Dotkni se mého srdce 22

...

Harry se vymrštil do sedu a divoce se rozhlížel. Probudil ho obrovský výbuch. Trvalo mu několik vteřin se zorientovat. Hagridova roubenka. Z okna viděl světlo. Byl už den? Ne. Bradavice byly v plamenech. Koutkem oka zahlédl pohyb. Sáhl po hůlce, ale ani jednu neměl.

„Harry. Ššš-ššš. To jsem já!“ ozval se tlumený vyděšený hlas.

„Hermiono? Co se děje?!“ sykl. Do zorného pole mu vklouzla hnědovlasá dívka, v jejíž tváří se zračil strach. Hermiona se nebála. Nikdy se nebála. Ne tak moc. Když ho uviděla, rozbrečela se.

„Konečně jsi vzhůru!“ plakala.

„Jsou všude. Prolomili bradavické štíty… Ron je někde venku, všichni jsou někde venku a bojují… Čekala jsem až se probudíš… bála jsem se, že nás najdou dřív, ale Snape udělal nějaká kouzla, málem jsem sem sama netrefila, když mě sem poslal,“ drkotala zoufale a Harry si uvědomil, že v místnosti už nehoří oheň. Venku bylo světlo jako v poledne, ale v hájence bylo temno. Sáhl po ruce své kamarádky a stáhl ji k sobě. Pevně ji objal. Chvěla se jako osikový list.

„Hermiono, uklidni se, uklidní se, všechno bude dobré. Jsem tady.“ Nepřátelé museli být silní. Tohle nebyl žádný náhodný netrpělivý útok. Měli to promyšlené. Někdo navíc musel oslabit bariéry, museli mít pomoct zevnitř! Alecta Carrowová? Pravděpodobně. Jeho boj v Zapovězeném lese tak byl jenom první chod. Nechal se předčasně vyřadit! Jak je na tom jeho tým? Jak je na tom Severus? Hermiona říkala, že všichni bojují. Stiskl ji pevněji. Měla tu nejhorší možnou úlohu ze všech. Zatímco všichni bojovali ona musela čekat a chránit ho jako nějakou spící princeznu. Není divu, že měla nervy nadranc. Nyní však byl vzhůru a díky Severusově péči nezraněn. Čas na druhé kolo. Jemně od sebe dívku odtáhl a zvedl se z postele. Začala se opatrně protahovat a zkoušet. Hlava se mu už nemotala.

„Jak dlouho jsem spal?“

„Asi čtyři hodiny.“ Harry zaklel. Jenom on byl schopný zaspat válku. V tom lektvaru od Severuse něco muselo být. Začal se rychle oblékat.

„Hůlky?“

„Tady.“ Podávala mu Hermiona dvě pouzdra. Přestala brečet. Nyní už nebyla sama.

„Jaká je situace?“

„Nevím jistě. Prorazili bariéru směrem od jezera. Ten výbuch, co tě probudil. Pravděpodobně padla další. Bradavice hoří už dobrou hodinu. Viděla jsem spoustu lidí vyjít z lesů a mozkomory. Ti se tu, mozkomoři se o tuhle oblast velmi zajímali, myslím, že nás cítili, i když nás nemohli najít. Slyšela jsem, slyšela jsem řev, strašný řev, myslím, že jsou tu obři. Pravděpodobně, pravděpodobně jsme od hradu kompletně odříznutí, jinak by tu už dávno někdo byl. Jinak by si nedovolili nechat tě tu bez ochrany, Harry.“ Harry přešel k jednomu z oken a vyhlédl ven.

„Nenechali.“ Na strašákovi, který byl zasazen v Hagridově políčku, na kterém většinou pěstoval dýně a tykve, přešlapoval obrovský pták. Orel. Ostrým zrakem sledoval okolí a když Harry zaklepal na okno ptačí hlava sebou trhla jeho směrem. Usmál se. Zamával. Čas na hraní. Orel rozevřel svoje mohutná křídla a dal se do pohybu. Když byl vysoko na obloze, éterem se roznesl jeho skřek.

„Co se to děje? Orel?!“

„Svolává tým.“ Harry sáhl do kapsy své uniformy. Vytáhl dlouhé orlí pero, které se nyní začínalo zahřívat a zlatě žhnout.

„Trochu se nám to tu zaplní,“ poznamenal a pero upustil. Nedopadlo na podlahu, ale začalo pomalu kroužit místností. Pokaždé se na chvíli zastavilo, aby se na jeho místě zavířil vzduch a s lupnutím se zjevila postava. Pak pokračovalo dál, dokud neopsalo kolem místnosti kruh. Hermiona sáhla po hůlce a přitiskla se k Harrymu.

„Přenášedlo?!“

„Jen pro vybrané,“ zašklebil se Harry. Vedle sebe se zjevovaly postavy jedna po druhé. Každá v temném mundúru a maskou na tváři. Rozšklebené bestiální tváře, napůl sežrané zombie obličeje, veselí klaunové, zvířata, přehlídka naprosté šílenosti. Hermiona si rychle uvědomovala v jaké skupině se nachází. Kdo jiný by měl zachránit Harryho než nejlepší záchranná skupina? Jaktože je však Harry mohl tak snadno přivolat? Podívala se na něj, ale palčivá otázka jí odumřela na rtech, jak sebou trhla šokem. Místo na svého kamaráda se dívala jen na další rozšklebenou masku. Ozvala se rána, jak něco, nebo spíš někdo, přistál na střeše. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vstoupily další dvě masky, jedna divoce pomalovaná a zřejmě beze snahy vystihnout něco konkrétního, druhá rozšklebený vlkodlak. Dohromady jich nyní bylo v místnosti třináct a dalo se sotva hnout.

„Na jaké útulné místečko jsi nás svolal, Harry!“ ozval se dívčí hlas se zombie maskou. Ostatní se zasmáli. Harry pokrčil rameny.

„Ještě mi budete děkovat, co zbytek?“

„Zbytek si vybírá svůj sladkej čas na ošetřovně. Tobě ale dovolená právě skončila!“ ozval se pobaveně další hlas zpod sněhově bílé masky z jejíchž oči však tekla rudá krev. Barva. Rudá barva! Opravila se v duchu Hermiona.

„Ale neboj, probudil ses právě včas na to nejlepší.“

„To určitě.“ Před Hermionou se zastavila vysoká postava muže ve vlkodlačí masce. Dívce se divoce rozbušilo srdce.

„Slečna Grangerová,“ pronesl hluboký vrčivý hlas.

„A-Ano!“ vyjekla Hermiona, ačkoliv nebyla položena žádná otázka.

„Dobrá práce v hlídání naší Růženky. Pro vás.“ Podával jí něco. Masku. Zajíček? Hermiona zamrkala. Podával jí masku s podobou zajíce. Nikde mu netekla žádná krev, nelezlo maso ani jeho ústa nebyla vyceněna v krvelačném šklebu. Naopak. Jednalo se o roztomilého, nevinně vyhlížejícího chlupáče. Nechápavě se na člověka, kterého nyní téměř jistě rozpoznala jako kapitána týmu Patrika Malona, podívala.

„Dočasně vás přibíráme do týmu jako bezbranného zajíce. Znamená to, že nejste vycvičená a že na vás dáme zvýšený pozor.“

„Ach, rozumím, omlouvám se,“ odpověděla Hermiona a převzala masku, kterou si nasadila. Byla překvapivě pohodlná. Ani ji nenapadlo odporovat. Jistě na svůj ročník možná byla jednou z nejnadanějších studentek a s Harrym už leccos zažila, ale tohle byla válka a všichni kolem ní byli tvrdě vycvičení profesionálové. Včetně Harryho, jak si nyní s konečnou platností uvědomila. Mohla jenom doufat, že jim nebude na obtíž.

„Nyní k věci, vážení!“ obrátil se Patrik ke všem přítomným a rozhlédl se po nich.

„Harry nám pomohl, když nás transportoval z nejhorších bojů sem do zad nepřítele. Víte sami, že jsme začínali ztrácet, nejsme tým sestavený pro přímou konfrontaci. Věci se teď změnily v nás prospěch. Pojďme si nepřítele rozebrat kousek po kousku a naservírovat pořádně propečeného tak jak jsme zvyklí!“ Srubem se roznesl souhlasný řev, který však okamžitě utichl, když Malone zvedl ruku. Bylo na čase probrat strategii. Hermiona ucítila stisk něčí ruky. Otočila hlavu, aby se setkala s Harryho klidným, povzbudivým pohledem. Usmála se, ačkoliv to za maskou nemohlo být vidět. Čekala je ještě dlouhá noc, ale stouhle smečkou po boku Hermiona nepochybovala o tom, že to bude stát za to... a možná to i přežijí. Zhluboka se nadechla. Možná.

***

Ron odrazil jednu kletbu, aby druhou schytal do nohy a bolestně vykřikl. Zatracení bastardi! Noha se mu až po koleno pokryla bolestivými puchýři. Opřel se o zpola zborcenou zeď a vrhal jednu kletbu za druhou mezi obrannými kouzly. Zbylo jich tu u východní brány už jen osm. Zatímco z jejich původního počtu dvaceti kouzelníků Voldemortova verbež ukrojovala kousek po kousku, kdykoliv Ron se svými spolubojovníky porazili jednoho, vyrojili se dva další. Pravděpodobně tu zahučí a ani nebude mít příležitost říct Hermioně, jak je bezvadná. Doufal, že není ve stejně bezvýchodné situaci, jako byl právě on. Stejně jako Harry. Kdyby se Harry dostal do rukou téhle pakáži…Vedle něj se ozval výkřik.

„Deane!“ křikl Ron a dovlekl se ke svému kamarádovi. Dean Thomas, přerývaně dýchal a z boku mu crčela krev.

„Zatraceně!“ zaklel divoce Ron a začal mumlat těch pár léčivých inkantací, které do něj Hermiona vtloukla a které se zvládl naučit. Zmírnilo to krvácení, ale to bylo všechno. Byl v těchhle věcech vážně k ničemu. Nad hlavou mu přeletěla kletba a rozprskla se o nedalekou zeď. Budou muset ustoupit. Zase! Ztráceli pozice už druhou hodinu. Nepřátele nad nimi měli převahu. Chytl Deana pod pažemi a rychle ho táhl pryč. Předtím však z kapsy vytáhl tři malé koule. Poslední. Napřáhl se a prudce hodil ve směru nepřátel. Kde koule dopadly, tam se roztříštily v oslnivé záři. Nepřítele to dočasně oslepilo a zpomalilo. Fred a George by měli přesídlit ze zábavního do zbrojního průmyslu. Za sebou uslyšel řinčení a hluk. Otočil se, aby zděšeně vyjekl. Co to má bejt?! S otevřenou pusou zíral, když ho míjeli desítky obrovských kamenných soch ve zbroji. Nebyl si jistý, že se opravdu jedná o posily, dokud neuslyšel jekot rozprašovaných nepřátel. Utřel si čelo zbrocené potem. Dost hustý. Nevěděl, že mají něco takového v rukávu.

„Poberte zraněné! Ustupujeme! Poberte zraněné a ustupujeme. okamžitě!“ ozval se nedaleko zvučný hlas zástupce jejich velitele. Velitel to koupil zhruba před půl hodinou.

„Okej, jdeme, na ošetřovně tě dají do pořádku, Deane.“

„Nápodobně,“ zašeptal namáhavě mladík, jehož šedý odstín napovídal, že nutně potřebuje lékařskou pozornost. Ron v duchu znovu zaklel a vzápětí sykl bolestí, když špatně došlápl na zraněnou nohu. Puchýře se šířily. Nyní mu sahaly až do půli stehna. Jestli si nepospíší dostane se na ošetřovnu jako jeden velký ohyzdný puchýř.

***

Na severní věži stály dvě postavy. Za košťaty, která svíraly mezi stehny měl každý připevněný obrovský pytel.

„Sakra to se nám ty svátky pořádně rozjeli co, Frede?“

„Kdo by čekal, že tu budeme mít tolik zábavy, Georgi.“

„Připravený s naším malým dárečkem?“

„Jasně.“ Oba dva v tu chvíli zvedli k nebi hůlky a vypálili zelené jiskry. Vzápětí ze všech ostatních věží také vyletěly stejné zelené jiskry. Dvojčata se na sebe podívala a zazubila se.

„Nenech se srazit.“

„Nápodobně.“ Jako na povel se odrazili. Váha, kterou za svými košťaty nesli, je srazila dolů a poslala střemhlav mezi nepřátele. Ale to nevadilo. Už od začátku měli v úmyslu letět poměrně nízko. Náklad uvolnili dřív, než si jich první protivníci vůbec stačili všimnout. Pytel se roztrhl a začal z něho unikat stříbrný prášek. Komukoliv se dostal do nosu okamžitě klesl k zemi a už se nezvedl.

„Prototyp našeho spícího prášku, pro ty nejnáruživější a nejnáročnější šňupače. Gratis pro vás pánové a dámy!“ chechtala se dvojčata, zatímco se vyhýbala vzduchem létajícím kletbám. Pak se však vzduch ochladil a vzduchem se mihnulo několik stínů. Uběhly sotva vteřiny a byly jich desítky. Mozkomoři. Dvojici to zastihlo nepřipravenou a to je stálo cenné vzpomínky.

„Expecto Patronum!!“ ozvalo se dvojhlasně a vzduchem se rozlilo světlo, které se spojilo a vzápětí rozpojilo a zformovalo dva obrovské lvy, kteří zařvali v hlasité souhře a vzápětí za sebe nechali mluvit svoje zuby. Rozptýlení mozkomorů si žádalo plnou pozornost dvojčat. Nebezpečí však přicházelo i zespodu. Fredovým koštětem projela rudá kletba jako horký nůž máslem stejně jako jeho hábitem od pasu až ke klíční kosti, než stačil cuknout.

„Frede!“ zakřičel George a vrhl se za k zemi se řítícím bratrem. Jeden patron se rozplynul a druhý zakolísal. Georgovi se podařilo zachytit bratra těsně před dopadem na zem a cestou smést několik nepřátel, kteří se mu postavili do cesty. Fred se vyhoupl za něj a pevně se ho chytil kolem pasu.

„Čas na ústup! Postarej se o řízení a mozkomory a já o ty dole!“ křikl a začal vrhat kletby. Zbylý patron se ustálil a rychle se vrhnul mezi zbylé mozkomory, kteří se ještě nerozprchli.

„Drž se!“ zakřičel do větru, který svištěl kolem nich George a prudce vyrazil zpět k hradu. Na věži už na ně čekali další kouzelníci, kteří již vysílali své patrony proti mozkomorům. George prudce přistál za hradbami věže a Fred se okamžitě zřítil z koštěte. Od slabin až ke klíční kosti se mu táhl šrám a jeho oblečení se barvilo do ruda.

„Neříkal jsem ti, ať se nenecháš srazit, tupče,“ zanadával George ve tváři úplně bledý. Fred se křivě usmál.

„Chtěl jsem trochu předělat fasádu. Víš, jak se na tu jizvu budou balit holky? Jsem válečný hrdina.“ George se zasmál.

„Jasně. Jestli tě hned nedostanu na ošetřovnu budeš holky balit tak leda v hrobě, bratříčku.“

„Nediskriminuju, bratříčku!“ zašklebil se na něj Fred.

„Ale ošetřovna zní dobře. Když si pohneme stihneme i druhý kolo a můžeš si taky něco podobnýho pořídit. Tvýmu ksichtu by to prospělo.“ George se zakuckal.

„Idiote.“

***

„Haste ten oheň! Chcete, aby z vás zítra byli bezdomovci?! No tak, vodní kouzla jsou záležitostí čtvrtého ročníku! Ti, co si to nepamatují, támhle na nádvoří je studna!“ křičela překvapivě silným hlasem McGonagallová a organizovala bradavické studenty pátých až šestých ročníků, z kterých byla pohotově vytvořena protipožární hasící brigáda, rozdělena do osmi jednotek. Vysílala je k jednotlivým požárům, kde nebylo nebezpečí nepřátelského útoku a kde bylo potřeba dostat požár pod kontrolu dříve, než se rozšíří do dalších částí hradu. Dařilo se jim.  Byla na svoje studenty pyšná. Byli stateční a vedli si bravurně!

***

 Obr se zřítil k zemi a srazil sebou svého druha, když se mu kolem nohou omotala železná lana a zabránila mu v dalším pohybu. Přitom se tak natloukli, že už nevstali a zůstali omráčeně ležet na zemi.

„Skvěle! Přesuňte se na dalšího! Tonksová, Lupine toho s tou koženou vestou. Greenová, Woody, toho plešatýho! Kingsley my si vezmeme toho, co tak strašně smrdí! Fuj už to nemůžu ani cejtit!“ řval Moody do kouzelného reproduktoru, který měl u úst a který přenášel zvuk do uší jeho spojenců. Svištěli kolem na košťatech s ocelovými lany, sítěmi a výbušnými koulemi a káceli jednoho hromotluka za druhým. Obři se po nich oháněli jako po obtížném hmyzu, ale bez úspěchu. Pro dobře sehraný tým kouzelníků to byla jenom banda tupounů. Při boji s obry platila dvě pravidla. První: Za žádnou cenu se jim nedostaň do rány. Druhý: Vyhrávej hlavou. Rozzuření obři se je snažili pochytat a přitom netušili, že si je bystrozoři vedou přesně tam, kam chtějí. Obři se pohybovali s čím dál většími obtížemi, až najednou zjistili, že se nedokážou pohnout vůbec. Stáli po kolena ve směsi, která během několika vteřin ztvrdla natolik, že obry zcela uvěznila a to až na dvacet čtyři hodin. Tolik ale bystrozoři nepotřebovali. Znehybněný nepřítel rovnal se mrtvý nepřítel.

***

 Albus Brumbál stál na astronomické věži se zavřenýma očima a rozevřenýma rukama. Odříkával inkantaci a přitom sbíral magické síly na to, aby obnovil bariéry chránící Bradavice a vypudil z jejich pozemků nepřátele. Byl jediný, kdo to mohl udělat, vzhledem k jeho postavení ředitele. Díky tomu měl přístupy k nástrojům a prostředkům, které Bradavice nabízely pro ochranu nevinných. Jednalo se však o velmi náročný proces, který byl i pro kouzelníka Brumbálova formátu krajně náročný, snad až příliš. Litoval, že u sebe nemůže mít Harryho, mohl by mu částečně ulevit. Ten však stejně jako ostatní byl někde dole ve víru bitvy a stařec mohl jenom doufat, že se udrží dostatečně dlouho na to, než dá věci do pořádku. Ať už ho to bude stát cokoliv.

Z nějakého důvodu, kterému Albus musel přijít teprve na kloub i když měl samozřejmě své hypotézy, Voldemort nebyl bitvy přítomen. Bitva pravděpodobně měla vypuknout později, ale Harry je objevil dříve, a tak neměli na vybranou než operaci spustit. Snad to bylo dobře. Znamenalo to, že nepřátele nebyli v plné síle, byli neorganizovaní a bez svého hlavního velitele. I tak je svírali ze všech stran a nutili je polykat kapky zoufalství a hořkosti. Ošetřovna a Velká síň byla zaplněná raněnými. Známí byli první padlí. A boje ještě zdaleka nebyli u konce. Albus potřeboval ještě další hodinu, aby byl dostatečně připraven a i potom mohlo něco selhat. Merlin je ochraňuj.

***

Hermiona vykřikla varování a vyslala ochranné kouzlo právě včas, aby kletba neškodně a v záplavě jisker sklouzla po zlatém štítu.

„Díky!“ křikl ženský hlas zpod masky klauna, o kterém Hermiona doufala, že se jí nezačne objevovat ve snech. To už se však musela sama bránit před výpadem dalšího útočníka. Vytvořila další obranné kouzlo. A vzápětí jejího protivníka smetla z jejího zorného pole záplava stříbrného světla.

„V pohodě, zajíčku?“ ozval se vedle ní, hlas kapitána.

„Stahujeme se!“ dodal vzápětí. Tak to dělali už dobrou druhou hodinu. Vytipovali si nepřítele. Zezadu zaútočili. Zlikvidovali. Stáhli se. Přeskupili. Pokud bylo třeba změnili taktiku. A pak znovu. Dívka žasla nad jejich absolutní morálkou, organizovaností, schopnostmi a z toho plynoucími výsledky. Zatím zaútočili čtyřikrát, pokaždé s velkým úspěchem a minimálními ztrátami. Měli moment překvapení, jelikož je zezadu nikdo nečekal. A pak měli masky. A jejich masky vnášeli strach a paniku do řad nepřátel. Zdálo se, že tento tým je stejně slavný vně bradavických hradeb jako uvnitř. Hermioně chvíli trvalo, než si uvědomila, že křik jejich nepřátel je určen jim.

„Smrtonoši!“ řvali. „Smrtonoši jsou tady!“ A byla to pravda. Nesli sebou smrt. Hermiona teprve nyní začínala chápat otřesnost války, která jí za ochranou bradavických hradeb blaženě unikala.

Začínala být fyzicky i psychicky na pokraji sil. Cítila se otupěle a její končetiny se pomalu ale jistě měnily v nepoužitelné kusy olova. Tempo Smrtonošů, jako všechno ostatní, co se jich týkalo, bylo vražedné.

Pátý útok už však nenastal. Z astronomické věže vystřelil mohutný sloup zlatého světla, které se vzápětí rozprsklo a rozletělo se do všech směrů. Jeho šlahouny se omotávaly kolem nepřátelských těl a prudce je vrhaly za pozemky hradu, jehož hranice začínaly zlatě zářit a žhnout. Hermiona si ihned uvědomila, co to znamená. Ochranné bariéry Bradavic se obnovovaly. Nakonec záře, magie, uzavřela Bradavice do zlaté kupole a vyhasla, přesto však byla jednoznačně stále přítomna. Na pozemcích hradu nezůstal jediný nepřítel. Oheň, který neúprosně olizoval bradavické zdi, uhasl. Bylo po bitvě. Bradavice byli zachráněny. Jestli však tuhle bitvu vyhráli, tím si nebyla Hermiona příliš jistá.

***

„Říkal jsem lektvary na zastavení krvácení, ne na krvetvorbu, ženská pitomá! Přijde vám, že toho z něj teče málo?!“ křičel Severus a drobná baculatá bruneta vypadala, že se každou chvíli sesype a hystericky rozpláče stejně jako ta před ní. Severus vztekle poklekl ke zraněnému a vytáhl hůlku. Měl v plánu být touhle dobou už dávno pryč z hradu, bitva se však rozrostla do monstrózních rozměrů a překazila tak veškerou jeho snahu se rychle zdekovat. K čertu s tím.

„Prosím, neproklínej mě, Severusi, slibuji, že už se nikdy nenechám žádným připitomělým obrem srazit z koštěte,“ šeptal napůl v žertu napůl vážně muž, jehož dech se s každým nádechem stával trhanějším.

„Zmlkni, Lupine!“ Muž měl rozdrcená dvě žebra, další tři zpřelámaná, vnitřně krvácel a prošpikované plíce se mu plnily krví. Tiše mumlal léčivé inkantace a přejížděl hůlkou po mužově těle. Bez lektvaru to však mělo sotva třetinový účinek. Navíc Severus byl už vyčerpaný. Zacelit plíce, zastavit krvácení. Byla to náročná kouzla a Snape nebyl lékouzelník.

„Remusi, miláčku! Severusi!“ přistál vedle něj pás lektvarů, který Nymfadora vyzvedla z jeho komnat a k jeho hůlce se přidala další. Severus hrábl po lektvarech.

„Alespoň, že tvoje žena není blbá.“

„S-snoubenka,“ zakuckal Remus, ale usmál se a stiskl ruku své milé. Lektvarista vytočil oči v sloup. Jako by to nebylo jedno. Ti dva se chovali jako by mezi nimi byla nepřestřihnutá pupeční šňůra.

„Chytni ho, bude to bolet,“ zavrčel na Tonksovou, která byla v tváři úplně bledá a chvěla se. Přesto okamžitě uposlechla. Byla do ní vrytá bystrozorská disciplína. Severus už ládoval jeden z lektvarů do obrovské ocelové injekce s tlustou jehlou a než se jeho pacient stihl připravit zarazil mu ji až po rukojeť do hrudníku. Remus zařval. Pravá bolest měla ale teprve přijít. Remusova zranění byla příliš vážná. To, že byl stále při vědomí v podstatě nedávalo smysl. Severus to přisuzoval jeho tvrdému kořínku a vlkodlačím genům. A na ně teď spoléhal. To, co Lupinovi píchl nebyl žádný léčivý lektvar. Mohl by toho na něj vypotřebovat celé kotle a stejně by to nebylo dost. Dřív by se předávkoval. Píchl mu jeho novou experimentální substanci vlkodlačího lektvaru. Lektvar za úplňku vyvolával ve vlkodlakovi utlačenou Lupinovu osobnost a utlumovala dominantní bestii. Tím se z vlkodlaka stalo povolné štěně a Remus ho dokázal udržet na uzdě. Co když však Remus požil lektvar ve chvíli, kdy on byl dominantní a vlk potlačený? Lektvar fungoval na bázi zaměňování osobností. Tím, že mu Severus poslal lektvar rovnou do krve se dočkal okamžité reakce. Remusovo tělo se křečovitě prohnulo do oblouku a z úst mu unikl zdušený nepřirozený skřek. Oči se mu divoce kouleli ze strany na stranu až se náhle z ničeho nic upřeně zastavily na Severusovi. Bylo v nich pramálo lidského. Čelist se mu protáhla a zuby a uši zešpičatěly. V Lupinově těle bylo slyšet praskání a lupání, jak se mu transformovaly kosti. Údy se mu protahovaly a kůže tmavla. Pak se však přeměna ani ne v půli zastavila. Kůže opět zesvětlala, údy a čelist se zkrátily, Lupinova lidská podoba se opět ustalovala. Jak Severus předvídal, bez moci úplňku se vlk nedokázal probít na povrch, stejně jako se za úplňku nedokázal dostat na povrch Lupin. Řádění vlkodlaka ve Velké síni a dorážení raněných ani nebylo jeho úmyslem. Vlkodlačí proměna byla náročná a aby ji člověk vydržel, magie v těle musela automaticky spouštět regenerační proces. Což se stalo i nyní. Proměna ač neúplná spojila všechny kosti v mužově těle a zacelila poraněné orgány. Cena za to však byla prožití tak velkého utrpení, že se z toho bude Lupin vzpamatovávat týdny. Severuse nepřekvapilo, že muž je v bezvědomí. Lepší však být v bezvědomí než být mrtvý. Přesto pochyboval, že mu za to Lupin poděkuje. Nymfadora Tonksová se klepala jako osika a po tvářích jí tekly slzy, zatímco držela hlavu svého snoubence v klíně. Zmijozel se zvedl. Lupinovi už neměl jak pomoci. Přesunul se k dalším pacientům. Nebylo o ně nouze. Velká síň jich byla plná a neustále přibývali. K němu se dostávaly ty nejhorší případy. Buď u nich jako u Lupina dokázal nemožné anebo jim dopomohl k rychlejšímu přechodu na druhou stranu, na což nikdo jiný neměl žaludek. Zato nenávidění hodný Severus Snape byl pro tuto roli jako stvořený. Jeho ruce byly špinavé už předtím, trocha víc krve na nich, komu na tom záleží?

***

Harry se unaveně svezl po chladné stěně k zemi. Bitva skončila, ale práce jeho týmu ne. Na pozemcích Bradavic již nebyli nepřátelé, stále zde však byla spousta lidí v tísni. Zraněných a vystrašených. Až do úsvitu hledali a v lepším případě dopravovali zraněné do hradu. V horším případě brali ještě teplá těla a odnášeli je na famfrpálové hřiště, kde je vyrovnávali jednoho vedle druhého a zakrývali bílou látkou. Sami našli patnáct těl. Dalších sedm jich přišlo z Velké síně. Odnosili v nosítkách na dvacet těžce raněných a poskytli první pomoc a ošetřili drobné rány snad dalším padesáti, než je poslali do Velké síně na další ošetření. Ošetřovna a Velká síň přitom praskaly ve švech. Snad nikdo nevyvázl zcela bez zranění. Bitva byla devastující. Mohla být však horší. Útok na Bradavice nebyl žádný rozmar. Z jejich zničení by se dost možná nevzpamatovali. Voldemort se však neukázal. Harry ho čekal celou dobu. Čekal, že se náhle někde vynoří, že se jim všem vysměje a postará se o to, aby poznali, co je to pravé utrpení. Ale neukázal se. Harry nechtěl nic jiného, než toho hadího ksichta smazat z povrchu zemského. Možná to ale pro dnešek bylo dobře. Nečekali to, nebyli připravení a stačilo málo, aby je to stálo víc, než byli schopni zaplatit a unést. Blížila se k němu dvojice spolubojovníků. Mezi sebou měli nosítka zakrytá bílou plachtou, zpod které bezvládně povlávala štíhlá ruka. Šli z Velké síně. Harry opřel hlavu o stěnu a pevně k sobě stiskl víčka. Doufal, že už měli všechny.

„Snape? Hodně štěstí s ním, je ve Velké síni,“ ozval se někdo za rohem chodby v odpovědi na otázku, kterou Harry neslyšel. Vymrštil se do vzduchu jako čertík z krabičky. Náhle ho zavalila panika tak těžká, že nedokázal rozumně myslet. Severus je raněný? To nebylo možné, nemohl být raněný, byl silný a schopný. Rozdrkotaly se mu zuby. Náhle se celý třásl zimou. Představa těžce raněného Severuse ho zanechala na pokraji sil. Rychle se rozklopýtal k Velké síni. Musel ho najít. Přesvědčit se, že je v pořádku. Co když vynesou každou chvíli další tělo? Severusovo tělo? Šílel nad tou myšlenkou. Proč ho nevyhledal dřív? Hermiona běžela hledat Rona ve chvíli, kdy bylo jasné, že jsou nepřátelé pryč. Měl udělat to samé, ujistit se, že je Snape v pořádku. Myšlenka na to, že by nebyl v pořádku mu však ani nepřišla na mysl. Až do teď.

Stál ve vchodu do Velké síně a divoce se rozhlížel, srdce mu překotně bušilo a celý jeho hrudník svírala úzkost a strach, po chvíli pro něj bylo těžké se jen nadechnout. Letěl pohledem od jednoho provizorního lůžka k druhému. Viděl některé své bývalé spolužáky. Viděl Rona, který se zrovna smál nad nějakým vtipem George nebo značně pobledlého Freda a ačkoliv měl ovázanou celou nohu, vypadal v pořádku. Navíc Hermiona byla po jeho boku. Kdo však je po boku Severuse? Pohled se mu zastavil na ležícím tělem, které ještě prohloubilo jeho hrůzu, když si uvědomil, že je to Remus. Nymfadora, která u něj seděla a hladila ho po hlavě zachytila jeho pohled. Usmála se a mírně přikývla. Remus byl v pořádku nebo přinejmenším z nejhoršího venku. Harry je všechny obejde, ale nejdřív musí najít Severuse. A pak ho najednou zahlédl. Snape stál u pravé boční stěny o kterou se opíral a v ruce držel hrnek, v kterém byla zřejmě káva nebo čaj. Díval se jeho směrem. Nebelvír ho sjížděl pohledem jako hladová šelma a do jeho mozku doputovávaly pomalu ale jistě jednoznačné informace. Byl v pořádku. Nic mu nebylo. U Merlina pravděpodobně tu fungoval jako zdravotník a ne jako pacient. Harry se málem rozesmál nad svou pošetilostí. Do oči mu vhrkly slzy. Prudce si je otřel. Severus byl v pořádku. Byl v pořádku a pravděpodobně by mu vynadal do naprostých tupců, kdyby tušil, jakou si o něho dělal starost. Harry se otočil a ustoupil ze vchodu do místnosti, aby neblokoval cestu a mohl se opřít o chladnou stěnu napravo od vchodu a svést se pomalu k zemi. Pokrčil kolena a položil si na ně ruce a do nich hlavu. Zavřel oči. Uvědomil si, že se třese a nedokáže to zastavit. Fyzické a psychické vypětí nasbírané za posledních dvanáct hodin už překročilo únosnou mez.

„Harry,“ ozvalo se jemně a Harry zvedl hlavu po zvuku hlubokého hlasu, který miloval. Na tváři vyloudil slabý váhavý úsměv. Cítil, že by se měl dát dřív do pořádku, než bude se zmijozelem mluvit.

„Severusi.“

„Jsi v pořádku?“ Muž si k němu podřepl a jemně mu odhrnul vlasy z čela. Harry věděl, že tam má zaschlou krev. Ani jeho hlava nebyla dostatečně tvrdá pro rychlý, nečekány a vcelku silný střet se zdí. Hermiona mu však drobnou ránu zacelila.

„Nedělej si starosti, jsem v pořádku. Nepřišel jsem se do Velké síně nechat ošetřit, přišel jsem abych…“ zmlkl. Podíval se bokem. Málem se prořekl. Povzdechl si.

„Přišel jsem, abych zjistil, kdo všechno utrpěl zranění a jestli… jestli ještě budou nějací mrtvý. Měl jsem to na starost. Doufal jsem… Doufal jsem, že už, že už žádný nosítka nevynesou.“ Že nevynesou nosítka s tebou. Roztřásl se zimou silněji než předtím. Uvědomil si, že sotva cítí prsty. Byl fakt, že na venkovní teplotu byl oblečen prachbídně. Za ruce ho uchopily Severusovy velké dlaně.

„U Merlina, jsi jako kostka ledu. Potřebuješ zahřát, okamžitě! Pojď se mnou.“

„Mám svoje povinnosti,“ zaremcal Harry, zatímco se hrabal na nohy.

„Už nemáš. Jako jeden z hlavních zdravotníků, ti říkám, že už nejsi vhodný ke službě.“ Takže opravdu byl jedním ze zdravotníků. Nemusel se o něj vůbec bát, přemýšlel Harry, zatímco Severuse následoval jako poslušná ovečka. Vedl ho do druhého patra až úplně na konec jedné z chodeb. Za gobelínem zobrazujícím letní les a jeho obyvatele se skrývaly skromné komnaty. Hlavní místností byla ložnice a pracovna v jednom. Postel s tmavě modrým povlečením, vcelku široká, ale určená pravděpodobně pouze pro jednu osobu, pracovní stůl ze světlého dřeva, za ním židle s vysokým opěradlem. U stěny malá knihovna, šatní skříň, dveře do koupelny, obraz víl tančících na lesním palouku. Zem halil měkký černý koberec s bílou kožešinou před postelí.

„Tady můžeš odpočívat. Nechám skřítky, aby ti donesli čisté a teplé oblečení a na stole ti nechám pár lektvarů. Chci abys ses osprchoval, vypil lektvary a zaplul do postele.“ Harry stál uprostřed místnosti a nehýbal se, jenom strnule civěl.

„Harry? Děje se něco?“ zeptal se Severus a do hlasu mu prosákla starost. Nebelvír se na něj podíval pohledem a promluvil hlasem, jež měly ostrý nádech nepřátelství a vzteku, ale i rezignace a únavy.

„Severusi… proč… proč jsi mě zavedl do svých komnat?“