Dotkni se mého srdce 29 + epilog

...


Na konec srpna panovalo venku chladno. Obloha byla zatažená a na okenice bubnovaly těžké kapky vody. Déšť byl tak hustý, že nebylo vidět na deset kroků. Grimmauldovo náměstí třináct se nemohlo stát pochmurnějším místem. V prokletém domě, který žádnému ze svých vlastníků nepřinesl nic dobrého, panovalo až na cinkání nádobí ticho. Hermiona s Molly připravovaly jídlo, zatímco George s Billem chystali talíře a příbory. Ron nepřítomně šťoural pohrabáčem v krbu a přehazoval dřevěná polena. Remus s Nymfadorou, které se začínalo kulatit břicho, seděli u stolu a opětovali jeden druhému láskyplné avšak smutné pohledy. Mělo se jednat o šťastnou událost, oslavu konce války. Chtěli veselím uctít všechny, kteří ve válce padli, ale copak to šlo, když sebou jejich srdce škubala bolestí při každém kroku, při každém výdechu? Nikdo nedokázal zastřít a nikdo se nedokázal přenést přes to, co měla tahle sešlost znamenat. Dát sbohem. Ozvalo se prásknutí dveří.

„Molly! Děti! Jsme tady!“ nesl se chodbou do kuchyně zvuk hlasu Arthura Weasleyho. Molly zamáčkla slzu, která se jí drala z oka a roztáhla rty do širokého srdečného úsměvu.

„No to je dost, že jdete, už máme s Hermionou vše nachystané! Oh, Frede, Charlie! Jak ráda vás vidím!“ přitiskla k sobě své dva syny, které teprve toho rána propustili od sv. Munga. Fred měl přes jedno oko pásku a zpod ní se mu až k bradě táhla dlouhá jizva. Charliemu chyběla pravá ruka až k paži. Místo ní teď měl mechanickou protézu.

„Doufám, Molly, že naše přítomnost nebude přítěží,“ ozval se stařecký dobrotivý hlas.

„Ach, Albusi, jistě, že ne, jak tě to mohlo napadnout? Pojď honem, posaď se, musíš být unavený!“ brala ho okamžitě za paži rudovlasá žena a vedla ho ke křeslu u ohně. Stařec se nechal poslušně vést. Albus Brumbál se stal jenom stínem toho, kým kdysi býval. Jako by na něj konečně dolehl jeho věk. Byl nyní mnohem křehčí a vrásčitější, vysoká dřevěná berle se stala jeho věrným společníkem. Jako by ho Poslední bitva připravila o kus jeho samého a vysála z něj část života. V místnosti se pomalu rozproudila konverzace.

Temné černé oči to pozorovaly téměř s nechutí. Severus Snape vklouzl do domu jako Albusův stín. Byl požádán, aby ho doprovázel a vzhledem k tomu, jak byl nyní ředitel slabý, zmijozel nedokázal odmítnout jeho žádost. Přesto zde však nechtěl být. Přejížděl pohledem po místnosti a cítil, jak se mu paty samovolně zarývají do země, aby nemusel udělat jediný další krok vpřed. Pohled se mu zastavil na malém stolečku u stěny, na kterém stály fotky, které obklopovaly květiny a zapálené svíčky. Z fotografií se na něho usmívali dva zrzatí Weasleyové. Ginny, která umřela už téměř před rokem a půl a Percy, kterého zabili před čtyřmi měsíci Smrtijedi, kteří ve vzdoru obsadili několik oddělení Ministerstva kouzel, které se opět pomalu rozjíždělo a postupně vybili všechny přítomné zaměstnance. Smůla. Jejich fotky ho však nezajímaly, byla to ta třetí, která v něm rozdírala do krve všechno, co mohlo krvácet. Harryho Pottera, který zmizel v den Poslední bitvy po porážce Pána Zla, nikdo nenašel. Pátral po něm celý národ. Byla vypsána odměna na jeho nalezení, amnestie, věčná sláva. Bylo jedno, co kdo nabídl, protože po mladém zachránci kouzelnického světa se slehla zem. Lidé postupně přestávali hledat. Po třech měsících už nikdo nevěřil, že je nebelvír naživu. Už ho nikdo nehledal. Místo toho se pořádali pitky, famfrpálové zápasy a memoriály na jeho počest a v jeho jméně. Na Ministerstvu kouzel mu vztyčili zlatou sochu. Jeho jméno bylo zapsáno do Síně slávy. Pojmenovali po něm snad každého kluka, který se v poslední době narodil.

Severus se však nevzdal. Ani po několika týdnech, ani po prvních třech měsících. V Británii ani Irsku nezbyl jediný kámen, který by neotočil. Prohledal všechny přilehlé ostrovy a země. Francii, Belgii, Nizozemsko, severní Afriku. Kam ho Voldemort mohl ukrýt, kam?! Poslední týdny si však uvědomoval, že už nějakou dobu nepátral po Harrym. Hledal jeho tělo. Jeho stav byl příliš vážný, a jak mu Brumbál jemně naznačoval, což nemusel, protože Severus nebyl hlupák, byl by to více než zázrak, kdyby Harry opravdu někde byl. Byl naživu. Ale zmijozel potřeboval nějaké uzavření, potřeboval, alespoň zčásti uhasit svoje zoufalství a pocit naprostého selhání, zmaru, ztráty. Nechápal, že nikdo nedokáže vidět tu obrovskou černou všepohlcující díru, která mu zela v hrudi tam, kde bývalo srdce. Neměl na vybranou, musel pátrat, musel hledat, musel ho najít. A tak se buď horečně přemisťoval z místa na místo a obracel každý kámen nebo si vybíjel frustraci na nepřátelích. Jeho jméno mezi jejich řadami začalo brzo vyvolávat hysterii. Válka možná porážkou Voldemorta skončila, ale verbež zůstala. Trvalo skoro čtyři měsíce, než je všechny pozabíjeli nebo pochytali a odsoudili. Právě tyhle měsíce stály Freda Weasleyho oko a Charlieho ruku. Ještě nyní skupinky lovců vyrážely za hranice Velké Británie pronásledovat uprchlé válečné zločince. Odměny na jejich hlavy, obzvlášť ty smrtijedské, byly vysoké a lákavé. Po Malfoyových se slehla zem, Dolohova nedávno vystopovali v jižní Americe. Tahle válka měla doznívat ještě roky.

„Severusi, posadíš se s námi?“ přistoupila k němu Molly váhavě. Snape si nejprve změřil pohledem ji a pak pomalu pohledem obkroužil všechny tváře v místnosti. Nebyl tu nikdo, kdo by jeho společnost skutečně uvítal, snad kromě Albuse, který ho donutil dělat mu doprovod. Ne, rozhodně se s nimi posadit nechtěl. Všichni z něj byli příliš napjatí. V jejich očích byl jen pochybným spojencem. Vždyť ho měli popravit. Za jeho zločiny, které by sepsané na rozvinutém pergamenu sahaly od začátku místnosti, ve které se nacházely, až po její konec. Ale obchod byl obchod. Voldemort byl mrtvý a Severus volný. Zbavili ho veškerých obvinění. Jeho trestní rejstřík byl čistý. Spravedlnost na něj ani tentokrát nedosáhla. Přesto mu bylo jasně naznačeno a pravidelně připomínáno, protože ho nemohli vykázat násilím, že je v této zemi persona non grata. Chtěli ho, co nejdál z ostrovů a Severus jim hodlal brzy vyhovět. V kouzelnické Británii nezbylo nic, pro co mělo smysl žít. Chtěl však ještě počkat, dokud Albus trochu nezesílí. Byli velice úspěšní v tom dělat si o sebe navzájem starosti. Severus nutil ředitele pít jeden lektvar za druhým, zatímco je vylepšoval pro jeho potřeby a Brumbál… Brumbál se poslední měsíc snažil o to, aby se Snape smířil se stavem věcí. Aby se smířil sám se sebou. To však nebylo možné.

„Díky, za pozvání, ale mám nějaké materiály nahoře v knihovně, které potřebuji probrat. Nemusíte na mě brát ohledy, jsem zde pouze jako Albusův doprovod,“ odpověděl věcně a nezúčastněně.

„Jsi si jistý, Severusi?“ tázala se ho Molly ještě o něco váhavěji.

„Nech ho, matko. Přestaňme si hrát na dobré mravy, nikdo si ho tu nepřeje,“ ozval se chladný hněvem prosycený hlas. Severusův pohled se střetl s pohledem hnědých očí, které byly plné hněvu, výčitek a nenávisti.

„Ronalde!“ vykřikla pobouřeně Hermiona. Nikdo další však nic neřekl. Většina přítomných se dívala do talíře, do země nebo na svoje prsty, z Brumbálových rtů splynul unavený povzdech a v očích mu vyvstala omluva. Lupin seděl shrbeně na židli a tvářil se jako hromádka neštěstí. Severus si podrážděně odfrkl.

„Budu nahoře, Albusi,“ pronesl chladně a odlepil se od rámu dveří, o který se doposud opíral. Kráčel po schodech nahoru do knihovny a jeho nálada byla stejně chmurná jako venkovní počasí. Dům do posledních měsíců sloužil jako jedna ze základen Fénixova řádu. Severus si nevymýšlel, když tvrdil, že má nahoře materiály, kterými se potřebuje probrat. Poslední měsíce tu pobýval v těch vzácných okamžicích, kdy se vrátil z terénu, zavřený v knihovně nebo ve své provizorní laboratoři, zatímco se vyhýbal všem ostatním v tomto domě a oni se vyhýbali jemu.

Unaveně se svezl do jednoho z křesel v místnosti, ale nenatáhl se po pergamenech rozházených po konferenčním stolku před sebou. Místo toho se zabořil a opřel hluboko do křesla a vyhlédl ven z velkého okna, k němuž bylo křeslo natočené bokem. Sledoval kapky rozpleskávající se o sklo. Venku se již začínalo stmívat. Bylo to poprvé, co se toho dne na okamžik zastavil a zřejmě to byla chyba. Okamžitě v něm začaly kypět emoce, které v průběhu dne dokázal držet pod kontrolou. Z hrdla se mu vydral povzdech. Zaklonil hlavu do opěrky křesla a zavřel oči. Po spánku mu stekla jedna jediná slza.

„Všechno nejlepší, Harry,“ zašeptal tiše.

Nevěděl, jak dlouho tak seděl, ale když uslyšel vrznutí dveří byl již opět naprosto klidný. Otevřel oči a otočil hlavu směrem za zvukem. Krok příchozí se na okamžik zadrhl, pak však opět zjistěl. Hermiona Grangerová k němu kráčela s podnosem, na kterém byla miska s kuřecím vývarem, z kterého se ještě kouřilo, kus chleba a džbán vody se sklenicí. Položila jídlo před něj na stůl, na místo, které jediné nebylo zaskládané pergameny.

„Profesor Brumbál, říkal, že jste celý den nic nejedl, musíte být hladový,“ pronesla rozhodně a zatvářila se značně urputně. Severus se zdržel kousavého komentáře, který zřejmě očekávala. Viděl jí skrz na skrz. Byla to její vlastní iniciativa donést mu něco k jídlu.

„Nemusíte se o mě starat, slečno Grangerová, ani se mě zastávat,“ odpověděl stroze. Hermiona se nadechla k odpovědi, ale zmijozel ji přerušil.

„Přesto… vám děkuji za jídlo.“ Dívka zavřela ústa a přikývla. Otočila se k odchodu. U dveří se však zastavila a několikrát přešlápla na místě. Položila ruku na kliku, křečovitě ji stiskla a zase povolila. Nakonec se obrátila zpátky ke Snapeovi.

„Pořád ho hledáte?“ zeptala se tiše. Zmijozel jí neodpověděl. Místo toho od ní odvrátil hlavou a pohled upřel na kapky deště bubnující do okenic. Teprve když se smutným povzdechem prošla dveřmi a zavírala je za sebou k ní zavanula jeho chraptivá odpověď.

„Pořád.“ 

***

Zpod převisu skály vyletěla ruka a zabořila se do kamenité zeminy. Byla tohle vůbec ruka člověka? Po kameni sjížděly a skřípaly černé drápy. Odkapávala z nich páchnoucí černá kapalina, která se se syčením propalovala matkou Zemí. Snědí mužové vztyčili svá kopí před sebe jako hradbu. Nejmladší z nich. Patnáctiletý Rudý Sokol se chvěl. Všichni cítili, jak jim po spáncích a zádech stéká pot. Přicházel. Byly to asi dva týdny, kdy se se poprvé objevil. Kam vkročil země umírala pod jeho dotekem. Nechával za sebou jen pásy mrtvé zledovatělé půdy a otrávených zvířat. Zlo. Chtěli ho zabít dříve, než přivodí zkázu tomuto světu. Malá Liška byla však proti. Šestiletá dcera kmene, jim přikázala, aby ho lapili. Chtěla zachránit tvora, který kdysi býval mužem a jehož zoufalé skučení slyšela a drásavou bolest cítila ve svých snech. A oni se sklonili před její vůli, protože v šestiletém těle byla mysl stará milénia. Malá Liška v sobě nesla vůli jejich předků a její tělo bylo to jediné, co ji činilo dítětem.

To se vyškrábalo nahoru. Bojovníci kmene ztuhli. Byli překvapení. Shrbený před nimi stál člověk. Čekali bestii, příšeru. Jejich vůdce je okřikl.

„Nenechte se zmást! Ať nepoleví vaše pozornost!“ Měl pravdu. Jejich oči, které rychle identifikovali člověka nyní viděli i to ostatní. Byl prokletý. Jeho ruce s drápy, protkané ledově modrými žilkami, byly zčernalé až po ramena. Z jeho cizokrajného oblečení zbyly jen cáry, a tak mohli vidět vystupující tlusté černé žíly, které pulsovaly a táhly se po celém jeho těle, přičemž všechny směřovaly k jeho srdci. Jeho tělo bylo navíc poseté četnými sečnými ranami. Krev z nich netekla. Byla zčernalá stejně jako jeho ruce a okraje ran byly posety ledovými krystalky. Třas v tělech bojovníků však způsobovala jeho tvář. Přízračně bledá, protkaná černými žilkami, které se rozlévaly od jeho očí. Bělma měl černá a oči mu svítily nepřirozenou jasně modrou barvou, která je mrazila do morku kostí. Ano, nakonec by ho dokázali odsoudit jako monstrum. Kdyby neplakal. Malá Liška měla pravdu. Všichni to cítili. Stvoření před nimi trpělo víc, než si kdokoliv z nich dokázal představit. Smrt by pro něj byla vysvobozením. Stál před nimi a ani se nehnul. Jen na ně hleděl a po tvářích mu stékaly slzy. Jako by je vyzýval, aby to ukončili. Neměli by… přece jenom? V ten okamžik prokletý klesl na všechny čtyři a z hrdla mu vyšlo zaúpění. Otevřel ústa a dávivě vyzvracel černou tekutinu. Začal se chvět a teplota v jeho blízkosti povážlivě klesla. Pak prudce zvedl hlavu a podíval se na skupinu mužů, z pusy mu vytékaly černé sliny. Jeho doteď rozostřený pohled je náhle viděl velmi jasně. Jeho tělo se otřásalo čím dál silněji. Jeho černé rty se pokusily zformulovat slova. Bojovníci se napjali. Chce je proklít?

„Ut… Ut…“ snažil se protlačit skrz zaťaté zuby muž. Zemina pod ním se začínala pokrývat ledem. V jeho těle náhle něco hlasitě křuplo a prokletý se s bolestným výkřikem prohnul. Jeho nelidské oči se naplnily zoufalstvím.

„Utečte!“ zavyl a vzápětí se skála rozletěla v oslnivém výbuchu na kusy.

Běžel pryč od nich. Pryč od lidí, které mohl zranit nebo zabít. Táhl násilím svoje tělo a skučel, jak mu magie v těle přerážela kosti. Voldemortova kletba se rozpínala a zamořovala jeho tělo. Přežívala a živila se jeho magií. Tak dlouho, jak bude mít v sobě jen kapku magie, kletba ho bude stravovat a přetvářet k obrazu svému. Normální kouzelník už by byl zcela vyčerpán, už by zemřel, ale do Harryho nepřestávala proudit vnější magie, která zaručovala, že Voldemortova kletba měla neustále co pohlcovat a mohla rozšiřovat své panství. Jeho tělo se stalo bojištěm mezi dvěma nelidskými silami, které se navzájem požírali ve snaze zvítězit jedna nad druhou. Už dávno nebyl pánem svého těla. Už dávno nedokázal ovládat, co se s ním děje. Čím víc, se snažil vzdorovat oběma silám, tím větší utrpení to pro něj představovalo. Přitom bylo jedno nakolik se bránil, kolik bolesti podstoupil, kolikrát se sám pokusil sprovodit ze světa, aby už nikomu neublížil, nakonec vždycky prohrál a cítil, jak se leptavý jed a chlad šíří jeho žilami. Bylo to pár dní, nebo pouhých hodin? Kdy v jedné úžlabině těchto hor, ve kterých se ocitl narazil na kempující rodinu z dětmi. Po tváři mu tryskaly slzy, protože on nevěděl. Nevěděl, co se s nimi stalo. V jeho hlavě zela na místě vzpomínek jenom černá díra. Poslední, co si pamatoval byl strach v jejich tvářích a pak nic. Tak proč slyšel ve svých uších jejich křik?

Nevěděl, co jsou zač spoře odění muži, kteří ho obklopili na vrcholu srázu. Nevěděl to a nechtěl jim ublížit! A přesto to udělal. Ozvalo se zavytí, následováno dalším. Harry utíkal, ale najednou neutíkal sám. Z každé jeho strany se objevila protáhlá vlčí hlava. Pak na něj zezadu skočilo tělo, které bylo příliš velké na to, aby patřilo obyčejnému vlkovi. Nebelvír tvrdě a bolestivě dopadl pod tíhou těla k zemi. V těle se mu zlomila další kost. Zavřeštěl. Kolem krku mu přistála smyčka, která se prudce utáhla a okamžitě ho zbavila dechu. Ostré čelisti se sevřely kolem všech jeho končetin. Řval a závoj slz mu znemožnil cokoliv vidět. Cítil, jak se v něm vzmáhá ničivá síla, která tohle místo toužila poslat do všech pekel. Ne, ne, ne. Harry nedokázal bránit magii, která si v jeho těle dělala, co chtěla, kletbě, která ho požírala zaživa a zbavovala ho veškeré příčetnosti. Nedokáže se zastavit. A v tu chvíli, v ten titěrný okamžik, který ho jako jediný dělil od katastrofy, kterou se chystal způsobit mu tělem projelo ostří, které bylo žhavé a ledové zároveň, které chňaplo po veškeré magii v jeho těle a sevřelo ji v kleštích, z kterých se nedokázala vykroutit. Kletba i veškerá magie, kterou Harryho tělo nasálo, byly zapečetěny v jeho těle bez možnosti úniku. Síly, které bojovaly a krmily se samy sebou nastartovaly proces naprosté destrukce. Řídký lesík, v kterém ho kmen dopadl byl prosycen vřískotem a zvukem lámajících se kostí. Předtím než Harry upadl do bezvědomí přistoupila k němu malá snědá a tmavovlasá holčička. Nebelvír věděl, že zřejmě blouzní, protože jasně zpod její sukýnky viděl čouhat dlouhý huňatý ocas. Dokonce se mu zdálo, že k němu promluvila.

„Bojuj, Harry Pottere.“ Svět se s ním propadl do temnoty. Bohužel ne na dlouho.  

Bodali ho, topili ho, škrtili, dusili. Drželi ho hladem a žízní. Bylo tohle peklo? Jak dlouho už to trvalo? A nebylo to jedno? Jestli tohle bylo peklo, neznamenalo to, že to bude trvat navždy? Cítil, jak ho opouští síly, jak je den ode dne slabší. Cítil, jak ho veškerá magie opouští a jak se Voldemortova kletba stahuje do kouta. Mohla mít kletba strach? Protože smrt byla blízko. Harry s tím ze začátku bojoval. Rval se o své přežití, bojoval se svými katy. Ale pak přestal. Proč to vůbec dělal? Copak mělo smysl bojovat s nevyhnutelným? A tak, když ho snad po sté potopili do chladné vody, nebránil se. Plíce se mu plnily vodou a než ztratil vědomí, myslí mu proletěl obraz tváří, které miloval. Sbohem. 

***

Zlatě zbarvená liška utíkala a její měkké tlapky se neslyšně odrážely od skalisté půdy. Za ní se řítila trojice vlků. Proletěli zasněženými vrcholky hor jako vítr a vběhli do řídkého jehličnatého porostu, který se postupně měnil v hluboký les. Když přeběhli mýtinu pokrytou žlutými květy vlci zvedli hlavu a sborově zavyli. V dálce se krátce zablesklo stříbrné světlo. Svaly zvířat se napjaly, jak elegantní tvorové zrychlili tak, že se jejich tlapky téměř přestaly dotýkat země. Bez jediného zaváhání vyběhli na skálu, která se před nimi objevila a skočili. Padali několik metrů než ladně dopadli do měkkého jehličí a běželi dál. Tentokrát už se však úzkou úžlabinou mezi dvěma skalami neřítili vlci a jedna liška, ale malá dívka se třemi muži. Správně by ji muži měli doběhnout během pár vteřin, ale dívka letěla jako střela. Muži jí sotva stačili. Přesto se zvládali držet v těsném závěsu. Vyběhli ze skal do širokého prostoru. Oslnilo je světlo a do nosů je uhodila vůně kouře a pečeného masa. Pomalu přešli do klusu a pak do kroku. Před nimi se rozevírala široká mýtina zaplněná malými dřevěnými chatkami a sruby. Stavby byly vždy po pěti upořádány do kruhu, v jejímž středu bylo velké ohniště. Tyto skupinky staveb pak byly uspořádány do kruhu kolem jednoho obrovského centrálního srubu. Tam nyní čtveřice mířila. Cestou jim obyvatelé vesničky mávali a kývali na pozdrav. Z velkého srubu k nim běžel malý dvanáctiletý chlapec.

„Je vzhůru, je vzhůru, probudil se!“ křičel.

„Vím, proto jsem tady,“ pravila úsečně Malá Liška a mávnutím ruky ho umlčela. Jeden z trojice mužů se od ní oddělil, vesele objal chlapce a vzal ho stranou, zbylí dva následovali svou vůdkyni do srubu. 

***

Harry zíral do dřevěného stropu a v hlavě mu panoval zmatek. Neměl být… mrtvý? Ano, byl přesvědčený o tom, že měl být mrtvý. Do místnosti vkročil malý kluk, který když ho uviděl vypískl a okamžitě vyběhl z místnosti. Kde to byl? Co se s ním stalo? Jeho vzpomínky byly zahalené temným mrakem bolesti. Pomalu si k nim klestil cestu, našel však jen útržky. Pak do místnosti vstoupila ta malá holčička, kterou už přece viděl! Oči automaticky sklouzly po jejím těle a hledaly huňatý ocas. Žádný neměla. Jasně, že neměla, ty idiote. Musel blouznit to bylo jasné, ale nemohl si ji vymyslet, když tu nyní stála před ním. Pokud to nebyla halucinace.

„Rozhodně nejsem žádná halucinace, ty darebáku. Takhle vítáš svého zachránce?“ Napřímila se ve dveřích a dala ruce v bok. Tvářila se značně nabubřele. Harrymu se mihlo hlavou, že vůbec není tak roztomilá, jak vypadá a zato mu na hlavě přistála drobná pěst. Přivřel bolestivě oči. Kdo byla, že mu mohla číst v hlavě? Už otvíral ústa, aby se zeptal, ale dívenka mu položila prst na ústa.

„Neplýtvej slovy, Harry Pottere, dozvíš se všechno, co chceš, ale nejdřív tě vyšetřím!“ Vzápětí byl nebelvír připraven šestiletým dítětem o veškerou důstojnost. Strhla z něho deku, pod kterou byl zcela nahý a začala ho velmi důkladně prohlížet a prohmatávat, zatímco lozila po jeho těle jako veverka, která zapomněla, kam si schovala svoje oříšky. Tím to však neskončilo. Vytáhla na něj spoustu mastí a pak se vytasila se setem tetovacích jehel. V očích se jí pří pohledu na drobná ostří zalesklo a Harry věděl, že se mu nebude líbit, kam tohle směřuje.

„Zatímco tě budu tetovat, odpovím ti na všechny otázky, které se hemží v té tvé prosté hlavě.“

„Te-tetovat?“ vykoktal Harry. Dívka se na něj podívala s pozvednutým obočím.

„Budeš držet sám, nebo tě bude muset někdo podržet?“ zeptala se nezúčastněně a do nebelvírova zorného pole v tu chvíli postoupili dva zamračení muži.

„Sa-sám.“

„Hodný kluk,“ poplácala ho dívka po hlavě jako psa. Ke konci dne měl Harry jasno. Zachránil ho malý démon.

Zatímco do něj zabodávala jehly se Harry dozvěděl opravdu všechno. Malá Liška, jak se dívka a vůdkyně kmene jmenovala, ho nejprve vesele uvítala ve Skalistých horách severní Ameriky. Našli ho prokletého toulat se horami před dvěma měsíci. Prokletý muž v teritoriu prokletého kmene, smála se dívka smíchem, ve kterém nebylo nic veselého. Chtěli ho zabít, ale duchové promlouvali k Malé Lišce celé noci a nutili ji přehodnotit své stanovisko. Prý byl Harry Potter výjimečný, prý si zasloužil záchranu a prý byl bohatý, což by Malé Lišce pomohlo s účty. Nakonec byl osud, že se Harry Potter stravován kletbou ocitl u bran kmene, který s kletbami bojoval po celá staletí. Jak se nebelvír dozvěděl, nacházel se v kmeni, který byl staletí zpět proklet sousedním kmenem, který vyvraždili při válečném tažení. Šamanka kmene je na věčnost proklela do krvelačných zvířat, kterými byli. Trvalo celou generaci, než nalezli místo, kde se mohli stát opět lidmi a začít znovu žít. Mýtina schovaná mezi skalami, kde jejich kmen našel útočiště byla zapečetěna tak důkladně, že na její území nemohla proniknout žádná magie, která v jejich tělech vyvolávala přeměnu. Když opět získali svá lidská já, začala století tvrdého tréninku a vývoje, což jim mělo umožnit žít v lidské podobě i mimo hranice jejich maličkého území. Částečně se jim to povedlo. Pomocí spojení se svými předky a jejich věděním a znalostmi prastarých rituálů nyní dokázali setrvat v lidské podobě různě dlouhou dobu i mimo kmen, pokud se neocitli ve výrazně nepříznivé situace. Jako když vám do tváře vybuchne magická nálož. Jejich těla v tom okamžiku nasála magii jako houby a to vyvolalo okamžitou reakci.

„Původně jsme tě chtěli chytit poněkud civilizovanějším způsobem,“ pokrčila rameny Malá Liška. Podle všeho pro ně bylo značně trapné, když byli donuceni přeměnit se proti své vůli. Když ho chytili paradoxně nastala ta těžší část. Pomocí staletími pěstované techniky ho zapečetili, ale kletby ho nezbavili. Pokud ho chtěli zbavit kletby i s kořeny museli přesvědčit temnou sílu, která se po něm zevnitř plazila jako břečťan, že je její úloha u konce. Že dosáhla svého, že je Harry Potter mrtvý. Museli ho zabít.

„Víš, jak bylo náročné tě pořád topit? Jako kotě. Mohla jsem cítit, jak bojuješ, jak se nevzdáváš ani když jsme tě provrtávali jednou obsidiánovou čepelí za druhou, bylo to otravné! Jak se může někdo tak křečovitě držet života?! Něco s tebou seriózně není v pořádku! Mým lidem z toho začínalo být špatně, nejsou to žádní vrahové.“ vrčela dívka a zarývala mu jehly hlouběji pod kůži. Vzhledem k tomu, že se Harry nevzdával museli zajít až do krajnosti. Zlomil se až ve chvíli, kdy se mu opravdu zastavilo srdce.

„U Velkého ducha, tolik vody jsem snad z plic nikdy nikomu nepumpovala! Kdybych věděla kolik je s tebou dřiny, nikdy bych tu práci nevzala!“ brblala Malá Liška. Teprve po tom, co kletba opustila jeho tělo ho přenesli do svojí vesnice. Ocitl se na místě bez magie, což zaručovalo, že nedojde k regresi, dokud je na chráněném území. Spletité vzory, které mu nyní Malá Liška tetovala do kůže a které měly dokončené pokrývat obě jeho ruce od zápěstí až po ramena a částečně hruď, záda, šíji i krk, ho měly uchránit vně kmenových hranic.

„Poslouchej mě dobře, Harry Pottere. Když jsme tě našli, byl jsi napůl mrtvý. Když jsme tě zapečetili a vyháněli s tebe tvoji kletbu a už i před tím, tvoje tělo bylo poškozené. Kmen se uvolil k léčivému rituálu, který vyléčil tvé fyzické tělo. Uvrhli jsme tě do spánku, který trval, dokud se tvé tělo neuzdravilo. Vyslala jsem slova do větru a doneslo se mi, co mi sdělovali duchové, že jsi vykonal obrovské činy a vládl mocnými silami. Tomu je však konec. Cesty, kterými se ve tvém těle ubírala magie, byly rozmetány na padrť. Zapečetily jsme všechny brány, kterými do tvého těla proudila síla, která ti nikdy neměla náležet, ale už bylo pozdě. Tyto síly a kletba v tvém těle z tebe udělaly krypla, chlapče. Pokud chceš žít, bude to život prostého člověka. Vzory, které činím tvojí součástí nebudou bránit jen temným silám, učiní tě neviditelným a nedosažitelným pro jakoukoliv formu magie. Zvenčí i zevnitř. Již nejsi kouzelníkem.“

Harry proležel ve srubu další měsíc, než se zmohl na víc než jen vstát a projít se po pokoji. Byl slabý, neustále unavený a ospalý. Často prospal několik dní. Slova Malé Lišky ho uvrhla do zoufalství. Magie byla jeho život, dokáže žít bez ní? Zřejmě to bylo tímto místem, ale Harry si ostře uvědomoval, že opravdu necítí žádnou magii. Magické proudy, které vždy kolovaly jeho tělem a tvořily jeho nedílnou součást byly pryč. Jeho zachránkyně mu jasně sdělila, že jakákoliv snaha opět vládnout magií pro něj bude mít fatální následky. Od jeho záchrany uplynuly tři měsíce, když se Malá Liška jednoho dne opět objevila, aby ho zkontrolovala. Zřejmě byla spokojená. Prohlédla si jeho tetování, která byla postupně nanesená ve třech různých vrstvách a přikývla.

„Je čas.“

„Čas na co?“

„Čas jít ven! Jak dlouho si myslíš, že tě budeme živit? U Velkého duchu, čeká nás ještě tolik práce, pojď!“

Vyšli ze srubu a rychle kráčeli směrem k úzké štěrbině mezi skalami. Po cestě se k nim přidalo pět mužů, kteří je měli doprovázet. Lidé vycházeli ze svých obydlí a zvědavě se na ně dívali. Harrymu do té doby nebylo dovoleno opustit srub, a tak ho mnozí viděli poprvé od chvíle, co ho přinesli.

„Doufám, že jsi připravený,“ otočila se k němu Malá Liška, když se zastavili před pomyslnou čárou, kterou tvořil konec chráněného území.

„Připravený na co?“ nechápal Harry. Dívka do něho místo odpovědi strčila. Nebelvír škobrtl a překročil hranici. Okamžitě strnul a vzápětí se křečovitě nadechl jako člověk, který se do té doby dusil a konečně mu bylo dovoleno se nadechnout. Kůže ho šimrala a hřála, jeho tetování čím dál silněji tepala. Magie byla všude. Jako by se ocitl uprostřed moře. Zavřel oči a zaklonil hlavu. Po tváři mu stekla slza. Necítil ji. Necítil ji měsíce. Nyní jemně narážela do jeho těla a obeplouvala ho kolem dokola. Jeho smysly z toho byly úplně zblázněné. Nikdy ji nebyl schopný vnímat v takovém rozsahu. Bylo to kvůli tomu, že od ní byl na tak dlouho odříznut? V běžném světě by se koneckonců něco takového nikdy nemohlo stát. Nyní kolem něj tančily zlatavé barvy, jako by ho vybízely. Stačilo jenom natáhnout ruku. Ozvalo se vzteklé „tsk“.

„Svět magie, tě opravdu miluje, Harry Pottere. K tvojí škodě. Ať tě to ani nenapadne!“ vyrušil ho z opojení podrážděný rozkazovačný hlas. Zamrkal. 

„Jak jsem si myslela. Jsi slabý, nedokážeš tomu odolat. Budeme tě muset zocelit a vtlouct do tebe nějakou disciplínu. Černý medvěd si tě vezme na starosti, budeš trénovat s jejich skupinou. Ke kmeni se vrátíš, až bude výcvik kompletní, do té doby budeš žít s lovci výš v horách.“

Tak začaly měsíce úporné dřiny a bolavých svalů. Harry se ocitl ve skupince podobně starých mladíků, kteří se trénovali v tom, v čem se nyní musel trénovat i on. V odolávání magii. Proč Harryho nepřekvapovalo, že to obnášelo tahání dřevěných klád, sedění na kamenech pod ledovými vodopády, běhání bosky po lesích, lovem zvěře a cvičení se v zápasech ve volné chvíli? Harry se po posledních měsících cítil jako hadrová panenka a v prvních týdnech byl nucen tvrdě pocítit, jak opět za poslední měsíce sešel. Copak se z něj každoročně musí stávat troska? S chlapci, kterých bylo ve skupině deset se rychle seznámil a nedůvěra a odtažitost rychle opadla, ve chvíli, kdy jim Harry začal ukazovat chvaty, které se naučil v průběhu svého výcviku se Smrtonoši. Připadalo mu to tak dávno. Chtěl se vrátit. Chtěl zpátky za těmi, které miloval. Nemohl však odejít dřív, než projde výcvikem. Malá Liška ho důrazně varovala. Magie v těchto lesích byla nic v porovnání s jeho domovinou. Země, ve které se narodil a vyrůstal pro něj byla nebezpečná. Nejenom že si s tamější magií byli příliš důvěrně známí a propletení, bylo to také místo, kde byl proklet. Kde se závany Voldemortovi magie budou převalovat roky, možná celá desetiletí. Nebylo pro něj více nebezpečné místo, kam mohl jít než to, které zval roky svým domovem. Přesto se tam však hodlal vrátit i kdyby to mělo být jen na chvíli. Proto zatnul zuby a dělal to, co vždycky uměl. Bojovat nebo zemřít.

Rychle pochopil, jak magie dokáže být nejen krásná a vábivá, ale také problematická. Nejprve se o něj ovíjela jako svůdná milenka, ale postupně byla úpornější a úpornější, až se zuřivě dobývala do jeho těla, protože nějaká část v něm ji zvala dovnitř, zatímco jeho tetování zaručovala, že dveře jsou zavřené na petlici. A tak zoceloval svoje tělo a mysl spolu s ostatními a dny ubíhaly. Nakonec se se všemi spřátelil. Na jeho mladé společníky dorážela magie stejně jako na něj a jak ho Malá Liška upozorňovala, pro ně to muselo být mnohem horší vzhledem k tomu, že se jednalo o jejich domovinu. Spojovaly je jejich úspěchy i prohry. Když spolu bojovali a najednou se nad ním tyčil malý hnědý medvěd nebo vlk. Když každým den dokázali svým nutkáním odolávat o něco déle. 

Harry seděl opřený o strom a ukusoval kus chleba se šunkou. Zíral do korun stromů a vychutnával si paprsky slunce, které mu skrz větve dopadaly na tvář. Magie kolem něj se líně vlnila a nevěnovala mu jedinou pozornost, stejně jako on jí. Harry se sklonil a prstem v jehličí vykresloval obrázek dortu a svíček. Potměšile se usmíval. Všechno nejlepší, Harry. Byl opět úspěšně o rok starší. Že by se nakonec dožil vysokého věku? Malá Liška s ním byla spokojená. Ještě pár týdnů a může kmen opustit. Může si jít kamkoliv se mu zlíbí. Může jít domů. Kvůli tomu, že kmen žil v utajení, původně z nutnosti a později, protože jim to tak vyhovovalo, Harrymu nebylo dovoleno nijak kontaktovat své blízké. Ne, že by měl jak, soví pošta tu zrovna moc nefungovala a o letaxové síti tu v životě neslyšeli. Malá Liška mu v tomto ohledu odmítla vyjít vstříc. Původně nikoho neinformovali, protože vůbec nebylo jisté zda přežije a poté už ho odbyla slovy, že to pár měsíců vydrží. Dívenka nestála o to, aby se Skalisté hory začali hemžit kouzelníky. Přinášeli by sebou jen další magii a nepříznivé vlivy. Stačil jí jeden černovlasý zabedněnec, o kterého se musela starat, přičemž ho nezapomněla upozornit, že se mu u ní načítá mastný účet. Harry ji se smíchem ujistil, že ho rád zaplatí, pokud na to bude mít. Jeho trezor u Gringottů obsahoval slušnou zásobu zlata a pro něj za něj ho mohla Malá Liška celý vybílit. Peníze pro něj bylo to poslední, na čem mu záleželo. Navíc se za poslední měsíce vcelku sžil s kmenem, jeho životem a problémy a chtěl jim pomoci. Žili v chudých podmínkách. Jedli, co si ulovili nebo vypěstovali a nosili, co si vyrobili. Harry nosil to nejlepší oblečení co měli a přesto se jednalo jen o obnošené a zalátované hnědé kalhoty a hrubou košili. Zachránili mu život a mohli mít cokoliv, co si řekli.

Malá Liška mu jednoho zářijového dne donesla to málo, co u sebe měl, když ho našli. Jednalo se vlasně jen o jedinou věc. V cárech jeho hábitu našli jedno dlouhé orlí pero. Poznala, že to pero patří člověku, který byl svým umem podobný jejich kmenu a předtím, než Harrymu pero předala, aktivovala kouzlo, které obsahovao. Něco, čeho už Harry nebyl schopen. Pero slabounce zlatavě pulsovalo.

"Neříkala jsi, že tu nechceš žádné kouzelníky ani vidět?" ptal se jí nechápavě Harry. Dívenka pokrčila rameny.

"Má pěkné peří a někdo si pro tebe přijít musí, jak jinak se odsud chceš dostat? Čekáš, že tě někdo z Medvědů odnese na zádech?" Harry si pobaveně odfrkl. Už nikdy se na malé šestileté holky nedokáže dívat stejně. Ta malá démonka. Na hlavu mu přistála drobná pěst. Stejně ji měl rád. Někoho mu připomínala. 

***

Jeremy Eagleton se probudil naprosto dezorientovaný a zpocený uprostřed noci. Jeho tělo se vzpřímilo do sedu dřív, než stihl otevřít oči a uvědomit si, že je vzhůru. Zíral do tmy a zmateně přemýšlel, co ho vzbudilo. Tep měl zrychlený, jako by právě absolvoval krátký sprint. Jeho mozek pomalu zapojoval ke spánku uložené obvody a postupně spojoval souvislosti. Muž se přehoupl přes okraj postele a bosýma nohama se dotknul studené podlahy. Senzaci, kterou právě zažívalo jeho tělo, nepocítil už měsíce, téměř rok. Střílel si z něho někdo z jeho bývalých spolubojovníků? Všechna jeho očarovaná pera byla však po rozpuštění jednotky zničena, právě proto, aby si s nimi nikdo nepohrával. Pokud někdo aktivoval pero Jeremy dokázal přesně určit jeho souřadnice a informovat všechny ostatní držitele jeho per. Pera pak také dokázala fungovat jako přenašedla. V dobách války je používali ke strategickým účelům i v případě nouze. Přestože bylo kouzlo navrženo, tak aby bylo soběstačné, jeho aktivace Jeremyho vždy lehce oslabila a vyvedla z rovnováhy. Nyní ho však nevyvedla z rovnováhy jen trochu, ale hodně. Jednak proto, že to nečekal a jednak proto na jakém místě jasně blikal bod na pomyslné mapě v jeho hlavě. Zrychlil se mu z toho dech. Bylo možné… Bylo by možné, že… Existovala jenom jedna jediná osoba, která mohla stále vlastnit jedno z jeho per. Už jenom ta myšlenka však byla příliš troufalá, aby mohla být pravdivá.

„Harry… Harry,“ šeptal, zatímco se horečně oblékal. Byla to hloupost věděl to. Někdo cizí zřejmě získal nějakým způsobem jeho pero a omylem nebo ze zvědavosti ho zaktivoval. Možná ten někdo našel Harryho tělo. Nebo to bylo celé nějaký neskutečný omyl. Výsměch osudu. Pátral po nebelvírovi měsíce. I ve chvíli, kdy to většina vzdala, on stále zoufale pátral. Nechtěl se vzdát naděje. Kdyby byl jenom tehdy rychlejší. Kdyby se k němu tehdy dokázal dostat dřív. Okamžitě ho zavalily vzpomínky, které ho drásaly. Ve chvíli Poslední bitvy bojoval Harrymu téměř po boku. Zatímco on tvrdě bojoval s Pánem Zla, Jeremy si k němu snažil proklestit cestu skrz bandu Smrtijedů. Ale nezvládl to. Nedokázal ho podpořit, nedokázal mu pomoci, přitom už byl skoro u něj, byl skoro u něj! Ale nedostal se k němu včas. Jeho ruka tehdy hmátla do prázdna a Voldemortův hadí ksicht se mu vysmál do očí. Zklamal ho. Zklamal Harryho ve chvíli, kdy ho nejvíc potřeboval. To poznání ho štvalo z místa na místo celé měsíce. Nedokázal dojít pokoje. Nedokázal vzdát své pátrání, připustit Harryho smrt a zajít si do nejbližší hospody připít na jeho oběť a hrdinství. Posledních několik týdnů propadl do deprese. Aktivace jeho pera pro něj byla světlem na konci tunelu. I kdyby jeho cesta do Ameriky měla být zbytečnou, přece se bude muset dozvědět nějaké odpovědi! Jeho pero těžko samo uletělo cestu přes oceán. Přemýšlel, jestli by o tom měl někomu říct, přemluvit někoho, aby se to vydal prověřit s ním, ale nakonec si to rozmyslel. Měl v někom probudit novou naději, aby vzápětí umřela bolestněji, než ta předchozí? Šance, že se jednalo opravdu o Harryho, kdo aktivoval to pero, byla po téměř půl roce od jeho zmizení takřka nereálná. Ne, půjde sám. Zjistí, kdo aktivoval jeho pero a s jakými úmysly. A ten někdo bude litovat, jestli mu neposkytne, alespoň nějaké uspokojivé odpovědi.

Oceán oddělující Ameriku od Británie kouzelníkům bránil svou rozlohou v pohodlném cestování. Přemístit se nárazově přes něj nebylo možné. Jeremy proto letěl letadlem. V okamžicích jako byl tento oceňoval víc než kdy jindy, že pochází ze smíšené rodiny. Jeho prarodiče byli regulérní mudlové. Letadlem sice letěl poprvé v životě, ale podle vlastního soudu dokázal bez problémů splynout s davem. Většina lidí pro něj případně měla pochopení, když se přihlouple usmíval a omluvně všem při jakémkoliv náznaku nedorozumění, či trapasu sděloval, že letí poprvé. Ve chvíli, kdy se letadlo dotklo země, se přemístil. Jeho místo zůstalo prázdné a přece bylo celou cestu. Přemístil se však jen část cesty. Počítal i s možností, že to mohla být nějaká past. Proto se zbytek cesty rozhodl doletět a přitom obhlédnout terén. V jeho orlí podobě ho k sobě pero ještě více táhlo, věděl přesně z kterého místa mu bylo vytrženo, protože se mu od něj do celého těla rozlévalo mravenčivé teplo.

Na oblast Skalistých hor byl z ptačího pohledu dech beroucí pohled. Jeremy však neměl čas kochat se přírodou. Už tam skoro byl. Na místě, které ho k sobě vábilo jako milenka. Letěl velmi vysoko, zatímco jeho zraku nic neuniklo. Ideální pro odhalení jakýchkoliv podezřelých situací. Přeletěl přes lesní mýtinu, která byla cílem jeho cesty a obkroužil ji. Na slunci se tam vyhřívala skupinka vlků. Vedle nich na balvanu seděla lidská postava, kterou zvířata zřejmě vůbec neznepokojovala. Vedle něj se na vyhřáté kamenné ploše rozvalovala zlatavá liška. Jeremy se v kruhu snesl o něco níž. Nebylo pochyb. Přítomnost zvířat ho mátla, ale copak snad čekal, že jednou něco bude ve spojitosti s tímto mladíkem normální? Už jenom to, že ho nyní viděl na vlastní oči ho nutilo zpochybňovat svoji racionalitu. Ani nedoufal. Opravdu to byl on? Živý, dýchající Harry? Jeremy věděl, že ano. Srdce mu divoce bušilo. Poznal by ho kdykoliv a kdekoliv. Nechtěl dále čekat, rozhodl se o sobě dát vědět. Z hrdla se mu vydral skřek, který se rychle nesl napříč prostorem až k uším toho, na kterém jediném záleželo. Harry zvedl hlavu k obloze a zamával orlovi, který pomalu obezřetně klesal. Kdyby mu dal jakékoliv znamení věděl by, že je něco v nepořádku. Že musí zasáhnout. Ale nebelvír nic takového neudělal. Situace musela být bezpečná. Vlci zvedli hlavy při zvuku jeho hlasu a pozorovali ho. Z místa se však nepohnuli. Liška se na kameni posadila do vzpřímené pozice a stejně jako vlci ho upřeně pozorovala. Velkým huňatým ocasem přitom švihala ze strany na stranu. Proměnil se těsně předtím, než přistál a měkce a ladně dopadl na zem na okraji mýtiny. Chtěl sám sobě i jim dát prostor, než se k nim těsně přiblíží. Nicméně hned, co se proměnil se mu zježily všechny chlupy na zátylku. Les ho pozoroval. Byl si jistý, že koutkem oka v tu chvíli zahlédl pohybovat se něco velkého. Jeho ruka křečovitě obemkla hůlku v pouzdře u jeho nohy. Několik vlků vstalo a pustilo se po obvodu mýtiny k němu. Podcenil situaci? V duchu si představoval titulek Denního Věštce. Mladý kouzelník sežrán v zahraničí divou zvěří. Les kolem něj byl náhle plný aktivity. Medvěd. Rozhodně právě zahlédl medvěda. Několik medvědů. Jeremy cítil, že začíná trochu panikařit. V ten okamžik se ozvalo krátké ostré štěknutí. Pohyb v lese ustal, vlci, kteří se k němu blížili se na místě posadili a pak opět ulehli. Harry seskočil z balvanu a upoutal tak opět Jeremyho rozptýlenou pozornost.

„Prosím, nebuď nervózní, Jeremy, plašíš zvěř,“ roztáhl na něj mladík zuby ve veselém úsměvu. Zvuk jeho hlasu přinutil mužovu ruku sklouznout z rukojeti hůlky.

„Harry… Harry, jsi to ty… Jsi to opravdu ty!“ přestal si všímat Jeremy svého okolí a rychle se rozešel k mladíkovi. Ke konci už běžel. Sevřel ho do téměř smrtícího sevření a cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Rozbrečel se jako malá holka. Nebelvír ho však nazpět svíral stejně pevně.

„Je mi líto, že to tak trvalo. Měl jsem jisté… problémy.“

„Harry… víš, že jsme… víš, že jsme obklíčeni? Jsou všude!“ šeptal mu Jeremy horečně do ucha, když se trochu vzpamatoval z jejich shledání. Harry se zasmál.

„Vím o tom. Ale nemusíš se bát, nejsou tu proto, aby nám ublížili. Přišli se rozloučit.“

„Zřejmě máš hodně co vyprávět?“ zabručel Jeremy a vzdal se v tomto okamžiku nároku na vysvětlení. Hlavně ať už jsou odsud pryč. Harry jen s úsměvem přikývl.

Než odešli Harry se poklonil lišce, která vznešeně seděla na balvanu a z výšky si je prohlížela.

„Budu tobě a tvému kmeni navždy zavázán. Naše domluva platí, Malá Liško. Nezapomenu.“ Vyprovodilo je vytí, medvědí řev a další zvířecí zvuky, jejichž směs bude zřejmě několik nocí budit Jeremyho ze snů. Z lesa, kterým museli projít, vyšel značně rozklepaný a měl dojem, že se podruhé narodil.  

Harry byl oblečený ve značně vytahaném a obnošeném oblečení a neměl žádné boty. Jako první po návratu do civilizace se tak vydali na nákupy. Do nejbližšího kanadského městečka se přemístili, ale dál už cestovaly ryze mudlovsky. Harrymu přemístění nějak neudělalo dobře. Nejenom, že se okamžitě pozvracel, ale také ho ten den skolila horečka. Jeremy kolem něj poletoval jako vystrašená máma slepice kolem svého kuřátka. Oči měl navrch hlavy  a nakonec se spíš Harry musel starat o něj. V průběhu jejich krátkého pobytu v Americe a letu zpět do Británie mu pověděl většinu toho, co s mu stalo. Na oplátku se dozvěděl spoustu informací z domova. Válka skončila. Na Ministerstvu kouzel stála jeho zlatá socha a před pár měsíci mu vystrojili luxusní pohřeb. Pecka. Harry doufal, že mu za něj nenaúčtují výdaje, až se vrátí.

Jeho návrat ho čím dál více plnil nervozitou. Pro své přátele byl mrtvý, už ho oplakali. Jak zareagují na to, když se najednou zjeví na jejich prahu? Neměl jim za zlé, že po něm přestali pátrat. Nikoho by nenapadlo, kam až ho Voldemort poslal. Poté, co ho chytil kmen v podstatě zmizel z povrchu zemského. Bylo jedině správné pokusit se přes něj přenést a žít dál. Sám nevěděl, jestli přežije, nevěděl, jestli se dokáže vzpamatovat, opět zocelit a zotavit a nemuset tak strávit zbytek života ve chráněné vesnici kmene. Z těch důvodů se sám snažil myšlenky na domov potlačit. Nyní už však proto nebyl důvod a všechny potlačené emoce proplouvaly na povrch. Ve chvíli, kdy vystupoval z letadla a přivítalo ho deštivé londýnské počasí a smog, měl žaludek stažený a každý krok pro něj byl nadlidským úkolem. Jeremy se postaral o jejich hladký průchod letištní kontrolou a už ve chvíli, kdy opouštěli letiště přes něj přehodil tmavě modrý plášť s kápí, která mu sahala hluboko do čela. To poslední, co potřebovali bylo, aby ho někdo v tuto chvíli poznal. Jeremy se držel v jeho těsné blízkosti a bylo vidět, jak je napjatý. Jeho tělo bylo jako stlačená pružina, jeho ruka pevně spočívala v záhybu jeho vlastního pláště na rukojeti hůlky. Harry si z něj nedokázal pro to utahovat, protože ho vlna po vlně zaplavovala úzkostlivá panika. Obklopovaly ho masy lidí, pachů a všudypřítomný hluk. Harry, který poslední měsíce žil uprostřed divočiny se přizpůsoboval jen stěží. Navíc si rychle uvědomil, že ačkoliv válka možná oficiálně skončila, pro něj žádné uzavření nenastalo. Británii opustil uprostřed bitvy a nyní, když se vrátil jeho poslední prožité vzpomínky rychle startovaly reflexy, které ho v dobách války udržovaly naživu. Tehdy byl však kouzelníkem, měl dvě hůlky a uměl použít spoustu kouzel. To se však změnilo a Harry si mimo velké ztráty, která ho provázela od chvíle jeho probuzení v kmeni Malé Lišky, pocítil něco dalšího. Svoji bezbrannost. V tom panickém okamžiku, kdy se málem zalkl uvědoměním, že pokud na ně někdo zaútočí, nebude se mít, jak bránit, všechno v něm se natáhlo po magii, jako topící se po záchranném kruhu.

Magie do něj uprostřed ulice v odpovědi na jeho volání narazila sloní silou. Obrovský nápor se setkal s ještě větším odporem. Harryho tetování hřála a pulsovala a dech se mu zadrhl v hrudi. Kolena se mu podlomila.

„Harry! Co se děje?!“ vyjekl Jeremy.

„Nic, nic… musím se… uklidnit… musím se… necítím se…“ dýchal ztěžka Harry a celkově to vypadalo, jako by ho náhle popadl astmatický záchvat.

„Uklidnit, jasně… uklidnit,“ mumlal Jeremy, zatímco se rozhlížel po ulici. Nebyla příliš rušná, ale lidé už se po nich divně dívali. Rychle Harryho podepřel, zvedl a odtáhl do boční uličky. Tam ho posadil na zem a sklonil se k němu.

„Co mám dělat, Harry, můžu ti nějak pomoct, něco udělat, co mám dělat?“ ptal se jako o překot muž, který na sebe samozvaně vzal roli ochránce, v které zatím úspěšně selhával, a v hlase mu zazníval strach a úzkost. Nebelvír mu neodpověděl, místo toho se snažil zkrotit svoje emoce. Měl na to myslet, mělo ho napadnout, ale ve Skalistých horách se nikdy necítil v nebezpečí. Byl tam obklopen kmenem, klidem a mírem. Musí se uklidnit. On sám už používat kouzla nemohl, ale byl tu s ním Jeremy. Copak mu nevěřil? Nevěřil mu, že ho dokáže ochránit, pokud to bude třeba?

„Kouzlo… nějaké kouzlo, Jeremy… Ukaž mi kouzlo.“ Ta prosba byla směšná a Harry se cítil zahanben ještě dřív, než to vyslovil. Jeho přítel však nezaváhal ani vteřinu. Vytáhl hůlku, rozhlédl se ze strany na stranu, jestli je nikdo nepozoruje a vyčaroval ve svojí ruce ohnivou kouli.

„Stačí to takhle?“ Harry upíral oči na kouli a jeho napětí kousek po kousku povolilo. Taková koule by zvládla srazit nepřítele. Zhluboka se nadechl a vydechl a pak znovu. Tlak na jeho osobu postupně povoloval. Představoval si, že je tou koulí a okolní magie postupně odplouvala od jeho těla a místo toho se zhušťovala kolem ohnivé koule v Jeremyho ruce. Pak v jednom jediném okamžiku se koule proměnila v ledový krystal a roztříštila se. Oba dva sebou cukli a zůstali na sebe překvapeně zírat.

„Co to?“ nechápal Jeremy.

„Nevím,“ zašeptal Harry a opravdu netušil, co se právě odehrálo. Nevěděl, co se stalo, ale ať to bylo cokoliv, způsobilo to, že byl opět absolutně klidný. Mohli pokračovat v cestě. 

***

Jeho první zastávka byla v Doupěti. Uvítání bylo vřelé, plné slz a rozbitého nádobí, jelikož paní Weasleyová ve chvíli, kdy ho uviděla stát na prahu jejich dveří právě držela podnos se sadou porcelánového nádobí. Každý, kdo ho uviděl se v prvním okamžiku zastavil, vzápětí rozbrečel a poté se k němu rozběhl, aby ho mohl sevřít v objetí a nejlépe už nikdy nepustit. Když Weasleyovi už potřetí instalovali na rodinné hodiny jeho ručičku, která se v den Poslední bitvy roztříštila, cítil, že se asi sám brzy zhroutí dojetím. Během několika hodin se v domě sešli všichni Weasleyové, včetně Hermiony a Remuse s jeho ženou Nymfadorou. Střídaly se překotné otázky s okamžiky ticha, kdy ho jeho blízcí jen pozorovali a pravděpodobně přemýšleli nad tím samým, co Harry. Jestli se tohle opravdu dělo. Viděl je velice rád, a tak s nimi zůstal na večeři. Už v tu chvíli se však jeho tělem šířil neklid. Návratem do Británie v něm znovu rostlo něco, co potlačoval celé měsíce. Chtěl ho vidět. Co si nalhával, chtěl ho vyhledat už ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly britské půdy. Ale zdráhal se. Navíc neměl nejmenší ponětí, kde ho najít, a tak zamířil k Weasleyům, protože byli jeho rodina a protože nepochyboval o tom, že ho rádi uvidí. Neklid v něm však narůstal raketovou rychlostí.

V krbu v kuchyni, kde seděli u večeře vyšlehl zelený plamen.

„Použití letaxové sítě pro vaše dopravení do Bradavic bylo povoleno. Počet osob, jedna,“ ozval se ženský mechanicky znějící hlas. Harry vstal. Byla to výzva pro něj. Vzhledem k tomu, že válečná poškození Bradavic byla opravena, škola se od září opět rozeběhla v plném proudu. Albus Brumbál, který setrval ředitelem, byl tak značně vytížen. Nebelvír ho však chtěl a potřeboval vidět. Výjimka pro cestování do Bradavic byla udělena rodině Weasleyů, přiznat, že povolení požadují pro Harryho Pottera bylo jako pozvat si do domu tlupu novinářů, nebo psychiků od sv. Munga. Pravděpodobně oboje. Ani jeho jméno se proto neneslo letaxovými sítěmi. Když Molly svolávala členy rodiny, sdělovala jim to stylem, že se jedná o něco urgentního, co nesnese odkladu a ať jsou okamžitě doma, nebo si budou do konce života sami vařit večeři. Brumbálovi tak také byla pouze předána zpráva, že se jedná záležitost s maximální prioritou.

Harry nevěděl, jak na tom bude s cestováním letaxovou sítí, ale doufal, že to přežije. Jednalo se o méně invazivní metodu, než bylo přemisťování a nejednalo se přímé využití magie. Když se přemisťoval s Jeremym bylo to jako by se všechno v něm převrátilo naruby. Přesto se před krbem nervózně nadechl. Jiná cesta do Bradavic však v tuto dobu neexistovala. Nemohl jet vlakem, nemohl letět na koštěti, protože by pravděpodobně ani nebyl schopen vzlétnout. Navíc to byla nejrychlejší varianta. Směle do toho. Se všemi se na rozloučenou objal a pak vkročil do plamenů.

Jeho cestování s pomocí letaxu bylo elegantní jako vždy. Skončil celý špinavý, s pusou plnou popela a na kolenou v bradavické ředitelské pracovně. Trochu se mu motala hlava, ale jinak byl v pořádku. Ohodnotil to jako úspěch.

„To není možné… Harry?!“ ozval se hlas, mnohem slabší a křehčí, než jaký si pamatoval. Brumbál zestárl. Tak zestárl. Nebelvír okamžitě přemýšlel, jestli nebyla chyba ho takhle překvapit, stařec, který stál u okna, vypadal, že se každou chvíli složí. Zavrávoral a nebelvír k němu okamžitě vystřelil, aby ho podepřel.

„Ano, jsem to já, věřte, že se vám to nezdá,“ usmíval se na něj Harry, zatímco ho usazoval do křesla.

„Ale jak?“ ptal se tiše, ale naléhavě Brumbál, zatímco studoval každičký rys Harryho tváře.

„To je… na dlouhé povídání,“ povzdechl si nebelvír. Pravděpodobně dnes ochraptí z neustálého vysvětlování. Ale jestli měl někdo právo na vysvětlení, tak to byli lidé, kteří ho neopustili ani v těch nejtěžších chvílích. Albus Brumbál byl zcela nezpochybnitelně jedním z nich.

„Takže měl pravdu, měl pravdu. Všichni jsme se ve svých srdcích smířili s tvojí smrtí, ale on tomu nevěřil, nechtěl. Severus tě nikdy nepřestal hledat.“ V Harrym se při jeho slovech sevřela hruď. Brumbálovi začaly po tvářích stékat slzy.

„Nechtě se vzdát naděje, ale já mu to rozmlouval. Snažil jsem se ho přesvědčit, aby se smířil s tvojí smrtí, aby tě už nehledal, je mi to tak líto, Harry. Nedokážu ani vyjádřit, nakolik jsem selhal… Kolikrát jsem tě zklamal.“ Nebelvír zcela vykolejený slabostí muže, který byl v jeho očích nezlomný, ho objal.

„To je v pořádku… v pořádku,“ konejšil ho, zatímco jeho srdce bilo jako o závod. Severus ho hledal. Celou dobu ho hledal.

***

Letadlo v Kodani přistálo bez problémů a bez jakéhokoliv zpoždění. Harry vystoupil a předložil letištní kontrole svůj zbrusu nový pas, který mu byl vydán doslova přes noc a s pomocí jeho kouzly vybavených přátel. Na mudlovské cestování si začínal pomalu, ale úspěšně zvykat. Letaxová síť mu totiž nakonec přece jen dobře neudělala. Začínal razit názor, že mudlovský způsob, dobrý způsob. Ron, Hermiona a Jeremy ho doprovázeli. Chtěl letěl sám, ale nikdo o tom nechtěl nic slyšet. A tak tu byli. Čtyři zapálení jedinci směřující na mezinárodní konferenci svazku lektvaristů, která se konala v hlavním městě Dánska v hotelu D'Angleterre. Ve skutečnosti jediný člověk, kterého to kdy mohlo zajímat byla Hermiona. Ron s Jeremym už si vymýšleli náhradní program a Harry se o konferenci zajímal zcela z jiných důvodů. Jedním z konferenčních řečníků byl totiž Severus. Odjel do Kodaně prezentovat svoje nové pokroky a objevy týkající se vlkodlačího lektvaru na vyslovený příkaz Albuse Brumbála, který byl stále jeho zaměstnavatelem. Ředitel se snažil donutit Severuse přestat pátrat po Harrym, a tak ho měsíce všemožně rozptyloval a nutil upustit od pátrání kdykoliv se mu naskytla příležitost. Nebelvír se za to na něj nezlobil, naopak byl rád. Kdyby byl opravdu mrtvý, ředitel dělal věc, kterou by si býval přál. Věřil, že jeden z hlavních důvodů, které zmijozela nutili po něm tak horečně pátrat byl obrovský závazek, který na něj uvalil, když vykoupil jeho život za Voldemortův. Když zmizel, Severus to musel vnímat tak, že je to jeho vina. Musel se vinit celou tu dobu. Ta představa Harryho ničila. Chtěl se mu omluvit. Za všechny problémy, které mu způsobil, za to, že mu kdy vůbec vpadl do života. Za to, že mu nepřinesl nic než utrpení. Toužil po odpuštění. Víc než co jiného však toužil Severuse vidět. Všechno v něm po něm prahlo a Harry věděl, že pokud jde o Severuse Snapea je v koncích. Nic se nezměnilo. Chtěl ho mít a dal by za to všechno, co mu zbylo. Bylo to však málo už předtím a bude to málo i teď. Harry se přesvědčoval celou cestu o tom, že je s tím smířený. Jen ho chtěl vidět. Říct mu, že je naživu, že už nemusí hledat. Jejich cesty se pak rozejdou. Pravděpodobně navždy. A tak to mělo být.

***

Severus přijel na konferenci proti svojí vůli. Brumbál však věděl, že ho konference vzhledem ke svému zaměření vtáhne, jakmile dorazí a měl pravdu. Jen máloco v něm dokázalo vyvolat takový zápal jako debata a vyměňování nápadů s lidmi, kteří dosahovali jeho úrovně v umění lektvarů. Dokázal tak na okamžik zapomenout na mizérii, kterou dennodenně pociťoval. Na pocit prohry a temného zoufalství. A tak přednášel o vylepšených schopnostech vlkodlačího lektvaru při jím navržené úpravě stanoveného postupu, když jeho pohled zavadil o nezvyklou osobu. Hermiona Grangerová stála u zadní stěny místnosti a dělala si poznámky. Severuse to zmátlo. Samozřejmě, že tu mohla být, ale nepatřila zrovna do cílové skupiny. 

"Pane," ozvalo se. Přicházela k němu asistentka s podnosem. Na něm ležel dopis. Severus ho přebral, aniž by přerušil svůj výklad. Rozdělal obálku, z které vypadla pokojová karta od zdejšího hotelu a krátký vzkaz. Severusovi se zadrhly slova v hrde, když vzkaz rychle přelétl očima. Ruce se mu nepatrně roztřásly. 

Je naživu. Pokoj č. 308.

Severus se odmlčel ve svém výkladu a střelil pohledem směrem ke Grangerové. Co to mělo znamenat?! Tohle byl hodně špatný vtip. Čím ho na sebe přivodil? Dívka se na něj zamračila, jako by četla proud jeho myšlenek a zvedla ruku, kterou několikrát zahýbala nahoru a dolů. Měla přitom vztyčený ukazováček. Ukazovala mu nahoru. Znamenalo to... že to nebyl vtip? Nemožné. Byl to krutý žert. Snape však už nebyl schopen myslet na nic jiného. Svůj výklad zakončil poměrně stručně. Ve chvíli, kdy opustil pódium chvatně zamířil k východu a opustil místnost. Hermiona zůstala sedět na místě, postarší kouzelník právě začínal přednášet o velmi zajímavém tématu využívání dračí krve v lékařské praxi. 

***

Harry stál u okna v obývacím salónku luxusního a příliš velkého suite a nepřítomně hleděl z okna. Jediné na co v duchu myslel byl Severus. Čekal na něj tady, protože nebylo vhodné, aby se náhle zjevil mezi desítkami kouzelníků, kteří ho považovali za mrtvého, a doufal, že přijde. Zároveň se toho bál. Když klaply dveře trhnutím se k nim otočil. 

"Severusi," zašeptal a do očí mu vhrkly slzy. Ve vstupní chodbičce stál muž, kolem kterého se točil jeho svět. Hleděl na něho rozšířenýma očima a hruď se mu prudce zdvíhala a klesala. 

"Harry?" hlesl a hlas se mu třásl. Nebelvírovi slzy opustily slzné kanálky a začaly mu stékat po tvařích.

"Mm-hm," přikývl, protože nebyl schopen slova. Snape, který ztuhl ve chvíli, kdy ho uviděl se k němu nyní rychle rozešel. Vztáhl k němu ruce. Potřeboval se ho dotknout. Potřeboval vědět, že je opravdový. Hladil ho po tváři a stíral mu slzy svými palci. Vpíjel se do něj pohledem a studoval jeho tvář. Nebelvír byl lehce opálený. Pobýval poslední měsíce někde venku? Co se dělo uplynulé měsíce? Kde byl, co dělal, byl v pořádku? Měl na sobě mudlovské oblečení. Černou mikinu s kapucí a rifle. 

"Máš mi co vysvětlovat. Zatraceně," zašeptal a prudce k sobě nebelvíra přítáhl, aby ho objal. Držel ho a Harry se k němu tiskl.

"Jo-o," fňukl, a zvedl ke zmijozelovi tvář, kterou mu předtím zabořil do hrudi. Ze Severuse sálalo teplo, které se rychle šířilo do jeho těla. Harry cítil, jak vláční. Chtěl se mu omluvit, chtěl ho odprosit. Když však nyní hleděl do jeho očí, které viděly až na dno jeho duše, na jazyk se mu drala úplně jiná slova. Zmijozel mu otřel poslední slzy z tváře. 

"Jsem rád, že jsi zpátky," promluvil chraptivě Severus a usmál se. Ten úsměv zbortil Harryho vnitřně nastavené hranice. Zoufale k sobě zmijozela přitáhl a políbil ho. Co udělal si zděšeně uvědomil ve chvíli, kdy se jejich rty dotkly. Ne to nechtěl. Nechtěl ho políbit, nechtěl Severuse zatlačit do kouta. Nechtěl mu způsobit další problémy. Prudce se od něj odtrhl. 

"Omlouvám se, omlouvám se, já jsem..." vyhrkl Harry a chtěl se vytrhnout ze zmijozelova objetí. Ten ho však nenechal. Místo toho ho chytil za bradu, přitáhl si ho k sobě a políbil nazpět. Jeho rty byly měkké a teplé a zmatený nebelvír se rychle přestal zmítat. Severus ho líbal něžně a dlouze. Pohrával si zuby s jeho rty a mazlil se s Harryho jazykem. Nebelvír cítil, jak se mu podlamují kolena. Nedokázal na nic myslet, jen odpovídat na Severusův polibek. Když se jejich rty oddělily byl naprosto omámený. 

"Co to má znamenat?" šeptal, zatímco nedokázal spustit pohled ze Severusových rtů. Zmijozel ho hladil po vlasech a díval se na něho zcela vážně.

"Miluju tě." 

"Asi jsem... špatně slyšel," hlesl Harry a jeho oči se konečně odtrhly od lektvaristových rtů a setkaly se s jeho pohledem. Opravdu nevěřil tomu, co slyšel. Blažená halucinace? Severus však ta slova zopakoval.

"Miluju tě," zachraptěl a jeho slova se odrážela v jeho očích. Harrymu opět vytryskly slzy. Vztáhl ruce k Severusově tváři a pohladil ji. Opravdu se to dělo? Nebo při tom polibku vypustil duši a právě byl v nebi? Muž před ním však byl z masa a kostí. Jeho teplo a vůně otupovaly Harryho smysly a jeho slova se právě propalovala do nejhloubějšího koutku nebelvírovy duše. Už ho nikdy nedokáže nechat odejít. Už nikdy ho nenechá odejít. A jeho srdce udělalo kotrmelec, protože Severusův pohled mu sděloval to samé. 

"Miluju tě," vrátil mu Harry jeho slova, zatímco jeho tělo se chvělo emocemi, které už nedokázal potlačit. Navždy. 

Miloval jeho tělo. Zkoumal jeho nová tetování svýma rukama, rty i jazykem kousek po kousku. Chtěl zmapovat každičký kousek jeho těla, chtěl mu svými polibky vypálit do kůže svůj vlastní cejch. Chtěl ho. Chtěl ho tak moc. Mladého muže, které svíral jeho srdce ve své drobné ruce. Topil se v jeho ústech, které chutnaly ještě sladčeji než si pamatoval. Jejich těla se o sebe třela a samotná jejich blízkost v nich vyvolávala extázi. Harry vzdychal do Severusových úst a dech se mu zadrhával v hrudi, když muž pokrýval polibky jeho tělo. Vykřikl, když se zmijozelova hlava dostala níž a on nabral do úst jeho penis. 

"Sev... Severusi... ach, Severusi," vzdychal a prohýbal se v bílých pokrývkách hotelové postele v zádech, zatímco ho zmijozelova ústa a jazyk neúprosně zpracovávaly. Chytil ho za hlavu a zabořil mu ruce do vlasů. 
"Já už... já už," selhával mu hlas. Snažil se ho odtáhnout, ale zmijozel se nenechal. S tichým výkřikem se mu udělal do úst.

Harry netušil, jak se vzápětí ocitl na pohovce... na židli... na stole... a ve sprše, do které by se vešli další čtyři lidé. Všechno se mu slilo do jedné velké orgasmické extáze. Jeho svět se už netočil kolem Severuse, Severus byl jeho světem.

***

"Tak? Je všechno v pořádku?" ptala se Hermiona, když do hotelové restaurace, kde s Ronem večeřeli vešel Jeremy, který se rychle začal ubírat jejich směrem, když je uviděl. Na její otázku okamžitě neodpověděl, zato jeho obličej znatelně zrůžověl.

"Tak co, Jeremy? Děje se něco? Ubližuje ten parchant, Harrymu nějak, jestli jo okamžitě tam vletíme!" ozval se Ron, který byl naprosto proti celému tomuto výletu. Nenáviděl Snapea. Do poslední minuty doufal, že Harry přijde k rozumu. Ale láska je zcela očividně slepá.

"Rozhodně. Všechno je v pohodě... všechno," řekl rychle Jeremy a posadil se. Posledních několik hodin měl hlídku ve své zvířecí podobě, před Harryho okny. Bylo to největší utrpení jeho života. Největší utrpení. Už nikdy se nebude schopný podívat Harrymu do očí.

"Myslím, že si ti dva, ehm, vcelku vystačí, raději bych se o ně, ehm, dál nestaral," pokračoval Jeremy, který už byl úplně rudy a nevěděl kam s očima. Další hlídku by nepřežil. Hermiona vyprskla smíchy.

"Co? Čemu se směješ, uniká mi něco? Uniká mi něco?!" ptal se Ron a skákal pohledem z jednoho na druhého.

"Nic, lásko. Vůbec nic. Dáme si dezert?"

Epilog

Už byl sbalený, zbývalo se rozloučit. Objal se se všemi. Vyměnili si pár vtípků, slíbili si, že si budou psát a jednoho dne se opět shledají. Harry zůstal v Británii po návratu z Dánska přesně jeden týden. V rámci té doby se kouzelnický svět opět dozvěděl, že je naživu, ale že ho bitva s Voldemortem a válka všeobecně natolik vyčerpala, že se z ní bude dlouhou dobu zotavovat. Zúčastnil se jedné tiskové konference a doufal, že už nikdy nebude muset. Nový ministr kouzel mu udělil doživotní rentu a několik pozemků, za jeho zásluhy.

Stavil se u Gringottowých a vybral svůj trezor do posledního srpce. Jeho úspory celkově čítaly v přepočtu dvě stě tisíc liber. Doufal, že to Malé Lišce bude stačit. Případně byl připraven domluvit se na splátkovém kalendáři.

Pobyt v Británii si na něm rychle začínal vybírat daň. Byl vyčerpaný, věčně ospalý a nebylo mu dobře. Pachuť Voldemortovy magie cítil neustále na jazyku. Nebylo před tím úniku. Malá Liška měla pravdu, Británie pro něj byla tím posledním místem, kde mohl žít ve zdraví a v míru. Byl čas jít.

Doupě opouštěl s těžkým srdcem, ale postava, která na něj čekala na cestě nedaleko, rozháněla všechny jeho chmury.

„Připraven?“ otázal se hluboký sametový hlas, který měl Harryho nenapravitelně ve své moci.

„Připraven,“ přikývl Harry a naklonil se k jemnému polibku. Jejich první zastávka byla do Skalistých hor. Jejich druhá Amazonský prales, kde chtěl Severus najít vzácné přísady do lektvarů. Třetí? Kdo ví. Harrymu na tom nezáleželo, protože věděl, že všude bude doma. Jeho domov vytvářel Severus. A Severusův domov vytvářel Harry. Kráčeli po cestě, drželi se za ruce a jejich myšlenky byly identické. Dokud budou moci kráčet životem bok po boku, neexistovalo nic, co by dokázalo ohrozit jejich štěstí.

„Co takhle procestovat celý svět? Nebylo by to zajímavé?“

„Ano, to jistě. Možná bychom mohli. Mít sex ve všech státech světa, to se většině lidí za život nepodaří.“

„Hmm, rozhodně bychom se o to měli pokusit.“

„Rozhodně.“

THE END

Na závěr bych ráda poděkovala všem, co vydrželi přes všechny nervy až do konce. Dočkali jste se :) V průběhu psaní posledních dvou kapitol, jsem zjistila, že mám tolik informací, které bych vám ještě ráda předala, že by to bylo na druhý díl :D Pokud se tedy u něčeho pozastavíte a řeknete si hej, chci vědět víc, tohle bych potřeboval objasnit, co tohle znamená! A budete si tak po různu lámat hlavu, tak je to proto, že mě právě na konci této povídky chytla autorská slina :D Na druhou stranu vězte, že některé věci vám mohou přijít nejasné a uspěchané, nicméně to jen proto, aby jste měli nad čím přemýšlet a mohli si příjemně věci domýšlet! :D Nakonec bych se s vámi ráda podělila o dvě písničky, první, která mě provázela většinou tvorby povídky a druhá, kterou jsem poslouchala při dopisování poslední kapitoly :) Pokud i ve vás moje povídka nebo její část evokovala nějakou píseň, šup s ní do komentu, podporuje to mého tvůrčího ducha ;D Jinak upřímná omluva všem, co čekali ten špatný konec. Snad příště :P