Zdravíčko všem, házím vám do ringu další ze svých povídek. Tuto již však nedostanete naservírovanou na zlatém podnose jako Rub a Líc, jelikož je stále ve výrobě. Musím se však přiznat, že se jí chci rychle zbavit, zabírá můj mozek už spoustu let, takže doufám, že přibývat bude svižně, ať se mohu věnovat dalším projektům. Ráda bych příběh udržela pod 30 kapitolami, zatím jich je 14 a postupně se k vám dostanou. Pokud vás při čtení přepadne pocit deja-vu, je to možné, povídka už byla kdysi publikována a nechala spoustu lidí ve stavu naprostého zoufalství a deprese, když nebyla dokončena. Závěrem bych ráda upozornila na jednu věc, abych předešla možnému kamenování :D Moje příběhy se vcelku zásadně liší od tvorby Seiyuu, co jsem zatím měla možnost si od ní něco přečíst (Skryté cesty + Lilium). Nevím, jestli zvládnu dostát náročným čtenářům, které si její tvorba přitáhla, nicméně! Nezavrhujte mě, jsem ještě ve vývinu! :D Přeji příjemné čtení všem, co si troufnou :)
Medové prasátko
Pairing: HP/SS
Rating: 18+
Varování: Některé pasáže obsahují násilí (i sexuálního charakteru), explicit content (sex, sex, sex), posedlost
Zápletka: Harry už nehodlá pasivně čekat, chce Voldemorta zabít dřív než on zabije jeho. Severus Snape mu k tomu má dopomoct. Navazuje na 5. ročník. (a pokud narazíte na drobné nesrovnalosti, není to chyba :), příkladem budiž V z NKÚ z lektvarů)
Poznámka: Povídka začala vznikat cca v roce 2009, ve stejné době jako Rub a Líc. Nicméně zůstala nedokončená v rámci naprostého autorského zoufalství nad tím, že si nemůžete vybrat, kterým z 10 možných způsobů, které jste vymysleli, chcete, aby se povídka ubírala a končila :D takže naprostý dead end. Po mnohaletém snažení jsem se opět vrátila, věřím, na správnou cestu, která nás všechny zdárně dovede k cíli. V průběhu povídky si můžete (ale nemusíte) všimnout změny stylu i směřování příběhu. Původně to měla být pouze oddychovka, která se mi, jako většinou všechno co píšu, vymknula z rukou :)
Kapitola 1
„Chci
vás!“
„Pottere, jste při smyslech?!“
„Naprosto, nechci nikoho jiného!“
Harry zkřížil ruce na prsou a vyzývavě se na Snapea podíval. Ten ho propaloval
svým uhlově černým pohledem a přemýšlel nakolik to chlapec myslí vážně.
„Pottere, jestli svolím, nehodlám se
s vámi mazlit ani s vámi zacházet v rukavičkách. Pokud si myslíte, že budu
snášet ty vaše hvězdné manýry...“
„To si určitě nemyslím...“ zavrčel
Harry, protože on si žádných hvězdných manýrů nebyl vědom. Snape si ho
pochybovačně měřil. Byl první měsíc školy a dnes ve čtvrtek večer mu na dveře
kabinetu zaklepal Potter s naprosto absurdními požadavky.
„Proč bych to měl dělat zrovna já?“
štěkl a Harry se v odpověď vztekle zamračil.
„Protože hned po Brumbálovi jste ten
nejnebezpečnější a nejschopnější kouzelník na škole,“ a také bezkonkurenčně
nejprotivnější, nejjedovatější, nejnepříjemnější a parchant! To si však
Harry nechal pro sebe. Dlouho mu trvalo, než si to uvědomil a ještě déle než se
s tím smířil, ale potřeboval ho. Brumbál neměl čas a jediný, kdo mu tedy mohl
pomoci, byl k neskonalé škodě právě Snape. Proč nemohli přijmout radši
nějakého schopného učitele obrany proti černé magii? Zatím se zdálo, že
natrefili na nového Zlatoslava Lockharta, jenom v ženské podobě.
„Podívejte
se, pane profesore. Je zbytečné si něco nalhávat já nemám rád vás, vy nemáte
rád mě, nehodlám to měnit a nevyžaduju to ani po vás, jediné co chci je, abyste
mě učil. Připravil mě na boj s Voldemortem!“ Snape a založil si ruce na prsou.
To, že se nebelvír obrátil na něj, ho překvapilo, ovšem teď když zvažoval
všechny možnosti, chápal logiku jeho uvažování. Chápal také jak neskonalá je to
pitomost.
„Moje odpověď je ne, Pottere,
rozhodně a absolutně ne!“ štěkl Snape a otevřel dveře kabinetu, čímž dal
Harrymu jasně najevo, že má odejít.
„Jak myslíte,“ štěkl mu v odpověď
nebelvír a rázným krokem vyrazil ze dveří.
Severus se
za ním díval, dokud mu chlapec nezmizel z dohledu a hned na to se vydal do
svých komnat.
Sotva vstoupil do dveří, v krbu se
rozhořel zelený plamen.
„Pane řediteli,“ kývl mu na pozdrav
Snape, aniž by dal najevo svoje překvapení.
„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravil
ho bělovousý muž a mile se usmál.
„Skotskou?“ nabídl ředitel
zmijozelské koleje, zatímco na Brumbála mávl, aby se posadil.
„Ano, prosím, vřele rád,“ přijal
starý muž skleničku a pohodlně se usadil na měkké zelené pohovce. Celé
Severusovo apartmá se skládalo ze čtyř místností. Koupelny, ložnice, pracovny a
velkého předpokoje, sloužícího i jako obývací pokoj. Oproti Snapeovu strohému
vzezření, jeho byt byl zařízen neobvykle útulně.
„Tak?“ zeptal se Severus. Ředitel
nikdy jeho soukromé komnaty nenavštěvoval jen tak.
„Doslechl jsem se, že vás dnes
navštívil, Harry,“ Snape přimhouřil oči. Tak doslechl?
„A?“
„Čistě náhodou mi je i známo, proč
za vámi přišel.“ Severus nic neříkal.
„Chci,
abyste to přijal, Severusi.“ Muž si
vztekle odfrkl.
„To je naprosto nereálné a absurdní!
To neudělám!“ Potter byl ztělesněním všeho, co nenáviděl. Arogantní, domýšliví
a neovladatelný sobec, přesvědčený o své vlastní neodolatelnosti a o tom, že mu
všechno projde. Neuvažující ani o krok dopředu, rozum nechávající daleko za
sebou. Trávit s ním víc času, než mu přikazuje jeho učitelská povinnost? Nikdy!
„Severusi,“ podíval se na něj přísně
ředitel zpod půlměsícových brýlí, „to, že za vámi Harry přišel, ho také zřejmě
stálo mnoho přemáhání. Překvapuje mě ale, že Harry došel ke správnému závěru
dříve než vy a byl ochotný ho přijmout. On je ten, kdo rozhodne o finální
podobě kouzelnického světa. Může Toma porazit, ale jedině když ze sebe všichni
vydáme všechno, abychom mu pomohli. Stále je to jen malý chlapec, Severusi...“
„Proč ho nezačnete učit vy, když vám
na jeho dobru tak záleží?“ Brumbál se shovívavě usmál.
„Jsou věci, které ho můžete naučit
jen vy, příteli... a teď mě omluvte, mám s Minervou domluvenou partičku
šachů... Měl byste to znovu zvážit, Severusi,“ dodal ještě a vzápětí zmizel v
zelených plamenech. Snape do sebe kopl skotskou. Svět se jednoznačně řítil do
pekel a on s ním...
***
Harry vztekle přecházel po
společenské místnosti sem a tam. Jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout?!
Jít za Snapem, pomátl se snad?! Bylo jasné, že se mu vysměje, nemohl věřit
tomu, že se mu to zdálo jako dobrý nápad. Musel trpět naprostým zatměním mozku!
Někdo mu musel něco nasypat do pití, protože jinak to není možné. Posadil se do
křesla a snažil se uklidnit. Ve skutečnosti pociťoval zklamání, i když si to
odmítal přiznat. Snape byl ztělesněním všeho, co nenáviděl. Arogantní a sobecký
parchant, přesvědčený o své vlastní dokonalosti. Neschopný citu, přezíravý a
pohrdající vším, co neneslo značku zmijozel. Jak ho mohlo napadnout za ním jít?
Jak ho mohlo jenom napadnout, že by přijal jeho směšnou prosbu? Snape má přece
jenom v něčem pravdu. Harry je opravdu hlupák na entou. Povzdechl si. Asi by
měl jít spát. Vyšel po schodech nahoru a otevřel dveře do pokoje. Vzápětí je
okamžitě opět zavřel a vydal se zpátky po schodech dolů, rozhodnutý dělat, že vůbec
právě neviděl Hermionu s Ronem v dost nevhodné pozici. Bylo jenom
otázkou času, kdy se ti dva dají dohromady, a tak když se o prázdninách ve
dveřích Doupěte náhle objevili ruku v ruce, byl za ně Harry šťastný. Ale tohle
bylo už trochu moc. Měl je opravdu rád, ale... NEMŮŽOU SE ZAMYKAT?!?!?
Sám potřeboval nějaké rozptýlení, takže se rozhodl pro koupel. Díky tomu, že
Ron s Hermionou byli prefekti, jako jejich kamarád (samozřejmě) mohl užívat
luxusu prefektské koupelny. Teď byl toho názoru, že si to zaslouží víc než kdy
jindy.
Před skrytými dveřmi do koupelny se
náhle jako stín po jeho boku objevila Ginny. Harry jí kývl na pozdrav. Vyrostla
z ní pěkná mrcha, zvyklá mít obtočenýho každýho kluka kolem prstu. A ty její
netopýří kouzla, brr. Dostala i jeho. Ve svádění byla přebornice, to se jí
muselo nechat. Ta noc stála za to, ráno už nebylo nic moc. Bylo to fajn, ale
určitě neměl v plánu si to kdy ještě zopakovat.
„Sex?“
„S tebou? Kdykoliv, brouku...“
Když se vracel na kolej, bylo už
notně pozdě. Snad dost času na to, aby byl Ron s Hermionou každý ve své
ložnici. Ginny s ním nešla. Když vyšli z koupelny, vydala se opačným směrem s
tím, že si musí ještě něco zařídit. Harry se ušklíbl. Měl vcelku jasnou
představu o jaké „zařizování“ šlo. No, jemu to bylo šumák. Přesto nedokázal
jinak, než k té rezaté ďáblici, která se tolik lišila od svých sourozenců,
chovat obdiv. Snoubila se v ní krása s inteligencí, k tomu jako bonus schopnost
vybruslit z jakékoli šlamastyky bez jediného zkřiveného vlásku, nedej bože pošramocené
pověsti. Nechtěl by se s ní dostat do křížku. Kdyby bylo takových žen víc, asi
by se bál vyjít ze svého pokoje.
Spal neklidně a neustále sebou házel
na posteli. Hlavou se mu honily obrazy, které si nepřál vidět ani v nejmenším.
Mrtvé tváře, Voldemorta, nechutného Červíčka s jeho nechutnou stříbrnou rukou,
Ginny... ta mu trochu nepasovala do scenerie, ale pohled na ni byl stejně
hrůzostrašný, zvlášť když v ruce držela jeho ještě stále bijící srdce.
Probudil se zalitý potem, ale
nekřičel. Alespoň tohohle postupem času dosáhl. Nemohl se zbavit svých snů, ale
alespoň už poděšeně nekřičel jako pětiletá holka. Naučil se ve spánku si
uvědomit, že to co vidí je jen sen a neustále byl připravený se ze spárů vizí
probudit, kdyby přesáhly únosnou mez. Háček v tomhle počínání byl, že kvalitní,
plnohodnotný spánek se tak stal pro Harryho stejně vzdálený jako světový mír.
No, rozhodl se, že už to nějak přežije.
Podíval se
na budík vedle postele. Šest hodin. S otráveným odfrknutím si přetáhl polštář
přes hlavu. Ještě dobrou hodinu mohl spát! Teď už to však nepřipadalo v úvahu.
Podrážděně se zvedl a sešel do společenské místnosti.
Nikdy by
nevěřil, že se to může stát, ale čas získaný časným probuzením věnoval
dokončení eseje o uspávacích lektvarech a jejich vhodnému použití. To ho
přivedlo zpět ke Snapeovi a jeho odmítnutí. Neměl chuť nad tím přemýšlet. A už
vůbec se mu nechtělo myslet na to, že dneska ho s ním čeká dvouhodinovka
lektvarů. Včerejšek mu dá beztak sežrat. Bude mít spoustu chytrých poznámek,
neustále mu stát za zadkem a komentovat každou jeho chybu. Nakonec skončí se
ztrátou padesáti bodů a školním trestem za svou neschopnost poté, co mu
vybouchne kotlík a nezapomene si vyslechnout suché konstatování toho, jak někdo
jako on mohl dostat V na NKÚ.
Poté ho
čeká obrana proti černé magii, vyučovaná Grace Pinksweetovou z které dostane
migrénu ještě předtím, než si desetkrát vyslechne její chválu na depilační
kouzlo, které sama vynalezla a poslechne si po tisícáté její historku, jak k
tomu došlo. Jakmile třída obdivně zamručí, bude pokračovat na téma já a
borůvkové muffiny a celou hodinu zakončí svými plány na dnešní večer ve
společnosti svého psa ve tvaru koule a s převislou kůží do které by se vešel
ještě třikrát, jménem Rufus. Filch si na něho neustále stěžoval, vzhledem k
tomu, že pes našel velké zalíbení v jeho milované paní Norrisové a zřejmě mu
připadala k nakousnutí. Dnešní den ho zabije.
U snídaně měl naprosto pohřební
náladu.
„No tak, Harry, co je s tebou?“
snažila se dopátrat příčiny Hermiona, která oproti němu, měla očividně náladu
absolutně skvělou.
„Jsem v depresi, prý se to stává
klukům v tomhle citlivým věku,“ odpověděl Harry s podepřenou hlavou a sotva
potlačil zívnutí.
„Nedělej si ze mě legraci!“
„Mám prostě blbou náladu, to přejde,
vůbec si mě nevšímej,“ odbyl ji Harry a byl rád, když se Hermiona s nafučeným
mrmláním odporoučela. Vážně dneska neměl náladu se s kýmkoli vybavovat. Promiň
Herm.
Vchod do učebny lektvarů se mu dnes
jevil jako obrovská temná díra vedoucí do ještě temnější hrobky. Jeho hrobky.
Zhluboka se nadechl a vzápětí zamračil. Nedovolí Snapeovi, aby z dnešního dne
pociťoval jakékoli zadostiučinění!
Vstoupil do
učebny a posadil se vedle Hermiony. Zdálo se, že na něho byla kvůli ránu pořád
ještě naštvaná. Naštěstí hned po její druhé ruce seděl Ron, který ji zvládal
rozptylovat natolik, že po něm neházela ty svoje uražené pohledy.
Jak Harry očekával, Snape se mu
rozhodl udělat ze života peklo. Jediné, co se stalo jinak, než předpokládal,
bylo, že kotlík mu nevybouchl, ale roztekl se, ztratil jenom třicet bodů a
zdálo se, že se mu podaří vyhnout se školnímu trestu. Když zvonění oznámilo
konec druhé hodiny, byl ve dveřích mezi prvními.
„Pottere! Vy tu počkejte,“ zastavil
ho chladný baryton a Harry se s tichým zaklením vrátil na své místo.
Když se
třída vyprázdnila, Harry se na Snapea vzdorovitě zadíval. Ten ho propaloval
svým uhlově černým pohledem a vypadalo to, že přemýšlí. Když už ticho začalo
být neúnosné, náhle promluvil.
„Pottere, na Brumbálovo naléhaní,
pouze proto, že si to Brumbál přál! Jsem se rozhodl, že vám dám šanci. Pokud
jste se ještě nerozmyslel, jsem ochotný vás trénovat,“ pronesl Snape a tvářil
se jako by ho bolely zuby. Harry nevěřil vlastním uším. Cože? Měl sto
chutí říct mu, ať jde někam, ale včas se zarazil.
„Myslím, že za zkoušku to stojí,“
odpověděl jenom a netoužil po ničem jiném než vypadnout. Musel si v klidu
utřídit v hlavě, co se to vlastně právě stalo a to co nejdál od Snapea.
„Potom si ale zapamatujte jednu věc,
Pottere,“ zasyčel Snape, a pohled jeho tmavých očí byl ještě intenzivnější a
pichlavější než obvykle, „nejsem Brumbál ani žádná vaše uječená fanynka, budete
mě poslouchat na slovo a dělat přesně to co po vás budu chtít! Nebudete
odmlouvat a svou nesnesitelnou povahu necháte vždy přede dveřmi. Je vám to
jasné?“
„Ano, pane,“ procedil mezi zuby
Harry a držel se tak tak, aby mu neřekl, ať za dveřmi nechá i tu svoji.
„Výborně… začneme zítra odpoledne.
Čekám vás ve svém kabinetu ve čtyři hodiny... A Pottere!“ zastavil ještě
odcházejícího nebelvíra, „buďte přesný!“
Kapitola 2
Harry mířil směrem ke sklepení a
nepřítomně hleděl před sebe. Snape ho
bude učit bojovat. Harry nesnáší Snapea. Snape nesnáší Harryho. Zabijí se hned
nebo až poté, co si popřejí dobrý den? Celý předešlý den si lámal hlavu nad
tím, jak k tomuhle došlo a jak to skončí. Nebelvír se
zhluboka nadechl a zastavil se přede dveřmi Snapeova kabinetu. Dřív než stačil
zaklepat, dveře se rozlétly a v nich stál samotný profesor lektvarů.
„Jdete pozdě, Pottere,“ konstatoval
mrazivým hlasem a Harry se vztekle zamračil.
„Jsou čtyři, profesore, jdu včas!“
„Sotva přijdete, už budete
odmlouvat?“ zamlaskal nespokojeně Snape a založil si ruce na prsou.
„Pamatujte,
na čem jsme se domluvili, Pottere... A teď pojďte se mnou,“ zavelel a vzápětí
se pustil hloub do sklepení. Nebelvír ho se skřípáním zubů následoval. Víš
moc dobře, že jsem přišel na čas, ty přerostlý netopýre!
Chodby, kterými kráčeli, Harry nikdy předtím
nenavštívil. Dokud nestanuli před gobelínem, s vyšitým znakem zmijozelu, a ten
po zaznění hesla - mandragora - neodkryl
kulatý vstup, neuvědomil si, že míří do samotných Snapeových komnat...
Zvědavě se
rozhlédl, když se ocitl uprostřed obývacího pokoje. Obdélníková místnost byla
zařízena překvapivě útulně. Zem pokrýval smaragdově zelený koberec a kamenné
zdi překrývaly gobelíny. Po Harryho pravé ruce se nacházel obrovský krb, ve
kterém právě plápolal oheň a uprostřed místnosti, kolem malého oválného stolku
z ebenového dřeva, stála zeleně zbarvená pohovka a několik křesílek, olemovaných
stříbrnou nití. Na zadní straně místnosti se rozprostírala obsáhlá knihovna,
jejíž police byly stejně jako stolek - z ebenu. Harry náhle zatoužil vědět, co
rád asi čte jeho profesor...
„Jestli jste se už dost vynadíval,
Pottere,“ vyrušilo ho vzteklé zavrčení. Snape mladíka propaloval pohledem, tak
černočerným a nenávistným, že pravděpodobně překonal svůj osobní rekord.
„Eh, jistě…“ zakoktal se Harry a
uhnul pohledem. Snape hned nato mávl hůlkou. Vzápětí se všechen nábytek odsunul
ke stěně a vytvořil tak volný prostor.
„Pak tedy,“ pokračoval Snape, „je na
čase zjistit, co jste se za ta léta vlastně naučil, pane Pottere,“ na Harryho
vkus nabral Snapeův hlas až příliš zlověstný tón.
„Nuže,
vytáhněte hůlku. Nemám příliš velká očekávání, ale doufám, že alespoň víte, za
který konec se drží?“ Harry zaskřípal zubama. Ty samolibej parchante... Zdržel
se však komentářů a udělal, co po něm profesor žádal.
„Výborně,
teď se tedy uvidí, máte patnáct vteřin na přípravu, pane Pottere, pak chci
vidět, co dokážete…“ vzápětí Snape švihl hůlkou a gobelíny začaly pomalu, ale
čím dál víc stříbřitě zářit. A poté se z nich začaly vylupovat postavy. Bez
tváře, bez výrazu, prostě stříbrné figuríny, které někdo očaroval k pohybu a v
ruce měly hůlku.
„Vaším
úkolem je zlikvidovat je, pane Pottere... Dřív než zlikvidují ony vás,“ nesl se
místností hluboký hlas a jako na povel se všechny stříbrné hlavy otočili na
Harryho. Neměly oči, neměly ani vymodelovaný nos, nic, jen prázdný plochý ovál,
přesto nebelvír cítil, jak se na něj dívají. Jak ho zaměřují. Vteřinu se nedělo
nic… a pak se náhle všechno ocitlo ve víru zběsilého dění…
Harrymu
nad hlavou proletěla kletba a rozprskla se metr před knihovnou o neviditelnou
stěnu. Harry zanadával. Takže o mě se to rozplesknout může, ale o jeho
drahocenné věci ne?! Na další podobné myšlenky však už neměl čas. Figuríny
se rozhodly nespoléhat na to, že ho zneškodní pouhými kouzly a teď se dvě z
nich řítily přímo na něj.
„Mdloby na vás!“ Zaječel Harry a
srazil tak figuríny k zemi. Zneškodněné dvě však nahradily další tři.
„Expelliarmus! Impedimenta!
Diffindo!“ Vrhal Harry jednu kletbu za druhou a figurín neubývalo.
„Protego!“
Stihl tak tak Harry vytvořit štít, když na něho jedna figurína vrhla výbušné
kouzlo. Přesto ho to odhodilo nazad. Nenechám se porazit hloupou figurínou! Vyskočil
Harry zpátky na nohy a poslal tu, která na něho použila ono kouzlo k zemi. Už
ho to začínalo vážně štvát!
„Pouta na
tebe! Mrcho!“ Křikl na další a právě se napřahoval hůlkou, aby vrhl další
kouzlo, když se za jeho zády ozval křik.
„Harry! Pomoz mi, Harry prosím!“ Ten
hlas...
„Hermiono!“ Harry se otočil na patě,
aby stanul tváří v tvář další figuríně. Cože?
„Harry!“ zanaříkala Hermioniným
hlasem a Harry pochopil. Pozdě. Ze zadu ho udeřila kletba, která ho srazila k
zemi. Harry tvrdě uhodil hlavou o zem a chvíli měl před očima mžitky. Než se
stačil vzpamatovat, čísi ruce ho zezadu pevně uchopili a zvedli do vzduchu. Kruci!
Byl v pasti. Snažil se vyprostit, ale železný stisk figuríny nepovolil. Ostatní
figuríny (bylo jich asi deset), se k němu začaly pomalu přibližovat. Hůlky
mířili přímo na něj. Harryho hůlka ležela kousek od něj. Upustil ji, když ho
srazila ta kletba. Do háje! Zazmítal se. Stisk nepovolil ani o píď. A
figuríny se stále blížily…
„Diffindo!“ ozval se za nebelvírem
hlas a figurína za ním se rozprskla v prach. Harry, kterého už nikdo nedržel,
spadl na zem a přitom bolestivě sykl. Kolem něho se mihl černý plášť a vzápětí
měl Harry výhled na svého mistra lektvarů, jak bez sebemenšího problému likviduje
jednu figurínu za druhou. Vlastně vypadal spíš, jako kdyby tančil, než bojoval.
Zdálo se, že se bez sebemenší námahy vyhýbá útokům a pohyboval se jako by
klouzal po ledě. Bez jediného zastavení, ladně, elegantně. Nepotřeboval ani
nabrat dech. Během půl minuty bylo po všem…
„Přecenil jsem vás, pane Pottere,
myslel jsem, že alespoň s těmihle nemyslícími věcmi se vyrovnáte. Zjištěním, že
nejste schopen ani tohoto, začínám přemýšlet, jestli nějaký výcvik ve vašem
případě není zcela zbytečný. Vaše neschopnost je opravdu k pláči,“ konstatoval
ledově Snape, v očích pohrdání. Harry se
zalykal vzteky.
„Dělal jsem, co jsem mohl!“
„Což je žalostně málo! Pro dnešek
končíme, Pottere, dostavte se opět zítra. Cestu i heslo k mým komnatám již
znáte, takže vás tu očekávám ve čtyři. Doufám, že nemusím opakovat, abyste byl
přesný!“
Harry se vyřítil ze dveří jako
uragán. Potřeboval se uklidnit. Vběhl do společenské místnosti, schody do své
ložnice bral po třech. Rozrazil dveře skříně a hmátl po svém koštěti. Možná se
proletí nad Prasinkami, možná poletí dál, ale potřebuje okamžitě toho
proklatého Snapea dostat z hlavy!
Ten den v
celém hradě téměř nikdo nebyl, jelikož téměř všichni se rozhodli vyrazit do
Prasinek, a tak se nad Harryho úprkem, až na pár kolem letících duchů nikdo
nepozastavoval…
***
Severus nesoustředěně hleděl do
plamenů, v ruce držel skleničku skotské. Potter ho svými výkony překvapil. Jen
nerad si připouštěl, že mladý nebelvír má talent a ještě neraději, že na něho
udělal dojem. Proti jeho Strážcům komnat vydržel překvapivě dlouho. To proti
čemu Potter stál, nebyly žádné dětské čáry máry. Kouzelníka jeho formátu to
mělo vyřadit během minuty. Potter musí prostě vždycky vybočovat! Nakonec
se Severusovi přece jenom naskytla možnost srazit mu hřebínek, avšak s
narůstajícím vztekem si uvědomil, že z toho neměl pražádné potěšení. Dokonce
snad cítil stopu výčitek! Hněvivě si odfrkl. Někdo Pottera přece musí držet
nohama na zemi… Vždyť je to rozmazlený fracek!
Zbytek dne
strávil opravováním esejí, což mu nijak na náladě nepřidalo…
Následující společná hodina
probíhala stejným způsobem. Opět se pokoj začal plnit stříbrnými figurínami a o
neviditelnou bariéru, chránící Snapeův majetek, se rozprskávala jedna kletba za
druhou ve sprše barevných jisker.
Severus sledoval počínání mladého
nebelvíra s výrazem vrcholné nespokojenosti. Nesporný talent, to rozhodně, k
tomu však obrovská dávka trhlin a chyb jak v obraně, tak v útoku, Potter byl
roztěkaný a nesoustředěný.. Často unikl jen o vlásek a to jen díky neskonalému
štěstí. Jeho pozornost byla roztříštěná na všechny strany. Jeho počínání
absolutně chyběla promyšlenost, jeho pohyby a akce byly naprosto
nepředvídatelné..
„Harry!“ Rozlehl se pokojem úpěnlivě
Hermionin hlas. A nebelvírova soustředěnost, už tak minimální, se rozplynula
jako pára nad hrncem. Naprosto bez přemýšlení, otáčející se za hlasem si
nevšiml letící kletby, která ho prudce zasáhla do týla...
Harrymu se do nosu dostala štiplavá
vůně a donutila ho otevřít oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ten, kdo
se nad ním sklání je jeho profesor lektvarů s podivnou nádobkou v ruce, kterou
mu ještě před chvíli strkal k nosu. Zmateně zamrkal. Co tu..
„Vím, že jste tupoun nad tupouny,
Pottere, ale nechat se nachytat podruhé na naprosto stejnou a samou věc, je
naprosto katastrofální!“ Harry vyskočil na nohy a nahrbil hřbet v obranném
postoji. Snape se zamračil.
„Na co
čekáte? Seberte svou hůlku, Pottere. Znovu!“
Boj skončil naprosto stejně až na
to, že Harry neupadl do bezvědomí a měl tak možnost sledovat Snapeovo počínání.
Jeho učitel stejně jako, když ho viděl naposled, ladně vplul mezi figuríny a
bez sebemenší námahy je vyřídil během sotva znatelné chvíle.
„Buď si ze mě utahujete, Pottere
nebo jste ten nejžalostnější případ kouzelníka, s jakým jsem se kdy setkal. Už
po třetí jste naletěl na tu samou taktiku! Jak je to možné?!“ Harry se
zamračil.
„Pane, nenechám svoje přátele ve
štychu.“
„Tady ale nemáte svoje přátele,
Pottere! Je to obyčejná léčka a vy se do ní vždycky chytíte!“
„Pane… pokud by toto byl skutečný
boj a někdo na vás volal o pomoc, například jeden z vašich nejlepších přátel…
vy byste se neotočil?“
„Co bych udělal já, není vaše
starost, Pottere, ovšem vy nemáte co se otáčet, když máte plné ruce vlastních
protivníků! Nemůžete pomoci ostatním, když sám máte co dělat, abyste zůstal
naživu!“ štěkl podrážděně Snape, i když v duchu a velmi nerad musel dát
nebelvírovi za pravdu. Přivádělo ho to však k myšlence, že Potter si cení
života svých přátel víc než svého, což mu nejen nezapadalo do představy o
Potterově charakteru, ale bylo to svým způsobem velice znepokojující.
Harry se na Snapea vztekle díval a
oplácel mu jeho pohrdavý temný pohled. Jistěže nemohl pochopit jeho jednání.
Měl vůbec kdy nějaké přátele? Ten chladný, vším pohrdající a jízlivý Severus
Snape? Miloval vůbec někdy někoho? Miloval někdy někdo jeho?
„Pro dnešek to stačí. Už se na vaši
neschopnost nemohu dívat. Zapamatujte si jednu věc, Pottere. Vaši protivníci se
nezastaví a milostivě nepočkají, až zachráníte své přátele. Zapřemýšlejte do
příští lekce nad tím, jak zachránit své přátele a sám při tom zůstat naživu.
Kdyby tohle byl opravdový boj, jste již po smrti! A teď pojďte sem...“ Mávl na
Harryho Snape a ze stolku odsunutého ke stěně sebral jakousi věc.
„Tohle,“
ukázal nebelvírovi předmět, „je ježek v kleci, viděl jste to už někdy?“ zeptal
se ho profesor lektvarů značně pochybovačně i posměšně zároveň. Harry zaskřípal
zubama.
„Ano, pane, viděl,“ odsekával pomalu
slovo po slovu chlapec, zatímco si hlavolam letmo prohlížel. Vypadal naprosto
obyčejně, stejně jako v mudlovském světě. Kruhová klec, zdola i shora uzavřená,
uvnitř koule s různě dlouhými ostny. Celý hlavolam byl ze železa a stříbřitě se
leskl.
„Výborně, takže vám nemusím
vysvětlovat, co s tím máte dělat?“ Protáhl jízlivě Snape.
„Eh, pane?“ Snape protočil oči v
sloup a hodil hlavolam po nebelvírovi, který jej vzápětí chytil.
„Vytáhněte toho ježka s klece,
Pottere! Do příští hodiny! Ta pokud s tím souhlasíte, bude ve středu. Vzhledem
k vašemu vyučování až po večeři… A doufám, že nemusím dodávat, že toho ježka
vytáhnete sám!“
Kapitola 3
Harrymu bylo divné, že po něm Snape
chce něco tak jednoduchého, do té doby, než zjistil, že to vůbec jednoduché
není. Zkoušel dostat ježka z klece celý následující den a výsledkem byly jen
dva ven trčící ostny. Ron nad tím jen kroutil hlavou a jeho proslov: „Ten Snape
je úplně vypatlanej, Harry, fakt nechápu, co tě to napadlo, dobrovolně k němu
jít. V čem ti blbej hlavolam pomůže v boji proti Ty-víš-komu? Taková pakárna.
Měl bys říct někomu pořádnýmu! Brumbálovi nebo tak,“ mluvil Harrymu přímo z
duše. Vážně, na co mu je vytahování ježka z klece?!
„Možná tě prostě zkouší, Harry.
Snape je sice parchant, ale při tak vážné věci jako je tvůj trénink, jistě
nedělá nic bezdůvodně! Určitě to není bezúčelné,“ rozvíjela to hlouběji
Hermiona a povzbudivě poplácala Harryho po rameni.
„Jedno je jistý, kámo. Ten ježek
musí ven. Nesmíš dopřát tomu bastardovi tu radost z tvýho neúspěchu!“ zakončil
to Ron a Harry s ním byl zajedno. Snape nebude mít to potěšení vychutnat si
jeho prohru! Ovšem to bylo jednodušší říct než udělat. Když ve středu ráno
měl půlku ježka venku byl to sice pokrok, ale jen stěží dostačující. Do
háje, do háje! Harrymu notně skřípaly nervy už předchozí den a blížící se
trénink se Snapem tomu moc nepomáhal. Na obědě byl již vzteky bez sebe.
„Krucinál, sakra už,“ lomcoval
ježkem ze strany na stranu, „tohle není normální! Ta debilní, pitomá,
stupidní!“ Ježek uvolněný z klece mu zůstal vězet v ruce. Nebelvír chvíli
zmateně zíral a pak se nejistě usmál.
„On.. je
venku..“ nevěřil vlastním očím a vzápětí hlasitě výskl, „on je venku! JO!“
Několik přísedících se po něm překvapeně ohlédlo, ale vzápětí se dál věnovali
svému jídlu. Harry s naprostým pocitem zadostiučinění následoval jejich příkladem.
Dvouhodinovku lektvarů, která byla
hned po obědě, tak absolvoval se samolibým úsměvem a ani sražení pěti bodů za
nedostatečně tepelně upravený lektvar ho nerozhodilo. Na večerní trénink se
Snapem se snad až těšil, nedočkavý toho, jak tomu netopýrovi vytře zrak.
Týž den si ho ještě před večeří
zavolala profesorka McGonagallová s oznámením, že od příštího týdne oficiálně
opět začíná famfrpálová sezóna. Pro Harryho jako kapitána nebelvírského
družstva to znamenalo nutnost uspořádat konkurz na nové hráče. Tým hodně
prořídl, vzhledem k tomu, že družstvo se skládalo především z posledního
ročníku, a tak bylo třeba naverbovat nového odrážeče a dva střelce. A
samozřejmě pokud by někdo chtěl místo chytače nebo brankáře, následovala tu
možnost změření sil.
Harry
nejdřív možnost být kapitánem nevítal příliš s nadšením, ovšem holky to docela
bralo, koneckonců i kluky... Harry se potutelně usmál. To, že sex s mužem je mu
víc než jen příjemný zjistil v podstatě omylem a díky velké přemíře vypitého
alkoholu. Poslední léto u Weasleyů bylo divočejší, než by si kdy představoval.
Molly odjela i s panem Weasleym na 3 týdny za sestřenicí do severního Skotska a
život sourozenců Weasleyových se tak podřídil taktovce Freda a George, kteří
starost o domácnost převzali opravdu ve velkém stylu. Paní Weasleyová by asi
oba své syny zavrhla a vymazala z rodinné historie, kdyby tušila, že během její
a manželovi nepřítomnosti se stal z Doupěte noční klub pro teenagery
kouzelnického světa. Samozřejmě Harry patřil mezi čestné hosty a téhle výsady
naplno využíval.
Jednu noc,
když měl nohy vratčejší než obvykle, a věci se před jeho očima podivně vlnily a
třepily, si k němu na pohovku přisedl hladce oholený brunet s menším čírem,
spíš to byl takový rozcuch. Harry si byl jistý, že na škole ho nikdy neviděl.
Nikdy ho ani nenapadlo, že by ho mohli přitahovat muži, do té doby, než si
uvědomil, jak se v něm pod brunetovými letmými dotyky zdvíhá vlna vzrušení.
Nutno podotknout, že události tehdejší noci si Harry do teď příliš nevybavoval.
Nicméně najednou se ocitli nahoře v jednom z pokojů a nebelvírovi se ještě teď
třásly nohy, když si na to vzpomněl. V životě tolik nekřičel rozkoší a
nezažíval tak divoký orgasmus.
Byla to
jednorázová záležitost, což Harrymu naprosto vyhovovalo, zvlášť když si nebyl
úplně jistý tím, jestli za to má být na sebe hrdý nebo se stydět. I přesto v
něm už tehdy klíčila myšlenka na zopakování. A když se dostal do spárů Freda a
George, kteří byli nějací moc informovaní, co se Harryho týkalo, myšlenky se
přeměnili v realitu, když se s nimi najednou ocitl ve švédské trojce (až na to,
že se neúčastnila žádná žena.).
Ještě tu
noc se dozvěděl, jak to vlastně v kouzelnickém světě chodí. Historie
homosexuálních vztahů se táhla daleko do historie, kdy mužské populace bylo
přibližně o třikrát více než ženské a muži si pro nedostatek žen „vypomáhali“
sami sobě. V dnešní době se automaticky počítá, že muž jednoho dne založí
rodinu, ovšem na vztah muže s mužem není pohlíženo nijak s despektem. Harrymu
se tak otevřela spousta nových, velmi příjemných možností…
I přesto, že ježek byl z klece
venku, pociťoval Harry před Snapeovýmy komnatami nervozitu. No tak, Harry v
klidu. Nadechl se zhluboka nebelvír a po zamumlání hesla vkročil odhodlaně
do místnosti. Vzápětí však strnul v pohybu a jeho oči se přilepili na polonahou
postavu jeho učitele, sakra sexy postavu... Harrymu vyschlo v krku, jak
sledoval svalnaté tělo, svého profesora, jak se na železné tyči zvedá nahoru a
dolů. Vždycky nosí ty svoje hábity, kdo by mohl tušit, že.. uch!.. Bože, je
to Snape!!! Tohle malé připomenutí, konečně zvládlo opět rozběhnout Harrymu
kloudné myšlení a odtrhnout oči od Jeho těla. Snape si ho dosud nevšiml,
jelikož byl zády ke vchodu a tak si Harry rozpačitě odkašlal, snažíc se
zachytit profesorovu pozornost. Ten ho pravděpodobně zaslechl, jelikož seskočil
z tyče, provizorně přidělané mezi dvěma skříněmi s knihami a než se Harry
stačil nadechnout, přivolaný hábit zahalil Snapeovo tělo.
„Tak, Pottere.. Splnil jste svůj
úkol?“ Promluvil ředitel zmijozelské koleje chladným hlasem a zabodl se do
nebelvíra očima.
Harry si
musel opět odkašlat, jak měl ještě sucho v krku a vzápětí souhlasně přitakal a
vytáhl rozebraný hlavolam zpoza hábitu.
Snape ho s
nepohnutým výrazem sebral a vzápětí vyhodil do vzduchu. Téměř nepozorovaně mávl
hůlkou a následně mu do ruky dopadl opět kompletně složený hlavolam. Ten hodil
zpátky Harrymu.
„Chci vidět, jak jste to udělal,
rozložte ho znova!“
„Cože?!“
„Kterému slovu jste nerozuměl,
Pottere?! Řekl jsem to snad jasně!“
„Ale...“
„Jestli nejste schopen mi to
předvést, váš úkol do příště zůstává stejný, jako na dnešek. Nyní se zabývejme
vaším tréninkem.“ Harry byl rudý vzteky. Tolik práce mu to dalo a on.. on.. jak
on toho chlapa nenávidí!
Zatímco Snape odklízel nábytek, Harry se nachystal do
bojové pozice, připraven na příliv stříbrných bytostí.
„Tu hůlku můžete schovat.“
„Ehm, pane?“
„Stojíte si na vedení? Říkám, že
hůlka dnes nebude zapotřebí!“ Štěkl Snape a nebelvír se vzteklým mručením
schoval hůlku zpět do hábitu.
„Povězte mi, pane Pottere, jak jste
na tom s vaší fyzickou kondicí? Věnujete se nějakému sportu? Nejlépe dejme
tomu, nějakému bojovému umění?“
„Ne, pane, jen famfrpál.“
„Ach ano, jistě.. famfrpál,“ ohrnul
opovržlivě ret Snape a pohrdavě si odfrkl. V nebelvírovi se vzedmula nová vlna
hněvu. Už chtěl něco namítnout, když ho následující profesorova věta zcela
umlčela.
„Pottere, sundejte si hábit.“
„Co… co prosím?“ On po něm chce,
abych si sundal hábit? Proč po něm chce sundávat hábit, co to má…
„Proboha, Pottere, to vám všechno musím říkat dvakrát?
Prostě si sundejte hábit, bude se vám bez něj lépe trénovat,“ promnul si
unaveně Snape spánky a Harry si teprve teď všiml, že jeho profesor má temné
kruhy pod očima. Vypadá jako by celé dny nespal…
Pomalu si
svlékl hábit, pod kterým měl modré, ošoupané vytahané džíny od Dursleyových, na
mnoha místech záplatované a šedé seprané tričko s krátkým rukávem a čekal, co
se bude dít.
„Tak, začněme!“ rozkázal Snape a
rukou pokynul na tyč, na které se před chvílí sám přitahoval.
„Nejprve
chci vědět, kolikrát se zvládnete přitáhnout.“ Harry si chvíli nebyl jistý,
jestli to Snape myslí vážně, po chvíli si však po jeho vzoru stáhl tričko a
vyhoupl se na železnou tyč. Musel vyskočit značně vysoko, jelikož i Snape sotva
dosáhl špičkami na zem, když se na tyč volně pověsil. Naštěstí mu to nečinilo
žádný problém, a tak se mohl hned vzápětí začít přitahovat. Sice řekl Snapeovi,
že sportuje jen hraním famfrpálu, ve skutečnosti i často posiloval, ovšem to
podle Harryho stejně nebyl žádný sport, to byla prostě obvyklá údržba.
Následovaly
lehsedy na čas, kliky, dřepy... Harry se neubránil myšlenkami vrátit do svých
dětských let, kdy ještě chodil do mudlovské školy. Snape by se tam skvěle hodil
jako tělocvikář...
***
Snape se zadostiučiněním a vnitřním
potěšením sledoval snahu mladého nebelvíra u oběda. Zdálo se, že se mu s
hlavolamem opravdu nevedlo. Když Potter ježka náhle vytáhl, pociťoval jisté
zklamání, ovšem jeho tahy vedla náhoda, nikoliv promyšlenost a to byla chyba,
kterou bylo nutno napravit. S myšlenkou trýznění nebelvíra tak těžkou mozkovou
činností, zmijozelskému řediteli toho dne výjimečně chutnalo.
Podle očekávání, Potter po opětovném
zadání úkolu zuřil. Severus si slíbil pozdější vychutnání tohoto triumfu a jal
se věnovat tématu dnešního tréninku. Bylo třeba vyzkoušet, jak je na tom
chlapec s fyzickými silami. Snape nečekal nic zvláštního. Pokud věděl, chlapec
hrál jen famfrpál (jak mu bylo vzápětí potvrzeno), a to bylo těžce
nedostačující. Bylo mu jasné, že nebelvírek neustále se vyhřívající na výsluní
slávy, bude slaboch a křehotinka.
Jaké bylo Snapeovo překvapení, když
zjistil, že pod chlapcovou kůží se rýsují pevné svaly. Potter vypadal drobně a
křehce, a v podstatě byl (přinejmenším ta drobnost například ve srovnání s
Weasleyem se mu nedala upřít), ovšem pod jeho hábitem se skrývala pružnost a
síla. Severus se přistihl, jak si zálibně mladíkovo tělo prohlíží. Vztekle
stočil pohled stranu a přikázal Potterovi, ať přitahování nechá, i když ten
ještě mohl.
„A oblečte si to tričko, nejsme tu
na plážové promenádě!“ štěkl a vzápětí se rozhodl, že teď jsou na řadě lehsedy.
Chlapec jich dal 63 za minutu, což Snapea ještě víc rozlítilo, vzhledem k tomu,
že to byl více než slušný výkon. Pokud šlo o kliky, tričko s krátkým rukávem
nezabránilo vyniknutí Harryho svalů na rukou a jelikož na ně neustále sjížděl
Severusův zrak, nebelvír se opět nepřiblížil k maximální hranici a možnému
výsledku.
Po chvíli už to Severus nevydržel a
nebelvírův trénink přerušil.
„Jak se zdá, není třeba, aby vaše
fyzická kondice byla náplní těchto hodin, ovšem očekávám, že budete
přinejmenším pravidelně posilovat! A teď dál, vyjmenujte mi, Pottere, jaké
znáte obranná kouzla?“ Jak čekal, Potter znal pouze základní jednoduchá kouzla.
Když mezi nimi zaslechl Riddiculus, kysele se zašklebil, ale nepoznamenal nic.
„Dobrá,
začneme procvičováním kouzel, která znáte, ať vidím, na jaké je zvládáte
úrovni. Myslím, že Protego a Expelliarmus budou pro dnešek stačit,“ pronesl
skepticky Snape, dávajíc jasně najevo, že od mladého nebelvíra nečeká ani
průměrné výsledky, natož nějaké zázraky…
Kapitola 4
Dalších několik týdnů hodiny se
Snapem takto pokračovali. Procvičování obranných kouzel, učení nových, skládání
a rozkládání hlavolamů (při kterých Harry zuřil a Snape se radoval) a během
těchto hodin přibyl ještě jeden prvek výuky, který si Snape pro Harryho
připravil.
„Tai-co?“
„Tai Chi, Pottere, Tai Chi! Vy jste
vážně nevzdělanec, to jste o tom nikdy neslyšel?“
„A měl bych?“
Od té doby, Harry trénoval i tohle –
podle něj značně podivné – bojové umění, které podle Snapea mělo zlepšit jeho
soustředěnost a schopnost koncentrace. Což šlo dost stěží vzhledem k tomu, že
se přitom jeho profesor vždy do půl těla svlékl. Když Harry viděl hru svalů pod
jeho kůží, jeho soustředěnost se mu udržovala velmi těžko. Zvlášť, když mu
cviky většinou Snape nejdřív předvedl a pak se ho jal správně nastavovat, aby
Harry cvik prováděl správně. Spousta doteků a otírání se kůže o kůži, když se k
němu zmijozelský ředitel přitiskl, aby srovnal celý jeho postoj, Harryho
donutila, aby si pro příští hodiny nechával tričko na sobě…
U Merlina, co se to s ním děje?! Je
to Snape! Snape!!!
Spílala si jedna Harryho část, zatímco druhá nadále tělo profesora lektvarů
nestoudně komentovala. Takové tělo, ty svaly, kdo to mohl tušit, mmm... Ne,
ne, ne!... Mmmm tak ladné pohyby, co přede mnou ještě skrýváš, profesore?
Mmm... Pro boha bouchl jsem se snad do hlavy?!
Možná to zapříčinila změna ve
Snapeově chování. Tak nějak přestalo být tak Snapeovsky Snapeovské, jak byl
Harry zvyklý. Urážky postupně ustaly a občasné narážky na Harryho „tupounství“,
již neměly tak ostrý podtón. Až během toho měsíce, co z očí zmijozelského
ředitele pomalu mizelo to hmatatelné pohrdání a nechuť, si Harry uvědomil, jak
moc chce a vždycky chtěl na toho muže zapůsobit. Zlomit jeho odpor. Chtěl, aby
Snape přiznal, že on, Harry, je dobrý. Chtěl uznání toho parchanta
a on ho dostane.
***
Ten kluk ho setsakramentsky přitahoval. Proč?! Proč
takovej arogantní spratek?! Nebyl zas tak arogantní, Severus to věděl, a o
to víc si to odmítal připustit. Kdyby s ním nebyl donucen trávit tolik času…
Nemůžete vydržet nenávidět někoho, s kým jste donucen trávit své večery a navíc
zjistíte, že jeho profil nevyhovuje tomu, jak jste si ho utvořili. Rozhodně je
to protivnej kluk!... Mno vlastně není... Ale je to tupoun! Nemotora!... I když
ne zas tak docela, vlastně je docela inteligentní... Grrrr! Severus nebyl
zvyklý na to si sám sobě protiřečit. Vždycky měl ve věcech jasno! Sakra
nadýchal se snad nějakých výparů v laboratoři?!
„Karneval?!“ vyhrkl překvapeně
Harry, sedíc právě ve velké síni na snídani. Poslední dobou se mu zdálo, že jde
jaksi všechno mimo něj.
„Jo, Halloweenskej, Brumbál o tom
mluvil včera u večeře. Tss, nechápu, jak tě ten slizák Snape může jen tak
vytáhnout na trénink místo večeře, to je, to je tak neslýchané!“ durdil se Ron,
pro kterého včas nenaplněný žaludek, byl stejně tak velký hřích jako
svatokrádež.
„Tak Rone! Trénink je přednější než
nějaký kus žvance, navíc se pak Harry stavoval dole v kuchyni,“ usměrnila ho
Hermiona a obrátila se na Harryho, aby mu celou věc dovysvětlila.
„Věc se má
tak. Podle Brumbála je třeba nezapomenout na malé radosti, které nám život může
přinést i v těchto těžkých časech. Tak se rozhodlo, že na Halloween se uspořádá
maškarní bál. Je na to sice ještě pár týdnů čas, ale studenti se alespoň mají
na co těšit.“
„Aha,“ odpověděl Harry a zamyšleně
se podrbal ve vlasech. Takovej maškarní bál, hmm.. Vzápětí se mu na
tváři roztáhl úsměv. To bude párty!
„A jak jde trénink, Harry? Co Snape, vycházíte spolu?“
smazala Hermiona úsměv z jeho tváře.
„Hmm, jde to,“ zabručel Harry, který
se urputně celý den snažil vypudit Snapea z hlavy. Dík, Herm.
Jako na zavolanou se náhle ředitel
zmijozelského stolu dostavil ke stolu a upoutal tak Harryho pozornost. Když se
jejich oči na okamžik setkaly, nebelvír rychle ucukl. Začínal být podivně
zmatený. Poslední dobou mu připadalo, že netouží dobýt si u profesora lektvarů
jen respekt. Čím, častěji přejížděl kontury Snapeova těla tím víc... tím víc
k němu toužil skočit a servat z něj... aarrghh! To už mu vážně natolik haraší?
Bože, ne! Musel se ocitnout v nějaké noční můře. Vážně chce mít sex se
Snapem?!! Celá škola se z něj může urvat, ale pan Potter rád míří vysoko a
nespokojí se s kde kým. Ne, on chce vyzkoušet v posteli samotného Severuse
Snapea! Profesora lektvarů, s kterým se zarytě nenávidí už přes pět let... to
je tak... to je tak... hmpff! Nezvládl to okomentovat více slovy Harry.
Severus seděl u snídaně a hlavou se
mu honily myšlenky, které bradavickému profesorovi lektvarů vůbec nepříslušely.
Jeho zrak byl upřený k nebelvírskému stolu, konkrétněji k mladému černovlasému
nebelvírovi, který dneska vypadal zpropadaně sexy. Když si Severus
uvědomil, nad čím tady vlastně celou dobu přemýšlí, zaplavil ho vztek. Je
normální?! Je to Potter! Potter, kterého nenávidí, Potter, ten nevychovaný,
nemyslící, okouzlující, sexy, ach ten jeho zadek... cožee?!! Ředitel
zmijozelské koleje dostal chuť mlátit hlavou o stůl. Jistě, takové věci se stávaly.
Poměr mezi studentem a učitelem, nebyl na Bradavické škole zcela tabu, i když
se o něm většinou nemluvilo. Zvlášť, když se většinou jednalo o vztahy velmi
krátkodobé a ne vždy plnohodnotné. Jinými slovy hlavní náplň těchto vztahů
bývala především sexuálního charakteru. Co na tom stane se, ale tohle?! Proč
ze všech lidí na škole jeho zrak musí upoutat zrovna Potter?! Vážně, někdo mu
musel něco přisypat do pití.
Kapitola 5
Stejně jako se
nezadržitelně blížil maškarní bál, stejně tak nezadržitelně se v Harrym
rozdmýchávaly neznámé a nechtěné pocity. Nenávist vůči profesorovi lektvarů
z něho vyprchávala tím víc, čím častěji se Snapem trávil svůj čas.
Postupně zjišťoval, že se do jejich společných tréninkových hodin začíná těšit
a to ho děsilo. A o to víc ho děsilo, že svého profesora nedokáže dostat
z hlavy. Proč? Proč ho přitahuje člověk, který ho nenávidí? Čím?
Svou nedobytností? Pravda byla, že i Snapeovo chování k němu se jaksi
změnilo. Počet jeho jízlivých narážek a nadávek za den se omezil na polovinu a
i když mu v hodinách lektvarů stále srážel body se stejně škodolibým
úsměvem, neprovázel je již svými jedovatými poznámkami. Proč? Proč to dělá?
Proč není tak nenáviděníhodný jako dřív? Proč ho neponižuje? Proč ho
neprobodává pohrdlivým pohledem? Pak by jistě nedělalo problém ho dostat
z hlavy! Místo toho teď Harrymu naskakovala husí kůže ze Snapeova pohledu
a toužil po jeho doteku. Zatracený Snape!
Harry snad
v životě neměl horší náladu. Jestli si toho ten parchant všiml, doufám,
že si to dobře užívá!!
Severus nevrle zíral
na svůj ranní šálek kávy. Brumbál dnes ráno, týden před maškarním bálem,
oznámil celému učitelskému sboru, že pro ně opatřil kostýmy, kostým pro Snapea
nevyjímaje. Opravdu má tohle zapotřebí? Nechtěl vědět, co pro něj
ředitel přichystal za kostým, měl hrůzu s ředitelova pokrouceného smyslu
pro humor. Pravděpodobně se bude po školních chodbách prohánět jako dědeček
hříbeček, čímž sklidí ještě větší posměch než tenkrát, když ho Longbottom
oblékl do šatů jeho babičky. Při té vzpomínce se mu začínala vařit krev. Kde je
ten kluk? Neuškodilo by si ho vyčíhnout a srazit mu za něco body!
Zabrousil pohledem
k nebelvírskému stolu, avšak než stačil najít to motovidlo, jeho zrak se
zastavil úplně na někom jiném. Černovlasý nebelvír ledabyle seděl u stolu a
lžičkou se rýpal ve své ovesné kaši. Vypadal, že je duchem nepřítomen. Severus
se ušklíbl, jak jinak. Přesto však z něj nespouštěl zrak. Slušelo
mu to. Vždycky mu to slušelo a to profesora lektvarů rozčilovalo. Rozcuchané
vlasy, jemná kontura jeho rtů. Naštěstí jeho pěkně stavěné tělo bylo schované
pod hábitem, jinak... Jinak co, Severusi? Správně co? Nic! Vždyť je to
Harry Potter, u Merlina. Jistě už dávno zjistil, že chlapec není tak nafoukaný
a hloupý, jak si myslel. V podstatě zjistil naprostý opak, což ho
deprimovalo, jelikož kdyby byl takový, jakého si ho představoval, všechno by
bylo jednodušší. Takhle byl donucen po něm toužit a chtít poznat jaké to je mít
ho ve svém sevření. Chtěl ochutnat chuť jeho rtů, vychutnat si vůni jeho kůže,
prohrábnout ty rozčepýřené vlasy... Dost, Severusi! Co na tom, že
myšlenky na toho chlapce ho provázely od rána do noci, je to Potter. Potter,
kterého nenávidí a který nenávidí jeho. Nemůže ho mít! A stejně se na
něho nemohl vynadívat a přestat si představovat jaké by to asi bylo, moci
laskat a hýčkat jeho tělo.
Harry civěl prázdným pohledem do zrcadla, zatímco
ho Hermiona pudrovala bílým pudrem. Ne, že by to potřeboval, bledý byl už tak
dost.
„Co to s tebou
je, Harry? Posledních několik týdnů se chováš divně,“ hudrovala Hermiona.
„Hmmm,“ zabručel Harry
a nechal si na oči nanést řasenku.
„Čočky už si nasadíš
sám, musím se jít taky dochystat,“ zašroubovala Hermiona řasenku a vydala se
k sobě do pokoje...
Po chvíli do pokoje vpadl Ron a když uviděl Harryho poděšeně vykřikl.
„Fuj to sem se lekl!
Brácho, tys tomu dal grády, kam se na tebe nějakej Drácula hrabe!“ Harry se
usmál a konečně si prohlédl svůj a Hermionin výkon. Ron měl pravdu, vypadal
přesně tak upírovatě, jak měl. Bledá pokožka, dočasné špičáky, díky speciálnímu
lektvaru, rozcuch ebenově černých vlasů a pohled rudě svítících očí nenechával
nikoho na pochybách, za co se Harry na bál vystrojil. Oblečen byl
v černých kalhotách a černé rozhalené košili s rozepnutými manžetami.
Kolem pasu měl omotanou rudou šerpu. Na krku byl stříbrnou broží ve tvaru
netopýra sepnutý černý plášť, podšitý rudým saténem, s vysokým stojacím
límcem.
Ron šel za Romea a
Hermiona za Julii. Harry neměl tu drzost jim připomenout, jak slavní milenci
skončili. Hlavně, že si to užijí. Sám si to rozhodně plánoval užít. Jeho
nálada byla v tuto chvíli sice na bodu mrazu, ale už cítil, jak se mu pod
kůží začíná rozlézat vzrušení. Taková událost plná možností jako tenhle bál,
nemůže nechat nikoho ve špatné náladě…
Severus na sebe útrpně zíral do zrcadla. Vážně
to má zapotřebí? Stálo ho nevyčíslitelnou námahu, přemluvit Albuse, že se
na indiánského náčelníka opravdu nehodí. Ovšem opravdu nevěděl, jestli kostým
mořského bandity z konce středověku je posun k lepšímu. Oblek tvořily
vysoké hnědé boty po kolena a o čtyři odstíny světlejší kalhoty zahrnuté do
nich. Na dvojitém tmavě hnědém pásku se zlatou přezkou ve tvaru vlčí hlavy,
byla zavěšená střelná zbraň na jednom boku a na druhém místo dýky hůlka. Z
kalhot se mu vydouvala bílá, bavlněná košile s jakýmsi šněrováním, které bylo
zřejmě zcela nefunkční, jelikož se mu košile rozhalovala téměř až k pasu.
Široké rukávy byly zakončeny zapnutou manžetou s perleťovými knoflíky. Na závěr
celé této šaškárny byl Severus donucen nasadit si na hlavu třírohý klobouk
neurčitě hnědé barvy s bílým pérem. Nesnáší maškarní bály…
Harry
se bavil. Kostým jednoznačně sklidil úspěch jak v holčičích, tak v klučičích
řadách a mladý nebelvír se vyžíval v téhle atmosféře, která pro jednou
vytlačila z jeho myšlenek Severuse Snapea. Rozdával zubaté a mlsné pohledy,
popíjel punč s přáteli a cítil se skvěle. Tamta by za to stála.. hmm nebo
ta? Co támhleten? Rozmýšlel si Harry, komu věnuje zbytek noci, když ho
uviděl. Srdce se mu na okamžik zastavilo, aby vzápětí začalo bít jako o překot.
I on ho zahlédl. Když se jejich oči střetly, Harry se od těch černých hlubin
nemohl odtrhnout. Ale Snape mohl a vzápětí se ztratil v davu. Harryho tváří se
mihlo zoufalství. Proč to musí být on?
Kapela
začala hrát pomalý ploužák.
„Tanec, králi upírů?“ ozvalo se za
nebelvírovýmy zády. Harry se s úsměvem otočil.
„Ale jistě.. hmm, královno
netopýrů?“ Ginny se zasmála. Její oblek se skládal s černých latexových
minišatů, přičemž od zaoblené křivky prsou jí až ke krku sahala lesklá černá pavučinka,
zakončená černým obojkem vepředu s netopýrem s roztaženými křídly. Harry si byl
jistý, že za tento obleček nedala ona sama ani srpec.
***
Nešlo
ho přehlédnout. A také nešlo přehlédnout, jak je nádherný. Severus si Harryho
všiml hned, jak vešel do dveří Velké síně.
Ovšem ten měl zrovna práci s hloučkem chichotajících se studentek, což
se Severusovi, mimochodem, vůbec nelíbilo. Radši šel hlídat řady studenstva na
opačnou stranu síně. Nebelvír však jeho pohled přitahoval jako magnet. Když se
jejich oči střetly – k čemuž muselo zákonitě dojít, protože profesor lektvarů
na něj zíral pořád – byl Severus vděčný zato, že Potter má rudé čočky. Nebýt
jich asi by se ztratil v těch smaragdově zelených hlubinách. Takhle byl schopný
se odtrhnout a odkráčet rychle pryč. Snad na něj nekoukal příliš dlouho, aby
mu to bylo podezřelé.
Když
dohrála píseň, Ginny elegantně odkráčela jinam a Harry zamířil k míse s
punčem. Najednou měl celého bálu tak akorát dost. Naléval si už třetí
skleničku, když se za ním ozval hlas, který mu způsobil husí kůži.
„Máte dojem, že když se opijete,
budete přitažlivější pro své fanoušky, Pottere?“ Harry se pomalu otočil.
„Nemám v úmyslu se opít,
profesore, navíc z tohohle punče by to šlo dost stěží.“
„Vzhledem k tomu, že ještě
chvíli a vypil byste celou mísu, pokládám to za možné.“ Nebelvír se uchechtl.
„Zajímavé,“ Snape pozdvihl tázavě
obočí.
„Co je zajímavé, pane Pottere?“
„Netušil jsem, že máte i smysl pro
humor,“ odpověděl Harry a změřil si profesora lektvarů pohledem. Zastavil se na
jeho hrudi, kde košile odhalovala bledou kůži. Jaké by to bylo ji líbat? Znovu se uchechtl. Možná vážně toho punče vypil moc...
„Vtipné, Pottere, vraťte se radši
zpátky na parket.“
„To je pozvání k tanci?“
„Co prosím?“
„Pravda, vy jistě netančíte,“ usmál
se Harry a zmizel Snapeovi z očí. Ten za ním ještě notnou chvíli zíral
s nečitelným pohledem v očích…
***
Ráno
se Harry probudil s bolehlavem, matně si pamatujíc, že kolem druhé ráno se
zábava přesunula do Komnaty nejvyšší potřeby, kde se už nepodával jenom punč.
To, že se to celé zvrhlo v grupáč pro vybranou společnost, vysvětlovalo
jeho pocit sežvýkání tlustočervem. Když se podíval na hodinky, zjistil, že jsou
tři hodiny odpoledne. Paráda, prošvihl
oběd. Žaludek se bouřlivě dožadoval jídla, i když po předchozí noci by toho
vůbec neměl být schopen. Se zaúpěním se posadil a přitom zjistil, že má na sobě
stále kostým. Na nočním stolku objevil malou lahvičku se zelenohnědou tekutinou
a u ní lísteček.
Na bolehlav, Hermiona.
S myšlenkami
plnými díků, do sebe rychle lahvičku kopl. Přesto neunikl odporné chuti a
zápachu lektvaru. Ještě se šklebil, když se převlékal do hábitu a pomocí
odličovacích kouzel se dával do pořádku. Kvůli tomu, že si nesundal čočky, ho
teď oči nepříjemně pálily. Hold to bude
muset vydržet. Vyměnil rudé čočky za obyčejné a vydal se směrem ke kuchyni.
Snad se pro něho najde nějaké jídlo.
„Vypadáte příšerně, Pottere,“
pronesl Snape, poté, co se mu Harry nezvládl vyhnout, když procházel kolem
Velké síně.
„Taky nevypadáte nejlíp,“ zabrblal Harry,
i když opak byl pravdou. Profesor lektvarů vypadal jako by objevil význam slov
– péče o svůj vzhled. Jinak si nebelvír nedokázal vysvětlit důvod, proč Snape
vypadá den ode dne líp. Ředitel zmijozelské koleje jeho poznámku přešel bez
povšimnutí.
„Zdá se, že dneska jste zcela mimo
provoz, trénink přesouvám na zítra, obvyklý čas, přeji příjemný den, pane
Pottere,“ rozloučil se s ním profesor a odvlál se svým pláštěm do
bradavického sklepení. Harry za ním nechápavě zíral. Přeji příjemný den??
***
Severus vyhlížel Harryho už od
snídaně. Když se neukázal ani u oběda, začal mít zcela nechtěné obavy o
nebelvírův stav. Jestli je pravda, co se doslechl, část bradavických studentů
se dostala k tvrdému alkoholu a rovnou uspořádali párty v odlehlých
částech hradu. Není možné, aby se toho Potter neúčastnil. Samozřejmě si najde
příležitost, aby za to jeho koleji strhl body. Jistě nebyl jediný nebelvír,
který se toho účastnil.
Z nějakého Severusovi neznámého
důvodů se cítil podrážděný ohledně mladého nebelvíra. Bavil se dobře až do rána? Chytil se do spárů jedné z jeho fanynek
nebo fanoušků a prožilo s nimi vášnivý sex? Jistě se o něho mohli poprat.
Čemu asi dává přednost? Fanynkám nebo fanouškům? Takhle uvažoval Severus
Snape, když před Velkou síní narazil na objekt svých myšlenek. Připadal si jako
přistižený při činu, a tak rychle zamířil směrem ke sklepení, snažíc se všechny
nepřístojné myšlenky vyhnat z hlavy. I když to se mu ani zdaleka nedařilo.
Vzpomněl si na jejich rozhovor u mísy punče. Potter ho žádal o tanec? Ať
to probíral ze všech stran a možných úhlů pohledů přišlo mu to absurdní. Přesto
ta slova vyšla z mladíkových úst. Utahoval si z něj snad? Nějaký nebelvírský
(=> idiotský) druh humoru?
Takže během prvních pěti částí Severus trénuje Harryho a jejich vzájemné vztahy se uklidňují.Ale pomalu a jistě v sobě začínají nacházet zalíbení.Lehká,dobře se čtoucí povídka. Ale co bude dál? S jakou asi přijdeš zápletkou? tak se těším,jaké nám napíšeš pokračování!!!! Zdravím ! Weras
OdpovědětVymazatDíky za komentář :) Myslím, že se máte na co těšit a že vás čeká i pár překvapivých zvratů :) Prostě, pokračujte ve čtení! :D
OdpovědětVymazatTak teď bych strašně ráda viděla nějaký fanart k tomu maškarnímu plesu. Panečku, Snape pirátem! neměl někoho z předků u obchodního námořnictva? Ale to se psalo v jiném příběhu, tato povídka je po prvních pěti kapitolách velice příjemná na čtení, jistě tu vytrvám. Dík, je to pěkné.
OdpovědětVymazatsuper povídka, zdá se, že bude na co se těšit, asi bude ještě chvilku trvat, než si ti dva "tupci" :D připustí, že jsou jako dva magnety co se přitahujou :D
OdpovědětVymazatKarin Parádní nejvíc mě dostávají ty jejich myšlenky.
OdpovědětVymazat