Skryté cesty 33

Hlavní padouši už jsou sice mrtví, ale smrtí padoucha končí jen romány a pohádky. Dozvuky války si stále vybírají svou daň. Ani v Bradavicích naše hrdiny ještě nečeká klid. Je třeba opět ochránit jejich obyvatele.




Lektvarista vstal. Bylo načase zjistit, co se tu dělo, zatímco byl pryč. Nejdřív ale uložil Harryho věci do zvlášť vyčarované truhlice, kterou přesunul do ložnice.

Stačilo vyslat signál a trvalo necelou půl hodinu, než se dveře jeho bytu otevřely. Ložnici odstínil diskrétním kouzlem, aby zvuky Harryho nerušily. Do bytu vešla jeho přesná kopie. Rozdíl byl však v tom, že maskovaná Marion neváhala ani vteřinku a padla mu kolem krku.

"Díky, Morgano!" vydechla. "Je Harry v pořádku?"

"Všichni až na Sorena," odpověděl Severus a smutek smíchaný s únavou, který zahnal, se zákeřně přikradl zpět.

"Co je mu?" zvážněla Marion.

"Zemřel," vydechl Severus slova, která mu nechtěla jít přes rty. Žena šokovaně strnula.

"Soren... Morgano...," zajíkla se. "Ach, Severusi...," zesílila objetí svého bratrance. "Je mi to moc líto." V očích se jí začaly lesknout slzy.

"Vyřiď to matce. Já... už se do Sídla nevrátím. Nikdy," zatvrdil lektvarista svůj tón a uvolnil se z ženina sevření.

"Co to říkáš?!" překvapeně zvolala žena.

"Tiše, Harry spí. Slyšela jsi mě dobře. Adrienna bude znát mé důvody. Vyřiď mé matce, že ji miluji, ale jestli se Rod pokusí zasáhnout do mého života nebo do Harryho, postavím se proti němu. Nedovolím už komukoliv, aby vláčel můj život, kam se mu zlíbí. Pokud zachováte rozumný odstup, můžeme zachovat příměří a navázat stará spojenectví s lidmi. Vyjádřil jsem se jasně?"

"Vůbec tě nechápu, Severusi. Má co s tím co dělat Sorenova smrt? Já vím, že ztráta vlastního otce tě -"

"Mlč!" utrhl se na ni najednou rozzlobeně lektvarista, až sebou Marion trhla.

"Omlouvám se. Tohle téma ale vynech. Se Sorenem to nemá nic společného. Vyřiď matce, že Vigo zjistil vše, po čem prahl. Jenže teď je mrtvý a ty vědomosti mám já. Dokud Rod mě a Harryho nechá na pokoji, jsou u mě ty informace v bezpečí. A teď by ses měla vrátit domů."

Marion šokovaně od Severuse ustoupila.

"Já tě nepoznávám. Co se v Ledové pevnosti stalo?" snažila se najít smírný tón.

"Marion... kdybych ti to řekl, vlastní druh by tě začal lovit jako nakaženého psa. A protože tě mám rád, neřeknu ti ani slovo. Odejdi do pevnosti. Teď hned. Vyřiď mou zprávu matce a s nikým jiným se o tom nebav," opáčil lektvarista tvrdě. "U Morgany, poslechni mě aspoň jednou!" zvýšil hlas, když se neměla k odchodu.

"Doufám, že víš, co děláš," odsekla podrážděně Marion. Její postava se rozplynula do podoby stínové kočky.

V psacím stole máš moje zápisky o tom, co se tu dělo, prskla ještě její podrážděná myšlenka, než se kočka prolnula do tmy. Severus osaměl. Zvolna došel ke křeslu u krbu a ztěžka do něj dopadl.

Udělal to. Vyhověl tomu nutkání poslat Klan do háje, které v něm rašilo od chvíle, kdy věnoval Bílé smrti poslední ránu z milosti. Unaveně si promnul kořen nosu. Co bude následovat se odvážil jen odhadovat. Z Vigovy mysli vyrval tajemství tak zvrácená a nebezpečná, že dokud bude žít, všechny klany jej budou vnímat jako hrozbu. Tedy alespoň ty klany, které něco tušily. Jeho matka patřila mezi ně. Proto poslala Sorena na sebevražednou misi. Obětovala svého partnera a otce svého syna, aby Vigovy zvrácené pokusy vymazala z povrchu zemského.

Sorene... Tu myšlenku utnul hned v zárodku. Soren by mu za sentiment jednu vrazil. Jeho ztráta bolela však o to víc, že nikdy ani neuvažoval nad tím, že by jeho mentor zemřel. Ne, Severus si nikdy nezvykl nazývat jej otcem. Tak to v jeho klanu nefungovalo. Důležitým rodičem byla vždy a za všech okolností matka. Otcové buď odcházeli zpět do lidské společnosti nebo, pokud byli schopní, zůstávali jako vychovatelé vlastních dětí. Soren byl nejlepší.

Když tak Severus zíral do plamenů, přemýšlel, jestli Adrienna Sorena milovala. A jestli věděla, že jej posílá na smrt. Jestli v ní zbylo dost citu, aby alespoň v soukromí truchlila. Jako teď on sám.

Jeho prioritou se stala nyní čistě ochrana Harryho a obnovení Bradavic. Harry, který se vrátil z Ledové pevnosti, sice už dál nebyl bezbranným teenagerem, ale to Severusův záměr jej chránit nijak nezměnilo. Doufal, že jeho matka vyjde vstříc vzneseným požadavkům. Jinak by to znamenalo další válku, kterou by ovšem nemohl vyhrát. Když se jeho úvahy začaly ubírat tímto směrem, rázně se zvedl z křesla a došel si pro poznámky od Marion. Při jejich pročítání mu nálada klesala pod bod mrazu.

Marion se domnívala, že v okolí Bradavic je démon? Téměř absurdní, ale takové podezření nelze jen tak smést ze stolu. Našel tam i podrobný zápis z porad učitelského sboru a vše o tom, jaký tým Marion sestavila, aby se zítra ráno vydal prozkoumat okolí hradu. Téměř se usmál nad tím, jak vhodně zvolila kandidáty.  Nicméně sám měl na věc jiný názor. Pokusil by se evakuovat osazenstvo hradu, dokud je ta možnost dostupná.

Co by to mohlo být ještě kromě démona? Marion vyloučila vlkodlaka i upíra. Ten tvor dostal elitního dhampira. V okolí podle Marion nebyly zjevné stopy boje, výrazné stopy ani pachy. Jen všudypřítomně nasycená země černou magií. Takže nepřicházely v úvahu ani akromantule, mantikora, nemrtví, případně chiméra, která ale stejně v Británii nežije. Ať Severus přemýšlel, jak přemýšlel, kromě upírů, draků a několika polomytických tvorů nepřišel na žádné magické stvoření, které by mohlo vážně ohrozit dhampira. Natož bez boje a beze stop. Čím víc nad tím uvažoval, tím se mu Marionina teorie zdála pravděpodobnější. Tohle nevypadalo vůbec dobře.

Dobrá, bylo na čase vyřešit ještě Blacka. Severus cvičně zakouzlil Tempus. Zatímco se probíral materiálem od své sestřenice, rozednilo se. Hodiny vlnící se ve vzduchu ukázaly půl sedmou ráno. Severus chvíli přemýšlel, jak nejlépe Blacka přilákat. Nakonec vykouzlil malého světelného ptáčka a poslal ho se vzkazem.

Trvalo to celých patnáct minut, než mu nad dveře začal bušit jako neomalenec. Severus se však rozhodl, že v rámci nabídnutí přátelské ruky zkusí omezit svoje sarkasmy. Kvůli Harrymu. Nemohlo ho však nenapadnout, jestli mladík třeba na kmotra úplně nezapomněl. Takové štěstí si ale nejspíš Severus ničím nezasloužil. Vpustil Blacka dovnitř a skoro se otřásl, když se mu v bytě objevila patnáctiletá verze Harryho.

"Jsme v pořádku zpátky," předešel Severus Siria, než stihl cokoliv říct.

"U Merlina, díky," skoro sebou Black švihl. Severus jen tak tak skousl jízlivý posměšek. Připomněl si totiž, že ten muž se prostě bál o svého kmotřence.

"Pojď se posadit a zruš to maskování," pokynul muži ke křeslům do obývacího pokoje. Blackovo/Harryho obočí vylétlo nahoru.

"Co se stalo?" zavrčel okamžitě. Snape mu nabízel posazení? To věštilo opravdu vážné zprávy.

"Něco ano. Zruš to maskování, chci se bavit s tebou, ne s parodií na Harryho," odsekl Snape. Black se neochotně podřídil. Kávy nachystané na stolku u křesel se ani nedotkl. Severus se jemně ujistil, že Harry pořád spí. Rozhodl se, že kde to půjde, tam mu maximálně usnadní návrat do jejich reality. Začít u Blacka se zdálo logické.

Když před sebou měl konečně Blackovu skutečnou tvář, ulevilo se mu. Mohl se obrnit svou šlechtěnou averzí vůči tomu muži.

"Je něco Harrymu?" dorážel na něj muž.

"Jak se to vezme. Je živý a zdravý," uklidnil jeho největší obavy Severus s neochotou. "Ale ano, něco se stalo."

"Tak už to konečně vybal, u Merlina!" skřípl zuby Black. Snape si povzdechl.

"Nech mě mluvit a neskákej mi do řeči a všechno ti řeknu." Black jen kývl a lektvarista mohl tedy konečně začít.

"Harrymu se skutečně podařilo dostat se až do ledové pevnosti a najít mě. Bohužel jsme se během cesty ven dostali do zakleté věže a střetli se s tvorem, který mě unesl. V okamžiku, kdy jsem ho zabil, se celá věž zhroutila. Vznikla časová trhlina. Harry jí propadl první. Pak slečna Grangerová a nakonec já s Lupinem. Jenže zatímco mě a Lupina časová trhlina zase díky Harrymu vyvrhla okamžitě nazpět, Harry strávil třicet šest let svého života v pátém století jako učedník velkého Merlina a poté jako rytíř na dvoře krále Artuše," dokončil co nejstručněji své shrnutí lektvarista.

Sirius dlouhou chvíli jen zíral, těžko chápaje, co vlastně slyšel. Několikrát naprázdno otevřel ústa.

"Harry propadl časem?" zopakoval tupě.

"Ano, jak jsem řekl. Tvůj kmotřenec prožil třicet šest let v Merlinově době," zopakoval Snape důrazně.

"Merline," bylo jediné, co ze sebe Sirius vyrazil. "To je jako z legendy. Harry, Merlin a Artuš? No to je teda síla!" Severus na něj nechápavě zíral. To tomu člověku vůbec nedošlo, co se hlavně stalo?

"Blacku, Harry je starší než ty. Měl ženu a syna. Žena mu zemřela a syna opustil, když se vrátil sem. Zatracenou legendu nech stranou. Setkáš se s mužem, který už se Harrymu téměř nepodobá a který si tě s velkou pravděpodobností vybavuje jen matně," zasyčel na něj. Black se zadrhnul. Natáhl se roztržitě po kávě. Potřeboval se něčeho napít.

"Měl rodinu," zamumlal nakonec zamyšleně. "Víš, Snape, kdy vznikla Potterovská linie? Můžeš třikrát hádat," ušklíbl se nakonec.

"Napadlo mě to," přiznal Snape zvolna.

"James mi párkrát vyprávěl, když jsem byl u něj doma, že jejich rodina sahá skoro až k Merlinovi. Jméno prvního jejich rodu se nedochovalo, což je zvláštní. James říkal, že když po tom jeho prapradědeček pátral, zjistil, že Taliesin Potter nechal to jméno vymazat ze všech záznamů jak rodinných, tak královských. Nikdo toho muže neznal jinak než jako Merlinova učedníka. James tyhle staré legendy strašně prožíval," pousmál se nostalgicky Sirius. Snape odolal nutkání něco jedovatého odseknout o celém Potterovic rodu. Nakonec ho ale bizarnost celé situace přiměla nechat si jedovatosti od cesty.

"Taliesin bylo jméno syna Harryho Pottera a Adain Whiteové," doplnil pomalu místo toho, jak se vynořovaly vzpomínky, které vstřebal od Harryho. Už ale Blackovi nelíčil žal z odloučení. Že Harryho utěšovalo jen to, že vychoval skvělého člověka a opustil ho až poté, co dosáhl dospělosti. Pzoroval Blacka a snažil se na něm vypozorovat, jestli to tomu natvrdlému čoklovi došlo. Kupodivu se zdálo že ano.

Jako by Harry i ve spánku poznal, o čem přemýšlí. Rychle se probral.

V obývacím pokoji sedí tvůj kmotr. Dovolil jsem si seznámit ho s jistými skutečnostmi, vyplnil hladce okamžik dezorientace Severus.

Hned jsem tam, mentálně přikývl muž.

Tvoje oblečení je v té truhlici. Jestli chceš kouzelnický hábit, stačí otevřít tu skříň napravo a půjčit si můj, nabídl mu Severus.

Díky.

Když Harry vstoupil, starodávné oblečení téměř skrýval pod jedním ze Snapeových černých hábitů. Slušel mu, všiml si Severus hned. Patnáctiletý Harry by v něm plaval, ale tento Harry byl vyšší a širší v ramenou.

"Sirie," pousmál se Harry na kmotra, který na něj vyjeveně zíral. Rozhořčeně vyskočil.

"Snape, co to bylo sakra za hloupej vtip?" vyjel najednou na lektvaristu. Protože před ním stál mladík, kterému by nehádal víc než pětadvacet let. To byla sice taky změna, ale on čekal padesátiletého muže, jestliže věřil Snapeovi!

"Severus nežertoval," zvedl Harry ruku a v hlase mu zazněla taková autorita, jakou Sirius nikdy nepocítil, snad jen při rozmluvě s Brumbálem. Zaraženě se na něj zadíval.

"Strávil jsem jistý čas v minulosti a v současné době jsem v podstatě starší než ty. Díky spojení se Severusem ale nestárnu jako normální člověk. Takhle budu vypadat ještě hodně dlouho," objasnil mu kmotřenec.

"To je... vlastně bezva," zazubil se najednou Sirius. "Vlastně vypadáš vážně ve formě, Harry. A doufám, že si najdeš čas všechnu svému kmotrovi převyprávět!" znovu se nadchnul. Harry se nemohl pomoct, aby se upřímně neusmál. Pamatoval si, že kdysi Siria vnímal jako zbožňovanou autoritu, osobu nejblíž rodiči, jakou si mohl představit. Teď měl pocit, jako by před sebou viděl svého mladšího bratra.

"Slibuji," kývl. "Teď ale přejděme k důležitějším věcem. Co se dělo kolem Harryho Pottera, zatímo jsem byl pryč?"

"No, pokusili se tě prohlásit za arcimága, co povládne Británii. To jsme jim prozatím zatrhli. Nebelvírští se dohadují, jestli ti ve společenské místnosti postaví sochu, nebo vytvoří obraz. Něco na téma tvého vítězství nad Voldemortem. A taky hrozně řeší, jestli tě ztvární oblečeného nebo nahého. Většina je pro akt a budou se tě snažit přemluvit, abys jim pózoval," mrkl rozverně Sirirus na kmotřence, který se šklebil čím dál víc. Některé věci se prostě nezmění. Harry si ke svému kmotrovi najednou připadal zase o pořádný kus blíž.

"Dnes ráno vyráží také průzkumná jednotka. Kolem Bradavic se nejspíš potuluje něco zlého. Chceme to ulovit dřív, než si to přijde smlsnout na nás," dodal ještě Sirius.

"Hrad měl být raději evakuován," ucedil nenaloženě Severus. "Pokud je to opravdu démon, bude ho tohle místo vábit jako magnet."

"No, tvůj náhradník přesvědčil profesory, že to máme raději zničit," zamračil se na něj Sirius.

Harry si zamyšleně promnul bradu. Vstal a párkrát přešel po místnosti.

"Jdu s nimi," rozhodl se.

"Jsem důrazně proti!" vystartoval Severus jako uštknutý. Zbytek konverzace zůstal Siriovi ukrytý, ale podle vzteklé Snapeovy grimasy odhadl, že lektvarista tu hádku nejspíš prohrál.

"Harry, je to velice nebezpečné," přidal se ke Snapeovi.

"A co není?" ušklíbl se Harry. "Začínám vidět, kam tohle všechno směřuje a tohle je správná cesta."

"O čem to mluvíš?" zamračil se Sirius.

"Každého nás čeká nějaký osud, Sirie. Otázka je, jak s ním naložíme. Mohl bych zůstat tady a žít ze slávy, kterou jsem si nezasloužil. Nebo můžu vzít meč a hůl, vyjít ven a dát lidem sílu a naději vybudovat Británii znovu. Co bys zvolil ty?" zabodl do kmotra klidný a rozhodný pohled Harry. Podle Snapeova kyselého výrazu Sirius poznal, že něco podobného řekl muž i jemu. Byl to nezdolný argument.

"Když to bereš takhle...," zamumlal. "Tak jdeme, no," rozhodil rukama a proměnil se v psa.

"Takže meč, hůl a věrný pes?" poškádlil ho Harry. Čmuchal ho na oplátku rozverně švihl ocasem.

"Severusi, půjdeš po mém boku?" obrátil se na svého Spřízněného.

"Samotného tě jít nenechám!" zavrčel muž. Harry mu věnoval zářivý úsměv. Pak rozpřáhl ruce a s rachocením do pokoje jeho brnění. Sehraně se na něj navlékalo a upínalo. Před nimi najednou stál mladý rytíř, který se právě chystal do bitvy. Harry si připásal k boku meč a do levé dlaně sevřel hůl.

"Tímhle hodně lidí asi rozhodíš," rýpl si Severus.

"Zvyknou si. Nad očarováváním tohohle brněním jsem strávil týdny. Jen tak ho tady nenechám, když jdeme proti démonům," opáčil Harry nonšalantně.

"Přesto navrhuji drobnou úpravu. Jestli dovolíš?" zeptal se zdvořile Severus a mentálně mu ukázal svou představu.

"Dobře, to by šlo," svolil muž. Severus pozvedl hůlku a pod jeho taktovkou se začalo brnění přetvářet. Kov se měnil do zvláštní, třpytivé tkaniny. Až při nejbližším prozkoumání by kdokoliv odhalil, že se mění do té nejjemnější kroužkové zbroje, jakou kdy kouzelník nosil. Z plátů zůstal pouze hrudní plát přidržovaný nárameníky. Severus transformoval celé brnění do nesrovnatelně lehčí a pohyblivější verze, aniž by porušil vetkaná kouzla nebo brnění oslabil. McGonagallová by z fleku šla vrátit titul, kdyby jí někdy předvedl ukázku tak mistrného přeměňování.

Harry vypadal ve třpytivém brnění jako mladý král. Přijal však černý hábit, který většinu té třpytivé nádhery skryl. Zřetelně se pod ním rýsovaly pouze nárameníky a meč.

"Děkuji. Je to teď daleko pohodlnější," zaradoval se si protáhl paže.

"Ty víš, kam tohle povede, že?" Severus věděl, že je to zbytečná otázka, ale zeptat se musel. Harry jen vážně kývl.

"Severusi, dostal jsem darem spoustu let, kdy jsem mohl být jen sám sebou. Žádná modla s nálepkou Harry Potter. Žádná role, kterou ode mě všichni očekávají. Byl to krásný dar, za který jsem z celého srdce vděčný. Proto je na čase vrátit osudu, co mi dal," dodal najednou. Čmuchal se mu začal otírat o nohy ve snaze zlehčit atmosféru.

"Pak tedy jdeme," rozhodl Severus.