Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

sobota 18. dubna 2015

Skryté cesty 32 (slash 18+)

Berete ten zvrat v ději lépe, než jsem čekala :) Všechno má svůj důvod. Harry by ve svých patnácti letech jen stěží dostál nárokům, které na něj svět nakládal. Nicméně pro je tahle povídka velkým experimentem. Zvláště vy z vás, kteří čtete moje povídky delší dobu, jste si všimli, kolik násilí a temnoty se v nich objevuje. Tuhle povídku jsem chtěla pojmout od základů jinak a postupně se z ní stalo spíš vyprávění legendy. Každopádně zrovna tahle povídka patří k těm, které jsem dopředu poměrně detailně promyslela. Jediná problém je boj s vlastní netrpělivostí, kdy osekávám pasáže, které by přispěly k hlubšímu pochopení souvislostí.

Zase trošku poskočíme. Jak se asi Harry s Hermionou dokážou vrátit domů?




Na břehu jezera kotvila loď. Od hladiny se odráželo jasné polední slunce. Čekala na ně. Přesně jak Maerlyn předpověděl, jejich zdržení znamenalo pro krále téměř jistou smrt. Jeho jediná naděje na uzdravení teď ležela v Jiném světě, na ostrově Avalonu, v rukou ženy, jejíhož syna zabil v bitvě.

Čtyři rytíři nesli královo tělo v nosítkách. Na loď s ním však měli vstoupit pouze Harry a Maerlyn. Bitva u Camlanny skončila, vojska poputují domů. Zvěsti o králově smrti začínaly hořet jasným plamenem, přestože král ještě nezemřel. Británii čekal boj o následnictví. Maerlyna to však v tuto chvíli nezajímalo. Svíral ruku muže, kterého kdysi jako nemluvně dostal do péče. Harry věděl, že Artuš je Maerlynovi drahý jako vlastní syn. Ve jménu vyššího dobra od něj však žádal vše. Nyní téměř vše ztratil a nejspíš i ztratí. Ačkoliv starcovy oči zůstaly suché, žal mu vyrýval do tváře hluboké vrásky.

Nalodili se a mlhy Avalonu se před nimi rozestoupily. Přesně v té chvíli se umírající král plně probral k vědomí. Chraplavým hlasem žádal svůj meč, Excalibur.

"Paní jezera, vracím ti jej a děkuji," vykašlal Artuš spolu s krví a vrhl překvapivou silou meč do vody. Nedopadl, protože z hladiny se vynořila bělostná ruka se zlatými šupinkami, která meč obratně zachytila a po hladinu hladce vtáhla. Ani král nečekal, že přežije noc.

S posledním večerním paprskem král Artuš na Avalonu vydechl naposledy. Harry u něj držel čestnou stráž až do poslední chvíle. Pozoroval Morganu LaFay, jak se snaží ze všech sil vyléčit muže, jehož zranění sama nepřímo způsobila. Ne, jednání té ženy nepochopil a asi nikdy nepochopí. Jednala podle pravidel jemu neznámých. Přesto v jejím jednání nebyla faleš, jen hluboký žal.

Hrobem krále se tedy stala pohřební hranice na hladině jezera podle pohanských zvyků, které král před lety odvrhl. Morgana LeFay obřadně odevzdala Artušovo tělo živlům, než nechala plavidlo zapálit. Harry se díval na hořící loďku a napadlo ho, že je to jedno, jestli někoho zakopou, nebo spálí. Nikdo neví, co je tam dál, ale jedno mu přišlo jisté. Duch mrtvého už dlí jinde než v blízkosti svého původního těla. Přesto jej hrdlo pálilo a oči štípaly, když naslouchal žalozpěvům kněžek. Naposledy poklekl před svým králem. Když vstal, otočil se a už nepohlédl zpět. Nahmátl hůlku a sejmul ze sebe iluze. To jediné kouzlo udržoval celou dobu, aby to vypadalo, že stárne. Nyní se objevil zase mladý muž, kterému by lidé kolem mohli hádat něco mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Tady bylo jeho tajemství v bezpečí.

"Maerlyne, je čas. Prosím tě o službu, kterou jsi mi kdysi nabídl. Ulož mě vedle Hermiony. Na sto let mě nech spát," sklonil hlavu před žalem strhaným kouzelníkem. Maerlyn mu s povzdechem položil dlaň na rameno.

"Bylo to vzácné setkání, Harry. Díky tobě vím, že tohle všechno se nestalo nadarmo, protože i v budoucnosti budou skvělí kouzelníci. A hlavně ten jeden, který je povede. Není to náhoda, že jsme se setkali. Mělo to svůj účel. Rád ti poskytnu odpočinek, který hledáš," poklepal mu na rameno a vstal od smuteční tabule. Volným krokem došli až do chrámové místnosti vystlané květinami. Harrymu se stáhl žaludek, když pohlédl na Hermionu. Ležela pokojně zakletá do křišťálu. Zdála se být mrtvou. Muž však důvěřoval Maerlynově magii, že je to jen zdání. Její tvář vypadla tak mladě a poklidně, jako by byla sochou vytesanou nejzručnějším umělcem.

"Probudíte se oba za sto let, ve stejný den i hodinu. Dovol mi říci ti své sbohem, příteli," podal Maerlyn Harrymu dlaň. Ten však čaroděje srdečně objal.

"Už se neuvidíme, že?" zašeptal a v očích ho zase začaly pálit slzy. Spolkl je. Rytíři nepláčou.

"Ne, za sto let už z mého těla zůstane jen prach. Proto ti dám dar teď hned. Chci, aby sis vzal mou hůl." Harryho tím úplně ohromil. S úctou převzal nabízenou, jednoduše vyřezávanou hůl. Byla tak pevně spojená s Maerlynem, že její ztráta čaroděje pravděpodobně velice oslabí a ukrátí jeho život.

"Děkuji ti, příteli," uklonil se čaroději. "Můžu na tebe mít ještě poslední prosbu?"

"Samozřejmě," přikývl Maerlyn.

"Navštiv prosím Taliesina. Řekni mu, že ho miluju a že jsem na něj opravdu hrdý, ale že už se nevrátím. Řekni mu i proč, pochopí to. A předej mu prosím můj meč a pečetní prsten." Harry se studem zjistil, že se mu láme hlas, protože ta neposlušná vlhkost v očích přetéká.

"Spolehni se, Harry," přikývl vážně Maerlyn. Přijal do úschovy rytířský meč i jednoduchý prsten se zkříženými meči na černo-stříbrném pozadí. Pak se Harry uložil na katafalk, který zde čekal.

"Pamatuješ si, kam jít, až se vzbudíš?" ujistil se mág. Ležící můž přikývl.

Maerlyn mu naposledy stiskl ruku. Pozvedl hůlku a Harry ucítil, jak klouže do spánku. Hlubokého, dlouhého spánku beze snů.

O sto let později

Hermiona měla pocit, jako by se nořila z bezedné hlubiny. Nejdřív uslyšela něco, co jí připomněla tříštění skla. Připadala si dezorientovaná. Kde je? Jak se sem dostala? Co se stalo? Zpomaleným, probouzejícím se vědomím začaly procházet zvláštní obrazy. Bojující upíři, jízda na obrovském, děsivém psovi. Hrad. Velký hrad plný bojovníků. Maerlyn...

Maerlyn. Dostala se zpět v čase a Maerlyn ji uspal, aby nezestárla a nezemřela, než se v čase najdou i ostatní.

Najednou si uvědomila, že ji někdo volá jménem a jemně popleskává po tváři. Alespoň si uvědomila, že má tvář, protože zbytek těla si neuvědomovala vůbec. Ten hlas jí přišel velice povědomý. Vlastně se nezměnil. Harry. Ano, zněl jako Harry.

Ucítila i svoje ruce, protože někdo druhý jí s nimi začal pohybovat. Konečně dokázala otevřít oči. Kamarád se nad ní skláněl a mírně se usmíval.

"Vstávej, Šípková Růženko. Spala jsi už moc dlouho. Je čas vyrazit," mluvil na ni pomalu a hravě, zatímco se jí pokoušel rozproudit krevní oběh jemným tlakem a hlazením. Pomáhalo to. Hermioně se vracel cit do celého těla.

"Jsem nějaká přespaná," zachraptěla a zívla. Ten pohyb vyvolal mohutnou odezvu celý jejím tělem. Prostě se musela pořádně, opravdu pořádně protáhnout. Až se jí udělaly černé mžitky před očima. S Harryho podporou se posadila. Chvíli tak zůstala, aby si zvykla. Stále se cítila omámená.

"Jak dlouho jsem spala? Vážně celých sto dvacet sedm let?" zeptala se nevěřícně a rychle si začala prohlížet ruce. Nezměnily se. Pořád měla fyzicky sedmnáct let.

"Přesně tak. Počkal jsem přesně dvacet sedm let a přidal jsem se k tobě," pousmál se Harry. U srdce ho prudce bodlo, když si uvědomil, že zatímco spal, zemřel Maerlyn a spousta lidí, které kdy znal. Snad Taliesin ještě žije, jako vrásčitý stařec. Přece jen se narodil po otci kouzelníkem. Zaplašil tu myšlenku, byla příliš bolestivá. Jediné, nač se smí soustředit, je nalezení Severuse a Remuse.

"Zkus se postavit, čeká nás cesta," podepřel kamarádku. Zvládla to. Za chvilku už se udržela vzpřímeně i bez opory.

Prohlédli chrám. Zel prázdnotou. Kněžky jej zřejmě opustily už před lety. Pryč byla nadzemská krása Avalonu. Zbyl jen tichý kámen a zplanělá zahrada. Harrymu se stáhlo srdce. Zemřela snad i Morgana LeFay? Na to nepomyslel, když uléhal. Nedal jí svá sbohem, nechtěl rušit její truchlení pro syna.

U trouchnivějícího mola našli uvázanou jednu loďku. Kupodivu vypadala jako nová. Bylo na ní vloženo konzervační kouzlo. Harryho to zahřálo u srdce. Přece jen na ně někdo myslel, když tohle místo opouštěli.

Loďka byla zřejmě také očarovaná, aby prošla mlhami Avalonu. Sotva se rozevřel průchod, hladina jezera se výrazně zčeřila. Z vody se vynořila Jezerní paní. Měla bílou kůži posetou zlatými a smaragdovými šupinkami. Zelené vlasy zcela odporovaly jak vodě, tak gravitaci, protože se jí volně vlnily kolem hlavy.

"Čekám tu na tebe už desetiletí, sire rytíři," zapěla líbezným, tenkým hláskem.

"Co si přeješ, paní?" uklonil se jí Harry s úctou.

"Předám ti svůj poslední dar lidem. Nastal čas, aby si jej vzal další člověk," odpověděla paní a vytáhla nad hladinu překrásný Excalibur.

"Nebudu jej moci vrátit, má paní," potřásl hlavou kouzelník ohromený tím cenným darem.

"Nežádám jej nazpět. Toto jezero brzy zanikne a já s ním. Excalibur by byl ztracen, a to nechci. Proto ti jej dávám," vysvětlila Jezerní paní. V jejím hlase nezněl smutek. Sdělovala Harrymu pouze čistá fakta.

"A já jej tedy přijímám a děkuji ti, paní," obřadně a s úctou uchopil Harry meč. Paní jezera se jen usmála a zmizela pod hladinou. Lodička se sama od sebe dala zase do pohybu. Muž se otočil k Hermioně, aby si pohodlněji připevnil meč, Zjistil však, že se jí po tvářích koulejí slzy.

"Co se děje, Hermi?" zeptal se jemně.

"Je mi jí líto. Mám pocit, že svět tím přijde o strašně moc, když z něj zmizí Jezerní paní, Avalon, Kamelot... Všechno tohle. A oba přitom víme, že se to stane," utírala si dívka zuřivě oči. "Přijde mi, jako by s nimi měla umřít samotná magie."

"Přijdou zase jiné věci, Herm," tiše opáčil Harry. Kéž by jen tušila, kolik toho musel opustit. Znovu se mu vybavila synova tvář a bolest v srdci se prohloubila. Když se však díval na Hermionu, viděl jen mladou dívku, byť statečnou a inteligentní. Předtím si neuvědomil, že jej desetiletí zkušeností oddělí i od Hermiony. To poznání na něj tíživě dolehlo.

"Jasně, máš pravdu. Já vím. Jen prostě... prostě," smutně se pousmála čarodějka.

"Chápu, co myslíš. Víš, kousek odtud, jen den jízdy, se mají objevit Severus a Remus. Už pozítří. Víš, co mě děsí? Že si už úplně ani nedokážu vybavit jejich tváře. Budu se vracet někam, kde jsem žil daleko kratší čas, než ten život před sto lety. Ale vím, že musím. Je to tak pevná jistota, že mě táhne vpřed, ať se děje, co se děje," vychrlil ze sebe. Dosud to nikomu nahlas nepřiznal. Až teď té mladé čarodějce, která pro něj kdysi byla téměř sestrou. Ji jedinou si dobře pamatoval. Jakmile ta slova pronesl, ta rostoucí propast mezi nimi se zase uzavřela.

"Jenže tím se vyřeší jen ten menší problém," zachmuřila se Hermiona.

"Něco vymyslíme," slíbil jí Harry. "Kdyžtak budeš spát ještě desetkrát tak dlouho," poškádlil ji.

"Myslím, že to kouzlo má svůj limit," zapochybovala dívka. "Na břehu někdo čeká, žena," upozornila Harryho najednou. Muž se otočil a srdce mu vynechalo úder. Na břehu stál statný sivák a na něm seděla stařena v bílém plášti. Ty třpytivé vlasy a rysy tváře však poznal ihned, přestože čas zakalil modravé oči a vryl vrásky do její tváře. Vedle ní okusovali trávu další dva koně. Hnědák s bílými spěnkami a rozložitý vraník.

"Morgana LeFay," vydechl a srdce mu zaplavila radost. Nezemřela tedy. Stařena se na něj jemně usmívala, když lezl z vody. Sevřel ji v opatrném objetí.

"Jsem ráda, že ke mně nechováš žádnou zlobu kvůli králi Artušovi, sire rytíři," promluvila tichým, dušným hlasem.

"Tak nějak jsem... věděl, jak to dopadne," smutně se pousmál Harry. "Proč na nás čekáš? A jak to že Avalon je opuštěný?"

"Všechno má čas, kdy to skončí. Kněžky zemřely, odešly a další už si Bohyně nezvolila. Nyní je Avalon jen mým útočištěm a místem, kde spočinou za krátký čas mé kosti. Ale nyní mi představ tuto ženu a pojeďme," vybídla ho Morgana.

Harry je představil a ženy se navzájem lehce uklonily. Nasedli na koně a vydali se na cestu.

"Myslela jsem na tebe často, sire rytíři. Nad tvým osudem a tíhou, kterou neseš. Rozhodla jsem se, že ti pomohu vrátit se domů," pronesla zvolna čarodějka.

"Co za to budeš žádat?" zrychlil se Harrymu tep. Mohla Morgana LaFay na něco opravdu přijít? Pokud někdo, tak ona rozhodně ano.

"Nic. Pokud se to kouzlo podaří, bude to vrcholný skutek mého života a to jako cena stačí," pousmála se lišácky stařenka.

"Co přesně máte v plánu, paní LeFay?" vmísila se do debaty Hermiona.

"Sir rytíř mi vyprávěl, jak jste se sem dostala vy. V té krátké chvíli, kdy blesk udeří, se otevírá časová průrva. Přesně v té chvíli je možné projít jak časem zpět, nebo, domnívám se, i opačným směrem."

"Ale to je tak rychlý okamžik, že to nestihneme," namítl Harry.

"A to, sire rytíři, je důvod, proč mi trvalo téměř sedmdesát let vynalézt to správné kouzlo," triumfálně se usmála Morgana. "Sestavila jsem kouzlo, které zpomalí čas natolik, abych vás všechny dokázala poslat časovou trhlinou nazpět. Nesmíme však zmeškat její otevření."

"Na místě budeme včas," ujistil ji Harry.

"Ano, snad ano," přitakala paní Avalonu.

Druhý den dojeli k pláni, kterou předpověděl Maerlyn. Už z dálky viděli kouř, který z ní stoupal.

"Bitva tedy skončila. Dobrá. Bála jsem se, že se budeme muset proplétat vražednou vřavou," spokojeně mlaskla Morgana. Pohled na bojiště poseté doutnajícími hranicemi plnými mrtvých ji nijak nerozhodil.

Hermiona se zamračila, ale zrak neodvrátila. Před očima se jí však zjevila jiná bitva, jiní mrtví.

"Ta pláň je obrovská. Nevíš, kde přesněji to bude?" zeptala se raději a v duchu se modlila, aby nemuseli mezi hranice.

"U hloučku těch stromů tamhle skoro uprostřed," ukázal bez nadšení Harry. Taky se mu mezi hranice nechtělo. Vytvořili si alespoň filtrační kouzlo, aby unikli všudypřítomnému zápachu. Koně nebyli taky zrovna dvakrát nadšení z cesty přes spáleniště, ale nechali se s pomocí uklidňovacího kouzla přesvědčit, aby vešli.

"Čas se blíží," upozornil je Harry, když se slunce naklonilo nad horizont. "Blesk se objeví, když se slunce dotkne obzoru."

"Jsem připravená, můj drahý rytíři," ujistila ho Morgana. Všichni tři napjatě pozorovali oranžový kotouč, který se skláněl dolů. Harrymu i Hermioně nervozitou silně tepalo srdce. Mohli by se konečně dostat domů. I když Harry si připadal spíš jako před skokem do neznáma. Nepamatoval si toho už tolik!

Tentokrát nejdřív ucítili všichni rostoucí napětí. Dalo se ve vzduchu téměř ochutnat, jak se okolí sytilo magickými výboji. Morgana pozvedla ruce. A přesně v okamžiku, kdy se bíle zablesklo, stihla vyslat jediné krátké a přitom mocné kouzlo. Čas prudce zmedovatěl. Blesk byl stále ještě metr od země a pohyboval se viditelně po centimetrech. A uprostřed blesku najednou mohli spatřit rozšiřující se světelný portál. Začaly se v něm rýsovat dvě postavy. Jedna lidská, druhá vlkodlačí. Morgana začala vyvolávat zpěvné kouzlo. Harry pevně sevřel v jedné ruce Maerlynovu hůl a ve druhé Hermioninu dlaň.

"Sbohem, paní Morgano," zašeptal, když ucítil tah, jako by jej vtáhlo přenášedlo. Svět vybuchl v bílé záři. Ucítil, jak prudce letí. Let se změnil v pád a všichni čtyři dopadli do temnoty, na tvrdý kámen. Hermiona vykřikla bolestí. Lupin zakňučel. A Harry se Severusem svorně zalapali po dechu. Protože jejich spojení najednou ožilo a Harryho šok se promítl i do dhampira. Mužova přítomnost plnila Harryho myšlenky i smysly. Celá jeho bytost se tomu v jediném úderu srdce začala zuřivě bránit. Hlavou mu projela prudká bolest. Vykřikl.

"Harry, co se děje?" uslyšel cizí hlas. Ne vlastně cizí ne. Znával ho. Znával! Znova vykřikl pod náporem sdíleného vědomí.

"Profesore, musíme odtud pryč. A to tak, že rychle," uslyšel Hermionu. "Harry se hned tak rychle asi nesebere."

"Co tím myslíte, slečno?"

"Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme přímo pod zuřící bitvou mezi upíry a vašima lidma. Jde se odsud přemístit?" rychle dávkovala slova Hermiona. Vždycky měla fenomenální paměť. Severus se zamračil.

"Protipřemisťovací bariéra je základ každé kouzelnické ochrany. Musíme mimo pevnost."

"Fajn. Jestli vám můžu radit, zavřete spojení mezi sebou a Harrym. Pomůže mu to," pokračovala dívka neúprosně.

"Jak víte o-"

"Rychle! Nebo nám tu Harry omdlí!" vykřikla dívka nahněvaně. Severus netušil, která bije, ale podřídil se. Harry najednou zjistil, že může zase volně dýchat. Třásl se po celém těle.

"Díky, Herm," vydechl. "Jdeme. Kruci, nepamatuju si to tady," zaklel. Severus se na něj pořádně zadíval a strnul v šoku.

"Jsme ve věži, odkud jsme propadli do té časové propasti. Pokud ochrany padly, můžeme se zkusit prořezat skrz zeď," navrhla dívka. Severus odložil šok i nové informace na později. Ve skutečnosti ano - museli se hlavně dostat pryč. Prostě přiložil hůlku ke zdi, která byla podle jeho názoru vnější a naznačil jí otvor. Kámen se zachvěl - a "dveře" vypadly. Kámen zarachotil po skále a dopadl do burácejícího oceánu.

"Gratuluji, brilantní úsudek," ocenil Hermionu. "Slečno Grangerová, vyletím ven. Vy mě zvětšíte, já vás naberu a až budeme mimo protipřemisťovací bariéru, tak nás přemístím," rozhodl Severus.

"Jak vyletíte?" nechápala Hermiona, ale tu už se Snape proměnil. "Aha," pochopila. "Engorgio!" zvolala, když se krkavec dostal ven. Vítr s ním sice pořádně mával, ale bouře už znatelně polevovala.

"Musíte skočit," zaskřehotal krkavec.

"Dobrá," vzpamatoval se Harry. "Skáču!" vykřikl a vrhl se bez zaváhání ze skály. Krkavec jej obratně zachytil.

"Teď já!" vykřikla Hermiona, aby přehlušila burácení moře. Rozeběhla se a skočila. Po ní Lupin. Všechny je obří pták hladce zachytil a na silných křídlech se jako blesk odnášel od pevnosti. Naštěstí, protože ještě ani nedosáhli břehu a mohutná exploze rozdělila ostrov na dvě poloviny. Ledová pevnost se začala propadat do moře.

"Přřemisťuji!" zaskřehotal krkavec. Pasažéři se nadechli a vzápětí je to vtáhlo do ohavného sifonu.

Severus je moudře přemístil jen na školní pozemky, ne do svých pokojů. Tam by se nevešli, zvlášť s jeho novými rozměry. Sotva se Hermiona oklepala, zrušila kouzlo a Snape se vrátil do vlastní podoby.

"Hrad je uzavřený," všiml si okamžitě. "To se mi nelíbí. Pojďte sem, přemístím nás do mých pokojů. Rychle," popohnal je, protože ho přepadl akutní pocit nebezpečí. Sotva se ho dotkli, vtáhl je k sobě. Až tam vydechl. Jeho byt byl prázdný. Jen tu letmo ucítil... Marion?

Až teď, když rozžal světla, si pořádně prohlédl podivné úborů Harryho a Hermiony. Harry na sobě měl dokonce zbroj a u pasu meč! Dívka na sobě měla šaty! Raně středověké šaty!

Harry vypadal starší. Daleko starší. Mysl, se kterou se obnovilo jejich spojení, také nepatřila patnáctiletému mladíkovi.

Dobrá, všechno popořadě.

"Řekněte si  skřítkům o jídlo a pití. Jdu pro lektvar, který promění Lupina zpět," řekl jim unaveně. Oba jen kývli a vlkodlak se složil před krb.

"Nezvládnu to, Herm. Nezvládnu," zoufale si zajel rukama do vlasů Harry a zapadl do křesla, až brnění zachřestilo.

"Už nemáš na výběr. Vrátil ses. Vzpomeň si, co jsi mi říkal, když jsme probrali v chrámu. Musíš a víš to," položila mu Hermiona ruce na ramena. "Teď si dáš čaj nebo něco ostřejšího a vysvětlíme Snapeovi, co se stalo, ano? Pěkně postupně," říkala klidně a pevně. Harry jen kývl. Co taky jiného mohl dělat.

Severus celý ten rozhovor slyšel a jen to přiživilo jeho znepokojení. Rychle se vrátil s požadovaným lektvarem a nadopoval Náměsíčníka. Vlkodlak se proměnil a naprosto vyčerpaný se složil na podlahu. Severus mu vyčaroval lehký hábit, aby před nimi neležel nahý.

"Co se stalo v té věži?" zeptal se bez okolků. Nemohl odtrhnout pohled od Harryho změněné tváře a odění. Hermiona se nadechla, ale Harry ji předešel a gestem ruky umlčel. Severus si všímal všeho. Přímého držení těla. Samozřejmosti toho gesta. Kam se poděl ten mladý, dětský Harry, který ho pošetile přišel zachránit z pevnosti plné upírů? I jeho řeč zněla jinak. Mluvil se zvláštním přízvukem, který Severus nepoznával a nedokázal zařadit a zvláštně těžce hledal slova.

"Řeknu to já, ať je to od začátku. Mám to tady někde napsané," řekl a přitom vytáhl velice ohmataný a ošoupaný malý sešitek, který zvětšil. Severus si všiml, že je nadepsaný Od útěku z Bradavic po setkání s Maerlynem.

Harry nalistoval skoro až konec deníku. Omluvně vzhlédl, odkašlal si a začal číst: "Odešel jsem z věžní místnosti, kde Severus zřejmě vyslýchal Lorda Viga. Nevím, co se stalo pak, ale můj odhad je, že toho muže zabil a tím způsobil zřícení kouzel, která udržovala věž mimo plynoucí čas a v jiném prostoru. Následkem toho vznikla časová trhlina, kterou jsme všichni propadli. Dopadl jsem na planinu, která byla zdánlivě vidět z okna Vigovy věže. Vydal jsem se najít lidi. Místo toho jsem narazil na zvláštně oblečeného jezdce. Nerozuměl jsem ani slovu z toho, co říká, proto se mnou navázal nitrozpytné spojení. Představil se jako Maerlyn. Cestoval na hrad Kamelot, aby dohlédl na průběh jeho stavby. Tehdy mi došlo, že jsem se nejen ocitl někde úplně jinde než na Islandu, ale zároveň jsem se ocitl přibližně v tisíc šest set let vzdálené minulosti." Harry zaklapl sešitek, protože tím tento svazek končil. Severus naproti němu seděl a v jeho tváři rostlo strašlivé pochopení. Zastavil příliv analytických otázek. Nejdůležitější byly otázky dvě.

"Jak dlouho jsi tam žil?" zeptal se naoko pevně, ale odolával nutkání přikrýt si uši před odpovědí, která musela přijít.

"Třicet šest let, než mě Maerlyn uložil ke spánku jako předtím Hermionu. Od chvíle, kdy jsem tam spadl já, do chvíle, kdy jste se měli objevit ty a Remus, mělo uplynout sto třicet šest let a neexistovala jiná možnost, než počkat, až ten čas sám uplyne," vysvětloval tiše Harry.

"Jak jste sebe a nás dostali zpět?" položil Severus tu druhou důležitou otázku, zatímco odkládal reakci na tu první.

"Morgana LeFay pro nás vymyslela kouzlo, které nám umožnilo projít vaší časovou trhlinou nazpět," vysvětlila Hermiona.

"Morgana LaFay!" vykřikl šokovaně Severus. "Takže ten Maerlyn, o kterém se tu hovořilo, je  ten Merlin?!"

"Ano. Strávil jsem dvacet pět let jako jeho učedník. Hermiona dva roky, než se rozhodla raději spát," odpověděl dutě Harry.

"Měl jsi udělat to samé, Harry," odpověděl Severus a v hlase mu zazněl tak syrový smutek, že na něj všichni překvapeně pohlédli. Kromě Harryho, který měl zrak obrácený k plamenům.

"Já... život tam se mi líbil," přiznal tiše. "Studoval jsem u samotného Maerlyna. Bojoval jsem po boku krále Artuše. A přitom... Přitom jsem zapomínal. Na všechno tady. Tušil jsem, že to přijde, proto jsem si psal podrobné deníky. Ale ze spousty těch věcí jsou jen slova a nepamatuju si je."

"Chápu," odpověděl Severus. Jeho hlas neprozrazoval téměř nic z toho, co cítil. Přesto snad opravdu chápal. "Každopádně teď navrhují následující. Slečno Grangerová, pokud se nepletu, vy se přizpůsobíte lépe, že?" ujistil se.

"Ano," kývla jednoduše Hermiona.

"V tom případě bych vás rád poprosil o asistenci Lupinovi. Potřebuje se najíst a vyspat, ale po svých to, obávám se, nezvládne. A pokud vás mohu poprosit, pokuste se zadržet Blacka od návštěvy tady dole," zaúkoloval ji. Hermiona pochopila i skrytou žádost, aby jeho a Harryho nechala o samotě. Proto neřekla ani půl slova a pomohla Removi na nohy. Stručně se rozloučili a opustili lektvaristův byt. Remus byl napůl v bezvědomí. Ani Harryho vyprávění k němu téměř neproniklo.

"Mrzí mě to, Harry. Nevím, co teď dělat," přiznal Severus přímo, když se dveře za dívkou a vlkodlakem zavřely. Konečně se k němu zelené oči stočily. Oheň se v nich odrážel a byla v nich síla, kterou tam Severus nikdy dřív nespatřil.

"Věděl jsem, že se musím vrátit. I když jsem zapomínal všechno ostatní, vždycky jsem věděl, že musím sem," rozhodil Harry rukama unaveně. "Ale je to strašně těžké. Já... prožil jsem tam skoro polovinu celého života. Celý svůj dospělý život. Víc, než tady. Z tohohle místa se postupně stával jen sen. Teď tu ale sedím a vím, že za pár desetiletí se jako sen bude zdát tamten život. Maerlyn, Morgana, král Artuš, Taliesin..." Harry ke své hrůze zjistil, že mu hrdlem stoupají slzy vyčerpání. Severus zaváhal, ale nakonec k němu přisedl a položil mu ruku na rameno.

"Je mi líto tvých ztrát," pronesl naprosto upřímně. "Nechám naše spojení utlumené, dokud nebudeš připravený se znovu pokusit jej přijmout. Teď by sis měl jít odpočinout. Buď tu jako doma a já zatím vyřídím pár maličkostí," snažil se ho uklidnit.

"Já... Dobře, zkusím to," podvolil se Harry. Severus mu stiskl rameno, i když přes plátový nárameník to asi nebylo moc útěšné.

"Můžu ti pomoct z brnění?" zeptal se dhampir. Cítil zvláštní neochotu nechat teď Harryho samotného. Ten patnáctiletý mladík, kterým byl ještě před pár hodinami - podle Severusova počítání času - sice neměl k podobným věcem sklony, ale i přesto se muž bál, aby Harry neudělal něco... nepředloženého.

"Ano, pomoc přijde hod," přikývl mladší muž. Severus v duchu rychle přepočítal věk. Pokud bude počítat jen dobu, kterou muž před ním probděl, tak se Harryho mentální věk rovná jedenapadesáti letům. Zvláštní pomyšlení.

Brnění tohohle typu nikdy nesundával, ale Harry ho navigoval. Brzy bylo třicet kilo železa z Harryho dole. Meč a hůl odložil Harry s velkou úctou, téměř obřadně. Severus zjistil, když stál těsně u Harryho, že jej muž téměř dorostl. Dělilo je jen pár centimetrů.

Čekal, že se Harry zavře do koupelny a pak rovnou do ložnice, ale zelenooký muž ho jen soustředěně pozoroval. Severus by mohl vědět, na co myslí, ale chtěl dodržet svůj slib.

"Tohle není tvá pravá podoba, že?" zeptal se Harry, jako by se na něco urputně rozpomínal. Což přesně tak nejspíš bylo.

"Ne, je to maska," přisvědčil Severus.

"Zkus znovu otevřít spojení. Ptát se na každou maličkost zvlášť bude strašlivě... nepraktické. Potřebuji, abychom byli spojení tak jako předtím. Četl jsem si ty zápisky o poutu pořád dokola, až je znám nazpaměť. Když jsem zjistil, že zapomínám už i tebe, rozhodl jsem se požádat Maerlyna o stoletý spánek," potřásl Harry hlavou. Severuse tím na chvíli úplně zbavil řeči. Vyrojilo se mu v hlavě dalších tisíc otázek, ale kdyby je měl všechny položit... Ano, obnovení toho spojení bude nejlepší pro ně oba. Aby Severus zjistil, kdo se mu časem vlastně vrátil.

Pomalu rozevřel mentální bariéry, kterými svoje myšlenky udržoval od muže před sebou. Harry zavřel oči a soustředil se. Teď, když nepřišlo zahlcení cizími vjemy, se zdálo, že se téměř nic nezměnilo. Až v té chvíli si uvědomil, že křečovitě zadržoval dech. Uvolnil se a přinutil k pravidelným nádechům.

Dobře, první krok úspěšný, pomyslel si s úlevou.

Bravo, ozval se Severus. Tohle už Harryho zase tolik z míry nevyvedlo.

Můžu nějak... nevím... třeba vstřebat všechno, co o mě víš ty? zeptal se. Severus chvíli přemýšlel.

Takhle to nefunguje. Ale když se budeš cítit zmatený, zaměř se na tohle spojení. Pokud o dané věci budu mít nějaké znalosti, získáš k nim přístup.

Aha. Dobře. Takže bych si rád vybavil co nejlépe, jak to vlastně bylo těsně před tím pádem do časové trhliny.

Severus se zašklebil. Cítil, jak se Harry zavrtal do jeho vzpomínek. Jednu věc si však pečlivě chránil. Obsah myšlenek, které získal od Viga.

"Proč mi některé věci nechceš ukázat?" zamračil se Harry.

"Mám k tomu několik důvodů. Jsou to zvrácenosti, které jsem našel ve Vigově mysli. Nechci tě jimi zatěžovat, než se... adaptuješ," hladce opáčil Snape. Harry po něm střelil zvláštním pohledem. Tak úplně mu tohle vysvětlení nevěřil. Ne že by mu lektvarista lhal. Jen neřekl všechno. To vytušil jistě.

"Dobře, teď je to asi jedno," uzavřel to nakonec. "Takhle alespoň nebudu ve všem kolem tápat. Stejně doufám, že si na spoustu věcí vzpomenu tak nějak sám."

"Myslím, že ano."

"Jak to že ty si toho pamatuješ tolik?" uvědomil se najednou Harry, o kolik starší Severus je.

"Nejsem člověk a už od narození mě trénovali v tom, jak si uchovat vzpomínky. Hodně v tom pomáhá i nitrobrana a nitrozpyt."

"Naučíš mě to?" požádal Harry naléhavě.

"Ano," přitakal Severus a už nedodával, že to měl v plánu. Kdo mohl čekat, že se věci tak zvrtnou?

Ucítil další zavrtání ve své mysli. Ten pocit nebyl právě příjemný. Najednou měl dojem, že Harry trochu zčervenal. Mladší muž si odkašlal.

"Ještě jedna taková věc. Můžeš mě kousnout?" pronesl žádost, po které Severus dočista zkoprněl.

"Ne!" naježil se okamžitě.

"Chtěl bych si připomenout naše svázání. Mám dojem, že to je něco, co si chci opravdu oživit, ne si o tom jen číst v deníku, nebo to prohlížet ve tvých vzpomínkách," trval na svém Harry.

"Tohle je...," Severus si prohrábl frustrovaně vlasy. "Je to hrubé!" rozhodil rukama rozčileně.

"I když tě o to výslovně žádám?" zamračil se Harry. Severus znovu ucítil mentální dloubnutí. U Merlina, snad si ten kluk - muž, opravil se - brzy rozpomene. Tohle psychické pošťuchování bylo mimořádně nepříjemné. Rázně uchopil Harryho za zátylek a přitáhl ho k sobě. Muž trochu strnul. Severus mu však nehodlal tohle urážlivé přání splnit jen tak.

Pevně políbil Harryho na rty. Ucítil, jak se muž instinktivně napjal a leknutím chtěl cuknout. Nedovolil mu to. Naopak prohloubil jejich polibek. Harryho dlaně sevřely jeho ramena. Kdyby se v té chvíli začal mladší muž opravdu vzpírat, Severus by jej pustil. Místo toho Harry horce vydechl a polibku se podvolil. Zapletl prsty pevně do Snapeových kadeří a přitiskl se k němu. Ruce staršího muže jej pohladily po žebrech. Chlapecká postava dávno zmizela. Pod rukama cítil pevné svaly štíhlého těla, jeho horkost. Severus rozpojil jejich polibek a smyslně jazykem přejel Harrymu po hrdle. Přesně tam, kde pod kůží vede tepna. Severusovy smysly zaplavila Harryho vůně, bohatá, sytá a podmanivá. Změnila se. Cítil z něj horkost slunce, daleké pláně a nezaměnitelnou esenci muže, ve které konečně poznal opravdu Harryho. Jako by se ten podtón v jeho vůni skrýval vždy a s postupem času se jen čím dál víc projevoval. Byl opojný. Muž pod ním s potěšením zavrněl.

"Když se napiju tvé krve, uvidím velkou část tvých vzpomínek ze tvého života. To chceš?" zašeptal mu Severus do ucha. Napůl doufal, že Harry odmítne a stejně tak zatoužil, aby souhlasil. Stačilo k tomu vnímat jeho vůni a tělesné teplo, aby jej toužil pevně sevřít a nikdy už nenechat jít. Přivlastnit si jej a splynout s ním.

"Ano," chraptivě odpověděl Harry. Ten jediný polibek jako by zažehl požár v celém těle. Nepamatoval si, že by kdy cítil něco tak intenzivního. Ani s Adain nikdy necítil tak čisté, živočišné vzrušení jako teď. Sálalo hluboko z jeho nitra. Rozechvívalo ho jako struny na loutně. V jejich objetí bylo něco správného. Patřili jeden druhému. Harry to věděl, tohle nikdy nezapomněl. Teď to ovšem cítil až do morku kostí.

Hrdlem mu projela ostrá, intenzivní bolest. Instinktivně sebou trhnul, ale pevné sevření vyššího muže mu nedovolilo se uvolnit. Zalila ho taková vlna slasti, že dokázal jen pevně svírat Severusovo tělo a tlumeně sténat.

Dhampir málem do mladíkova hrdla sténal také. Horká krev mu plnila ústa blahem. Harry chutnal tak jako nikdy nikdo. A nebyla to jen krev. Jako by spojil samotné jejich životy tak těsně, až se jejich životní energie prolínaly, Spolu s krví opravdu nasával i mužovy vzpomínky. Tento přenos fungoval pouze při přímém kousnutí člověka. Kdyby použil nůž, nic by nespatřil. Před očima se mu míhaly scény ve splašeném trysku. Přesto jich většinu zachytil. Nedokázal se na ně však plně soustředit ve všeprostupujícím vzrušení.

Stálo ho to nesmírné úsilí, zatáhnout zuby a zvednout hlavu. Jazykem čistil stružku krve stékající Harrymu po hrdle, dokud se dva vpichy po zubech nezhojily. Překvapilo ho však, když ho Potter náhle strhl stranou. Severus dopadl na sofa a Harry obkročmo na jeho klín a přitiskl ústa k Severusově krku. Hravě lektvaristu kousnul. Vzápětí to místo obkroužil jazykem a políbil. Severus se vzpamatoval z nečekané iniciativy a dlaněmi zajel pod starodávnou halenu, kterou na sobě Harry stále ještě měl. Ne nadlouho, protože Severus mu ji poměrně hladce stáhl. Mladší muž mu nezůstal nic dlužen.

Severus si užíval a náruživě oplácel laskání. Hladově prozkoumávali svoje těla. Severuse někdy v polovině napadlo, že tohle je to, co si pro Harryho na začátku přál. Aby dostal čas dospět a žít. Teď, pod horkými polibky a drzýma rukama, poznal, že se tak stalo. Slast ho zahalovala svým mámivým závojem. Odplavovala pryč všechnu zkázu a bolest posledních hodin a dní, žal ze smrti milovaného mentora. Zůstalo jen Harryho tělo. Jeho doteky, polibky, planoucí zelené oči a klukovský úsměv čirého potěšení, který mu zůstal. Právě ten Severusovi na té dospělé tváři učaroval nejvíc.

I přes nenasytnost po dotecích, něze i spalujícím vzrušení nespěchali. Severus i během této veskrze skvělé předehry pomalu zpracovával Harryho vzpomínky. Nikdy s mužem nebyl, jen s několika ženami. Svým způsobem to Severuse potěšilo. Měl spoustu špatných vlastností a majetnickost patřila mezi ně.

Rozhodl se, že si poležel dost. V zápalu vzájemností se totiž svezl do polohy na zádech a Harry se nakláněl nad ním. Dhampir jej v nestřeženém okamžiku bleskově hodil pod sebe. Mladší muž překvapeně a pobaveně vyjekl. Pak mu Severus stáhl kalhoty a od té chvíle byly nadlouho jediným Harryho hlasovým projevem steny.

Mladší muž usnul až nad ránem. Oba nasytila vzájemná blízkost. Severus jen pozoroval spícího muže. Nějak zpětně nemohl uvěřit, že se to vážně stalo. Ještě před dnem si s rostoucí frustrací uvědomoval, že je k němu připoutaný naprosto nezkušený, ani zdánlivě plnoletý chlapec. A najednou tohle. Vášeň, hořící vzrušení, sebevědomí, mocný a neodolatelně sexy muž. Spolubojovník se zkušenostmi, kterými by směle zahanbil i jeho. Spokojeně se pro sebe usmál. Harry před chvílí usnul, alespoň pro tuto noc plný klidu. Severus si se vzrušením přehrával, jak iniciativním a dominantním partnerem se Harry ukázal být. Díky jeho vzpomínkám začínal chápat proč. Nemohl naráz postřehnout celých třicet šest let, ale podstatu už pochopil. Harry dospěl v obdivuhodného muže. Nejraději by s ním strávil zbytek noci. Stačilo by se jen dívat. Ale povinnosti čekaly.

Však pro sebe budou mít zbytek života.

9 komentářů:

  1. Wau, tak to byla paráda! Nedokázala jsem si jejich setkání po takové době představit, ale to je jedno, protože ani má nejbujnější fantazie by nemohla překonat tuhle kapitolu. Díky a těším se na další!

    OdpovědětVymazat
  2. ještě že nemuseli spát dalších cca 500 let, těším se na přispůsobování
    lia

    OdpovědětVymazat
  3. Tak jsem narazila ještě na jeden díl a musím říct, že se ti to velmi dobře povedlo. Vybrusila jsi z minulosit zajímavě a moc se mi ta celá kapitola velmi líbila a těším se na pokračování
    ranchan

    OdpovědětVymazat
  4. Uááá! To byla jízda! :-D Jako úžasný. Fakt. Můj komentář k předchozí kapitole mi teď přijde děsně neaktuální :-D Tohle prostě byla paráda. Návrat časem, vysvětlení, jak k tomu propadu vlastně došlo, obnovené spojení... smlsla jsem si :) Pro Severuse musí být Harryho proměna fascinující, má teď k objevovaní úplně jiného muže a zdá se, že je s ním zatím nadmíru spokojený :)) A Harry taky nevypadá, že si by si stěžoval... je jasné, že teď se s ním musí počítat, to už není naivní mladík, ale sebevědomý muž, který má svůj život pevně v rukou (nebo aspoň určitě začne pracovat na tom, aby tomu co nejdřív tak bylo :) ). Ono to fakt nebylo marný, ta cesta do minulosti... a má s sebou i meč a hůl... ty se určitě budou hodit, což? Ale nedošli nám přece jen ti padouši?...
    Mockráte děkuji za další kapitolku, byla kráááásně dlouhá a vážně skvělá! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Snape se má mladého kořena na pohled, ale s rozumem zkušeného muže. A teď doufám, že se dozvíme co se dělo ve škole.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
  6. Severus dostal to čo chcel, čas aby Harry dospel. A teraz čo nové v škole? Už chytili príšeru z lesa?
    Mononoke

    OdpovědětVymazat
  7. Tato kapitola mi úplně unikla, jak je to možné? Moc ti děkuju, že pokračuješ v povídce, je to jedna z mých oblíbených a děj rozhodně není nudný.

    OdpovědětVymazat
  8. Píšeš opravdu poutavě. Člověk se od toho nemůže odtrhnout. A už vůbec si nemůže být jistý tím, co na něj vyskočí, co ho překvapí v následujícím odstavci, v příští větě. Už se moc moc těším na pokračování. <3

    OdpovědětVymazat
  9. Karin Tak už jsou spolu.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář :)