Dotkni se mého srdce 14

...

Kde byl? Kdo byl? Cítil chlad. Ne zvenku, ale zevnitř. Byl mrtvý? Ale kdo byl mrtvý? On? Ale kdo je on? Bolest, cítil bolest. Ne zvenku, ale zevnitř. Když cítil bolest znamenalo, že je živý? Ale kdo byl živý? Byla tma. Ne zvenku, ale zevnitř. Otevři oči, hlupáku. Měl oči? Každý má přece oči. Ale jak je má otevřít? Prostě tak! Otevřel je. Viděl rozmazaně. Bylo šero. Zvedl se ze země. Nebo spíš se o to pokusil. Jeho tělo se nepohnulo. Přesto měl dojem jako by… Ne, to by bylo divné. Měl dojem, že se zvedl, ale přitom se nezvedl. To nedávalo smysl. Kde je? Kdo je? Proč je tady? Slyšel zvuky padajícího kamení a zdiva. Neviděl moc, ale asi byl v nějaké ruině? V lese? Proč tady byl? Smrt. Smrt byla všude kolem. Mohl ji dýchat, mohl ji ochutnat. Těla, vnímal těla, která opouštělo poslední teplo. Poslední ozvěny života. Smrt, mohl cítit svoji vlastní smrt. Takže byl mrtvý? JEN ČÁST. To nedávalo smysl. Bylo v něm něco mrtvého? Ano, byla mrtvá. Ona? Někdo, kdo mu byl velmi drahý. Ale kdo? Krásná, netopýří lady. Jeho lady. Zemřela. Stala se jeho součástí, dokud nebude znovu kompletní. NĚKTERÉ JEHO ČÁSTI CHYBĚLY. Ale proč? A kde byly? BLÍZKO. Věděl o nich. Byly od něj sotva pár desítek metrů a přibližovaly se. Slyšel těžké kroky a oddechování.

            

„Pottere!“ Jeho tělo se zachvělo. Bylo to tím jménem? Bylo to jeho jméno! Nebo tím hlasem? Tím, komu patřil? Ten člověk. Potter se nedokázal rozhodnout, jestli ho chce k sobě co nejblíž nebo od sebe co nejdál. Na jeho rozhodnutí však nezáleželo.

„Harry…“ chvěl se. Třásl se. Oči vytřeštěné do přicházející noci. Jeho jméno. Jeho jméno uvádělo ozubené válce jeho vědomí do pohybu. Měl strach. Ale proč? Byl ten, jež znal jeho jméno nepřítel? Věděl to. Věděl to, ale nemohl si vzpomenout. Neměl by se ho dotýkat. Ale proč? Měl to, co mu chybělo. A když ho vzal do náruče, Harry se natáhl, aby si to vzal. Propadl se do černých očí a ocitl se v pekle.

„Chci vás!“ „Pottere, jste při smyslech?!“ „Naprosto, nechci nikoho jiného!“…

„Dělal jsem, co jsem mohl!“ „Což je žalostně málo! Pro dnešek končíme, Pottere, dostavte se opět zítra.“ „Na co čekáte? Seberte svou hůlku, Pottere. Znovu!“… „Máte dojem, že když se opijete, budete přitažlivější pro své fanoušky, Pottere?“ „Nemám v úmyslu se opít, profesore, navíc z tohohle punče by to šlo dost stěží.“ „Vzhledem k tomu, že ještě chvíli a vypil byste celou mísu, pokládám to za možné.“ „Zajímavé.“ „Co je zajímavé, pane Pottere?“ „Netušil jsem, že máte i smysl pro humor,“ „Vtipné, Pottere, vraťte se radši zpátky na parket.“ „To je pozvání k tanci?“… „Nevím co za zcesté myšlenky se vám prohání v té vaší hlavě plné pilin, ale nechte mě vyvést vás z omylu... Včerejší večer pro mě neznamenal nic jiného než jedno velké zatmění úsudku. Nic pro mě neznamenáte a i když jste mi do včerejší noci přišel vcelku atraktivní, můj zájem již zcela vyprchal.“ … „Tohle je absurdní, tenhle vztah nemůže nikdy splnit žádná tvoje očekávání.“ „Nikdy jsem netvrdil, že mám nějaká očekávání. Jenom jedno…“ „A to, že mě budeš šukat tak moc, až si nebudu pamatovat ani vlastní jméno.“… „Zatracený nebelvíre.“ … „Vypij to.“„Proč, co to je?“… „Co se to se mnou děje?“ „Nic, co by nebylo součástí procesu.“… „Bolí, bolí to!“ „Severusi, prosím. Prosím, přestaň!“ „Severusi!“

Jeho vzpomínky byly jen špičkou ledovce. Byl uvnitř Severusovy hlavy a nebyla hradba, která by se před ním nezhroutila v hromadu suti, stejně jako pevnost, ve které se ti dva nacházeli. A tak viděl všechno. Věděl všechno. Co neměl ve vlastní hlavě, bylo v jeho hlavě a co nebylo ani tam bylo v hlavě Ginny Weasleyové, jejíž vzpomínky se staly Harryho součástí. Zřejmě to však platilo i v obráceném směru. Severusova mysl už skládala mozaiku událostí a dávala dohromady střípky tří myslí spojených v jednu. Harry mohl všechno sledovat jako na pásce se odvíjející film. Že byli použiti jako dvě loutky v rukou mistra. Že jim byla uzmuta vůle a zastíněn rozum, aby naplnili cíle, kterým nepotřebovali rozumět. Že jejich vzájemné pocity nebyly nikdy nic než jen dílo manipulace a černé magie. Zatímco nebelvír byl manipulován zevnitř, Snape byl ovládán svým Znamením zla, které ho přímo pojilo s Voldemortem. Existovalo mezi nimi vůbec někdy nějaké pouto? Milovali se? Tolerovali? Nebo se stále nenáviděli? Nikdy si nebyli víc cizí, než v tom okamžiku. Kdo byl Severus Snape pro Harryho Pottera a kdo byl Harry Potter pro Severuse Snapea?

Jeden dílek skládačky následoval za druhým. Ginny se obětovala, aby zvrátila Voldemortovo konečné znovuvzkříšení. Část jeho duše v Harrym a Pán zla jako takový měli splynout v jednu celistvou sílu. Harry Potter měl nejen zmizet z povrchu zemského, ale měl být kompletně vymazán ve všech časových rovinách. Když se rituál o zimním slunovratu blížil ke konci, dostala se dívka do Severusových komnat a spolu s Harrym prchla. Přesto však přišla pozdě, mladý nebelvír už nemohl být zachráněn. Část Voldemorta nad ním neúprosně přebírala kontrolu a Harryho duše se začínala rozpadat a pomalu mizet. V posledních vteřinách nebelvírova života Ginny Weasleyová zoufale sáhla po nejkrajnějším možném řešení a vznikla její první úmluva se Zimou, vzhledem k ročnímu období nejdostupnější z prastarých sil, ke kterým se mohl kouzelník uvázat, pokud hledal moc, za kterou byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu. Připoutala odcházející zbytky Harryho vědomí a duše k vlastnímu tělu. To způsobilo, že částice duše a vědomí, které už se stihli vytratit z Harryho tělo se do něj opět vrátily. Byl to však jen tříštivý zlomek, který nedokázal zvrátit situaci. Pro Voldemorta to však znamenalo, že nemohl převzít Harryho tělo a prohlásí ho za své, jelikož Harry nepřestal zcela existovat. Stačilo to však, aby byl narušen časoprostor a veškerá zmínka o Harrym zmizela ze světa. Ginny Harryho tělo a jeho obyvatele uvěznila v Komnatě Nejvyšší potřeby za pomoci Kouzla zimy. Uložila ho do ledu ve snaze zakonzervovat čas a prostor, který se snažil popřít Harryho existenci a který by dříve nebo později způsobil Harryho úplnou smrt, navzdory tomu, že Ginny jeho bytí připoutala k vlastní osobě. Musela proto jít ještě dál, protože i ona začínala rychle zapomínat a bylo pro ni těžké udržet vlastní vzpomínky. Proto za pomoci Komnaty nejvyšší potřeby provedla rituál, na který neměla mít ani vědomosti ani dostatek schopností. Byl to krevní rituál, který zaručoval Harrymu život na tomto světě výměnou za jiný. Pokud chtěl Voldemort ovládnout Harryho tělo, musel ho zabít. Nebelvír však nemohl zemřít, dokud byl připoután k Ginny Weasleyové. Ve chvíli, kdy ji Voldemort zabil, když ji Harry zabil, se však aktivovala krevní magie a způsobila to, co způsobit měla. Vyměnila jeden život za druhý a po cestě ještě zničila veškerou jinou formu života, která se v Harryho těle nacházela.

Prastará magie dokázala dát dohromady pouze ty kusy, kousky a kousíčky Potterovi duše, které nebyly ukryty. Dalo by se říct, že Harryho duše byla z osmdesáti devíti procent kompletní. Zbylých jedenáct procent se skrývalo ve Snapeovi. A dostat se k nim nedalo. Nacházely se v té nejhlubší hlubině za všemi dveřmi, zámky a nástrahami, které mysl člověka dokázala vymyslet.

Harryho soustředění se rozpadalo. Musel pobrat příliš mnoho informací. Chtěl přerušit nechtěné spojení, ve kterém se ocitl a které ho začínalo zraňovat, čím víc si uvědomoval realitu, ve které se ocitl. Jeho mysl sebou začala házet ze strany na stranu, tahat, trhat a vzpírat se ve snaze uniknout před čepelí Snapeovy mysli, která získávala na vrch a probírala se v horečné touze po informacích jeho hlavou jako by listovala kalendářem. Přál si vidět všechno od chvíle, co se spolu začali stýkat na začátku šestého ročníku. Obrazy jeho myslí začaly vířit jeden za druhým. Všechno, co spolu dělali, všechno, co Harry dělal, když spolu nebyli. Harry z pár lekcí nitrobrany v pátém ročníku věděl, že navzdory veškerému odporu, který dokáže sesbírat, nedokáže sledu vzpomínek vytrhnout a účinně tak bojovat proti pronikání cizí mysli. Jeho vzpomínky však byly zbraní samy o sobě. A tak dal Severusovi poznat to, co měl nejvíc v zásobě. Bolest. Vtáhl ho. Hluboko, hluboko, tam přece chtěl být. Nerespektuj a nebudeš respektován. Vidět? Nestačí vidět, musíš to cítit. I on se uměl stát žalářníkem. Zavřel zmijozelovu mysl do klece s vlastní bolestí. Bolestí, kterou cítil, když si ho Severus bral na kamenném oltáři ve svých komnatách. Znova a znova. Bolest, kterou cítil, když byla jeho duše trhána na kusy a odhazována, cár po cáru. Bolest, kterou cítil, když ostří meče projelo hrudí Ginny Weasleyové. Bolest, když byla jeho duše tak násilně vražena zpátky do těla jako z něj byla pár měsíců předtím vytržena. Sešita k sobě hrubými stehy, chvějící se a krvácející. Nekompletní. A pak tam byla ona. Tlumící jeho bolest, na místě, které bylo nejvíce rozdrásané. Držela jeho duši pohromadě a konejšila ji. Jenomže byla chladná. Strašně chladná. Můžeš cítit ten chlad, Severusi? Odtrhl se tak prudce, až se z toho Harrymu udělalo mdlo. Snape ho pustil nejen mentálně, ale i fyzicky. Odplazil se od něj a nyní ležel asi dva metry od něj. Třásl se. Třásl se a zvracel.

„Heeej! Našli jsme to!“ zalarmoval je křik nedaleko pevnosti.

„Prohledejte to! U Merlina, co se tu stalo?“ Ozvalo se zdola. Snape s Harrym byli na nejvyšším podlaží pevnosti, které se částečně propadlo a pohřbilo pod sebou jedno patro. Střecha byla z větší části pryč a převážně mezi jejími sutinami nyní nebelvír se zmijozelem leželi. Stěny se také zbortily a povětšinou popadaly úplně dolů nebo pod sebou pohřbily těla, spolu se střechou.

„Všichni jsou mrtví!“

„Prohledejte to tu celý! Jestli tu je Harry Potter, najděte ho! Greenová, Woody, sklepení! Arthure, Pastorku, pročesejte okolí! Remusi, Tonksová, horní patro! Než dorazí Brumbál chci to tady mít prolezlý skrz na skrz!“ Harry znal ten hlas, Alastor Moody. Remus, Tonksová, Pastorek, Arthur, mohl by to být pan Weasley? Při pomyšlení na Weasleyovi se v něm všechno sevřelo. Snape vedle něj se začal hrabat na nohy.

„Ne tak rychle, Severusi!“ zastavil ho hlas, ve kterém se mísila dobráckost a výhružnost zároveň.

„Remusi…“ Zmijozel znehybněl. Pohledem však střelil k Harrymu. Ten byl stále neschopen jakéhokoliv pohybu, kromě koulení oči z jedné strany na druhou. Snape už mu vypadl ze zorného pole. Nějak tušil, že kdyby chtěl, mohl by se dívat Severusovýma očima. To poslední, po čem toužil však bylo opět se ocitnout v jeho hlavě. Po tom, co Snapeovi udělal také věřil, že by si Zmijozel raději ukousl vlastní ruku než, aby ho pustil. Jinými slovy, cítili to stejně.

„Reme! Není to…“ vydechla Tonksová, která přišla v těsném závěsu za Lupinem. Ten znatelně pobledl, když uviděl tělo ležící za Severusem. Kývnutím naznačil Nymfadoře, zatímco nespouštěl ruku s hůlkou mířící na Snapea.

„Je… je… jak je na tom?“ ptal se, přičemž si nebyl jistý, jestli chce znát odpověď. Tonksová však nic neříkala. Poděšeně se na vlkodlaka podívala. V životě neviděla nic takového. Hůlka v Lupinových prstech se začala třást.

„Je živý!“ vyštěkl Severus podrážděně. Nehodlal se nechat proklít nebo zabít jen proto, že tomu vlkodlakovi vypadne hůlka z prstů!

„Tak co kdybyste ho laskavě vzali a odnesli někam, kde je teplo?“ Začínal ztrácet nervy. Nejen, že mu Potter před okamžikem rozstřelil mysl na tisíce kousků, div, že z něho nebyla blábolící troska, byl také zraněný, vyčerpaný a mrznul. Potter na tom musel být stokrát, možná i tisíckrát hůř. Tonksová mezitím už obalovala Harryho huňatou křiklavě oranžovou dekou, zatímco k němu tiše a konejšivě promlouvala třesoucím se hlasem.

            

„Máte něco?“ ozvalo se zdola.

            

„Našli jsme ho, Alastore! Našli jsme Harryho!“ vzápětí se ozval dusot několika párů nohou. Na schodech se objevil postupně Moody, Pastorek i Weasly. Na Severuse nyní mířili další tři hůlky.

            

„Copak to tu máme. Tonksová, jak je na tom Potter? Tonksová!“ Křikl na ni Moody netrpělivě.

            

„Já, já nevím, ale žije.“ Moody zakoulel svým kouzelným okem, které na chvíli přestalo sledovat Severuse a zaměřilo se na Harryho.

            

„Hmm, dobrý start,“ konstatoval nakonec kuse, když ovládl šok z toho, co viděl.

„Severusi Snape, jste zatčen za zradu Fénixova řádu, Smrtijedství a pokusu o vraždu Harryho Pottera. Nepokoušejte se klást odpor. Pokud ovšem… nechcete být eliminován ihned.“ Bylo jasné, čemu by Alastor Moody dal přednost.

            

„To jsou závažná obvinění, Moody, máte důkazy?“ zasyčel Snape a snažil se uvést svou mysl opět do pohybu. Potter na něm však odvedl kus práce, cítil se jako by místo mozku měl rozbředlou kaši. Uvědomoval si, že si za to může sám, bylo od něho neuvěřitelně stupidní na něj tak zatlačit. Neovládl se. A to vyústilo v katastrofu. Kdykoliv se Snape neovládl, zadělával si na problémy a kdykoliv se neovládl, zaplatil za to. Tvrdě. Stejně jako teď. Pokus o vraždu Harryho Pottera byla jedna z věcí, které si rozhodně mohl odškrtnout ve svém seznamu vánočních přání. Možná to bylo omylem, ale i takové pokusy se počítají. Co asi řekne Brumbál na to, čeho se dopustil na jeho největším pokladu? Z Pottera byla troska. Vypadal jako by se vyhrabal ze samotného pekla. Půjde vůbec dát dohromady nebo už navěky bude vypadat jako zombie? Zato Severus vyvázl relativně nepoškozen. Vlastně to někdo mohl vidět tak, že byl na tom užívajícím si konci. Byl v pěkném loji. Prostíralo se před ním několik možností, ale žádná nekončila happy endem. Měl by utéct. Jak ale? Neměl hůlku a se zlomenou nohou se utíká špatně. Byl vyřízený, se silami úplně na dně, s mozkem na kaši, v chodu se držel pouhou silou vůle a členové Fénixova řádu byli v nezanedbatelné přesile. Nemusel se ani rozhlédnout, aby viděl jejich odsuzujicí pohledy. Pro ně byl ta nejhorší špína. Ostatně jako vždycky. Ale co nějaká presumpce nevinny?

„Máme jisté velmi zajímavé vzpomínky Ginny Weasleyové.“ Byl v prdeli.

„Která je právě teď nezvěstná, Severusi. Víš o tom něco?“ Lektvarista letmo zalétl pohledem k Arthurovi. Visel mu očima na rtech a bylo vidět, že se obává nejhoršího.

            

„Někde… tady bude,“ pravil neochotně. Na Arthura už se nepodíval. Našli ji během okamžiku pod nejbližší hromadou suti. Byla zmrzlá na kost. Oči doširoka otevřené, ústa pootevřená, nabodnutá na meč až po jílec. Čepel, která ji trčela ze zad se proměnila v kus ledu.

            

„Ne! Neeeeee! Moje holčička! Moje holčička, neeee!“ zhroutil se otec u jejího těla.

            

„Moody?“ Po schodech vycházela další žena.

            

„Greenová? Jste hotoví?“

            

„Ano, kromě tohohle patra. Našli jsme osm těl. Všechno Smrtijedi.“

            

„Tak k tomu připočítejte dalších sedm. Z toho pět bradavických studentů.“ Moody musel vědět nebo přinejmenším tušit o Ginny už předtím, než se na ni zeptal. Jeho oko, které objelo celou místnost spočítalo těla i skrz sutiny. Pán Zla tu samozřejmě nebyl. Jaká škoda.

            

„Kdo to byl? Kdo ji zabil?!“ vykřikl Arthur hlasem plným žalu a namířil hůlku opět na Severuse.

„Byl jsi to ty?!“

            

„Ne,“ odpověděl chladně Snape.

            

„Ale víš, kdo to byl. Kdo to byl?!“

            

„Pán zla.“

            

„Ach moje holčička,“ rozplakal se Arthur a znovu se vrhl k mrtvému tělu. Moody si odkašlal.

            

„Je čas vyklidit pole. Greenová odveďte Arthura. Woody ať se postará o těla, pošlu mu sem ještě někoho. Tonksová, Remusi, postarejte se o Harryho. Já a Pastorek odvedeme Snapea do výslechovny, než ho odlifrujeme do Azkabanu. Neboj, Severusi, mozkomorů nám ubylo, zato se na tebe o to víc těší, možná ti mlasknou i nějakou tu pusu!“

            

„Mám zlomenou nohu Moody, jestli mě tolik chcete asi mě budete muset odvést!“ zavrčel zmijozel. Jako by jim to měl v úmyslu jakkoliv ulehčit.

            

„Stůjte!“ zastavil je hlas Tonksové, když se pohnuli směrem ke Snapeovi. Mladá žena, mířila střídavě hůlkou na Moodyho a Pastorka.

            

„Co blázníte ženská!“ Nymfadoře se ve tváři mísilo zmatení s odhodláním.

            

„Nemůžete odvést profesora Snapea. Je nevinný.“ Severus zíral na ženu stejně vyjeveně jako všichni ostatní. Dokud mu pohled nesklouzl na Pottera jehož skelné oči byly jako okenice domu, ve kterém nikdo nebydlel.

            

„Idiote!“ štěkl a kdyby byl mohl chodit, šel by ho z té ženské vytřepat.

            

„Nymf, Nymf, co to děláš! Odlož prosím tu hůlku,“ prosil úzkostlivě Remus. Nymfadora se na něj nerozhodně podívala.

            

„Severus Snape je nevinný, nemůžete ho odvést. Navíc,“ její pohled se přesunul z Remuse na Severuse, „má něco co patří mě.“

            

„Pottere… nemůžete lézt do hlavy jakékoliv ženské vás napadne. Buďte tak laskavý a vraťte se do svého těla. Vůbec mi tímhle nepomáháte!“ zavrčel Severus přidušeně skrz zaťaté zuby. Jestli se ještě víc zraní, bude to jeho vina. Co když se v Tonksové zasekne a nebude moct ven? Tohle nebyla žádná dětská hra. Navíc mohl poškodit nenapravitelně i mysl Tonksové. Ale to mu bylo jedno, jeho zajímal Potter a jeho možná újma. Napětí a zmatení mezitím gradovalo.

            

„Pottere, jakej Pottere, Snape hráblo ti? Tonksová! Okamžitě se vzpamatujte, než vás budu muset zpacifikovat!“ zaburácel Moody. Remus se tvářil zoufale.

            

„Nymf… Ha-Harry, mohl bys prosím pustit moji snoubenku?“ Alastor se po něm nevěřícně podíval. A to jemu říkali Pošuk. Žena se zatvářila zoufale.

            

„Když já… já nevím jak.“ Na Severuse už toho začínalo být moc. Ten kluk ho zničí. Moody toho měl zřejmě taky tak akorát dost.

            

„Zatraceně!“ zaklel a vzápětí z jeho hůlky vyletěly provazy, které omotali Tonksovou od prsou až po kolena.

            

„Nymf! Alastore, opovaž se jí ublížit!“ vykřikl Lupin a jeho hůlka přeskočila ze Severuse na Moodyho.

            

„Remusi, uklidni se!“ vložil se do toho Pastorek a namířil neochotně hůlku na vlkodlaka. Greenová, která se doteď snažila přemluvit Arthura, aby pustil tělo své dcery a šel s ní nyní nerozhodně stále a pohledem těkala mezi všemi přítomnými. Hůlku měla napůl pozdviženou, ale bylo vidět, že netuší, jak se má zachovat. Arthur se o dění stále nezajímal, paralyzován svojí ztrátou. Severuse napadlo, že jestli chce utéct, lepší příležitost už nedostane. K jeho vlastnímu zoufalství však cítil, že veškeré zbylé síly ho opouštějí. Místo útěku se tvrdě sesunul na kolena. Jeho zdravá noha vypověděla poslušnost. Všechno špatné však bylo pro něco dobré. Asi dva metry od něj ze suti čouhala rukojeť hůlky. Zatímco po sobě všichni štěkali, nenápadně píď po pídi se k hůlce přibližoval. Ještě kousek. Jediný, kdo si všiml jeho úsilí byla svázaná Tonksová. Nebo spíš Potter. A ten neřekl ani slovo. Ve chvíli, kdy ji dostal do ruky pocítil záchvěv radosti, který však zmizel ve chvíli, kdy mu hůlku někdo kouzlem vystřelil z ruky.

            

„Ale, ale, ale, co se to tu děje?“ ozval se laskavý stařecký hlas. Brumbál držel v ruce hůlku, která již téměř umožnila Severusovi uniknout a mile se usmíval. V jeho očích však nebyla po smíchu ani stopa. Přelétl očima scenérii, přičemž jeho oči se krátce zastavily na Severusovi, dlouze na Harryho bezvládném těle a skončili na svázané Tonksové. Lupin mu zatím překotně vysvětloval, co se stalo. Albus přešel k Nymfadoře a upřeně se jí zahleděl do očí.

            

„Harry? Proč jsi ve slečně Tonksové? Můžeš jí tím velmi ublížit.“

            

„Já… omlouvám se, neměl jsem jinou možnost! Bylo, bylo to trochu omylem, neměl jsem v úmyslu… nevím, jak ven… profesore Brumbále, Snape je nevinný, nemůžete ho odvést do Azkabanu! Je to… je to moje vina.“

            

„Upřímně pochybuji, že cokoliv se stalo, je tvoje vina, Harry, ale to můžeme vyřešit později. Nyní je potřeba dát vše do pořádku. Začneme tím, že se vrátíš do vlastního těla, připraven?“

            

„Ano, ale já nevím…“ Brumbál zvedl ruku, spojil palec s ukazováčkem a pomocí těchto dvou prstů nečekaně tvrdě udeřil Tonksovou do čela. Ta se mu okamžitě zhroutila do náruče a vedle ní se ozval hlasitý nádech, jako by se někdo právě vynořil z pod hladiny. Harry zamrkal. Byl zpátky, jeho vědomí však začínali obestírat mrákoty a měl dojem, že dost možná bude zvracet.

„Remusi, vezměte Tonksovou okamžitě na základnu, bude si potřebovat odpočinout. Moody, postarejte se prosím o Arthura, Pastorku vy odvedete Severuse do Výslechovny, věřím, že půjde dobrovolně, když je nevinný,“ přitom po zmijozelovi střelil chladným pohledem, který ho zamrazil až do morku kostí.

„O Harryho se postarám, v Útočišti už na něj čeká tým lékouzelníků. Hlaste se mi, až budete na místě. Nyní do práce!“ prohlásil rázně a sám se sklonil k Harrymu, kterého vzal opatrně do náruče tak, aby se ho přímo nedotkl. Jeho obličej se celý zachmuřil, když zjistil, že mladík pozbyl vědomí. Během vteřiny byl pryč i s nebelvírem. Na chvíli jako by se čas zastavil, aby se vzápětí dal opět rychle do pohybu. Severus se obrnil, proti tomu, co mělo přijít. Nebude to hezké ani příjemné.

***

Poté, co ho odvedli do Výslechovny, což byl nenápadně vyhlížející dům v okrajové části Londýna, mudlům neviditelný a opevněný hradbou kouzelných ochran, sloužící přesně tomu účelu, který vyplýval z názvu základny, strávil Severus několik dní v jedné z místností. Místnosti byly bez oken, osvětlené umělým světlem z chladných zářivek, vybavené pouze několika židlemi, stolem a silnou lampou, která zajatcům v řetězech neustále svítila do očí, zatímco na stole byly rozloženy různé nástroje a flakónky s lektvary, mimo jiné i s koňskou dávkou veritaséra (vyrobeného Severusem). Severus byl donucen vypít veritasérum, lektvar proti spánku, který rozhodně nebyl žádný povzbuzovák, ale pouhý blokátor, který nijak nezmenšoval vyčerpání uživatele. Což koneckonců bylo jeho účelem. Neposkytnout vyslýchanému jedinou chvíli oddechu. A také do něj naklopili roztok, který rozvazoval mysl, stejně jako veritasérum rozvazovalo jazyk. Do myslánky totiž mohl svoje myšlenky poskytnout člověk pouze dobrovolně, myšlenka nemohla být nikdy uzmuta násilím, pokud měla zůstat nepoškozená, ale na co myšlenku vytahovat, když se na ni můžete podívat rovnou v hlavě dotyčného? Pokud byla k dispozici správná technika, mohl si jeden promítat něčí myšlenky na filmové plátno jako celovečerní film. Samozřejmě ve většině případů byly tyto postupy zcela nelegální. Vyslýchali Severuse do naprostého vyčerpání těla, mysli i ducha. Ne, že by k tomu měl daleko už když ho sem dovlekli. Nedali mu nic na jeho zranění, pouze mu zafixovali zlomenou nohu. Nenechali ho odpočinout, nedali mu najíst ani napít. Uvědomoval si, že někteří z jeho vyslýchatelů byli jeho dřívější studenti. Dělalo jim radost, že mu mohli vrátit všechny ty roky lektvarů, stržených bodů a školních trestů? Vypovídal jim všechno rychle, úsečně, vztekle když se doptávali, jeho vzpomínky a vzpomínky, které viděl v Potterově hlavě dokládaly jeho výpověď a vykreslovali monstrum, kterým byl. Dozvěděli se všechno. Viděl odpor na jejich tvářích, znechucení, horor, nevíru, hněv, překvapivě mu nikdo nedal pěstí. Zřejmě na něj byl dostatečně žalostný pohled. Anebo se ho prostě nikdo nechtěl dotknout. Nakonec ho přestali dopovat lektvarem proti spánku a Severus odpadl.

***

Brumbál si už po několikáté toho večera hlasitě a unaveně povzdechl. Situace se mu opravdu vymknula z rukou. Jak jen mohl dopustit, aby se stalo něco tak strašného? Neexistovala omluva, pro jeho laxnost v této záležitosti. Měl to vidět, měl si něčeho všimnout! Stál nad tělem Severuse Snapea a shlížel na jeho vyčerpanou tvář. Spal tvrdě v jedné z nemocničních postelí, ruce měl připoutané k jejím okrajům. Albus mávnul hůlkou a nechal kožená pouta zmizet. Jako by mělo smysl ho věznit. Nevěděl, jestli jemu nebo sobě kdy odpustí, ale minimálně v Severusově případě věděl, že i přes horory, kterých se dopustil na Harrym, byl pouhou obětí. Vlastně, ačkoliv si to Zmijozel neuvědomoval nebo odmítal připustit pod návalem vlastní viny, v posledních chvílích se snažil sám bojovat a mladého Pottera zachránit ze všech zbytečků sil, které té noci měl. Brumbál ve své stařeckosti nebyl hlupák. Znal veškerý detail kombinovaných vzpomínek Severuse, Harryho a Ginny Weasleyové, budiž té neskutečné dívce země lehká. Procházel je tisíckrát a srdce mu to trhalo pokaždé stejně. Mohl si však díky tomu uvědomit mnohé věci, které by na první pohled zůstaly skryté. Zaprvé Severus byl mistrným kouzelníkem. V soubojích mu byl málokdo roven, byl silný, chytrý a nepředvídatelný. Ať už byl pod vlivem jakkoliv temné černé magie, slečna Weasleyová proti němu neměla mít sebemenší šanci, spíše naopak. To, s jakou téměř lehkostí dokázala zmijozela vyřadit ze hry, Albuse nenechávala na pochybách, že Severus ať už vědomky nebo nevědomky té noci tvrdě bojoval s cizí nadvládou nad jeho tělem. A pokud toto mohla být jen jeho domněnka, nikdo nedokázal vyvrátit částečky duše, které byly v lektvaristově těle ukryté a uzamčené tak důkladně, že se k nim nedalo dostat žádnými pomyslitelnými prostředky. Jistě, Harryho duše se mohla zuby nehty držet všeho živého, do čeho by se mohla tehdy uchýlit. Ale jen samotný Severus jí mohl poskytnout takovou ochranu.

Přesto, že se však jednalo o velké činy, jejich dopad na výslednou situaci byl pouze malý. Severus nemohl být shledán nevinným. Zároveň však ale nemohl být odsouzen. Existoval jistý kodex, který poskytoval ochranu těm, jenž byli za první války donuceni vykonávat ohavné věci pro Pána Zla pod vlivem kletby Imperius. Tento kodex bylo možné aplikovat i na Severuse. Nejednalo se o Imperius, ale bylo prokazatelné, že nejednal z vlastní vůle. Jeho vlastními slovy – toho dítěte by se nedotknul ani dvoumetrovou tyčí být při smyslech! Albus na zmijozelovi provedl také řadu testů, které nevyžadovaly nutně, aby byl muž při vědomí. Vše pak potvrzovalo to, co mohli vidět v Severusových vzpomínkách a slyšet v rámci jeho výpovědi pod veritasérem. Černá magie začala natahovat svoje úponky krátce poté, co Zmijozel začal na Albusovo naléhání Harryho trénovat. Radno bylo nyní nadávat si do hlupáků. Lektvarista se tomu tehdy tak bránil. Kdyby ho býval Albus nechal na pokoji! Jak však mohl vědět, jaká katastrofa se na ně řítí? On sám vlastně zavedl Harryho a Severuse na okraj propasti. Podobné testy bude muset udělat i na Harrym, ale dalo se předpokládat, že výsledek bude podobný. Při myšlence na Harryho se jeho staré tělo otřáslo hlubokým žalem. Chlapec byl v bezvědomí od doby, co ho přenesl z Voldemortovi pevnosti. Zotavení těla byla nyní v péči odborníků otázka času ale co jeho mysl? Co jeho duše? Všechno popořadě. Nejprve musejí počkat, dokud se Harry neprobudí. Pohled mu sklouzl opět na Severuse. Informace z jeho výslechu se k Albusově nelibosti rychle šířila a on věděl, že bude muset rychle zakročit. Ne kvůli Severusovi, ale kvůli Harrymu. Nenávist a odpor vůči Severusovi se za poslední dny vystupňovala. Mnozí seznámení se situací pro něj žádali trest nejvyšší. To však bylo nemožné. Severus Snape nemohl být odsouzen ani zabit. Důvod byl prostý. Bez něj se Harry Potter nikdy nebude moci stát kompletním. Zmijozel měl páku, která mu vyslouží svobodu i kdyby v jeho případě neprošla kodexová ochrana. A Albus se, budiž mu jednoho dne odpuštěno, postará o to, aby ji využil.