Dotkni se mého srdce 17

...

Harry seděl v meditační poloze a nechával svou mysl volně plout. Meditoval skoro denně. Pomáhalo mu to spát, zůstat v klidu a zahánět chlad, který mu bujel v duši. Také mu to pomáhalo vyrovnávat se s nenápadnou, ale vytrvalou bolestí, která v něm stále vibrovala a bude ji cítit, dokud jeho duše nebude opět kompletní. Ačkoliv poprvé v životě ho k meditaci přivedl Snape v rámci jejich tréninků, byl to Lupin, který mu pomohl v posledních týdnech natrénovat potřebnou techniku. Ukázalo se, že sám jí konejší svoje rozjitřené vnitřní stavy, které se měnily podle fáze měsíce a způsobovaly nespavost a neklid v duši. Když zjistil, že Harry zná základy Tai chi, vcelku ho to nadchlo a dřív, než se mladík nadál, začali ho trénovat spolu. Byla to asi jediná fyzická aktivita, kromě rehabilitačních cviků, která byla nebelvírovi prozatím povolena. Vyšetřující lékouzelnici se to zdálo vcelku neškodné. Původně měl obavy, že mu cvičení přivede jen vzpomínky, které bylo lepší nechat na pokoji. Cvičení s Remusem, ale bylo něco tak absolutně odlišného od hodin se Snapem, že Harry rychle ztratil veškeré zábrany. Pokud si nekrátil čas s Remusem, navštěvovali ho přátelé (kteří se také brzy přidali na lekce tai chi, obzvlášť Hermionu to fascinovalo) a brzy bohužel i profesoři. Začalo doučování jeho šestého ročníku. McGonagallová ho rychle ujistila, že dokud nedožene učivo a nesloží zkoušky pro šestý ročník, neuvidí víc než stěny domu na Grimmauldově náměstí. Valila se na něj tak veškerá teorie, kterou doposud zameškal. Praktická část výuky byla problematická. Nejprve nastal problém s Harryho hůlkou. Harry ji totiž neměl a také neměl jediné ponětí, kde by mohla být. Poté, co se prohledaly celé Bradavice ji Brumbál objevil v Hedvičině hnízdě, které si vybudovala v Komnatě Nejvyšší potřeby. Podle všeho nad ním bděla a střežila ho celé měsíce. Nyní se přesunula za ním na Grimmauldovo náměstí a každý den se tvářila patřičně důležitě.

Když byl vyřešen první problém, nastala další potíž. Harry nedokázal řádně používat magii. Zdálo se, že dokud jeho duše nebude kompletní, nehodlá ho poslouchat ani jeho hůlka ani magie samotná. Jeho mrtvá součástka veškeré pokusy blokovala. Byl to také další důvod jeho obratu „na duchovno“ aneb meditace a tai chi. Mělo to odstranit veškeré bloky v jeho těle, které by mohly zabraňovat toku magie. Pod Lupinovým vedením, začínal rychle vnímat svoje tělo a magii, která v něm kolovala. Právě díky tomu byl schopen dělat alespoň jednodušší kouzla a nebyl od své moci kompletně odříznut. Dodávalo mu to jistou naději.

Jeho meditaci vyrušilo zaklepání na okno. Harrymu poskočilo srdce. Přiletěla poštovní sova. Malá, tmavá a nenápadná. V zobáčku svírala dopis. Mezi lidmi, které znal, existoval pouze jeden člověk, který preferoval dopisy před osobním setkáním. Nebelvír se rychle zvedl z podlahy, kde seděl a otevřel okno. Sova vhopkala dovnitř a pustila mu dopis do natažených rukou. Harry ho chvíli jen tak svíral v rukou a zíral na, černým inkoustem, ručně napsanou adresu s jeho jménem. Poté, co před třemi týdny Severuse Snapea donutil přistoupit v tomto domě na rituál, který se mu celým jeho bytím příčil, setkali se ještě jednou zhruba před týdnem. Zmijozel se dostavil na nejvyšší poradu řádu, která se zde konala jednou měsíčně. Častější porady pak probíhaly na jednotlivých základnách. Střetl se s Harrym na schodech a než stačil nebelvír prchnout, zatáhl ho do nejbližšího pokoje a uvěznil mezi svýma rukama a zdí. Chtěl naposledy vědět, jestli se Harry nepomátl a myslí to s rituálem opravdu vážně. Jeho blízkost Harrymu působila srdeční arytmii. Co nejklidněji to dokázal, potvrdil, že si stojí za vším, co řekl. Zmijozel na něho zíral celou minutu, jako by mu chtěl do hlavy propálit díru. Nakonec mu řekl, že tedy dohlédne na přípravy a o všem potřebném ho bude informovat. 

A tak mu za poslední týden přišel už třetí dopis s popisem rituálu a jeho příprav. Snape to nemusel dělat a Harry by to po něm ani nechtěl, ale musel si přiznat, že ho to uklidňuje. Zmijozel mu vše věcně a jednoduše popisoval a odpovídal na jeho dotazy. Nebelvír cítil jako by se v těch dopisech obnovovalo jejich pouto studenta a učitele. Téměř jako by se mezi nimi nestalo nikdy nic nad rámec těchto dvou rolí. Téměř. Ve skutečnosti ho Zmijozelův dotek rozechvíval a pálil, tam kde se ho dotkl a okamžitě ho katapultoval zpátky do oné chvíle, kdy jen bezmocně křičel a svíjel se v bolestech. Trvalo mu vždy několik dlouhých minut, než se vzpamatoval. Jakmile se však uklidnil, do mysli se mu ihned vtíraly jiné vzpomínky. Vzpomínky plné vzrušení, touhy a slasti. Když se mu do nosu vetřel Severusův pach, točila se mu z toho hlava. V konečném důsledku byl rozpolcený mezi strachem a vzrušením. Někdy si připadal jako blázen. Ve své mysli vydělil Severuse, který mu ublížil a Severuse, který ho vynášel do orgasmických výšin. V konečném důsledku to však byl jeden a ten samý muž. Muž, v jehož očích byl jen pouhým dítětem, na které vztáhl ruku proti svojí vůli. Harry vnímal Snapeovu vinu. Tížila ho stejně jako jeho vlastní. Nedokázal identifikovat chaotickou změť pocitů, které ho vázaly k jeho profesorovi lektvarů, věděl ale, že zasáhl do lektvaristovu života způsobem, který byl neodpustitelný. Rituál, který je čekal to měl všechno napravit. Udělat za vším tlustou čáru a dát druhou šanci jim oběma. Tušil, že Snape zmizí z jeho dosahu ve chvíli, kdy bude po všem. Pravděpodobně to tak mělo být a pravděpodobně jim to prospěje. Oběma.

***

Severus stál u pracovního stolu připravoval lektvar pro účely rituálu, který jeho a Pottera čekal za necelý měsíc. Měl podobný účel jako odvar, který Potter vypil tu noc v jeho komnatách. Jen nebude dobře vypadat, vonět ani chutnat a nebyl připraven za použití černé magie. V podstatě se jednalo o speciální relaxant. Měl uvolnit duši střeženou v Severusově těle a usnadnit její hladký přesun do nebelvírovi těla. Informoval o něm Pottera v posledním dopisu. Byl připraven na to, že nebelvír možná odmítne, aby lektvar připravoval on. Koneckonců, poslední lektvar, který mu kdy Snape podal se v jeho mysli nepojil zrovna s příjemnými okamžiky. Překvapivě hodně se mu ulevilo, když Harry neprotestoval. Zmijozel neměl nejprve v úmyslu posílat mladíkovi tolik dopisů, chtěl ho jen stručně informovat o několika skutečnostech. Brk mu však jezdil sám po papíře a Severus zjistil, že korespondence s Potterem ho nějakým zcestným způsobem uklidňuje. Drželo ho to v chodu a bránilo mu to, aby neustále nepochodoval po Brumbálově pracovně a nesnažil se vykroutit ze všeho, co ho čekalo. Když se s tím zvládne vyrovnat Potter, on s tím nemá nejmenší problém! Snažil se to brát jako obchod. Dařilo se mu tím úspěšně distancovat od nechtěných pocitů a myšlenek. Jako třeba, že představa dotýkat se a milovat se s Harrym Potterem ho děsila stejnou měrou jakou ho vzrušovala. Děsilo ho, že jeho kontrola s ním pravidelně končívala v troskách. Co když mu ještě víc ublíží? Zároveň se mu do hlavy neustále vtíraly vzpomínky hrubého, živočišného sexu, slastného sténání a horkosti nebelvírovy kůže. Nejraději by na sobě okamžitě vykonal trepanaci lebky. Nemělo smysl si nalhávat, že ho jejich sexuální vztah nepoznamenal. Ale právě proto, že si to přiznal, to nyní mohl s klidem ignorovat. Protože na rozdíl do doby, kdy byl pod vlivem černé magie, nyní dokázal rozeznat, co bylo správné. Hodlal se tím řídit. Rituál bude poslední kapka a pak už ho s Harrym Potterem bude pojit pouze společná minulost, na kterou se jim snad jednou podaří zapomenout.

Severus odstavil kotlík s lektvarem z přímého plamene a nastavil časovač. Po třech hodinách odležení, nastane druhá fáze. Příprava lektvaru měla celých šestnáct fází a jeho příprava zabere tak akorát zbylý čas do zahájení rituálu. Zkazit lektvar přitom bylo nesmírně snadné. Dostat se to do ruky nějakému břídilovi, kterých bylo obecně v lektvaristických laboratořích více než by se zmijozelovi líbilo, a mohli by si počkat do dalšího roku. Muž si nedokázal představit horší vyhlídky než tyhle. Ne, lektvar bude včas a bezchybný, i kdyby ho to mělo připravit o veškerou energii a spánek. Nemělo však cenu nyní tři hodiny stát a zírat na chladnoucí směs. Snape se rozhodl zkrátit si volnou chvíli opravováním písemek čtvrtého ročníku. Sedl si ke stolu, vzal do ruky první pergamen a po chvíli ho podškrábl rozmáchlým T.

***

Harry seděl spolu s Remusem v knihovně s otevřenou knihou obrany proti černé magii. Právě probírali zaštiťovací kouzla, když dovnitř vpadli Ron s Hermionou.

„Nazdar Harry! Profesore Lupine,“ zdravil Ron hned ode dveří.

„Teda řeknu vám, stačí mi vidět Snapea ve škole, ale potkávat ho ještě tady, to je fakt záhul!“ Harry se prudce napřímil.

„Cože? Snape je tady?“

„Není, minuli jsme se s ním u východu, vypadal, že má naspěch,“ vysvětlovala s pokrčením ramen Hermiona.

„Ah, aha,“ odpověděl Harry. Vysloužil si Lupinův pozorný pohled.

„Asi tady byl kvůli tomu rituálu,“ zašeptal tiše. Nebelvír přikývl.

„Jakému rituálu?“ zamračila se Hermiona. Lupin se překvapeně podíval na Harryho, v očích otázku. Myslel, že o tom budou ti dva vědět, alespoň v hrubých obrazech. Nyní se sám sebe musel tázat, jestli neudělal nějaký nemilý omyl, když se o rituálu zmínil v jejich přítomnosti. Tajnosti však přátelským vztahům příliš neprospívaly.

„Harry, co kdybychom si na chvíli dali pauzu,“ otázal se Remus s úsměvem. S Harryho vyšlo netypické „tsch“, jeho pohled mluvil jasně. Teď mě v tom necháváš? Lupinův úsměv se ne zcela upřímně rozšířil.

„Dojdu nám pro čaj,“ zahlaholil a začal se zvedat. Před odchodem položil Harrymu ruku na rameno. Nebelvír k němu zvedl pohled, zamračil se a vzápětí si povzdechl a neznatelně přikývl. Lupin zřejmě neschvaloval neinformovanost jeho přátel. A to ani netušil, kam až jejich neinformovanost sahá.

„Tohle bude na dýl, nemusíš spěchat, Reme,“ zabručel nevrle, stále nespokojený, do čeho ho vlkodlak pár nestřeženými slovy uvrtal. Toužil se tomu vyhnout.

„Jaký rituál?“ ptal se Ron jako Hermionina ozvěna. Harry chvíli nic neříkal. Tajemství, která před svými přáteli choval ho čím dál více svazovala a tížila. Vlastně už nějakou dobu přemýšlel, jak jim to má vše říct. Byly v podstatě dvě věci, které jim potřeboval říct, jelikož mu noc co noc vypalovaly do hlavy i do srdce díru. Jeho minulost se Snapem a smrt Ginny Weasleyové. První informace možná jeho přátele znechutí, ta druhá může způsobit, že o ně navždy přijde.  Zhluboka se nadechl. Zatracený Remus. Na tohle nebyl připravený. Nikdy na to nebude připravený.

„Dobře, tohle bude na dlouho, takže byste si měli sednout. Budete se asi zlobit. Možná… možná se mnou po tom, co vám řeknu nebudete chtít mít ani nic společného. Já… spoustu jsem vám toho neřekl. Spoustu vám toho ani říct nechci, i když máte právo to vědět.“ Jeho přátelé se po sobě s obavami podívali.

„Má to… má to něco společného s tím, co se ti stalo, Harry? Samozřejmě, že se na tebe nebudeme zlobit. Čekali jsme, až budeš připravený nám říct, co se stalo a jestli nám nechceš říct všechno, pochopíme to,“ utěšovala ho Hermiona.

„Jasně kámo, nemáš se čeho bát, jsme tu pro tebe. I kdyby byla pravda, žes to táhl se samotným Snapem! Haha, taková blbost co, tak… Harry?“ přestal mluvit Ron, když jeho už tak bledý kamarád ještě víc zbledl.

„To… to se povídá?“ vykoktal ze sebe. Zřejmě se měl víc zajímat o kolující drby. Jeho přátelé o nich však mluvili jen velmi málo, zřejmě aby mu nepřitížili. Nervózně se zasmál a uhnul pohledem, před Hermioniným ostrozrakem.

„Možná vám toho nebudu muset vykládat tolik,“ zamumlal a způsobil, že na něj dvojice zůstala šokovaně zírat.

„Takže je to pravda, Harry? Měl jsi poměr s profesorem Snapem?“ zeptala se Hermiona klidným terapeutickým hlasem. Z Ronových úst naproti tomu vycházelo tiché úpění a zrzek vypadal jako by ho právě rozbolelo břicho.

„Asi se to nedá úplně nazvat poměr. Měli jsme spolu jenom sex… hodně… sexu,“ osvětloval jim Harry a cítil, jak rudne. Bylo na čase otočit list, než se fantazie jeho přátel rozjede na plné obrátky. O Hermionu se v tu chvíli nebál tolik jako o Rona, jehož tvář začínala nabírat zelený nádech.

„Snape byl celou dobu pod vlivem černé magii a nevědomky mě vydal Voldemortovi, proto jste si mě nepamatovali.“

„Svině! Takže to je taky pravda, že nás ten parchant zradil!“ vykřikl Ron, a jeho kůže začala opět ztrácet zelený odstín, který nabrala.

„Ne! Snape je nevinný. Nemohl nijak ovlivnit to, co se stalo,“ odporoval pevným hlasem Harry, čímž své přátele překvapil.

„Máš, máš ho rád, Harry?“ zeptala se Hermiona a způsobila pro změnu málem Harryho srdeční zástavu.

„Neb-neblázni, He-Hermiono, už… už mezi námi nic není… celé to bylo pod vlivem, černé magie… Snape mě nesnáší… jen…“ koktal slabým hlasem a šli z toho na něj mdloby.

„Jen?“ zopakovala Hermiona. Harry si s povzdechem prohrábl vlasy.

„Snape má v sobě ukrytý kus mojí duše. Abych ho získal zpátky, musíme provést rituál, o kterém se zmínil Lupin.“

„A co je to za rituál?“ Harry na své kamarádce miloval i nenáviděl, jak pokaždé dokázala mířit přesně k věci. Ošil se.

„Totiž… my… budeme muset to… too,“ nedokázal ze sebe vymáčknout odpověď a měl chuť utéct z místnosti.

„Mít sex, Harry?“ otázala se bez skrupulí Hermiona.

„Hermiono!“ zaúpěl Ron, ucpal si rukama uši a zabořil tvář do nejbližšího polštáře na sezení.

„Ne, Snape, Harry, proč Snape?!“ Harry mu na to tak nějak neměl, jak odpovědět, a tak odpověděl ke kamarádově úděsu Hermioně.

„Jo.“

„To je tak nechutný!“ úpěl Ron.

„Zmlkni, Ronalde!“ uzemnila ho tvrdým hlasem Hermiona. Přitom hodila omluvným pohledem po Harrym. Bylo jasné, že jejich kamarád a přítel bude potřebovat pro vstřebání nových informací trochu času a to nevěděl, že ho vzápětí čeká další, mnohem tvrdší rána.

„Je tady ještě jedna věc, ke které bych se chtěl přiznat a která nemá se Snapem nic společného až na to… že se z nějakého důvodu rozhodl tuto informaci zamlčet,“ pronesl hořce Harry a získal tak opět plnou pozornost obou svých přátel.

„Po tom, co vám nyní řeknu pochopím, když už mě nikdy nebudete chtít vidět, pochopím, když mě budete nenávidět!“ mladík se ostře nadechl, jak se mu začal lámat hlas.

„Týká se to Ginny,“ musel se násilím nutit, aby neodvrátil pohled od tváří, které se okamžitě naplnily žalem.

„Už nějakou dobu… mám připravenou vzpomínku… chci abys ji vzal domů, Rone. Chci, aby ji všichni viděli. Jestli… mě tvoje rodina kvůli tomu odvrhne, já… budu to respektovat… Ginny nezabil Voldemort… ale já.“

Následující tři dny byly snad nejkrušnějším období Harryho života. Poté, co se doznal k vině za smrt Ginny, Ron si vzal beze slova jeho vzpomínku a odešel. Hermiona ho, vyděšená Harryho slovy, následovala. Sevřela ho panická hrůza, když čtvrtý den ráno sešel do kuchyně a tam na něj čekala celá rodina Weasleyů. Molly, Arthur, Ron, George, Fred, Bill, Charlie, jediný, kdo chyběl byl Percy, který se s rodinou už nějakou dobu nestýkal. A pak tu byla Hermiona. Stáli u kuchyňského stolu, v jehož středu stála lahvička s Harryho zářivou vzpomínkou. Nebelvír první impulz byl prchnout. Místo toho ho jeho vlastní nohy nesly ke stolu, kterému se chtěl nyní tolik vzdálit. Měl dojem jako by kráčel k poslednímu soudu. Zastavil se na opačné straně stolu, než stála v hloučku rodina Weasleyů a Hermiona. Vzpomínka zářila mezi nimi, směšně světlá na to, jak temnou pravdu obsahovala. Harry do ní vložil vzpomínku, kterou nabyl spolu s tělem. Vzpomínku, kdy týral a zabil Ginny Weasleyovou. Ať už pod nadvládou Voldemorta nebo ne, byla to jeho ruka, která vedla meč a byl to on, kdo prolil nevinnou krev. Byl vinen její smrtí a musel za to nést následky.

„Harry Jamesi Pottere,“ promluvil Arthur Weasley, hlas poznamenaný prožitým smutkem.

„Je vzpomínka, jíž jsme byli svědkem pravdivou?“ Harry ztěžka polkl.

„Ano,“ pronesl vysokým hlasem na druhý pokus. Na první se přes jeho stažené hrdlo nic nedostalo.

„Přijali jsme tě do naší rodiny jako vlastního člena se všemi výsadami, ale i se všemi pravidly. Proto jsme se rozhodli soudit. Soudit ve jménu našeho klanu tvoji vinu a právo být nadále členem naší rodiny.“ Pokračoval pan Weasly a Harry cítil jako by se mu chvěla zem pod nohama. Vzápětí si uvědomil, že to není zem, co se třese.

„Jsi připraven, vyslechnout si náš verdikt?“ Ne! Nejsem připraven! Chtěl vykřiknout Harry. Místo toho jen strnule přikývnul. Bylo mu zle. Dělili ho vteřiny od chvíle, kdy ztratí svoji jedinou rodinu, kterou kdy miloval. Weasleyovi se rozprostřeli do řady, tak aby na každého z nich bylo vidět a měl svůj prostor.

„Tak tedy začněmě!“ pokynul silným tvrdým hlasem Arthur Weasley. Ron udělal krok dopředu Odkašlal si a upřel pevný pohled na Harryho. Ne, Rone, prosím, ne…

„Já, Ronald Bilius Weasley, prohlašuji, že v mých očích je Harry James Potter nevinen. Proto je pro mě dále členem rodiny Weasleyů a já ho budu ochraňovat, jako bratra, kterým se mi stal.“ Nato ustoupil zpět do řady a vystoupila dvojčata.

„Já, Fred Weasly…“

„A já, George Weasly…“

„Prohlašujeme, že v našich očích je Harry James Potter nevinen. Proto je pro nás nadále členem rodiny Weasleyů a my ho budeme ochraňovat, jako bratra, kterým se nám stal.“ Opět ustoupili a jejich místo nahradil další člen rodiny Weasleyů.

„Já, Charlie Weasley, prohlašuji, že v mých očích je Harry James Potter nevinen. Proto je pro mě dále členem rodiny Weasleyů a já ho budu ochraňovat, jako bratra, kterým se mi stal.“ Další.

„Já, William Weasley, prohlašuji, že v mých očích je Harry James Potter nevinen. Proto je pro mě dále členem rodiny Weasleyů a já ho budu ochraňovat, jako bratra, kterým se mi stal.“

Jeden po druhém bratři vystupovali do popředí a Harry v prvních chvílích vůbec nechápal, co slyší. Když do popředí vystoupila paní Weasleyová, po tvářích mu stékaly slzy.

„Já, Molly Weasleyová, prohlašuji, že v mých očích je Harry James Potter nevinen. Proto je pro mě dále členem rodiny Weasleyů a já ho budu ochraňovat, jako syna, kterým se mi stal.“ Harry měl v hrdle obrovský knedlík a záplava slz z jeho očí se jenom znásobila. Musel se chytit stolu, aby neupadl. Jako poslední předstoupil pan Weasley.

„Já, Arthur Weasly, hlava rodiny Weasleyů, prohlašuji, že v mých očích je Harry James Potter nevinen. Budu ho ochraňovat, jako syna, kterým se mi stal a jeho právo člena rodiny Weasleyů tímto dnem již nikdy nebude zpochybněno a to ani… na žádost jeho samotného!“ Hermiona, která do té doby stála tiše v pozadí obešla stůl a postavila se vedle Harryho. Uchopila ho za tvář a donutila ho, aby jí pohlédl do očí.

„Já, Hermiona Jean Grangerová, jako svědek záležitosti rodiny Weasleyů, dosvědčuji a potvrzuji, že Harry James Potter nebyl nikdy a nikdy nebude shledán vinným ze smrti Ginevry Molly Weasleyové a vždy bude právoplatnou a trvalou součástí rodiny Weasleyů, stejně jako bude mít nezastupitelné místo v srdci Hermiony Jean Grangerové.“ Vzápětí ho dívka objala a políbila ho do vlasů. Harry se ji v tu chvíli doslova sesypal do náruče a rozbrečel se naplno jako dítě. Hermiona se podlomila pod jeho tíhou, ale to už přispěchaly další a další ruce, kterého Harryho držely, podpíraly, tiskly k sobě a objímaly. Harry vnímal uslzené, dojaté, milující a usmívající se tvářemi a srdce mu divoce bilo. Bezpodmínečná láska a přijetí jeho nejmilovanějších ho hluboce dojala. V tu chvíli si přísahal, že už je nikdy nezklame.

Poté, co všichni vybrečeli potoky slz, se paní Weasleyová rozhodla něco uvařit a strávit se všemi a hlavně s Harrym čas, který s ním měli strávit už dávno. Jako rodina. Povídali si, smáli se nad nejnovějšími žerty Freda a George a trnuly nad napínavými historkami dvou nejstarších bratrů, kteří se nyní naplno věnovali práci pro řád. Molly je chvílemi musela krotit, aby zbytečně Harryho nezatěžovali. Po Pánovi Zla sice stále nebylo vidu ani slechu, ale to neznamenalo, že válka skončila. Na jeho straně stáli obři i vlkodlaci, které odvrhla kouzelnická společnost a spousta lidí, kteří se zlými skutky živili již před jeho příchodem. Voldemort nemusel být vidět na to, aby umně ze stínů tahal za nitky. Pozice spojenců se navíc zhoršila tím, že už v jeho řadách nejvěrnějších Smrtijedů neměli svého špeha. To však nikdo neřekl. Zdálo se, že zmínce o Snapeovi se všichni úzkostlivě vyhýbají. O Severusovi Snapeovi však nikdo nikdy nemluvil jen tak mezi řečí, takže na tom nebylo ani tolik divného.

Té noci spal Harry poprvé od chvíle jeho probuzení v temné pevnosti Pána Zla zcela klidně. Na rtech mu přitom pohrával mírný, spokojený úsměv.