Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

čtvrtek 8. srpna 2013

Skryté cesty 20 - 25

205 stran ve Wordu! No páni! :D Zajímalo by mě, kolik jsem za těch 5 let blogování napsala vlastně knih (rozsahem) :D




21
Ten tlak sílil. Hůlka se jim v rukou rozpalovala a chvěla. Albusova magie jim dávala vnitřní sílu, ale ta magická ubývala. Hrot ochranného trojůhelníku kolísal. Voldemortova magie se zvolna proleptávala skrz.

"Harry," promluvil tichounce, chraptivě Brumbál. Kolem bylo strašidelné ticho. Celý hrad se zatajeným dechem sledoval magický souboj.

"Připrav se. Kruh zakladatelů padne," téměř zašeptal stařec. Harry byl bledý, ale odhodlaně kývnul.

Filiusův cíp kouzla zakolísal jako světlo bludičky.

Najednou Harryho tělem projela ostrá bolest. Přímo pod žebry. Vykřiknul a zkroutil se.

"Harry!" leknul se Brumbál. Středový symbol zakolísal a prudce pozbyl na jasu.

"S-Severus," procedil skrze zaťaté čelisti mladík.

Co se děje?! létalo mu poplašeně hlavou mezi návaly cizí bolesti narážejícími na jeho nervy.

Upírka... dolehla k němu nejasná, rozkolísaná myšlenka.

Ochranné kouzlo hradu prasklo od kolísajícího hrotu až k oslabenému středu. Brumbál už jej nestihl posílit. Mávl hůlkou ve složitém vzoru a vykřikl nové zaklínadlo. Světlo nastřádané v hradebních zdech se ve třpytivém oparu zvedlo vstříc temnému mraku, který padal z rozervaného kouzla. Jediná poslední šance, jak ničivou kletbu zastavit. Zlatá kupole mizela. Temnou magii pohlcovala magie hradu, který ztrácel svůj jas, ale mozkomorové nečekali. Jejich chlad je zavalila jako dusivá lavina. Věže se rozzářily bělostnými patrony. Ale mozkomorů bylo moc. Kde patron odehnal tři nebo čtyři, dalších pět prolétlo. Kouzelníci na hradbách museli krátce vyčarovat i vlastní Patrony.

Harrymu se dařilo dostat bolest pod kontrolu. Severus se snažil omezit jejich spojení, jak jen to šlo. To pomáhalo.

Ten chlad znal tak důvěrně! Z hradeb se ozval křik obránců, povzbuzujících se do boje a metající inkantace.

Brumbál mu pomohl na nohy.

"Piertotum Locomotor!" zvolal, otočený ke hlavní hale. Zdi se otřásly, když kamenní obránci hradu seskočili ze svých míst a jako jeden muž pochodovali k hradbám.

"Hrad je v ohrožení! Konejte svou povinnost!" přikázal jim ředitel. Nereagovali, pouze šli v němém odhodlání hnáni magií.

"Chlapče, jsi v pořádku?" stiskl Harrymu s obavami rameno.

"Já jo," procedil mladík mezi zuby.

Ta bolest není skutečná, Harry, zaznělo mu v hlavě. Nevěř jí. Není skutečná,naléhavě na něj mluvil Severus.

K čertu, mě přijde skutečná až moc! zaúpěl mladík.

Albus se stěží drží na nohách! Musíš se sebrat a postarat se o něj! zarezonoval mužův hlas obavami.

Cože? Vždyť... Až teď si toho Harry všiml. Ředitel stál na pokraji vyčerpání. Mladík zatnul zuby a kouzl se do předloktí. Pořádně. Až mu z toho vrhly slzy do očí. Skutečná bolest přebila tu, kterou mu posílala Severusova mysl. Nezmizela úplně, ale polevila.

"Expecto Patronum!" přidal svého Dvanácteráka k dalším Patronům. Mozkomorové neklidně kroužili nad Patrony a vůbec se jim nechtělo blíž.

Upíři stále nehybně vyčkávali před rozpadajícím se ochranným kouzlem. Obránci na hradbách cítili vzrůstající úzkost. Proč neútočí? Co se děje?

Odpověď na sebe nenechala čekat. Stromy Zapovězeného lesa se rozkymácely, jak se jimi prodíralo něco obrovského. Praskání dřeva se strašlivě jasně neslo až do hradu.

Spatřili je. Obry. Před nimi a kolem nich se jako nákaza valili čerství mrtví. Každý z obrů nesl v každé pracce obrovský balvan. Živé katapulty. Upíři se před nimi rozestupovali, nechávali je produsat kolem. Monstra lámala kříže lemující les jako sirky a odkazovali je stranou. Valili se jako ničivá lavina.

Kingsley na hradnách zaklel.

"Tonksová, Dawlishi, Parkere, Alastore, my půjdeme do těch pětí oblud. Zbytek zastaví mrtvé!" zařval.

"Jestli umřeme, bude to aspoň v dobré společnosti," pousmál se Artur Weasley. "Harry je prý na hradě. Mladý Jensen byl ve Velké síni na poradě a viděl ho tam," řekl. "Škoda hlídky, rád bych ho a svoje děti ještě viděl."

"Nemá cenu mluvit o umírání před bitvou, Arture. My jim ještě tu jejich shnilou prdel nakopem," široce se zašklebil Pastorek. Za ním se za kamenného dunění šikovali oživlí strážci hradu. Meče v rukou se jim magicky změnily na luky.

"Jsou na dostřel," ozval se temně chraplavý Moodyho hlas.

Hradby ožily, jako by je rozzářil ohňostroj. Kletby a zaklínadla létaly společně s magickými planoucími šípy. Moody vyčaroval před hradem pás Živého ohně. Ne že by to mrtvé zpomalilo, ale jen málo jich dokázalo ujít víc než dvacet kroků za ohnivou hranici, než je kouzlo strávilo. A dostatečný počet mrtvých dokázal vlastními těly uhasit i Živý oheň a vytvořit tak cestu pro obry.

S těmi měli větší problém. Jejich přirozená imunita vůči magii odolávala všem kletbám kromě těch nejsilnějších. Proto Pastorek jmenovitě vybral svoje nejlepší lidi. Obři řvali a první z nich se rozmáchl. Mrštil první balvan zničující silou vstříc hradbám. Kámen se rozzářil rudým světlem.

"Expulso!" vykřikla Tonksová. Balvan se roztříštil. Z každého úlomku se stal prokletý šíp.

"Fianto Duri!" vykřikl Pastorek. "Protego Maxima!" následoval ho sehraně Parker do dvojstupňové magické bariéry. Odrazili magické šípy, ačkoliv první vrstva bariéry praskla. Jenže v tu chvíli obři hodili dalších pět balvanů.

"Čert aby to-! Destructo!"zaječel Dawlish. Balvan zmizel v zášlehu bílého světla.

"Deletrius!" přidala se Tonksová. Její kletba po střele sklouzla a odrazila se do řad mrtvých.

"Depulso!" zahřměli současně Moody s Pastorkem a Parkerem. Odpálili tak tři kameny zpět. Dva z nich přesně trefili své vysilatele. Obři se zapotáceli a vybuchli v rudém svitu temné kletby.

Hradby a celý hrad se otřásly.

Jeden dopadl. Ten, na který selhalo zaklínadlo Tonskové. Ničivá kletba uvalená ná kámen se zavrtala do hradeb s gigantickou silou. Za obrovského výbuchu prorazila díru do hradeb. Většinu obránců to srazilo na kolena.

Brumbál bleskově vyčaroval plošný štít, který zabránil vyraženým blokům kamene dopadnout s drtivou silou na něj a na Harryho.

"Přemisťuji!" zavelel Brumbál a uchopil Harryho za paži. Zmizeli z nádvoří a objevili se na Astronomické věži, té nejvyšší.

Další salva.

"Na nohy! Depulso!" křičel Moody. Křičeli odpuzovací kouzlo jeden přes druhého. Tentorkát trefili jen jednoho z obrů, přestože kolem nich vybuchovaly nárazem uvolnění ničivé kletby. Zbylí se vytrvale blížili k hradbám.

Mozkomorové nečekali na nic. Jakmile padli Patroni, začali se jako supi stahovat dolů. Harrymu unikl chraptivý výdech. Šťastné vzpomínky, kde jste?! Hůlkou opisoval široký kruh a naváděl svého Dvanácteráka po co největší ploše, kterou dokázal vidět. Jelen běžel na dlouhých nohách mohutnými skoky a ve spirále stoupal nahoru a tlačil mozkomory vzhůru. Ostatní pochopili a k Dvanácterákovi se přidal kůň, testrál, obří králík, kanec a vydra. Harry si uvědomil, že tady nahoře stojí i Hermiona. Její vydru poznal.

"Jak se dají zničit mozkomorové?!" vykřikl na Brumbála. Stařec jen stál a sbíral síly. Prolomení ochrany hradu mu vzalo barvu z tváří.

"Je to příliš složité, chlapče můj. Musíme je pochytat," zatřásl ředitel hlavou. "Pokračuj, vedeš si skvěle," povzbuzoval mladíka.

"Retiacula animarum!" zvolal a z hůlky mu vystřelila síť stříbřitých blesků. Rozprostřela se. Mezi mozkomory zavládla na první pohled jasná panika. Pokusili se uniknout z houfu, do kterého je Patroni tlačili. Dvanácterák a vydra je však jako honáčtí psi udržovali ze stran a shora, zatímco ostatní Patroni kroužili zespodu.

Blesková síť hbitě opředla celý houf a za oslňujícího záblesku se smrskla do malé zářící zřítelnice. Brumbál čekal s nataženou dlaní. Měkce mu do ní sedla skleněná kulička. Vypadalo to, jako by v jejích útrobách zuřila bouře. Harryho zalila euforie. Další otřes ho však upozornil, že je příliš brzy se radovat.

***

Severus ustupoval, až narazil zády na kamennou stěnu. Neměl kam uniknout. V duchu nad sebou skřípal zuby. Taková triviální chyba! Neměli do jeskyně vůbec chodit, když ze slunce zbýval poslední jasný paprsek.

I když ji by nezastavila snad ani slunce. Ne když to nezvládl osikový kůl a stříbrné řetězy.

Rozdělili se, on šel pravou cestou, Black s Náměsíčníkem levou. Proto právě on sešel do podzemního dómu, kde spatřil něco, co mu vyrazilo dech. Obrovský krystal, do kterého byla zakletá žena spoutaná stříbrnými řetězy a jejíž hruď proklál kůl. Opatrně přešel ke krystalu. S myšlenkou, že by to mohla být ona. Belala.

Ano, byla.

Poznal to v okamžiku, kdy otevřela temně rudé oči a prolomila tak letargické kouzlo krystalu. Její útok byl bleskový, brutální. Prolomila jeho nitrobranu jako vaječnou skořápku a donutila ho cítit příšernou bolest. Sama stále zela uvězněná v krystalu, ale Severus se svíjel jako pod kletbou Cruciatus. Její ústa nevydala žádný zvuk, ale otevřela se v zuřivém výkřiku. Kolem hlavy se začaly objevovat jemné praskliny jako pavučinky.

Muž mezitím sváděl boj se silou, která jej zalévala jako větrná smršť. Pomalu ji vytlačoval. Dostala ho hlavně proto, že si nedal pozor. Dolehlo k němu slabé kvílení z krystalu. Křičela a upíří křik pomalu rozbíjel krystal. Jestli ten křik uslyší naplno, nejspíš ho omráčí.

Cítil, jak se ta bolest přenáší na Harryho. Zachytil obraz Bradavických štítů, cítil Albusovo vyčerpání. Mladík si s tím poradil dobře. Jenže rozptýlil Albuse.

"Silencio!" pokusil se vzít jí hlas. Kouzlo se však od krystalu neškodně odrazilo. Upírka znásobila své úsilí vysvobodit se. Byla to drobná, křehká dívka. Čokoládové prstýnky vlasů jako by se v krystalu vznášely. Drobné, plné rty však odhalovaly ostré bělostné zoubky. Ne jen špičáky, jako současní upíři. Všechny její zuby byly jehlovitými tesáky. A pohled na její oči nedokázal Severus snést ani na vteřinu. Ta sytá rudá měla barvu čerstvé krve. Jenže v jediném pohledu, kterým jej poslala do agonie, měla vepsáno své stáří. Proto ani na okamžik nepochyboval, že stojí před Belalou, pokud mohl věřit informacím své matky. Nahlédl do pekla prožitých tisíciletí. Její bílou kůži spaloval stříbrný řetez, ale téměř ihned se vše hojilo. A znovu pálilo. Pořád dokola, v neskutečně rychlé regeneraci.

V chodbě se ozvalo vrčení a do sálu vpadl naježený vlkodlak a v závěsu za ním Black.

"Drž se zpátky!" štěkl na něj rychle Severus. V krystalu se objevila velká, podlouhlá prasklina po celé jeho délce. "To je ona!"

"Tak tam jen tak nestůj, sakra!" vyjekl Black.

"Blacku, ustup ke vchodu a mezí jí a sebou nech Lupina!" přikázal mu Severus a použil tak silnou hlasovou modulaci, že muž nazpět téměř uskočil.

Krystal se rozpadl. Severus na nic nečekal a okamžitě uhodil tišícím kouzlem. I tak jej ta setinka, kterou se jeskyní rozlehl její křik, téměř ohlušila. Upírka ztratila hlas i oporu krystalu a sesunula se na kolena. Ztěžka lapala po dechu, očividně trpěla. Severus nevěděl kdo, nebo proč ji to uvěznil a nechal. Její trápení však mohl velmi rychle ukončit.

"Vito-!" rozpřáhl se. Obrátila k němu zrak s tak zoufalým vděkem, že mu hlas zamrzl v hrdle. Zazmítala sebou a svezla se tak, že klečela přímo před ním. Viděl, jak sebou zmítá kůl v její hrudi. Nemohl minout srdce a přesto žila.

"Proč jsi přestal?" ozval se nervózně Black. Severus zmateně zatřásl hlavou. Past, určitě je to past. Musí být! Proč tolik doufala, že ji zabije? Mohla to hrát.

Jenže kdo by hrál, že chce zemřít a přitom doufal, že právě proto si to jeho kat rozmyslí?

Severus se rozhodl.

"Lupine, ohluším tě. A jestli tahle upírka začne křičet a já s Blackem se složíme, okamžitě ji zabiješ," sdělil vlkodlakovi, který v pozadí stále tiše vrčel. Jen pach upírky ho k smrti dráždil. Chtěla ji zabít snad každá buňka v jeho těle. Jenže tu byly rozkazy. Pak se jeho sluch ztratil. Zase tolik mu to nevadilo. Ji by dostal klidně i poslepu, čich by stačil.

"Dám ti hlas. Jestli zaječíš, zemřeš. Rozumíš mi?" sdělil Severus upírce. Žena chvíli vypadala, že nechápe, ale pak pomalu přikývla.

"Finite." mávl hůlkou Severus a obrnil se proti křiku. Nepřišel. Upírce se zachvěly rty.

"Co ode mě ještě chcete?" zašeptala a rozplakala se.

***

Rudooké bestie běžely. Dlouhými skoky se hnaly k hradu právě tak rychle, aby nepředběhly druhou vlnu mrtvých, kteří jim sloužili jako štít. Následovali obry Za jejich řadami stál Voldemort a vychutnával si zkázu, kterou před sebou viděl. Tentokrát mu nikdo neunikne. Je na čase zabít toho starce a pak bude Harry Potter už absolutně bez ochrany.

Smrtijedi nad jezerem se dali do pohybu. Přelétli nad hradem a vyhnuli se těm pár kletbám, které po nich někdo vystřelil. Zadní stranu hradu nebylo snadné ohlídat. Měla příliš mnoho slepých úhlů a stačilo letět dost vysoko, aby se stali pouze malými cíly. Protože jejich cílem nebyly děti.

Kamenní obránci jako jeden muž skočili do průrvy v hradbách. Luky se jim opět změnily na meče. Vyčkávali.

První, kdo použil Nepromíjitelnou, byl Moody. Mohutné obří tělo se bezhlesně a se zaduněním složilo a přimáčko pod sebou mnoho mrtvých. Jenže na další takovou keltbu neměl Pošuk už sílu. Dva obři zbývali a dělily je jen desítky metrů od hradebních zdí.

A posily nikde.


***

Soren s přivřenýma očima zvrátil tvář ke korunám stromů. Ve vzduchu se rozlézal pach černé magie, suti a první prolité krve. Slyšel před sebou výbuchy a křik.

Skrz jehličky stromů si našla cestu ojedinělá dešťová kapka a vlaze jej políbila na líci. Nebe počalo truchlit za prolitou krev. Minulou i budoucí.

Ať už měl kdy jaké pochyby, nyní zmizely. Věci se nemají udát tak, jak velí matkla zaslepená zlubou vůči člověku, o kterém si myslí, že jí bere syna. Je ještě čas, ale je ho málo.

"Jdeme," rozkázal a stíny se hnuly lesem.

Ta cena bude vysoká. Ale čert to vem, jako pes se nedá žít věčně.

***

Severus šokovaně zíral na krvavé slzy. Upírčina hruď se trhaně zvedala. Ten kůl s ní. Pohled na ni ho zasáhl přímým bodnutím do srdce. Mohla to hrát? Mohla se přetvařovat?

Harry, napadlo ho. Cítil, že mladík má plné ruce práce. V jeho mysli našel šok a nevíru spolu s obrazem plamenů, které se míhaly se smrtijedskými maskami.

Harry! zavolal důrazněji. přilákal jeho pozornost.

Jsi v pořádku? přišla okamžitá mladíkova odezva.

Ano, potřebuji od tebe něco. Musíš prohlédnout mýma očima a říct mi, co vidíš. Možná jsem pod účinky nějaké iluze.

Jak to mám jako udělat?

Máš pár vteřin klidu?

Ano. Spěchej, pobídl ho Harry. Opřel se o zeď.

"Severus něco potřebuje," řekl rychle Brumbálovi. "Pár vteřin."

"Dobře. Neboj, Harry, postarám se," usmál se Brumbál.

Vtáhnu tě. O něco se opři a nebraň se, navedl Severus mladíka.

Ok, můžeš, nalehl mladík na sloup a opřel se. Zavřel oči. Zatočila se mu hlava. Před vnitřním zrakem se mu začala rýsovat jeskyně a drobná dívka v řetězech klečící na zemi. Bodlo ho u srdce. Měla zakrvácený obličej a tak smutné oči!

Upíří slzy jsou krvavé, poznamenal Severus.

Co bych měl vidět? Harry se usilovně snažil si souvislé věty nemumlat nahlas.

Zdá se, že nic. Nehraje to. Ty bys její iluzi viděl, odtušil Severus. V tom případě něco nehraje. Ale to už je moje starost. Hlavně se udržte naživu, než se vrátím!

Spolehni se. Ale kdy plánují vaši vůbec dorazit? zamračil se Harry.

Oni tam ještě nejsou?! probeskl šok Severusovými myšlenkami.

Ne. Jen pár smrtijedů se zbláznilo a nad hradbami začali upalovat upíry a mrtvé. Ne že bych si stěžoval.

To je... nemám slov, přiznal Severus. Vydrž. Budu zpět brzy.

Já vím. Ale už aby to bylo, odpověděl Harry a tou myšlenkou prokvetla nečekaná vřelost, která Severuse téměř pohladila. Pro sebe se usmál.

"Kdo jsi?" klekl k upírce. Teď už téměř nepochyboval, že to nehraje.

"Bel'al," vzlykla upírka. "Co ode mě ještě chcete?" Její přízvuk byl těžký, anglická slova vyslovovala obtížně, ale dalo se jí rozumět.

"Přišli jsme pro tu, která vede řádení upírů. Ale zdá se, že ty to nejsi," zamračil se Severus.

"Baví tě dívat se na moje utrpení? Tak dlouho jste mě věznili! Tisíce let jsem neviděla Měsíc! Tak už mě konečně zabij, měj aspoň tolik slitování!" zakvílela žena. V Severusovi ztuhlo srdce.

"Nevím, o čem to mluvíš. Do včerejšího dne jsem netušil o tvé existenci," přiznal.

"Pak tě drželi v temnotě. Ty, které nazýváš rodinou. Zrůdy jste vy, ne my!" vyplivla s takovou prudkostí, až se rozkašlala. Z úst jí vytryskla krev.

"Proboha, Snape, dělej něco," uslyšel Severus zhrozený Blackův hlas.

"Jenže já nevím. Co uděláš, když ti vytrhnu kůl z hrudi? Upíři napadli kouzelníky. Snaží se vyvraždit hrad plný lidských dětí. A ty jsi k nim klíčem. Mám pravdu?"

"Nevím. Asi ano. Slíbil mi svobodu, když je k sobě zavolám."

"Člověk?"

"Asi tak jako ty," odplivla krev Bel'al.

"Dokážeš jim přikázat, aby se stáhli?" naléhal Severus, kterého její odpovědi mrazily čím dál víc.

"Ne. Možná. Neposlechnou mě, jestli cítí krev."

"Jestli jsi, kdo jsi, tak přece musí!" zvolal rozčileně lektvarista.

"Kdo jsem? Kdo já jsem? Nevím, kdo jsem, kříženče. Zapomněla jsem to už před stovkami let. Ve tmě a spoutání. Kdysi jsem byla královnou. Nyní už jen doufám ve smrt." Upírčin hlas pomalu tichl. Její zranění ji vyčerpávala. Severus nepřítomně pohlédl na Blacka, který na něj gestikuloval, ať si pospíší. Prosím, teď mlčel. Věděl, že Black trne nad představou, že budou muset zabít ženu v poutech. Člověk nečlověk, on v ní viděl ženu. Proto mlčel a nic neříkal. Vlkodlak v tom měl jasno. Jeho vrčení sice utichlo, ale srst mu nelehla. Stačilo by jediné slovo, aby ji roztrhal.

"Chceš se mstít?" zeptal se.

"Kdybych na to měla sílu, nezaváhám ani vteřinu. Pronásledovala bych toho požírače smrti až na konec světa, jen abych mu mohla vyrvat všechny vnitřnosti z těla!" zavyla upírka. "Tohle jsi chtěl slyšet?! Teď už mě můžeš v klidu zabít!" Její hlas se stával čím dál přerývanějším.

"Kdo tě věznil, Bel'al? Kdo ti slíbil svobodu za svolání upírů?" naléhal Severus a snažil se zapůsobit na ni hlasovou modulací.

"Bílá smrt. Má bílé vlasy i oči, ale srdce černé jako nejtemnější jámy zoufalství," zašeptala žena. To Severusovi stačilo. V jeho rodině nebyl nikdo, kdo by to šeptané jméno neznal.

"Pustím tě," rozhodl se. Obrátily se na něj rudé tůně v nevěřícném šoku.

"Proč? Čím se mi chystáš ještě ublížit? Už jste mě mučili a zlomili, stačí, když řekneš, co chceš. Nemusíš mě dál týrat," rozechvěly se jí opět rty.

"Mám jedinou prosbu. Až ti vytáhnu kůl a zlomím řetězy, volej své děti. To je jediné, oč tě žádám," vyrazil ze sebe Severus. Nečekal na odpověď. Rychlým pohybem jí vytrhl kůl. Bolestně vykřikla. Z rány vytříkla krev, ale téměř okamžitě se začala hojit. Bel'al lapala po dechu.

Severus pohledem varoval Blacka a vlkodlaka. Vzal řetěz do ruky. Byl zakletý. Jenže tohle vázací kouzlo znal jako své boty. Stačila série rychlých zaklínadel. Nemohl si nepovšimnout, jak napjatě a vyděšeně upírka sleduje jeho hůlku. Poprvé ho napadlo, že možná vůbec není kouzelnice. Mentální triky ovládali všichni upíři a ona patřila mezi Staré, ale vůbec nemusela být nadaná magií.

Rozlomil řetěz. Vyskočila daleko rychleji, než by vůbec čekal. Prudce ho odhodila proti zdi. Náměsíčník zařal a skočil. Vyhnula se mu, takže nestačil sám zastavit. V tom mu pomohl až druhý stalagmit.

Black ani nestačil vytáhnout hůlku. Odstrčila ho téměř nežně. A pak už po ní nebylo ani vidu, ani slechu.

Severus se sebral z podlahy a zaklel. Tohle teda nevyšlo.

"To ses vytáhl, Snape," zasténal Sirius, který se taky potkal se skalní stěnou. "Myslíš, že prostě jen zdrhla?"

"Blacku, jdi zpátky do Bradavic!" vyštěkl Severus.

"Co je Bílá smrt?" vysloužil si Black záporný bod za to, že pro jednou poslouchal ušima. Jenže dhampir ho nevnímal.

"Najdi ji, Náměsíčníku!" přikázal vlkodlakovi. Ten se oklepal a bez zaváhání se rozběhl. Severus za ním, nechávaje Blacka daleko za sebou. Sirius zaklel a přemístil se do Aberfortova domu. Ještě že tajnou chodbu stihli dodělat.

***

Harry pozoroval černé postavy na košťatech, jak metají všestravující plameny a zelené smrtící kletby.

"Nechápu," prohlásil napůl pro sebe. Shlížel na boj o hradby.

"Láska rodičů k dětem tohle s lidmi dělá," pousmál se Brumbál.

"Co teď, pane? Potřebují tam pomoc!" naléhal mladík. První obr se právě rval do průrvy v hradbách. Druhý se rozhodl, že si udělá vlastní díru a holýma rukama trhal vrcholek hradeb. Ani jeden si nedělal moc starostí s kletbami. Zásahy kamenných strážců je zřejmě bolely o dost víc. Obr v hradbách řval a poskakoval na jedné noze, než jej strážci začali bodat i do ní. Zřítil se do strany a vyvalil přitom ještě další kus hradební zdi. Oživlé sochy neváhaly a bodaly všude, kam dosáhly, nedbaje, že obrovské pracky je drtí v prach.

Přes zmítající se obrovo tělo však už přelézali mrštní upíři. Poslední obr právě protrhl hradby jako papír a dral se dovnitř.

Albus mávl rychle hůlkou a zazněl táhlý zvuk rohu jako signál k ústupu z hradeb. Ty definitivně ztratili. Všichni z věží kryli ustupující bystrozory a další dospělé, kteří slézali a utíkali přes nádvoří pod ochranu hradních zdí. Zůstalo jich žalostně málo.


--------------------------------------------------------------------
Autorská poznámka:

No nedalo mi to, nevyjádřit se ještě k jednomu dotazu, který padl v komentářích minulé kapitoly:) Šlo o to, jak bylo míněno, že Harry je Brumbálův štít. Nijak extra to nikde nerozpitvávám, ale vysvětlení je jednoduché. Na Albusovi stojí v podstatě celá síla školy. Tak mocné kouzlo, jaké předvedl, si však vyžádalo většinu jeho sil, zvlášť, když jej Voldemort násilně prolomil. Tudíž Harry s ním zůstává nejen jako spojka, ale i kvůli bezpečnosti jich obou, dokonce by se měl postarat on o Brumbála, až se úplně vyčerpá.

Další věcí, která by možná mohla vyvolat zmatek je, že píšu tak, jako by Tonksová, Pastorek a spol. řádu Harryho ani neznali. Neznají. Dějem Skrytých cest jsem navázala na 4. knihu na konec školního roku, tudíž neproběhlo seznámení se s Fénixovým řádem na začátku 5. knihy. Navíc je tady řád ještě v plenkách, protože Brumbál neměl moc času verbovat členy :)

22
Severus sledoval stopu upírky. Vlkodlak nasadil nejostřejší tempo, které se směle mohlo rovnat upírovi. Cítili v jejím pachu strach a vyčerpání. Dostihnou ji. Ta jistota v nich rostla. Její překotná regenerace jí odčerpávala síly. Severus vytasil hůlkou a sesla na sebe stabilní protego. Tentokrát se od ní nenechá zaskočit. Lupinovi sluch stále nevrátil. Nepotřeboval mu dávat povely hlasem.

Utíkala směrem k Bradavicím. Možná chtěla splnit jeho prosbu, ale na to Severus nemohl spoléhat. Přeměnil se v běhu do krkavce a vzlétl. Ze vzduchu ji uviděl. Často klopýtala. Ohlédla se a dala se znovu do běhu. Cítila v zádech dech vlkodlaka. Spustil se prudce dolů. Ještě ve vzduchu přeměnil a než dopadl, stihl ji zmrazit. Tvrdě dopadla kus cesty se kutálela po kamenité stezce.

"Kam sis myslela, že tady utečeš?" zeptal se jí odměřeně Severus. "Kolem zuří válka a ty jsi nápadná jako oko na pěst." Došel k ní. Cítil její děs. Nelíbilo se mu to. Proč se zrovna jeho tolik bála prastará upírka? Co jí provedli, že ji takhle zlomili?

"Chci po tobě, abys zavolala svoje děti. Pak ti pomůžu zmizet, přísahám na svou krev," pohlédl jí do strnulých očí.

"Finite," uvolnil ji. Zasyčela jako divoká kočka. Zuby se jí v ústech hrozivě třpytily i ve tmě, která panovala.

"Přísahal jsi na krev," zachraptěla prudce a varovně.

"Tak jest," přisvědčil klidně Severus. Pohybem ruky zastavil přibíhajícího vlkodlaka. Náměsíčník vztekle zařval. Celý se třásl touhou vrhnout se na upírku, ale magie krve jej držela pevně u tlamy.

"Zavolám je. Ale varovala jsem tě, nemusí mne vůbec poslechnout. Pomůžeš mi i tak?"

"Udělám, co bude v mých silách," přisvědčil Severus. "Ale jednu věc chci ještě vědět. Ten, kterého nazýváme Bilá smrt je starý jen několik set let. Tebe věznili přes tisíc let. Lhala jsi mi?"

"Nemohu ti na to odpovědět. Vím, kdo byl ten, jenž mi podlou zradou vzal svobodu a věznil mě v Ledové pevnosti na severu. To že změnil tvář po tisíciletech, nic neznamená," potřásla obezřetně hlavou upírka. Severus se zamračil. To neznělo vůbec dobře. Změnil tvář? Jak je to možné?

"Mnoholičným lektvarem, nebo jak změnil tvář?" naléhal.

"Nevím, nelžu. Přísahám!" upírka se začala třást. Zvláštní, Severus jí to věřil.

"Volej," přikázal jí.

"Jsme moc daleko. Musím blíž," namítla upírka.

"Pokud se chceš střetnou s vojáky mého rodu, můžeme," ušklíbl se Severus. Bel'al zbedla.

"Zavolám," polkla. "Neměl bys tu být. Roztrhají tě, jestli přijdou," namítla téměř nezřetelně.

"Jsi jiná, než jak jsem si představoval jednu ze Starých," opáčil tiše Severus.

"Nevím, jak sis nás představoval. Ale v tobě vidím světlo. Vzpomínám si, jak jeden z nás obětoval vše, co měl, pro člověka. Aby stvořil křížence. Nechápu jej ani nyní, po všech těch letech. Zvlášť když vaše matka dělala vše proto, abyste se stali pouze lidmi."

"Ty jsi znala Aseret?" vydechl šokovaně Severus.

"Tak ji nazýváš? Ano, poznala jsem ji. Kdysi jsem věřila, že s vámi, Dvakrát prokletými, můžeme žít v míru. Mýlila jsem se. Na to jste příliš lidmi." Z hlasu upírky odkapávalo opovržení, rezignace i tisíciletý smutek. Strach ji zřejmě přešel.

"Dvakrát prokletí?"

"Jdi, už jsem vyslala Volání. Nejsi tu v bezpečí. Jsi spoután s člověkem a tím pádem i více člověk než jiní tvého rodu. Ale osvobodil jsi mne z krystalu, kde mě Bílá smrt zanechala. Proto jdi. Nepotřebuji tvou pomoc. Až se zotavím, nikdo už mě nikdy nenajde," propustila ho měkce.

Severus na nic nečekal. Chytil Lupina za kožich a přemístil je.

***

Sirius se přemístil do Abberforthova domku. Brumbálův bratr tam už dávno nebyl, zřejmě běžel na hrad, když všechno vypuklo. Black se modlil, aby nezapomněl správně projít všemi sedmi zabezpečovacími zaklínadly, kterými byla nově vyhloubená štola jištěná.

***

Sotva se poslední živý kouzelník prokulhal za pomoci kolegy mohutnými dveřmi hradu, ihned se svižně zabouchly. Na ředitelův pokyn zapadly na svá místa těžké závory. Unavení, špinaví a zranění kouzelníci, kteří měli jen dost sil na to, aby vběhli do chodby a sesunuli se kolem zdí na zem, pocítili záchvěv úlevy. Brána, závory, bezpečí. Na chvíli.

Okna totiž žádné závory neměla.

"Kdo se udrží na nohou, obsadí okna u učeben v prvním patře!" velel Brumbál.

Na dveře dopadla dunivá rána. Staré dřevo zaúpělo, ale odolalo. Zatímco obránci u oken udržovali v dostatečném odstupu upíry, neměli vůbec příznivý úhel pro zásah toho giganta. Nutno dodat, že smrtijedi stále působili obrovské ztráty upířímu vojsku. Jenže už se na Voldemortův povel blížilo i smrtijedské vojsko. Z původních dvanácti se ve vzduchu vznášelo už jen pět smrtijedů.

Když začal k hradu sestupovat sám Voldemort,

Druhá rána. V dřevě se objevila dlouhá, podélná prasklina.

"Už mají nejvyšší čas," zamumlal si pod vousy Brumbál. Davem se k němu proplétala McGonnagalová a cestou posílala nejvíce raněné na ošetřovnu. Přitom však nespouštěla z Albuse pohled, který mu sliboval totéž.

Harry se chtěl zeptat co, ale všechny zvuky přehlušil šílený řev plý bolesti. Trval snad jen dvě vteřinky, než rázem utichl. Ředitel si oddechl.

"Co to bylo?" polkl Harry.

"Šesté a páté ročníky si přes den trénovaly vaření lektvaru zkamenění. Máme zřejmě přede dveřmi novou dekoraci," povzdychl si Albus. Dostihla je Minerva.

"Albusi, měl bys-!" začala, ale ředitel ji zadržel gestem.

"Přichází," zašeptal. Na kratičký okamžik pevně stiskl víčka. Nikdo si toho nevšiml. Albus se najednou cítil tak starý a unavený jako snad ještě nikdy.

"Vykliďte chodbu!" vykřikl. Nikdo se neptal, všichni se o překot zvedali a ustupovali ke schodišti. Jen Minerva a Harry mu zůstali po boku.

"Minervo, odveď Harryho. Nikdo kromě mne v téhle chodbě nezůstane," promluvil klidně, rozhodně.

"Albusi!"

"Předávám ti velení, má drahá," usmál se ředitel.

"Ne!" vřískl Harry. "Nikam nejdu! Rozhodně mu nehodlám říct, že jsem vás tu jen tak nechal samotnýho!"

"Harry-"

"Pane! Pane!" sbíhal pon schodech Seamus Finnigan a tropil při tom neskutečný rámus. "Někdo začal oddělávat smrtijedy v týlu! A upíry taky! A spousta upírů prostě zdrhá!" ječel jak na lesy. Pod Brumbálem se zachvěla zem. Merlin na ně shlédl laskavým okem. Posily. V poslední chvíli. Voledmorta by dokázal zadržet jen na okamžik, to veděl smrtelně jistě.

"Posle dobrých zpráv, svojel všechny bystrozory a dobrovolníky z vyšších ročníků! Téhle situace musíme využít!" zvolal s novou silou.

"Jsem prvni dobrovolník!" založil bojovně Harry ruce.

"Pane Pottere, čtvrťáci se nepočítají mezi vyšší ročníky!" zasáhla McGonnagalová. Albus souhlasně přikývl.

"Nebudu tu jen tak stát!" vykřikl Harry. "Chci taky bojovat! Jsem tady úplně na nic!"

"Máš velmi důležitou úlohu, Harry," snažil se jej uklidnit ředitel. "Inforamce mají daleko větší cenu, než myslíš."

"Ale já žádný nemám! Když se něco dozvím, dám vám vědět!" prosil Harry. Ze schodů začali sbíhat kouzelníci. Hodně kouzelníků. Brumbál na ně pohlédl a pak stočil zrak zpět k Harrymu. Dát tomu chlapci příležitost bojovat, aniž by jej ohrozil. Druhé patro. To je ono.

"Dobře. Druhé patro, učebna dvacet dva. Je z ní skvělý úhel pro vrhání kleteb směrem k průlomu v hradbách," oznámil Harrymu stručně. Nemusel ton říkat dvakrát, mladík se na patě otočil a vyběhl jako střela.

"Minervo, prosil bych tě na Astronomické věži. Jsi můj zástupce. Kdyby se něco stalo, víš, co máš dělat." Profesorka ostře kývla a vydala se na svoje stanoviště.

Ředitel přelétl pohledem chodbu zaplněnou dobrovolníky.

"Vyjdeme ven. Do týla nepřátel uhodili naši spojenci, proto je jedinečná šance sevřít protivníka do kleští. Merlin nás provázej," promluvil k nim. Nejásali, jen zarputile kývli. Odhodlaní obhájit svoje životy.

Albus jediným máchnutím rozevřel křídla hradních dveří. Kamenného obra strážícího vstup rozmetala jediná kletba. Jejich šance prudce vzrostly, když vyrazili ven jako hrot kopí a stejně tak se zaklesli do nepřátelských řad.

***

Harry se zadýchaně vehnal do učeby. Ke svému nadšení uviděl spoustu svých spolužáků. Neměl však čas se vítat. Vedle Nevilla našel volné místo. Tady nepanovala tak dusná atmosféra, jako dole. U oken se jich těsnilo asi dvacet a přes sebe o překot sesílali kouzla a kletby. Dokonce se špičkovali, kdo lépe trefí.

"Harry!" zajíkl se Neville. Ostatní sebou trhli. Chvíli vyjeveně zírali a pak jásavě Harryho vítali jeden přes druhého.

"Volové, čumte na hradby, prolejzaj vám!" přerušil je jediný páťák, který tam s nimi byl.

Harry zacílil a přesným zásahem odhodil smrtijeda, který chtěl proběhnout průlomem.

Jenže vzápětí další část hradeb vyletěla do povětří. Kameny se rozlétly vysoko k obloze. A přesným obloukem zamířily do oken druhého a třetího patra hradu.

"A kur-!" vyjekl někdo, když se všichni vrhli k protější zdi. Balvan vyrazil okno protější učebny a proboural se až do chodby. Náraz vysklil všechny učebny v řadě. Zdi se otřásly pravá strana učebny se zhroutila. Ozvaly se bolestné výkřiky. Harry jasně slyšel Nevillův, kterému sesouvající se kámen rozdrtil kotník. Logbottom omdlel bolestí. Nezranění se vrhli zpátky k oknům.

"Wingardium Leviosa!" vykřikl Harry zaklínadlo, aby uvolnil Nevillovi nohu. To mladíka probralo a začal strašlivě naříkat, bledý v obličeji jako smrtka.

"Vydrž, pomůžu ti na ošetřovnu, neboj," snažil se ho uklidnit mladík. pak udělal tu chybu, že se podíval probouranou zdí do učebny. Při úderu nebyla prázdná. A ten kámen cestou vzal dva studenty s sebou. Harrymu se roztřásly ruce.

"Mobilicorpus," zasípal a nadzvedl Nevilla. "Improbitatis!" vzpomněl si na kouzlo, které znecitlivý část těla. Nevillovi se po tvářích sltzy koulet nepřestaly, ale teď brečel nejspíš úlevou.

Vedlejší skupina se také snažila pomoci svým raněným. Už od pohledu však ylo jasné, že těm dvěma, kteří dostali plný zásah, už nepomůže ani sám Merlin.

"Harry, vem je na ošetřovnu taky," houkla na něj dívka pokrytá omítkou. Jen podle hlasu Harry poznal Katie Bellovou. Jen kývl. Povedlo se mu přidat ke vznášejícímu se Nevillovi ještě sténající Havraspárku s ošklivě rozraženým čelem a jejího spolužáka s otevřenou zlomeninou stehenní kosti. Tu Katie dokázala zafixovat jen tak, aby po cestě nevykrvácel.

Harry se s nimi opatrně vydal na ošetřovnu.

Madame Pomfreyová se po místnosti téměř vznášela, jak rychle kmitala mezi namnoženými, dosti provizorními lůžky. Ošetřovna praskala ve švech, i když spousta ošetřených se hned mohla zase zvednout a jít. Stranou oddělovala bílá plenta kus místnosti.

Harry opatrně složil spolužáky na volná lůžka. Všichni mu věnovali tiché díky. Mladík se otočil, aby se rozběhl zpátky. Z nějakého důvodu se však zastavil u bílé zástěny, když se vyhýbal nové skupince zraněných. Možná za to mohla zvědavost, možná předtucha, ale nahlédl.

Svět už pak nikdy nebyl stejný jako dřív.

***

Severus se pro jistotu přenesl do svých bradavických pokojů. Netroufl si naslepo přemístit kamkoliv jinam. Mohl by se přemístit do někoho a to byla velmi ošklivá záležitost. Náměsíčník se oklepal a vztekle se po něm ohnal. Zuřil. Cítil se připravený o kořist. Severus vytáhl poslední lahvičku, kterou ukrýval jako eso v rukávu. Hrubě přitiskl vzpouzející se zvíře k zemi a do čelistí mu vnutil její obsah. Hodil vedle něj hůlku, která mu při první přeměně vypadla.

Harry! zavolal mentálně. Nedostalo se mu souvislé odpovědi.

Kde jsi? Od mladíka mu došel obrázek ošetřovny a bílé plenty. Harry sám však byl v pořádku. Albus zatím také, jen čím dál vyčerpanější.

Kde je Albus? naléhal.

Útok. Vede útok. Přišli tvoji, dostalo se mu konečně kusé odpovědi. Severus si pospíšil. Harryho myšlenky byly divné.

Stalo se ti něco? snažil se sondovat.

Už ho nic nebolí, blesklo Harrymu hlavou.

Mluv se mnou! Komu se co stalo?

Ronovi. Ale už je to dobré, prolétlo Harrymu hlavou nepřítomně.

Je na hradě Black? Severus doufal, že kmotrovo jméno mladíka dostatečně upoutá. Choval se vysloveně divně.

Sirius? Kde? Má tu být? Neviděl jsem ho, ožil trochu mladík.

Už by tu měl být. Možná zabloudil, rýpnul si Severus. Spěchal ven, za Albusem. Za ním, v jeho pokojích, se otřeseně sbíral ze země Remus.

***
Voldemort zuřil. Jeho plán se začínal hroutit. Do zad mu vpadly naprosto nečekané jednotky. Pán zla si dovedl spočítat, kdy jej někdo zradil. Bylo na čase trošku zamést poměrem sil a vstoupit do boje. Neverbálním zaklínadlem se změnil do černého mraku, který zakroužil nad bojištěm a neomylně mohutnou tlakovou vlnou rozmetlo skupinu kouzelníků, která se shlukovala kolem Brumbála. Odlétli jako hadrové panenky.

Voldemort nehodlal riskovat, že jej někdo trefí kletbou do zad. Z hadím pohledem nenávistně upřeným na očividně unaveného starce rychle zaklel prostranství. Mihotavá kupole je s Brumbálem zakryla a do jeho smrti či vítězství neproniknutelně odřízla od zbytku světa.

"Vypadáš čím dál hůř, Tome," přivítal ho mírným úsměvem Brumbál.

"To už za chvíli nebude tvá starost, starče. První kouzlo nechám na tobě," zasyčel Voldemort.

"Nemám chuť se s tebou bít," opáčil Brumbál.

"Myslíš, že na stejný trik se nechám nachytat dvakrát? Ne, ty proti mě hůlku pozvedneš. Už nikomu nedovolím, aby se pro někoho nesobecky obětoval," ohavně se ušklíbl.

"Nedám ti jinou možnost," slíbil mu Albus.

"Ale dáš. Crucio!"

***

Sorenova jednotka vpadla do smrtijedských a upírských řad jako nůž do kostky másla. Hladce, bez problémů. Systematicky začali zezadu čistit prostor. Intuice ho však nutila spěchat. Kdyby se po cestě nestřetl s Lestrangeovou, snad by to i stihl. Zdržela ho na několik drahocených minut.

***

Sirius se ze zaklením vynořil z portrétu v nebelvírské společenské místnosti. Jednu strážní keltbu deaktivoval špatně a neskutečně ho to zdrželo. Sykl, když došlápl na popálenou nohu, kterou si ještě v tunelu musel provizorně hojit. Bleskově se přeměnil do Čmuchala a rozběhl se hradem. Po čtyřech a se skvělým nosem brzy zkřížil stopu, která rozhodně mohla patřit Harrymu. Nadšeně vyštěkl a vystartoval po ní.

A narazil do něj. Mladík byl pod maskovacím kouzlem a překvapeně vykřikl. Čmuchal bolestně zakňučel. Vstal a otřepal se. Nikdo nebyl v dohledu, tak se proměnil.

"Harry!" vykřikl a neviditelnou postavu objal.

"Sirie," vydechl mladík přidušeně v tom medvědím stisku.

"Proč jsi zamaskovaný?"

"Potřebuju se dostat ven," přiznal mladík. "Nemám čas ti to teď vysvětlovat, venku se bojuje. A já tam prostě jdu," procedil mezi zuby téměř vztekle. Sirius ho neviděl, ale emoce zaznívaly v Harryho hlasu velmi živě.

"Je tam nebezpečno. Víš přece, že tě Ty-viš-kdo chce zabít," zamračil se muž.

"Je válka, chce zabít každého!" vyjekl Harry.

"Na tom něco je," zamyslel se krátce Sirius. "Tak jdeme nakopat pár zadků," zazubil se. Harry výskl a krátce ho objal. Povznesená nálada mu vydržela přesně do okamžiku, než prošel dveřmi do bojová vřavy a uviděl Brumbála ve Voldemortově magickém kruhu. A Severuse, který se ze všech sil snažil jej prorazit.

"Harry, klidně používej jen zmrazovací a omračovací kletby, ok?" stiskl mu Sirius rameno. Harry s úlevou kývl.

Obránci hradu se zdáli vyvedení z míry Brumbálovým uvězněním v magickém kruhu.

Jenže horší bylo, že viděli, co se děje uvnitř.

Harry zahlédl povědomou rezavou hlavu. Fred nebo George? Weasley se snažil stejně jako Severus prolomit kruh. Za ním se smrtijed napřáhl k útoku. Zákeřně do zad. Harrymu se rozšířily oči.

"Impedimenta!" vykřikl a snažil se, strašně moc se snažil, aby to stihl. Čas se natáhl. Kletba odhodila smrtijeda v okamžiku, kdy spouštěl hůlku, aby vyslal kouzlo. Harry si šokovaně uvědomil, že to stihl.

Jenže tím na sebe upoutal Severusovu pozornost.

Co. Tady. Děláš?! ožilo mentální spojení mezi nimi.

Nebudu se schovávat jako děcko, opáčil chladně Harry. Severus zaklel tak, že mladík málem zrudnul. Jenže horší bylo, jak Severusovými myšlenkami prosakovalo zoufalství. Albuse nemohli slyšet. Pohled na starcovo zmítající se tělo však bohatě stačil.

Harry se chtěl zeptat, co je to za bariéru, ale všiml si, jak k němu letí dost nehezké kouzlo.

"Protego maxima!" stihl vyjeknout. Opravdu - za tak krátký čas dokázal říct celou inkantaci. na nadšení mu nezbyl prostor. Uviděl smrtijeda, který na něj sesílal další kletbu. A tahle zářila podezřele zeleně.

Přistál na podlaze mezi kamennou drtí. Smrtící kletba mu prolétla nad hlavou a rotříštila pant dveří.

"Stupefy!" zachrčel Harry z pozice na břiše. Smrtijed kletbu lehce odrazil. Mladík se odkulil. Místo, kde ještě před chvíli ležel, vybuchlo. Ostré úlomky mu pořezaly tvář.

Potřebuju lepší kouzla, napadlo ho, když jeho odzbrojující zaklínadlo soupeř zase odrazil.

Jenže bitvy jsou málokdy jeden na jednoho. Sirius zboku smrtijeda omráčil, když se mu povedlo vyřídit vlastního soupeře. Jenže jeho samotného trefila do zad obrovská ohnivá koule. Zařval.

"Aqua Erupto!" zaječel Harry. Proud vody trefil Siria přesně a srazil ho k zemi. Naštěstí plameny uhasil. Black zasténal, když se snažil vstát.

Severus sevřel ruce v pěst. Nedokázal se nedívat. Nedokázal se soustředit. Před ním, pác kroků od něj, se svíjel Albus v neskutečných bolestech. Voldemort zvedl plazí pohled a s krutým uspokojením ho zabodl do Snapea.

Tebe za chvíli, zrádče, pomyslel si.

"Nerozmyslel ses, starče?" zeptal se líně. Do Brumbálových vousů stékaly pramínky krve z rozraženého čela. Udeřil se do kamenné dlažby. Ach, křičel. Samozřejmě, že křičel. Nikdo nedokáža zadržet hlas pod vlivem kletby Cruciatus. Jeho odhodlání však nepolevilo. Snad jen půl minuty jej Voldemort mučil, ale jemu se to zdálo jako věky. Stačilo, aby získal čas. Pro hrad, pro děti. Pro svět.

Harryho trefila sekací kletba zákeřně, zboku. Vykřikl. Jasné kapky krve se rostříkly po dláždění do široka. I na magický kruh. Lehce se zavlnil a krev vstřebal. Severus sebou trhnul. Hnul se rychleji, než mohlo lidské oko postřehnout. Jen proto dokázal Harryho chytit a trhnutím jej vytáhnout z dráhy další sekací kletby.

Zaklel. Harry byl při vědomí, ale kletba mu rozervala paži od ramene k lokti. Krev mu doslova crčela na zem.

Smrtijeda únik jeho oběti překvapil. Severusova neverbální kletba dušení jej zastihla velmi nepřipraveného. Mladík tiche úpěl skrz zaťaté zuby a třásl se jako osika. Severus neváhal. Kousl se do zápěstí. Hluboko. Bolelo to čertovsky, ale dokázal si prokousnout tepnu. Jeho krev tekla pomalu. Po velkých krůpějích spadala do Harryho ran. Mizely téměř před očima.

"Wow," vydechl Harry. "T-to bolelo," zadrkotaly mu zuby.

"Idiote," vydechl Severus a přitiskl ho k sobě.

"Dokážu projít tím štítem," zalapal po dechu mladík.

"Nesmysl. Jak jsi na to přišel?"

"Já ne. Ale ty to víš. Nevím proč, ale vím, že Voldemort má v žilách mou krevl. Projdu."

"Ne!" zasyčel lektvarista. "Už je tam Albus. Navrhuješ čirý nesmysl!"

"Půjdeš tam se mnou. Tady," poklepal si Harry na čelo. "Nehádej se se mnou. Brumbál je tam sám a nikdo jiný neprojde."

Později si Severus říkal, že v té chvíli musel být utopený v neskutečném zoufalství, když na to Harrymu kývl.

"Otevři se mi, jak nejvíc dokážeš. Spolu to dokážeme," zatvrdil se.

"Spolu," zasvítily Harrymu oči. Cítil sílu, kterou mu Severus uzavřel rány. Kolovala mu tělem jako jasné chvění, nejryzejší energie. Mladík nikdy nebyl opilý, jinak by si tak připadal i teď. Neměli čas, Albus tam umíral. Děsivě umíral. Poslední šance, která vše rozhodne. Možná i proto Harry moc nepřemýšlel. Spolu. To slovo v něm něco prolomilo.

Severus si to v první chvíli snad ani neuvědomil. Že se mu vyprahlé chlapecké rty přitiskly na jeho vlastní. Odtrhly se brzy. Příliš brzy, nestihl si ten dotek zapamatovat.

Harry se vyšvihl na nohy.

"Hoď mě. Na něj," napadlo ho.

Soren vpadl na nádvoří v okamžiku, kdy Harryho objal magický kruh a bez potíží vtáhl dovnitř. Mladík jako střela smetl Voldemorta. Dhampir zaklel. Tak tohle se podělalo na nejvyšší možnou míru. Kde je sakra Severus?!

Snape stál těsně u kruhu. Jen stál. Nechránil se. Se zavřenýma očima se hluboce soustředil.

"Snape! Cos to udělal, ty zrádče?!" zavyl Black. Švihnul hůlkou. Jeho kouzlo srazilo Severuse stranou. Zůstal ležet, ani se nehnul. Zato Harry sebou v kupoli trhnul. Sorenovi to v té chvíli došlo.

Neverbálním zaklínadlem toho člověka zmrazil. Stačily dvě gesta, aby se spolu se dvěma nejdůvěryhodnějšími členy svého týmu postavili do strážné formace kolem Severuse.

Uvnitř kruhu se strhlo peklo.

Harry se postavil na nohy o chlup dřív než Voldemort. Na nic nečekal. Nepřišel konverzovat a nechtěl dát černokněžníkovi ani tu nejmenší výhodu. Cítil Severuse všude kolem sebe, v sobě. Jako by Severus vedl jeho ruku s jistotou a grácií, kterou sám Harry v sobě nikdy necítil.

Nikdy později si Harry nedokázal vybavit sled kouzel, která následovala. První tři dokázal Voldemort odrazit. Jenže Harry sesílal kouzla neverbálně a nelidskou rychlostí. Hlavou mu proudila zaklínadla, jeho ústa formovala jen ty nezbytně nutná. Začaly se kolem nich obou svíjet provazce energií protkaných znaky. Odvíjely se z Harryho hůlky a kdekoliv se dotkly Voldemorta, uvěznily ho. Černokněžník zavyl takovým vztekem a nenávistí, že Harrymu naskočila husí kůže.

Colafus sua mala virtutem...meam voluntatem... aufero potestatem et auctoritatem... Clausum sempiternum malum...

"Fiat!" skoro zakřičel Harry závěrečnou formuli. Hůlka mu v prstech vibrovala, jas magie téměř oslepoval. Magické znaky zaklínadla vzplály. Voldemortova hůlka se rozsypala v prach. Magické okovy ovinuly Voldemortovo tělo. Muž křičel a snažil se vyprostit. Sliboval pomstu a návrat. Než jej kouzlo zakulo do čtyř vrstev magického vězení a neproměnila v kamennou sochu. Severus se však hodlal pojistit definitivně.

"Expulso!" vykřikl Harry. Ze sochy zbyl jen prach. Magický kruh padl.

"Dokázali jsme to," zašeptal Harry a pomalu se svezl na kolena. Kolem něj Sorenovi lidé likvidovali zbytek smrtijedů. Severusova síla však opustila jeho tělo i mysl. Chtělo se mu spát. Strašlivě spát.

Severus se na nohy téměř vymrštil. Odstrčil téměř hrubě Sorena. Snad jej ani nepoznal. Měl oči jen pro Albuse. Ležel na chladném kameni. Nehýbal se.

Přiklekl k němu. Srdce starci ještě tlouklo. Pomalu, namáhavě. Hruď se mu zvedala jen mělce.

"Vydrž, Albusi. Hned to spravím. Uvidíš, bude to dobré," drmolil překotně. Stařec sebral všechny síly, aby mu dokázal zadržet ruku s hůlkou.

"Ne, přítelil. Nech mě jít," pousmál se stařec. "Čeká mě to... poslední... velké... dobro-" nedořekl. Hlas se mu vytratil spolu s poslední jiskrou života.

"Albusi," přitiskl k sobě Severus starcovo tělo. "Sbohem, příteli," vzlykl. Ty slzy však nestekly.

"Odveď Harryho, Severusi. Hrad už bude brzo zajištěný. Vyčerpal jsi to dítě na pokraj zhroucení," dřepl k němu Soren. Řekl to tiše, jen pro jejich uši. Snape kývl.

"Harry, můžeš vstát?" zeptal se mladíka. Ty velké zelené oči se pomalu začínaly plnit slzami, když shlížely na Brumbálovo tělo. Pomalu, roztřeseně vstal. Musel si pomáhat rukama.

Nenecháme ho tady ležet, nekompromisně rozhodl mladík. Severus neměl jedinou námitku. Zvedl starcovo tělo do náruče. Žádná kouzla. Poslední služba příteli. Poslední cesta.

Harry mu kráčel po boku, když nesl ředitelovo tělo na ošetřovnu za bílou plentu. Tam, kde spočívalo příliš mnoho obránců Bradavic a posledních zbytku svobodné kouzelnické Británie. Tam, kde ležel Harryho nejlepší kamarád. Při jejich hlubokém spojení to Severus poznal.

Hrad utichal. Ta zpráva se nesla neskutečnou rychlostí před jejich kroky. Brumbál je mrtvý. Voldemort je mrtvý. Bitva skončila. Stáli ve špalíru podél zdí. Každý klopil oči. Až ted, když vyhráli, jim do očí vstupovaly slzy.

23
Svítání zalilo krajinu jasným světlem. Na modrém nebi pluly načechrané bílé obláčky a ptáci se dali do zpěvu. Jako by z poloviny Bradavic nezůstaly ruiny a v nich těla.

Hermiona stála na Východní věži. Jistě, i tam se dostaly zprávy. Brumbál zemřel. Voldemort padl. Harry Potter vyhrál válku. Harry to dokázal. To bylo dobře, tak to mělo být. Přesto hleděla do dálky, na úsvit. Viděla příliš mnoho a přišla o příliš. Jak by mohla sejít tam dolů? Nahoře na věži mohla věřit, že mrtví odešli tam, kde je jim lépe. Vstříc tomu zlatavému chvění na obzoru. Vstříc poslednímu dobrodružství a novému začátku.

První slza jí zrádně sklouzla z oka.

Mrtví. Ron a spousta lidí, která znala a přátelila se s nimi.

Ron. Stála přímo vedle něj, když ho z hradeb strhlo vlečné kouzlo mezi upíří smečku. Až když kolem jeho rozervaného těla vypálila široký pás a upíry v něm, dokázala z posledních sil přítele přitáhnout zpátky. Jenže pro něj už bylo pozdě.

Na tom místě ještě dlouho tráva neporoste. Ta kouzla se v Bradavících studenti běžně neučili. Jenže to, co se Hermiona naučila, bylo, že neexistuje zlá a černá magie. Jen zlí a černí kouzelníci.

Druhá slza jí sklouzla po líci.

Dveře klaply a někdo se postavil vedle ní za hradbu.

"Bež pryč," požádala ho tiše, aby jí pláč nepronikl do hlasu. Teprve když neposlechl, otočila se na něj. Dracova tvář byla chorobně bledá. Měl zarudlé oči. Právě se vrátil z útrob hradu, kde hledal tělo svého otce. Poslední hodiny stáli na věži spolu a vedle sebe. Ona řídila Patrona a pak spolu metali kletby.

"Našli ho. Nakonec se nás snažil bránit," promluvil plavovlasý zmijozel tiše.

"Upřímnou soustrast," řekla.

"Tobě taky," sklopil Draco zrak a předstíral, že si nevšiml jejích mokrých tváří. "Večer budou pohřby," dodal jen. Při tom posledním slovu se v Hermioně něco zlomilo. Slzy vytrskly naplno. Vzlyky ji téměř ohnuly v pase. Mladík nevěděl, co dělat. Její slzy jej nutily prolít vlastní. Neexistovalo nic, co by mohl říct.

Proto ji jednoduše objal.

***

Soren stáhnul dhampiry. Jejich úkol nekončil. Je třeba vyčistit úřady a Azkaban. Tentokrát nebudou soudy, které by osvobodily ty, kteří si to budou moct zaplatit. Teď byl jediným soudcem i katem on a jeho lidé a za svědky šly lidské myšlenky a vzpomínky. Během bitvy neztratil ani jediného člověka. Jednoho zranili tak, že musel být přemístěn do sídla, toť vše.

Chtěl nechat v Bradavicích dva lidi jako Harryho stráž. Už jen ten návrh Severuse rozběsnil. Tentokrát se s ním Soren nehádal, nedostal to přímým rozkazem. Jeho cílem bylo stáhnout svoje lidi z lidského světa tak rychle, jak to jen půjde. Nepředpokládal, že by Harryho po Severusově boku mohlo něco hrozit.

***

Harry seděl na posteli v Severusově ložnici. Vlasy měl mokré ze sprchy, sušil si je ručníkem. Muž ho sem v podstatě dovlekl, protože mladík sám nedokázal únavou jít rovně. Teď ospale mžoural po tomhle pokoji. Snapeova ložnice. Před pár měsíci by v něm ta myšlenka vzbudila neskutečný odpor. Teď mu to bylo srdečně jedno. Sdíleli daleko soukromější věci než místnost. Nechal ručník spadnout na zem a složil se do voňavých peřin.

Jenže ani přes únavu se spánek nechtěl dostavit. Místo toho začal vzpomínat na Rona. V té chvíli, v samotě, se mohl prostě zavrtat do polštářů, které vpily slzy. Nebyl úplně sám a už nikdy nebude. Cítil však, že Severus jeho slzy vítá, protože sám těm svým nedovolí stéct. Takže to bylo v pořádku. Bylo to vlastně pro ně oba.

V polospánku uslyšel vrznutí dveří. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, že jde Severus a jen na otočku, aby ho zkontroloval. Zvláštní, na to nemusel chodit osobně. Muž mu přitáhl pokrývku k ramenům. Jeho dlaně na Harryho ramenou prodlely o chvíli déle, než bylo nezbytně nutné.

"Večer se se všemi rozloučíme," pronesl zvolna do tichého pokoje. Nechtěl Harryho budit, ale zároveň chtěl. Bez Albuse se cítil najednou tak... sám. Cítil, jako by od něj odešel kus jeho samotného. Albusův odchod v něm zanechal tak hluboké pocity, že nad nimi nedokázal ani uvažovat. Považoval ho za stálou figuru ve svém životě. Když všechno zklamalo, byl tu ještě Albus. Dávný přítel. Ne že by si vzájemně kdysi neublížili, ale čas tu ránu vyhojil. Kolik let, desetiletí či staletí obrousí bolest z Albusova odchodu? Severus si netroufal odhadovat. Už předem se té doby děsil. Proto teď stále ještě nespustil ruku z Harryho ramene. Tak jednoduché se to zdálo.

"Neměl bych taky s něčím pomoct?" zamrmlal Harry zpod peřiny. Musel to říct, ale z postele se mu nechtělo ani za nic na světě.

"Až se vyspíš. Práce bude ještě pár dní dost a dost. Navíc většina studentů už spí vyčerpáním taky." Severusův hlas měkce rezonoval místností. Teplo jeho dlaně stále spočívalo na Harryho rameni. Tak uklidňující.

Někdy se vážně hodilo, že mezi nimi mohly znít nevyřečené prosby. Muž se sklonil a objal ho. Nebo kolem něj spíš jen lehce ovinul paži. Za chvilku hřál jako člověk. Moc příjemně.

Nechoď, prolétlo mladíkovou usínající myslí.

Počkám, než usneš, slíbil mu Severus.

"Najdeš Hermionu?" požádal ještě tiše Harry. Já se bojím hledat, prolétlo mezi nimi nevyřčené.

"Najdu. Neměj obavy. Věže byly snad nejbezpečnějším stanovištěm." Harry si skousl ret a lehce kývl.

Severus jemně pročísl vlhké vlasy. Měl hlad a cítil se pod psa. Počkal, až Harry usne úplně. Opatrně se zvednul a šel využít dobrodiní horké sprchy. Když se vrátil, Harry ležel stočený do klubíčka a pevně objímal polštář. Neubránil se dalšímu počechrání schnoucí čupřiny, než opustil svůj učitelský byt.

Jako první šel do Zmijozelské věže. Morgana ví, že téměř všichni jeho studenti přišli o svoje rodiče, ať už stáli na jakékoliv straně.

Společenská místnost se zdála v obležení. Mladší děti ležely na pokrývkách namačkané na sobě. Spousta z nich nesla známky toho, že se ubrečela do spánku. V křeslech klimbalo pár starších studentů. Všichni zranění. Severuse si všiml jen Zabini. Napůl ležel na pohovce a na něm spala malá blonďatá prvačka. Blaise měl půl obličeje obvázaného. Obvazem náznakem prosakovala krev. Kývl na ředitele své koleje. Severus mu gesto oplatil a tiše odešel. Tady ho nikdo nepotřeboval. Zatím.

Jeho další kroky vedly do Velké síně. Stála tam snídaně a spousta, velká spousta kávy a čaje. Zlatí skřítci. Severus se cítil opravdu hladový. S pobaveným záchvěvem si uvědomil, že to znamená nacpat spoustu jídla do Harryho. Třeba to vyžle konečně něco přibere. Byla to zřejmě jediná světlá myšlenka toho dne. Vnutil do seb hrnek kávy. Neudělala mu dobře. žaludek se mu zkroutil a Severus měl chvíli dojem, že v sobě nápoj neudrží. Jeho tělo chtělo svoje. To však počká.

Museli odnést těla. Ošetřovna už nestačila, takže jednu z učeben proměnili v márnici. Severus se potom přidal k Poppy, která omdlévala vyčerpáním. Nespala přes čtyřicet hodin a téměř v kuse kouzlila. Severusův respekt k té drobné ženě se ještě prohloubil. Nenechala se přesvědčit, že je za ni Snape plnohodnotná náhrada, ale přenechala mu odeklínání zranění způsobených černou magií a dávkování lektvarů. Nakonec i ten zdánlivě nekonečný proud zraněných vyschl. O hodinu později se uvolnil letax od Sv. Munga. Zdálo se, že smrtijedi se doslechli o pádu svého pána a v panice se rozprchli. Nemocnice se vzpamatovala rychle a začala přijímat raněné. Mrtví zůstali. Z pozemků vynesli všechny. Hermionu Grangerovou mezi nimi nenašel. Ulevilo se mu za spícího Harryho. Draco Malfoy mezi nimi také neležel, na rozdíl od svého otce. Za mladého zmijozela byl Severus osudu vděčný. Neměl vůbc čas ani možnost dávat na něj pozor za posledních několik týdnů. Zpětně ho to zamrzelo.

Procházel kolem těl. Tolik jich znal! Tolik jeho studentů padlo. Sedmé ročníky prořídly snad o celou třetinu a dalších pět studentů z nižších ročníků. To pomyšlení pálilo jako cejch. Devatenáct bystrozorů. Sedm dalších lidí, které Severus neznal. Hagrid. To bolelo. Půlobr vypadal i s rozervaným hrdlem téměř mírumilovně. O jeho smrti Harry ještě ani nevěděl.

Pohledu na Albusovo tělo se důsledně vyhýbal. Proto si málem ani nevšiml, že vedle něj leží Aberforth, jeho bratr. Snad v tom dalším životě najdou smíření.

U Luciova těla se zastavil. Jeho tělo se zdálo netknuté, ale stále se kolem něj vznášel pach krve a černé magie. Severus u něj mlčky stál. Společné vzpomínky se zdály jako z jiného života. Přesto Lucius v posledních chvílích života získal jeho respekt. Uvědomil si, kde je jeho srdce, přestože pozdě. Severus doufal, že Draco to uvidí podobně.

Ležela tu i těla dalších smrtijedů, kteří se nakonec postavili proti Voldemortovi. Ve smrti si byli už všichni rovni. Ze všech zbude jen prach.

Snad se dalo říct, že jjich ztráty byly vzhledem k přesile nízké. Tak to možná napíšou dějepisci do knih. Teď se to Severusovi však zdálo jako příliš mnoho.

Zbývalo odklidit sutiny a vykopat hroby. Kolem poledne však už většina lidí na hradě padala naprostým vyčerpáním. Severus s Minervou jednoho po druhém nutili jít si lehnout. Nakonec dělali Severusovi společnost jen duchové. Nebo si to alespoň myslel, než narazil u schodiště na Blacka, jak sedí opřený u zábradlí a o něj se opírá Lupin. Teď, po bitvě, hryzla Severuse mírná výčitka kvůli vlkodlakovi. Sám celý život bojoval proti vnuceným otěžím a přesto neváhal vnutit je jiným - samozřejmě ve jménu vyššího dobra.

"Snape," zaregistroval ho Black, než stihl zmizet. "Kde je Harry?"zeptal se ostře.

"Spí. Jděte taky. Večer pohřbíme mrtvé," odpověděl dutě Severus to, co opakoval poslední hodinu pořád dokola.

"Můžeme si promluvit?" odkašlal si Black a bylo znát, že se nutí do smířlivého tónu.

"O čem chceš teď mluvit?" opáčil Severus unaveně. Nechtěl si s Blackem povídat. Szejně mu nemůže dát vysvětlení, po kterých nejspíš prahne.

"O čem ne? Nedělej, že tě nic nenapadá," zamračil se Black. Lektvarista si povzdychl.

"Popovídáme si u hloubení jam. Pojď se mnou. Lupine, jdi spát, nebo sebou švihneš," zavrčel přes rameno na vlkodlaka s jistotou, že vlkodlak půjde. Protože to je to, co mu provedl. Vnutil jeho mysli svoje otěže.

Pomalu vyšel na pozemky. Před očima se mu vynořily ty kříže. Zvedla se v něm vlna nečekaného hněvu.

"Ignis Funere!" procedil mezi zuby vztekle a širokým obloukem vrhl ohnivou kouli na jeden z křížů. Vzplál jasným ohněm, který přeskakoval z břevna na břevno. Zapovězený les brzy olemovala řada pohřebních pochodní.

"Honorum mortus!" dodal. Ohněm se propletly černé plameny. Z každého kříže se stal křišťálový sloup, na jehož vrcholu se skvěla broušená koule s popelem a na ní vyryté jméno. Najenou to vypadalo tak čistě. Tak vznešeně. Pohřební pomníky těm, jejich těla hnila na křížích, aniž si takový osud zasloužili.

"Umíš kouzla, o kterých jsem nikdy ani neslyšel," ozval se Black za jeho zády. Jeho hlas jen mizerně tajil, jaký na něj to kouzlo udělalo dojem.

"Jsou už dávno zapomenutá," odvětil Severus. Hněv v něm pořád bublal jako kyselina. Které místo se hodí jako hřbitov?

"Očividně ne, když si je pamatuješ," namítl Black.

"Lidmi zapomenutá," upřesnil Severus. Dal se do pohybu. Hradní pozemky nepojmou tolik hrobů. Musí prohlédnout okolí Prasinek.

"V tom je ten háček, že?" srovnal s ním Black krok. "Ty nejsi člověk, Snape."

"Co k tomu dodat," ušklíbl se jízlivě Severus. K Blackovu rozčilení to nijak nerozvedl.

"Co se tebou má společného Harry?" dostal se Sirius k tomu hlavnímu, co ho zajímalo.

"Předpokládám, že jen čekám na okamžik, kdy ho budu moct zradit," ucedil sžíravě druhý muž.

"Kecy," dosekl Black. "Uznávám, nevěřil jsem ti. Ale po dnešní noci už nevěřím, že chceš Harrymu ublížit."

"Jak šlechetné od tebe, Blacku," setřel ho znovu Severus.

"Nemůžeš se se mnou aspoň chvíli bavit normálně?" vyjekl Black. Severus se zastavil a ostře na něj pohlédl.

"Blacku, jestli ti řeknu víc, než jsi sám uhodl, budu tě muset buď zabít, nebo ti vymazat paměť. Takže si rozmysli, o čem tu meleš," zpražil ho.

"Zajímá mě hlavně Harry!" odsekl Sirius vytočeně.

"Harry je pod mocnou magickou ochranou, která se čirou náhodou váže k mojí osobě," sykl tiše, ale rozčileně Severus. "Nevím, co všechno ti Brumbál řekl, ale ve zkratce to shrnu. Dursleyovi se ho zřekli a Voldemort unesl jeho bratrance. Předpokládali jsme, že Harryho chce zabít pomocí magie krve, takže jsme s ředitelem přijali bezpečnostní opatření. A ne, nehodlám ti říct detaily Harryho ochrany."

"Brumbál mi o tom neřekl ani slovo," opáčil tiše Black. Otevřel ústa aby ještě něco řekl, ale zase je zavřel. Severus se zase rozešel. Black ho následoval v zamyšleném tichu.

Na Prasinky byl smutný pohled. Obyvatelé zřejmě ve spěchu opustili svoje domovy. Z Prasinek se stala vesnice duchů. Několik domů spálil oheň na pouhou zuhelnatělnou kostru, další měly vybité okenice, vyražené dveře. Uprostřed ulice se válela rozsypaná taška s nákupem v louži sedlé krve. Severus s jistotou prošel vesnicí. Kousek za ní se rozkládal malý hřbitůvek oběhnaný plaňkovým plotem, po kterém se plazil břečťan.

Bylo na čase kopat hroby.

"Proč prostě nepoužiješ to samé kouzlo, co předtím?" zabručel Black, když byli u dvacáté jámy.

"Unáhlil jsem se. Neměl jsem provést ani tamto. Někdo by se mohl začít příliš zajímat," opáčil Severus. "O těch pár inkantací tě neubyde, Blacku."

Slunce se klonilo k páté hodině, když se pomalým krokem vrátili na hrad. Black mu prokázal velkou službu tím, že většinu času mlčel.

"Chtěl bych Harryho vidět," oznámil mu před pozůstatky brány.

"Dej mu čas se vyspat. Stejně z něj nedostaneš víc než ze mě. Můžete si povídat třeba celé léto," zabručel Sape. Sirius se zarazil a nepokrytě na něj zíral.

"Co zas?" zavrčel Severus.

"Ty ho se mnou necháš přes léto?" nevěřil svým uším Black.

"Nech mě to říct tak, aby to pochopil i takový idiot jako ty," zavrčel Severus. "Ano, v létě si spolu můžete strávit tolik času, kolik budete chtít."

"Proč?" nechápal Sirius. "My dva se nesnášíme."

"S tebou to nemá co dělat. Nebudu bránit Harrymu v ničem, co bude chtít dělat, pokud ho to neohrozí," věnoval Severus muži poslední ujištění. "Ale ještě chvíli na mě budeš tak tupě civět a rozmyslím si to," zavrčel, když se Sirius neměl k odchodu.

"Tobě se nedá ani poděkovat, jakej jseš bastard," vyprskl Sirius podrážděně a k Severusově úlevě mu konečně ukázal záda. Jeho názor už ale Snapea v podstatě nezajímal. Nadcházel čas pořbů.

Mohl Harryho vzbudit na dálku. Raději však sešel dolů do sklepení. Mladík stále spal, objímaje polštář. Jeho spánek nerušily sny. únava je všechny zahnala. Severus mu možnost takového spánku záviděl. Lehce mu prsty přejel po tváři.

"Vstávj," opakoval, dokud se ty elené oči nerozlepily. V tu chvíli se ozvalo lehk zaklepání na hlavní dveře. Severus vyšel z ložnice, zavřel za sebou dveře, aby dal Harrymu soukromí, a otevře. Stála tam McGonnagalová.

"Nevzbudila jsem tě?" zeptala se zdvořile.

"Ne, vůbec ne. Děje se něco? odpověděl tiše Severus.

"Harry je u tebe, že? Studenti říkali, že jsi ho kamsi podpíral a mířili jste do sklepení." Severus němě přitakal. Minerva také ztumila hlas.

"Jde o toho chapce. Slyšela jsem věci, které mě znepokojily," začala nyní už ředitelka Bradavic.

"Jaké?" nedal Sevreus najevo, že uvnitř mu zatrnulo.

"Zprávy z Bradavic se stihly ozšířit za zdi hradu. Obávám se, že největší podíl na tom mají bystrozorové. Zdá se, že jen málo z nich si přeje návrt k poitickému sysému, jaký byl před Ty-... Voldemortem. Ozývají se hlasy, že si máme raději zvolit zase Nejvyšší kruh čarodějů a že pan Potter má stát v jeho čele." Do Minervina hlasu prosakovaly opravdové obavy.

"Rozumím, jak to myslíš," vyprail ze sebe Severus. "Pokud je to reálná možnost, věř, že ve mně vzbuzuje naprosto stejné obavy," dodal. S hrozivou jasností se mu vybavily matčina věštecká slova.

"Severusi, ten systém je zastaralý a brutální. Harrymu je teprve patnáct. Sama jsem zahlédla, jak porazil Voldemorta, ale u všech všudy, jakmile opadne nadšení, někdo se toho chlapce pokusí zabít, aby pro sebe urval moc!" Minerva byla opradu šokovaná z toho, co slyšela mezi bystrozory. Severus neméně. Protože válka neskončila, jen se změnilo bojiště. Tentokrát šak nesí udělat chybu a druhou stranu podcenit!

"Zapracuji na tom, Minervo, slibuji," ujistil ředitelku. Minerva mu věnovala jeden ze svých řídkých úsměvů.

"Albus se na tebe vždycky spoléhal, Severusi. Chápu proč. Když říkáš, že se o něco postaráš, člověku spadne z ramenou velká část tíhy," stiskla mu krátce rameno. Severus se přinutil věnovat jí také náznak úsměvu. Na víc se nezmohl. Albusovo jméno působilo jako zaklínadlo, které jím otřáslo. Věděl také, že Minerva jeho hru na nenávistného, zahořklého profesora už před nějakou dobou prokoukla, ale její důvěra ho uvedla do rozpaků.

"Upravila jsem studentské kočáry do pohřebních vozů. Filius mi pomohl s rakvemi. Máme ale jeden problém. Hagrid měl testrály volně puštěné a bez něj nevím, jak je sehnat dohromady," přiznala ředitelka.

"Vybavil se syrovým kusem masa a zvoni na skleněný zvonek tak dlouho, než se objevili. Každého uplatil flákotou a slíbil jim, že když se nechají zapřáhnout, dostanou další. Kupodivu se vždycky nechali," pousmál se tentokrát od srdce Severus. Hagrid měl svérázný přístup ke všem kouzelným tvorům.

"Ehm," zatvářila se Minerva velmi rozpačitě.

"Požádej Lupina. Mě testrálové nemají rádi, nepřišli by," poradil jí Severus.

"Dám na tvou radu. Snad tu ceremonii dnes vyřídíme," povzdychla si Minerva. "Až se ozve hradní zvon, bude čas na setkání u mola. Kočáry pojedou a ti, kteří si přejí se zúčastnit pohřbu, pojedou na loďkách."

"Dobrý. Až přijde čas, budeme tam," kývl na ni Severus. Rozloučili se na tu chvíli a muž se vráti do bytu.

"Co je to Nejvyšší kruh čarodějů?" vypálil na něj Harry sotva cvakly dveře.

"Nevěřím, že o tom profesor Binns nikdy nemluvil," přimhouřil Severus oči.

"Ty jsi někdy dával pozor na to, co Binns v hodinách říká?" ušklíbl se Harry napůl omluvně.

"Kupdivu ano. Ale chápu že jsem se tím zařadil mezi anomálie," rýpl si Severus. "Pojď něco sníst, pak vyřešíme zbytek," pobídl mladíka.

Odeslal prosbu skřítkům. Naštěstí jejich kuchařské umění a horlivost při rozmazlování kouzelníků válka nenarušila. Před Harrym se objevil talíř husté polévky, voňavé pečivo, skořicí vonící žemle, kompot a džbán dýňové šťávy. Pustil se do toho tak nějak bez chuti, ale dravý hlad rychle zvítězil. Musel si skřítkům žádat o přídavek. Nějak pořád neměl dost. Až když mu jisté spojení prozradilo, že Severus tají pobavení, vzpomněl si, co muž říkal o sdílení životní energie. Potlačil chuť vypláznout na něj jazyk. Raději bohaté jídlo zapil.

"Takže - ten kruh?" ozval se.

"Před demokratickým uskupením naší vlády spadala veškerá moc do rukou sedmi nejmocnějších mágů země. Jediné, co je k tomu opravňovalo, byla jeich magická síla a obratnost v soubojích, na ničem jiném nezáleželo. Protože kdokoliv je mohl vyzvat a pokud je porazil, automaticky zaujal jejich místo. Ačkoliv se mluví o kruhu, nesilnější z nich, nazývaný Arcimág, de facto vládl zemi a ostaních šest zpravovalo zemi rozdělenou na šest oblastí jako správcové. Nebylo to příliš výhodné pro stabilitu země. Průměrně vyrželi mágové v tom úřadu pět až šest let, když byli opravdu schopní a měli štěstí."

Harry si nervózně poposedl.

"Fajn, tohle fakt nechceme. Co s tím?"

"Začneme co nejdřív. Od tebe by by bylo vhodné, kdybys na pohřbu pronesl smuteční řeč. Ne,nepřerušuj mě. Bohužel současná situace si vyžádá, aby ses ujal přinejmenším několika veřejných projevů. A teď poslouchej dobře, co je v ní potřeba říct..."

24
Dveře Severusova bytu lehce klaply. Harry bezmyšlenkovitě kecl na pohovku před krbem a složil hlavu do dlaní.

Ten pohřeb byl nejstrašnější věc, kterou snad v životě zažil. Ve spáncích mu tepala tupá bolest. Hrdlo měl stažené a suché. Nemohl na to zapomenout. Na ten pocit, který v něm vyvolal průvod černých, strohých rakví. Na hůlku, která do úmoru proměňovala hlínu v tvrdý kámen a vyrývala jméno za jménem. Ten chlad, strašný chlad, který mu pronikal tělem a v srdci se měnil ve žhavý hrot selhání. Zabil tu stvůru moc pozdě. Příliš pozdě pro všechny tyhle lidi.

Hermiona se během obřadu postavila beze slova vedle něj. Jen mu stiskla ruku. Nemluvila. První slova pronesla až nad Ronovou rakví. Vhodila dovnitř něco, co Harry dobře neviděl, ale co jemně cinklo a dutě ťuklo do dřeva. Viděl, že jeho kamarádka pohybuje rty, ale neslyšel.

Tvou smrt mi zaplatili. Ale ještě ne dost, přetlumočil mu Severus, jehož sluch tichá slova zachytil. Stál celou dobu vedle něj jako jeho stín. Nedbal na pohledy okolí.

To byla ta další věc. Mrtvé, mrazivé ticho jejich spojení přerušené tou jedinou větou. Severus ho zablokoval tak důkladně, že to bylo skoro jako před tím rituálem. Harry mu za to byl vděčný. Nahlédl do jeho bolesti a ještě teď cítil její palčivé ozvěny. Cítil vděk za dočasné soukromí své mysli. Vyčerpání z toho koncentrovaného smutku jej nutilo téměř se choulit do klubíčka.Přesto se z toho ticha cítil nesvůj. Chtěl by umět muži ulevit, jenže tušil, že to není v lidských silách.

Vylekaně sebou trhnul, když jej mužské paže zezadu objaly. Severus se pohyboval nesmírně tiše. Harryho ani nenapadlo zvažovat, proč se mu to zdá tak přirozené a konejšivé. Jejich sdílené teplo utěšovalo. Se Severusem měl jeho svět pevný bod, kolem kterého se mohl točit. Ať už jej bral jen jako figurku ve hře mocných, nebo ne. Odešel Ron, Brumbál. Opustili ho a nechali za sebou.

Ne, to vůči nim nebylo fér. Nevybrali si zemřít. Nikdo se jich neptal. Ale víc než předtím si uvědomil, že tohle mu Severus nikdy neudělá. Protože v okamžiku, kdy zemře jeden, zemře i ten druhý. To byla snesitelná představa.

Vybavoval si, jak spoustě lidí přeje upřímnou soustrast. Jak mu spousta lidí děkuje a vynáší něco, co ani nebyla jeho zásluha. A pak ta řeč. Nepamatoval si ani, co vypouštěl z úst. Severus si z něj pro změnu vůbec neutahoval, jen mu vyplňoval pasáže, které zapoměl. Ta úleva, že jejich spojení konečně ožilo! Možná řekl něco o návratu k demokratické vládě, naději v lepší zítřky a podobně. Spousta lidí si utírala po té řeči slzy, takže jim to asi nepřišlo tak trapně uhozené jako jemu.

"Teď o nech být," ozval se tiše a chraplavě mužův hlas u jeho ucha. Teplý výdech, který se Harrymu otřel o tvář mu nahnal husí kůži. Hrklo v něm. Jak dlouho Severus poslouchal? Rychle zapátral. Ano, už ho mohl cítit také. Hledat ve své hlavě toho druhého bylo jako podívat se do měkkého jasu, který vedl někam jinam.

"To je taky úplně jedno," vydechl Severus. Přitiskl tvář k Harryho hrdlu. Užíval si mladíkovy vůně. Nečekal, že ta propast po Albusovi se může ještě prohloubit, ale ona rostla od chvíle, kdy se nad rakví zavřela zem a kámen. Harryho dlaně přikryly ty jeho. Severus se však nezastavil. Jeho rty se lehce otřely o Harryho hrdlo.

"S-Severusi?!" trhl sebou Harry. Severus mu jedním prstem lehce přikryl rty a nerušeně pokračoval. Mladík se pod ním začínal chvět. Z hrdla se mu do celého těla šířily brnivé pacičky vzrušení. Kdekoliv se jej Severus dotkl, pálilo to a to teplo Harrymu pronikalo až do konečků prstů. Myšlenky mu klopýtaly. Sbažil se dosáhnout k Severusovi, aby zjistil, co se děje. Jenže se v tom nemohl vyznat. Muž mu nic netajil. Alespoň nic co se týkalo téhle situace. Jenže jeho pohnutky protkávalo tolik složitých emocí! Harry neměl čas se v nich přebírat, protože se hnuly i mužovy ruce a lehce jej pohladily po břiše.

Harry se nejen chvěl, ale také vláčněl. Točila se mu hlava. Napůl toužil vykřiknout a vyprostit se, aby unikl té neskutečné intenzitě, kterou v něm doteky vzbuzovaly. Napůl si přál, aby to pokračovalo a nikdy neskončilo. Ten samý pocit, který zažil ve chvíli, kdy se svázali dohromady. Vzpomínka na ostré zuby, které mu prořízly kůži, mu pořádně zamávala s tepem.

Severus ho prudce vytáhl na nohy. Jeho paže měly sílu železných svěráků, když mladíka podpíraly. Jeho dotek však neztrácel jemnost. Pořád mezi nimi čnělo opěradlo pohovky. Muž moc neváhal. Harry překvapeně a šokovaně vyjekl, když jej Severus švihem přenesl přes pohovku. Chtěl se ohradit, ale v tom okamžiku se mužské rty přitiskly na jeho. Harryho srdce zběsile naráželo do hrudního koše. Křečovitě se držel Severusových ramen, protože svět se bláznivě točil.

Severus se nepokoušel vynutit si pozvání dál. Ten samotný dotek rtů tolik těšil! Proteď se s ním spokojil. Ta hlodající temnota v něm se nechala zahnat vzrušením, které s ním Harry tak jasně a živě sdílel. Ne, už si nemyslel, že je to cesta do pekel. Harry byl jeho a jen jeho. Na zbytek života. Nikdy mu nedovolí odejít jako odešel Albus! Věděl, že je to nízké, ale těšilo ho, jak na něj Harry reaguje. Tak nevinně, přímočaře a nad pomyšlení zajímavě.

"Brumbál?!" vyjekl Harry a vzpamatoval se. "Ty jsi chodil s Brumbálem?!" To zapůsobilo jako ledová sprcha. Snape a Brumbál? Když se však zadíval do Severusova náhle prázdného výrazu, skoro toho vyjeknutí zalitoval. Muž jen kývl.

"Asi o tom nemám mluvit, co?" nervózně se odtáhl mladík. Muž mlčel tak dlouho, že to znělo jako souhlas.

"Proč nakonec ne," pronesl najednou tiše. Nad nimi ve Velké síni probíhala smuteční hostina, ze které se oba vypařili. Ale den pohřbu je přece zasvěcen vzpomínání na zesnulé. Nemusel se Harryho ptát, jestli to chce slyšet. Věděl, že hoří zvědavostí. Neochotně jej pustil.

"Ty budeš jíst, já mluvit," oznámil mu.

"Nemám hlad," namítl mladík. Ve skutečnosti se mu žaludek svíral křečovitým hladem. Jenže neměl absolutně chuť vzít ani sousto do úst. Severus nepovažoval vůbec za nutné brát jeho námitku na zřetel. Prostě požádal skřítky o jídlo a zatímco Harry se na něj mračil, usadil se pohodlně do křesla naproti. Vlastní hlad jej trochu přešel. Ta výměna životní energie opravdu fungovala. Po krátkém pobytu doma stejně neměl vůbec chuť pít tu prasečí břečku tady.

Pro sebe se ušklíbl, když se Harry přinutil k ochutnání a najednou do sebe začal jídlo doslova hrnout. Samozřejmě že jeho pobavení nezůstalo skryté. Projely jím dva smaragdové blesky, ale na víc byl mladík moc zaneprázdněný žvýkáním a polykáním.

Beztak se takhle cpu jen kvůli tobě! ohradil se aspoň v myšlenkách.

Bezpochyby, uculil se provokativně Severus. Harry vykulil oči a zakuckal se. Takový úsměv na Snapově tváři - to bylo děsivé! Měl by na to dostat zbrojní pas!

Tak povídej už!

"S Albusem jsme zároveň nastoupili do školy," začal Severus a rozhodl se ignorovat další Harryho zakuckání. "Mou původní kolejí je Havraspár, Albuse přijal Nebelvír. Už tehdy jsem přijel pod tváří syna jedné kouzelnické rodiny, která slouží naší rodině. Přijal jsem i jejich příjmení - Snape. Neměl jsem moc chuť se seznamovat s dalšími studenty, ale Albus představoval světlou výjimku. Byl v mnoha ohledech výjimečný a ve všem vynikal. Jen lektvary mu zoufale nešly, což nás sezámilo. Vídal jsem ho v knihovně a pár dní před zkouškami jsem viděl, jak tam se zoufalým výrazem sedí nad absolutními základy lektvarů a neví si s nimi rady."

"Lektvary, jak jinak," ušklíbl se mladík.

"Pro takové jako jsem já, jsou lektvary životní nutností," zpražil ho Severus.

"Jakto?"

"Vážně tě teď zajímájí lektvary?" pozvedl obočí Severus. Pauza.

"Ne," přiznal mladík a pokračoval v jídle.

"Myslel jsem si to. Abych se vrátil k tématu. V pátém ročníku naše přátelství opravdu přerostlo v něco osobnějšího. Trvalo to dva roky. Pak jsme měli jistou... roztržku. Dlouho jsme se pak neviděli." Severus si uvědomoval, že je zbytečné zakrývat pravdu do kliček a uhlazovat ji do úhledného balíčku. Jeho vzpomínky mluvily i k Harrymu.

Roztržka bylo totiž příliš slabé slovo. Ani všechen čas co mezitím uplynul, nemohl obrousit ostré hrany té vzpomínky. Tehdy se rozhodl, že nechce dál před Albusem tajit vlastní identitu. Proto si ho na posledním rozlučkovém večírku vzal stranou a řekl mu o sobě pravdu. Nikdy by nečekal, kolik znechucení a odporu uvidí v milované tváři. Jejich vztah okamžitě skončil. Albus ho také prohlásil za nechutného lháře. Nenechal si nic vysvětlit. Utekl od něj. Zahlédl ho krátce při odjezdu, ale Bumbál ho naprosto ostentativně ignoroval a nechtěl si nechat nic vysvětlit. Pro Severuse následoval několik měsíců pekla, které se postupně přetavilo jen v zapouzdřenou bolest. Na nějakou dobu odcestoval domů a byl jednoduše k ruce matce. Nebyla to špatná práce. Zajímavá, častokrát poměrně dobrodružná a donutila ho naužit se několik nových jazyků a vybrousit maskování mezi lidmi.

"Po Grindewaldově uvěznění nás náhoda svedla zase dohromady. Albus se velmi změnil od doby, co jsme se neviděli. Usmířili jsme se. Nějakou dobu jsem s ním pracoval na výzkumu dračí krve. Byla to příjemná doba. Hodně jsem cestoval a abych to nějak zúročil, napsal jsem pár publikací o exotických lektvarových přísadách a domorodých lektvarech etnických kultur od jižní Afriky po Kanadu. Zase jsme se nějakou dobu s Albusem neviděli. Tehdy už učil v Bradavicích jako učitel přeměňování, takže měl velmi málo času. Krátce potom, co ho povýšili na ředitele, mě kontaktoval. Jeho důvodem byl Tom Rojvol Raddle," dodal Severus trošku dramaticky, aby si vychutnal Harryho výraz. Ten ho rozhodně nezklamal.

"Proč kvůli Raddleovi?" ustrnul na chvíli mladík v jídle.

"Tom Raddle začal už po absolvování Bradavic rekrutovat mezi spolužáky svoje stoupence. Lákal je na ideály o moci, síle a čisté krvi. Albus měl úžasný dar předvídání. Byl skálopevně přesvědčený, že se z Raddlea vyklube velký problém a snažil se ho řešit co nejdřív. Přesvědčil mě, abych znovu nastoupil do školy jako student."

"Cože? Nic ve zlým, ale nebyl jsi na to už trochu moc starej?" vytřeštil oči Harry. Cítil se příjemně zasyceně, když od sebe odsunul vymetený podnos.

"Kdybych chtěl, mohl bych i teď bez problémů imitovat jedenáctileté dítě," ušklíbl se Severus. "Vzhledem, povahou, vším," blýskl po Harrym očima. Mladík zrudnul. Nevydržel to. Začal se strašně smát. Oči se mu zalily slzami. Severus se bouřkově mračil, obočí mu sebou neuroticky cuklo, když zjistil, proč. Harry si ho v duchu vykreslil, jak se snaží McGonnagalové vysvětlit, proč nemá úkol a pak jak pod dohledem Filche leští plakety v Pamětní síni.

"Merlineeee," zaskučel Harry, když dokázal popadnout dech. "Ty. V převleku za jedenáctileté dítě. Auu, moje bránice!" utíral si slzy smíchu.

"Prokleju tě," zavrčel Severus.

"Pochybuju. Musíš uznat, že tohle mi právě vynahradilo všechny ty roky tvojí šikany," škytl Harry a jen s největším úsilím zmírnil další záchvat smíchu. Severusovo obočí sebou zase neuroticky cuknulo.

"Promiň," omluvil se Harry sportovně, když se zase ovládl. "To nešlo zastavit."

"Zase tak vtipné to nebylo," probodával ho Severus pohledem. Až teď to mladíka trklo.

"To jsi začal chodit do školy s mým tátou a se Siriem a Remem?!" vyjekl.

"Už jsem chtěl zvednout nohy, abych ti nestál na vedení," kousavě opáčil muž.

"Wow. To muselo být dost... ujetý. Kruci. Kdyby tě fakt naštvali, asi jsem tu teď ani nemusel být," zauvažoval Harry nahlas.

"Co k tomu dodat, že," ucedil Severus. "V té roztomilé společnosti nebylo těžké se vžít do role studenta posedlého černou magií, který se nemůže dočkat, aby se dostal mezi smrtijedy."

"Vsadím se, že vím, co tě štvalo nejvíc," ušklíbl se Harry. "Že sis nemohl nechat dávat samé skvělé známky, aby to nebylo úplně divný."

"Tu sázku bys prohrál," opáčil nonšalantně lektvarista. "Péče o kouzelné tvory mi odjakživa kazila průměr." Harry se zas zakuckal smíchem.

"Proč zrovna ta?"

"Naprostá většina magických tvorů ani obyčejných zvířat nesnese přítomnost upírů. Vyjímkou jsou jen kočky a ptáci," pokrčil rameny Severus.

"Nejsi upír!" naježil se Harry. Ani netušil, proč jím tak hnulo, že se Severus takto označil. Jenže to muži naproti němu vůbec nesedělo. Vždyť jen pár dnů nazpět se zuřivě bránil jen přirovnání k upírům!

"Ne. Ale ani člověk." Severusova tvář se lehce zachmuřila. Ať už však napadlo cokoliv, rychle to zamaskoval tak, aby to Harry nedokázal zachytit.

"Ten zbytek asi tak trochu znám," pousmál se Harry, aby trochu zmírnil náhle napjatou atmosféru.

"Ano, hádám, že to tak vskutku je," kývl Severus. Rozhostilo se mezi nimi lehce rozpačité ticho. Harry ho rychle prolomil první otázkou, která ho napadla.

"Nebylo nikomu divný, že tam dvakrát takhle po sobě studoval Severus Snapea pokaždé vypadal stejně?"

"Nikoliv. Albus změnil původní údaje tak, aby zněly na jméno Tobiase Snapea a lehce upravil fotografie absolventů. Podle záznamů mělo jít o mého otce. Ve skutečnosti právě jeho tvář nosím," klidně opáčil Severus. Harry se otřásl.

"Zas všechny detaily vědět asi nechci," zamumlal.

"Rozumím," bylo jediné, co na to Severus odpověděl.

"Asi půjdu spát," zamumlal Harry po další chvilce ticha. Severus vstal. Mladíkovi se prudce rozbušilo srdce, když se přiblížil na dosah. Potměšilý úsměv zkroutil Severusovy koutky. Harry měl pocit, že mu hanbou hoří tváře. Chtěl mu něco pořádně odseknout, ale než to vymyslel, muž se naklonil a bez okolků mu vtiskl pevný polibek na rty.

Proč? rezonovalo zmateně Harryho myšlenkami.

To pochopíš, až vyrosteš, provokativně zapředl Severus. Vzteklé vyjeknutí ignoroval.

"Dobrou. Já se půjdu ještě provětrat," rozloučil se muž a nechal rozzuřeného, rozrušeného a naprosto zmateného Harryho doutnat v pokoji, zatímco sám se proměnil v krkavce a vylétl šachtou ven.

Až VYROSTU?! nevzdával hádku mladík. Severus skryl pobavení. To byla dobrý odplata za tu směšnou představu jeho samotného v jedenácti letech před McGonnagalovou!

Za jak malicherného mne máš? zazněla mu vzpomínka na vlastní slova. I to, co mu tehdy jeho přítel odpověděl. Harryho nechal soptit dle libosti. Táhlo ho to zpět na jediné místo.

Už byl nad hřbitovem, když stíny kolem něj zhoustly a počaly šeptat. Severus poplašeně zaplácal křídly, protože poznal Sorenův hlas.

"Musím s tebou mluvit. Hned. Je to... důležité," syčela tma. I přes zkomolení slov kouzlem však Severus slyšel, že něco je ohavně špatně. Znal Sorenův hlas lépe než matčin. Něco se mu stalo, prochvívaly ho tóny utrpení. Přistál mezi čerstvými náhrobky a rychle se přeměnil. Krkavčí hlasivky byly pro tuhle komunikaci nepoužitelné.

"Na hřbitově v Prasinkách," odpověděl.

"Jdi... Ne, počkej. Přijdu. Dávej na sebe pozor," syčela tma. Severus se napjal. Soren mluvil zatraceně divně nesouvisle. To se mu vůbec nepodobalo. Stín zmizel. Muž však hmátl po hůlce. Jestli má Soren problémy, možná je přitáhne s sebou. Jenže na pohřebišti se mu příčilo vyvolat krevní ochranu. Magie krve poskvrňovala, znesvěcovala, rušila klid a mír.

Ozvalo se jemné lupnutí přemístění. Sorena poznal bezpečně. Bledého, krvácejícího. Jeho vychovatel se zhroutil na všechny čtyři.

"Severusi," zasípal. "Běž... sem," zasekl se v půlce věty. Jako by chtěl říct něco jiného, ale přerušil ho sípavý kašel. Severus jasně rozeznal, že při něm Soren vykašlal proud vazké krve. Její pach okamžitě nasytil vzduch kolem. Neváhal ani na okamžik. Rychle k němu přiskočil a sklonil se k němu.

"Co se ti stalo?" zhrozil se. Soren sebou trhnul, když se ho mladší muž dotknul.

"Musím tě... Dej... znamení... podřiď... mě... HNED!" zařval a v bolestech vydávil další krev. Severus asi vteřinu nedokázal zareagovat. Soren jej svíral tak, že Severusovi málem praskaly kosti pod jeho stiskem. Jeho prsty mu zarývaly do nohy.

"Hned... už... jsou... tady," sípal Soren a vrazil mu křečovitě sevřené zápěstí přímo pod nos. To vytrhlo Severuse z ohromení. Soren očividně s něčím uvnitř bojoval. Ačkoliv se to Severusovi ze srdce příčilo, vysunul špičáky a s neverbální inkantací lehce zraněného muže kousnul. Sotva zuby stáhnul, ozvalo se mnohonásobné lupnutí. Chtěl se vymrštit na nohy.

Nedokázal to. S šokovaným výrazem si uvědomil Sorenovy prsty zaťaté v jeho noze. A jemné kovové žiletky na jeho nehtech, které jej lehce škrábly v okamžiku, kdy jej kousnul.

A otrávily. Myšlenky se mu zmateně rozeběhly všemi směry. Soren ho otrávil? Proč?!

"Výchova starých krvesajů dá vždycky víc práce, než za kolik pak stojí," pronesl někdo za ním znechuceně. Severus okamžitě otypoval ten jed na extrakt z kurare. Jeho plíce totiž přestávaly poslouchat a paralýzu nedokázal vůlí ani oddálit. Kurare pro něj nepředstavovalo smrtelný jed, ale spolehlivé ochromení na několik hodin ano. Bezvládně se sesunul přes Sorena. Ten ho pevně svíral. Poprvé v životě z něj Severus cítil pronikavý pach strachu.

V mysli se mu probudila příšerná panika. Harry si všiml, že se něco děje.

Zůstaň na hradě! zaječel na něj Severus v myšlenkách.

Jdu pro tebe! zaječel na něj Harry nazpátek.

Nemáš šanci. Jsou z klanu! Zůstaň tam!

Někdo ho převalil na záda a vytrhl tak ze Sorenových paží. Slyšel jeho vzteklý výkřik následovaný dalším dávením se. Severuse uchopila něčí dlaň za bradu a zvedla mu hlavu. Ten pohled by ho zmrazil, kdyby jed nevykonal svoje. Nad ním se tyčil lord Vigo.

Bílá smrt.

"Teď mě dobře vnímej. A ať tvůj Spřízněný taky poslouchá opravdu dobře," pronesl důrazně. Severus ucítil, jak Harry v horečnatém shonu strnul. Ten hlas je oba spoutával téměř hypnotickou silou.

"Vezmu tě s sebou do Ledové pevnosti. Neublížím ti. Pokud tvůj Spřízený splní, co po něm budu požadovat." Severusova zlá předtucha se ještě prohloubila. Vigo totiž neřekl "klan", ale "já". To znělo moc špatně.

"Samozřejmě tě s ním nenechám v kontaktu. Za úsvitu za ním dorazí moje spojka. Nechci, aby se mu něco stalo. Je velmi důležitý a ty máš velké štěstí, že vaše životy jsou provázané. Dám ti na tvého Spřízněného pozor, neměj obavy. Všechno poběží hladce. Když bude tvůj Spřízněný rozumný, do roka tě má zpátky. Když ne, postarám se, aby tvou bolest cítil také," pousmál se dhampir. Přitom nespouštěl ze Severuse pohled. Tomu se obracelo nitro tím, co v jeho očích četl. Byly jako mrazivá pustina. Bez špetky tepla, citu nebo zájmu o cokoliv. Už v nich nezbylo ani šílenství.

Ať si nasere! vyštěkl Harry.

Udělej to. Harry, tohle by nás semlelo oba. Pochop to! Severus doufal, že Harrymu to dojde. Vigo nejspíš jejich vnitřní výměnu velmi pozorně sledoval, protože ho stále bez pohybu sledoval. Harry dlouho mlčel.

Dobře. Souhlasím, ucedil vztekle.

Vrátím se, slíbil.

Vrátíš, temně přikývl mladík. Vigo zkřivil koutek do chladného úsměvu. Severuse obestřela tma.

25
Harry zůstal stát jako opařený, když náhle ztratil se Severusem spojení. Roztřásl jej vztek smíchaný s panikou a strachem. Ani na okamžik nemyslel ten slib vážně. Přesto jej muselo spojení se Severusem nějak poznamenat, protože prostě nevyběhl z věže. Opravdu se zastavil, aby se zamyslel.

Jeho dozorce se dostaví za úsvitu, což je přibližně nějakých sedm hodin času. A on mezitím musí vymyslet, jak najde Ledovou pevnost, jak se tam vlastně dostane a jak dostane Severuse ven. Nemožná mise. To sám nevymyslí.

Takže potřebuje Hermionu.

Než kamarádku našel, pořádně se naběhal na hradě. Každý ji viděl jít někam jinam a nakonec dostal tip zkusit trosky hradeb. Tam ji opravdu našel. Jen vylepšené smyslu jej navedly ve té tmě. Na hradby už hradní světla nedosáhla. Hermiona nebyla venku sama. Bystrozoři se nemohli zbavit napětí, tak drželi hlídky. Dívčino stanoviště však nikdo nerušil. Prostě tam seděla. Opírala se o zhroucený kámen a měla zavřené oči.

"Herm?" promluvil tiše Harry. Trhla sebou. Byla tak ponořená do myšlenek, že ho neslyšela.

"Chtěla jsem být chvíli sama," pronesla tiše.

"Chápu tě, ale mám vážný problém," přidřepl k ní Harry a ztišil co nejvíc hlas. Střelila po něm náhle pozorným pohledem.

"Pojď se mnou dovnitř. Nechci mluvit tady," přiznal. Měls trach říct některé věci v otevřeném prostoru. Možná ho nakazila Snapeova paranoia. Hermiona se beze slova zvedla a svižně vykročila do hradu. Automaticky zamířila do Nebelvíru, ale Harry ji zadržel.

"Promluvíme si dole u Snapea." Vypadal překvapeně, ale neptala se. Přede dveřmi Snapeova bytu už stepovali Remus a Sirius. Harry je uviděl při pátrání po kamarádce a najednou věděl, že jejich pomoc bude potřebovat také.

Rychle zamumlal heslo a všechny pozval dovnitř.

"Co se stalo?" nevydržela Hermiona déle než do klapnutí zavřených dveří.

"Severuse unesli," vyklopil ze sebe frustrovaně Harry.

"Severuse? To jako Snapea?" zmateně zamrkala dívka.

"Tohle bude strašně na dlouho," chytil se za hlavu Harry zoufale.

"Klid. Prostě jen fakta," chytila ho Hermiona za ruku.

"Snape zajišťuje Harrymu magickou ochranu. Tak mi to aspoň vysvětlil," ozval se Sirius.

"Kvůli tomu ho unesli," vydechl s úlevou Harry. Tohohle vysvětlení se mohl držet. "Chtějí mě skrze něho vydírat. Zatím nevím k čemu." Mladík zachytil Hermionin pátravý pohled. Najednou měl nepříjemný dojem, že řekl až moc, protože se něčeho očividně chytila. Ale to bylo absurdní, řekl jen naprosto nezbytné minimum!

"Jaká je to přesně ochrana?" nenechala na sebe s otázkou čekat dívka.

"No... totiž..." Harry v panice hledal slova.

"Nejdřív si sedneme. Tady v chodbě to řešit nemusíme," zasáhl Remus. Harryho paniku zředila úleva. Pár vteřin k dobru! Pravdou svoje přátele a kmotra rozzuří, o tom byl skálopevně přesvědčen.

"Takže Severuse unesli. Jak jsi to zjistil?" přehodil Remus téma. Tvářil se klidně. Jeho klid však Harryho nepopouzel. Spíš jako by byl nakažlivý. Najednou zase mohl jasně myslet.

"Dal mi vědět. Máme něco jako osobní výměnu zpráv. A ten, kdo ho unesl, mi přes něj poslal takhle vzkaz. Že mu neublíží, dokud budu dělat, co mi nařídí. Bylo to tak před půl hodinou." Stejně se mu třásl rozčilením hlas.

"Řekl ještě něco?" zamračil se Sirius.

"Že ho bere do Ledové pevnosti a že když budu spolupracovat, do roka mi ho vrátí. Když ne, ublíží mu," zaťal Harry pěsti v bezmocném vzteku.

"O takovém místě jsem nikdy neslyšela," zamračila se Hermiona. "Ale teď by mě zajímalo, proč si myslí, že tě taková výhružka přiměje ke spolupráci? Jak ten člověk ví, že Snapea nenecháš osudu?" Ta slova zněla tak tvrdě, že se Harry otřásl. Jenže si uvědomil ještě něco. Jestli chce pomoc přátel, bude jim muset říct daleko víc, než ho prvně napadlo.

"Kvůli té ochraně. Já... já nemůžu připustit, aby se Severusovi něco stalo! Ale nechci jen sedět a čekat! Nevěřím jim!" rozhodil rukama. "Musím pro něj jít."

"Ty víš, kde Ledová pevnost je?" namítl Sirius.

"Ne, ale vím, kde bych to mohl zjistit," zamumlal Harry. "Ale za úsvitu přijde někdo, kdo mě bude hlídat, abych nevyváděl. Myslel jsem, že bych jednoho z vás požádal, aby se za mě maskoval. Abych mohl jít hledat Severuse," přiznal.

"Já půjdu s tebou," blýskla Hermiona očima.

"Ne! Herm, je to nebezpečné."

"To byla válka taky a žiju. A ty jsi moc horká hlava."

"Já... nemůžu po tobě chtít, abys to dělala," hlesl Harry. "Chtěl jsem jen Rema poprosit, jestli by šel se mnou."

"Cože? Proč jen Rema?" napřímil se šokovaně Sirius. Tím Harry dostal sám sebe do slepé uličky, protože to prostě vysvětlit musel.

"Remus mě nemůže hrát. Poznali by to. Nejsou to lidé. Můj pach sice nejspíš neznají, ale vlkodlaka poznají okamžitě," řekl bez obalu. Remus se zachmuřil, ale kývl. Siriovi se jen lehce rozšířily oči, ale ani pro něj ta zpráva kupodivu nebyla až takovým překvapením. Proto z toho vyšla nejvíc šokovaná Hermiona.

"A co jsou teda zač?"

"No, Severus jednou použil slovo dhampir," vzpomněl si Harry. Hermioně ztvrdly rysy.

"Taková bytost neexistuje, Harry. Jen v legendách. Jseš si jistý, že jsi to nepopletl?"

"Jsem. Řeknu ti to ale jinak. Jsou to napůl upíři, napůl lidé," trval na svém Harry. Hermiona strnula, jako by spolkla pravítko.

"Snape je upír?" sykla.

"Ne. Napůl. Dhampir," opravil ji zamračeně Harry.

"Tak ať třeba chcípne!" vyštěkla Hermiona. "Promiň, Harry. Ale upíra ti zachránit nepomůžu, ani kdyby to byl sám Merlin!" Harry na ni zůstal šokovaně zírat. Dívka prudce odechovala, jako by s něčím zápolila.

"Kdyby umřel, umřel bych taky," pronesl mladík tiše. Oči všech se šokovaně rozšířily. Z dívky vyprchala předchozí bojovnost.

"Jak to myslíš?" dosedla zpátky na pohovku. Nespouštěla z Harryho spalující pohled.

"To, co je mezi námi, je magie krve, Herm. On mě zachránil od jisté smrti, ale když jeden z nás zemře, zemře spolu s ním i ten druhý," vyrazil ze sebe mladík s očekáváním toho nejhoršího. Najednou netušil, jestli tím právě neztratil nejlepší kamarádku. Tu poslední. Do žaludku u spadla ledová kostka.

"Herm, on není upír. Nemá s nimi nic společného. Přísahám. Zachránil mi za poslední týden život tolikrát, že to ani neumím spočítat. To on zabil Voldemorta. Byla to jeho kouzla, ne moje," naléhal na ni, když pořád mlčela.

"Dej mi chvilku," potřásla hlavou. Zvedla se o poodešla ke krbu.

"Nebyla jiná možnost?" hlesl Sirius. Očividně se snažil udržet svůj temperament na uzdě.

"Nebyla. Věř mi, Sirie," potřásl hlavou Harry. "Potřebuju, abys mě zahrál. prosím. Vlastně jsme si celkem podobní, vím, že to dokážeš. Nemám se s tím na koho jiného obrátit," prosil kmotra. Black si projel rukou vlasy. Tvářil se zničeně.

"To mě zabije. Vědět, že tě nechávám jen tak bez ochrany jít někam do neznáma," přiznal. "A ještě kvůli Snapeovi. Kruci! Ne, já vím, že musíš. Ale srovnat se s tím je těžký." Sirius se odmlčel. Pak si zhluboka povzdychl a prohrábl si vlasy.

"Jak to provedeme?" zeptal se prostě. Vzápětí měl Harryho kolem krku.

"Díky, Sirie, díky!"

"Hlavně se musíš v pořádku vrátit," zdušeně opáčil Sirius. Také ho pevně objal.

"Ještě nejásej. Bude těžké vás vyměnit," zachmuřil se Remus. "Mnoholičný lektvar nestihneme vyrobit a bylo by nápadné, kdybys každou hodinu pravidelně pil doušek lektvaru. Iluze není stálá a nic dalšího mě nenapadá." To Harryho zaskočilo. Na tohle nějak zapomněl pomyslet.

"Všechny iluze nejsou tak křehké. Někteří bystrozoři se musejí infiltrovat mezi zločince a iluze jim vydrží třeba šest měsíců," namítl Black. "Pamatuju si ty kouzla víc než dobře," dodal. Přece jen pracoval s Jamesem Potterem jako bystrozor, než ho zavřeli do Azkabanu.

"Nebude to tak dlouho. Dostanu ho zpátky dřív," zaplály Harrymu oči odhodláním. "Reme, nechci tě vůbec nutit. Ale..." zarazil se, protože mu najednou přišlo strašně hrubé to tak naplno říct.

"Jsem vlkodlak. Jsem pro ně nebezpečný, chápu," bez hořkosti se na něj usmál Remus. "Ale Harry, jestli nevládneš Severusovou zázračnou sbírkou lektvarů, nebudu ti tak prospěšný, jak asi myslíš," dodal. Harry se zamyslel. Na chvíli se mu zdálo, že zaslechl jemné cinkání zvonečků a letmé zavlnění světla v periferním vidění. Potřásl hlavou. Vybavilo se mu hned na první probuzení po tom svázání se s dhampirem. Věděl kde Severus je a co dělal. Věděl o jídle. Aniž by mu o tom Severus mentálně řekl. Hranice, které mezi ně Severus občas postavil, zabránily jejich aktuálním myšlenkách proudit mezi nimi. Ale co takhle zkusit...

Když se díval na Rema, napůl nevnímal. Najednou jako by se Lupinovy kontury začaly před očima rozmývat. Jako by uviděl žluté oči vlka a zaslechl tiché vrčení. Vlk v kleci, od které byl klíč v malé lahvičce označené nicneříkajícím kódem. Harry sebou trhnul.

"Kdybych věděl, kde tu má skrýš lektvarů, věděl bych, který vzít," přiznal. "On ti něco dal, že? Nedávno. Něco, co vypustilo vlka." Remus sebou trhnul, jako by dostal ránu. To Harymu ten nápad potvrdilo. Nějakým způsobem měl přítup k věcem, které Severus věděl. Znovu jako by zaslechl vzdálené zvonečky.

"Řekl ti to?" zeptal se otřeseně.

"Ne. Ale vím to. A ta skrýš je..." Harry se odmlčel a vstal. Pomalu obešel obývací pokoj. "Vedle krbu," zamumla pro sebe. "Otázka, jestli mě strážné kouzlo pustí," pokračoval v monologu, kterým udivoval všechny v místnosti.

"Nejenom magie krve," vyštěkla najednou Hermiona a vytrhla ho tak ze soustředěného přehrabování Severusových znalostí. "On evokoval magii duší. Osobní výměna zpráv, pche. Spoutal dohromady vaše myšlenky a nitra. Víš vůbec, co to znamená?!" obula se do něj. Remus mlčel a zíral do podlahy. Sirius pomalu rudnul. Ale nevybouchl vztekem. Držel ho na uzdě. Protože Hermiona nejspíš podle Harryho výrazu trefila do černého. Ale upřímně. Už s tím nikdo nic nenadělá. Siriovi bylo aspoň najednou jasné, proč Snape tak úzkostlivě a zdánlivě nelogicky Harryho chránil. Pro sebe si to uzavřel tak, že Snape prostě kryl zadek sobě. Takové vysvětlení skvěle zapadalo do jeho světa. Navíc, po tom, co o Snapeovi věděl teď, se mu nezdál zase tak špatný jako ochránce pro jeho kmotřence.

"Vím, Herm," opáčil Harry s chatrným klidem. "Jak jsi na to ale přišla? Nic takového jsme ve škole nikdy nebrali." Dívčina bojovnost krapet opadla.

"V oddělení s omezeným přístupem. Snažila jsem se najít všechno možné o upírech. Legendu o dhampirech jsem jen prolétla, považovala jsem to za pohádku. Ale narazila jsem i na grimoár o magii duše a krve. Nebylo to hezké čtení. Jen jsem prolétla základy, protože v boji mi to bylo na nic," přiznala. "Hlavně to popisovalo spoustu varování o vlivech upíří krve na člověka."

"Chtěl bych mít tvou paměť," zabručel mladík. Přiložil dlaň k jedné z krbových cihel. Vzduch se zatetelil strážní magií. Stěna se odsunula.

"Hned jsem zpátky. Vás to nepustí." Bez ohlédnutí vešel do dveří, které zdánlivě vedly do dlouhé, temné chodby. Byla to však jen iluze. Vešel do velkého šerého sálu, kde se na zdánlivě nekonečných policích třpytily rozličné lahvičky, dózy, flakónky, kádinky, naložené preparáty a kdoví co ještě. Harry si to moc neprohlížel, protože některé věci se ještě hýbaly.

"Accio V21!" pronesl napjatě a nastavil dlaň. Srdce mu poskočilo úlevou, když mu do ní opravdu měkce vklouzl flakónek. Dal ho do kapsy hábitu a přivolal si ještě další dva. Rychle se vrátil k ostatním. Dal lahvičky Removi. Vlkodlak si je převzal se silně smíšenými pocity.

"Půjdu s tebou," oznámila mu Hermiona nesmlouvavě hned, jak ho zase uviděla. "Sbalím v kuchyni jídlo a zabalím nám pár dalších věcí. Jak dlouho asi tak půjdeme?"

"Počítám tak s týdnem nanejvýš."

"Dobře. Za půl hodiny jsem zpátky a můžeme vyrazit," kývla pro sebe rázně a jako střela vyrazila ze dveří.

"Uff, Molly v mladším vydání," odfoukl si Sirius. "Tak jo, jdu se namaskovat. Kde je tu zrcadlo?"

Za přibližně dvě hodiny pod rouškou tmy vyklouzla trojice na cestu, aniž by je některá z hlídek spatřila. Harry se snažil ještě Siria připravit na některé situace, které by mohly nastat. Žaludek se mu svíral. Jestli Siria odhalí, sám se to nejspíš rychle a bolestivě dozví. Sirius mu však propůjčil vlastní podobu, pro případ, že by někdo sledoval hrad. I tahle iluze by měla vydržet minimálně tři měsíce, když ji někdo nebo něco nezruší.

Jakmile se ocitli z doslechu, Remus je přemístil. Objevili se na přemisťovacím bodě blízko Glasgow. Dohodli se už na hradě, že část cesty urazí po mudlovsku. Autobusem na Braemar a dál pěšky. Právě městečko Braemar představovalo podle Severusových vzpomínek nejbližší lidské sídlo k pevnosti jeho rodiny. Hermiona si i přes školního rok schovávala libry a naštěstí dost na lístek pro všechny tři. Takže jediné, co museli, bylo počkat, než pojede první ranní autobus. Poslední noční minuli zhruba o hodinu. Museli tedy někde strávit příští čtyři hodiny. Harrymu se to zdržení nelíbilo. Jenže Remus nikdy v Braemaru nebyl a nemohl je tam přemístit a ani neměl kde nenápadně sehnal přemisťovací souřadnice. Navíc měl pravdu v tom, že čím méně magie, tím méně pozornosti připoutají. Navíc teď nikdo z nich netušil, jak je to s kouzlením nezletilých kouzelníků, když ministerstvo ve své podstatě neexistuje.

Procházeli nočním městem, až narazili na park. Remus se tu kupodivu celkem vyznal.

"Tu a tam jsem se tu otočil. Párkrát jsem tu našel nějakou práci," pousmál se, když se na to mladík ptal. Lavičky nebyly moc pohodlné a všichni cítili doléhající únavu. V celém parku byli snad jediní. Z ulice sem tam dolétl jen zvuk nějakého rozjařeného návštěvníka některé z blízkých hospod.

"Takže myslíš, že tam ti prostě jen tak řeknou, kde je ta Ledová pevnost?" pochybovačně se zeptala Hermiona. To jí připadalo jako doposud největší slabina jejich "plánu".

"Severusova matka tam v podstatě vládne, co jsem pochopil. Přece ho v tom nenechá," zopakoval Harry svůj jediný argument. "V každém sídle mají přenášedla k ostatním, jak mi to Severus říkal."

"Máme teď celkem dost času. Harry, jak to bylo s tou ochranou? Říkal jsi, že ti tím Seevrus zachránil život," vložil se do řeči Remus.

"Dursleyovi se mě zřekli," povzdychl si Harry. Teď už ta myšlenka ale nebolela. Měl Severuse. Tedy - teď spíš teoreticky. "A Voldemort unesl Dudleyho. Brumbál si myslel, že se mě pokusí zabít magií krve. Původně mě chtěl sám adoptovat, jenže pak napadli hrad upíři a mě se pokusili unést smrtijedi. Severus jim to překazil, ale ocitli jsme se kdesi v divočině. Trvalo nám skoro celé tři dny, než jsme se dostali k sídlu jeho rodiny. Málem ho přitom roztrhali upíři." Ta vzpomínka na Severusovo potrhané tělo jím i teď otřásla.

"A tam se to všechno divně zvrtlo. Jeho rodina ho donutila, aby se se mnou svázal, i když nechtěl. To zároveň zrušilo hrozbu toho, že mě Voldemort na dálku zabije. Vlastně to bylo jen pár dní nazpátek," uvědomil si mladík užasle. Zadálo se to jako před celými věky!

"To se mi nelíbí. Co když tohle plánovala celá ta jeho rodina?" sýčkovala Hermiona. To už ale Harryho napadlo taky.

"Je to moje jediná šance, Herm. Já netuším, kde Ledovou pevnost hledat. Severus tam nikdy nebyl, takže jeho vzpomínky mi nepomůžou. Matně tuší, že by mohla být na Islandu, ale to je tak všechno."

"Aby nás nechytili a expresně neposlali v úhedném balíčku zpátky," zamračila se dívka. "Ale máš pravdu. Není čeho se chytit."

V podobném duchu jim uplynuly dlouhé čtyři hodiny. Střídavě pospávali, střídavě si povídali. Hermiona z Harryho mámila další a další detaily jejich cesty se Severusem. Před odjezdem se podělili o sendviče z Hermioniny kabelky, na které celý školní rok trénovala magické rozšíření prostoru. Nebylo to ještě úplně spolehlivé. Než se jí povedlo vytáhnout sendviče, nabídlo jí zavazadlo nejdřív kartáček na zuby a Dějiny čar a kouzel v Bradavicích. Harry si ji dobíral, jestli tam má všechny učebnice už od prváku a úsměv mu zamrzl, když zcela vážně přisvědčila.

O pár hodin později už mířili do divočiny a do hor.

***

Severus se probral namáhavě, jako by se probojovával z temné hlubiny. Jeho první myšlenka patřila Harrymu. Jeho pohled však padl na velmi povědomou květinku. Květ Cottidiany přitáhl jeho pohled a přikoval ho na sobě. Chtěl uhnout, ale uvědomil si, že má zafixovanou hlavu i tělo tak, aby právě to udělat nemohl.

Chytré... mihlo se mu hlavou, než ho měkký jas Květiny snů pohltil za líbezného cinkání jemných zvonečků.

***

Magickou hranici, která označovala území dhampirské rodiny, poznal jako první Remus. Měl pocit, jako by se mu zježily všechny chloupky po těle. Najednou zapochyboval, jestli je to nejlepší nápad. Jeho přítomnost bude působit dost provokativně. Vlkodlak v sídle poloupírů.

Pokud tam dojdou. Protože okamžitě za hranicí ucítil jejich přítomnost. Kolem se nakupily stíny. Proměnily jasný den v soumrak. Harry se napjal. Celou dobu tu a tam zaslechl ty jemné zvonečky. Možná už se zbláznil. Ale přesto měl dojem, že ví, kdo se z těch stínů vynoří.

Měl pravdu. Stíny se nahromadily na jediném místě a vykreslily siluetu nádherné ženy.

"Harry Pottere," usmála se dhampirka. Mladík cítil ohromení svých společníků. A nejspíš to nebylo ohromení nad lehkostí, kterou prokoukla jeho převlek. Proč na něj její krása už neměla žádný vliv? Samozřejmě bylo oku příjemné se na ni dívat. Hned si však vybavil Severusovu podobu. Měl ji vrytou do mozku jako žhavým drátem, přestože jej viděl jen jednou.

"Marion," vypravil ze sebe. Žena nevypadala ani s úsměvem tak bezstarostně spokojeně jako naposledy.

"Musíme si opravdu důkladně promluvit. Jsou to slova pro tvé uši, Harry. Pokud však chceš vlkodlaka a člověka, aby jim naslouchali, je to tvé rozhodnutí," oznámila mu věcně. Mladík se ohlédl na Hermionu. Měla zlověstně zamračený výraz. Odmítla se na něj podívat, jen sledovala dhampirku.

"Necháme vám soukromí," přerušil ticho Remův hlas mile.

"Pro tvé uši není žádný rozhovor dost soukromý," opáčila Marion, ale neznělo to zle. Spíš jako když žertuje někdo, kdo má podobné schopnosti. Přesto Remus zahanbeně sklopil pohled.

"Můžeme poodejít dál," zamumlal.

"Ne, Reme, to je v pořádku," zasáhl Harry, který se konečně vzpamatoval. "Věřím vám oběma. Cokoliv mi Marion chce říct, to může před vámi," rozhodl.

"Dobrá. Nejdřív mám ale otázku já. Jak Severuse unesli?"

"Ty to víš?!" zalapal po dechu Harry.

***

Sirius zůstal ve Snapeově bytě. Nervozitu z toho faktu vyvažovalo jen pomyšlení, jak by kvůli tomu Snape vyváděl. Povedlo se mu na chvíli usnout, ale nervy ho zase vzbudily těsně před úsvitem. Pořád ho strašila ta šílená věta, kterou Harry pronesl: Kdyby umřel, umřu taky. Siriovi běhal mráz po zádech. Nechtěl si vůbec představit, jak křehký je život, který doslova závisí na další osobě. Jak definitivní to je.

To ráno žádný "hlídač" nedorazil.

Zato dorazil "Zemský sněm", jak se pojmenovala klika bystrozorů. A jejich návrh na budoucí uspořádání Británie Siria šokoval.

***

Marion se na mladíka útrpně pousmála.

"Sedneme si na to," navrhla a elegantně se usadila přímo na zem do jehličí. Ostatní ji napodobili. Vytvořila kolem nich soukromou bariéru.

"Proč něco neuděláte, když to víte?!" nevydržel Harry v klidu.

"Vůči nám je Severus také rukojmí," namítla Marion. "Věci v klanu jsou složité. Abys pochopil, Harry, musím to vysvětlit trochu víc. Trpělivost, prosím. Všiml sis bojovníků, které jsme poslali k Bradavicím?" Mladík kývl.

"Jsou... zvláštní. Jsou to členové rodiny, kteří se narodili s větším podílem naší horší stránky. Rozumíš, co tím myslím?" ujišťovala se žena.

Ti, kteří se živí smrtí, zazněl Harrymu v hlavě náhle Severusův hlas tak jasně, jako by se obnovilo jejich spojení. Zase ty zvonečky.

Severusi?! Severusi! zadoufal na chvíli Harry, ale polilo ho zklamání. Byla to jen o něco živější ozvěna mužových vzpomínek.

Ujistil Marion, že rozumí.

"Když takového člena jeho rodina špatně zvládá, pošleme ho nebo ji do Ledové pevnosti. Někteří se vrátí, ale těch je málo. Většina zůstane sloužit Lordu Vigovi. Myslím, že bys teď měl vidět, v čem je nový problém."

"Jsou to nejlepší bojovníci. Jenže teď slouží jiné rodině," shrnul to Harry.

"Přesně. V ostatních rodinách je situace podobná. Neříkám, že nemáme dost vlastních strážců, ale lord Vigo má smrtonosnou armádu."

"A rozhodl se, že v klanu prosadí svou," dovtípil se Harry.

"Ano. Rozhodl se porušit utajení. Právě on prosadil, aby tebe a Severuse přinutili k tomu svazku. Adrienna oponovala, ale prohrála. Nikdo z nás ale netušil, že napadne sousední rodinu a unese dítě hlavy rodu, aby nás i tebe mohl vydírat."

"Proto musíme Severuse dostat zpátky!" naštval se Harry. Slyšel v tom jen poraženecké řeči.

"To nebude tak jednoduché. Ledová pevnost se tak nejmenuje pro nic za nic."

Řekni mi něco, co nevím, zavrčel v duchu Harry. Znělo to jako od Severuse, až se málem pousmál.

"Naštěstí se v ní vyskytují vlkodlaci i lidé, takže tvoji společníci ani ty nebudete nápadní," Marion navýzala s Harrym oční kontakt. Lehce a nenápadně zvedla ukazováčet v gestu dávej pozor!

"V Ledové pevnosti je muž, který ti pomůže. Poznáš ho podle Severusova cejchu. Poznáš. Věř mi. Musíš určitě sdílet Severusovy myšlenky, jinak bys sem netrefil," zaznělo mu v hlavě jasně. Hned nato se Marion stáhla.

"Ráda bych vám nějak výrazně pomohla. Ale přišla jsem zejména kvůli tomu, abyste nechodili do sídla. Je pravda, že tam máme přenášedlo do Ledové pevnosti. Jenže to bychom vás poslali přímo do pasti. Přenášedlo vede do těch nejstřeženějších částí sídla právě pro případ, že by se dostalo do rukou někomu, koho v našem sídle nechceme."

"Takže zbytečná zacházka," odfrkla si Hermiona.

"Ne zcela," usmála se Marion. "Bezpečnost tohoto místa se krátí. Protobychom se měli rozejít," dodala a natáhla ruku k Removi. Vlkodlak od ní převzal malý stočený pergamen. Přitom se jí snažil nedotknout.

"Vezmu na sebe podobu svého bratrance a zaujmu místo po boku tvého náhradníka, Harry. Bude v bezpečí," slíbila.

Rozloučili se v tichosti. Žena se ztratila stejně tiše, jako přišla. Remus rozbalil svitek. Změť čísel a písmen ve známém vzprci.


Přemisťovací souřadnice!

5 komentářů:

  1. čekám s napětím na další kapitolu, a bohužel mi blogspot nepřečte mobil - nepustí mě dál ach jo kdy já si to přečtu ..........

    OdpovědětVymazat
  2. Uvědomila jsem si, že jsem nekomentovala poslední kapitolu, tak to jdu napravit :) Vážně jsem nečekala, že se Harry hned vydá na záchrannou výpravu, i když by mě to nemělo překvapovat... Ten to snad má v popisu práce :D Doufám, že brzy natrefí na Severuse a nebudou od sebe moc dlouho ;) Postava Marion je mi moc sympatická, jsem ráda, že se zase objevila :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ty mi dáváš zabrat. Uff. Tahle pětikapitola byla zase pořádná jízda. Spousta zvratů v ději, poodhalené další cípy tajemství. Člověk se nemůže vůbec na nic spolehnout - vlastně ani Dhampír ne. Otřásáš jistotou nás všech. Prostě krása. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Závidím latinářům, že dokáží hotové zázraky s kletbami a kouzly. Vymyslet zaříkávání ve stylu: "Jsi -li trápení z vody, vrať se do vody, jsi-li trápení z ohně vraŤ se do ohně!" by latinsky znělo jistě nádherně, ale stejně se mi víc líbí keltská kouzla: " Při kameni země, při světlu slunce, při svitu měsíce, vyzývám tě země, pohlť do sebe ostatky Zkaženého a nikdy je nevyvrhni, vyzývám tě slunce, zatrať a zapomeň zbytky tohoto Zkaženého, nikdy víc nespatř je, vyzývám tě měsíci, neprobuď ostatky Zkaženého..." To by také znělo latinsky nádherně, nebo jiným starým jazykem? Gaelsky? Keltsky? Irsky? Grónsky? moc se mi líbí,jak se všechno v této povídce snadno řeší pomocí rychlosti a hbytosti dhampíří moci, kouzel a pochopení. Doufám, že klan nebude mít Harryho jako rukojmí proti Bílé smrti. Dík za balíček kapitol 20. - 25

    OdpovědětVymazat
  5. Karin Je dobře že jim Marion pomáhá doufám že se brzo Harry setká z Severusem.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář :)