Rub a líc kapitoly 21-25

...

Kapitola 21

Šupina na jeho krku ztmavla na konci týdne. Pán zla si ho žádá. Bylo k večeru, brzy se již mělo začít stmívat. Dracovi se stáhl žaludek. Věděl jenom o jedné věci, která by si žádala jeho přítomnost. 

„Draco, chlapče, přivítej sse se sssvým otcem, tak dlouho jssste ssse neviděli,“ tón Pána zla zněl téměř laskavě, na rtech mu však hrál krutý úsměšek a v očích výsměch. Ze stínu za jeho zády se vynořil Lucius Malfoy. Tedy to, co z něho zbylo. Dracovi oči se rozšířily. Jeho vždy perfektně oblečený a upravený otec před ním stál v šedých cárech něčeho, co zřejmě býval smrtijedský plášť. Neučesané a nemyté blond vlasy mu trčely různě do stran. Nejhorší byl však jeho výraz zcela zbavený příčetnosti a právě teď zkřivený nenávistí.

„Ty!“ zasyčel na svého syna.

„Otče,“ odpověděl mu Draco slabým hlasem a vzápětí ho k zemi srazila Luciusova pěst. Draco si setřel krev z rozbitého rtu. Jeho otec se teď tyčil přímo nad ním. Vyškrábal se zpátky na čtyři, ovšem neodvažoval se vstát. Lucius ho uchopil pod krkem a trhnutím ho postavil na nohy. Draco byl nucen podívat se mu do očí. Panovala v nich čirá zášť spolu s šílenstvím.

„Ty spratku, lituju, že jsem tě kdy vůbec zplodil. Zabil jsi ji. Moji ženu! Nechal jsi ji trpět a umírat jako zvíře. Sebral jsi mi to jediné, na čem mi v životě záleželo a já,“ v očích mu zaplálo šílenství, „já tě teď za to zabiju, ale předtím, předtím budeš trpět stejně jako ona! Cruciatus!“ Draco se zhroutil na zem v bolestech. Když padal, všiml si Pána zla a jeho pobaveného výrazu. Pro něj to byla jenom show pro ukrácení dlouhé chvíle. Nesmírná zábava. Draco zatínal zuby. Nechtěl křičet. Síla kletby se však stupňovala. Po chvíli se mu přes sevřené rty prodraly první výkřiky. Každá buňka v jeho těle křičela bolestí.

„To by snad stačilo, Luciusi!“ práskl vzduchem hlas Severuse Snapea. Kde ten se tu vzal? Dracova bolest ustala. Pozornost jeho otce se obrátila k jeho kmotrovi, který se právě dostavil.

„Jak se opovažuješ? V tomhle mi nikdo nezabrání ani ty! Zabiju ho!“ vřískl a vrhl proti Snapeovi kletbu, kterou profesor lektvarů hbitě odrazil. Vzápětí vzduchem začala létat kouzla, když se do sebe ti dva pustili. Po pravici Pána zla vzrušeně poskakovala Bellatrix Lestrange.

„Och, pane, můj pane, mohu se taky přidat, prosím.“ K jejímu zklamání Pán zla její prosbu odmítl. Draco se pomalu začínal zvedat ze země. Zrak nespouštěl z bojující dvojice. Vzduchem se nesla kouzla, která v životě neviděl a v životě o nich neslyšel. Jeho otec se snažil využít všech špinavých triků a vědomostí z černé magie, které měl. To vše, aby se mohl vrátit k tomu, s čím začal. Vymazání Draca Malfoye z povrchu zemského. Severus byl však lepší. Jeho šílenstvím nezkalená mysl měla v souboji převahu. Lucius Malfoy nakonec skončil v bezvědomí na zemi. 

„Ssseverusssi, narušil jsssi vzácné rodinné ssetkání,“ káral muže Pán zla, ale jeho tón postrádal jakoukoli výhružku. Snape stále patřil mezi jeho oblíbené. Profesor lektvaru se zavířením pláště poklekl před trůnem Pána zla.

„Odpusťte mi mé vměšování, pane. Myslím si ale, že na mrzačení a případné zabití mladého Malfoye bude vhodnější čas, až nám nebude nijak k užitku,“ pronesl chladně ředitel zmijozelské koleje. Draco po něm střelil pohledem. Tohle bylo opravdu uklidňující, Severusi! Pán zla se krutě usmál. 

„Tvoje sslova dávají sssmysl, jako vždy, můj příteli. Opravdu by sssmrt mladého Draca mohla být na škodu, když už sssi téměř zísskal důvěru toho ssspratka Pottera.“ Dracovi, který stále ještě sestával v úrovni se zemí, se rozšířily oči. Cože?

„Neodolal jsem a mussel jsem těm dvěma dopřát pár radosstných chvil,“ ve Voldemortově sykotu bublalo pobavení nad cizím utrpením, „ale pro dnešek to ssstačilo, můžeš jít, Draco. Propoušštím tě!“ zasyčel a mladý Malfoy vzápětí s hlasitým prásknutím zmizel, jak se přemisťoval k bradavické bráně. Ačkoli měl mnoho podnětů k přemýšlení, jeho prvním impulsem bylo dostat se co nejrychleji do svých komnat. Podle tmy, která kolem panovala, bylo už zřejmě nějakou dobu po večerce. Vzhledem k tomu, že skončil ve stejné poloze, jako se přemisťoval, musel se nejdřív zvednout na nohy. Což se ukázalo jako obtížné. Nohy měl vratké a bylo mu silně nevolno, tělo ho bolelo. Čím dál se, ve snaze dorazit do hradu, dostal, tím hůře mu bylo. Cítil se neuvěřitelně zesláblý. Kletba jeho otce zřejmě měla něco do sebe. Bez Severusova zásahu by dnes živý nevyvázl. Pomyšlení na jeho otce v něm vyvolávalo zoufalství, takže se celou svou bytostí upnul na dokončení své cesty. Ve velké hale, kde se tyčily i přesýpací hodiny s body jednotlivých kolejí, ho však jeho tělo zradilo. Vyčerpaně a s bolestným vzdechnutím se sesul k zemi.

***

           

Harry rychle spěchal k nebelvírské koleji, s vědomím, že už je dávno po večerce. Po večeři se věnoval svému tréninku a úplně ho to pohltilo. Když Hermioně, která s ním byla v komnatě Nejvyšší potřeby, řekl, že klidně může jít, že už skoro končí, nečekal, že tam stráví dalších několik hodin. Nestalo by se to, kdyby se mu nepodařil jistý průlom. Po dlouhosáhlém snažení, se mu podařilo zlikvidovat několik rudých vláken, bez toho aniž by byl ohrožen udušením. Bylo to úžasné. Cítil, jak jeho magie reaguje na jeho příkazy a drží zhoubnou magii dál od jeho těla, kde ji pak systematicky likviduje. Bylo třeba být na pozoru a jakmile mimo zlatého proudu z jeho těla vystřelila rudá substance, zajmout ji svou magií dřív, než mu stihne jakkoli ublížit. Harry to považoval téměř za zábavnou hru. S jeho reflexy nebelvírského chytače se mu dařilo víc než dobře. Bylo to však vyčerpávající a Harry přitom dočista vyhladověl. V představě, že bude celou noc umírat hlady, se rozhodl ještě pro jeden risk a vydal se do školní kuchyně za Dobbym a jeho zásobami jídla „výhradně pro pana Harryho Pottera“.

            

Dobby ho přivítal s otevřenou náručí a začal Harrymu servírovat druhou večeři. Hluboce se přitom omlouval, že už nejsou zapálené kuchyňské ohně a že mu může nabídnout jen studené sendviče. Kdyby ho Harry nezastavil se slovy, že je to víc než by si mohl přát, skřítek by zřejmě strávil noc tlučením hlavy o zeď.

            

Když se Harry vracel z kuchyně, v celém hradu panovalo absolutní ticho.  Když však procházel kolem Velké síně, k uším mu začala doléhat známá melodie. Harry se zamračil. Nemyslel si, že by byl schopen zaslechnout Draca Malfoy až z jeho sklepních komnat. Nechal se vést svým sluchem, aby vzápětí našel zmijozela zhrouceného u jedné ze stěn ve Velké hale. Tento pohled Harryho vyděsil.

            

„Malfoyi!“ vykřikl tiše a přispěchal k mladíkovi. Jeho víčka se zatřepetala jako dva motýli a vzápětí zmijozel upřel na Harryho svůj břidlicově šedý pohled. 

            

„Pottere, nevíš, že už je dávno po večerce?“ Harry zmateně zamrkal.

            

„A tobě nevyhovují tvé přepychové komnaty, že sis ustlal tady?“ Draco se pobaveně ušklíbl.

            

„Pouze provizorně.“ Harry, jehož oči už přivykly okolní tmě, si povšiml jak je zmijozel bledý. Téměř jako tehdy, když se pustil do té nerozumné potyčky s Ronem.

            

„Co se ti stalo?“

            

„Do toho ti nic není, Pottere,“ odsekl Draco a pokusil se vstát. K jeho rozčilení pokus žalostně selhal. Když ho vzápětí uchopily nebelvírovi ruce a vytáhly ho nahoru, začal prskat jako kočka.

            

„Co, to děláš, Pottere?“ Harry se jen usmál.

            

„Jaký je to pocit, když jednou nejsi v roli zachránce, ale zachraňovaného?“

            

„Já nepotřebuju zachránit!“ vrčel Draco, ale to už si nebelvír dával jeho ruku kolem svých ramen a tu svou kolem zmijozelova pasu.

           

„Opři se o mě a pojď. Cestu k tobě si ještě pamatuju.“ Draco postupně přestal protestovat, až nakonec šli v naprostém tichu. Harry měl tak možnost uspořádat si své myšlenky, které se mu bouřlivě honily hlavou. Váha jeho společníka na něho těžce doléhala a dávala, tak Harrymu znát, jako moc je Draco vyčerpaný nebo dokonce zraněný. V hlavě se mu začínalo rýsovat nemilé podezření, kde k tomu zmijozel přišel. Doufal, že se mýlí. 

            

Konečně stanuli před vchodem do Dracova pokoje. Když zmijozel zamumlal heslo, které Harry okamžitě zapomněl, jelikož to snad byl nějaký latinský citát nebo co a na tohle on nikdy neměl buňky, vstoupili dovnitř. Nebelvír Malfoyovi pomohl do postele a sám si sedl na její kraj. Draco se mezitím natáhl k nočnímu stolku a vytáhl ze šuplíku lahvičku nějakého lektvaru, který do sebe ihned kopl. 

            

„Co to je?“ zajímal se Harry.

            

„Rozhodně nic pro tebe,“ zašklebil se Draco a odložil prázdnou lahvičku na noční stolek. Harry se na zmijozela zkoumavě díval. Měl o něho starost.

            

„Co se ti stalo?“ zeptal se tiše a jeho oči se upřeli na zmijozelského prince, dožadující se odpovědi. Draco si podrážděně odfrkl.

            

„Už jsem ti říkal, že ti do toho nic není.“ Harryho oči náhle zaznamenaly barvu, která pro zmijozela nebyla typická. Než Draco stačil zareagovat, Harry v ruce držel tmavou šupinou, která visela na řetízku kolem Dracova krku. Kolem tohoto předmětu se soustředila šarlatově rudá barva. Harry moc dobře věděl čí je to barva, když mu otravovala život už několik měsíců a v širším měřítku vlastně celý život. Sevřel ruku, v níž šupinu držel v pěst a pohled mu ztvrdl. 

            

„Takže jsem se nakonec nemýlil. Jsi jenom další z jeho mazlíků,“ konstatoval hlasem, jež Draco nepoznával. 

            

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ odpověděl Draco svým obvyklým povýšeným tónem, ale uvnitř náhle pocítil nejistotu. Z nebelvíra jako by se z minuty na minutu stal zcela jiný člověk. Jeho oči, které většinou dávaly najevo přátelství, naivitu, zmatení, veselí, či jiné jednoduché pocity a do kterých se Draco poslední dobou s oblibou díval, teď nabízely jen pramálo vřelých emocí. Také jistota, s kterou hrábl po jeho šupině, nevěstila nic dobrého. Jak to poznal?

            

„Víš moc dobře, o čem mluvím.“ Harrym bouřily emoce. V hlavě se mu vybavovala zvěrstva, která Voldemort v posledních měsících prováděl. Měl na tom Malfoy také podíl? Jak moc se v něm spletl. Krev se mu vařila vzteky. Kůže mu brněla.

„Asi nejsi moc dobrým smrtijedem, když se vracíš v takovém stavu. Nebo je to běžné? Dát si pár cruciatů na rozloučenou?“ Dracovi se nelíbilo to, co slyšel a už vůbec ne to, co viděl. Kolem Potterova těla začala zlatě probleskovat magie. Zmijozelovi se z toho ježily vlasy na hlavě. Jiný člověk by si v této chvíli možná uvědomil, že má vyklidit pole. Dracův jazyk byl tentokrát však hbitější než jeho mysl.

            

„Lepšího smrtijeda bys nenašel, Pottere,“ zasyčel. Atmosféra kolem začínala (a to doslova) houstnout.

            

„Tvoje matka, Malfoyi, ta na to má stejný názor?“ Dracova ústa se zkřivila vztekem.

            

„Myslíš předtím nebo potom, co jsem ji zabil?“ Tohle chceš přece slyšet, že ano? Oba mladící se probodávali vražedným pohledem. Harry tentokrát vypadal o něco efektivněji, když mu po kůži tančily zlaté záblesky. 

            

Severus spěchal zpět do hradu. Pán zla ho konečně propustil a všechny jeho myšlenky nyní směřovaly k jeho kmotřenci. Zlobil se na sebe, že nedokázal dorazit včas a Draco byl opět vystaven mučení. Zhnuseně si odfrkl při vzpomínce na Luciuse Malfoye. Ztráta jeho ženy spolu s péčí mozkomorů udělala své. Aristokrat jedné z nejváženějších kouzelnických rodin pozbyl příčetnosti. Snape si nemyslel, že bude Pána zla bavit dlouho. Lucius mu teď byl k ničemu. Do měsíce je mrtev. Jeho myšlenky se obrátily zpět k Dracovi. Doufal, že se jeho chráněnec zvládl dostat do hradu v pořádku. 

            

Když došel do Dracových komnat, zůstal stát ve dveřích jako přimražený. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Všechno bylo zdemolované dokonce i stěny. Z Dracových komnat se stal jeden velký kráter. Jediný neporušený kus nábytku byla postel, ve které napůl seděl, napůl ležel mladý Malfoy. 

            

„Co se tady stalo?!“ vykřikl nevěřícně. Draco se ušklíbl.

            

„Ale nic, Potter se stavil.“

 Kapitola 22

„Žádám disciplinární potrestání, Brumbále!“ dožadoval se Severus u bělovousého staříka. Nebyl však jediný, kdo byl v ráži. Harry taktéž přítomný rozhovoru stále ještě zuřil. Byla brzká ranní hodina, když ho Snape vynesl z nebelvírské věže v zubech. Vlastně nedlouho poté, co se vrátil od Malfoye. Jeho hněv zdaleka ještě neopadl. Jediný důvod, proč Draco Malfoy stále ještě dýchal, bylo Harryho vědomí, že je vzhledem ke své kondici zmijozel v nevýhodě. Harry si nedovoloval na slabší, i když to byli prachsprostí smrtijedi.

„Potrestání za co?“ štěkl Harry. Ředitel sledoval, jak se ti dva propalují pohledem.

„Pokoje pana Malfoy jsou v troskách a vidím zde jasné ohrožení na životě!“

„Na životě smrtijeda!“

„Pro to nemáte žádné důkazy.“

„Já mám důkaz,“ zavrčel nebelvír a rozevřel do teď sevřenou pěst. Vyklouzl z ní stříbrný řetízek s modrou šupinou.

„A stejně se mi sám přiznal!“ Snape vypadal, že by Harrymu nejraději rozerval hrdlo zuby.

„To stačí, pánové,“ vložil se do rozhovoru Brumbál, „rád bych si promluvil s Harrym o samotě, jestli dovolíš, Severusi.“ Lektvarista s odfrknutím opustil ředitelnu. Brumbál se zadíval zpoza svých půlměsícových brýlí na nebelvíra. 

„Opravdu bylo nutné, abys pokoje pana Malfoye vyhodil do povětří, Harry?“ Nebelvír z kterého hněv pod ředitelovým pohledem pomalu vyprchával, rozpačitě přešlápl.

„Byla to nehoda, to samo,“ zamumlal, „ale to nic nemění na tom, že je to smrtijed!“ zvýšil zase o něco hlas a zabodl oči do Brumbálových. Ten si povzdechl.

„Harry, pan Malfoy spolu s profesorem Snapem pracují pro mě.“ Harry otevřel překvapením pusu. Věděl, že Snape je něco jako dvojitý agent, i když mu nevěřil ani nos mezi ušima, ale Malfoy?!

„To nemyslíte vážně! Malfoy zabil vlastní matku! Jaká bestie je něčeho takového schopná?! A vy říkáte, že pro vás pracuje?“ Harry si založil ruce na prsou. Tuto skutečnost prostě odmítal přijmout. Brumbál se na chlapce smutně podíval.

„Odsuzuješ až příliš rychle lidi, které neznáš, Harry. Narcisina smrt zanechala v panu Malfoyovi hlubokou ránu.“ Nebelvír pochybovačně zavrtěl hlavou.

„Tak proč ji zabíjel?“ To, co Brumbál říkal, nedávalo smysl. Ředitel Harryho pozoroval. Vypadal, že nad něčím přemýšlí.

„Protože mu nezůstala jiná volba.“ Harry na Brumbála nevěřícně koukal. Uvědomuje si ten stařík, co vůbec říká? Jak nezůstala jiná volba?

„Co takhle nezabíjet ji,“ pronesl sarkasticky Harry a vysloužil si další povzdech.

„Je vidět, že tě jen tak neuklidním, chlapče. Řeknu ti tedy, co se stalo, ale kladu ti na srdce, aby sis to nechal pro sebe!“ Harry nechápal, co by mu tak Brumbál mohl vykládat, situace byla přeci jasná. Přesto kývl, že rozumí.

„Jak jistě víš, při incidentu minulý rok na ministerstvu měl smrtijedy na povel Dracův otec,“ Harry kývl. Samozřejmě, že to věděl!

„Když se akce nepovedla, zúčastnění smrtijedi upadli v nemilost. Nejvíce však sám Lucius, který dle svého pána zcela selhal. Zatímco byl Lucius Malfoy umístěn v Azkabanu, Voldemort přemýšlel, jak dát svou nespokojenost s jeho činy ještě víc najevo. A jak je u něj obvyklé, jeho pozornost se obrátila na Luciusovu rodinu. Nechal si předvolat Narcisu a Draca Malfoyovy. Řekl, že pochybuje ve věrnost Malfoyovy rodiny a žádá si potvrzení jejich loajality. Dal jim na výběr. Buď Draco smyje krví neúspěchy své rodiny, zabije svou matku a vstoupí do služeb Pána zla nebo je Voldemort zabije oba a celá rodina bude považována za krvezrádce. Rozhodl se být milostivý a dát jim čas na rozmyšlenou. Draco nechtěl zabít svou matku, ale Narcisa neviděla jiné východisko. Život jejího syna pro ni byl cennější než ten její. Myslím, že způsob jejího uvažování si umíš dobře představit, Harry. Draco byl její jediné dítě. Nicméně když ji odmítal zabít, sáhla po radikálním kroku. Vzala si jed. Jed, který bys nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli, Harry. Oběť umírá týdny v nesnesitelných a krutých bolestech.“ Harry to nechápal.

            

„Když se chtěla zabít, proč nezvolila něco rychlejšího?“

            

„To nemohla, Harry. Voldemort dal jasně najevo, že musí zemřít Dracovou rukou. Sebevražda nebyla možná. Narcisa se rozhodla, že tímto způsobem donutí Draca ji zabít, dřív než to udělá jed. Po dobu jejich rozhodování byli umístěni v cele pod Malfoy Manor, kde se pro tu chvíli Voldemort usídlil. Uběhlo pět dní, kdy Narcisa křičela ve smrtelné agónii. Těžko si může člověk představit, co to udělalo s psychikou pana Malfoye. Pět dní byl v jedné cele se svou matkou a jejím utrpením, ve dne v noci. Nakonec prosbám o smrt z úst své matky vyhověl. Zabil ji a vstoupil do služeb Pána zla. To co si však Tom neuvědomil, bylo, co svou krutostí způsobil. Způsob, jakým si k sobě chtěl připoutat dalšího Malfoye měl nakonec zcela opačný účinek. Pan Malfoy mě na začátku roku vyhledal a rozhodl se vstoupit do mých služeb jako dvojitý agent, stejně jako Severus. Souhlasil jsem. Ne, že by mi činilo potěšení, že ohrožuji život tak mladého kouzelníka takovou úlohou, ale služby Pána zla člověk neopustí bez povšimnutí, Harry.“ Brumbál se na chvíli odmlčel, aby nechal dopadnout význam jeho slov. 

„Nyní bych byl rád Harry, aby ses odebral do svého pokoje a zkusil trochu dospat a promyslet si to, co ses dnes dozvěděl. Dobrou noc, Harry a ten řetízek s šupinou mi prosím nech na stole,“ rozloučil se s ním ředitel a tím vyzval Harryho k odchodu.

           

Když nebelvír odešel Brumbál se zvedl a do dlaně sebral odevzdaný řetízek. Než sám pro sebe ukořistí pár hodin spánku, čeká ho ještě jedna návštěva.

            

Albus stanul na prahu Dracových kdysi komnat. I když ho Severus připravil na to, co uvidí, byl poněkud zaskočen. Původně si myslel, že ředitel zmijozelské koleje události poněkud zveličuje. Albus nyní musel komentovat, že zřejmě ne. Na posteli viděl Draca Malfoye. U jeho postele stál Severus Snape a právě mu domlouval, aby se na čas přestěhoval jinam.

            

„Zdravím,“ upoutal jejich pozornost Brumbál a vydal se směrem k posteli.

„Milý Draco, je mi líto, že tvoje pokoje nalézám v tak politování hodném stavu.“ Snape po něm vrhl temným pohledem.

            

„Doufám, že jste toho zmetka řádně potrestal!“

            

„Řekněme, že jsem mu spíše dal podněty k přemýšlení,“ odpověděl klidně Brumbál.

„Za Harryho se omlouvám, Draco. Chápu, že jeho reakce z tvého úhlu pohledu se může zdát přehnaná.“

            

„Z jeho úhlu pohledu?!“ soptil Severus. Brumbál si ho nevšímal.

            

„Byl bych rád, kdybys mi sdělil, co se tu vlastně odehrálo.“ Draco pokrčil rameny.

            

„Nejdřív to bylo v pohodě. Potter mě jako pravý statečný nebelvír dopravil do mého pokoje. I když jsem samozřejmě nic takového nepotřeboval,“ zamračil se Draco a našpulil zlobně ret.

„Pak však zahlédl tu šupinu. Nechápu, jak to poznal, ale věděl, že je od Pána zla a začal zuřit. Začali jsme se hádat. Pak kolem něho začala poskakovat taková zlatavá světýlka a pak to tu tak nějak vybuchlo a dopadlo to takhle. Potter pak odešel.“

            

„Tak nějak?“ pozvedl obočí Brumbál. Draco přikývl. Sám nevěděl, co mu na to má říct. Nikdy v životě neviděl, aby mu někdo v záplavě zlaté energie zdemoloval pokoje, aniž by sám hnul prstem.

            

„Bylo to, jako by vybuchl sám Potter, nebo spíš všechno kolem něj. Něco z něho šlo,“ snažil se to blíže vysvětlit Draco. Věděl, že to něco byla pravděpodobně magie, ale v životě ještě neviděl, že by takhle zvlčela. Zlatý záblesk provázený mohutnou detonací na jeho tváři zanechal šokovaný výraz. Dokonce i Potter vypadal překvapený, i když to jednoznačně bylo jeho dílo. Zmínil se o tom i Brumbálovi. Ten pokýval hlavou.

            

„Musel jsi v Harrym vzbudit opravdu silné emoce, když se přihodilo něco takového. Vlastně můžeme být rádi, že se ti nic nestalo, Draco, a odnesl to jen tvůj pokoj.“ Snape si málem rval vlasy z hlavy.

            

„U Merlina, Brumbále, to je všechno, co k tomu povíte?! Potter ohrozil život jednoho z vašich studentů a vy s tím nic neuděláte?!“ Sám by ho nejradši pověsil za uši do průvanu a to by byl jenom začátek.

            

„Nemyslím si, že to byl Harryho úmysl, Severusi. Jen se mu to vymklo z rukou.“ Profesor lektvarů téměř slyšitelně skřípal zuby.

            

„Jemu se to vždycky vymkne z rukou!“ Brumbál se obrátil na Malfoye.

            

„Co si o tom myslíš ty, Draco?“ Otázaný překvapeně pozvedl obočí. Původně byl na Pottera naštvaný a přál mu něco velmi, velmi ošklivého, jejich slovní výměna v něm divoce rozproudila krev. Potom si uvědomil, že to byla lehce očekávaná reakce. Jak jinak se mohl Potter zachovat, než zuřit? Nenáviděl smrtijedy až do morku kostí, to Dracovi nemohlo uniknout. Nemusel mu přitom sice zdemolovat jeho pokoje, ale Brumbál měl pravdu v tom, že jestli způsobil kolem sebe takovou spoušť, jakou práci by mu dalo, aby k úhoně přišel i on, Draco? To, že se tak nestalo, přece jen o něčem vypovídalo. 

            

„Myslím, že Potter je příliš jednoduchá bytost na to, aby si uvědomoval, jakou škodu kolem sebe působí, až porazí Pána zla, vlastnoručně ho zahrabu někam hodně hluboko. Prozatím bych to nechal být,“ rozhodl Draco a Brumbál se na něho shovívavě usmál.

            

„Sám bych pana Pottera nazval spíše impulsivním, než jednoduchým, Draco, ale jsem rád, že ses takto rozhodl, i když nesouhlasím s tím zahrabáváním,“ zamračil se na oko ředitel, ale v hloubce jeho nitra přeběhl stín. Dva roky.

***

            

Harry se neklidně převaloval v posteli. Tentokrát ho netrápily tolik noční můry jako spíše faux pas, kterého se zřejmě dopustil. Osočil Malfoye z velmi nepěkných věcí. Nevynechal ani jeho matku, za což by si nejraději nechal okamžitě vyříznout jazyk a jako vrchol toho všeho, zmijozel teď zřejmě nějakou dobu nebude mít kde bydlet. Harry měl chuť mlátit hlavou do zdi. Proč je jen takový idiot? Úpěl, zatímco se cítil neuvěřitelně trapně a hloupě. Konečně chápal, proč ho Malfoy od začátku roku ochraňuje. O to hůř se teď cítil, že se mu tak odvděčil. Na druhou stranu však byl rozzlobený. Jak to mohl vědět, když před ním má Brumbál neustále nějaké tajnosti? Kdyby mu to řekl hned na začátku, mohli si podobnou scénu ušetřit. Možná. Achjo. Mohl být alespoň rád, že se Malfoyovi nic nestalo. Při jeho nekontrolovatelném výbuchu mohl klidně přijít o život. Bude se mu muset jít omluvit a to co nejdřív.  

            

Draco, jehož pokoje se přece jen na čas staly neobyvatelnými, se přesunul ke svému kmotrovi. Po tom, co se vzpamatoval z události, která se v noci odehrála s Potterem, si na něco vzpomněl. Na něco velmi zásadního.

            

„Severusi?“ oslovil muže, který právě opravoval eseje.

            

„Hm?“ odvětil nepřítomně.

            

„Co to mělo znamenat tam u Pána zla? Že jsem si už téměř získal Potterovu důvěru, co je to za blbost?“ Lektvarista zvedl hlavu od práce.

            

„Já ti to neřekl? Po tom, co se stalo minule, jsme museli s Brumbálem vymyslet něco, aby nebylo podezřelé, že za Potterem pořád běháš. Předestřel jsem proto Pánovi zla plán, že ty jako Potterův vrstevník se budeš snažit získat jeho důvěru, abychom ho pak mohli lépe vlákat do léčky. Souhlasil.“ Draco přikývl. Už tomu rozuměl. 

            

„Nemáš vůbec špatné nápady, Severusi!“ pochválil ho mladík. Ředitel zmijozelské koleje si ho změřil pohledem.

            

„Moje nápady nejsou nikdy špatné, to bys už měl vědět.“  Draco s úsměvem přikývl. Někdy si říkal, proč nemohl být jeho otcem Severus namísto Luciuse. Při pomyšlení na svého otce se otřásl. To, co včera v noci viděl, byl jen chabý stín Luciuse Malfoye ani to ne. Draco věděl, že pokud přestalo jeho otci záležet na jeho vzhledu a vystupování, horší už to být nemůže. Malfoyové vždy a za každých okolností dodržovali pravidla. Pravidla vzhledu, vystupování, chování na veřejnosti, všeho. 

            

„Co se teď stane s otcem?“ zeptal se tiše. Severus se na něj s povzdechem podíval.

            

„Tvůj otec pozbyl v Azkabanu rozumu Draco, sám víš, co ho čeká. Pán zla ho zabije, až ho začne Lucius nudit. Není mu už k ničemu dobrý. Malfoy Manor a všechny majetky pak připadnou tobě jako dědici.“ Draco přikývl. Věděl, co udělá jako první se svým dědictvím. Vypálí Malfoy Manor do základů…

Kapitola 23

Harry se rozhodl odčinit své hříchy hned druhý den ráno. Vynechal snídani a vydal se rovnou do sklepení. Když však došel do Dracových komnat byly prázdné. Harry se už po několikáté proklínal za svou hloupost. Co by tak asi Draco Malfoy dělal ve zdemolovaných pokojích? Harry si nemyslel, že by mu k životu stačila jen neporušená postel. Vynechat snídani také nebyl nejlepší nápad. I Malfoyové musí jíst, určitě by ho tam našel. Harry s povzdechem zamířil do Velké síně. Zmijozel tam však nebyl. Nebelvír se rozhodl, že přinejmenším posnídá, když už přišel. Posadil se k nebelvírskému stolu a pustil se do smažených vajíček se slaninou. Během jídla bloumal pohledem po místnosti. Uvědomil si, jak si pomalu začíná zvykat na barvy, které všechny obklopovaly. To samé se nedalo říct o hluku, který studenti nevědomky způsobovali. V tak velkém počtu bylo nemožné, aby jejich melodie ladily, a tak byl většinou Harry svědkem nepříjemné kakofonie. V konverzaci ho to dělalo nepoužitelným, jelikož díky tomu rámusu byl téměř neschopen slyšet něco jiného. Raději proto poslední dobou trávil čas sám nebo jen ve velmi malých skupinkách čítajících nejlépe jeho, Hermionu a Rona. Problém mu dělalo soustředit se i v hodinách, ale on nikdy nepatřil zrovna k těm, kteří by kdoví jak dávali pozor, takže to ho příliš netrápilo. Když bylo potřeba, vždycky tu byla Hermiona. Tedy ne, aby za něho všechno udělala, ale aby mu třeba něco dovysvětlila. Snažil se poctivě meditovat, i když si nemyslel, že by mu to přinášelo nějaké velké úspěchy, a doufal, že to jednoho dne třeba přejde.

K jeho zklamání se zmijozel ke stolu nedostavil. Harry snědl zbylých pár soust a vydal se na vyučování. Snad bude mít víc štěstí u oběda. Dnes bylo pondělí a nebelvír neměl se zmijozelem žádné společné hodiny, takže příliš nepředpokládal, že by ho potkal někde na chodbě. U oběda sice zmijozelského prince zahlédl, ale neměl možnost si s ním promluvit. Poštěstilo se mu až k večeru, kdy po večeři následoval Draca směrem do sklepení. Nechtěl ho oslovit mezi lidmi, vyvolalo by to až příliš pozornosti. Proto ho raději sledoval a čekal na vhodnou příležitost. Právě zahnul za roh jedné z chodeb, kde mu Malfoy zmizel, když ho něčí tělo přirazilo ke stěně, tak silně, až mu to vyrazilo dech.

„Pottere! Nelíbí se mi, když jsem sledován, přišel sis snad zase hrát na světového zachránce? Dokončit rozdělanou práci?“ syčel Draco, oči vztekle přimhouřené. Když zjistil, kdo je jeho pronásledovatelem, zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí, nechat Pottera na pokoji. Přece jen je to paličatý nebelvír s naivními ideály a posláním vyhladit zlo z povrchu zemského. Draco se v duchu neubránil ušklíbnutí, ale jeho pohled dál propaloval Pottera. Měl za to, že ho Brumbál dostatečně zpacifikoval.  

„Já jsem… já se“ zachrčel Harry, který stále ještě chytal vyražený dech.

„Co, Pottere?“ pobízel ho jízlivě Draco s pozvednutým obočím.

„Já se ti hluboce omlouvám, zvoral jsem to, Brumbál mi všechno vysvětlil, já… velmi se stydím za své konání. Udělám všechno pro to, abych to napravil.“ Draco ho překvapeně pustil. Kajícného a zpytujícího se Pottera nečekal. 

„Jak bys to asi tak chtěl napravit, moje pokoje jsou v troskách,“ odfrkl si zmijozel. 

„Určitě by to šlo nějak zase dát do pořádku…“ snažil se Harry vymyslet řešení. Draco se zamyslel. Stejně už dlouho toužil po tom, vylepšit svůj interiér. A udělat si z Harryho Pottera svého osobního domácího skřítka byla velmi zábavná myšlenka. Napadaly ho ale věci mnohem zábavnější.

„Samozřejmě, že to půjde dát do pořádku, na opravě mých komnat už se pracuje a rád bych, aby se to obešlo bez nehod, takže tě z toho asi vynechám,“ Harry schlíple svěsil hlavu, Dracovi rty se roztáhly do smyslného úsměvu.

„Jsou tady však i jiné způsoby, jak mi zlepšit náladu, Pottere,“ zašeptal Draco nebelvírovi do ucha a přitiskl se k němu. Harryho oči se rozšířily překvapením a dech se mu změlčil, když k němu dolehla zmijozelova vůně. Jeho tělo nehodlalo jen tak zapomenout na to, co s ním zmijozelský princ dokáže. Cítil teplo těla, které se na něj tisklo, Dracovi vyrýsované svaly. Bránil se pohledu do jeho dokonale řezané tváře, jelikož v těch očích, které se na něj chtivě upíraly, by se dočista ztratil. Polkl.

            

„Tohle jsem neměl zrovna na mysli.“

            

„Ne? Já si ale myslím, že je to skvělý nápad,“ oponoval mu Draco a jeho ústa se přesunula k Harryho krku. Harry se neubránil hlasitému povzdechu, když zmijozelova ústa začala mapovat nebelvírův krk polibky. I když by se v nastalých pocitech nejradši utopil, jeho rozhodnutí se nezměnilo. Jemně zatlačil na Dracovu hrud a odtlačil ho od sebe.

            

„Ne.“ Malfoy se zamračil.

            

„Proč ne? Nehraj si na jeptišku, Pottere, sám víš, že to chceš!“ Tentokrát se Harry zadíval Dracovi zpříma do očí.

            

„Už jsem ti řekl, proč ne. Co na tom nechápeš? Nechci si jednorázově užít! Co se stalo tehdy v koupelně, stalo se, užili jsme si, tak jak to máš zřejmě rád, ale já to takhle nechci. Respektuj to!“ Draco se od nebelvíra konečně odtáhl. Cítil se ukřivděný, že se mu nedostane to, co vždy získával tak lehce, přesto se nehodlal jen tak vzdát.

            

„A co do té doby, než tu svou věčnou lásku najdeš? Budeš žít v celibátu? Copak ti nenabízím mnohem lákavější nabídku?“ Draco přistoupil opět blíž k Harrymu. 

            

„Já,“ zakoktal nebelvír, „já si nemyslím, že to je dobrý nápad.“ Draco se pro sebe vítězoslavně usmál, když si uvědomil, že jeho slova začala v nebelvírově hlavě šrotovat. 

            

„Nechci být samolibý, ale lepší partii na krátkodobý sexuální úvazek nenajdeš.“ Harry se neklidně zavrtěl. Do uší se mu dobývala melodie, kterou tolik miloval a přímo před ním stál nejkrásnější a nejvíc sexy muž na škole a nabízel mu něco, o čem Harry už měl možnost se přesvědčit, že je úžasné. Proč vlastně tolik váhá? Zatímco jeho tělo křičelo ano, jeho mysl ho od toho odrazovala. Jeho srdce zběsile bušilo a Harry si náhle uvědomil důvod svého váhání. Nehledal víc než sex u svého okolí, hledal víc než sex u Draca Malfoye. Zavřel oči zdrcen nereálností svého přání. Bylo to proto, že byl jeho prvním? Nebo to bylo jednoduše dokonalostí v každém jeho pohybu a neodolatelností jeho zevnějšku? Harry se zhluboka nadechl.

            

„Myslím, že by sis měl na tyhle věci najít někoho jiného, promiň, já musím jít, kdyby tě napadlo něco jiného, co bys chtěl, abych mohl odčinit, co jsem udělal, víš, kde mě najít, měj se.“ Vysypal ze sebe rychle Harry a než Draco stačil nějak zareagovat, byl pryč. Zmijozel se za ním díval se smíšenými pocity. Takže Harry Potter ho nakonec přeci jen odmítl. Draco si na chvíli byl jist, že ho má téměř v hrsti. Štvalo ho, že nebyl úspěšný. Viděl, jak je nebelvír v jeho přítomnosti vzrušený. V čem selhal? Odchod Harryho Pottera se podobal spíše panickému úprku. Draco se zamračil. Ačkoli dokázal většinou odhadnout, co se ostatním honí hlavou, nebelvírovi myšlenkové pochody pro něj byly záhadou.

***

            

Draco tiše zasténal, když se udělal do úst o rok mladšího zmijozela. Po Harryho odmítnutí se rozhodl nechat uspokojit jinde a jazýček tohoto páťáka byl velmi šikovný. Přesto se Draco necítil dostatečně uvolněný ani spokojený. Raději by měl v klíně hlavu někoho zcela jiného. Pochvalně pohladil svého partnera po hlavě, než se oblékl a odešel z jednoho ze zmijozelských pokojů, ve kterém se spolu nacházeli. Stále podrážděně přemýšlel, kde se v jeho sváděcích technikách udála chyba. Vždycky to zabíralo. Opravdu byl Potterovi ryze sexuální vztah natolik proti mysli?

            

Následující dva týdny se Draco snažil zbavit myšlenek na Harryho, a jak moc ho chce dostat do postele, v náruči zcela jiných mužů. Sex ať už v jakékoli podobě ho však nedokázal zbavit chuti na vyrýsované tělo nebelvírského chytače. Sex, který zažil tehdy v koupelně, se začal jevit jako bezkonkurenční. Těžko říct jestli se tak jevil, protože opravdu byl, nebo proto, že to vypadalo, že ho Draco už nikdy mít nebude. Na konci listopadu to však zmijozelského prince dohnalo k radikálnímu kroku. Rozhodl se nebelvíra svést. 

            

Harry byl rád, když to začalo vypadat, že ho Draco Malfoy konečně začal brát vážně a přestal se ho snažit dostat do postele. Tím spíš, že po tom sám bezmezně toužil. Následující týdny se zaměřil na jediné. Svůj trénink s magií a meditace. Ke konci listopadu své tělo zvládl zcela očistit od Voldemortovi zhoubné magie. Za následek to mělo, že teď při infuzním odebírání magie svítil jako duha. Jeho zlatá byla zaplavena dalšími třiceti osmi barevnými odstíny. Při jeho tréninku již nedocházelo k žádným incidentům a on už byl velmi blízko cíli. Věřil, že do Vánoc bude jeho snaha zcela úspěšná. 

            

Meditace však žádné příznivé výsledky nepřinášely, ba naopak. Když Harry posledního listopadového dne otevřel po meditaci oči a uviděl přímo naproti sobě sedět obrovského rezatého medvěda, myslel si, že jeho rozum ho definitivně opustil. Když se medvěd po chvíli rozmlžil a před ním zůstal sedět Ron Weasly, Harry měl chuť křičet a jít hlavou mlátit o zeď. Brumbále, ty prašivej lháři! Nejen, že slyšel hudbu a viděl barvy. Teď mu ještě po školních chodbách budou dusat stáda zvířat?! Jaké bylo jeho překvapení, když vyšel z komnaty Nejvyšší potřeby s usilovnou myšlenkou – nechci, nechci, nechci – a opravdu nic nechtěného neviděl ani neslyšel. Celých pět minut si připadal normální, než se všechny zvuky a barvy vrátily. Přesto se byl nucen v duchu Brumbálovi, i přes nechtěné vedlejší meditační účinky, omluvit. 

            

            

Harry seděl na vyvýšeném parapetu jednoho z hradních oken a díval se na ruch v chodbě, kterou měl díky svému místu před sebou jako na dlani. Na čele se mu perlily kapičky potu, ale byl jen kousek od téměř maniakálního uspokojeného úsměvu. Daří se to! I když pro Harryho nově nabytá schopnost byla velmi vyčerpávající, činila ho neskonale šťastným. Díval se na davy studentů a vychutnával si, když se mu byť na okamžik podařilo přestat slyšet melodie a vidět barvy. Vyžadovalo to naprosté soustředění a Harry netušil, jak to bude schopný zvládat, až se bude muset soustředit i na jiné věci, ale prozatím nad tím nepřemýšlel a vychutnával si chvíli sladkého vítězství. Tedy až do chvíle, dokud v davu nezahlédl čupřinu blond vlasů. Jeho soustředění se rozsypalo jako domeček z karet. Veškeré zvuky i barvy se v tom okamžiku vrátily s takovou intenzitou, až Harry poskočil. V duchu zaklel. Jeho myšlenky i pohled se však rychle vrátily k muži, kvůli kterému tak selhal. Klouzal po něm očima a neubránil se povzdechnutí. Draco Malfoy ho mučil svou existencí. Když před několika týdny odmítl jeho nabídku, věřil, že dělá správnou věc, ale teď už si tak jistý nebyl. Ale on přece ví, co chce a měl by si za tím stát! Bylo víc než jasné, že jeho a zmijozelovy představy vztahu se značně rozcházely.

            

Z jeho úvah ho vytrhl náhlý chlad, který mu projel pravým ramenem. Když se podíval tím směrem, povyskočil znovu a mírně vyjekl při pohledu na Bezhlavého Nicka, kterému právě upadla (nebo spíše téměř upadla) hlava. Nick si ji promptně nasadil zpět na krk a omluvně se usmál na Harryho.

            

„Velice se omlouvám, tohle bylo velmi nepatřičné.“ Harry pokrčil rameny.

            

„Nic se neděje,“ odpověděl, i když v duchu se ještě zhnuseně otřásal.

           

„Óoo jsem rád, že to tak bereš, ne každý je tak shovívavý, co tu vlastně děláš na parapetu? Nezvyklé místo k sezení,“ podivoval se Nicholas a vypadalo to, že si rozhodl ukrátit pár chvil svého posmrtného života družným rozhovorem.

            

„No vlastně jsem přemýšlel o… o osobních záležitostech,“ zamumlal neurčitě Harry, který to nechtěl přespříliš rozebírat. Duch vypadal, jako by si jeho vyhýbavosti nevšiml.

            

„Hmm, tak osobní záležitosti říkáš? Chlapce v tvém věku může trápit jenom jedna věc, jsi snad zamilovaný? Přemýšlíš, jak dobýt dívku svého srdce, hmm?“ hádal Nick a v očích mu zajiskřil zájem. Harry si v tu chvíli uvědomil, že se ho zřejmě jen tak nezbaví.

            

„No, o dívky tu moc nejde,“ odpověděl zdráhavě Harry a neubránil se začervenání. Nick očima sledoval jeho pohled, který na okamžik sklouzl zpět k Malfoyovi a na rtech mu zahrál chápavý úsměv.

            

„Že by to byl tenhle mladík, co se ti honí v myšlenkách? Není to náhodou mladý Malfoy? Vlastně jsem si zcela jistý, že je to on. Je sice zmijozel, ale nedivím se, že jsi podlehl jeho zjevným kvalitám,“ usmíval se vesele duch, zatímco sám hodnotil Draca pohledem. Harry ještě víc zrudnul.

            

„Tak to není, žádným jeho kvalitám jsem nepodlehl!“ Možná až na pár neurčitých chvil… Nick se na něho zkoumavě zadíval.

            

„Tak v čem je problém?“ ptal se zvědavě. Harry si povzdechl a najednou si uvědomil, jak moc by si o tom s někým potřeboval promluvit.

            

„Dejme tomu, zcela hypoteticky, že bych měl z nějakého důvodu před sebou už jen necelé dva roky života. A před tím než zemřu, hypoteticky, bych chtěl poznat jaké to je se zamilovat a být milován, chtěl bych partnera se vším všudy, který mě bude mít rád za to, jaký jsem, budou ho zajímat mé problémy, budeme si mít co říct, budeme spolu šťastní, ale dotyčný, který o mě projevil zájem, touží jen po sexu, nikoli po závazcích a je jasné, že tohle se mi s ním nikdy nesplní, protože on prostě není ten typ,“ vyklopil ze sebe Harry a při pohledu na svého společníka zjistil, že mu zřejmě žádné „hypoteticky“ neprošlo. Nicholas se na něho smutně a zamyšleně díval a hodnou chvíli mlčel.

            

„Láska je ošemetná věc,“ promluvil nakonec. 

„Chápu proč a po čem prahneš mladý muži, nicméně mi dovol něco ti říct. Pokud bys někoho takového před svou smrtí našel a zamilovali byste se do sebe a ty bys pak umřel a nechal člověka, který tě bezmezně miluje na světě samotného, nezdá se ti to kruté? Není sobecké prahnout po vlastním uspokojení, bez toho aniž bys k tomu přihlédl očima toho druhého? Věř mi, potuluju se po tomhle světě už hodně dlouho a není to hezké. Vidět, jak se z nejmilovanějšího člověka stává troska…“ Duchův hlas byl naplněn smutkem a vypadalo to, že se ponořil do vlastních vzdálených vzpomínek. Harry přitiskl kolena k tělu a položil si na ně bradu. Takhle o tom vážně nepřemýšlel. Věděl, že má Nick pravdu, stačilo si uvědomit, jakou díru v jeho hrudi zanechal Sirius, když ho opustil. Jak by mohl dovolit, aby se tohle někomu stalo a to jeho vinou?

            

„Takhle jsem na to nepomyslel,“ zašeptal zkroušeně a tentokrát se za sebe styděl. Nicholas pokýval hlavou, která se mu povážlivě zakymácela.

            

„Nemusíš se za to cítit špatně, Harry. Tvoje pohnutky byly více než pochopitelné.“ Harry se smutně usmál.

            

„A sobecké, díky za rozhovor sire Nicholasi, otevřel jste mi oči, přeji vám krásný zbytek dne,“ rozloučil se Harry a seskočil z parapetu. Duch s pokývnutím zmizel ve stěně.

Kapitola 24

            

Informace se bradavickýmy chodbami roznášela od ucha k uchu jako požár. Párty. Sklepení. Východní křídlo. Sobota večer. Pouze pro ty, kterým již bylo patnáct a více. Bude probíhat věková kontrola. Hudba, pití i jídlo zařízeno, vstupné jeden srpec na pokrytí nákladů. V ceně dárek. Kdo se chce zúčastnit, nechť následuje opilé mnichy z řádu Kapucínů. Harry, který se svými kamarády právě seděl u snídaně, se na to tvářil skepticky. Byla to už nějaká doba, co se někdo odvážil organizovat nelegální párty ve zdech hradu. Sklepení ve východním křídle sice bylo nejvíce možné odlehlé místo, ale Harry se zdráhal uvěřit tomu, že by na to přinejmenším Brumbál nepřišel. Hermiona, která právě byla bouřlivě přesvědčována Ronem, aby se zúčastnila, měla podobné pochyby.

            

„Je to nebezpečné, obrovské riziko, jestli nás někdo načapá…“ zdráhala se a hledala zastání u Harryho, který se jí chystal podpořit, nicméně po pohledu do Ronova štěněčího prosebného pohledu se usmál a pokrčil rameny.

            

„Žijeme jen jednou, ne? Je třeba si to užít.“ Ron po jeho odpovědi vesele zavýskl. Bylo jasné, že když to bylo dva proti jednomu, Hermiona nebude odporovat.

            

„Tak se mi to líbí, kámo! Pořádně to rozjedem!“ radoval se zrzek, až ho dvojice kamarádů musela klidnit.

            

„Psst, Rone! Chceš to snad jít hned povědět celému učitelskému sboru?!“ plísnila ho Hermiona a ostražitě se rozhlížela.

            

„No jo, promiň,“ schlípl trochu Ron, „když já se tak strašně těším!“ zasvítily mu očka vzrušením a pochvíli si začal vesele pobrukovat. Hermiona jen s úsměvem zavrtěla hlavou.

            

„Jako malej,“ konstatovala, ale bylo na ní vidět, že i jejím tělem začíná procházet vzrušení z následující noci. Sobota totiž byla již dnes. Bylo to logické, krátké časové rozmezí mezi oznámením a konáním akce snižovalo možnost prozrazení.

            

Ten den trojice přátel zamířila do Prasinek. Poté, co navštívili Medový ráj a obchod s knihami si Harry povšiml, že se něco změnilo. Ron hltal Hermionu očima, ta se na něj zářivě usmívala. Harry možná příliš nerozuměl vztahům, zato bezpečně poznal, kdy je vhodné se zdejchnout.  Když mu tedy přátelé navrhli, jestli nezajdou do Třech košťat na máslový ležák, vymluvil se, že ještě něco má a ponechal je svému osudu. Však už bylo načase. Sám se vydal oklikou po malé vinuté pěšince zpět do Bradavic. Chtěl se ten den ještě trochu projít, možná se cestou zajít podívat na Chroptící chýši. Byl druhý prosincový den a teplota začala pomalu, ale jistě klesat, sníh se však dosud neukázal. Harry nasával do plic svěží vzduch a zachumlal ruce hluboko do kapes hábitu, když mu na ně začalo být zima. Procházel právě kolem řady stromů, ještě kousek a bude na místě. Po pár minutách se před ním objevil výhled na Chroptící chýši. Harry se posadil na velký vyčnělý balvan a zadíval se na chatrč, v které mělo údajně strašit. Nebelvírovi začaly hlavou vířit vzpomínky. Kde teď asi je jeho kmotr? A vede se mu dobře? 

            

Za sebou uslyšel kroky a srdce mu zaplesalo, když k jeho uším dolehl známý zvuk.

            

„Kde máš zbytek svého trojlístku, Pottere?“ ozval se hlas, ve kterém Harry překvapivě slyšel spíše prostou zvědavost, než obvyklou nabubřelost. Otočil se na příchozího.

            

„Předpokládám, že ve Třech košťatech s máslovým ležákem,“ odpověděl neutrálně. Draco pozvedl tázavě obočí.

            

„A proč tam nejsi taky?“ Harry se rozhodl spolknout odpověď, že mu do toho nic není a místo toho se na zmijozela bez výrazu podíval.

            

„Myslím, že jim je teď líp beze mě.“ Malfoy si odfrkl.

            

„Co je to za blbost, jste jako trojčata, kterým zapomněli přestřihnout pupeční šňůru, chodíte všude spolu jako byste k sobě byli přirostlí.“ Harry se pobaveně zašklebil.

            

„Nějak moc se bojíš o naši idylku, Malfoyi. Jsem dobrý přítel, poznám, kdy mám vyklidit pole a nezaclánět.“ Dracovi se po tváři rozlilo pochopení.

            

„Neříkej mi, že se zadělává na další generaci Weasleyů,“ protáhl obličej a zatvářil se jako by svět byl odsouzen k zániku. Harry se neurazil. Něco na způsobu, jakým to zmijozel podal, mu říkal, že to nebylo míněno jako urážka.

            

„Už to tak bude, tomu nezabráníš,“ rýpl si místo toho do něho a vesele se usmál, když se Draco zatvářil zcela tragicky.

            

„Přesto by tě neměli nechat potulovat se samotného, kdo ví kde,“ pokračoval nespokojeně Malfoy.

            

„Proč, dokážu se o sebe postarat, navíc se svým věrným stínem v patách…“ Draco se zamračil, když si uvědomil, že tím věrným stínem myslí Harry jeho.

            

„Nejsem tvoje chůva!“ odsekl a založil si ruce na prsou v odmítavém postoji. Nebelvír se usmál. Přemýšlel, od kdy spolu zvládají vést téměř nenucenou a skoro příjemnou konverzaci.

            

„O tom nikdo nepochybuje,“ ujistil ho Harry a zachvěl se, když si uvědomil, že se zřejmě o něco víc ochladilo. Draco si toho všiml.

            

„Děje se něco?“ zostražitěl ihned. Harry jen zavrtěl hlavou.

            

„Je mi zima, půjdu zpátky do hradu.“

            

„Doprovodím tě, když už jsem tady a když sis ze mě udělal svůj stín!“ ušklíbl se Draco a zařadil se automaticky po Harryho boku, když nebelvír vykročil. Nebelvír cítil potřebu ho po cestě uchlácholit.

            

„Vlastně jsem to tak vůbec nemyslel, samozřejmě, že nejsi můj stín, já jen, že se vždycky tak příhodně objevíš, vím, že to máš v podstatě v popisu práce na mě dohlížet a i když s tím nesouhlasím, nechci nikomu nic ztěžovat. Nechci, abys měl kvůli mně problémy.“ Všiml si, že ho zmijozel poslouchá jen zpola. Většinu své pozornosti věnoval houští, ve kterém, jak si Harry po chvíli uvědomil, to podezřele chrastilo. Ve chvíli kdy se houštiny rozdělily, měl Draco v mžiku v ruce hůlku. Vyděšená srnka, která se zřejmě zapletla mezi větve a konečně se vyprostila ani netušila, jak blízko byla možnému nebezpečí.

            

Harry si náhle uvědomil, že ho zmijozel jednou rukou drží za tu jeho a v druhé třímá hůlku. Co bylo zvláštní, Harry necítil sebemenší chuť svou ruku z té jeho vytrhnout.

            

„Byla to jen srnka, nic se neděje,“ konstatoval nebelvír.

            

„Ale mohlo, přitom si ani nevytáhl hůlku a pak mi říkej, že se ubráníš,“ kritizoval ho Draco, zatímco mu hůlka zmizela v rukávu.

            

„Kdyby tam někdo byl slyšel bych ho,“ oponoval Harry, „slyšel bych jeho… ééé no to je vlastně jedno,“ snažil se zamaskovat svoje téměř prořeknutí nebelvír, který neměl ponětí, jak by tohle svému společníkovi vysvětloval. Draco se k němu otočil čelem, a zatímco svou rukou stále držel tu Harryho, druhou mu položil na rameno.

            

„Slyšel bys co?“ Dožadoval se odpovědi, zatímco nebelvíra intenzivně propaloval pohledem. Harrymu náhle nebyla zima ani trochu. Poté, co se pokusil zmijozelovi několikrát vymluvit z odpovědi byl nucen vyklopit mu pravdu. Jestli si o něm pak bude myslet, že není zcela při smyslech… no, Harry mu to přece říct nechtěl. Draco si však zřejmě nemyslel, že je Harry blázen.

            

„Zajímavé,“ pronesl, když nebelvír skončil.

            

„Nepříjemné?“ nahradil to Harry slovem, které mu přišlo více příhodné.

            

„Myslím, že to může být výhodné, žádný nepřítel se ti neschová a nemůže tě tak přepadnout ze zálohy.“

            

„Hmm, skvělý. Jestli tahle důvěrná svěřovací chvilka skončila, mohli bychom pokračovat v cestě?“

            

„Beze všeho,“ odpověděl klidně Malfoy a odstoupil od Harryho. Když zmijozelova ruka pouštěla tu jeho, Harrymu přeběhl po obličeji stín nevole, což neuniklo Dracovým očím.

            

„Copak? Nastala z tvé strany snad nějaká změna názorů?“ přivinul se k nebelvírovi zpátky a dychtivě pozoroval jeho reakci. Harry zčervenal jako pivoňka.

            

„Já… jdeš dneska na tu párty?“ Nebyla to sice odpověď, ale Draco v otázce cítil příslib něčeho velmi zajímavého.

            

„Myslím, že se tam zastavím,“ odpověděl ležérně a v duchu se usmál. Přece jen jsem pořadatel…

            

Zbytek cesty ke hradu došli mlčky. Harryho tělem probíhalo mravenčení, když se loučili. Z následujícího večera byl náhle mnohem víc vzrušený, než ještě před pár hodinami. Jeho hlavní důvod proč se vyhýbat Draco Malfoyovi padl. Vyvolávalo to v něm nervozitu. Opravdu chce s Dracem uzavřít dohodu, kterou mu ještě nedávno tak podmanivě nabízel a kterou Harry tak striktně odmítl? Znovu se musel zamyslet nad tím, jak se to stalo, že ho jako magnet přitahuje člověk, o kterém si vždy myslel, že ho nemá rád. Malfoyovo chování se však změnilo, taky se dal na stranu dobra. Harry už nepochyboval o tom, že je zmijozel spojenec. Tak v čem je problém? Moc o tom přemýšlím. Možná si to vysnil trochu jinak, ale život není pohádka. Když už nemůže mít plnohodnotný vztah, nebylo by hloupé pohrdnout někým tak zatraceně sexuálně přitažlivým jako je Draco Malfoy? Jen pomyšlení na něj způsobovalo, že se krev z nebelvírova mozku přesouvala zcela do jiných partií. Přesto Harrymu trvalo velmi dlouho přesvědčit sám sebe, že vztah čistě o sexu není zcela nemorální záležitostí. I v době kdy vyrážel na párty s dvojící svých přátel se sebou stále bojoval. Nakonec se rozhodl, že to prostě nechá, ať to nějak dopadne.

            

Kapucínští mniši, kteří byli rozdělení na 4 skupinky, z nichž každá čekala u jednoho z kolejních vchodů, je spolehlivě vedli směrem do sklepení. Proplétali se chodbami a temnými zákoutími a když už to vypadalo, že sklepení nemá konce a v této opuštěné části hradu budou navždy ztraceni, začala se ozývat hudba. Během tří minut pak byli na místě. Ocitli se před širokým vchodem, ve kterém stála dvě brnění, strážící průchod. Zpoza nich se linul zvuk hlasité hudby a divoké zábavy. Na stěně u vchodu stál obraz, na němž si to lebedil snad nejtlustší mnich, kterého kdy Harry viděl. Nos měl rudý a škytal.

            

„Věk?“

            

„Šestnáct,“ odpověděla sborově trojice.

            

„Dobrá,“ mnich ukázal na stolek pod sebou, kde se objevily přesně tři škrabošky.

„Vezměte si jednu z nich a můžete jít. Vstoupit můžete pouze se škraboškou na tváři, ale varuji vás, pokud jste lhali o svém věku, tato škraboška vám nejenže nedovolí vstoupit, ale za vaši lež vás náležitě potrestá!“ Trojice přikývla a přistoupila ke stolu. Na cedulce, která na stole ležela, bylo napsáno: Váš dárek, zde zanechte minci. Poté, co všichni tři položili vstupné na stůl, mince okamžitě zmizely. Nastal výběr škrabošek. Hermiona si je chvíli prohlížela a pak sáhla po té, co ležela hned vpravo. Byla to růžová škraboška ve tvaru motýlích křídel se třpytkami a flitry po okrajích. Ron si vybral červenou nezdobenou škrabošku klasického zakulaceného tvaru. Jediná ozdoba byly zlaté nitky lemující okraje. Harryho škraboška byla černá, s bohatým zdobením. Po okrajích byla olemovaná stříbrnou nití, kolem očí měla stříbrné třpytky. Na ploše masky byly stříbrnou barvou od krajů do středu vyvedeny rostlinné motivy. Její tvar byl zakulacený, ale po stranách se linie masky spojovaly do špičky. Když si masky přiložili ke tváři, škrabošky automaticky přilnuly k tváři, bez toho aniž by je museli něčím uchytit. Jakmile je měli na sobě brnění, která stála ve vchodu, jim uvolnila cestu. 

            

Vstoupili do místnosti, která se svou velikostí téměř vyrovnala Velké síni. Hudba nesoucí se místností rezonovala v každé buňce Harryho těla. Přímo ho vyzývala k tomu, aby se zapojil do reje těl kolem, zmítajících se v divokém rytmu. Na protější straně zahlédl stůl s občerstvením, včetně alkoholu. Otočil se zpět na své přátele a zarazil se. Stáli přímo před ním, ale něco jako by mátlo jeho smysly a nemohl je hned poznat. Co se to děje?! Hermiona zachytila jeho pohled a v jejích očích se mihl stejný zmatek, jako pociťoval Harry. Vzápětí za ním se však blesklo pochopení. Rychle oba dva své přátele chytila za ruce a přitáhla k sobě.

            

„Je to matoucí kouzlo!“ zakřičela a ukázala na škrabošku.

            

„Cožeee?“ řval Ron. Hermiona protočila oči v sloup a vytáhla je z dunící místnosti.

            

„Je to matoucí kouzlo, umístěné na škraboškách, proto jsme se skoro nepoznali.“ Harry se zamračil.

            

„Co to má jako znamenat? Proč by někdo na škrabošky dával matoucí kouzlo?“

            

„To je kvůli kolejím. Vlastně je to docela chytrý nápad. Některé koleje se příliš nemají v lásce, třeba zmijozel a nebelvír, že… aby se předešlo kolejním potyčkám a vzájemné nesnášenlivosti, umístil někdo na masky matoucí kouzlo. Takhle nikdo nepozná, kdo je kdo a z jaké koleje a všichni si můžou užít.“

            

„Takže to znamená, že se za chvíli nepoznáme nebo co?“ nechápal Harry. Hermioně se na čele objevila zamyšlená čárka.

            

„Mám takovou teorii. Myslím, že když se sobě navzájem představíme, kouzlo na nás přestane účinkovat a my tři se poznáme.“ Vzápětí se všichni tři vzájemně představili, i když to znělo poněkud komicky. Jak se ukázalo Hermiona měla opět pravdu. Během večera už Harry neměl problém dvojici identifikovat. Pro jistotu si však do hlavy vtiskl barvu jejich aury, kdyby se na nějaký čas rozdělili. Jejich melodie neslyšel. Hlasitá hudba kolem přehlušila i jeho vlastní. Harry nemohl říct, že by ho to plnilo smutkem.

            

Po chvíli si začal párty veskrze užívat. Anonymita, kterou díky své masce měl, totiž znamenala jednu podstatnou věc. Nikdo se na něho nedíval jako na Harryho Pottera, chlapce-který-přežil. Byl prostě jedním z davu. Nějakou dobu si užíval společnosti svých přátel, po chvíli se však vzdálil. Chtěl jim nechat tento večer pro sebe. On už se nějak zabaví. Nenápadně se od nich vzdálil a přešel ke stolu s pitím. Na výběr toho bylo opravdu hodně. Krom nealka tu byla k dostání vodka, rum, punč a dokonce několik láhví ohnivé whisky. Harry si uvědomil, že by ji rád vyzkoušel. Jakmile natáhl ruku po láhvi, whisky se sama zvedla a nalila mu skleničku. Harry ji překvapeně přijal. Čím dál víc ho zajímalo, kdo má tenhle mejdan na svědomí. Všechno bylo tak perfektně promyšlené! Bezmyšlenkovitě usrkl ze své sklenky. Vzápětí se divoce rozkašlal, jak se mu whisky dostala do krku. Do očí mu vhrkly slzy. Tohle nebude jeho oblíbené pití. 

            

„Neměl bys pít whisky, když to neumíš,“ ozval se za ním pobavený hlas. Harry se otočil na příchozího.

            

„Nikdy jsem to neměl, tak jsem to chtěl vyzkoušet. Příště si dám něco jiného,“ usmál se a pokrčil rameny. Nedopitou sklenku odložil na stůl. Hned jak mladíka před sebou spatřil, věděl, kdo to je, kouzlo nekouzlo. Jeho auru si měl možnost prohlédnout velmi dobře už dříve. Stál před ním Draco Malfoy a Harrymu se tělem začalo rozlévat horko. Jeho škraboška byla tmavě modré barvy se světle modrým zdobením. Tvar měla podobný jako ta Harryho. Nebelvír přemýšlel, jestli ho Malfoy poznal. Jestli ano, nedal nic najevo. Harry se rozhodl chovat stejně. O to na téhle párty přece šlo ne? Zapomenout na to, kdo je z jaké koleje, kdo má s kým jaké vztahy. Jediným smyslem této akce bylo užít si, jak jen to jde. Harry se toho hodlal držet. Prostě si bude užívat…

Kapitola 25 

Draco se proplétal davy a spokojeně sledoval, jak se všichni baví. Na rozdíl od ostatních, co zde byli, on přesně věděl, kdo je kdo. Pobavilo ho, když viděl tancovat Blaise Zabiniho s dívkou, která byla jednoznačně mudlovského původu, nebo Pansy Parkinsonovou s jedním nebelvírem. Kdyby jenom věděli, chichotal se sám pro sebe potměšile Draco, zatímco pokračoval v cestě. Jeho zajímal jediný člověk v tomto sále, přestože všichni jeho občasní nocležníci byli taktéž přítomni. Když ho konečně zahlédl, v krku mu na chvíli vyschlo, jak očima sjížděl po křivkách jeho těla v upnutém oblečení. Nehodlal však nic uspěchat. Věděl, že ho nebelvír pozná. Ani matoucí kouzlo nemohlo stačit na jeho vyostřené smysly. Otázka byla, jestli přistoupí na jeho hru. 

            

„Neměl bys pít whisky, když to neumíš.“

            

„Nikdy jsem to neměl, tak jsem to chtěl vyzkoušet. Příště si dám něco jiného.“ Draco se pobaveně usmíval. Převzal skleničku, kterou Harry odložil na stůl a lehce se napil.

            

„Bylo by škoda plýtvat, tak kvalitním pitím,“ poznamenal, zatímco Harrymu nechával nalít sklenku punče, kterou mu vzápětí vtiskl do ruky.

„Vypadáš, že nejsi moc zvyklý pít, možná bys měl začít s tímhle,“ škádlil ho.

            

„Možná máš pravdu,“ usmál se Harry a během okamžiku punč vypil.

„Myslím ale, že zvládnu i něco ostřejšího,“ pokračoval s úšklebkem a vzápětí do sebe kopl panáka vodky. 

            

„Opatrně, noc je ještě mladá,“ varoval ho Draco, ale na rtech mu hrál úsměv. Harry měl chuť ho slíbat.

„Zatančíme si?“ navrhl zmijozel a odložil prázdnou skleničku od whisky na stůl.

            

„Proč ne,“ souhlasil Harry a přijmul ruku, která mu byla nabízena. Vzápětí se ztratily ve víru těl. Tancovali pouhou chvíli, když se hudba změnila z rychlé a divoké na sladkou a pomalou. Harry se nerozhodně zastavil, ale Draco si ho přitáhl k sobě.

            

„Vadí ti to?“ Harry polkl. Vyvolávalo to v něm zcela jiné pocity než nelibost.

            

„Ne… nevadí,“ odpověděl a položil mu ruce na ramena. Dracovy ruce sjely k Harryho bokům. Jejich těla se jemně třela o sebe a Harry blaženě vdechoval zmijozelovu vůni. Draco ho uchopil za bradu a zvedl jeho hlavu tak, aby mu viděl do očí. Zelené oči pozorující ho zpoza masky ho fascinovaly. Když o tom tak přemýšlel, nikdy neviděl člověka s tak dokonale zelenýma očima. Nejenom oči byly krásné. Pevnost a pružnost těla, které se k němu tisklo, ho vzrušovaly. Měkké růžové rty volaly o polibek. Ale ještě ne.

            

„Líbí se ti párty?“ zeptal se zmijozel, zatímco svůj pohled stále upíral do Harryho očí. Ten mu pohled oplácel.

            

„Ano, vlastně jsem přemýšlel, čí je to práce, všechno mi přijde perfektně promyšlené.“ Draco se neubránil samolibému úsměvu. Samozřejmě, že je všechno perfektně promyšlené! Píseň pomalu končila. Zmijozel přitiskl Harryho ještě blíž k sobě. 

            

„Dáme další drink?“ zeptal se a Harry kývl. Noc dále probíhala v podobném duchu. Tanec, drink, tanec a ještě jeden drink. Během toho dvojice nezávazně konverzovala, jako by se opravdu potkali poprvé a neznali se. Na to, aby se navzájem slyšeli přes dunění muziky, stačilo jednoduché kouzlo. Bavili se o tom, co má kdo rád a co ne, o famfrpálu, o předmětech na škole. Draca překvapilo a i poněkud vyděsilo, když zjistil jak lehce a pravdivě odpovídá na všechny Harryho otázky. Neměl ve zvyku být upřímný a pravdomluvný. To prostě nešlo. Všechno, co řekl, mohlo být použito proti němu. Pravda mohla mít katastrofální následky. Obzvlášť v této době. Možná se bavili jen o nedůležitých věcech, ale bylo na čase to utnout. 

            

Harry již byl značně v náladě. Místností se zase po nějakém čase začala rozléhat pomalá hudba a nebelvír se automaticky přivinul k Dracovi, již bez jakékoli zdrženlivosti. 

            

„Rozhodl jsem se přijmout tvoji nabídku,“ řekl náhle a Draco překvapeně zamžikal, když došlo k tak rychlé změně tématu.

            

„Jakou nabídku?“

            

„No tak, přestaňme si hrát. Nabídku, kterou jsi mi dal, před několika týdny. Nebo už nemáš zájem?“ Harry si trochu šlapal na jazyk a Draco si uvědomil, že je nebelvír opilý víc, než si myslel. Vážně asi nebyl zvyklý pít. Přitiskl k sobě těsněji jeho tělo, v případě, že by Harry začal ztrácet rovnováhu.

            

„Jistě, že mám zájem,“ odpověděl, „ale musím přiznat, že je tu věc, které nerozumím.“ Harry se na něj tázavě zadíval. 

„Jasně si mě odmítl. Co se stalo s tou tvou láskou až za hrob? Co tě přimělo změnit názor?“ Tahle otázka, vrtala Dracovi hlavou celý den. Tehdy, když ho Potter odmítl, se tvářil tak odhodlaně, proč se nakonec rozhodl změnit názor? Harry se uchichtl a Draco cítil, jak zavrávoral. 

            

„Lidé stojící na pokraji smrti, si nemůžou lásku dovolit. Nebylo by to fér, víš? Prostě nemám nárok na normální vztah, ale s tebou,“ Harry se zachichotal, „s tebou je to jiné víš, protože ty jsi Malfoy. Malfoy se nikdy nemůže zamilovat do Pottera, a proto to jde,“ mumlal a oči se mu skelně leskly. Draco se ušklíbl.

            

„Pottere, ty jsi vážně úplně sťatý. Jistě, že bych se do tebe nemohl zamilovat! Po zbytek noci piješ, tak maximálně dýňovou šťávu! A všichni víme, že tvoje šance na přežití jsou nahnuté, ale koho nejsou? Je válka. Život každého je v ohrožení. S tebou a Pánem zla je to kdo z koho, ale šance, že to budeš ty, kdo vyvázne živý tu je. Nemusíš hned zahodit celý svůj život, protože jsi TEN Potter.“ Harry se na něho zvláštně podíval. Dracovi se zdálo, jakoby na okamžik zcela vystřízlivěl. Zřejmě to však byl jen dojem, jelikož se nebelvír vzápětí opět zachichotal. 

            

„I kdybych porazil Voldemorta, já už jsem dávno prohrál… Draco.“ Smysl věty a vlastně věta celá se zmijozelovi vykouřila z hlavy, když ho Potter oslovil jménem. Důraz, který položil na každou slabiku, jako by zkoumal, jak zní na jazyku, mu způsobil mravenčení v podbřišku. Mělo by mu to být nepříjemné. Nikdo ho bez jeho svolení nemohl oslovovat jménem. Tak proč ho to plnilo tak zvláštně příjemnými pocity?

            

„Odkdy se oslovujeme jmény… Harry?“ zaváhal nad vyslovením jeho jména. Z jeho úst to znělo tak zvláštně. Nezvykle. Osobně… Harry s úsměvem pokrčil rameny.

            

„Nezdá se ti hloupé oslovovat se příjmením? Vzhledem k tomu, že už jsme spolu spali a pravděpodobně si to i zopakujeme?“ Dracovi se na tváři objevil úsměv lovce, který právě lapil svou kořist.

            

„Určitě si to zopakujeme,“ zašeptal a vzápětí se přisál k Harryho ústům. Odpověď byla okamžitá. Když se od sebe odtrhli, oba hlasitě oddechovali.

„Zajdeme ke mně?“ zeptal se Draco a Harry přikývl.

            

Jakmile se za nimi zaklaply dveře, začali ze sebe navzájem strhávat oblečení, zatímco se nepřestávali divoce líbat. Když se Draco propracoval k Harryho holé kůži a začal ho hladit po zádech nebelvír zavzdychal. Ve chvíli, kdy na sobě neměli už vůbec nic, se propracovali k posteli. Spadli do ní, aniž by jejich rty a ruce přestaly zkoumat dobývané území. Harry nedokázal jasně myslet. Ruce, které mu putovaly po celém těle, ale přitom se důsledně vyhýbaly jedné partii, ho připravovaly o rozum. Když se mu ke krku přisály horké rty, které směřovali čím dál níž, Harry si myslel, že snad exploduje. Uragán, který mu propukl v mysli, když se Dracovy rty obemkly kolem jeho penisu, byl nepopsatelný. Nebelvír sténal blahem, když ho Draco začal rytmicky pohlcovat. Když k tomu v ruce jemně stiskl Harryho varlata, chlapci se zatmělo před očima. Netrvalo to dlouho a Harry se s výkřikem udělal zmijozelovi do úst. Před očima mu tančily hvězdičky. Tím to však neskončilo. Draco opět začal ústy a rukama bloudit po jeho těle. Když se zastavil u jeho úst a vášnivě ho políbil, Harry ucítil, jak do něho vklouzl prstem s lubrikantem. Kdy ho stihl vytáhnout? Harry neměl možnost o tom dlouhosáhlé přemýšlet. Jeho tělo se začalo zmítat v dalších vlnách rozkoše, když Dracův prst a později dva narazily na místo čiré blaženosti.

            

„Chci tě!“ vrněl mu do ucha Draco, zatímco se k Harrymu náruživě tiskl a prsty odváděly svou práci. 

            

„Vezmi si mě!“ odpověděl na to Harry trhaně a přivřel oči v dalším přívalu slasti. Draco ho dravě políbil a vzápětí si položil Harryho nohy na ramena a prudce do něj vnikl. Harry téměř zavzlykal, když Dracův penis narazil do jeho prostaty. Když se zmijozelovi boky začaly pohybovat v pravidelném rytmu, Harrymu už od usilovného sténání vysychalo v krku. Ve chvíli, kdy Draco uchopil jeho opět naběhlý penis a začal ho zpracovávat pravačkou, Harry vykřikl. Udělal se během chvíle. Draco ho v závěsu následoval.

            

Leželi vedle sebe a hlasitě oddechovali. Harry se cítil naprosto omámený a tentokrát to nebylo alkoholem.

            

„Boží,“ řekl první slovo, které ho napadlo.

            

„Samozřejmě,“ odpověděl mu na to Draco, „říkal jsem ti, že nebudeš litovat.“ Harry s ním musel souhlasit, zároveň si však uvědomil, že on sám pro svého nového milence vlastně nic neudělal. Zmijozel to oddřel za ně za oba. Nechtěl, aby si o něm Draco myslel, že je neschopný. Musí s tím do příště něco udělat, i když vlastně bude vůbec nějaké příště? Malfoy jako by mu četl myšlenky. 

            

„Pokračovat v tom můžeme, tak dlouho, jak nás to bude bavit.“ Jak dlouho to bude bavit mě, dodal si pro sebe v duchu. Zatím to vypadalo, že to budou věky, než se Pottera nabaží. Nebelvír ho uchvacoval. Svým tělem, svými sladce otevřenými reakcemi při milovaní, pohledem jeho zelených očí, v kterých se dalo číst jako v otevřené knize a které byly tak omamné. Tělem se mu rozlévalo horko, kdykoliv o něj zavadil pohledem. Chtěl mu to dělat znova a znova a poslouchat jeho výkřiky rozkoše.

            

„Tak já, já tedy už půjdu,“ ozval se náhle Harry a vyrušil Draca z jeho úvah. Zmijozel pozoroval, jak se mladík obléká. Jeho prvním impulsem bylo stáhnout ho zpět k sobě, zlíbat a pak ho k sobě tisknout až do rána. Naštěstí se včas vzpamatoval. Hrabe mi snad? Chtěl mít s Potterem sex, ne se s ním ráno probouzet a dávat si společnou snídani. Fuj. Ta představa byla přece vždy příšerná. Nebude měnit své zvyky jenom proto, že sex s Potterem byl tak úžasný. Vlastně celá noc s ním byla úžasná. Dost! Nikdy tady nenechával nikoho přes noc a nebude to měnit.

            

„Dej si pozor, ať tě nikdo nechytí,“ rozloučil se s ním zmijozel a sledoval, jak se za Harrym zavírají dveře.

            
Harry spěchal ztemnělými chodbami a myšlení se mu pomalu rozjasňovalo. Po vzpomínce na nedávný sex, kdy mu na tváři naskočil ruměnec, se vrátil ještě dále. Se zaúpěním si uvědomil, jak málo alkoholu mu stačilo k tomu, aby Dracovi málem vyžvanil úplně všechno. Jako vždy měl víc štěstí než rozumu, když Draco rozhovor o jeho brzké smrti špatně pochopil. Nechtěl, aby o tom kdokoli věděl. A už vůbec ne člověk, s kterým má jen příležitostný sex. Nebylo by moudré hledat v tom něco víc nebo v to doufat. Harry dostal přesně to, co chtěl. Sám Malfoy mu řekl, že by se do něho nikdy nemohl zamilovat. Tím to bylo vyřešené. Pro příště by ale nemusel tolik pít.