V objetí hada 31 - 40

V objetí hada 31 - 40.

31. Ticho, když dveře nebouchly

Jak Harry brzy zjistil, tak to nebyl časový posun, ale změny teplot, co ho skolilo. Časový posun byl jen jedna hodina...ale rozdíl teplot aspoň patnáct stupňů. Stačil první týden a o víkendu mu teklo z nosu, kašlal, nemohl mluvit a bolela ho hlava. Snažil se to nějak přebít silným citrónovým čajem s medem, ale v sobotu musel kapitulovat a jít na ošetřovnu za madame Pomfreyovou.

"Chlapče zlatý, měl jsi přijít dřív! Vlastně...proč jsi neřekl profesoru Snapeovi? Vídáte se skoro pořád..." spráskla ruce madame. Tohle Harry nekomentoval. Nikoho ze sboru nepřekvapila jeho chladnost k profesoru lektvarů...ale nikdo o pravém důvodu nevěděl. A na Brumbála se raději moc často nedíval.

Madame mu vnutila jakýsi nechutně sladký sirup a nakázala mu jít se vypotit do postele.

"Kde jste si tohle vůbec uhnal?" zeptala se soustrastně, když kýchl tak, že mu kelímek se sirupem málem vyletěl z ruky.

"Ani nevím," zasípal Harry a rychle se rozloučil. O jeho pobytech mimo Bradavice věděl zase jen ředitel, který mu to schválil, i když trochu zdráhavě.

Sirup zabral skvěle a rychle, v pondělí byl Harry naprosto fit. A stejně dál trávil večery a noci v Egyptě. Renkrae pro něj dokonce udělal to, že zabezpěčil magickou klimatizaci, aby srovnal teplotní rozdíly.

Ano, profesora Snapea vídá téměř neustále, když mu každý den musí minimálně odevzdávat soupis probraného učiva a zadaných domácích úkolů. A brzy mu došlo, že ho bude muset požádat o laskavost. OVCE musel složit z lektvarů, obrany a přeměňování*. Obranu zvládne, z přeměňování ho kdyžtak doučí McGonagallová (a ráda)...ale lektvary bez Snapea (a možná ani s ním) nemá šanci. Nechtělo se mu do toho. Strašně moc nechtěl. Ale druhý týden to vzdal, když si přečetl požadavky na splnění zkoušky. Jistě...Hermiona ho něco minulý rok naučila, ale většinu už zapomněl.

Odhodlal se ke konfrontaci Snapea v pátek večer, když mu předával zprávy. Většinou byla jediná jejich konverzace strohé "prosím" a "děkuji". Snape se na něj většinou ani nepdoíval od stolu, kde během školního roku neustále něco opravoval. Tentokrát se sice mračil, ale neškrtal...takže zmijozelské práce. Harry mu podal výkaz a opakoval si připravenou řeč, Snape si ho vzal...a za chvíli překvapeně zvedl hlavu, protože neslyšel obvyklé bouchnutí dveří.

Jak se měl ty dva týdny Snape?

Jeho pozornosti neuniklo Potterovo nachlazení. A vzhledem k tomu, že se neobjevoval na večeři, si rychle spočítal, že se vrací na noc do Egypta. To pomyšlení mu neskutečně vadilo. Proč se tam pořád vrací? Nešel mu z hlavy ten egyptský černý mág a ten polibek na rozloučenou. Proto se tam Potter vrací? Snapeovi vyvřela krev, kdykoliv na to pomyslel.

Žárlil.

Příšerně žárlil a to ho rozčilovalo ještě víc, protože tuhle stránku své osobnosti mohl sice skrýt před ostatními, ale nedokázal ji ovládnout. Neustále se snažil vymyslet způsob, jak Pottera udržet v Bradavicích, ale nedařilo se mu to. Každý plán měl nějaký nedostatek a on zuřivě nechtěl jakýmkoliv způsobem Pottera znovu urazit.

Pro mladíkovo pohodlí omezil jejich styky a konverzaci na striktně chladné, pracovní rozhovory. Sám chtěl mnohem víc, nejlépe všechno. Byl rozhodnutý si časem vydobýt Potterovo odpuštění..a snad i náklonost. Ale prostě nevěděl, jak.

Příležitost mu najednou sama spadla do klína v podobně ticha. Když vzhlédl, mohl v Potterově tváři vyčíst nejisté odhodlání. Okamžitěm mu lehce poskočil tep. Pokud po něm Potter cokoliv chce...může toho využít.

"Mám k vám prosbu, pane," dostal ze sebe Harry. Snape nic neříkal, ale netvářil se nijak hrozivě a Harrymu to dodalo trochu jistoty.

"Potřeboval bych od vás doučování z lektvarů, abych složil OVCE," vysypal ze sebe co možná nejzdvořileji.

Snape měl co dělat, aby se nerozesmál. Přesně takovouhle příležitost potřeboval! Navenek se tvářil pořád stejně, ale v duchu mu svitla naděje jako hvězda.

"Dobrá. V tom případě každý den po večerce v učebně lektvarů," sdělil mu neutrálním tónem a sklonil se k pracím studentů.

"Každý den?!" zděsil se Harry.

"Myslíte si, že s vašemi schopnostmi co se týče lektvarů, uspějete v OVCE, pokud se jim nebudete denně věnovat?" ozval se Snape uštěpačně a Harry si najednou připadal zas jako malý školák...Jenže profesor měl bohužel pravdu.

"Dobře...Děkuji," kývl a rychle se odporoučel.

Paráda! Tak teď s ním mám trávit ještě každý večer! vztekal se v duchu...Při tom pomyšlení se trochu třásl. Snapeův mírný postoj vůči němu ho znervózňoval a nutil ho být neustále ve střehu.

V Tel-el Faraín na něj jako vždy čekal Renkare s přívětivým úsměvem a otázkou, jak se měl. Tenhle rituál Harry zbožňoval, protože mu dával pocit bezpečného zázemí.

"Domluvil jsem se Snapem to doučování. Ale je na každý den. Nevím, jak to budu zvládat, se přenášet ještě později," bručel rozladěně, když se koupali v lázni. "Nechci tě obtěžovat tím, že se sem dostanu tak pozdě."

"To není problém. Vlastně jsem přemýšlel, jak to udělat, aby ses nemusel pořád přesouvat. Nechci, abys znovu onemocněl," pohladil ho Ren po tváři. "Máte ve škole dovolené zvířecí mazlíčky?"

"Ano, proč?" zmateně se zeptal Harry a vzápětí mu to došlo. "Že bys odcestoval se mnou do Bradavic?!"

"Vadí ti to?" trochu se stáhl Renkare.

"Ne, to vůbec ne. Jen mě nikdy nenapadlo, že bys odtud chtěl," rychle vysvětloval Harry.

"Upřímně řečeno se mi tu nelíbí. Nudím se. Jediné zpestření jsou tvoje návštěvy. Trestuhodně jsem si zvyknul," pousmál se mág a přitulil se k Harrymu. Směle spojil jejich ústa ve sladkém polibku. Harry vděčně přijímal jeho pozornosti. Renkare měl zvláštní nadání nikdy nezajít tam, kde by mu to už mohlo vadit. Proto teď skončil u polibku a vtírání vonných olejů do Harryho vlhké kůže po koupeli.

Nazpět do bradavic se Harry vrátil s nádherným exemplářem kobry egyptské.

Z kuchyně, kterou stejně nepoužíval, udělal jedno obří terárium. Renkare totiž prohlásil, že když bude v Baradvicích, nebude se měnit zpět. Teprve až se na víkend vrátí domů. Harry souhlasil víc než rád. A za to terárium by ho McGonagallová pochválila, protože bylo asi pětkrát větší než původní kuchyňský koutek a přitom se rozloha pokoje vůbec nezměnila. Harry si říkal, že by jí to mohl někdy ukázat. Renkare ho totiž ujistil, že Albus Brumbál o jeho přítomnosti samozřejmě ví.

A brzy již byl čas na první doučování.

32. První lektvar a sen

Harry se do sklepení dostavil opět včas...vlastně vždycky poslední dobou chodil včas. Vešel do učebny. Samozřejmě, že Snape už tam byl. Stál opřený o katedru a očima porovnával nachystané věci se seznamem. Harry zůstal stát a jen zíral. NIkdy neviděl Snapea dělat něco tak...lidského, jako je kontrolování věcí. Nedokázal si představit, že by Snape mohl zapomínat.

Odkašlal si. Snape už o něm samozřejmě věděl, dveře dělaly odjakživa při otevírání příšerný zvuk.

"Pojďte sem, Pottere. Považuji za zbytečné se ptát, jestli už umíte nějakou z otázek na OVCE, proto začneme od začátku," konstatoval profesor. Normálně by se Harry naježil, protože Snape by do takového prohlášení vložil nemalou dávku sarkasmu a jedovatosti. Ale teď pouze konstatoval zjevná fakta, která odhadl přesně.

Snape mávl hůlkou a na tabuli se začal vypisovat postup.

"Dnes začneme s tímhle. Postup si zapamatujte, budete s něj příště zkoušen. Dejte se do práce," pobídl profesor Harryho. Ten se lehce zachvěl. Prostě...Snape a - ne nebyl milý - ale působil dojmem uvolněnosti a snahy zpříjemnit pracovní prostředí. Nehorázně to odporovalo jeho postoji ke studentům v hodinách.

Pokud chtěl Harry slyšet Snapea nadávat a hromovat, nemusel čekat dlouho. V okamžiku, kdy začal zpracovávat přísady, si za něj Snape stoupl naprosto stejně, jako měl kdysi ve zvyku a začal ho pérovat.

"Tohle nemyslíte vážně, Pottere, že ne? V nadrceném rohu nemohou zůstat téměř půlcentimetrové kusy!"

"U Merlina, myslete u toho!"

"Voda do kotlíku nemá vřít!"

"Pane Pottere, i prvák si dokáže na tabuli přečíst, že má míchat doleva. Jestli nepoznáte levou ruky, přivažte si na ni zvoneček!" U téhle poznámky to Harry nevydržel a vyprskl smíchy. Vzápětí místnost zruhla spolu s tím, jak Snape varovně zatajil dech.

"Hlavně že se bavíte," broukl Snape a přešel to.

Zázraky se skutečně dějí, ulevilo se Harrymu.

Strávil ve sklepení dvě a půl hodiny. Nehledě na Snapeovo sekýrování to rozhodně nebylo tak stresující jako ve třídě. Profesor s ním prostě mluvil jinak a dával mu cenné rady...které určitě ve třídě říkal, ale ruku na srdce - Harry ho nikdy moc neposlouchal.

Kdyby chtěl, mohl z tohohle udělat noční můru, prootže to doučování potřebuju, napadlo Harryho. I když...proč by to vlastně měl dělat? d té..nehody, je všechno postavené na hlavu. Hlavně Snape. Asi je mu vážně líto, co se stalo...Chjo...

Měl by to nějak..překonat. Prostě pokračovat dál. Ale nemohl si pomoct, aby v něm Snapeova neustálá blízkost nevzbuzovala protichůdné tendence. Nikdy nebo navždy...tak se to říká a Harry měl k "nikdy" na míle daleko. Vlastně by raději to "navždy"...ale zase...co se stalo, stalo se. Vztek už ho před nějakou dobou přešel a Harry na to teď chtěl prostě zapomenout. Celkem se mu to dařilo.

"S takovým vzorkem byste u OVCE prošel," kvitoval jeho snahu Snape, když s pozdviženým obočím zkoumal výsledek.

"Ale u zkoušek byste mi neradil, co mám dělat," vylétlo s Harryho. Snapovi se zkřivil koutek úst do napodobeniny úsměvu.

"Pochopitelně. Proto vás příště z postupu vyzkouším. I z účinků jednotlivých přísad. To znamená zítra, Pottere." Harry se na něj vzdorně podíval.

"Budu to umět," prohlásil odhodlaně. Teď profesorovi cukl i druhý koutek a pravdu to vypadalo, že se směje. Ale tak nějak vnitřně a nechce to dát najevo. Ten pohled se Harrymu vryl do paměti.

Jak moc ho vlastně neznám? napadlo ho. Vůbec ho neznám, odpověděl si.

"Je pozdě. Běžte spát, Pottere," propustil ho.

"Ještě uklidit..."

"Udělám to," odbyl ho profesor. "Vypadá jako angorský králík. Jděte spát." Harry se zase skoro rozesmál. Něco na celém večeru mu přišlo strašně absurdní, ale nemohl přijít na to, co.

Přišel na to, až ležel v posteli a Renkare v hadí podobě stočený do klubíčka v teráriu na vyhřívaném kameni.

Harry si ten večer užíval. Užíval si Snapeovu společnost a před spaním pořád před očima viděl ten jeho vnitřní úsměv. A to absurdní...chtěl, aby se tak Snape choval a smál pořád...a pořád na něj. V polospánku mu to připadalo jako naprosto úžasný nápad.

Zdál se mu sen.

Letěl na koštěti. Svištěl temnou nocí, nic neviděl, jen tušil vepředu překážky. Ne dost dopředu. Ucítil náraz, cosi ohebného a přitom tvrdého ho srazilo z koštěte a Harry padal. Brzdily ho v pádu snad větve stromů, snad mračna tmy. Obalovala ho, dusila. Nemohl dýchat, mával rukama, křičel a hledal cokoliv pevného, aby neutonul v té prázdnotě.

Nahmátl teplou dlaň. Držel se jí o život. O vlastní rozum. Táhla ho ven. Až spatřil svit měsíce a postavu zahalenou stínem. Už ho nedržela za ruku, teplo zmizelo. Odcházela. Opouštěla ho. A Harry věděl, že jestli odejde, tak on zemře, protože ta černota ho zase pohltí. Rozběhl se. Najednou nemohl z místa. Čím víc se snažil, tím víc cítil, jak zklouzává zpět do temných mraků.

A pak to, co ho drželo, povolilo a jeho to vyhodilo daleko dopředu. Spadl na tu tmavou postavu a uviděl jí do tváře...

Harry se probudil celý zpocený. Chvíli dezorientovaně šmátral po hůlce, než ji chytil a rychle zamumlal lumos. Hodiny ukazovaly šest ráno. Harry sebou praštil zpět do polštářů a protřel si oči. Nemohl zapomenout na to, co viděl v tom snu.

Snapea a Renkarea. Jednoho a přitom oba. Nedokázal by to nijak popsat, ale ten pohled způsobil, že se otřásl ještě i teď.

Raději vstal a začal se oblékat. Rozhodl se, že si zajde do kuchyně pro čaj. Renkare v teráriu vypadal, že spí, tak se potichu vytratil. Skřítci byli už vzhůru. Jestli někdy spí, pomyslel si malátně mladík. Na dotaz, co si přeje, si řekl o čaj s dýňovou šťávou a sladký jablečný koláč, který skřítkové zrovna dopekli. Uklidil se s tím do rohu. Pozvolna upíjel výtečného čaje, uždiboval koláče a pozoroval shon v kuchyni. Působilo to na něj uklidňujícím dojmem. Zase se mu chtělo spát. Naspal snad pět hodin a nevypadalo to, že by to zbytek týdne mělo být o moc lepší.

"Dobré ráno, Pottere. Co tak brzo?" ozvalo se nad ním. Harry sebou škubl tak, že kdyby byl hrneček plný, nahodí Snapea čajem.

"Eh...dobré ráno, pane. Nemohl jsem spát," zívl na důkaz pravdivosti svých slov Harry. Zase se mu zavíraly oči, takže jenom vytušil, že si Snape sedá naproti němu ke stolu.

"Vždycky vstáváte takhle brzo?" zamumlal do hrnečku.

"Málokdy. Také jsem dnes...nemohl spát," odtušil Snape.

"Zvláštní noc..." zabrblal mladík. Chtěl se zase napít, ale hleděl na bílé dno hrnečku. Řekl si skřítkům o další.

"Ten čaj s dýňovou šťávou je skvělý, dřív ho vůbec.." Harry se zarazil, protože mu došlo, že tomuhle tématu se chtěl za každou cenu vyhnout. A protože naprosto zřetelně ucítil, jak profesor lektvarů vedle něj ztuhl.

"Omlouvám se, nechtě, jsem narážet na...nic," zamlouval to Harry.

"Nemáte se za co omlouvat," odmítl omluvy Snape s hořkým podtónem. "Vy jste nikomu paměť nevymazal," dodal ještě téměř masochisticky. Harrymu ho v tu chvíli přišlo takl trochu líto.

"Co se stalo, stalo se. Smažme to, profesore," podíval se na něj zpříma. Snape se na něj díval také, smaragdy se střetly s obsidiány.

"Rád," sklonil hlavu profesor. Harry se usmál, protože se mu svým způsobem ulevilo. Ten sen ho pořád tížil.

Zbytek času proseděli ve vzájemném tichu, ale ani jednomu to nevadilo.

33. Druhý lektvar a koupel

Renkare ve svém teráriu nespal. Celou noc si byl vědom Harryho pohybů a potu, který se vsakoval do polštářů. Chtěl by ho utěšit, položit mu alespoň ruku na čelo...ale jako had nemohl, taková byla...dohoda. Když se pak Harry vytratil pryč, jen smutně složil hlavu do zákrutů vlastních smyček a čekal, až se vrátí.

Konečně klaply dveře.

"Dobré ráno," zasyčel Ren. Terárium bylo postavené tak šikovně, že měl výhled na dveře i do ložnice, pokud zůstaly otevřené dveře.

"Dobré ráno," usmál se Harry a natáhl k němu skrze zdánlivé sklo terária ruku, aby se lehce dotkl hadí hlavy.

"Jak sssesss tu vyssspal?" zajímal se.

"Lépe neššš ty," mrkl Renkare. "Co ssse ti sssdálo?" Harry se pootočil.

"To...já...ssspíššš o tom nechci mluvit..." odmítl Renkarea.

"Jak sssi přeješšš," zavrtěla se kobra. "Mám prosssbu. Prý je tu lesss. Musssím jít na lov." Harry se zatvářil trochu znepokojeně.

"Lesss tu je - Sssapovězený lesss. Ale je to tam nebessspečné..." Modré oči kobry se na něj skepticky zadívaly. To byla další Renkareova zvláštnost - jeho hadí forma měla stejné oči jako lidská, ale měla zorničky.

"Já vím, ššše ssse ti nic nessstane, ale mám o tebe ssstarossst," zamračil se Harry. Had potěšeně zakmital jazykem a vylezl po stále natažené Harryho paži k jeho krku. Harrymu to nepříjemně připomnělo, že naposledy ho had kousnul...Ale taky věděl, že to bylo pro jeho dobro, ne aby mu Renkare ublížil. Proto nehnul ani brvou.

"Ssstihneššš mě tam odnéssst, prosssím?" požádal ho Ren.

"Sssamosssřejmě. Kdy pro tebe mám přijít?" Harry mávl hůlkou a materiály na dnešní výuku se mu naskládaly do tašky, která k němu přilevitovala. Opatrně, aby nebouchl hada, si ji zavěsil na rameno.

"Doplasssím ssse sssám," prohlásil sebevědomě Renkare.

"Copak trefíšššš?"

"Kdyššš mi teď ukášššeššš cessstu, tak ano," šťouchl ho had hlavou.

"Dobře. Ale ať tě sssamotného nevidí ssstudenti. Lekli by ssse." Renkareův výraz by se dal vyložit jako symbolické vytočení očí ke stropu.

"To taky sssvládnu," poznamenal lehce kousavě. To už byli na chodbě. Harry se uculil.

"Promiň, nechtěl jsssem ssse tě dotknout."

"V pořádku. Není tu nějak málo dětí? Sssa chvíli vždycky míváššš hodinu," poznamenala kobra.

"Jsssou ve sssřejmě ve Velké sssíni na jídle," pokrčil rameny Harry. Potkali jen pár hloučků studentů. Ti ovšem nezakrytě zírali na kobru obtočenou kolem jejich učitele obrany. Harry se na ně usmál a pokračoval v cestě.

"Tady bydlí Hagrid. Míssstní šššafář. Ssstará ssse o posssemky. Jednou vásss sssesssnámím. Miluje všššechna sssvířata, hlavně ta koussselná. A ty jsi přece naprosto okousssluující," rýpl se trošku Harry. Had se skoro zahihňal.

"Uššš vidím ten lesss. Můšššeššš jít do hodiny, ať nesssmeššškášššš," svinul se po něm Renkare dolů a vydal se vlhkou trávou směr Zakázaný les. Hadí tělo nechávalo s rose tmavou linku.

"Dávej na sssebe posssor!" zavolal za ním ještě Harry a přidal do kroku, aby stihl včas hodinu. Měl se třeťáky obrany hned první hodinu - s havraspárem a zmijozelem. První otázku dne tak nějak čekal.

"Pane profesore, vy umíte mluvit s hady?" vystřelila jedna mladá zmijozelka. Tušil, že se jmenuje Linna.

"Zřejmě ano," usmál se na ni Harry a na tabuli napsal osnovu dnešní hodiny. Když se otočil, zírala na něj třída vytřeštěných tváří.

"Stalo se něco?" zamračil se.

"No...totiž..." začal Carl z havraspáru, ale Linna ho přerušila.

"Hadí jazyk používají černokněžníci! A prý ho měl i Vy-víte-kdo..." polkla a raději zmlkla. Všichni napjatě čekali na reakci jejich profesora. Harry se unaveně pousmál.

"Za prvé, Linno, nazývej Voldemorta jeho jménem. Strach ze jména jen posiluje strach z jeho nositele. Který je navíc už několik let mrtvý. A ano, máš pravdu, ovládal hadí jazyk..." Harry se pohodlně opřel o roh katedry a znovu se usmál na třídu. Tváře už se trochu uvolnily a studenti se těšili na příběh, který naprosto správně očekávali.

"...Je ovšem mylná představa, že schopnost mluvit hadím jazykem náleží pouze černým mágům. Je to velice zřídká vrozená schopnost. V historii byl nejznámějším hadím jazykem právě Salazar Zmijozel. Tato schopnost je dědičká, takže i jeho potomci ji ovládali. Ovšem postupně vymírali, až zbyla pouze rodina Gauntů, ze které pocházel i Voldemort - pravým jménem Tom Rojvol Riddle. Ten později zabil i svého strýce, který jako jediný zbyl z rodiny. Vzhledem k rodinným zvykům Salazarových potomků a jejich pohledu na svět zřejmě vznikla pověst o zneužívání hadího jazyku k černé magii.

Doufám, že neurazím zmijozel, ale ten vždy dbal po vzoru Salazara na 'čistotu krve' kouzelníků a čarodějek. Se stejným heslem rozpoutal válku i Voldemort, ačkoliv jeho vlastní otec byl čistokrevný mudla..." Harryho přerušilo asi deset rukou, které už nasi minutu mávaly ve vzduchu. Patřily zmijozelským.

"Ano?"

"Vy jste potomek Salazara Zmijozela?!" vyhrkli všichni naráz. "Vždyť jste z nebelvíru!"

"Ne, nejsem potomek Salazara..."

"Ale teď jste říkal..."

"Linno, nech mě domluvit, ano?" v Harryho hlase se ozvala lehká stopa podráždění a třída se zase uklidnila.

"Opravdu nejsem Salazarův potomek, ale jak už jsem řekl, Voldemort byl. Ten ohraný příběh o něm je notoricky známý. I vy už jste se mě přece vyptávali. Tady se dostáváme ke skvělé ukázce obrany proti černé magii. Je to stará, opomíjená magie, na kterou doplatil i Voldemort. Moje matka se pro mě obětovala a tak dokázala odvrátit i kletbu, která se nepromíjí. Ví někdo, kolik těchle kleteb je a jak se jmenují?"

Ve třídě bylo ticho. Až po chvilce se přihlásila Jane Mallwericková z havraspáru.

"Jsou tři. Jedna je a-avada kedavra. Druhá Imperius a t-třetí je Cruc-cruc..."

"Cruciatus," doplnil ji Harry. "Výborně, patnáct bodů pro havraspár. Tohle budete probírat až o dva roky později. Ale jsem rád, že alespoň někdo to ví.

Tak tedy...Při použití zakázané kletby Voldemortem jsem nezemřel. Vytvořil mezi námi jisté spojení," Harry se dotkl jizvy na čele. "Skrze to spojení se na mě překopírovala jeho schopnost mluvit s hady, i když s jistými omezeními. To spojení zaniklo s jeho smrtí, ale ta schopnost mi zůstala. Nějaké další dotazy? Máme hodně práce a teď i málo času."

Linna se zase přihlásila. Harry ji rezignovaně vyvolal. Chápal tuhle dětskou touhu po příbězích, ale Snape ho roztrhne, když neproberou zadanou látku.

"Vy-ví...V-voldemort...on na vás přenesl jen ten hadí jazyk?" Sice se zakoktala, ale ta poznámka byla myšlená provokativně. Nemohl říct, že by se zmijozelskými nevycházel...ale oni prostě po vzoru ředitele své koleje rádi ryli do ostatních.

"Ano, Linno. Jenom hadí jazyk," dovolil si lehkou lež. Taky myšlenky... otřásl se v duchu.

"Teď dost povídání...musíme začít novou látku. Ginger, posbírej prosím eseje, co byly za domácí úkol..."

Už při obědě se cítil jak odšťavený citron. Neměl se pouštět do žádného vyprávění. Mezi studenty se zázračnou rychlostí roznesla ranní příhoda i to, co řekl třeťákům a každý to chtěl slyšet na vlastní uši. Vyprávěl to čtyřikrát. A pak rychle doháněl látku, aby ho Snape nezadupal do země. Naštěstí už ho čekají jen jedna třída a bude mít volno až do doučování.

Krucifix, musí se naučit ten postup! Přece se před Snapem tak neshodí! Do doučování mu zbývalo dvě a půl hodiny, takže si došel do pokoje a vzal si zápisky k lektvaru, co dělal se Snapem. Chvli četl a pak zjistil, že mu něco nesedí...Byl si jistý, že to dělal trochu jinak... Usmál se. Zase Snapeovy vychytávky, díky kterým měl v...šestém (?) ročníku takový úspěch u Křiklana. Vzal brk a začal postup přepisovat. Pamatoval si ho podezřele dobře. A Snapeovy poznámky pronášené lehce sarkastickým tónem se mu vryly hluboko do paměti. Stejně jako jeho úsměv... Harry potřásl hlavou. Na co to zase myslí? Lektvar, lektvar!

Pohledem zkontroloval terárium. Renkare se ještě nevrátil. Znepokojilo ho to, ale obavy zahnal. Připomněl si mágovy úžasné schopnosti s neverbálními kouzly i s kouzly bez hůlky. Nemusí se o něj bát.

Stejně už by byl radši, kdyby se vrátil.

Za chvíli už se balil na poslední hodinu, když se dveře na chvíli zavlnily a pak jimi ladně proklouzal had. Já zapomněl na heslo... docvaklo Harrymu. Renkare s tím zřejmě neměl nejmenší problém.

"Vítej," úlevně se usmál Harry. "Jaký byl lov?" Kobra zalezla rvonou do terária.

"Výtečný. Chce ssse mi ssstrašššně ssspát," svinul se Ren na vyhřívaný kámen a spokojeně zasyčel.

"Jdu ješšště na hodinu. Sssa chvíli jsssem ssspátky," slíbil Harry.

"Nemusssíššš ssspěchat. Budu ssspát po lovu hodně dlouho," zamumlal had a usnul. Harry se natáhnul a pohladil ho po šupinaté hlavě. Vypadnul na hodinu.

***

Snape čekal o deset minut dřív v učebně. Zajímalo ho, jestli se Potter opravdu naučil postup...a jaký.

Vešel opět přesně. Snape už to skoro začal považovat za přirozené i u Pottera. Spokojil se s strohým pozdravem a hned mu předložil test na minule probraný lektvar. Poodešel ke katedře, o kterou se opřel a se zájmem Pottera sledoval. Překvapivě u něj až na kratičké zaváhání neviděl známky ničeho, co by naznačilo, že neumí. Potěšilo ho to. Za půl hodiny byl Potter hotový. Ten test na OVCE byl navržený na šedesát minut. Když mu ho mladík podal, skepticky ho přelétl očima. Už na první pohled mu bylo jasné, že tohle by musel rozhodně ocenit lepší známkou než F*. Možná dokonce...A? Četl přesnou kopii toho, co měl Potter minulou hodinu na tabuli...

Ne, na A by to nebylo, chybělo mu několik detailů u vedlejších účinků přísad a jejich interakcí...ale za B to rozhodně bylo.

"Překvapil jste mě, pane Pottere. Velice mile. S tímhle písemným testem byste prošel. Hodnotím to za dva. A to jen proto, že jste opomněl několik detailů u interakcí surovin. Jen tak dál," přemohl se k pochvale. Alespoň jemu připadalo, že vyřkl nehorázný kompliment. Skoro se mu sladkostí zkazily zuby.

Nebyl sám. Harry sice věděl, že umí dobře...ale B od Snapea a dokonce nepřímá pochvala...o tom si vždycky mohl ne-zmijozel nechat jen zdát. Hermiona sice dostávala jedničky, ale tu Snape vždycky při pochvalách ukázkově ignoroval.

"Děkuji," usmál se. Probodly ho obsidiánové oči a profesor ostře ukázal na tabuli.

"Neděkujte. Dneska máme na programu tento lektvar..."

Tenhle byl časově nenáročný...ale o to víc se muselo dbát na načasování, teplotu..všechno. Jak byl Harry po dnešku unavený, začal dělat jednu chybu za druhou. Naštěstí ho Snape neustále hlídal. Když skončili, zhodnotil ho sice trochu méně nadšeně než naposled, ale i tak byl relativně spokojený.

"Vypadáte dnes unaveně," nadhodil při uklízení.

"Moc jsem nespal...a vyučování bylo náročné," přiznal se oklikou Harry. Nechtěl Snapeovi z nějakého důvodu o Renkareovi říkat. Svoje vyprávěné nezapsal do výkazu pro Snapea.

"Náročné? Probíráte jednoduché učivo..." nenechal se odradit Snape.

"Chtěli po mně...abych vyprávěl. V jedné třídě jsem to udělal...a chtěly to všechny," rezignovaně zívnul Harry. Kupodivu se začal Snape smát. Ne nahlas. Tlumený zvuk se mu dral z hrudi skrze sevřené rty.

"Poučení pro příště," zabručel nakonec. "Doufám, že se to týkalo aspoň předmětu.."

Vážně se snažil. To nemohl Harry nevidět.

Dny začaly probíhat stereotypně. Výuka, učení se nového lektvaru a dalších otázek na OVCE, kdy se mu Renkare svinul na klín a občas mu dával dobré tipy. Následovalo doučování, na které se Harry koncem týdne strašně těšil. S 'novým' Snapem byla radost se něco učit. No...radost možná ne...ale rozhodně ne myrtirium jako doteď vždycky. A to už se cení. Navíc s ním Snape začal diskutovat. Bavili se o úplně běžných deních věcech. V pátek, když skončili brzy, ho Snape dokonce pozval do kabinetu na čaj. Bavili se. Naprosto normálně, přátelsky.

Krásně to hřálo u srdce. V tom shonu si nevšiml stále častějšího Renkareova mlčení. Když se v pátek vrátil, ležel had ostentativně smotaný na kufru a vyčítavě na něj hleděl.

"Omlouvám ssse," podal Harry sošku ibise. Renkare neodpověděl, jen se kolem něj ovinul.

Ještě se Harry ani nevzpamatoval z přesunu a z kobry byl člověk. Úlevně se protáhl.

"Konečně! Ten týden byl dlouhý. Chci okamžitě sprchu," zavrněl. "Přidáš se?" mrkl na Harryho.

"Rád," zatetelil se blahem mladík. Tel-el Faraín a jeho pohodlí mu trošku chybělo. I když profesorské koupelny v Bradavicích byly taky skvělé, na lázně v Renkareově domě prostě neměly.

Vlezli do příjemně osvěžující vody. Překvapivě se Renkare k Harrymu hned přitulil.

"Tohle mi jako hadovi opravdu scházelo," zavrněl a ústa přitiskl na Harryho rty. Vlna vzrušení prolétla celým mladíkovým tělem. Okamžitě dostal erekci. A Renkare na tom byl podobně. Přitiskl se na Harryho. Sjel ústy na jeho krk a něžně jazykem obkroužil dvě malé jizvičky po hadích zubech a naznačil škrtnutí zuby. Harry zasykl a trochu nesměle políbil Rena na obnaženou šíji a přitom mu přejížděl rukama přes záda.

Vnímal důvěrně známou vůni Renkareova těla. Chyběly sice vonné oleje, ale jeho kůže měla svůj zvláštní vábivou vůni. Harry zaklonil hlavu, aby mohl Egypťan pokračovat z hrdla na klíční kosti a na hrudník. Projížděl mu psty vlhké kadeře úžasně hebkých černých vlasů.

Už tolikrát se pdobně laskali...kolikrát ho Renkare těšil a uklidňoval...Harryho najednou napadla zásadní věc...

Co mu vlastně dávám naoplátku? Na odpověď nepřišel. Co ho sem poslal Brumbál, Renkare mu jen prokazoval neustálé služby, vnímal každé jeho přání dřív než bylo řečeno...

Kdyby v tu chvíli nesjely snědé prsty pod vodu k jeho podbřišku, snad by se i zeptal. Takže jen ostře vydechl. Obratná dlaň ho laskala skoro k neunesení. Najednou ho silné paže chytily za boky a vyzvedly na okraj bazénku a rozáthly mu kolena od sebe. Renkare mu vtiskl na vnitřní stranu stehna polibek...o trochu výš další...pak ještě výš další..a nakonec jeho ústa pohltila Harryho bolestivě vzrušené pohlaví.

Mladíkovo srdce bilo jako splašené a rukama svíral okraje lázně, aby nevyhazoval boky vstříc ústům, která mu způsobovala úžasné pocity rozkoše. Chtěl Renkarea upozonit, že už bude, že....

Cosi nesrozumitelně zasténal a vyvrcholil do milencových úst. Ochable sklouznul do bazénku, kde si ho Renkare přivinul do náruče a políbil na ouško.

Harry ucítil proti svému břichu jeho neutěšené vzrušení. Chtěl se mu věnovat, ale Renkare jeho ruku zadržel...jako vždy.

"Proč ne?" zeptal se nešťastně Harry. "Všechno mi dáváš, ale nic nechceš naoplátku...!" Měkká ústa přikryla jeho a když se odtáhla, Renkare se mírně usmíval.

"Všechno má svůj čas a řád," neutrálně odpověděl. Ale teď Harrymu tahle odpověď nestačila. Cosi ho bolelo na hrudi a potřeboval nějak tomu pocitu ulevit. Chtěl Renkarea potěšit, dát mu něco naoplátku.

"Chtěl bych ti to nějak oplatit," vyslovil své myšlenky nahlas a upřel vlastní oči do Renkareových modrých studánek. Možná neměly panenky...ale Harry si byl už dlouho, že Renkare svým způsobem vidí.

Ten se však zatvářil hodně zvláštně...jako by ho něco zabolelo. Okamžitě nasadil obvyklý mírný úsměv, ale Harrymu ten záblesk překvapivě neunikl.

"Pojďme k jídlu, malý hrdino," odvrátil se Egypťan a vylezl z vody.

34. Euforizující tonikum

Zbytek víkendu v Egyptě byl z Harryho strany trochu napjatý. Nedokázal vnímat Renkareova slova jinak než odmítnutí a musel si přiznat, že ho to zlobí. Renkare na to téma řeč nezavedl a zdál se být své obvyklé milé rezervované já. V neděli večer se sbalili a Ren se v podobě hada ovinul kolem Harryho, který je přenesl přenášedlem do Bradavic.

Kobra se odplazila do terária, kde se stočila na oblíbený kámen. Harry přes krb oznámil svůj příchod řediteli. Vzhledem k pokročilé hodině si akorát nachystal věci na další den, vykoupal se a šel spát.

Když se ráno dovlekl tajyně zívající do Velké síně na snídani, jako prvního zaregistroval Snapea.

"Dobré ráno," potlačil další zívnutí.

"Dobré. Jaký jste měl víkend?" zeptal se zdvořile Snape, ale nepodíval se na něj. Místo toho bloudil očima po studentech.

"Poměrně horký," odtušil Harry. "A vy?"

"Rutinní," odpověděl Snape, zvedl se a odešel. Harry za ním chvíli nechápavě zíral, ale přičetl to znechucení z počátku nového školního týdne.

Snape ovšem nebyl znechucený dalším týdnem, který musí učit tupohlavé studenty. Měl vztek. Uvnitř přímo vařil. V sobotu dopoledne měl hádku s Brumbálem. Všechno to začalo nevinně. Harry se mu omluvil z víkendového doučování, protože cestoval do Egypta. Severus to...ne že by uvítal, ale potřeboval čas na potrápení studentů, kteří dostali školní trest. Měl tak dva druháky z mrzimoru. Měli tu drzost, že si při školním trestu povídali.

Chtěl je umlčet...ale uslyšel zajímavé věci. Mrzimorští se bavili o hodině obrany proti černé magii. Snape sice opravoval eseje, ale ti dva mlouvili dost nahlas.

"Alison říkala, že ho s tím hadem viděla. Prý měl sytě modré oči..."

"Potter?"

"Ne, ten had. Říkala, že strašidelnějšího hada ještě neviděla. Potter s ním prý šel ven..."

V tu chvíli Snape slyšel dost na to, aby v něm vzkypěla žluč. Okřikl ty dva, ať zmlknou a když je vyrazil, nabral směr ředitelna.

Had s modrýma očima...ten černý mág. Co si to Potter myslí, někoho takového vzít do školy plné dětí? bublalo to v něm cestou. Žárlivost sice tvořila polovinu toho vzteku, ale zároveň v tom bylo i oprávněné rozhořčení. Z toho chlapa černá magie jen sálala a Severus Snape strávil většinu života tím, že se snažil s černou magií bojovat.

Do ředitelny vrazil trochu neurvale. Brumbál procházel nějaké pergameny a popíjel u toho čaj.

"Stalo se něco, Severusi?" zvedl k němu oči, když dveře narazily do kamenné stěny.

"Vy víte, že tiu Potter má toho egyptského mága?" zasyčel Snape bez pozdravu.

"Ano, vím. Schválil jsem to," nenechal se Brumbál vyvést z klidu. Tím vzal Snapovi na chvíli dech.

"Schválil jste, aby se ve škole plné nicnetušících dětí promenádoval černý mág?!" nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Najednou mu to přišlo jako strašná zrada.

"Severusi, uklidni se. Samozřejmě že jsou tu jistá pravidla, která musí dodržovat. Studenty absolutně neohrožuje." Brumbálovy oči nabraly trochu káravý pohled. "Posaď se, Severusi." Snape málem znovu vybuchl, že není žádný student pozvaný na kobereček...ale nakonec nic neřekl a posadil se.

"Čaj?" nabídl mu Brumbál. Černé oči do něj málem propálily díru.

"Chápu tvoje rozhořčení, Severusi. Znám možná rizika, to mi můžeš věřit. Ale jsou tu určité důvody, které mě přiměly přimhouřit oko..."

"Jaké?" zavrčel profesor lektvarů.

"Dlužím Renkareovi velkou službu a tím nemyslím Harryho. Detaily jsou jen mezi mnou a Renkareem. Dá se říct, že je mou povinností vyjít mu vstříc."

"Ale není mou povinností to akceptovat!" vstal Snape a otočil se k odchodu.

"Nesuď příliš prudce, Severusi..." dolehlo za ním ještě, když šel po schodech dolů. Zatracený Brumbál...! Nadával si pro sebe celou cestu dolů a velkoryse přehlížel skutečnost, že i jeho počátky na téhle škole nebyly zrovna nejpříznivější.

Teď odcházel z Velké síně ke sklepením stále stejně rozzlobený. Nedokázal se na Pottera ani podívat. V tomto okamžiku už si ovšem musel přiznat, že za jeho vztekem stojí žárlivost. Pokud Albus Brumbál soudil, že studenti jsou v ezpečí, Snape mu o věřil...ale nebyl ochotný akceptovat na hradě přítomnost někoho, kdo se líbal s Potter...jestli teda jen to.

Zarazil se, než si začal představovat věci, kvůli kterým by vypěnil.

Jen málokdy vzal kolejím tolik bodů jak tenhle den. A vztek a frustrace ho neopouštěly, spíš sílily s hodinou, kdy měl přijít Harry na doučování. Aby se aspoň částečně uklidnil, začal dopředu pečlivě chystat potřeby na dnešní lektvar. Euforizující tonikum. No paráda. To tady budou skoro tři hodiny.

Euforizující tonikum...Měl tendence si ho najít ve skladu lektvarů a nadopovat se jím. Nejradši by jím teda nadopoval Pottera..ty myšlenka byla dost lákavá...A proč vlastně ne?

Pitomče. Zas bys ho něčím ctěl otrávit? Je to ubohý, že když někoho chceš, musíš ho buď opít nebo omámit lektvarem! Snape sebou skoro trhl, když mu tenhle ostrý hlas jeho svědomí projel hlavou. Pro sebe si něco zavrčel, protože jeho svědomí mělo naprostou pravdu. Jestli nedokáže Pottera získat nějakým...normálním způsobem, tak nestojí ani za zlámaný svrček.

Co je to vlastně normální způsob? Snape cítil, jak ho zavaluje panika. Neměl se získáváním něčí přízně absolutně žádné zušenosti. Tedy...svým způsobem ano, ale nikdy se nesnažil o někoho, kdo je o víc než dvacet let mladší než on! Se záchvěvem hrůzy se mu vybavily "romantické schůzky" zamilovaných párů na Astronomické věži a krve by se v něm nedořezal, když si něco podbného představil. Vlastně ani neměl moc dobře ponětí o tom, co slovo "roantika" znamená. Nikdy to prostě nepotřeboval...!

Přetřel si znaveně rukou obličej. Nějak si připadal v koncích.

A to jsi vlastně ani nic nezačal... Zas rýpnutí. Teď by se měl hlavně uklidnit. Zkoušel to tím, že asi po desáté přejížděl očima připravené suroviny a kritickým okem kontroloval čistotu náčiní. Přece jen na něco zapomněl. Na roušky. Výpary z tonika budou mít taky dost...zábavné účinky. Napůl se otočil, že pro dvě zajde do kabinetu, ale nějak se nemohl odhodlat vykročit. Na jednu stranu by se mu dobrá nálada šikla, na druhou se Potter bude učit postup, kde je rouška výrazně zmíněna. Tohle dilema řešil asi pět minut.

Hrom do toho...on ať si tu roušku klidně vezme, ale mě ji nikdo nenasadí. Tohle diplomatické rozhodnutí mu trochu zlepšilo náladu. Došel do kabinetu pro jednu roušku a položil ji k ostatním věcem. Kdyby se mu dobrá nálada přestala líbit, vždycky si může roušku vyčarovat.

Rozhodl se celkem naknop, protože Harry zase přišel na čas. Tentokrát i tohle Snapea podráždilo, ale radši mlčel.

"Dobrý večer, pane," ozval se už ode dveří Harry. "Co budeme dneska dělat?"

"Euforizující tonikum," zavrčel Snape bez pozdravu. "Všechno jsem nachystal a postup je na tabuli," mávl prudce hůlkou, až se z tabule zaprášilo od křídy. Harry se na něj podíval trochu zaraženě a radši se rychle chopil přísad. Profesor se zdál být v dost zlověstné náladě.

"Kdybyste si u zkoušek nevzal roušku, vyrazí vás rovnou," štěkl Snape, sotva se pustil do příprav, aniž by si ten bílý kousek hadříku vzal. Harry chybu rychle napravil...ale všiml si, že Snape si ochranu nevzal. Už už se na to chystal, ale vražedný pohled, kterým po něm Snape hodil, ho zastavil uprostřed nádechu.

Co se mu u Merlina stalo? Takhle protivného si ho už skoro ani nepamatuju, zamračil se pro sebe Harry. Soustředil se na postup.

Zapomněl mě vyzkoušet z minulé látky... napadlo ho. Další důkaz toho, že profesora něco rozhodilo.

Po hodině a půl už Harry tak povznesenou náladu neměl. Jen tak tak se držel, aby po Snapeovi neštěkal zpátky. Skřípal zuby a už stokrát měl chuť nakopnout aspoň ten pitomý kotlík. Ale držel se. Vážně se držel. Připadal si jako zpátky v kterémkoliv ze školních ročníků, kdy ho Snape schválně vytáčel a vyžíval se v tom, brát mu body a dávat mu školní tresty.

Teď ti body nebere...

Jo, to je pravda. Díky jakési nevyslovené a pochybné dohodě se Snape držel stranou od strhávání bodů Harrymu. Asi by to nepůsobilo dobře, kdyby profesor strhával body vlastnímu asistentovi. Ketrý navíc už ani není vlastně nebelvírským studentem.

Posledních pár přísad a jasně žlutou tekutinu* v kotlíku stačilo nechat deset minut vychládat. Harry už byl tou dobou unavený na nejvyšší míru a taky řádně vytočený. Slíbil si, že ještě jednu poznámku od Snapea a začne do něj rýt taky.

Chtěl zatím uklidit. Byl od vaření lektvaru celkem zpocený - hlavně ruce a obličej a přes roušku se mu špatně dýchalo. Vzal náčiní a lahvičky, aby je umyl. Přitom rukávem zavadil o nádobu se slimáčím slizem. Nevšiml si toho a pokračoval dál. Vymyl u dřezu všechno, co šlo a nechal to tam odkapávat, protože Snape řádil, když mu někdo sušil věci kouzly. Po cestě si stáhnul roušku, aby se konečně pořádně nadechnul.

Snape kriticky kontroloval výsledek jeho téměř tříhodinové snahy a Harry jen znechuceně čekal, co za kritiku z něj vypadne.

"Potter, rouška se sundává až..." Snape nedořekl. Harry totiž uklouzl na rozlitém slizu a natáhl se jak široký, tak dlouhý přímo směr kotlík. Cínová nádoba se převrhla a nahodila je oba. Harry málem skončil v ohništi a na Snapea celého obaleného žlutou patlaninou byl směšný pohled.

"Potter, já tě roztrhnu jak hada!" štěkl Snape. Když ale viděl, jak se Harry jen ztěžka zvedá z kamenné podlahy, šel mu pomoct. Sotva mu podal ruku, Harry znovu podjel na kluzké podlaze a strhl Snapea s sebou. Trochu zaúpěl, protože poprvé spadl na záda a teď se mu Snapeův loket zarazil do žeber.

"Omlouvám se," zahihňal se Harry. Celá situace mu přišla strašně komická. Severus na něj zíral a pak mu začaly cukat koutky taky. Opatrně se z Pottera zvedal. Stejně málem ujel taky. Po něm se zvedl i Harry a opatrně přešli na čisté místo. Ze Snapea odkapavála žlutá břečka. Harryho to strašně rozesmívalo a profesor se na něj nemohl mračit, protože smích Harrymu tak slušel... Najednou se přistihl, že mu z hrudi probublává smích taky. U Merlina, jak dlouho se vlastně nesmál?

Potter ho začal otírat, ale spíš lektvar rozpatlal všude možně i nemožně.

"Myslím že i tenhle letvar se povedl," zasmál se Snape. Harry na něj fascinovaně zíral. Když se tvář staršího kouzelníka uvolnila a v očích se zaleskly jiskřičky humoru...Harry si připadal, jako by se znovu zamiloval. Tušil, že za to vděčí jen lektvaru...ale tenhle pohled si chtěl zapamatovat na věčnost. Jeho upřený pohled nešlo něco nepostřehnout.

"Je vám špatně?" uvědomil si Snape, že Harry ošklivě spadl.

"Ne, vůbec...já...vy...váš smích..." zakoktal se Harry a začervenal se.

"Ehm?" přestal se Snape usmívat.

"Nic...jen...no...strašně vám to sluší!" zadrmolil Harry. Tohle už bylo na Severuse Snapea prostě moc. Prudce si přitáhl mladíka k sobě a vnutil mu vášnivý polibek. Oba ucítili v ústech sladce-mentolovou příchuť euforizujícího tonika. Harryho nečekaný "útok" překvapil a naprosto se podvolil. Napůl proto, aby nespadl, ovinul ruce Snapeovi kolem krku. Když se profesor konečně odtáhl, měl Harry v tváři ruměnec, srdce mu bilo jako o závod a lapal po dechu. Tentokrát to byl on, kdo se naklonil k druhému, aby si ukradl další polibek. Začala se mu točit hlava. Až když mu podklesly nohy, došlo mu, že to nebude vášní, ale spíš předávkováním.

"Najdu něco, co to zmírní," odtrhl se od něj Snape. Taky se mu začala točit hlava. Euforizující tonikum nebylo ve větší míře jedovaté, ale způsobovalo závratě, dezorientaci a po vyprchání i silný bolehlav. I tak došel v pořádku do kabinetu a chvíli se probíral položkami v policích. Euforizující tonikum teď probíral se šesťáky, takže měl pro tenhle případ jeden lektvar neustále připravený.

Když se vrátil, Harry seděl na zemi opřený o stůl a hlavu měl svěšenou.

"Nespi, Harry," usmál se Severus a trošku ho poplácal po tvářích. Víčka odhalila rozšířené zorničky smaragdových očí. Snape si nemohl pomoct neobdivovat je. Trošku si srkl lekvaru a zbytek jemně vnutil Harrymu. Otřásli se oba nad jeho hořkostí.

"Fuj," ulevil si Harry.

"Jo," přidal se Snape. Podívali se na sebe...a zase se jeden do druhého vpili v polibku. Nemohli se jeden druhého nabažit. Ale Severus to po několika minutách neochotně utnul.

"Měl by ses jít umýt od toho tonika a spát," broukl. "Zítra je vyučování."

"Asi jo," přitakal trochu smutně Harry. "Je mi takhle strašně dobře," povzdychnul si.

"Času budeme mít, kolik budeme sami chtít," odtušil s úsměvem Snape. Harry se zatetelil blahem, protože to znamenalo příslib věcí budoucích. A on se už teď strašně těšil. Ve dveřích se rozloučili dalším polibkem a Harry se trochu vratce vydal do svého pokoje. Zase se mu chtělo se strašně smát.

"Jsem doma," zahihňal se ve vchodu a zapadnul hned do dveří od koupelny. Renkare se ve svém teráriu znepokojeně vztyčil a vyplazil se ven. Harry mezitím přistál ve vaně i s oblečením a takhle na sebe pouštěl vodu.

Kobra zakmitala jazykem a hned věděla, co je příčinou.

"Co ssse ssstalo?"

"Převrhnul jsssem kotlík sss lektvarem," sykl Harry s širokým úsměvem.

"Aha," komentoval to sarkasticky had a zavlnil se. Mokré oblečení z Harryho sklouzlo a zůstalo levitovat ve vzduchu. Mycí houba se napěnila a začala Harryho pucovat.

"Díky," zavrněl Harry. Začínala ho bolet hlava.

"Ssstrašššně mu sssluššší, kdyššš ssse sssměje," zasnil se nahlas. Renkare to nekomentoval. Až později, když už Harryho pomocí kouzel nějak dopravil do ložnice, se stočil v teráriu a dovolil si chmurné myšlenky. Vybral si špatně? Měl pro mladíka velkou slabost a na jednu stranu mu přál štěstí...a na druhou ho tak zoufale potřeboval...Na koho má brát větší ohledy...na Harryho a mistra letvarů...nebo na sebe? Třeba, kdyby byl šikovný, šlo by obojí...

Renkare si smutně povzdychnul a had složil hlavu na kámen a usnul.

35. Snapeův osamělý večer

Severus si ráno dával už třetí sprchu. Hlava ho ani tak nebolela...ale neustále cítil Harryho rty a teplo, jak se k sobě tiskli...Kdykoliv na to pomyslel, naskočila mu až bolestivá erekce. Skoro až tleskal Harryho nešikovnosti a rozlitému slizu, který to všechno způsobil.

Do učebny šel uklidit až ráno. Už jen mentolový pach tonika vznášejícího se ve vzduchu a příjewmné vzpomínky z minulé noci stačily na to, aby se mu po tváři skoro rozlil spokojený úsměv. Poprvé po dlouhé době, se odvážil doufat, že následující hodiny a dny přinesou něco dobrého.

Harry se vzbudil s bolehlavem, ale dalo se to snést. Vyštrachal se z postele. Na cestě do koupelny si vybavil minulé doučování...No, do koupelny se ještě dvakrát vrátil. Rozechvěle čekal na snídani. Netušil, jak se má na Snapea dívat, jak se chovat...? Když vstupoval do Velké síně, cítil, jak mu začínají hořet tváře. Díval se na podlahu a na stůl, ale hlavně ne na mistra lektvarů.

"Dobré ráno," kuňkl a zapadl do židle.

"Dobré ráno," zakrýval úšklebek Snape. Pottera bylo tak snadné číst! Nepřipustil si, že sám byl také nervózní a nebyl si jistý, jak bude mladík reagovat. Teď mu spadl z hrudi kámen. Okamžitě začal rozjímat nad tím, jak skloubit dnešním doučování s - řekněme s příjemnější činností. Snídaně proběhla ve vzájemném tichu. Harry se porýpal v jídle, zamumlal něco a tom, že se uvidí na doučování a skoro utekl. Severusovi cukal koutek úsměvem.

"Vypadáte v dobré náladě, Severusi," povzbudivě se na něj usmála Minerva McGonagallová.

"Možná," zavrčel nezvykle přívětivě Snape. Minerva se znovu usmála a zvedla se, aby odešla na hodinu. Čas už byl i pro Snapea. Zvedl se tedy a odplachtil do sklepení. Den trávil v příjemném očekávání věcí budoucích. Až když došel do pokoje, kde na stolku uviděl krémovou obálku, hryzla ho šeredná předtucha, že se něco pokazí. Navrčeně hmátl po obálce a roztrhl ji. Potterovým rozházeným písmem tam stálo:

Omlouvám se, dneska nemůžu dorazit. Musel jsem bezpodmínečně odcestovat do Egypta.

H.P.

Snape rozmrzele zmačkal pergamen do kuličky a tu hodil do ohně. Jak se ten zatracený Potter mohl opovážit?! Zrovna teď...! Najednou měl moc volného času a nic na práci. Na chvíli vztekem probleskla bezradnost. Co bude teda dělat? Nejdřív jeho pohled zabloudil k policím s knihami...ale to se mu nějak nechtělo. Neměl zrovna nic rozečteného a cítil se na načínání nové knihy dost líný.

Šálek čaje v křesle u vyhřátého krbu? Jenže to je jen na chvíli a navíc mu bude samotnému divně. Vlastně samotu v posledních dnech nějak hůř snášel.

Sprcha?...Ani náhodou, dneska v ní strávil až moc času...I když byl příjemně využitý, hmmm...NE.

Procházka k jezeru...No, to by mohlo být dobré a uklidňující. A co takhle po cestě nachytat nějaké studenty po večerce venku - třeba zkazit radostn nějakému zamilovanému páru a strhnout přiměřené množství bodů?

Snape na sebe zase hodil hábit a vyrazil korzovat chodbami Bradavic.

36. Ny merut

Zatímco Severus korzoval po chodbách, Harry dlel v Egyptě...a momentálně byl silně rozrušený. Náhlá Renkareova žádost okamžitě odcestovat ho překvapila tak, že jen popadl hůlku a sošku a rychle se přemístili. Ani nestihl nechat vzkaz nebo tak...vsadil by se, že Snape bude strašně zuřit. Snad se mu podaří si to nějak vyžehlit..i když u Snapea...no, bude to zajímavé. Že profesoru lektvarů došel lístek s omluvou, vůbec nevěděl.

Ren se choval podivně křečovitě a nervózně, když ho táhl do svatyně Vedžet. Harryho zamrazilo v zádech, sotva vešel dovnitř a on ucítil ve vzpomínkách jedovaté hadí políbení. Celou cestu ho Renkare držel naléhavě za ruku. Měl horkou, suchou dlaň. U dveří Harryho pustil. Ten zůstal stát rozpačitě u dveří a sledoval, jak egypťan padá u oltáře na kolena a spíná ruce k motlitbě. Ve svatyni bylo ticho, Harry slyšel vlastní tep. Renkare nevstával a tak Harry přešel k oltáři také. Ozvěna kroků mu přišla nemístně hlasitá.

"Co se děje?" odvážil se špitnout. Renkare mlčel tak dlouho, až si Harry začínal myslet, že ho nějak urazil. Egypťan však jen dokončoval nehlasnou motlitbu své hadí ochránkyni.

Matko Vedžet, ať je to ten pravý... Tak končila jeho prosba. Kobra shlížela dolů se stejně kamenným výrazem jako předtím a nedávala žádnou odpověď.

"Řeknu ti jeden příběh, malý hrdino," tiše pronesl Renkare. "Před hodně dlouhou dobou žil v Egyptě malý, zvědavý hošík. Byl to kouzelník ze staré a vážené rodiny. Nesmírně rád naslouchal vyprávěním svého prastrýce o skrytých pokladech. Od mala po něm škemral každý večer nějakou historku.

Prastrýc mu jednou vyprávěl o starodávné hrobce v nitru Tel-el Faraín. Říkal, že kdo se tam odváží i přes strašná zaklínadla a kletby, které ji stráží, nalezne buď smrt nebo obrovské bohatství.

Co mohlo mladého kluka navnadit víc, než poklad, který je tak blizoučko? Jen nad městem...nenapadlo ho, že je zřejmě velice dobrý důvod, proč se tam ani ti nejotrlejší a nejsilnější kouzelníci neodváží vkročit. Chtěl to prozkoumat a objevit ten ohromný poklad. Jednou o půlnoci se vyplížil z domu. Ani nedal své rodině sbohem," Renkareův hlas se lehce zadrhl, ale odhodlaně pokračoval.

"Ještě ani nesvítalo a on dorazil pod kopec. Cítil kolem místa prastarou a silnou magii, ale ta mu nebránila vstoupit. Tak šel pošetile dál a myslel si, že kletba, která stráží Tel-el Faraín je jen povídačka, která má odradit vykradače hrobů. Jak šel dál, rozeznal na kopci honosný dům. Podivil se tomu, protože v příběhu se hovořilo o podzemní hrobce a navíc ani ve dne nikdy na kopci nikdo dům neviděl. V okamžiku, kdy kluk vstoupil na první schod dlouhého schodiště, které vedlo nahoru, už nemohl zpátky...ale on na to ani nepomyslel."

Renkare měl pevně zavřené oči. Když chtěl Harry promluvit, vycítil to a gestem ho utišil. Před očima se mu odvíjely vzpomínky...po všech těch letech stále jako živé.

Mladý chlapec, tak kolem čtrnácti let, stoupal po dlouhém schodišti k domu, jehož mramorovou bělost a krásu zahaloval závoj tmy. V polovině schodiště se však nahoře začaly rozsvěcovat louče jako vlídná pozvání. Dveře nahoře se samy rozevřely dokořán a vpustily chlapce do velké haly osvětlené velkou spoustou svíček. Ve vzduchu se vznášel jejich hutný pach smíšený s vůní myrhového kadidla.

Sotva vstoupil, rozevřely se i dveře na druhé straně velké síně a dovnitř vstoupil mladý muž. Byla to nádherná bytost, která chlapci učarovala na první pohled tak, že nebyl schopen slova. Snědá kůže, havraní vlasy, nebesky modré oči... Chlapec okamžitě zapomněl na všechny poklady světa.

"Vítám tě, cizinče, ve svém domě. Jsem Hasír. Jaké je tvé jméno?" promluvila ta okouzlující bytost příjemným mužským hlasem.

"Re-Renkare," vykoktal mládenec a začervenal se. Hasír se jen usmál.

"Buď vítán, Renkare. Nemívám hosty často. Prokaž mi tedy to potěšení pozvat tě k jídlu a prohlídce mého domu." Chlapec nadšeně souhlasil. Kráčeli magicky osvětlenými chodbami do hodvní síně, kde bylo plno ovoce, masa, sladkostí i vína. Renkare nebyl na víno zvyklý. Po první číši těžkého kořeněného moku mu začaly hořet tváře a trošku se mu motala hlava. V ten okamžik byl vyzván k prohlídce domu.

Ze všech místností si z toho večera zapamatoval mladík jen jednu. Kamennou svatyni Královny faraonů, božské kobry Vedžet. Protože tady se dozvěděl příběh, jaký mu ještě nikdo nevyprávěl. Teď stál před oltářen a fascinovaně zíral do chladných očí kamenné sochy. Za sebou cítil teplo Hasírova těla a mág začal vyprávět příběh.

"Tel-el Faraín byl kdysi faraónská hrobka. Věděl jsi to? Takové příběhy si lidé vyprávěli už za mého mládí. Tu hrobku střežila hrozná kletba. Ale uvnitř bylo bohatství takové ceny, že to neodradilo skupinu vykradačů hrobů, aby se do ní vloupali. Byli čtyři. Hrobka byla plná pastí, které zloděje brzy rozdělily. Jeden z nich, Awi, zpanikařil, začal běhat hrobkou a hledal východ. Místo toho se na jednom místě propadla klenba a on spadl do jeskyně, která byla zřejmě pod původní hrobkou a léty se strop stal nestabilní.

Nevšiml si, že to byla jeskyně vytvořená za jediným účelem - lapit a udržet démona. Magické obrazce na stěnách a podlaze mu to měly napovědět, ale on měl oči pro jediné - nádhernou nahou ženu ležící uprostřed jeskyně. Byla v bezvědomí. Awi k ní přiběhl a přitom vstoupil do magického kruhu. Pokoušel se ženu oživit předáním dechu. V tu chvíli se démon v těle krásky probral. Awi omámen ženiným kouzlem bezezbytku podlehl jejím půvabům a obveselil se s ní. Její kouzlo bylo tak silné, že neviděl ani hořící symboly na stěnách, jak se hroutí a pečetě praskají.

Tak Awi osvobodil démona, který mu z 'vděčnosti' přenechal vlastní osud. Muž však nezůstal přikován v jeskyni, jako démon. Mohl se volně pohybovat - ale jen v hrobce. Už nikdy nenašel těla svých druhů, přestože brzy objevil, že magie hrobky mu dá, o cokoliv pořádá...kromě svobody a jakékoliv živé bytosti.

V podzemí našel poklad nesmírné ceny. Jednalo se o zlato, drahé kamení, šperky, poháry...ale to všechno mělo mizivou hodnotu oproti knihám, které objevil, Obsahovaly všechno tajné vědění světa i taqjemství věčného mládí. Ale ani ony mu nedaly svobodu, pouze mu prozradily povahu vlastní kletby.

Plynuly roky, desetiletí, staletí. Awi se pomalu ze samoty zbláznil. A pak se objevil další pošetilec, který chtěl dostat zlato zakázané a prokleté hrobky. Awi neváhal a uvrhl na něj své prokletí a sám mohl volně opustit Tel-el Faraín."

Hasírovy silné paže objaly Rekarea kolem ramen a hebká ústa se otřela o jeho ucho, když něžně zašeptala: "A od té doby jsem tu já. A já chci po těch čtyř stech letech pryč." Renkare sebou porvé poplašeně trhl, ale omámený vínem neměl proti síle, která se v Hasírově štíhlém těle skrývala, žádnou šanci. Byl vyzdvižen a surově přitisknut na chladný kámen oltáře. V okamžiku, kdy se mág surově vklínil do jeho těla, Renkare ztratil vědomí.

"Od té doby jsem tu. On postavil tenhle dům, protože s každým předáním se oslabují kouzla svazující prokletého k tomuto zatracenému kopci. Stovky let jsem zkoumal vše, co se dalo o té kletbě zjistit. Je to jistě plno zajímavých věcí, ale jen dvě mě jí mohou zbavit a jen jedna ji dokáže úplně zrušit." Renkare zněl zoufale. Když se otočil k Harrymu, ten poznal, že se chvěje a má lesklé oči.

"Jaké?" zeptal se.

"Tělesný akt mě kletby zbaví. Ta se ale pak přenese na toho druhého, aby on dál hlídal prokletou hrobku," zatvrdil se mu pod tou představou obličej do přísné masky.

"A ta druhá?" polkl Harry, protože začal konečně chápat souvislosti. Zatímco poslouchal Renkareův příběh, vystřídala se v něm celá škála pocitů. Zůstala chuť najít toho bastarda, co Renovi ublížil a vymlátit z něj duši. A pak chvějivé obavy, kiteré se mísily s touhou udělat pro přítele vše, co zvládne. Ačkoliv to bude znamenat vzít tu kletbu!

Pitomý nebelvír... ozval se mu v hlavě Snapeův sarkastický hlas. Harryho trošku bodlo u srdce, když pomyslel na Snapea.

"Ta druhá je...ve své podstatě to samé," vyhnul se přímé odpovědi Renkare. "Řekl jsem ti všechno, Harry. Všechno, co můžu komukoliv říct jen jedinkrát za celý svůj život, protože k tomu mě ta kletba zavazuje. Nemám žádné právo od tebe žádat takovou oběť, ale...doufal jsem."

Harrymu se sevřelo srdce. Napůl okamžitým impulzem vykřiknout, že souhlasí, že udělá cokoliv...napůl panickou hrůzou.

"Já...Budu muset pak zůstat jen tady?" Nevrátit se do Bradavic? Nevrátit se za...ním?

"Nevím, Harry. Předpokládám, že vázací kouzla se dalším přenosem oslabí natolik, že si teoreticky dokážeš zvolit ještě další místo, kde dokážeš jako člověk přebývat." To Harryho zaujalo.

"Jako člověk..?" načal otázku se zatajeným dechem. Pokud by mohl odejít jinam - do Bradavic, proč by nesňal ze vzácného přítele kletbu? Vždyť se nezdá tak hrozná...

"Já mohu za hranice Tel-el Farín pouze jako had," objasnil mu Renkare. Uzavřel se do trpělivé strnulosti a čekal. Kdysi se zapřísáhl, že nikdy už nevloží tu kletbu na bedra nevinnému člověku a proti jeho vůli. A teď dal všechno všanc rozhodnutí mladíkovi, kterého si zamiloval jako ještě nikoho, ale jehož srdce leží jinde.

"Udělám to," prohlásil Harry odhodlaně, zatímco mu známý sarkastický a jedovatý hlas nadával do pomatených nebelvírů. A měl pravdu. Ale Harry vypnul logické argumenty, které hlasovaly proti. Renkare mu dal mnohem víc, než po něm teď žádá na oplátku. Dal mu nový život. Co je oproti tomu, vzát na sebe kletbu, která ho nebude stát nic, než trošku osobní svobody?

Egypťanovo srdce se rozbušilo. V tuhle odpověď se neodvážil doufat...a přesto ji jistým cynickým způsobem čekal. Harry měl přímočarou a šlechetnou povahu. Renkareovým slepým očím se jeho duše jevila jako bílo-zlaté světlo. I proto si vybral jej. Přistoupil blíž a pohladil mladíka po tváři. Přivinul ho k sobě, aby mohl jejich ústa spojit polibkem.

"Ny merut*..." vzdychl mu s nesmírnou něhou do ucha. Harry nedostal možnost se zeptat, co ta slova znamenají...ale díky vřelému a vášnivému tónu rámcově pochopil. Troch se zajíkl, když ho Renkare otočil e jemným tlakem navigoval na kamenný oltář. Sotva se ho dotkl, a Ren ho začal pokládat, ucítil, jak se kámen pokrývá něčím měkkým a hřejivým. Zároveň jeho ústa laskaly Renkareovy zkušené rty. Mág rozehrával něžnou hru, která Harrymu vždycky způsobovala chvění po celém těle spolu s tím, kam se rty a ruce Renkarea přesouvaly.

Je to jiné než s ním. Kdyby na mě takhle sáhl kdokoliv jiný než Snape a Renkare, asi se budu cítit zhnuseně...ale takhle je to úžasné. Kéž by i vztah se Snapem byl tak něžný a krásný... ztratil se na chvíli Harry v myšlenkách. Znovu do svatyně ho vrátil pocit svlékání. Jejich oblečení se pod Renkareovým pohledem kroutilo a samo se sunulo pryč.

Harry čím dál směleji oplácel Renkaremu jeho vášnivé polibky a doteky. Jen pouhé líbání ho nesmírně vzrušilo. Chtěl Rena jako ještě nikdy nikoho. Jeho tělo lačnilo po mnohem větší dávce rozkoše a vzrušení. Renkareovy prsty pokryté čímsi kluzkým, ho začaly připravovat. Mladíkovi plály tváře.

Renkare se na chvíli zastavil a naklonil se těsně k Harrymu.

"Ny merut...jsi moje světlo světel, Harry," šeptnul a spolu s polibkem do něj vstoupil. Harry se zajíkl, ale bolelo to jen trošku. Spíš to bylo z toho šoku, že je s někým takhle intimně spojený a že to přináší tolik slasti. Sex se Snapeem byl v jeho vzpomínkách matný a teď vybledl úplně. Oba cítili, že tohle spojení nebude trvat dlouho. Jejich těla tiskla mezi sebou Harryho penis a třela jej. Renkare se pak nadzvedl, uchopil jej do jedné ruky a začal ho systematicky zpracovávat. Snažil se ze všech sil uspokojit mladíka prvního. Konečně sebou začal ten krásný orgán cukat a na Renkareovu ruku a Harryho břicho dopadla bílá sprška. Ten pocit, že přivedl Harryho na vrchol, záplava emocí, aurické barvy nejvyššího uspokojení a úžasné zvuky, které Harry vydával, to vše dostalo i Renkarea. Vykřikl Harryho jméno a svět se na dlouhou chvíli rozostřil v naprosté extázi.

Dlouho leželi oba na sobě a zrychleně dýchali. Pak Renkare otevřel oči...a po nekonečných staletích viděl. Kletba, která mu vzala zrak, ho sice obdařila jiným druhem vidění...ale oproti tomu zážitku pohlédnout na Harryho uspokojením krásnou a roztomilou tvář to bylo jako nic. Pak otevřel oči Harry a na egyptského mága hleděly dvě modré studánky bez zorniček.

"Co to...proboha..." vydechl Harry. Neviděl a viděl. Věděl, že úžasné barvy, které vidí nad sebou, jsou Renkare. Rozhlédl se po místnosti. Všude všechny barvy spektra...Nejistě vztáhl ruku, aby se dotkl světelného uskupení, kterí vnímal jako Renkarea.

"Jsi...úžasný," polkl. Jemně nazlátlá Renkareova barva byla doplněná se světle fialovou. K jeho údivu neprošla ruka skrz, ale ucítil prohřátou kůži. Z oblasti Renkareova srdce se šířila jasně červená barva, která se je,mně dotýkala jeho vlastních barev, které Harry vnímal jako bílo-zlaté.

"Takhle jsi viděl celou dobu?" zeptal se uchváceně Renkarea.

"Ano, velice dlouho," usmál se Ren a pohladil Harryho hruď. "Pojďme do koupele, malý hrdino." Pomohl Harrymu vstát. Každý byl svým způsobem zmatený z nového a neobvyklého pohledu na svět. V lázni se Ren přitiskl k Harrymu.

"Nenalézám slov, jak bych ti poděkoval, Harry," špitl a lehce polaskla kůži na mladíkově krku.

"Já...udělal jsem to rád," zrozpačitěl Harry. Když ucítil na vlastním těle Renkareovo opětovné vzrušení, dostal chuť znovu se nechat vtáhnout do těch úžasných vjemů...A pak se zarazil, protože jedna věc mu opravdu předtím nedošla.

"My...nemůžeme...nemám pravdu?" vyjekl. Zároveň mu totiž došla i další věc. Co kdybychom já a Severus chtěli...?

"My můžeme. Tím, že jsi převzal mou kletbu, jsi mi poskytl doživotní ochranu," usmál se Renkare. "A co se týče Severuse Snapea...Neměj s tím hlavu, ny merut. Všechno dobře dopadne. Jsem si tím jistý."

"Opravdu?" objevil se v Harryho tváři výraz absolutně šťastné naděje.

"Opravdu," potvrdil mu Renkare ačkoliv ho uvnitř bolela vlastní slova a jejich pravdivost. Jeho milovaný nikdy nebyl a nebude doopravdy jeho. Harry viděl pramínek temně rudé barvy, jak protkala na chvíli Renkareovu hruď, ale neuměl si to vyložit. Proto se spolehnul na jeho ujištění a slastně se oddal prstů, které prozkoumávaly jeho dolní partie...

37. Návrat

Harrymu připadal víkend jako zahalený zlatavým oparem. Zvykal si na nový způsob vidění i další věci. Doslova cítil pulzování magie všude kolem. Mohl všechnu magii uchopit a použít jedinou myšlenkou. Nepotřeboval ani slova, ani hůlku, stačil úmysl. Renkare ho sice varoval, že je to zrádné, ale Harry ho popravdě řečeno moc nevnímal.

Když se blížil konec víkendu a Harry se musel vrátit do školy, Renkare byl stále zachmuřenější. Doufal, že se nespletl a Harry bude moct odejít. Kdyby ne, mladík by ho časem začal nenávidět. A přitom si ve skrytu duše přál, aby to tak bylo. Aby s ním jeho milovaný zůstal na věky. Za tyhle myšlenky se cítil provinile. Už takhle mu Harry vrátil všechnu péči i s úroky. Vlastně se mu Renkare cítil zavázán.

Nakonec přece jen přišla neděle.

"Dnes s tebou nepůjdu, Harry," povzdychnul si. Neměl tu sílu mu to říct. Že by bylo lepší, kdyby se už nikdy neviděli. Ne po tom, co z něj Harry sňal tu kletbu, která ho po celá staletí odsoudila žít v izolaci. S venkovním světem komunikoval...ale vždycky to bylo napjaté a přeopatrné. Ta kletba neměla vysloveně nevýhody. Vázala nositele pouze k místu a k tomu, aby chránil hrobku. To byla další věc, kvůli které nemohl Harrymu říct, aby se už nevracel, že mu to rve srdce na kusy. Byl si poměrně jisté, že kletba Harryho donutí se vracet minimálně jednou za týden. Možná víc. Třemi přenosy a kdoví kolika tisicíletími kletba zeslábla, ale stále to byla ta nejúžasnější magie, kterou kdy Renkare poznal.

Stejně z celého srdce doufal, že právě Harry bude ten, kdo tu kletbu zlomí. Strašně si to přál. Ale teď mohl doufat jen v to, že ji zlomí ten, kdo...

Harry ho vytrhl z myšlenek, když ho na rozloučenou objal. Ren mu vtiskl polibek na čelo.

"Opatruj se, malý hrdino," usmál se posmutněle. Harry ještě chvíli setrval v jeho obětí a pak se statečně natáhl pro sošku ibise.

"Můžu se za tebou vrátit...?" zeptal se nesměle.

"Určitě," zkřivila se Renkareho ústa v poraženeckém šklebu, ale to Harry neviděl. Viděl jen, jak se přítelovy barvy plní hlubokou modrou. Přišla mu strašně smutná, ani nevěděl proč. Raději stiskl sošku.

Takhle drsnou cestu přenášedlem ještě nezažil. Jako by ho vtáhlo do mixéru. Mlátilo to s ním na všechny strany a cítil strašné přetížení. Kdyby mohl pohnout rty, asi by začal křičet, protože cítil, že jestli ten tah nepovolí, rozletí se na milion kousků....a co hůř, nedostane se skrz. Toho se držel. Jestli to vzdá, nedostane se za ním. Zůstane navždy v Egyptě. MUSÍ!

Po nekonečných minutách tlak povolil. Do svých komnat v Bradavicích dopadl harry tak prudce, přelétl místnost a bolestivě narazil ramenem do zdi. Málem si vyrazil dech.

Ren měl pravdu...díky, Merline...měl pravdu... lapal po dechu a pomalu mu teprve začalo docházet, co by se stalo, kdyby se skrz nedostal. Byly to až moc frustrující a panické myšlenky, takže je radši zahnal. Měl by jít za Brumbálem...měl pocit, že jisté změny by řediteli říct měl. Vhodil do krbu trochu letaxu a za chvíli vylézal z krbu v ředitelně.

"Dobrý večer..." začal ještě když vylézal ven a oprašoval se, ale Brumbál ho velice zvláštním tónem přerušil.

"Posaď se, Harry." Potter na něj překvapeně pohlédl a málem mu spadla brada v úžasu. Ředitel byl tvořený celým spektrem barev s takovou intenzitou, že měl Harry chuť zavřít oči. A měl problém. Nedokázal v té záři najít židli, protože všechno překrývala.

Měla by stát pár kroků vepředu po mé pravé ruce, snažil se zorientovat. Nesměle popošel a zatápal.

"U Merlina, omlouvám se, Harry," uslyšel mladík, jak se odsouvá židle a vzápětí ho stařecké ruce uchopily za tápající ruku a nasměrovaly na židli. Málem se propadl studem. Brumbál zněl strašně ztrápeně. Je to kvůli mě? Doufám, že ne... Nějakou dobu Brumbál mlčel. Pak si povzdychl.

"Nečekal jsem, že to bude tak...rychlé. Víš, Harry, tušil jsem, že pro tebe má Renkare slabost. Ale tohle překvapilo i mě. Omlouvám se, Harry..."

"Za co, pane?"

"Že jsem tě nedokázal ochránit. A teď už ani nedokážu," přiznal sklesle Brumbál.

"Já nechápu..." tvářil se Potter silně zmateně. Uslyšel, jak se ředitel předklonil a položil lokty na stůl.

"Renkarea jsem před mnoha desítkami let poznal na cestě do Egypta, když jsem hledal jednu z knih, kterou měl ve své sbírce. Byl jsem dost mladý a sebevědomý. Kdyby nebylo jeho dávného slibu, který dal sám sobě, byl bych mohl skončit stejně jako on. Ale to je vedlejší.

Ty jsi byl prokletý keltbou Ammuseo a Renkare je na tyhle věci odborník. Prozkoumal všechny možné i nemožné prameny, aby odhalil klíč k vlastnímu prokletí. Věděl jsem, že někoho hledá. Zpočátku mě nenapadlo, že by mohl najít zalíbení v tobě. A za to se omlouvám. Kdybych to tušil nikdy bych tě do Egypta neposlal. Zkusil bych vymyslet něco sám..."

"Pořád vás nechápu, pane..." teď zněl Harry podrážděně. "Dokázal mě vrátit zpátky po...Dracovi. Udělal toho pro mě moc a já mu splatil dluh."

"Já vím, Harry, nerozčiluj se. Přes to přese všechno jsi stále můj student a nejen to, víš, že tě mám jako vlastního syna. Proto si vyčítám, co se stalo. Ta kletba s sebou nese ohromnou zodpovědnost." Ředitel zněl čím dál unaveněji.

"Hlídat hrobku...?" naznačil Harry.

"Nejen to, Harry. Nejen to...Víš...musíš si teď dávat velký pozor na svoje emoce. Jestli se rozčílíš, mohlo by to mít velice fatální důsledky," jemně ho opravil stařec. "Ta kletba tě od ostatních izoluje. Lidé se bojí odlišností, chlapče." Harry si nemohl pomoct...připadlo mu, že Brumbál zbytečně dramatizuje. On byl odlišný vždycky...na to už si zvykl.

"Myslím, že to zvládnu, pane," odpověděl sebejistě. Neviděl soucitný pohled, co mu ředitel věnoval.

"Jak myslíš, chlapče. Ještě je tu něco. Měl bys jít za profesorem Snapem. Tvůj nenadálý odchod ho poněkud...vykolejil," doporučil mu ještě.

"Ano, pane." Harrymu se udělal v krku knedlík a nešel polknout. Brumbál se do těchhle věcí obvykle nemíchal. Když i on říkal, že Snapea něco vykolejilo, bude to peklo. Nemotorně vstal ze židle.

"Harry, chceš domácího skřítka? Nikdy jsem si nebyl jistý, jak přesně Renkare vidí..." vstal Brumbál taky a uchopil Harryho paži. Mladík si začal připadat jak nemocný, když s ním ředitel takto jednal.

"Ne, děkuji. Vidím většinou dobře," odsekl trochu popuzeně.

"Dobře. Dávej na sebe pozor, Harrya kdybys potřeboval, stačí říct."

"Děkuji, pane."

Potter se nechal odvést ke krbu, vhodil letax a za chvíli stál ve vlastním pokoji a psychicky se připravoval na střet se Snapem. Trochu mžikal, aby se rozkoukal. V ředitelně opravdu neviděl nic jiného kromě Brumbála. Napadlo ho, jaké asi tak barvy bude mít Snape.

Měl pravdu, viděl dobře. Stěny chodby vydávaly jemnou našedlou barvu, podle které snadno šel. Dveře i obrazy byly protkány různými barvami, takže ty taky poznal. No konci sklepení měl navíc jediné dveře Snape. Harry doufal, že neobtěžuje příliš pozdě, když zaklepal.

***

Snape si četl u krbu a potlačoval rostoucí frustraci. Měl na Pottera vztek...a chyběl mu, ačkoliv si to odmítal přiznat. Dokonce byl navrčený i na členy učitelského sboru, což mnohé z nich překvapilo. Teď se snažil ukldnit četbou, aby mohl usnout a prospat se na další náročný školní týden. A někdo si dovolil na něj zaklepat. Praštil knihou do pohovky a vstal připravený vynadat klidně i ministru kouzel.

A za dveřmi stál Potter. I v té tmě ho poznal.

"Co chcete, Pottere?" zavrčel a odolával nutkání mu přibouchnout dveře před nosem. Harry rychle sklopil oči.

"Přišel jsem se omluvit. V pátek všechno proběhlo strašně, musel jsem okamžitě do Egypta a ani jsem vám nestihl poslat zprávu..." vychrlil.

"Co to melete, Pottere?" nabral Snape výraz boha pomsty.

"Erm.." zakoktal se Harry.

"Pojďte dovnitř!" štěkl Snape. Bylo mu proti srsti tohle řešit mezi dveřmi. Tak Potter neposílal žádný lístek? Písmo bylo jeho...Doteď ho měl na pracovním stole. Došel pro něj a hodil ho před mladíka, kterému předtím řekl, ať se posadí do křesla.

"A tohle je co?" zasyčel. Harry poznal, že něco je na stole - uviděl matný našedlý obrys, na kterém se vlnily podivné znaky v ohnivých linkách. Najednou ho napadlo, že to bude nejspíš Renkareova práce. Čí jíná? Harry mluvil jen o tom, že neposlal vzkaz...Ren asi poslal.

"To asi Renkare," přiznal. Téměř slyšel, jak se Snape nadechuje k pořádnému proudu nadávek.

"Příště mě laskavě informujte předem, pane Pottere," překvapil však profesor ledovým odtažitým tónem. Harry pořád klopil oči k zemi. Teď ho bodlo u srdce. Zvedl hlavu, protože mimoděk chtěl zachytit výraz na mužově tváři. Chybu si uvědomil ve chvíli, kdy Snapeovi uniklo tiché a téměř poděšené: "U Merlina..."

A Harry zíral na jeho barvy. Zmijozelská zelená protkaná čistou zlatou. Probleskovala spousta jiných barev, ale tyhle dvě formovaly Severuse Snapea. Byla to nádherná kombinace.

"Omlouvám se, pane, asi bych měl jít, je už pozdě," snažil se vycouvat, ale při vstávání ztratil balanc a zakopl o roh křesla. Skoro ho převrátil.

"Stůjte, Pottere!" práskl Snapeův hlas jako bič. Jeho barvy probarvovala rubínové rudá barva. Zlobí se...? zkusil tipnout Harry.

"Co se vám stalo s očima?" odsekával každé slovo mistr lektvarů. Harryho překvapila vlastní touha mu všechno vyklopit...ale najednou zjistil, že nemůže. Nedokáže přiznat tomu muži, že spal s Renkareem. Proto jen mlčel.

"Zmizte mi z očí, Pottere," bodla ho Snapeova chladná slova jako nůž. Byla v nich absolutní lhostejnost a nezájem. Harry se přistihl, že ke dveřím couvá.

"Dobrou noc, pane," špitl a skoro z jeho pokojů utekl. Už cestou k sobě cítil, jak ho v očích začínají pálit slzy. Najednou si připadal nesnesitelně sám.

Snape zíral na dveře se stále stejn ě ledovou maskou...ale velice dlouho se ani nepohnul. Uvnitř něj zuřila bouře. Chtěl..musel...vědět, co se stalo. Proč Potter vypadá jako ten černý mág. Proč cestoval do Egypta.

Žárlil. Tak čirou nenávist jako k Egypťanovi, cítil ve svém životě jen k málokomu. Ten blbec Potter...Severus měl chuť něco rozbít. Místo toho se sbalil a šel do sprchy a spát.

38. Bezesné noci

Renkare seděl za psacím stolem. Už dlouou chvíli se kochal prostým pohledem na brk a pergamen. Pero se nakonec samo pohnulo vedeno silou jeho vůle a začalo nanášet úhledná písmenka na krémový podklad. Psal odpověď na dopis Albuse Brumbála. Obdržel jej nedlouho poté, co Harry odešel.

Jako by prostě nemohl přijít... ušklíbl se Renkare.

Milý příteli,

rád přijímám tvé pozvání. Budu tedy zítra v devět hodin u tebe v Bradavicích.

Se srdečným pozdravem, Renkare.

Odeslal dopis po magické sošce a opřel se do židle. Zajímalo ho, co vlastně Brumbál bude chtít...Renkare si nemyslel, že ho volá na kobereček jen kvůli Harrymu. I když i to bylo možné.

Renkare věděl přesně, jak stráví další noc své svobody. Zvedl se, sešel dolů, vzal si plášť a odešel do poště, aby tam už třetí noc pozoroval hvězdy.

Nebyl sám. O mnoho tisíc mil na sever sledovaly hvězdy i další oči...tedy, rády by...

***

Harry nemohl spát. V uších mu rezonoval Snapeův chladný hlas. Ale ruku na srdce...co mohl zrovna od něj čekat? Políbení na přivítanou? Snape z dnešního dne tak obrovsky kontrastoval s tím mužem, od kterého ve čtvrtek odcházel...Tak moc, až to Harrymu málem vehnalo další slzy do očí.

Zvedl se, aby se vydal ven. Třeba k jezeru. Klidně i do zapovězeného lesa...prostě kamkoliv, kde nebude zavřený mezi čtyřmi stěnami s vlastními myšlenkami. Vyhrábl ze skříně neviditelný plášť a vydal se na cestu. Tma pro něj nepředstavovala...jak by taky mohla? Viděl neustále aury okolních předmětů, které ji prosvětlovaly. Rozhodl se pro Astronomickou věž. Snad tam nepotká žádný zamilovaný pár - venku pršelo, pokud si dobře všimnul.

Stoupal po schodech zabraný do myšlenek.

Mám se omluvit, zkusit mu to nějak vysvětlit? Chtěl jsem Renovi pomoct...Ale tohle Snape asi nikdy nepochopí. Vždycky když se jen zmíním o Renovi nebo o Egyptě, celý se zamračí a protivnější než obvykle... Co mu tak vadí? Nejdřív mě začne líbat a teď se chová takhle...

U Merlina, Harry, ty jsi blbec!

Harry se na schodech zarazil, protože se mu prudce roztlouklo srdce. Mohl by Severus Snape žárlit?! Skoro to odmítl jako nesmysl...ale mistr lektvarů byl velice hrdý muž a proč by teda někoho jiného - zvlášť jeho jen tak líbal? Dokonce i jeho chování předtím...Harry by přísahal, že se Snape snaží, aby se on cítil dobře.

Mysli, Harry...mysli! Zkus se do něj vžít...Co kdybys zjistil, že Snape má teď někde třeba milence a každý víkend za ním jezdí?

Jednoduchá odpověď...Potter by puknul žárlivostí.

Blbec je slabé slovo.

Vystoupal na věž...a skoro vyjeknul úlekem, když u hradeb spatřil osobu, která naplňovala všechny jeho myšlenky.

Co teď? Třeba mě neslyšel jít po schodech...Ale jestli půjdu zpátky, uslyší mě určitě...Kruci, kruci, kruci...

Snape se otočil a propátrával věž zamračeným pohledem. Neviděl tam nikoho. A stejně měl dojem, že slyšel kroky...

"Pottere?" sykl. Ten kluk a ten zatracený neviditelný plášť!

Harrymu zběsile tlouklo srdce. Myslel správně? Pokud ano...pokud ano, má teď možnost se Snapem mluvit znova. Polkl a odhodlaně stáhl plášť. Na tváře ho políbily první kapičky vody. Mrholilo.

"Co tu děláte tak pozdě?" sekl po něm Snapeův nazlobený hlas. Přesto Harry úpěnlivě studoval jeho barvy. Rudá, temně modrá...Temně modré víc...Růžový flíček ve středu hrudi, který rudá překrývala...

"Potřeboval jsem...na vzduch," odpověděl opatrně. "A vy, pane?" odvážil se mírně. V duchu přitom panikařil, co má teď dělat a jestli ho Snape seřve, strhne mu body, případně ho prokleje. Profesor neudělal ani jedno. Po chvilce ticha mu totiž odpověděl.

"Také jsem potřeboval na vzduch," odtušil. "Tady nahoře se dobře přemýšlí."

"To ano...nejsou vidět hvězdy, že?" snažil se Harry udržet konverzaci v chodu.

"Se podív...omlouvám se," divoce se zamračil Snape. "Ne, nejsou vidět. Bohužel prší, tudíž je zatažené nebe," rýpl si aspoň. Harry se trošku pousmál. Popošel trošku dopředu. Snape si všiml, že se ani zdaleka nepohybuje s egypťanovou jistotou. Našlapoval zvysoka, jako by se bál záludných překážek. Není div, že ho slyšel už z poloviny schodiště.

"Taky jsem přišel přemýšlet..." Harry zase musel polknout knedlík v krku. "Zřejmě jsem někoho urazil...a nevím, co s tím mám dělat." Skoro se potil, když vymýšlel, jak stočit řeč vhodným směrem. Jestli ho teď Snape setře...

"Opravdu?" podivil se profesor zdvořile. "To bych vás asi měl nechat přemýšlet. Dobrou noc, pane Pottere.." rozloučil se a otočil se k odchodu.

"Ne, počkejte!" vykřikl Harry panicky. "Prosím," dodal se zpožděním. Snape se zastavil. Nic neřekl.

"Už jsem to...prostě...Nepotřebuju přemýšlet." Sotva to řekl, Harry zrudnul nad pravdivostí vlastních slov. Doteď se moc nenapřemýšlel, což?

"To zřejmě ne. Jestli máte něco na srdci, sem s tím, Pottere. Nemám na vás celou noc."

"Já...no...dlužím vám odpověď," vykoktal Harry. "Ptal jste se na moje oči...Je to trošku komplikované. V Egyptě..Renkare..."

"Přestaňte koktat, Pottere, a vyklopte to!" zasyčel Snape.

"Je to kletba," vyhrkl Harry. "Převzal jsem ji od Renkarea, abych mu splatil dluh. Je to prostě vedlejší efekt," zadrmolil rychle. Přísahal by, že slyšel cosi o stupidních nebelvírech s komplexem zachránců světa, ale bylo to tak rychle a tak potichu, že si nemohl být jistý.

"Zajímavé. Doufám, že jste kompetentní s touto...indispozicí...nadále vyučovat, pane Pottere. Dobrou noc." Snape se obrátil nezadržitelně k odchodu. Harry řekl všechno, co ho napadlo...a Snape stejně odcházel.

"Nezapomeňte na zítřejší doučování. A na to, že vás vyzkouším i ze zmeškané látky," broukl mistr lektvarů přes rameno bez toho zničujícího chladu. Podle hlasu se snad i usmál.. Zmizel na schodišti. Harry stál ještě nějakou dobu na věži. Usmíval se bláznivě šťastným úsměvem.

39. Loquore

Pondělní ráno odhalilo minimálně dva bradavickém obyvatele s opuchlýma, nevyspalýma očima. Ani jeden si však nepostěžoval. Severus Snape se dostal do obvyklé mrzoutské nálady, což znamenalo pro studenty ohromnou úlevu. Harry Potter se snažil nezívat na celé kolo a když se nehlídal, koutky úst mu vyletěly do přihlouplého úsměvu.

Zatímco profesor lektvarů snídal ve Velké síni jako obvykle, Harry si nechal přinést jídlo od skřítků. Tušil, že v síni plné lidí (zvlášť pokud tam bude Brumbál) by mohl mít problémy s orientací. Dost na tom, že bude čelit minimálně stovce dotazů od studentů. Vůbec neměl promyšlené, co jim řekne. Před spaním totiž probral ještě jednou celý rozhovor se Snapem a na něco si vzpomněl. Ren říkal něco o tom, že o té kletbě smí říct jen jediné osobě. To vlastně udělal, že? Nemrzelo ho to...ale štvalo ho, že zase něco vykvákl dřív, než o tom popřemýšlel.

Teď už je to jedno, mávl nad tím rukou. V osm mu začínala hodina. Raději se na to začal připravovat.

Nervózně polkl, když si chtěl najít poznámky k výkladu. Nemohl rozeznat žádné písmo! Viděl jen divné, neurčité klikyháky, které se mu před očima vlnily a proměňovaly. Polilo ho horko.

"Doufám, že jste kompetentní s touto...indispozicí...nadále vyučovat, pane Pottere.."

Kruci, kruci, kruci...co teď?! Co bere s prváky? Kdyby si to tak pamatoval...! Co má dělat?

Hermiono, potřeboval bych tě tady, zakňoural v duchu. Hcytrá nebelvírka by určitě něco vymyslela. Jenže ta byla nespočet mil daleko. Co by mi Hermi tak mohla poradit...Beztak abych šel za McGonagallovou, jako kdybych byl malej kluk.

Jenže za kým jiným? Snape by ho stáhl zaživa z kůže a použit do lektvaru hlouposti.

Dvakrát neváhal, sbalil všechny papíry, nechal je levitovat za sebou a vyrazil do kabinetu přeměňování. Že měl použít letax, to ho napadlo, až málem vrazil do prvního studenta. Ze sklepení bude muset zdolat dvě patra*. A brzy uslyšel zděšená a překvapená zajíknutí.

Doufám, že McGonagallová neomdlí, napadlo ho. Naštěstí našel jednu zkratku a tak se vyhnul hlavnímu náporu studentů. Zkrátil se cestu asi o pět minut. Když klepal na kabinet, modlil se, ať profesorka není na snídani. Chodila velice brzy, když ještě studenti tvrdě spali. Harry ji ve školním roce vídal ráno ve Velké síni minimálně.

Otevřela mu červenooranžovomodrá postava.

"Harry, co...U Merlina, chlapče, co se vám stalo?!" uslyšel zajíknutí.

"Mám problém..." začal Harry.

"To vidím, pojďte dál!" ustoupila mu Minerva. Harry nejistě vešel. Naštěstí ředitelka nebelvíru nezářila tak pronikavě jako Brumbál.

"Tak co se vám stalo?" Její hlas byl stále hluboce šokovaný. Harry chvíli litoval, že nevidí její výraz.

"Nemůžu vám to vysvětlit, paní profesorko. Ale...nevidím. Tedy aspoň na vlastní zápisy nevidím," trochu se začervenal Harry, když ukázal za sebe na levitující sloh. "Nevěděl jsem, za kým tak narychlo jít a nechtěl jsem obtěžovat pana ředitele..." Potter se tvářil stejně zkroušeně, jako se cítil.

"Chlapče nešťastná..." McGonagallová začala přecházet energeticky přes kabinet. "Vyzkoušíme třeba...Loquore!"

Celá snůška papírů začala strašně vřískat. Papíry se navzájem přěkřikovaly rozhlašováním svého obsahu. Jeden každý chtěl být nejvíc slyšet, až oběma osobám v kabinetu zaléhaly uši. Nakonec se papíry začaly mezi sebou bít a pokoušet se navzájem roztrhnout.

"Finnite!" vykřikla McGonagallová. "Tohle jsem přehnala," přiznala. Vytáhla jeden papír a zopakovala předchozí kouzlo. List začal odříkávat způsobně vlastní obsah. McGonagallová ho zase umlčela.

"Tohle by mělo fungovat. Zkuste si to, Harry. Soustřeďte se na to, že chcete znát obsah toho listu a řekněte zaklínadlo Loquore," instruovala Pottera. Harry si odkašlal. Najednou si připadal jako zkoušený u tabule.

"Loquore!" zavelel. Papír s poznámkami začal nyní už poněkud frustrovaně opakovat vše, co na něj bylo napsané.

"Finnite!" ukončil Harry kouzlo. "Děkuji, paní profesorko!" rozzářil se.

"Rádo se stalo, Harry. Ale už běž, za chvíli je hodina," popoháněla jej profesorka. Potter se vytratil směr učebna obrany. Když se blížil ke studentům, kteří před ní čekali, nervózně polkl. A znovu, když se ozval sbor poděšených zapísknutí.

"Pojďte dovnitř," vpustil je do učebny. Prolétli kolem něj jako hejno tichých myšek. Vzrušený šepot se ozval, teprve až se usadili.

Harry si úspěšně přivolal poznámky na dnešní den.

"Vzhledem k tomu, že jsem v tuto chvíli lehce indisponován, tak bude výklad nepřetržitý. Kdyby vás něco zajímalo, zapamatujte si to a na konci výkladu to probereme," usmál se na třídu. Odpovědí mu bylo až podezřelé ticho. Kouzlem nechal papír mluvit a zatímco jedním uchem poslouchal vlastní poznámky, ztrácel se v myšlenkách. Dnešní učivo bylo krátké.

Očekávaná smršť dotazů se nedostavila. Až Harry dostal strach, jestli sebtěm svišťům něco nestalo.

"No tak. Nemusíte být zas až tak hodní jenom proto, že mám najednou modré oči," zažertoval. Zabralo to, pár dívek se uchichtlo.

"Co se vám stalo?" Konečně zazněl jeden dotaz z řad přítomných chlapců.

"Drobná magická nehoda. Budu teď mít nějakou dobu problémy s očima. Ale na to, abych viděl, jak si Gertie s Fwacettovou posílají psaníčka, na to vidím dobře," rýpnul si Potter. Doufal, že si pamatuje dobře, kdo zrovna na těch místech sedí. Podle výbuchu smíchu v třídě a toho, jak sebou zmínění studenti trhli, se nezmýlil.

Zbytek vyučování už byl v pohodě. Bohužel to byl jen jeden ročník.

***

Přesně v devět hodin se pomocí přenášedla objevil v ředitelně Renkare. Albus Brumbál ho již očekával. Egypťan chvíli jen tiše stál a prohlížel si ho. Ano, ředitel Bradavic dostál jeho představám o vzhledu někoho s tak oslnivou aurou. Mírně se usmál a naznačil zdvořilou úklonu.

"Rád tě vidím, Albusi."

"I já tebe, Renkare. Byl bych tě ale raději viděl za jiných okolností," přeměřil si ho Brumbál pomněnkovým pohledem. Vstal, aby si mohl s přítelem potřást rukou a pak mu nabídnul židli a čaj. Obojí Ren vděčně přijal.

"Přiznám se, že jsem lehce zklamán," povzdychnul si Brumbál.

"Kvůli Harrymu?" nadhodil Renkare a upil z šálku výtečného čaje.

"Přesně tak," přikývl ředitel.

"Asi bys rád věděl, co mě k tomu vedlo," hádal dál Renkare. Kývnutí stařecké hlavy mu to potvrdilo. Odložil způsobně šálek.

"Když odložím stranou vlastní vztah k Harrymu...Jsem si jistý, že on je prostředek k definitivnímu zrušení kletby," šelmovsky se usmál egypťan, přestože právě tohle pomyšlení ho bolelo nejvíc. Brumbálovo obočí vyletělo vzhůru.

"Proč si to myslíš...?" zeptal se.

"Příteli, přišel jsi na většinu věcí o té kletbě sám. Neříkej, že jsi neodhalil i způsob jejího zrušení," uculil se Ren. Brumbálovi se zajiskřilo v očích.

"Na to jsou ale potřeba dva," zahrál to do šachu.

"Jsou na to dva. Jen na to musí přijít." Mágův úsměv trochu opadl.

"Viděl jsi je spolu snad dvakrát, Renkare."

"Slepí vidí nejvíc, Albusi. Ale jen kvůli tomu jsi mě nevolal," obnovil sebejistotu Ren.

"To ne, máš pravdu. Když jsi teď volný, měl bych na tebe žádost. Jde o zdejší místo učitele obrany proti černé magii. Už roky máme podezření, že na něm leží kletba. Rád bych tě požádal, jestli by ses toho ujmul," přednesl Brumbál svou nabídku.

"Harry už mi něco říkal. Beru to, byl jsem mimo nějaké dění až moc dlouho," projevil Renkare až neúměrné nadšení. "Oprav mě, pokud se spletu. To místo proklel jistý lord Voldemort...?" počkal si na kývnutí. "Žádný profesor na tom postu nevydrží déle než rok. Většinou jeho působení skončí kvůli nějaké nehodě. Ještě něco, co o tom víte? Znění kletby asi ne, že?" Renkare se radsotně usmíval.

"Bylo to vyčerpávající," usmál se ředitel na oplátku. "Děkuji, příteli."

"Splácím dluh, Albusi. Nebýt tebe, jsem doteď zakuklený a izolovaný na Tel-el Farín. Ukázal jsi mi, že i odlišní a poznamenaní lidé mají ve společnosti své uplatnění. Navíc jsi za mnou poslal Harryho...takový dluh nelze splatit zbavením tě jediné keltby," lehce se uklonil Renkare.

"Nejsi mi ničím povinován, Renkare," odmítl Brumbál. "Přátelé si pomáhají."

"Pak ti tedy pomůžu, příteli," vstal Egypťan. Krátce se rozloučili a Ren se odebral zpět do Egypta. Jeho poslední slova směřovala Harrymu.

"Pokud bude Harrymu koncem týdne špatně, pošli ho do Egypta, Albusi. Uleví mu to."

***

Harry odučil všechny dnešní třídy. Připadal si nezvykle svěží. Většinou měl vymluvené hlasivky. Na konci si sice začaly jeho poznámky oživené kouzlem po sebe cosi potichu nadávat, ale nevěnoval jim pozornost. Jednoduché Finnite je umlčelo.

Stejný postup jako na výkladový materiál, použil i na zápisy o lektvarech pro Snapea. Zjistil, že opakovat, co slyší, je nepoměrně jednodušší na zapamatování. Příprava na doučování mu trvala stejně dlouho jako vždy, ale tentokrát za tu dobu stihl dva lektvary. Doufal, že je před Snapem nezmotá do sebe.

Stále mírně nevrle naladěný profesor lektvarů jej očekával.

"Máte minutu zpoždění, Pottere!" zavrčel na uvítanou.

"Omlouvám se," zadržel Harry smích. Když si vzpomněl na to, co se posledně v téhle místnosti událo, nemohl ovšem zadržet ruměnec, který se mu vkradl do tváří.

Snape mu rovnou vrazil do ruky čtyři listy s testovými otázkami a nakázal mu je vyplnit. Když každý list zadrmolil vlastní zadání, jen pozvedl obočí.

Tak takhle to tedy Potter vymyslel... Tou myšlenkou se mihl i záchvěv uznání. Druhý se k němu přidal v okamžiku, kdy opravoval mladíkovy testy. Bylo to excelentní! Jistě, v doučování Potter vykazoval jisté pokroky vysoko nad rámec jeho školních výsledků...ale tohle vzalo profesoru dech.

Harry nervózně přešlápl. Snape byl moc dlouho zticha. To tam nadělal tolik chyb a on si chystá něco pěkně peperného?

"Máte dvakrát za jedna, pane Pottere," ozval se nakonec zvláštním tónem Severus.

"Fakt?" ujelo Harrymu. "Ehm, pardon," rychle se omluvil. Zvláštní pohled, kterým ho profesor obdaroval, nepotřehl.

"Ano, fakt," usmál se křivě. "Budeme pokračovat tím, co jste minule zmeškal. Instrukce jsou na tabuli. Jsem zvědavý, jestli byste tu tabuli donutil to alespoň zazpívat," rýpnul si. Harry zrudnul.

"Do příště to určitě natrénuju," slíbil s rozpačitým zazubením se.

"Beru vás za slovo. A teď do práce, nebo tu budeme do půlnoci!"

Snape celý den přemítal nad nočním setkáním. Opravdu jeho osoba tak zaměstnávala mysl Harryho Pottera? Cítil při té myšlence příjemné uspokojení. I z toho, jak neobvykle se ten mladík snažil udržet ho na vrchoku Astronomické věže. Postřehl tu zoufalou snahu. Lichotila mu. Uklidňovala jeho vztekem a žárlivostí rozbouřené nitro.

Rozhodl se prozatím nechat Egypťana být. Netušil, jestli se bude Harry chtít vracet do Egypta. Z celé duše si přál, aby ne.

Teď ho ten kluk překvapil exlentní písemkou. Dokonce si poradil i s tím, že očividně nemohl číst. Snape se přistihl při myšlence, že Harryho smaragdové oči byly sice hezčí, ale nepřirozené modré duhovky, byť bez zorniček, na něm vypadají sexy.

Možná jsem jednal trochu..nepřiměřeně, uznal nakonec s povzdechem. Harry po něm stočil oči. Bylo to zrovna v poslední části přípravy lektvaru, když se k tomuto zjištění Snape dopracoval. Mezitím párkrát zabránil katastrofě, protože čtení sice Potter přechytračil kouzlem, ale s přidáváním surovin do složitého a náročného lektvaru, bylo už horší. Kouzlem Accio si sice vybral vždy tu správnou přísadu, ale nakrájet/nedrtit/nestrouhat ji, byl v tu chvíli velice náročný úkol. Harry drtil mezi zuby nadávky a sliboval si, že napíše Hermioně obsáhlý dopis s prosbou o všechna možná kouzla, co mu pomohou s přípravou lektvarů. Vlastně jí za celou dobu ještě ani nenapsal. Měl by to určitě spravit. Od ní mu došly už tři dopisy.

Nakonec se dobral výsledku, který by Snape hodnotil tak za tři. Když ovšem připočetl, kolikrát musel zasáhnout, Potter by neprolezl. Tentokrát se však překonal a nezačal do Pottera rýt. Mladík mu už jasně dokázal, že není takové nemehlo, když se snaží..a snahu předvedl ohromnou. Snape prostě nějak překousl ten jeho zatracený nebelvírský masochismus a odpustil mu uklízení.

Na odchodu ho Potter překvapil znovu.

"Jsem rád, že už se na mě nezlobíte, pane," přiznal ode dvěří.

"Hlavně už běžte, Pottere, nebo zase začnu," zavrčel mistr lektvarů, ale usmíval se u toho. Jenže Harry se k odchodu neměl. Naopak, zase popošel blíž do místnosti.

"Co ještě chcete, Pottere?" zamračil se Snape.

"No..." Harry radši spolkl to, co chtěl říct. Radši rychle popošel a neobratně se dotkl svými rty Snapeových. Ucítil, jak se mu hrne krev do tváří. Skoro ucukl, ale vymrštily se silné Severusovy paže, které ho přitiskly k sobě. V tom polibku cítil Harry nebývalé náznaky potlačované agresivity, ale to ho vzrušilo. Jeho a Snapeovy rty se vpíjely do sebe, jako by je už nikdy nic nemělo rozdělit. Jedna paže se pohnula a dlaň přichytila Harryho za týl. Druhá sklouzla do oblasti beder a pevně Harryho tiskla ke svému vlastníkovi.

Mladík najednou cítil, že musí pryč, nebo se to zvrtne. Jako poplašný zvon se mu v hlavě vynořila představa Severuse Snapea s azurově modrýma očima...Zděšeně se odtrhl, vymanil pevnému sevření a za chvíli se jen chodbou ozývaly ozvěny jeho běhu.

Snape se trochu nevěřícně dotkl prsty vlastních rtů. Stále na nich cítil Harryho chuť. Proč měl dojem, že zbytek noci stráví v koupelně?

No..nebude sám.

40. Dopis Hermioně

Harry stoupal do sovince. Napsal dopis Hermioně, jak si slíbil. Ráno o polední přestávce zašel zase za McGonagallovou a požádal ji o další kouzla. Tak se naučil jednorázově očarovat brk aby psal podle toho, co mu Harry diktoval (vydrželo to asi hodinu, než musel kouzlo obnovit). Tu Snapeovu písemku napsal po citu a profesor si nestěžoval, ale Harryho to znervózňovalo, že nevidí, co sám píše.

Chtěl se McGonagallové zeptat na to, jestli zná nějaké kouzlo podobné Laquore, které donutí předměty zpívat. Neodhodlal se k tomu.

Zjistil, že když může mluvit a diktovat brku, bere dopis velice obsáhle. Takhle dlouhý slohoý útvar snad ještě nikdy nevytvořil. Možná když psal Siriusovi...

Milá Hermi,

děkuju ti za poslední tři dopisy. Nějak se kolem mě pořád něco dělo, takže jsem ti nestihl odepsat. Neboj se, už jsem v pořádku. V Egyptě mě dali dohromady a teď dělám v Bradavicích asistenta Snapeovi. Nesehnali učitele na obranu proti černé magii, takže to Brumbál dal Snapeovi spolu s lektvary. Když se mu kryjí hodiny, učím za něj já. Nikdy bych nevěřil, jaká je to dřina. Oni mají pořád myšlenky úplně jinde než u probírané látky! No věřila bys tomu? Snape chce neustále podrobné zprávy o tom, co jsem probral, jaké zadal úkoly, jaké rozdal známky a body... Bere to strašně vážně. Se divím, že mu z toho ještě nehráblo. Fakt občas nemůžu uvěřit, že jsem byl stejný "student" jako ostatní:-D

Náhodou vycházím ale se Snapem dobře. Dává mi doučování z lektvarů. Koukala bys, kdybys ho přitom věděla. Čekal jsem všechno možné, ale on je na mě skoro příjemný. Dokonce jsem dostal dvakrát za jedna z písemek. Opravdu ho vážně někdy nepoznávám. Měli jsme teda malý incident, ale ten ti popíšu až pak.

Ptala ses mě, jak to probíhalo v Egyptě. Většinu prázdnin jsem strávil v domě jednoho tamního kouzelníka - jmenuje se Renkare. Je to odborník na kletby. Od prázdnin se tam celkem často i vracím. Je to úžasný člověk. Nikdy jsem nepoznal nikoho takového. Jeho knihovna by tě nadchla. Ty knihy, co tam má jsou většinou originály a jsou jediné svého druhu na světě. Přiznávám, že jsme se trochu sblížili - ale není to nic vážného. Přece víš, jak to mám se Snapem.

Tím se dostávám k tomu, co jsem ti slíbil. Je to trochu trapné a určitě tě to naštve. Ale se Snapem už jsme si to vyříkali, tím si buď jistá. Když už ti píšu dopis, nemůžu to prostě vynechat. Očaroval jsem si brk, aby psal, co mu diktuju. Doufám, že nic nezkomolí. Je to jako bych s tebou skoro mluvil.

Když jsem se vrátil z Egypta, donesl jsem Snapeovi takovou malou pozornost - Renkare tvrdil, že Obsidiánový katalyzátor velice potěší každého lektvaristu - já sám ani nevím, k čemu to je. Nejdřív mě teda Snape málem vykopl ze dvěří, ale měla jsi ho vidět pak. Dokonce mi poděkoval. No...v dalších pár hodinách jsme se spolu vyspali. Nedělám si srandu. Oba jsme se totiž tak trochu opili.

Dýchej, Hermi! To horší teprve přijde. Protože potom mi vymazal paměť a dělal, jako by se nic nestalo. Nevím jak to, ale nějak se to nepovedlo a já si vzpomněl. Přiznávám se, že jsem mu dal pěstí do obličeje a utekl jsem do Egypta (jen na víkend, nevynechal jsem učení). Každopádně se mi potom omluvil - dokážeš si Snapea představit, jak se někomu omlouvá třikrát v jedné řeči? Já moc ne, ale bylo to tak. Nebylo to tak, že bych mu to odpustil. Chtěl jsem na to ponížení hlavně zapomenout. Pak jsem ho musel požádat o to doučování. Od té doby to začalo být lepší. Přijde mi, že se Snape snaží vytvořit příjemnou pracovní atmosféru. Zábavné bylo vaření Euforizujícího tonika. Vzpomínáš, jak chudák Neville rozlil kotlík a my se pak celý den všichni smáli i klice na dveřích? Mě se podařilo uklouznout a nahodil jsem nás se Snapem oba tímhle lektvarem. Nikdy bych nevěřil, jak fascinující může být, když se směje.

Ty neshody už jsou snad pryč. Vážně doufám, že to se Snapem...vyjde. Je to bláznivý, že? Jsi zlatá Hermi, že jsi to celý rok předtím poslouchala.

Co máš v plánu o jarních prázdninách? Chtěl bych vás s Ronem vidět co možná nejdřív, stýská se mi. Je to tu bez vás takové prázdné. Určitě napiš, budu netrpělivě čekat.

S pozdravem, Harry.

Potter chtěl skončit, ale vzpomněl si, že se ještě chtěl na něco zeptat.

P.S.: Hermi, mám teď trochu potíže s očima - prakticky nevidím (neděs se, je to jen taková malá magická nehoda, nic vážného, jen chvíli potrvá, než se toho zbavím). Zvládám kouzlo na čtení a psaní, ale vůbec mi nejde chystání ingrediencí na lektvary. Navíc jsem nervózní, když mám v ruce nůž a musím něco krájet, protože na to nevidím. Neznáš na to nějaká kouzla? Nebo aspoň knížku, ve které by bylo něco užitečného?

A ještě něco. Co jsou taková jasná barevná pole kolem lidí?

S pozdravem, Harry.

Když už byl dopis v obálce, neodolal a zase ho vytáhnul.

P.P.S.: Nevíš, jestli zaklínadlo Laquore donutí předměty zpívat? Asi ne, že? Zkoušel jsem to, nešlo to. Znáš nějaké takové kouzlo? Je to životně důležité.

Zdraví, Harry

Harry spokojeně přivázal dopis sově na nožku. Vzpomněl si na Hedviku a zastesklo se mu. Mohl by si pořídit novou sovu.

Hleděl za zmenšujícím se obláčkem barviček, než sešel zpátky. Cítil se svěží a plný energie. Vlastně se těšil, co nového přinese další večer se Snapem. Nerozhodila ho ani třída páťáků, kteří se z něj snažili vypáčit možné i nemožné o tom, co se mu stalo. Jen byl trochu nejistý ohledně toho, že nezná to zpívací kouzlo.

Nevadí, příště tím Snapea překvapí - pevně věřil Hermioně, že ho nezklame. Snape se sice bude tvářit kysele a bude si ho dobírat, že nesplnil slovo, ale to už se přežije.

***

O den později přiletěla sova s Hermioninou odpovědí. Když to Harry nechal kouzlu k přečtení...no, skoro mohl rovnou dostat huláka.