Dotkni se mého srdce - kapitoly 10-12

Poslední větší balíček kapitol. Užívejte, od příštího týdne už to bude klasicky jedna kapitola/týden :) Příjemné čtení.

Kapitola 10

Za okny Bradavic probíhala zuřivá vánice a ve Velké síni právě probíhal oběd, doprovázený rozhorlenou debatou nad výtiskem Denního věštce. Podle všeho Voldemort získal mocné spojence v horských obrech a neváhal jich využít. Výsledkem byla ztráta mnoha lidských životů. Samozřejmě, že cílovou skupinou byli kouzelníci, kteří nepocházeli s čistokrevných rodin. Největší šum se nesl nad nebelvírským stolem.

„To snad není možné, copak to ministerstvo vůbec nic nedělá?! Jejich obrana byla naprosto mizerná!“ rozčiloval se ryšavý mladík a vztekle uhodil rukou do stolu.

„Rone,“ mírnila ho hnědovlasá dívka, „proti horským obrům toho obyčejná magie mnoho nezmůže, bylo to překvapení pro nás pro všechny!“

„To máš možná pravdu, Herm, ale i tak se to dalo čekat. Spekulovalo se o tom už před několika týdny,“ přidala se do rozhovoru rusovlasá dívka.

„Jo, přesně, jak říká Ginny!“ souhlasil Ron a souhlasně poplácal sestru po rameni. Hermiona si povzdechla.

„Tolik ztracených životů. Jak dlouho tohle ještě bude pokračovat? Prohráváme…“ Ron objal Hermionu kolem ramen.

„My neprohrajeme! Už jednou jsme ho porazili, zvládneme to zase! Všechno bude v pořádku.“ I proti těmto optimistickým slovům však panovala u stolu ponurá nálada, tak jako v celé síni. Všichni tak nějak cítili, jako by se ztrácely poslední zbytky naděje v tomto dlouhosáhlém a krutém boji. Mnoho studentů v síni už za poslední měsíc přišlo o jednoho či více příbuzných. Věci se den ode dne přiostřovaly.

„Porazili, pch… vždyť nikdo neví, co se před šestnácti lety stalo, prostě najednou zmizel,“ odporovala Ginny a tím nechtěně ještě víc potopila náladu v sále. Byla to pravda. Nikdo nevěděl, co se stalo, jen že Pán zla náhle na patnáct let zmizel a stejně náhle se objevil minulý rok opět v plné síle. Lidé se mohli jen dohadovat, co to má znamenat. A proč po něm téměř patnáct let nebylo ani památky.

„Ale říká se, že to byl Brumbál, kdo ho zastavil. Může nás ochránit znova. Díky němu je tahle škola ještě v provozu,“ nevzdával se Ron.

„Brumbál byl starý už tehdy a teď je ještě starší, co když už na to nemá síly? Kdyby ano, už by s Vy-víte-kým přece dávno zatočil,“ sebrala opět všem u stolu naději Ginny a ozvalo se sborové smutné povzdechnutí.

„Kéž by se objevil nějaký hrdina, který nás všechny zachrání,“ podložila si Hermiona hlavu rukama a zasnila se. Ginny ji napodobila.

„Vysoký a urostlý, s tmavými vlasy, smyslnými rty a krásnýma očima,“

„Mmm, modrýma…“ doplnila ji Hermiona.

„Zelenýma,“ vydechla Ginny a někde uvnitř ní se něco zachvělo, „možná by nemusel být ani moc vysoký.“

„Realita volá zpět Ginny a Hermionu, haló, realita volá zpět Ginny a Hermionu zpět na planetu Zemi!“ přerušil jejich holčičí snění Ronův hlas.

„Přemýšlíte o blbostech.“

            

„Hmm i holky můžou snít,“ brblala Ginny, ale dál už svou myšlenku o ideálním zachránci nerozvíjela. Stejně se u toho cítila tak nějak divně. Nepatřičně. Jako by něco bylo strašně špatně. Věděla přesně, jak by její hrdina měl vypadat. Zdálo se jí o něm téměř každou noc.  Mladík jen o něco starší než ona, s černými vlasy v neustálém nepořádku, očima zelnýma jako dva smaragdy, úsměvem po kterém její srdce udělalo i ve spánku vždy kotrmelec. Problém byl, že nikdo takový nikdy a nikde neexistoval… Často když se nudila ve vyučování, začala kreslit jeho podobu ve svých snech. I teď u sebe měla skicák, který ho byl plný. Měla dojem, že když ho zvěční na pergamenu, stane se skutečnějším. Nikomu svoji práci neukázala. Připadala by si pak jako blázen. Nedokázala na něho však přestat myslet. Ruka jí po pergamenu jezdila sama od sebe, kdykoli se na chvíli zasnila a když se vzpamatovala, hleděli na ni z pergamenu jeho hloubavé oči.

            

„Co máme další hodinu?“ zeptala se Ginny své sousedky ze stejného ročníku.

            

„Lektvary,“ odpověděla a Ginny se v odpověď zaškaredila. No jistě, jak na to mohla zapomenout. Hodina lektvarů se Severusem Snapem. Nenáviděla toho chlapa. Ne, nenávist byla slabé slovo. Když ho viděla, toužila po něm skočit a rozervat mu hrdlo zuby. Nevěděla, kde přesně se to v ní bere, ale bylo to tam. Touha mu způsobit co nejkrutější bolest a smrt. Byla naprosto neochvějně přesvědčená, že ten chlap je Smrtijed a všechno v ní při pohledu na něj křičelo, že udělal něco strašného. Byl to samozřejmě nesmysl, jen její zdravý rozum ji zachránil od toho, aby byla vyloučena kvůli pokusu spáchat na něj atentát. Poslední měsíc měla spoustu divných myšlenek a pocitů. Hormony? 

***

            

Severus měl právě hodinu lektvarů s pátými ročníky Nebelvíru a Zmijozelu. Zadal jim práci na tabuli a věnoval se opravování jejich domácích úkolů. Jako vždy, když měl tuto skupinu, na sobě po určité chvíli ucítil něčí pohled. Zvedl oči od práce a střetl se s pohledem Ginny Weasleyové. O spoustě lidí řeknete, že je nenávidíte, ale ve skutečnosti to není tak horké, jen je prostě nemusíte. Ale Ginny Weasleyová nebyla tenhle případ. Severus věděl, že ho nenávidí až do morku kostí. Kdyby pohled uměl zabíjet, nastokrát by již umřel pomalou a bolestivou smrtí. S tak ryzí nenávistí se Severus setkal málokdy, ale to neznamenalo, že by si s ní neuměl poradit. Byl zvyklý být nenáviděn. Z části to byla jeho náplň práce a hlavně mu to bylo úplně jedno, co si o něm druzí lidé myslí. Proto dělal pro Brumbála tolik špinavostí. A koneckonců i pro Pána zla, ale tam to byl standart. Nebelvírka zamrkala a vrátila se ke své práci. Severus pomalu vstal a vydal se k jejímu stolu. Nebude na škodu ji trochu podusit. Ať má k té svojí nenávisti alespoň důvod. To byla pro Snapea velká neznámá. K nenávisti tohoto kalibru má člověk setsakramentský důvod, ale ta dívka ho neměla. Téměř ji neznal a do styku s ní přicházel jen velmi minimálně.

            

„Slečno Weasleyová, jestliže máte čas házet po mě těmi svými pohledy, předpokládám, že máte hotovou práci.“

            

„Ne, ne ještě ne,“ odpověděla mu Ginny a tentokrát ho svým pohledem neobdařila. Na kraji stolu měla položený notes. Severus po něm sáhl.

           

 „Zapsala jste si řádně postup?“

            

„Ne!“ vyjekla Ginny a hrábla po notesu, který tak vypadl ze zmijozelových rukou a přistál na podlaze, kde se část jeho listů vysypala ven. Na pergamenech nebyl zapsán lektvaristický postup, ale byly na nich zakresleny podoby mladého muže. Severus mávl hůlkou a notes se vrátil opět do pořádku a přistál na jeho stole.

            

„Zabavuje se, v hodinách lektvarů to nemá co dělat, slečno Weasleyová. Strhávám nebelvíru pět bodů.“ Místností se rozneslo nespokojené mručení nebelvírů.

„Zpět do práce!“ poručil Severus a sjel pohledem všechny protestující. Poté se obrátil a odkráčel zpět ke své katedře. V zádech ho pálila řada nelibých a jeden velmi nenávistný pohled…

***

            

Po situaci na bojišti s horskými obry byla atmosféra na hradě velmi stísněná. Po čtrnácti dnech se však nálada davu příjemně a snad až příliš uvolnila. Nastal únor čtrnáctého a s ním svátek zamilovaných, který byl každoročně velkou událostí. A obzvlášť teď, když měl studentům a vůbec veškerým obyvatelům Bradavic dát alespoň na chvíli zapomenout okolních hrůz. Chodbami létali malí amorci a roznášely zamilovaná psaníčka a čokolády, každou chvíli se na někoho vysypala sprška růžových konfet a ten den si mnoho lidí dodalo odvahy a oslovovalo objekt svých zájmů.

Všichni byli nadšení až na Severuse Snapea. Tento svátek ho dráždil víc než kdykoliv předtím. Dokonce i učitelé byli zbaveni části svých povinností, aby mohli využít tohoto dne ke svým kratochvílím, jak absurdní! Nyní by byl nejraději ve své laboratoři, ale Brumbál si ho zavolal do své kanceláře, a tak se teď musel proplétat davy cukrujících studentů. Měl se k němu přenést pomocí letaxu! Nad hlavou mu začal kroužit jeden z trpaslíků, převlečený za amora.

„Hledáte svoji pravou lásku? Po vyřešení tohoto jednoduchého hlavolamu uvnitř najdete jméno vaší osudové lásky!“ Než stačil Severus ostře odvětit, že o nic takového nemá zájem, amor už zalovil ve svém naditém pytli a do zmijozelových rukou přistála věc známá jako ježek v kleci. Lektvarista se ušklíbl. Takový primitivní hlavolam! Schoval ho do jedné z kapes svého hábitu a pokračoval svou cestou.

„Tak? Co potřebujete v tento tak skvělý den?“ pronesl Severus sarkasticky sotva otevřel dveře do Brumbálovy pracovny. Bělovousý stařík se na něj jen nevyzpytatelně usmál.

„Neuvěříte mi, můj drahý Severusi, co jsem dnes v noci našel, když jsem se šel projít při měsíčku.“ Ne, to zcela určitě ne, pomyslel si lektvarista a v duchu vytočil oči v sloup. Měl dojem, že to ani vědět nechce. K jeho smůle by ho ředitel nevolal, kdyby se se svým objevem, ať už jakýmkoliv, nechtěl pochlubit. Náhle si všiml, že bydlo v ředitelově kanceláři není obsazeno Fawkesem jako obvykle, ale velkou sněžnou sovou, která ho upřeně pozorovala velkýma jantarovýma očima. V Bradavicích nikdy žádnou takovou neviděl.

„Máte nového mazlíka?“ Sova zahoukala, vznesla se a přistála na Brumbálově nastavené paži.

„Není to moje sova, jestli se ptáte na tohle, Severusi. To ona byla mým nočním průvodcem.“ Ještě lepší…

„Nuže neztrácejme čas. Studenti by teď měli být na večeři, tak na sebe neupoutáme zbytečnou pozornost. Pojďme.“

            

Severus brzy pochopil, kam směřují jejich kroky. Neomylně mířili ke Komnatě Nejvyšší potřeby. O její poloze a účelu se dozvěděl minulý rok, kdy ji studenti hojně využívali pro své tajné aktivity. Poté co jich tolik nachytal po večerce právě v té oblasti, provedl důkladné pátrání a pozorování. Komnata Nejvyšší potřeby toho byla výsledkem.

            

Když stanuli před holou stěnou v sedmém patře, Brumbál se zadíval na bílou sovu.

            

„Nuže, otevři nám cestu, má drahá.“ Sova ho chvíli němě pozorovala a pak tiše zahoukala. Ve stěně se v tom okamžiku začaly rýsovat dveře. Během okamžiku již byly zcela hmotné a dalo se jimi projít. Severus na ně zamračeně koukal. Nejen, že způsob jakým se objevily, byl neobvyklý, ještě ke všemu byly celé z ledu… Proti své vůli musel připustit, že ředitel lehce vzbudil jeho zájem. To, co objevil v místnosti za dveřmi, však předčilo všechna jeho očekávání.

Místnost, do které Severus vstoupil, vypadala jako jedna velká ledová jeskyně. Všechno bylo z ledu, který zářil, jako by jím prosvítalo slunce. V jedné ze stěn byl ve výšce několika metrů výklenek a v něm velké ptačí hnízdo. To Severus však minul téměř bez povšimnutí. Na konci místnosti se tyčila obrovská masa ledu. Povrch ledu byl perfektně rovně obroušený, jako zrcadlo. Leskl se jako žádný jiný v místnosti. Uprostřed tohoto ledového útvaru se vznášel černovlasý muž. Mladík, uvědomil si Snape, když přišel blíž. Měl zavřené oči a vypadal, že spí. Ruce i nohy mu jakoby povlávaly v prostoru. Černý, rozepnutý hábit odhaloval nahou hruď. Severus si byl jistý, že tmavě modré kalhoty, které chlapec nosí, jsou mudlovského původu. To však nebylo podstatné. To, co Severuse fascinovalo, krom toho, že na hradě může existovat tahle místnost, byla jeho kůže. Jeho pokožka musela být velmi tenká, protože byla téměř průsvitná. Zmijozel mohl pozorovat spleti žilek a náznaky svalové hmoty prosvítající skrz. Také nemohl přehlédnout jizvu ve tvaru blesku, kterou měl mladík na čele a která kontrastně vystupovala oproti bledé kůži. Severus si nemohl pomoct, ale měl dojem, že toho kluka už někde viděl.

„Co to má znamenat, Brumbále? Jak se sem ten chlapec dostal? Co dělá tady? A co má znamenat celá tahle ledová místnost?“ Čím víc se na něho Severus díval, tím těžší pro něj bylo z něj odtrhnout zrak. Přitahoval ho jako magnet. Něco na něm mu bylo tak povědomé.

„Říká vám něco kouzlo zimy a ledu, Severusi?“ Zmijozel se na něho znechuceně a nevěřícně podíval. To nemůže myslet vážně.

„Chcete mě tu nakrmit pohádkami, pane řediteli? Nic takového neexistuje.“

„Opravdu? Tak jak mi vysvětlíte, drahý Severusi, to, čeho jsme tu svědkem?“ Severus si vztekle založil ruce na prsou, ale neříkal nic. Místo toho jeho pohled opět sklouzl k mladému, a jak si proti své vůli uvědomil, přitažlivému mladíkovi v ledu.

„Někdo toho chlapce potřeboval ochránit tak zoufale, a tak moc, že mu vyhověly samotné síly země, které jsou pro dnešní moderní kouzelnickou společnost pouhou báchorkou a výmyslem. Nepřijde vám to fascinující?“ Severusovi to přišlo mnohem víc než jen fascinující, ale rozhodně to nehodlal přiznat.

„Je mi zatěžko uvěřit něčemu takovému. Jistě to lze vysvětlit i jiným mnohem logičtějším způsobem, než věřit nějakým pohádkám!“ V Severusově hlavě se s tímto výrokem začala naplno otáčet všechna kolečka a jeho mysl se pustila do horečného uvažování. Brumbál se usmál. Dostal Severuse přesně tam, kde ho chtěl mít. A k nastartování jeho zájmu přitom stačilo tak málo.

Sám se nyní zpod půlměsícových brýlí zadíval na osůbku uvězněnou v ledu. Jeho oči posmutněly. Od chvíle, co objevil toto místo ho provázely neblahé předtuchy. Zároveň však do dění zapadl důležitý kus skládačky. Albus si byl velmi jistý, že tento chlapec je důvodem jeho soustavného neklidu, který jej provázel již od Vánoc. Neklidu, který pramenil z vědomí, že něco velmi důležitého se ztratilo ze světa i myslí všech lidí, včetně té jeho. Byl na tomto světě už dlouho a zažil příliš mnoho, aby si nevšiml, že si někdo v poslední době ošklivě pohrál s černou magií a pokřivil tak soukolí času, což by mohlo mít a jistě i bude mít nedozírné následky pro budoucnost, pokud nedojde k nápravě. Cílem útoku, protože se bezpochyby jednalo o útok, musel být tento chlapec. Zřejmě bude také klíčem k celé této záhadě. A proto Brumbál potřeboval Severuse. Severus Snape byl mnohé, ale ze všeho nejvíc byl zapáleným vědcem v jakémkoli neprobádaném a dostatečně vyzývajícím oboru. Jinými slovy v tuto chvíli byl jeho nejcennější figurkou na šachovnici. A Albus Brumbál byl rukou, která ho vedla. Ředitel se mohl tohoto úkolu chopit sám, měl velmi dobrou představu o tom, co se tu děje. Už velmi dávno však zjistil, že věci je potřeba pozorovat nejen zevnitř, ale také zvenčí. Díky tomu, že mnohdy nezasahoval a jen pozoroval, dokázal udržet věci v rovnováze, včas je napravit nebo výjimečně i zmařit, když to bylo potřeba. Jeho pozorovacím schopnostem však tento mladík unikl. Jinak by se nemohl ocitnout tady v srdci Bradavic bez jeho vědomí. Nebo to byl jeden z případů, kdy věci nezúčastněně pozoroval příliš dlouho? Albus Brumbál doufal, že se mýlí.

„Vidím, že celou tuhle záhadu mohu nechat ve vašich odborných rukou, Severusi. Těším se na výsledky vaší práce. Nemusím vám snad ani říkat, že tahle záležitost je prioritou. Je třeba, co nejdříve zjistit, s čím máme co dočinění.“

„Rozumím,“ odpověděl Severus automaticky, ale ředitelova slova mu proletěla jedním uchem tam a druhým ven. On už žádné další pobídky nepotřeboval. Netoužil po ničem víc, než proniknout do této záhady. Už teď měl v hlavě tisíce otázek. Proč tu chlapec je, jak se tu octl, kdo to je, proč je jeho tělo v takovém stavu, byl terčem nějaké kletby, jakým kouzlem je začarován, je stále naživu, pokud ano, jak zrušit kouzlo, které ho poutá v ledu, jak ho probudit? Severus se zhluboka nadechl a prohrábl si vlasy. Tohle bude dlouhá noc.

Kapitola 11

            

Severus se zaklonil na židli a frustrovaně vydechl. Celou noc hledal logická vysvětlení, jak se chlapec dostal tam, kde je. Žádné však neexistovalo. Všechno nasvědčovalo tomu, že se právě zimní magie dala do pohybu. Ačkoli tomu Severus stále odmítal uvěřit, zároveň ho to nesmírně fascinovalo. Zimní magie neboli Kouzla zimy a ledu. Pohádky! Nyní se však fantazie měnila ve skutečnost. Ve tři hodiny ráno Severus zjistil, že pročítá knižní sbírku s názvem Pohádky paní Zimy. Unaveně si promnul oči a sáhnul po dalším povzbuzovacím lektvaru. Ačkoli cítil, jak padá únavou, nedokázal se od své práce odtrhnout. Měl přitom palčivý pocit, že mu něco důležitého uniká. V pět hodin ráno již plně akceptoval skutečnost, že to, co dnes (nebo spíš už včera) viděl, bylo dílem zimní magie. Pergamen před sebou měl popsaný poznámkami, ve kterých se snažil roztřídit fakta a fikci.

            

Fakta byla následující: Zimní magie byla prastarou přírodní silou, která v dnešní době, kdy většina kouzelníků již ztratila s přírodou veškerá pouta, neměla existovat. No, zřejmě jí to nikdo neřekl! Před stovkami a stovkami let byly kouzelníci s její pomocí schopni vykonávat velkolepá kouzla a magické rituály. Zároveň však byla nebezpečná, protože nedokázala být kontrolovaná. Jak jste s ní jednou začali, mohli jste pak už jen doufat, že se vše podaří, tak jak jste si naplánovali. Pokud ne, hold jste museli počkat do jara, kdy účinky magie vyprchaly. To bylo jedno z úskalí této síly. Její funkčnost se vztahovala jen na zimní období. Její moc začala sílit ve chvíli, kdy se země dotkly první vločky sněhu a zcela odezněla s příchodem jarní oblevy. Postupně, jak šel vývoj hůlek a osobní magie kupředu, začala tato vnější síla upadat v zapomnění. Nadále ji používali hlavně ženy spojené s povoláním kořenářek, porodních bab a především šarlatánek v oblasti jasnovidectví. Led v sobě totiž měl nést silné kouzlo, které mělo umožnit za příznivých podmínek nahlédnout do minulosti, přítomnosti a dokonce i budoucnosti. Nad touto pasáží si Severus jen pohrdlivě odfrkl a zařadil kolonku s touto poznámkou do kategorie: Největší blbost, co jsem kdy slyšel. To, co ovšem musel připustit, byla další schopnost, kterou měl led mít ve spoluprácí se zimou a to bylo zastavit tok času a konzervovat ho. Podle všeho tahle jeho schopnost však nebyla dokonalá. V jakém smyslu to bylo míněno, musel Severus ještě vypátrat.

            

Shromažďováním materiálu začínaly na povrch vyplouvat děsivé skutečnosti. Schopnost uchovat čas měl led pouze jedno zimní období. To znamenalo, že chlapec nemůže být v ledu déle než dva měsíce. Jestli to je pravda, jaktože ani on ani Brumbál neví, kdo ten chlapec je? Jistě musel být studentem Bradavic. Nemohl jen tak přestat existovat! Kdo to je? Jaké je jeho tajemství? Pod návalem otázek na které Severus neměl odpověď, se další večer vypravil zpět ke Komnatě Nejvyšší potřeby. Dveře se tentokrát samy objevily. Zmijozel vstoupil. Místnost vypadala stále stejně, nic se nezměnilo. Severus přešel prostor síně k místu, kde byl v ledu uvězněn chlapec. Přejížděl očima po jeho těle a snažil se objevit jakoukoli nápovědu směřující k jeho totožnosti. Nakonec se pohledem zastavil na jeho tváři. Píď po pídi zkoumal kontury jeho tváře, jeho rty, nos, oči, jizvu na jeho čele. Byla to zvláštní jizva. Kde k ní asi přišel? Mimoděk přejel konečky prstů po ledové ploše, v touze dotknout se chlapcovi tváře. Byl si jistý, že ho nezná, přinejmenším poslední dva měsíce. Přesto měl neodbytný pocit, že ho už někde viděl.

Nedokázal si vzpomenout, a tak se v mysli začal probírat dalšími fakty, které během minulé noci nastřádal. Mezi další záhady, které bylo třeba vyřešit, patřila otázka, kdo je sesílatelem kouzla? Nemohlo se spustit samo, někde a pravděpodobně na hradě se musel nacházet iniciátor. Kdo by však dokázal něco takového? Dalších několik dní Severus sledoval, jestli ještě někdo jiný nezavítá do Komnaty Nejvyšší potřeby. Nikdo se však neobjevil. Mohlo to znamenat, že sesílatel kouzla je stejně jako ostatní postihnout jakousi ztrátou paměti?  V průběhu těch dní strávil s chlapcem v ledu mnoho času. S postupujícími dny měl čím dál častěji potřebu vidět jeho tvář. Zkontrolovat jestli je všechno v pořádku, jestli třeba už kouzlo nevyprchává. Jedno bylo totiž jisté, pokud nenajde sesílatele, který mohl zrušit kouzlo okamžitě, jeho moc nejpozději vyprchá v období jarní rovnodennosti. Nejpozději v ten den se ledová krusta rozpadne a chlapec bude volný. Probudí se potom? Bude jim schopen dát o sobě nějaké informace? To Severus netušil, ale rozhodně chtěl být u toho.

Jedna z dalších věcí, která ho trápila, byla skutečnost, že kůží chlapcova těla, čím dál víc prosvítaly svaly, žíly a tepny. Jako by se celý postupně jaksi ztrácel. Změna byla velmi nepatrná, ale Severus měl cvičené oči na ty nejmenší detaily. Je to jeden z oněch nedostatků konzervace času? Severus si rozčileně prohrábl vlasy. V celém případě se vyskytovalo příliš mnoho neznámých!

***

Ginny Weasleyová se divoce probudila doprostřed noci. Nebezpečí, je v nebezpečí, blíží se čas, blíží se čas! Znělo jí v hlavě, aniž by měla ponětí, co to má znamenat. Kdo je v nebezpečí? A jaký čas se blíží? Nebyl to první z řady hysterických snů, které ji provázely už několik dní. Nedokázala se uklidnit. Všechno v ní bilo na poplach a ona nevěděla proč. Věděla, že musí někam jít. Něco důležitého najít. Ale co?

***

Ačkoli měl teď Severus dle jeho mínění mnohem důležitější povinnosti, stále se musel věnovat výuce. V důsledku událostí v ní býval poslední dobou poněkud nepřítomný, a tak si obvyklého nenávistného pohledu Ginny Weasleyové všiml až po necelé minutě. A náhle věděl, kde už chlapce v ledové komnatě viděl.

***

Čas! Čas vypršel. Najdi ho! Najdi ho! Už není v bezpečí, není v bezpečí! Našel ho, našel ho první! Ginny Weasleyová vystřelila z učebny lektvarů, těsně po Snapeovi, který náhle beze slova opustil vyučování. Už věděla, koho musí najít a náhle věděla i kde. Musí se k němu dostat. Musí se k němu dostat dřív než on. Nad hlavou jí přeletěla velká sova sněžná.

***

Severus zíral na skici Ginny Weasleyové, které měl na stole ve svých komnatách. Z pergamenu na něj nehleděl nikdo jiný než jeho neznámý. Zná ho. Pamatuje si ho! Znamenalo to, že je sesílatelem? To není možné. Nedokázala by něco takového… Byl nejjednodušší způsob, jak všechno zjistit. A to přímo od ní. Urychleně se vrátil zpět do učebny. Dívka tam už však nebyla.

„Kde je Weasleyová?!“

„No asi jí nebylo dobře, vyřítila se z místnosti jako uragán sotva jste odešel. Asi bude na ošetřovně.“ odpověděl mu jedna nebelvírské studentka plachým hlasem. Severus nebyl stejného názoru. Všechno mu říkalo, že ví, kde ji najde. Rychle vyrazil směrem ke Komnatě Nejvyšší potřeby.

***

Ginny udýchaně stála před ledovými dveřmi, které se před ní objevily ve chvíli, kdy se dotkla do té doby prázdné zdi. Rychle! Hrábla po klice a vstoupila do místnosti celé z ledu. Byla jsem tady. Už jsem tady byla! Pohled jí padl na konec místnosti. Ty! Mladík z jejích snů byl přímo před ní, uvězněn v ledové krustě. Spíš to vypadalo jako jedno velké ledové zrcadlo, protože povrch byl zbroušen do hladka a Ginny v něm z části mohla vidět vlastní odraz. Bez dechu přistoupila až těsně k ledu a pak vedená silou skrytou někde hluboko uvnitř jejího nitra zvedla ruku a položila ji celou dlaní na ledový povrch. A náhle už v ledu neviděla ani mladíka z jejích snů ani sebe. Zato viděla všechno ostatní. Do hlavy se jí začaly vlévat vzpomínky. Pod náporem zapomenutých události z tolika let, které se jí teď snažily dostat zpět do hlavy v řádech sekund, se jí spustila krev z nosu. Trhaně dýchala, bolelo to, získat tolik informací naráz. Při posledních vzpomínkách jí z očí vyhrkly krvavé slzy. Harry…

„Probuď se Harry, probuď se!“ Ozval se hlasitý zvuk tříštěného ledu a během vteřiny se ledová masa prudce a hlasitě rozletěla na všechny strany.

***

Severus prudce otevřel dveře do Komnaty Nejvyšší potřeby ve chvíli, kdy se v ledu začaly dělat první trhliny. Rozběhl se. Následující téměř výbuch obrovské masy ledu odhodil Ginny Weasleyovou na stranu. Tělo chlapce letělo vzduchem a chystalo se tvrdě dopadnout na podlahu. Severus skočil a zachytil ho do své náruče. Tvrdě dopadl na zem a pochroumal si kotník.

„Sakra!“ zaklel. Ale chlapci se nic nestalo a nyní bezvládně spočíval v jeho pevném objetí. To už se vzpamatovala i Ginny. Když uviděla Severuse s Harrym v rukou, tvář jí zbělela děsem.

„Ne, nedotýkej se ho! Nedotýkej se ho!“ zavřeštěla hystericky a rozběhla se k Severusovi. To už však Severus ucítil v oblasti pupíku podivné pnutí a vzápětí ho vtáhl přemisťovací vír. Ginniny ruce hmátly do prázdna…

***

Dezorientovaný Severus se spolu s Harrym v náručí objevil v chladné kamenné místnosti. Na zdích visely držáky na pochodně a kolem oken byly uvázány černé sametové závěsy. Dominantu místnosti však tvořilo vyvýšené podium, ke kterému vedly tři schody. Na pódiu stál masivní kamenný trůn, jehož opěrky byly na koncích ozdobeny dvěma lidskými lebkami. A na trůně seděl někdo velmi známý.

„Ssseverussi! Vítej opět v mém ssskromném královssství!“

Kapitola 12

Ačkoli byl Severus mistrem kamenné tváře, nedokázal se ubránit výrazu překvapení. Co se to děje?

„Můj pane!“ zvolal a rychle poklekl na jedno koleno. Horečně při tom uvažoval. Jak se sem dostal?! To pnutí, které před chvílí cítil. Přenášedlo! Ale jak?

„Vidím, že jsssi zmatený, Ssseverussi. Dovol, abych ti to objassnil,“ pronesl Voldemort s výrazem čiré blaženosti.

„Věděl jssem, že jestli někdo najde toho chlapce, tak to budešš ty. Jen jssem se chtěl ujistit, že jakmile sse tak sstane, tak se dosstane hned ke mně. Nechal jsem k tobě proto nasstrčit přenáššedlo, které sse mělo aktivovat ve chvíli, kdy sse chlapce dotknešš. Jisstě mi to prominešš.“ Bylo jasné, že Pánovi zla bylo úplně jedno, jestli mu Severus promine nebo ne, a tak tuto potvrzenou informaci přenesl Severus do zadní části mozku k pozdější analýze. Vyvstaly zde však dva nové aspekty, kterým bylo třeba se ihned věnovat. Zaprvé, to že o ničem Severus nevěděl, znamenalo, že Voldemortova důvěra v něj oslabila. Za druhé, jak mohl Pán zla vědět o chlapci? Zmijozel se rozhodl vytřískat ze situace co nejvíc, dokud to jde.

            

„Můj pane, vy víte, kdo ten chlapec je?“ K jeho tentokrát již dobře skrytému překvapení se muž na trůně štěkavě rozesmál. Jeho smích se Severusovi tvrdě zařízl do uší. Nebyl to příjemný zvuk.

            

„Ach, Sseverussi. Ty opravdu nevíšš, kdo to je?“ Voldemort se znovu rozesmál.

„Úžassné. Opravdu to funguje. Mussím ti poděkovat, Sseverussi, nebýt tebe, můj velkolepý plán by sse nikdy nemohl ussskutečnit. Rád bych sse tě zeptal, jaké to bylo, ššousstat chlapce-který-přežil, ale bohužel ssi to nepamatuješšš!“ Voldemort nyní již nekontrolovatelně ryčel smíchy. Severus stál strnule jako socha a šokovaně přemýšlel, jestli opravdu správně chápe význam vyřčených slov. Pán zla se náhle přestal smát a luskl prsty. Kolem Severuse se v tu chvíli objevila skupina čtyř Smrtijedů, z nichž dva ho okamžitě sevřeli mezi sebe v železném stisku, třetí mu sebral hůlku a čtvrtý vzal do náruče tělo chlapce, které již chvíli bezvládně leželo na podlaze.

            

„Co to má znamenat?!“ vykřikl Severus. Pán zla ho probodl krvavým pohledem.

            

„Byl jssi mi užitečný, Ssseverussi. Ale tvůj úkol dness sskončí a já nemám více důvod nechat tě naživu. Brumbálův psse!“

            

„Můj pane, jak si můžete myslet!“

            

„Mlč, zrádce.“ Pán zla vstal ze svého trůnu a sešel dolů k Severusovi. Tvrdě ho uchopil za bradu a zabodl svůj pohled do jeho černých nečitelných očí. Lektvarista cítil, jak se do jeho mentální obrany s obrovským náporem opřela cizí mysl.

„Velmi mě to zjišštění mrzelo, mysslel jssem, že jssi mým věrným sslužebníkem. Ale když už ne věrným, budešš alesspoň užitečným!“ Voldemort mávl volnou rukou a Smrtijed, který předtím sebral Severusovi hůlku přilevitoval dřevěný masivní stůl. Druhý Smrtijed na něj položil tělo chlapce. Dvojice Smrtijedů držící Snapea přivlekla lektvaristu až těsně ke stolu.

            

Voldemort téměř láskyplně odhalil chlapcovu hruď, která byla zahalena hábitem. Poté uchopil Severusovu ruku a rozřízl rukáv jeho hábitu i košile pod ním až po rameno. Odhalil tak znamení zla, které se ve Voldemortově přítomnosti dalo do pohybu. Pán zla na něj přitiskl svou hůlku a podélně ho rozřízl sečným kouzlem. Severus zatnul vztekle zuby. Nebylo však úniku. Smrtijed, který ho za onu ruku držel, s ním nyní trhl a přinutil ho natáhnout ruku nad chlapcovu hruď. Severusova krev mu v pramíncích stékala na prsa. Voldemort však ještě neskončil. S krutým úsměvem opět natáhl hůlku k Severusovi, nyní mu však mířil na srdce.

            

„Teď když dovolíšš, si vezmu zpět to, co jssem ti kdyssi tak šštědře daroval… Reditio!“ Severusovi se zatmělo před očima a celým jeho tělem projela ostrá bolest. Na okamžik ztratil stabilitu, která již tak byla slabá, kvůli zraněnému kotníku. Smrtijedi ho však drželi pevně. Na hruď chlapce ležícího na stole začaly dopadat nikoliv rudé, ale černé kapky krve, které se vzápětí začaly vsakovat do jeho kůže a vytvářet nějaký obrazec. Severus nemusel být nijak inteligentní, aby pochopil, o co se jedná. Na hrudi chlapce se začínalo rýsovat jeho vlastní Znamení zla. Když už se Severus cítil vysátý jako houba a neschopný ničeho, Znamení bylo kompletní. Voldemort na Znamení položil ruku a nedočkavě se zahleděl do tváře chlapce.

            

„Je čass, probuď ssse!“ zasyčel triumfálně a pod jeho rukou se Znamení zla začalo nořit ještě hlouběji pod kůži, až zcela zmizelo. Vzápětí se chlapcova hruď zvedla v prudkém nádechu a chlapec doširoka otevřel oči, jejichž duhovky měly stejnou barvu jako Voldemortovy. Barvu krve.

***

            

Ginny stála v troskách Ledové síně, v kterou se Komnata nejvyšší potřeby před necelými dvěma měsíci přeměnila. Kolem ní ležely různě velké kusy roztříštěného ledu. Klesla na kolena mezi tu spoušť a položila si tvář do dlaní. Nedokázala ho zachránit. Po tváři jí stékaly slzy a dívka se vrátila vzpomínkami do noci, na kterou už nikdy nezapomene.

            

„Harry!“ vykřikla dívka, jakmile se otevřeli dveře do Snapeových komnat a spatřila kamenný oltář s ležícím tělem. V duchu si oddechla, že heslo se od doby, co ho odposlouchala, nezměnilo. Ale to už proti ní stál Severus Snape a zvedal hůlku, aby na Ginny vyslal kletbu, která se nepromíjí. Dívka v tu chvíli zakopla a padla k zemi, zelený svit kletby ji minul o pouhých pár centimetrů. Zmijozel na ni opět namířil.

„Expelliarmus!“ vykřikla kouzlo nebelvírka a hůlka vyletěla ze Severusovy ruky. Ten se za ní netečně podíval. Nechal ji ležet tam, kde spadla a vydal se směrem k Ginny. Jeho tvář byla absolutně bez výrazu. Neřekl jediné slovo. Dívka na okamžik nevěděla, co dělat. Snape se choval naprosto jinak, než očekávala. Ani se nepokusil získat zpátky svou hůlku!

„Mdloby na tebe!“ vzpamatovala se a zaječela kouzlo, které muže odmrštilo k protější stěně a zanechalo ho v bezvědomí. Dívka neměla čas o událostech přemýšlet. Vrhla se k Harrymu.

„Ach, Harry, Harry, co ti to udělal, Harry! Podívej se na mě!“ Dívka ucukla, když Harry konečně otevřel oči. Do tmy na ní svítil pár nesourodých očí. Jedna duhovka byla krásně zelená a druhá krvavě rudá. Ginny taky pocítila něco, co doufala, že už nikdy nezažije. Magický pach, který byla schopná rozeznat jen díky tomu, že mu sama byla určitou dobu v prvním ročníku vystavena. To když ji ovládal Tom Raddle. Copak ho Harry tehdy nezničil?! Ginny napadla ještě hrůznější myšlenka. Je snad takových stvůr víc? A jedna teď zaútočila na Harryho? Ne, tohle bylo něco mnohem, mnohem většího… Cítila to. Cítila, jak něco důležitého mizí a nahrazuje to něco velmi odpudivého.

            

„Ginny,“ zašeptal Harry.

            

„Harry, co se to s tebou děje,“ vzlykala dívka a nevěděla, co má dělat, aby zachránila člověka, kterého miluje. Roztřesenýma rukama alespoň posbírala jeho oblečení a začala ho oblékat.

„Musíme odsud pryč! Najdeme Brumbála, on už bude vědět, co dělat.“ Jenomže Brumbál byl tento týden mimo školu, kde ho má najít?

           

 „Je pozdě, Ginny, nezbývá mi moc času,“ zachraptěl Harry.

            

„Ne, ne, vím co se ti děje, je to jako já, snaží se tě ovládnout, ale ty ho nesmíš nechat, jsi Harry Potter, nesmíš ho nechat vyhrát.“

            

„Tohle je něco jiného Ginny, tohle je konec… Nesnaží se mě ovládnout… Snaží se mě… snaží se mě… nahr… nahra…“Harry zasípal a tělem mu škubla křeč.

„Nahradit,“ vydechl Harry a jeho oči se zavřely.

           

 „Ne! Harry! Harry!!!“

            

Ginny se vrátila myšlenkami zpět do přítomnosti, protože už nedokázala své vzpomínky dále snášet. Nedokázala ho zachránit. Do ruky uchopila kus roztříštěného ledu a smutně se do něj podívala. Zpět se na ni díval odraz její vlastní tváře. Nepřítomně přejížděla prstem po jeho ostrých hranách a s bolestivým syknutím ucukla, když se řízla do prstu. Na hladký ledový povrch dopadla kapka krve. Dívka si strčila pořezaný prst do pusy a vyčítavě se podívala na kus ledu. Vzápětí ho polekaně upustila. Kus ledu však nedopadl na zem, ale zůstal viset ve vzduchu. Kousky ledu v jeho blízkosti se začaly chvět a vzápětí vyrazily vzhůru a přilepily se k původnímu kusu ledu jako magnet. Během pár vteřin bylo před Ginny malé ledové zrcadlo. A tentokrát neukazovalo ani minulost ani přítomnost…

            

Ginny Weasleyová hypnotizovaně hleděla do ledového zrcadla, aby zjistila, že ještě není všechno ztraceno. Stále může Harryho zachránit. Byla jediná věc, co proto musela udělat. Zemřít.