Jsi můj!

Zdraví vás Medové prasátko! :) Protože vás mám ráda a nastává pravidelné období prokrastinace, uvádím zde jednorázovou povídku pro chladné zimní večery, věřím, že zahřeje. Zde jeden song, pro ty, jež potřebují trochu naladit.

Pairing: HP/SS
Rating: 18+
Shrnutí: Harry Potter zmizel, aby se posléze ukázalo, že strávil tři roky po boku Severuse Snapea... jako pes?!!




Stiskl. Stiskl víc. Zabořil zuby do hrdla nepřítele svého pána a trhal. Horká krev mu vytryskla do tlamy a začala mu rychle stékat po hrdle a předních tlapách. Byl zbrocený krví. Tělo sebou přestalo škubat a on si uvědomil, že někdy v průběhu se jeho tesáky zmenšily a údy protáhly. Schoulený kus krvácejícího masa nyní ležel u jeho nohou a on, spíš než na něj, konsternovaně zíral na svoje ruce. Bylo na nich něco špatně. Kde byly jeho drápy? Kolem něj do posledního okamžiku panoval řev a divoký rozruch. Nyní ho obklopovalo hrobové ticho. Všichni na něj zírali. Obrátil se, aby se vrátil po bok svého pána, kterého toužil chránit, ale cítil, že něco je špatně. Jeho pán, Severus Snape, před ním couvl. Namířil na něj dokonce tím hloupým klacíkem, který jak si nyní vzpomínal, byla hůlka. Před chvíli jí mávali úplně všichni. Jeho to však nezastavilo. Jeho pán byl bledý, třásl se. Bál se? Rozhlédl se kolem sebe. Místnost čpěla strachem. Byl obklopen lidmi v černých kápích. Všichni před ním couvali. Všichni se ho báli. Tak to mělo být. Nedovolí nikomu, aby pánovi ublížil. Nikomu! Z hrdla se mu vydralo hrdelní zavrčení. Jenomže už neměl svoje tesáky. Jak svého pána uchrání? Místností se prohnal teplý vítr, který ho obtočil a stiskl jako hřejivá náruč. Zavětřil. Vzpomínal si na to. Na ten pocit. Tak takové to bylo. Magie. Jedna z černých kápí se pohnula. Vzduch a ticho proťala první kletba.

„Za pána!“ zněl její vřískot a ostatní ji následovali. Rozdrtil je. Jednoho po druhém. Magií, která v něm dřímala roky zapomenutá a která se nyní stala jeho drápy a tesáky, o které z nějakého důvodu přišel. Všechny hůlky až na jednu padly k zemi a místnost zaplnil kovový pach krve a puch vnitřností. Opět nastalo ticho. Hrozba byla zažehnána. Obrátil se ke svému pánovi, ale ten na něj stále mířil hůlkou. Bylo to proto, že byl špinavý? Chce ho vykoupat, dřív, než budou moci jít domů? Nebo to mělo něco společného s tím, že se změnil? Nerozuměl. Naklonil tázavě hlavu a vykročil k Severusovi. Muž tentokrát neustoupil, ačkoliv hůlku nesklonil. Vzal to jako souhlas a přistoupil ještě blíž. Zastavil se metr od pána a čekal. Udělal něco špatně? Nerozuměl. Severus Snape pootevřel ústa a zase je zavřel. Ruka, která na něj mířila hůlkou se lehce chvěla. Nakonec mírně poklesla. Severus opět otevřel ústa. Ano?

„Po-Pottere?!“ Kdo?

***

Harry seděl u bradavického jezera opřený o kmen stromu a pozoroval vlnící se hladinu, ze které sem tam vyskočila ryba. Byl teplý srpnový den a on by se nejraději svlékl. Věděl, že nesmí. Pro člověka nebylo vhodné producírovat se po světě nahý. Už neměl svůj kožich, už nebyl pes. Už nemohl dělat spoustu věcí. Honit se za motýli, válet se v bahně, probíhat plnou rychlostí kalužemi, jíst z misky bez použití příboru, štěkat, honit se za vlastním ocasem, nosit míčky nebo klacky, vrátit se domů. Samozřejmě se na všechno po čase rozpomněl. Kým je. Co se stalo. Pohřešovali ho tři roky. Jednoho večera se prostě ztratil z Bradavic. Měli za to, že ho unesli. Po čase, že je mrtvý. Ve skutečnosti byl v Bradavicích skoro celou tu dobu. Začalo to tím pitomým hecem s koláčky štěstí. Koupili je od čínského dealera pochybného zboží. Uvnitř každého z nich mělo čekat něco, co vám navždy změní život. Hermiona, která se naprosto nechtěla účastnit toho pochybného podniku, měla uprostřed svého koláčku sadu kosmetických kouzel. Ron radu, že by měl investovat do mudlovských akcií. Fred s Georgem měli ve svých koláčcích kontaktní údaje dodavatele pochybných materiálů. V Harryho koláčku nebylo nic. Alespoň si to všichni mysleli. Ve skutečnosti v něm byl očarovaný psí chlup, který mladík omylem snědl dřív, než ho objevil. Kdyby ho býval nesnědl, byla by mu poskytnuta rada, že by se měl vydat cestou zvěromága. Spolknutím chlupu však došlo postupným rozkladem kouzla v jeho žaludku po několika hodinách k reakci. Nastalo něco, čemu se říkalo vynucená proměna. Nepřipravený kouzelník bez základů zvěromagie se touto proměnou dostal do fyzického a psychického stresu, který ho nejen mohl připravit o povědomí o vlastní identitě, ale bez patřičných schopností a vnější pomoci neschopnosti přeměnit se zpátky v člověka. Harry se proměnil ve chvíli, kdy byl na půl cesty k Hagridově hájence. Nikým neviděn se proměnil v sotva dospělého nohatého huňatého psa černé barvy a lehounce do zelena zbarvených světlých očí. Jako mladé, světa neznalé, avšak čilé a zvědavé štěně, udělal jedno z nejhorších rozhodnutí svého psího života. Vydal se za vůni borovic a cizích vzrušujících pachů do Zapovězeného lesa.  Zanechal za sebou jen oblečení a svoji hůlku. Samozřejmě dopadl špatně. Po několika týdnech potyček s tvory lesa a zběsilých úprků ho zraněného a polomrtvého našel při sběru bylin bradavický mistr lektvarů. Dal ho do pořádku a nechal si ho. Tak začal jejich společný život.

„Harryyy!“ ozvalo se volání jako by ji neslyšel přicházet na kilometry daleko. Podíval se jejím směrem, na tváři však úsměv nevyloudil. Bylo to pro něj po třech letech v psí kůži jaksi cizí.

„Hermiono,“ zamával na ni, aby ho uviděla. Jeho hlas byl hlubší a hrubší, než si ho oba pamatovali. Harry se navíc doposud nedokázal zbavit hrdelního podtónu a ve chvíli, kdy byl rozčilený automaticky napůl mluvil a napůl vrčel. Proto se snažil nebýt rozčilený příliš často. Svět se pro něj však za ty tři roky stal velmi stresujícím místem.

„Oběd!“ poklekla dívka s úsměvem kousek od něj a položila vedle sebe piknikový košík. Harryho nos se automaticky pokrčil a začichal. Harry zrudl. Jeho psí zvyky lidi kolem něj uváděli do rozpaků a on sám se po nějaké době kvůli tomu začal cítit trapně. Hermiona však byla hodná. Nedala vůbec najevo, že by si všimla jeho nevhodných způsobů. Místo toho mu chystala jídlo. Krvavý steak. Severus ho tři roky krmil syrovým masem. Přechod na běžnou lidskou stravu pro něj byl obtížný. Všechno pro něj bylo obtížné. Zatímco on si žil spokojeným psím životem svět dál pokračoval bez něj. Zuřila válka. Lidé umírali a on se pohřešoval. Naděje kvůli jeho nepřítomnosti chřadla, až s Brumbálovou smrtí zcela odumřela. Ron se s ním nebavil tak lehce jako Hermiona. Nedokázal mu odpustit jeho zmizení. Nedokázal mu odpustit, že je opustil, když ho potřebovali. Bill a Percy byli mrtví. Spousta jeho bývalých spolužáků byla mrtvých. Smrti některých z nich přihlížel. Nevěděl to tehdy, ale věděl to teď. Stál věrně po Severusově boku celé ty tři roky a po dvoře Pána Zla se pohyboval často. Poprav se účastnili všichni vyšší Smrtijedi. Bylo poctou stát se katem. Čím větší nepřítel Pána Zla tím větší pocta. Nebo zkouška.

„Jak je?“ zeptala se ho dívka, zatímco si ukrojovala z vlastního středně propečeného steaku. Její nonšalantní pohyby, hladká světlá pleť, bezchybné líčení a umně upravené vlasy svědčily o tom, že své koláčkové rady využila dobře. Harry pokrčil rameny. Jak by mu mělo být? Ocitl se ve světě, který neznal, s lidmi, kterým nerozuměl, bez pána a bez domova. To, že se stal opět člověkem mělo snad změnit fakt, že Severus Snape byl středobodem jeho vesmíru? Bolest, kterou mu způsobovalo vědomí, že je osobou, kterou zmijozel asi nejvíc nesnáší, drtila jeho kosti a srdce na prach. Moc si přál nebýt Harry Potterem. To však nehrozilo. Od jeho proměny zpět v člověka uběhly dva měsíce. Poté, co bylo zřejmé, že lektvarista už pro něj nemá ve svém srdci místo se Harry zoufale snažil proměnit zpátky v psa. Jenomže to nešlo a to ani s asistencí, kterou mu tajně a velice neochotně poskytl Remus. Jeho tělo se přeměně bránilo. Zřejmě došlo k nějaké blokaci vlivem prožitého stresu. Jeho tělo se nechtělo vzdát své přirozené podoby. Harry byl odsouzen k tomu zůstat člověkem a Harry Potterem k tomu. Na Ministerstvu kouzel už mu postavili sochu. Denní věštec ještě nepřestal vydávat články a spolu s dalšími časopisy přehnané historky a zkazky o jeho vítězství nad Pánem Zla. Většině pisatelů článků přišlo neskutečně fascinující a některým dokonce humorné, že Voldemortovi rozsápal hrdlo. Většinou už se tolik nezmiňovali o tom, že magií rozsápal i zbytek jeho přítomných věrných. Buď ta informace byla klasifikovaná nebo příliš temná na jemný žaludek čtenářů. Krvelačné probuzení magie však v Harrym zanechalo jisté stopy. Od chvíle, co svou magii jako člověk opět použil, nedokázal nic jiného než užít ji destruktivně. Jeho magie se přirozeně formovala do neviditelných drápu a tesáků, které tolik postrádal. Dokázal sekat, trhat, tříštit, drtit, řezat, podařilo se mu pár výbuchů, přivolat si věci a pár dalších maličkostí. Nedokázal však nic vytvořit. Nedokázal nic hezkého, milého, neškodného. Remus tvrdil, že je to proto, že se nedokáže uklidnit. Jeho tělo reaguje na pocit ohrožení, který cítil, protože pro něj bylo vše cizí. Harry spíše než svoje ohrožení však myslel na Severusovo bezpečí. Je v pořádku? Nehrozí mu něco? Nepotřeboval ho? Zahlédl ho pouze jednou od chvíle, co ho Snape po jeho přeměně zpět v člověka dopravil ke sv. Mungovi, kde nyní pracovala madame Pomfreyová. Žena příjemně voněla a Harry se v její přítomnosti dokázal poměrně uvolnit. Ještě nyní po dvou měsících nad ním vykonávala lékařský dohled. Měl ji rád. Nikdy se ho neptala na nic, co nemělo něco společného s jeho zdravotním stavem. Byla vlastně jediná, kdo ho nezavaloval množstvím otázek týkajících se průběhu jeho života v posledních třech letech. Severuse potkal po dvou týdnech, kdy byl ještě ubytovaný u sv. Munga. Pozdě v noci se probudil a věděl, že je v budově. Prostě věděl. Našel ho v jedné z kanceláří ústavu s madame Pomfreyovou. Stál u stěny naproti dveřím, zpod kterých vycházelo světlo, do bosých nohou ho studila chladná zem a on čekal, až Snape vyjde ven a budou moci jít domů. Jenomže když se dveře otevřely, zmijozel jeho přítomnost nepřivítal, tak jako tomu bylo vždy dřív. Zarazil se ve dveřích, když ho uviděl, ale jen na zlomek vteřiny.

„Poppy, máš tu pacienta,“ bylo jediné, co pronesl, než Harryho bez dalšího povšimnutí minul a odešel. Když se ze dveří vynořila hlava baculaté postarší ženy, Harry stál stále na místě a zíral tam, kde zmizel člověk, který pro něj znamenal vše. Po bezvýrazné masce jeho tváře, která si stále zcela nepamatovala, jak se používají mimické svaly, mu tekly slzy. Nechal se odvézt zpět do svého pokoje a uložit do postele jako malé dítě. Madame Pomfreyová ho tehdy tiše konejšila a držela za ruku celou noc.  

Uplynul další týden, než ho pustili a Harry se přesunul k Weasleyovým, kteří se ho ochotně ujali. Někdy v tu dobu vydal Harry ve spolupráci s Kingsleym, novým ministrem kouzel prohlášení  a poskytl krátkou tiskovou konferenci omezenou na předem připravené a schválené otázky. Stačilo to k tomu, aby zainteresované skupiny přestali stanovat před Doupětem a dali mu z větší části pokoj. Běžně si ho však fotili na ulicích, lidé ho zastavovali, aby jim dal autogram, potřásli si s ním rukou, nebo si s ním chtěli povídat. To vedlo k tomu, že se Harry začal obydleným místům vyhýbat a nakonec odešel pryč i od Weasleyů. Rodina pro něj měla vždy otevřenou náruč, ale Harry si nepřál je zatěžovat. Pokud by měl být upřímný, tak toužil být sám, bez pátravých pohledů a otázek. Molly i Arthur to s ním mysleli dobře, ale Harry nebyl schopný být ten Harry z jejich vzpomínek. Věčně chodil bosý, když už ne nahý, rozcuchaný, čenichal, nemluvil, neusmíval se ani nemračil, jeho tvář byla většinu času zcela bez výrazu, což jeho okolí z nějakého důvodu znervózňovalo. Když se v průběhu dne nebo noci vytratil na noční procházku, bylo po něm, než se stihnul vrátit, vyhlášeno pátrání. Oslavil s Weasleyovými dvacaté narozeniny a ještě ten den odešel. U Gringottových měl jmění, že nemusel do konce života pracovat. Podle všeho byly na Voldemorta a jeho Smrtijedy vypsané odměny. Shrábl jich asi třináct. Jednou se ho ptali, jestli nechce pochytat a „postarat se“ i o ten zbytek Voldemortových přívrženců, kteří byli nyní na útěku. Harry na to neodpověděl. Chápal, že ho lidé stejně jako za hrdinu mají za zabijáka, i když těm „dobrým“ se tak neříkalo. To, co nechápali ti, co mu pokládali takové otázky bylo, proč se kdy Harry vůbec vrhl Voldemortovi po hrdle. Nikdo se ho na to nezeptal. Proč Voldemorta a jeho Smrtijedy zabil. Všichni předpokládali, že to vědí. Byl to přeci Harry Potter a předurčovalo ho k tomu proroctví. Zabil z povinosti. Možná z nenávisti. Ale nikdy z lásky. Představa, že se snažil ochránit muže, ke kterému polovina národa chovala nedůvěru, čtvrtina ho nesnášela a zbytku byl ukradený, byla pravděpodobně vrcholně absurdní. A přesto to přesně takhle bylo.

„Náš dům je hotový, Harry, kdyby ses chtěl kdykoliv zastavit“ vytrhla mladíka z myšlenek Hermiona s viditelnou snahou zapojit ho do konverzace. Hermiona a Ron se před půl rokem zasnoubili a brzy měli mít svatbu. V očích měla starost. Všichni v jeho přítomnosti měli v očích starost. Nebo obavu. Podle všeho se zdál některým do jisté míry nepředvídatelný. Tři roky ho postrádali a nyní se vrátil do jejich života jako cizinec.

„Nemůžeš zbytek života strávit v těchhle ruinách, Harry,“ mávla Hermiona neurčitě rukou za sebe k bradavickým rozvalinám. Bradavice padly spolu s Brumbálem před více než rokem. Zůstaly jen ruiny zarostlé trávou a podzemí. Tam Harry bydlel. Ve velice specifickém koutu sklepního labyrintu. Ještě stále tam sem tam zachytil jeho vůni. Přitom tajně doufal, že si tam pro něj jednou Severus přijde. Protože jednou ho přece musí jít hledat. Musí být někde, kde ho najde! Nebelvír se zoufale snažil utišit svého „vnitřního psa“, jak tomu začal říkat. Potřeba vyskytovat se někde, kde by ho Severus mohl najít bylo jeho dílo. Všechno, co v něm chovalo tu slepou víru, naivitu, to, co způsobilo, že se při zvuku jeho jména začal divoce rozhlížet a hledat ho, to byl jeho vnitřní pes. Harry byl však nyní člověk. Věci se změnily a Severus Snape si pro něj nepřijde. 

„Brzy odejdu,“ odpověděl jí nebelvír, čímž dívku překvapil stejně jako tím, že se jí poprvé od chvíle, co ho měli zpět, podíval do očí. Harry se očnímu kontaktu se všemi vyhýbal, většinou se díval úplně mimo. Možná i to Rona tolik rozčilovalo a Harryho nutilo ještě více stáhnout se do sebe. Jejich kamarád se změnil. Copak se ale nezměnili všichni? Náhle jí však mladík hleděl do očí a Hermiona se ošila pod intenzitou emocí v sytě zelených očí. Všichni měli obavu, jestli je Harry v pořádku, jestli ho poslední tři roky nepoznamenali, jestli dokáže opět normálně žít, jestli je plně při smyslech, stačil jeden jediný pohled do očí, aby dívka pochopila, jak absurdní a v podstatě urážlivé byly jejich obavy. Harry nebyl slabomyslný ani chorý. Jen smutný. Strašlivě smutný. Naskočila jí z toho husí kůže a náhle jí bylo chladno. Harry jí přes ramena přehodil deku, čímž ji překvapil znovu svojí všímavostí. Byla hloupá, věděla, že Harry si všímá veškerých detailů. Všeho, co se kolem něj jen šustlo, jakýkoliv náznak čehokoliv, nic mu neuniklo. Mohly za to jeho zvířecí instinkty? Hermiona si všimla, že ačkoliv člověk, Harry nepozbyl nadstandartních psích smyslů. Měla podezření, že jeho magie mu vynahrazuje ztrátu jeho psí identity, jejichž posledních zbytečků se její majitel držel zuby nehty.

„To jsem ráda, tohle místo už není pro nikoho dobré, Harry. S Ronem ti můžeme pomoct vybrat nějaký pěkný byt nebo dům, cokoliv. Se vším ti pomůžeme.“

„Myslel jsem to tak, že odejdu úplně, Herm. Opustím Británii.“ Dívka otevřela ústa.

„Co-cože, ale proč? Kdy? Proč?!“ ve tváři se jí objevil ztrápený výraz. Měla o svého přítele přijít jen chvíli po tom, co se opět shledali? Harry se na ni bezvýrazně podíval. Hermiona měla stále problém s chladným výrazem jeho tváře. Nyní však již věděla, co je důležité. Nebelvír měl jiné způsoby, jak vyjádřit své emoce, než výraz tváře. Jeho oči například skrývaly myriády pocitů. Většinu z nich však neuměla přečíst, byly příliš cizí. Možná kdyby do nich měla možnost nahlédnout častěji. Harry natáhl ruku. Držel v ní lehce pomačkaný pergamen.

„Potřebuju čas. Nedokážu tu zůstat. Odejdu až to skončí.“ Hermiona převzala pergamen a rychle ho přejela očima. Bylo to předvolání k soudu. Harry byl povolán jako korunní svědek v případu Severuse Snapea. Hermiona polkla. Samozřejmě věděla, že proces se Snapem probíhá. Byl to jeden z těch procesů, ve kterém bylo zainteresováno spousta lidí a většina z nich si přála, aby dotyčný trpěl. Ta menší část si pak přála spravedlivý soud, jehož spravedlnost spočívala v prohlášení obžalovaného vinným. Severus Snape neměl v celé Velké Británii snad jediného přítele. Všichni ho chtěli vidět padnout. Důkazy jeho viny však byly natolik neprůkazné, nepřímé, či kontroverzní, že se spravedlnosti vyvlékal jako úhoř z háčku. Jeho proces se táhl už více jak měsíc, z toho prvních několik týdnů byl souzen na svobodě. Začínal však tvrdý poválečný hon na zločince a Severus Snape byl vzat před dvěma týdny do vazby. Vzhledem k tomu, že Harry trávil veškerý čas mimo civilizaci bylo jednoduché mu to zatajit. Respektive, prostě mu to nikdo neřekl.

„Věděli jste to,“ konstatoval Harry, když Hermiona chvíli nic neřekla. Nezněl nijak překvapeně ani rozčileně. Spíš unaveně.  Jako když vám na ramenou neustále leží tíha celého vesmíru a vy už byste si chtěli alespoň na chvíli odpočinout. Anebo když s vámi neustále někdo jedná jako s retardem.  

"Promiň, mám ještě něco na práci. Díky za oběd." zvedl se Harry z trávy a od svého téměř nedotčeného steaku. V dalším okamžiku se již Hermiona u jezera nacházela sama. Povzdechla si. Tak moc by si přála být Harrymu oporou. Proč se snaží vše za každou cenu zvládnout sám? Tři roky se Severusem Snapem. Ani si nedokázala představit jaké peklo to muselo být, navíc v podobě ubohé a bezbranné němé tváře. Nebelvír o tom naprosto odmítal mluvit, rozčílilo ho však kdykoliv někdo o Snapeovi mluvil špatně v jeho přítomnosti. Bylo to něco jako Stockholmský syndrom? Nebo to znamenalo něco, co si nikdo nedokázal představit? Totiž, že Severus Snape byl dobrý člověk?

***

Severus stál vzpřímeně, ignorující bodavou bolest v žebrech. Dozorce, který si pro něj přišel do cely, zhodnotil jeho stav nelibým pohledem. Předvádět před soud potlučeného vězně snižovalo kredibilitu instituce. Důvěryhodnost věznice byla přitom po pádu Azkabanu životně důležitá. Věznice však byla stále ve zkušebním provozu. Neměla ošetřovnu ani nedisponovala zásobou jiných než zklidňujících lektvarů. Kouzla stačila na menší oděrky, ale ne pohmožděniny, případně zlomeniny. Tedy kouzla mocných kouzelníků a lékouzelníků by stačila i na to, ale většina mocných kouzelníků byla za války jaksi vybita, ti co zbyli měli lepší věci na práci a nikdo nevrátil Severusovi hůlku ani laboratoř na to, aby se o sebe mohl postarat sám. A tak nyní mířil k soudu, jakémusi pozůstatku Starostolce, v politováníhodném stavu s o něco více kily železa na rukou, na nohou a kolem krku, než bylo opravdu potřeba. Tento soud byl fraška a on věděl, že ho odsoudí, jakmile budou mít za sebou formality v podobě jakože spravedlivého procesu. Věděl, že měl utéct z Británie, dokud měl tu možnost. Jenomže nemohl a tu možnost promeškal. Nemohl proto, protože nedokázal jen tak opustit člověka, kterého vlastně nesnášel aka svého psa, kterého miloval. Tento existenční protiklad mu způsoboval bolehlav poslední dva měsíce. Ze šoku, který mu způsobila proměna Rocca v Pottera, se nevzpamatoval doteď. Stejně jako doteď nedokázal rozebrat vlastní pocity. Představa, že celé ty roky s ním v psí podobě žil Harry Potter, kterého cvičil, krmil, hrál si s ním, s kterým se mazlil. Věděl, že ta jeho super inteligence je divná! Okamžitě všechno pochytil, často jako by mu četl myšlenky a dělal věci dřív, než o ně byl požádán. Rocco ho rychle začal doprovázet na každém kroku a za chvíli si Snapea nikdo nepředstavil bez velkého černého psa po jeho boku. Obzvlášť v posledním roce. Nyní si bez něj připadal jaksi nepatřičně, jako by mu chyběla končetina. Periferním viděním ho stále hledal po svém boku. Rocco už však nebyl. Ve skutečnosti nikdy neexistoval. Krátce po své proměně byl Harry Potter dezorientovaný a zmatený. Vůbec netušil kdo je a trvalo týdny než se vzpamatoval. Severus se za něj cítil odpovědný a jeho stav pravidelně zjišťoval od madame Pomfreyové, ačkoliv se s mladíkem sám osobně odmítal setkat. Jeho blízkost bylo to poslední, co mladík potřeboval. Severus si navíc přiznával, že má strach. Tehdy, když Harryho naposledy zahlédl u sv. Munga měl nebelvír v očích stále něco z Rocca. Severuse vyděsilo jaké množství lásky, touhy a oddanosti viděl v mladíkových očích. Tehdy v něm začal klíčit ten strach. Strach, že příště až se s Harrym setká, Rocco v jeho očích bude pryč. Zmijozel nechtěl přijít o pohled očí, ve kterých se skrýval jeho vlastní soukromý vesmír. Musel se sám sobě vysmát. To co si přál bylo sobecké a nemožné. Už teď si na něho pravděpodobně Potter ani nevzpomene, a tak to bylo správně. Zvlášť pokud uváží, že velice brzo přijde o kejhák. Nevěděl, jestli to má vzdát předem, nebo bojovat jen proto, aby své soudce pořádně namíchl  a vychutnal si malá vítězství v podobě prodlužování procesu. Musel by se stát zázrak, aby z tohohle vyvázl živý a ještě k tomu svobodný. Merlinžel nevěděl o nikom, kdo by byl alespoň ochotný svědčit v jeho prospěch. Těžký život dvojitých agentů, jejichž zaměstnavatelé jsou oba mrtví.

Stál uprostřed soudní síně a snažil se nedat najevo jak rád by se posadil, když už se nemůže svalit k zemi a sténat bolestí. Jeho žebra se ozývala čím dál intenzivněji. V síni se však nenacházely žádné sympatizující tváře. Z nějakého důvodu tu však bylo více lidí než čekal. Mnohem více, soudní síň lidmi přetékala. Netušil, že se na jeho procese přijdou ukájet Weasleyovi, Grangerová nebo Lupin. Hleděli na něho s ponurými výrazy ve tvářích a tváře jim brázdily zamračené a ustarané vrásky. Vrchní soudce předčítal množství obvinění proti jeho osobě obsahující vraždy, mučení, věznění i vlastizradu. 

"Kromě všech těchto obvinění je obžalovaný Severus Snape podezříván i z násilného držení a špatného a člověku nedůstojného zacházení s  Harry Jamesem Potterem, který byl s obžalovaným a pod jeho neustálou a neomezenou kontrolou nucen strávit tři roky. Jako takový se však Harry James Potter stává korunním svědkem případu a proto jsme byli nuceni ho i přes jeho traumatizující zážitky předvolat, aby podal svědectví proti obžalovanému." Zmijozel ztuhl jako socha. Tak proto tolik lidí, proto Potterovi přátelé. Dveře za Snapeovými zády se otevřely dokořán a místností se rozlil šum. Kdo by propásl příležitost setkat se s Vyvoleným, ačkoliv za poněkud temných událostí. Lehké kroky, tak lehké že téměř nebyly slyšet v sále, kde se hlasitě rozléhal i zvuk spadlého špendlíku, ho pomalu obešly, až jejich majitel stanul na jeho úrovni u stupínku pro svědky. Severus cítil na kůži teplý vzduch a věděl, že se kolem něj nestoudně obtáčí Harryho magie. Neohradil se. Pravděpodobně to ani nebylo úmyslné. Navíc to nebylo... nepříjemné. Nebelvír na něj zíral naprosto bez výrazu a zmijozel se na něj odmítl podívat vůbec. Nebyl připraven. Nebyl. Přišel Potter svědčit proti němu? Začal mu zazlívat ty tři roky, poté, co se vzpamatoval a rozpomněl, kdo je? Poté, co si musel uvědomit, kolik lidí, které znal, viděl umírat, zatímco stál po Severusově boku? Kolik jich umřelo zmijozelovou rukou? Jakého zla, násilí a hrůzy byl svědkem? Pokud měl být Harry Potter jeho katem, nemohli vybrat lépe. Nemohli vybrat lépe, protože to byl jediný člověk, vůči kterému se Severus nedokázal bránit. Nemohl, nechtěl. Harry Potter měl právo ho soudit. 

"Pane Pottere, vážíme si, že jste přišel. Jste zde, abyste podal svědectví proti obžalovanému, Severusi Snapeovi jako korunní svědek tohoto soudu. Souhlasíte a jste ochoten podat vaši výpověď pod veritasérem, čímž ji učiníte nezpochybnitelnou?" V síni panovalo hrobové ticho. Snape se nevesele pousmál a uvědomil si, že je nejvyšší čas pohlédnout svému osudu do tváře. Otočil hlavu a stejně jako zbytek přítomných upřel pohled na mladíka, stojícího sotva dva metry od něj. Byl pěkně, elegantně a poměrně draze oblečený, Severus mohl jednoznačně říct, že si oblečení nevybíral sám. Tmavě modrý, téměř černý hábit byl přiléhavý a střižený na míru jeho pevnému a štíhlému tělu. Černou košili měl dopnutou až ke krku, což pro nespoutaného nebelvíra muselo být menším utrpením. Vlasy, které měl dlouhé, co ho viděl naposledy byly nyní střižené na krátko a zkrocené do posledního vlásku. Byl také lehce opálený. Toulal se často venku?

"Jsem ochoten svědčit pod veritasérem. Jako osoba dobrovolně přistupující na tuto formu výslechu mám právo stanovit limity tohoto výslechu. Je to tak?" promluvil Harry bezvýrazným, lehce vrčivým hlasem k vyvýšené trojici soudců, kteří seděli ve vysokých lavicích před nimi. Severuse zvuk jeho hlasu překvapil. Nevěděl, co čekal. Hlas dítěte, které si pamatoval?

"Ehm, ano, jistě. Samozřejmě my bychom si nikdy nedovolili zneužít..." začal Harryho ujišťovat hlavní soudce sedící uprostřed se směšnou bílou parukou, dvojitou bradou a těstovitým obličejem.  Zmijozelovi nebyl ani trochu povědomý. Nebelvír ho pozvednutou rukou zastavil. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, šlo by o drzou nestoudnost, možná i urážku soudu. Svědek diktující soudci, aby mlčel. Severus se v duchu pousmál. Radujme se z maličkostí. 

"Jistě. Tento soud zaručuje fyzickou nedotknutelnost osob vzatých do vazby v průběhu procesu, je to tak?" pokračoval nekompromisně nebelvír stále stejným nevzrušeným hlasem, avšak vrčivý podtón jeho hlasu byl jaksi ostřejší. Zmijozel se přistihl zcela zaposlouchaný do těch vrčivých vibrací, mnohem více, než do významu slov, které nesly.

"Sam-samozřejmě," zajíkl se tentokrát soudce a vrhl pohledem po Severusovi, zatímco zbylí dva soudcové vrhli nervózní pohledy jeden po druhém. Obžalovaný viditelně nebyl v dobrém stavu. 

"Severus Snape je zbitý tak, že sotva stojí na nohou. Opravdu po mě chcete, abych věřil zárukám tohoto soudu?" nyní nepokrytě zavrčel nebelvír. Veškerá hladkost se z jeho hlasu vytratila. Snape by pobaveně sledoval, jak se všichni tři soudci na svých židlích pod Harryho slovy jaksi zmenšili, kdyby mladík neměl pravdu. Opravdu sotva stál na nohou. Když ho obalila Harryho magie bylo to tedy za účelem zjistit jeho zdravotní stav. Už jen forma tohoto nenápadného zkoumání vypovídala mnohé o Potterových schopnostech. Všichni mocní kouzelníci tak přece jen neumřeli ve válce.  

"Vznáším podmínku non intentio mala a vyžaduji okamžitou lékouzelnickou asistenci pro obžalovaného, před pokračováním tohoto soudu." V síni to hlasitě a dlouze zašumělo. Lidé se doptávali, co znamená ona podmínka a ve chvíli, kdy se to dozvěděli nastalo vzrušené brebentění. Někteří z nich v sobě také náhle objevovali dobrodince a taktéž pobouřeně a dotčeně, jako by byla pošlapána jejich vlastní práva, žádali o zdravotní péči pro obžalovaného. Severus byl tímto vývojem jaksi zaskočen, zmaten a konsternován. Zdálo se mu to, nebo Harry Potter jednal v jeho prospěch? Otočil se k němu celým tělem, ale udělal tím prudší pohyb než měl. Do těla mu vystřelila bolest, zatočila se mu hlava a on zavrávoral. Bolestně sykl, přivřel oči a věděl, že půjde k zemi. Až na to, že nešel. Magie, ovíjející se kolem něj jako mořské chaluhy, ho pevným a zároveň měkkým stiskem držela ve stoje jako vojáka v pozoru. Otevřel oči a pohledy, které se dosud míjely, se konečně střetly. Dech se Severusovi zadrhl v hrudi. Pořád to v nich viděl. V očích zelenějších a jiskřivějších než si pamatoval, se rozpínal vesmír a tisíce hvězd. Jeho vesmír. Jeho hvězdy. Jeho Rocco. Jeho zatracenej Harry Potter. Začal se kolem něj motat malý mužík, prohlašující, že je lékouzelník od sv. Munga, kterého vzápětí briskně odstrčila madame Pomfreyová, které si dosud nepovšiml. Musela vejít do místnosti až s Potterem. Hřejivě se na něj usmála, spustila řadu diagnostických kouzel a jala se ho dávat do pořádku.

"Nejsi sám, Severusi!" zašeptala mu do ucha a ve chvíli, kdy se jí chystal odpovědět mu srovnala a znovu spojila žeberní kosti. Tlumeně vykřikl. Magie kolem něj prudce zavířila a obkroužila místnost, přičemž smetla ze stolů pár pergamenů. Madame Pomfreyová se zašklebila.
"Je to nutné!" pronesla nahlas a zmijozel si uvědomil, že ta slova nebyla mířena pro něj. Harry Potter sledoval její počínání zcela bez výrazu, ale jeho oči, v kterých Severus uměl číst jako v knize, protože možná lehce změnily barvu, ale jinak to byly pořád ty samé, známé všeříkající studny, slibovaly ukrutný horor všem, kdo by si dovolili mu ublížit. Nyní. Tehdy. Na čase ani místě nezáleželo. Stál v nich příslib. Příslib absolutní ochrany, zaručené vlastním životem. Severus Snape ten pohled nedokázal vystát. Zamračil se.

"Nepotřebuji tvoji ochranu, Pottere!" zasyčel vztekle. Nebelvír se pod jeho pohledem nestáhl, necouvl ani nedal nijak najevo, že by ho nějak zajímal Snapeův názor. Odvrátil se od něj zpět směrem k soudcům.

"Přišel jsem jen svědčit," odpověděl neutrálně, aniž by mu věnoval další pohled. Jeho magie se však stáhla a zcela zmizela.

"Jsi nepoučitelný, Severusi," sykla Poppy, tvář staženou nesouhlasem.
"Nepoučitelný, protivný morous, co by potřeboval alespoň týden v posteli!" blýskla vztekle očima zdravotnice k soudní lavici a zamumlala pár nadávek na adresu soudu.
"Hotovo." Dokončila žena svoji práci a zmijozel se konečně cítil o něco lépe než hadr převálcovaný stádem kentaurů.

Harry sledoval krůpěje krve nad svojí hlavou a doufal, že právě neudělal osudovou chybu. Non intentio mala. Podmínka stanovující, že se ho může tázat pouze člověk, který nemá zlé a postranní úmysly a jehož cílem není u tohoto soudu vlastní obohacení v jakémkoliv smyslu. Podmínka diskriminovala všechny osoby, které si již vytvořily názor na vinu, či nevinu a měly předsudky a zcela vylučovala ty jež přišly hledat pomstu, popást se na lidském utrpení nebo zaručit, že obžalovaný bude shledán vinným, ať už pravda bude jakákoliv. Každý přítomný člověk v místnosti se nyní mohl stát tazatelem, pokud jeho úmysly a svědomí byly čisté. Každý z nich poskytl přesně jednu kapku krve a tyto kapky nyní slabě zářily nad jejich hlavami a postupně pohasínaly a mizely, jak byly odmítány vyvolaným kouzlem. Zbývalo jich, z téměř osmdesáti, pět. Další dvě zaplály a pohasly. Začaly klesat až jedna po druhé dopadly na Harryho rozevřené dlaně. První, která se dotkla jeho kůže ze zasyčením ztmavla a vypařila se. Zbylé dvě však zůstaly rudě svítit, jedna v jeho levé a druhá v pravé dlani. V sále to šumělo. Dvě kapky krve. Dva tazatelé. Nebelvír sevřel ruce v pěst. Napjatá atmosféra by se v tu chvíli dala krájet. Lidé se nakláněli dopředu a soudci poposedávali na okraje svých stoliček. Mladík otevřel levou dlaň a z ní vyšlehla rudá stužka, která ve vzduchu vypsala jméno svého majitele. Harry ztěžka polkl. Udělal chybu. Hlavní soudce si odkašlal.

"Byl vyzván tazatel. Rito Holoubková, předstupte před soud." Žena, která se až na pár nově nabytých vrásek nezměnila, předstoupila drobnými cupitavými krůčky. Jinak to ani nešlo v úzké jedovatě zelené sukni do půli lýtek. Neusmívala se, ale její výraz byl ryze samolibý. Zpod rudých obrouček svítil dravý pohled a nakrčený nosík větřil sólokapra. Ritě Holoubkové byla vina, či nevina Severuse Snapea naprosto ukradená. To, co chtěla, byla senzace. Zároveň ji roky novinářské praxe naučily, že pravda bývá mnohdy mnohem šťavnatější, než plytká lež a nezájem, které jí ještě před okamžikem tento vykonstruovaný proces sliboval. Už dlouho necítila takové vzrušení. Výběrem byla překvapená. Nedalo se o ní zrovna říct, že by situace nechtěla využít ve svůj prospěch. Vycítilo kouzlo její zábrany? Novinářka byla stále neregistrovaným zvěromágem a být neregistrovaným zvěromágem bylo stále trestné, vlastně byly nynější tresty mnohem přísnější než kdysi. Harry Potter a jeho přátelé znali její tajemství. Neútočila tam, kde by se vítězství stalo její prohrou. Proto měla v úmyslu se Potterovi i jeho přátelům nenápadně vyhnout. Prý na tom nebyl nejlíp, co kdyby ji uviděl a náhle by ho napadlo začít roztrubovat jistá tajemství? Její zábrany zřejmě byly kvalifikovány jako dostatečné. Rita se ušklíbla. Bylo jí jasné, že se chtě nechtě právě ocitla na tenkém ledě. Přesto. Byla ženou, která se uměla chopit vržené rukavice.

Do vzduchu mezitím vyletěla druhá rudá čára. Soudce si opět odkašlal.

"Byl vyzván tazatel. Lenko Láskorádová, předstupte před soud." Lenka sešla před Harryho lehkým krokem a povzbudivě se na něj usmála. Její úsměv byl však jaksi smutný a někde vzadu v hlavě nebelvír zpracovával informaci, že je dívka podivně normálně oblečená. Nezdobily ji žádné výstřední šperky a její oděv postrádal tu ztřeštěnou originalitu, kterou si Harry pamatoval. Měla tmavý hábit a její dlouhé vlasy byly sponou sepnuté na zádech. Chyběl jí malíček levé ruky.

Obě dvě ženy přistoupily k lavici soudců, nechaly se poučit o průběhu následujícího výslechu a odsouhlasily svoji účast na něm. Rita s potlačovaným vzrušením, Lenka s jaksi nepatřičným úsměvem na rtech a lehce zasněným pohledem. V Harrym se začala vzmáhat panika. Vrhl postranním pohledem po Snapeovi. Snad aby u něj našel útěchu, uklidnění. Ujištění, že vše bude v pořádku. Severus Snape pro něj však samozřejmě nic takového neměl. Jejich setkání potvrdilo jeho nejhorší obavy. Zmijozel ho nenáviděl. Opětoval jeho pohled chladně a naštvaně a kdyby měl nebelvír ocas, už dávno by ho stáhl mezi nohy a kdyby byl psem, odplížil se do kouta. Psem však nebyl. Lektvarista si nepřál jeho pomoc, ale Harry si slíbil, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby dokázal jeho nevinnu. Připravil se na to, jak to šlo. Studoval právnické texty, neponechal náhodě oblečení ani svůj vzhled. Největší oporou a pomocí mu byla madame Pomfreyová. To ona ho také jako první informovala o Severusově procesu. Spolu s ní naplánovali strategii a promysleli většinu scénářů. Většinu. Bulvární novinářka nebyla ani v jednom z nich. Podmínka Non intentio mala měla přesně tyhle typy lidí vyřadit. Kde se jen stala chyba? Lahvičku s veritasérem vypil se vzrůstajícím pocitem zoufalství. Než však vypil poslední kapku uklidnil se. O nic přece nešlo. Na konci tohoto soudu bude Severus Snape volný. Jediné o co se tu dnes hrálo bylo, jestli se tak stane po dobrém...

Harry se napřímil. Rita Holoubková kolem něj začínala kroužit jako žralok utahující smyčku. Hra začala. Žena udeřila tvrdě.

"Pane Pottere, jaký je váš vztah k obžalovanému?" Nebelvír se kousl do jazyka. A snad jen Severus si všimnul, že uplynula, při veritaséru poměrně dlouhá, vteřina, než začal mluvit.

"Nijaký. K Severusi Snapeovi mě v tuto dobu neváže žádný vztah." Stejně jako Severus i Rita si všimla, že nebelvír vztáhl její otázku do fyzické a formální roviny. Nebylo to přesně to, co chtěla vědět, ale jeho interpretace se nedala vyložit jako špatná. Upřesňovat nyní otázku a ptát se na citovou rovinu jejich vztahu mohlo být pokládáno za její postranní úmysl, aby měla o čem psát. Žena se kousla do rtu a potlačila svou zvědavost. Hlavně opatrně.

"Severus Snape se s vámi tedy od vašeho, hmm, navrácení, nestýká?"

"Ne."

"Předtím jste s ním však strávil zhruba tři roky jako pes, je to tak?"

"Ano."

"Jak se k vám choval? Ubližoval vám, nebo vás jakkoliv týral?"

"Ne. Severus Snape se ke mě vždy choval dobře. Míval mě rád, když nevěděl, kdo jsem." Harry zatnul zuby, než se mu z pusy vyvalí další zbytečná informace. Cítil na sobě Severusův pohled. Rita se na něj soucitně usmívala, avšak ne natolik soucitně, aby nenasypala sůl do otevřené rány.

"Míval? Chování obžalovaného se po vaší proměně tedy změnilo? Jak?"

"Ano. Snape mě vždycky nesnášel. Všechno se tak asi vrátilo mou proměnou do normálu, bych řekl."

"Jste si tedy jistý, že Severus Snape nevěděl o tom, že jste to vy?"

"Ano, zcela určitě."

"Jeho obvinění z toho, že vás věznil a jakkoliv zneužíval tedy popíráte?"

"Ano. Toto obvinění je zcestné. Severus Snape mi nikdy nezkřivil ani vlas na hlavě. Naopak. Bez něj bych už byl dávno mrtvý." V sále to zašumělo. Ritě zasvítily oči.

"Jak to myslíte?"

"Když jsem se proměnil v psa, nenapadlo mě nic lepšího než se jít toulat do Zapovězeného lesa. Ne zrovna nejchytřejší nápad. Byl jsem polomrtvý, když mě profesor Snape našel. Kdyby mě tehdy nevzal k sobě a nedal dohromady, dnes tu nejsem."

"Myslíte si, že kdyby obžalovaný věděl, kdo jste, zachoval by se jinak?" nahodila Rita udičku.

"Ano, to zřejmě ano. Nikdy by mě nevzal k sobě domů. Vzal by mě na ošetřovnu a za ředitelem Brumbálem a ujistil by se, že budu rychle v pořádku, aby mohl žádat moje disciplinární potrestání, nejlépe vyloučení, protože Bradavice nejsou škola pro idioty. Tak nějak ne, profesore?" obrátil se Harry na zcela konsternovaného Snapea a spolu s ním se na něj upřely zraky všech ostatních v síni. Zmijozel se vzpamatoval rychle.

"Tak nějak," zavrčel.

"Pan profesor Snape je tedy v tomhle bodu obžaloby nevinný, je to tak, Harry?" ozval se jemný lehce zastřený hlas Lenky, která doposud mlčela. Nebelvír se na ni vděčně obrátil. Přihrála mu na smeč.

"Ano, je nevinný." Radost z jeho malého vítězství však netrvala dlouho.

"List obvinění je však poněkud delší. Povězte mi, pane Pottere, je pravda, že jste jako pes strávil téměř veškerý čas, po boku oobžalovaného?"

"Ano, to je pravda."

"A vaše vzpomínky z toho období jsou jasné?"

"Ano, zcela."

"Výborně. Kolik lidí zabil Severus Snape?" Harry mlčel. Všichni čekali se zatajeným dechem a nechápali, proč mladík nic neříká. Zmijozel to věděl. Otázka byla jasná a specifická. Kolik. Potter neodpovídal, protože počítal.

"Dvacet tři." Zněla konečná odpověď. Část publika zalapala po dechu, někteří vyjekli, jiní si zakrývali šokem otevřená ústa, jedna žena omdlela. Rita Holoubková litovala, že sebou nemá svůj bleskobrk.

"Jména, řekněte nám jména!" vydechla pištivě.

"Antonin Dolohov, Alecta Carowová, Walden Macnair, Anika Rudoústá, Marcus Smrtohlav, Fenrir Šedohřbet, Peter Petigrew, Leon Černovous,..."

"Nejsou tohle všechno jména Smrtijedů?" přerušila jeho výčet Lenka.

"Ano, to jsou. Profesor Snape pracoval pro Albuse Brumbála a Fénixův řád před i po jeho smrti." Lidé si mezi sebou šeptali. Některá zmíněná jména patřila prominentním Smrtijedům, jejichž smrt vháněla mnohým naději do žil v průběhu války. Teď měli uvěřit, že za mnohé úspěchy, kterých si mysleli, že dosáhli, vděčí Severusi Snapeovi?

"Podílel se Severus Snape na smrti i někoho jiného než Smrtijedů?" nedala se Rita Holoubková.

"Ano, podílel. Voldemortovo sídlo mělo podzemí a v něm byly kobky plné zajatců. Většina z nich byla těžce mučena. Z mnoha lidí nezbyla po pár týdnech více než troska, stín toho co bývali. Někteří zešíleli. Ty, kterým se podařilo spáchat sebevraždu, považovali ostatní za šťastlivce. Několik lidí, učinilo vůči Snapeovi prosbu a ta byla vyslyšena. Byl jim podán lektvar, který způsobil, že se při dalším kole mučení jejich srdce zastavilo a oni umřeli. Účastnil se také tří poprav, jelikož byla žádán důkaz jeho loajality, která byla zpochybňována."

"Účastnil? Tím myslíte, že je vykonal?"

"Ano. Toto se však odehrálo ještě před Brumbálovou smrtí a Fénixův řád o tom vlastní spis." Jinými slovy, Snape byl za tyto popravy omilostněn již v průběhu války.

"Byl jste svědkem toho, že by obžalovaný někoho mučil?"

"Ne. Profesor Snape se většinou staral o ošetření vězňů. Aby déle vydrželi."

"Severus Snape tedy aktivně pomáhal Fénixovu řádu v boji proti Pánovi Zla," spíše konstatovala Lenka.

"Ano," přitakal Harry.

"A ani po smrti Albuse Brumbála a rozpadu řádu se to nezměnilo?" dorážela Rita.

"Ne. Severus Snape vždy dělal, co bylo v jeho silách, aby nám pomohl vyhrát válku. Voldemort je mrtvý, protože profesor Snape nikdy nepřestal bojovat za dobrou věc. Nebýt toho, možná jsme ještě stále ve válce a možná bychom ji už dávno prohráli."

"Profesor Snape se mi zdá jako dobrý člověk," pronesla zamyšleně a nepřítomně Lenka.

"Profesor Snape je dobrý člověk." Z přesýpacích hodin se vysypala poslední zrnka písku. Deset minut, po kterých působilo veritasérum, právě vyprchalo.

***

HRDINA V ROUŠE PADOUCHA 

Severus Snape zproštěn všech obvinění po svědectví HARRYHO POTTERA! 

Čtěte v dnešním vydání Denního Věštce.

Exkluzivně pro vás: Rita Holoubková

***

KAM SE PODĚL HARRY POTTER?

Vyvolený opustil Británii, naposledy spatřen v Egyptě.

KINGSLEY PASTOREK NOVÝM MINISTREM KOUZEL.

Co o něm víme?

HARRY POTTER. UVIDÍME HO JEŠTĚ NĚKDY?

Jak šel čas, půl roku bez Harryho Pottera. Poloha neznámá.

Severus přitopil v krbu paklíkem dopisů. Hodil je tam vztekle a podrážděně, jen ho zdržovaly od práce. Byly to žádosti o interview, nabídky různých časopisů a i několik pofidérních pracovních nabídek. Všechno kvůli tomu, že z něj Harry Potter před půl rokem u soudního přelíčení udělal světce a hrdinu. Dopisy následovalo včerejší vydání Denního Věštce. A pak si zmizel. Odešel ze soudní síně se slovy, že už mu nezpůsobí žádné problémy. Už se neukázal. Poppy ho kvůli tomu málem sedřela z kůže jako by to byla jeho vina. 

"Musel jsi být na toho chlapce tak zlý? Copak nechápeš, co pro něj znamenáš?!" Odháněl ho přesně kvůli tomu, že to věděl. Co mu mohl nabídnout? Harry Potter byl příliš zahleděný do jejich společné minulosti, zamotaný v citech, ve kterých se nevyznal a které dominovala loajalita věrného psa. Jejich vztah nikdy nemohl být rovnocenný, pokud nebelvír toužil jen po tom vrtět ocasem a poslouchat. O jakém vztahu to tu vůbec mluví? Nad čím to vůbec přemýšlí? Měli se snad stát přáteli? Dobrými známými? Tehdy v soudní síni se snažil vrátit jejich vztah do starých kolejí. Chtěl, aby se Potter rozpomenul na to jak to má a vždycky mělo být. Že se vlastně nikdy neměli rádi. Že jednomu na druhém nezáleželo a proto nic neznamená a nebude jeho vina pokud Potterova snaha o jeho obhajobu selže. Této strategie se pak již držel i ve chvíli, kdy bylo jasné, že obhajoba neselže. Pointa totiž zůstávala stále stejná. Žádná společná budoucnost je nečekala. Harry Potterovi ležel u nohou celý svět a Severus nehodlal být železnou koulí u jeho nohy. Opakoval a utvrzoval se v tom každý den. Přesto se v noci budil a šátral rukou po teplém kožichu a když vyšel z domu měl neustálý pocit, že na něco zapomněl. Jeho nálada se značně zhoršila, když si několikrát nepřítomně koupil Denního Věštce, aby si vzápětí uvědomil, že na něj z titulní stránky zírá Potterová tvář. Nakonec si to musel přiznat. Potterův odchod z Británie ho zasáhl. Zůstalo po něm prázdné místo, které Severus začal brzy a rychle vyplňovat prací. Nejprve začal dodávat lektvary pro několik lektvaristických obchodů. Zhruba před měsícem ho však navštívil Kingsley Pastorek a zaměstnala ho vláda. Nyní měl pod sebou vlastní laboratoř o deseti lidech. Soustředili se na výzkum a výrobu komplikovaných lektvarů, mnohých na hraně a některé za hranou zákona pro potřeby ministerstva kouzel. Snapeovi to bylo jedno tak dlouho dokud měl na stole pergamen s ministrovou pečetí. Sám se soustředil spíše na výzkum. Věřil, že brzy dosáhne průlomu u Vlkodlačího lektvaru, který umožní zachovat postiženému při úplňku lidskou mysl. Trávil tak v laboratoři většinu času, mnohdy tam i spal. Do svého bytu se vracel málokdy. Nic ho tam nečekalo. 

*** 

SLAVNOSTNÍ OTEVŘENÍ BRADAVIC.

Vstříc světlejším zítřkům. Bradavice opět přijmou studenty. Kdo je novým ředitelem? A kdo bude učit vaše děti?

CORBAN YAXLEY. VÁLEČNÉ SOUDY U KONCE?

Poslední Smrtijed na Černé listině po roce dopaden. Může již Británie klidně spát? Rekapitulace procesů.

Harry kráčel obří halou a ignoroval lapání po dechu, výkřiky, pohledy a ukazování prstem. Před ním se tyčila obrovská socha ze zlata. Jeho socha. Podívala se na něj a vzápětí se hmota začala přesouvat a obraz se proměnil z hrdého, na své okolí nonšalantně a blahoskloně zhlížejícího, člověka v krvelačnou bestii, pod jejímaž nohama ležela těla nepřátel a v tlamě svírala hrdlo Pána Zla. Umělec, který sochu vytvářel měl nepokrytě velkou fantazii. Zvířecí podoba sochy neodpovídala příliš realitě. Pes byl asi dvojnásobné velikosti, stejně tak jeho tlama plná zubů, byl to vůbec ještě pes? Baskervillský možná. Nebelvír vyjel výtahem do příslušného patra, zaklepal na příslušnou kancelář a vstoupil. Za stolem seděl člověk, který byl zcela schovaný za rozloženými novinami.

HARRY POTTER. JE NAŽIVU?

O Vyvoleném nejsou již rok žádné zprávy. Kde je náš zachránce? Přečtěte si teorii našeho novináře Uriáše Husobrka.

Mladík si odkašlal. Z titulní stránky novin na něj zírala jeho vlastní tvář, což ho značně znervózňovalo. To se o něj kouzelnický svět stále tolik zajímal? I po roce? Noviny se sklopily a nebelvír uviděl otrávený výraz postaršího úředníka, který se okamžitě proměnil, když si uvědomil, kdo mu právě nakráčel do kanceláře. Oči se mu vypoulily překvapením, div že nevypadly, tváře zrudly, ústa se otevřela a párkrát naprázdno zaklapala. Na okamžik muž vypadal, že se dusí. Z hrdla mu vyšel neidentifikovatelný chropot a Harry uvažoval zda nemá přejít k první pomoci. Nakonec se však úředníkovi podařilo zformulovat slova.

"Jak, jak vám mohu pomoci!!!" zapištěl hlasem, který mu rozrušením přeskočil do fistule. Harry se na něj usmál.

"Rád bych se registroval jako zvěromág." Egypt, Čína, Indie, strávil rok střídavě v těchto zemích, v nichž se zrodilo umění přeměny člověka na zvíře. Hledal, studoval, meditoval. Nejprve musel odstranit blok, který se vytvořil kvůli jeho násilné proměně. Poté musel najít svoje vnitřní zvíře. Mnozí si mysleli, že se kouzelník mohl proměnit v cokoliv ho napadlo, ale nebyla to pravda. Zvířecí podoba byla daná. Vycházela z nitra. Byl to pro Harryho snad největší stres. Podoba psa mu byla vtisknutá. Nevycházela z jeho nitra a v jeho nitru se mohlo nacházet zcela jiné zvíře. Byla to nejtěžší duševní cesta Harryho života. Musel překonat strach z toho, co nalezne, nebo spíše nenalezne a smířit se s daným stavem věcí. Musel si uvědomit, že to všechno nedělá jen proto, aby ho Severus Snape přijmul zpátky. Nakonec se mu to podařilo. Nastal čas vrátit se domů. Nebo se spíše pokusit domov znovu vybudovat.

Ministerstvo opouštěl po čtyřech. Jednak se tak vyhnul zvědavým a šokovaným pohledům a všemu tomu rozruchu, novináři už ho naháněli, a pak... bylo prostě super mít čtyři nohy.

***

Severus spěhal do své laboratoře, do které se z bezpečnostních důvodů nedalo přímo přemístit, když ho zastavili. Bylo jich pět a netvářili se zrovna přívětivě. Někteří lidé hledali válečnou spravedlnost mimo soud a ačkoliv mnozí jeho nevinu akceptovali, bylo více než dost lidí, kteří stále věřili, že by měl být potrestán. Nebo si prostě toužili vylít zlost na komkoliv, kdo se dal spojit s válečným utrpením. Válka skončila, ale rány po ní zůstávaly stále otevřené a hnisající. V novinách se sem tam objevila krátká zpráva o napadení některého z dříve souzených a zproštěných viny nebo lidí, kteří nebyli souzení, ale podle některých být měli. Zřejmě na něj právě došla řada. 

"Svině, zaplať za to, co jsi spáchal," pronesl jeden z nich nenávistně a namířil na něj hůlkou. Ostatní následovali jeho příkladu. Zavalili ho množstvím nadávek, jeden z nich si uplivnul. Všichni do jednoho vypadali jako bývalí vojáci, kteří nedokázali najít klid ani práci. Uštvané pohledy, na tvářích neholená strniště, oblečení v ošoupaných hábitech. Severus dva z nich zneškodnil, ale nakonec skončil bez hůlky a znehybněný. Čekala ho nakládačka, možná smrt. Stoprocentně ho také okradou, pravděpodobně se tímhle živili už nějaký ten pátek. Nezbylo mu na obranu nic jiného než znechucený pohled a pohrdání ve tváři. Jeden ze zbylých mužů zmizel se svými raněnými a boje neschopnými druhy a zbylí dva nyní před ním stáli a házeli si mincí, kdo si ho podá první. Vyhrál dlouhán s jizvou od levého oka až k bradě. Pohlédl na Snapea se zlovolným úsměvem, zatímco si prokřupával kloubky prstů. V pravé ruce držel boxera. Tihle týpci očividně rádi všechno řešili ručně. Dávalo jim to větší uspokojení, než kdyby použili kouzla? Chlap k němu přikročil.

"Tohle si užiju," pronesl spokojeně a napřáhl se. Než stačila jeho ruka opsat oblouk a zlomit Severusovi čelist, vzduchem prosvištělo černé tělo, které plnou vahou narazilo do útočníka. Zubaté čelisti jako past na lišky tvrdě sklaply kolem mužova předloktí. Vystříkla krev a muž se rozječel jako siréna. Zvířecí tělo ho vychýlilo z rovnováhy a on upadl. Na hrudi mu stál obrovský černý pes a asi centimetr od jeho obličeje se ocitla vrčící morda plná ostrých zubů, z kterých ještě odkapávala krev z jeho ruky, kterou necítil. Má ji vůbec ještě?! V kalhotách cítil šířící se teplo. Co to bylo za pekelného zplozence?! 

"Sakra! Je to jen pes, Jerry!" křikl jeho společník, který se probral z šoku rychleji než jeho zraněný kumpán a napřáhl hůlku, z které vyšlehla kletba směrem ke zvířeti. Vzduch zavířil a na Jerryho hrudi ve vteřině nestál pes, zato jeho krkavici drtila noha ve vysoké vojenské botě. Kletba se svezla po ochranném štítu a jeho kámoš Tim odletěl a prudce sebou práskl o zeď, po které se vzápětí svezl jako hadrová panenka. U všech zatracenců, co to má znamenat?! Jerry nezraněnou rukou zašmátral po hůlce a jeho dlaň ji s uspokojením nalezla. Pevně ji sevřel.

"Ty všivej..." polkl zbytek těžce ceděných slov, jelikož černá hůlka už mu mířila doprostřed čela. 

"Promysli si to znova," ozval se temný hlas a Jerry se setkal s pohledem očí, ve kterých svítila Avada. Co víc, tu tvář poznával. V Británii neexistoval člověk, který by ji neznal. 

"Ha-Ha... Po-Po..." dusil se a tvář mu brunátněla. Hůlka v jeho prstech povolila.

"Mdloby na tebe," zamumlal Vyvolený a Jerryho obestřely mrákoty. 

Kouzlo svírající Severusovo tělo povolilo. Přesto se nedokázal pohnout. Harry se k němu obrátil a váhavě se usmál. 

"Takhle jsem si naše shledání úplně nepředstavoval." Snape zamrkal a do těla se mu vrátila vůle.

"Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím," zamumlal, zatímco získal zpět svoji hůlku, svázal dvojici mužů a s drobným vzkazem je odeslal na nejbližší bystrozorskou stanici. Snažil se rychle vzpamatovat. 

"Omlouvám se," ozvalo se prkenně a zmijozel si okamžitě uvědomil, jak to muselo znít. Prudce se otočil, ale psí ocas už mizel za nejbližším rohem. 

"Okamžitě se vrať!" zahřměl. Zpoza rohu vykoukl dlouhý čenich, velké uši a pár světle zelených tázavých očí. Severus neměl možnost si ho prohlédnout předtím, ale nyní viděl, že je Harry přesně tím samým psem, kterým býval. Bodlo ho z toho u srdce. Tak tohle byla jeho pravá podoba coby zvěromága? Nucená proměna vyvlekla na světlo jeho vnitřní zvíře a to bez jakékoliv přípravy? Potterové měli zvěromagii v rodině, ale i tak to bylo něco nečekaného. Znamenalo to, že v Potterovi dřímaly opravdové úžasné vlohy pro toto umění. 
"Nemyslel jsem to tak. Nemůžeš utéct hned, co se přede mnou objevíš jako blesk z čistého nebe!" Zmijozel si povzdechl.
"Nech mě alespoň ti poděkovat za pomoc." Pes k němu váhavě přiběhl a posadil se před něj. Lektvaristu zasvrběly prsty. Seveřel ruce v pěst. Měl chuť se zabořit do toho hustého kožichu a zjistit jestli je tak jemný a hřejivý jako býval. Harry čekal. Když na cestě z ministerstva zachytil Severusův pach všechno se v něm zbláznilo. Běžel mu naproti dřív, než svým nohám stihl vydat rozkaz. Když zjistil, že je v nebezpečí... Ti dva ani nevěděli, jaké měli štěstí, že jsou ještě naživu. Pach zbylých tří znal. Mohli si užít posledních pár chvil na svobodě. Proměnil se zpátky. 

"Jestli mi chceš poděkovat, hodil by se mi na jednu noc nocleh. Původně jsem chtěl k Weasleyům nebo k Hermioně s Ronem, ale novináři už o mě vědí," zašklebil se otráveně Harry. Znamenalo to, že jejich domy budou v obležení. Severus jakoby mimochodem zaznamenal, že nebelvír opět používá bez problémů mimické svaly. Taky věděl, že mladík právě začal testovat, kam daleko až může zajít. 

"Můžeš přespat v mém bytě, budeš ho mít pro sebe, dnešní noc přespávám v laboratoři," odpověděl po chvíli rozmýšlení Severus. 

"To by bylo skvělý díky."

"Musím ale nejdřív něco dodělat v laboratoři, než budu mít čas tě do bytu zavést..."

"Nevadí mi jít s tebou do laboratoře. Budu hodný," zazubil se Harry a zmijozelovo srdce z toho nesmyslně poskočilo. Zamračil se.

"Takhle se mnou jít nemůžeš." Vzápětí  u jeho nohou opět seděl pes a plácal dlouhým ocasem o dlažební kostky. Severus si povzdechl.

"Dobrá." Věděl, že se zamotává do pořádné šlamastyky. Proč ho neodmítl? Proč ho nenechal odejít? Proč tak zoufale toužil po jeho přítomnosti? Šel do laboratoře, po boku mu klusal obrovský černý pes a Severus Snape se poprvé po více jak roce cítil kompletní. Harry se složil do kouta a tiše ho pozoroval při práci, tak jak to dělával ony tři roky. Po první hodině měl Severus pocit, jako by se nikdy nic nezměnilo. Část kádinek začala bublat a ze směsí, které obsahovaly se začaly zvedat výpary.

"Rocco. Ven," řekl úsečně Severus a vzápětí měl chuť si vrazit facku. Nervózně se ohlédl po Harrym.
"Omlouvám se, to byla..." pes už však proklouzával dveřmi ven z místnosti. Klapnutí dveří Severusovu větu přerušilo.
"Idiote," procedil mezi zuby zmijozel na vlastní adresu. Vždycky, když spolu vařili lektvary, posílal Rocca pryč z laboratoře ve chvíli, kdy mu mohli výpary linoucí se místností uškodit. Odfiltrovat je nebylo žádoucí a nasadit psovi filtrovací roušku působilo divně a ani by s ní nevydržel. Harry už se do místnosti nevrátil a Severus rychle dokončil zbylou práci. Proces však nešlo nijak zvlášť urychlit a trvalo mu další hodinu než byl hotov. Vyšel chvatně ze své laboratoře a rozhlížel se po Harrym. Ten však nikde nebyl. Poté však uslyšel smích ze spodních laboratoří. Sešel dolů po schodech a zůstal jen zírat. Harry běhal po spodních laboratořích a nosil lektvaristům nástroje a přísady. Štěkal, když byly některé lektvary ponechány dlouho bez dozoru a nechal se drbat a hladit od lektvaristek. Pes si ho všiml okamžitě, ale nepřiběhl k němu. Místo toho dál běhal po laboratoři a vyváděl psí kusy. Severusovi se z hrdla vydral rezignovaný povzdech. Tohle bylo dětinské. Potter věděl, že na něj nemůže zavolat jménem, pokud nechce vyvolat přímo apokalyptický rozruch. Zatraceně, kdyby se jenom před hodinou tak hloupě nespletl. Potter si z něj utahoval. Jak chce! Dá mu to sežrat. Pískl.

"Rocco. Ke mě." Pes se otočil jako na obrtlíku a poslušně přispěchal. Severus se k němu sklonil a zabořil ruce do huňatého krku.
"Hodný kluk," chválil ho, zatímco se prsty proplétal černými chlupy, hladily ho a drbaly.

"Tak to je váš pes, šéfe! Říkali jsme si, jak se tu ocitnul," ozval se hlas jednoho z nejbližších laborantů.

"Sebral jsem ho na ulici, není můj," odpověděl Severus, aniž by ho přestal hladit, tentokrát na hlavě. Harry držel.

"No očividně by chtěl," pronesla se smíchem mladá žena míchající tyrkysově modrý lektvar. Normálně si nikdo nedovolil být ve Snapeově přítomnosti příliš výřečný. Přátelská psí přítomnost však činila atmosféru vzdušnější a lehčí než obvykle. Zmijozel se sklonil k citlivým psím uším.

"Neprovokuj mě, Pottere, nebo tě dám na vodítko," zašeptal.
"Jdeme!" řekl nahlas a obrátil se k odchodu. Harry se automaticky zařadil po jeho levé noze a následoval ho.
"Jdu vynést smetí, do hodiny se vrátím a čekám, že várka Odklínacího lektvaru bude hotová! Nevzpomínám si, že byste měli volno!" zavrčel nesmlouvavě ke svým podřízeným, kteří okamžitě ztichli, přestali se smát a žertovat a začali kmitat.

***

Harry na sebe nechal dopadat kapky horké vody. Sprcha se plnila párou a on stál ze zakloněnou hlavou pod sprchovou hadicí se zavřenýma očima a usmíval se. Dnešní den nebyl špatný. Původně neměl v úmyslu Severuse jakkoliv dráždit. Když mu však ze rtů splynulo jeho staré psí jméno, něco se v něm zlomilo. Na povrch vyplynula spousta vzpomínek, o kterých si myslel, že jsou již dávno zapomenuté a pohřbené někde hodně hluboko. Na okamžik měl v té laboratoři pocit, jako by se nikdy nic nezměnilo. Jedna věc se však změnila. Harry si toho nejprve nevšiml, ale postupně to v něm sílilo, až to bylo naprosto zřetelné. Dřív si strašně přál být psem, aby mohl být po Severusově boku. Zdálo se mu to jako jediné východisko. Po jeho boku si přál stát pořád, ale jako člověk. Chtěl Severusovu pozornost, jeho myšlenky, slova, a doteky ne jako pes, ale jako člověk. Vlastně se v tuto chvíli dostal do jakéhosi rozkolu sám se sebou. Představa přeměny v psa mu byla poprvé v životě nepříjemná. Opravdu právě žárlil sám na sebe?

Severusův byt byl menší a útulný, přesto jaksi prázdný. Harry v něm zmijozelovu přítomnost téměř necítil. Zřejmě nelhal, když říkal, že tu netráví příliš mnoho času. Sestával z koupelny, ložnice a obývacího pokoje se skromným kuchyňským koutem. Nebelvír to na sobě nedal znát, ale byl značně unavený z posledních dvou dnů, a tak zamířil hned po sprše do ložnice. Zmijozel ho ujistil že tam může přespat a nachystal mu pyžamo. Mladík pyžama neuznával. Do postele se svalil nahý. Zavrtal se do pokrývek, které alespoň trochu voněly po Severusovi a okamžitě usnul.

Severus se po Harryho ubytování vrátil do laboratoře a ještě několik hodin pracoval, než se na chvíli lehce prospal. Nevydržel však dřímat dlouho. Poprvé za dlouhý čas mu malý pokojíček s válendou nebyl dost dobrý. Táhlo ho to do jeho bytu na Lakeside. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že jeho byt neobsahuje nic kloudného k jídlu se kolem šesté hodiny ranní vypravil nakoupit a pak, z nějakého důvodu celý nervózní, zamířil k sobě domů.

Do bytu vešel tiše a vyložil nákup na stůl. Měl nějaké pečivo, vejce, slaninu, muffiny, ovoce. Neměl nejmenší ponětí, co nebelvír jí a rozčilovalo ho, že se chová jako starostlivá žena v domácnosti. Nakoukl do ložnice. Harry spal zamotaný ve zpola odkopaných přikrývkách. Pohled na jeho nahé tělo vehnalo jindy kamennému Severusovi ruměnec do tváří. Proč, u Merlina, nemá ten zatracený nebelvír pyžamo?! Z úst uniknul mladíkovi tichý sten a jeho tělo se zachvělo. Měl noční můru? Měl by ho probudit? Severus udělal nerozhodný krok směrem do ložnice, když Harry vykřikl a prudce se vymrštil do sedu. Probudil se a zíral přímo na Severuse, oči ještě trochu nepřítomné.

"Je všechno v pořádku?" zeptal se Severus, v hlase potlačovaná starost. Nebelvír mu neodpověděl. Znepokojeně přešel pokoj a sedl si k němu na okraj postele.
"Harry?" uchopil ho za bradu, natočil jeho tvář směrem k sobě a druhou rukou mu zaluskal před očima. Vzápětí silně zapochyboval, že je nebelvír opravdu vzhůru, protože než stihl zareagovat mladík se k němu nahnul a políbil ho. Spíše se jen lehce otřel o jeho rty. Jako by ho ochutnával. Slastně vydechl a ulehl do zmijozelova klína, kde začal ihned pravidelně a klidně oddechovat. Zmijozel naprosto zkameněl, zatímco jeho srdce se rozbušilo tak divoce div mu neprorazilo hrudním košem a jeho tep se rozhodl pro závod s časem. Jeho mozek byl naprosto odvařený a kdyby to bylo možné jeho uši by vypouštěly obláčky páry. Co se to? Co se to právě stalo?! Jemně odstranil muže ze svého klína a prchnul do kuchyně. Jeho mysl stále nedokázala pobrat, co se právě odehrálo. Logika však pomalu, ale jistě vítězila. Potterovi se něco zdálo a Severus se do jeho snu nešťastně připletl. Příliš nešťastně si však nepřipadal. Spíše zoufale. Byl zoufalý senzací Harryho rtů na svých vlastních a teplem mladíkova těla v jeho klíně. V uších mu jako echo zněl jeho slastný povzdech a Snape měl chuť párkrát udeřit hlavou do zdi. Nikdy by si na Harryho nic nedovolil. Doteď mu to ani nepřišlo na mysl. Nepřišlo? V jeho očích byl dítě, případně pes. Mužné nahé tělo ve vedlejším pokoji však nyní do jeho mozku propalovalo díru. Zároveň se toužil propadnout do země studem, protože si okamžitě uvědomil, že Harry byl jako pes svědkem hned několika situací zcela nevhodných pro jeho oči. Snape nebyl světec, sem tam spal s ostatními lidmi. Muži. Nikdy se nezaplétal. Závazky tohoto druhu ho děsily a to nejen proto, že bylo ideální je ve válce použít proti vám. V duchu útrpně počítal. Šest. Harry byl přítomen minimálně šesti souloží, které Severus měl s jinými muži. U Merlina, jak může tak bezelstně spát nahý v jeho ložnici, když ví, co je Snape zač? Zavrzaly dveře. Úzkým otvorem se prosmeklo černé tělo. Harry se probudil a přišel zmijozela přivítat ve své psí podobě. Zřejmě si myslel, že to tak pro něj bude jednodušší. Bylo to poprvé, co si Severus Snape přál Harryho Pottera více, než svého bývalého psa.

"Přinesl jsem něco k snídaní, ale nevím, co jíš, takže..." vzduch se zavlnil.

"Jím všechno," odpověděl Harry a natáhl se  přes Severuse po vejcích a slanině.
"Chceš míchaný vajíčka?" zeptal se a váhavě se zastavil uprostřed pohybu, když zjistil, že na něho Severus beze slova a upřeně zírá.

"Kde-máš-oblečení!" procedil mezi zuby.

"Oh," vydal ze sebe Harry. Věděl, že na něco zapomněl.

"Neproducíruj se mi nahý po bytě." Něco v jeho tónu přimělo Harryho k zamyšlenému pohledu. Přivolal si oblečení.

"Stalo se něco? Omlouvám se, nemám oblečení moc rád." objasňoval, zatímco na sebe navlékal kalhoty.
"Máš pěkný byt. Dobře se mi tu spalo, chceš teda ty vajíčka?" konverzoval, snažíc se zahnat napětí, kterému nerozuměl. Urazil Severuse svojí nahotou? Věděl, že zmijozel je zvyklý na nahá mužská těla. Byl několikrát svědkem toho, že... Harry náhle zrudl jako pivoňka.

"Udělám snídani, jsi host... Děje se něco?" ptal se tentokrát Severus, který se rychle adaptoval a smiřoval z myšlenkou, že obraz nahého nebelvírova těla jeho mysl už nikdy neopustí. V duchu již procházel krok za krokem přípravu snídaně, což vracelo krev od slabin zpátky do mozku.

"Aaaa... haha... eeee," vydal ze sebe nebelvír směsici neartikulovaných zvuků.
"Omluv mě," vyrazil ze sebe vzápětí a zmizel v koupelně. Opřel se o umývadlo a snažil se rozdýchat to, co si měl pospojovat už dávno. Severus Snape byl gay a jemu to plně docvaklo až teď. Byl rád, že si stihl natáhnout kalhoty než mu to docvaklo, protože série vzpomínek, která se mu prohnala hlavou a zapadla na své místo, mu do slabin vyslala jednoznačný impuls. Harryho penis stál v pozoru a připraven k akci. Znamenalo to, že je taky gay? Neměl zrovna prostor v minulosti prozkoumávat svoji sexuální orientaci, možná tak reagoval na Severuse, protože to byl Severus.

"Harry, je všechno v pohodě?" objevil se lehce zamračený zmijozel ve dveřích. Mladík se opíral o umývadlo a vypadal, že mu je špatně.

"Jsem kompletně zdravý, jestli se ptáš na tohle," odpověděl mu Harry, vzápětí se zasmál.
"Tohle je trapas, promiň, Severusi. Tak nějak jsem si vzpomněl na určitý věci, jako třeba na to... co jsi dělal s různými jinými muži... a hmm... tak nějak mi teprve všechno docvaklo," výraz Severusovi tváře potemněl.

"Chápu, jsi znechucený. Můžu tě ujistit, že bych se tě nikdy nedotkl. Homosexuálové neskáčou na všechno, co se hýbe, to tě můžu ujistit," zasyčel zmijozel. Harry se zasmál o poznání křečovitěji.

"Dobrý, dobrý vědět." Nebelvír zaklonil hlavou a potáhl. Když se na Severuse podíval, oči se mu vlhce leskly.
"Trapas vězí v tom, že mi kompletně stojí." Nebelvír se znovu zasmál a tentokrát se mu z oka vyloupla slza. Rychle ji setřel. Znovu potáhl.
"Tak já asi půjdu. Díky za nocleh," pronesl třesoucím se hlasem a vzápětí se se sotva slyšitelným puff přemístil. Severus zíral na místo, kde ještě před chvílí Harry stál, jako opařený. Jeho mozek byl dnes žalostně pomalý. Opřel se zády o chladné koupelnové kachličky a svezl se po nich až k zemi. Ruce si položil na kolena a hlavu zaklonil, pohled upřený na bílý strop. Právě vyhrál cenu kompletního kreténa. Proč po něm musel hned tak vyjet, proč musel okamžitě předpokládat to nejhorší? Bylo to proto, že mu právě na jeho názoru tolik záleželo? Tak moc toužil, aby ho Potter přijal, až automaticky předpokládal opak? Člověku, o kterého stál a který asi stál o něj, právě řekl, že by si o něj neopřel ani koště. V hlavě mu zazněla slova Poppy Pomfreyové.

"Musel jsi být na toho chlapce tak zlý?"

Co bude dělat, jestli Harry opět pláchne z Británie? Neměl příležitost se ho zeptat, jestli přijel natrvalo nebo jen na návštěvu. Musí ho najít a musí se mu omluvit. A pak ho chtěl vzít do svojí ložnice a vyzkoušet s ním všechny polohy, které se mu rojily v hlavě, kdykoliv na něj pomyslel. Severus Snape si položil hlavu do dlaní. Co když ho Harry odmítne? Co když si všechno špatně vyložil nebo nezvratně zničil? Kdy se všechno takhle zvrtlo? Severus se nevesele, tiše zasmál. Věci byly nyní, když všechno zruinoval, jasnější než kdy předtím. Byl zblázněný do Harryho Pottera. Byl do něho zblázněný už více jak rok.

***

Harry si nepamatoval, kdy naposledy brečel. Remus Lupin, na jehož práh se přenesl, neměl nejmenší tušení, jak ho uklidnit. Nakonec to byla Nymfadora, která ho objímala a nechávala ho vyřvat se na jejím rameni, zatímco ho hladila po zádech. Břicho se jí nadouvalo osmým měsícem těhotenství. Čekala už druhé dítě, a tak měla s plačícími tvory jisté zkušenosti. Nakonec mu začala zpívat ukolébavku. Zafungovala. Harry se utišil, omluvil a po pozvání k tomu, aby u nich zůstal jak dlouho bude potřeba, se přeměnil v psa a lehl si na koberec před hořící krb, odkud už se do konce dne nehnul. Večer ho tam Nymfadora našla spát smotaného v klubku i s jejím synem, dvouletým Teddym, který se k Harryho kožichu přisál jako klíště krátce po jeho příchodu. Soucitně se usmála. Netušila, co se stalo. O Harryho návratu se dozvěděla z ranních novin. Byl v Británii druhým dnem a už mu někdo stihl takto ublížit? Klika u dveří v tu chvíli hlasitě ohlásila, že mají hosta. Nymfadora šla otevřít a byla překvapená, když za dveřmi uviděla stát Severuse Snapea. Snape testoval na jejím manželovi úpravy vlkodlačího lektvaru. Nebyla z toho příliš nadšená, ale Remus se přihlásil dobrovolně a vlkodlačí lektvar, který byl poměrně drahý tak získávali zadarmo. Do úplňku však ještě zbývaly dva týdny.

"Severusi," promluvila překvapeně, "Remus tu zrovna není, ale měl by se vrátit každou chvíli, jestli od něj něco potřebuješ..."

"Nehledám Lupina. Je tu Harry?" Nymfadora otevřela ústa a posléze je opět zavřela. Lehce se zamračila.

"Takže za to můžeš ty!" pronesla obviňujícím hlasem matky, jejíž dítě právě přišlo domů celé od bláta a s potlučenými koleny.

"Takže tu je. Můžu s ním mluvit?" Žena zaváhala. To už se za ní však objevil stín a chodbou se rozneslo vrčení. Nymfadora ustoupila. Na vrčení byla zvyklá. Její manžel sem tam vrčel a většinou to znamenalo, že se mu má klidit z cesty. Černý huňatý pes jí sahal téměř do pasu. Pravděpodobně bylo zbytečné bát se o jeho bezpečí, navíc se jednalo dost možná o nejsilnějšího kouzelníka v současné Británii. Povzdechla si a odkulila se do obyváku.

"Žádné rvačky," varovala je, než za sebou zavřela dveře. Harry se zastavil asi dva metry od Severuse. Srst měl naježenou, zuby vyceněné a když udělal zmijozel krok vpřed, vrčení zesílilo.

"Harry chci s tebou mluvit, prosím." Mladík ho však k sobě nechtěl pustit. Když k němu Snape udělal další krok vrčivě štěkl a couvl. Zmijozel si dřepl na zem na úroveň Harryho očí.

"Vím, že jsem ti ublížil. Mrzí mě to. Zatraceně, nikdy by mě nenapadlo, že bys o mě mohl stát. Automaticky jsem čekal, že budeš mít problém s tím, kdo jsem a moje obavy ze mě vytáhly to nejhorší, omlouvám se, Harry, nebyl jsem k tobě upřímný. Řekl jsem něco co není pravda, protože... protože to bylo snazší, než se smířit s tím, že tě nemůžu mít. Promiň. Jsem hlupák. Nikdy jsem tě nechtěl tak zranit. Snad mi to jednou odpustíš." Severus vstal a otočil se k odchodu.

"A když teď víš, že o tebe stojím? I když jsi hlupák?" zastavil ho ve dveřích tichý hlas. Otočil se. Na místě psa stál Harry. Tentokrát kompletně oblečený. Zmijozel k němu pomalu přistoupil a Harry tentokrát necouvl. Jemně ho k sobě přitáhl. Nebelvír byl o půl hlavy menší a vážně k Severusovi vzhlížel.

"Teď, když to vím, bych tě rád odvedl zpátky do svého bytu a dělal z tebou všechny ty věci, které tě donutily se červenat, dokud mi neuvěříš a neodpustíš, co jsem ti řekl," zašeptal. Harry ztěžka polkl.

"Tak to... abychom šli," vydechl sotva slyšitelně, jak jeho hlas vypověděl službu. Severus se pousmál a vzápětí se k němu sklonil a políbil ho. Nejprve nežně a opatrně, ve chvíli kdy však Harry pootevřel ústa, vnikl do nich jazykem a vyplenil každý kout, tak důkladně, až nebelvíra připravil o dech. Odtrhl se od něho a mladík tiše zasténal. Severus ho k sobě pevně tiskl, protože mu nebelvír v průběhu polibku natolik zvláčněl v náručí, až se bál, že upadne. Nyní se k jeho stehnu tisknul nebelvírův pevný úd a už jenom ta představa, to potvrzení toho, že je pro Harryho tolik žádoucí, způsobovala zmijozelovi extázi.

"To máš za dnešní ráno," zamumlal a Harry zmateně zamrkal.

"Cože?" Severus se sklonil k dalšímu polibku a když se jejich rty spojily přemístil je. Dveře od obývacího pokoje se otevřely a do chodby se v kolébala Nymfadora. Ugh. Zamávala si rukou před nosem. Testosteron tuhle místnost vyplňoval tak, že se divila, že chodba nepraská ve švech. Ve venkovních dveří, které zůstaly otevřené, se objevil Remus.

"Ahoj, lásko, něco nového?" políbil svoji ženu na čelo, poté začichal, lehce se zamračil, pak zavrtěl hlavou.

"Zvláštní. Skoro bych měl dojem jako... ale to je hloupost, úplněk je až za dva týdny," zamumlal si spíše pro sebe.

"Právě ses minul s Harrym. Nakonec se rozhodl, že u nás nezůstane přes noc," odpověděla žena na jeho otázku a podivně se zakřenila. Remus to nechal být. Mysl těhotných žen byla často nevyzpytatelná a jeho žena byla navíc lehce ztřeštěná. Proto ji konec konců miloval.

"Vážně? To je škoda. Co máme k večeři?"

***

Harry zasténal do Severusových úst. Jak může někdo chutnat tak dobře? Všechna jeho nervová zakončení byla v jednom slastném ohni. Jeho hormony se zbláznily. Seděl na kuchyňském stole a doufal, že Severusův jazyk nikdy neopustí jeho ústní dutinu. Tedy doufal v to do té doby, než se jeho jazyk přesunul k jeho krku a pak když ho zmijozel konečně vysvobodil z košile k jeho bradavkám. Nebelvírovi bylo jasné, že brzy se jeho nervový systém musí přehřát a on upadnout do mdlob. Obzvlášť, když mu Snape začal rozepínat kalhoty a jeho penis se tlačil ven, lačný po jeho doteku.

"Sev-Severusi, zpomal, prosím zpomal, je toho, achh, je toho přiliš, nngh." Severus ho jemně kousl do bradavky a pak zvedl hlavu. Což byla chyba, protože pohled na Harryho zardělou tvář ho sevřel pevně v rozkroku a vyvolal v jeho mysli obrazy živočišného a divokého sexu.

"Nelíbí se ti to?" zeptal se a jeho ruka konečně vysvobodila penis ze všech vrstev Harryho oblečení.

"Líbí, ale... aaaaaaaah!" vykřikl Harry a křečovitě zmačkal v pěstích látku Severusova hábitu na jeho hrudi, když zmijozel v ruce pevně stiskl jeho penis a mladík se okamžitě udělal. Vytryskly mu z očí slzy z toho, co považoval za selhání. Dneska byl jaksi emočně nestabilní.

"Om-omlouvám se, já... já jsem to nikdy nedělal," škytal Harry, kterého náhle svíral strach, že ho Severus odmítne, teď když ví, že je k ničemu. Zmijozel nevěděl, jestli ho více zaskočily nebelvírovy slzy nebo přiznání, že je panic.

"Šš-ššš. Harry, uklidni se nic se neděje," stíral mu rychle slzy z tváře. To nedokáže nic jiného, než ho rozplakat?
"Byl jsem na tebe moc hrr, netušil jsem, no tak," chlácholil ho Severus lehkými polibky, vděčný za to, že Harry nemůže vědět, co si právě teď myslí. Kdyby tušil, jaké samolibé uspokojení se právě rozlilo v jeho nitru nad tím, že je jediným mužem v Harryho životě, a jaká se v něm vzedmula touha si ho okamžitě podrobit, označit a monopolizovat, pravděpodobně by se vyděsil a utekl. Severus kouzlem odstranil všechny jejich šaty i sperma a přitáhl Harryho k sobě.

"Chytni se mě." Harry pevně obtočil nohy kolem Severusova pasu a nechal se zvednout. Zmijozel se vydal do ložnice. Rozhodně nehodlal dopustit, aby se Harryho poprvé odehrálo na kuchyňském stole. Položil ho do pokrývek a zavalil ho vlastním tělem. Slíbal poslední slzy.
"Neplač, Harry. Nutí mě to, chtít tě rozplakat mnohem... mnohem víc," vydechl lehce vrčivě a cítil, jak se nebelvírův dech zkrátil. Jeho penis sebou zaškubal. Zlaté mládí. Začal ho opět líbat a vytvářet jazykem na jeho těle vlhké cestičky. Když se ho Harry pokoušel zastavit sevřel mu ruce za hlavou a pokračoval. Když už sotva popadal dech, donutil ho si kleknout a předklonit se. Hlavu mu přitlačil do podušek. Nebelvír překvapeně vydechl, když ho zastudilo lubrikační kouzlo a vyjekl, když do něj vklouzl Severusův prst. Chtěl se narovnat a uniknout ze zmijozelova dosahu, ale ten ho nenechal. Ignoroval jeho protesty, až ustaly a nahradily je steny. Když přidal druhý prst, nebelvír se celý třásl a jeho penis byl tvrdý jako skála. Jeho anální otvor pohlcoval jeho prsty tak lačně a dychtivě, až to po chvíli zmijozel nevydržel a přitiskl penis na Harryho zadnici. Pomalu se začal propracovávat dovnitř. Nebelvír byl tak úzký a svíral ho tak horce, že si ho přál Severus šoustat tak tvrdě, až nebude vědět jak se jmenuje. Dneska to však nešlo. Dnes bylo potřeba být něžný.

"Aa-aaah!" zasténal Severus, když se dostal celý dovnitř. Ta senzace způsobila, že se málem udělal. Začal se pomalu pohybovat. Harryho steny ho však připravovaly o veškerou soudnost. Když se nebelvír pod jeho přírazy udělal, ztratil sebeovládání a začal divoce přirážet. Nebelvírovy půlky obepínající jeho úd, kontrakce Harryho konečníku a hlasité steny z Harryho sladkých růžových úst ho dovedly k vrcholu krátce poté, co se nebelvír udělal podruhé. Vytáhl svůj penis a nechal svoje sperma stékat mladíkovi po stehnech. Byl jeho. Toužil si ho okamžitě přivlastnit znova. Místo toho ho očistil a uložil. Jeho partner byl kompletně vyčerpaný. Políbil ho na čelo a nechal spát.

***

Uplynuly čtyři měsíce od doby, co Harry poprvé přespal v jeho bytě a vzápětí se k němu nastěhoval. Čtyři měsíce a Severus stále nedokázal myslet na nic jiného než na svůj penis mezi Harryho půlkama. Ten kluk se na něj jen podíval zpod svých dlouhých řas a zmijozelovo nádobíčko se proměnilo v kámen. V laboratoři už nepřespával. Nyní se snažil, co nejrychleji dokončit svoji práci, aby mohl domů. Slovo domov pro něj nabylo zcela nový význam. Ozvalo se zaťukání.

"Co je!" zavrčel, naštvaný, že ho někdo jde zdržovat. Dveře se tiše otevřely a Severus překvapeně ustal v činnosti.

"Harry? Co tu děláš?" Mladík se na něho usmál a když k němu šel, někde vzadu v hlavě si to zmijozelova mysl spojila se šelmou na lovu. Severus okamžitě pocítil vzrušení. Rozhodně mu nevadilo být loven nebo sváděn. Při té myšlence mu vyschlo v hrdle. Harry ho svým sváděním dokázal srazit na kolena, proměnit mozek v kaši a ponechat v něm místo pouze na základní lidské pudy.

"Donutili mě vzít noční směnu," zabručel Harry, "tak jsem si říkal, že se před prací stavím, aby ti," olízl si rty, "nebylo smutno."

"Musím ještě něco dodělat," namítl neochotně Severus. Harry pokrčil rameny. V očích mu zasvítilo.

"Nevadí, věnuj se práci. Zabavím se sám." Byli to nejpernější minuty Severusova života. Kontrolovat vysoce nestabilní lektvar, zatímco Harryho ústa a jazyk zpracovávaly jeho penis, bylo téměř nemožné. Snažil se nesténat. Neměl nejmenší ponětí, kde se to nebelvír naučil. Přiváděl ho k šílenství. Na lektvar se vykašlal. Uvaří nový. Nechal ho zmizet, prudce k sobě nebelvíra vytáhl a lačně polapil jeho ústa. Harry ho rád provokoval a dráždil k nepříčetnosti, nakonec ho však ale stejně nejvíc vzrušovalo, když ho Severus donutil k poslušnosti. Když si ho bral jak uznal za vhodné. Když mohl plnit jeho přání. Rychle rozpoznal zmijozelovy majetnické sklony a jeho touhu ho fyzicky i duševně vlastnit. Vrána k vráně sedá. Severus ani zdaleka netušil to, co Harry už dávno věděl. Že byli stejní.

"Severusi, chci tě v sobě," sténal do zmijozelových úst. Nemusel prosit dlouho. Zmijozel ho otočil, ohnul přes nejbližší lavici, kouzlem stáhnul kalhoty až ke kotníkům a nanesl lubrikační kouzlo. Prsty se neobtěžoval. Rychle a tvrdě do něho vniknul a místností se začaly rozléhat jejich společné steny. Když Severus uchopil Harryho penis, mladík vykřikl jeho jméno. Zmijozel tvrdě přirážel a rukou zkušeně zpracovával úd svého partnera.

"Miluju tě, ach bože, miluju tě, Severusi, aaach, prosím, nepřestávej!" vyrážel ze sebe mezi přírazy Harry. Zmijozel se od něho však odtrhl a vzápětí ho prudce obrátil, aby ho mohl posadit na lavici a vzít si ho zepředu. Chytil ho za vlasy a přitáhl k sobě.

"Řekni to znova!" zavrčel, zatímco se do Harryho nepřestával prudce dobývat. Harry byl na okamžik zmatený, pak se však usmál. Jednou rukou Severuse objal kolem krku a druhou zašátral dole a když našel co hledal, stiskl.

"Miluju tě," zavrněl a Severus se s vykřikem udělal a prudce přitom sevřel Harryho penis. Ten zalapal po dechu a křečovitě  se ke zmijozelovi přitiskl, jeho sperma vytrysklo a potřísnilo Severusovu ruku a jejich oblečení.

"Jsi můj!" pronesl panovačně Severus a zakousl se Harrymu do krku, aby zanechal otisk zubů jako jasnou značku. Harry vykřikl. Napůl slastně, napůl bolestně.

"Jsem," vydechl.

KONEC
spolu se závěrečným songem