Přiveď ho 21 - 26

21

Vila Siriuse Blacka, 26. března, pondělí, večer

Severus cítil nekonečnou únavu až v kostech. Dlouhé desítky minut jen seděl na Harryho posteli a hladil mladíka po vlasech. Sbíral odvahu pokračovat v Harryho vzpomínkách. Vina ho sžírala už jen kvůli tomu, že se odvážil na něj sáhnout. Teď i předtím.

Odpusť, Harry, pronesl svou mantru a přilehl k němu.

Temné sídlo, 20. července, odpoledne

Týden se Harry potácel v horečkách a nevolnostech. Maximálně ho vyčerpávaly pouhé cesty do koupelny a zpět. Skřítkové ho zásobovali spoustou čaje a lektvarů. Lektvary však téměř neúčinkovaly. Mladík doufal, že by mohl umřít. Nevytrpěl toho dost? Nezasloužil si konečně klid?

Voldemort se za ním stavoval každý den. Celý týden se ho však nedotkl. Na tváři se mu střídalo znechucení, pohrdání, výsměch i neutrální zájem. Harry vypadal jako nemocné štěně.

Sedmý den však černokněžníkovi došla trpělivost. Vynutil si přístup do Harryho mysli, aby zjistil, co se děje.

Harryho mysl nezvládala přetížení. Fyzické symptomy ho jednoduše vyřadily z provozu, aby měl čas se zregenerovat. Voldemort se ušklíbl. Pro ty slabé cítil jen pohrdání. Harry pro něj však ani tak nebyl bez ceny. Ušklíbl se podruhé. Objekty jeho zájmu nikdy dlouho nevydržely, s tím počítal. Chlapce by však nechtěl ztratit tak rychle.

Opustil Harryho pokoj. Mladík se s úlevou zavrtal hlouběji do peřin.

Temné sídlo, 21. července, dopoledne

Harryho probudilo zatřesení.

"Posaď se," přikázal mu Voldemort. Harry se vytáhl do sedu. Musel se opřít o čelo postele.

"Náš společný známý mi pro tebe namíchal úžasnou směs, drahý," sykl Voldemort, když si přivolal ze stolu pohár s vodou. "Zaručeně ti po tomhle bude lépe. Když se pak budeš správně chovat. dostaneš dárek." Z kapsy hábitu vytáhl lahvičku a půlku jejího obsahu smísil s vodou. Pohár podal mladíkovi.

Harry rezignovaně tekutinu vypil. Oči se mu překvapením rozšířily. Chutnalo to... příjemně. Mysl se mu rozjasnila. Nevolnost zmizela, horečka ji následovala. Strach, odpor, bezmoc, úzkost, deprese... všechno zmizelo. Harryho prostoupila rozmazaná spokojenost. Zíral na Voldemorta a ten pohled v něm nevyvolával... nic. Jen slabé zaujetí. Jistě, poznával ho. Věděl, co se stalo, co se děje, co se nejspíš bude dít. Jen v něm to uvědomění nevyvolávalo žádnou reakci. Cítil se poklidně spokojený, jakoby vzdálený dění kolem sebe. Jediné, co tím klidem lehce prorůstalo, byly počínající pacičky vzrušení plazící se mu žilami.

Voldemort na něho shlížel s pohrdavým pobavením. Harry na něho bez zachvění hleděl. Klidný, vyrovnaný. Nezachvěl se ani při jeho doteku. Mužův obličej se rozšířil do vypočítavého úsměvu.

"Co takhle si konečně užít pořádnou zábavu, Harry? Začneme třeba s iniciativou ze tvé strany," zaleskly se mu lačně oči. Harry na něj klidně hleděl. Skoro se usmíval. Pak si klekl, aby byl výš, a natáhl ruce. Za ním do ložnice nosil Voldemort jen lehký plášť a v podstatě nic pod ním. Harry vláčně rozepínal knoflíčky hábitu, aby ho mohl shrnout z bledých ramen a nechat sjet k zemi. Mladíkovo tělo se přitisklo k mužovu. Harry měl jen spodky, nic víc.

Přejel po Voldemortově hrdle tváří. Sesunul se trohu níž a náznakem ho kousnul pod klíční kost. Zastavil, když se Pán zla napjal k reakci.

"Tohle už nikdy nedělej," šlehl po něm tvrdý hlas. Mladík se odtáhl a mechanicky kývl. Nemohl si ovšem nevšimnout, že chování, za které dostal pokárání, vyvolalo velmi určitou reakci. Harry se posadil. Voldemort stál. Mladík tak měl jeho naběhlé mužství přímo proti obličeje. Bez zaváhání jej vzal do úst....

...Harry sténal pod mužovými přírazy. Klečel na kolenou jako předtím....

...Prudce oddechoval. Přesto když dostal příkaz, zase se vzchopil k uspokojení svého pána....

Temné sídlo, 22. července, ráno

Harry se po vzácně hlubokém spánku probudil bolavý a dezorientovaný. Pozadí ho tupě bolelo při každém pohybu a v ústech měl jako v pohřebním ústavu. Co se stalo? Nevolnost i horečka zmizely. Únava a malátnost zůstaly.

Den předtím mu Voldemort přinesl nějaký nový lektvar...

Harrymu se rozšířily oči a srdce na vynechalo dva tepy. Ten lektvar! U Merlina, ne lektvar, ale to, co dělal po něm! Klesl zpět do postele.

Tohle ne. To se přece nestalo. Nemohlo. Bylo to prostě tím lektvarem. LEKTVAREM!

Už neměl slzy, kterými by si mohl ulevit. Zbyl jen vztek, který tlumil strach. Jak tak seděl na posteli, uvažoval. Nedalo se čekat, že tím lektvarem by ho Voldemort dopoval často. Harry neměl žádné modřiny, kousnutí ani jiné stopy uplynulého dne. Možná proto, že bolest by ho mohla vytrhnout ze stavu navozeného lektvarem? Kdyby to tak bylo, Voldemortovi by to nestačilo. Harry si vzpomínal na jeho reakci na kousnutí, které bylo ve skutečnosti jen letmým stiskem zubů.

Voldemort ho bolestí nutí k tomu, aby mu nabídl svou mysl. Bolest pak odeznívá ve vzrušení. Harry možná nebyl nejchytřejší člověk na planetě, ale konečně pochopil, o co v téhle hře jde. Voldemort si v sexu užíval nejen cizí bolesti - ale i své vlastní. Ale nikomu nemohl dovolit, aby to věděl. Pán zla masochista? Haha. Harry se málem rozřehtal nahlas.

Předchozí den měl v tom případě sloužit ne k ukojení Voldemortových zvrácených potřeb, ale k tomu, aby udělal mladíka povolnějším. Harry si s hanbou uvědomil, že cítí vzrušení i při pouhé vzpomínce. Poprvé zažil sex bez bolesti a líbilo se mu to. Lektvar nelektvar, chtěl se jít někam hluboko pohřbít. Nebo někoho pohřbít. Vztek v něm vzplanul s novou intezitou.

Náš společný známý.

SNAPE! Ten HAJZL! Harry vztekle mrštil polštářem o stěnu. Myslí mu letěla ještě horší slova. Polštář létal se stejnou intenzitou. Představoval si, že je to hlava toho bastarda.

Když se zase uklidnil, uvědomil si, že jednu výhodu ten lektvar měl. Ukázal mu způsob, jak by se s tím snad mohl vyrovnat. Připomnělo mu to léta u Dursleyových. Jak strávit dva měsíce s lidmi, kteří vámi opovrhují víc, než špínou na vlastních botách? Vypnout, nevnímat je a přitom pozorně sledovat, co dělají a co po vás chtějí.

Všiml si, že někdy během jeho záchvatu vzteku se na stolku objevil tác se snídaní. Poprvé za týden pocítil pořádný hlad. Na tácku ležel i pergamen se vzkazem: V jedenáct hodin v knihovně.

A jak mám asi tak poznat, kolik je hodin? zavrčel pro sebe Harry. Nakvašeně zvedl hůlku a z trucu zakouzlil Tempus. Magické znaky probleskly... a ukázaly se hodiny. Mladík na ně chvíli jen nadšeně zíral, než si přečetl, že je půl jedenácté. Ze snídaně se vyklubal spíš brzký oběd. Zhltal jídlo a pomalým krokem se vydal do knihovny. Následky minulého dne pořád citelně vnímal při každém pohybu.

Na Voldemorta musel čekat jen pár minut. Objevil se podrážděný a nevrlý. Posadil se do měkkého vysokého křesla a razantně pokynul Harrymu, aby došel k němu. Doslova si ho strhnul na klín. Harrymu proudil v žilách koncentrovaný adrenalin, když ty téměř kostnaté prsty přejížděly po jeho hrdle. Když se pak najednou prudce hnuly a strhly mu brýle, nadskočil. Voldemort uchopil hůlku.

"Nenos přede mnou ty mudlovské zbytečnosti. Kouzlo na zlepšení zraku je Occulum Revitalis. Vydrží 48 hodin." V mužových prstech se objevila hůlka, jak předvedl názorně pohyb potřebný pro zaklínadlo.

"Zopakuj," přikázal stručně. Harry se pokusil ho napodobit, ale napoprvé byl tak překvapený, že ho nevnímal přesně.

"Zacházíš s hůlkou jako s klackem," strčil ho Voldemort na nohy. "Co nějaký švih, energie? Znova!" štěkl.

"Occulum Revitalis!" naštval se mladík a švihl moc. Oči ho okamžitě začaly štípat a slzet.

"Co vás v té škole učí, u Salazara!" vymrštil se muž na nohy. "Švih hůlkou a vložená magická energie i záměr musí odpovídat požadované síle kouzla, schopnostem kouzelníka a energii očarovávaného předmetu. Kouzlení v afektu si nech pro pouťové atrakce! Hněv nabourává úsudek i odhad síly. Pokud ses hodlal na půl hodily oslepit, gratuluji, povedlo se. Jinak to bylo naprosto mizerně zpackané kouzlo," soptil a přecházel přes knihovnu. Harry na něj jen skrze slzící oči mžoural. Ten chlap právě shrnul učivo magické teorie prvního ročníku do pár vět.

"Půlhodinová ztráta času," zasyčel podrážděně Pán zla. "Sedni se. Zatím mi povíš, co se v Bradavicích vůbec učí. U Salazara, ta škola musela upadnout."

Mladík se vykuleně posadil a vyprávěl. Nepotřeboval ani pořádně vidět, aby vnímal Voldemortovo rostoucí podráždění.

"Lektvary jsi vynechal," pobídl ho muž, když Harry přestal. V mladíkovi vzkypěl hněv, jen si vzpomněl na Snapea.

"Učí je Snape, toho znáte," vyprsknul. Jeho drobné vystrčení drápků zastavilo Voldemortův podrážděný pochod knihovnou. Ústa se mu roztáhla do šklebu.

"Tady někdo nemá lektvary rád," sykl pobaveně. "Severus je velmi talentovaný. V mnoha věcech. Pedagogické nadání k nim ovšem, obávám se, nepatří," dodal výsměšně. Harry odmítl interpretovat mnohoznačnost toho výroku. Představit si Snapea, jak má sex s kýmkoliv... Rychle se od té představy odtrhl, když si uvědomil, kolikrát mu v lektvarech zíral na zadek. Zrudl.

"Snape je nenávistnej mizera," prskl. Vysloužil si tím pobavené uchechtnutí. Oči mu konečně přestaly slzet. Samozřejmě to neušlo Voldemortově pozornosti.

"Oprav si konečně zrak. Správně tentokrát," nařídil mladíkovi. Harry se pokusil. Snažil se švihnout tak akorát. Vidění se mu na chvíli rozmazalo a pak zostřilo. Rozdíl ve vidění se zdál podstatný, ovšem přes brýle viděl líp.

"Snažíš se rozumově řídit, jak kouzlo provést. Kouzelníci mají pro magii cit. To je odlišuje mimo jiné od motáků. Kouzlo musíš cítit až v kostech. Podle toho poznáš, jestli ho děláš správně, ne podle výsledku."

"Když ho udělám správně, bude mít přece výsledek," namítl Harry.

"Asi jako když jsi na mě zkoušel Expulso?" ušklíbl se muž. "Připadám si stále v jednom kuse. Diskutovat spolu o magii můžeme, až jí budeš rozumět, mladíku."

Harry ho nepoznával. Ve chvílích, kdy mu Voldemort vysvětloval magii a učil ho kouzla se zdál tak... příčetný a normální. Dokázal učit. A dělal to zatraceně dobře. Po pěti hodinách, když mladík dostal konečně pauzu na jídlo, mu hlava zvonila znalostmi, které se zdály tak samozřejmé. Přesto si je až doteď neuvědomoval.

Skoro mohl říct, že si ten den užil. Nebýt jistých okolností a toho, že mu Voldemort slíbil, že za ním večer přijde. Pokoušel se na to nemyslet. Stejně však skončil tím, že seděl na posteli a nervózně pozoroval dveře, dokud jeho se jeho nemesis neobjevila.

"Výuka dnes ještě nekončí, Harry," pozoroval ho pár lačných rudých očí. Harry dělal co mohl, aby se neschoulil do sebe. Snažil se vnímat stejně jako pod vlivem toho lektvaru. Moc mu to nešlo.

"Svlékni se."...

..."Chceš víc. Přiznej to," syčel vzrušením drsný hlas. "Pro tebe nejsou lektvary ani kouzla potřeba, Harry. Hluboko uvnitř jsi tak jako tak děvka," zachraptěl Voldemort a znovu se ponořil do těla mladíka pod sebou.

"Nejsem! Nenávidím tě!" vřískl Harry a snažil se mu vykroutit.

"Přesvědč se sám," zachechtal se muž a převrátil se na záda. Harryho tak vyhodil "na koníčka".

"Hýbej se," přikázal mu. Harry nutil svoje údy poslechnout. Nenáviděl toho plaza pod sebou tak jako ty mudly v Londýně. Zvedal a spouštěl boky a nenáviděl vzrušení, které mu to působilo. Jeho tělo si samo hledalo ten nejslastnější úhel. Jeho nasedání nabíralo na intenzitě.

"Neuděláš se, dokud ti to nedovolím. Jinak tě potrestám," zasmál se ošklivě muž. Samozřejmě, že to Harry nezvládl. Jak by se mohl v šestnácti vyrovnat výdrží dospělému muži?

"Erecte."...

..."Čím dřív si to přiznáš, tím snadněji se ti tu bude žít," pohladil ho horký dech po uchu. Mladík ležel vysílený v uválené a špinavé posteli. O noční stolek klapla lahvička.

"Tady máš dárek. Abys věděl, že svoje sliby plním. Myslánka je v knihovně. Čekám, že se mi za mou péči a starostlivost náležitě odvděčíš, až se podíváš," zachechtal se Pán zla na odchodu.

Temné sídlo, 23. července, ráno

Hned po probuzení, sprše a snídani se Harry vydal do knihovny. Myslánku našel ve vestavěné skříni. Vyklopil do ní lahvičku a ponořil se do vzpomínek...

Noční Londýn. Poznal ho hned. Před ním se stíny plížili dva smrtijedi. Bellatrix se neobtěžovala s maskou. Muže, který šel s ní, Harry nepoznal. Smrtijedi následovali stopovací kouzlo. Alespoň to Harryho napadlo.

Jejich kroky vedly k uličce, kterou by mladík poznal kdekoliv a kdykoliv. Místo, kde ho napadli mudlové. Kroky smrtijedů vedly ještě dál. Do výčepu o kus dál. Bellatrix se před ním zastavila.

"Vážně tam musíme?" zeptala se muže s koncentrovanou záští nad tím, že má vstoupit do tak špinavé mudlovské díry.

"Pán to nařídil.Vytáhneme je ven," uklidnil ji muž. Přitom jí položil dlaň na paži v uklidňujícím gestu. Že by její manžel? napadlo Harryho. Matně tušil něco o muži jménem Rodolphus Lestrange.

Dovnitř je nesledoval. Nemusel. Za chvíli utichl hluk vycházející z hospody. Pak se ozval zvuk prásknutí. Vzpomínka se rozmazala. Harry najednou stál v té osudné uličce. Ti muži, kteří ho znásilnili, leželi svázaní jako podsvinčata, hrůzu v očích. Harrymu se rozbušilo srdce. Cosi, o čem netušil, že v něm je, se vzepjalo a zařvalo mohutné ANO!, když spokojeně se šklebící Bellatrix použila Kostidrtící kletbu. jen na jednoho samozřejmě. Aby se ostatní mohli dívat. Muž hlídal ulici. Nejspíš i nastavil asonická kouzla. Harry však příliš fascinovaně zíral na agonii svázaného muže.

Je to špatné. Měl by řvát, ať Bellatrix přestane. Je to špatné.

Harry nedokázal utrpení obětí litovat. Věděl, že sám by tohle nikdy nezvládl. Poprvé a zřejmě i naposled v životě pocítil k Voldemortovi náznak vděku.

Bellatrix kouzlem muže rozpárala. Další temná kletba zabezpečila, že muž žil ještě dlouho poté, co mu vnitřnosti začala rozežírat Kyslinová kletba. Jeden z mužových kompliců se pomočil strachy. Druhý nepřetržitě řval. Oproti vřískotu mučeného násilníka to však byl slabý odvar. Dokud k němu Bella neobrátila svou milou pozornost. Když skončila s posledním, Harry nevolností stěží stál na nohách.

Myslánka ho vystrčila. Zvracel. Kouzlo na vyčištění podlahy mu prošlo. Pak se do vzpomínky ponořil znovu.

Jeho sny byly té noci plné křiku mučených obětí. Nočními můrami by je však Harry nenazval.

Temné sídlo, 24. července, ráno

Harry se cítil malátný. To jej však rychle přešlo, když se podíval na tác se snídaní a uviděl tam lístek se vzkazem: Několik dní budu mimo sídlo. Využij svůj čas konstruktivně.

Totální blaho se mu rozlilo celým tělem. Několik dní!...

...Konečně mu začínala docházet hrůznost toho, co viděl v myslánce. Harry cítil, jak se do něj zatínají hladové spáry úzkosti. On se radoval z brutálního mučení jiných lidí. Tu myšlenku okamžitě přebíjela jiná - zasloužili si to! Ti bastardi ho znásilnili. Nebýt jich, třeba by ho smrtijedi neobjevili. Třeba...

Ale ty chceš lidi chránit, připomnělo mu svědomí.

Nejsem si jistý, jestli lidi jako byli tamti.Mezi nimi a smrtijedy není žádný rozdíl, odsekl sám sobě Harry.

Byli bezmocní...

To já bez hůlky taky a je to nezastavilo...

...Harry se oklepal. Dělá z něj ten fakt, že si užil potrestání mizerů, kteří mu zle ublížili, někoho horšího?

Co když nakonec skončím jako ON? Stejně šílený, nebezpečný a nepříčetný?

Já nechci...

Vybavily se mu tváře. Sirius, Hermiona, Ron, Brumbál, paní Weasleyová a její manžel, dvojčata... Vhrkly mu slzy do očí. Jako by cítil planoucí výčitky v jejich očích.

Ale já si nemůžu pomoct! NENÁVIDÍM ty parchanty a i kdybych mohl...nic bych pro ně neudělal, uvědomil si mladík. Odpusťe mi to, pochopte mě!

Kéž by mohl vzít všechny jejich obličeje a uschovat si je. Tak jako Voldemort uzavřel jeho vzpomínky na trauma. Schoval by si svoje šťastné chvilky ne do skleněné koule, ale to něčeho bytelnějšího. Každou šťastnou vzpomínku. Aby je ochránil před tím jedem, kterého se bál.

Poháněn tou myšlenkou se znovu pustil do studia nitrobrany.

Temné sídlo, 29. července, odpoledne

Mladík relaxoval na měkkém koberci knihovny s rukama založenýma v týle. Hluboké uspokojení čerpal ze skutečnosti, že s motivací se nitrobrana stala přístupnější. Každý den vnímal, že zvládne o trochu víc než den předchozí.

Čel o mnoha způsobech, jak vystužit a ochránit svou mysl před vpády, manipulacemi, paměťovými i nátlakovými kouzly. Pochyboval však, že cesta přímého vzdoru by zůstala nepovšimnutá, nepotrestaná a nerozbitá.

U Merlina, jak moc chtěl, aby se ten hadí ksicht do jeho myšlenek už nikdy nedostal! Za to riziko to stálo. Zatím jej Voldemort trestal jen sexem. Oč horší to může být?

Až přijde na to, že je těžší se ti dostat do hlavy, bude to ještě víc bolet, napověděl mu vtíravý hlásek. Vždyť se na sebe podívej! Jsi tu sám pět dní a ani jsi nezkusil utéct, zkontaktovat Řád, Brumbála, kohokoliv.

To by bylo porušení dohody... oponoval si Harry. Nevezmu svým přátelům jedinou ochranu, kterou jim mohu nabídnout. Ať mě to bude stát cokoliv. Ale tu nitrobranu chci umět...

Temné sídlo, 31. července, ráno

Mám narozeniny, napadlo Harryho hned po probuzení. Co takhle si nadělit narozeninové cvičení nitrobrany? zavtipkoval v duchu. Začínalo mu být divné, že je v sídle tak dlouho sám. Napadla ho vtipná myšlenka - co když Voldmeort zemřel. Hledal by tu Harryho někdo? Ví vůbec někdo, že zmizel od Dursleyových? Potichu se uchichtl. Hádám, že dokud by mě skřítci zásobovali jídlem, nebylo by to tak zlé. Postupně tu sám zcvokávat...

Znovu se zasmál. Tentokrát to znělo méně příčetně.

"Moje nepřítomnost ti zřejmě dodává dobré nálady," ozval se po týdnu jiný hlas, než jeho vlastní. Harry vyjekl a nadskočil. Vyškrábal se z postele.

"Jste zpátky," zkonstatoval ne moc inteligentně očividný fakt.

"To má být pořádné uvítání?" zasyčel podrážděně rudooký muž. Harry ztuhl. Pak se mu konečně povedlo to, co s ním svedl ten lektvar. Vypnul. Jeho tělo se uvolnilo. Trénink nitrobrany měl pro něj překvapivá pozitiva. Dokázal se oddělit od bezedné jámy pocitů, které ho předtím doháněly k zoufalství. Volně svěsil ruce podél těla. Mimoděk naklonil hlavu lehounce na stranu.

"Jaké přivítání by bylo dostačující?" zeptal se mírně. Voldemortovo podráždění vystřídalo pobavení. Lehce zkroutil rty do úsměšku. Panovačně pokynul mladíkovi, aby k němu přišel. Prudce si ho k sobě přitáhl a majetnicky ho uchopil za bradu.

"Jak se ti líbil dárek?" změnil téma. Zelené oči potemněly emocí, která se mu zamlouvala. Štěkavě se zasmál.

"Vida, i Harry Potter může najít potěšení v utrpení mudlů," zašklebil se. Harry si ani neuvědomil, že jeho výraz zkopíroval.

"Děkuji za dárek," odpověděl. Tentokrát daleko upřímněji....

Vila Siriuse Blacka, 26. března, pondělí, noc

Severus se toporně zvedl z Harryho lůžka. Vina ho rozežírala jako kyselina. Myslel si, že se všemi hroznými věcmi, které udělal, se už vyrovnal. Jenže tohle... Vůbec se Harrymu nedivil, že by ho rád přidal k těm umučeným mudlům. Posadil se do křesla a po velkých doušcích zapíjel studeným čajem hořkou pachuť v ústech.

Na ten lektvar si vzpomínal. Pán zla si občas pořídil nějakou "hračku", nezřídka dokonce mudlu. Nevydržely však dlouho. Proto po něm Voldemort chtěl, aby namíchal lektvar, který by oběti jeho praktik uvolnil, vzrušil a zbavil zábran. Takových receptů měl Severus plno, ale cítil jistý soucit s černokněžníkovými oběťmi, proto jeden recept pozměnil. Zkombinoval mírné afrodiziakum s euforizujícím tonikem, svalovým relaxantem, psychorelaxantem a slabým odvarem pro utišení bolesti. Pán zla tím byl velice potěšený. Ještě víc po jeho použití.

Snape sevřel rty. Viděl působení své práce na vlastní oči - nebo myšlenky? - a z profesionálního hlediska si neměl co vytknout. Lektvar udělal z Harryho ochotnou panenku pro sex. Přesně, jak to být mělo. Nic ho nebolelo, netrápilo... Přesto Severus věděl, že zítra ho bude stát ještě víc energie, aby přemohl znechucení nad sebou samým a mohl pokračovat v Harryho uzdravování.

U Merlina, doufal, že on a Harry by mohli mít třeba... částečně... společnou budoucnost.

Po tomhle se ta iluze rozplynula jako pára nad kotlíkem. Severus netušil, jak by se ještě někdy mohl podívat do těch dvou smaragdů a nevidět všechny vlastní omyly a chyby, které mladíka přiměly trpět.

22

Dům pana Tairo, 28. března, odpoledne

Severus se přenášedlem dostal do vstupního pokoje mistra nitrozpytu. Pan Tairo na něj čekal. Lektvarista lehce naznačil úklonu hlavou, přesto kdyby jej viděli kolegové, čelist by jim spadla úžasem. Ani Albus Brumbál, muž, kterému patřil Severusův vděk a respekt, si nikdy takhle hlubokou úklonu nevysloužil.

"Pojď dál," usmál se na něj pan Tairo a pobídl ho, aby jej následoval do zahrady. Severuse ovanul o dost teplejší vzduch než doma v Anglii. Nestěžoval si. Tairovu japonskou zahradu si oblíbil pro její mírumilovnost, pečlivou organizovanost a příjemnou atmosféru klidu. Usadili se v letním altánku. Ze zdvořilosti k anglickému hostu seděli na židlích u malého stolečku. Japonec jim posloužil čajem. Nejprve se v tichu napili, až poté nastal čas pro konverzaci.

"Vysvětli mi svůj problém, Severusi," pobídl muže pan Tairo mírně.

"Ve vzpomínkách pana Pottera jsem došel až téměř k jejich závěru. Teď se však vyskytl problém s jejich uspořádáním," zamračil se Severus. "Jakmile se nějaké myšlenky dotknu, abych ji ukotvil, rozplyne se a už se neobjeví. Obávám se, aby za těchto podmínek nedošlo k vážné poruše paměti."

Asiat pokýval hlavou. Nalil si další kalíšek čaje a v tichosti ho upíjel. Severus potlačil přirozenou netrpělivost a vyčkával.

"Severusi, je možné, že vzpomínky, které máš teď v úmyslu rekonstruovat, jsou pro pana Pottera velmi traumatizující?" otázal se pan Tairo. Snape se s nikým nikdy nebavil o tom, co vidí v Harryho mysli. Jeho mentor mu to schvaloval, jen mu doporučil myslánku pro třídění vlastních myšlenek. Proto teď lektvarista na chvíli zaváhal, zda odhalit nějaké informace, popřípadě jaké. Na situace nic neměnilo, že i pan Tairo strávil chvíli v Harryho mysli.

"Nedomnívám se, že by byly méně traumatizující než myšlenky, které mi byly přístupné," obešel nakonec přímou odpověď. Tairo se pousmál.

"Já jsem se s jevem, který popisuješ, Severusi, setkal několikrát. Většinou to bylo v případě osob, které velmi trpěly. V jednom případě bolestí, v dalším strachem, v dalším vinou a v posledním sebepohrdáním tak silným, že všichni tito lidé si zoufale přáli své zkušenosti zapomenout. Všichni to byli lidé částečně vzdělaní v nitrozpytu či nitrobraně a pokusili se odstranit vlastní vzpomínky. A přestože vzpomínky na traumatizující zkušenosti zůstaly zachovány, vzpomínky, kterým silně dominovaly jejich nejsilnější negativní emoce, se rozmělnily. Osobně jsem musel zasahovat, protože jejich neodborné zásahy do paměti způsobili silnou dezorientaci a poruchy jejich paměti i vnímání. Nicméně se mi povedlo jejich vzpomínky rekonstruovat v různě dlouhém čase i různé míře, nikdy však ne kompletně. Uvaž tedy sám, Severusi, zda můžeš případ svého pacienta porovnat s fakty, která jsem ti poskytl."

Lektvarista zadumaně upíjel svůj čaj. Harry se v Temném sídle poprvé dokázal částečně vyrovnat se zátěží a trýzněním, které musel snášet. Vyšel Pánu zla vstříc. Co se mohlo stát pak? Věděl, že Harry se učil nitroobraně a dle svých zkušeností věděl, že poměrně úspěšně. Severus viděl několik možnosti, kterými se Harryho pobyt v sídle ubíral. První, která ho napadla, byla, že byl vystaven bolesti a ponížení silnější, než doposud. Upřímně si to však nedovedl představit. Harry zvládl bez ztráty příčetnosti zotročující kouzlo černé magie krve a to minimálně třikrát. Přežil v relativním zdraví kletby jako Cruciatus, Imperius, Erectus. Ne, bolest Severus zavrhl. Bolesti Harry dokázal vzdorovat.

Vina, sebepohrdání? Snape s vybavoval okamžiky posledního "sezení". Harry se rozhodně cítil provinile a zoufale. Kvůli těm mudlů, lektvaru. Ale potom se přece začal vyrovnávat se svým stavem. Byl to začátek cesty, jejíž výsledek viděl Severus v Bradavicích - příčetný, uvolněný mladík, který se ho snažil dostat do postele. A ty ses nechal, neušla jeho svědomí příležitost rýpnout si. Severus to ignoroval. Z jeho úhlu pohledu se Harry se vším vypořádal nejlépe, jak to šlo.

Přesně - ze TVÉHO úhlu pohledu. Harry není ty. Po těch letech bys to už mohl vědět. Uvažuj. S čím si Harry musel dělat hlavu nejvíc, když se naučil, jak zvládnout sexuální zneužívání a týrání?

S tím, že kdyby to někdo věděl, zavrhli by ho jako zrádce a špínu. On se podrobil, ale neodpustil si to.

"Myslím, že pan Potter by mohl zažít něco, kvůli čemu by se cítil velmi provinile a sebepohrdavě," připustil Severus. Japonec vážně přikývl.

"Je tedy nutné ty vzpomínky rekonstruovat?" ujasňoval si lektvarista.

"Záleží na případu. Kdyby tvému pacientu chyběla hodina jeho vzpomínek, radil bych dovolit mu zapomenout. Zvlášť pokud se jednalo o události, které nemohl ovlivnit. Pokud by to však šlo o více než několik hodin jeho života, radil bych vzpomínky rekonstruovat," odpověděl Tairo.

"Přál bych si, aby si to pamatovat nemusel," povzdychl si Severus.

"Chápu tvé pocity. Také jsem je zažil. Mysli však na tohle: Každá lidská bytost prochází neustálým procesem učení a dozrávání. Zkušenosti se vrství na sebe a dávají tak základ našemu budoucímu vývoji. Pokud bys svému pacientu neumožnil pamatovat si významnou část svého života, vznikl by v něm zmatek a úzkost. Cítil by pocity, o kterých by netušil, jak vznikly. Při pohledu na své blízké nebo do zrcadla by mohl cítit hněv, vinu či zoufalství, ale nevěděl by, proč. Nehledě na to, že mezera ve vzpomínkách by jej trápila. Lidé mají sklony myslet na to nejhorší a jeho představy o tom, co se odehrálo v zapomenutých vzpomínkách, by jej mohly dohnat k šílenství. Ne, Severusi, je potřeba mysl tvého pacienta rekonstruovat nejdokonaleji, jak to jen jde. Už tak pro něj bude velká zátěž probudit se v podstatně starším těle, než zná."

"Jak myslíte," kývl Snape. Jenže z toho radost moc neměl. Tairovy argumenty zněly logicky. To jen Severus z vlastní slabosti a pocitu viny toužil mladíkovi dopřát ten luxus - zapomenout.

"Jednu věc však udělat můžeš, Severusi," usmál se Tairo povzbudivě. Znal za ty roky nitro svého žáka. Černýma očima probleskl živý zájem.

"Ukáži ti, jak se vypořádat s tvým problémem. A také jak myšlenky rekonstruovat lehce zamžené, aniž by došlo k trvalé újmě. Tvůj pacient si je bude pamatovat, ale bude se zdát, že jejich hrany setřel čas."

"Děkuji," přikývl Severus s ohromnou úlevou.

Vila Siriuse Blacka, 7. dubna, večer

Severus zase po více než týdnu pocítil nepříjemný pocit v okolí žaludku, když vstupoval k Harrymu do pokoje. Téměř měsíc svých vzpomínek se Harry pokusil potlačit. Severusovi zlepšilo náladu, že pro něj může udělat alespoň tak málo, jako je upravit tak, aby mladíka tolik nezraňovaly.

Jenže dnes -

Dnes se Harry ve vzpomínkách potká s ním. Jedna Severusova morbidnější část jen čekala na to, aby se dozvěděla závěr celé té lidské skládačky. Ta druhá část by raději nevěděla. Severus si v poslední době uvědomoval s bolestnou jasností, jak moc jej ty roky péče o Harryho změnily. Svoje pokání za všechny svoje činy našel v tom, že svůj život podřídil ozdravení člověka, na kterém mu velmi záleželo. Když se ohlédl zpět, užasl sám nad sebou. Nikdy si o sobě nemyslel nic dobrého a už vůbec ne to, že je schopen tolik let o někoho pečovat prostě jen proto, že může. Protože chce.

Ne že by neměl v počátcích chuť toho nechat, když mu to ještě tak úplně nešlo. Brzy však zapadl do stereotypu, který ho udržel v běhu. Severus Snape miloval stereotypy. Za chvíli o ten svůj přijde. Ani se nesnažil vidět v tom nějaká pozitiva. Věděl, že už mu zbývá nanejvýš pár dní nadějí a pak sbohem, Harry.

Přilehl k hřejivému tělu na posteli a prolnul do mladíkových myšlenek.

Temné sídlo, 28. srpna, večer

Harry skryl znechucený úšklebek. Oficiální představení věrným... jak milé! Nestál o to, aby ho ukazoval smrtijedům jako novou hračku. Jenže Voldemort mu slíbil, že když se bude chovat slušně, zváží Harryho prosbu. Mladík se zoufale toužil dostat na jeden den a jednu noc do Bradavic.

Musel vidět Snapea. Kdyby šel za Brumbálem, nevyvázl by z toho se zdravou kůží, to věděl. Ale doufal, strašně moc doufal, že ředitel ví, komu dal svou důvěru. Harryho úsudek už zklamal, spolehne se tedy na Brumbálův a vyhledá Snapea. Pokud to nevyjde... No, pak se uvidí. Vztek kvůli tomu lektvaru už dávno vyprchal. Harrymu se zdálo, že všechny vztahy a pocity z jeho života před prázdninami se staly někomu jinému.

Loudal se do sálu, kam Voldemort svolával smrtijedy. Voldemortův křivý úsměšek jej vítal už ode dveří. Pán zla mu pokynul, aby se postavil vedle něj. Vzápětí Harry ucítil mentální tah. Znamení zla se aktivovalo. První prásknutí následovala téměř ihned. Harry se skoro rozesmál, když viděl, jak smrtijed strnul uprostřed zamýšlené úklony. Otvory v kostěné masce na Harryho nevěřícně zíraly. Rychle se však zase vzpamatoval a klesl na kolena. Připlazil se k pánovu plášti, aby jej políbil. Podobné reakce měli snad všichni smrtijedi. Bellatrix na něj zírala s takovou nenávistí, že měl Harry chuť podívat, jestli v něm její pohled nevypálil díry. Jako jediná neměla masku. Nutno podotknout, že Harry vůči ní a Malfoyovi cítil identické pocity.

Mladík nedokázal odhadnout, který ze smrtijedů je Snape. Jen si byl jistý, že jestli Brumbál a řád ještě o ničem neví, rychle se to dozví. To pomyšlení mu způsobovalo úzkost. Nejraději by se tomu všemu vyhnul. Modlil se, ať si Voldemort schová všechny ukázky pravé povahy jejich vztahu pro sebe.

"Svolal jsem vás, abych vám sdělil zajímavé novinky," povstal Voldemort. Kruh černých siluet se neodvažoval snad ani dýchat.

"Jak vidíte, naše řady se dnes rozšířily. Harry se k nám toto léto připojil a byl přístupný dohodě, jejíž obsah vás nemusí zajímat. Důležité jsou pouze důsledky, které z naší dohody plynou. Nikdo z vás nevztáhne hůlku na Harryho Pottera ani na nikoho, koho by mohl považovat za svého přítele. Kdo poruší můj příkaz, bude si přát, aby raději sám zemřel. Harryho budete tady v sídle i mimo něj ignorovat, pokud se na vás sám neobrátí. V tom případě jeho žádost splníte a následně mi podáte kompletní zprávu. To je vše, můžete jít," sdělil jim jejich vůdce chladně. Bellatrix chtěla něco poznamenat, ale rudý pohled jí výmluvně připomněl její místo. Se vzteklým výrazem zmizela. Stejně jako ostatní.

Harry si oddychl, šlo to dobře.

"Zdá se, že bych tě do Bradavic přece jen mohl pustit," stočil se na něj Voldemortův zrak vypočítavě. Harry se strážil nějak změnit výraz, jen pokorně sklopil hlavu.

Temné sídlo, 31. sprna, odpoledne

Harry si četl v knihovně. Už však poznal, že do místnosti vstoupil Voldemort, aniž by muž vydal nějaký zvuk. Obrátil k němu hlavu. V podstatě měl dnes volno, ale kromě čtení a učení nebylo v sídle co dělat. Voldemort se zdál poslední tři týdny dost spokojený s tím, jak se mu povedlo Harryho přizpůsobit si, takže sex se konal jen tak čtyřikrát do týdne, takže měl mladík dnes slušnou šanci, že nebude. Jen doufal, že si to muž nerozmyslel s Bradavicemi.

"V noci mám práci," ušklíbl se muž. Harrymu zledovatělo srdce. Tahle slova znamenala utrpení a smrt mnoha nevinných lidí. Zatvrdil se. Ještě s tím nic nedokáže udělat, ale až ta doba přijde-!

"Takže ti podmínky tvého výletu sdělím dnes," pokračoval Voldemort. Harry se málem rozzářil jako vánoční stromeček. Půjde do Bradavic! Přikývl.

"Samozřejmě dodržíš absolutní diskrétnost. Nikdo se nedozví, co se s tebou v létě dělo. Pokud budeš něco potřebovat, tak o skutečnostech týkajících se tvého postavení a situaci smíš komunikovat pouze s tím, kdo nese mé znamení. To samé platí i v případě tělesného kontaktu. I když... přátelé tě samozřejmě obejmout mohou," jízlivě se usmál Voldemort. "Abych to shrnul, Harry. Jestli uděláš cokoliv, co by vyzrazovalo informace o mě, tobě nebo sídle komukoliv z Brumbálových lidí, víš, jaké to bude mít důsledky."

Harry vážně kývl.

"Tady máš přenášedlo. Aktivuje se dvojím stisknutím. Zítra se můžeš přemístit, až budeš chtít. Můžeš v Bradavicích strávit jednu noc, ale dopoledne se vrátíš."

"Ano, pane," přijal Harry sošku baziliška. Voldemort by se nikdy nesnížil k tomu, aby použil pro vytvoření přenášedla nějaký kousek mudlovského odpadu.

"Ještě poslední věc. Po dobu svého pobytu v Bradavicích můžeš svobodně kouzlit. I tak se ale dozvím o všech tvých kouzlech, takže se o nic nepokoušej."

Ten den nemohl Harry rozrušením ani dospat. Jeho plány by mohly vyjít.

Merline, ať se nic nepokazí, prosím...myslím, že si to zasloužím...

Příčná ulice, 1. září, ráno

Harry byl na nohou už od šesti hodin. Bradavický expres vyjede až v 11 hodin, ale mladík měl v plánu se nejdřív podívat do Příčné ulice. Chtěl zmrzlinu, podívat se, jaká nová košťata se objevila na trhu, jaké exotické brky nabízejí Krucánky a Kaňoury, koupit pamlsky Hedvice, sobě pár lektvarů... Měl tolik práce!

Jídlo do sebe jen zběžně naházel a o půl osmé aktivoval přenášedlo. Objevil se na nádraží King's Cross. Nevadí. Než se v osm otevřou obchody, může se projít.

To dopoledne strávil Harry jako by byl v Příčné ulici poprvé. Dětské nadšení se mísilo s melancholií. Kéž by se jeho dohoda s Voldemortem rozplynula v jasném slunečním světle, které zaplavovalo ulici! Harry nabíral doušky ranního vzduchu. Po dvou měsících zase spatřil opravdové slunce, ne jen nějakou iluzi promítnutou do okna. Ten pocit a celé dnešní ráno pečlivě uschoval do své truhličky. Plnila se a odolávala.

Bradavice, 1, září, dopoledne

Nastal čas nastoupit do Bradavického expresu. Harry schválně přicházel na poslední minutu. Zalila ho úzkost a panika, když spatřil známé tváře. Přesto se jeho obličej sám od sebe roztáhl do širokého úsměvu, když je zdravil, odpovídal na jejich otázky a sám se jich ptal, jak se měli. Když se konečně propracoval ke kupé, kde seděli Ron a Hermiona, bál se, že to nezvládne. Připadal si ocejchovaný. Špinavý. Vyhýbal se očnímu kontaktu. Stočil veškeré povídání na ně, aby se náhodou nechtěně nepodřekl a oni nepojali sebemenší podezření. Skoro ho zaráželo, jak lehce se mu to daří. Měl strach, že Řád něco ví a pan Weasley řekne něco Ronovi. Buď neví, nebo pan Weasley mlčel.

Co když je Snape věrný? Co když je Brumbál ten podváděný? Harry se snažil nemyslet na to. Pokud to tak je... pak nezbývá než vymyslet něco jiného. Měl plán, jak zjistit víc. Stačí se pokusit Snapea rozčílit. Normálně mu na to stačilo ani ne pět minut, takže víc než dvanáct hodin považoval Harry za dostačující. Snad se pak profesor nějakým způsobem podřekne. Pokud ho bude pouze ignorovat, jak Voldemort přikázal, bude tenhle výlet zbytečný. Ale užívám si ho snad víc než cokoliv jiného, přiznal si mladík.

Rozhodný okamžik nastal, když vstoupil do Velké síně.

Ze Snapeových očí na něj hleděla snad sama Smrt. Paradoxně se Harrymu ulevilo. Dalo mu to naději. Usedl s kamarády k hostině. Jídlo bylo nirvána oproti tomu, co smolili skřítkové v Sídle. Neustále na sobě však cítil Snapeův nenávistný pohled. Začalo mu to trochu vadit. Chtěl se v klidu najíst. Pohlédl na něj a mile se usmál. Jako by nic si odhrnul ofinu. Tohle stejně chtěl vyzkoušet.

Snape sebou překvapeně trhl. Harryho výraz se na chvíli změnil. Představil si totiž, jestli by tohle mohl procvičit a něco pak udělat třeba Bellatrix nebo Malfoyovi... nebo vlastně kterémukoliv smrtijedovi. Ale tak, aby to bolelo... Mladík tu lákavou myšlenku zahnal a zapojil se do družného hovoru s kamarády. Nemýlil se, když předpokládal, že Snape zuří.

Ocelový stisk na paži ho překvapil, jeho původce nikoliv.

"Na slovíčko, pane Pottere. Vy běžte," zasyčel Snape. Sotva nebelvíři zašli, smýkl s Harrym směrem ke sklepením. Hrubě ho postrčil do prázdné učebny a tu zabezpečil. Harry už chvíli uvažoval, jestli to s tím rozzuřením Snapea nepřehnal. Třeba ho muž jednoduše sejme...?

I když to asi nehrozí. Podělal by si to u Voldemorta. Mladík se bavil. Oproti tomu, co prožil přes léto bylo tohle jako dětské kočkování. Snape vypadal - u Merlina, vypadal takhle rozzuřený sexy. A pořád ho držel za paži.

Samozřejmě, že chtěl vysvětlení. Harry se tomu upřímně nedivil. Jenže pak řekl Snape to o Brumbálovi a jeho matce. Oběti svých rodičů si Harry hořce vyčítal celé léto. Co se ale stalo řediteli? U Merlina, nechtěl ho zranit, nechtěl! Jeho vnitřnosti se zkroutily a vina ho zalila jako mořská vlna. Skoro ani nepostřehl Snapeův šok z toho, nakolik se nechal unést a kolik prozradil. Jenže Harry nemohl jásat. Mohl jen pokračovat v masce, kterou si určil. Vnitřní radost však zmizela.

Kde se naučil tak dobře se přetvařovat? Oproti Voldemortově nitrozpytu se tohle zdálo opravdu jako dětská hra. Jestli Snape je - a Harry už tomu věřil - opravdu Brumbálův, musí tomu čelit také. Mladík začal chápat Snapeovu povahu a smrtelné napětí, ve kterém žil. On sám to zažíval dva měsíce a pomalu nesnesl pohled do zrcadla.

Vidět na Snapeově tváři nefalšovaný šok za to možná i stálo.

Pak zjistil, že se Snapeem flirtuje! Vnitřně ho zamrazilo. A to měl přitom jeho hůlku zaraženou pod hrdlo. Rozzlobilo ho, že se profesor pokusil vlézt mu do hlavy.

Málem se hystericky rozesmál při poznámce o rande s přítelkyní. A pak...

Snape chtěl informace. V Harryho novém světě se za informace platilo jediným způsobem. Snape nesl Znamení zla. Harry byl navíc poměrně přesvědčený, že určitě i někdo ze sedmáků ve zmijozelu. Voldemort jednou udělal narážku na společné zážitky se Snapeem - brrrr! - a toho by mohl využít.

Snapeova líc trochu škrábala jednodenním strništěm. Harry si už předtím všiml, že voní nevtíravou, ale velmi příjemnou a uklidňující vůní. Citelně se ho dotklo, že Snape ho očividně odmítl.

Nejsem děvka na trhu. Ale proč mám teda dojem, že se tak chovám? U Merlina, s Voldemortem se vyspí a JÁ se mu nezdám dost atraktivní? Bože, ten má ale vkus.

Harry se cítil tak poníženě, jako už skoro měsíc ne. Od toho lektvaru. Hořce se ušklíbl. Přemýšlel, jestli Snape ví, k čemu ho jeho pán použil. Oprava - jejich pán použil. A ta poznámka s vycházkami mu málem vehnala do očí slzy. Ne, Snape nic neví. Zítra si s ním třeba ještě promluví, ale teď potřeboval pryč.

Lektvaristův hlas ho zastavil. Neodmítl ho. U Merlina, díky! Pocit vítězství a vzrušení zvolna nahrazoval ponížení. Zalil ho opojný pocit, že může ovlivnit to, jestli sex chce, nebo ne. Mohl si dát podmínku, že se mu to musí líbit. Mohl! Snapeovo tělo hřálo a nehledě na mužův charakter se Harry cítil v bezpečí díky vzájemnému objetí. Už to mu řeklo víc než tisíc slov. On objal Snapea a Snape jeho. Mladík by byl jen za to schopný mu tu vzpomínku vyklopit.

Severus se ho ptal, co se mu líbí. Na to si Harry nemohl odpustit špetku sarkasmu. Jeho slova měla na muže před ním kýžený efekt. Mladík neváhal. Zkušenosti vynuceně nabyté přes léto se teď úročily. Než se nadál, klečel před ním a zpracovával ho jazykem. Když vyrazil z muže zvuky potěšení, zalila ho vlna euforie.

To ještě netušil, když ho Severus zvedal, že ho muž políbí. Harry se zajíkl. Jeho svět vybuchl v záplavě slastných pocitů. Voldemort ho, naštěstí, nikdy nelíbal. Nikde. Mladík ucítil, jak padá do pohodlné postele. Severus ho nepřestával líbat. Bylo to opojné, Harrymu se točila hlava příjemnou závratí. Třel se o muže nad sebou a zbavoval ho šatstva.

Snape se na něj skoro usmál, když mu šaty jednoduše odčaroval.

Vzápětí mu oplatil kouření. Harry se vznášel v nebeských výšinách. Ani ve snu si nepředstavoval, že by to se Severusem mohlo být tak úžasné. Svíjel se a vzdychal pod jeho ústy. Když mu muž řekl, aby se otočil, nečekal, že si ještě zaslouží porci polibků a hravých kousnutí. V nitru vrněl blažeností. Tohle normálně taky k sexu patří?

Trochu se lekl, když ho zastudilo lubrikační kouzlo. Nečekal to. Vzápětí na něj nalehl Severus. Zabolelo to jen trošku. Harry sykl spíš jen kvůli samotnému počátečnímu pocit z proniknutí a přizpůsobování se. Nemohl si pomoct a potěšeně nezasténat. Částečně i proto, aby tím Snapea přiměl k pohybu. Prohýbal se, aby zvýšil vlastní potěšení. Zvuky slasti volně opouštěly jeho hrdlo i rty a Severuse pobízel k většímu tempu. Extáze mu zaplavila smysly jako orkán. Ještě zostřeněji vlastní citlivostí vnímal mužův orgasmus. Harry si připadal příjemně nasycený a unavený. Úplně ho překvapilo, že po odeznění vzrušení ho začalo bolet pozadí. Zvlášť když se z něj Sevrus stáhl. Sykl sice nepohodlím, ale i nelibostí nad ztrátou. Oproti tomu, co na něm nomálně zkoušel Voldemort to byla ta nejlepší, nejdokonalejší, nejslastnější, nejbezbolestnější a hlavně dobrovolná zkušenost.

Překvapeně strnul, když se ho dotklo něco mokrého. Oči mu zalil úžas. Čekal by od Snapea spíš čistící kouzlo, než takovou milou péči. Zvláštní teplo se mu přitom pomyšlení šířilo útrobami. Ten pocit ještě zesílil, když jeho poděkování nebylo smeteno v prach žádnou jízlivostí. Nejraději by se stočil do klubíčka a usnul. Jenže něco slíbil. Malátně se posadil.

Snape na něj zíral.

Líbal mě na zádech, došlo Harrymu a podrážděně stiskl rty. Ty jizvy byly důkazem jeho ponížení i viny. Nechtěl, aby je Snape pozoroval a spekuloval o nich.

"Máte lahvičku na vzpomínky?" zeptal se odtažitě. Lavór se změnil na křišťálový flakónek.

Harry na lahvičku zíral téměř znechuceně. Nechtěl vzpomínat na nic. Jenže slib je slib. Soustředil se na okamžik, kdy ho Malfoy s Lestrangeovou přitáhli do Sídla. Vzápětí už přetahoval vzpomínku do lahvičky. Ujistil Snapea, že nikam nezmizí.

Jenže muž se ho zeptal na ty jizvy. Harry se zamračil. Nechtěl o tom mluvit. Pak ho ale napadla jiná věc. Snape chtěl informaci. To znamenalo, že Harry může zase něco chtít. Okamžitě věděl, co to bude. Polibek, který přišel, si opravdu vychutnal. Co na tom, že Snape navázal další otázkou. Harry se v jeho polibcích ztrácel. Taková jeho soukromá iluze o tom, že ten, s kým měl před chvílí sex, by se o něj mohl i starat a zajímat. Nádherná představa. Téměř zalitoval, že Snape už se dál nevyptával. Na druhou stranu to bylo štěstí. Harry se necítil připravený přiznávat víc. Přeměnil ručník na suchou deku a zachumlal se do ní. Stočil se do klubíčka a nechal svou myslí volně proudit vzpomínky na sex se Severusem, než je všechny schoval do krabičky.

Když se vrátil Snape, mladík podřimoval. Vyptával se na pár detailů. Harry úplně litoval, že tyhle informace už Snape "splatil". Stejně se pak zeptal na Dursleyovy a mladík měl šanci dostat další polibek.

Jenže následovala otázka na Londýn. Harrymu se na dva údery srdce zatmělo před očima hrůzou i nenávistí, než se sebral. Odmítl a Snape nenaléhal. Harry k němu pocítil hlubokou vděčnost.

"Poslední otázka, pane Pottere. Proč čekal Pán zla od začátku července až do konce srpna, než svolal smrtijedy?"

"Předpokládám, že proto, že jsem byl ve zkušební době," vynutil ze sebe odpověď Harry. Neptej se dál, prosím. Nedokážu ti to neříct. Neptej se... prosím. Nech mi aspoň trochu falešné hrdosti, zaprosil v duchu mladík. Nepomohlo to. K vlastní hrůze zjistil, že se z něj hrnou informace, které provokovaly další otázky. Nedokázal se zastavit. Musel to říct. Jako by si užíval sebetrýzeň, kterou mu to přiznání působilo. Nebo možná rozřízl konečně zahnisanou ránu a jed mohl aspoň trochu poodtéct.

Aby situaci nějak zlehčil, mluvil silně sarkasticky. Připravoval se na pohrdání a znechucení, které uvidí. Snape určitě už lituje, že se dotkl takové špíny jako je Harry. Když ucítil ruku ve vlasech, napjal se v předtuše nejhoršího. Místo toho...

Snape - Snape! - mu projevil v podstatě soucit a porozumnění. Harrymu se uvolnil tuhý uzel v prsou. Nemohl tomu uvěřit. Zrovna Severus Snape neudělal ani neřekl nic proto, aby ho ponížil! Harry se odvážil podívat se mu do tváře. Sevřený, přísný výraz kontrastoval s jemností doteků. Harry se to pokusil zase celé zlehčit. Věděl však, že je to jen planý pokus. Napadlo ho, jestli Snape opravdu někdy s Voldmeortem spal. Bylo to dobrovolné? Dělal s ním ten hadí ksicht ty samé věci co s ním - s Harrym? Mladík doufal, že ne. Jen při tom pomyšlení cítil hněv stoupající mu z hrudi.

Severus mu nabídl, aby u něj přespal. Harry nevěřícně přijal. Byl si jistý, že jeho jednodenní štěstí nezůstane nepotrestáno. Nechal však svého dočasného milence, aby vzal jeho strachy a během noci je přetavil ve vášeň a extázi.

Bradavice, 2.září, ráno

Mladík nad sebe chvíli mžoural. Zelené baldachýny? Až s projasňujícím se vědomím si uvědomil že spal u Snapea. Se Snapem. Muž už vstával. Harry najednou nevěděl, co dělat, ani co říct. Co se dělá, když s někým strávíte noc? Tohle bylo vlastně poprvé, kdy to Harry musel řešit.

To mu připomnělo, proč sem v prvé řadě přišel. Přednesl svou prosbu. Dokonce to dokázal zaonačit tak, aby se Severus ani moc nevyptával.

Nechtělo se mu loučit. Při představě, kam a ke komu se vrací cítil bezmocný vztek. Ale musel. Nebylo vyhnutí.

Vila Siriuse Blacka, 7. dubna, noc

Severus sledoval události až do bodu, ve kterém se Harry propadl do bezvědomí poté, co byl potrestán. Pak už se musel z jeho mysli stáhnout, protože jeho vlastní emoce narušovaly integritu jejich společného vědomí.

Měl chuť pořádně zařvat. Místo toho ležel jako ochromený na lůžku a pokoušel se srovnat si myšlenky. Byli všichni slepí - ani jemu, ani Brumbálovi to nedošlo. Za prvé - Voldemort byl už na začátku rozhodnutý Harryho do Bradavic dostat. Záměrně mu - Severusovi - ukazoval, jak zřízený Harry je. Nutil je navzájem prohloubit spojení, které objevil po Harryho návratu z Bradavic. Severus si mohl jen domýšlet, k čemu jej zamýšlel využít. Výsledek však tušil. Voldemort všechny svoje plány směřoval k tomu, aby Harry svou jedinou šanci na vysvobození prohrál. Čím víc emočních a psychických pák, tím lépe. Harry se naučil klamat nitrobranou, ale ta naivita mu stejně zůstala. Severus toho litoval jen kvůli mladíkovi samotnému. Voldemort spřádal síť plánů, aby zabezpečil, že Harryho tělo bude jeho.

Severus však nemohl vypudit z hlavy jiné myšlenky. Harryho k němu necítil nenávist. U Merlina, ten kluk se na něj upnul jako na jediné světýlko ve tmě. Vítal jeho osobu s bezelstností, které bylo těžké uvěřit. Z nedostatku jakékoliv jiné zkušenosti vděčně přijal jakýkoliv náznak lidského citu a tepla a byl ochotný pro to i zemřít. Severuse to přivádělo do nelehké situace, se kterou se neuměl prozatím vypořádat.

Pravděpodobně až se Harry vzbudí a rozkouká se, zjistí, že náklonnost vůči starému zahořklému mistru lektvarů byla pošetilá. Že to byla prostě abreakce. To je nejpravděpodobnější.

Snad mohu být tak sobecký a doufat alespoň v to, že na mě Harry nebude pohlížet s averzí v očích, napadlo ho. Dopadla na něj bezbřehá únava. Jeho úsilí se blížilo ke konci, avšak to, co kdysi s napětím očekával, toho se teď obával.

Sebral se. Vypil studený čaj a opatrně po schodech sešel dolů. Navzdory pokročilé hodině jej Lupin s Blackem čekali s pozdní lehkou večeří a další dávkou čaje.

"Přepínáš se, Severusi," zamračil se Lupin.

"Kdy se Harry bude moct vzbudit?" skočil mu do řeči Sirius. Lektvarista upil čaje. Kéž by mohl zastavit čas. Spolu s odpovědí na Blackovu otázku mu došlo, že jeho život se nepříjemně brzy nepříjemně výrazně změní.

"V sobotu," odpověděl chladně. Neměl na jídlo chuť. Prudce odsunul talíř a beze slova krbem odletaxoval.

"Co to bylo?" zamrkal Sirius překvapeně. Lupin se soucitně podíval směrem, kudy lektvarista odešel.

"Po pěti letech se Harry konečně vzbudí. Podle mě si to Severus uvědomil a dost to s ním zamávalo," odpověděl Siriovi.

"Vždyť o to tu přece celou dobu jde," pozvedl skepticky obočí Black. Remus se pousmál.

"Severus psoledních pět kromě učení a nitrozpytu nedělá nic jiného. Miluje svoje stereotypy, i když on tomu říká řád. Bude si na to muset těžce zvykat."

"Nějak moc se ve Snapeovi vyznáš," nadhodil Sirius s lehkým nádechem žárlivost.

"Dívám se a vidím," usmál se Lupin.

"To já taky. A právě teď bych tě nejraději viděl bez šatů."

23

Bradavice, 8. dubna, odpoledne

Severus seděl u sebe v pokojích v oblíbeném křesle a přemítal. Zapomněl Blackovi říct, aby sehnal na sobotu lékouzelníka. Harryho tělo udržovala po roky jen kouzla. Bude dezorientovaný a slabý. Třeba to ale Blacka napadne. Mohlo by.

Osobně si myslel, že už dnes završí své pětileté snažení. Ten den navíc byl jen ústupkem jeho touze mít víc času na smíření se. Bláhové. Co se má stát, nechť se staň. Severus se zatvrdil. Jeho pomoc je spravedlivý vděk za to, co pro ně Harry všechno udělal. Co udělal pro něj, aniž by o tom věděl. Víc neměl Severus právo žádat.

Problém tkvěl v tom, že tohle věděl jen Severusův rozum. Srdce o tom nemohl přesvědčit. Žilo dál ze vzpomínky na jasné, hřejivé světlo Harryho štěstí a lásky. Bolelo. Naneštěstí vyžadoval nitrozpyt jasnou mysl, jinak by Severus po válce možná skončil jako alkoholik. Takhle si nemohl dát ani skleničku na uchlácholení nervů.

Nechtěl se hýbat a už vůbec se se zvednout a jít dokončit své dílo.

Právě proto se zvedl a šel.

Vila Siriuse Blacka, 8. dubna, odpoledne

Severus dorazil do vily dřív než obvykle. Bohužel se střetl s Blackem, který nedokázal zavřít pusu rozrušením. Snape skoro utekl nahoru k Harrymu, aby se tomu vyhnul. Jen mu připomněl, ať domluví návštěvu lékouzelníka na další den. Pak ho s úlevou zanechal v Lupinově chápající péči.

Tohle sezení ale nešlo vůbec tak hladce jako ta předchozí. Hned, jakmile se dostal chvíli za Harryho probuzení - konkrétně k jeho "děkování" - musel si dát pauzu. Když viděl události z časového odstupu, docházely mu věci, na které předtím nepomyslel.

Jak mu mohlo ujít tak nápadné Harryho chování? Celý jeho zjev křičel, že je pod manipulačním nátlakovým zaklínadlem a nikdo si toho nevšiml! Vážně byli všichni tak natvrdlí? Soustředili se na to, že Harry byl týraný a veškeré neobvyklé projevy přičetli na vrub té skutečnosti.

U Merlina, mohl tomu chlapci ušetřit zbytečné trápení navíc.

Udělal si krátkou přestávku a pokračoval. S těžkým srdcem rekonstruoval celý Harryho pobyt v Bradavicích až do onoho osudného rána ve Velké síni. Se zamrazením mu došlo, že Harry už v té chvíli neplánoval přežít. Informace, které chtěl po Grangerové -

Harry chtěl vědět, jestli když zabije sebe, zatímco je Voldemortova mysl v něm, usmrtí tím i Voldemorta. Nespoléhal pouze na Snapeovo Legillimens. Chtěl najít co nejvíc způsobů.

Co nejvíc způsobů, jak zemřít tak, aby s sebou vzal Voldemorta.

Přišla Velká síň. Severus běžel s Harrym předem prohraný závod přes školní pozemky. Potvrdily se jeho pět let staré spekulace o tom, že Harry Voldemortově mysli odolával. Sledoval bitvu, za kterou k mladíkovi pocítil obdiv. S hořkou ironií si uvědomil, že pro své přátele Harry překonával sám sebe a dosahoval úžasných výsledků. Pro sebe to nedokázal.

Harry projevil pohotovost, jakmile se naskytla šance. Severus se musel ušklíbnout Voldmortově šoku. Vzápětí ho zamrazilo, když si uvědomil, jak blízko byl Pán zla k usmrcení Harryho čistě z pomsty. Spokojil se však "jen" s tím, že mu sebral vzácné, střežené vzpomínky.

To byl druhý okamžik, kdy musel Severus přerušit terapii. Vyštěkl smíchy. Něco tak jednoduchého a pro Pána zla strašného - koncentrované štěstí. Veškerá Harryho čistota, nevinnost a láska, o kterou se bál a proto ji schoval. Severus se smál z plna hrdla tomu, jak se Voldemort sám efektivně vyřadil v okamžiku, kdy Harry už dál nedokázal vzdorovat.

Zpět se vracel trochu rozechvěle, protože Harryho mysl už ta zlatavá záře míru a štěstí neopustila. Bolest a horečka jí proplouvaly tlumeny. Severus věděl, že se dostane do okamžiku, kdy na Harrym provedl nitrozpyt, kvůli kterému tu dnes leží po boku toho mladého muže. Když ta myšlenka vyplula z Harryho vědomí, vnímal to téměř jako svatokrádež.

Věděl, že jeho spojení s Harrym po pěti letech dnes skončí. Nechal se proto Harryho štěstím chvíli hřát a konejšit. Snažil se ho pochopit. Severus věděl, že sám by dopadl úplně jinak než Harry. Buď mrtvý, nebo poznamenaný nenávistí k celému světu. To už se stejně jednou stalo. Ani k tomu nepotřeboval prožít tolik, co Harry. Neochotně pokračoval v práci.

"Já nemusím vyhrát, Severusi. Já musím jen zemřít." Harryho úsměv plnil smutek, ale ne kvůli sobě. Mladík myslel na všechny lidi, kterým jeho smrt přinese smutek. Konfrontaci se Snapem čekal, ale stejně bolela.Vyslovil Harryho největší obavu - že Voldemort ho nebude chtít usmrtit. Zlatavé světlo na chvíli ztratilo lesk a teplo, když si mladík představil, co se s ním v tom případě stane. Bolest v hrudi zesílila, když se k němu Severus otočil zády.

Prosím, neodcházej. Prosím, ty ne. Pochop mě. Musím to udělat. Odpusť mi to, prosím, proběhlo Harrymu hlavou, když sklouzl z postele a objal ho.

"Omlouvám se," hlesl slabě. Ze srdce mu spadla celé hora, když Snapeův dotek potvrdil, že omluva přijal. Nabídka přivést Rona a Hermionu to jen potvrdila.

Děkuju. Ani nevíš, jak se mi ulevilo.

Harry osaměl. Jeho schopnost zabalit se do šťastných myšlenek nebyla dost silná, aby ho neuchránila od návalu čiré hrůzy z toho, co udělal. Voldemort ho bude chtít zlomit. A co když má víc kousků duše uschovaných někde jinde?

Ne, ty Brumbál určitě najde. Harrymu přece stačí jen umřít a bude o jeden méně. Myslel raději na Severuse. Postrádal teplo a jistotu, kterou z mistra lektvarů čerpal. Kéž by ho Severus mohl držet až do chvíle, kdy bude musel Harry sejít na hranice školních pozemků. Věděl, že Severus se bude dívat, ale přál si, aby to neviděl. Mladík silně doufal, že zemře a všechno, co se o prázdninách stalo, zůstane na věky zapomenuté.

Konečně dokázal obnovit závoj štěstí. Studium nitrobrany se opravdu vyplatilo. Právě včas, přišel Brumbál. Ředitelovu tvář svíral hluboký smutek, Harry to zřetelně viděl. Přesto se stařec nevzdal. Harry si s radostí půjčil jeho naději. Doufal, že úkol, kterým mu ředitel dal, Voldemorta minimálně hodně zraní. Třeba to dneska skončí.

Nejhorší bylo všechno vysvětlit Ronovi a Hermioně. Harry cítil vlastní slzy, jak mu stoupají do očí. Musel je uspat. Jak kvůli nim, tak kvůli sobě. Nechtěl, aby viděli, co se stane.

Uložil je, oblékl se a vyklouzl z ošetřovny. Cesta do sklepení ho unavila víc, než by čekal. S úlevou si sedl do Snapeova křesla.

Odpusť mi ještě jednou, Severusi. Není fér, kolik toho po tobě všichni žádají, ale tohle je naposled. Prosím, vezmi si tu krev.

V tu chvíli se Harry nesnášel za strohý výraz, který musel Severus nasadit. Nechtěl muže zranit ještě víc. Nechtěl -

Pevné objetí přerušilo proud výčitek a viny, Harry se zatetelil blahem. Po tomhle toužil. Škoda, že neobjevil tohohle Severuse dřív. Už jen pro to objetí by stálo za to žít, a co teprve za ten zbytek!

Budeš mi chybět, Severusi.

Málem to řekl nahlas, ale lektvarista jej přerušil polibkem. Harry chvíli zapomněl na všechno ostatní. O to větším šok prožil, když obsidiánové oči odrazily ty samé pocity, které cítil Harry.

To není fér. Merline, kéž bych dokázal vrátit čas. Mohl se však jen stulit do Snapeova křesla, vdechovat jeho vůni a vzpomínat na noc, kterou prožili spolu.

Jemné hlazení jej probudilo. Severus vypadal už daleko klidněji. Možná se něčím nadopoval. Ne, opravil se Harry. Jakmile uviděl Popletala, vsadil by se, že se Snape uklidňuje myšlenkami na to, jak toho tlušťocha prokleje.

Popletal ho obvinil, že si vymýšlí. Harry nevěděl, jestli se přidat ke všem těm lidem, co by ho teď rádi prokleli, nebo se začít smát. Na chvíli ho lákalo, podělit se o některé své zážitky. To by možná Popletalovi sklaplo. Jeho ječení mu lezlo na nervy. Aspoň že Brousek měl rozum. Popletal však nevypadal, že by byl přístupný rozumným argumentům. Jednoduše ho uspal stejně jako svoje přátele.

Brumbál musel mezitím nějak intrikovat. Harry v duchu pokrčil rameny. Snad to, co vymyslel, bude stačit.

Severus odcházel. Harrymu se v hrdle udělal knedlík. Mistr lektvarů dostal nějaký úkol. Odcházel.

Sbohem, Severusi. Chtěl ještě jedno objetí. Aspoň jedno. Severus zmizel s přenášedlem v ruce.

Tak to začalo. Odvahu, Harry. Pro tohle jsi to celé podstupoval.

Když opustil ochranné štíty Bradavic, srdce mu bušilo. Zachytil pohled na nádherný podzimní večer. Snad se soumrak nezbarví krví nevinných. Když spatřil Voldemorta, na chvíli jím prostoupila odevzdanost. Než se dozvěděl, co ten hadí ksicht plánuje dál. V Harrym se všechny instinkty vzbouřily a řvaly bojuj!

Slunce se dotklo obzoru a kletba opustila hůlku Temného pána dřív, než si Harry jeho pohyb uvědomil.

Stejně bych nad ním nikdy nevyhrál, napadlo ho. Najednou zíral do Brumbálova obličeje a na konec jeho hůlky. Ucítil vlnu magie. Nevěřícně zíral, jak ředitel klesá k zemi. Když se po něm znovu natáhl černý spár, s naprostou jasností si vzpomněl na Brumbálovy instrukce. Teď už bylo lehounké je splnit. Téměř jako by cítil Brumbála se na něj usmát.

...Sirius mu nabízel, aby šel bydlet k němu... Severusovy polibky a péče... Vánoce v Doupěti... Hry řachavého petra s Ronem a dvojčaty... let na koštěti a pocit euforie při chycení zlatonky...

Vzpomínky mu běžely hlavou a plnily srdce štěstím a vděčností, že mohl strávit pět let s tak úžasnými lidmi. Světlo začalo nabíralo na intenzitě a pak se roztříštilo do mnoha odrazů a vytrácelo se. Tak to asi má být, pomyslel si Harry. Zdálo se mu, že slyší v dálce výkřiky. Pro sebe se usmál a popřál přátelům štěstí, než sklouzl do sametové černi. On už se nezúčastní. Jeho poslední vzpomínka patřila Severusovu objetí. Temnota, do které sklouzával, hřála stejně.

Vila Siriuse Blacka, 8. dubna, večer

Severus se posadil. Harryho vzpomínky byly kompletní. Zahnal svírání v hrdle. Jemně hladil Harryho po tvářích, jako by ho tím mohl probudit. Nepoznal Brumbálovo zaklínadlo. Ale ať už udělal stařec cokoliv, Harryho to udrželo naživu. Lehce přejel po jizvě na mladíkově čele. Sklonil se a vtiskl mu polibek na chladnou tvář.

"Snad mi teď odpustíš," zašeptal do ticha pokoje. Uchopil Harryho dlaň do dlaní a dlouho ho jen tak držel a palcem ho hladil po hřbetu ruky. Stejně však musel nakonec jeho pokoj opustit a sejít dolů.

Sirius seděl u kuchyňského stolu a soustředěně točil nedopitým hrnkem kávy. Nervozita jím očividně lomcovala na všech frontách.

"Moje práce je u konce. Už tě tu dál nebudu obtěžovat," oznámil mu Severus chladně a měl se k rychlému odchodu.

"Počkej, Snape!" zmateně vyskočil Sirius. "Přijdeš zítra? Ráno tu bude ten léčitel a tak-" vyhrkl. Nitrozpytec se chtě nechtě musel ušklíbnout.

"Samozřejmě, že přijdu. Přece si nenechám ujít výsledky pětileté práce!" opáčil nonšalantně.

Ne, co to říkáš! Nechceš se zítra vracet! zaúpěl v duchu. Zase ho Black jednou k něčemu vyprovokoval. Jenže to pokušení bylo samo o sobě nesmírné. Zase vidět ty dva smaragdy, jejichž lesk nezapomněl jen díky vzpomínkám, jež látal. Harryho mysl je opustila před pěti lety, přesto jej Severus mohl vídat každý den. Sdílet s ním každou zachovanou vteřinu jeho života. Nepozorovaný, pomáhající ze stínů. Tak mu to vždy vyhovovalo. Jenže co se stane, až se Harry vzbudí a zjistí, že Severus všechno viděl?

Mladík nebude cítit nic pozitivního, tím si byl Severus jistý. Vztek, deprese? A na koho budou namířené - na něj, Severuse, nebo na Harryho vlastní osobu? Možná vina, sebepohrdání. Ať to bude cokoliv, uvědomil si Severus hořce, já to tentokrát spravit nedokážu.

Stručně se rozloučil s Blackem a vydal se za společností láhve brandy.

Když seděl u krbu s třetí skleničkou v ruce, uvědomil si, že to nepomáhá. Vznášelo se nad ním něco podezřele podobné depresi. Už po druhé skleničce si totiž uvědomil, že nedokáže nahodit svoje staré sarkastické, nepříjemné a kousavé brnění vyztužené občasnou sebelítostí a vztekem na celý svět. Cítil se nepříjemně nejistý, skoro jako nahý. Vybavila se mu slova pana Tairo hned na jedné z prvních hodin, co měli. Možná úplně první, nepamatoval si to přesně. Varování, jichž se mu dostalo, však ano.

"Pane Snape, nejde o to, že bych jakémukoliv svému pacientovi odmítl poskytnout dlouhodobou péči. Avšak standardní maximum pro nitrozpytce je maximálně měsíc denní práce. Delší doba s sebou nese těžká rizika. A my tu spolu hovoříme o několika letech. Přiznávám se, že cítím nutkání vás od toho odradit. Zkušenosti prokázaly, že dlouhodobý pobyt v cizí mysli přináší výrazné změny i vy mysli toho, kdo nitrozpyt provádí. Vratnost těchto změn je závislá na tom, jak dlouho tento proces pokračuje. Obávám se, pan Snape, že v případě několikaleté intervence se stane tento proces nevratným."

"A já jsem ochotný to podstoupit," pronesl Severus do ticha pokoje. Během pěti let v Harryho mysli se cítil téměř šťastný. Všechno jednou končí, pomyslel si melancholicky. Voldemortova konce nelitoval. Brumbálova ano. Když se myšlenky začaly ubírat tímhle směrem, rozhodl se sezení u krbu ukončit.

Když se o několik hodin později převaloval v posteli a nemohl usnout, v duchu bručel, že u krbu by bylo lépe. Stejně z postele nevylezl.

Vila Siriuse Blacka, 9. dubna, ráno

Ozval se zvonek. Otevřel Remus.

"Vítej, Severusi," usmál se na mistra lektvarů vlkodlak. Setkal se jen s chladným pohledem a zavrčenou odpovědí. Snape se ještě víc zamračil, když se na něj Lupin jen laskavě usmál.

"Je tu už léčitel?" zeptal se Severus. Prošel kolem vlkodlaka dovnitř.

"Za chvíli by měla dorazit. Sirius vyšiluje už od šesti od rána," uculil se Remus.

No někteří jsme ani nespali, zabručel v duchu lektvarista.

"Ranní lektvar Harry nedostal, takže do hodiny by se měl vzbudit," sdělil mu ještě vlkodlak. "Dáš si zatím čaj a něco k jídlu?"

"Čaj bych si dal," svolil Severus. Sotva se usadil ke stolu v kuchyni, na stole ležel šálek silného černého čaje. S chutí se napil. S nelibostí zaznamenal, že ruce se mu chvějí. Podrážděně šálek položil a zvedl se. V tu samou chvíli se ozval zvonek. Na schodech se ozvalo zadupání a přes kuchyň se prořítil Sirius. Sotva stihl Severuse pozdravit.

Vrátil se a v patách za ním kráčela Hermiona Gragerová. Severus chvíli jen zíral, než si vzpomněl, že před rokem dokončila lékouzelnické učednictví. Samozřejmě, že ona i mladý Weasley se občas ve vile zastavili na kus řeči a za Harrym. Málokdy se však se svým bývalým profesorem potkali.

"Dobrý den, pane," usmála se Hermiona.

"Dobrý den, slečno Gragerová," kývl Severus. "Hádám, že je čas," zvedl se od stolu.

"Jak to bude probíhat?" nervózně si Sirius prohrábl vlasy. Podle jejich současného stavu to dělal od rána často.

"Probudím pana Pottera a naposledy zkontroluji stav jeho mysli, zejména abych zredukoval stav zmatku a dezorientace. Pak už bude jeho rekonvalescence závislá pouze na slečně Grangerové," bez výrazu odpověděl nitrozpytec a bez dalšího ohlížení vyšel do patra.

Harry ležel stejně jako celé ty roky. Hruď se mu pravidelně zvedala v mírumilovném a klidném rytmu. Severuse by zajímalo, jestli tam, kde byl pět let, ten klid cítil. Přisedl k mladíkovi na pelest. Vzal jeho dlaň do své a dotkl se jeho čela svým. Dnes naposled. Vychutnal si ten pocit a přikázal si ho zapamatovat. Prolnul do Harryho vědomí a co nejjemněji jej vytáhl do bdělosti.

Srdce se mu na chvíli zastavilo, když se mladíkova víčka zachvěla a pak zvedla.

"Harry?" promluvil na něj a gestem zadržoval Blacka, aby se na kmotřence vrhl.

"C....c...o," pokusil se mladík vyslovit. Hlasivky však pět let nepoužíval, proto mu to dělalo potíže.

"Ššš, nemluv ještě. Jestli mě vnímáš, dvakrát mrkni." Severus se z jeho mysli stáhl jen částečně proto věděl, jaký zmatek tam panuje. Váhavě a pomalu Harry dvakrát mrknul.

"Víš, kdo jsem?" Dvě trochu pohotovější mrknutí.

"S...r..s," pokusil se Harry říct a křečovitě mu stiskl ruku. Muž cítil, že Harry si vzpomněl na bitvu pod Bradavicemi a snaží se zeptat, jak všechno dopadlo. Zelené oči

"Všechno je v pořádku. Voldemort je mrtvý. Jsi svobodný, Harry, a všechny jsi zachránil. Všechno je v pořádku," opakoval Severus měkce. Po bledých Harryho tvářích se spustily slzy. Severus kývl na Hermionu. Harryho oči na ní ulpěly se zřetelným šokem.

"Pak ti to vysvětlím. Teď vypij tohle," podepřela mu lékouzelnice hlavu. "Pomůže ti to v mluvení," přiložila mu ke rtům lahvičku s olejovitou kapalinou. Mladík se zakuckal, ale statečně polkl.

"Her...m, ty..." Harryho zmatek zase narůstal.

"Harry!" nevydržel to Sirius a vecpal se mezi Snapea a Hermionu. "Konečně jsi vzhůru," usmál, ačkoliv přes slzy skoro neviděl. Remus u dveří na tom byl podobně.

"Co se to...děje?" dožadoval se Harry. Řeč se mu rychle lepšila. A pak najednou Severus věděl, že mladík zaznamenal jejich mentální spojení. Poděšeně se zachvělo. Ale nezavřelo. Snapea to překvapilo. Místo toho se k němu Harry pevněji přimkl. Nejen mentálně. Kdyby na to měl sílu, k profesorovi by se přitáhl a přitiskl.

"Severusi, já se tak bál," zašeptal. "Vysvětli mi, co se děje. Co se stalo. Kde jsem a co je Brumbálovi a-"

"Klid," nesmlouvavě přestože jemně přikázal Severus. "Byl jsi... nemocný. Dlouho nemocný."

"Jak dlouho?" rozšířily se Harrymu oči a otočil se na Hermionu.

"Jsi...starší," pevně oči zavřel. "Všichni vypadáte starší. Jak...jak dlouho?" zeptal se odhodlaně.

"Harry..." začal Sirius, ale Snape ho přerušil: "Pět let." Black po něm střelil zlobným pohledem.

Mladíkova tvář zbledla ještě víc. Zaťal čelisti.

"Harry, to bude dobré. Hlavně že jsi se uzdravil, všechno ostatní je vedlejší," pohladil ho po čele kmotr. Vrhl divný pohled na Harryho křečovitě sevřenou dlaň kolem Severusovy.

"Siriusi," podařilo se Harrymu nadzvednout. Do sedu mu pomohla Hermiona, která stále seděla na pelesti skoro za ním a sesílala diagnostická kouzla.

"Hlavně se nerozrušuj. Teď už bude všechno v pořádku," usmíval se šťastně Sirius.

Severus o tom pochyboval. Cítil, jak se v Harrym strhává bouře nesoucí s sebou strašné podezření.

"Musím mluvit se Severusem. Sám. Prosím," vrhl zoufalý pohled na svého kmotra.

"Cokoliv, Harry. Severus má na tvém uzdravení největší podíl, abys věděl. Bez něj bychom byli úplně v koncích," poplácal kmotřence po rameni Black. "Já zatím zorganizuju něco k jídlu. Tak dlouho jsi měl jen magicky zkapalněnou nitrožilní stravu, že musíš umírat hlady," brebentil, zatímco couval ke dveřím. Remus šel za ním. Až tehdy si ho Harry vůbec všiml. Vlkodlak se držel v povzdálí a nepletl se ostatním do jejich snahy ani slzavé radosti. Hermiona měla totiž taky na krajíčku.

"Já jen dokončím diagnostiku a taky půjdu," slíbila Hermiona. Zbývalo jí ještě jedno zaklínadlo.

"Pak si promluvíme o tvém zdraví. Vítej zpátky, Harry," objala ho dojatě a opustila pokoj. Sotva se za ní zaklaply dveře, Harry nedokázal potlačil tlumené vzlyky, které se draly z hrdla. Severus nezaváhal ani chvíli a objal ho. Mladík přesně tohle potřeboval.

"Co se stalo?" zaptak se, když se trochu uklidnil. "Myslel jsem, že už nikoho z vás nikdy neuvidím. o je s Brumbálem? Proč se vrhl před tu kletbu?" Ne, tys tam vlastně nebyl. On skočil před kletbu, kterou na mě Voldemort seslal, on-" Harry se začínal dostávat do hysterie.

"Ššš, já vím, Harry. Všechno ti řeknu, neboj se," hladil ho po zádech Severus. "Brumbál zemřel, ale Voldemort je už navždy mrtvý."

"On se za mě obětoval. Jako moji rodiče," vyslovil Harry svoje podezření a další slané slzy vpil Severusův hábit. "Pokračuj, prosím, dál. Co mi bylo?" Severus potlačil impulz k hlubokému nádechu.

"Útok Temného pána z tebe vyrval část jeho duše. Nevím, jaké kouzlo na tebe Brumbál použil, ale udrželo tě naživu. Přinejmenším tvoje tělo. Tvoje mysl utrpěla obrovské poškození. Naštěstí Brumbál viděl natolik dopředu, aby mi nechal kontakt na mistra nitrozpytu. Naučil mě vše potřebné, abych mohl rekonstruovat tvou mysl. Trvalo mi to celých pět let, ale teď jsi vzhůru." Severus cítil, jak Harryho tělo tuhne. Spolu s tím se mu vkrádal do srdce ledový chlad.

Mladík se odtáhl.

"Rekonstruovat mou mysl? Co to znamená?" dokázal stěží říct přes stažené hrdlo.

"Projít každou tvou vzpomínku a seřadit je v logickém časovém sledu," odpověděl nevýrazně Severus.

"Ne... Ne!" vykřikl Harry a snažil se Severusovi vytrhnout. "Nemohl jsi vidět - ne, prosím, ať je tohle noční můra!" Mentální spojení mezi nimi se přerušilo. Harry zapřel všechny svoje bariéry, které dokázal. Věděl, že na to je pozdě, ale pomyšlení, co Severus viděl, mu drtilo hrudník šílenou panikou.

"Ne, nesahej na mě!" vřískl, když se k němu Snape natáhl. "Měl jsi mě raději nechat umřít! U Merlina, ne, jak se na mě můžeš vůbec podívat! Jsem jen špinavá děvka, která si nezaslouží vůbec žít-!" vzlykal hystericky.

"Dost!" hmátl po něm Severus a násilím si ho přitáhl do náruče. Harry se ho pokoušel odstrčit, ale neměl na to sílu.

"Vůbec takové hlouposti neříkej. Pokud chceš někoho vinit, viň Voldemorta nebo mě, ale ne sebe, Harry, nikdy ne sebe. Udělal jsi, co bylo potřeba, abys přežil. Vina leží na nás, kteří jsme tě nedokázali ochránit," konejšil ho Severus. Nemohl by ovšem přísahat, jestli ho mladík vnímal.

"Klid, Harry, hlavně klid. Teď už je to dobré," opakoval mu pořád dokola, dokud mladík nepřestal brečet. Jeho slzy jako by uvolňovaly i Severusovu vlastní bolest zahryzlou hluboko do jeho útrob. Ale zase jednou podcenil sílu Harryho viny a zoufalství.

"Běž pryč, prosím. Severusi, běž pryč," zašeptal Harry. Muž strnul. Pak mechanicky uvolnil své sevření. Takže mu nebylo odpuštěno. Měl to čekat. Čekal to.

Stejně to po čertech bolelo.

"Omlouvám se, Harry," vstal z postele a nehlučně opustil pokoj. Ostatní seděli dole v kuchyni. Severus se ani nezastavil, aby cokoliv řekl. Jen v mrazivém tichu opustil kuchyni i celý dům.

Čekal, če to bude bolet víc. Jediné, co teď ale cítil, byla bezedná propast ničeho.

24

Vila Siriuse Blacka, 8. dubna, dopoledne

Harry se snažil uklidnit, ale bez valného úspěchu. Musel Severuse poslat pryč. Nedokázal snést jeho dotek a utěšování, když Snape věděl, jaká zvrácená a opovrženíhodná bytost Harry je. Bolest na hrudi sílila a srdce mu bilo o závod, hlava se mu točila a třásl se po celém těle. V hlavě mu vířil neskutečný zmatek. Chránil ho před plnou pravdou. Totiž tou, kde někdo věděl o všem, co se kdy v jeho životě událo. Před očima mu začaly běhat černé skvrny.

"Harry, dýchej pomaleji!" vrazila do pokoje Hermiona a hned odhadla situaci. Rychle ho podepřela, protože mladík spadl do polštářů. Použila na něj rychlé Transpiratte a pomohla mu vypít uklidňující lektvar.

"Kruci, Snape se měl postarat, aby se tohle nestalo!" vyšiloval Sirius, který byl Hermioně v patách. "Já ho prokleju!"

"Ne, neprokleješ. Půjdeš se mnou zpátky dolů a necháš Harryho na starost Hermioně," chytil ho za paži Remus.

"Harry mě tu potřebuje! Snape ho rozčílil!"

"Sirie," zasípěl Harry, ke kterému proniklo Severusovo jméno. "On za to nemůže. Ta chyba jsem já," schoulil se do klubíčka.

"Harry, co tím myslíš, že chyba jsi ty?" zkoprněl Sirius. Mladík však odmítal zvednout hlavu nebo promluvit. Všechnu svou sílu spotřeboval na to, aby ovládl usedavý pláč.

"Sirie, prosím," omluvně se na Blacka obrátila Hermiona. "Jakmile to s Harrym zvládneme, určitě budete mít dost času se pořádně přivítat za chvíli. Přece jen je to všechno pro něj dost šok," uklidňovala muže. Kupodivu to fungovalo.

"Tak dobře. Harry, hlavně se uzdrav. U Merlina, tak strašně jsem se na to těšil. Mám tě moc rád," pohladil mladíka po vlasech a opustil místnost. Sotva klaply dveře, nedokázal si Harry pomoct a pláč se spustil znovu. Lékouzelnice pojistila pokoj asonickým kouzlem.

"Co se děje? Chceš mi to říct, Harry?" hladila mladíka po zádech.

"On t-to všechno viděl, Hermi. Jak se na mě mohl vůb-bec podívat?" škytl mladík. "Jak se já m-můžu p-podív-vat na něho? Strašně t-to b-bolí."

"Myslíš to, co se stalo u Voldemorta?"

Černovlasá hlava kývla na souhlas. Harry ještě pořád nezvedl oči.

"Já nevím, co se tam stalo, Harry. Ale jsem si jistá, že se nemohlo stát nic, co by tě Severusovi zprotivilo. On se o tebe celých pět let staral, aby tě uzdravil. Copak si myslíš, že by ho k tomu mohl někdo přinutit, kdyby nechtěl?"

"Mohlo. P-předtím t-to nevěděl," zakvílel Harry a křečovitě se chytl za vlasy.

"Ať už viděl cokoliv, Harry, postoj Severuse k tobě se jen zlepšil, to ti mohu odpřísáhnout. Kolikrát jsem o tom mluvila s Remem a Siriem! Nesmíš se obviňovat, Harry. Zachránil jsi kouzelnický svět a jsi ten nejlepší člověk, jakého znám!"

"Musel jsem ho poslat pryč. Určitě chtěl sám jít. Musím mu být odporný." Harry ji snad ani nevnímal.

"Co se stalo tak strašného, Harry?" Hermiona začínala ztrácet optimismus.

"Něco, co mělo umřít spolu se mnou. U Merlina, kdybych byl mrtvý, nemusel by t-to Severus nikdy vidět." Pláč pomalu ustával, ale hlavně proto, že mladíka hodně vyčerpával.

"To ne, Harry! Všichni jsme šťastní, že jsi zpátky!"

"Já ne, Hermi..."

"Harry, ta bolest přejde. Stačí se Severuse přece zeptat, co si myslí."

"To nejde. Poslal jsem ho pryč. Určitě už mě znovu nebude chtít vidět," pláč se obnovil s původní intenzitou.

"Tak mu můžeš napsat. Ale já si myslím, že se pleteš," trvala na svém Hermiona. Zvažovala další lektvar na uklidnění. Nakonec zvolila jinou metodu. Přece jen byla i Harryho kamarádka, nejen léčitelka. Rona málem nepřesvědčila, aby přišel až další den. Ginny a Weasleyovi to samé.

"Zkus teď myslet na hezčí věci. Ron sem málem vpadl se mnou. On i všichni Weasleyovi se strašně těší, až tě uvidí vzhůru. Molly plánuje velkou oslavu. A..." Hermiona trochu zčervenala. "Mám děsné štěstí, že jsi se probral, protože už je nejvyšší čas, abychom... No... ehm...." Její povídání konečně upoutalo Harryho pozornost. Zarudlé oči konečně stočil na kamarádku.

"Budem se s Ronem brát," zrudla kompletně Hermiona. Mladíkova spadla čelist.

"Fakt? Vždyť jsme-" zarazil se. "Aha. Vy už máte školu za sebou," zkonstatoval nuceně lehkým tónem. "Gratuluju," přinutil se k uslzenému úsměvu.

"Vlastně na to musíme tak trošku... uhm... spěchat," zakřenila se Hermiona. "A mě by zajímalo, jestli budeš chtít jít za kmotra."

"Za kmotra?" podivil se Harry. Hermiona se culila od ucha k uchu a čekala, až mu to dojde. Trvalo to asi minutu, než Harry vykulil oči ještě víc.

"Ty budeš maminka?" vyhrkl. "Na mě je toho moc," zasténal a chytil se za spánky.

"To bude dobrý. Hlavně nepanikař," poplácala ho kamarádka po zádech.

"Já mám být kmotr?" konečně se pousmál Harry a v očích se mu objevila konečně nějaká jiskra.

"Určitě. Se vším důležitým jsme chtěli počkat na tebe," objala ho Herm.

"Díky," oplatil jí to Harry. "Povídej mi, co se ještě stalo za těch pět let," poprosil ji.

"A nechceš se zkusit projít do kuchyně za Reme a Siriem? Stejně musíš začít chodit a nějakou dobu brát lektvary na obnovu svalové hmoty," dostalo se mu pobídky. Hlasité zakručení žaludku to stvrdilo. Před cestou dostal první dávku lektvaru a pak už nic tomu dobrodružství nebránilo.

Jak Harry zjistil, už jen vstát byl snad nadlidský výkon. Hermiona ho podpírala těch pár kroků ke dveřím. Mladíka to spolehlivě zadýchalo.

"Pánové, potřebujeme asistenci!" zavolala lékouzelnice ze schodů.

"Už jdeme!" ozval se Sirius zezdola. Rychle s Remem zdolali schody a každý z jedné strany pomáhali Harrymu sejít. Ten se udiveně rozhlížel. Béžové stěny, dřevěné nové schodiště s tmavě modrým, huňatým kobercem, nová a na kouzelníky moderní kuchyň vyvedená ve světlém dřevě, béžové a bílé...

"Kde to jsem?" zeptal se.

"To je můj nový dům," prohlásil hrdě Sirius. "Uznej, že bydlet v té staré barabizně se prostě dlouho nedá," loupl po kmotřenci očima.

"To asi ne. Teda, nic proti," pousmál se Harry na šťastně se šklebícího Siria. S úlevou se posadil na židli.

"Linxy," pronesl pán domu. Ihned se objevila skřítka. V závěsu za ní dokonce Toully. Oba dva s nadšením zírali na Harryho.

"Co si pán Sirius přeje?" uklonila se Linxy.

"Je už jídlo hotové?"

"Za minutu bude, pane Siriusi. Mohu vám zatím donést limonádu nebo čaj?" zapleskaly nadšeně skřítce uši.

"Limonáda zní fajn," kývl Harry.

"Pro mě, prosím, taky," přidala se Hermiona.

"Takže dvě limonády a dva šálky čaje, Linxy," usmál se Black na skřítku. Uklonila se a zmizela.

"Toully, potřebuješ něco?" zeptal se vlídně Sirius skřítka.

"Toully je strašně rád, že pan Harry je vzhůru. Toully by rád s něčím pomohl," uklonil se skřítek.

"Tak ukliď Harryho pokoj, vyvětrej ložní prádlo. Později ti řeknu, co do pokoje přestěhovat," přidělil mu pán domu úkol. Skřítek blaženě zmizel.

S jemným cinknutím se na stole objevilo jídlo. Velká mísa kuřecího vývaru. K tomu čtyři talíře a příbory." Hermiona se překvapeně podívala na hodiny a opravdu - už byl čas k obědu.

"Doufám, že poobědváš s námi," usmál se na ni Remus.

"Ráda," přisvědčila žena. Harry trval na tom, že se obslouží sám. Nakonec to trochu nešikovně zvládl. S teplým jídlem v žaludku se cítil daleko lépe. Nepotřeboval ani Herminonino doporučení, aby víc zatím nejedl a raději si za hodinku dal znova. Cítil se úplně plný. Chtělo se mu spát. Během jídla Sirius střídavě s Remusem líčili důležité momenty posledních let a Harrymu šla hlava kolem. Siriovo a Removo oficiální partnerství, dvě děti Billa a Fleur, rozrůstající se velkoobchod Freda a George, Ginny studující na bystrozorku, Artur v týmu ministerských poradců a spousta dalších informací. Nezbyl ani čas na nějakou melancholii. Harry se úporně držel povrchové dobré nálady. Chránil se pohlédnout hlouběji do svých pocitů, kde čekaly bolest a sžíravý smutek na to, až si na něm budou moci pořádně pochutnat. Jeho kmotr vyprávěl tak poutavě, že Harry si ani nevšiml, že skoro úplně vynechal sebe a Rema kromě té jedné nejzákladnější informace.

Společně mu Sirius a Remus pomohli do postele. Hermiona je ujistila, že všechno bude v pořádku. O něco tišeji a z mladíkova doslechu jim doporučila, aby na Harryho netlačili a nesnažili se vyzvídat ohledně Snapea. Vřele se rozloučili se sliby opětovných blízkých návštěv.

Lékouzelnice neměl ještě rozhodně v plánu jít domů, když opouštěla vilu.

Bradavice, 8. dubna, odpoledne

Severus nevydržel ve svých pokojích. Nedbal na spousty studentů na školních pozemcích a vyšel si na procházku. Dolů kolem Hagridovy hájenky podél hranice Zapovězeného lesa. Došel až k místu poslední bitvy. Na magií spálené půdě konečně začaly zašit malinké výhonky rostlin. Jen místo Volodemortova sklonu bylo stále černé a sežehlé. Nejspíš takové ještě pár desítek let zůstane.

Severus cítil i po tolika letech úlevu, že Minerva vyhádala s ministrem, že tu nebude stát vítězný památník. Tenkrát nebylo co slavit. Teď už je, zřejmě. Severus se tak necítil. Harry se ho bál. Cítil k němu odpor. Nechával tyhle myšlenky mizet v černé jámě, která ho chránila před nejhorším. Snažil se vytvořit nějaký plán, co teď. Harry mu však neustále narušoval soustředění. Měl o něj starost. Každá buňka v jeho těle toužila vrátit se zpátky a tu zelenookou hromádku neštěstí pevně sevřít v objetí. Ponořit se do zmatku, který v něm musel určitě panovat a vdechnout jeho myšlenkám klid a mír.

Pomalým krokem se vydal k jezeru. Tam bude pěknější pohled na krajinu. V dubnu ještě nepanovalo takové teplo, aby pod starou vrbou seděli studenti. Mohl si ji tedy zabrat pro sebe. Stál a sledoval sluneční odlesky na hladině. Vítr ji jemně čeřil. Střapaté kštice ženy v lékouzelnickém hábitu si nevšiml, dokud k němu téměř nedošla.

"Pane profesore," usmála se na něj Hermiona. "Portréty mi poradily, kde vás tak zhruba hledat," dodala téměř na svou omluvu.

"To je od nich milé," rýpl si Snape.

"Přišla jsem vám říct, že Harry je v podstatě v pořádku. Po fyzické stránce určitě. Svaly se s podporou regenerují rychle. Bohužel emocím to nejspíš potrvá déle."

"To tak bývá," opáčil bezvýrazně Severus.

"Harry se strašně bojí, že k němu cítíte odpor. Má k tomu důvod?" zeptala se vážně Hermiona. Černé oči se k ní stočily s nečitelným výrazem. Severusi, měl bys Harrho znát lépe. Ty se tu bojíš o sebe, ale on je stejný jako celou tu dobu. Všechnu vinu bere na sebe. Pro něj neuplynulo pět let, kdy si mohl utřídit myšlenky, názory a dospět. Je to pořád ten šestnáctiletý chlapec, jen ve starším těle.

"Žádný takový důvod neexistuje."

"Dobře," kývla s úlevou lékouzelnice. "Stavíte se za ním?"

"Nechce mě vidět," zavrtěl hlavou muž.

"Spíš se bojí," namítla Hermiona. Studovala pečlivě rysy muže před sebou. Jako by z něj dokázala něco vyčíst. I když... třeba dokázala. Ani Severus Snape, který dokázala klamat jednoho z největších černých mágů, nedokázal před ženskou intuicí všechno ukrýt.

"To nemění výsledek. Pohled na mě mu připomíná hrůzy, kterými prošel. To už se nezmění," opáčil chladně.

"Vážně, teď byste měl Harryho znát lépe než my ostatní. To vy byste měl radit mě, jak se k němu zachovat, abych mu pomohla," pozvedla mladá žena obočí. Lektvaristova ramena se ještě víc napjala, pokud to ještě šlo.

"Vidět vždy neznamená porozumět, slečno Grangerová. Jste v mnohem lepší pozici Harrymu ulevit, než jsem aktuálně já."

Teď už se mu dostalo nepokrytého zamračení.

"Alespoň se ode mě nechte nechte pozvat na oslavu Harryho uzdravení. Molly by vás tam moc ráda viděla a my ostatní - my všichni ostatní - také."

"Budu o tom přemýšlet," překřížil paže Severus.

"Vy jste se tu tvrdohlavost snad učili jeden od druhého," povzdychla si Hermiona. Vysloužila si tím další nečitelný výraz. "Pošlu vám sovu s datem oslavy. Prosím, přijďte. Věřte mi aspoň vy, že Harry vás vidět chce, jen se bojí."

Severus na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, zdál se jeho pohled měkčí a unavenější.

"Dobrá, přijdu, slečno Grangerová. Snad se nemýlíte."

Vila Siriuse Blacka, 8. dubna, večer

Harry se probudil pozdě večer. Alespoň si však uvědomil, kde je. Z pochopitelných důvodů se mu ulevilo. Uvědomil si zvláštní otupělost a únavu. Cítil se klidný, protože cokoliv jiného by jej moc vyčerpalo. Ležel na posteli a opatrně si projížděl vzpomínky na předchozí den. Jestli tedy spal jen den. Žaludek se mu sevřel strachem. Neprospal dalších pět let? Ne, Harry, vzpamatuj se. Už k tomu nebyl důvod.

U Merlina, pět let spal. Co budu teď dělat? Jít v jednadvaceti zpátky do školy? Proboha, mě je dvacet jedna let. Severusovi je v tom případě... kolik vlastně? Já ani nevím, kolik mu je, to je vtipný. Měl mě nechat umřít.

Jednadvacet let.

Jenže já jsem nebyl mrtvý, že? Říkali mi, že moje tělo žilo. Brrr. Ale co mám teď dělat? Vůbec mě nenapadlo, že bych to přežil a musel Severusovi ještě někdy pohlédnout do tváře. U Merlina, ty věci, co jsem řekl a udělal a které jsem si myslel! Severus ale stejně musel vidět všechno! Nedokážu ho ještě někdy vidět. Prostě nedokážu. Jak bych mohl? Proč souhlasil, že uzdraví moji mysl? Musel přece tušit, co tam najde. Proč to udělal?

...Musíš myslet na všechno svoje šťastné vzpomínky... Mám pro tebe poslední úkol, chlapče můj...

Harry cítil, jak se v něm hromadí smutek. Brumbál se pro něj obětoval, jen aby jej mohl nepozorovaně očarovat. Voldemort uvěřil v chybu starého kouzelníka. Přesto jen díky ředitelově oběti měl Harry vůbec šanci přežít.

Zachvěl se. Ty temné spáry, které se mu zakously do samotné duše... Zahnal tu vzpomínku. Bez Brumbála by to nepřežil. Nedokázal si to ani představit, jak to i tak mohl vydržet.

Jenže tvou mysl to roztrhalo. Severus tě dal dohromady...

...Srdce máš po matce, ale tu tvrdou palici po otci... Vstávat, Šípková Růženko...

Mladík nemohl zadusit první vzlyknutí a pak už to šlo jako po másle. Žal z domnělé ztráty Severuse se spustil ve slaných potůčcích po jeho tvářích.

Ozvalo se zaklepání. Harry si rychle otřel tváře.

"Harry?" pootevřely se dveře a nakoukl Sirius.

"Ahoj, Sirie," usmál se Harry. "Pojď dál." Jeho kmotr nečekal. Nejen že šel dál, ale okamžitě kmotřence objal.

"U Merlina, úplně jsem se bál, že tu zase budeš jen tak ležet a nic nevnímat," zašeptal dojatě muž. "Nemohl jsem se dočkat, až budeš zpátky," tiskl mladíka k sobě.

"Nějak se s těmi pěti lety taky nemůžu srovnat," přinutil se k polovičnímu úsměvu Harry.

"Já se ti nedivím. Zmeškat pět mistrovství ve famfrpálu by mě teda taky dostalo!" mrkl na něj kmotr. Harry se musel zasmát.

"Ne, vážně? Co budu teď dělat?" pohasl.

"To vím taky naprosto přesně. Dole je nachystaná večeře jako pro krále," zazubil se Sirius.

"A pak?" nevzdával to mladík. Uvědomil si však, že Siriovo nadšení je nakažlivé.

"Příjemný večer u krbu, kdy ti s Remem dovykládáme zbytek naší pětileté ságy. Budeš koukat," sliboval Tichošlápek. "Zítra máš zase v plánu prohlídku našich pozemků. To tě určitě utahá na celý den. Pozítří už nedokážeme déle odolávat záplavě Weasleyových, kteří jsou na tebe neskutečně natěšení, popozítří spolu musíme do Příčné ulice...," vypočítával Sirius. Harry to vzdal a začal se culit od ucha k uchu. Ne, před Siriem smutek neobstál. Zbaběle utekl.

"Remus psal, že se trochu opozdí a nemáme na něj čekat. Tak si dej, cokoliv budeš chtít," usadil Sirius Harryho se slavnostním výrazem. Mladík chvíli jen nadšeně zíral. Skřítci se překonali! Stolu vévodila velká mísa s ovocem. Harry jí nejdřív moc pozornosti nevěnoval. Nabral si hustou zeleninovou polévku. Strnul se lžící na půli cesty k ústům. Z ovoce skřítci vyřezali a poskládali miniaturní dráčky a očarovali, aby se hýbali a chrlili místo ohně šlehačku!

"Úplně škoda je sníst, že?" kochal se Sirius Harryho vytržením. Sám se natáhl a jednoho dráčka celého z borůvek ukořistil. Mladík se zasmál a pustil se do polévky. Než se s vypětím všech sil prokousal k ovocno-dračí míse, dorazil Remus. Vypadal utahaně a teprve pohled na Harryho a Siria u stolu mu zahnal chmury z čela.

"Dobrou chuť," popřál jim a přisedl si. Nad dráčky mu zacukaly koutky rtů. "Linxy se opravdu vyznamenala," prohlásil uznale. Než draka vložil do pusy, odčaroval pohybové kouzlo. Harry se mu nedivil. Živě si vzpomněl na svoje zděšení v prváku, když viděl poprvé čokoládové žabky a zjistil, že se přestanou hýbat, až jim ukousnete hlavu. Sadistická cukrovinka.

Spokojeně a úplně přecpaně sledoval Rema i Siria dojídat. Tady vládl mír a klid. Harry nasával atmosféru plnými doušky. Navíc v něm začala doutnat zvědavost. Jak si přehrával rozmluvu po svém probuzení, uvědomil si, jak málo mu toho o sobě Sirius ve skutečnosti řekl - v podstatě jen o partnerství s Remusem, což Harrymu vůbec problémy nedělalo. Opak by přece jen byl pokrytecký.

Poprvé viděl ze Siriova domu něco jiného, než svůj pokoj, schody a kuchyň. Salonek s krbem a měkkými křesílky vypadal, jako by ho přímo zval. V krbu praskal mírný oheň. Harry neváhal a místo do křesel se rozvalil na hustou kožešinku, která ležela před krbem.

"Tak povídejte. Co jste celých těch pět let dělali?" pobídl muže netrpělivě. Remus se usmál. Po pořádném jídle vypadal živěji. Stejně ale koukl po Siriovi, aby začal on.

"No začali jsme takový malý projekt," usmál se Sirius. "Protože ve válce byla většina vlkodlaků na Voldemortově straně, došlo k nárůstu obětí jejich pokousání. A to i u dětí. Jak u malých, tak u teenagerů. Kdybys viděl, co předvedli rodiče těch 'zdravých' dětí," Siriův pohled ztvrdl, "Bylo by ti líto, že... no, to je teď jedno," stiskl ruku, kterou mu Remus konejšivě položil na stehno. "Prostě se vzbouřili proti tomu, aby do Bradavic znovu nastoupily pokousané děti. Tak Remus využil vliv, který chvíli po válce ještě měl, protože KIngsley byl až do minulého roku náměstek ministra kouzel. Minerva McGonnagalová jako nová ředitelka Bradavic před třemi lety zaujala i post ve Starostolci a Artur Weasley je hlavou oddělení pro dodržování kouzelnických zákonů, takže naše podpora byla v tu dobu nejlepší. Remus s tím nápadem přišel, já se jen tak přicmrdnul-"

"Sirie, přejdi k věci," jemně ho přerušil Lupin.

"Jo, promiň," zazubil se Sirius. "Prostě jsme založili školu pro ty speciální děti. Zatím máme pět tříd a třídu přípravnou a minulý rok jsme si prosadili - zase díky podpoře Bradavic a díky... vlkodlačímu lektvaru, že naše děti mohou složit alespoň NKÚ."

Sirius chtěl říct 'díky Snapeovi', došlo Harrymu. I přes úzkost, kterou v něm myšlenky na mistra lektvarů vyvolávaly, jej musel obdivovat. Severus si toho na sebe nenaložil zrovna málo.

"V současnosti se snažíme hlavně vyhledávat děti, které by se jinak ke kouzelnickému vzdělání nedostaly. Nemáme samozřejmě takový rozsah předmětů ani kvalitu výuky jako Bradavice. Ve skutečnosti nám zoufale chybí personál. Takže musíme počkat s plány na další dvě třídy a prosazení možnosti získat akreditaci pro OVCE..." Harry jen zíral. Sirius a nadchnutý pro školu? Vrhl rychlý pohled na Remuse. Vlkodlak tutlal smích.

Tak tudy vítr vane, zasmál se mladík v duchu.

"A co učíš ty?" zeptal se kmotra.

"No já na to učení moc nejsem," přiznal rovnou barvu muž. "Spíš zajišťuju materiální statky a propagační akce. Pro styk s veřejností jsem dobrý, ale politické žvásty a komunikaci s ministerstvem nechávám Removi. Já bych je všechny proklel během dvou minut."

"Takže ty jsi ředitel, Remusi?" zašklebil se Harry na vlkodlaka. Lupin s unaveným úsměvem kývl.

"Taky učím zároveň kouzelnické formule, přeměňování a obdobu studií mudlů. Akorát že je neučím, jak žít vedle mudlů a rozumět jim, ale jak se orientovat v kouzelnickém světě, aby se vyhnuli politické i společenské šikaně," dodal s trochou hořkosti vlkodlak.

"A co tam ještě učíte?" zajímalo Harryho.

"Kouzla denní potřeby, základy lektvarů a péči o kouzelná zvířata. Zvlášť to poslední je obor, kde se mladí vlkodlaci nejsnáze uplatní."

"Není to nějak málo?" podivil se mladík.

"Je," smutně kývl Remus. "Jsme orientovaní hlavně na praktický budoucí život, ale i to je to žalostně nedostačující. Jenže zavedení každého dalšího předmětu je boj s ministerstvem. Nejčastěji argumentují nekvalifikovaností vybraného učitele. Bohužel mají většinou pravdu. Ale jsou chvíle, kdy mám pocit, že se záměrně snaží celý tenhle projekt potopit," povzdychl si vlkodlak. Harry nevěděl, jak by přítele povzbudil, proto přehodil téma.

"Je to vážně skvělý projekt, Remusi. Jen mě napadá, co mám teď dělat já? Nemám dokončenou školu, ale je mi dvacet jedna." Na číslovce Harrymu zakolísal hlas.

"Už jsme na to připravení, Harry, neboj," natáhl se Remus a počechral mu vlasy. "Pokud budeš chtít, Bradavice ti vyjdou vstříc. Tak nějak jsme společně pochybovali, že bys chtěl chodit zase na denní studium, takže s Minervou máme připravený dálkový studijní plán. Můžeš se učit samostatně doma a dvakrát za rok přijdeš do Bradavic na zkoušky."

"Aha... to zní... dobře," kývl Harry a pro jistotu se usmál, aby si muži nemysleli, že se mu to nelíbí. Plánovali to, ještě když spal. Ta myšlenka mu sevřela srdce a zároveň hřála. I když z něj byla troska, nevzdali to sním. Severus to nevzdal... Harry polkl, aby zahnal zrádné slzy.

"Děkuju," dodal tiše. Vděčně se nechal obejmout. Je doma a v bezpečí. Na tom teď záleží nejvíc.

Vila Siriuse Blacka, 14. dubna, odpoledne

Harry seděl u velkých francouzských oken v zimní zahradě, jak tomu Sirius říkal. Harry si to místo oblíbil snad okamžitě. Když neměl co dělat, seděl na houpací lavičce a díval se z okna. Za pár týdnů se možná přestěhuje ven, až se oteplí. Duben letos nehýřil zrovna vysokými teplotami.

Minulé dny byly opravdu rušné. Přežil slzavé údolí paní Weasleyové i mohutná objetí od Rona a jeho bratrů. Ginny se mu nejdřív pokoušela něco nesouvisle povědět, než si uvědomil, že to má být omluva. Kladla si jeho kóma za vinu. Snad ji přesvědčil, aby se tím konečně přestala trápit. Sirius taky vůbec nelhal, když tvrdil, že prohlídka pozemků Harryho unaví. Byly opravdu rozlehlé. A krásné.

Nejhorší byla Příčná ulice. Harryho zahltila příšerná úzkost, jen co se přemístili. Opakoval si, že není čeho se bát a že po té době ho určitě nikdo nepozná, nikdo ho nenapadne, žádní smrtijedi už nejsou, je s ním Sirius... Nějak to přežil, ale vzpamatovával se dva dny. Pak už nemohl Sirius odkládat povinnosti, takže dnes byl Harry v domě sám jen se skřítky. Nevadilo by mu to, jenže zůstal úplně sám i se svými myšlenkami. A ty se neochvějně stáčely k tmavovlasému muži s křivým nosem. Chtěl ho vidět. Strašně moc. Jenže stejně moc, jako si to přál, stejně tak se bál. Doteď se nemohl na sebe podívat dokonce ani do zrcadla. Jak se může podívat na Severuse? Co když uvidí v jeho očích tu pravdu, kterou se snaží v podobě zrcadla ignorovat? Že je špinavý. Co když se na něj Severus podívá s opovržením? Nebo třeba jen s odstupem a popře, že by pro něj Harry cokoliv znamenal? Mladík se toho vpravdě děsil.

Zkoušel vzít pergamen a pokusil se napsat pár řádek. Ze zaťatými zuby ho zase rychle vyhodil a od té doby seděl v zimní zahradě. Chvíli po obědě doletěl malý puštík se zprávou od Hermiony a Rona. Rozhodli se pro něj o víkendu za dva dny uspořádat oslavu. Právě dodatek ho rozhodil ještě víc:

Harry, váhala jsem, jestli ti to napsat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to před tebou nebudu tajit. Pozvala jsem i profesora Snapea a ten souhlasil, že přijde. Počítám, že ses mu určitě ještě neozval. Já tě chápu, ale zároveň tě prosím, ať se tolik toho setkání nebojíš. Víš přece, že kdyby tě Snape nechtěl vidět, jednoduše by pozvání odmítl. Tak hlavu vzhůru a těším se na tebe v sobotu.

Harrymu se zatočila hlava a srdce mu vyskočilo až do krku. Jak se má za dva dny mentálně připravit na setkání se Severusem?!

Ozvalo se jemné cinkání zvonkohry. Pán domu se vrátil. Harry věděl, že skřítci Siriovi řeknou, kde je, Po přečtení Hermionin a dopisu se cítil roztřesený. Sirius to určitě pozná.

Poznal.

"Co se děje, Harry?" zeptal se hned po přivítání.

"Nic. Jen jsem trochu nervózní. Herm psala, že v sobotu je v Doupěti oslava," snažil se to zamluvit mladík. Sirius k němu přisedl na houpačku.

"Co tě na té oslavě znervózňuje?" vyzvídal.

"Jen tak. Asi nic," plácl Harry nesouvisle.

"Bude tam někdo, koho nechceš vidět?" napadlo Siria.

"To je složitější," zavrtěl hlavou mladík.

"Chceš mi o tom říct?" nabídl mu mírně kmotr.

"Nevím," přiznal Harry. Na jednu stranu o tom chtěl s někým mluvit, na druhou se obával Siriovy reakce a na třetí se styděl. Proto na to šel klikatě.

"Sirie... ty a Severus... se už nehádáte?" nadhodil.

"Hádky jsou silné slovo. Nějak se to zlomilo. Nejdřív při bitvě a pak, když nabídl, že ti pomůže. Byl tu každý den, víš. Když už musíš někoho každý den vydržet, je lepší se s ním usmířit," usmál se Sirius, ale přitom bedlivě sledoval Harryho výraz. Něco v něm hledal.

"Proč to nabídl?" spíš zašeptal, než řekl mladík.

"Nikdy mi nic neřekl," pokrčil muž rameny. "Popravdě - nikdy dřív bych nevěřil, že tohle kdy o Snapeovi řeknu - ale bylo to jako dar z nebes. Léčitelé tě všichni prohlásili za ztracený případ. Snapeovo řešení bylo vlastně takový malý zázrak."

Když dopověděl, bylo naprosto jasné, že se Harry třese.

"Vážně o tom nechceš mluvit? Já vím, že Remus je na to lepší. Ale přede se nemusíš bát říct cokoliv, Harry. Cokoliv," zdůraznil.

"Bojím se na něj znovu podívat," vyhrkl Harry. "Sirie, já nedokážu mluvit o tom, co se dělo. Ale...," Harry se zadrhl, když ho kmotr vzal kolem ramen. Podporu potřeboval. "Severus... nikdo... to neměl vědět. A už vůbec ne vidět."

"Moc nad tím přemýšlíš. Otázka je, jestli chceš Snapea vidět ty. Kdyby tě nechtěl vidět on, tak prostě nepřijde na tu oslavu."

"To přesně psala Hermiona," nervózně se pousmál Harry.

"Jestli ho vidět nechceš, Harry, dá se to zařídit," navrhl Sirius.

"Ne, to ne. Já ho... já ho vidět chci," šeptl Harry a pohledem provrtával dlažbu.

"Tak už se tím ostatním netrap. Všechno se nějak vyřeší," pocuchal mu kmotr vlasy.

Kéž by, zaprosil v duchu mladík.

25

Vila Siriuse Blacka, 16. dubna, brzké ráno

Harry nedokázal dospat. Když se ručička nástěnných hodin přehoupla přes tři hodiny ráno, přepadla ho nevolnost. Uklidňující lektvar mu sice dopomohl ještě ke třem hodinám spánku, ale víc to prostě nešlo.

Uvidí Severuse.

Nechce ho vidět.

Umírá touhou ho vidět.

Převaloval se v posteli a spřádal chmurné scénáře, jak by podle jeho mínění mohlo to setkání dopadnout. Pro Merlina, jak může vůbec dneska vylézt z pokoje a jít do Doupěte?! Složí se, jen co Severuse uvidí! Schoval se pod peřinu a ležel pod ní až do osmi. Skoro přeslechl tiché vrznutí dveří.

"Je ti dobře, Harry?" lehce přes peřinu ucítil dotyk na zádech. Sirius strategicky vyslal Remuse. Harry v duchu zaúpěl. Vlkodlak měl snad šestý smysl pro cokoliv emočního. Horší jako Hermiona. Jen zavrtěl hlavou. Matrace se prohnula pod váhou navíc, jak se Lupin posadil na okraj.

"Něco pro tebe mám." Starost v Remově hlase Harrymu zakroutila vnitřnostmi. Zhluboka si povzdechl a vzdal se relativního bezpečí světa pod peřinou.

"Brý ráno," zamrmlal mdle. Vlkodlak se na něj usmál.

"Na , tu máš," podal mu hrneček s dýňovou šťávou. Aspoň to byla ona, podle vůně.

"Je v tom kapka povzbuzovacího lektvaru," mrkl na něj Remus.

"Díky," převzal od něj mladík hrneček a na jeden ráz ho vypil. Hned se cítil trochu líp. Dost na to, aby ho muž vytáhl z postele a Harry do sebe vsoukal trochu jídla. Vaflím s čokoládou šlo tak jako tak odolat těžce.

"Brý ráno," ozvalo se zívnutí ode dveří, když se vynořil ospalý Sirius. Dopadl na židli a hned se před ním objevil hrnek příjemně vonící kávy.

"Skvělí skřítci," zamumlal, zase zívl a upil. "Jak jsi na tom, Harry?"

"No... ujde to," nervózně se zašklebil mladík.

"Co takhle rychlá návštěva Příčné ulice? Zapomněl jsem něco pořídit pro hostitelku," protáhl se jeho kmotr. Nejdřív chtěl Harry odmítnout... ale nakonec - rozptýlení je rozptýlení. Navíc ho napadlo, že by mohl taky pořídit nějaké dárky. Byl vděčný všem svým přátelům, že ho neodepsali. Navíc zmeškal spoustu narozenin.

Když ale všem pořídí dárek, bude muset dát něco i Severusovi. Žaludek se mu sevřel.Ne, nic nekoupí... raději.

Nebude to hrubé vůči hostitelce?

Ale Sirius dárek kupuje, takže se to vyrovná ne?

Přiznej si to, chceš mu něco koupit. Chceš na vlastní oči vidět, jestli přijde a něco od tebe přijme, protože nevěříš, že to udělá.

Harry jen tak tak odolal nutkání utéct nahoru a schovat se pod peřinu.

Příčná ulice, 16. dubna, dopoledne

Davy kouzelníků zafungovaly. Mladík měl najednou mnohem reálnější podněty k úzkosti. Držel se v Siriově zákrytu jako klíště. Člověk by řekl, že v sobotu dopoledne by mohli lidé vyspávat doma a ne se přetlačovat u obchodů!

"Asi taky něco koupím. Promeškal jsem tolik narozenin..." zamumlal do kmotrových zad.

"Kam chceš jít?"

"Krucánky a kaňoury, Kratochvilné kouzelnické kejkle a zbytek musím ještě vymyslet," povzdychl si mladík.

"Taky pořád nevím, co pořídit Molly," přiznal Sirius. "Tak nejdřív obejdeme tvoje pochůzky a zatím si to rozmyslím," navrhl. Netušil, že Harry se chystal říct to samé. Co má k čertu koupit Snapeovi? Vždyť tápal u všech ostatních a nevěděl! Netušil, jestli Ron ocení čokoládové žabky nebo nějakou srandičku i po pěti letech. Nevěděl, jestli se Hermiona netopí v nových očarovaných brcích a jaké knihy má a nemá. Netušil, jestli má Ginny pořád ráda čokoládu a zda paní Weasleyová pořád plete svetry... Zkrátka a dobře netušil, jestli si může dovolit pořídit něco praktického, o čem věděl, že by z toho jeho přátelé měli radost. Zbývaly neosobní univerzálnosti. Harry si připadal prostě jako cizinec.

V Krucáncích a kaňourech chvíli nerozhodně přešlapoval, než mu padl do oka brk pro děti. Živě si vybavoval, jak měla Hemriona ještě ve škole sklony si při nervozitě u písemky přejíždět brkem po rtech. Vybral jí tři brky, které konce natřené něčím sladkým v různých příchutích - vzal mátový, jahodový a borůvkový. Když měl alespoň ten první dárek, ulevilo se mu. Začal v paměti pátrat po podobných detailech.

Když Ginny viděl naposledy, pořád si odhazovala vlasy z očí. Ne že by se Harry odvážil koupit nějaké dívce módní doplněk, ale ve vedlejším obchodě s kouzelnickou galanterií měli za sklem vystavené čelenky očarované tak, aby měnily barvu a vzor podle aktuálního oblečení. Hádal, že to by se mohlo hodit. Druhý dárek vyřešen.

Hermiona se mezi řečí zmínila (aby nenápadně zaryla do Rona, který stál vedle), že famfrpálové suvenáry se neustále válejí po celém jejich bytě. Harry tedy chvíli pátral a po poradě se Siriem konečně našel - magickou truhlu, která byla zdánlivě bezedná a ze všeho, co se do ní dalo, vytvářela uspořádaný náhodný výběr, když se otevřela. To jsou skoro dva dárky pro Hermionu, uchechtl se mladík pro sebe.

Dál už to šlo snadno. Zvlášť když Sirius radil, co by se asi tak mohlo hodit Billovi a Fleur nebo Charliemu. Paní Weasleyové nakonec pořídili společný dárek. Sirius koupil soudek vína a Harry téměř gigantické balení cukrovinek.

Dvojčatům chtěl pořídit něco žertovného, ale co vymyslet někomu, kdo se výrobou šprýmů živí? Nakonec se odhodlal i do mudlovského Londýna. Když tam byl... tehdy... prošel i kolem mudlovského obchodu s žertovnými suvenýry. Doufal, že tam i po pěti letech bude. Naštěstí to bylo po jiné trase než to knihkupectví. I tak se mu dělalo nevolno a mimoděk se tiskl k Siriovi. Muselo to u dvou dospělých mužů vypadat divně, ale Harrymu to bylo srdečně jedno. Nakonec to za to stálo. Sice nevěděl, kolik znalostí mají dvojčata z mudlovské chemie, ale kvetoucí krystaly by je mohly nadchnout. Rovnou tam pořídil i dárek pro pana Weasleyho. S úlevou pak prchl do kouzelnické části Londýna.

Zbyla jediná osoba. Severus. Harry nešťastně postával před cukrářstvím a netušil, co s ním. Balancoval s balíčky a snažil se něco vymyslet. Sirius se ohromně bavil, když dělal návrhy.

"Co takhle maxibalení Bertíkových fazolek?"

"To ne," zakuckal se Harry.

"Dávivé dortíčky, aby měl čím trápit studenty?"

"To by asi neocenil."

"Pravda, má zvrácenější metody. Něco na kuchání žab?"

"Kdyby tak žáby byly to nejodpornější na kuchání. A svoje nástroje má."

"Tak mu slib, že se vrátíš do školy a vyvedeš něco, za co bude moct nebelvíru odebrat aspoň dvě stě bodů."

Harry se začal smát tak, že málem pustil balíčky.

"To si nechám v zásobě," pokoušel si otřít slzy smíchu.

"Tak nějaký pěkný klobouk s vycpaným supem," zamrkal na něj Sirius očividně si užívající další výbuch smíchu.

"To by pak vykuchal mě místo žab," potřásl hlavou mladík. Sirius si ho chvíli měřil pohledem.

"Tak to už mě napadá jen darovací kámen," usmál se mírně.

"Co to je?"

"To je...," Sirius zaváhal, jestli má pokračovat," Je to slabý magický artefakt, který nese nějaké jednoduché sdělení. Používal se mezi čistokrevnými rodinami například k urovnání sporů. Pokud byl přijat, byly staré spory zapomenuty. Ale může nést jakoukoliv zprávu. Když ji druhá osoba přijme, dává tím najevo, že přijímá to, že jí chceš něco sdělit. Pokud se ho dotkne a pak si ho nechá, přijímá tvé poselství. Když ne, vrátí ho a dělá se, že nic takového ani nebylo," vysvětlil.

"Aha... to nezní... špatně," kývl Harry hlavou. "A kde se dá pořídit?" zeptal se. Mohl by Severusovi dát tohle? Není to moc osobní? A jakou zprávu mu vlastně chce předat?

"Ukážu ti ten obchod."

Šli téměř až na konec Příčné ulice a pak odbočili do malé postranní uličky. Stál tam obchod se šprerky. Nápis nad vchodem hlásal ŠPERKY, KLENOTY, ARTEFAKTY, TALISMANY I AMULETY: vítejte v obchodě Chelsea & dcera.

Vešli dovnitř. Ohlásil je ihned zvuk jemného zvonečku. Ve vitrínách se skvěly prsteny, náramky, náhrdelníky, brože, přívěsky, medailonky... Oči z toho přecházely. Za pultem byly dveře do zadních prostorů obchodu se stříbrným řetízkovým závěsem. Ten se rozhrnul a vešla rusovlasá žena, která se blížila střednímu věku. Na sobě měla vkusný zelený hábit s květinovou broží.

"Dobrý den, jsem Tessa. Co pro vás mohu udělat?" otázala se příjemným hlasem.

"Vedete darovací kameny?" otázal se Sirius

"Ano. Moment, přinesu je," usmála se žena a zmizela na chvíli za závěsem. Vrátila se se čtyřmi prosklenými boxy. Vypadaly těžce, přesto je nesla namísto levitace hůlkou.

"Počkejte, pomůžu vám," přiskočil Sirius na pomoc. Tessa na něj vrhla vděčný pohled. Složili boxy na pult a prodavačka je rozložila. Harry zvědavě nakoukl dovnitř.

"Tady jsou jednoduché darovací kameny," ukázala žena na první box. "Tady jsou kameny zasazené do stříbra, zlata či platiny ve formě přívěsku. V dalším boxu jsou prsteny a v posledním sošky," uvedla očividné. "Ty samostatné kameny lze do ostatních forem kdykoliv vytvarovat či zasadit. Zákazníci si je hned po prstenech berou nejčastěji." Harry zaujatě pozoroval kameny, tak ho ani nenapadlo se zeptat, proč si lidé nejčastěji kupují prsteny s darovacími kameny.

Krásné byly všechny. Vyleštěné drahokamy i polodrahokamy. Jeden mu padl do očí ihned. Byl lesklý a černý tak, že připomněl Harrymu Severusovy oči. Měl ihned jasno.

"Tenhle," ukázal.

"Takže hematit," usmála se Tessa a sundala víko boxu. "Vytáhněte si jej, prosím. Předpokládám, že vy jej chcete darovat?"

"Ano," přikývl Harry.

"Darovacích kamenů se smí dotknout jen ten, kdo daruje a kdo přijímá, jinak se naprosto znehodnotí. Ani magie na něj nesmí být aplikována. Až do něj budete chtít vložit zprávu, je třeba jej zahřát v obou dlaních, soustředit se na zprávu a dýchnout na něj," vysvětlila mu žena a Harry pochopil, proč se s těmi těžkými boxy tahala ručně. "Budete si přát krabičku?"

Mladík kývl. Vybral stříbrnou ozdobnou krabičku a pečlivě do ní hematit uložil. Zaplatil prodavačce a s nervózní spokojeností konečně mohl domů. Nakupování ho úplně zmohlo. S povděkem přijal od domácí skřítky čaj. Musel dárky ještě zabalit. Oběd se měl konat už v Doupěti.

Remus si za ním přisedl a ukázal mu šikovné balící kouzlo. Harrymu jej stačilo jednou předvést. Na chvíli to mladíka přivedlo ke vzpomínkám. Kdysi, před šesti lety, by se s učením takového kouzla trápil snad i tři dny. Jenže Voldemort nebyl při učení shovívavý tak jako školní učitelé. Harry se otřásl a užíval si ulehčenou práci. Severusův dárek dlouho převaloval v dlaních, než si promyslel, na co se soustředit, a opatrně na něj dýchl. Povrch hematitu se zamžil a zase vyčistil. Teplo Harryho dlaní neztratil. Harry ho pečlivě uložil do krabičky a převázal.

A pak přišel čas se přemístit. Harry si zase a opět musel uvědomit těch pět let bezvědomí. Nejen že neměl složené OVCE, ale ani zkoušku z přemisťování. Musel se s prudce bušícím srdcem spolehnout na Siria. Remus se samozřejmě přemisťoval sám.

Bradavice, 16. dubna, dopoledne

Severus sice ležel v posteli, ale nespal. Vznášel se v takovém tom stavu, kdy ani nebdíte, ani nespíte a vzbudíte se víc unavení, než když jste šli spát. V tom polospánku mu nedala pokoje jediná myšlenka. Harry Potter. Jaké to překvapení. Obával se mladíkovy reakce na oslavě. Nemohl si být jistý, zda Harry ví, že přijde. Dokonce zvažoval, buď že za ním přijde dřív, nebo že naopak přijde na oslavu později. Všechny varianty měly své klady a zápory. Předně přemýšlel, co udělat, aby nezpůsobil Harrymu zbytečný stres.

Aby byl k sobě upřímný, od doby, kdy přestala mladíkova terapie, si Severus chvílemi myslel, že se asi zblázní. A to uběhlo osm dní. Tairo jej před tím varoval. Severus ho poslouchal velmi pozorně a snažil se na tu možnost připravit. Jako by to šlo. Ta hluboká bolest z odloučení se vyrovnala jedinému a Severus se bránil nad tím přemýšlet.

Připomínalo mu to, jak se cítil, když zemřela Lily. A ty pocity si přísahal už nikdy neprožít znovu. Každý má hranici, na které se jednoduše zblázní a když Lily zemřela, Severus k ní měl zatraceně blízko. Pomohlo to, že mohl alespoň vrazit nůž do zad kreatuře, která za to byla nejvíce zodpovědná a ulevit tak vlastní vině.

Mohl racionalizovat jakkoliv, zdůvodňovat si, že Harry není mrtvý a že záležitosti mezi nimi se snad časem urovnají... Přesto mu dotek Harryho energie citelně chyběl. V noci se budil s pocitem nezměrné prázdnoty a tápal rukou po chladné půlce postele. Když už usnul, zdálo se mu o strachu a úzkosti, ke kterým nedokáže dosáhnout a utišit je. Ve dne fungoval pouze na zajetých principech, dokonce bral jen třetinu bodů co obyčejně.

Jsi hlupák, Snape. Věděl jsi, že to skončí. Zvykl sis na dotek spícího těla a zmrzačené mysli. Ale to Harry už není a, dej Merlin, už nikdy nebude. Je ubohé, že nejdelší vztah sis udržel s pacientem v komatu. Takové a podobné myšlenky mu běžely hlavou téměř neustále.

Racionálně věděl, že je to podobné odvykání silné závislosti. Proto se snažil vyplnit svůj volný čas konstruktivními úvahami. Třeba těmi, jak se s Harrym setkat, aniž by ho vyplašil nebo přivedl k hysterii. Bohužel, moc toho nevymyslel. Chtě nechtě musel uznat, že musí nechat věcem volný průběh.

Možná... Věděl, že všichni chystají Harrymu dárky. Osobně neměl moc rád dávání dárků, ale možná by se mohl přemoct a dát Harrymu něco, co by jej snad i... uklidnilo? Takových věcí jej moc nenapadlo. Jen dvě. Samozřejmě - mohl by Harrymu poskytnout kompenzaci za narušení soukromí vlastními vzpomínkami. Nicméně si nebyl jistý, že mladík po něčem takovém touží. Odvažoval se odhadnout, že Harry spíš chce zapomenout a hodit všechno zlé za hlavu. Prostě pokračovat dál. Alespoň v to doufal.

Takže zbýval ten druhý dárek.

Když jej budík přitáhl k plnému vědomí, první pohled věnoval malé krabičce na nočním stolku. Stále si nebyl jistý, jestli je vhodný.

Nebyl si tím jistý ani když si ho vložil do kapsy a opustil Bradavice směrem k Doupěti.

Doupě, 16. dubna, poledne

Harry nedostal ani příležitost se po přemístění vzpamatovat a už byl v náručí Molly Weasleyové.

"Harry! Jsem tak šťastná, že jsi tady!" dojatě jej k sobě korpulentní žena tiskla.

"Já taky, paní Weasleyová," usmíval se Harry a objal ji nazpět. Nechal se vtáhnout do kuchyně. Byla prázdná. Takže oslava se bude konat na zahradě. Koneckonců proč ne - dnešní počasí slibovalo příjemnou teplotu a sluníčko.

"Něco jsme vám přivezli," usmál se Sirius na hostitelku a s Harrym jí předali dary. Lupin se vytasil s velkou a krásnou kyticí.

"Nemuseli jste si dělat škodu," dojatě odlevitovala dárky Molly. "Pojďte honem na zahradu, skoro všichni už tu jsou!" popoháněla je.

Harrymu se málem tmělo před očima, když procházel na zahradu. Až asi za tři tepy srdce mu došlo, že nikdo z přítomných nemá černé vlasy. Severus tu nebyl. To bude dobré, hlavně dýchej. Severus nesnáší zpoždění, takže do tří minut tu bude...

"Harry!"

"Ahoj, Harry!"

"Nazdar!"

Různé pozdravy k němu dolétly spolu se záplavou zrzků. Všichni se nadšeně objímali a poplácavali. Teda - Charlieho poplácání Harrymu skoro vyrazilo dech. Ginny ho objala také, stejně jako Fleur a Hermiona. Pan Weasley ho jen dojatě poplácal po zádech.

"Dobré poledne," popřál všem hluboký hlas. Harrymu zmrazil krev a přitom rozehrál tep rychlostí allegra. Nezmohl se ani na slovo, když zíral na tmavovlasou postavu v profesorském hábitu.

Přišel... On přišel... U Merlina, vážně přišel...! běželo mu hlavou zatímco vnímal údiv nad tím, jak přátelsky Snapea Weasleyovic klan zdraví.

"Výřečný jako vždy, pane Pottere," neodpustil si muž rýpnutí. Harry by přísahal, že se přitom Severus nepatrně usmál, když napřáhl ruku k pozdravu.

"Já... ehm...," zakoktal se a vůbec nebyl připravený na šok z toho příjemného elektrizujícího tepla, když se dotkl Severusovy dlaně.

"Podstatu jsem z vašeho sdělení zřejmě pochopil," suše zkonstatoval muž, ale černé oči zůstávaly téměř laskavé, přestože ostražité. Harry v nich ty emoce mohl číst, ale bouře vlastních pocitů mu bránila je plně vnímat. Naštěstí ho zezadu přepadla dvojčata,

"Hele, Harry, máme pro-"

"-tebe super dárek!" spustil Fred s Georgem unisono. Pokud se někdo snad vůbec nezměnil, byla to dvojčata. Harry napůl s úlevou, napůl s nevolí, pustil Severusovu ruku a jen tak mimochodem zaznamenal, že muž se zdraví s panem Weasleym. Jen tak, jako by se nechumelilo!

"Tady," strčil mu Fred - nebo to byl George? - pod nos velkou pestrobarevně přebalenou krabici.

"Mám se bát?" uculil se trochu křečovitě mladík.

"No dovol, copak bychom ti dali něco nebezpečného?" zahrála dvojčata dotčenost. "Všechno naše zboží je prvnotřídní-"

"- a životu bezpečné."

"Tak jo, ale máte mě na svědomí," zašklebil se Harry a dárek otevřel. Naštěstí ho nevytáhl z krabice. I tak zrudl jako ředkvička a dvojčata se začala lámat smíchy v pase.

"Frede, mám u tebe galeon! Říkal jsem ti, že se doopravdy začervená!" zajíkl se George. Harry rychle krabici zase zavřel.

"Díky, to nebylo nutný, fakt-!" nevěděl, jestli se má strašlivě smát s nimi, nebo rozčílit.

"To víš, neměli jsme šanci pořádně oslavit tvou plnoletost-"

"- tak aby sis nepřipadal, že jsi o něco důležitého přišel," mrkl na něj George.

"No to s tímhle určitě nebudu," zamumlal potichu Harry. Rudá z tváří se mu vytratila až při dalším dárku od Molly a Artura. Když uviděl krásný pletený svetr, málem mu zaslzely oči. Na něco se můžete spolehnout vždycky a svetry paní Weasleyové patřily mezi takové věci. Rozhodně si zase připadal jako doma. Od Artura dostal láhev vína. Chvíli na ni rozpačitě zíral, dokud na něj pan Weasley nemrkl a neporadil mu, ať začíná pomalu. Harry se v odpověď uculil. Holt, mezi šestnácti a jedenadvaceti je přece jen rozdíl, že?

Ani Hermiona se nijak zásadně nezměnila. Dostal od ní kouzelnickou lékarničku i s příručkou. Začal se smát až ve chvíli, kdy v ní objevil připašovanou placatku s máslovým ležákem. Hermiona se zapřísahala, že netuší, kde se tam vzala. Ron podezřele nevinně sledoval nebe a dělal, že o ničem neví. Sám dal Harrymu obrovskou knihu. Mladík na to chvíli třeštil oči. Ron a knihy? Jenže když otevřel, pochopil. Pět let famfrpálové dokumentace, věstníků, časopisů i fotek z několika mistrovství. Dokonalý dárek! Další dárky tenhle vpravdě už nepřekonaly. Než přišel Severus. Už jen fakt, že i on donesl dárek byla... Harry si chtěl myslet, že úžasné, ale cítil se tak vykolejený, že víc nevnímal.

"Doporučuji si tento dárek nechat spíše pro soukromí," řekl mu tiše Severus, když mu předával malou zelenou, zdobenou krabičku.

"No já tu pro tebe taky něco mám," zřervenal Harry. "A taky... asi... no, asi by to bylo lepší nechat na soukromí," přiznal, když lektvaristovi na oplátku předal svůj dárek. Aby neupadl ještě do větších rozpaků, začal rozdávat dárky i ostatním. Zdálo se, že všechny potěšil. Hermionina reakce ho pobavila nejvíc.

"Ale ne, Harry! Já už se toho zlozvyku skoro zbavila, ale teď bude všechna snaha v koncích," zanaříkala v legraci lékouzelnice.

Charlie mu naopak slíbil, že mu jeho dárek ukáže později, až bude víc času a místa. To rozhodně navnadilo Harryho zvědavost.

Když skončili s dárky, všem už pořádně kručelo v žaludku. Nakonec to ale bylo jenom dobře, protože paní Weasleyová navařila jako pro regiment. A všechno bylo neskutečně dobré. Harry šťastně zíral na všechny kolem stolu a užíval si, že tu s nimi může být. Jedno místo přitahovalo jeho oči nejčastěji. Severus vypadal rozhodně zvláštně obklopen Weasleyovými. Nestěžoval si však. Harry si všiml, že při zákusku se mu pokusila dvojčata něco podstrčit. Asi něco nového, protože to nepoznal. Přemýšlel, jestli Severuse varovat, než si všiml nenápadného švihnutí hůlkou pod stolem. Pak se dozvěděl, co to bylo za cukrovinku, protože jedno z dvojčat vylekaně vyjeklo, když mu vyrašil sloní chobot, peří na hlavě a obličej zrůžověl. Děsivá kombinace. Severus potměšile sledoval, jak totéž v mžiku následovalo u druhého dvojčete.

Harry se tak smál, že si vůbec nevšiml, že to samé na talíři má taky. Až když z něj místo smíchu vyšlo lví zařvání, uvědomil si, že mu raší hříva a když si sáhl na obličej, nahmátl chlupy, čenich a vousky. Přinejlepším to ale nebylo tak zlé, jak dvojčata plánovala pro Severuse. Aspoň se Harry dozvěděl, jak zní slon a lev při smíchu. Pak už si dalo osazenstvo stolu pozor, takže se Harry nedozvěděl, v co by se proměnili ostatní. Efekt naštěstí po půl hodině vyprchal.

Po jídle se Harry musel vytratit na toaletu. Když se vracel, v kuchyni stál Severus. Sám. Klidně tam na něj čekal. Ovšem klidně jen navenek.

"Otevřeš si dárek?" zeptal se ho muž mírně. Harry kývl, aby ho zase nezradil hlas. Sáhl do hábitu pro krabičku.

"A ty?" vymáčkl ze sebe. V Severusově dlani se blýskla stříbrná krabička. Harrymu připadaly nějaké podobné. Když svou otevřel, poznal, že se nemýlí. V krabičce ležel smaragdový darovací kámen. Mladík věděl, že ruka se mu viditelně chvěje, když si jej vzal. Jenže v okamžiku, kdy se ho dotkl, měl rázem úplně jiné starosti. Smaragd hřál do prstů a Harry poznal, jak je "zpráva" cítit. Bylo to jako jemné pohlazení po čele a nekonečný pocit bezpečí.

A tohle se nikdy nezmění, dýchl na něj šeptaný hlas. Harry ucítil, jak se mu svírá hrdlo.

Severus otevřel svou krabičku ve stejné chvíli jako Harry. Jemně vzal lesklý hematit do dlaně. Téměř pálil. Ucítil smíšené pocity. Obavy, úzkost, touhu a nesmělý záchvěv.... lásky. Stejně jasné a zářivé jako tehdy. Ani všechen strach ji nemohl zakrýt. Zakrýt Harryho touhu překonat vlastní hrůzu a odpor a sdílet to, co sdíleli před pěti lety.

Severus... dýchl na něj nesmělý šepot. Tohohle kamene by se Severus nevzdal za nic na světě. Jediné, co v tu chvíli dokázal, bylo mlčky rozpřáhnout ruce. Vzápětí měl náruč plnou jednadvacetiletého mladíka potlačujícího slzy.

"Děkuju," špitl Harry.

"I já, Harry," broukl Severus. Neodvažoval se uvěřit svému štěstí. Dlouhou chvíli jen tak mlčky stáli a zvykali si oba na ten zvláštní pocit - konečně držet někoho, koho strašně chtěli a přitom se ho tak strašně báli. Harry sbíral odvahu zeptat se na otázku, která ho pálila.

"Severusi?" donutil se začít, protože věděl, že pak už to nebude moct vzít zpět. Trochu se odtáhl, aby staršímu muži viděl do obličeje.

"Ano?"

"Můžeš se na mě dívat a..." Harry se zadrhl, ale zarputile se donutil pokračovat, "A nevidět věci, co se staly?"

"Můžu, pokud můžeš i ty," pousmál se křivě Severus.

"Tak jo," usmál se trochu uvolněněji Harry. "A co bude teď dál?"

"Předpokládám, že začneš žít vlastní život a doženeš těch ztracených pět let. Mezitím máš samozřejmě mé svolení mě kdykoliv navštívit," odpověděl Severus s větší lehkostí, než cítil. Zdálo se však, že Harryho to upokojilo a spokojeně zabořil obličej zpátky do mužova ramene.

"Fajn," vydechl. Za chvíli nakrčil nos. "Divím se, že sem nikdo ještě nepřišel," nadhodil.

"Hotová kouzla," opáčil sarkasticky Severus. "Nicméně je opravdu čas vrátit se na oslavu."

Doupě, 16. dubna, večer

Oslava se protáhla až do tmy. Nikomu se nechtělo končit, ale únava z celodenního veselí si vybírala svou daň v zívání a protírání očí. Ten čas si vybral Charlie, aby Harrymu předvedl svůj dárek. Vytáhl ho stranou a spolu se přemístili neznámo kam. Bylo tam horko a ten pach Harrymu něco živě připomínal. Jenže Charlie měl ruce přes jeho oči.

"Víš, říkal jsem si, že doma by ses asi nudil přes školní rok. Tak jsem přesvědčil vedení britské dračí rezervace, kde teď pracuju, aby mi tě dovolili zaměstnat. jestli teda budeš chtít," zakřenil se zrzek a spustil oči. Harry zíral přímo dolů z kopce na dračí kotce.

"Tohle jsou karanténní výběhy. Na nich bys začínal," vysvětloval Charlie. "Co ty na to? Plat za to není špatný a nudit se určitě nebudeš. Dokonce rezervace poskytuje zaměstnanců i vlastní bydlení a dost často cestujeme po celém světě," uculil se.

"No že váháš!" vydechl ohromeně Harry. "Díky, Charlie!"

"Rádo se stalo. Myslím, že do naší party zapadneš jako nic. V pondělí se za tebou stavím a vrátíme se sem zařídit formality,"

"Dobře," kývl nadšeně mladík.

Zrzek mu nabídl ruku, aby se mohli přemístit zpět. Zrovna včas, aby zastihli Severuse na odchodu. Harry za ním vyběhl na cestu.

"Říkal jsi, že tě můžu navštívit kdykoliv," vyhrkl.

"Cestu do sklepení znáš," sklonil se Severus, aby mu vtiskl lehký polibek do vlasů, než se přemístil. Harry se křenil jako šťastný idiot. Vrátil se na oslavu, aby se se všemi rozloučil.

"Ehm, Sirie," zarazil se u kmotra. "Nebudeš mít nic proti tomu, když... půjdu ještě za... Severusem?" Sirius si povzdychl.

"Harry, tvoje štěstí je teď už jenom ve tvých rukou," usoudil filozoficky pod mírným vlivem dobrého vína. Mladík to vzal jako souhlas. Rozhodl se, že neslyšel, jak Sirius vzápětí zamumlal, že nikdy nevěřil, že tohle řekne. Začervenal se, když na něj Remus povzbudivě mrknul.

26

Bradavice, 16. dubna, noc

Harryho nechuť k letaxové síti koma nezměnilo. Vypadl z krbu zakuckaný a uprášený. Naštěstí už uměl kouzlo, které z něj popel očistilo. Vzhlédl očištěnými brýlemi a uviděl, jak se Severus opírá o dveře vedoucí do obýváku a s téměř neznatelným úsměvem ho pozoruje. Najednou netušil, co říct. Severus na tom byl téměř stejně. Pečlivě pohledem studoval mladého muže, který stál před jeho krbem.

"Posaď se. Dáš si čaj?" vyzval ho.

"Dám, díky," Harry zapátral očima. To křeslo tu pořád bylo. Celá místnost se vůbec nelišila od jeho vzpomínek. Zdálo se to uklidňující. Tady jako by se čas zastavil spolu s ním na pět let. Usadil se do křesla, kde strávil poslední chvilky před konfrontací Voldemorta. Zavřel oči a nasál jeho vůni. Ani ta se nezměnila. Harry cítil, jak se mu po obličeji rozlévá šťastný úsměv. Severus skryl ten svůj. Teď byl rád, že se nedokázal přimět k jakékoliv změně interiéru. V tom křesle sedával nejčastěji a vzpomínal na zraněného a nejistého mladíka, který byl šťastný jen proto, že mu dovolil v tom křesle usnout. A teď tam seděl Harry znova. Naštěstí už ne zraněný, ale nejistý pořád stejně.

Klepl hůlkou na stolek s prosbou o čaj. Vůbec nemuseli čekat. Objevil se čajový servis a zavonělo aroma skořice. Severus jim oběma nalil. Až poté se usadil do dalšího křesla.

"Dokončíš svoje studium?" nadhodil konverzačním tónem.

"No jasně," zašklebil se Harry. "Naštěstí prý nemusím chodit do školy každý den. To je skvělé, protože Charlie mi nabídl práci," zakřenil se šťastně. To byla pro Severuse novinka.

"Jakou práci?"

"V rezervaci. Jsme domluvení, že v pondělí půjdeme zařídit formality. Říkal, že bych začínal v dračích karanténních kotcích. Taky je k tomu vlastní bydlení a tvrdil, že hodně cestují," líčil mladík nadšeně.

"Nebelvíři," pronesl Sevrus hlasem ne nepodobným zaúpění. "Jedné smrti uniknou a řítí se plni nadšení vstříc další," promnul si oči. Harry zvážněl.

"Severusi... mě ani tehdy nevadilo, že bych měl umřít. Jen mi bylo líto, že vás tu všechny musím nechat," přiznal tiše. Mistr nitrozpytu vstal a zvolna k němu přešel.

"Já vím, Harry," klekl před ním stejně jako předtím. I tak byly jejich obličeje ve stejné úrovni. Natáhl dlaň, aby mu počechral vlasy. Harry ji zachytil a přitiskl k ní tvář. Severuse to gesto prudce zasáhlo. Ne, vidět neznamená porozumět. Nevěděl, jak jej mohl Harry zase tak bezelstně a upřímně přijmout zpět do svého života. Ale hlavní bylo, že se tak dělo. Na tom jediném záleželo.

"Musím taky co nejdřív složit zkoušky z přemisťování, abych se za tebou mohl často vracet," dívaly se na něho zářící smaragdové oči. Severus vybral darovací kámen tak, aby je připomínal. Ale žádný drahokam se nemohl vyrovnat Harryho očím.

"Mám jiný návrh," promluvil rozhodně. "Běž pracovat a bydlet, kam tě srdce táhne. Alespoň na půl roku úplně zapomeň na starého navrčeného profesora a užívej si život. Spřátel se se svými kolegy. Choď se s nimi bavit. Dožeň těch pět let, o které jsi přišel. A když se pak budeš pořád chtít vrátit, já tu pořád budu." Harry se zamračil, jak se snažil pochopit, co mu Severus říkal.

"Já od tebe nechci pryč!" zaprotestoval. "Mám ti toho tolik co oplácet-!" Prst na rtech ho přerušil.

"Nemáš mi co oplácet, Harry, a proto to říkám. V tomhle mě poslechni a nech si poradit. Odejdi ode mě pryč a žij si svůj život. A teprve až dospěješ a rozhodneš se, se buď vrať, nebo na mě zapomeň," zpřísněl mužův hlas. Černé oči měly neproniknutelný výraz, v nich Harry nápovědu nenašel.

Cítil se najednou mizerně. Severus ho nechtěl. Prostě ho jen pod nějakou záminkou posílal pryč-

"Nebelvíři," povzdychl si Severus znovu nad zrádným leskem Harryho očí. Naklonil se k němu a vtiskl mu lehký polibek na rty. Jak snadno tak ty dva smaragdy zase rozzářil! S trnutím si uvědomil, že Harry je na něm až moc závislý. Sám si to neuvědomuje, ale změna prostředí a společnosti mu jen prospěje. Ještě že to nátlakové kouzlo muselo vyprchat už před lety.

"Já tě neposílám pryč kvůli sobě. Chci, abys našel svoji vlastní životní cestu," zopakoval tiše. Tentokrát Harry váhavě kývl.

"Ale... nejpozději o zkouškách se uvidíme, že jo?" snažil se nenápadně si otřít oči.

"Ke tvé smůle ano," zažertoval suše Snape. "Myslím, že s prací a studiem dohromady budeš rád, když se ti porazí občas s kolegy někam vyrazit," rýpl si.

"Zvládnu to," podíval se na něj Harry bojovně.

"O tom nepochybuji," zkonstatoval Severus. "Před Vánoci nastupuje slečna Grangerová na mateřskou dovolenou. Jsem si jistý, že s tvými poněkud choulostivějšími předměty ti mileráda pomůže," rýpl si znovu.

Harrymu zasvítila šibalská světýlka v očích.

"Se všemi doufám ne," vtiskl do Severusovy dlaně krátký polibek.

"Na tohle téma jsem ve skutečnosti chtěl navázat," zkřivil Severusovy rty úsměšek s vědomím toho, že teď řekne něco úplně jiného, než by Harry chtěl slyšet.

"Rozhodně chci, aby ses nebránil tomu, když se ti někdo zalíbí. Když budeš chtít někoho milovat, miluj ho. Když budeš chtít mít s někým sex, klidně ho sveď. Nepřeji si, abys na mě v takových situacích bral ohledy." Mladíkovi se v šoku rozšířili oči.

"To nemůžeš myslet vážně!" vydechl přiškrceně. "Ale já tohle nechci! Nechci ty věci dělat s nikým jiným!" Představa, že by na sebe nechal někoho sáhnout, mu krátila dech a způsobovala nevolnost.

"Harry," pronesl Severus o trochu měkčeji. Teď už se nedivil sám sobě, že s Harrym jedná tak ohleduplně. Vždyť, jak by mohl po pěti letech jinak? "Nemusíš, když nechceš. Prostě ti říkám, že kdybys chtěl, jsi naprosto svobodný to udělat. Doteď jsi moc z té normální stránky světa nepoznal. Nezavírej před ní ve strachu oči. Jsi svobodný a dospělý kouzelník. Teď už nemusíš nic, co nechceš." Konečně to pochop, Harry. Já bych tě nejraději schoval tady a už nikdy nikam nepustil. A to se nesmí stát.

Lehce přejel dlaní po tváři. Lehce ho zaškrábalo jemné strniště, které tam Harrymu rašilo. Usmál se. Tělo je dospělé, teď jej mysl musí dohnat.

"Ty chceš to samé?" přiškrceně se zeptal Harry a najednou se vyhýbal jeho pohledu.

"Ne, ale mezi námi je dvacetiletý věkový rozdíl. Já už jsem si svoje zažil a vím, co chci," oponoval Severus.

"To já taky!"

"Znáš jen život z jeho horší stránky. Znáš mě a svoje spolužáky ze školy, z nichž většina se pomalu chystá založit vlastní rodinu. Znáš i lidi, kteří už nežijí. Víš, jaké to je, být v moci zvráceného psychopata a něco cítit k dvojnásobně staršímu muži. Pět let jsi spal, Harry. Ten čas ti nikdo nevrátí, ale odteď můžeš konečně žít. Věř mi a zkus to. Ke mně se můžeš vrátit vždycky, to ti slibuji," vtiskl mu polibek na čelo. Vnitřně se hořce usmál, protože v těch zelených očích viděl, že vyhrál. Ta výhra však patřila celá Harrymu. Osobně tušil, že pro něj to nebude vůbec lehké. Nechat to ptáče letět. Bez záruky, že se vrátí. Že ještě někdy budou takhle blízko. V kapse jej však hřál Harryho darovací kámen. To mu dodávalo odvahy. Navíc proces léčení ještě neskončil, přestože byl Harry vzhůru. Severus si vzal za své, že Harryho uzdraví a to, co po něm chtěl, k tomu patřilo.

"A co dneska?" zeptal se Harry se směsicí vzpurnosti i smutku.

"Dneska rozhodně zůstaneš tady," dovolil si Severus konečně kapku sobectví. Polibek, který následoval měl k předchozímu lehkému pohlazení na míle daleko. Tenhle je nechal oba rozpálené a s rozbušenými srdci.

Má pokračovat? Nezhorší se tím všechno? Severus se zarazil, protože se nemohl rozhodnout. Harry takovými zábranami netrpěl. Chtěl znovu to, co mu zatím dokázal dát jen Severus. Potvrdit si, že ho muž opravdu chce. Štíhlé prsty se propletly černými kadeřemi, jak se mladý muž přitáhl a začal ho hladově líbat. Severus hodil ty nekonečné a únavné úvahy za hlavu a nechal se strhnout Harrym, který se nechystal nějak se krotit.

Ne že by Severus celých pět let sexuálně abstinoval. Párkrát vyhledal "péči" prostituta, aby se z toho všeho nezbláznil. Ale už to bylo tak dlouho, že teď mu k neskutečnému vzrušení stačilo jen Harryho tělesné teplo a zuby, které mu hravě přejížděly po citlivé kůži na hrdle. Vzdal se toho laskání, aby mohl Harrymu stáhnout z ramenou plášť a tričko. S kalhotami trpělivost neměl, ty odčaroval. Mladík zářil jako lampionek, když si užíval milencovu vášeň a prsty zamotával do havraních vlasů. Ne, nebyl to přímo sex, co u Severuse hledal. Chtěl hlavně všechno to laskání kolem. Způsobovalo, že v jeho hrudi cosi tálo a rozkvétalo. Mohl cokoliv chtěl, klidně líbat Severuse do skonání skvěta. Nebo -

Harryho myšlenky se vypařily, když jej Severus vzal do úst. Zajíkl se a roztáhl nohy, aby měl muž lepší přístup. Naštěstí pořád seděl v křesle, jinak by se mu podlomily nohy. U Merlina, Severus před ním klečel, zatímco způsoboval, že Harry tál jako máslo. Zbožňoval to, jak mu Severus dokázal dát najevo, že v tomhle jde hlavně o něj - o Harryho.

"P-počkej," zajíkl se, když se začal nebezpečně blížit vrcholu. Severus se na něj podíval s výrazem podobným uculení. Harrymu trvalo asi pět úděrů splašeného srdce, než vůbec pochopil, co zahlédl. Nehledě na to, že byl vytažen z křesla směrem k obřímu gauči, o kterém by přísahal, že tam ještě před minutou nebyl.

Ten večer svou nádherou překonal všechny Harryho představy o štěstí. Severus ho vynášel do nebe a ještě výš. Rozdělovali se, aby zase mohli splynout. V tom prastarém rytmu jako by se dotýkala jejich srdce prostřednictvím těl. Harry cítil, že Severus neustále dává pozor, aby mu ničím nepřipomněl jeho bývalé vynucené zážitky. Miloval ho za to, přestože normálně by o to vůbec nestál. Cítil se jedinečný, milovaný a ceněný. Dělal, co mohl, aby milenci ten pocit oplatil.

Bradavice, 17. dubna, ráno

Ani jeden se moc nevyspal, protože nebyl zvyklý sdílet společnou postel. Přesto se ani jeden nedokázal vzdát tělesného tepla toho druhého. Harry se konečně poprvé od svého probuzení cítil úplně klidný a šťastný. Jen kdyby Severus netrval na tom, aby ho Harry vyloučil ze svého života. Copak to po takhle skvělé noci jde? Už jen z představy, že bude muset ráno odejít, se mu dělalo mdlo.

Ráno je nezastihlo zrovna dvakrát odpočinuté. To jim ovšem nebránilo zopakovat si předešlou noc a završit to podobným programem ve sprše.

Když Severus sledoval Harryho, jak se líně obléká, měl sto chutí vzít slova předešlého večera zpět. Splnil slib, povinnost dovést Harryho zpět. Měl by mít právo na osobní štěstí. Jenže když se na něj pak Harry usmál jako slunce zpod mraků, uvědomil si, že to štěstí už má. Ty zelené oči to slíbily.

Až dospěje, vrátí se ke mně. Merline, teď v to dokážu doufat, uvědomil si. Připadal si téměř nepříjemně zranitelný, když si uvědomil, jak moc pro něj mladý muž znamená. Kdyby k sobě musel být naprosto upřímný, tak ho Harryho skryté trucování kvůli tomu, že musí odejít, potěšilo.

"Nejpozději o zkouškách se uvidíme," prohlásil s povystrčenou bradou Harry.

"Budu se těšit na tvé skvělé schopnosti v lektvarech," rýpl si Severus.

"Jenom na ty?" založil si vyzývavě ruce mladík.

"Máte snad nějaké jiné, pane Pottere?" napodobil Severus jeho postoj. Harry na něj vytřeštil oči. To bylo od jeho prvního sexu se Severusem ta nejsnapovatější poznámka, co slyšel. Místo, aby se ho to dotklo, v očích se mu objevily čertovské ohníčky.

"Pokud trpíte výpadky paměti, pane profesore, rád vám svoje schopnosti připomenu," přistoupil k muži blíž. Místo pěti palců je teď dělil jeden.

"Navíc jsem ještě neměl šanci vyzkoušet jeden dárek k narozeninám," pokračoval Harry jako by se nechumelilo. Severus na něj pobaveně shlížel. Mladík se naklonil a pošeptal mu do ucha, co vlastně dostal od dvojčat. Triumfálně sledoval, jak se Severus o trochu prudčeji nadechl. Teď byl rád, že si tenhle jeden dárek zmenšil do kapsy pod hábitu. Zčásti i proto, aby ho náhodou neotevřel Sirius, nebo Remus.

"To je ovšem třeba napravit," sevřel ho lektvarista do náručí. Tentokrát se nedostali ani k tomu gauči.

Do vily se Harry dostal až po poledni. Totálně vyčerpaný a totálně šťastný. Remusovi nemusel svůj téměř šíleně šťastný výraz vysvětlovat a Sirius vyspával kocovinu, na kterou mu vlkodlak zásadově odmítl uvařit lektvar.

Sotva Harry zalehl, hned spal. Severusova vůně ho provázela i sny.