplnil téměř celou stěnu. Zvíře se rozhlédlo svým zlatavým pohledem, a pak si se zamručením sedlo na zadek a... koukalo. Přičemž se sem tam prackou poškrábalo na čenichu. 

            

Počáteční obavy, které medvědovo zjevení způsobilo, se tak rychle vytratily. Harry si všiml, že se Hermiona směje do dlaní. Věděl naprosto přesně, co se jí honí hlavou, sám se neubránil vyprsknutí. Ten medvěd... byl prostě celý Ron...

Postupně se u tabule vystřídali téměř všichni. Plátno hýřilo barvami od bílé, žluté a oranžové, až po zelenou, modrou a fialovou. Stejně tak objevující se tvorové byli různorodí. Od gazely až po zvláštní křížence všech barev a tvarů. Během „promítání“ profesor Fletcher vysvětloval, že všechno má svůj význam. Vše odvozuje něco z povahy dotyčného a jeho způsobu života. Stejně jako se studenti zařazují podle svých schopností a předpokladů do určitých kolejí, podle podobných pravidel se utváří podoba Suÿie. K vidění byl například rohatý jezevec s dlouhým ostnatým jazykem, opeřený kůň se lvími tlapami místo kopyt, obří krokodýl se čtyřma očima a podobní tvorové, každý něčím zvláštní a originální...

Harry se dostal na řadu mezi posledními. Po tom, čeho všeho byl svědkem, byl celkem nedočkavý. Jaká je asi jeho magická podoba? Postavil se poslušně vedle katedry a čekal.

            

„Modificus!“ ozval se profesorův hlas, který však zcela zanikl v okolním hluku. Studenti nadšení sami sebou se pouštěli do živých rozhovorů, nevnímající svoje okolí. Profesor Fletcher jim to se shovívavým pochopením trpěl. Rozuměl jejich vzrušení. 

Když se na plátně objevil Harryho obraz, zbledl. Zlatá barva protkaná rudými žilkami proudila celým chlapcovým tělem a mohutně pulzovala. Profesor mávnutím hůlky zrušil obraz a přistoupil těsněji k překvapenému Harrymu.

„Vy jste pan Potter, že ano?“ zeptal se s pohledem upřeným na nebelvírovo čelo.

            

„Ano, pane... děje se něco? Nechápal Harry a zmateně na Fletchera koukal.

            

„Ano, pravděpodobně děje, teď se prosím vraťte k ostatním, po skončení hodiny zde prosím počkejte, dokud všichni neodejdou. Poté vám vše vysvětlím,“ to nebelvíra ještě víc zmátlo, ale uposlechl a vrátil se do hloučku nadšených spolužáků. 

            

Nikdo tuto událost nezpozoroval, až na jedny břidlicově šedé oči, které dvojici profesor-Potter přimhouřeně sledovaly...