Skryté cesty 11 - 15

...

11

Harrymu stačil pohled z okna, stejně jako většině studentů. Voldemort si pro něj přišel. Proč zároveň neovládnout školu a nevzít světu proslulou Baštu světla? Už od začátku neměl mladík nejmenší chuť nechat se někam zavřít. Jen čekat, co bude - to by nesnesl.

Úsilí prefektů a primusů zabránilo panice. Přesto bylo na chodbě tolik lidí a tolik strkání, že když po cestě loktem drbl do Rona a Hermiony, vůbec to nepřipoutalo ničí pozornost. Stačil pohled, aby se navzájem pochopili. Vytratili se do boční chodby. Skoro se tam srazili s Fredem a Georgem.

"Nazdárek," ležérně se uculila dvojčata. "Taky se vám nechce hnít pohromadě s prváky?" uculil se Fred. Až potom mu došlo, jak by se to dalo vyložit jinak a úsměv mu z tváře zmizel. Tenhle vtip by se mohl stát až příliš doslovným.

"Máme tu pár srandiček, které jsme vynalezli během školního roku," udělil mu káravý štulec do žeber George. "Jdete do toho s náma?"

"To si piš," kývl Ron.

"Rozbal plánek, Harry. Máš i ten tvůj bezva plášť?" ujal se iniciativy George.

"Jasně," přitakal Harry, zatímco vytahoval starý pergamen. Odhalil přesuny studentů. Na pozemcích bylo čisto. To jim dodalo trochu odvahy.

"Navrhuju přesun na astronomickou věž," kývl na ně Fred. Zatímco McGonagallová promlouvala ke studentům, stoupali do nejvyšší věže hradu. Nahoře dvojčata vytasila dalekohled. Měla nadité kapsy různými zmenšenými proprietami.

"Jak jste stihli všechno tak rychle nachystat?" podivila se Hermiona, zatímco Fred zkoumal obzor.

"Máme všechno důležité pořád na jednom místě," zazubil se George.

"No kur... ehm," nedokončil Fred nadávku. "Upíři! On si dovedl upíry!"

"No doprdele," zakleli jednohlasně Weasleyovi.

"Co máte v plánu?" zajímal se Harry.

"Odlevitoval nad ně pár překvápek. Ale kámo, s upíry není žádná sranda. Jak se nějakej dostane až k tobě, jsi v pořádný kaši," zamračil se Fred.

"Vezmem košťata. Levitace není tak obratná," navrhl Harry, kterému se vybavil střet s drakem.

"No jasný, že nás to hned nepadlo! Borec, Harry!" tleskla si dvojčata. Všichni pozvedli hůlky a provedli rychlé accio. Trvalo jen chvíli, než z přístěnku u famfrpálového hřiště dorazila košťata. Kromě Hermiony měli všichni vlastní košťata.

"Herm, ty tu zůstaň jako naše základna. Budeš nám házet munici, jo?" obrátil se Ron na kamarádku. On i Harry věděli, že Hermiona nenávidí létání a bojí se výšek. Dívka neprotestovala.

"Tak co tam máte?" obrátila se na dvojčata.

"Maurskou tmu, oslnivé rachejtle, koule s nahrávkami zpěvu jezerních lidí - pěkně zesílenými, kýchací prášek, instantní kluziště a lepivé koule očarované samomnožící se kletbou," pochlubil se hrdě George. Zároveň to i s Fredem vyskládávali z kapes.

"Poletím první. V plášti," navrhl Harry.

"Poletíme všichni zaráz. Koukej a uč se, mladej!" uchechtl se Fred a tetrálně zamával hůlkou.

"Perlucida!" klepl špičkou hůlky Geroge do čela. Po zrzkovi se přelilo něco jako tekutá rtuť a najednou jako by splynul se vším, co bylo kolem něj.

"Není to tak super jako plášť, ale ve tmě to bude špička," pochvaloval si Fred a seslal kouzlo i na sebe a pak na Rona.

"Nejde to ale na věci, takže košťata budou vidět," upozornil George.

"Tak to abych ji bylo víc," usoudila Hermiona a vytáhla hůlku sama. Najednou kolem nich stálo třikrát tolik košťat.

"Budou létat náhodně po pozemcích."

"Super. Tak se připravte, protože mám dojem, že ochrana se trhá," hodil Ron pohled na bradavické štíty. Kluci si rychle pobrali z hromádek "munice", co se jim nezmenšené vešlo do kapes a nasedli na košťata.

"Dávajte na sebe pozor. Zlom vaz," popřála jim Hermiona se staženým žaludkem. Štít povoloval a ochrany se páraly. První upíři se dali do pohybu.

Z hradem vyrazila asonická kouzla. Moc brzy. Zvuk zeslábl do snesitelné míry, než se setkal s cíly. První vlna však znatelně zpomalila. Někteří vytáhli hůlky, aby se chránili.

Nebelvíři se na košťatech vznesli a vyrazili nad pozemky. Klamná košťata taktéž. Rozlétla se všemi směry.

"Tmu první!" vykřikl ještě George. Harry vyrazil k štítům. Neušlo mu, že sonická zaklínadla tam nedolétnou. Netoužil, aby ho spolužáci trefili něčím do zad, takže se rozhodl držet právě v blízkosti rozplývajících se ochran. V kapse nahmatal sáček s Maurskou tmou. V plné rychlosti letěl podél děr ve štítech a odsypával z něj. Bylo to skvělé. V malém sáčku bylo kouzlem natěsnáno obrovské množství prášku. Padal a tvořil temný závoj podél hranic. Málem se srazil s Ronem, který letěl naproti němu.

Výbuch světla s ním trochu zamával. Do očí mu vhrkly slzy a jen vytrénované reflexy ho udržely ve vzduchu. Dvojčata se zapomněla zmínit, že ty petardy jsou tak silné! S potěšením nahmatal jednu v kapse a vybral si skupinu, která se drala z temného závoje. Hodem je lehce minul, ale nevadilo to. Jasně se zablesklo, naštěstí už za jeho zády. Dolehly k němu výkřiky bolesti.

Větrný poryv mu najednou vzal vládu nad koštětem. Jen tak tak se vyhnul pádu do Zapovězeného lesa. Rychle si přitáhl plášť a otočil koště. Voldemort jediným kouzlem větrné smršti zlikvidoval závoj! Harry vytáhl další balíček. Měl by to být kýchací prášek. Rychlým přeletem nad hranicí způsobil útočníkům záchvaty mohutného kýchání. Jenže oputal nežádoucí pozornost. Jen instintivně zrychlil a to ho uchránilo před tím, aby mu koště nevzplálo od vržené kletby. Už věděli, že nad nimi je něco, co není vidět.

Snažili se všichni. Shazovali svoje náklady a zpomalovali útočníky. Jenže dětské žerty nikomu neublíží. Linie temných stvoření se neúprosně přibližovala s každou vteřinou k hradbám, odkud studenti vrhali omračující, asonická a překážecí kouzla. Profesoři pak zase daleko nebezpečnější kletby. Hagrid stál na hradbách s těžkou kuší a střílel. Jejich střely kosily první řady, ale jak dlouho mohli vydržet?

Nakonec došly i Weasleyovské žertíky a Harry prostě létal a vrhal kouzla. Hermiona na astronomické věži v něm budila úžas. Pomocí hůlky posílala až téměř k hranicím malé jiskry, které vybuchovaly oslňujícím světlem a zapalovaly vše, čeho se dotkly. Stála se silou a odhodláním, kterými ve svých kamarádech budila úžas. Harryho hřála její silná podpora u srdce a dodávala mu odvahu. Všiml si, že dívka pečlivě míří, aby letce udržela v bezpečí nejen před útočníky, ale i před nechtěně odraženými zaklínadly a kletbami kouzelníků.

Ti upíři, kteří se dostali k hradbám a pokusili se vyšplhat nebo vyrazit brány, propukali v hrozný jekot, dokud je strážná kouzla nesežehla. Magie Bradavic žhnula a sálala v zlatavé záři.

Jenže i mezi upíry byli také kouzelníci. Kupodivu to byli smrtijedi, kteří vrhali pouze omračující a zneškodňující kletby. Vždyť čí dítě v té tmě mohli trefit? Co když vlastní? Jenže strach je mocný pán. Nedovolili si neuposlechnout. Proto většina kouzel létala Brumbálovým směrem. Stál tam, jako maják ve tmě a řídil ochrany nad studenty.

Odbila půlnoc, ale nová magie ochran nevzplála. Voldemortova magie držela hranice pozemků průchozí a Brumbál věděl, proč. Severus stále neuspěl. Nebo možná uspěl, ale na pozemcích je jiný smrtijed s funcí magické kotvy. Severus se stále neobjevil a to mu působilo také starosti. Neměl však ani minutku oddech na patrona.

***

Na podlaze laboratoře leželo bezvládné Severusovo tělo. Halila ho temná mlha, která vyvěrala z jeho kůže, ze samotné jeho duše. Znamení zla se svíjelo a bránilo. Mocná Voldemortova magie zápasila se starodávným vzýváním. Prohrávala. Pomalu a mučivě Znamení zla bledlo. Severus začal nabývat vědomí. Hlava mu třeštila a hrdlo měl úplně vyprahlé. Vzepřel se na rukou. Chvěly se. Dosáhl na stůl, aby se vytáhl do stoje. Svět se s ním kolébal. Opravdu se mu chtělo zvracet a tak šílený hlad neměl ani před návratem k Voldemortovi. Pomalu se rozpomínal na nejbližší minulost.

Útok! Rychle zapátral zrakem po policích. Náhodou mu padl zrak na lahvičky s identitami. Myšlenkovým skokem se dostal ke Znamení zla. Téměř s obavami pohlédl na svoje předkloktí. Málem se hystericky rozesmál úlevou. Bylo pryč! Pryč! Svobodný, konečně svobodný! Natáhl se a opatrně vzal identitu Snapea. Očistná magie z něj smyla všechno cizí, vrátila mu jeho pravou podobu.

Co čert nechtěl, jak se mu zatočila hlava, tak se mu lahvička vysmekla z prstů! Rozbila se a vzácný obsah se roztekl po pracovní desce. Severus zaklel a natáhl se po esenci Daniela Wrighta. Pro jistotu se opřel boky a stůl a uchopil ji oběma rukama. Přeopatrně otevřel a pipetkou si přímo do úst nadávkoval lektvar. První kapku minul, podruhé se trefil.

Svět se nepatrně rozjasnil. Severus v převleku se vypotácel do svých pokojů. V koupelně v univerzální lékárníčce měl koňskou dávku povzbuzovacího elixíru. Kopl ji do sebe na ex. Hned se cítil líp. Ještě se napil lektvaru, který mu částečně nahrazoval krev. Ten pro změnu nepomohl skoro vůbec. Severus byl vyhladovělý téměř k zoufalství. Nechtěl mezi lidi. Teď opravdu ne. Protože ve výsledku mezi ně chtěl moc. Hlad mu způsoboval bolestné křeče v celém těle.

Co nejrychleji chvátal prázdnými chodbami k hradbám, odkud k jeho citlivým uším doléhal hluk boje. Cítil Albusovu sílu. Stál nezraněn. To ho povzbudilo. Vytáhl svou hůlku. Stařec mu věnoval pohled obrovské úlevy. Severus na něj kývl a lehce se klepl do předloktí. Albus mu stihl úsměv oplatit, než přilétlo další kouzlo. Kolem Albuse tančili kamenní strážci hradu a on jimi dovedně manipuloval, aby odvrátil a zneškodnil Nepromíjitelné kletby. Byl loutkář, který tančil se svými panenkami v dešti kleteb.

Severus se málem zase pousmál, když zvedal hůlku, aby se připojil. Jenže pak mu zrak přitáhl padající objekt a ten mu zmrazil úsměv i srdce.

***

Harry házel kouzla na všechny strany. Neviděn manévroval nad hlavami útočníků s lehkou grácií chytače. Jenže kvůli neustálým zábleskům si strašlivě pozdě všiml jednoho z dvojčat, které ho nemohlo vidět. Aby se nesrazili, prudce strhl koště. Přímo do cesty sonickému výbuchu. Brutální kakofonie zvuků ho donutila vykřiknout. Nedokázal zabránit tomu, aby se nepustil koštěte ve snaze hluku uniknout.

Neviditelný plášť se sesmekl a Harry padal.

***

Severus rychle mávl hůlkou. Bylo bláhové na tu dálku použít vlečné kouzlo, ale u Morgany, Potter padal přímo dorpostřed bojiště! Kde se tam k čertu vzal?!

Jeho vlastní magie jej neposlechla. Místo toho jej hlad málem zkroutil do ubohého uzlíku. Nečekal. Nemyslel. Prostě skočil. Vnímal Brumbálův výkřik a vzápětí jeho svět ztratil zvuky. Díky ti, Albusi! Sonická kouzla by jej vyřídila stejně spolehlivě jako útočící upíry. Padal z hradeb beze strachu, že si ublíží. Znal limity svého těla. Měkce dopadl na nohy do podřepu. Viděl, jak jeden z upírů skočil neuvěřitelně vysoko a padajícího Pottera zachytil. Nerozmýšlel se. Co nejrychleji se rozběhl. Svět se stal rozmazanou šmouhou. Brumbál se jej snažil nejspíš krýt, ale měl dost práce sám se sebou.

Severus zahlédl, jak upír odhrnuje Potterovi vlasy z čela. Vstal a chtěl si ho hodit na záda. Severus do něj narazil plnou rychlostí a prudce jej odhodil několik desítek metrů. Cítil se neskutečně malátný, slabý jako kotě. Upadl málem přes Pottera.

"Vstávej. Sakra, vstávej," snažil se ho vytáhnout na nohy. Mladík byl dezorientovaný, ale snažil se. Bylo načase, protože upoutali pozornost všech upírů kolem. Severus vyčerpaně pozvedl hůlku, než si uvědomil, že nedokáže nic vykouzlit. Kolem nich vybuchlo světlo tak jasné, že málem oslepl. Vykřikl, protože světlo takové intenzity ho zranilo. Najednou jej něco podebralo a zvedlo do výšky. Pottera taky. Vybuchlo další světlo. Severus se dezorientovaně pokoušel vyprostit, ale letěl vzduchem závratnou rychlostí, která se moc neměnila. Letěl, nepadal. Vlečné kouzlo?

Na kamennou dlažbu dopadl opravdu tvrdě. Pomalu mu přestávaly běhat černé mžitky před očima. Naproti němu někdo dřepl a zatřásl jím. Grangerová. Poznal Grangerovou.

"Protisonická kouzla," řekl, nebo si to alespoň myslel, protože neslyšel ani sebe. Ukázal si na uši. Naštěstí mluvil s chytrou nebelvírkou. Mávla hůlkou a zvukovou ochranu odčarovala.

"Jste v pořádku, pane?" naléhala.

"Už bylo hůř," zamumlal Severus/Daniel. Otočil se na Pottera. Klečel na zemi a Ron mu dával něco k pití.

"Co tohle sakra bylo?" zanadával vyčerpaně.

"Vytáhli jsme vás na košťatech," ozvalo se za lektvaristou. Weasleyovic dvojčata. Severus se rozhlédl po Astronomické věži. Měli tu snad něco jako útočné stanoviště! Nadechl se, aby je pořádně seřval. Pak zase vydechl. Chtěl by snad on být zavřený ve věži, když se bojuje o jeho život? Asi těžko. Ale ten nejdůležitějšího člověk téhle války právě skoro chytili!

"Díky," ucedil. Proklel vlastní bezmoc. Očišťovací rituál ho nechal bez magie a hlad mu začínal plést hlavu. A zrovna v takovém stavu musel být blízko toho kluka!

"Jdeme s Potterem na ošetřovnu," rozhodl. "A vy na sebe buďte opatrní. Na koštatech se snadno připletete do cesty kouzlům vašich spolužáků. Pád tam dolů se rovná jisté smrti," řekl vážně ostatním.

"Jasný, budem. Ale ošetřovna se nejspíš přesunula do Velké síně," zakřenila se dvojčata. Severus podepřel pořád omámeného Harryho a co nejrychleji se vydali pryč. Severus nepotřeboval ošetřovnu, ale skřítky. Tu zvířecí břečku, kterou pro něj měli v zásobě. Ošetřovna byla záminka, jak dostat Pottera dovnitř. Už na odpočívadle pod schody se vyčerpaně sesunul podél zdi. Nemohl dál. Už ne. Křeč mu svírala hladové tělo.

"Co je vám?" probral se Harry. Jak jen voněl! Krev mu tepala v žilách, cítil to pod jeho kůží. Tak lákavá. Tak... V ústech ucítil špičáky, to ho probralo. Ukrýt je za každou cenu!

"Tipsy," vydechl unaveně. Na Pottera nedokázal reagovat.

"Cože?" zamrkal Harry zmateně. To už se však objevil domácí skřítek.

"Přines mi něco. Cokoliv," požádal Severus. Skřítek zmizel a než by člověk napočítal pět, byl zpátky s velkým džbánem.

"Tipsy nestihl ohřát, Tipsy se omlouvá," zapištěl skřítek.

"To je jedno," skoro mu džbán vytrhl Severus. Obrátil ho do sebe tak naléhavě, že mu od úst začal stékat rudý pramínek krve po tváři. Harry na něj zíral v ohromeném tichu. Nebyl idiot. Viděl krev už tolikrát, že ji poznal i v přítmí chodby. Hustou, rudou krev. Když Severus dopil, podal džbánek skřítkovi. Naoplátku dostal bílý ubrousek, aby si mohl otřít zakrvácená ústa. S úlevou vydechl. Cítil, jak se mu vrací alespoň trochu síla, i když z pachuti studené prasečí krve se mu dělalo zle. Jeho tělo vzalo zavděk čímkoliv.

"Co jste zač?" vydechl Harry nevěřícně.

"Teď se to už špatně schová, že?" křivě se usmál Wright. Odhodlával se vstát.

"Vy jste jako oni," zabodl se do něj zelený pohled.

"To teda nejsem," zavrčel podrážděne lektvarista. "Popovídáme si o tom později. Dovedu tě na ošetřovnu a tam zůstaneš. Jinak tě někam přivážu, přísahám Morganě!" oznámil mu nesmlouvavě. Harry mlčel, ale díval se na něj se vzdorem a odhodláním. Ne, jakmile by mu ukázal Wright záda, zase by se někam vytratil. Teď však neměl moc na výběr. Sešli schody. Ve třetí chodbě je ovšem čekalo velmi nemilé překvapení.

Mělo podobu dvanácti smrtijedů s napřaženými hůlkami.

12

Vteřina šokovaného ticha. Překvapili se navzájem. Wright vrazil do Harryho, aby ho shodil za roh, zatímco sám se pokusil seslat Stín temnoty. V chodbě se zatmělo, ale jen na úder srdce. Ani Severus se svými reflexy nestihl uhnout tlakové vlně, kterou poslala Alecta Carrowová chodbou. Tvrdě narazil do zdi a znovu ten večer si poděkoval, že nemůže omdlít.

"Traho Harry Potter," uslyšel Luciův hlas a vzápětí Harryho vyjeknutí. Vlečné kouzlo s ním smýklo smrtijedovi k nohám.

"Petrificus totalus," sykl Lucius a mladík ztuhl, než stihl hmátnout po hůlce. "Jdeme. Máme, co jsme chtěli," zavelel úsečně Malfoy. Očividně byl nervózní a spěchal.

Severus se dal do pohybu. Nebezpečí ho donutilo vzburcovat poslední síly. Připadal si žalostně pomalý, přesto jeho rychlost přesáhla rychlost lidských reakcí. Třem smrtijedům stihl rozdrtit hrdlo, než se kolem něho zablýsklo. Lucius kolem sebe měl Protego Infinitas! Jeden z nejlepších možných štítů, který se na rozdíl od protega dal udržovat několik desítek minut. Severus se podruhé zblízka představil zdi. Z posledních magických sil se pokusil vyslat Patrona. Stříbřitý obláček vylétl z hůlky a po pár metrech uhasl.

"Sectusempra!" švihl hůlkou Lucius. Severus vykřikl, když jeho krev nahodila stěny chodby. Zatracený Malfoy, použít proti němu jeho vlastní kletbu!

"Jdeme!" otočil se Lucius. Levitoval bezmocného Pottera před sebou. Mířili k tajné chodbě. Samozřejmě, jak mohli být tak hloupí? Voldemort věděl, že frontální útok na Bradavice má malou šanci. Jenže masivní rozptýlení stačilo, aby menší skupina pronikla do hradu a Harryho prostě unesla. Všichni strážili hradby a nepomysleli na tajnou chodbu z Prasinek. Jen studenti si mysleli, že nikdo další o ní neví. Malé chyby. Fatální chyby.

"Tipsy. Dej vědět řediteli," zasípal do prázdna Severus a doufal, že skřítek ho uslyší. S námahou se postavil. Síla, získaná před chvílí, byla nenávratně pryč. Ale oni se nesmějí dostat za hranice Bradavic! Jakmile by se mohli přemístit, už Harryho nenajde nikdy nikdo! Vlekl se za nimi, jak jen dokázal. Jenže Lucius nebyl hloupý. Nechal jednoho z nich, aby hlídal jako zadní stráž. Šel víc pozadu a právě na něj Severus narazil hned po sestupu do chodby. Narazil doslova, protože chodba byla velmi úzká.

Serbal všechnu zbývající energii a vyrazil tomu muži hůlku. Nemohl si pomoct, přestože s každou minutou se smrtijedi s Harrym blížili úniku. Měl strašlivý hlad a bylo mu zle z vyčerpání a zranění. Nepamatoval si, jestli vůbec někdy zaťal někomu špičáky do krku. Běžne využíval nůž - i v případě, že potřeboval nebo chtěl lidskou krev. Na takové nuance teď sotva zbýval čas. Zahltila ho slast, když mu do žil proudila nová síla. Muž křičel, zmítal se, ale Severusův stisk sílil. Když ucítil, že srdce jeho oběti utichá, přinutil se odtáhnout. Zažít spolu s obětí její smrt se mu hnusilo. Vrátila se mu energie v šokující míře. Co je oproti tomuhle zvířecí krev! Téměř jím otřáslo, jak jiné to bylo oproti krvi z rány otevřené nožem! Ne, tohle nikdy předtím nezažil.

Neměl čas to zkoumat.

Rozběhl se. Slyšel smrtijedy před sebou. Na rozdíl od něj nevěděli, kde přesně překročí Bradavické hranice, proto je dostihl až u východu v Prasinkách. Díky Morganě za to! Severus neudělal stejnou chybu dvakrát. Odhodil jednoho ze smrtijedů tak, aby smetl Pottera a vytrhl ho z Luciova kouzla. V úzké chodbě si všichni navzájem překáželi. Severus vyřadil další čtyři kouzelníky, než se vzpamatovali. Prostě si prorazil cestu skrz a popadl Pottera zároveň s vlečným kouzlem od Lucia. Malfoy byl zatraceně rychlý. Smýklo to i s ním, protože nechtěl Harrymu ublížit tím, že by se zapřel. Dost dobře by mladíka mohli roztrhnout. Malfoy hmátl po Potterovi, na nic nečekal a přemístil se.

Všechny tři to vyplivlo zřejmě úplně jinde, než si Lucius představoval, protože to bylo uprostřed ničeho. Než se vzpamatoval, Severus po něm skočil a omráčil ho.

"Finite," namířil hůlkou na Harryho. Nic. Severus zaklel tak, jak to hluboký les kolem nejspíš ještě neslyšel.

"Musíme počkat tak půl hodiny. Kouzlo samo vyprchá," oznámil naštvaně Harrymu. Pak se otočil k Luciovi. Váhal. Co s ním? Neměl chuť ho zabíjet hned z několika důvodů. Za prvé ze sentimentu. Přece jen jsou technicky vzato přátelé - tedy Lucius a Snape. Dokonce jej Malfoy kdysi požádal, ať jde Dracovi za kmotra. Malfoye to tak stavělo v Severusově světě nepříjemně blízko rodině, kterou považoval za nedotknutelnou.

Za druhé ho zelené studánky úpěnlivě sledovaly. Harry nemohl mluvit, ale pomyšlení, že někoho chladnokrevně popraví přímo před mladíkem... Ne, to by nešlo. To byla cesta do pekel pro ně oba.

Vzal proto Luciovi hůlku, přelomil ji a hodil vedle něj do jehličí. Vzal Harryho přes rameno.

"Bude to trochu nepříjemné. Zkus mi nepozvracet záda," rýpl si do něj, než se dal do běhu. Nehnal se nijak rychle. Hlavně vybíral cestu, kterou by člověk stěží zdolal. Nešlo mu o rychlost, spíš o zmatení případných pronásledovatelů. Za přibližně dvacet minut Harryho tělo zvláčnělo. Severus zastavil a položil ho. Mladík byl v obličeji zdravě nazelenalý.

"Kde jsme?" byla jeho první otázka.

"Poměrně daleko od Bradavic, ale stále v Británii, dle mého odhadu."

"Jak to víte?" zamračil se Potter.

"Podle těch hvězd na nebi. Také krajina mi přijde povědomá," pokrčil rameny Wright.

"Už si můžeme konečně popovídat?" čím dál nazlobeněji se ptal mladík. Stáli zrovna na nízké skalce nad lesem. Jako pozorovací základna to Severusovi stačilo, proto kývl. Posadil se. Harry na jěj chvíli naštvaně zíral - tedy spíš jeho směrem, než se posadil kousek od něj. Ve tmě jej stejně hlavně slyšel, než viděl.

"Kdo teda sakra jste?"

"Tenhle rozhovor bychom vůbec neměli mít," zamračil se do tmy Wright. "Ale chápu, že to chceš vědět. Jsem podobný upírům. Ne stejný, jen podobný. Mám o dost lepších vlastní," ušklíbl se.

"Jaké třeba?"

"Nemyslím žaludkem. Víc tady řešit nebudeme."

"Jaktože vám Brumbál tak věří?"

"Známe se už opravdu dlouho. Déle, než jsi na světě."

"Co bude teď?"

"Musíme se dostat do Bradavic dřív, než nastane Temný měsíc. To by neměl být problém, jenže nás budou lovit. Nedokážu nás teď přemístit a ty to neumíš. Takže žádná kouzla a musíme se stále pohybovat. Kouzla by vystopoval Pán zla, náš pach mohou najít upíři. Nejsou v tom tak dobří jako vlkodlaci, ale stopa je pořád ještě velmi čerstvá. K dešti se neschyluje, takže musíme spěchat."

"No to je super," zaškaredil se Harry. "Nevíte aspoň, jak moc jsme daleko od hradu? A proč nás vlastně nemůžete přemístit?"

"Přesnou vzdálenost nevím. Tvým tempem bychom tam mohli být tak do týdne, mým za pár dní. Kdybych tě nesl."

"To ani omylem!" naježil se Harry okamžitě. U Merlina, to už nikdy víc! Stěží odolával nutkání ke zvracení.

"To byl jen návrh," ušklíbl se Wright pobaveně. "Je možné, že nás třeba už zítra dokážu přemístit. Ale teď se dáme do pohybu. Jsme stále moc blízko místu, kam nás Malfoy tak nešťastně přemístil."

"Co se vám teda vlastně stalo?" nedal se odbýt Harry.

"Opatrně, je to tu strmé. Drž se mě, vidím bez světla," upozornil ho Wright a přes protesty přiměl mladíka, aby se chytil jeho pláště.

"Prošel jsem náročnou magickou operací. Nečekal jsem, že to vyčerpá mou magii tak dalekosáhle. Bohužel se stalo."

"Nějak tomu nerozumím," přiznal Harry. Opatrně našlapoval za lektvaristou.

"Tohle není vhodné místo ani čas na vysvětlování."

V tichém rozhovoru jim pomalu ubíhala cesta pod nohama. Severus Harrymu neřekl, že jdou od Bradavic místo k nim. Každý by čekal, že půjdou buď přímo nebo oklikou, nicméně směr Bradavice. Severus měl však v plánu dosáhnout naprosto odlišného útočiště. Skoro by se byl zasmál té náhodě. Malfoy nepočítal s tím, že bude přemisťovat tři lidi, proto je kouzlo vyplivlo úplně mimo jeho zamýšlený cíl. A náhoda tomu chtěla, že to bylo poměrně nedaleko jedné z tvrzí jeho příbuzných. Tedy - nedaleko podle jeho měřítek.

Na obzoru se začalo rozednívat. Harry už poklimbával za chůze. Ze setrvačnosti kladl nohu před nohu a následoval Wrighta. Utichl už před víc než hodinou. Nabídky, že jej Severus ponese, vytrvale odmítal. Dosud neopustili les. Terén kolem nich začal pomalu, nicméně vytrvale, stoupat. Mířili k horám a na to se Severus opravdu těšil. Hory znamenaly domov.

"Uděláme si přestávku. Teď už bude bezpečné rozdělat oheň kvůli jídlu," zastavil v malé kotlině poměrně pěkně kryté ze všech stran statnými stromy a malými skalkami. Harry sebou okamžitě plácl na zem.

"Jídlo žádný nemáme," namítl vyčerpaně.

"Než se vyspíš, mít budeme," ujistil ho Wright.

"To se jako chystáte ulovit něco?" poškleboval se Harry unaveně.

"Vidíš tu někde obchod?" ušklíbl se lektvarista. "Na, ať nenastydneš," stáhl si hábit a podal ho mladíkovi. Měl pod ním černé kalhoty i černou košili. Kromě masky nestihl sundat smrtijedské oblečení. A za pasem mu visel ne zrovna malý nůž. Harry už se ale ničemu nedivil. Popadl plášť, zchumlal si ho pod hlavu a na místě si lehl. Ještě vnímal vzdalující se lehounké kroky, než upadl do neklidného, přerušovaného spánku. Čas zmedovatěl, přestal mít význam. Jen vzdáleně vnímal Wrightův návrat a to, že něco kutí.

Vzbudilo ho veselé praskání ohně a příjemná vůně. Slunce nedosáhlo ještě ani poledne a Harry se cítil, jako by ho někdo nechal projet ždímačkou. Navíc se probudil celý rozlámaný z ležení na zemi. Loňské spadané listí a jehličí netvořilo zrovna měkkou matraci.

Wright nejenže rozdělal oheň, on na něm opékal malé divoké prasátko prošpikované bylinkami. Ohně byly vlastně dva. Nad druhým, už dohasínajícím, visel provizorní třínohý stojan a na něm visela kůže z prasete. Byla v ní voda jako ve vaku a zespodu byla pomazaná bahnem. Harry se nestíhal ani divit. Jen zíral.

"To jste stihl za tu chvíli, co jsem spal?" zeptal se vyjeveně.

"Ne, byla tu kmotřička víla. Já jsem jen posel," dobromyslně se zašklebil Wright. Harry se ušklíbl v odpověď. Žádná katastrofa se prostě nezdála dost velká, když profesor neztrácel optimismus.

"Jestli máš žízeň, ta voda je převařená. Upozorňuji, nebude dobrá. Tu kůži jsem vyčinil, ale správně to trvá pár dní." Harry měl takovou žízeň, že moc neposlouchal. Opatrně zkusil, jestli není horká. Dala se. Nabral vodu do dlaní a napil se. Jo, byla fakt hnusná. Ale dalo se to. Žízen to spravila.

"Na jídlo si ještě chvíli počkáš," upozornil ho Wright.

"Jen já?"

"Já už jedl, když jsem toho roztomilého čuníka chytil," ušklíbl se muž. Bylo zvláštně nezvyklé a osvěžující nemuset se křečovitě přetvařovat za každou cenu. Harry nereagoval ani z poloviny tak zle, jak by lektvarista čekal. Když nad tím přemýšlel, ani zjištění, že Lupin je vlkodlak, jím nijak neotřáslo. Dítě z kouzelnické rodiny by reagovalo jinak. Strachem, odporem. Harry se jen ušklíbl a dál to moc neřešil. Díval se dál než na fasádu. Uměl instinktivně nahlédnout lidem do duše.

"Jak jste vlastně bez hůlky rozdělal oheň?" napadlo mladíka. Severus mu ukázal, jak rychle o sebe dokáže třít klacíky. Snadné.

"Zajímalo by mě, jestli Voldemort stáhl útok, když zjistil, že nejsem na hradě," zauvažoval Harry.

"Hrad nedobyl," s jistotou prohlásil Severus. Cítil, že Albus je v bezpečí a nezraněn.

"Snad ne," kývl Harry. Stejně nemohl přestat myslet na Rona a Hermionu. Jsou v pořádku? A co Fred, George, Brumbál, Hagrid a ostatní učitelé? Pokud se tak rychle a nepozorovaně vkradli smrtijedi na hrad, napadli ho zevnitř?

Míto aby dovolil depresi, aby jej pohltila, prohlédl si pořádně všechno, co Wright vyrobil. Bylo to úžasné! Mudlové s jejich vybavením - které zahrnovalo jediný nůž - by tu byli ztracení. Kouzelníci bez magie ještě víc. Ale Wright se dokázal vypořádat i s takhle mimořádnými překážkami. Už to mladíka nesmírně uklidňovalo.

"Naučte mě to. Prosím!" rozjasnily se Harrymu oči. Tohle najednou toužil taky umět. Dokázat se o sebe postarat za každých podmínek. Na hradě se nechal tak hloupě vyřadit. Nejdřív spadne z koštěte, pak se nechá chytit vlčeným kouzlem! Obyčejné protego by ho bylo uchránilo! To vědomí mělo hořkou příchuť.

"Když bude ještě příležitost, ukážu ti, co jsem všechno dělal," slíbil mu Wright. "Jakmile se najíš, musíme se hnout. Budu dělat přestávky častěji, ale nesmíme na moc dlouho zastavit."

"Jak daleko můžou být Bradavice?" zauvažoval mladík.

"Popravdě - do Bradavic nejdeme. Alespoň ne přímo," konečně mu prozradil lektvarista.

"A kam tedy jdeme? Do Temného měsíce musím být zpátky," zamračil se Harry.

"Jdeme na velmi bezpečné místo. Nesmím ti o něm dopředu nic říct. Už jen to, že tě přivedu, nejspíš způsobí rozruch."

"Budou tam další, jako jste vy?" zkoumavě na něj pohlédl mladík. Daniel kývl. Díky Morganě, že už mu znova neřekl, že jsou to upíři.

"Není se čeho obávat. Z naší strany ti nic nehrozí," snažil se ho ujistit. Dokud nad Harrym držela svou ochranu Adrienna Dravenová, tak to skutečně platilo.

"Nevím, proč vám tolik věřím, když mi skoro nic neříkáte." Harry s trucovitým výrazem pozoroval svoje budoucí jídlo.

"Buď rád. Není o co stát," ušklíbl se muž. Podle čichu poznal, že maso bude za chvíli hotové. Popravdě měl nutkání tuhle přestávku zkrátit na minimum. Upíři je ve dne nedoženou - i s ochrannými kouzly proti zničujícímu slunečnímu svitu nenávidí jasné světlo dne. Proto se během něj chtěl Severus dostat co nejblíže k horám. Čím kratší vzdálenost jej bude dělit od domova, tím lépe. Cvičně se pokusil o levitační kouzlo. Bez valného úspěchu. Pokusný kamínek se lehce nadzvedl a zase spadl. O zvěromágskou přeměnu se pro jistotu nepokoušel vůbec. Nechtěl zůstat lapený mezi dvěma podobami. Cítil se bez své magie jako nahý v trní. Nedokázal ani vyvolat stín, který by dokázal doručit zprávu alespoň Marion nebo matce. Takové základní kouzlo!

Když po čichu poznal, že je maso hotové, sundal celý rošt z ohně. Neměl jídlo kam položit, proto jednoduše podal Harrymu svůj nůž, ať si odkrajuje kousky. Mladík skryl protáhlý obličej, když ochutnal. Nakonec měl však takový hlad, že naprostá absence soli zase tak moc nevadila.

Po jídle se přiměl napít převařené vody. Chutnala hůř než prvně. Severus zatím rozporcoval zbylé maso. Vylil vodu z kůže, vystlal ji velkými listy a maso do ní zabalil. Zbytky provizorně mělce zahrabal. Harry ho pečlivě sledoval. Takovou pozornost snad v životě ve škole neudržel. Leda při famfrpálu.

"Stejně by mě zajímalo, jak to, že toho tolik umíte - dokonce ani většina mudlů tohle nezná. Vždyť nic z toho nepotřebujete," zauvažoval nahlas Harry, když likvidovali poslední zbytky tábořiště a dávali se do pochodu. Severus nebyl zvyklý, že si s ním někdo chce tak vytrvale povídat. Hádal, že Danielova nátura to hodně usnadňuje. Oběma stranám.

"Když mám šanci naučit se něco nového, vždycky toho rád využiju. Jeden se musí snažit, aby mezi lidi zapadl," snažil se nějak neutrálně odpovědět.

"Lovem divočáků?" uchichtl se Harry pobaveně.

"Náhodou," protáhl Daniel. "Není dobré plýtvat materiálem. Když umím zvíře zabít, je škoda, aby zůstalo úplně nevyužité. Většinou ho sice nechám divokým tvorům, ale už byly chvíle, kdy jsem potřeboval trochu… splynout."

"V pralese?" rýpl si Harry.

"No co se směješ. Právě tam," naoko se zlobil lektvarista a lehce ho šťouchl rancem s jídlem do boku. Nechal by ho z principu nést Pottera - koneckonců šlo o jeho jídlo - ale to by je ještě víc zpomalilo. A každá minuta mohla být na jejich útěku rozhodující.

Les kolem nich monotónně ubíhal. Stále stoupal a Harry se za chvíli cítil jako zmlácený. Slunce překročilo poledne a musel si sundat svrchní části oděvu. Léto už se hlásilo ke slovu. Stín lesa konejšil. Jenže tolik, že mladík usínal. Vyčerpání posledního dne a půl si vybíralo tvrdou daň. Když mohlo být podle slunce odhadem něco kolem tří hodin, zahlásil Wright přestávku. Harry sebou praštil na zem a otupěle přijal balík s jídlem, aby si mohl dát. Měl ukrutnou žízeň a v hlavě mu pochodovali permoníci. Naposledy pil ráno, lektvarista mu nechtěl dovolit napít se přímo z potoka.

Mladík žvýkal studené maso. Trochu zahnalo vyprahlý pocit v hrdle. Daniel znovu zkusil hůlku. Jednoduchou přeměnu kamene v pohárek. Výsledek byl žalostný. Kámen se zdeformoval do přibližně miskovitého tvaru, nic víc. Wright zaklel. Nadcházející noc v něm vzbuzovala obavy. Touhle dobou už může někoho napadnout, že se dali tím nejméně pravděpodobným směrem. V noci vyšle Voldemort upíry. Severus si vybavil jejich rychlost, které se nemohl rovnat. To nevypadalo dobře. Vůbec ne. Musel by je magicky bránit Potter a v tom případě by měli okamžitě na krku i smrtijedy. Nezletilého kouzelníka by vystopovalo i dítě.

Navíc měl Potter potřeby, které on sám ne. Musel odpočívat. Musel pít vodu. To druhé co nejdřív. Jenže voda v potůčku s sebou nesla velké riziko. Mudlové pilně pracovali na znečištění všech volně tekoucích pramenů. Kdoví, co by z té vody Harry dostal. Severus doufal, že navečer už budou na úpatí hor. Tam by mohl Potterovi dovolit se napít - voda ve skalách by mu nemusela udělat zle. Přidal nezdařenou "sklenici" - teď spíš misku - do rance, který si udělal z hábitu a přiměl Harryho vstát.

Musel přiznat, že mladík to snáší statečně. Ještě si ani jednou nepostěžoval na fyzické nepohodlí. To Severus rozhodně oceňoval. Nesnášel fňukaly. Stačilo, že musel vybírat co nejlehčí cestu. I tak mladík stále klopýtal. Severuse napadla lákavé myšlenka - kdyby omdlel, prostě by ho mohl nést. Velmi neochotně vyhlásil pauzu už za další dvě hodiny.

"Vydrž ještě pár hodin. V horách bude přijatelná voda," snažil se ho motivovat.

"Pár hodin?" zaúpěl mladík. "Napil bych se už čehokoliv!" Severus vytáhl misku a pokusil se o Aguamenti. Znechuceně se podíval na přibližně deci vody, kterou dokázal vykouzlit. Harry mu však misku málem vyrval z rukou. Rychle vodu obrátil do sebe.

"Zkuste to ještě, prosím," přistrčil mu ji pod nos. "Vaši magii tu nikdo neloví. Že ne?" znejistěl.

"Pravděpodobně ne. Ty-víš-kdo o mě neví. Malfoy mu nejspíš dal přibližný popis, ale to nestačí, aby se o mně něco dozvěděl, natož vystopoval mou magii," ujistil ho Wright. Další aguamenti přineslo o trochu méně vody. Severus dokázal kouzlo zopakovat pětkrát, než se nepovedlo vůbec. Dohromady vyprodukovalo přibližně půl litru vody. Harry však vypadal, že se s tím dokáže smířit. Očividně se mu dost ulevilo. Nechal si pomoct na nohy a pokračovali v cestě.

Severus kráčel teď pro jistotu vedle něj. V případě nutnosti ho podepřel či zachytil. Zabránil tak dalším pádům. Čím déle šli, tím víc Harryho váhy na něm spočívalo. Mladík byl zkrátka příliš unavený na samostatnou chůzi. Nejspíš si sám neuvědomoval, jak moc se o profesora opírá.

Přibližně dvě hodiny před západem slunce vyhlásil Severus další přestávku. K horám se přiblížili méně, než by byl rád.

"Zdřímni si. Je možné, že v noci budou potíže," podal mu svůj hábit, který rozuzloval. Harry neřekl ani slovo. Vzal si hábit, smotal si ho pod hlavu, schoulil se do klubíčka a zavřel oči. S večerem se mírně ochladilo. Při chůzi to nijak nevadilo, ale na zemi mu byla brzy zima. Snažil se proto udělat si z Wrightova hábitu zároveň polštář i pokrývku. Což dost dobře nešlo.

Severus ho chvíli pozoroval s mírným zaujetím. Pak se nad mladíkem smiloval. Sundal si košili a podal mu ještě tu. Harry zamrmlal ospalé díky, nasoukal se do ní a konečně upadl do lehké dřímoty. Severus si, jen v černém nátělníku, sedl vedle a v tichosti naslouchal zvuků z lesa. Při chůzi jim vánek proudil do zad. To mu přinášelo jisté uklidnění - ucítil by kohokoliv s dostatečným předstihem. S večerem se však vítr obracel a o tu výhodu přišel.

Za chvíli se položil vedle Harryho a ucho přitiskl k zemi. Slyšel však jen mělké oddychování svého společníka a jeho neklidné vrtění. Chřípí mu sytila mladíkova bohatá vůně ve velmi příjemné koncentraci. Za ty roky s chlapcem si lektvarista zvykl. Připadal si chvílemi jako milovník vína, který s požitkem nasává vůni nejvybranějšího nápoje, aniž by přitom byť jen uvažoval, že jej vypije. Samotný fakt, že je s ním už druhý den o samotě a je v pohodě, ho naplňoval uspokojením.

Když se slunce dotklo obzoru, vzbudil mladíka. Harry, trochu odpočatý, vypadal dost rozpačitě, když mu podával zpátky košili. Wright to nekomentoval. Znovu si ji oblékl. Přiměl Harryho zase něco málo sníst, když se před tím ujistil, že masu nic není.

Pokračovali v úmorné cestě. Severus cestou začal mladíka zase nenápadně podepírat. Terén se zhoršoval. Přibývalo kamení, vystouplých kořenů a zrádných pastí přímo stvořených na zlomení kotníku. Stromů ubývalo. Malou přestávku měli u shluku lesních jahod. Když Severus viděl blažený výraz na Harryho tváři, když je oždiboval, skoro zalitoval, že také nemůže ochutnat. Bylo to celkově zvláštní. Tekutiny - třeba alkohol - pozřít dokázal, ale jídlo mu způsobovalo ochromující křeče, než je vyzvracel.

Konečně chvíli před půlnocí Severus uslyšel veselé zurčení horského potůčku. Harry měl rozpraskané rty žízní, to viděl jasně. Zastavili u bystřinky. Mladík nabíral do kamenné misky vodu a hltavě pil. Severus měl dojem, že by to neměl přehánět, ale mladík si postavil hlavu. Následovala krátká, nicméně urputná hádka.

"Chvíli tě ponesu. Půjdeme korytem potoka, abychom zmátli pachovou stopu," oznámil mu Wright.

"Nechci, abyste mě nesl!" naježil se Harry. "Můžu jít sám!"

"Ve tmě leda tak spadneš a rozbiješ si o nějaký kámen hlavu."

"Půjdu těsně za váma!" bránil se mladík s počínající panikou.

"Když mě necháš tě pár set metrů nést, najdu nějaké pěkné místo, kde se budeš moct vyspat. Celou noc," sliboval Severus. Harry stiskl čelisti. To byl silný argument. Hodně silný.

"Jen kousek," ohradil se. Lektvaristův vítězný úšklebek ve tmě nepostřehl. Severus vzal ranec z hábitu do jedné ruky. Harryho vzal na záda. Lidské tělo, přitištěné k jeho, příjemně hřálo. Harryho vůně jej zahalila jako jemný závojíček. Muž se přistihl, že si celou situaci užívá víc, než by vzhledem k jejich postavení měl. Ruce mu Potter volně sepjal pod krkem. Severus opatrně vlezl do bystřiny. Se zátěží na zádech nebylo ani pro něj zrovna nejsnazší balancovat na mokrém kamení, protože rukama se ujišťoval, že z něj Potter nesklouzne. Po chvíli ucítil Harryho hlavu, jak mu klesá na rameno. Uculil se do tmy. Kdyby mladík usnul, mohl by jít o dost dál než jen pár set metrů.

Za chvíli ucítil pravidelné oddechování. Samolibě a vítězně se uculil.

Harry se cítil směšně na něčích zádech. Jistý Wrightův krok v něm však vyvolával pocit bezpečí. Tělo pod ním hřálo a muž voněl něčím ohromně příjemným. Harry to možná předtím nějak okrajově zaznamenal. Nicméně teď, v mužově těsné blízkosti, si to teprve uvědomil. Pomalu mu klesala hlava. Nakonec se víceméně pohodlně uhnízdila na mužově rameni. Harry zase začal dřímat. Ticho kolem rušily jen tiché šplouchavé zvuky. Houpavé pohyby jej ukolébávaly, stejně tak mužova vůně. Mladíka matně napadlo, že nezažil, že by se s někým jiným cítil v tak velkém osobním bezpečí. Jistě, Bradavice byly jeho útočištěm a jejich ředitel oporou. Ale Wright mu dával víc. Způsoboval, že Harry kolem sebe doslova cítil ochrannou bublinu tvořenou samotnou mužovou přítomností. Bylo to jako příjemné kouzlo.

Probral se, když lektvarista zastavil. Ušel rozhodně víc než pár set metrů, spíš pár kilometrů. Brodil se korytem pomalu se zužující bystřiny, dokud to šlo. Pak vylezl. Kolem se tyčily černé stíny skal. Bez problémů našel krytý výklenek vymletý vodou. Harry mu na rameni spokojeně oddychoval, ale zasloužil si opravdový spánek. Složil ho na zem. Aby se nezdržoval, rovnou svlékl košili a navlékl mu ji. Mladík se v polospánku chabě a rozvláčně snažil být nápomocný. Podaný hábit si automaticky složil pod hlavu a stočil se do klubíčka. Skála nejspíš chladila.

Jejich vzájemná blízkost za posledních pár kilometrů Severuse přiměla dovolit si něco, co by jindy zásadově odmítl. Lehl si k mladíkovi a zezadu ho objal. Harry ze spánku překvapeně zamrmlal a uvelebil se pohodlněji v teple, které Wright nabízel. Severus přiměl svou tělesnou teplotu, aby ještě o dva stupně vzrostla. Obrnil vůči nehybné nudě, ke které se až do svítání odsoudil. Zase tolik mu to ve výsledku nevadilo.

13

Harry se k Wrightovi celý zbytek noci tiskl. V neklidném, nepohodlném spánku vnímal mužovo teplo a snažil se z něj získat co nejvíc. Ve chvílích bližších probuzení cítil, jak ho celý bok a rameno bolí z přeležení, ale neměl vůli se hnout a otočit. Kromě tepla mu jeho společník poskytoval i útěchu. Upíři, kteří jej ve snech lovili, ztráceli na své krvelačnosti. Voldemort, který mučil jeho přátele, se propadal do neškodné tmy. Pád z koštěte mezi cvakající čelisti nikdy neskončil jeho smrtí.

Až příliš brzy se rozbřesklo. Jemné zatřesení Harryho okamžitě probudilo. Wright vstal a mladíkem otřásl chlad. Protáhl se, aby jej zahnal a bolestně zasténal. Bok a rameno si přeležel opravdu solidně. Celou polovinu těla měl bolestivě ztuhlou.

"Jakto že hřejete?" vypadlo z něj najednou místopřání dobrého rána, když Wrightovi podával košili. Vzápětí zrudl. Ta otázka se mu zdála nepatřičná. Jenže ho to opravdu zajímalo. Copak nebyli upíři vlastně jen oživlí mrtví, kteří touží po krvi a jejich srdce už dávno netluče? Nic z toho na muže před ním nesedělo. Kromě posledních narážek na ulovené prasátko nedal Wright najevo jakýkoliv náznak žádosti po krvi. Vždyť Harry v jeho těsné blízkosti strávil bez úhony celou noc! Vůbec se nepodobal těm sinalým, rudookým bestiím, které mladík viděl útočit na hrad. Ani ho nenepadlo, že by se měl muže bát.

Wright na něj zvláštně pohlédl. Lehce se pousmál.

"Až budeme v pevnosti, řeknu ti všechno od začátku. Mimo její zdi se neodvážím," přiznal narovinu.

"Vy to tady znáte?" otázal se Harry.

"To se mě ptáš po dvoudenní cestě?" nevěřícně se zasmál Wright. Mladíkovi lehce zrůžověly líce.

"No dobře, blbý dotaz. Takže jo?" nedal se odradit.

"Moc ne, ale všude ve sklách jsou značky, které mě vedou k jedné z pevností mého rodu. Tam jsou vždy k dispozici přenášedla do dalších sídel," vysvětlil.

"Žádné značky nevidím," namítl Harry.

"Nejsi jeden z nás. Lidé je nemohou rozpoznat," pokrčil rameny muž. Podal Harrymu zbytek jídla z předchozího dne.

"Dojez to. Nechal jsem to přes noc ponořené v celém balíčku do studené horské vody, ale nevěřím, že by se to dnes už nezačalo kazit. S trochou štěstí budeme kolem půlnoci u pevnosti. Nejspíš do té doby nebudeme moct sehnat ti další jídlo," řekl mu předem. Harry se ušklíbl.

"Jako by mi prázdniny začaly prostě o trochu dřív," neodpustil si poznámku. Odolnost vůči hladu mu Dursleyovi rozhodně posílit pomohli. Hlavně aby měl co pít. Wright se neubránil zamračení. Znovu zalitoval, že tu sobeckou mrchu nepřerazil. Samozřejmě věděl o tom, že Harryho někdy trestají hladověním. Postaral se, aby ta informace šla dál a přátelé Harrymu alespoň nějaké jídlo posílali soví poštou.

Jenže oficálně to nevěděl, proto se rozhodl na tohle téma zavést řeč. Třeba by se mu Harry trochu pootevřel.

"Co tím myslíš?" zeptal se upřímně. Harry uhnul očima. Rychle do sebe házel sousta masa. Omluvně si ukázal na pusu, že ji má plnou. Doufal, že než dojí, Wright zapomene, že se ptal. Jako by tu ta šance vůbec kdy byla.

Sotva vyšli, lektvarista svůj dotaz zopakoval.

"Nechci se o tom bavit," zvolil přímější taktiku mladík.

"Na to máš právo," uznal Wright. "Jen mi to nedá, aby mi nevrtalo hlavou, proč máš prázdniny spojené s hladověním," nechtěl nechat téma být.

"Prostě jsem žil někde, kde to s jídlem moc neřešili. Nic víc v tom není," zabručel Harry. Jeho tón i řeč těla jasně sdělovaly, že na tohle téma se bavit nechce. Wright to akceptoval.

"Co mám vlastně čekat od té... pevnosti?" zeptal se Harry po chvíli mlčení. "Nebo to mi taky nemůžete říct?" zeptal se s nádechem ironie.

"Ne, to bych ti říct měl," uznal lektvarista. "Upozornil bych tě dostatečně včas, ale když se ptáš, odpovím. Ničemu se tam nediv. Ani kdyby se ti zdálo, že říkám něco, co není pravda, nebo něco strašně divného, tak to nekomentuj. Dostal bys nás do potíží. Uvnitř pevnosti neplatí zákony kouzelnické Británie, pouze naše. Nepodléháme ani ministerstvu kouzel."

"Myslel jsem, že tam budeme v bezpečí. Takhle to moc bezpečně nezní," namítl Harry. Wright po něm střelil těžko čitelným pohledem.

"Naše kultura je jiná. Pro lidi může být těžko pochopitelná. Ale mohu ti zaručit, že ti tam nikdo nezkřiví ani vlásek, ani nepoběží za Ty-víš-kým donášet."

"Proč mu neříkáte jménem? Vy se ho těžko můžete bát," zamračil se mladík.

"I jméno se dá očarovat jako lokátor místa. Nemůžeš si to pamatovat, ale během poslední války Ty-víš-kdo zaklel svoje jméno. Kdokoliv jej vyslovil, označil se jako cíl pro smrtijedy. Albus Brumbál se nemusí obávat přivolat na sebe takovou pozornost. Nám by se to mohlo stát osudným," nekonečně trpělivě vysvětloval lektvarista.

"To jsem vůbec netušil," přiznal překvapeně Harry. U Merlina, jestli je to takhle, tak už nebude nutit lidi to jméno říkat!

"Lidem zůstal strach a zapomněli jeho původ," pokrčil rameny Daniel.

Cesta, kterou muž vybíral, je vedla klikatě skrze hory. Výstupy se pro Harryho staly čím dál namáhavější, proto ubývalo hovoru. Z hladu se mu k večeru už točila hlava a žaludek ho bolel. Byl rozhodně rozdíl hladovět zavřený v malém pokoji a při horském výstupu.

Nestihl ani vyjeknout, když najednou Wright skočil a zvedl ho do vzduchu. Vlastně si v šoku myslel, že letí, ale to se jen muž tak rychle rozběhl. Tiskl ho tak, aby se Harry mohl jen stěží hnout. Neuvěřitelnými skoky překonával překážky a sprintoval úzkou skalní průrvou, kterou právě procházeli. Harrymu srdce v hrudi splašeně bušilo. Snažil se nahlédnout muži přes rameno, ale nešlo to. Wright mu dlaní držel hlavu, aby s ní nepohl a nezranil se o nějaký potencionální skalní výběžek.

"Našli nás," uslyšel u ucha mužův znepokojený hlas. "Dokud to nebude absolutně nutné, žádnou magii! Zatím necítím lidi," vydechl rychle. Což nebyla velká úleva. Tady ve skalách se nemohl kvůli ozvěně odvážit použít sonická kouzla, aniž by sám sebe i Harryho předem ohlušil a připravil se tak o důležitý smysl. A na smrtící kletbu nemohl ani myslet. O krátké polední pauze sice dokázal pomocí aguamenti naplnit celou misku, přeměnit ji v plnohodnotnou sklenici však stále ne.

Vlastně to byl spíš pocit, který příměl vystartovat a přímo si Pottera hodit do náruče. Stačilo že na obzoru při ohlédnutí zahlédl ptačí siluetu. I na tu dálku vytušil rudé oči, které ani zvěromágská přeměna nedokázala skrýt. Nemělo cenu se schovávat. Teď je mohla zachránit jen rychlost. V té jej však upíři předčili, to zůstávalo neměnným faktem.

Jakmile se dal do běhu, uslyšel v dálce vysoký, táhlý kvil. Lovci dávali povel k útoku. Pak je Severus dokonce i uslyšel. Tiché vrahy klouzající ve stínech skal. Přibližovali se neskutečně rychle. Zaťal čelisti. Bez námahy sice překonával nástrahy skalní stezky, ale Potter ho zpomaloval. Kruci, jak ho držel, nemohl ani sáhnout pro hůlku! Jako by mu k něčemu byla, s jeho zmrzačenou magií.

Jen díky značkám odhalil průrvu, která odbočovala z hlavní stezky. Odskočil do ní jako zajíc. Vnímal stín, který se mihl za ním a přelétl odbočku. Cenná vteřina navíc.

Voda, Morgano, voda! Tekoucí voda! Severus ji ve skalách cítil už dlouho a teď ji konečně uslyšel. Pevnosti obtékaly umně svedená koryta horských řek jako přirozená ochrana před mnoha tvory temnoty. Kéž by dosáhl jejího břehu! Doufal v přirozený odpor upírů vůči tekoucí vodě. Napnul síly, ale zvuk smyku za ním jasně svědčil o tom, že další pronásledovatel zákrut neminul.

V bedrech mu vybuchla ostrá bolest. Zakopl a Harryho upustil. Mladík vykřikl, protože vylétl vzduchem a tvrdě narazil do skalní stěny. Sesunul se k jejímu úpatí, šokovaný a ochromený nárazem.

Severus se nedokázal otočit dost rychle, aby se vyhnul dalšímu vrženému kameni. Úder mu přerazil lopatku vedví. Takovou brutální sílu v životě nezažil. Sebral nezraněnou rukou ze země také kámen a švihem se otočil. Neměl čas jakkoliv mířit. Šťastnou náhodou se mu povedlo rozrazit lebku tvorovi uprostřed skoku. Ten za ním se však prosmekl a s potměšilým šklebem se vrhl na muže. První ránu Severus odrazil, ale druhou ani neviděl. Ucítil jak mu ostré tesáky rvou hrdlo. Bolestí se mu zatmívalo před očima. Sevřel útočníka a vrazil mu dlaň do břicha. Vyrazila ze zad. Tvor zavřískal v agonii, ale Severus bez milosti trhl zpět. Při tom s sebou nezapomněl vzít upírovu páteř. Z přervané páteře se i upír vzpamatovává opravdu dlouho.

Jenže ten s proraženou lebkou se mezitím stihl probrat. Bez lítosti odkopl kolegovo tělo z cesty. Severusovi ze zranění práštila stále ještě krev. Cítil, jak se jeho síla vytrácí z každou další kapkou. Najednou stál ten tvor u něj.

"Je škoda, že na tebe nemám víc času," pousmál se, když mu téměř nepostřehnutelně přerazil obě předloktí a stejně rychlým pohybem chytil za spodní čelist. Téměř něžně. Vzápětí vyhekl, protože Severus nezaváhal a vrazil mu koleno do slabin. Vytrhl se mu.

"Utíkej dál! Přes vodu!" zařval na Harryho. Tedy, snažil se. Vyšlo z něj bublavé chrčení. Rozervané hrdlo odmítalo vydávat čistý zvuk. Všechno se odehrávalo tak strašně rychle, že mladík se stále ještě sbíral z otřesu na zemi. Potterovy oči se rozšířily nad pohledem na zakrvácenou Wrightovu postavu. V zelených smaragdech se zle zablýsklo. Harry tasil hůlku.

"NE! UTÍKEJ!" zařval muž. Proboha, jestli ten kluk přivolá smrtijedy-!

Jenže upír nehodlal riskovat Harryho útěk. Zlomyslným úderem prorazil Severusovi hrudní kost a polovinu žeber k tomu, než ho odhodil za sebe jako hadrovou panenku.

"Vocatio ultima!" vykřikl Severus a snad v zoufalství do toho dokázal vložit veškeré chabé zbytky své magie. Svět se zhoupnul v základech, když obnovená magie vyprchala v magickém volání o pomoc. Severus zůstal nehybně ležet na zemi. Stále vnímal, ale veškerá síla jej opustila. Přes veškerou svou snahu se nedokázal zvednout. Upír na okamžik zaváhal a otočil se. Když se však nic nestalo, jen se pohrdlivě ušklíbl a se sebejistotou predátora kráčel k mladíkovi.

Harry váhal tak, jako ještě nikdy. Jediné kouzlo. Dokáže je zachránit, nebo na ně poštvě všechny smrtijedy na světě? Zatěkal očima mezi raněným Wrightem a lovcem, který se královsky bavil jeho váháním.

Snad zasáhla samotná Morgana a ušetřila ho toho rozhodnutí. Stezkou prolétla malá jiskra tak rychle, že překvapený upír nestihl uskočit. Vlétla mu přímo do prsou a vzplála. Tvor strašlvě zaječel, než jej živý oheň během tří vteřin zpopelnil.

Harry nečekal. Zvedl hůlku a rozklopýtal se k Wrightovi. Vypadal strašlivě.

"Pane! Pane!" snažil se najít místo, kde by se ho mohl dotknout. Která by nebylo poraněné. Hlava jeho bývalého profesora se pootočila.

"Přes...vodu..." zasykl téměř neslyšeně.

"Nenechám vás tady! Za žádnou cenu!" protestoval Harry.

"Nebudete muset," ozvalo se klidně za jeho zády. Mladík nadskočil a okamžitě namířil hůlku na muže, který se snad z ničeho zjevil vedle hromádky popela, která zbyla po jednom z upírů. Na toho druhého se Harry ze všech sil bránil pohlédnout. V rudé záplavě krve se totiž rýsovala běloba páteře. A ty věci kolem... ne, nepodívá se!

Ten muž byl vysoký, černovlasý, oblečený v temně rudém kouzelnickém hábitu. Kolem krku mu visel jemný, dlouhý řetízek s propleteným symbolem.

"Skloňte hůlku, pane Pottere. Nemám důvod vám ublížit, dokud mi ho nedáte." Hlas toho muže zněl klidně a nezúčastněně. Téměř znuděně. Děsivě. Harrymu přejel mráz po páteři.

"Kdo jste?" nehodlal mu jen tak mladík vyhovět.

"Strážce..." ztěžka vydechl Wright a pokusil se pohnout. Bez úspěchu, jen mu z úst vytryskla krev. Zranění se mu téměř nehojila. Jeho tělo na to nemělo sílu.

"Dolů...hů...ku," zasípal. Harry okamžitě poslechl, oči rozšířené. Jeho strach z cizince to však nezmenšilo. Cosi na něm mu způsobovalo, že útroby mu svírala ledová pěst. Nemohl se zbavit touhy postavit se s hůlkou mezi něj a raněného profesora.

"Příchod vás obou je očekáván. Mám pro vás přenášedlo do Draven Manor," klidně pokračoval v řeči strážce. V Harrym to vřelo. Jako by vedle něj neležel těžce zraněný muž! Měl chuť začít na něj řvát, ať se pohne, ať mu pomůže!

"Jak se může takhle přemisťovat?!" vyjel na muže. Wright na něj varovně zasyčel. Víc už nemohl.

"Pane Pottere, ta zranění pro něj nejsou smrtelná. Přenášedlo jej nezraní o nic víc, než právě teď je." Strážce teď už vypadal rozhodně znuděně. Z rukávu vytáhl ozdobnou minci. Harry málem couvl před Wrighta, když k nim přikročil. Strážce si přidřepl ke zraněnému a jemně mu do dlaně vtiskl chladný kov.

"Vítej doma, mládě," přejel mu lehce prsty po tváři. Téměř se zdálo, že se i usměje. Skoro. Olízl špičky prstů, které mu ušpinila krev z Wrightových zranění. Harry zíral a nechápal. Zdálo se, že komunikace mezi těmi dvěma... tvory probíhá na úplně jiné úrovni než slovní. Wright se snažil ani na okamžik nespustit ze strážce pohled. Jeho význam však nemohl Harry rozluštit.

"Chyťte se jej, pane Pottere," vyzval strážce Harryho. "Mohou každou chvíli dorazit další pronásledovatelé." Mladík zaváhal jen chvíli. Položil Wrightovi dlaň na rameno.

"Draven Manor intrare," pronesl heslo strážce. Harry ucítil známé trhnutí. Svět se roztočil ve víru barev, než jej vyplivnul do vstupní haly, která nejenže se mohla směle rovnat Bradavicím, ale dokonce je zdaleka předčila. Harry ovšem neměl moc čas na obdivování okolí. Wright při dopadu vyplivl další krev a uniklo mu tiché zasténání.

Melodické cinkání zvonku byl zřejmě signálem pro sloužící. Dveře haly se ihned otevřely a vešla žena v nažehlené uniformě. Když však uviděla Harryho a Wrighta vedle něj, zbledla a rozběhla se. Vytáhla hůku a vyslala několik barevných jisker, které se rozlétly po domě. Než se přes halu dostala k návštěvníkům, ve výklencích podél stěn se s prásknutím objevili další lidé.

"Pane, dovolte mi, abych vás uvedla do pokojů pro hosty," uklonila se. "O pana Dravena se postaráme," ujistila ho dřív, než stihl rozhořčeně vybuchnout. Proč se všichni chovali, jako by měl Wright prostě jen chřipku?!

"Prosím," uklonila se ještě jednou žena. Harry zaťal a zase povolil pěsti. Nechtěl se nechat od lektvaristy odloučit. Jenže on sám mu klad na srdce, jak se tu má chovat. Harry je do problémů rozhodně přivést nechtěl. Krátce kývl.

"Prosím, podejte mi ruku. Přemístím vás. Sídlo je velmi rozlehlé," napřáhla k němu štíhlou, pěstěnou dlaň. Harry vrhl nerozhodný pohled na Wrighta. Jedna ze služebných mu právě rovnala přeražené ruce. Podle mužova výrazu to nebyla příliš jemná procedura. Harryho pohled však zachytil a krátce kývl. Mladík nechotně podal čekající ženě ruku.

Asistované přemístění byl naprosto nechutný žážitek. Jako by se ho někdo snažil procpat sifonem. Kdyby něco za posledních několik hodin jedl, skončilo by to na nádherně hebkém béžovém koberci. Harry si až teď uvědomil, jak musí být špinavý. Všude kolem něj zářil nábytek, stěny i koberec krémově smetanovou barvou prokládanou světlým dřevem.

"Prosím následujte mě. Ukáži vám vaše apartmá," zdvořile jej vyzvala žena. "Právě se nacházíme ve společenském pokoji. Dveře vlevo vedou do koupele, dveře naproti do ložnice." Otevřela dveře do koupelny.

"Zatímco si odpočinete v lázni, nechám vám připravit jídlo. Paní domu se s vámi velmi přeje setkat, proto vám tlumočím její omluvy, že vás nenechá si více odpočinout," dodala ještě. Harry v tom necítil žádný prostor pro námitky. Horká voda zněla úžasně a jídlo ještě víc. Poděkoval ženě a zavřel se v koupelně. Připomínala mu hodně prefektskou koupelnu v Bradavicích. Byla doslova obrovská. Vana se podobala spíš bazénku. Mladík neodolal a vyzkoušel všechny kochoutky. Za chvíli místnost naplnila pára a vůně magnólií.

Nechal horkou vodu, ať uvolní ztuhlé svaly. Psychicky se uvolnit nedokázal. Poslední okamžiky se mu přehrávaly v hlavě s otřesnou jasností.

Proč kvůli němu lidé umírali? Proč jej Wright chránil i v okamžiku, kdy se mu upír snažil urvat hlavu od těla? Wright byl brutální, nemilosrdný. Neváhal. Většina se odehrávala pro Harryho příliš rychle. V jedné chvíli visel upír muži na hrdle, ve druhé se válel po zemi ve vlastních vnitřnostech a s téměř vyrvanou páteří. Proboha, šla vidět!

Mladík ucítil, jak se mu navaluje. Rychle se párkrát zhluboka nadechl. Nebude zvracet. Wrighta kvůli němu málem vykuchali. Nebude zvracet. Nebude...!

K záchodu to stihl na poslední chvíli, než mu žaludeční šťávy vystoupaly do krku. Naprázdno dávil. Když křeče ustaly, neměl už náladu se dál máčet ve vodě. Systematicky ze sebe vydrhl špínu a vylezl. Jeho oblečení z podlahy zmizelo. Byl si jistý, že v koupelně nikdo nebyl, přesto tam nebyly. Osušil se měkkounkým ručníkem. Zabalil se do něj a opatrně vykoukl ven. Nikde tu ženu neviděl, takže se odvážil přecupitat mítnost ke dveřím do ložnice.

V její výzdobě se mísila béžové i modrá barva. Co však víc - na velké posteli s nebesy ležely čisté šaty. Kouzelnický hábit, volné kalhoty a košile. Oblečení mu sedlo, jako by mu jej někdo ušil na míru.

Trhl sebou, když se ozvalo zaklepání přesně v okamžiku, kdy si dopnul knoflíčky u košile.

"Dále...?" zvolal nejistě, téměř se ptal.

"Vaše jídlo je připravené, pane," ozvalo se zpoza dveří. Harry vyšel z ložnice. Na stolku obklopeném třemi křesílky stál zakrytý velký podnos. Žena z něj odklopila víko.

"Přeji dobrou chuť. Po jídle prosím zazvoňte na tento zvoneček," ukázala na malý skleněný zvoneček na podnose. S úklonou se přemístila. Harry nezaváhal a pustil se do jídla. Přestože celý den skoro umíral hlady, v polovině talíře skvělého vývaru se začínal cítit přejezený. Přišlo mu však nevychované nechat většinu jídla nedotčenou. Když konečně jemně cinkl, cítil se opravdu sytý.

***

Severus přetrpěl rovnání rukou se zaťatými zuby. Když mu sloužící pomáhaly na nohy, musel se o ně opřít plnou vahou.

"Smím nás přemístit, pane?" zeptala se uctivě žena, kterou vůbec neznal. Byl z tohoto domu pryč tak dlouho, že už nepoznával nikoho ze služebnictva. Přece jen to byli lidé, kteří stárli. Bodla ho nostalgie, když si vzpomněl na starou kuchařku, která prolidské obyvatele sídla připravovala jídlo. Chodíval jí zírat pod ruce. Kývl služebné. Přemístění s proraženým hrudníkem byla ještě odpornější věc než přenášedlo. Přísahal by, že mu praskl zbytek žeber.

"Morgano, ty vypadáš!" uslyšel důvěrně známý hlas, když se mu projasnil zrak.

"Marion," zašeptal vysíleně, spíš její jméno jen formuloval rty. Služebné mu pomohly na lůžko. Nad ním se tyčila zdobená kopule Měsíčního dómu léčení. Tu by poznal snad i v bezvědomí.

"Severusi, kdo tě tak zřídil?" ucítil sestřenčiny dlaně na svých tvářích. Služebné se s úklonou přemístily, jen jedna odešla dveřmi. Bude čekat v předsálí, kdyby byla zapotřebí. Marionin hlas sliboval pomalou a krutou smrt komukoliv, kdo jí poškodil jejího malého bratrance.

"Upíři." S poraněnými plícemi se téměř nedalo mluvit. Dýchat přestal raději hned po útoku.

"Dám tě dopořádku, neboj. Potom mi musíš všechno povykládat," něžně mu odhrnula špinavé vlasy z čela Marion. Přivolala si lahvičku z uspávacím lektvarem.

"Předpokládám, že na rovnání žeber vzhůru být nechceš," zeptala se trochu popichovačně. Hnědé Wrightovy oči se unaveně zavřely. Ne, na tohle být vzhůru nechtěl.

Když procitnul, cítil se neskonale lépe. Do nosu jej uhodila vůně krve. Té správné krve. Dovolil si ten luxus nechat se Marion podepřít, když mu dávala napít. Kosti už mu srostly. Zůstala jen únava do nich zažraná.

"Jsem šťastná, že jsi zpátky," usmívala se na něj přítelkyně.

"Já taky. Kde je Potter?" vydechl s úlevou Severus, když dopil.

"Chtěla s ním mluvit Adrienna."

"K čertu," zaklel Severus a prudce se posadil.

"Co se děje?" nechápala žena.

"Potter neví, kdo jsem. Zná Snapea a tuhle podobu jako dva rozdílné lidi," stručně jí objasnil Severus.

"Nechápu, kde je problém," lehce se zamračila Marion. "Jednou se to stejně dozvědět musí."

"To je složité," potřásl hlavou Severus. Jak se síla z krve dostávala do jeho oběhu, cítil se už dost jistě na to, aby vstal.

"Musím vidět matku," pronesl důrazně.

"Myslela jsem, že by tě nejdřív zajímalo, jak to vypadá v kouzelnickém světě," přivolala Marion acciem noviny. Severus jí je málem vytrhl z ruky. V šoku zíral na obrovský titulek.

MINISTERSTVO KOUZEL ZNIČENO!

TEN-JEHOŽ-NESMÍME-JMENOVAT SE PROHLAŠUJE VLÁDCEM BRITÁNIE!!!

14

Když Harryho přemístili k paní domu, zůstal vyjeveně stát. Stál v malém salonku vyzdobeném královskou modří a stříbrem se vzorem měsíce a znameními planet. Ve vyřezávaném křesle seděla nejkrásnější žena, jakou kdy mladík viděl. Téměř se mu z toho pohledu točila hlava. Rysy ženy byly krásné, dokonalé, až nepřirozeně symetrické. Dlouhé, havraní vlasy jí v měkkých vlnách splývaly přes útlá ramena. Nad bledým čelem je přidržoval zdobený diadém. Rty měla rudé jako růže a temné oči jako by se Harrymu dívaly až na dno duše. Něčím mu připomínaly Brumbála. SNad svou pronikavostí.

"Vítám že ve starobylém sídle Dravenů, Harry Pottere," promluvila jasně žena a vstala, aby jej přivítala. Nebyla vyšší než Harry, ale obklopovala ji taková autorita, že si mladík připadal o celé sáhy menší. Její přítomnost vnímal téměř fyzicky.

"Mé jméno je Adrienna Sylvia Dravenová. Jsem paní tohoto domu a hlavou rodiny Dravenů," představila se. Harry se topil v rozpacích. Nedokázal vymyslet cokoliv, co by jí mohl odpovědět. Žena však zřetelně čekala na jeho reakci.

"Ehm. Děkuju, že jste nás sem přijala," vymáčkl ze sebe Potter. Měl přitom silný pocit, že právě porušuje nějaké pravidlo, jak se formálně uvést.

"Sešly se neobyčejné okolnosti. Sídlo není přístupné lidem bez krevního pouta. Vy však zaujímáte ve světě lidí i ve světě mého syna zvláštní postavení," opáčila Adrienna, jako by to snad něco vysvětlovala.

"Erm, vašeho syna?" nechápal Harry.

"Muž, se kterým jste přicestoval, je můj syn," objasnila mu lady Dravenová.

"Je v pořádku?" vyhrkl Harry. Adrienna ho přeměřila zkoumavým pohledem.

"V této chvíli se zotavuje."

Harrymu se na tváři rozhostil výraz úlevy. Adrienna lehce pozvedla jedno obočí.

"My tak lehce neumíráme, pane Pottere. Přestože mě jeho zranění velmi rozčílila, necítím obavy o jeho život. Posaďte se, prosím. Chci s vámi probrat důležité věci," vyzvala jej žena a sama usedla zpět do křesla. Harry se posadil do vedlejšího. Cítil se s ní nesvůj. Naháněla mu mrazení, to ano. Spíš to však bylo ono samozřejmé očekávání, že se děje vše podle její vůle, což ho začínalo trochu popouzet.

"Lord Voldemort uchvátil ministerstvo kouzel, které již dále neexistuje," oznámila mu Adrienna bez obalu a bez přípravy.

"Cože?!" vyjekl Harry.

"Zdá se, že ten pošetilý čaroděj využil velké množství nemrtvých a upírů, aby se dostal k moci." V hlase lady Dravenové bylo slyšet jasné znechucení. Harrymu se zatočila hlava. Británie je Voldemortova? Pošetilý čaroděj?! Neznal nikoho, kdo by jediným slovem degradoval Voldemorta na hloupoučkého nimrala!

"Jak jsou na tom Bradavice?" vyhrkl naléhavě.

"Bradavice jsou uzavřeny. Oficiálně. Těsně po převratu se z nich stala pevnost a do jejich hradeb se uchýlilo velké množství kouzelníků. Nicméně jejich naděje na uhájení se se bude s postupem času snižovat. Podle mých informací jsou odříznutí od okolního světa veškerou armádou, kterou má Voldemort k dispozici," informovala ho klidně Adrienna. Harry se toho chytil jako tonoucí stébla. Jsou určitě v pořádku - musí být!

"Víte, pane Pottere, v minulých letech se mi o vás často zdálo." Výraz lady Dravenové zvláštně zjemněl a aura autority trochu polevila. "Moje rodina žije vedle lidí v relativní symbióze. Nemáme touhu nechat se kouzelnickým světem poznat. Proto mne uvádí do rozpaků, jak moc je pro nás jeden člověk důležitý. Voldemort se spojil se silou, jež je nebezpečná i nám."

"Myslíte upíry?" Harry se ztrácel v polovině toho, co žena říkala. Mluvila, jako by snad on měl vědět, o čem.

"Myslím toho, kdo je ovládá. Samotní upíři jsou primitivní, magií lehce zvládnutelná zvířata," prosáklo do hlasu Adrienny znechucení.

"Nechápu, co pro vás v tomhle můžu udělat," namítl Harry. Žena se poprvé skutečně usmála. Harrymu přejel mráz po zádech. Síla jejího výrazu jej málem pohltila. Mohl to přirovnat jedině k pocitu, jaký měl při prvním setkání s vílami na mistrovství ve famfrpálu. Na chvíli měl pocit, že tomu úsměvu by obětoval vše na světě.

"Jaký vztah máte s mým synem?" přehodila téma.

"Ehm. Profesor Wright mě suploval týden z lektvarů," pokrčil zmateně rameny. Tmavé oboží se opět povysunulo nahoru.

"Severus vás učí už čtyři roky, pokud správně počítám," opáčila žena klidně.

"Ne, to mě učil - cože?!" vyjekl Harry, kterému její slova došla. "Co-co-?Snape?!I" zhrozil se. Adrienna jej sledovala nečitelným pohledem.

"Snape a Wright jsou pouze masky, které můj syn nosí mezi lidmi. Chcete tím říct, že to nevíte?" pronesla jemně.

"Cože? Jak bych to mohl vědět? Snape mě už čtyři roky do krve nesnáší!"

"Vskutku?" pozvedlo se jedno delikátní černé obočí. Žena se natáhla po hůlce a elegantním zatočením vyslala zprávu. Zmizela ve vzduchu jako roj zlatých světlušek.

"Snape mě nemůže vystát," zopakoval Harry zrudlý rozčilením. "A já jeho!"

Místnost proťalo prásknutí přemístění. Wright vypadal bledě a unaveně. Adrienna pomalu vstala.

"Vítám tě doma," prosákl jí do hlasu náznak dojetí. Přesto se chovala, jako by jej naposledy viděla před pár dny, ne před více než dvaceti lety. "Zřejmě jsem se dotkla tématu, které nemáte vyřešené," pronesla zvolna, jako by se k tomu musela nutit. Její syn jí věnoval roztrpčený pohled. Vedle něj stála Marion, která jej přemístila. Zvědavě hleděla na Harryho.

"Matko," sklopil Severus hlavu. Víc slov se mu zadrhlo v hrdle. Jak z dojetí, tak z rozhořčení. Adrienna Dravenová moc dobře věděla, co říká! Jen její manipulace nebyly tak průhledné jako Albusovy. Kromě toho, že Harrymu prozradila jeho druhou identitu, musela sledovat ještě jiný cíl. Neměl nad tím však čas se zamýšlet, protože za jeho matkou stála zelenooká bomba připravená vybuchnout.

"Nechám vás tu... o samotě. Pak se teprve náležitě přivítáme," pokývla lady na Marion. V hrobovém tichu ženy opustily místnost. Harry vypadal, že snad exploduje. Wright vypadal prostě unaveně. Sotva dveře klaply, zvedl ruce, aby zabránil výbuchu.

"Harry-"

"Neříkejte mi tak!" skoro zaječel Potter. "Nemůžu tomu uvěřit! Vy jste Snape?!" vykřikl.

"Ano, to také," přiznal Severus.

"Bavilo vás to hodně, dělat ze mě idiota, že?!"

"Nedělal jsem z tebe idiota!" zavrčel Severus. "Bylo to nutné!" hájil se.

"Já to nechápu!" Harry zaťal pěsti. "Nechápu, proč jste se ke mně teda choval, tak jak jste se choval! Kdo teda vlastně jste?!" neustále se zvyšoval jeho hlas.

"Harry-!

"Přestaňtě mi tak sakra říkat!" Harryho úplně spláchl vlastní hněv. Ke své hrůze ucítil horkost, jak mu stoupá do očí. Proč to zjištění sakra tak bolelo? Proč si připadal zneužitý, podvedený? Proč nemohl Snapea prostě vymazat jako podraz?

"Kdybys mě nechal aspoň promluvit-!" Severus se začínal i v téhle podobě dopalovat.

"Lhak jste mi!" zuřivě vykřikl Harry. Severus se zarazil. Nějak zvláštně mu přišlo, že tohle obvinění mířilo na jeho osobnost coby Wrighta.

"Snažil jsem se lhaní vyhýbat, jak nejlépe to šlo. Vzpomeň si, že jsem ti slíbil, že ti o sobě něco řeknu v pevnosti," poukázal na svůj dřívější slib.

"To jste mi plánoval říct, že jste Snape?" přezíravě odsekl Harry.

"Ne. To jsem neměl v plánu," zavrtěl hlavou Severus se známkami podráždění v hlase. "Měl jsem za to, že bys reagoval přesně tak, jak teď - hystericky."

"Já to prostě nechápu! Jak mě můžete čtyři roky ponižovat, urážet a pak najednou cvak! A jste na mě najednou jak na kamaráda!" rozhořčeně se bránil Harry.

"Wright měl jinou roli než Snape," opáčil Severus, jako by to bylo to nejzřejmější vysvětlení pod sluncem. Harryho to však vytočilo ještě víc, ačkoliv se zdálo, že to už víc nejde.

"Role?! Takže to neustálý navážení se do mě a mých rodičů byla jen nějaká role?!" skoro zařval.

"Vysvětlil bych ti to, kdybys chvíli poslouchal!" vyštěkl Severus. Kvapnými skoky ztrácel trpělivost.

"Nechci od vás poslouchat vůbec nic!" opáčil stejným tónem Harry.

"Tenhle rozhovor tedy odložíme na jindy," povzdychl si muž. Na tohle teď neměl sílu. Prostě se otočil a vyšel dveřmi ven přes předpokoj do salonku. Tam seděly Marion s Adriennou. Samozřejmě, že všechno slyšely. Jejich "rozhovor" zřejmě nemohla přeslechnout alespoň polovina sídla. Severus si připadal opravdu vyčerpaný.

"Spánek by panu Potterovi mohl jedině prospět," pronesl k nim studeně.

"Ujmu se ho. Vy dva si máte jistě co říct," vstala Marion a prošla kolem Severuse za dveře, než se ozvalo lupnutí přemístění.

Pohled na matku způsobil, že vztek a frustrace jej pomalu opouštěly. Po dvaceti dvou letech ji konečně znovu spatřil. Nezaváhal a poklekl před ní.

"Omlouvám se, matko," pronesl tiše.

"Vstaň, dítě moje," poprvé prosákly do hlasu lady hlubší emoce. "Tolik let jsem den co den doufala ve tvůj návrat. Až dnes mi Morgana splnila mé přání. Jsi doma."

"Tak jako tak jsem selhal," dodal hořce Severus.

"Prohra se může projevit na konci jako vítězství," vážně opáčila Adrienna. "Víš nové zprávy?"

"Ano. Musíme se co nejdříve dostat do Bradavic." Oba se usadili v pokoji.

"Zde je bezpečněji," namítla Adrienna.

"Voldemort nejspíš má prostředky, aby využil kletby Mors Incestae. Musím Harryho dostat za Brumbálem," objasnil jí muž. Zde se nemusel obávat ničího jména. Zdejší ochrany byly velmi mocné. Lady Dravenové se v očích při jménu ředitele Bradavic ledově zalesklo.

"Tomu člověku nikdy neodpustím, že tě odtrhl od rodiny," řekla ostře.

"Byla to moje svobodná volba," neústupně založil ruce Severus.

"Proč na něj tak spoléháš? Před tou kletbou bys mohl Harryho ochránit i ty."

"Ne," odsekl Severus. Když to navrhl Brumbál, mohlo to být vyloženo mnoha způsoby. Adrienna však měla na mysli jednu naprosto konkrétní věc. Tu, která se Severusovi příčila téměř nejvíc.

"Víš, jak bych byla šťastná já, kdyby se to stalo mě?" usmála se posmutněle Adrienna.

"Nenechám si diktovat vlastní život něčím tak abstraktním jako je deset tisíc let stará magie!" ohradil se Severus.

"Však uvidíme," pousmála se Adrienna. "Snapeovskou essenci mám pořád uloženou," změnila téma.

"Zvážím to. S Potterem bude možná lepší promluvit takhle," promnul si muž kořen nosu.

"Nebo bys možná mohl převlek odložit úplně. Koneckonců jsi doma. Mladý Harry zněl velmi rozhořčeně právě z masek. Lidé jsou na tyhle věci citliví," pozvedla lehce obočí lady.

"Nebelvír," procedil mezi zuby Severus. "Přetvářka je mu cizí. Pokud zrovna neporušuje školní pravidla," dodal kysele.

"Myslím, že i tvé magii by prospělo, kdybys převlek sundal. Obnovuje se ti velmi pomalu. Měla jsem o tebe strach," zamračila se žena. "Vyslala jsem do domu Nigeri zprávu, aby vám poslali strážce naproti."

"Dorazil na poslední chvíli. Přiznávám, že bych to znovu už zažít nechtěl," přitakal Severus. "Zvážím to. Vypadá to, že jsi Potterovi možná porozuměla."

"Nad tím by ses měl zamyslet. Znáš ho čtyři roky. Měl bys ho znát skvěle." Adrienně se v hlase odrazil nesouhlas. Jako vždy většina sdělení proběhla mezi řádky.

"Obával jsem se o jeho bezpečnost. Proto jsi za mnou přece poslala Marion," připomněl jí syn.

"Chápu. Velmi mě těší, že nemáš v jeho přítomnosti potíže. Nic menšího jsem však ani neočekávala." Severus jí věnoval nevěřícný pohled. Pak jen potřásl hlavou a nechal to být.

"Už nejsi dítě," zjemněl najednou hlas jeho matky a ozval se v něm náznak smutku.

"To jsi zjistila teď?" opáčil Severus kousavěji, než chtěl.

"Nemluvím o věku," potřásla žena hlavou. "Poprvé jsi zabil tak, jak je pro naši horší polovinu typické," dodala. Severus okamžitě věděl, na co naráží.

"Já-" začal, ale nevěděl, čím by se mohl hájit. Tváře mu zahořely, protože právě nedostatek sebeovládání se bral jako nejhorší poklesek v očích jeho rodiny.

"To nebyla výčitka," jemně opáčila Adrienna. "Ta chvíle jednou přijde pro každého z nás a v té chvíli se z dítěte stává dospělý. Já chci vědět jedinou věc. Přestal jsi před nebo poté, co mu dotlouklo srdce?"

"Před," zamumlal Severus. Tohle téma mu způsobovalo neskutečné rozpaky.

"To je dobře," pronesla tiše Adrienna. "Kdyby to bylo jinak, nebyla bych ti ještě někdy dovolila odejít mezi lidi," pronesla větu, která Severuse šokovala.

"Cože?!"

"Mezi námi jsou takoví, kterým nestačí lidská krev. Takoví, které sytí i lidská smrt. Těm nedovolujeme chodit volně mezi lidmi. Jsou nebezpeční pro naše utajení. Místo toho stráží hranice. Jsou to naši vojáci, kdybychom vstoupili do konfliktu."

Severuse zamrazilo. Proto měl tak divný pocit ze strážce u první pevnosti! Měl zoufalé nutkání dostat od něj Harryho co nejdál.

"To je dobré po sto padesáti letech vědět," utrousil sarkasticky.

***

Harryho přemístila Marion do ložnice. Mladík vypadal nejdřív neskutečně rozčileně. V pokoji však jako by zplihnul a vztek vystřídala směs zdrcujícíh pocitů. Ženě se vůbec nepodařilo vtáhnout jej do nějaké konverzace, proto ho nechala jít spát.

Harrymu se i přes vyčerpání spánek dlouho vyhýbal. Nemohl se uklidnit dost na to, aby se uvolnil a usnul.

Role. To slovo ho bodalo přímo do srdce. Snape byl role. Wright byl role. Myslel vůbec něco z toho Snape vážně? Nebo šlo jen o nějakou podivnou hru? Wright si ho získal skoro hned. Jak mohl jeden člověk - i když technicky vzato nebyl člověkem - hrát tak přesvědčivě dva naprosto opačné lidi? Kdo se tedy vlastně skrýval pod tou maskou? A hlavně - které z těch emocí, které mu Snape a Wright demonstrovali, jsou ty pravé?

Nechtěl s ním už nikdy mluvit. Nechtěl ho nikdy vidět.

Skoro jako by jeho mozek naschvál sestrojil sny, ve kterých ho objímal příjemně hřející muž. Když se mu Harry snažil podívat do obličeje, vyšla z toho děsivá splácanina mezi Snapem a Wrightem. Pak se všechno zvrhlo v potrhaná těla, odhalené páteře a ostré tesáky.

Probudil se snad ještě unavenější než usnul. Zamračil se na slunce, které pronikalo vysokými lomenými okny a nevrle se vykulil do předpokoje. Leknul se, když uviděl, že tam sedí Marion. Včera se mu představila a tak neobvyklé jméno si nešlo nepamatovat.

"Dobré ráno," usmála se na něj. Harryho napadlo, že je nápadně podobná Adrienně. Obě ženy byly dechberoucí krásky. Vypadaly tak strašně podobně, že ho napadlo, jestli jsou příbuzné.

"Dobrý," zamumlal rozpačitě a zmizel do pokoje na sebe hodit normální oblečení. Tady mu dali před spaním na postel noční košili. Den předtím to neřešil, ale teď si připadal dost hloupě.

Když se bral dost odvahy, vešel znovu do předpokoje. Vedle Marion na stolečku stál zakrytý podnos. Žena upíjela něco z kovového poháru. Nad obsahem se nemohl nezamýšlet.

"Bude ti vyhovovat moje přítomnost zde během snídaně?" zeptala se jej tak zdvořile, že si to musel v duchu přeložit do normální řeči.

"Vůbec mi to nevadí," odpověděl rozpačitě. Posadil se naproti ženě. Zpod poklopu se vyklubala klasická anglická snídaně. Vypadalo to skvěle. Kdyby měl vůbec chuť na jídlo.

"Mohu ti říkat Harry?" zeptala se žena mile.

"Jo, jasně," pousmál se mladík.

"Je ti dnes lépe, Harry?" Marion byla odhodlaná rozvinout konverzaci.

"No... jo, jde to," pokrčil rameny Potter.

"Proč se tedy tak mračíš na svou snídani?" nedala se odbýt žena.

"Nemám hlad."

"Trápí tě, co ses včera dozvěděl?"

"Raději bych se o tom nebavil."

"Měli byste si promluvit. Zdá se mi, že mezi vámi došlo k velkému nedorozumění," mírně pokračovala Marion.

"Hm." Harry naštvaně dloubal do vajíček. Jasně. Nedorozumění. Tak by se tomu taky dalo říct.

"Pamatuju si to, jako by se to stalo před chvílí. Mluvila jsem se Severusem chvíli po začátku tvého prvního roku ve škole. Cítil se z tebe opravdu nesvůj. Bál se." Žena mluvila jako by nic, ale přitom velmi pozorně sledovala Harryho reakce. Teď zrovna přestal týrat svoje vajíčka a poprvé se na ni skutečně podíval. Jeho zelené oči se Marion opravdu zalíbily. A hlavně to, co četla za nimi.

"Proč by se měl bát?" odfrknul si mladík.

"Věděl, jak jsi a jak budeš důležitý. Bál se, že selže jako tvůj ochránce," pokrčila rameny žena. Harry zůstal zírat. Ochránce? Cože, Snape? Co ho znal, tak se spíš snažil ho do problémů ve škole dostat.

"To se mi moc nezdá," zamítl tu myšlenku a vrátil se k devastaci snídaně.

"Znám Severuse od jeho narození. Troufám si říct, že za půl druhé stovky let se v něm trochu vyznám," poškádlila ho a potměšile se usmála, když Harrymu zaskočilo.

"Snape má sto padesát let?!" vykřikl.

"Ne, Snape ne. Severus. To je rozdíl," opravila ho žena.

"Nerozumím tomu," zamračil se Harry.

"Proto byste si měli promluvit. Nemá cenu brát to z prostředka," vrátila se Marion oklikou zase na začátek jejich rozhovoru.

"Hm. Možná," trucovitě se mladík dal konečně do skutečného jídla. Marion spokojeně upila ze svého poháru. To lidské dítě jí přišlo poutavé. Podobné Severusovi, než odešel do kouzelnické školy. Od doby, co žil mezi lidmi, se ovšem charakter jejího bratrance dost zhoršil a jen Morgana ví, co z toho byla maska profesora lektvarů a co už jeho vlastní charakter. To tiché, zvídavé dítě, s jasným pohledem jí občas chybělo.

"Když žijeme mezi lidmi, bereme na sebe cizí podobu. Mimo zdi sídla nikdy nikdo neuvidí, kdo doopravdy jsme," osvětlila trochu Harrymu jejich zvyky.

"Stejně nemusel být tak hnusnej," zabrblal Harry do svého talíře.

"S každou podobou se pojí určitý charakter. Neříkám, že Severus nemohl být v roli Snapea laskavější. Mohl. Z nějakého důvodu se však choval tak, jak se choval. Ale nevěřím tomu, že by to bylo kvůli tomu, že by tě neměl rád. Spíš myslím, že se snažil udržet mezi vámi odstup." Marion se jemně usmívala, když mluvila. Harry kvůli tomu málem zapomněl jíst nebo vůbec odpovědět. Svět byl rozhodně hezčí místo, když se na něj tak krásná žena mile smála.

"To se mu povedlo," vymáčkl ze sebe.

"Promluvte si. Hodně věcí to vyřeší," mrkla na něj Marion a potichu se bavila mladíkovým zakuckáním.

"Co mi zbývá," zahučel Harry rozladěně.

15

Hermiona stála na chráněných hradbách. S pobledlým, avšak sveřepým a chladným výrazem upírala pohled za hranice bradavických pozemků. Ještě před pár dny by přísahala, že Voldemorta nenávidí.

Ještě včera ráno netušila, co slovo nenávist opravdu znamená. Poznala to ve chvíli, kdy smrtijedi vztyčili první kříže.

Po Harryho zmizení se na dva dny upíří armáda stáhla. Do hradu začali proudit uprchlíci, mezi nimi nemálo bývalých bystrozorů. Brumbál přijal do zdí hradu každého, o kom věřil, že není na straně Pána zla. Většinu učeben přeměnili na noclehárny. Výuku zredukovali pouze na základní předměty - obranu proti černé magii, kouzelné formule, přeměňování a lektvary. A ve všech předmětech se učitelé soustředili na jediné - jak je naučit ubránit život svůj i svých kamarádů. Navíc museli hodiny omezit na pár denně, aby se všichni zvládli mezitím i vyspat.

Druhý den za soumraku přitáhla armáda upírů a nemrtvých. Oblehla Bradavice pod velením vybraných smrtijedů. Cokoliv překročilo ochrannou linii, bylo nemilosrdně zničeno.

Za úsvitu třetího dne jim Voldemort dal ultimátum, aby do soumraku zbavili Bradavice všech obran. Zaručil jim jejich životy. Ale který hlupák by mu věřil? Neustoupili. A sotva se slunce dotklo obzoru, Voldemort přivedl zajatce. Před očima všech obyvatel hradu je dal přibít na kříže a těmi osázel linii ochran. Rodiče studentů, kteří se nedostali do hradu včas, byli mezi nimi. Někteří netrpěli dlouho - upíry čas od času přepadl hlad.

Přes den panoval relativní klid. V noci propukalo peklo. Každé ráno obnovovali ochranná kouzla pozemků, když upíči i nemrtví utekli před sluncem do lesa. Každý večer se objevil Voldemort a všichni útočili tak dlouho, dokud obrany nepopraskaly. Z neznámých důvodů však nikdy osobně na hrad nezaútočil. Snažil se je vyčerpat? Hrál o čas? Nikdo nevěděl jistě a jestli Brumbál tušil víc, neřekl jim to. Na obraně se podíleli všichni kromě dětí do druhého ročníku. Ty drželi uvnitř hradu, aby je ušetřili pohledu na křížový les.

"Proč tu jsi?" ozvalo se za dívkou tiše. Stejně se otočila jako uštknutá, v ruce hůlku. S úlevou ji sklonila, když poznala Rona. Ani on neměl v obličeji příliš zdravou barvu.

"Připomínám si, proč tu kreaturu nenávidím," odpověděla dívka stejně tiše.

"To se musíš týrat pohledem na tohle?" položil jí kamarád ruku na rameno.

"Před pár hodinami jsem se probírala knihami v Oddělení s omezeným přístupem. McGonnagalová mi dala povolení. Je tam toho o upírech i nemrtvých hodně," opáčila nevýrazně Hermiona.

"Ty je ještě studuješ?" zeptal se Ron znechuceně. Propálil ho hnědý pohled.

"Vždycky musíš znát svého protivníka, Ronalde," odsekla chladně. "A tohle," ukázala bradou na křížový les, "Je moje motivace použít kletby, které jsem tam objevila."

"Myslíš černou magii?" V Ronově hlasu probleskl zdráhavý zájem.

"Je každá magie, která bere život černá?" zadumala se dívka. "Pak asi ano. Je to kouzlo, které jim vezme život, který oni kradou lidem. Hodlám ho trénovat celou noc," dodala tvrdě.

"Rád se ho od tebe naučím. Fred říkal, že bystrozoři učí starší ročníky taky pěkně ošklivé kletby. Až se je naučí, pošlou to dál," postavil se Ron vedle ní a se sebezapřením shlédl na pozemky. Zezelenal, ale nechtěl před Hermionou vypadat jako slaboch. Zapřel se a ten pohled vydržel.

"Myslíš, že Harry je v pořádku?" otočila se k němu dívka.

"Nedokážu si představit, že by nebyl," potřásl hlavou Ron a s úlevou opustil brutální výhled. "Kdyby ho Ty-víš-kdo dostal, rychle bysme to věděli. Určitě by to vytroubil do světa."

"Dala jsem Pobertův plánek Brumbálovi. Snad se Harry nebude zlobit, až se vrátí," dodala Hermiona.

"Zase jsi mu z pozemků přivolala plášť. Má ho po tátovi, bude šťastný," ubezpečoval ji Ron. Hradem se rozezněl pochmurný úder zvonu.

"To už je šest?" překvapeně se ujišťovala Hermiona. Zvon svolával veškeré obránce hradu na poradu. Nebo spíš aby jim Brumbál řekl, že i tuhle noc stráví odrážením upírů a nemrtvých od hradeb. Právě ti se ukazovali svízelnějším problémem, než upíři. Necítili bolest, zastavit je mohlo jen velmi rozsáhlé poškození, ideálně zpopelnění. Opravdu málo studentů však dokázalo seslat ohnivé kouzlo na víc než dvacet metrů. Ani bystrozorové na tom nebyli o mnoho lépe. Nemrtví tak tvořili nárazové bariéry mezi obránci a upíry. Uplynulou noc se jednomu z temných stvoření podařilo se od nemrtvého odrazit a skočit dost vysoko, aby se pokusil strhnout jednoho šesťáka z mrzimoru. Jeho přítelkyně jej ještě v letu zachytila vlečným kouzlem, ale neudržela jej. Zůstala jí po něm jen ruka, za kterou se vlečné kouzlo zachytilo.

Hermiona se bez ohlédnutí vydala do Velké síně. Ron ji po cestě povzbudivě vzal za ruku. Nechala ho.

***

Harry hněvivě zahlížel na Wrighta. Nebo Snapea, nebo jak mu k čertu vlastně má říkat. Ne že by se mu měl jak vyhnout, v jeho vlastním domě. Muž ho nechal na pokoji skoro až do večera. Harryho skutečně vztek trochu přešel. Jenže sotva Wrightovu tvář uviděl, silné emoce se vrátily v plné míře - hlavně proto, aby si mladík nemusel přiznat, jak moc jej mužovy lži zranily. Vztek tvořil nárazník mezi ním a rozháraným nitrem.

"Pořád s vámi nechci mluvit," vyjel na něj, sotva vešel do dveří. Na Wrightově tváři vypadalo zamračení daleko znepokojivěji něž na Snapeově. Proto si nechal tuhle tvář! Spoléhá, že mě obelhal dost na to, abych ho měl rád a snaží se toho využít, soptil v duchu mladík.

"Nemáme času na zbyt. Jakmile se plně zotavím, musíme najít cestu do Bradavic. Čas nám pořád běží," upozornil ho muž. Harrymu jako by vyťal políček. Vybavil se mu jejich útěk. Nestačily noční můry! Neskutečně jasně a podrobně si pamatoval, jak byl Wright rozervaný, kvůli tomu, že jej chránil. Bál se, že selže jako tvůj ochránce, vybavila se mu slova Marion. Harrymu to začalo docházet. Co když to nebyl takový nesmysl? Celý svět jej přece viděl jako podivnou figurku, která je zbaví Voldemorta. Ani Brumbál nebyl jiný - proč by Snape/Wright měl být? Oni nechránili jeho, Harryho, chránili roli, kterou měl v životě sehrát.

To uvědomění utlumilo vztek. Bolelo to víc, než lži, ale jinak. Předtím neměl nikoho, kdo by se o něj chtěl postarat, chránit ho. Sirius by možná chtěl, ale nedokáže to. To, co měl teď, předčilo všechno, o čem kdy jen doufal, že mít bude. Tohle dokáže snést. Navíc, jestli Voldemort obléhá Bradavice, jsou všichni, které má rád, v ohrožení! Kam jinam by taky měl jít? Bradavice jsou jeho domov.

Stejně, jaká je šance, že přežije střet s tak mocným soupeřem? Pak už bude jedno, proč se o něj všichni tak moc zajímali.

Severuse trochu vyvedlo z míry, jak náhle se mladík uklidnil. Dokonce mu nic neodsekl, naopak se mu v očích objevil lehce odtažitý, přemýšlivý výraz. Z jeho pohledu se však moc vyčíst nedalo, oči klopil k podlaze.

"Kdy to bude?" zeptal se najednou. Muž jej přestal zkoumat. Nejspíš konečně pochopil závažnost situace. Hlavně když už nebudou žádné další hysterické pubertální výbuchy.

"Nemělo by to trvat déle než tři dny."

"Takže pak mi zbude jen pár dní do Temného měsíce." Harryho hlasem prolétl stín obav.

"Ano. Ale postarám se o tvou ochranu před Mors Incestae, to ti přísahám," vážně k němu přistoupil Wright. Harry se na něj stále odmítal podívat. Ale to přejde. Na zbytečné trucování nezbýval čas. Přesto doufal, že Harryho ještě navíc rozptýlí slíbeným vysvětlením. Pokud bude mladík ochotný zavázat se slibem mlčení.

"Pořád máš zájem o vysvětlení, které jsem ti slíbil?" zeptal se lehce. Mladíkovy oči střelily nahoru. Kývl trochu rychleji, než chtěl. Už se bál, že když si vyjasnili svoje pozice, tak Wright přestane hrát hodného a vykašle se na předchozí sliby.

"Potom dovol, abych ti ukázal terasu. Blíží se stejně čas večeře a budeš mít krásný výhled," nabídl mu. Domov na něj působil stále ještě téměř snově. Opravdu stál v domě své matky. Opravdu mu odpustila. Zatímco Harry spal, oni dva si povídali. Celou noc a pak polovinu dne. O minulosti, o přítomnosti, lehce i o budoucnosti. Severus se cítil, jako by mu v žilách koloval povzbuzující lektvar. Mimoděk sklouzával ke způsobům, které bradavickým studentům rozhodně neukazoval.

"Tak jo," pokrčil rameny Harry zaraženě. Severus otevřel dveře, které vedly dopředpokoje a pak dál. Potter nestačil zírat. Vstoupil do sídla, které se mohlo rovnat menšímu městu. Vysoké, klenuté stropy snad stavěli obrům nad hlavou. Koridory by projely dva vozy vedle sebe. Táhly se snad kilometry a kilometry daleko. Žádný div, že se jeho obyvatelé běžně přemisťovali i uvnitř. Tady by se uchodili do vyčerpání.

Naštěstí s Wrightem urazil jen několik set metrů, než se před nimi vynořila velká okna. Vedla na velkou kamennou terasu. Pohled na obzor Harryho uchvátil. Vysoké hory se táhly do dálky a ztrácely se v namodralém oparu na horizontu. Mezi nimi se plazilo řídce zalesněné údolí, které svádělo několik potůčků do jediného většího toku. Krajina před ním byla ztělesněním klidu a míru.

"Prosím," pokynul mu Wright k těžkým křeslům v měkkými vyšívanými poduškami. Stála kolem čajového stolku. Harry si vybral to, které slibovalo nejlepší výhled. Muž usedl vedle něj.

"Než ti cokoliv řeknu, žádám tě o jednu věc," promluvil vážně Severus. "Přísahej mi, že co se tady dozvíš, tady i zůstane. Můj klan podřizuje veškeré své jednání utajení naší existence před veřejností a má k tomu dobrý důvod."

"Slibuju," kývl Harry.

"Podej mi prosím dlaň," požádal jej muž. Mladík se zamračil, ale neměl důvod se čehokoliv od Wrighta bát. Vůbec ho nenapadlo, že mít před sebou Snapeovu tvář, rozhodně by tak v klidu nebyl už jen z myšlenky, že se ho má ten slizoun dotknout.

"Co chcete dělat?" zeptal se, když lektvarista uchopil jeho ruku a obrátil ji dlaní nahoru. Severus se rychle, pro Harryho nepostřehnutelně, kousl do bříška ukazováčku.

"Tohle je znamení toho, kdo ví," odpověděl, když vlastní krví rychle namaloval jednoduchou značku na Harryho dlaň. Krev se téměř ihned vpila do kůže. Nezůstala na první pohled ani stopa.

"Kdybys komukoliv z mého rodu ukázal svou dlaň, pozná, že o nás víš a že jsem to byl já, kdo ti to řekl," dodal. "Varuje tě, pokud bys měl říct něco, co by nás mohlo ohrozit."

"Nechci vás ohrozit. Zachránil jste mi život," namítl Harry. Wright jen kývl, jinak to nekomentoval.

"Proč se Voldemort spolčil s upíry? Vždyť předtím šel po tom, aby měli všichni čistou krev, ne?" zamračil se Harry.

"Mohu ti říct pouze svou domněnku. Rozhodl se udeřit tak rychle, jak nikdo z nás nečekal. Osobně si myslím, že něčím nalákal dostatečně silného upíra, který by ovládl další. Až splní svůj úkol, Voldemort je vyhladí."

"Copak oni neví, co je zač?" zamračil se Harry. Wright pokrčil rameny. Na spekulace vždy užilo Albuse. Sám na to šel přímočařeji. Nepátral po hlubších důvodech. Stačilo mu vědomí, že hrozí nebezpečí lidem, kterým přislíbil ochranu. Pak našel vhodný způsob jak hrozbu vymazat z povrchu zemského. Víc v tom nikdy nehledal.

"Vy jste říkal, že nejste upír. Ale vždyť pijete krev," dostal se mladík oklikou k tomu, co jej opravdu zajímalo.

"Tohle se týká historie staré zhruba deset tisíc let," pousmál se Wright. Takhle vcelku to nikdy nikomu ještě nevyprávěl. Albuse většinou zajímaly pouze kusé informace, pro které tušil praktické využití. Severus zjistil, že Harrymu to proti všem očekáváním povědět opravdu chce. Těšil ho mladíkův zájem. Nečekal, že možnost podělit se s člověkem o svou podstatu bude tak lákavá a uspokojující.

"Upíři jsou postupně degradující stvoření. Nejde to jinak. Množí se jako parazité - nakažením člověka. Dochází tak k neustálému ředění jejich podstaty skrze krev. Před deseti tisíci lety vypadali a chovali se jinak. Kdysi byli upíři pro lidi téměř božstva. Dnes jsou z nich žaludkem myslící bestie. Je jedno, jestli se upír zrodí z kouzelníka nebo mudly - všichni nakonec dopadnou stejně. Spoléhají na svaly a zuby místo na mozek nebo magii. Jen málo jich žije opravdu dlouho." V mužově hlase zněl naprosto jasný názor na takové jednání.

"Legenda našeho rodu říká, že v Egyptě před deseti tisíci lety žila mocná kouzelnice jménem Aseret, kterou miloval upír a ona jeho. Odmítal ji nakazit prokletím, protože by to z ní udělalo jeho služebnou, nikoliv rovnocennou družku." Wrightovo melodické vyprávění Harryho fascinovalo. Muži téměř visel na rtech. Lektvarista si toho byl vědom. Když si to přál, dokázal jeho hlas znít mnoha tóny. Dokázal uklidňovat, rozvášnit i hypnotizovat. Ne že by se nějak vědomě snažil Harryho zmanipulovat. Naladil prostě takový tón, aby mladíka spolehlivě odvedl od zbytků hněvu a výčitek.

"Když to řeknu zjednodušeně, tak Aseret vytvořila tak mocný soubor kouzel a lektvarů, že se dokázala se svým druhem spojit a počít několik dětí. Díky její magii přežily a spojily v sobě veškeré přednosti obou ras. Protože náš rod pokračuje přirozenou cestou, nedochází k degeneraci ani ředění těchto vlastností. Můžeme na sebe vzít identickou iluzi člověka i upíra, ale nemůžeme zemřít stářím. Každý z nás vládne magií stejně jako téměř upíří silou a rychlostí. Neublíží nám slunce, stříbro ani posvátné relikvie, ale nedokážeme se sytit jinak než krví. Nepotřebujeme dýchat po celý náš čas, stačí jeden nádech za dvanáct hodin. Naše krev je chladnější než lidská, srdce nám tluče pro člověka téměř nerozpoznatelně pomalu."

"Aseret zůstala člověk?" zeptal se tiše Harry. Wright se dobromyslně ušklíbl.

"Ze všeho nejvíc tě zajímá stará pohádka? Ano, zůstala. Její druh jí prodlužoval život, dokud to šlo, ale nakonec zemřela. Její druh to neunesl. Odešel za ní. Za celá staletí jejich soužití však měli mnoho potomků. Prapředků rodin v našem klanu."

Být to obyčejná legenda, tak by to Harrymu tak nepřišlo. Ale tohle vyprávění se kdysi opravdu stalo. Pro onu neznámou Aseret, která tak milovala, se mu sevřelo srdce.

"Jak jí prodlužoval život?" navázal otázkou.

"Pomocí lektvaru, který vytvořila a který obsahoval jeho krev."

"Všechno se točí kolem krve," zamumlal Harry zamyšleně.

"Krev je essence života. Má nesmírnou moc," pokrčil rameny Wright.

"Brumbál tohle všechno ví?" napadlo Harryho.

"Zčásti," připustil Wright. "Ví, kdo jsem a co dokážu," upřesnil.

"Teda, něco z toho jsem viděl. Proč jste prostě nezabil Voldemorta sám?" neudržel se Harry. Pokud byl Snape opravdu špeh, proč nikdy nevyužil své šance?

"Pokládáš mi velmi složitou otázku," sklouzl muž pohledem k horizontu. "Mám několik důvodů-" Jeho řeč přerušilo jemné lupnutí přemístění v chodbě vedoucí na terasu. Vzápětí se objevila sloužící, která levitovala zakrytý tác a podnos s džbánkem a pohárem. Obojí beze slova složila na stoleček, uklonila se a zase odešla.

"Prosím," pokynul Wright Harrymu k zakrytému podnosu. Sám si z džbánku nalil rudou tekutinu do poháru. Harry se však nenatáhl po jídle. Sledoval se zvláštním výrazem džbánek.

"Jaká je to krev?" zeptal se přiškrceně. Muž si uvědomil, že možná byl s mladíkem příliš... uvolněný. Zapomněl, že Harry má s podobnými věcmi zpravidla problém.

"Lidská," odpověděl popravdě. Jenže do hlasu vložil silnou uklidňující modulaci. Harrymu se lehce rozšířily oči, ale jeho další otázka zněla dle očekávání klidně, přestože rozpačitě: "Jak... jak ji získáváte?" Wright byl rád, že se dostali k vyjasnění jeho stravovacích návyků. Alespoň to bude mít konečně za sebou. Pro jistotu však úplně neupouštěl od hlasové manipulace. Jen ji zjemnil. Nechtěl se dostat do fáze, kdy jinak nebude možné s mladíkem mluvit vůbec.

"Můj rod je velmi blízký mudlovskému světu. Zhruba v době mého narození a pár let poté fungoval výměnný systém s lidskými kouzenickými rodinami. Ochrana, podpora a moc výměnou za krev. Nicméně než jsem odešel, přistoupili jsme k mudlovským prostředkům. Tuším, že v současné době klan vede téměř veškerá mudlovská centra pro darování krve. Část z toho jde do lidských nemocnic, zbytek k nám."

Harry chvíli hleděl zamyšleně na džbánek i na pohár ve Wrightově ruce. Na jeho tváři šlo poznat, jak získané infomace zapracovává do svého obrazu světa. Vyvolávalo to v něm opravdu rozporuplné pocity. Nepřipadalo mu správné, že mudlovén darovali krev, která pak nesloužila tomu, co jim řekli. Byl to podvod.

Jenže nepřišel na žádnou alternativu, která by se mu líbila víc. S ledovým kamenem v žaludku si vzpomněl na upíra, který Wrightovi rozerval hrdlo. Tohle představovalo to nejhorší variantu ze všech. Cítil úlevu, když si uvědomil, že něco takového lektvarista nedělá.

Konečně se natáhl po vlastním podnose. Wright to vzal jako znamení, že mladík jeho vysvětlení přijal. Harry objevil na tácu dva obří kuřecí sendviče. Vyhládle se do nich pustil. Severus se s chutí napil ze svého poháru. Po tolika letech na zvířecí dietě si připadal skvěle. Na chvíli mohl odložit problémy lidského světa. Jen se kochal tím skvělým pocitem, že je doma. Zhruba od poledne cítil jemné mravenčení na páteři. Stačilo několik pohárů lidské krve, aby se mu magie začala vracet nesrovnale rychleji. Doufal, že v noci už dokáže kontaktovat Albuse. Zprávy, které mu předala matka, nemluvily nijak dobře. Poslední vydání Denního Veštce přineslo právě zprávu, že se Voldemort zmocnil formální vlády na Británií a Bradavice jsou v obležení. Žádný další Věštec už nevyšel.

Harry však požvýkal teprve druhé sousto, když se tvrdohlavě vrátil ke své předchozí otázce.

"Proč jste teda nezabil Voldemorta sám?"

"Napadlo mě to nejednou, to mi věř. V první válce jsem však nesměl riskovat, že poruším nejdůležitější pravidlo svého klanu - utajit naši existenci před veřejností," sdělil mu Severus a obrnil se vůči očekávaným výčitkám. Měl proč.

"Vždyť umírali lidé!" vyjekl Harry pobouřeně.

"Ano, umírali. Vždycky umírají lidé. A vždycky se rodí lidé. To je koloběh života. Dělal jsem vše pro to, aby Voldemort padl, ale nikdy jsem to nesměl být já, kdo jej popraví. Navíc po vraždě tvých rodičů jsem si byl téměř jist, že toho nejsem schopen." Severus musel sáhnout zase k hlasové modulaci. Nechtěl kazit tenhle rozhovor výbuchy pubertálního temperamentu. Zelené oči se prudce rozšířily. Harryho dech se zadrhl.

"To není správný," vyrazil ze sebe mladík. Ostrý pohled dvou smaragdů se zabodl do Severuse. Ten si s úžasem uvědomil, že Harry s modulací bojuje. Neví, co se děje, ale instinktivně se tomu vzpírá! Ano, ten chlapec přece odolal Imperiu...

"Svět není jen černý a bílý, Harry. Já chci také chránit ty, které miluji," upustil muž od manipulace pomocí hlasu.

"Vždyť jste tak - tak mocný! Když je vás víc, mohli jste porazit Voldemorta hned a jednou pro vždy!" vykřikl Harry.

"A co by bylo pak? Až by se normální kouzelníci dozvěděli, že máme vešekeré výhody upírů, ale oni nás nemohou nikdy poznat? Nebo hůř - že jde zkřížit upíra a člověka do nesmrtelného kouzelníka? Začal by na nás hon, Harry Pottere. Již se to jednou stalo," ubezpečil ho temně Severus.

"Lidi nejsou tak pitomí," nevzdával se svého Harry. Ach, ta mladická naivita.

"Je hezké věřit v dobro lidí. Ale je to jen sen. Lidé jsou chamtiví, krátkozrací a závistiví. Naše tajemství není bezpečné v jejich rukou," ostře opíčil muž.

"Tak proč vlastně bojujete ve válce, když si tohle o lidech myslíte?!" vyjel na něho Harry.

"Já osobně? Jen pro slib daný Albusovi. Je to jeden z velmi mála lidí, na kterých mi záleží," klidně odvětil lektvarista. Tím utnu celou konverzaci.

Zbytek jídla proběhl v nepříjemném tichu. Harry se na něj odmítal byť jen podívat a naštvaně žvýkal svoje jídlo. Severus zamračeně hleděl na obzor. Nenáviděl podobné rozhory. Stačilo lidem podat prst a chtěli celou ruku, místo aby byli vděční za pomoc, kterou dostali.

Zatímco Harryho nechal v jeho tichém trucování v pokojích, sám se vydal do observatoře. Kruhový sál zdobily dlaždice představující hvězdy na noční obloze, mezi kterými tančily divoké květy. Křišťálová kupole odhalovala pohled na denní nebe. Její kouzlo tkvělo však jinde. Severus zavřel oči. Sil se mu dosud mnoho nevrátilo. Přesto si věřil, že tohle zvládne.

Přes křišťál přeběhly kouřové vlny. Začala se zatmívat, dokud nenechala celý sál v hustém pološeru. Muž se vpil pohledem do stínů kolem sebe. Pozvedl hůlku.

"Loquere umbras!" pronesl jasně. Stíny kolem něj jakoby ožily, prohloubily se. Severus si v mysli držel jasnou představu Albuse. Jejich křehké pouto by mělo víc než stačit, aby stařec zachytil volání.

"Albusi," pronesl tiše. Nikdo jiný než ředitel by jeho volání zachytit neměl. Přesto jej nechtěl překvapit. Tento způsob komunikace nikdy do této chvíle nepoužili. Chvíli se nic nedělo, než se konečně stín přímo před ním prohloubil a nabral nezřetelné obrysy člověka.

"Severusi?" ozval se, jakoby z dálky, Albusův hlas.

"Jsem to já. Můžeme mluvit?"

"Dej mi tři minuty, příteli."

Severus počkal pět a kouzlo zopakoval.

"Jste ty a Harry v bezpečí a v pořádku?" byl hlavní Albusův zájem.

"Ano. Jsme v sídle mé rodiny. Zítra bych měl být schopný nás přemístit."

"Do hradu neproklouznete. Kolem jsou stále upíři, nemrtví a smrtijedi." Albusův hlas zazněl ustaraně.

"Voldemort nás nechává relativně být. Snaží se nás vyčerpat. Posílá téměř výhradně upíry a nemrtvé. Zatím čeká, že právě sem se Harry vrátí," vyslovil svůj názor.

"Blíží se Temný měsíc. Musíme se o to pokusit. Harrymu moc času nezbývá," namítl Severus.

"Aberfort pracuje v Prasinkách na nové tajné chodbě. Do dvou dnů ji bude mít hotovou. Ale rozmysli to dobře, Severusi. Vydat se sem je neprozřetelné."

"Vím, kam se mě snažíš natlačit, ale odpověď je ne!" zavrčel Severus.

"Pouze tě varuji před vážným rizikem. Ty by ses do hradu dostal lehce, ale budeš sem muset nenápadně dostat i Harryho. Je to momentálně nejhledanější člověk v Británii," uklidňoval přítele stařec.

"Musím to zkusit," trval na svém lektvarista.

"Jakmile se Voldemort dozví, že je Harry na hradě, soustředí na něj veškerou svou sílu," vyřkl stařec Severusovy nejtemnější obavy.

"Vydrží Bradavice?" zeptal se tiše.

"Nějakou dobu jistě. Ale bylo by velmi zlé, kdyby tě hradní zdi měly uvěznit. Potřebuji, abys navázal kontakt se všemi smrtijedy, kteří zde mají svoje děti."

"Rozumím. Čekáš, že ještě někdo přijde na pomoc?"

"Ne. Svět čeká, jak to dopadne. Všichni se bojí na sebe přitáhnout Voldemortovu pozornost. Jsme sami." Brumbálův hlas však nepromítal žádnou rezignaci. Znělo v něm pouze odhodlání.

"Všichni zavření na hradě, předpokládám."

"Přesně."

"Pak je jedinou možností zlomit útok nepřítelovy hlavní síly."

"Až na to, že stále nevím, jaký je její plný rozsah."

"Zjistím to," přislíbil řediteli Severus.

"Jak tě mohu kontaktovat?" zeptal se se zájmem Albus.

"Zadívej se do stínů. Inkantace je Loquere umbras."

"Dobře. Dám ti vědět, jakmile bude chodba hotová."

"Hodně štěstí, příteli," rozloučil se Severus.

"I tobě."

Muž nechal kupoli znovu rozjasnit. Jeho srdce však zůstalo plné stínů. I hlupákovi bylo jasné, že jakmile zůstane Potter uvězněný na hradě, bude jen otázkou času, než Voldemort Bradavice dobije. Bradavice jsou slepou uličkou, ze které není úniku. Bylo proti zdravému rozumu tam Harryho odvést!

Jenže Temný měsíc nad nimi visel jako Damoklův meč. Blížil se. Jestli něco rychle nepodniknou, Harry zemře tak jako tak.

Neviděl žádné výhodné řešení. A to ještě netušil, jaké jednání se odehrává ve Snících komnatách jeho matky.