Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

středa 30. listopadu 2016

Dotkni se mého srdce 13

...

Severus ležel zkroucený na chladné podlaze a snažil se nastartovat myšlení po dalším Cruciatu, kterému byl z rukou toho černovlasého spratka vystaven. Jeho sympatie k neznámému pominuly asi vteřinu po tom, co se Severusova hůlka v jeho rukou změnila v mučicí nástroj. Netušil, kdo ten kluk je, ale jeho podobnost s Pánem zla byla děsivá. Přinejmenším, co se týkalo jeho záliby ve způsobování bolesti. Voldemort ho chtěl ihned odpravit, ale ta malá bestie se do toho vmísila, že si s ním chce ještě trochu pohrát. Severus byl mučen už mnohokrát a tato zkušenost ho naučila jedné bolestivé, ale cenné zkušenosti. A to, že být mučen je lepší než být mrtev. Vždycky zde existovala možnost útěku a následného života. Nic to však neměnilo na jeho touze roztrhnout toho černovlasého hada vejpůl. Snape nyní ve chvilce oddechu horečně zpracovával možné strategie, snažil se nevnímat tisíce bolestivých jehliček bodajících mu do každé částečky jeho těla a zároveň pečlivě poslouchal rozhovor svých trýznitelů. Zmijozel nikdy nepodceňoval sběr informací.
            
Výměna podle všeho nebyla kompletní. Jaká výměna? Někdo jim v tom zabránil. Nějaká zatracená holka. Ginny Weasleyová? Původní vlastník těla je podle všeho úspěšně odstraněn. Původní vlastník těla? COŽE?! Ale, tělo ho nyní následuje do neexistence. Neexistence? Možná Severuse mučili víc, než si myslel. To, co slyšel, nedávalo žádný smysl. Rozuměl však tomu, že v cestě jim stálo nějaké kouzlo. Kletba možná. Něco mocného. A takové věci se rušily vždy snáze s laskavým přispěním sesílatele.
            
„Okamžitě ji přiveďte, využijte našše zdroje!“ Rozkázal Voldemort. Jeho mladší polovička se podívala na Severuse a usmála se.
            
„Vypadá to, že máme chvíli jen pro sebe… Crucio.“

***
            
Kdyby Severuse Snapea nebolelo celé tělo a situace nebyla toho nejhoršího možného rázu, musel by se smát. Voldemortovým kadetům z řad studentů zmijozelu se podařilo předvést před něj Ginny Weasleyovou.  Nicméně to spíše vypadalo, že Ginny Weasleyová předvedla je. Zatímco zmijozelové krváceli s četných menších zranění, jeden z nich měl obrovský monokl pod okem, který přesně odpovídal pěsti rudovlasé dívky a další měl na krku zranění, které zcela nezpochybnitelně připomínalo otisk zubů, nejmladší z rodu Weasleyů na sobě neměla ani škrábnutí, kromě lehkých modřin na zápěstí, když se jejím uchvatitelům konečně podařilo zkroutit jí ruce za záda. Nyní se studenti nejistě a bázlivě rozhlíželi. Pohled na jejich ředitele, zkrouceného na chladné kamenné podlaze, je zmátl.
            
„Ty pse!“ prolomila ticho dívka vzteklým zařváním, když jí pohled padl na rudookého mladíka a kdyby ji okamžitě nesevřelo pět párů zmijozelských rukou vrhla by se na něj. Pohled jí planul takovou nenávistí, že sám Severus by se bál, že ho její pohled spálí jako popel. Ginevra Molly Weaslyová opět dala pojmu nenávist zcela nový rozměr. Severus se nyní rychle snažil dát jedna a jedna dohromady. Nyní už bylo jasné, že celá ta záležitost s ledem byla zřejmě dívčina práce. Náhle však lektvarista tápal, jestli cílem toho počínání opravdu byla něčí záchrana nebo spíš snaha o uvěznění. Ti dva očividně nebyli moc dobří kamarádi. Pak tu však byla informace týkající se původního vlastníka těla.
            
„Tak ty víšš ss kým máššš tu česst, jak zajímavé! Potom musssíš vědět i o něm! Fassscinující, jaktože jsi nezapomněla jako všichni ostatní?“ ve Voldemortových očích se objevil zájem vědce, který rád rozřezává zvířata zaživa, aby viděl, jak vše uvnitř funguje. Severus však také nedokázal potlačit zvědavost. Weasleyová zřejmě přesně věděla, v jaké společnosti se nachází. Věděla, kdo je ten kluk s rudýma očima i co se tu odehrává. Jak je to možné? Zrzka se vztekle zamračila.
            
„Proč tady ztrácíme čas! Stejně ti nic neřekne!“ vrčel rudoočko. Síni se rozlehl zvuk, po kterém všichni přítomní strnuli. To se Ginny Weasleyová zasmála.
            
„To si piš, že neřeknu a pro tebe si jde věčné zapomnění! Tělo tě nepřijalo! Jako by jeho tělo někdy přijalo takovou zvrácenost, jako je tvoje existence. Nikdy nemůžete vyhrát. Jste jenom zrůdy.“ Vzduch v místnosti povážlivě zhoustl. Dva páry rudých očí nyní žhnuly vztekem. Severus si potvrdil domněnku, která v něm panovala již několik let, a to, že Weasleyovi a ještě k tomu nebelvíři nemají pud sebezáchovy. Zároveň pociťoval jistý obdiv a fascinaci. Ta holka podle všeho měla informace. Jaktože o všem tolik věděla? Severus nikdy v životě netoužil vědět, co se honí v hlavách hormonem poblázněných puberťaček, až do teď. I přes to, že vůbec nevěděl, která bije, však jednotlivé kusy skládanky začínaly zapadat do sebe. Jedno tělo. Dva zájemci. Právoplatného vlastníka chtěla Weasleyová zachránit, když se objevil uzurpátor. Použila kouzlo, které bylo nad chápání všech nepřátel. Severusovi začínalo svítat. Zimní magii studoval v poslední době více, než mu bylo milé a podle všeho k jejímu užití byly důležitější jiné atributy než zkušenosti a moc kouzelníka. K jejímu využívání také byly více vhodné ženy. Tohle však mohl dopodrobna zkoumat později. Další očividnou skutečností bylo, že kouzlo Weasleyové určitým způsobem zapůsobilo, určitým způsobem však selhalo. Tělo obýval nový nájemce. Zároveň si zřejmě tělo nedokázal plně přivlastnit. Postupně přestávalo existovat. U Merlina tuhle pasáž stále nedokázal pochopit! Přesto to dávalo perfektní smysl. Tělo chlapce chřadlo. Jeho kůže byla zcela průhledná a mohl vidět vše, co bylo pod ní. Bylo s podivem, že vůbec mohlo normálně fungovat. V podstatě to nyní byl perfektní exemplář pro studování lidské anatomie. Severus se zdráhavě rozhodl přijmout myšlenku, která zde byla vyřčena. Tělo přestávalo existovat, ať už to znělo jakkoliv šíleně. Ještě šílenější bylo, kdo podle všeho byl tím uzurpátorem. Realita se lektvaristovi tvrdě probíjela do mozku. Dva Voldemorti za cenu jednoho? V jaké fantasmagorii se to jenom ocitl?! Tohle musí být špatný sen.
            
„Jsi drzá. Že by odvaha někoho, kdo ví, že mu moc života nezbývá? Našel jsem něco, co bych na tobě rád vyzkoušel,“ pronesl černovlasý mladík hlasem, který zněl až laškovně. Zpoza trůnu vytáhl dlouhý ocelový meč. Pod jeho tíhou na okamžik zavrávoral. Musel kouzlem snížit jeho hmotnost, aby ho jeho oslabené tělo dokázalo uzvednout.

„Myslím, že tebou projede jako máslem. Co na to říkáš?“ Dívka viditelně zbledla, přesto když promluvila její hlas se chvěl jen nepatrně.
            
„Shnij v pekle. Všichni shnijte v pekle!“ Při slovu všichni obsáhla velmi pečlivě pohledem všechny přítomné, obzvlášť Severuse. Lektvarista nehnul navenek ani brvou, z uší se mu však pomalu začínalo kouřit, jak usilovně roztáčel mozkové obrátky. Co udělal, že se na něho vztahovala bezbřehá nenávist Ginevry Weasleyové? Její pohledy ho pronásledovaly již pár měsíců. Jeho tělem se začínalo rozlévat neblahé tušení. Pár měsíců byla doba, která odpovídala možnému uvěznění toho mladíku v ledu. Byl to někdo, koho chtěla dívka zachránit. Nejenom ona. Musel to být někdo významný, jestli na něm utkvěl pohled Pána Zla. Významný, důležitý, mocný. Severus se zadíval na svého trýznitele a snažil se odhadnout vše co se dalo. Mohlo mu být tak šestnáct let. Jeho vlasy, brada, nos, všechno mu někoho zatraceně připomínalo. Do mysli mu náhle vplul postřeh, který jeho podvědomí sotva před pár hodinami zasunulo do hloubi jeho mysli pro to, aby se mohl vynořit, až bude pravá chvíle. Ten hábit co měl mladík na sobě, když ho držel v náručí, měl nebelvírskou výšivku. Jednalo se tedy o studenta nebelvírské koleje. Zřejmě mudlovského původu, jak už usoudil Severus dříve z jeho kalhot. To však nedávalo smysl. Proč měl Voldemort zájem o mladého kouzelníka z mudlovské rodiny?
            
„Začínášš mě unavovat. Je na časse to sss ní skoncovat. Tvoje tělo ssslábne,“ promluvil Voldemort ke svému společníkovi. Ten přikývl. Severus střelil pohledem po nejbližším zmijozelském studentovi. Svou hůlku držel v ruce až příliš nedbale. Pokud se k ní dostane včas…
            
„I když mě zabiješ, nikdy nevyhraješ. Harry se vrátí. Vrátí se a vy půjdete k čertu!“ Severus Snape strnul uprostřed pohybu. Harry? Hlavou mu probleskla neurčitá představa. Představa zelených očí zářících do tmy jako dva smaragdy. Představa něčeho velmi cenného a ztraceného. Zdálo se, že po vyslovení toho jména všichni přítomní na okamžik zamrzli uprostřed pohybu. Jako by nebylo vysloveno jméno, ale magické slovo. Tato senzace však Severusovi proklouzla mezi prsty dříve, než ji dokázal jakkoliv uchopit. Někde musela být otevřená okenice, protože náhle místností lehce provál vítr a donesl sebou pár sněhových vloček. Jedna z nich přistála Severusovi na tváři.
            
„Nevyslovuj přede mnou to zatracené jméno,“ vyštěkl rudooký mladík a prudce udeřil Ginny do tváře. Všechno se v tu ránu dalo zase do pohybu.

„Někdo, kdo nikdy neexistoval, se nemůže vrátit!“ Zasmál se, opět klidný. Dívka, se na chlapce vztekle podívala a vzápětí mu pohrdavě plivla do tváře. Z rozbitého koutku rtů, který utržila při mladíkově ráně, jí po bradě stekl pramínek krve.
            
„Aby ses nedivil!“ Dostala další ránu do tváře.

„Ty zatracená náno. Pusťte ji!“ štěkl na okolostojící zmijozely a vzápětí dívku nakopl, když dopadla na zem. A poté znovu. Ginny hekala bolestí. Mladík se zasmál, ale po chvíli toho musel nechat, aby mohl nabrat dech. Fyzická činnost ho znatelně vysilovala.

„Tvůj princ tu není, aby tě zachránil. Ten už nezachrání nikoho. Jediné, co potřebuji je, abys odvolala kouzlo, který mí brání prohlásit tělo za vlastní!“ Mladík zrychleně dýchal. Začínal být na pokraji sil svého oslabeného těla.
            
„Nikdy,“ zachraptěla dívka a odpovědí jí byla další rána pěstí. Ginny se zakuckala a z úst se jí vyřinula další krev, přesto jí na ústech zahrál vzdorný úsměv, „jsi jen hloupá pijavice.“ Severus, který se nenápadně sunul k hůlce, kterou držel volně podél těla svěšenou jeden z jeho studentů, musel na chvíli ustat v pohybu, aby překonal bolest, kterou mu to způsobovalo. Kletba na něm zřejmě tentokrát zanechala nějaké stopy. Dle jeho posouzení situace, zbývaly Ginny Weasleyové poslední vteřiny života. Není radno dráždit hada bosou nohou. Znovu se dal do pohybu. Musel se dostat k hůlce! Černovlasý mladík mezitím zařval, jeho pohár trpělivosti přetekl.
            
„Ty zatracená čubko,“ vzal meč do obou rukou, „podržte mi ji!“ štěkl.

„Ať už jsi praktikovala jakoukoli krevní magii, tohle je tvůj konec!“ Krevní magie? Prolétlo Severusovi hlavou a tento okamžik způsobil, že se k hůlce nedostal včas.
            
„Neee! Zassstav!“ vykřikl Voldemort, který vyletěl z trůnu jako čertík z krabičky. Bylo však již pozdě. Čepel meče až po jílec tvrdě zajela do hrudi mladé dívky a vyjela mezi jejími lopatkami. Oči dívky se šokovaně rozšířily bolestí. Nevěřícně hleděla na krev unikající z jejího vlastního těla. Černovlasý mladík s bestiálním úsměvem na rtech povytáhl meč a líným pohybem jím v ráně obrátil o sto osmdesát stupňů. Z dívčiných úst uniklo bolestné vyheknutí spolu s velkým množstvím krve.
            
„Čeho se bojíš? Snad si nemyslíš, že by mi tohle kuře mohlo jakkoliv ublížit, jenom blufovala!“ křikl posměšně mladík směrem k Voldemortovi.

Skupina zmijozelských studentů, byla z dané situace v šoku. Nikdy neviděli někoho umírat, natož rukou tak chladnokrevného vraha. Byli bledí a některým bylo viditelně špatně. Voldemort se uvolněně s úsměvem posadil opět do křesla.

„Doraz ji.“ Dívka nebyla daleko od „druhé strany“, její oči už začínaly skelnatět. Místností náhle prudce zavál ledový vítr. Copak všechny okenice nebyly zavřené? Na části čepele, která trčela z dívčina těla, dopadlo několik sněhových vloček. Nerozpustily se však, místo toho se začaly rozpínat a tvořit na čepeli jemnou ledovou pavučinu. Do dívčiných očí se na okamžik vrátila jiskra.

„Ty…“ zašeptala a zabodla svůj pohled do triumfálních očí svého vraha. Ten se ušklíbl a naklonil se k ní tak blízko, až jejich tváře byly několik centimetrů od sebe.

„Nějaká poslední slova, před tvou bídnou smrtí, děvko?“ zavrněl a v očích mu svítila krvežíznivá radost z vlastního díla. Severus si všiml, že dívčiny koutky se nepatrně zachvěly směrem nahoru a poté se našpulily v odpovědi.

„Uvidíme se na druhé straně… stvůro,“ vydechla a prudce přitiskla svá ústa na rty svého vraha. Ten ji od sebe prudce odhodil. Na podlahu dopadlo již bezvládné tělo. Přímo na Severuse nyní zíraly prázdné oči jeho studentky. Byla mrtvá. Její tělo začínala pokrývat jinovatka. Zmijozel si teprve nyní uvědomil, jaká zima se v místnosti udělala. Od úst mu začínaly stoupat obláčky jeho vlastního teplého dechu.

„Ta čubka! Kousla mě!“ vřískal políbený a z jeho vlastního spodního rtu prýštila krev.  Vztekle kopl do mrtvého těla. A poté znovu a znovu. Přitom vztekle nadával. Náhle hekl a prudce se předklonil v pase. Vzteklou grimasu jeho obličeje vystřídalo překvapení.

„Co sse děje!“ vstal ze svého trůnu Pán zla. Jeho společník mu však neodpovídal. Místo toho s dalším heknutím klesl na všechny čtyři. Na jeho tváři se objevil strach. Kolem jeho těla se začínaly zvedat poryvy nepřirozeného větru. Do místnosti odněkud vpluly další sněhové vločky a začaly divoce vířit místností.

„Co sse ssakra ss tebou děje!!“ vyzval ho znovu vztekle Pán zla.

„Ne, ta zatracená děvka. Nemůže vyhrát, nemůže. Už neexistuješ! Neexistuješ, slyšíš  mě?!!“ křičel mladík, když v tu chvíli se prudce zakuckal. Na podlahu dopadla sprška černé krve. Kolem něj začínala vířit již menší sněhová vánice. Severus ho viděl čím dál hůř, když se však mladík začal panicky rozhlížet, jako by hledal cestu k útěku, šokovaně spatřil, že barva jeho očí divoce přeskakuje mezi rudou a zelenou. Z koutku úst se mu hrnuly pramínky černé krve.

„Ne, ne, tohle se neděje, ne! Neeeeeee!!!“ zavyl vztekle černovlasý mladík a náhle se kolem něho ovinula jeho vlastní soukromá vánice jako kleště a uvěznila ho bez možnosti dalšího pohybu. Když otevřel pusu a chtěl něco vykřiknout, do jeho úst prudce vletěla vlna třpytivé mlhy jako ledová ruka.  Šla hlouběji a hlouběji a umožňovala mladíkovi jen zběsile koulet očima plnýma děsu. Najednou zmizela. V tu chvíli se mladý muž stále sevřený v ocelových kleštích vichřice hystericky rozkřičel. Zvuk však nevyházel z jeho hrdla, ale od někudy mnohem hloub a každým okamžikem sílil. Nakonec, když už řev naplňoval celou místnost, se z jeho úst opět začínala řinout mlha. Tentokrát však sebou cosi táhla. Černou lepkavou hmotu, kterou doprovázel temný kouř, který zaplnil místnost zápachem rozkládajícího se masa. Voldemort, který se do té doby několikrát pokusil ke svému druhovi neúspěšně probít vztekle a bolestně zavyl. Ostatní přítomní v místnosti, strnule zírali na tu neskutečnou scenerii a nechápali, co mají před očima. Severus, byl také ohromený a nedokázal pochopit, co se děje, byl však natolik duchaplný, aby si v nastalém zmatku obstaral vyhlédnutou hůlku. Její vlastník byl naprosto ochromen vývojem událostí a zřejmě si ani vůbec nevšiml, že o ni přišel.
            
Náhle řev utichl. Černá hmota s kouřem byla kompletně oddělena od těla a nyní ležela na kamenné podlaze a stoupala z ní smrdutá pára. Kleště se rozplynuly. Místo toho nyní vítr držel ve svých spárech bezvládné tělo, které se vznášelo několik stop nad zemí. Hlava byla zvrácená dozadu a oči zavřené. Byl mrtvý? Severus netušil, nicméně Voldemort nehodlal ponechat nic náhodě. S nenávistným pohledem namířil svou hůlku.
            
„Jako bych tě někdy měl v úmyslu nechat vyhrát,“ zasyčel, „Avada Kedavra!“ zařičel a místnost ozářila záplava zeleného světla. Kletba prudce narazila do bezvládného těla. To se prohnulo v křeči a ochablo. Voldemort se spokojeně rozchechtal. V mžiku se však tělo prudce prohnulo znova a ve stejné chvíli, kdy se mladík sípavě nadechl, jako topící se právě vytažený z vody, otevřel doširoka oči. Jeho zvrácená hlava, byla přímo naproti Severusovi, a nyní se zcela nepřipravený lektvarista setkal se dvěma smaragdovými studnami čiré bolesti. Kolem těla se začínalo shromažďovat světlo. Mladík se znovu sípavě nadechl jako někdo, kdo se snaží promluvit, ale nepoužil svůj hlas už roky. Jeho hlava se ještě víc zvrátila dozadu. Vypadalo to jako by byl v bolestech. Světlo kolem něj se zhušťovalo. Voldemort vztekle zavrčel a chystal se opakovat úder, když tu náhle se světlo kolem mladíka prudce semklo a v setině vteřiny v oslnivé zelené záři vybuchlo do všech stran. Spolu s ním místnost zaplnil tichý, ale pronikavý, srdceryvný sten agónie a zvuk bortících se trámů a stěn. Severus jen díky hbitým reflexům získaných v průběhu mnoha let dokázal vytvořit ochranné kouzlo v podobě kamenných kvádrů, které vytrhal z podlahy před sebou. K jeho šokovanému překvapení, však bariéra nápor vypuštěné energie nevydržela. Praskla a Severus byl prudce odhozen několik metrů nazad. Prudce narazil tělem na polorozpadlou zeď a zasypala ho hromada suti. Vykřikl, když na jeho nohu dopadl dřevěný trám a v jeho holeni se ozvalo hlasité křupnutí. Naštěstí fyzická bariéra, kterou vytvořil, zamezila jeho bezprostřední smrti. Jeho studenti takové štěstí neměli. Po dlouhých chvílích mučení, které musel vydržet, to pro něj byla poslední kapka. S bolestným výdechem upadl do bezvědomí, zatímco jeho mozek zaplavovaly a sžíraly děsivé vzpomínky na události, které do jeho mysli vypalovaly nesmazatelný krvavý cejch.

5 komentářů:

  1. Ty brďo,to je síla!Co víc říct,nevím. Snad jen to,že i když nemám ráda Ginny,teď je mi jí opravdu líto. Harryho asi zachránila,ale za cenu svého života.A teď se ještě bojím o Severuse,snad to přežije. Tato kapitola stála za to! Opravdu se těším na další část!! Velký dík!Weras

    OdpovědětVymazat
  2. Au, to je síla. Pěkná kapitola.

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem ráda, že se povídka líbí a že je řádně napínavá, snad to vydrží! :D

    OdpovědětVymazat
  4. tak jsem se ted opravdu ocitla v jiné realitě, zatím moc dobrý, gratulka (Y)

    OdpovědětVymazat
  5. Karin to teda bylo něco.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář :)