Skryté cesty 16 - 20

Skoro u konce! Nahrávání starých kapitol myslím... :D

16

Adrienna Dravenová seděla pohodlně usazená ve vysokém, zdobném křesle v půlkruhu osmi leštěných zrcadel. Na povrchu každého z nich se rýsoval obličej. Stejně nadčasově, dokonale krásný, jako její vlastní a každý ve vlasech nesl symbol hlavy rodiny, zdobný diadém. Devět rodin, které tvořily jejich klan. Svolala je kvůli Severusově příchodu. Již před několika lety se klan shodl na tom, že může přijít čas, kdy budou muset opět vyjít ze stínů. Nyní ten čas nadešel. Spolu s protivníkem, který zůstal skryt i před zrakem lady Dravenové.

"Tvůj syn se tedy vrátil za podmínek, jaké jsi určila, Adrienno?" zeptala se vláčně modrooká blondýna v safírové říze po úvodních zdvořilostech.

"Ano, Astrid. Vrátil se domů v doprovodu toho, kterého jsem zřela vládnout," přisvědčila lady Dravenová.

"Téměř přivedl méněcenné na náš práh," ohradil se lord Nigeri nenaloženě - snědý, černovlasý muž přísných rysů.

"Víš velmi dobře, že neměl jinou možnost. Musel chránit svého svěřence. Můj syn bere své povinnosti velmi vážně," oponovala Adrienna.

"Ale méně dbá na nařízení své rodiny," namítla rudovlasá žena s jasně zelenýma očima, které podtrhovala bohatá smaragdová róba.

"Souhlasím s Vivien," přiklonil se lord Nigeri na stranu rudovlásky. "Pokud máme vyjít po třech tísících letech opět do války, chci záruky, že tvůj syn se neotočí ke klanu zády."

Adrienně zajiskřily oči vztekem. V křesle se napřímila.

"Jak se opovažuješ! Už nikdy nemluv o mém synovi tímto způsobem," usekávala slova ledově.

"Neměla to být urážka. Víš sama, kolik je toho v sázce," konejšila ji medově Vivien.

"Víme, kde se nepřítel zdržuje?"zasáhla věcným dotazem Astrid. Neměla náladu na nekončící rozmíšky způsobené mrzutostí hlavy rodu Nigeri.

"Podle posledních zpráv se neustále drží po Voldemortově boku," promluvil dosud mlčící dlouhovlasý mladík s ledově modrýma očima a diamantovou čelenkou. "Vyčkávají v těsné blízkosti Bradavic."

"Nejpozději do Temného měsíce," pronesla zamyšleně Adrienna.

"Prosím?" vyžádala si ujasnění Vivïen.

"Harry Potter je ohrožen kletbou Mors Incestae. Tento Temný měsíc může být jeho posledním," shrnula jí lady Dravenová.

"To je nepřípustné! O důvod víc žádat po tvém synovi, aby se k němu připoutal," zvolal lord Nigeri.

"Nepovažuji to za nutné. Uspěchání tohoto kroku může mít katastrofální následky!" namítla ostře Adrienna. "S těmito věcmi si nemáme právo zahrávat! Jsem důrazně proti."

"Se vší úctou, Adrienno, Harry Potter je a zůstane pouhým člověkem, i když se spojí s tvým synem. Jako takový pro nás jeho donucení nepředstavuje žádný problém," ozval se tiše muž z doteď tichého zrcadla. Kratičké vlasy měl tak světlé, že se zdály bílé. Stejně jako jeho oči. Duhovky téměř splývaly s bělmem.

"Lorde Viggo, ten mladík odehraje důležitou roli v budoucnosti kouzelnické Británie. Naše zkušenosti varují před přímým nátlakem na vládnoucí jedince," oponovala ztuhle Adrienna. Jako jediné hlavě rodu mu vždycky vykala, jako všichni ostatní. Cítila kolem něj neustále hrozbu nebezpečí. Měl být strážcem sídla, neboť je tím, kdo se živí smrtí. Ale osud jej dosadil na vládnoucí stolec. Byl mladší o celá staletí než většina zde přítomných, ale všichni uhýbali pohledem, když promluvil a něco žádal. Bylo veřejným tajemstvím, že pokud některá rodina přestávala mít kontrolu nad svými strážci, posílala je k lordu Viggovi. Ten je udržel v poslušnosti, ale každému naháněl mrazení v zádech.

"Přesto se zde jedná o bezpečnost celého klanu. Kouzelníci jsou v zoufalém postavení, to vidí i slepý. Obleženi v pevnosti, bez naděje na pomoc z venčí. Naši pomoc nečekají, protože o nás nevědí. Stejně jako jsou slepí k nebezpečí daleko většímu, než je ubohý lidský čaroděj s roztrhanou duší. Do tohoto boje pro ně můžeme vstoupit. Jediné, co žádám - a nejsem sám - je záruka, že nás ten, kterému je předurčeno vládnout, nezradí. Ne, zrada je příliš silné slovo. Ale mohl by v důležité chvíli nevyslyšet naše hlasy. A to nedokáže, pokud se spojí s tvým synem. A-" zarazil ladným gestem ještě odpověď Adrienny, "Pokud jsem správně informován, vykazuje tvůj syn veškeré známky toho, že se dokáže spojit s tím člověkem na nejvyšší úrovni. Proto nevidím problém. Tvůj syn na tom velmi získá a my také."

Adrienna v sobě dusila vztek. Jak snadno se jim rozhodovalo o cizích osudech! O osudu jejího syna! Znala Severuse natolik, aby věděla, jak strašlivě jej to zasáhne. Bude to vnímat jako zradu. Jenže vůle klanu má přednost před její osobní, ať už ji klan uznává jakkoliv. Ve své podstatě chápala žádosti o záruku. Ale srdce ji bolelo pro Severuse. Rada rodin bezohledně využila faktu, že je osudem spřízněný s tím lidským chlapcem. V duchu se zamračila nad faktem, že to předně vůbec neměli vědět. Někdo z jejího sídla tu informaci vynesl. Nepřípustné. Sama měla odlišné plány. Ty se však rozpadly v okamžiku, kdy se tak citlivou informaci doslechly ostatní rody. Byla si jistá, že až toho donašeče objeví, bude toho dotyčný hořce litovat celý zbytek svého krátkého života.

Neměla žádnou moc odradit je od toho požadavku. Směla jen tlumočit rozhodnutí, které odhlasovalo sedm rodin z devíti. Jediná Astrid se zdržela hlasování. Adrienna opustila svoje Snící komnaty, když padal soumrak. Vystoupala do své věže a dlouho chvíli jen stála na hlásce a pozorovala prodlužující se stíny. Ano, po každé noci přijde svítání. I Severus si zvykne a akceptuje svůj osud, jako každý z nich. Jen zrovna pro něj chtěla, aby to dokázal. Aby si našel vlastní cestu životem. Bláhové srdce matky, která doufá, přestože vnitřní zrak jí tvrdí opak. Pro žádného z nich neexistovala svoboda. Jejich kroky spoutávala magie a předurčení.

Krátce hůlkou klepla do kovaného zábradlí. Jemný zvuk jej rozezněl a rozlétl se do hradu. Trvalo jen několik desítek vteřin, než se k ní její syn přemístil.

"Volala jsi mě," ozvalo se za ní.

"Ano," otočila se k němu lady Dravenová. "Musím ti sdělit vůli klanu." Severusův výraz ztuhl. Tohle neznělo dobře. Vůbec ne.

"Nejprve ti musím objasnit jednu věc. Víš, kdo stojí ve Voldemortově stínu?" Muž potřásl hlavou.

"Jmenuje se Belala. Je to stvoření, které poznalo žijící Aseret." Už samotné prohlášení vyrazilo Severusovi dech. Tak stará? Nikdy neslyšel o nikom tak starém. Nepátral po tom, jak zmizeli. Předpokládal, že byli prostě zabiti nebo spáchali sebevraždu. To nebyl úplně neobvyklý způsob konce života jich všech nesmrtelných.

"Co je zač?" zeptal se ostře.

"Podle legendy jedna z dcer Drak'hana, otce našeho rodu. Je to upírka."

"Ty mi říkáš, že po světě chodí deset tisíc let stará upírka?!"

"Pravděpodobně devět tisíc let, ale to už nehraje tak velkou roli. Upíři přestávají sílit ve svých dvou stech letech."

"Kde byla celou tu dobu?" stále se s tím nemohl vypořádat Severus. Devět tisíc let?! Nedokázal si ani představit život po tak dlouhý čas! Ty zkušenosti. Ten cynismus...

"Po tom pátráme. Byla by katastrofa, kdyby se tu objevilo více starých. Nikdy nám nezapomněli a nezapomenou, co pro nás Aseret dokázala."

"Neříkej mi, že po takové době se objeví prastará upírka jen kvůli tomu, aby se pomstila," zapochyboval Severus. Jaké emoce a pohnutky by mohly přestát tisíciletí? Znal téměř tisíc let starého svého rodu. Jednou se s ním setkal a nikdy nezapomene ten vyhaslý pohled. Ten nezájem o všechno kolem, to pohrdání lidmi i všemi dalšími živými bytostmi. Jediný cit, který mu vduši plál, ybla nenávist sama k sobě za to, že nedokázal najít odvahu ukončit vlastní život sám.

"Její skutečný záměř neznáme. Právě proto musíme počítat s akutní hrozbou celému klanu. Nezapomeň - z mnoha důvodů nás mohou chtít dostat nejen kouzelníci, ale také upíři. Oba protivníci zaráz jsou moc i na nás. Naše síla neleží v přímém střetu, ale ve hře ze stínů."

"Jaké je tedy rozhodnutí klanu?" znepokojeně se zeptal Severus. Jeho matce se vyhladil výraz do nicneříkající grimasy.

"Klan vstoupí do války na straně kouzelníků, ale žádá záruku."

"Jak s tím mohu pomoci já?" V Severusovi bublala velmi neblahá předtucha. Ale to, co jeho matka vzápětí řekla, ho přinutilo přemítat, jestli se nepřeslechl. Nebo nezbláznil.

"Žádájí tvůj svazek s Harry Potterem."

"Proč?" vyrazil ze sebe dutě, když si troufl otevřít ústa, aniž by propukl v řev. V hlavě a srdci se mu usadila prázdnota. Neschopnost zareagovat. Odmítnout.

"Ten mladík je předurčen vládnout. Tvoje spojení s ním zaručí klanu bezpečí po válce, kdy nás už dále nebude chránit anonymita."

Se Severusem se točil svět.

Spojit.

S Harry Potterem.

Všechno to bylo na nic. Ta myšlenka se mu vzdáleně prohnala otřeseným vědomím.

Tak dlouho bojoval o vlastní osud, až přišla ta poslední rána z jeho vlastní rodiny.

Prohrál. Z tohohle neexistovala jiná cesta ven, než se podrobit klanu.

"Nechci," zašeptal s hrůzou v hlase. Dlaň jeho matky jej jemně pohladila po líci.

"Já vím, dítě. V tomto však nemohu jejich rozhodnutí změnit."

"První válka byla vybojována bez klanu. Tahle může být také," namítl Severus chabě.

"Není v moci kouzelníků porazit tyto spojence. Británie je v troskách, Bradavická škola obležená. My jsme jediná pomoc, která může přijít. Jsme jediní, kdo jim dokáže zajistit pomoc zbytku Evropy. Ale dobře víš, jak vysoká cenu za to můžeme zaplatit, pokud nebudeme mít silnou záruku." Adrienna mluvila měkce, konejšivě. Viděla ve svém synovi porážku. Podrobí se vůli klanu. Zůstávalo otázkou, jakou cenu za to klan později zaplatí.

"Kdy se to má stát?" pronesl Severus tiše. Beznadějně.

"Co nejdřív. Než opustíte sídlo."

"Kdo to řekne Potterovi?"

"Ujmu se toho, pokud chceš." Adrienna cítila, že alespoň to pro svého syna udělat musí.

"Nemám námitky. Ale neovlivňuj ho, prosím. Do tohohle musí jít s čistým uvažováním. Nakolik je toho teda on sám schopný," požádal ji muž. Očima sledoval temný obzor s jedinou krvavou čárou po zapadajícím slunci. Tak tedy končí jeho touha po svobodě. Ujařmená jeho klanem. Jeho osud výměnou za budoucí politickou moc. Nebyl naivní, uměl si spočítat, o čem to celé bylo. Nikdo to neřekl přímo, ale s ministerstvem padla i legální moc. Po Voldemortově porážce mohou snadno přijít k moci lidé, kteři se dozví nesprávné věci. Nikdo nevěděl, kolik zbylo z ministerstva, z jeho tajných spisů. Přestože ministerstvo nic opravdu důležitého nevědělo, stačila zmínka o pouhé existenci klanu, aby se ocitl v ohrožení. Proto se rodiny rozhodly vstoupit do lidských záležitostí. Pomohou ve válce, pomohou Harry Potterovi ujmout se vlády nad Británií a na oplátku budou žádat své výsady.

Mohl by odmítnout. Ó ano, to by mohl.

Ale kam by potom šel. K lidem? K upírům? Stal by se vyvržencem. A po Albusově smrti by se už neměl na koho obrátit. Stal by se vyvrhelem z lidské i vlastní společnosti.

Kéž by poslechl srdce a pokusil se v první válce Voldemorta prostě zabít. K čertu s utajováním.

Potter mu to bude dávat za vinu. Neodpustí mu. Ne, až pochopí, co ve skutečnosti připoutání se znamená.

"Nechám tě se z toho vzpamatovat," uslyšel matku říkat, než odešla. Její slova neměla moc významu pro jeho uši. Shlížel s věže s chmurným vědomím, že ta výška by ho smrtelně zranit nedokázala, kdyb náhodou spadl. Z tohohle neexistovalo úniku.

Stál tam nahoře dlouhé desítky minut, aniž by je vnímal. Dokud neuslyšel jemné cinknutí, kterým jej lady Dravenová volala k sobě.

Přemístil se do salonku, který patřil k Harryho pokojům. Sotva uviděl mladíkův sinalý, vyděšený obličej, zalitoval, že mu to neřekl sám. Vynechal by správnou míru detailů. Nejlépe skoro všechny.

"Že je tohle jen nějaký vtip?" upřel na něho Harry prosebný pohled. Nikdy ho neviděl s takovým zoufalým pohledem v očích. Vybavila se mu Albusova slova:Příliš mnoho rozhodnutí bylo učiněno bez Harryho. Ano, tohle je další v pořadí. Tohle rozhodnutí klanu, které je oba pošle do pekla.

"Bohužel není," potřásl hlavou Severus. Pohledem poprosil matku, ať je nechá o samotě. Vyhověla mu.

"Co ti všechno řekla?" posadil se těžce do křesla. Vyhýbal se však očnímu kontaktu.

"Hodně to zaobalila, ale ve výsledku, že když se s vámi nespojím jakousi magií, Bradavice padnou a další země budou následovat," přiškrceně shrnul Harry. Severus si všiml, že se mladík třese. Kéž by si mohl dovolit jej obejmout. Třeba by v tom našli útěchu oba.

"Řekla ti něco o tom spojení?" zeptal se tiše, snad i klidně.

"Jo, ale nepochopil jsem to," potřásl hlavou mladík. Díky ti Morgano za to,ulevilo se Severusovi.

"Není to nic složitého. Je to jednoduchý rituál krve. Umožní nám spolu komunikovat beze slov i na dálku a poznat, když je ten druhý v nebezpečí. Je to trochu jako bychom měli navzájem neustále přehled o tom druhém. Tvůj fyzický stav se zlepší. Budeš téměř tak rychlý a silný jako já. A já... já už nikdy nebudu muset přijímat krev, pokud mi to umožníš," vysvětlil mu stručně. Jak jinak by taky mohl? Ty jemné nuance se časem projeví samy. Sám nad nimi raději moc nepřemýšlel. Nevěděl, jak by je vysvětlil, aniž by tím mladíka nevyděsil do morku kostí. Stačilo, že jemu to vědomí ukrádalo teplo duše.

"Jak vám to mám umožnit?" nechápal Harry. Severusova slova jej trochu uklidnila. Znělo to nepříjemně, ale ne zase tak hrozně. Nechal se zmást a vést mužovým klidným vzezřením. Nějak věřil, že Wright by nedovolil nic, co by mu ublížilo. I když je to doopravdy Snape. Nebo vlastně není. Kruci, ten zmatek v tom byl hrozný!

"To se špatně vysvětluje. Tím, že ty budeš normálně jíst a pít, já budu moci získávat energii, aniž bych pil krev."

"Tohle všechno zní až moc pohodově. Kde je ten háček?" Harry už znal svět natolik dobře, aby věděl, že za pěknou fasádou se skrývají ošklivé věci. Ale ne dost dobře, aby pátral dostatečně hluboko.

"Je to nezrušitelné."

"A co ještě?" správně vytušil pomlčku Harry. To, co Severus nechtěl říct. Jak by mohl tušit, že muž používá každé slovo a intonaci úmyslně? Navedl ho k věcem, které byly bezpečné, které Harry stejně musel vědět. Uměl udělat pomlčky v řeči tak, aby si jich všiml i patnáctiletý nebelvír.

"Budeme žít tak dlouho, jako ten druhý."

"Ale já přece umřu daleko dřív než vy, jestli to správně chápu. Stáří a tak," namítl Harry.

"Ne. Stáří už se tě dál nebude týkat," potřásl hlavou Severus. Mladík přišel o řeč. Kecl sebou do křesla a chvíli se to prostě jen snažil zpracovat. Najednou ho napadla děsivá myšlenka.

"Mě už bude pořád patnáct?!" zděsil se.

"Ne," lehce se přinutil k úsměvu Severus. "Dospěješ do té nejlepší formy a pak se tvé stárnutí zastaví. Navždy." Harry rozčileně zamrkal. Znělo to divně, ale pro změnu to vypadalo jako dobrá zpráva. Když se však díval na Wrightovu tvář, všiml si, jak zachmuřené má ve skutečnosti čelo. Vůbec nebyl tak v klidu, jak se tvářil. Mladíka znovu sevřela úzkost.

"Vy tohle nechcete," namítl po chvíli tiše.

"Můj názor nebyl brán v potaz při rozhodování klanu. Říkal jsem ti, že podřizujeme cokoliv našemu utajení. Vyjít na světlo je pro nás závažný krok a klan se rozhodl, že potřebuje záruku, že se kouzelnický svět neobrátí proti němu. Naše spojení se jim zdá adekvátní pojistka," dutě odrecitoval Severus.

"To znamená, že nechcete, ale musíte je poslechnout? Proč?" zkoumal Harry.

"Je to moje rodina. Nemám na výběr," uhnul pohledem Severus. "V sázce je příliš mnoho."

"Já... já... " Harry se zadrhl. "Já už nechci, aby kvůli mě lidi umírali," přiznal nešťastně. Jako by se obhajoval za to, že Severuse nutí do jejich vzájemného rituálu.

"Oni neumírají kvůli tobě. Jsi to snad ty, kdo na ně namíří hůlku a vyřkne kletbu?" zamračil se muž.

"Nejsem. Ale když na tohle řeknu ne, budu zodpovědný za všechny, kteří kvůli tomu umřou! A to nechci!" vyskočil Harry z křesla. Na to neměl Severus co odpovědět. Mladík několikrát přešel napříč místností, než se zastavil zády k muži.

"Ale jednu věc bych chtěl," pronesl váhavě.

"Jakou?" zeptal se s mírným zájmem Severus.

"Chtěl bych vědět, kdo jste doopravdy," požádal jej tiše Harry.

"Dobře. To ti splnit mohu," svolil Severus po krátké odmlce. Mladík trhaně kývl. Trochu se mu ulevilo. Čekal odmítnutí.

"Tak jo. A jak to celé proběhne?" zeptal se s nuceným klidem.

"Vyměníme si krev. To je základ celého rituálu. Detaily si dopředu nelam hlavu." Harry se zdál upokojený. Neznal Severuse dost na to, aby zbystřil, kdykoliv muž začne nějaké téma obcházet.

"Kdy?"

"Dnes v noci. Bude to pro tebe náročné, to tě varuji předem. Možná se budeme muset pár dní zdržet, aby ses zotavil."

"Jakto? A co ta kletba?!" vylekal se mladík.

"Zase za tím vězí složitá teorie. Tahle magie ovlivní tvoje tělo. To vždycky chvíli trvá. Po tomhle rituálu tě už Mors Incestae nebude ohrožovat," pousmál se Severus. Alespoň nějakou dobrou zprávu mu mohl říct.

"No, já už asi připravenější nebudu," sevřel kolem sebe Harry pevně paže. "Nechci mít víc času nad tím uvažovat. Pak mám chuť vycouvat a nenávidím se za to," zadrmolil. Nervozita ho nutila mluvit.

"Harry...," Severus vstal a přešel k němu. Musely mu okolnosti ještě víc připomínat, jak moc je oproti němu Harry dítě? Proč se tohle nemohlo stát za deset let? Až by nabral nějaké životní zkušenosti. Partnerské zkušenosti. Když by dostal šanci žít.

"Budu se snažit, abychom tohohle kroku nikdy nelitovali," opatrně ho objal. Napůl čekal, že se mu mladík vytrhne, ale on se nechal. Neobjal ho nazpět, ani víc nereagoval, ale nechal se. Severus z toho načerpal krátkou útěchu. Poodstoupil a vytáhl hůlku.

"Aufero!" zvolal a náznakem před sebou přejel hůlkou. Jeho tělesná podoba se začala měnit. Ramena se mu trochu zúžila, výška zůstala téměř stejná. Vlasy mu ztmavly do syté černi. Kůže nabrala alabastrový odstín. Vrátily se mu Snapeovské černé oči. Vlastně - napadlo Harryho, když v úžasu zíral - se před ním mohl muž klidně měnit do mladého Snapea. Jen nos neměl křivý, ale rovný, chyběly zažloutlé zuby, pokožka a mastné vlasy. Severusovy spadaly jemné havraní kadeře nad ramena. Jeho rysy nabraly onu šokující symetrii jeho rodu. Neměl tak svalnatou figuru jako Wright. Byl štíhlejší, svaly mu v pevných provazcích lnuly ke kostem. A celkově vypadal tak na dvacet.

"Spokojený?" nadzvedl obočí. Hlas měl hlubší než Wright, jako předení kočky. Jako Snape bez neustálých sarkasmů a jedovatostí.

"Vypadáte skoro jako Snape!" vyjekl Harry. Alespoň tou myšlenkou zamaskoval - i před sebou - jak se mu málem zastavilo srdce. Protože ten pocit ohromení mu sjel až do slabin. Na okamžik si připadal jako člověk ošklivý, když se setkal s dokonalostí. Ten muž před ním neoplýval tak dechberoucí krásou jako jeho matka. Ne, slovo krásný se k němu nehodilo. Znělo příliš žensky a na Severusovi nevypadalo žensky vůbec nic. Jen dokonale.

"Snapeova podoba mi byla vybrána tak, aby mi co nejlépe vyhovovala," téměř se pousmál Severus. Připadal si divně nesvůj. Kromě jeho vlastní rodiny jej žádný člověk takhle ještě neviděl. Snapeovu tvář nosil opravdu dlouho. I před Albusem.

"Jak vám mám teda říkat?" zeptal se Harry nervózně.

"V soukromí můžeš použít moje jméno. Na veřejnosti mě oslovuj podle tváře, kterou nosím."

"Tak jo." Harry nevěděl, kam s očima. Nechtěl na muže před sebou civět, ale upřímně - přitahoval jeho oči jako magnet. Nikdy předtím ho takhle nebrala ani holka. Cítil, jak sebou jeho srdce tluče o hrudní koš.

Severus pozvedl hůlku a vyslal krátkou zprávu. Zlatě se zatetelila ve vzduchu a zmizela.

"Oznámil jsem matce, že jsme se shodli a svážeme se. Nikdo nás nebude rušit," oznámil Harrymu měkce. Mladík se zachvěl.

"Co mám dělat?" zeptal se s odvahou, kterou necítil. Muži trvalo, než odpověděl. Tohle se mu zdálo téměř nereálné. Tak dlouho se tomu bránil a oddaloval to. A nakonec neměl dost síly se vzepřít. Na chvíli k sobě Severus pocítil spalující odpor. Než si uvědomil, že ho sledují zelené vystrašené studánky, které svůj strach vší silou maskují. Musel mít sílu za ně za oba.

"Teď nemusíš dělat nic. Budeš se cítit trochu ospalý, nebraň se tomu," měkce a melodicky promluvil Severus. Nechal svůj hlas zaznít omamujícími tóny. Naposledy, co to pro něj může udělat. Jeho hlas po rituálu nebude mít na Harryho žádný vliv. Mladíkovi poklesla víčka.

"Nijak se nebraň," uchopil ho Severus za ramena a jemně stlačil do křesla. Harry dosedl. Oči mu těžkly a zavíraly se. Ucítil něco, co se zdálo jemným dechem na čele. Zatočila se mu hlava.

"První krok je za námi," uslyšel Severusem zašeptaná slova. "Otevři oči, Harry," přikázal mladíkovi tiše. Zelené studánky se vpily do černých. Harry cítil, že svět kolem něj se mění. Neurčité tvary se svíjely těsně na hranici periferního vidění. Šeptaly, kroutily se, plály i vyhasínaly. Hlava se mu točila ještě víc. Severusovy oči ho přikovávaly tak silně, že toužil otočit hlavu, aby jim uniknul. Zdály se hořet vnitřním plamenem, který se k Harrymu neustále blížil. Když se jej žár toho pohledu dotkl, z hrdla mu uniklo tiché zaúpění. Ucítil to až v morku kostí.

"Druhý krok je za námi," uslyšel Severusův konejšivý hlas. "Teď se snaž udržet v tom ospalém stavu co nejdéle. Bude to bolet," přejel mladíkovi prsty po líci a stranu hrdla. Shrnul mu lem košile. Zarazil se, když mu pohled padl na stříbrný řetízek. Ovšem, amulet! Rychle jej rozepnul a složil na stolek vedle křesla. Harry měl přivřené oči v polospánku. Severus se vnitřně připravil na to, co bude právě teď následovat.

Sklonil se k hebké, teplé kůži Harryho hrdla. Slyšel, jak se mladíkovo srdce rozběhlo o poznání rychleji. Lehce mu přejel po hrdle prsty, aby našel nejvhodnější místo. Nechtěl Harryho zbytečně zranit.

Jak mu jen voněl! Impulzivně potlačit vysunutí špičáků, než si uvědomil, že tentokrát je to nezbytné.

"Uvolni se a spi, Harry," zavrněl mladíkovi do ucha. Tělo v křesle ještě víc zvláčnělo, srdeční tep se uklidnil. V té chvíli teprve Severus sklonil hlavu a nechal ostré zuby projet jemnou kůží. Harry se pod ním napjal a zasténal. Magie mezi nimi doslova jiskřila. Harry mu sevřel rukama ramena.

Severus stěží okusil jeho krev a rychle zvedal hlavu, než mu vůbec došla její chuť. Udělal dobře. O vteřinu později už by to nejspíš nedokázal. Stačilo, že rudá stružka na mladíkově krku neustála pokoušela jeho sebeovládání. Harry pod ním trhaně dýchal a zíral na něj rozšířenýma očima. Jeho pach však neprozrazoval strach. Muž si mimoděk otřel ústa. Zuby se mu povedlo stáhnout rychle. Snad je Harry nezahlédl.

Severus nevěřil vlastním smyslům. Mladík pod ním se nechvěl strachem ze zranění, které mu mělo nahnat děs. Byl vzrušený a oba to moc dobře věděli. Žilami mu proudil adrenalil místo strachu z tvora, který mu právě pil krev.Harrymu rozpaky barvily tváře rudě. Potácel se na okraji paniky, protože nechápal vlastní reakci a tušil, že muži naproti němu tak úplně skrytá nezůstala.

"Zbývá poslední krok," zachraptěl Severus. Harry rozpačitě kývl. Muž strčil ukazováček do úst a kousl se do něj. Okamžitě na něj vyrazily rudé krůpěje krve.

"Na," zašeptal a lehce otřel zakrvácené bříško prstu o Harryho spodní ret. Fascinovaně zíral, jak se mladík nenápadně snaží slíznout vnucovanou krev. Lehce mu vnutil bříško ukazováčku dál do úst. Harry kolem něj semkl rty a nesměle slízl krev. Zašklebil se, ale ruměnec na tvářích se ještě prohloubil. Pach vzrušení sytil vzduch kolem jich obou. Harrymu srdce bilo jako o závod. Krev byla kovově slaná. Ve fascinaci tím, co se dělo, se mu nestihl zvednout žaludek.

"Odteď navždy," zašeptal Severus. Stáhl prst, který se už téměř zahojil. Nepřemýšlel. Hlava se mu točila z magie, kterou vyvolali, i z Harryho vůně. Téměř jako ve snu zakouzlil léčivou inkantaci, aby mladíkovi zhojil hrdlo. Pak se sklonil, aby olízl krev, která zasychala na té hebké kůži. Harryho dlaně znovu sevřely jeho ramena. Mladík nevěděl, jestli si ho chce přitáhnout, nebo ho odstrčit. Jazyk na jeho hrdle mu vysílal mrazení do celého těla. Svět kolem něj se zostřoval i rozplýval, měnil barvy jako pod září stroboskopu. Vlastně si ani nevšimnul, že mu z hrdla vycházejí podivné zvuky. Celé jeho vnímání rotovalo kolem tvora, který mu teplým jazykem čistil krev z hrdla.

Severus se ztrácel. Zaplavovaly ho Harryho emoce. Cítil se s ním tak neuvěřitelně! Mladíkova přítomnost naplňovala jeho vnímání, nedovolila mu soustředit se na cokoliv jiného. Chuť jeho krve v ústech vnímal okrajově. Důležitý byl ten fyzický kontakt. Držet ho co nejblíž a nepustit. Jejich magie se spojovala, iniciovala změny u nich obou. Harry si to nejspíš neuvědomoval vůbec, ale jejich životní síly se do sebe vpíjely stejně jako magie a duše. Severus cítil, jak mezi nimi proudí zářivá, jiskřivá síla. Najednou se mu v nitru rozlila úleva, klid a zvláštní vnitřní radost.

Cítil se omámený a věděl, že Harry je na tom stejně. Začalo v něm sílit nutkání podělit se o svoji sílu s mladíkem pod sebou. Nevěděl jistě, proč. Ani netušil, co se stane, když se instintivně podvolil. To, co vnímal jako zlatavý proud ve svém nitru, se dalo do pohybu a vyšlo to vstříc Harrymu. Mladík se napjal. Přitiskl se k němu ještě víc. Jeho kůže sálala, oči měl pevně zavřené a z hrdla mu unikalo jemné kňourání.

Severus se začal probírat. Barevné vjemy kolem něj vyhasínaly. Světu se vracela jeho obvyklá našedlá fasáda. Cítil sílu, kterou krmil Harryho. Došlo mu, že mladík ji potřebuje, aby urychlila a ulehčila změny, ke kterým docházelo. Proti jeho hrudi tepalo Harryho srdce. Mladíkovi vyskočila horečka. Pořád svíral mužova ramena, ale jeho vnímání bylo zastřené, rozmazané. Teď to Severus konečně rozeznal. Zamrazilo ho z jejich pozice a rychle se odtáhl. U Morgany, musel si připomenout, že před ním sedí teprve patnáctiletý chlapec. Co na tom, že on sám vypadal na lidských dvacet let. Už o moc starší fyzicky nikdy nebude. Ale tíha sto padesáti let se nedala vymazat.

Opatrně Harryho zvednul do náruče. Kopnutím si otevřel dveře do mladíkovy ložnice. Složil ho na postel. Sundal mu boty a přikryl ho. Sedl si k němu na pelest a zamyšleně mu odhrnul ofinu z čela. Co se před chvíli vlastně doopravdy stalo? Severus znal formální teorii, ale vždycky mu připadala ohrožující. Nechtěná. Dobrovolně by tohle nikdy nezvolil. A přesto nemohl ignorovat tu vrnící spokojenost hluboko v sobě. Jako by do sebe zapadly dva dílky skládačky. Netušil, že po něčem touží, dokud to nedostal. Dosud se však cítil tak zrazený, že se ji snažil ignorovat.

Co se však stane, až se Harry probudí jako nový člověk. Až zjistí, co vlastně tohle spojení znamená? Že už nikdy nebude patřit jen sám sobě, stejně tak jako Severus? Severus nevěděl, jestli je jejich spojení důsledek magie, kterou Aseret kdysi invokovala, nebo je to součást jeho přirozenosti. Postupně však začínal chápat, jak moc Aseret milovala. Snažila se veškerou svou mocí překonat omezení upíří kletby, aby se její děti co nejvíce přiblížily lidem. Protože díky spojení se svými druhy mohli její potomci prolomit to, co je odsuzovalo k životu v temnotě - hladu po krvi.

Sám to cítil už teď. Potlačená touha po Harryho krvi mizela. Cítil jeho životní sílu, jeho esenci. Mohl se jí dotknout, mohl se jí sytit. Už nikdy nebude potřebovat lidskou krev, pokud bude mít Harry dostatek životní síly, aby ji mohl sdílet. Severus si nedělal iluze, že už by se nikdy krve nenapil. Ale týdny či měsíce bez krve se nyní zdály reálné. Stejně jako Harry by nepotřeboval jíst ani pít, kdyby Severus pil dost krve, aby měl dostatek životní energie pro ně oba. Samozřejmě jistá lidská omezení mladíkovi zůstanou.

Seděl s ním celou noc. Nechal přinést jídlo mladíkovi i sobě a vložil na ně ohřívací kouzlo. Měl všechen čas na světě, aby čekal, až se Harry probudí. I přes všechny ty zvláštní pocity, které v něm jejich spojení vyvolalo, se nemohl tak lehce s danou situací smířit. Ne že by na ní dokázal cokoliv změnit. Ale hořkost po vytoužené svobodě mu ulpívala v myšlenkách.

Asi by měl kontaktovat Brumbála. Měl by. Ale potřeboval se s tím nejdřív vyrovnat sám, než to dávnému příteli řekne.

17

Albus nemohl spát. V těch pár hodinách, které si po svítání dokázali všichni urvat, se mu spánek vyhýbal širokým obloukem. Za zdmi hradu číhalo něco zlého. Něco horšího než Voldemort. Brumbál to cítil téměř fyzicky. Neupínalo to celou svou pozornost na hrad. Kdyby se tak stalo, jejich šance by byly ještě menší. Hrálo si to s nimi, stavělo jim to na odiv svou krutost a převahu.

Seděl v křesle ve své pracovně a dopřával si už třetí šálek silného čaje, aby alespoň zahnal únavu po dni naplněném horečnými opravami ochran, ošetřováním zraněných a vyčerpaných, vyučováním a všemi denními povinnostmi. Stávající situace jej rozčilovala víc, než by kdy dal najevo. Zůstali lapení na hradě. Jistě, pracovali na tajné chodbě do Prasinek, ale kam by všichni šli? Do kraje zamořeného upíry? Ti starší, kteří se mohou přemístit, by snad unikli. Možná. Ale děti by tu zůstaly. Nebo by mohl chodbou někdo přijít. Jenže kdo? Albus věděl, že venku zůstali Remus, Sirius a Fletcher a snaží se zorganizovat odpor. Prostředky komunikace s nimi však byly silně omezené. Také jeho bratr, Aberforth, zůstal v Prasinkách. Jen díky němu dokázal komunikovat s vnějším světem. Tedy - dokud se s ním nespojil Severus.

Starcova radost byla nemalá, když uslyšel hlas svého starého přítele. V koutku duše se přece jen bál, co se s ním a s Harrym stalo. Spoléhal na Severuse snad až příliš, ale nikdo by se o Harryho nedokázal postarat lépe. Díky Merlinovi, že se dostali do bezpečí! Nejraději by je udržel daleko od zdí hradu. Jenže ta kletba nad Harrym visela jako ostří připravené padnout. Mimoděk si promnul sněhově bílé spánky. Čas mu začínal splýval, mezi útoky, pokusy o spánek a přemýšlením nad tím, jak svoje děti, svoje přátele a všechny ostatní kouzelníky zachránit. Hrad stál pevně, magie zakladatelů dosud jasně plála. Ale obránci umdlévali. Vyčerpávaly je neustálé útoky, všudypřítomné napětí a mizerné vyhlídky. Morálka klesala s každým dalším dnem níž a níž. Albus tušil že stačí ještě jedna výzva ke kapitulaci a obránci hradu se rozštěpí na dva tábory. Hrad padne. To nemohl připustit. Voldemort překročil hranice příčetnosti, jeho slovu se nedalo věřit.

Stačilo se podívat na útočníky. Upíři. Nemrtví. Nemrtvých zlikvidovali desítky každou noc a přece neustále přibývali další. Čerství. A pokud nezpopelnili zraněného upíra, vylízal se ze svých zranění a na další den útočil znovu. Zdálo se to bezvýchodné.

Znovu si kladl otázku, jaké jsou dalekosáhlejší plány ve Voldemortově konání. O co usiluje? Proč odvrhl svou posedlost čistotou? A kdo ovládá upíry? Tušil, že nájezdy upírů je mají hlavně unavit a udržet uzamčené v pevnosti. Snad jako návnadu pro Harryho. Kdyby Voledmort soustředil veškeré své síly a hrad zlomil, mladík by mohl někam utéct, schovat se, zorganizovat odboj. Stal by se strašákem a modlou zároveň. Mstitel na útěku, naděje kouzelnického lidu. Ne, to Voldemort nemůže připustit. Nechal pastičku na myš otevřenou a vyčkává.

Přesto měl Albus znepokojivou předtuchu, že Voldemortovy plány zde už nehrají prim. Nového nepřítele však neznal. To mu dělalo opravdové vrásky.

A nový soumrak začínal. Třetímu západu slunce položil Albus tu stejnou otázku - bude ještě úsvit?

***

Harry se ze spánku neklidně převracel. Občas mu uniklo tichounké zakňourání. Horečka povolila až před svítáním. Severus váhal, zda u něj má zůstat. Čím víc hrozilo, že se mladík vzbudí, tím víc toužil utéct a oddálit tak jejich první setkání po vzájemném spojení. Také však měl nejasný pocit, že by to nebylo správné. Vzít mu jeho svobodu a pak se odplížit do ústraní. Navíc na ně čas nepočká. Bradavice mohou padnout každou hodinou, stačil by k tomu rozmar Pána zla.

Pak ta upírka. Co hledala? Po čem toužila? Zešílela snad během času, po který žila? Severusovi na tom něco prostě nesedělo. Pomsta byla příliš snadným motivem na to, aby mu uvěřil. Zároveň mu na mysl začalo přicházet i jiné podezření. Klan se rozhodl příliš jednoduše porušit nejvyšší zákon - utajení před zraky světa. Jako by jediné, na co čekali, byla záruka. Až příliš ochotně nabídli pomoc kouzelníkům. Příliš. Se svítáním ho přepadla jistota, že Adrienna Dravenová ví daleko víc, než mu řekla. Strávil tolik let v lidské společnosti, že téměř přestal věřit v jakoukoliv nezištnost v jejich jednání. Až doteď ho však nenapadlo, že doma to nemusí být jiné. Vnímal klan jako stabilitu, rodinu, která nikdy nezradí. Ta jistota ho však opustila. Cit mu však říkal, že tady jde o hry ve hrách.

Zrak se mu svévolně stočil ke spícímu mladíkovi. Jejich pouto byla jediná křehounká jistota, kterámu zbyla. To pomyšlení mu nepříjemně zkroutilo útroby. Znamenalo to, že je v dost hlubokém průšvihu.

Nevydržel to. Zvedl se a tiše opustil ložnici. Vůbec si nevšiml, že za jeho zády se krátce zaleskly zelené, ospalé oči. Vydal se do podzemí. Do stalaktitových a stalagmitových zahrad, kde doufal naljít trochu ztraceného klidu.

Harry se celou noc zmítal v tom zvláštním polospánku, který přináší jedině únavu. Chvílemi bližšími k vědomí vnímal přítomnost někoho dalšího. Propadal se do zmatených snů, ve kterých jako rudý obtisk cítil cizí přítomnost v sobě. Neměl kam utéct, nemohl se sám probudit. Chladný oheň se mu vléval do žil, zažíral do kostí, vysával dech z plic. A těsně na dosah cítil zdroj toho všeho. Studnu energie, která rozpalovala znamení, jež obdržel. Míta, skrze která se spojil s tím druhým.

Cítil východ slunce jako teplé pohlazení po tváři, přestože se jej nedotkl jediný paprsek. Divoké představy se uklidnily a vybledly. Na chvíli se propadl do posilujícího spánku. Než jej k vědomí začal táhnout sílící neklid. Až když rozespale otevřel oči, uvědomil si, že nebyl jeho.

V první chvíli v něm to vědomí nevyvolalo žádnou odezvu. To se přece stává, že člověk občas vycítí něčí náladu.

Až na to, že moc dobře vzpomínal na Severusova slova. Tohle není jen záchvat přehnané empatie. Opravdu ho probudil mužův neklid. Zažehával v něm nervozitu. Posadil se na posteli a protáhnul se. Ze zvyku sáhnul po brýlích.

Nasadil si je a svět se rozmazal.

"No super, aspoň něco," zabručel pro sebe se zívnutím a brýle zase sundal. Tak tohle mu po ránu rozhodně zvedlo náladu. Slezl z postele. Dá si ten kuřecí sendvič, co ho čeká v pokoji a pak -

Zarazil se. Jak tohle sakra vím? Udělal těch pár kroků a otevřel dveře do předpokoje. Na stole stál podnos. Budiž, to se dalo čekat. Se zatajeným dechem nadzdvihl poklop.

Kuřecí sendvič.

Jak věděl, že mu Severus nechal přinést kuřecí sendvič.

Jak věděl, že to zařídil Severus?

A co třeba ten neodbytný pocit, který mu tvrdil, že se muž šel projít do nějaké jeskyně.

Harry si bez chuti sedl k jídlu. Takže takhle to Severus myslel. Jestli on toho ví najednou o tom muži tolik, vsadil by se, že to bude fungovat i naopak. Teď už by tě na toulce po večerce chytil rozhodně, napadlo ho a ta myšlenka zněla jako Ron.

Seděl v křesle a nějak netušil, co si s tím vším počít.

***

Adrienna si nechala shromáždit ve velkém přijímacím sále veškeré služebnictvo pevnosti. Život horského sídla se na chvíli úplně zastavil, protože všichni stáli v pozoru a sledovali svou paní. Její obličej neprozrazoval téměř nic. Po její levici stál na pohled mladý muž. Na krátko ostříhané havraní vlasy dodávaly jeho tváři ostrý výraz. Na spáncích se mu lesklo pár stříbrných pramínků. Právě k němu se nervózně stáčely oči všech přítomných. Pobočník a zástupce Lady Dravenové, Soren Draven.

Na neslyšný pokyn sestoupil muž ze stupínku, na kterém stálo křeslo lady. Jeho oči neměly typickou Dravenovskou čerň. Při pohledu do jeho čí se barva určit nedala, neustále a nenápadně se měnila, jednotlivé barvy se mísily. Jeho pohled vydržel opravdu málokdo. Procházel sevřenými řadami služebnictva. Všichni to byli lidé, většina z nich kouzelníci nebo motáci. Každému věnoval jeden pohled.

"Tahle," zastavil se ve třetí řadě před komornou, která se starala o předpokoje své paní. Žeba zesinala do odstínu smrtky.

"Já jsem-" zajíkla se, ale Soren jí nedal šanci mluvit. Chytil ji tvrdě za rameno. Žena vykřikla, když se jí začal probírat vzpomínkami. Jen jeho sevření jí zabránilo upadnout. Sorenův pohled šlehl jako bič k další služebné. Také plnila povinnosti týkající se Adrienny. Stála jako solný sloup, s rozšířenýma očima. Ještě nevěděla, co udělala. Ale pohled Dravena naznačoval, že něco ano.

Soren pustil ženu. Sesunula se mu k nohám s hlavou ve dlaních a tlumeně vzlykala. Muž se beze slova otočil ke své lady. Adriena pozvedla hůlku a její hlas se jemně roznesl celým sídlem.

"Všichni se ihned shromáždí na hlavním nádvoří," oznámila ledově. "Jste propuštěni," pokynula sloužícím. Ti se s úlevou ihned přemisťovali na určené místo. Jen dvě ženy, které Soren označil, zůstaly.

"Jsem zklamaná a znechucená. Vaše rodiny slouží klanu už přes sto let. To je také jediný důvod, proč zvažuji ušetření vašeho života," odsekávala Adrienna. Teď se bezhlesně rozplakala i druhá žena.

"Sorene, přemísti je," kývla na pobočníka. Počkala, až zmizí a teprve tehdy si dovolila se zatvářit tak rozzuřeně, jak se cítila. Hloupé, užvaněné nány! Vyzradily tajemství jejího syna, jako kdyby to byl jen dobrý námět k drbům! Musely ji zaslechnout, když mluvila s Marion.

Ovládla svůj výraz a přemístila se na hlavní nádvoří. Na rozlehlé dlážděné dvoraně stálo veškeré služebnictvo i rodinní příslušníci. Jejich bledé tváře a dokonalé rysy je jasně vyznačovaly v davu. Uprostřed nádvoří však nestál nikdo kromě Sorena a obou žen, kterým slzy máčely líce. Když se přemístila i lady Dravenová, utichla i ta troška šumu, která se prostranstvím rozléhala.

Severus se přemístil do stínu pevnosti. Harryho nechal, kde byl. Na nádvoří, se všemi sluhy přítomnými, se neřešily žádné hezké věci. Ještě by tak potřeboval, aby Potter viděl nějaké trestání. S tím by se asi žádný nebelvír nikdy nesmířil.

Sjel pohledem ke své matce. Na pohled měla vyrovnaný výraz, ale oči jí jiskřily hněvem. Když se přinutil podívat se na Sorena, dalo se tušit, že opravdu nastane trestání. Ty ženy byly vyděšené, ale právě Sorenova přítomnost znamenala, že ten trest si zaslouží.

Proměnlivé oči se najednou setkaly s jeho. Severusem jako by projel šok. Ačkoliv nehnul ani brvou, z pohledu jeho bývalého vychovatele mu přejel mráz po zádech. Věděl, že má mysl pevně zavřenou. Kdyby Soren chtěl, mohl by jej přinutit se mu otevřít. Ale to muž neměl v úmyslu. Koutek Sorenových rtů se stočil do téměř neznatelného úsměvu. Lehce zavrtěl hlavou a odvrátil zrak.

"Třicet ran každá. Za zradu," promluvila ledově lady Dravenová. Soren beze slova vytáhl hůlku.

Severus bez výrazu sledoval, jak mnoho z mladších sloužících nejen bledne a zelená, ale dokonce omdlévá, když magický bič strhával pruhy kůže. Sám věděl, že inkantace obsahuje prvek, který znecitlivuje při každém úderu zasaženou oblast. Prvních deset ran je agonie, ale ty další už cítit téměř nejsou. Je to pak hlavně odstrašující příklad pro ostatní. Za zradu rodiny dostaly ty ženy ještě velmi mírný trest.

Ve vzduchu se vznášel pach krve. Vzpomněl si na první takový trest, který viděl, když mu bylo pět let. Tenkrát stál vedle Sorena a třásl se snahou ovládnout běsy ve vlastním nitru. A přitom věděl, že kdyby byť jen dovolil špičákům vysunout se, další rána by patřila jemu. Protože dle Sorenova učení - na zvířata platí jen bič. Párkrát dostal. Teď s ním ten pohled vůbec nic nedělal. Zálěží, co ty ženy provedly. Jestli se jeho matce bude zdát trest dostatečný, pravděpodobně dovolí lékouzelníkům vyléčit jim rány dost brzy na to, aby nezůstaly jizvy. Když však pozoroval matku, zdálo se mu, že tenhle případ to nebude.

Stoicky počkal, až trestání skončí. Čekal ho návrat k Harrymu. Také měl za to, že matka si jej brzy zavolá, aby mu sdělila, co dalšího si klan přeje. Jako by ta myšlenka přivolala Adrienninu pozornost. Odvrátila tvrdý pohled od zbičovaných žen a lehce na něj kývla. Viděl v jejích očích pochvalu. Na chvíli ho zmátla, než si uvědomil, že na sobě nemá převlek. Proto to ocenění.

Setkal se s ní zase až v jejím předpokoji. Stála u okna a v prstech držela broušený křišťál, který soustředěně pozorovala.

"Dnes při západu slunce se rozhodne mnoho osudů. Tvoje místo je před branami Bradavic, Severusi. Samozřejmě nepůjdeš sám," promluvila zastřeně. "Ti, kteří se živí smrtí, půjdou s tebou. Setkáš se s Nepřítelem. Výsledek vašeho střetu nemohu uzřít. Pouze vím, že Harry Potter bude tím, kdo vládne. Ty mu k tomu dopomůžeš. Nenech jej, aby couvnul, až se před ním objeví volba. To je cesta do temnoty pro náš rod i pro tebe."

"Nikdy jsme z ní nevyšli," opáčil Severus tvrdě. Matka odtrhla oči od krystalu.

"Snad. Zítra v noci vyjde Temný měsíc. Dávej pozor, upíři budou ještě silnější, jestli jim dovolíme bojovat až do další noci."

"To se nestane. A Harry zůstane tady."

"Ne. Jeho místo je také před branami Bradavic," odmítla nesmlouvavě Adrienna. Severus stiskl rty.

"Severusi, vím, že tohle je pro tebe těžké. Ale rozhodnutí rodin pouze uspíšilo nevyhnutelné," našla nedostatečná slova útěchy žena.

"Nemyslím," odsekl muž a otočil se k odchodu. Matka ho nezastavila. Bylo na čase zase vyzvednout Snapeovskou esenci.

18

Že je něco špatně bylo jasné od okamžiku, kdy se dotkl dveří. Když se jeho myšlenky dotkly Harryho.

Projelo jím chvění z tak důvěrného spojení.

A zároveň žhnoucí vztek. Severus zmateně couvnul ode dveří. S nevolí se trochu uvolnil, aby mohl vstřebat víc z Harryho myšlenek, kterým se doteď vyhýbal. Neudělal to tak úplně záměrně, snažil se jen uchovat sobě i Harrymu zbytek soukromí. Zřejmě něco důležitého nepochytil včas.

Bičování. Mladíkovo okno mělo výhled přes nádvoří do dálky. K čertu! Severus měl chuť praštit hlavou do zdi. Nemůže aspoň někdy něco jít hladce? Cítil, že Harry jen bublá tohou se do něj pořádně obout. Vlastně mohl být vděčný, že toho nebelvíra našel stále usídleného v pokoji. Pokoje pro hosty ošetřovala jistá kouzla, která návštěvníkům nedovolovala toulat se volně po pevnosti.

Na tohle neměl. Otočil se a vešel do předpokoje. Jenže v cestě ven mu někdo stál.

"Odkdy utíkáš z boje?" pozvedl obočí Soren. Severus stiskl čelisti a uhnul pohledem. Sorenova přítomnost jen znásobovala ponížení, které vnímal. Události se mu rapidně vymykaly z ruky. Místo aby určoval spád událostí, se stával lístkem hnaným proudem naslepo do neznáma.

"Pojď se mnou," nařídil mu úsečně muž. Severus vztekla zvedl pohled, ale udělal krok vpřed dřív, než si to vůbec uvědomil. Soren šel krok před ním s naprostou jistotou, že druhý muž jej následuje. Severusovi zatím na pozadí mysli zuřil Harryho nepolevující vztek. Cítil se neskutečně unavený nemožností ovládnout svůj život. Nekladl Sorenovi otázky. Jeho bývalý vychovatel měl sklony k fyzicky zdůrazněným odpovědím a Severus neměl chuť zkoušet, jetli to stále platí. Soren nevypadal o moc starší než on samotný, dělilo je však více než čtyři sta let.

Cestu do skleníku poznal Severus až po chvíli. Když si uvědomil, kam ho muž vede, málem na něj rozčilením vyjel, že se o sebe umí postarat sám. Soren se letmo ohlédl přes rameno. Vždy vynikal ve čtení nejen mysli, ale také emocí.

"Měl jsi přijít rovnou sem místo toulek jeskyněmi," pokáral ho. Otevřel zdobou mřížku, která zakrývala vchod do velkého sluněčného skleníku. Severus vešel a unikl mu lehký povzdech, když uviděl krásný exemplář Cottidiany. Chmurně ho napadlo, jak dopadla ta křehká květinka v Bradavicích. Nejspíš je zničená.

"Tohle není trest, Severusi. Je to dar klidné mysli. Počkám tu, než budeš zase schopný jasně uvažovat."

"Moje uvažování je v pořádku, děkuji pekně," odsekl Severus, když konečně našel řeč.

"Klidně si to namlouvej dál, ale odsud se nehneš, dokud nebudu spokojený," ušklíbl se Soren. Opřel se o branku a z rozčilující ležérností si založil ruce. "Ovšem, pokud vím, času máš opravdu málo. Pokud za soumraku nebudeme u hradeb Bradavic, hrad padne," dodal. Severus sebou trhl.

"Co víš?!" téměř vykřikl.

"Uklidni svou mysl a zkroť svůj hněv. Potom ti to řeknu," páčil nezúčastněně Soren. Severus zaskřípal zuby a vztekle zabodl pohled do jemné květinky, jako by za to mohla ona. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval. Květ mu před očima rostl, jemné světlo se linulo z jeho středu v jemných úponcích. Hladily jej po čele, lících, spáncích. Severus si uvědomoval, že něco se děje jinak, ale ten dotek jej činily slabým v kolenou. Temnota z jeho srdce, ten rudý hněv i beznaděj nemohly obstát. Jemné doteky magické květiny je rozpouštěly. Odplavovaly ve svém jasu.

Dar... ano, byl to dar. Cottidiana zahalovala jeho myšlenky, ale nezastírala je. Severus jako by se ocitnul v kříšťálovém paláci. Každá úvaha, každý pocit, se staly jasnými a zřetelnými. Předtím již víceméně zřetelně tušil, že jeho donucení ke spojení s Harrym má mocenský podtext. Zajištění ochrany a výhod pro klan.

Jenže klan vládl, ochranu nepotřeboval. Dokázal by infiltrovat jakoukoliv vládu, ovlivnit kohokoliv, kdo vládne. Tady šlo přímo o Harryho. Nějakým způsobem si klan chtěl zajistit, že jim Harry Potter bude pokrevně zavázán. Proč? Jeho matka označila mladíka jako "toho, který je předurčen vládnout". Skutečně tím však myslela kouzelnickou Británii? Proč jej v tom případě tak nutně chtěla poslat z bezpečí sídla pryč? Přímo do bitevní vřavy?

Pak zde byla Belala. Co ji přivedlo do Británie? Kde se skrývala dosud? Tenhle článek nehrál Severusovi nejvíc. Přímo cítil to falešné skřípění. Jenže kde ležel ten klam? Nebýt Cottidiany, jeho myšlenky by samovolně uhnuly od možnosti, že v tom má nějakým způsobem prsty klan. Teď však ta rostlinka nedovolila slepé věrnosti, aby jej od tohohle odvedla. Nedovolila vině, aby ho zpracovala. Viděl však jednu věc naprosto jasně. Pokud to nedokáže rozuzlit včas, může tím ohrozit Harryho život. Nehledě na to, že by tím ohrozil i svůj.

Takže hrál jen za sebe a za Harryho. Budiž. To vědomí krátce zabolelo.

Světlo pohaslo. Severus však ještě chvíli setrval v uvolněné pozici se zamyšleným pohledem upřeným na květinku. Harryho emoční bouře totiž utichla. Jeho myšlenky se zdály klidé, jasné, sladěné s jeho. Naslouchaly. Cottidiana ovlivnila zřejmě i jeho a naladila je do vzájemného souznění. Mladík mohl momentálně nejspíš cítit jakýkoliv Severusův duševní pohyb. Mělo by je to oba vytáčet do nepříčetnosti. Měli by bojovat, snažit se uchránit svoje soukromí. Severus si uvědomoval, že nebýt té květinky, rychle by se uzavřel a zabarikádoval veškerou mentální silou, kterou disponoval. Teď to v něm vzbuzovalo jen jakousi línou fascinaci.

"Ty ženy byly zbičovány proto, že vyzradily tajemství o tobě a panu Potterovi," pronesl líně Soren. Severus sebou lehce trhnul. Úplně zapomněl na jeho přítomnost. Harryho mysl se otřásla a trochu stáhla. Přesto však zůstávala v letmém doteku. Mladík se zdál jejich spojením omámený, učarovalo mu, nechtěl se ho vzdát. To uvědomění si Severus odložil stranou pro pozdější analýzu.

"Konečně jsi začal přemýšlet. Odešel jsi ve chvíli, kdy jsi ještě neměl šanci zjistit vše o klanu, Severusi. Nikdy se nesmíš otočit ke klanu zády. To víš, učil jsem tě to. Dnes ti však řeknu proč," přistoupil k němu muž. "Mohl by tě bodnout do zad," ztlumil hlas. Severusem projel vnitřní otřes. Zemětřesení.

"Musíte dnes k Bradavicím. Nenech se ošálit svým zrakem, neukáže ti pravdu. Jakmile opustíš sídlo, věř jen sobě. To je jediná cesta ke svobodě. Zrak tvé matky je mocný, ale ani ona nevidí do hlubin temnoty." Soren mluvil tak rychle a tak tiše, že Severus měl dojem, že se mu to zdálo. Svět se s ním zachvěl od základů. Přesto ani na vteřinu o mužových slovech nepochyboval. Zanechaly v něm hrozivě chladný pocit pravdy.

"Přemísti Harryho na nádvoří. Za chvíli roh svolá ty, kteří se živí smrtí," poradil mu Soren. Najednou Severusovi dosedl na sebe další kousek skládačky.

"Takže i tebe," vydechl překvapeně. Odpovědí mu bylo jen zablýsknutí zubů v úsměvu.

"Půjdu s tebou před hradby Bradavic. Ale nesmíš se na mě spolehnout. Hlavněne na mě," sykl ještě tichounce Soren. Ve skleníku se jen lehce hnul vzduch a byl pryč. Severusovi po páteři přejel mráz. O co tu k čertu jde?

Někdo hraje vlastní hru a chce, aby to vypadalo, že to dělá kvůli vyššímu dobru. Aspoň ze začátku, probleskla mu hlavou myšlenka. Harryho myšlenka. Ta úvaha ho od tak mladého člověka příjemně překvapila.

Pořád jsem neskutečně naštvanej! ohradil se Harry. Je to tu jak ve středověku!

Venku to nebude o nic lepší. Nečeká tam nic hezkého, odmítl do té debaty zabřednout Severus.

V Bradavicích jsou všichni, které jsem kdy mohl za rodinu považovat já. Já tam za nimi chci, namítl Harry. Trefil se do černého. Tomu nutkání Severus skutečně rozuměl.

Jsi připravený? zeptal se.

Kufry jsem nějak nechal v Bradavicích, takže co bych si chystal? ucítil muž Harryho ušklíbnutí. Co takhle dojít sem? Připadám si jako idiot, když si tu mumlám do prázdné místnosti, dodal mladík.

Nemusíš vůbec mluvit nahlas, upozornil ho Severus.

A jak jinak se na to mám soustředit? odfrkl si Harry.

Už jsem na cestě, povzdychl si Severus. Zrak mu však padl na police, které vroubily skleník. Ležely na nich tácy, kde se sušily velké bílé květy s rudými terčíky uprostřed. Severus se pousmál a jeden z nich vzal. Nebyl dokonale usušený, ale to nevadilo. Jemně ho držel v ruce a vydal se za mladíkem.

Z jejich setkání čišela rozpačitost. Severus se zarazil ve dveřích Harryho předpokoje. Harry ve dveřích ložnice. Zírali na sebe. Oba současně se pokusili se od toho druhého mentálně odtáhnout. Podařilo se to nakonec Severusovi. Harry v tom byl naprosto ztracený případ. Ale před sebou zase viděl podobu Snapea a už to stačilo, aby mezi nimi chtěl jakýkoliv pocit spojení odstranit.

"Stůj klidně," přikázal Severus Harrymu a pozvedl hůlku. Mladík se zamračil, ale držel. Lektvarista na něj začal sesílat jedno kouzlo za druhým. Ani jedno Harry neznal.

"Co to bylo?" zeptal se, když muž sklonil hůlku.

"Zaklínadla vetkaná do oděvu. Poskytují jistou ochranu proti primitivnějším kletbám a uřknutím. Ještě si dej do vnitřní kapsy pláště tohle," podal mu lektvarista kvítek ze skleníku.

"Dáváte mi kytku?" ušklíbl se Harry, ale nijak vesele to neznělo. Jak by taky mohl volně žertovat, když na něj shlížel Snape přes ten svůj umaštěný, jízlivý,podlý... Harry se v duchu přinutil přestat. Kdoví, kolik toho Snape slyšel.

"Je to magický absorbent. Podpoří účinek těch zaklínadel. Z těchto květů se také vyrábí základní silice pro lektvar štěstí. I když nepředpokládám, že byste uměl lektvary pro pátý ročník," odfrkl si Snape. Ach, jak snadno se vžil zpět do kůže bradavického profesora! I s většinou pravidel, které to obnášelo.

Mohl slyšet, jak se Harry rozčileně nadechuje. Nicméně si květinu vzal a dal tam, kam měl.

"Máš ten svůj přívěsek?" zeptal se ještě Severus. Harry si hmátl na krk a trochu vyděšeně se zarazil.

"Nemám. Ale já ho nesundával!" lekl se.

"Sundal jsem ti ho já," neochotně přiznal Severus. Mladík se zarazil, jak se snažil si vzpomenout. Pak jeho tváře zbarvila sytá červeň.

"Jo, to... aha. Asi bude v ložnici," zamumlal a rychle zmizel ve vedlejší místnosti. Nezapomněl za sebou zavřít dveře.

U Merlina, ta noc. To spojení! Jak se k němu Snape - ne, Severus! - přitiskl. Harrymu se zatočila hlava už z té vzpomínky. Všechno se to míchalo dohromady. Snape, Wright, Draven. Mladík už pomalu nevěděl, která bije!

Amulet ležel na nočním stolku. Severus mu ho asi sundal, aby nepřekážel. Harry si jej rychle připnul. Nejraději by se v ložnici na chvíli schoval, ale celým sídlem se prochvěl táhlý, teskný zvuk rohu.

"Harry, je čas," ozvalo se z předpokoje.

"Jo, už jdu," zamumlal mladík spíš pro sebe.

19

Severus se lehce, téměř opatrně, dotkl Harryho ramene.

"Přemístím nás," upozornil jej krátce. Oba je vtáhl sifon a vyplivl na nádvoří. Slunce se klonilo k západu. Na kamenném nádvoří, které předtím skrápěla krev trestaných, stály čtyři zástupy upírů. Tedy, někoho, opravil se Harry v duchu. Netušil, jestli mají napůl upíři a napůl lidé nějaké jméno.

Kdysi takové jméno existovalo. Dhampir. My ho ale téměř nepoužíváme, ozvalo se mu v hlavě. Jako by Severus promluvil přímo na něj, ale ústa se mu ani nehnula. Harry sebou lehce trhl. Nečekal to. Muž musel jejich spojení obnovit, aniž by si toho Harry všiml!

V tom, co přijde, se neodvážím naše pouto omezit, reagoval Severus, aniž by mladík něco stihl souvisle namítnout.

Já... já... Harry netušil, co chce vlastně říct. Začínalo mu neskutečně chybět soukromí a rostlo v něm podráždění. Nejdřív se mu to nezdálo zas tak strašné, jenže asi úplně nepochopil, o co vlastně do důsledku půjde. Jeho hlava byla vždycky jeho svatyně. Mohl si myslet cokoliv o Dursleyových, o Snapeovi, o Malfoyovi, o Cho, o komkoliv! Kruci, Snape to beztak všechno slyší. Nebo Severus. Snape nebo Severus, kdo vlastně? K čertu! Myšlenky se mu začaly rozbíhat všemi směry a hlavně k tématům, na které by teď zrovna myslet nechtěl.

Klid. Z toho zmatku ve vaší hlavě stejně nic poznat nejde, pane Pottere, pronesl klasicky Snapeovský hlas sarkasticky. Jedovatost tomu však chyběla.

To je super pokrok. Někdo už mi řekl, že mám hlavu úplně dutou, chytil se Harry rýpavě.

Vskutku? Od nicoty k chaosu, tomu se nejspíš pokrok říkat dá. Teď dávej pozor. Za chvíli služebné roznesou přenášedla. Ale my ho nepoužijeme. Vlastně na něj vůbec nesahej! Přemístím nás rovnou do Bradavic.

Ne! vzepřel se tvrdě Harry. Otočil se prudce k Severusovi. Nebudu zavřený vevnitř, zatímco kvůli mě může někdo umřít!

Jestli si myslíš, že tě nechám vlézt na bitevní pole, tak se šeredně pleteš.

Nemáš mi co rozkazovat! vypěnil mladík.

Jsem tvůj profesor. Z této pozice - ano, mám. Severus chvíli zaváhal, jakou páku použít. Nakonec se rozhodl, že by nebylo moudré vytahovat jejich pouto jako výhrůžku. To by bylo neprozíravé.

Harry vztekle zalapal po dechu.

Hradby mi nezakážeš! zavrčel v duchu. A budeš na hradě taky! dodal překvapivě prudký požadavek.

Z dveří vedoucích na nádvoří vyšly dvě služebné s koši. Vytahovaly různé předměty denní potřeby a rozdávaly je každé řadě. I Harry si všiml, jak sebou nervózně trhají, kdykoliv se některý - jak bylo to slovo? - dhampir pohnul, aby přenášedlo převzal.

Já se vydám něco zjistit. Ale nejdřív se ujistím, že jsi v relativním bezpečí za hradbami.

Malá bruntka v bílé uniformě došla k Harrymu a podávala mu půlku kartáčku na zuby. Severus se natáhl a vzal přenášedlo místo ní.

"Použijeme to samé," propustil ji chladně. Žena jen kývla a pokračovala. Lektvarista zahlédl vepředu Sorena. Měl na černém stejnokroji rudý pás od ramene k boku. Jediné označení velitele gardy. Jinak stál celý šik v černých uniformách mudlovského typu. Žádné hábity a vlající pláště. Jen přilehlé kalhoty, vysoké boty, upnuté vesty na přiléhavém trikotu. Na vestách připevněná malá a velká dýka, na předloktí pouzdro s hůlkou. K zádům jim přiléhaly krátké meče a přes ně kuše, aby šlo obojí vytáhnout a použít nezávisle na sobě. Pás s krátkými šipkami měl každý z nich kolem boku. Kolem krku nesl každý z bojovníků silný obojek s něčím, co vypadalo jako skleněné ampulky.

"Za minutu se přenášedla aktivují!" zvolal Draven.

Chyť se mé dlaně tak, aby to vypadalo, že držíš přenášedlo, zastihla Harryho Severusova naléhavá myšlenka. Harry neochotně přikryl jeho ruku svou. Ten dotek v něm vyvolal nechtěné šimrání na páteří. Přepadly ho neskutečné rozpaky. Snape to určitě ucítil.

Pottere, soustřeď se, zavrčel mu v hlavě Severus tak Snapeovsky, že sebou Harry trhl. Stál a čekal s bušícím srdcem. Pak ho to napadlo - Severus je chce přemístitdo Bradavic? Jak?! Nestačil se zpetat. Severus pustil kartáček a oba je vtáhl do přemístění.

Tentokrát to bylo horší než kdy jindy. Harry si připadal, jako by se jej někdo snažil protáhnout lisem a kolem něj vybuchlo ostré, řezavé světlo. Když pod nohama ucítil dlažbu, zavrávoral. Severus ho pevněji přichytil za paži.

"Jsme doma," pronesl tiše. Harry v tom překvapeně slyšel úlevu a radost. Nebo se mu to možná zdálo. Než se stihl vzpamatovat, táhl ho Severus přes nádvoří ke schodům k ředitelské věži. Švihl hůlkou a před ním se elegantně rozeběhl Patron.

"Jsme na hradě!" předal mu vzkaz Severus a ladná laň se rozběhla napřed.

Lektvarista Harryho doslova vlekl za sebou. Tlačil se mezi studenty i lidmi, kteří zde našlí azyl. Ze všech stran se ozývaly překvapené výkřiky, když lidé poznávali Harryho.

Chrlič odskočil stranou, sotva na něj Severus štěkl heslo. Na pohyblivých schodech se Harry Snapeovi rozčileně vytrhl a promnul si bolavé prsty. Muž je tiskl o trochu víc, než bylo nezbytně nutné. Na dveře ředitelny se ani neobtěžoval klepat.

Albus stál a sotva se Severus objevil ve dveřích, rychle k němu přešel.

"Jsi v pořádku a zpátky," vydechl s úlevou a pevně přítele objal. Harrymu málem spadla čelist. Severus starci objetí oplatil.

"Do týla Voldemortovy armády putuje přibližně tisíc a půl spojenců. Napadnou Voldemorta zezadu, jakmile zaútočí na hrad," rychle sděloval Severus řediteli novinky.

"Bude to těžká bitva. Nepřátel je dvakrát tolik. A zítra je Temný měsíc."

"Ten tě již dál nemusí trápit, příteli. Postaral jsem se o to," přiznal neochotně Severus. Úleva, která se minuhla Brumbálovým pohledem za to však stála.

"Hned se mi dýchá volněji. Harry, jsem tak rád, že jsi v pořádku," obrátil se konečně k mladíkovi, který na ně stále trochu vyjeveně a hodně nechápavě hleděl. Najednou sebou cukl. Pohledem střelil do stínu, který vrhal Severus. I lektvarista to ucítil. Matka s ním opravdu toužila mluvit.

"Máš být po Sorenově boku, Severusi," ozval se její hlas ostře. Albus jej nemohl zachytit, ale Harry ano.

"Odvedl jsem Harryho do bezpečí. Prozatím," opáčil bez známek lítosti.

"Vrať se k hlavnímu voji. I s Harrym. Je to důležité," naléhala Adrienna.

"Jeho život je důležitější," odsekl Severus.

"Jsi tvrdohlavý po Sorenovi!" rozzlobila se doopravdy lady Dravenová.

"A stejně jako on věřím, že člověk tvoří budoucnost, ne budoucnost jeho,"odsekl lektvarista.

"Severusi?" netrpělivě se ozval Albus. Muž jej gestem požádal o chvíli strpení.

"My nejsme lidé! Harry musí stát v čele těch, kteří se živí smrtí! Jinak ho nikdy nebudou respektovat!"

"Taky bys mi mohla říct, proč je důležité, aby jej respektovali!"

"To teď není důležité!" Hádka se vyostřovala.

"Pak Harry zůstane na hradě!" zakončil rázně debatu Severus a přetrhl kouzlo.

"Asi jste ji naštval," poznamenal Harry.

"Máte úžasný pozorovací talent, pane Pottere," vyštěkl lektvarista podrážděně. "Zůstaneš tady na hradě, jasné? Jinak tě najdu a někam přivážu, přísahám u Merlina," dodal výhružně. Než mu Harry stihl něco pořádně vztekle odpovědět, Albus je oba přerušil.

"Severusi, Harry bude v pořádku. Věřím, že než dnešní noc skončí, Voldemort padne. Vím to," stiskl muži předloktí. "Vezmi s sebou chlupaté přátele. Vyzvedni si je u Abberfortha," plynule navázal důležitější zprávou.

"Chytnu blechy," zavrčel Severus podrážděně.

"Sirius a Remus odhalili pravděpodobnou lokaci Voldemorta."

"Výborně, konečně k něčemu kdy byli," kvitoval to Severus.

"Nenavážejte se do Siria a Rema!" vyletěl Harry.

"Jenže já je upřímně rád nemám," ohradil se Severus. Harry vykulil oči, jak ho dětinskost toho prohlášení zaskočila.

Zvon začal odbíjet šestou hodinu.

"Válečná porada, mí drazí. Musíme jít, Harry. Severusi, přeměň se, ať tě můžu zamaskovat." Brumbál si připomněl, proč se ve společnosti Severuse Snapea vždycky začne rychle cítit tak vyčerpaně. Dokázal se haštěřit o maličkosti donekonečna.

Vzduch zavířil a na starcovo rameno dosedl velký černý krkavec.

"Já už se fakt ničemu nedivím," povzdychl si Harry. "Ještě mi řekněte, že hrajete v ochotnickém divadle. Fakt by mě to nepřekvapilo."

"Vtip-né," zaskřehotal krkavec.

Albus se skrytým zadostiučiněním klepl krkavce hůlkou přes zobák. Přelila se po něm tekutá rtuť a Severus splynul s okolím. Ředitel otevřel okno a cítil jak se mu o tvář otřela měkká křídla.

"Harry, opravdu jsem tak rád, že jsi v pořádku. Přál bych si, abychom měli čas si promluvit, ale válka nepočká," povzdychl si Albus. I přesto mu na tváři hrál mírný úsměv.

Harry, drž se Albuse. Použiju tě jako komunikační spojku, dolehla k Harrymu ozvěna Severusových myšlenek.

Ok, je ze mě telefon. Super, vyprskl v duchu mladík. Odpověď nedostal.

"Severus vzkazuje, že vám přese mě bude posílat zprávy, pane," přetlumočil poslušně, i když s dávkou otrávenosti.

"Výborně, chlapče," usmál se zářivě Brumbál. "Nuže, vzhůru na poradu!" dodal s nebývalým elánem.

Když vešli do Velké síně, téměř každý už věděl, že je Harry Potter na hradě. Překvapením však bylo, že ani zdaleka všechny obličeje se tvářily přívětivě.

***

Severus vylétl tak vysoko, jak se odvážil a lehce proklouzl ochranami hradu. Pohled, který se mu z té výšky naskytl, byl otřesný a hrozivý. V pevném sevření kolem hradu, ve stínu lesa, čekali nehybně nemrtví. Zdánlivě nehybně. Mezi nimi vytušil rudooké bestie. Ne, nebál se, že by i přesila upírů něco zmohla proti sevřeným šikům strážců. Někteří z nich likvidovali upíry ještě dřív, než se Severus narodil. Při své rychlosti a výšce však nikde neviděl kouzelníky.

Zato viděl ty kříže. Linii před ochranami hradu osázenou vztyčenými kříži se svými oběťmi. Tak vysoko mohl jen tušit pach rozkládajícího se masa, ale stačilo to, aby se v nitru zatvrdil. Války jsou kruté. Zvlášť když je na jedné straně šílený psychopat.

Prasinky se hemžily smrtijedy. Tak proto. Měli základnu tady a do útoku na hrad se nejspíš teprve zapojí. Který že to byl vlastně Abberforthův dům? Dvakrát zakroužil nad vesnicí, než si vzpomněl. Domek Brumbálova bratra stál velmi blízko Chroptící chýše. Nejblíž, jak se kdy kdo odvážil dům postavit. Severus opatrně dosedl na parapet okna. Uvnitř nikoho neviděl. Zaťukal zobákem na sklo. Okolím se to nepříjemně rozlehlo.

Okenice se prudce rozlétly a najednou se zdálo, že celý dům se nadechl a nasál krkavce dovnitř jako do sifonu. Stejně rychle se okno zase zavřelo a dům vypadal stejně jako dřív.

Severuse to vyhodilo do sklepa a připláclo k podlaze. Nedokázal se ani za nic pohnout. Pořád však nikoho nikde neviděl. Pronikavě zakrákal.

"Koho to tu máme? Lumos!" ozval se povědomý hlas.

"Pohni. Není čas," zaskřehotal Severus podrážděně.

"Revelo!" zamračil se Black. Ochranná vrstva z krkavce stekla.

"Kdo sakra jsi?"

"Je to Snape," ozval se hlas za Siriem.

"Cože? Odkdy je Snape zvěromág?" otočil se Black překvapeně.

"Nevím. Ale je to Snape," pokrčil rameny Remus Lupin. Vytáhl hůlku a jednoduchým kouzlem krkavce odlepil od podlahy. Severus se otřásl, aby srovnal rozčechraná pírka a přeměnil se.

"Díky," zabručel. "Půjdete se mnou. Jdeme se Ty-víš-komu podívat na zoubek," nezdržoval čas zbytečným prskáním.

"Tobě hráblo, ne? A kde jsi celou tu dobu sakra byl?" založil si bojovně ruce Sirius.

"Hlídal jsem tvého drahého kmotřence. Už je zpátky na hradě," odsekl Severus.

"Ty? Jak ses ty dostal k Harrymu sakra?"

"Ticho už!" zavrčel temně Remus. "Sirie, drž zobák. Buď rád, že Harry je zpátky a v relativním bezpečí. Teď chci slyšet, co má v plánu Severus." Ve světle kouzla vlkodlakovy oči házely zlatavé odlesky. Severus cítil, jak je to stvoření temnoty na hraně. Být zavřený tady dole, nemoct nic dělat pro svoje nejbližší. Přihlížet zvěrstvům a nemoci pomoct obětem. Ano, chápal to. Jen by raději nebyl ve stejné místnosti s podrážděným vlkodlakem.

"Do týlu nepřátelské armády pochoduje značné množství spojenců. Zatímco se střetnou u hradu, my se vydáme ověřit, jestli je Ty-víš-kdo pořád ještě nesmrtelný," zkřivil ústa v úsměšku Severus.

"Jen my tři? Proč si myslíš, že to zvládneme? Nápad je to super, sejmout ten hadí ksicht. Ale nezdá se mi proveditelný," namítl Sirius. Byl cítit nervozitou z Rema. Musí to být celkem požitek, být zavřený ve sklepě s velmi rozmrzelým vlkodlakem.

"Blacku, neřeknu ti ani o chlup víc, než nutně potřebuješ vědět," ohradil se Severus. "Tohle jsou... mimořádné události. Měli byste vědět, že Vy-víte-kdo je nejspíš náš menší problém."

Siriovi a Removi spadla čelist.

"To byl blbej vtip," ucedil Black.

"Nežertuji. Někdo velmi mocný řídí upíry. Ty-víš-ko to není. Budeme mít tu čest s velmi starým upírem. To znamená brutální sílu, extrémní rychlost a hlubokou studnu zkušeností."

"No výborně," rozhodil ruce Sirius. "Takže vzhůru na sebevražednou misi. O tom jsem snil celých dvanáct let Azakabanu," dodal vesele.

20

Velkou síní proběhlo mumlání. A najednou se zvrtlo do nesouvislé vřavy, když někdo vykřikl: "Tak teď chcípnem všichni!" V tu chvíli se do něj někdo opřel, někdo s ním souhlasil a někteří dokonce tasili hůlky. Byli tam Harryho spolužáci, bystrozoři i lidé úplně neznámí. Síň praskala ve švech, jak se snažila vměstnat tolik lidí dohromady.

"Ticho!" roznesl se celou síní Brumbálův magicky zesílený hlas. Působil jako ledová vlna. Harry se nedovážil ani hnout. Rozšířenýma očima sledoval tu zlobu namíženou na něj. A z důvodu, který nechápal. Z ředitele cítil zachmuření, přestože starcova tvář neříkala nic.

"Někteří z vás mají zřejmě dojem, že se válka točí kolem Harryho Pottera. Není tomu tak. Tato válka se dotýká každého z vás osobně. Ztratili jste domovy, mnoho z vás rodinu i přátele. Máte strach o své životy. Proto vítejte každou další hůlku, která se připojila k naší obraně, protože je lhostejno, zda je to Harry Potter nebo kdokoliv jiný." Všichni Brumbálala napjatě sledovali. Pokročil dopředu. Stále hovořil klidně, rozhodně.

"Máte strach, že se Voldemort dozví, že Harry je na hradě a soustředí sem veškerou svou sílu. Ano, je to možné," připustil a Síní projel vzrušený, poděšený šum. Albus zvýšil hlas, aby jej bylo dobře slyšet.

"Pokud se o to Voldemort dnes v noci pokusí, padne!" zvolal pevně a s naprostou jistotou. Harry měl v tu chvíli dojem, že zaslechl Severuse myslet si něco nehezkého o melodramatech. Nezasmál se tomu. Ticho v Síni se prohlubovalo. Každý se snažil vstřebat, co právě slyšel. Brumbál nemluvil do větru, to běželo hlavou každému z nich.

Z davu se lokty probojovala Hermiona. Pohled na ni Harryho šokoval. Tvářila se tak... měla něco nepopsatelného ve tváři. Něco, co tam nebyl, když s Wrightem utíkali. Lehce se usmála, ale působilo to, jako by její tvář už zapomněla, jak se to dělá.

"V tom případě je dneska pošleme všechny k čertu!" vykřikla. Až tohle odstartovalo bouři nadšených výkřiků. Hermiona překonala těch pár kroků, aby mohla kamaráda konečně obejmout.

"Je skvělé vidět, že žiješ," zamumlala dojatě. Tiskla ho sobě opravdu pevně.

"Snažil jsem se dostat zpátky co nejrychleji," oplácel jí stisk Harry. "Kde je Ron?"

"Na ošetřovně. Včera ho zasáhla řezná kletba. Ale už je mu dobře, neboj," plynule odpověděla Hermiona.

Ředitel vedle Harryho si odkašlal a znovu si magicky zesílil hlas.

"Prosím znovu o vaši pozornost, přátelé. Čeká nás tvrdá noc. Očekávám, že se k útoku přidají mozkomoři. Na hradních věžích proto ustanovím hlídku, která bude mít na starosti Patrony. Prosím, aby se přihlásili ti, kteří si na tento úkol troufají."

Síň utichla. Patrony tu dokázalo stvořit pár desítek osob. Ale ochrání velkou část hradu? První ruka nahoře byla jednoho z havraspárských sedmáků. Harryho ruka jej téměř předběhla. Jenže Brumbál jej rychle uchopil a dlouhý záhyb jeho hábitu zakryl, že starcova dlaň drží tu Potterovu. Harrymu s rozpaky došlo, že se má celou dobu vlastně ředitele držet. To na věži dost dobře nemohl. Ale věděl, že jeho Patron je silný! Zvládl by to!

Přihlásilo se pouze pět kouzelníků. Dalších pět věží nikdo neobsadí.

"Výborně," nenechal se rozladit Brumbál. "Bystrozoři vytvoří první linii, stejně jako včerejší noc. Šesté a sedmé ročníky se rozmístí také na stejná místa jako včera. Minervo, Sinistro, Filiusi, my vytvoříme Kruh zakladatelů. Místa všech ostatních zůstávají stejná. Pouze vy, kteří jste včera měli stanoviště v oknech učeben pod hradbami, dnes budete strážit přístup od jezera. Profesorka Prýtová vám ukáže vaše místa. Dávejte pozor na smrtijedy na košťatech -"

Síň prořízl magický alarm.

"PŘICHÁZEJÍ! PŘICHÁZEJÍ!" ječely obrazy. Nečekaný útok, slunce ještě ani zdaleka nezapadlo!

"Na místa!" zvolal Brumbál. V Síni se nestrhla vřava. Naopak utichla a všichni soustředili dech na to, aby co nejrychleji doběhli na svou pozici. Hermiona se od Harryho odtrahla,přestože chtěla zůstat tak moc, až to skoro bolelo. Stačila mu jen na cestě kolem lehce stisknout rameno a on ji pohladit po paži.

"Harry, drž se hned u mě. Budeš mým štítem, chlapče," pustil mladíkovu ruku stařec.

"Váš štít, pane?" polkl vyděšeně Harry.

"Přesně tak. Spoléhám na tebe, Harry. Naše místo je na hlavním nádvoří. Kruh zakladatelů si vyžádá veškerou mou pozornost. Jistě chápeš, co to znamená," mrkl na něj ředitel vesele. "Pospěšme," přešel do ostrého kroku.

Harry, zaševelil mu v hlavě Severusův hlas jakoby z velké dálky, Voldemort se bude snažit zlomit obranu osobně. Není ve své skrýši. My musíme pátrat dál. Vyřiď to.

"Jasně," zamumlal Harry. Zopakoval celou zprávu. Albus jen kývl.

"Čekal jsem to," pousmál se. Zvedl hůlku a z ní vystřelilo planoucí planoucí znamení. Ze tří různých hradních věží se přidaly další záblesky. Všechny se spojily nad ředitelovou bílou hlavou a v úchvatném barevném spektru se rozlily do světových stran. Harry fascinovaně zíral. Poprvé v životě viděl něco tak... mohutného. Mocného. Brumbál jen stál, oči zavřené. Nehybný. Práštila z něj síla tak mocná, že vzduch kolem něj se chvěl.

Teď museli čekat a Harryho to téměř fyzicky bolelo. Co se děje venku? Ze svého místa nic neviděl. Nemusel čekat dlouho. Změnil se vítr a duhovou kupoli pokryla rudočerná nákaza jako kyselina. Voldemort přicházel.

***

Remus chtěl hned vyrazit, ale Severus ho zadržel. Podal mu lahvičku s něčím, co vypadalo jako sražená krev.

"Vypij tohle," nařídil mu stroze. Vzápětí vytáhl z kapsy hábitu náramek s výraznými broušenými kameny.

"Blacku," podal mu ho odměřeně.

"Hele, tak daleko spolu ještě nejsme," ušklíbl se Sirius.

"Jsou v tom zakleté lektvary, idiote," odeskl Severus. "Rudý kámen na ztrátu krve. Modrý kámen univerzální léčivý lektvar. Žlutý je univerzální protijed. Zelený zrychluje rychlost pohybu. A ten fialový použiješ jedině, kdyby bylo absolutně a totálně nejhůř, jasné?"

"K čemu je?" Siriuse právě ten zajímal samozřejmě nejdřív. Přicvakl si náramek.

"Dá ti tři minuty života, než zemřeš," lhostejně mu oznámil Snape. Black ucukl, jako by se spálil.

"Co je to za černou magii?" zasyčel.

"To nemusíš vědět. Lupine, proč to ještě není v tobě?" zavrčel Snape na vlkodlaka. Remus k němu obrátil pobledlý obličej.

"Co mi to udělá? Cítím... cítím z toho divné věci."

"Vytáhne to tvou chlupatou polovičku," nebezpečně se ušklíbl Snape.

"Co jsi k čertu zač?" vydechl Lupin šokovaně.

"Víš to od našeho prvního ročníku," přistoupil k němu Severus a sálala z něj nejasná, mrazivá hrozba. "Tak se teď neptej jako idiot. Vypij to. Tlačí nás čas."

Remova ruka s lektvarem se třásla, bylo to vidět i v polotmě.

"O co tu k čertu jde? Reme, co o něm víš?" Black zněl znepokojeně. Vlkodlak jen zavrtěl hlavou.

"Ty historky..."

"Kopni to do sebe, u Merlina!" zavrčel Severus. "Je to několik set let ověřený lektvar, jestli tě to uklidní. Ráno se probereš bez následků."

Remus odzátkoval lahvičku a s křečovitě sevřenýma očima do sebe vlil její obsah. Sklo dopadlo na zem. Nerozbilo se, ale vlkodlak jej následoval. Dopadl v křeči na všechny čtyři. Severus jeho agonickou transformaci sledoval bez účasti. Tvorové temnoty za svou sílu platili.

"Jak jsi sakra přišel na takovýhle lektvar?" polkl Sirius. Chtěl k Removi přiskočit a tišit jeho bolest. Jenže věděl, že v té chvíli je v tom muž sám. Navíc by ho Remus mohl v křečích zranit, už se to jednou stalo.

"Jak ho udržíš při smyslech?" vydechl, když mu to došlo úplně. Před nimi se formoval zuřivý vlkodlak, jako by byl úplněk v plném rozkvětu. Sotva se vzpamatoval, trochu omámeně se vydrápal na všechny čtyři. Krví podlitýma očima zaostřil na Severuse a vztekle zavyl.

"Sakra, Snape, cos to udělal, ty bastarde?!" vyjekl Sirius.

"Mlč, Blacku. Zbytečně kazíš vzduch slovy," ohradil se Severus. Vlkodlak se naproti němu nakrčil ke skoku.

Black ani neviděl, kdy se Snape pohnul. Vzápětí přirazil vlkodlaka k protější zdi, až zapraskala. Nebo zapraskaly vlkodlačí kosti? Black v nevíře třeštil oči na muže, který bez námahy držel pod krkem zuřivého vlkodlaka stopu nad podlahou.

"Dnešní noc jsi můj, pse," zasyčel lektvarista. "Cítíš to v sobě. Nedokážeš mi ublížit. Uděláš přesně a jen to, co ti přikážu. Ochráníš mě a Blacka. A až v tobě promluví člověk, poslechneš." Vlkodlakovi se ježila srst po celém těle, ale divoké vrčení ustávalo. Severus povolil stisk a vlčí tělo sklouzlo na zem. Bestie se oklepala a nonšalantně kolem něj prošla k východu, aniž by mu věnovala další pohled.

"Zablešenče," zabručel Severus.

"Co jsi mu sakra udělal?" vyjekl Black.

"Asi začnu počítat, kolikrát se tak stupidně ještě zeptáš, Blacku. Nebo si to piš a uštři mě toho," odsekl netrpělivě Snape.

Nakonec se z Prasinek vymotali. Vlkodlak s přeměněným Blackem vyběhli do lesa a nad nimi letěl krkavec.

Severus měl v ptačím těle čas chvíli vnímat Harryho. Zatím ještě pořád dělal, co se mu řeklo. Díky Merlin za to. Pohlédl dolů na Lupina. Lhal mu. Ráno se neprobudí, jako by se nic nestalo. Probudí se jako pes uvázaný službě. Ale to možná nikdy nepocítí. Sám před sebou necítil téměř žádnou vinu. Vlkodlak byl jediný tvor, který dokázal spolehlivě jediným kousnutím zabít upíra. Stejné nebezpečí hrozilo i jeho rodu, proto si vlkodlaky podmaňovali lektvary, které obsahovali jejich vlastní krev. Vlkodlak v Lupinovi už nikdy nedokáže pokousat nikoho z Klanu.

Remus vedl. Pamatoval si cestu ostře, přestože okolí zamořoval pach upírů, který Bestii k smrti dráždil. Celé jeho vědomí se sestávalo z promíchaných a zmatených kusů vlka a člověka. Chaotické myšlenky držely pohromadě pouze příkazy, které vlkodlak dostal.

Cesta nevedla daleko. Do kopců nad Prasinkami. Slunce jim slibovalo náskok. Ještě se ani nezačaly prodlužovat večerní stíny. Když Remus našlápl na kořeny zbrázděnou cestu, zastavil se. Srst se mu zježila. Z hrdla se mu vydralo varovné vrčení. Cestu jim přehrazovala kouzla. Bestie netušila, jaká, jen cítila magii.

Severus to jemné chvění poznal také. Zakroužil na místě a snesl se dolů. Už dál neměl na paži propustku skrze bariéry Pána zla.

Black se proměnil v člověka.

"Co teď? Máš plán i na tohle?" zeptl se zachmuřeně.

"Budeme na sebe muset přilákat pozornost," zaskřehotal krkavec. "Stačí, když se začneš pokoušet to odeklít." Zatímco mluvil, vzlétl a usadil se v koruně jednoho z páru osamělých stromků u cesty.

"Ne, já volavku nehraju. Nevěřím ti ani nos mezi očima, Snape!" otočil se k němu prudce Black a vytasil hůlku. Krkavec se vytočeně načepýřil.

"Řřřešíš nesmysly. Teď není čas na kecy," zakrákoral.

Náměsíčník tlumeně zavrčel a váhavě postoupil pár kroků v před. Najednou zavyl a vyrazil dopředu.

"Co to kruci-!"

"Barriérrra zmizela," krákl krkavec a vystřelil k obloze. Sirius znovu zaklel a rychle se přeměnil. Dohnat vlkodlaka byla sakra fuška.

Přišli pozdě. Jeskynní komplex, který nedávno objevili a odhadli jako Voldemortovu skrýš, zel prázdnotou. Severus zklamaně poslal zprávu Harrymu.

Vlk a pes čenichali kolem, ale přemístění pachovou stopu nezanechává. Náměsíčník se ježil po celém těle. Nikdo z nich necítil žádnou známku života, jen vše přebíjející pach upírů.

"Prolezeme to. Třeba najdeme nějakou nápovědu," rozhodl Sirius. Zdálo se, že nedůvěřivý výlev ho přešel. Severus se proměnil do lidské podoby.

"Náměsíčníku, jdi první," přikázal vlkodlakovi.

"Jdi si sám!" ohradil se Sirius, ale vlkodlak bez protestů vešel dovnitř. Black jen vztekle zaťal zuby, když kolem něj Severus lhostejně prošel.

Úzkým průchodem se dostali do jeskynního sálu. Ze stropu čněly ostré stalaktity jako zuby obří příšery. Z hlavního dómu se rozbíhaly dvě klikaté chodby. Kroutily se, jako by je voda vymlela do skal.

"Blacku, rozdělíme se. Drž se Lupina," ukázal mu Severus na pravou chodbu.

"Jdu touhle," odsekl Sirius a naschvál se vydal k levé. Lektvarista jen protočil oči.

"Máš na to deset minut. pak musíme jít dál. Bradavice jsou pod útokem."

"Jak to-?!" začal Sirus, ale zarazil se. "K čertu s tebou, Snape," odplivl si a následoval vlkodlaka do chodby.

***

Celé Bradavice v napětí a hrůze zíraly na to, jak černá nákaza pokrývá ochranné kouzlo. To nyní žhnulo čtyřmi ochrannými symboly. Na věžích stáli nejsilnější učitelé školy. Jejich znamení plála v trojúhelníku nad hradem. Ředitelův klíčový symbol protínal střed toho obrazce a do všech stran od něj odletovaly bílé a zlaté blesky. Kdekoliv zasáhly hradební zdi, rozzářily kámen měkkým, jasným svitem.

Oblohu a zapadající slunce zahaloval mráz a temnota. Oblohu halili mozkomorové. Kruh zakladatelů je držel v bezpečné vzdálenosti, ale bylo jich tolik, že zakryli sluneční světlo.

Hranice Zapovezeného lesa ožila tlumenými záblesky rudých očí. Upíři vykročili ze stínu lesa. A spolu s nimi masa mrtvých. Pomalu se blížili k ochrannému kouzlu. Několik mrtvých se ji pokusilo tupě projít a okamžitě se rozpadli v prach. Ostatní se zastavili a čekali. Bradavice byly obklíčeny. Lačné oči dychtily po zániku toho jasu. Hladová hrdla po horké lidské krvi. Dětské krvi. Děti temnoty bažily po masakru, od kterého je dělila pouze planoucí magie.

Nad jezerem čekala letka dvanácti smrtijedů na koštatěch. Vedl je muž s dlouhými, plavými vlasy. Sám je vybral. Velmi pečlivě.

Voldemort se neskrýval. Stál v smrtijedském kruhu na kopci před hradem a z hůlky se mu valily další a další temné provazce. Vzduch kolem něj praskal magií a páchl ozonem. Bledé tváře smrtijedů pod kostěnými maskami se upínaly k hradu. Doufaly. Vzpínali se k muži, který držel střed ochranné pečetí a tím chránil životy jejich dětí. Voldemort to věděl. Nestaral se. Kolem něj stáli čtyři upíři jako tělesná stráž. Ti rozuměli jedinému - síle. Ne jako kouzelníci. Slabí lidé s měkkými srdci, kteří podlehnou tak banálnímu citu jako je láska k dětem. Na zemi kolem něj ležely mrtvoly čtyř smrtijedů, kterí se pokusili zradit.

***

Skrytí stínem lesa, dostatečně daleko do hradu, stáli Ti, kteří se živí smrtí. Jen čekali. Soren měl zavřené oči a prsty přiložené ke spánkům. Soustředil se. Jeho příkazy stále zněly stejně zřetelně.

Ne, dokud Brumbál žije.