Rub a líc kapitoly 26-32 + epilog

...

Kapitola 26

V následujících týdnech si Harry připadal jako ve snu. Dělali to snad všude. V Dracových komnatách, prefektské koupelně, opuštěných místnostech, pro které neměl nikdo využití. Jednou si to rozdali i venku u jezera. Použili sice zateplovací kouzlo, ale přece jen se rozhodli si pro příště vybrat vhodnější místo. Čím častěji se stýkali, tím víc Harry po Dracovi toužil. Uvědomil si, že po něm ustavičně pátrá pohledem, kamkoli se hne. Ve Velké síni, na chodbách, jestli už přichází do učebny… Nedokázal myslet na nic jiného.

„Harry, vnímáš mě?“ dloubla do něho Hermiona. Harry zamrkal.

„Eh, promiň, říkala jsi něco?“ Dívka zavrtěla hlavou.

„Ptám se tě, jestli se mnou a Ronem pojedeš na Vánoce do Doupěte.“

„Aha,“ Harry se na dívku zamyšleně podíval. Od té párty na začátku prosince spolu Ron s Hermionou chodili. Kdyby sám neměl plnou hlavou a ruce jednoho plavovlasého aristokrata, asi by se poslední měsíc cítil trochu odstrčený. 

„Jel bych rád, ale nemůžu. Musím tu zůstat kvůli těm infuzím, a tak, vždyť víš. Navíc myslím, že si to s Ronem užijete víc beze mě.“ Hermiona se začervenala.

„Harry, víš, že mezi námi se nic nemění. Vždycky budeme tví nejlepší přátelé, ať se stane cokoliv.“ Harry se usmál.

     

„Já vím, Herm. Budu vám za to vždycky vděčný a teď se běž sbalit, než vám odjede poslední kočár.“ Dívka přikývla a po té, co políbila Harryho na rozloučenou, odešla do pokoje. Harry čekal ve společenské místnosti a pak své přátele doprovodil ke kočáru.

     

„Moc si to užijte a všechny pozdravujte. Vyřiďte paní Weasleyové, jak moc mě mrzí, že nemůžu dojet.“

„Vyřídíme, Harry, a neboj, mamka na tebe určitě nezapomene, takže čekej pořádnej balíček!“ loučil se s ním Ron a bratrsky ho objal.

„Je to fakt na nic kámo, že nejedeš.“

            

„Příště,“ slíbil Harry, i když úsměv na jeho rtech měl poněkud hořkou příchuť. 

            

Mával za kočárem, dokud mu nezmizel z očí. Jestli si něco opravdu přál, tak, aby ti dva byli šťastní. Otočil se zpět k hradu a uviděl Draca, jak se opírá o stěnu u vchodu a pozoruje ho.

            

„Ty nejedeš?“ zeptal se ho, když Harry došel až k němu.

            

„Ne, musím tu zůstat, kvůli… kvůli svému stavu. A navíc chtěl jsem, aby jeli jen ti dva, užijí si to líp beze mě, když jsou teď spolu.“

            

„A já si vždycky myslel, že jsi sobecký parchant.“

            

„Zvláštní, myslel jsem si o tobě to samé,“ oplatil mu Harry, který se necítil uražený. Draco se pobaveně usmál.

„A co ty plánuješ dělat o Vánocích?“ Harry to položil jako nevinnou otázku, ale věděl, že se ocitá na tenkém ledě. Před pár dny se éterem roznesla zpráva o Luciusově smrti. Draco ji přijal chladně, ale Harry si byl jistý, že uvnitř jeho nitra to vře. Mrzelo ho, že nevěděl, jak mu pomoct. Zmijozel podle všeho ani o žádnou pomoc nestál. Nebo si to přinejmenším nepřipouštěl. Když se dozvěděl, že Harry ví podrobnosti o smrti jeho matky, zuřil jako smyslů zbavený. Harry si myslel, že to je absolutní konec mezi nimi. Po pár dnech se však Draco najednou uklidnil a dělal jako by se nic nestalo. Harryho to zmátlo, na druhou stranu však byl rád, že je všechno zase jako předtím. Ve zmijozelovi se nevyznal a po prvních dvou týdnech poznal, že je marné se o to pokoušet. Někdy se mu podařilo proniknout za Dracovu barikádu, ale většinou narazil jen na pevné stěny, které obklopovaly jeho nitro. Možná spolu spali, to ale ještě neznamenalo, že se mu Draco musí otevřít a svěřit mu všechna svá tajemství. Harry mu taky všechno nevykládal.

            

„Až na pár dní zůstanu tady.“ Harry se toužil zeptat, co bude těch pár dní dělat. Draco to musel vyčíst z jeho pohledu.

„Vzhledem k tomu, že jsem se stal dědicem všech majetků rodiny Malfoyů, musím ohledně toho zařídit několik formalit.“ Třeba vypálit to hadí hnízdo. To si teď však ještě nemohl dovolit. Pán zla by se příliš zajímal o jeho důvody ke zničení sídla, které tak rád se svými nohsledy navštěvoval. Harry si všiml zamračeného výrazu, který přelétl po Dracově tváři, ale nekomentoval ho. Věděl, že se mu hlavou nemůže honit nic příjemného. Ztratil oba rodiče, z nichž jeden se ho před smrtí pokusil ještě zabít. Ne, že by Draco byl tak hovorný, ale Brumbál měl poslední dobou povídavou. Na stará kolena se z něho stala pěkná drbna.

            

„Aha, to já se taky jeden den stavím v Příčné ulici, Brumbál mi to dovolil. Chci nakoupit nějaké dárky pro přátele,“ přešlápl Harry a trochu se styděl, že to jako vždy nechal na poslední chvíli. Dracovi se ten nápad však nezamlouval. 

            

„Není to nebezpečné?“

            

„V Příčné ulici? Bude plná kouzelníků…“

            

„Kteří utečou jako krysy z potápějící se lodi, jakmile se něco semele,“ přerušil ho Draco.

            

„Když se o mě tak bojíš, pojď se mnou!“ ohradil se Harry, kterého však přece jen z jeho starostlivosti zahřálo u srdce. Draco si odfrkl.

            

„Nebojím se o tebe.“ Vlastně se o něho bál docela hodně. Což ho rozčilovalo.

„Ale ty přímo přitahuješ problémy. Potřebuješ dohled.“ Harry se nad těmi slovy zaškaredil. Svou odpověď však spolkl.

            

„Dobrá, co takhle zítra ráno?“

            

„Může být,“ přikývl Draco. Když se Harry obracel k odchodu, přitáhl si ho k sobě.

„Kam tak rychle?“ Harry se usmál.

            

„Chtěl jsem jít do tvých komnat a nahý na tebe počkat v posteli.“ Dracovi se rozšířily oči překvapením, vzápětí se však pobaveně zasmál.

            

„Kdy se s tebe stala taková koketa, Pottere?“ Harry pokrčil rameny.

            

„Jestli nemáš zájem,“ odvrátil se na oko uraženě a chystal se odejít.

            

„Ale to víš, že mám,“ zašeptal mu zezadu do ucha Draco a přitiskl se k němu.

„Obávám se ale, že to ke mně do pokoje nestihneme…“

            

Harry Draca fascinoval. Čím víc času s ním strávil, tím víc se ho nedokázal nabažit. Měl ho tak často, že už ho měl nebelvír podle všech Dracových zkušeností dávno přestat bavit. Opak byl pravdou. K vlastní nelibosti ho chtěl zmijozel víc, něž kdykoli předtím. V porovnání s ním se všechny jeho dosavadní známosti stávali bezvýznamné. Sotva Harryho ztratil z očí, ihned začínal bezmezně toužit po jeho návratu. Ráno stal před zrcadlem a přemýšlel, co si vzít na sebe, aby ho uchvátil. Dokonce ho zajímaly i jeho názory. Netrvalo mu dlouho, aby zjistil, že Harry není tak hloupý, jak si vždycky předpojatě myslel. Byl impulsivní a značně horkokrevný, což způsobovalo, že dřív jednal, než myslel. Jak typické pro nebelvíra. Ale hloupý nebyl. Jeho pohled na věc Draca mnohdy překvapil svou hloubkou a neotřelostí. A podle všeho byl velmi vnímavý. Draco měl někdy pocit, že ty zelené oči vidí až na dno jeho duše. Přivádělo ho to k šílenství. Snažil se udržet si odstup a nebelvír mu to neulehčoval. Když se dozvěděl, že ví o jeho matce, myslel si, že vyletí z kůže. Měl chuť rozcupovat Brumbála na tisíc kousků za jeho prořízlou pusu. Po pár dnech si uvědomil, že se mu vlastně ulevilo. Nechal to plavat dřív, než by ho to začalo děsit. Odkdy se Malfoyové potřebují svěřovat, aby jim bylo líp… Absurdní. Harry se mu dostával pod kůži, což v Dracovi vyvolávalo paniku. Nechtěl se k nebelvírovi nijak citově vázat. Chtěl si jen nezávazně užívat, tak jako to dělal poslední dva roky. Všichni, ke kterým kdy něco cítil, byli mrtví. Nejlepším řešením pro to, aby se to neopakovalo, bylo se citům kompletně vyhnout. A on se toho držel. 

             

„Můžeme vyrazit!“ hlaholil Harry hned od dveří do Dracových komnat. Pro přesun na Příčnou ulici se rozhodli použít jeho krb. 

            

„Ještě nejsem nachystaný!“ odpověděl mu z koupelny Draco a Harry se s povzdechem svezl do křesla ve vstupní místnosti. Vlastně to byl takový obývák, s několika křesílky, pohovkou, stolkem, menší knihovnou a krbem, téměř taková zmenšená podoba společenské místnosti. Všechno tu vypadalo na chlup stejně jako před tím, než to tu Harry úplně zdemoloval. Doteď se za to styděl. 

            

Draco vyšel z koupelny a dopínal si poslední knoflíčky hábitu. Harry ho pozoroval. Mohl by ho hltat očima celé dny a neměl by toho dost. Blonďaté vlasy rámující mu tvář, šedé oči, špičatý nosík, úzké růžové rty, které uměly tak vášnivě líbat, pokožka, tak jemná pod jeho doteky. Harryho celé tělo brnělo touhou.

            

„Sakra!“ zaklel Draco, když zvedl oči k nebelvírovi a zděšeně odskočil. 

            

„Co se…“ Harry vyjekl a vyskočil na nohy. Brnělo ho celé tělo, ale touha na tom zřejmě neměla takový podíl, jak si Harry myslel. Po kůži mu pableskovaly zlaté plamínky. Zaklel, stejně jako před chvíli Draco, jen o něco peprněji. Posledních několik týdnů měl oči jenom pro zmijozela. Každá volná chvíle, kterou měl, patřila jemu. Mohlo ho napadnout, že to bude mít následky. Svůj trénink po nějaký čas zcela pustil z mysli. Byl příliš zaneprázdněn…sexem, zašeptal mu hlásek v jeho hlavě. A všeobecně zmijozelovu společností. Harry se snažil uklidnit a vtáhnout magii zpět do svého těla, ale zděšeněji uvědomil, že to není možné. Už ji nebylo kam vměstnat. Jak to mohl doteď přehlížet?! Čím víc duší bylo jeho tělo nuceno přijmout, tím větší množství vlastní magie se jeho tělo snažilo pojmout. Tohle byl výsledek. Harry v duchu nadával. Byl snad v transu, že si nevšiml příznaků?! Pohled mu padl zpět na Draca, který, jak se zdálo, si nebyl úplně jistý, jak se zachovat. Jinak by už dávno nějak zakročil. 

           

„Jestli mi hodláš zase všechno vyhodit do povětří,“ začal, ale Harry ho přerušil.

            

„To nebude ten případ,“ mávl rukou a všechny křesílka a stolek se zarovnaly podél zdí. Draco pozvedl obočí.

„Prostě se jen dívej,“ vydechl Harry, zatímco si sundával hábit a košili pod ním. Zavřel oči a soustředil se. Jeho magie se divoce drala k povrchu a jelikož jí tak dlouho nevěnoval dostatečnou péči a pozornost, bylo těžké její proud korigovat. Navíc Harry cítil uvnitř hrudi nezvyklý odmítavý pocit. Může na něho být vlastní magie uražená? Čím víc magie nechal proudit svým tělem a ven, tím byl ten pocit slabší. Harry se usmál a otevřel oči. Draco na něj nepokrytě zíral a pravděpodobně jen roky tvrdé výchovy, kdy do něho vtloukali pravidla etikety a slušného chování mu zabránila, aby otevřel údivem ústa. Kolem Harryho těla tančili provazce zlatých plamenů. Příliv cizí magie Harry ucítil dřív, než se stihl prodrat na povrch. Když z jeho těla vystřelilo rudé vlákno, během vteřiny ho izoloval a následně zlikvidoval. Tento postup opakoval ještě třikrát, dokud své tělo od Voldemortova vlivu zcela neočistil.  Oči se mu rozšířily překvapením, když si vzápětí uvědomil, jak je blízko k tomu, aby jeho „dílo“ bylo kompletní. Stačil jenom kousek, aby jeho magie obtočila konečky jeho prstů u jeho druhé ruky a v dlani zažehla plamen, který by vyvážil ten v jeho první ruce.  Ještě ne! Práskl mu hlavou jako bič hlas, který zněl jako jeho a zároveň jako tisíce jiných. Harry trhl hlavou a veškeré jeho soustředění bylo pryč. Plameny se stáhly a poté úplně zmizely. Harry překvapeně stál uprostřed místnosti a hlasitě oddechoval. Na čele měl krůpěje potu.

            

„Skočím si do koupelny, hned jsem zpátky,“ řekl Dracovi, který stále ještě zpracovával, co se vlastně odehrálo a hned, jak se za ním zavřely dveře, přešel k umývadlu a strčil hlavu pod proud tekoucí vody. Co to bylo za hlas, který ho zastavil? A proč to udělal? Co to mělo znamenat? Honily se Harrymu hlavou otázky, na které neznal odpověď. Po chvíli v koupelně, kterou potřeboval, aby se uklidnil, se usušil a vyšel ven. Draco dal mezitím místnost do původního stavu. Když uviděl Harryho stát ve dveřích, přistoupil k němu.

            

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, zatímco položil Harrymu ruce na ramena a zkoumavě si ho prohlížel.

            

„Jo, díky. Promiň, jestli tě to nějak, hmm, zaskočilo. Já poslední dobou jsem své magii nevěnoval tolik pozornosti, kolik jsem měl.“ Zmijozel se zasmál.

            

„Jo, bylo to poznat. Vážně, někdy mi připadáš jako neřízená střela, Harry.“ Nebelvírovi se po tom oslovení rozlilo po těle příjemné teplo. Ačkoli se na tom domluvili, stále to bylo výjimečné, slyšet své jméno ze zmijozelových úst. Navíc na veřejnosti se pro zachování dekoru oslovovali stále jen příjmeními.

            

„Vlastně za to můžeš ty,“ popíchl ho nebelvír a vesele se zazubil.

            

„Já?“

            

„No jasně, vyšukal si mi všechny myšlenky z hlavy, tak jsem si na to nevzpomněl!“ Draco si pobaveně odfrkl.

            

„Ty vaše hloupé nebelvírské výmluvy. Radši mi místo toho vysvětli, co jsi to tady vlastně předváděl. Musím říct, že když jsem se zrovna nebál, že to tu všechno vyletí i s námi do povětří, vypadalo to působivě.“ A tak byl Harry – a ne nerad- donucen vyzradit Dracovi další tajemství ze svého života. 

Kapitola 27

Příchod Harryho Pottera na Příčnou ulici jako vždy vzbudil rozruch. Jeho společník však okolní zájem zdvojnásobil. Harry s Dracem šli vedle sebe pronásledováni postraními pohledy a poznámkami. 

„To je Harry Potter! Kdo to s ním je? Není to ten mladý Malfoy? Ano, je to on, setkal jsem se s ním na mistrovství ve famfrpálu. Celá ta jeho smrtijedská rodinka je konečně pod drnem… Chudák chlapec, skončil úplně sám… Jakýpak chudák, sám určitě pokračuje v řemesle svýho papínka. Tihle Malfoyové! Světu by bez nich bylo líp! Ale vždyť je s ním Harry Potter, to musí něco znamenat… Ano, Harry Potter by se přece nespřáhl s nějakým smrtijedem! To on nás zachrání před Vy-víte-kým!“

Chlapci procházeli ulicí v tichosti. Harry by si nejradši oblékl svůj neviditelný plášť a Draco, kdo ví, co se jemu honilo hlavou. Nebelvír ho v obavách pozoroval. Nenapadlo ho, že by jeho objevení se v Příčné ulici mohlo mít takový dopad. Měl chuť těm jedovatým jazykům pořádně vytmavit, ale co jim měl říct? Jejich obavy byly oprávněné a vlastně pravdivé. Draco byl opravdu smrtijed. Alespoň by to nemuseli přetřásat přímo před nimi, a tak nahlas!

„Jsi v pohodě?“ zeptal se s obavou a pohlédl na zmijozela. Ten se jen ušklíbl.

„V klidu, Pottere, prachsprostá lůza v ulicích mě nemůže rozhodit.“ Harry mu příliš nevěřil. Jeho by to tedy rozhodilo. Nejraději by ho hned nějak utěšil, pohladil, obejmul nebo něco. Neudělal nic. Jestli už něco zjistil o Dracu Malfoyovi, tak to, že nesnáší soucitná gesta. Ostatně Harry to chápal, sám si na ně nepotrpěl. Rozhodl se, že se raději pokusí Dracovu pozornost obrátit jiným směrem.

     

„Tak, kam půjdeme nejdřív?“ Draco pozvedl obočí.

     

„Jsou to tvoji kamarádi, tak snad víš, co mají rádi.“

     

„Jasně,“ usmál se Harry a zamířil k obchodu s košťaty a příslušenstvím, kde chtěl vybrat něco pro Rona. Nakonec mu však koupil novou sadu šachů, jelikož jeho figurky už se horko těžko skládaly zpět dohromady. Vzápětí zamířil do knihkupectví, kde se snažil vybrat něco pro Hermionu. To už bylo složitější. Draco, který se mu v útrobách knihkupectví ztratil a zhruba po půl hodině se vrátil se třemi knihami v podpaží, se na něho podíval.

     

„Pořád si nic nevybral?“ Harry bezmocně pokrčil rameny.

     

„Ne, vím určitě, že Hermionu by nějaká kniha potěšila, ale přečetla toho už tolik, že nevím, co vybrat. Dost možná má už všechny knížky, co tu jsou k dostání přečtené.“ Draco se na něho skepticky zadíval.

„O tom pochybuju, ale proč jí teda nevybereš něco jiného. Je to holka, co třeba nějaký parfém.“ Harry se na něho podíval, jako by se zbláznil.

„Parfém? To je holčičí věc, to jsem nikdy nedělal.“ Draco vyvrátil oči v sloup.

„Tak potom dobře, že jsem tu s tebou. Vykašli se na knihy a pojď prosímtě.“ Následující půl hodinu strávily v jakémsi krámku, kde Harry v životě nebyl. Police byly obložené všelijakými lahvičkami různých velikostí a tvarů s parfémy, mýdly, pěnou do koupele, zkrášlovaly a jinými ryze holčičími věcmi. Draco se chvíli přehraboval v policích, očichával různé lahvičky a nakonec vybral středně velký flakónek s narůžovělou tekutinou. Harry se tvářil značně nejistě.

„A víš určitě, že se jí to bude líbit?“ Draco se zatvářil uraženě.

„Samozřejmě, že se jí to bude líbit, můj úsudek v těchto věcech je zcela neomylný!“

„No, tak dobře,“ usmál se Harry a dál už o „neomylném úsudku“ zmijozela nepochyboval.

Po nákupu dárků pro své přátele se dvojice jen tak procházela a nahlížela do výloh.

„Co sis to vlastně koupil za knihy?“ zeptal se náhle zvědavě Harry a ukázal na balíček, který si Draco nesl v pravé ruce. Ten pokrčil rameny.

„Zřejmě nic, co by tě zajímalo. Jedna je o lektvarech a další dvě o lékouzelnictví. Zabalím si je o Vánocích pod stromeček, ať nejsem zklamaný, až Merlin nic nepřinese,“ uchichtl se Draco a Harry si poprvé uvědomil, že zmijozelský princ zřejmě poprvé bude trávit Vánoce úplně sám.

„Jestli chceš, můžeme Vánoce strávit spolu,“ vyhrkl dřív, než si to stihl řádně promyslet. Draco se zamračil.

„Nech si svoje charitativní akce pro jiné, Pottere! Nepotřebuji tvoji společnost!“ Harry sebou při těch hrubých slovech cukl.

„Ech já… promiň… trávit Vánoce sám na tom není nic špatnýho... eee…  Půjdeme už?“ zeptal se radši dřív než by začal nesmyslně blekotat. Co si myslel, že by s ním chtěl Draco trávit čas na Vánoce a předstírat šťastnou rodinku? Takové povahy jejich vztah nebyl. Draco kývl. Harry náhle něco zahlédl ve výloze.

„Jen ještě támhle skočím do obchodu. Hned jsem zpátky a půjdeme,“ vyhrkl a rychle odspěchal. Zmijozel se za ním zamyšleně díval. Jeho slova se nebelvíra pravděpodobně dotkla. Nechtěl být tak příkrý. Ale za jeho maskou lhostejnosti to pro dnešek už vřelo příliš. Poznámky lidí na Příčné ulici ho rozzuřily. Měl co dělat, aby kolem nezačal vrhat kletby, co se neprojímají. Do jeho rodiny se nikdo navážet nebude. Nikdo nebude špinit památku jeho matky! Jediný důvod jeho zdrženlivého chování byl chlapec po jeho boku a také odvěké pravidlo jeho rodiny – Malfoy nikdy neztratí tvář!

Harry vyběhl z obchodu a přerušil tok jeho myšlenek.

„Tak, můžeme jít!“

***

    

Harry otevřel oči a protáhl se. Když odhrnul závěsy kolem postele, s překvapením shledal, že je už světlo. Bylo osm hodin ráno a Harry spal celou noc jako nemluvně. Netrápila ho jediná noční můra. Hezčí dárek k Vánocům si snad nemohl přát. U nohou postele se mezitím v průběhu noci objevily dárkové balíčky. Se šťastným úsměvem je začal jeden po druhém rozbalovat. Od paní Weasleyové dostal jako každoročně weasleyovský svetr a spoustu cukroví. Fred s Georgem mu poslali balíček plný jejich povedených žertovných sladkostí. Hermiona mu poslala knihu Obranných a útočných kouzel pro zdatné kouzelníky a Ron mu daroval knihu Famfrpálové taktiky a strategie s názornými ukázkami. Harry si pobaveně pomyslel, že o čtivo a sladké má na další půlrok vystaráno. Náhle si všiml, že na zemi leží ještě jeden balíček. Byl zabalený v zeleném papíru, převázaný stříbrnou stuhou. Uvnitř byla černá krabička a lístek, který z ní vypadl, když ji otevřel. Na sametovém polštářku tam ležel jednoduchý, silnější řetízek, který se stříbrně leskl. Harry vzal do ruky vypadlý lístek. Všiml jsem si, že už nemáš svůj řetízek. Koupil jsem ti nový, slušel ti. Veselé Vánoce, D. Nebelvír si četl vzkaz a tělem se mu rozlévalo teplo. Vážně mu dal Draco Malfoy dárek k Vánocům? Oči se mu rozzářily radostí. Nasadil si řetízek na krk a přitom tomu stále ještě nemohl uvěřit. Zároveň si však musel opakovat, že to nic neznamená. Na jejich vztahu to nic nemění. Prostě mu jen dal dárek k Vánocům. Přesto Harryho srdce plesalo neutuchající euforií. Teď věděl, že udělal správně, když mu také koupil dárek. Otázka byla, jestli ho přijme…

            

Draco konsternovaně zíral na objekt před sebou. V ruce drtil lístek, který byl k balíčku připojen. Vím, že tento dárek možná nepřijmeš s radostí, ale věřím, že je to tak správně. Odpusť sám sobě. Harry. Draco se zhluboka nadechl a přejel konečky prstů jemně po povrchu pouzdra, které mělo zcela nezaměnitelný tvar. Ruce se mu chvěly, když ho otevíral. Na rudé saténové podložce ležely černé housle se stříbrnými strunami. Z toho pohledu ho píchlo u srdce. Vážně, dokázal ho někdy z míry vyvést někdo víc než Harry Potter? Hlavou mu divoce vířily vzpomínky. Na housle hrál už odmala. Jeho matka ho učila, měla slabost pro hudbu. Když ji zabil, rozmlátil je na kusy. Byl to dar od ní a on svými činy pošpinil všechno, co ho kdy učila. Byl rozhodnutý, že se houslí již nikdy nedotkne. Byla to jedna z mála věcí, které o sobě nebelvírovi řekl. Vytáhl to z něho, než se stačil dostatečně obrnit proti těm jeho zeleným, hlubokým, vševědoucím očím. Nyní již se stoprocentní jistotou věděl, že měl držet jazyk za zuby. Emoce se v něm bouřily, když bral housle do rukou. Vzpomínal na svou matku a melodie, které vymýšlel a hrál jenom pro ni. Než si to uvědomil, přiložil si housle pod bradu, vzal do rukou smyčec a začal hrát. Nejdřív jednoduché melodie, později složitější a složitější,… po chvíli se ve své hře zcela ztratil. Myslel na matku, na jejich společně chvíle, na to jak ho plísnila, když nedodržoval společenskou etiketu, na to jak vždy nadšeně tleskala, když vymyslel nový part na housle, jak se mu ráda prohrabovala ve vlasech. A všechny tyto vzpomínky mu vracely právě housle. Neměl se jich nikdy vzdávat… 

            

Sešli se po obědě v Dracových komnatách. Harry nejistě vstoupil dovnitř. Jako první mu zrak padl na černé housle v otevřeném pouzdru, položené na pohovce. Srdce měl až v krku. Co když to Draca rozčílilo, co když se mu jeho dárek nelíbil? Zmijozel, který právě vyšel z ložnice, sledoval jeho pohled.

            

„Chceš něco zahrát?“ zeptal se tiše a sledoval výraz Harryho tváře, který se změnil z nejistého na překvapený a potom se rozzářil absolutním štěstím. Draco se pobaveně usmál. Nikdy nevěděl, co se Harrymu vlastně honí hlavou, ale co se týkalo jeho pocitů, byl jako otevřená kniha. Líbilo se mu to. V jeho světě nic takového neexistovalo. Kdo neuměl skrývat své pocity a následně myšlenky, byl předem mrtvý. Ale Harrymu přetvářka nic neříkala.

            

„Ano, prosím,“ odpověděl Harry a posadil se do jednoho z křesílek. Draco vzal do rukou housle a smyčec, přiložil si nástroj pod bradu a začal hrát. Harry seděl ani nedutal. Doteď netušil, že někdo může na nějakém hudebním nástroji vytvořit něco tak dokonalého. Harry byl u vytržení, když jsi uvědomil, že melodie linoucí se z houslí se doplňuje s Dracovou vlastní. Jak je to možné? Zmijozel měl zavřené oči a zcela se na hru soustředil. Na tváři mu pohrával lehký úsměv. Harry překvapeně zamžikal a promnul si oči. Zdálo se mu, že po Dracově ruce přeběhlo něco stříbro-bílého. Asi jen odraz světla. Když Draco dohrál, Harry začal bouřlivě tleskat. Zmijozel vypadal chvíli touto reakcí zaskočen, ale rychle se vzpamatoval. 

           

„Má vlastní tvorba, líbilo?“ Harry přikývl.

            

„Zahraješ mi ještě?“ zeptal se a zmijozel mu vyhověl.

***

             

Vánoční prázdniny rychle utekly a Bradavice se opět začaly plnit lidmi. Harry zrovna mířil směrem k nádvoří, když se mu do rukou vrhla záplava hnědých kudrn.

            

„Harry!“ vykřikla Hermiona a divoce ho objala. Za ní šel v závěsu Ron.

            

„Nazdar, kámo,“ usmál se a poplácal Harryho po rameni.

            

„Ahoj, tak jaké byly Vánoce?“ zeptal se Harry, když ho Hermiona propustila ze svého sevření. 

            

„Parádní! Je velká škoda, žes nemohl s náma. Mimochodem dík za dárek, přišel právě vhod, protože moje staré šachy se mi před dvěma dny rozsypaly. Už to na ně bylo asi moc,“ zatvářil se smutně Ron, ale do jeho tváře se rychle vrátil veselý výraz.

            

„Já taky děkuju za dárek, Harry, ten parfém je naprosto dokonalý, vůbec jsem nevěděla, že se v tom tak vyznáš! Ron je z něho celý pryč,“ zachichotala se Hermiona a Ron zrudl až za ušima. 

            

„A jak bylo tady? Dělo se něco?“ Snažil se to zrzek rychle zamluvit.

            

„Nic se tu nedělo, klid a pohoda,“ usmál se Harry.

            

„Co to máš za řetízek?“ povšimla si Hermiona ozdoby na Harryho krku.

            

„Já, eh… to byl dárek od… od…“ Nebelvír si nebyl jistý, jestli jsou jeho přátelé připraveni na to, že dostává dárky od Draca Malfoye, nebo spíš, co vedlo k tomu, že jeden dostal. Hermiona je sice tehdy přistihla, líbající se na pánských záchodech, ale přece jen, tohle by jí mohlo způsobit o něco větší šok a co teprve Ronovi, který o ničem neměl potuchy. Hermiona si jeho váhání s odpovědí všimla a tázavě pozvedla obočí. Harry se zhluboka nadechl.

„Dostal jsem ho od Draca.“ Ron vytřeštil oči.

            

„Jakého Draca?!“ Harry se zamračil.

            

„V celých Bradavicích je jenom jediný Draco, Rone.“ Zrzkův výraz byl plný zděšení a nevíry. Hermiona se tvářila zamyšleně.

            

„Ty s ním jako něco máš? Vy spolu jako chodíte?!“ ptal se Ron a samým rozrušením jeho hlas poskočil o oktávu výš.

            

„Nechodíme,“ odsekl Harry, protože Ron zahrál na poněkud citlivou strunu.

            

„A co teda spolu děláte?“ ptal se nechápavě Ron. Po Harryho výrazu typu – Musíš se tak blbě ptát? – zesinal.

            

„To neee, jak se to mohlo stát?!“ zaúpěl a chytil se za hlavu.

            

„No tak Rone, nedělej z toho takovou vědu!“ začala ho plísnit Hermiona.

            

„Nedělat z toho vědu? Je to Malfoy! U Merlina, kam jsi dal hlavu, Harry?!“ Hermiona se zachichotala.

            

„Nemyslím si, že Harry přemýšlel zrovna hlavou, když k tomu došlo.“ Ron znovu zaúpěl.

           

„Ne, prosím, jen žádné detaily.“ Znovu se tentokrát zoufale a úpěnlivě podíval na Harryho.

            

„Harry, prosím, to sis nemohl najít někoho jiného? Někoho lepšího jako je Dean nebo Seamus? Nemyslím přímo je, ale někoho takového!“

            

„Měl jsem k tomu svoje důvody,“ zamumlal Harry, ačkoli poslední dobou o nich pochyboval. Vlastně si byl zcela jistý, že to byla jen pouhá výmluva před sebou samým. Nechtěl mít normální vztah, aby nezranil toho druhého, až zemře. Draco mu nabídl sex a Harry ho přijal s vědomím, že na nic lepšího nemá nárok. Přijal by však tu nabídku, kdyby nevzešla od něj? A netoužil ani ve chvíli, kdy návrh přijímal, aby se do budoucna vyvinul v něco lepšího? Nedoufal v to tajně? Harry věděl, že ano. Část jeho samého se k tomu upínala se slepou nadějí. Myšlenka že s Dracem se něco takového nikdy nemůže stát, ho trýznila. Zároveň ho však uklidňovala. Dokud k němu Draco nebude mít žádné city, všechno je v pořádku. Protože tak to bylo správně.

            

„Jaké důvody? Jaké jsi mohl mít k něčemu takovému důvody?!“ dožadoval se odpovědi Ron, který to nebyl schopen pochopit. Harry se na něho smutně podíval, ale odpovědět odmítal. Nebylo třeba, aby pro něho jeho přátelé truchlili rok a půl předem. Po jeho smrti bude času dost.

            

„Ronalde, to stačí! Copak člověk potřebuje důvod, proto, aby se do někoho zamiloval?“ Harry sebou při jejích slovech škubl. 

            

„O city tu nejde,“ odpověděl strnule Harry, zatímco si s palčivým pocitem začínal uvědomovat, že právě přesně o to tu jde. Hermiona mu položila ruku na rameno a mile se na něho usmála.

            

„Když říkáš. Pojď, Rone, musíme si jít vybalit! Uvidíme se na večeři, Harry! Klidně můžeš jít napřed.“ Harry kývl na souhlas a chvíli pozoroval, jak jeho dva přátelé odchází. Ron divoce gestikuloval rukama a Hermiona mu cosi tiše domlouvala. Harry věděl, že tématem je stále on a Draco. Doufal, že se s tím jeho přátelé rychle srovnají. Nechtěl mezi ně vnášet nepokoje. Zvlášť teď.

Kapitola 28

Běh školy se rychle vracel do starých kolejí. Harry byl rád, když Hermiona jeho „vztah“ s Dracem přijala zcela bez problému a Ron (po tom, co do něj Hermiona asi dvě hodiny hučela) se to rozhodl pro Harryho dobro akceptovat pod podmínkou, že o tom chce slyšet, co nejméně to jde. Harry s úsměvem souhlasil. Jeho tréninky s magií a meditace taktéž pokračovaly, ale ten hlas, který slyšel tehdy u Draca, se již neozval. Harrymu se také nedařilo dovést svůj trénink až do konce. Chyběl kousek k tomu, aby dosáhl úspěchu, ale bylo to jako by mezi ním a tím kouskem, zela nepřekonatelná propast. Nebo jako by narazil na nepropustnou zeď, kterou se mu nedařilo překročit. Také cítil, že se s ním něco děje. Něco špatného. Magické síly měl na rozdávání, ale jinak cítil, jak začíná slábnout. Ráno vstal a nejpozději do večeře byl vyčerpaný, jako po celodenním famfrpálovém tréninku. Někdy se mu stávalo, že náhle nemohl popadnout dech. Jindy se mu zatmívalo před očima a nohy měl vratké jako právě narozené hříbě. Ujfalushi ho varoval, že to přijde. Jeho tělesná schránka přestávala zvládat nápor duší, který se k němu dobýval. Harry konečně začínal pociťovat, jaké to je. Umírání… Ještě však nebyl čas na to se vzdávat. To bylo to poslední, co by mu přišlo na mysl. Ještě má sílu! Stále ještě žije. A cítil, že kompletní ovládnutí jeho magie je klíčem. Klíčem k odpovědím. Něco Harryho neustále pudilo k tomu snažit se víc a tvrději, jako by mu v hlavě šeptal hlásek, že na druhé straně je něco důležitého. Něco velkého. A Harry na to přijde… Musí!

***

            

Byl první únorový den a Harry se zrovna vracel z komnaty Nejvyšší potřeby zdolán dalším neúspěchem, když náhle zahlédl Draca stát u jednoho z oken, spolu se zmijozelským střelcem. Zastavil se. Úsměvy, gesta a vzájemná blízkost naznačovaly, že nepůjde o běžný rozhovor. Když Draco uchopil druhého chlapce za bradu a s laškovným úsměvem se mu zadíval do očí, Harryho bolestivě bodlo u srdce. Přesto nedokázal z dvojice odtrhnout zrak. Mají spolu něco? Nebelvír si uvědomil, že to je hloupá otázka. Jasně, že spolu museli něco mít. Řeč jejich těla byla dostatečně výmluvná. Harry si vzpomněl, jak ty dva jednou potkal u Velké síně. I tehdy spolu měli asi něco rozdělaného. Přesto si Harry automaticky myslel, že když Draco začal spát s ním, svoje dřívější známosti opustil. Jak naivní! Harryho nitro se bolestivě sevřelo a nebelvír si s šokem uvědomil, že nemá daleko k slzám. Náhle se Draco podíval jeho směrem. Jejich oči se na vteřinu střetli a pak se Harry na patě otočil a utekl pryč. 

Zastavil se až u tribun famfrpálového hřiště. Tohle místo se naučil automaticky vyhledávat, kdykoliv mu bylo mizerně. Vylezl na jednu z tribun a schoulil se do sebe. Jak kvůli zimě, tak kvůli pocitu, že se každou chvíli rozpadne na kusy. Cítil se mizerně. To, co viděl, ho zasáhlo, i když k tomu nebyl žádný logický důvod. Žádný logický důvod však neznamenalo vůbec žádný důvod. Harry věděl, proč ho to tak zranilo, což ho činilo ještě zoufalejším. Přiznal si, to už tehdy po Vánocích, když svůj vztah odhalil před Ronem a Hermionou. Hermiona se samozřejmě trefila do černého dřív než Harry. Vždycky pro to měla jakýsi šestý smysl. Nebo to prostě bylo tím, že to byla holka. Harry si povzdechl a zvrátil hlavu, aby mohl pozorovat mraky plující po obloze. Místo nich však viděl před sebou Dracovu tvář, na které si vybavoval každý detail. Malfoy se možná nemůže zamilovat do Pottera, ale Harry zmijozelovu kouzlu naprosto propadl.

***

Nebylo lehké udržet v tajnosti vztah s Harrym Potterem. Vlastně to bylo nemožné, když s ním Draco trávil každou volnou chvíli a zmijozelové si začali všímat. Jako první se začali ozývat jeho bývalé příležitostné známosti. Obzvlášť Adrian, zmijozelský střelec se cítil velmi ochuzen o Dracovu přítomnost. Dostihl ho na chodbě, když byl Draco na cestě do knihovny.

„Co chceš?“ štěkl na něho Draco, který na něj neměl náladu.

„Nic, jenom by mě zajímalo, od kdy se paktuješ s nebelvírskou lůzou, nebo spíš od kdy si to rozdáváš s Potterem?“ Draco by ho nejraději přirazil ke stěně a provedl ruční plastickou operaci obličeje. Místo toho jemně zatlačil Adriana k výklenku u okna, aby nestáli uprostřed chodby a zatrylkoval mu do ucha: „Copak, žárlíš snad?“ 

„Samozřejmě, že ano! Trávíš s ním tolik času, chápu, že má co do sebe, ale je to nebelvír a navíc Potter. Někteří by si mohli myslet…“

„Co by si někteří mohli myslet?“

„Někteří by si mohli myslet, že ses rozhodl změnit stranu, Draco…“ Draco se zasmál.

„Přemýšlej, kocourku, takhle lehce zahodit svůj život by nikdo nechtěl. Proč asi trávím svůj čas s Potterem, kterého chce Pán zla tak moc pro sebe?“ V Adrianových očích svitlo pochopení.

„Ach, věděl jsem, že o tobě není radno pochybovat,“ zavrněl a přitiskl se k Dracovi. Ten maličko poodstoupil, ale jen natolik, aby to nevypadalo, že se mu to nelíbí. Podmanivě se na Adriana usmál a chytil ho jemně za bradu.

„Věděl, jsem, že to pochopíš a myslím, že dostatečně rozumíš tomu, že nemám čas to vysvětlovat každému zvlášť?“ Zmijozelský střelec přikývl.

„Postarám se o to… a kdyby tě ten Potterovic kluk příliš nudil, víš na koho se obrátit,“ zamrkal na něho Adrian a laškovně se zasmál. Náhle na sobě Draco ucítil něčí pohled. Ohlédl se a prudce vydechl, když se střetl s Harryho pohledem raněné laně. Než Draco stačil zareagovat, otočil se a byl pryč. Chvíli zůstal konsternovaně zírat, poté se otočil zpět na Adriana.

„Budu si to pamatovat a teď jestli mě omluvíš,“ ukončil rozhovor Draco a s posledním úsměvným pohledem se se zmijozelem rozloučil. Jakmile se otočil a vydal pryč, úsměv z jeho tváře zmizel. Před očima měl Harryho pohled, který se mu zarýval do srdce jako hřebíky. Jeho scénka s Adrianem zřejmě vypadala velmi věrohodně. Aby ne, byl dobrý herec. To, že je u toho Harry viděl ho ale nezvykle dráždilo a rozčilovalo, hlavně ten jeho pohled. Proč se na něho tak díval?! A proč se Draco cítil tak vinen? V jejich vztahu šlo přeci jen o sex! O výjimečný, dokonalý a bezkonkurenční sex, ale pořád jenom o sex! Tak proč se náhle cítil jako panic, který své dívce zapomněl na Valentýna přinést květiny? Ne, vlastně se cítil mnohem hůř. Jeho prvním impulsem, bylo běžet za nebelvírem, všechno mu vysvětlit a pak zažít ten nejdivočejší sex. Harry se však rychle ztratil a Draco neměl nejmenší ponětí, kam mohl jít. Prsten na jeho ruce mu také nemohl být užitečný, vzhledem k tomu, že Harry nebyl v ohrožení života. Nemělo smysl se za ním honit po celém hradu. Taktéž to neodpovídalo Dracovým zásadám. On se rozhodně za žádným svým milencem zběsile nehoní, aby mu cokoli vysvětloval. Nehoní se za nimi, nedělí se s nimi o své názory a o své myšlenky. Nenechává je přespávat ve svých komnatách, nechystá jim romantické snídaně a nedává jim žádné dárky. A za žádnou cenu se k nim citově neváže. Draco mimoděk projížděl svůj list pravidel a shledával, že v případě Harryho Pottera zcela selhal ve většině bodů. A ze všeho nejvíc zřejmě selhal v tom hlavním. Nezamilovat se. 

      

***

Harry ležel na lehátku na ošetřovně, zatímco Uljushiho přístroj z něho vysával magii. Od minulého týdne, kdy zahlédl Draca s tím druhým mladíkem, se zmijozelovi vyhýbal. Nevěděl, co má dělat. Nedokázal se přenést přes to, co viděl. Nevěděl, jak se má zachovat. Dělat jako že nic? Pohádat se? Harry nebyl žádná semetrika, a tak se nakonec rozhodl prostě vyklidit pole. Přinejmenším do chvíle, než si utřídí myšlenky. Nechtěl se chovat jako nějaký zoufalec nebo zhrzený milenec. Jen by tak ve zmijozelových očích klesl. Odmítal dělat scény a zároveň věděl, že kdyby se teď měl s Dracem setkat asi by se tomu neubránil. A to nechtěl. Měl také vlastní hrdost. Nejlepším krokem by bylo jejich známost úplně utnout. Tahle představa však v Harrym vyvolávala hysterickou paniku. Nebyl připraven přijít o dalšího člověka, který pro něj tolik znamenal. 

„Hotovo,“ přerušil tok jeho myšlenek Uljushiho hlas. Harry se pomalu zvedl. Hlava se mu točila, bylo mu nevolno a nebyl schopný pořádně stát. Odběry jeho magie se kvůli jeho zdravotnímu stavu museli již ztrojnásobit, což vedlo k dalším nepříznivým vedlejším účinkům. Harry opírající se o stěnu vyšel z ošetřovny. Chvíli jen tak stál a snažil se zpracovat okolní vjemy. Uši mu zaplnila hudba. Aury lidí viděl jen nezřetelně, zato si mohl do sytosti prohlédnout podobu jejich magie. Na to, aby rozpoznal za jelenem, skvorejšem nebo opicí procházející kolem konkrétního člověka musel napnout své smysly na maximum. Nebude to dlouho a obě podoby budou vidět půl napůl, až opět bude dominovat lidská podoba. 

V době než se jeho rozbouřené smysly uklidnily a magie se trochu obnovila, Harry většinou rychle prchal z hradu. Tedy spíše, rychle a křivolace se odbelhával, opírajíc se o stěnu, kde mohl. Přitom se snažil tvářit co nejvíc nenápadně, aby náhodou někoho nenapadlo ho zastavovat a ptát se, jak mu je. Tentokrát se mu to však nepodařilo. Již byl jednou nohou venku z hradu, když za ním někdo zavolal jeho jméno. Při zvuku toho hlasu proběhlo Harrym zachvění. Ne, ještě na to nebyl připraven!

„Ano?“ zeptal se, aniž by se otočil čelem k příchozímu. Měl pro to hned dva důvody. Za prvé, měl pocit, že by ho jeho nohy nemusely poslechnout a za druhé, s magickou podobou svého milence měl už jednou tu čest. Byl to takový druh zážitku, který lidé chtějí zažít jen jednou v životě, jestli vůbec. Asi takový, jako bojovat s rozzuřenou dračicí, snažící se ochránit své domnělé vejce. Dracova magická podoba byla velmi opravdová a intenzivní a Harrymu ze zášlehů jeho magické síly vstávaly chlupy na těle. V celých Bradavicích byly tři lidé, s kterými se Harry vůbec netoužil setkat, když byl v tomhle stavu. Brumbál, jehož magická síla prostupovala celým hradem s takovou silou, že Harry myslel, že se pod tou tíhou podlomí. Snape, jehož zlověstná aura pulzovala celým sklepením a Draco, který byl z těch tří nejvíce snesitelný, jelikož jeho síla zatím nedosahovala takových rozměrů, jako u předchozích dvou, ale přesto to nebyl příjemný zážitek. Šlo o to, že když měl dostatek magie, aby své smysly uchránil, což se mu nyní dařilo díky meditacím téměř perfektně, nic hrozného se nedělo. Ve chvíli jako byla tahle, však jeho smysly byly rozjitřené a vyšponované k maximálním výkonům. Harry to nedokázal zastavit, dokud se trochu nezotavil. V těch chvílích pak co se týkalo magie, cítil, slyšel a viděl úplně všechno. Normálně, když jste stáli v pracovně ředitele Brumbála, cítili jste tu impozantnost a sílu, která z něj vychází i v případě, že byste byli obyčejný mudla a pro magii byste neměli vůbec žádný cit. Prostě jste věděli, že na tom staříkovi něco je. Ve chvíli, kdy Harry nemohl ovládat své smysly, si připadal jako hmyz, kterého se nadšený sběratel snaží přišpendlit ke zdi. Projít kolem ředitelovy kanceláře bylo takřka nemožné. Pohybovat se v prostorách hradu bylo přinejmenším tísnivé. Harry si neuměl představit, co by se stalo, kdyby se potkali tváří v tvář. Co se týkalo profesora Snapea, ten muž byl velmi zvláštní. Když Harry procházel sklepením, cítil jeho sílu v každém koutu. Když se s ním však jednou střetl na jedné z prázdných opuštěných chodeb v oslabeném stavu, zpoza impozantního jako uhel černého hypogryfa nebylo cítit téměř nic. Harry by si ho mohl splést s jakýmkoli obyčejným studentem, kdyby na něj nepromluvil.

„Co tu děláte, pane Pottere. Neměl byste být ve vyučování?“ zabořili se do něho tehdy pichlavé, černé oči. Harry překvapeně vydechl.

„Promiňte, pane, já… Jak… Jak jste to udělal?“ Harry téměř hmatatelně cítil, jak Snape pozvedl obočí. 

„Udělal, co, pane Pottere?“

„Vaše magie! Zakryl jste ji. Vůbec ji necítím! Jak je to možné?“ Tehdy Snapea zaskočil. V jeho jindy kamenné tváři se objevil výraz absolutní nevíry.

„Nevím, o čem to mluvíte… Nemám na vás celý den, běžte si po svých, jestli nechcete dostat školní trest, pane Pottere,“ pronesl hlubokým barytonem, naposledy se do něj zabořil očima a se zavířením pláště rychle opustil chodbu.

Nedalo mu to a když měl příležitost, zeptal se na to Brumbála. Odpověď byla překvapivá, ale poměrně logická. Voldemort se rád obklopoval svými služebníky, ale co se týkalo magie, byl poněkud žárlivý. U silných kouzelníků se ve službách Pána zla, tak jejich síla mohla nakonec obrátit proti nim. A Snape nepochybně jeden z těch silných kouzelníků byl. Proto se musel naučit zastírat svou magii. Byla to jeho obrana. Pan zla neměl takovou zálibu v mučení a případně zabíjení průměrných kouzelníků.

Harry se rychle vrátil myšlenkami zpět do přítomnosti. Draco od něho byl zhruba dvacet metrů a vypadalo to, že se prozatím nechystá blíž.

„Proč se mi vyhýbáš?“ Harry si povzdechl a velmi pomalu se začal otáčet. Výjev, který se mu naskytl, ho ohromil, stejně jako tehdy, když to viděl poprvé. Zvíře velké jako malý kopec. Naposledy byl menší. Harry si všiml, že podoby magie jednotlivých lidí se přizpůsobují danému prostoru. Tedy, ne, že by se malí tvorové ve větších prostorách zvětšovali, ale ti opravdu velcí se v malých prostorách zmenšovali, když to bylo potřeba. Nyní to potřeba nebylo. Vstupní hala byla obrovská a její strop sahal do závratných výšin. Proto si Harry teď mohl vychutnat Draca v celé jeho kráse. Byl krásný, přímo nádherný, kolem něj se ve spirálách obtáčela jeho vlastní stříbro-bílá magie a vytvářela jakýsi opar mystičnosti. Stejně jako krásný byl však také smrtící. Břidlicově šedé oči na něj upírala obří hlava, podobná dračí, ale byla více zploštělá a čenich byl delší. Celá byla porostlá sněhově bílou srstí a za dlouhýma špičatýma ušima začínala vyrůstat stříbrná hříva, která se pak v zužujícím se pruhu táhla po celém hřbetu až k ocasu, který obrůstala celý a na jeho konci tvořila jakousi oháňku. Mezi ušima vyrůstaly dva rovné rohy, stejně bílé jako srst. Dlouhé ve smyčkách stočené tělo, připomínající hadí, bylo porostlé na hřbetě stříbrnými a drobnými šupinami, na břiše většími bílými. Křídla tvor neměl. Přesto z jakéhosi důvodu, Harry nepochyboval o tom, že létat umí. Nohy na kterých se nesl, měly podobu pařátů, s kterými by se Harry nechtěl dostat do styku. Působily, že jsou pro trhání a drásání přímo stvořené. Kolem celého tvora také jakoby vznikal slabý vánek, který si neustále pohrával s jeho hřívou.

            

„Potřeboval jsem přemýšlet,“ odpověděl Harry na položenou otázku.

            

„O nás?“ zeptal se tiše Draco a postoupil o malý krůček kupředu. O Harryho se otřel závan jeho magie, z kterého mu zabrněla kůže. K jeho překvapení to nebylo tak nepříjemné, jak čekal. V jeho těle jakoby se něco zachvělo v odpověď, bylo to ale příliš slabé.

            

„Ano, o nás,“ přitakal Harry a sledoval, jak se Draco posunul o další krůček směrem k němu.

            

„Taky jsem přemýšlel.“ Z nějakého důvodu Harrymu vyschlo v krku. Zmijozel se posunul o další krok. Odezva na jeho magii byla tentokrát silnější. V Harryho nitru se něco silně hnulo.

            

„A na co jsi přišel?“ zeptal se trhaně Harry a snažil se zůstat klidný, zatímco mu Dracova magie rejdila po kůži. Cítil, jak v něm jeho vlastní magie začíná divoce pulzovat. Zmijozel byl už téměř u něj.

            

„Že do sebe příliš dobře zapadáme na to, abych tě nechal odejít,“ zašeptal Draco a udělal poslední krok, který ho od Harryho dělil. Než se nebelvír stačil vzpamatovat, uchopil ho do náručí a přitiskl svá ústa k jeho. V tu chvíli jakoby se svět zastavil, a pak se opět roztočil stonásobným tempem. Harry cítil, jak se jejich magie vzájemně proplétají a zaplňují prázdná místa toho druhého. Nebelvír ještě nikdy nepocítil tak čirou blaženost. Draco to musel taky cítit, protože se překvapeně odtáhl. Jeho podoba se konečně vrátila do normálu, i když magie kolem nich stále divoce bouřila. Zmijozel se na Harryho díval jako by ho viděl poprvé. Zkusmo ho políbil a pak se znovu odtáhl.

            

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

            

„Já… cítím se zvláštně a když tě líbám, tak… tak je to jako bych slyšel nějakou hudbu.“ Harry se usmál.

            

„A líbí se ti?“ Draco se na nebelvíra nechápavě podíval. Pak se mu ve tváři mihlo poznání a usmál se také.

            

„Je nádherná,“ odpověděl a sklonil hlavu zpět k Harryho rtům. Harry nevěděl, jak dlouho tam stáli a líbali se, ale nic krásnějšího nikdy nezažil. Když se od sebe odtrhli, měl Draco v očích něco hřejivého. Něco, co tam dřív nebylo a bylo to určeno jenom Harrymu. Harry se k němu tiskl a nemohl se nabažit jeho blízkosti. Cítil, že se mezi nimi něco změnilo. Cítil to Draco také? Byly tu však i jiné věci, na které se chtěl zeptat.

            

„Proč jsi mi neřekl, že kromě mě máš ještě někoho jiného?“ Byla to palčivá otázka, obzvlášť po tom, co spolu teď zažili, ale musel to vědět.

            

„Protože nemám, Harry.“

            

„Ale tam na té chodbě…“ Draco položil Harrymu prst na ústa a zvedl mu hlavu tak, aby se jeden druhému mohli dívat do očí.

            

„Bylo to jenom divadélko, Harry. Nebudu ti lhát, byl to jeden z mých dřívějších milenců, ale nic s ním už nemám. Ale bylo to nutné. Pořád pracuji pro Pána zla, z toho pohledu se s tebou stýkám jenom proto, abych tě mohl ve vhodnou chvíli zradit a předat tě mu. Bylo nutné, aby si ostatní mysleli, že mi na tobě ve skutečnosti nezáleží.“

            

„A jinak ti na mě záleží?“ zeptal se Harry, zatímco mu visel očima na rtech.

            

„Musíš se tak hloupě ptát?“ usmál se Draco a znovu nebelvíra políbil. Harryho tělem se rozlil hřejivý pocit tepla.

            

„Děkuju.“

Kapitola 29

           

Draco stál před zrcadlem v koupelně a zkoušel si už pátou košili.

            

„No tak chlapče vypadáš báječně, lepší už to být snad ani nemůže,“ domlouvalo mu zrcadlo, když si oblékl šestou a začal si znovu upravovat vlasy. Věděl, že vypadá dobře, přesto ho něco stále nutilo snažit se vypadat ještě lépe. 

            

„Nebuď tak nervózní, určitě se mu budeš líbit.“

            

„Nejsem nervózní!“ odsekl Draco a začal si vybírat hábit. Ve skutečnosti byl nervózní, jak už dlouho ne. Důvod byl jednoduchý. Harry. Pozval Harryho Pottera na rande. Byl by si za to teď nejradši rval vlasy na hlavě. Proč jen se nemohl držet starých a prověřených metod? Povzdechl si a sáhl po dalším hábitu. Harry si zasloužil něco víc než staré já Draca Malfoye. Zasloužil si všechno, co mu mohl Draco nabídnout. Došlo mu to tehdy, když se jejich magie spojila. Nikdy necítil něco takového. Když se od sebe odtrhli, jediné po čem Draco toužil, bylo složit Harrymu svět k nohám. A ta hudba co slyšel… Bylo to dokonalé. Zkoušel ji zahrát na housle, ale byla to jen ubohá napodobenina, i když Harrymu se líbila. 

            

Draco byl přesvědčený o tom, že k němu Harry chová nějaké city, stejně jako on si konečně připustil ty svoje k němu. Přesto se od té chvíle, co se jejich magie spojila, choval podivně odtažitě. To byl také důvod k tomu, proč Draco sáhl po tak radikálním kroku jako pozvat ho na rande. Harry toužil po romantice, drobných projevech lásky a regulérním vztahu. Proto mu tehdy na začátku roku trvalo tak dlouho, než ho zmijozel dostal do postele. Nyní se k té myšlence zřejmě opět vrátil a nechtěl mít s Dracem něco jen tak bez závazků. Zmijozel se to nyní rozhodl akceptovat. Ta představa už mu nepřipadala tak hrozná. Ne s Harrym.

***

            

Harry klečel u záchodové mísy a zvracel. Dneska to bylo horší. Ruce a nohy se mu třásly. Mnohem horší. Roztřeseně se opřel o stěnu a provedl neverbálně potřebná čistící kouzla. Už se ani nenamáhal používat hůlku. Kouzla s ní byla příliš silná. Před očima mu tančila rudá kola. Namáhavě se postavil a opíraje se o stěnu přešel k zrcadlu. Byl bílý jako křída. Oči mu horečně žhnuly. Lícní kosti mu v posledních týdnech začaly nenápadně vystupovat. Musel zhubnout. Zrovna dnes mu musí být tak mizerně. Vyšel s umývárny. Byl čas jít dolů. Za chvíli se měl sejít s Dracem a jít do Prasinek. Těšil se na to.

            

Cestou do vstupní haly se musel Harry několikrát zastavit, aby popadl dech. Dýchal ztěžka a přerývaně. Na místo určení se dostal již zcela vysílený. Opřel se o jednu z chladných stěn a čekal. Ve chvíli, kdy zahlédl Draca spěchat ze schodů směrem k němu, stekla mu po tváři slza. Harry ji překvapeně zachytil. Po prstu mu sjela rudá stružka. Krev? Zrak se mu rozostřil. Po tváři mu stekla další krvavá slza. Harry pocítil slabost.

            

„Harry!“ Harry padal. Než však stihl dopadnout na chladnou podlahu, zachytily ho čísi ruce.

            

„Draco,“ zachrčel a překvapeně přemýšlel, proč je jeho hlas náhle tak ochraptělý.  Tělem mu proběhl záchvěv. Děje se to. Uvědomil si Harry a vnímal příliv cizí nepřátelské magie do svého těla. 

„Je jich příliš mnoho.“ Jedna, dva, tři,…

            

„Harry, co se děje? Čeho je příliš mnoho? U Merlina, musíš na ošetřovnu!“ Harryho zrak byl stále rozostřený. Tělo ho stěží poslouchalo.

            

„Ne… Já nechci… Vezmi mě… k sobě…“ Jeho tělo se vzneslo. Harry zavřel oči a snažil se nevnímat tu drásající bolest, která se mu začínala rozlévat v hrudi.

            

„Harry, Harry, slyšíš mě?“ Nebelvír unaveně otevřel oči, když jeho tělo dopadlo na měkký smaragdově zelný gauč. Je tohle jeho konec? Nevydrží už další nápor duší a prostě umře? Uljushi mu sliboval 2 roky, ale Harry ve své bláhovosti zapomněl na důležité slovo a to „maximálně“, které se k tomu pojilo.

            

„Promiň, asi s tebou dneska nikam nepůjdu,“ zašeptal a sklouzl k Dracovi pohledem. Zmijozel ho starostlivě sledoval.

„Půjdu pro madame Pomfreyovou.“ Obrátil se zmijozel k odchodu, ale Harryho ruka ho zastavila.

            

„Ne, zůstaň tady! Madame Pomfreyová mi nepomůže.“ Draco se zamračil.

            

„O čem to mluvíš, jistě, že ti pomůže.“

            

„Nepomůže, nemůže mi pomoct. Nikdo mi nemůže pomoct, sedni si, buď tu se mnou!“ zachrčel naléhavě Harry a snažil se rukou stáhnout Draca k sobě. V očích světlovlasého muže začala probleskovat panika.

            

„Harry, co se to s tebou děje?“ Draco neznal podrobnosti Harryho zdravotního stavu. Nebelvír o tom sám nikdy nemluvil a i v ředitelově pracovně bylo toto téma vždy tabu. Nyní však Dracova mysl docházela k neotřesitelnému poznání. Draco si bolestivě skousl spodní ret, aby přebyl pocit, který se mu začínal rozlévat v hrudi. Harry se na něho smutně podíval.

„Myslím, že už ti to došlo.“ Zmijozel pevně stiskl zuby, až se mu čelist napnula. Došlo mu, to. Věci do sebe náhle zapadaly jako do skládačky. Harryho slabost, jeho chování, Brumbálovo chování! Kdykoli byla řeč o Harrym, znělo to jako by ho už oplakával. Severus to taky musel vědět. Jeho antipatie k Potterovi a celé jeho linii byla v posledních měsících podivně ochablá. Stiskl zuby ještě víc. Jenom jedna věc mohla přinutit Severuse Snapea k téměř lidskému chování vůči Harrymu Potterovi.

            

„Jak… jak je to možné?“ zeptal se strnule Draco. Harry si povzdechl.

            

„Je to na dlouhé vyprávění.“ Tělem mu při těch slovech projela taková bolest, až ho to donutilo prudce se nadechnout. Zmijozel k němu rychle přiskočil. 

            

„Tak to abych se na to posadil, že,“ odpověděl odlehčeným tónem Draco, ale jeho hlas byl přitom o oktávu výš. Poté, co vzal Harryho hlavu do klína se nebelvír pustil do vyprávění. Trvalo to dlouho, protože musel dělat přestávky, aby byl chvílemi schopný popadat dech, případně ho přerušil prudký příval bolesti, který se od hrudi postupně šířil až do konečků prstů. Ke konci vyprávění byl již natolik vyčerpaný, že sotva držel oči otevřené. Byl však se sebou spokojený. Pověděl Dracovi všechno. O magii, Voldemortovi, svém stavu i o tom, proč tehdy přistoupil na jeho návrh stát se milenci. Zmijozel ho ani jednou nepřerušil, Harry však cítil, jak to v něm vře. 

            

„Je mi to líto, že jsem ti to neřekl dřív… Já… myslel jsem, že to nebude potřeba,“ pokračoval po delší odmlce Harry. Draco si odfrkl.

            

„Přemýšlení nikdy nebyla tvá silná stránka, Harry,“ odpověděl Draco jemně. Nemyslel to však jako výtku. Sám nečekal, že se jejich vztah tak „zvrtne“. Navíc to, co mu teď Harry vyprávěl, bylo velmi osobní. Vzhledem k situaci v jaké se octli, nezbylo Harrymu nic jiného než vyklopit očividné, i tak byl ale Draco rád, že se mu nebelvír sám takhle otevřel. 

            

„Potřebuješ odpočívat, spi, Harry. Já zatím skočím do kuchyně pro něco k jídlu, kdybys měl hlad, až se probudíš.“ Usmál se na už téměř spícího chlapce zmijozel, opatrně vstal a položil Harryho hlavu na polštář.

„Dobře,“ zamumlal Harry, který už nedokázal zůstat déle při sobě. Draco ho pohladil po vlasech a otočil se k východu. Jeho úsměv zmizel. Nechtěl jít do kuchyně. Chtěl jít někam, kde si bude moct sypat na hlavu popel a řvát bolestí dokud ho vlastní hlasivky nezradí. Tohle je konec.

***

Harry plul ve tmě. Je tady… Chlapec-co-se-musí-obětovat… Přišel… Harry se zmateně rozhlížel.

„Kdo je to?“ Kolem něho zavířil slabý vánek. Je čas… Je čas Harry Pottere… Dílo musí být dokonáno… 

„Jaké dílo? O čem to mluvíte? A kdo jste?“ Tma kolem něho se najednou rozhrnula jako opona a Harry stanul v přílivu barev. Ne to nejsou barvy, uvědomil si Harry. Čekali jsme dlouho… Z barev se začínaly tvořit různé tvary, které však nebyly úplné. Tváře, těla, ruce, nohy… Vyvedl jsi nás z utrpení, dokonči to! Ano, dokonči to… Udělej tomu konec, naší bolesti… Tvojí bolesti! Pomsti nás… Pomsti sebe… Je čas…Před Harrym se začaly míhat obrazy. Obelisky uspořádané do kruhu, uprostřed kulatý oltář z černého kamene, záplava rudé barvy. Náhle pocítil bolest, která mu trhala tělo na kusy. Cítil jako by to bylo nekonečné, poté byl však náhle osvobozen zlatou magií. Harry si prchavě uvědomil, že mu duše zemřelých ukazují svůj příběh. Hned na to ho však strhl příliv dalších scenérií. Obrazy nebraly konce. Pokračovaly. Pokračovaly a ukazovaly věci, které se ještě nestaly. Harryho tomu rozuměl. Náhle věděl, co musí udělat. Dílo musí být dokonáno! Je čas… Je čas! Víš, co musíš udělat… Tvůj osud… Není cesty zpět!… Teď nebo nikdy!... Příliš dlouho jste se oba těšili tomuto světu… Již není návratu… Ty to, víš, Harry Pottere… Teď už víš všechno…

Harry otevřel oči. Byl stále v Dracových komnatách. Musel usnout. Draco zde nebyl. Nebelvír si matně si vzpomínal, že mu říkal něco o kuchyni, ale jistý si nebyl. Netušil ani, jak dlouho spal. Věděl však, že to, co se mu zdálo, nebyl sen. Zkusmo vstal. Jeho síla byla zpátky v normálu. Jeho tvář se zachmuřila. Měli pravdu. Všichni měli pravdu. Je čas.

Přesto Harry nechtěl jen tak odejít bez jediného slůvka vysvětlení. Musel udělat ještě dvě věci. Prohledal pokoj a našel kus pergamenu. Naškrábal na něho rychle pár vět brkem a spolu s řetízkem od Draca jej nechal položený na stolku před pohovkou, kde spal. Pak zamířil do ředitelovy kanceláře.

„Ředitel tu není,“ odpověděl jeden z chrličů, když Harry pronesl heslo.

„Já vím, chci mu jen nechat vzkaz. Bude to otázka dvou minut.“

„Dobře, ale ne, že budeš vyvádět nějaké zlotřilosti. Pamatuj, víme, kde máš kolej!“ zachechtaly se chrliče a pustily ho dál. Harry vyšel nahoru. Když otevřel dveře do pracovny, uvítalo ho lehké zašustění křídel.

„Fawkesi,“ pozdravil s úsměvem Harry. Fénix si ho zvědavě prohlížel.

„Jen tu nechám, nějakou zprávu pro tvého pána, kamaráde,“ řekl Harry a zamířil k jedné ze skříně, ve které ihned našel, co hledal. Opatrně vzal do rukou mísu se stříbřitou tekutinou a přenesl ji na ředitelský stůl. To, co zažil, nedokázal zachytit slovy na pergamen. Myslánka byla nejlepším prostředníkem pro to, aby Brumbál pochopil, co se stalo. 

„Hotovo, sbohem Fawkesi. Budeš mi chybět.“ Rozloučil se Harry a opustil místnost. Fénix se za ním díval. Po ptačí tváři mu stekla jedna velká perlovitá slza. 

***

            

„Můj pane, volal jste mě?“ Draco klečel s hlavou skloněnou před kamenným trůnem v kruhu ostatních smrtijedů.

            

„Ano, chlapče, sssprávně, jissstě tě zajímá proč…“ odmlčel se Voldemort a roztáhl bezkrvá ústa do nepěkného úsměvu.

„Časss sse naplnil, je čass ssessbírat, co jsme zassseli. Přiveď mi chlapce! Přiveď mi Pottera!“ 

            

„Kam a kdy, můj pane?“ zeptal se Draco a snažil se zachovat kamennou tvář.

            

„Sssem a to hned!“ Zpoza Voldemortova trůnu vykročil jeden ze smrtijedů.

„Ne, Sssseverusi, ty zůssstaneš tady! Draco to zvládne sssám, že ano? Tebe, můj věrný Ssseverussi, potřebuji zde! Harry Potter brzy dorazí. Brumbál má práci jinde, chlapec je nechráněn. Je časss. Běž, Draco!“

Kapitola 30

Draco horečně spěchal do svých komnat. Je to tu. Pán zla se rozhoupal. Brumbál věděl, že se k tomu schyluje, proto vymyslel potřebný scénář, jak Harryho uklidit do bezpečí. 

„Harry!“ Vpadl Draco do svých komnat, ale nalezl jen prázdný gauč. Na stolku před ním ležel smotek pergamenu. Zmijozel ho vzal do rukou a mimoděk zachytil do ruky řetízek, který z něho vyklouzl. Pohledem přelétl zprávu. Srdce mu sevřela ledová pěst. 

„Ne,“ vydechl. Pergamen mu vyklouzl z náhle třesoucích se rukou. Draco se na patě otočil a rozběhl se směrem k ředitelově pracovně. Musí sehnat Brumbála!

Upuštěný pergamen dopadl rozvinutý zpět na stůl. Černým inkoustem na něm bylo napsáno pár kostrbatých řádek.

Draco, byl jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Kvůli tobě a všem, na kterých mi záleží, musím splnit své povinnosti, než bude příliš pozdě. Víš, co myslím. Tohle je konec. Děkuju ti za všechno. Odpusť mi, miluju tě, Harry.

***

„Tak tohle bylo až nečekaně rychlé! Draco se vyznamenal. Ssskvěléé! Vypadá to, že ho budu mussset odměnit, až ssse ukáže.“ Zatleskal vesele rukama Voldemort, když před něho předstoupil pár Smrtijedů s chlapcem-který-přežil mezi nimi. Severus se při té scéně málem zadusil. To není možné! Jeho mysl začala ihned chladně kalkulovat. Něco muselo selhat. On i Draco měli jasné pokyny ohledně toho, co mají udělat v případě, že se Pán zla konečně rozhodne celou věc ukončit. Potter měl být ihned transportován na Grimmauldovo náměstí s nejvyššími bezpečnostními opatřeními. Tak, jaktože je zde?! Severus nenacházel na tuto otázku odpověď, nicméně bylo jasné, že nyní bude muset zakročit. Obezřetně střelil pohledem po Pánovi zla, který se teď přímo tetelil blahem nad dopadením svého jediného možného rivala a zachránce v jedné osobě. Lektvaristova ústa se nepatrně zkřivila odporem. S jeho „vůdcem“ to šlo od desíti k pěti. Náhradní duše, jejichž části do sebe pumpoval jednu za druhou, přestávaly mít kýžený efekt. Voldemort dosahoval svého limitu. Proto dnes ráno učinil zoufalý pokus a obětoval více kouzelníků naráz, stejně jako tehdy na začátku roku. Bezvýsledně. Severus se mohl jen domýšlet, jaký efekt to muselo mít na chlapce, který nyní stál před ním. Podíval se na něj. Nadopovali ho snad něčím? Potter tam stál jako hloupá ovce. Zmijozel se zamračil. Co to s ním je? Nikomu jinému nepřišlo divné, že vždy a za všech okolností vzdorující Potter je povolný jako šlapka zaplacená na celou noc. Ne. Opravil se Severus, když se na okamžik střetl s nebelvírovým pohledem, ve kterém se dalo číst mnohé, ale rozhodně ne porážka. U Merlina, neříkejte mi, že ten kluk má jeden ze svých dalších hrdinských nápadů! Ta představa lektvaristu upřímně vyděsila. 

„Ssseverussi! Ujmi sse naššeho hossta. Víšš, co je potřeba.“ přerušil tok zmijozelových myšlenek Pán zla. 

     

„Ale můj pane, vždyť je moc brzo, aby…“

     

„Není proč otálet, Ssseverussi! Uděláme to hned!“ zarazil lektvaristova slova Voldemort a probodl ho krhavým pohledem. Severus sklonil hlavu.

„Ano, můj pane.“ Nevadí. Doufal, že získá víc času na Potterovu záchranu, ale tím, že mu Pán zla dal Pottera na starost, mu poskytl cennou příležitost. Musí jí využít! Severus přistoupil k Harrymu a chladně ho oslovil.

„Pane, Pottere.“ Nebelvír po něm střelil pohledem.

„Snape,“ napodobil jeho chladný tón a v jeho tváři se poprvé objevil alespoň trochu vzpurný výraz. Konečně. Pomyslel si Severus, který si doteď nebyl jistý, jak moc je Potter opravdu při smyslech. Uchopil ho za paži.

„Půjdete se mnou.“ Obětiště, ke kterému měl lektvarista Harryho dovést leželo za blízkým kopcem a bylo tak z dohledu všem přítomným. Sotva je Severus ztratil z očí, obrátil se k nebelvírovi.

„Co tu sakra, Pottere, děláte?! To musíte být vždy až po uši v problémech? Moje utajení bude od nynějška v troskách kvůli vám. Alespoň vás můžu ještě vytáhnout z téhle šlamastyky! Okamžitě se přemístíme na Grimmaudovo náměstí a pak…“

„Pane profesore,“ oslovil ho Harry, „to nebude nutné,“ dopověděl, čímž přitáhl Snapeovu pozornost. 

„U Merlina, Pottere, spadl jste snad na hlavu? Jistě, že JE to nutné! Jestli máte v hlavě zase jeden ze svých šílených hrdinských plánů, jak zachránit svět, okamžitě ho pusťte z hlavy! Musíme utéct, dokud to jde!“ štěkl na něho Severus a chytil ho za předloktí. Harry na oplátku stiskl jeho. Jeho ruka nyní spočívala na odhalené Severusově kůži v místě znamení zla. Rukáv nad tímto znamením museli mít všichni Smrtijedi v přítomnosti Pána zla vyhrnutý, aby bylo vidět, že jsou to jeho přívrženci. Voldemort o nich rád smýšlel jako o svém majetku.

„Pane profesore,“ oslovil ho opět Harry, tentokrát důrazněji, „vy mi nerozumíte.“ Znamení zla na Snapeově ruce začalo bolestivě pulzovat. Severuse zaplavila bolest, tak velká až ho donutila klesnout na kolena. Jakoby z dálky slyšel Potterův hlas.

„Tohle je finále, profesore. Žádná další show už nebude…“ Bolest pomalu odeznívala. Severus se ztěžka vyhrabal zpět na nohy. Už chtěl začít Potterovi spílat, když jeho ruka sklouzla z jeho předloktí. Slova se mu zadrhla v hrdle. Jeho znamení… bylo pryč! Nevěřícně se podíval na chlapce před sebou. Jak to…?

            

„Už mi rozumíte, profesore?“

            

„Jak jsi to?“ Severusovi snad poprvé v jeho životě chyběla slova. Díky tomuhle malému spratkovi, kterého vždy nesnášel a kterým pohrdal, byl nyní… volný. Potter možná ani dost dobře netušil, co velkého právě pro Severuse vykonal. I přes své ohromení, si však lektvarista uvědomoval, že čas jim běží. Také mu ale již došlo, že Potter si sem nepřišel hrát. Tohle je finále, profesore…

            

„Co chcete udělat, Pottere?“ zeptal se. Harry v odpověď vztáhl ruku a dotkl se Snapeova čela. Za uragán myšlenek, který mu vtrhl do hlavy, by Pottera normálně zabil. Nyní ho to nutilo k zamyšlení, kdy se z nebelvíra stál kouzelník s mocí, která mohla časem předčít snad i samotného Brumbála. Dostal se mu do hlavy jednoduše proto, že chtěl. Bylo to alarmující! Obrazy, které mu plynuly myslí, se skládaly do řetězce chmurného významu. Severus chápal, co vidí, přesto tomu nemohl uvěřit.  To, co se Potter chystal provést… Severusovi přeběhl mráz po zádech. 

            

„Jste si jistý?“ zeptal se Severus Harryho, i když oba věděli, že je to spíše řečnická otázka. Nebelvír přikývl. Snape chtěl něco namítnout, chtěl ho zastavit! Nakonec však jen sklonil hlavu v tiché, vztekem prosycené rezignaci. Potterovo řešení bylo absolutní. Nepochyboval o tom, že to co viděl, bylo pravdivé. Nepochyboval o tom, že to je v Potterových silách. A nepochyboval o tom, že je to naposledy, co ho vidí naživu.

„Pak tedy není proč otálet,“ řekl chladně Severus a vydal se směrem k obětišti, poněkud strnulejším krokem než obvykle. Harry ho následoval.

***

            

Harry, až na bílé trenky zcela svlečený, ležel na černém oltáři, téměř vertikálně směřujícím k zemi, přišpendlený neviditelnými popruhy jako moucha. Ruce a nohy měl roztažené a nemohl se hnout ani o píď. Muselo to být kouzlem. Harry by ho pravděpodobně byl schopen zlomit, ale kdyby chtěl, tak by se v prvé řadě ani nenechal takto uvěznit. Kolem něj se v kruhu tyčily obelisky. Bylo to přesně tak, jak to už viděl ve své mysli. Zachmuřil se. Bude to opravdu všechno tak, jak to viděl?  Bude. Nemělo smysl o tom pochybovat. Cítil je v sobě. Jejich neklid. Jejich vztek. Jejich touhu. Dnešek byl dnem zúčtování. 

     

Začínali se kolem něj shromažďovat. Smrtijedi kolem něj se stavěli na přesně stanovené pozice a uzavírali kruh kolem oltáře. Jejich pán je nenechal dlouho čekat. Kruh se na okamžik rozdělil, aby vpustil dovnitř muže, který mohl za to, že téměř celý Harryho život stál za nic. Jeho tvář zářila triumfem.

     

„Konečně sse setkáváme, Harry. Obávám sse, že pro tebe to bude ssetkání possslední,“ promluvil a v kruhu smrtijedů se ozval bublavý smích. Voldemort mávl rukou a kruh se opět utišil.

„Jssi zde ssspeciálním hosstem. Dovol mi tedy říct, co tě čeká. Jsssem rád, že sse nepokouššíš vzdorovat, protože to by bylo zbytečné. Jsssi na jednom ze ssstarých obětišť. V Anglii je jen pár takových a tohle je nejssilnějšší. Možná cítíšš tu prastarou magii, kterou je toto míssto prossyceno. To je také to co tě drží na tom krásném oltáři. Nebudešš sse moci pohnout dokud z tebe nevyprchá possslední kapka života. A předtím mi ještě possloužíš.“ Harrymu po tváři přeběhl vzpurný výraz.

            

„Neposloužím ti, ani kdyby mě to mělo zabít!“ Voldemort se zasmál.

            

„A v tom sse právě pleteš! Ssvou smrtí mi possloužíš dokonale. Ale předtím, mi ještě odevzdášš ssvou duši!“ Pán zla udělal triumfální odmlku, aby mohl Harry vstřebat jeho slova a pak pokračoval.

„Tvoje krev mi dness poslouží již podruhé, aby sse s její pomocí do mě vlil nový život. Ty prohlubně, vedoucí od tvých zápěstí jsou ssběrné kanálky. Pod oltářem jsou další a až tvá krev, která bude pomalu sspolu s tvým životem odtékat z tvého těla, vyplní obrazec, který tyto kanálky tvoří, tvoje úloha bude u konce… Dosst však bylo tlachání, vždy jsem byl zasstáncem toho, že nejlepší je praktická ukázka!“ Náhle se někde blízko ozvala hlasitá rána, vzápětí poplašený křik a hned na to se kolem začaly rozléhat zvuky boje. Pán zla vztekle sykl.

            

„Brumbál tě nezachrání, tentokrát ne! Běžte!“ Mávl rukou na své Smrtijedy.

„Zpátky na základnu, zabte všechny, kdo sse pokussí sse ssem dosstat! Sseverusi, Bellatrix, Fenrire, Červíčku! Vy zůstanete tady, aby mohl být rituál kompletní. Zbytek, jděte!“ štěkl Pán zla a ostatní se hned rozběhli pryč.  Čtveřice Voldemortových věrných se rozestoupila asi v dvacetimetrové vzdálenosti kolem oltáře. Každý z nich reprezentoval jednu světovou stranu. Voldemort stál uvnitř kruhu přímo před oltářem.

            

„Čass začít,“ zavrněl a smrtijedi na jeho pokyn začali zaříkání. Harrymu to přišlo jako nesmyslné mumlání. Muselo to být v nějakém cizím jazyce. Cítil však, jak magie tohoto místa na jejich volání odpovídá. Voldemort se na něj usmál.

            

„Cítíšš to, že? A pocítíšš to ještě mnohem intenzivněji!“ S těmi slovy natáhl ruku s hůlkou a téměř něžně přejel přes Harryho zápěstí. Harry sykl bolestí, jak něco ostrého projelo skrz kůži a hloub. 

            

„Bolí? Věř mi, chlapče, ty nevíšš, co je to bolesst!“ zasyčel Voldemort a podřízl mu i druhé zápěstí. 

***

Severus odříkával magickou formuli a cítil, jak magie místa začíná houstnout. Každičký nerv v jeho těle byl napnutý k prasknutí. Oči měl upřené na krvácejícího chlapce na oltáři. Odehrával se v něm urputný vnitřní boj. Poslední kousek Lily měl zanedlouho zmizet v nenávratnu. Pán Zla se přidal k zaříkávání a stanul uprostřed spletitého obrazce, který měl být brzy zaplaven Potterovou krví. Krev ze zápěstí samozřejmě nestačila, byl to pouze spouštěč. To hlavní mělo teprve přijít. Vzduchem proběhl první záchvěv a přes Harryho hruď se otevřela sečná rána. Nebelvír trhl hlavou a čelisti se mu napnuly. Druhý záchvěv. Další rána se otevřela na Potterově stehně. Krev začala proudit. Záchvěvy pokračovaly. Magie tohoto místa byla surová a krutá, stejně jako jeho uživatel. Zaříkávání zesílilo. Voldemort pozvedl ruce k obloze. Harryho tělo sebou navzdory spoutání trhlo. Severus v zaříkání klopýtl. Potterovo tělo se prohnulo v křeči. Rituál dosud neměl na nikoho takové účinky. Harry na něho upřel pohled. Severus klopýtl v zaříkání podruhé. Zíraly na něho zlaté oči prosycené hněvem. Nebelvír vycenil zuby, když se mu na paži otevřela další rána. Oči mu zažhnuly. Zlé, tohle bude zlé! Běželo horečně Snapeovou myslí. Pohled mu zalétl k Pánovi zla, který byl zcela ponořen do svého triumfu. 

Krev z Pottera tekla proudem. Musel mít na sobě snad již desítky ran. Obrazec bude brzy kompletní. Byl to v podstatě jakýsi labyrint, do kterého přitékala krev ze dvou směrů. Ve chvíli, kdy se krev ve středu labyrintu, tam kde stál Voldemort spojí, cesta k přenosu duší bude otevřena. Chybělo už jen málo. Pán zla, s rukama vztaženýma k nebi a zavřenýma očima zesílil zaříkání, ostatní ho napodobili. Severus sledoval, jak se kolem Potterova těla začínají mihotat zlatavé záblesky. Zvuky boje za kopcem byly čím dál hlasitější. Nebyla však naděje, aby mohli Pottera zachránit, ztráta krve byla již nyní fatální. 

Okolní vzduch téměř praskal ohromným množstvím magie, která se tu shromažďovala. Dokončení obrazce bylo otázkou vteřin. Harrymu začaly po kůži tančit zlaté plameny. Voldemort otevřel oči a pohlédl vítězoslavným pohledem na svého zajatce. Jeho obličej se však ihned zkřivil vztekem. 

„Nemůžeš mi vzdorovat!“ křikl, ale v očích se mu objevila nejistota. Harry se rozesmál. Z jeho hrdla však nevycházel jeho hlas. Bylo to, jakoby se smálo několik desítek lid naráz. 

„Může!“ zasyčel chór hlasů z nebelvírova hrdla a do Voldemortovy tváře se zabodl pár žhnoucích nenávistných očí. Tvář Pána zla se změnila v grimasu čirého děsu. 

„Ne! Mě nedostanete! Jste mrtví! Mrtví!“ vyjekl a otočil se k úprku. Pozdě! Krev překonala poslední milimetry vzdálenosti a promísila se. Vzduchem se prohnala magická vlna. Síla rituálu, který si přál být dokončen přišpendlila Voldemort na místě. Muž vztekle vykřikl. 

„Je čas!“ ozvalo se za jeho zády. 

Severus mohl sledovat, jak se Harry osvobozuje z neviditelných pout. Dopadl těžce na všechny čtyři. Zlatá magie kolem něho divoce vířila. Pán zla se k němu po svém neúspěšném pokusu o útěk pomalu otočil čelem. Ostatní Smrtijedi spolu se Snapem se také nemohli hnout z místa. Červíček zcela propadl hysterické panice, druzí dva konsternovaně stáli a pravděpodobně se nemohli rozhodnout, jestli se snažit přispěchat na pomoc svému pánu nebo se pokusit o zoufalý útěk. Severus mlčky stál a upíral pohled na chlapce před sebou. Krev na jeho těle již zasychala. Jeho magická síla byla nepopsatelná, ale Severus cítil, jak ta životní z něho vyprchává. V tomto scénáři měl ještě jednu úlohu. Sáhl do svého hábitu a nahmatal lahvičku s lektvarem. 

„Pottere,“ pronesl chladně a hodil lahvičku k jeho pravé ruce. Byla očarovaná, aby se nerozbila, takže se jen chvíli kutálela a pak se zastavila. 

„Ssseverussi! Sssnažíš sse mě zradit, ty psse!“ štěkl na něho Voldemort a napřáhl hůlku. V tu chvíli však již Harry polkl obsah lahvičky. Mohutný řev, který se rozlehl místem, donutil Pána zla k němu opět obrátit pozornost a zbylé Smrtijedy rozhodnout se, že jejich život je jim milejší než Voldemortův. 

Harry mizel v záplavě zlaté barvy. Místo něj se začínalo na místě rýsovat dračí tělo. Zlatá hlava s rohy, pružné, spíše šelmí, než plazí tělo poseté na hřbetu ostny, dlouhý ocas, zakončený trny. Obrovské tlapy podobné lvím. Široká křídla delší, než samotné tělo. Voldemort začal se zaječením vrhat po zhmotněném drakovi kletby. Ty se však neškodně odrážely od hrudního pancíře. Zlaté žhnoucí oči se upřely na Voldemorta a vypadalo to, jako by se pod nimi zmenšoval.

„Tohle je tvůj konec!“ ozvalo se z drakova hrdla mnohozvučně a vzápětí drak otevřel tlamu. Z jeho chřtánu se však nevyvalil oheň, ale záplava barev, která vzápětí obkroužila Voldemorta. Nyní již hlasy nevycházely z Harryho, ale z oněch barev. 

„To není možné!“ zaječel hystericky Voldemort a snažil se barvy rozehnat.

„Vrať, co nám patří! Zemři… Zemři!“ Zaznělo zpoza nich a vzápětí začali barvy pronikat Voldemortovým tělem až zcela zmizely. Chvíli se nic nedělo a pak se najednou celé mužovo tělo začalo deformovat. Během vteřiny se rozletělo na kusy. Barvy, které se nyní opět objevily, začaly pomalu slábnout.

„Konečně!“ Vydechly hlasy a s posledním zamihotáním barvy zmizely. Severus, který neváhal a ve chvíli, kdy zjistil, že se může hýbat, zneškodnil ostatní tři Smrtijedy nyní sledoval draka před sebou. Ten jako by vycítil jeho pohled, se na něho otočil. Vzápětí zavrávoral a jeho tělo se sesulo k zemi. Když se prach vyvolaný dopadem velkého těla opět usadil, na zemi leželo tělo obyčejného chlapce. 

***

Draco divoce vrhal jednu kletbu za druhou ve snaze probít se ke kopci před ním. Cítil ohromné množství magie, které se tam kumulovalo. Harry! Když zjistil, že Harry zmizel, vydal se do Brumbálovy kanceláře. Ředitel tam však nebyl, byl spolu s Fénixovým řádem kdo ví kde. Draco začínal být zoufalý, když tu se mu o ruku otřelo barevné peří a kolem něj zakroužil ředitelův fénix. Vzápětí ho uchopil pařáty za ramena, Dracovi se zablesklo před očima a hned nato byl uprostřed lesů obklíčen skupinou mužů a žen v kočičích maskách. A teď byli tady. 

Zmijozel byl už jen kousek od toho, aby se dostal na dohled k obětišti, když se vzduchem roznesl divoký řev a zpoza kopce probleskla zlatá magie.

„Harry!“ vykřikl Draco a rozběhl se, co mu síly stačily. Scéna, kterou zanedlouho spatřil, mu vyrazila dech. Po Voldemortovi nikde vidu ani slechu, zato se uprostřed obětiště tyčil obrovský zlatý drak, který se však vzápětí těžce sesul k zemi a… rozplynul se? Dracovy oči se rozšířily úlekem, když místo draka na zemi uviděl Harryho tělo. 

„Harry!“ křičel zmijozel nebelvírovo jméno, zatímco bral jeho tělo do náručí. Harryho víčka se zatřepotala jako motýlí křídla a nebelvír otevřel oči. 

„Draco,“ zašeptal a zmijozel si uvědomil, že muž ležící mu v náručí je zbrocený krví a teplo, které z něho vždy sálalo, z něj rychle vyprchává. Po tvářích mu začaly téct slzy.

„Ty, idiote, co sis myslel?“ vzlykl Draco a ani se nepokouše otřít si mokré tváře.

„Porazili… jsme ho. Je… po všem… je… po… všem,“ hlas odumřel Harrymu na rtech. Jeho tělo ztěžklo. 

„Ne!“ vykřikl Draco. 

„Ne, Harry! Neumírej, sakra neumírej! Harry!“ Tělo se mu nyní otřásalo v nekontrolovaných záchvatech pláče. Na rameno mu dopadla něčí ruka. 

            

„Draco,“ ozval se hluboký hlas. Zmijozel se mu vytrhl.

           

„Nech mě! Nech mě! Proč jsi mu v tom nezabránil, proč?!“ Draco vybuchl v dalším přívalu vzlyků.  

            

Náhle se vedle nich krátce zablesklo a vzduchem se roznesl ptačí skřek. Draco koutkem oka zahlédl vysokou postavu. Brumbál. Bělovousý muž se sklonil nad bezvládným tělem. 

            

„Myslel jsem si to…“ pronesl tiše a vzápětí se ozvala hlasitá rána. Brumbál i s tělem byl pryč.

Kapitola 31

Harry Potter byl naživu. Díky Severusovi, který mu jako lektvar v průběhu obětování podal Krvetvor, chlapec-který-již-po-druhé-přežil, nevykrvácel k smrti. Podle většiny lidí v Harryho okolí to však byla chyba…

*** 

Místností se rozlehla další vlna bolestného křiku. Madame Pomfreyová si zakryla uši a se slzami v očích vyběhla z ošetřovny. Tohle nesnese. Ten chlapec měl tehdy na tom obětišti zemřít. Bylo kruté si tohle myslet, ale copak to, co se odehrávalo v místnosti, kterou právě nechala za sebou, nebylo mnohem krutější? A ten druhý chlapec… Plavovlasý mladík, se celé dny nehnul od jeho postele. Utrpení z toho, čeho byl svědkem, se do jeho tváře každým dnem vrývalo víc a víc. A přesto odmítal odejít. Možná to tak bylo dobře. Ve chvílích, kdy ti dva byli spolu, to vypadalo, že se Potterova bolest alespoň nepatrně zmenšuje. Ve vzácných chvílích, kdy ho musel mladý Malfoy opustit se zdálo, že bolest jejího mladého pacienta se stupňuje do nesnesitelných výšin. Normální člověk už by z toho dávno zešílel. Nikdo nebyl stavěný pro to, aby snesl tolik bolesti. Snažila se to Brumbálovi vysvětlit. Snažila!

„Albusi ten chlapce to nemůže přežít. Po tom čím si prošel. Mohu uzdravit jeho tělo, ale neznám lék na jeho duši! Jestli se probere, tak to nebude zázrak, ale prokletí! Jeho duše je sdílením prostoru s dalšími těžce poškozena! Víš to! Všichni to víme!“

„Vím to, Poppy, samozřejmě, že to vím. Ale Severus už na tom pracuje, na potřebném lektvaru. Můžeme mu pomoci!“

„Albusi! Já tě prosím! Vím, že toho chlapce máš rád, ale copak ti to zcela zatemnilo úsudek? Nepřineseš mu tím nic jiného než utrpení! Lektvar, o kterém tu mluvíš, neexistuje! Severus je výjimečný lektvarista o tom není pochyb, ale ani on nemůže zvládnout nemožné!“

„Ty to nechápeš, Poppy. Musíme se o to pokusit, prostě musíme.“

***

            

Severus se vzteklým výkřikem nechal zmizet další kotlík. Dnes to byl již pátý. A za posledních 14 dní to byl snad stý. Od chvíle, co se Potter před dvěma týdny probral, téměř nevycházel z laboratoře. Přesto mu připadalo jako by jeho křik byl slyšet i zde hluboko ve sklepení. Ten zvuk čiré bolesti rezonoval v hradebních zdech a zarýval se do srdcí přítomných. Studenti byli posláni domů. Škola byla uzavřena na neurčito. Nikomu to nevadilo, jelikož všude po světě probíhaly bouřlivé oslavy oslavující porážku Pána zla. S tím odůvodněním byla také škola zavřena. Harry Potter se zotavuje z boje s Pánem zla., bylo řečeno tisku, potřebuje odpočívat. Brumbál se zbláznil, když věřil v jeho záchranu. A Severus taky. Vztekle uhodil pěstí do stěny. Nejhorší na tom všem bylo, že mu to Severus dlužil. Za to, co pro něj udělal. Lektvarista zalétl pohledem ke svému předloktí. Proč to pro něho udělal?! Nyní se kvůli tomu musí pokoušet o nemožné. Nebude mít klid, dokud něco nevymyslí. A jestli ten kluk umře… Severus zaskřípal zuby. Nedokázal vystát, že by nedokázal splatit svůj dluh. Ten kluk prostě umřít nemůže. Nejenom, že by tak Severus ztratil svou hrdost, ale i jediného člověka, na kterém mu záleželo jako by byl jeho vlastní krev. Draca. Mávl hůlkou a objevil se před ním další kotlík. Ještě dnes musí dokončit novou testovací várku i kdyby u toho měl padnout vyčerpáním!

***

            

Draco spěchal chodbami směrem k ošetřovně. Slyšel jeho křik. Madame Pomfreyová na něho již od dveří kynula rukou, aby si pospíšil. 

            

„Zhoršilo se to nedlouho poté, co jsi odešel. Snažila jsem se mu nějak pomoci, ale žádné tišící lektvary neúčinkují. Ta bolest prostě nepochází z fyzického zranění, nemohu ji vyléčit!“

            

„Já vím,“ odpověděl Draco, zatímco ji míjel. 

„Harry,“ zašeptal a přisedl si na kraj postele. Nebelvír se snažil ztlumit nekontrolovatelné křečovité záchvěvy svého těla.

            

„Draco,“ sykl a jeho ruka vyhledala tu jeho. Zmijozel ji pevně stiskl a přivinul nebelvíra k sobě. 

„Myslím, že už,“ Harry se zajíkl, jak mu tělem projela sžíravá vlna bolesti, „že už to dlouho nevydržím.“

            

„Vydržíš! Severus na tom pracuje, vyléčí tě!“

            

„Je to… zbytečné… proč mě… proč mě nenecháte umřít. Přeju si to,“ drtil mezi zuby Harry, jak se snažil odolávat pocitům, že všechno v jeho těle je lámáno a drceno na malé kousky. Draco ho k sobě ještě pevněji přitiskl. Nedokázal si představit, jakou bolest musí Harry prožívat. Jediné chvíle spánku, které si dopřával, bylo ve chvílích, kdy už nemohl vydržet bolest a prostě omdlel. Bolest ho však nikdy nenechala příliš dlouho bez sebe.

            

„Vím, že je to sobecké. Vím, že nemám právo to po tobě žádat. Ale prosím! Ještě chvíli, vydrž to ještě chvíli!“

            

„ I když mě žádáš… Blíží se to… Nemůžu… vydržet… Brzy bude… konec…“ Harry se divoce nadechl a vyvrátil oči v sloup. Jeho tělo se v Dracově náručí zachvělo a poté ochablo. Nebelvír ztěžka lapal po dechu. Zmijozel ho hladil po vlasech a věděl, že má pravdu. Takhle to nemohlo jít věčně. Madame Pomfreyová čekala, že umře nejpozději před třemi dny. Oči mu horečně žhnuly, lícní kosti měl vystouplé, tvář vyhublou a popelavě šedou. A Severus stále nemohl na nic přijít. Jeho lektvary se setkávaly jen s neúspěchem. Nemohl ho nechat tak trpět! Brumbál natolik toužil po Harryho záchraně, že byl k jeho utrpení zcela hluchý. Jeho kamarádka Grangerová ze sebe při Harryho návštěvě nevydala nic než usedavé vzlyky a Weasley ho vždy jen poplácal po rameni a řekl: „To bude dobrý, kámo.“ Draco je nemohl vystát. 

„Draco…“ upoutal jeho pozornost opět Harry.

            

„Ano? Co se děje?“ Nebelvír se na něj křečovitě usmál.

            

„Políbíš mě?“ Draco bez váhání přitiskl své rty na jeho. V uších se mu rozlehla melodie. Jeho a Harryho. Zoufale prohloubil polibek. Slyšel ji kdykoli byl s Harrym od chvíle, co se jejich magie jednou spojila. Přerušil polibek a po tváři mu stekla slza.

           

„Miluju tě, víš to?“

            

„Já… tebe… taky,“ odpověděl přerývaně Harry a zhroutil se v Dracově objeti. Omdlel. 

***

            

Dnešní den byl posledním. Všichni to cítili. Tři týdny od chvíle, co se Harry probral. Už nekřičel. Jenom ležel a škubal sebou. Přestal odpovídat. Přestal reagovat. Madame Pomfreyová konstatovala, že jeho mysl už to prostě nevydržela a přesunula se jinam. Do nějaké skryté a obrněné části jeho mozku, kde čeká, až tělo konečně umře. Na celý hrad padla tíživá atmosféra. Severus se opíjel ve svých komnatách do němoty. Brumbál se zavřel ve své pracovně a odmítal vyjít ven. Ron celý den seděl ve společenské místnosti a zíral do plamenů. Hermiona brečela ještě usedavěji než celé ty minulé týdny. Minerva a Lupin, který, se vrátil z honu na Smrtijedy, se opíjeli spolu se Severusem. Hagrid s pláčem zmizel v Zapovězeném lese spolu s Tesákem. Skřítci vyzdobili celý hrad v černých barvách. Obrazy zachovávaly naprostou tichost a strnulost. Draco se toužil vrhnout z nejvyšší hradní věže. Ale neudělal to. Byla tu ještě jedna věc. Něco o co ho Harry požádal a co pro něj udělá, ještě před tím než umře. 

            

Draco kráčel směrem k ošetřovně, v ruce držel černé sametové pouzdro. Rozhrnul plentu kolem Harryho postele a zadíval se na ležícího chlapce. Vypadal už skoro klidně. Brzy bude konec. Plavovlasý muž políbil ty chladné rty a pohladil nebelvíra po vlasech. Pak položil pouzdro na postel a otevřel ho. Opatrně z nich vyndal černé housle. Harryho přání bylo, aby ještě předtím než umře, slyšel jejich zvuk. Aby slyšel naposledy Draca hrát.

            

Zmijozel si přiložil nástroj k bradě. Zahraje mu. Skladbu, kterou složil jenom pro něj a kterou už nikdy nikdo neuslyší, protože byla jen pro Harryho a pro nikoho jiného. Draco zkusil zkusmo pár tónů. Pak zavřel oči a začal hrát. V té písni bylo všechno. Jeho pocity k Harrymu, myšlenky, které se mu honily hlavou, kdykoli ho uviděl. Jejich společně strávené chvíle a chvíle, které mohly přijít, ale nejvíc ze všeho touha. Touha, aby se Harry vrátil. Touha ho opět svírat v náručí a smát se. Udělat všechno, co mu na očích uvidí. Být s ním… navěky. 

            

Madame Pomfreyová se právě usilovně snažila nebrečet a dělat nějakou smysluplnou práci, když uslyšela zvuk houslí, vycházející z ošetřovny. Potichu vyšla ze své malé pracovny a vzápětí se zastavila, když zjistila, kdo hraje. Smutně si povzdechla a s pocitem, že nemá právo rušit tuhle chvíli, se chtěla otočit k odchodu. Přesto se alespoň na chvíli musela zaposlouchat do melodie, která se pomalu začínala šířit celým, do této chvíle nepřirozeně ztichlým hradem. Bylo to nádherné. Nikdy nic takového neslyšela. Po kůži jí přeběhla teplá vlna. Poppy překvapeně pohlédla směrem k dvojici chlapců. Magie? Měla by zavolat Brumbála! Z toho, co se však následně začalo dít, nebyla schopná spustit oči. Kolem Dracových houslích se začaly linout třpytivé mihotavé cáry nějaké substance. Netrvalo dlouho a proudy stříbro-bílé magie – jak Pomfreyová s nevěřícným výrazem pochopila – kolem Dracova těla vířily jako vodní vlny.  V místnosti se nepochopitelně zvedl mírný vítr. Kolem plavovlasého chlapce se začal rýsovat konkrétní tvar, který ve chvíli, kdy se vyjasnil, málem přivedl Poppy do mdlob. Kolem Draca se již neovíjela magie, ale přízračné dračí tělo. Vzápětí se drak dal do pohybu. Madame Pomfreyová si uvědomila, jak hra tónů vycházejících z houslí zesílila. Přízračný drak obkroužil postel umírajícího. Nakonec se nad ním vztyčil a začal se po hlavě nořit do jeho hrudi…

***

            

Severus do sebe lil jednu skleničku za druhou, aby co nejrychleji odpadl a nemusel poslouchat Lupinovi tklivé historky na téma: Tehdy s Harrym. Lil do sebe asi už pátou skleničku, když něco zaslechl. Zpozorněl. Housle? Podíval se na skleničku, kterou držel v ruce. Možná vypil už přece jen příliš mnoho. Po chvíli však zpozorněli i jeho nechtění společníci. Takže nemá halucinace. 

            

„Co to je?“ zeptala se Minerva.

            

„Zní to jako housle,“ odpovídal jí nepřítomně Lupin, náhle zcela soustředěný na píseň, která se ozývala čím dál hlasitěji. Severus znal jediného člověka, který mohl zahrát něco takového. 

            

„Je to nádherné,“ zašeptala Minerva, která se také jako Lupin náhle zdála zcela unášena tklivými a toužebnými tóny. Severus v tom však cítil něco víc než krásu. Magie. Jenom silná bezhůlková magie dokázala vyvolat takové chvění ve vzduchu. Ale Draco neuměl používat bezhůlkovou magii na takové úrovni. To uměl jenom Potter, Brumbál a jim podobní kouzelníci. Potter. Severusovi náhle probleskla hlavou myšlenka, která ho okamžitě postavila na nohy. Ten kluk je v bezvědomí a přesto…Jestli ti dva… Zatracení hlupáci! Přitom však… BRILANTNÍ! Musí jít okamžitě do laboratoře!

***

            

Harry plaval ve tmě. Co tu dělá? A proč je tady taková tma? Necítil žádnou bolest. Ale proč by měl cítit bolest? Stalo se mu něco? Po chvíli si matně vzpomněl. Ach ano, já umírám. Nebo jsem už mrtvý? Všechno mu připadalo tak vzdálené. Bolest, hlasy, tváře. Je čas jít. Ano, byl čas, aby Harry odešel. Ale kam? Zdálo se mu, že ho někdo volá. Ale to je hloupost. Kdo by ho mohl volat? Musí se mu to jenom zdát. Plul dál. Musí kupředu. Pryč od bolesti. Opět se mu zdálo, že něco slyší. Ale bylo to, příliš daleko. Musel by se vrátit, aby to mohl zaslechnout. Určitě se mu to jenom zdá. Nemá smysl se vracet. Něco v něm se však vzpíralo. Nechtělo pokračovat v cestě. Proč? Do jeho uší dolehl zvuk, tentokrát silněji. Co to je? Harrymu to něco připomínalo. Něco známého. Zní to jako hudba. Ty tóny, kde už je jenom slyšel? Ale na tom přece nezáleží. Hudba se znovu ozvala, tentokrát ještě zřetelněji. V Harrym se něco sevřelo. Připadalo mu jako by si měl na něco vzpomenout. Vzpomeň si. Ozývalo se někde uvnitř. Vzpomeň si na co? Hudbu nyní slyšel zcela zřetelně. Je krásná… To on! Harry přestal plout kupředu. Kdo on?… Vzpomeň si! Odkudsi zdáli, tam odkud přišel, se k němu blížilo nějaké světlo. Co je to? Mezitím se mu do uší stále víc dobývala hudba a rozechvívala všechny struny v jeho nitru. Je to píseň pro tebe. Jenom pro tebe! Ozvalo se. Harry se zachvěl. Ten hlas. Čí je to hlas? Znám ho. Světlo se blížilo. Píseň jenom pro mě? Drak. Blížil se k němu drak. Harry znal toho draka. Odkud ho jenom znal? Nikdy tě neopustím, nikdy. Drači tělo se kolem něj začalo ve smyčkách ovíjet. Harry k němu natáhl ruku. Ale já musím jít. Drak na něho upřel břidlicově šedé oči. Zná je, ty oči… Vzpomeň si! Ne, není čas, musí plout dál! Něco v jeho nitru se pohnulo v odpověď písni, která se k němu dobývala. Bolelo to. Ale Harry chtěl přece pryč od bolesti. Miluju tě, Harry, miluju tě. Vzpomněl si. Draco!

***

            

Madame Pomfreyová roztřeseně vydechla, když kolem Harryho začala pableskovat jeho vlastní zlatá magie. Nerozuměla přesně tomu, co se tu děje, ale věděla, že vidí něco mimořádného a nevídaného a nic takového už v životě znova neuvidí. Když Harry otevřel oči, vyjekla. Draco odložil housle, jejichž jednou vypuštěná melodie však nadále rezonovala stěnami. Zmijozel přikročil k Harrymu a vytáhl ho dosedu. Zatímco se jeden druhému upřeně dívali do očí, hustota magie kolem nich se zintenzivňovala. Přízračný drak, který před nedávnem zmizel v Harryho hrudi byl zpátky a ovíjel se kolem svého majitele. Zlatá magie kolem Harryho se začala formovat. Madame Pomfreyová již tušila, co uvidí. Ve vzduchu to divoce jiskřilo a vypadalo to jako by mezi oběma muži probíhal nějaký druh neverbální komunikace. Kolem Harryho se nyní ovíjel zlatý přízračný drak. 

            

„Navěky,“ zašeptal náhle Harry.

            

„Navěky,“ odpověděl mu Draco a přitiskl své rty na jeho. Místnost v tu chvíli explodovala v záplavě světla, které Poppy na chvíli zcela oslepilo. Když vyhaslo, stačila ještě zahlédnout dva blednoucí vzájemně se proplétající draky. A pak vše pohaslo. Po tom velkém množství světla to vypadalo jako by se místnost ponořila do temnoty. Melodie přestala. Na posteli nyní již seděli jen dva obyčejní chlapci. Nebo spíš jeden a ten druhý ležel v jeho náručí. Žena za sebou ucítila něčí přítomnost. 

            

„Vidím, pane Pottere, že jste se rozhodl ještě nějakou dobu setrvat ve světě živých,“ ozval se hluboký baryton, po kterém Poppy vždy naskočila husí kůže.

„Nicméně se bohužel obávám, že na vašem žalostném stavu to nic nemění, ať už jste spolu právě uzavřeli jakýkoli kontrakt,“ pokračoval Severus a s pozvednutým obočím se podíval na Draca a poté na Harryho. Navzdory šťastnému návratu ze záhrobí, již nyní bylo vidět, že Potter opět začíná sotva popadat dech. 

„Naštěstí pro vás, jsem měl nyní chvíli čas a ačkoli je to politováníhodné, neměl jsem nic lepšího na práci než se zabývat vaším… problémem.“ 

            

„A jak to dopadlo, pane profesore?“ zeptal se Harry, který opět začínal pociťovat zatím mírnou bolest. Severus se ušklíbl a z rukávu nonšalantně vytáhl malou lahvičku. 

            

„Nečekejte zázraky, Pottere. Vaše duše se nemůže uzdravit ze dne na den, jestli vůbec. Tohle je však vaše nejlepší šance.“ Hodil směrem k nim lahvičku a Draco ji zachytil. 

„Než vám řeknu návod k jejímu použití, potřebuji však vědět ještě jednu věc,“ po jeho tváři přeběhl chmurný stín a lektvarista zabodl své oči do Dracových.

„Co za kontrakt jste spolu teď uzavřeli? Nejsem hloupý. Možná jste to vyvolali neúmyslně, ale poznám neporušitelnou magii, když mi ji někdo provádí přímo před nosem!“ Harry s Dracem se na sebe podívali. Poté se na sebe usmáli. Draco se podíval zpátky na Severuse.

            

„Spojili jsme své životy. Navěky.“ Severus si vztekle odfrkl. Jenom něco tak nebezpečného mohlo být zároveň tak geniálním řešením Potterova „problému“. Znělo to nevinně, ale znamenalo to mnoho. Stejně jako svůj život, spojili spolu i svou smrt. Byli nyní jako dvě propojené nádoby, jejich duše, magie a životy již nemohly být více synchronizované. 

            

„Tušil jsem to. Uvědomujete si, že tato hazardní technika se mohla zvrátit zcela opačným směrem?!“ Severus probodl dvojici očima po chvíli s káravým mlasknutím pokračoval.

„I kdyby pochybuji, že by vás to zajímalo. Ale vzhledem k tomu, že už se stalo, zpět k věci. Potter by nikdy neměl šanci vylízat se ze škod, které mu byly způsobeny, sám ani on není tak mimořádný,“ u tohoto slova si Severus pohrdlivě ušklíbl, „ten lektvar budete pít spolu. Každý půlku. Pokud je moje teorie správná, díky vašemu kontraktu, který jste tak lehkovážně uzavřeli, by se měl Potter začít uzdravovat. Abyste to pochopil i vy, pane Pottere. Kontrakt, který jste uzavřeli, znamená, že život, případně smrt pro jednoho, znamená to samé pro druhého. Pan Malfoy nyní zastupuje život, vy smrt. Naštěstí ještě nejste mrtvý, takže život podporovaný příslušnou léčbou by vás měl přetáhnout na svou stranu.“

            

„Takže pan Malfoy pana Pottera vlastně zachránil!“ vmísila se do toho Poppy. Severus pokrčil rameny.

            

„To se ještě uvidí.“ Poté se obrátil na Draca, „jestli umřeš, najdu cestu, jak tě oživit, abych tě mohl vlastnoručně uškrtit!“ Draco se pobaveně ušklíbl.

„Tohle je jen prvotní vzorek, uvařil jsem ho ve spěchu, takže se nyní vracím do své laboratoře, protože budete ještě dnes potřebovat další. Budete to brát třikrát denně. Pokud se stav pana Pottera zlepší dvakrát denně a nakonec jednou. Poté uvidíme,“ instruoval Severus, zatímco se obracel k odchodu.

            

„Pane profesore!“ zavolal za ním Harry, „děkuji vám!“ Snape se na něj otočil.

            

„Neděkujte mi, pane Pottere. Bude to běh na velice dlouhou trať.  A navíc,“ lektvarista na chvíli zaváhal, „to já děkuji vám,“ dodal vzápětí a se zavířením pláště zmizel, zanechávajíc za sebou šokovanou Poppy. Severus Snape děkoval Harrymu Potterovi? U Merlina za co?!

***

Uběhl týden a Harryho stav se pomalu, ale jistě zlepšoval. Bradavice byly opět šťastným a slunným místem. Ředitel uznal za vhodné, že je čas, aby se studenti vrátili do školy, a tak všude panoval čilý ruch a šum. Draco stále odmítal Harryho opustit, a tak spolu trávili celé dny. Draco hrál Harrymu na housle, četl mu, vyprávěl mu co je nového. Sledoval přitom každičký Harryho pohyb, jestli se mu náhodou náhle nepřitěžuje. Stále měl velké bolesti. Bude to trvat ještě týdny, než se vůbec bude schopen vrátit do normálního života. Ale zabíralo to. Severusovi lektvary fungovaly!

„Myslím, že by ses měl vrátit do školy, Draco. Myslím tím studovat. Část dne tu bezpochyby zvládnu sám,“ domlouval mu právě Harry, zatímco ho mimoděk hladil po ruce.

„Nechci, co když mě budeš potřebovat?“ odporoval Draco.

„Poznáš to, kdybych tě potřeboval.“ To byla pravda. Stejně jako Draco cítil, že Harry má bolesti, cítil by i že ho potřebuje i kdyby byl na míle daleko. Byl si tím jistý. Přesto svého milého nechtěl opouštět. Harry věděl, co se mu honí hlavou.

„Neboj, nikam ti odsud nezmizím. Nemůžeš promarnit tolik času vysedáváním tu se mnou. Alespoň jeden z nás dvou musí něco umět,“ smál se Harry a také na Dracově tváři se objevil úsměv.

„Dobrá. Od zítřka se budu normálně zúčastňovat výuky. Ale kdybys cokoli potřeboval…“ Harry si ho přitáhl k sobě.

„Já vím,“ zamumlal a něžně ho políbil na rty. Draco se rozechvěl blahem. Od chvíle, co se nebelvír probral, mu veškerý kontakt mezi nimi přišel jaksi intenzivnější. Nemohl se dočkat, až ho bude moct zase pevně sevřít do náručí a zlíbat každičký kousek jeho těla.  Tělo pod ním se lehce zachvělo. Draco se ihned odtrhl.

„Bolí tě něco?!“ Harry se zašklebil.

„Přežiju to, když mě políbíš ještě jednou.“

***

            

Rita Holoubková si to po svých osmi nožkách vesele cupitala směrem k ošetřovně. Tohle bude skvělý sólokapr. Ostatní budou blednout závistí. Budu první, kdo bude mít článek s Harrym Potterem po porážce Pána zla. Brumbál ho hlídá jako pes, ale na mě si nepřijde, hihi. Samozřejmě tomu musím dodat nějaké pikantnosti, haha. Tohle mě rozhodně proslaví! Honilo se jí hlavou a už spřádala, čím to okoření, když se náhle ozvala rána a ona narazila do skleněné zdi. Co to? Cože?!

            

„Copak to tu máme!“ ozvalo se. Rita v duchu poděšeně zapištěla. Jak mě našli? To není možné! Prskala vzteky, zatímco ji zavřenou ve sklenici zvedali do vzduchu a ona se musela dívat do obrovské tváře toho Weasleyovic kluka a té nevzhledné Grangerové, která držela v rukou jakýsi plánek.

            

„Doneseme ji k řediteli, Rone, pojď. Konečně bude mít ta hrozná ženská pro jednou utrum.“

            

„Máš pravdu, určitě chtěla jít slídit za Harrym, čarodějnice, jen ať ji Brumbál naloží. No, neříkal jsem ti, že mít sebou Pobertův plánek se vyplatí? Sice jsme ho původně chtěli použít na něco jiného, ale tohle je moc šikovná náhoda!“

            

Rita seděla zabořená do měkkého křesla a vzdorovala pohledu Albuse Brumbála. Ona se jen tak nenechá zastrašit! Svět má právo na informace!

            

„Takže slečno Holoubková. Nepovoleně jste vnikla na území bradavic a ještě ke všemu jste neregistrovaný zvěromág. Takže co s vámi?“ 

            

„Jsem tu, abych udělala rozhovor s panem Potterem! Nemáte právo ho držet izolovaného od světa! Kouzelníci mají právo vědět, co s ním je!“

            

„Což vy byste jistě věrohodně a pravdivě světu zprostředkovala.“ Rita se uraženě nafoukla.

            

„Samozřejmě! Píši jedině pravdivé články! A měl byste mě nechat promluvit s panem Potterem!“

            

„Pan Potter se zotavuje a ani vám ani nikomu jinému nedovolím, aby rušil jeho klid.“ 

            

„Tsch nemůžete ho skrývat věčně! Jestli mě k němu nepustíte, najdu si jinou cestu, jak se k němu dostat!“ 

            

„Vy mi zřejmě nerozumíte, slečno Holoubková,“ Brumbál se postavil a Ritě náhle připadalo, jako by se celý prostor kolem ní povážlivě zmenšil. 

„Nedovolím, aby pana Pottera kdokoliv rušil!“ pronesl a ženě bylo najednou povážlivě úzko. Po kůži jí přejela horká vlna. Podívala se na Brumbála a setkala se s tvrdým a nahněvaným pohledem dětsky modrých očí. Nahněvaný Brumbál? Rita Holoubková dobře věděla, kdy je vhodné vyklidit scénu. Ať si ale nemyslí, že se jen tak vzdá!

„Severusi, vyprovoďte prosím slečnu,“ řekl Brumbál a za Ritou se náhle objevil stín, který ji nachnal husí kůži. Kde ten se tady vzal?!

            

„Zajisté,“ odpověděl mu chladným hlasem Severus. Rita uraženě vstala a vydala se ke dveřím.

            

„Než opustíte tyto prostory, slečno Holoubková, dovolte mi vám dát jednu radu,“ pronesl Severus, když se přiblížili k hranici bradavických pozemků, „nevracejte se.“ Rita se na něho otočila s peprnou odpovědí na jazyku a vzápětí se zasekla. Severus Snape ji probodával černým pichlavým pohledem, který ji téměř zmrazil v pohybu.

            

„Vyh-vyhrožujete mi snad?!“ Severus se líně roztáhl rty do žraločího úsměvu.

            

„Doba je nejistá, slečno Holoubková. Pán zla možná padl, ale jeho přívrženci pořád běhají po světě. Lidé stále umírají, kdo by si všiml jednoho malého zašlápnutého pavoučka?“ Rita hlasitě polkla. Ten chlap před ní byl bývalý Smrtijed, může být schopný čehokoliv!

            

„Myslela jsem, že vy a pan Potter se nemáte příliš v lásce,“ zkusila ještě. Lektvarista pozvedl obočí.

            

„Neměla byste tolik poslouchat drby, slečno Holoubková. Nashledanou… tedy vlastně… Sbohem!“ Rozloučil se s ní nebo spíš ji vykázal Severus a obrátil se zpátky směrem k hradu. Rita Holoubková za ním hleděla, dokud jí nezmizel z očí a teprve potom přiměla své strachem ztuhlé nohy pohybu. Nenávidí toho zpropadeného umaštěnce, nenávidí!

***

            

O dva měsíce později se Harry Potter poprvé objevil na veřejnosti. Napětí, které provázelo jeho náhle zmizení ze scény, se uvolnilo a vyvolalo vlnu dalších bouřlivých oslav, což mělo za následek neobyčejně velký přírůstek do kouzelnické komunity za 6 a následně 9 měsíců. Zachránce kouzelnického světa se však rychle zase uklidil do ústraní, což bylo provázeno spekulacemi, že ještě není zcela zdráv. O tom co se stalo v Den bitvy, jak byl den, ve kterém byl poražen Pán zla pojmenován, vznikaly různé historky, jedna velkolepější než druhá. Nejdivočejší z nich zahrnovaly draky (představte si to, prý draky!) a duše mrtvých kouzelníků, které se zhmotnili a přišli ze záhrobí pomoci Vyvolenému v boji proti zlu.

Velké pozdvižení vyvolalo zjištění, že životním partnerem Harryho Pottera se stal Draco Malfoy z rodu Malfoyů, kteří vždy byli považováni za Voldemortovy největší příznivce. Veřejnost okamžitě pojala podezření, že Malfoyovi hráli v této válce roli dvojitých agentů a jejich odhalení vedlo k tomu, že byli tak krátce před koncem války téměř vyhlazeni. Draco Malfoy se stal druhým nejvíce oslavovaným hrdinou kouzelnického světa.

Veřejnost s tímto mladým mužem velmi soucítila, když nedlouho po válce rodinné sídlo Malfoyů nešťastně vyhořelo zcela do základů.

U dalšího válkou proslaveného páru, Hermiony Grangerové a Ronalda Weasleyho, se očekává brzké zasnoubení.

Brumbálovi bylo nabídnuto místo ministra kouzel, které opět odmítl, nicméně využil svého vlivu a zajistil, že Ministerstvo kouzel ztratilo na pozemcích Bradavic veškeré pravomoce.

Severusovi byl spolu s ostatními účastníky války udělen Merlinův řád, který s kyselým výrazem přijal a vrátil se zpátky do své sklepní laboratoře.

           

Nedlouho poté byl také na Ministerstvu kouzel postaven památník všem padlým. Čestné místo na něm zaujalo místo Siriuse Blacka, který byl očištěn ode všech obvinění a posmrtně uznán jako nevinný člověk a válečný hrdina.

THE END (nebo ne?)

Epilog

            

Na stole ležel nejnovější výtisk Denního Věštce. Na titulní stránce byla fotka bouřlivě slavících kouzelníků a titulek přes čtvrt stránky: Třetí výročí porážky Pána Zla, válka je definitivně pryč! Vedle novin náhle prudce přistála hromádka knih, ke kterým se vzápětí na židli přisunul mladý černovlasý muž.

            

„Tak jdem na to,“ povzdechl si a otevřel první knihu z hromádky. Nečetl si ani pět minut, když se kolem něho ovinuly štíhlé ruce. Harry se zachvěl a slastně se nadechl vůně, která ho rázem obklopila.

            

„Studuješ?“ zalechtal ho na uchu teplý dech.

            

„Snažím se.“

            

„Co takhle dát si chvíli pauzu?“

            

„Nemůžu, moje přezkoušení je už za týden.“

            

„No tak, ty knihy ti nikam neutečou,“ přemlouval ho dál plavovlasý mladík.

            

„Tobě se to řekne, ty už to máš dávno za sebou!“

            

„Tak dávno ne,“ oponoval s úsměvem Draco, zatímco se zhluboka nadechoval s hlavou zabořenou do Harryho vlasů.

            

„Nechci nikoho zklamat. Když mi dali šanci dostudovat s odkladem a za individuálních podmínek…“ Draco si povzdechl.

            

„Harry, porazil jsi Pána Zla, kdybys chtěl, rovnou ti vystaví diplom z OVCí a vymyslí pro tebe nový a lepší stupeň známkování.“ Harry se zasmál.

            

„To určitě. Brumbál by s tím rozhodně nesouhlasil!“

            

„Brumbál je tak šťastný, že si naživu, že by odsouhlasil úplně cokoliv, aby ti vynahradil všechno, čím sis musel projít. To jenom ta tvoje hloupoučká nebelvírské hrdost a čest ti zabránily v tom toho zneužít. A i tak, chtěj nebo ne, kouzelnický svět už ti bude navěky ležet u nohou.“ Harry se potutelně usmál.

            

„A když zrovna nebudu poblíž, můžou ležet u těch tvých. Jsi přece taky vyhlášený hrdina a tajný zachránce kouzelnické populace!“ Draco si odfrkl.

            

„Neprovokuj, víš, co si o tom myslím.“ Harry na židli otočil bokem tak, aby na Draca viděl.

            

„Hmm, co když chci provokovat?“ V očích mu pobaveně blýsklo.

            

„Jestli budeš provokovat,“ Draco se k němu naklonil a v očích mu zaplálo, „tak se dneska už nic nenaučíš.“

            

„No, podle toho, co říkáš, mi to dají i jen za pouhou účast… Tedy v případě, že se do hodnotící komise nějakým způsobem nedostane Snape.“ Draco se zasmál.

            

„Neboj, to se nestane. Navíc, myslím, že Severus tě začíná mít rád. Tu svou nevraživost hraje už jen tak, aby se neřeklo.“

            

„Tak jistý bych si tím nebyl. Na druhou stranu, kdyby mě chtěl nějakým způsobem mučit, byly by tu jednodušší varianty,“ řekl Harry a kývl hlavou ke středu stolu, kde se vyjímala malá skleněná lahvička s purpurovým obsahem.

            

„Už jsi měl?“ zeptal se ho Draco, zatímco bral lahvičku do rukou.

            

„Ne, čekám na tebe,“ zavrtěl hlavou Harry. Draco vypil půlku obsahu lahvičky a předal ji Harrymu. Ten ho napodobil. 

            

„Jak ti vůbec je?“ zeptal se Draco a pohladil Harryho po tváři. Upřel se na něho hřejivý pohled zelených očí.

            

„Sem tam mě to ještě zabolí, ale odeznívá to. Jsem naživu, to je hlavní, ne?“ usmál se Harry.

„Díky tobě…“ Draco uchopil Harryho za ruce a vtáhl ho do svého obětí.

            

„Ne, to já jsem naživu díky tobě. Bez tebe bych byl nic. Moje existence by neměla smysl.“ Harry mu položil ukazováček na rty.

            

„Šššš, mlč. Tohle neříkej. Jsem tu. Oba. Ty a já. Na ničem jiném už nesejde. Přežili jsme.“

            

„Ano a já se postarám o to, aby tě už nikdy nenapadli žádné šílené a riskantní podniky jako sebeobětování a podobné blázniviny!“

            

„Joo? A jak to uděláš?“ zeptal se s úsměvem Harry. Draco mu úsměv opětoval.

            

„Jednoduše. Donutím tě, abys už nikdy nechtěl nic jiného než mě. Nemyslel na nic jiného než mě a nemiloval nikdy nikoho tak jako mě.“ Harry se zvonivě zasmál a pak se pohledem zabořil do Dracových břidlicově šedých očí.

            

„Už se stalo.“

            

„Právě jsi své knihy předurčil k tomu, že na tebe budou muset ještě nějakou dobu počkat.“

            

„Ah, opravdu?“ 

            

„Opravdu,“ zašeptal Draco, který se do Harryho očí vpíjel lačným pohledem. Harrymu se tělem rozlilo horko. Když ho k sobě plavovlasý mladík pevněji přitiskl a sklonil svoje rty k jeho, horko jednosměrně zamířilo dolů k podbřišku. Černovlasý mladík vzdychl, když jeho rty přejel jazyk druhého muže a v odpověď pootevřel ústa. Dracův jazyk okamžitě vklouzl dovnitř, aby si mohl hrát s Harryho jazykem, a pak zase ven, aby mohl Draco vzít mezi zuby Harryho spodní ret a vzápětí uchopit mladíka za hlavu a prohloubit polibek. Harry slastně zasténal a těsněji se k Dracovi přivinul. Boky se přitom otřel o jeho rozkrok, což plavovlasého mladíka na chvíli přimělo přerušit polibek a zhluboka se nadechnout. Uchopil Harryho za půlky a vyzdvihl ho do vzduchu. Harry omotal nohy kolem jeho pasu a tentokrát on zaútočil na Dracovi rty. Zatímco se vášnivě líbali a jejich vzrušení rostlo, Draco posadil Harryho na stůl. Aniž by ho přestal líbat, začal mu rozepínat knoflíky u košile. Harry učinil totéž. 

Harryho košile byla dole rychleji. Draco zamířil rukama k jeho bradavkám. Harry zavzdychal, když je mladík začal jemně mnout a kroužit kolem nich. Košile sklouzla z Dracových ramen. Harryho ruka však nezamířila nahoru, ale zabloudila přímo k Dracovu rozkroku. Když ho tmavovlasý mladík mezi nohama pevně stiskl, Draco napůl vydechl, napůl vykřikl slastí. Harry seskočil ze stolu, aby mohl Dracovi svléknout kalhoty. Po chvíli nezdárného zápolení s páskem luskl prsty a oblečení obou chlapců zmizelo. Nyní byli oba nazí. Zároveň se na stole objevila i nádoba s lubrikantem. Draco pozvedl obočí. Harry jen pokrčil rameny a nevinně se usmál. Poté zatlačil jemně do Dracových ramen a přiměl ho posadit se na židli, na které před malou chvíli seděl on sám. Nato před ním klesl na kolena a začal ústy zpracovávat jeho naběhlé mužství. Draco se zajíkl a ruku položil na temeno Harryho hlavy. Harry chvíli rytmicky pohlcoval celý úd a vzápětí si hrál jen se špičkou žaludu. Lízal, sál a jemně kousal, až Draco nedokázal zadržet vzdechy.

            

„Ach, Harry, ach, ach! Harry! Uch… To stačí, pojď ke mně.“ vyzdvihl mladíka k sobě a začal ho něžně líbat. Přitom pomalu vstával ze židle a šmátral po lubrikantu. Když jeho ruka našla, co hledala, Draco otočil Harryho zády k sobě a ohnul ho o desku stolu. Přitom mapoval polibky jeho ramena a poté se po linii páteře propracoval až k Harryho půlkám. Jeho prst namočený v lubrikantu začal jemně kroužit kolem Harryho konečníku. Harry zavzdychal a pak blaženě vykřikl, když Draco vsunul svůj prst dovnitř otvoru. Chvíli na to, co plavovlasý muž začal zpracovávat jeho prostatu Harry sotva popadal dech, od neustálého vzdychání a sténání.  Zašmátral jednou rukou dozadu a nahmatal Dracův penis, který začal systematicky mnout. Draco vydal zvuk  podobný zakňučení.

            

„Och, u Merlina, chci tě, Harry, chci tě!“ Oddechoval přerývaně, zatímco přidal k dráždění Harryho prostaty druhý prst. Tentokrát zakňučení vyšlo z Harryho hrdla. 

            

„Já to chci taky, Draco, už!“ Draco v odpověď na to potřel Harryho konečník ještě jednou dávkou lubrikantu, a zatímco stále zajížděl dovnitř a ven a dováděl tak Harryho k nepříčetnosti, zvedl ho jemně ze stolu a zacouval s ním o krůček zpět k židli, na kterou se z roznoženýma nohama posadil. Poté začala Harryho jemně stahovat zády k sobě a začal do něj pomalu a něžně vnikat. Když byl celý uvnitř Harryho oba současně slastně vydechli. Zlomek vteřiny tak setrvali a pak se Harry začal rytmicky pohybovat nahoru a dolů. Draco ho držel za boky a zesiloval přírazy. Harryho vzdychání doplňovalo Dracovo hlasité sténání. Tempo zrychlovalo. Přírazy se zesilovaly. Po chvíli Draco s hlasitým výkřikem vyvrcholil. Harry vykřikl slastí a prohnul se jako kočka. Poté se pomalu postavil a nechal ze sebe vyklouznout Dracův penis. Draco se posléze také postavil.

            

„Jsi na řadě!“ zašeptal a začal Harryho líbat na krku. Ten se usmál, objal ho a začal rukama kroužit po jeho půlkách. Přitom ho nutil pomalu ustupovat, až Draco narazil na hranu stolu. 

            

„Polož se na něj,“ požádal Harry a rukou hrábl po nádobce s lubrikantem. Když tak Draco učinil, Harry si ho přitáhl tak akorát, aby jeho zadek lehounce přesahoval přes hranu stolu a stejně jako předtím Draco i on teď začal jemně kroužit kolem milencova otvoru. Poté do něho lehce vklouzl prstem, pak dvěma. Přitom pozoroval Dracovy slastné reakce. Jeho zplihlý úd začínal opět tvrdnout. Harry jednou rukou stále pracoval na Dracově konečníku a druhou se přesunul k jeho ožívajícímu údu. Když ho pevně sevřel v ruce, Draco ztěžka vydechl. Když začal mnout a jemně tisknout jeho varlata muž se neubránil výkřiku. Harry se usmál a vytáhl prsty z Dracova konečníku. Přitiskl k němu svůj vlastní penis a začal do něho pomalu vnikat. Draco zasténal, když do něho Harry zajel až po kořen. Harry ještě o kousek posunul Dracovu zadnici, takže nyní byla téměř celá ve vzduchu a začal nejdřív pomalu a pak rychleji přirážet. Po chvíli se přitom stejně jako Draco neubránil divokým stenům. Ten opojný pocit, jak se mu Dracovo tělo přizpůsobovalo ho nutil zrychlovat a zesilovat přírazy. Zároveň si jednu ruku namočil do lubrikantu a uchopil Dracův úd, který začal opět zpracovávat.  Draco křičel slastí a Harry divoce a slastně vzdychal. 

            

„Ach, Harry, aaaach! Já už budu!“ vykřikl Draco a Harry jako na povel tvrdě přirazil a hlasitým výkřikem vyvrcholil spolu s Dracem. Ještě párkrát přirazil a stiskl Dracův úd a pak jemně a lehce vyjel s Draca ven. Draco se pomalu posadil a s blaženým výrazem k sobě Harryho přitáhl, aby ho mohl políbit. Oba chvíli jen tak setrvávali v objetí toho druhého. 

            

„Naprosto jsi mě vyšťavil, Harry Pottere,“ pronesl po pár minutách Draco. Černovlasý mladík se usmál.

            

„Měl jsem přece dobrého učitele.“

            

„Mmm toho nejlepšího!“ zavrněl v odpověď Draco a vzápětí se oba zasmáli.

            
„Ano, toho nejlepšího,“ souhlasil Harry a rozhlédl se po stole. Všechny knihy, které si donesl, byly rozházené po zemi. Draco mu přejel rukou po stehně a uchopil mezi zuby jeho lalůček. Harry zavřel oči a blaženě vzdychl. Dneska se asi vážně nic nenaučí…