Skryté cesty 6 - 10

Další přestěhovaná část Skrytých cest :)

6

Dny plynuly v poklidném tempu. Nejdřív se Harry cítil frustrovaně, kdykoliv ho na noční toulce Wright odhalil - stávalo se to pokaždé, i když si vzal Pobertův plánek. Měl sklony chovat se kolem lektvaristy divně a ukazovat nesmysly. Třeba že je ve sklepení, zatímco do něj Harry málem vrazil ve druhém patře na schodišti, a podobně.

Wright mu nikdy body nestrhl. Vždycky ho vzal s sebou do skleníku pozorovat Cottidianu. Párkrát nechal Harryho, aby sledoval její květ. Vesele si dělal poznámky z pozorování, zatímco mladík dřímal se zasněným výrazem na tváři. Pak ho vzbudil a nutil ho popisovat, co cítil. Harrymu ta mluvící část dělala potíže, ale jinak se po tom cítil čím dál lépe. Rozhodně neměl žádné zlé sny, když chvíli sledoval tu malou květinku. Tyhle noční "tresty" s Wrightem mu vnesly do života malou, světlou rutinu. Přes den dokázal snášet to ticho, šeptání i kradmé pohledy. Večer oblékal plášť a mohl počítat minuty do chvíle, kdy jej profesor odhalí.

"Tohle není náhoda," prohlásil po dvou týdnech razantně. Kráčel s lektavristou ke skleníku. Trest to však vůbec nebyl. Jak by mohl, když se Harry každý večer bezmála těšil snad na jediného člověka na hradě, který se na něj dokázal dívat bez lítosti, nedůvěry nebo obav? Který se prostě zasmál a suverénně předpokládal, že i Harry má dobrou náladu prostě proto, že svět se točí. A v jeho přítomnosti to tak platilo.

"Zajímalo mě, jestli si toho všimneš," zakřenil se Wright. "Dneska bych chtěl Cottidianu přesadit do zvláštního jedomístného skleníku. Vůbec jí nesvědčí přítomnost prosebníčku lučného ani studentů, kteří kolem ní mávají hůlkami," pokračoval, jako by se nechumelilo.

"Proč me hlídáte?" nedal se odradit Harry.

"Jak jsi přišel na slovo 'hlídat'?"

"Ještě jste mi ani jednou nestrhl body."

"Neříkej, že ti to chybí?" dobíral si ho Daniel. Hůlkou rozsvítil ve skleníku.

"Ani ne, pane," pousmál se Harry.

"Tak vezmi rýč a pytel s obohacenou rašelinou. Abys věděl, jsi levná pracovní síla," zakřenil se lektvarista. Vzal opatrně květináč s Cottidianou.

"Vždyť s touhle kytkou není skoro žádná práce," nedal se Harry, když profesora následoval ven. Mířili mezi skleníky dolů. Ve tmě toho mladík moc neviděl, takže prostě sledoval profesorova záda.

"Další bonus," zamumlal Wright. Raději se soustředil, aby nezakopl a vzácnou rostlinku neupustil. Najednou se zarazil. Citlivé uši zachytily jemný, nepatřičný šelest. Jako když se tře látka o sebe. Kalhoty. Hábity. Bylo jich rozhodně víc. Tři, možná čtyři. Vánek se pohyboval směrem od nich, nemohl ještě zachytit ničí pach.

"Stůj," sykl a rychle odložil květináč na chodník. Vytáhl z kalhot hůlku. Jemné šelesty se roztahovaly. Tvořily malou rojnici. Obkličovaly je. Ještě že nikdo z nich nerozsvítil hůlku na cestu! To už by je možná měli na krku.

"Co se-"

"Pst!" otočil se rychle Wright a zakryl mu ústa. "Někdo si všiml našich nočních vycházek. Vytáhni hůlku," pronesl šeptem na hranici slyšitelnosti. Harry polkl, ale hned se pevně chopil hůlky. Daniel se rychle rozhlédl a zhodnotil situaci. V tu chvíli se vánek lehce obrátil.

Měl štěstí, že stál zády k Harrymu, protože tmu rozčísly dva rubíny, jak se mu vzteky prohnala očima červeň. Yaxley, O'Leary a Jenkins. Ta jména měl vrytá do paměti. Yaxleymu dlužil levé oko, zbývajícím dvěma pořádnou porci kůže. Přehodnotil plány na nenápadný únik. Ne, tak šlechetný nebude. Jeho skutečná povaha vyplavala na povrch a byl rozhodnutý splatit tyhle tři dluhy.

Zatlačil Harryho do dveří nejbližsího skleníku. Po čichu poznal ovívače kapského. Listy obsahují magiabsorbční látky. Nic extra proti přímým kletbám, ale lepší než nic. Strčil mladíka pod jeden obří list.

"Zůstaneš tady. Venku bude trochu rušno. Ať uslyšíš cokoliv, zůstaň tady, jasné?" důrazně mu přikázal.

"Nenechám vás jít samotného!" zaprotestoval Harry tlumeně.

"Tohle zvládnu. Brumbál by mě roztrhl jako hada, kdyby se ti něco stalo," neodolal Wroght zlehčení situace. "Poslyš, nediskutuj se mnou. Aspoň jednou se nevrhej do žádných trablů. Počítej do padesáti a než skončíš, budu zpátky."

"Tomu teda nevěřím," odfrkl si Harry. Žaludek mu těžkl obavami. Ale odporovat Wrightovi se dost dobře nedalo, všechno překroutil do legrace.

"Když ne, můžeš vylézt. Máš ten svůj skvělý plášť, takže se odsud nepozorovaněvytratíš. Ale já zpátky budu, takže žádný stres," zašeptal rychle Wright. Zachytil pár slov. Nečekal na Harryho reakci a vyklouzl do tmy.

A nechal svoje tělo dělat to, k čemu bylo zrozené.

Harry opravdu začal počítat. Uslyšel jedno několik vyjeknutí, několik tupých nárazů a tříštění skla. Vzduch však pročísla jediná kletba. Nedostal se ani ke třiceti, když se rozzářilo magické světlo a Wright otevřel dveře.

"Můžeš ven," pousmál se odtažitě.

"Jste v pořádku?" vykulil mladík oči.

"Nenávidím tuhle sebranku," vyplivl lektvarista rozčileně. "Ta zatracená kletba prolétla tak blízko Cottidiany, že ji mohla celou sežehnout!" zavrčel.

"Máte tu krev, nepotřebujete na ošetřovnu?" Harryho kytka vůbec nezajímala.

"Hm? Kde?" zarazil se Daniel. Harry si ukázal na tvář.

"Není moje," ušklíbl se Wright a otřel si ji. Mladíkovy oči se rozšířily.

"Vy jste..." nedokázal větu dokončit. Nevěděl jak. Neodvážil se zeptat.

"Tím si nelam hlavu. Řeknu to tak, že tihle už se ke svému pánovi nevrátí," pokrčil rameny Wright. Harrymu se zatočila hlava. Najednou se mu tak strašně zřetelně vybavilo Cedrikovo tělo, že se mu hrdlo sevřelo bolestí.

"Poslyš, pojď do hradu," ucítil Wrightovu teplou dlaň na svém rameni. Jako omámený kývl. Ale jeho vlastním tělem se začala prokousávat zima. Mrtví. Jen tak. Někdo. Neznal je. Mrtví.

Začala válka. Kvůli němu. Kvůli jeho krvi.

Mrtví.

Vešli do hradu. Lektvarista se otočil a pečlivě nechal bránu, aby se zavřela na všechny závory. Už žádné lehkomyslné toulání se venku. Harry se vyhýbal očnímu kontaktu. Nebelvíři neumějí přijímat chladnou vraždu ani když byla v sebeobraně. Jak by to mohl Wright nevědět. O řediteli věděl daleko dřív, než se objevil v chodbě.

"Tady jste. Potíže?" promluvil ostře. Nijak se nepozastavil nad tím, co dělá student tak pozdě po večerce venku.

"Už ne," střelil po něm mnohomluvným pohledem Daniel. Brumbál si povzdychl.

"Jdeme k tobě, Danieli. Je to blíž k Nebelvírské věži než ředitelna. Musím s vámi probrat důležitou věc." Ta slova se do Harryho zakousla. Stalo se ještě něco? Ještě někdo zemřel? Chtěl se zeptat, ale sevření hrdla mu to nedovolilo. Mlčky sledoval oba profesory do vrchních pater a malého bytu, který patřil prozatím Wrightovi. Profesor jej letmým dotykem přiměl, aby se posadil do měkkého hnědého křesla u čajového stolku. Brumbál se posadil vedle. Wright se otočil a z krbu vzal láhev a tři sklenice. Průhlednou tekutinu z lahve rozdělil do tří panáků a každému přisunul jeden.

Brumbál si odkašlal.

"Jen pro tentokrát," poznamenal, než do sebe panáka kopl téměř s úlevou. Harry vzal skleničku a napodobil ho. A úporně se rozkašlal.

"Co to bylo?" zachroptěl a přál si, aby mu z očí proudem netekly slzy a ta šílenost přestala v hrdle pálit. Wright do sebe hodil panáka a pomlaskl si.

"To je, pane Pottere, vodka. Léči všechny neduhy," zakřenil se samolibě.

"Jednou pro vždy," neodpustil si Brumbál. S povzdechem se opřel do křesla.

"Voldemort se pokusil napadnout Harryho rodinu," začal. "Všichni jsou v pořádku," dodal rychle, když se mladíkovy oči šokovaně rozšířily. "Ukazuje to však znepokojivý fakt. Voldemort se poučil z minulých chyb a chce tě, Harry, nejdřív zbavit ochrany krve. Tvou tetu a strýce jsme zatím přemístili na bezpečnější místo. Chceš je navštívit?"

Na to se Harry moc rozmýšlet nemusel. Jen zavrtěl hlavou.

"Ti mě teď nejspíš proklínají horem dolem," zamumlal. Pálení přešlo v příjemný pocit tepla. "Jaktože se někdo dostal do hradu? Myslel jsem, že je chráněný," zeptal se nešťastně. Možná trochu rozzlobeně.

"Dostali se pouze na pozemky. Jejich vnější ochrana se musí aktivovat zvlášť. Do hradu by se však nedostali, to tě ujišťuji, Harry."

Ozvalo se jemné lupnutí.

"Před branami ležel dopis, pane," uklonil se domáci skřítek a podával řediteli jednoduchou bílou obálku. Nezapečetěnou. Brumbál ji pečlivě přejel dlaní, než ji otevřel. Srdce se mu v hrudi zastavilo. Harry si toho nevšiml. Daniel Wright ano.

Brumbál na mladíka krátce pohlédl a rozhodl se během jediného úderu srdce. Vstal.

"Dobrou noc, chlapci. Je už pozdě, měli byste jít spát," usmál se. Ten úsměv k očím nedosáhl.

Harry kývl. Nějak se dovlekl do věže.

Brumbál seděl v ředitelně a nepřítomně hleděl z okna.

"Co je v tom dopise?" ozvalo se tiše ode dveří. Ředitel beze slova předal příteli list papíru.

Pokud se Petunie Dursleyová nezřekne Harryho Pottera do úsvitu, Dudley Dursley zemře.

************************

Autorská poznámka:

Ráda bych vyjádřila k bradavickým ochranám. Když jsem tak uvažovala, jak fungují, došlo mi, že podle kánonu nemohou být pozemky ani hrad očarované přímo proti komukoliv, kdo nese Znamení zla nebo má nepřátelské úmysly. Jak jinak by třeba Draco v šestém díle prošel do hradu, že? Takže zde chrání studenty především ředitelova autorita a pevné zdi hradu, do kterých pez řádného oprávnění nemůže vstoupit nikdo. Tudíž smrtijedi na pozemcích zaútočit mohou, pokud nejsou aktivované zvlášť ochranná kouzla. Musí však sázet na to, že zvládnou to, proč přišli, než se o nich Brumbál dozví:-)

7

Dursleyovi vztekle popocházeli po malém srubu. Vernon přímo soptil. Jak se odvažují tamti lidi jen tak vtrhnout do jeho domova a odtáhnout je někam pryč? A ještě se přitom ohánět jménem toho bastarda, co si říká jeho synovec! Naprosto velkoryse pomíjel fakt, že tahle skupina svedla krátký, urputný boj s jinou, která se snažila dostat na jejich pozemek v Zobí ulici. Bylo mu jedno, kdo je kdo, všichni byli zrůdy!

Petunie si na rozdíl od manžela vybavovala i to, co vtrhnutí do domu předcházelo. Neuniklo jí vysvětlení těch - těch...prostě tamtěch, že jim hrozilo vážné nebezpečí. Ale měla vztek. Všude kolem ní se hemžily ty odpodné zrůdy. Nemohla vystát tu jejich aroganci. Jak si mysleli, že jsou něco víc. Vytahovali se těmi hůlkami jak ta nechutná Lily. A měla strach o Dudleyho. Jistě, byl školní rok a její syn dlel v internátní škole. Ale co když se mu něco stane? V tomhle domě neměli ani hloupý telefon! Jako by byl středověk! A dům se tomu dalo říkat jen s oběma očima zavřenýma!

Zatímco Vernon v sobě dusil nadávky, ona se modlila, aby byl Dudlíček v pořádku.

Nechali jim jednu ložnici, aby se mohli vyspat. Vernona přemohl vlastní vztek natolik, že za chvíli odchrupoval. Petunie si sedla na postel a pozorovala manžela. Myšlenky jí nechtěně zalétly i k jejímu synovci. Poprvé ji napadlo, že by mohlo hrozit nebezpečí i jemu. Neměla ho ráda. Ale nepřála mu v zásadě nic zlého. Kdyby jen byl normální. To by ho měla stejně ráda jako Dudlíčka. Jenže on patřil mezi ně, zrůdy. Stejně jako její sestra. Snažila se ho vychovat normálně, ale ta špatnost je u nich příliš zakořeněná.

Natáhla se, aby sfoukla svíčku. Takové primitivnosti v dnešní době! Zrak jí padl na ruličku pergamenu. Ani pořádný papír tu nemají! Zvědavost jí nedala. Popuzeně ruličku vzala a roztáhla.

Svět se roztříštil na malé kousky a rozpil jako inkoust po pergamenu.

Mají Dudlíčka.

Oni jí vzali syna.

Kvůli Harry Potterovi.

Zírala na psaná slova, jako by jim nerozuměla.

Máme tvého syna. Pokud ho chceš ještě někdy vidět, splň přesně následující požadavky. Nech skápnout tři kapky vlastní krve na zem a při každé řekni 'Zříkám se tě, Harry Pottere." Máš čas do svítání tohoto dne. Jestli to neuděláš, vrátíme ti syna po kouskách.

Petunie jako ve snu vstala. Kuchyňka. Srub měl kuchyňku. Byla divná, zastaralá, polovina věcí v ní nedávala smysl. Byly tam však sklenice. I utěrky. Praskání skla tlumené látkou nikdo neslyšel. Petunii se silně třásla ruka, když vybírala co nejostřejšín střep. Bála se bolesti. Ale oni mají jejího syna! Proplížila se zpátky do ložnice. Vernon začal chrápat tak, že se málem okenní tabulky třásly.Dudlíčku...

Poprvé se řízla málo. Jedna jediná kapka dopadla na zem.

"Zříkám se tě, Harry Pottere," zašeptala křečovitě do chrápání svého manžela. Musela sebrat všechnu sílu a říznout hloub. Třásla se jako osika.

"Zříkám se tě, Harry Pottere," zaznělo podruhé. Hrdlo se jí sevřelo. Nebyla hloupá. Harry u sebe měl jako miminko dopis, který zdůrazňoval, proč je důležité, aby ho přijala do svého domu. Že ho to ochrání před vrahem jeho rodičů.

Ale oni jí unesli dítě! Další kapka líně klouzala po prstu. Dávala si na čas. Poslušna přitažlivosti zemské však i ona s tichým 'kap' spadla na dřevěnou podlahu. Dveře třískly o zeď.

"Zříkám se tě, Harry Pottere," zašeptala Petunie a vyděšeně pohlédla do toho nejrozzuřenějšího obličeje, který za celý svůj život poznala.

"Ty sobecká mrcho," zasyčel na ni muž. Udeřil do zdi tak silně, že dřevo popraskalo.

"Vzali mi Dudlíčka!" zaječela Petunie. To konečně vzbudilo i Vernona. Zmateně se hrabal z pokrývek jako velryba z pláže.

"Jsi vážně tak naivní! Teď už není nic, co by jim zabránilo ho zabít!" zařval Wright. Nemohl přijít jen o vteřinu dřív?! Morgano, proč? Ochrana byla mrtvá. Hluchá. Už neměl, co by převedl na sebe. Zklamal. Nouzový plán shořel jako papír.

"Přestaňte ječet po mojí ženě!" zařval Vernon. Daniel Wright ho neposlouchal. Výhružně přistoupil k Petunii.

"Jestli o tomhle jen cekneš, najdu si tebe i tvého manžela. Nikomu neřekneš, jaká sobecká mrcha jsi. Nikomu. Rozumíš?!" zasyčel a namířil hůlkou na Vernona, který se ho chystal strčit. To tlusťocha zarazilo. Petunie zbledla a potom zezelenala. Kývla.

Wright vyrazil ze srubu. Musel nabýt ztracené rovnováhy. Zbývaly dva týdny do letních prázdnin a Harryho bude potřeba někam ukrýt. Pokud se jich dožije.

Jeho rodina ho zradila. Ta myšlenka pálila jako cejchovací železo. Vlastní rodina ho vydala všanc smrti.

To mohli udělat jen lidé.

Brumbál nemusel říkat, co chtěl, aby udělal. Když si lektvarista přečetl ten dopis, bylo mu to jasné okamžitě. Hlavní byl Harry Potter, i když to znamenalo obětovat cizí život. Proto Brumbál Harrymu ten dopis neukázal. Vzal tak veškerou odpovědnost na sebe.

Samozřejmě, že po tom uneseném dítěti pátrali už teď bystrozorové. Ale on na nevyslovený příkaz spěchal za tou ženou, aby zachránil krevní pouto. Chtěl mladého Pottera ochránit a tu ochranu svěřit osobě, které věřil nejvíc - sám sobě. Hned po přemístění podal stráži dopis od Brumbála. Nečekal, seslal na budovu tišící kouzlo a vřítil se dovnitř. Jenže přišel pozdě o pár slov.

Zrádce. Mezi muži, kteří v tuhle chvíli hlídali srub, je zrádce. Bylo jich tu pouze pět a někdo z nich té ženě musel předat vzkaz. Zapamatoval si je všechny. Wright nebyl nitrozpytec a nesměl se tak projevit. To bude muset přenechat jiným. Ale toho šmejda dostanou. Bez ohlédnutí se vydal zpět do Bradavic. Byl si jistý, že za úsvitu se Dudley Dursley najde. Jeho tělo určitě. Jen matka zaslepená strachem mohla být tak naivní, že bez záruk splnila všechny požadavky. Bez rozmýšlení.

A on o tom nevěděl dopředu. To ho pálilo snad nejvíc. Proč podstupoval všechny ty roky jako špeh? Na co se nechal mučit a zavrhnout vlastní rodinou? Kvůli informacím! A ty důležité teď neměl! Přemístil se na pozemky školy a rychlou chůzí k hlavní bráně se pokoušel zkrotit frustraci a vztek. Jak mohla?! Jak to mohla jen tak udělat?! Ani se nepokusila hledat jiné řešení! Lektvarista se skoro třásl touhou zahodit tenhle směšný převlek. Wright měl pohodovou osobnost, veselou a přátelskou - opravdu vhodnou pro navázání kontaktu s nebelvírským adolescentem. Jenže to nemělo prioritu.

Muž se rozhodl. Koneckonců, k čertu s útlocitem! Jednou je tím, kým je! Když se rozhodně, tak se do týdne bude Potter mile usmívat i na Snapea. Ten kluk už hrad bez pořádné stráže neopustí, i kdyby ho měl lektavrista přikovat ve sklepení ke zdi!

V takhle pochmurné náladě vtrhl k Brumbálovi do ředitelny. Stařec na něj napjatě čekal se šálkem čaje.

"Nestihl jsem to," zavrčel vztekle. Žuchl do křesla a přejel si dlaní oči.

"Zřekla se ho. Jen tak. Přímo mě před očima a nestihl jsem nic udělat. Měl jsem ji prostě zabít dřív, než dořekla. To by krvi stačilo," zaúpěl.

"Danieli...Severusi. Uklidni se. Je to politováníhodné, ale něco vymyslíme," snažil se ho upokojit Brumbál. "Sám víš, že ta ochrana je už částečně narušená způsobem, jakým se Voldemort vrátil."

"Jak to mohla udělat vlastní krvi?!" neposlouchal ho lektvarista. Vyskočil na nohy a začal rázovat po místnosti.

"Měla strach o své dítě."

"Zajistila mu leda tak popravu!" zasyčel muž. "K čemu se vůbec snažím? Proč, když vidím, jak žena předhazuje vlastní krev jako oběť? Co jste vy lidé vlastně zač? Jsou chvíle, kdy se mi nebetyčně hnusí celý tenhle lidmi zamořený svět," vychrlil ze sebe vztekle.

"Lidé umí být nebetyčně krutí a vzápětí neobyčejně laskaví. Takoví jsme. Dnes jsi zachránil Harrymu život. Trochu jsi ho vyděsil, to přiznávám. Ale dokud ho chráníš ty, tolik mě ztráta krevní ochrany jeho matky neznepokojuje," snažil se přítele smířlivě uklidnit Albus. Rozzlobený muž po něm hodil zničujícím pohledem.

"A jak mám podle tebe ochránit Pottera před magií krve? To sis nevšiml, jak je snadné proměnit jedinou kapku krve v pouto, které ho stáhne přímo smrti do chřtánu? Unesl jeho bratrance, takže té krve bude mít rozhodně víc než kapku!" skoro zařval lektvarista. "Pánu zla stačí se o to pokusit, aby zjistil, že má Pottera v hrsti!"

"Kdo jiný by dokázal Harryho ochránit před touhle černou magií, když ne ty? Já bych to nedokázal. Ty můžeš," posunul si brýle na nose Brumbál a upřel na Severuse/Daniela významný pohled.

"Něco jiného je krevní ochranu převést a něco jiného je, ji vytvořit! Jak si to vlastně představuješ? Krevních ochran je mnoho. Mám si ho snad zavázat jako služebníka? Nebo si ho označit jako svůj zdroj potravy? Nebo se s ním krví svázat v partnerském svazku? A nebo ho rovnou přeměnit? Vyber si, Albusi, jiné varianty nejsou! Ne z mé strany!"

Tenhle proslov, pronesený s řezavě chladným vztekem zanechal i Brumbála pobledlého. Naštěstí se zdálo, že se tím i muž trochu uklidnil. Sedl si zpátky do křesla. Tváře mu však stále hořely rozčilením.

"Albusi, pochop, že magie krve vždycky něco vezme. Tohle pro Harryho nechceš, věř mi to. Musíme vymyslet něco jiného," dodal tiše.

"Od chvíle, kdy mi došel ten vzkaz, nad ničím jiným neuvažuji," smutně potřásl hlavou ředitel. "Jenže ten unesený chlapec vše komplikuje. Pokud jsem správně informován, kletbu Mors Incestae je možné uvalit pouze během Temného měsíce, během příznivé planetární konstelace a čím je příbuzný vzdálenější, tím pravděpodobnější je, že oběť odolá. To nám dává manévrovací prostor a trochu času."

"Odolá, pche," odfrkl si lektvarista. "Je to jeho bratranec. To není moc vzdálený příbuzný."

"Každopádně se nemusíme rozhodnout dnes."

"Chci se vrátit dělat práci, kvůli které tu dnes ještě sedím," odsekl popuzeně muž.

"Já si myslím, že Daniel Wright by s Harrym měl ještě pár dní zůstat. Uplynul sotva týden, nevypadalo by to věrohodně, že se Snape tak brzy uzdravil. Navíc tě má Harry rád. Takhle." Brumbálovo poslední slovo bylo očividné rýpnutí.

"Informace jsou důležitější," zasyčel muž.

"Teď se o tom bavit nebude. Jsi rozzuřený. Chápu tě, příteli. Já tě chápu. Ještě pořád je tu malá šance, že bystrozorové nebo řád toho nebohého chlapce najdou."

"Už bude mrtvý. Jakmile padla ochrana kolem domu, poznali, že ta husa jim vyhověla."

"Hlídá tam Remus. Očekávám nějaké informace každou chvíli." Wright si znechuceně odfrkl.

"Prosím, uklidni se a zítra buď znovu Danielem. Potřebuješ mít dobrý vztah s Harrym. Je to důležité. Kdyby se něco stalo a muselo se sáhnout po krajním řešení, všechno by to usnadnilo," naléhal Brumbál.

"Ty pořád uvažuješ nad krevní ochranou," znovu se naježil Severus.

"Jen jako krajní řešení. Mors Incestae je náročná a choulostivá záležitost. Předpokládám, že než k ní nastane vhodný okamžik, zkusí Voldemort mnohem přímější metody. Jed, napadení, únos...Kdo ví, o co se pokusi."

"A proto se musím vrátit co nejdřív!"

"Všechno má svůj čas. Ty ten svůj ještě do konce týdne věnuj Harrymu," ukončil trochu ostřeji debatu Albus. Severusův temperament byl občas moc i na něj. Lektvarista se zvedl. Dveřmi odešel jen proto, aby jimi mohl pořádně třísknout. Brumbál si unaveně promnul spánky.

Krb zaplál a vypadl z něj očouzený proužek pergamenu.

Dudley Dursley je mrtvý.

Albus jej opatrně odložil na stůl a požádal skřítky o další čaj. Srdce mu ztěžklo, ale nevzdával se naděje. I přes Severusův vztek věděl, že kdyby Harrymu hrozila bezprostřední smrt, Severus by vybral nejpřijatelnější ze způsobů, se kterými ho tak delikátně seznámil. Ale měl pravdu v tom, že magie krve vždy něco vezme.

Musí existovat i jiná cesta. V hlavě už se mu nějaký plán přece jen začal rýsovat.

8

Ráno zastihlo lektvaristu téměř nepřipraveného. S nevolí nechal průchod osobnosti Daniela Wrighta. Svět to trochu rozjasnilo. Tak to fungovalo. S cizími identitami dokázal pocítit zdání jejich života i povahy. Krev v sobě nesla informaci o tom, komu byla uzmuta. Stačilo se podvolit a bylo velmi snadné hrát přesvědčivě osobu úplně opačného charakteru, než jakou byl jeden doopravdy. Samozřejmě to vyžadovalo pečlivý výběr dárců. Touhle dobou už měl však Severus ucházející sbírku.

Všiml si, že Potter je u snídaně bledý a na pohled unavený a skleslý. Občas však zalétl pohledem k profesorskému stolu. Wright se nevyhnul očnímu kontaktu. Naopak se na mladíka usmál, když jeho pohled zachytil. Potter mu úsměv chabě oplatil a vrátil se k týrání své kaše. Ještě netušil, co se dnes dozví od ředitele za tragickou novinu. To se nedalo odkládat. Také se musel dozvědět, že jeho ochrana - ta nejsilnější, už neexistuje. Oběť Lily Potterové poplivala a odhodila její sestra. Pomstychtivě ho napadlo, jestli Petunie už ví o smrti svého syna. Nejspíš ano. Lítost k ní lektavrista ve svém vzteku necítil. Pro zrádce nikdy neměl pochopení ani soucit.

Viděl od stolu Minervu, jak žádá mladíka, aby po snídani došel do ředitelny. Potterův pohled k němu znovu sklouzl. Jeho výraz i řeč těla hovořily jasně. Harry se chce zeptat na něco, o čem se zdráhá mluvit. Wright měl svůj tip, co to je.

Měl mít první hodinu lektvary se čtvrtými ročníky zmijozelských a nebelvírských. Po čtyřech letech už ho to tolik nebralo. Věděl, že mladík dar jeho rodiny nosí. Ani nevěděl, jakou historku mu k tomu Albus vymyslel. Pocit, že Potterovi ublížit ani nemůže - rozhodně ne tím jedním způsobem - pro něj znamenal opravdu hodně. Před každou hodinou s Harrym si to opakoval. Opravdu v pohodě si s ním v jedné místnosti připadal však až tenhle rok. Mělo to něco společného s tím, že se mladíkova vůně pomalu měnila. Vyprchala z ní dětskost. Ta omračující dětská hebkost, naivita, která mu prováděla se smysly neskutečné věci. Měnila se postupně v dospělý pach. Tušil, že ten bude ještě vražednější než dětský, ale nynější mezistupeň dokázal bez potíží ustát.

Harry do třídy dorazil v polovině hodiny, bílý jako křída. Proč ho Albus pustil zpátky do vyučování? Wright se neptal. přidělil ho ke stolku jeho přátel. Potter stejně nebyl schopný něco dělat. Jen seděl a mechanicky plnil Hermioniny příkazy. Na dotaz kamarádů jen potřásl hlavou, že později.

Lektvar se tentokrát na výbornou nepovedl ani pod vedením Grangerové. Tříštila pozornost mezi vaření a kamaráda a to se nevyplácí. Když odevzdávali lahvičky s lektvarem, mladík se nápadně loudal a opravdu dlouho čistil kotlíky. Odehnal Rona i Hermionu na další hodinu, aby nezmeškali. Když osaměl ve třídě jen s profesorem, odhodlal se za ním jít.

"Co se stalo v noci, pane?" zeptal se tiše, ale odhodlaně.

"Myslím že to víš, Harry," mírně opáčil Wright.

"To byli smrtijedi, že? Chtěli mě unést a až by padla ochrana, tak zabít," zašeptal mladík.

"Tak nějak to zřejmě bylo," přisvědčil muž. Nedodal, že ochrana vždy platila pouze proti Voldemortovi osobně. Smrtijedi mohli Harryho zabít kdykoliv. Na to by stačil obyčejný nůž.

"Co jste s nimi udělal? Nestihli se ani bránit," pohled Harryho očí nebyl příjemný. Čišel z nich žal a pod ním se skrýval strach. Jenže to by jej lektvarista nesměl znát tak dobře. Ten strach vždycky přebíjelo odhodlání a odvaha. Teď však obavy vystoupily téměř k povrchu. Silnější byl už jen smutek.

"Harry..." lektvarista si nebyl jistý, co mu chce říct a co zamlčet. Nemyslel si, že by Nebelvír unesl celou pravdu a neměl ani touhu mu ji teď vykládat.

"Tvoje bezpečí byla priorita. Nemohl jsem je nechat odejít a říct svému pánovi, co dokáže nějaký lektvarista z Amazonie," uhnul.

"Ale jak?" nedal se Harry svést z tématu. Visel na něm upřeným pohledem.

"Jednou ti to řeknu. Ale ne teď," zavrtěl Wright hlavou. Harry uhnul očima. Dotčeně? Uraženě? Nebo prostě už neměl sílu to řešit?

"Na shledanou, pane," otočil se.

"Harry," položil mu Wright ruku na rameno. Zelený pohled postrádal obvyklý jas, když se k němu otočil.

"Je mi líto tvé ztráty," pronesl tiše lektvarista. Mladík odvrátil oči. Dokázal jen kývnout, než z učebny utekl. Na další hodinu nešel. Brumbál ho uvolnil z výuky. Jenže Harry chtěl s Wrightem mluvit. Nemohl dostat z hlavy, co viděl. Jak lektvarista stihl odstranit kdoví kolik smrtijedů během pár vteřin. Jak to udělal? Proč...Harry vlastně nevěděl, co by za tím proč mělo následovat. Proč jich nezabije víc? Proč to nenaučí ostatní a vyhráli by válku lusknutím prstů?

Wright asi měl svoje důvody, ale Harry se cítil uvnitř vypálený. Nemohl zapomenout, jak mu Brumbál oznámil, že Dudleyho popravili smrtijedi a teta Petunie se ho zřekla. Měl na tom hřbitově radši umřít. Nebo být rychlejší, chytřejší, nenechat se chytit - prostě něco! Aby to neodnesl kromě Cedrika ještě Dudley.

A ten seznam poroste. Harry to věděl a to vědomí ho téměř paralyzovalo. Potřeboval být nutně sám. Někde, kde by mohl prostě vypnout a...cokoliv. Sám nevěděl. Bloumal hradem, než se rozhodl pro komnatu nejvyšší potřeby. Brumbál mu zakázal do dalšího dne vyjít z hradu. Do zítřka stihne zařídit lepší ochrany, aby už nehrozilo, že smrtijed dokáže vstoupit na školní pozemky.

Komnata vypadala stejně jako jeho pokoj u Dursleyových. Ne ložnice, ale přístěnek. Až tehdy se Harrymu sevřelo hrdlo. Lehl si na lůžko až do místa, kde byl strop nejníž. Schoulil se do klubíčka a přetáhl přes sebe deku. Za očima se mu rodila krutá bolest hlavy. Ve tmě však brzy upadl do přerušovaného polospánku.

Nebyl to posilující odpočinek. Pronásledovaly ho promíchané vzpomínky na dětství, do toho se mísil hřbitov, krev a mrtví. A nějaké jeho část si začala uvědomovat, že to není jen sen. Všichni čekají, až on zachrání je - ale jemu nikdo na pomoc nepřijde. Čekají od něho zázrak. Neexistuje nic, co by dokázalo přivést Dudleyho k životu. Nic, co by přimělo jeho tetu, aby ho měla ráda.

Probudilo ho bouchání na dveře.

"Harry, jsi tam?" uslyšel mladík Ronův hlas. Hlava mu těmi slovy jen duněla. Přesto se natáhl, aby dveře otevřel. Zastyděl se před přáteli za místnost, kterou pro něj Komnata ztvárnila. Téměř ihned ucítil, jak se prostor kolem něj zvětšuje a mění do neurčitého skladu harampádí.

"Kam ses ztratil?" Hermiona nechala Rona projít dovnitř a zavřela za nimi. "Museli jsme tě hledat plánkem. Doufala jsem, že budeš tady, když jsme tě na něm nenašli," vysvětlila.

"Promiň," sklopil Harry hlavu. Posadil se na staré sofa, které se opíralo o rozbitou skříň. Nejdřív z ní musel shrnout pár bot bez podrážek.

"Co se ti stalo? Už na lektvarech jsi vypadal strašně," znepokojeně se zeptal Ron. Když si toho všiml i on, muselo to být opravdu vidět.

"Dudley umřel," zamumlal Harry slabě. Nemohl to skoro ani vyslovit. Neměl toho tlouštíka nikdy rád. Ale měl občas světlejší chvilky - když nebyl strýc Vernon nikde poblíž. Nebo kamarádi. Ale rozhodně nechtěl, aby se mu něco vážného stalo, nebo aby umřel. Ale stalo se. Jeho jedinou vinou bylo, že znal Harryho Pottera.

"Proboha. Co se stalo?" vytřeštila oči Hermiona a rychle k němu přisedla, aby ho mohla obejmout. Harry v jejím objetí ucítil, že s takovou se brzy rozsype. Bolest v hrdle se vrátila a s ní i slzy.

"Smrtijedi," zašeptal tak tiše, že si Hermiona nebyla jistá, jestli si to nevymyslela. Mladík se neodvážil zvednout hlas. Bylo by příliš slyšet, že jej neovládá.

"Ale co krevní ochrana?" nevěřila svým uším dívka.

"Už není," špitl Harry. Konečně se mu podařilo potlačit další nával slz. Ucítil na zádech i Ronovu ruku. Hermiona spolkla další otázky. Viděla, že Harry o tom není s to mluvit.

"Začíná večeře. Chceš něco donést sem?" nabídl mu Ron.

"Půjdu do věže. Nemám hlad," potřásl hlavou Harry.

"Aspoň něco malého," naposledy ho Hermiona stiskla a pustila.

"Jak chceš," zamumlal Harry. "Uvidíme se ve věži."

"Já půjdu radši s tebou," nedalo to Hermioně.

"Já to zvládnu, Herm. Běž v klidu na jídlo." Harrymu se povedla zkroucená parodie na úsměv. Kamarádka na něj upřela zkoumavý pohled. Pomalu přitakala. Pochopila, že každý potřebuje být někdy sám.

Harry se ale ve věži jen zastavil, aby si vzal plášť. Zatáhl závěsy kolem postele, aby to vypadalo, že spí. Plánek si zapomněl od kamarádů vzít. Mdle ho napadlo, jestli ho zase nachytá Wright. Jenže ještě nebylo po večerce. Když se vyplíží do skleníku, neměl by ho nikdo zastavit. Matně si vybavoval Brumbálovo naléhání, že teprve posiluje ochrany pozemků a aby neopouštěl zdi hradu. Jenže proto si bral plášť. A bradavické skleníky ukrývaly tu jemnou modrou květinku, která by tu bolestnou, chladnou prázdnotu v něm mohla zahnat. Alespoň na chvíli. Věděl, jak působí. z těch četných nočních vycházek.

Že by Wright mohl rostlinu přestěhovat, ho napadlo až těsně před skleníkem. Naštěstí stála Cottidiana na stejném místě, jako obvykle, čerstvě přesazená. Harry si spokojeně přitáhl stoličku, sedl si a opřel se o stůl. Pohodlně viděl do toho nevýrazného květu. Poprvé mu připadalo, že slyší jemné, tichoučké zvonečky. Jejich zvuk jej hřál na duši. Podepřel si paží bradu. Chtělo se mu spát. Únava ho zaplavovala jako oceán, ale byla to dobrá únava. Pramenila z úlevy. Zapadající slunce tvořilo kolem Cottidiany nazlátlou aureolu.

Zdálo se to jako okamžik, ale najednou byla tma. Harry se zmateně rozkoukával po temném skleníku. Při pohledu do té květinky si vůbec neuvědomoval běžící čas. Ta tma znamenala, že jestli neprošvihl večerku, nemá k tomu daleko. Rychle sebral tašku a rozsvítil hůlku. Když nad tím měl později čas přemýšlet, uznal, že to nebyl moc dobrý nápad. Sklo explodovalo a kletba jako tupé beranidlo odhodila Harryho nazpět. Křížem narazil do pracovního stolu. Bolestí mu vhrkly slzy do očí. Hůlku nedokázal udržet. Vypadla z povolených prstů a zhasla. Naštěstí. Další kletba šla těsně vedle mladíka. Ležel na zemi a nutil se k pohybu. V kříži mu hořela bodavá bolest. Soukal z kapsy neviditelný plášť. Zvuk skla drceného podrážkami ho přiměl zatnout zuby. Jen díky tmě jej silueta ve dveřích neviděla, než si na sebe stihl nahodit plášť.

Že nejsi vidět neznamená, že nejsi cítit, zazněla mu v hlase Wrightova slova. Neodvažoval se skoro ani dýchat. Srdce mu tlouklo tak prudce, že měl strach, že jej prozradí.

"Accio hůlka!" Hlas patřil muži. Byl to pokus naslepo a vyšel. Harry bezmocně poslouchal tiché klepnutí dřeva a spokojené uchechtnutí. Útočník nejspíš předpokládal, že majitel hůlky je v bezvědomí. Harry doufal, že někdo brzy přijde. Kříž mu pulzoval bolestí a něco tvrdého se mu zarývalo do boku. Neodvažoval se však ani náznakem změnit pozici. Muž vstoupil do skleníku.

"Nox vizae!" pronesl jeho hlas. To kouzlo Harry neznal a nebyl Hermiona, aby si přeložil inkantaci. Jenže kroky a občasné křupnutí skla zněly velmi sebejistě.

"Reverio persona!" Pátrací kouzlo prolétlo místnost. Harry ke své hrůze zjistil, že nad něj vystřelil mrak jisker. Kroky zrychlily. Hmátl pod sebe. Podle tvaru toho, co se mu otlačovalo do boku, ležel na nějakém nářadí. Většina zahradnického nářadí měla špičku. Kroky zaváhaly. Jistě - jiskry označovaly místo, kde na první pohled nikdo neležel. Harry sevřel opatrně v dlani rukojeť toho, co tipoval na zahradnickou lopatku. I v té tmě viděl boty, které se zastavily na centimetry před ním.

"Schováváme se, hmmmm?" zamručel nevrlý hlas.

Harry netušil, co přesně se stalo pak. Měl dojem, že zaslechl jemné zašustění křídel. Pak na něj padla tma temnější, než kdy zažil. Zalila ho hrůza. Nedokázal se ani hnout. Kdesi v dálce zaslechl přidušený výkřik.

Probralo ho, že někdo stáhl jeho neviditelný plášť. V panice vymrštil ruku s lopatkou. Muž ji zachytil. Měl sevření jako ocelový svěrák.

"To jsem já," ozval se Wrightův hlas spolu se světlem. To se rozzářila jeho hůlka. Profesor se netvářil zrovna nadšeně.

"Co děláš tady venku?" mračil se. Harry se rychle rozhlížel. Na podlaze ležel smrtijed. Masku měl stále nasazenou.

"Toho si za chvíli vyzvednou bystrozorové. Přece jen v Bradavicích nemohou jen tak mizet lidé," ušklíbl se lektvarista. "Neodpověděl jsi mi. Co tu děláš?"

"Šel jsem se jen podívat na tu kytku," zamumlal Harry. Opřel se o stůl, aby se zvedl.

"Jsi zraněný?" podepřel ho Wright.

"Hm," vydal nicneříkající zvuk Harry.

"Měl jsi zase pro jednou štěstí. Vážně, doufám, že tvoje rande s Cottidianou stálo za to," ve Wrightově hlase byla patrná snaha ovládnout zlost.

"Omlouvám se. A děkuju," neodvažoval se na něj podívat Harry. Ačkoliv řekl lektvarista naprosté minimum, mladík si připadal jako idiot. Málem se nechal zabít kvůli pohledu na kytku! Vážně to stálo za to?

Jenže ta černé jáma pod srdcem zmizela. Snad to měla na svědomí křehká rostlinka, snad přešel šok. Žal však vyprchal a Harry si cítil dost silný, aby čelil tomu, co přijde. Ostré hrany vzpomínek zahladil ten jemný cinkot zvonečků a jemný jas Cottidiany zjmenil všechny rozbouřené emoce.

"Jdeme do hradu. Velmi svižně. Nikoho dalšího jsem neviděl, ale to nic neznamená," vybídl ho Wright. Chvíli pátral očima po podlaze. U těla se sklonil, sebral Harryho hůlku a smrtijeda svázal. Pak opět namířil hůlku na tělo. Kouzla používal neverbálně, takže mladík jen vyjeveně zíral, když se na mužově čele u spánku objevil poměrně hluboký šrám. Líně se z něj spustila krev.

"Co to děláte?" vyjekl.

"Krycí historku. Upravil jsem mu kousek paměti. Bude si myslet, že má roztřepené a nejasné vzpomínky kvůli úderu do hlavy." Harry vypadal otřeseně. Wright jednal tak znepokojivě cílevědomě, že mu to nahánělo husí kůži.

"Pojď už," vybídl ho profesor.

"Proč je tak důležité, aby o vás nikdo nevěděl?" srovnal s ním mladík krok. Dělalo mu to potíže. Spodní polovina zad jako by mu hořela.

"Za pár dní z Bradavic zase odcestuji do míst, kde mám dost práce s přežitím i bez bandy smrtijedů za krkem."

"Vy odjete?!"

"Ano, vrátí se tvůj učitel lektvarů."

"Hm," prohlásil Harry znechuceně. "Proč odejdete?" nedalo mu to. V hlase mu zazněla slabá stopa obvinění.

"Myslíš - proč odcházím, když tady začíná válka? Každý má svůj úkol jinde. Já tady opravdu jen zaskakuji kvůli čiré nouzi," odpověděl Wright klidně. Harry mlčel až k branám hradu.

"Slib mi, že než budou aktivní nové ochrany hradu, už neopustíš jeho zdi," otočil se vážně na mladíka Wright.

"Já...jo. Teda, ano, pane," kývl Harry.

"To rád slyším. Teď na ošetřovnu." Lektvarista s ním šel tak dlouho, dokud se neodpojil směr ředitelna.

Když madame Pomfreyová přiměla Harryho sundat plášť košili i kalhoty, vylezla na světlo obrovská, temná podlitina, která se táhla přes půl zad. Madame zakouzlila diagnostické kouzlo.

"Máte prasklou křížovou kost! Co jste u všech svatých vyváděl?!" zhrozila se lékouzelnice při vyšetření.

"Narazil jsem se zády o stůl."

"Merline, narazil? Máte štěstí, že obratle jsou v celku! S porušenou míchou byste si tu nějakou dobu poležel!" Harry se tak úplně nechytal, o čem madame mluví, tak vnímal její lamentování jen na půl ucha. Za půl hodiny byl na cestě do veže. Musel pořád přemýšlet nad Wrightem. Co to bylo za divnou tmu tam ve skleníku? Zapomněl se zeptat. Jenže lektvarista stejně nikdy nic neřekl jasně. Mladíka to začínalo štvát. Jasně - byl to rozhodně sympatický profesor. V něčem mu připomínal Siria. Jen to stačilo, aby ho měl dost rád. Dvojnásobně zachráněné zdraví, ne-li život, se rozhodně počítá taky. Ale bytostně nenáviděl tajemství. Zvlášť, když se ho nějak týkala. Připadal si vyšachovaný, jako by byl děcko.

Navíc ta přátelská idylka za pár dní skončí a vrátí se ten umaštěný netopýr. Harry zaskřípal zuby. Snape a Wright byli jako noc a den. A rozhodně by nezaváhal, kdyby se ho někdo ptal, koho tu chce radši. Místo přátelského profesora začne zase ten věčný proud urážek a skrytého napadání. Život nemůže být lepší!

Alespoň to bylo dobré téma pro odvedení pozornosti od svého půldenního zmizení. Řekl kamarádům, že Wright se chystá brzy pryč. S Ronem svorně na Snapea nadávali až do usnutí.

Daniel Wright zaklepal na dveře ředitelny a na vyzvání vstoupil.

"Tohle bylo těsné," s unaveným výdechem sebou plácl do křesla před Brumbála. "Musel jsem na chlapce seslat Stín temnoty, aby si nevšiml ničeho... podezřelého. A nemít ho pod sledovacím kouzlem, mohla se stát katastrofa. Ten smrtijed ani netušil, kdo ve skleníku je, prostě zaútočil naslepo," zamračil se.

"Souhlasím s tebou. Předpokládám správně, že chtěl Voldemort vsadit na prostý únos a následné vyjednávání?"

"Vypadá to tak. Detaily můžu vědět těžko," zavrčel lektvarista. "Zítra je pátek. Upozorňuju tě, že tím hodlám tuhle maškaru ukončit. V pondělí se vrátí Snape." Ředitel si povzdychl.

"Dobře tedy. Dva útoky tak brzy po sobě mě také znepokojují, nemysli si," podíval se na přítele přes půlměsícové obroučky brýlí.

"Proto nechápu, proč tak oddaluješ můj návrat k němu!" založil si Wright ruce a bojovně vystrčil bradu. Albus si povzdychl.

"Harry potřebuje dospělého, o kterého se může opřít. Sám jsi mi říkal, jak nečekaně rychle k Danielovi přilnul."

"Jak dlouho myslíš, že mu to vydrží, jestli se dozví pravdu? Protože mám dojem, že přesně k tomu se mě snažíš manévrovat."

"Možná. Momentálně pracuji na tom, abych obnovil Řád. Sirius Black mi přislíbil dům svých rodičů jako operativní sídlo. Zamýšlím Harryho přes léto nechat tam."

"Myslíš, pokud se léta dožije," protáhl nepříjemně muž.

"Vůbec mi v tomhle nepomáháš, víš to?" zamračil se Albus.

"Až budu mít nějalé užitečné informace, milerád ti pomůžu," odsekl Wright.

"Harrymu odtikává čas. S tím bys mi pomoct mohl," neodpustil si zarytí ani Brumbál. U Merlina, jak ho Severus dokázal několika slovy vytočit, jako nikdo!

"Pokud tě to uklidní, myslím na to. Vlastně je tu jedno řešení, které stojí za pokus. Adopce."

"Tu možnost také zvažuji. Stojí proti nám dvě překážky. Za prvé musíme udržet co nejdéle v tajnosti, že Harry je momentálně bez poručníků. Ale sám jsi říkal, že mezi bystrozory je zrádce, takže se to vynese nejspíš brzy. To vyvolá hotovou bouři žádostí o poručnictví a sám víš, že na ministerstvu rozhodují peníze, ne zájem dítěte. A za druhé - komu bys Harryho svěřil? Sirius je hledaný zločinec. Ačkoliv my víme pravdu, ministerstvo takovou adopci nedovolí. Remus je vlkodlak, to samo mluví za vše. Někdo další z řádu? Weasleyovi? Já?" poslední slovo Brumbál téměř zašeptal. Severus udiveně pozvedl obočí.

"Překvapuješ mě. Myslel jsem, že se s chlapcem nechceš příliš úzce...zaplést."

"Neberu jeho ochranu na lehkou váhu, příteli. Weasleyovi jsou milující a laskaví lidé a rádi by Harryo přijali, tím jsem si jist. Ale mají co ztratit. První, na co se Voldemort zaměří v Harryho nové rodině bude likvidace jejích členů. To by chlapce zničilo," tiše odvětil ředitel.

"Tebe se Popletal neodváží vyšachovat přímo," vážně se nad tím Severus zamyslel. "Ale vytáhne očividný fakt - že jsi starý. Bude pravděpodobně požadovat lékouzelnickou zprávu a dá si záležet, aby to protáhl a našel další důvody."

Albus překvapivě vstal a otočil se zády k němu. Mlčky pozoroval světla hradu zářící do noci.

"Proto jsi ty jediný, kdo mi s tímhle může pomoct," řekl po dlouhé minutě mlčení. Zněl odhodlaně. Lektvaristovi tím téměř vyrazil dech.

"Slyšel jsem dobře?" vyžadoval ujištění. Stařec se k němu s vážným výrazem otočil.

"Myslíš, že když po svém okolí žádám oběti, sám jich nejsem schopen?" zeptal se jemně.

"Nemyslím, ale měl jsem doteď jistotu, že tohle sahá za hranice, které bys byl ochoten překročit. Naprosto přesně vím, kolikrát jsme se kvůli tomu pohádali," opáčil muž.

"Pouze tolik, aby Harry dosáhl plnoletosti. Zprávu od Munga potřebuji dřív, než zahájím adopční řízení. Přesto mám pochybnosti, jestli tohle bude stačit. Myslím, že bude potřeba ještě zásahu do Harryho magie, aby kletbě Mors Incestae odolal."

"Tohle za pokus stojí," kývl s novou energií lektvarista. "Kdy k tomu chceš přistoupit?"

"Nejdřív o tom promluvím s Harrym. Příliš mnoho rozhodnutí už bylo uděláno o něm. Dám mu šanci se pro jednou zúčastnit," pousmál se Brumbál. Wright se ušklíbl.

"Zdánlivá možnost volby? V těch jsi mistr, Albusi."

9

Další školní ráno, páteční, začalo nezvykle vážně. Když se dostavili všichni na snídani, Brumbál od svého stolu povstal a cinknutím lžičkou o sklenici si vyžádal pozornost studentů.

"Prosím o klid," vyzval všechny a počkal, než obvyklý ranní šum utichne.

"Vzhledem k možnému ohrožení Bradavic ze strany lorda Voldemorta jsem se rozhodl posílit ochrany hradu. Nemusíte mít obavy," lehce se pousmál ředitel, protože některé mladší děti se zatvářily opravdu vyděšeně. "Úderem dnešní půlnoci se aktivují nové ochrany. Nikdo, kdo je poznamenán Znamením zla, nedokáže vkročit na Bradavické pozemky. Bradavice již dále nebudou tolerovat ty, jejichž cílem je ublížit ostatním kouzelníkům a čarodějkám ve svých zdech!" pozvedl rozhodně hlas. Polovina Velké síně zlověstně zalétla pohledem ke zmijozelskému stolu. Většina studentů v tom měla jasno - poslední slova byla určena právě zmijozelským. Někteří z nich se opravdu tvářili rozčileně, jiní byli pobledlí. Další cinknutí utišilo šepot, který se přehnal síní jako vlna.

"Zároveň na dnešní den ruším veškerou venkovní výuku. Až do půlnoci žádný student neopustí zdi hradu. Je to kvůli vašemu bezpečí."

"Takže ani famfrpál?" zasténal lítostivě Ron do svého dýňového džusu.

"Vypadá to tak," zdrble přisvědčil Harry. Otřásl se při vzpomínce na to, jak ho Wright zachránil. Dlouho do noci se jen převaloval v posteli a nemohl na to přestat myslet. Trápila ho velká neznámá jménem Wright. Jak se to ten muž naučil? Zdál se nenápadný a přitom byl nemilosrdný a rychlý jako had. Harrymu se vždycky zatočila hlava úzkostí, když si vzpomněl na muže, které Wright...které zabil. A Brumbál na to nic neřekl. Jen to přešel a nalil jim všem panáka. Něco na tom Harryho děsilo až do morku kostí. Jako by lidský život nic neznamenal. Ale lidé přece nejsou spotřební zboží! Co když měli rodiny, ke kterým už se nevrátili...

Ne že by toužil být zabit nebo odtáhnut před Voldemorta. Ale nemohl se s tím srovnat. Nikdy nechtěl, aby kvůli němu kdokoliv zemřel. Ani Cedrik, ani Dudley, ani bezejmenní smrtijedi. A přitom Wright vyzařoval cosi, co Harrymu bránilo se na něj rozhněvat, utéct pryč. Nemohl ho soudit, stejně jako nemohl soudit vlka, který v obraně zabije druhého. Nechápal tenhle pocit . Svět se najednou nezdál vyvedený v uklidňujícím rozdělení na černou a bílou. Začínal šednout. Harry netušil, jak se k tomu postavit. Vnitřně se otřásl. Cítil železnou tíhu deprese, jak se k němu rychle a jistě valí.

Ředitel však ještě neskončil.

"Rád bych vám řekl poslední věc. Chci poděkovat zastupujícímu učiteli lektvarů, Danielu Wrightovi a oficiálně se s ním rozloučit. Dnes odučí své poslední hodiny a rozloučí se s námi. Na pondělní vyučování bude již přítomen profesor Snape." Tohle prohlášení se setkalo s nespokojeným hučením. Asi nikdo by Wrighta nevyměnil za vzteklého lektvaristu. Teď to však byli zmijozelští, kdo nasadil samolibý výraz. Jejich lektvarová reputace za poslední dva týdny značně utrpěla. Wright je nijak neponižoval, ale zase nikomu nenadržoval. Crabbe a Goyle dokázali sami snížit ročníkový průměr v lektvarech na polovinu původní hodnoty. Z Nevilla si sice utahovala celá škola co se lektvarů týče, ale ti dva na tom nebyli o moc lépe. A neměli žádnou Hermionu, která by je vzala pod křídla. DRaco na své neohrabané kamarády v lektvarech kašlal.

Síň propukla ve spontánní potlesk. Wright se usmál a všem zamával. Tím bylo učiněno formalitám zadost a všichni si mohli konečně začít plnit hladové žaludky.

Když Harry uviděl profersorku McGonnagallovou, jak k němu míří, žaludek se mu sevřel. Jaké zprávy nese teď? Zase někdo zemřel? Žena se cestou zastavila u několika studentů, aby s nimi něco vyřídila, něco jim připomněla nebo jim za něco vynadala. Vlastně by Harry už ze síně odešel, kdyby mu z dálky nenaznačila, ať počká.

"Pane Pottere, po snídani se prosím dostavte do ředitelny. Heslo je nugátová žvýkačka," oznámila mu, když se dopracovala k němu. Její tón byl spíš milý, nenaznačoval žádnou katastrofu. Harry se trochu upokojil. Napadlo ho, že někteří studenti ředitelnu neuvidí za celé studium, zatímco sám už by si tam mohl dát snad i postel, aby jim všem ušetřil čas.

"Co ti Brumbál chce?" naklonila se k němu Hermiona, když jim profesorka ukázala záda.

"Nemám tušení," upřímně pokrčil rameny Harry. "Ale dobré zprávy to většinou nebývají," povzdychl si utrápeně.

"Jednou to přijít musí," dloubl ho Ron žeber. "Nemůžou přece pořád chodit jen špatný zprávy. Třeba ti řekne, že jsi náš hrdina a proto tě zprošťuje všech domácích úkolů na zbytek studia," zašklebil se. Harry málem vyprskl džus, kterého se zrovna chtěl napít.

"Vole," ulevil si se smíchem. Hermiona protočila oči, ale koutky jí taky zacukaly.

"Asi bych měl jít," odložil číši mladík, když viděl, že Brumbál odchází ze síně. "Pak vám to řeknu."

"Drž se. Kdyby něco, vymámím na Fredovi jeho zásobní láhev ohnivé whiskey," slíbil mu kolegiálně Ron.

"Rone! To snad nemyslíš vážně!" uslyšel Harry Hermionu. Podle zvuků za jeho zády se kamarádka pokusila dát Ronovi výchovný štulec a on se nechtěl nechat. Tyhle drobné radosti dělaly Harryho svět aspoň zdánlivě normální. Přesto měl dojem, že se poslední dobou Ronovi i Hermioně trochu vzdaluje. A jejich vina to určitě nebyla. Vlastně se od turnaje stranil všech a trochu i svých kamarádů.

Když stoupal k ředitelně, uvědomil si ticho, které panovalo v části tohoto patra. Rušilo ho občas jen mumlání z obrazů. I ty zatracené zaprášené obrazy si o něm šeptaly. Harry měl občas chuť procvičit na nich Incendio. Zaklepal na dveře. Vyzvání ke vstupu následovalo téměř hned. Brumbál stál u okna a pozoroval školní pozemky. Jeho tvář postrádala uklidňující úsměv. Tvářil se velmi vážně. Stejně jako o den dřív, když Harrymu řekl tu příšernou novinu. Mladíkovi se v oblasti žaludku dala do práce výkonná ždímačka. Kroutila mu vnitřnosti tak, že měl téměř chuť zvracet. Co se stalo dnes?

"Harry, posaď se, prosím. Chceš bonbón?" pokynul ředitel mladíkovi k obvyklému křeslu.

"Ne, děkuji, pane," sedl si Harry. Brumbál jej následoval.

"Stalo se něco, pane?" neuržel nervozitu v sobě mladík. Nemohl se v křesle uvolnit. Seděl ztuhlý jako prkno.

"Dá se to tak říct. Je mi líto, že to s tebou musím projednat tak brzy po tragické zprávě o tvém bratranci. Nicméně nás tlačí čas, Harry."

"Co myslíte?" Harryho nervy se šponovaly jako špagáty. To neznělo dobře, vůbec ne. Ve vteřině ho napadlo snad sto příšerných scénářů. Zemřel někdo? Chystá se útok? Naštěstí Brumbál neotálel s mluvením. Harry se tak měl na co soustředit.

"Víš, že ochrana tvé matky zanikla. Bohužel to znamená, že jsi velmi zranitelný pokrevní magií," vysvětloval mu klidně, ale vážně stařec.

"Tomu nerozumím, pane. Co má s tímhle krev společného?" znepokojeně se zavrtěl Harry. Zase krev. Vždycky je to krev.

"Existuje magický rituál nazvaný Mors Incestae. Skrze krevní pouto dokáže usmrtit vybraného člena rodiny, stačí k tomu kapka krve."

"A Voldemort unesl Dudleyho," došlo mladíkovi téměř ihned. Zblednul. Zezelenal.

"Správně, Harry. Je to komplikované kouzlo, které nemůže být použito okamžitě. Ale máme velmi málo času-"

"Ale on má i mou krev," přerušil ho Harry.

"Myslíš tu, získanou během rituálu na hřbitově?"

"Ano. Copak to nejde použít i naopak?" zamumlal Harry s odhodláním. Připomínka hřbitova mu sevřela hrdlo. Krev, uzmutá násilím... Samotného ho šokovalo, že navrhuje jen tak něčí smrt. Jenže v tomhle neměl na výběr. Voldemort se z nějakého, ne úplně nepochopitelného, důvodu rozhodl, že svět bez Harryho Pottera bude lehčím světem k ovládnutí. Brumbál se překvapeně odmlčel.

"Asi je to blbost, že?" špatně si jeho mlčení mladík vyložil.

"Není, ve skutečnosti právě ta krev, kterou ti uzmul, umožňuje, aby sám Mors Incestae využil. Pouze jsem uvažoval nad důsledky takového činu. Ne, Harry. Mors Incestae je magie tak temná, že neodvratně poznamená duši. A jen ty bys ji vůči Voldemortovi mohl použít. A, Merlin chraň, nehodlám z tebe udělat vraha a černého mága."

"Tak co vlastně jde udělat?" naléhavě mu vpadl do řeči Harry. Brumbál se zase na chvíli odmlčel. Odpověď, která přišla, nechala Harryho s otevřenými ústy.

"Adopce, Harry," řekl narovinu ředitel. "Domnívám se, že magickou adopcí se dostatečně změní tvoje magická podstata. Natolik, aby kletba selhala."

"Ale...ale...," Harry nemohl najít vhodná slova. Adopce? Adopce? Tolik let ho nikdo nechtěl a teď adopce?

"Ale c-co to změní? Moje krev bude pořád stejná," zakoktal se. Byla to jediná aspoň trochu rozumná námitka, která ho napadla.

"Nejde o krev samotnou. Celá záležitost se týká spíše životní esence a magické rezonance," vysvětloval mu trpělivě stařec. Harry však nabíral nezdravě křídový odstín. Brumbál vytáhl hůlku a poklepal lehce na stůl. Vzápětí se na něm objevil šálek voňavého čaje.

"Napij se, Harry. Je v něm kapka uklidňujícího lektvaru," vybídl jemně chlapce. Ten nezaváhal. Chytil se hrnečku, jako by mu měl zachránit život.

"Já už rodiče mám," dokázal říct, když se zhluboka napil. Zárodky paniky odumřely.

"Samozřejmě. Navždy zůstanou ve tvém srdci. To ti nemůže nikdo vzít, Harry," konejšil ho stařec. "Teď však mysli na nejbližší budoucnost. Poručnictví tvé tety je neplatné. Jakmile se to dozví ministerstvo, strhne se boj o to, kdo je podplatí dřív a získá tě do své péče. A podmínky příznivé kletbě Mors Incestae se blíží."

"Máte na mysli někoho konkrétního?" odpověděl sklesle Harry a díval se do desky stolu. Kéž by Brumbál řekl Weasleyovy! Kéž by... Nebo Siria. Nebo Rema.

"Povím ti o kandidátech, které jsem zvažoval. Samozřejmě mě první napadl Sirius," Brumbála bodlo u srdce, když Harrymu zazářily oči. A po dalších slovech pohasly.

"Adopce však vyžaduje formální dostavení se na ministerstvo kouzel. Osobně. Nehledě na to, že by jej ihned zatkli, Starostolec neschválí tvoje předání do péče odsouzeného zločince. U Rema Lupina je problém v jeho kletbě. Vlkodlaci nesmějí adoptovat děti."

"A Weasleyovi?" zadoufal nahlas Harry. Třeba by jej Molly Weasleyová chtěla. Alespoň někdo...

"Ty jsem vzal také v úvahu. Pak je tu ještě poslední kandidát," kývl ředitel.

"Kdo?" Harry marně pátral v paměti, komu by něm ještě mohlo záležet. Nikdo jej nenapadal. Ne když přemýšlel o adopci.

"Já," odpověděl Brumbál. Pozorně sledoval Harryho výraz, kterým se promítl úžas a nevíra.

"Rozhodnutí je na tobě, Harry," usmál se, aby chlapci dal najevo, že jeho podporu bude mít, ať si vybere kohokoliv. Matně mu prolétlo hlavou, jaký škleb by Severus v této chvíli nejspíš měl. Mistr zdánlivě svobodné volby. Tak jej nazval. Bohužel se nemýlil. Albus k sobě dokázal být natolik upřímný na to, aby si to dokázal přiznat. Ale zdánlivá volba je lepší než žádná. A Harry potřeboval cítit, že alespoň v něčem svůj život může ovlivnit.

Harry zpracovával, co mu Brumbál řekl. Nemohl tomu uvěřit. Ředitel k němu byl vždy laskavý, vstřícný. Ale nikdy z něj neměl dojem, že k němu má nějaký...dědečkovský vztah.

Už už chtěl vyhrknout, že by rád Weasleyovy, pokud by jej chtěli. Ale něco ho zarazilo.

Vzpomněl si na Dudleyho.

Voldemort si vyčíhal člena jeho rodiny, aby ho zavraždil a ještě přinutil tetu Petunii, aby se ho vzdala. Co když udělá to samé třeba Ronovi? Ginny? Fredovi? Panu Weasleymu nebo paní Weasleyové? Donutil by je, aby se ho vzdali. A přiměl by je krví zaplatit za to, že si pod svou střechu vzali Harryho Pottera.

Brumbál neměl rodinu, o které by Harry věděl. Byl a je to jediný kouzelník, kterého se Voldemort bojí. Nebo přinejmenším kterého nedokáže porazit. Brumbál znamenal ochranu.

"Vás," pronesl do ticha ředitelny.

"To mě těší, Harry," mihl se na ředitelově tváři úsměv. Harry mu jej náznakem oplatil.

"Paní Weasleyovou mám hrozně rád. Všechny je mám rád. Ale nechci, aby kdokoliv z nich skončil jako Dudley," přiznal mladík.

"Chápu tvou volbu, Harry. Mohu to tedy brát tak, že souhlasíš, abych začal adopční řízení?"

"Ano." Harrymu byla zima. Nevěděl, proč tak reaguje. Měl Brumbála rád, opravdu ano. Kéž by se ale stal jen jeho poručníkem. Ne...ani myslet na to nedokázal. Před zákonem se Brumbál stane nejspíš něčím jako jeho otcem. A to byla zatraceně divná představa. Harry si připadal, jako kdyby zrazoval svoje rodiče. Nebyl to vůbec hezký pocit, přestože chápal, že se to děje kvůli ochraně.

"Budu tě o všem informovat," ujistil ho Brumbál. Chlapec však vypadal ztracený, proto se rozhodl, že bude lepší jej v několika věcech rovnou ujistit.

"Harry, tvoje životní podmínky se nijak výrazně nezmění. Netvrdím, že dojde pouze k formálním změnám, ale ty běžné věci jako návštěva Weasleyových přes léto, běžné školní dny - to zůstane při starém, případně dle tvého přání. Já na tebe nahlížím téměř jako na vnuka, ale chápu, že ty na věc můžeš mít jiný názor," objasnil mu laskavě. Harry k němu zvedl lehce nevěřícné oči.

"Takhle to zní...dobře," pousmál se nejistě. Ne otec, ale dědeček? Když to Harry vzal z téhle strany, naplnilo ho jemné rozechvění. Ale nejvíc mu pomohlo přehodnotit náhled na věc Brumbálovo přiznání o vnukovi. To Harryho zahřálo u srdce. Po včerejších událostech dvojnásob. Přece jen o něj ještě někdo stojí.

"Jsem rád, že to říkáš," pokývl ředitel. "Nebudu tě už dále zdržovat, utíká ti výuka. Až budu mít nové informace, dám ti vědět," propustil přívětivě mladíka. Ta lehčí část byla za nimi, pomyslel si, když Harry vyklouzl z ředitelny.

Mladík spěchal do hodiny. Ačkoliv Ronovi a Hermioně už neříkal úplně všechno, jako dřív, tohle s nimi nutně potřeboval probrat. Naštěstí měli jako první kouzelnické formule. Dorazil pozdě, ale Kratiknot si toho v zápalu vysvětlování ani nevšiml. Harry vklouzl ke kamarádům. Nemohl se dočkat praktické části hodiny. Někdo tam nahoře ho asi měl strašně rád, protože probírali diskrétní kouzla.

Zatáhl Rona i Hermionu do kouta. Dívka samozřejmě uměla diskrétní clonu na výbornou. Harry jim tak mohl všechno rychle povědět.

"Kámo, to jsi neříkal, že tě teta tak zasklila," zhrozil se Ron. Harry jen pokrčil rameny.

"Pomůže to určitě?" To zajímalo Hermionu spíš. "Myslela jsem, že to je prostě jen o tom, že se ti změní jméno a všichni se tváří, že odjakživa patříš donové rodiny."

"Nevím. Brumbál říkal cosi o změně magické podstaty a rezonancích nebo cosi. Nepamatuju si to přesně," odpověděl Harry. Kratiknot je obcházel a zagestikuloval na ně, že to mají výborné, ať se vymění. To je na chvíli přerušilo, protože Harryho clona byla jedním slovem mizerná. Nenápadně ji s mírnými výčitkami svědomí znovu vykouzlila Hermiona, aby mohli pokračovat.

"Něco si o tom projdu v knihovně," slíbila kamarádovi. "Tohle zní vážně. Změna magické podstaty? Není to nebezpečné?"

"Myslím, že jde o to, že Harry získá magickou podstatu, jaká se dědí v Brumbálově pokrevní linii," vstoupil jim do rozhovoru Ron. Hermiona po něm hodila překvapený, trochu pochybovačný pohled.

"No co? Jedna z mých tet nemohla mít vlastní děti, tak jedno adoptovala. Možná už druhé," hájil se zrzek.

"To jako už nebudu mít magii, kterou mám po rodičích?" zeptal se s nepříjemným pocitem Harry.

"Já to zas tak do detailu nevím. Stal by se z tebe vlastně Brumbálův dědic, takže by to bylo logický," hádal Ron.

"Mě se to trochu nezdá. Zní to jako nebezpečný úkon. Třeba to bude jen částečné," mínila Hermiona. Harry je jen sklesle poslouchal. Takže přijde o další věc, která mu po rodičích zbyla.

Ale aspoň to přežiješ, ozval se mu rýpavý hlásek v hlavě. Překvapeně zamrkal. Ta myšlenka byla nečekaná, ale nakopla ho, aby se zbavil splínu. Jeho rodiče by asi těžko chtěli, aby v šestnácti umřel.

10

Bylo to tak jednoduché a tak...tak rozpačité. Severus nevydržel jednoduše sedět v křesle a čekat na Albusův příchod. Co Potter odpověděl na nabídku adopce? Souhlasil? Severus věděl, že nejspíš ano. Jeho starý přítel dokázal naprosto nenápadně vmanévrovat kohokoliv téměř kamkoliv. Ale co když přece...? Co když Potter nepřijal? Co když přijal? Ta zoufalá naděje, kterou si už dávno zakázal, se rozhořela mocným plamenem. Nechtěl od sebe Albuse pustit, nechtěl jej nechat zemřít! Dal by mu o tolik víc, než jen pár let, jen kdyby mu to přítel dovolil! Albus představoval jeho pojítko s lidským světem. Děsila jej rychlost, s jakou starcův život unikal do nicoty. Neuměl si svět bez Brumbála představit. Byli spolu od začátku. Sám přišel do Bradavic jen rok po něm.

Vzpomínky jej tak nezahltily už dlouho. Na dobu, kdy svět neznal Grindewalda ani Voldemorta. Kdy nenosil odpornou značku a jeho kolejí byl Havraspár. Vždycky na sebe narazili ve stejném oddělení knihovny. Při společných hodinách je učitelé neustále dávali do páru, aby spolupracovali na kouzlech. Pro chlapce, který se teprve učí vyjít s lidským světem bylo Albusovo přátelství často jako záchranný kruh. A přitom mladý nebelvír roky netušil, koho vedle sebe má.

Potřebný lektvar byl směšně jednoduchý. Severus ho měl již připravený. Čekal jen na jediné - na Albuse a jeho rozhodnutí. Hořel nedočkavostí. Pryč byl převlek za Daniela Wrighta. Stala se z něj zase jen esence pečlivě zapečetěná v tajné hradní laboratoři. Přestože i Snapeova podoba se lišila od jeho vlastní, za ty roky si v ní připadal jako doma. Nakonec kdysi dávno pro něj tuhle esenci pečlivě vybrala jeho rodina s myšlenkou na to, že v ní mnoho let opravdu stráví. Nikdo však netušil, jak dlouho to doopravdy bude.

Konečně krb zaplál zeleným ohněm. Albus dorazil. Stačil pohled, aby Severus věděl, že všechno jde podle plánu. Teď stačí ten jediný lektvar, lékouzelnická zpráva a ministerský podpis. Lektvarista pohlédl do pomněnkových studánek. Viděl v nich, jak moc sám se sebou Albus zápolí, přestože se již rozhodl. Severus na něho najednou pohlédl úplně novýma očima. Doteď od něj Albus stále jen žádal a nedával mnoho na oplátku, přestože jeho vzácné dary byly velmi cenné. Teď však sám stál na rozhraní a nahlížel do hlubin, jejichž existenci vždy zavrhoval. Severus k němu přikročil a spolu s jemným dotekem na rameni mu nabídl křeslo. Samozřejmě měl nachystaný čaj. Jako obvykle.

Brumbál s povděkem přijal vonící šálek a usadil se. Ruka se mu nechvěla. Téměř. Severus se posadil naproti němu a bedlivě přítele sledoval. Zatím ani jeden z nich nepromluvil. Ticho prolomil až Albus, když upil lahodného černého čaje. Lehce si odkašlal.

"Harry souhlasil. Myslím, že by nebylo moudré otálet," pronesl zvolna. Severus už napětí v jeho tváři nemohl snést. Natáhl se, aby mohl vzít stařecké ruce do dlaní.

"Albusi, o nic nejde. Je to jako povzbudivý elixír," pronesl naléhavě, ale klidně. Stařec se mírně pousmál.

"Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem zjistil, kdo jsi. Jsou chvíle, kdy si připadám, jako bych se přes to musel přenést znova." Severusův výraz lehce ztuhl.

"Na tohle vzpomínám opravdu nerad," odolal nutkání uhnout očima. Proč to teď Brumbál vytáhl? Když pomyslel na den, kdy se odhodlal Albusovi svěřit se svou podstatou, vnitřnosti se mu svíjeli jako hadi. Byl to druhý rok, který spolu strávili jako pár. Albus měl ten rok upustit školu a Severus nechtěl, aby přetvářka mezi nimi přetrvávala dál. Bez souhlasu své rodiny se mu proto odhalil. Čekal výčitky, vztek, ale ne to, co následovalo. Byla to první vážná trhlina, která jejich vztah potkala.

"Já naopak," překvapil ho stařec. "Když pomyslím, že jsem se rozčílil tak, že jsem tě na několik let opustil... Zranil jsem tě a přesto jsi neudělal nic, abys násilně moje rozhodnutí změnil. A vím, že jsi mě mohl přimět, abych na všechno zapomněl, nebo se podřídil tvým myšlenkám. Jsem silný, ale nemyslím, že bych se ubránil. V tehdejší a dnešní situaci vidím velkou podobnost."

Konečně Severus pochopil, kam tenhle rozhovor směřuje.

"Přísahám ti, že tě k sobě nijak nevážu. Jsi a pořád budeš svobodný člověk a budeš patřit jen sám sobě," stiskl chladné ruce s rozhodným ujištěním.

"Přesto jisté spojení vznikne, pokud se nemýlím," klidně zkonstatoval ředitel.

"Ano," připustil Severus. "Magie krve vždy něco vezme," připomněl příteli. "Ale také hodně dává. Kdyby ti hrozilo nebezpečí, poznám to. Když tě budu potřebovat najít, najdu tě, leda že by tě strážila černá magie. S tím bych měl problém," přiznal narovinu. Brumbál lehce kývl.

"Pak tedy, nač otálet," pousmál se. Severus pusti jeho dlaně a podal mu ze stolu broušenou fiolku s krvavě rudým lektvarem.

"Účinek je velmi rychlý. Jakmile se však vyčerpá, ztratí stejně drasticky efekt. A pokud v té době budeš...žít na dluh, tak...zemřeš." Severusův hlas na konci zakolísal. Odzátkoval lahvičku a pečlivě do zbylého čaje v hrnečku nadávkoval čtyři kapky.

"Čtyři roky," pronesl tiše. "Do necelých osmnácti let pana Pottera. Pro jistotu."

"Dobrá tedy. Na zdraví," uchopil stařec šálek a mrkl na přítele. Razantně do sebe lektvar obrátil. Odložil šálek a přivřel oči. Severus fascinovaně pozoroval změny, které jen jeho oči mohly zachytit. Jemné předivo starcových vrásek prořídlo. Vlasy mu zůstaly sněžně bílé, ale na rukou vybledly stařecké skvrny. Albus nikdy nechodil shrbený - alespoň ne tolik, aby to hábit nezakryl. Nyní se však jaksi napřímil, možná uvolnil ze tuhlého postoje.

"Podivuhodný lektvar," zhodnotil Brumbál s mírným, posmutnělým úsměvem. Severus mu lehce stiskl rameno.

"Nyní se tedy vracíš jako smrtijed," přehodil ředitel téma svižně. Lektvarista vážně kývl.

"Pošlu Pánu zla znamení, že jsem schopen vrátit se do jeho služeb," upřesnil. "A rozhodně bych mu měl mít co nabídnout."

"Pohybuješ se v informacích stejně obratně jako já. Myslím že určitě můžeš zmínit, že se chystám Harryho umístit pod novou ochranu. Nech však tu informaci vyznít tak, aby na adopci nepadlo podezření. To by měla být dostatečně cenná informace. Myslím, že o nových ochranách hradu se již doslechl, přesto i to je dobrá informace." Brumbál hmátl do vnitřní kapsy hábitu.

"Málem bych zapomněl - propustka skrze ochrany. Je nastavená přímo na tebe, tudíž ji nikdo jiný nedokáže aktivovat. Úderem půlnoci strážná kouzla vzplanou," podal lektvaristovi jemný prstýnek se vsazeným malým vybroušeným úlomkem měsíčního kamene. Severus překvapeně pozvedl obočí.

"Děkuji," převzal šperk a navlékl jej na prsteníček. Cítil, jak se kroužek přizpůsobuje velikosti jeho prstu. Prsteny nikdy nenosil - tenhle bude muset také pořád sundávat kvůli lektvarům. Přesto cítil cosi, co se podezřele podobalo sentimentu. Věděl, že "propustka" se dala udělat z čehokoliv. Albus mu nemusel dávat takovýto dárek. Ale dal. Severus věděl, že to jsou přesně tyhle jemné nuance jejich přátelství, ty skryté náznaky, které jej celé ty roky u Albuse drží. Přesto se snažil příliš neživit naději, že se mu ještě kdy podaří přesvědčit ředitele k dalšímu takovému kroku.

"V tom případě mě omluv. Povinnosti čekají," vstal. Do půlnoci zbývaly tři hodiny a jeho se zmocňoval neklid. Přivolal smrtijedskou róbu.

"Ať tě Štěstěna provází, Severusi," vstal Brumbál a krátce přítele objal. Lektvarista si odfrkl a přejel hůlkou Znamení zla. Trvalo jen chvíli, než bolestivě ožilo. Severus na ředitele kývl a přeměnil se na velkého krkavce. Vzápětí zmizel větrací šachtou do časné noci.

Na hranicích pozemků se Snape přeměnil zpět. Cvičně se zhluboka nadechl, vydechl a přemístil se.

Z prvního nádechu po změně místa jej zamrazilo. Cítil kolem sebe vlkodlačí pach. Jeden naprosto určitý vlkodlačí pach. Byly odporné všechny, ale ten Lupinův si pamatoval obzvlášť. Musel ho roky tolerovat ve stejném hradu. Rychlý pohled kolem okamžitou hypotézu potvrdil. Stál v Chroptící chýši.

Reflexy převzaly vládu. Okamžitě klesnul na kolena, aby pozdravil Pána zla. Seděl v čele chatrného stolu, kolem kterého seděli rozmístění všichni ostatní členové Vnitřního kruhu.

"Severusi, vítej zpět. Věříš, že jsem na tebe právě myslel?" protáhl Voldemort samolibě. "Vstaň a usedni mezi nás," dovolil lektvaristovi milostivě a pokynul na jedinou volnou židli, která stále po jeho pravici.

"Můj pane," byla jediná, lehce tázavá, Snapeova odpověď.

"Lucius zachytil důležitou zprávu. Dnes o půlnoci se aktivují nové ochrany hradu. Co o tom víš?" Rudý pohled se do Severusovy tváře zabodával velmi nepříjemně. Lektvarista věděl, že je stále testován. Stačila by jediná chybná myšlenka a všechno by se velmi ošklivě zvrtlo.

"Z náznaků usuzuji, že se jedná o soubor matoucích, zneviditelňujících a odpuzovacích kouzel. Vztahují se specificky vůči Temnému znamení," odpověděl pohotově.

"Hm, dobrá," nezdál se Voldemort nijak extrémně spokojený s kusým vysvětlením. "Co ještě pro nás máš?"

"Jisté rodinné Potterovy problémy přiměly ředitele, aby začal zajišťovat jiný druh ochrany. Jsem přesvědčen, že ještě nic nezrealizoval."

"To abychom si Pottera vyzvedli hned, no ne?" uchechtl se Voldemort. Severus měl na chvíli pocit, že špatně slyšel. Rychle střelil pohledem po ostatních. Lucius mlčel jako zařezaný a urputně se tvářil, že o nich nejde. Bellatrix - Belatrix?! - jen nadšeně kývala na všechno, co Pán zla řekl. Ostatní se však podobali spíše Luciovi. Oni tam nechtěli jít! A u Morgany, kde se taky vzali Lestrangeovi? Carrowovi? Kdy se dostali z Azkabanu? Jaktože to Brumbál nevěděl? Ledově v něm zatrnulo. Tohle nevypadalo vůbec dobře. Jak mohliministerstvo utajit útěk nejostřeji střežených zločinců i před Brumbálem?

"Můj pane?" uklidil se Severus k bezpečně servilní odpovědi.

"Ah, zapomněl jsem na tvou zdravotní dovolenou. Týden stačil, abychom získali dostatečnou podporu. Dnes v noci si dojdeme pro Harryho Pottera, zatímco na ministerstvu dojde k nečekaným technickým problémům, které zabrání vyslání bystrozorů." Rudý pohled pil Severusův výraz.

"Můj pane, my zaútočíme na hrad?" promluvil konečně někdo jiný. Lucius. Jeho tón prozrazoval lehké znepokojení. Což v praxi znamenalo, že Malfoy se uvnitř svíjel jako had na plotně.

"Samozřejmě že ne, Lucie. My prostě vejdeme dovnitř. Naše nové posily udrží v šachu učitelský sbor a Brumbála a my si dojdeme pro Pottera."

"Můj pane, těm se nedá věřit!" neudržel se Malfoy. Severus proklínal svou předchozí nepřítomnost. Tolik informací uniklo! A rozhodně nepředpokládal tak drastickou, bleskurychlou akci! Tohle vůbec nesedělo do způsobu, jakým Voldemort jednal v minulosti! Cítil se nepříjemně vyšachovaný. To nebylo dobré. Vůbec ne. Na takový bleskový úder nebyly Bradavice připravené!

"To už je moje starost, Luciusi. O blaho svého syna nemusíš mít obavy," protáhlíně, ale s náznakem výhružky Voldemort. Malfoy umlkl, stále však znepokojen.

"Můj pane, smím se zeptat, kdo je tou novou posilou?" zeptal se Snape.

"Uvidíš, Severusi," skoro se usmál Voldemort. "Od tebe chci jediné. Otevřeš bránu Bradavického hradu. Pak se k nám přidáš. Mám pro tebe přichystané daleko výhodnější místo než u senilního mudlomila. Věř mi, budeš spokojený. Hned jak Potter zemře." Severusovi přejel po zádech mráz. Neexistovala možnost, že by tohle udělal. Všechny ty roky... teď ztratí. Svým způsobem bylo to uvědomění osvobozující. Znamení zla ztratí svůj smysl. Bude zase svobodný. Přesto v něm to vědomí vyvolalo hořkost. Prožil kvůli tomu tolik zbytečné bolesti. A tím nemyslel jen události posledního setkání s Pánem zla.

Což bude na nic, jestli smrtijedi vpadnou do hradu. Severus neměl ani tu nejmenší chuť utéct a nechat svou zodpovědnost v troskách za sebou. Tenhle boj bylo třeba vyhrát!

"Rozumím. Kolik mám času?" zeptal se klidně. Byl si jistý, že ani myšlenkou svoje skutečné pocity neprozradil. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že cosi tu skřípe. Jeho záchranné vnitřní sirény ječely na poplach a nutily ho k útěku.

"Dostavit se napředvolání ti většinou trvá maximálně deset minut. Na otevření bran tedy dostaneš patnáct."

"Co když mě někdo zdrží?" Severus si dál záležet, aby to neznělo jako námitka, pouze jako technická připomínka.

"Jsem rád, že se ptáš. Pro ten případ s tebou půjde jeden nováček. Dokáže na dostatečně dlouhou dobu zabavit i Brumbála, kdyby na to přišlo." A pak se postarat o někoho dalšího, proběhlo Severusovi hlavou. V té chvíli začaly kousky skládačky zapadat do sebe. Pánu zla bylo jedno, zda to přežije nebo ne. Rozhodl se, že špeha u Brumbála nepotřebuje a tím redukoval jeho přínos na nulu. Neznamenalo to nutně rozsudek smrti, ale rozhodně to znamenalo ztrátu ochrany a výsad, které se s přízní Pána zla pojily.

"Jak mi pomůže nováček?" nechal ve svém hlase Snape zaznít špetku podráždění.

"Tenhle velmi. Koneckonců - seznam se se svým novým spolupracovníkem," krátce zatleskal černokněžník. Do místnosti vstoupila zahalená postava. Do šera jediné svíce však téměř zazářila jeho sinalá pleť a šarlatové oči. Severusovy málem proběhl život před očima. U Morgany, snad ten věčně vlezlý vlkodlačí pach zamaskuje ten jeho! Nechal svoje srdce trochu zrychlit, jakoby leknutím. Jenže nemohl simulovat vlastní pach! Vzhled, teplotu, chování, tep - to všechno dokázal ovládat, ale nemohl přelstít čich, který se téměř rovnal jeho! U všech pekel!

"Rozumím, můj pane. Za patnáct minut budou brány hradu otevřeny," vstal a uklonil se. Nutil se do klidu, ale nepomáhalo mu to. Věděl, že znepokojení se v jeho hlase odrazilo, tomu nemohl zabránit. V jeho prospěch hrálo, že jen málo kouzelníků by dokázalo v klidu přestát setkání s upírem.

"Ještě moment, Severusi. Bude zmatek a nechtěl bych, aby ses mi ztratil. Podej mi svou ruku," zastavil ho Voldemort chladně. Takže konec s předstíranou žoviálností. Snape odhalil levé předloktí. Voldemort vytáhl hůlku a se syčím zaklénadlem mu na něj lehce klepl. Na první pohled se však nic nestalo. Tohle nevypadalo dobře. Nebolelo to a to už bylo sakra podezřelé.

"Můžeš jít. Čas začíná běžet," kývl Voldemort na Dolohova a ten vyčaroval přesýpací hodiny. Severus rychlým krokem opustil místnost směrem k tajné chodbě, která vedla na Bradavické pozemky. Za ním jako neslyšný stín plynul krok upíra. Luciovo znepokojení bylo nyní zřejmé. Pustit tuhle sebranku do školy plné dětí?! Nehledě na předsudky kouzelníků vůči stvořením temnoty. Severus měl na tuhle kastu velmi jasný názor. Asi takový jako mají čistokrevní kouzelníci na mudly.

Jenže neví, kolik mu je let. S lidmi si byl Severus svými schopnostmi jistý. Ale nikdy se nestřetl s jiným poddruhem svého rodu. Věděl jen to, že čím starší upír, tím silnější je. Ve všech směrech. Jenže neměl na výběr. Tohle stvoření do hradu nevstoupí! To znamenalo jediné. Využít okamžiku překvapení a pokusit se ho zabít. Nejlépe na dálku. Severus si jasně vzpomněl na varování svého vychovatele, ať se vyhýbá fyzické konfrontaci s upíry.

"...Jsi kouzelník, tak toho využívej! Naše síla je v naší magii, vůli a schopnostech splývat s lidmi a nenápadně je ovlivňovat. Jejich síla je v jejich svalech a tesácích. Když jsou ohrožení, zapomínají na magii. A to je důvod, proč jen o málo víc než zvířata nakažená vzteklinou. Všichni byli na rozdíl od nás původně lidé a proměna v nich vynesla na světlo všechny jejich běsy. Na to pamatuj a poradíš si s nimi..."

Vzpomínka jej trochu uklidnila. Samozřejmě už nebyl naivním desetiletým dítětem, které by si myslelo, že to takhle platí vždy. Ale základ by měl fungovat. Na páteři ucítil mírné zašimrání jako vždy, když překročil hranice pozemků. Ve spojovací chodbě pod vrbou mlátičkou s ním rozhodně zápasit nechtěl. Vsadil na podraz.

Sotva vylezl z tajné chodby, zrychlil do člověkem nepostřehnutelného běhu. Jen krátce, aby se dostal z dosahu vrby. Než se otočil, stihl vyslat patrona s naléhavou zprávou IHNED AKTIVUJ OCHRANY!

Za sebou zaslechl vyheknutí provázené nezaměnitelným svistem letících větví. Otočil se včas, aby viděl, jak běsnící strom odhazuje upíra. Takže to nebude nijak starý a zkušený jedinec. Severus vytasil hůlku. Tmou bleskly rudé oči. A v té chvíli měl Severus pocit, že do něj narazilo stádo kentaurů. Vůbec nechápal, jak se stalo, že z letu se ten tvor dostal až k němu a plnou silou do něj narazil! On ten skok nahrál!

Ještě že nemohl omdlít. Protože ještě když letěl, pokusil se po něm upír skočit a zlomit mu vaz. Tentokrát však Severus něco podobného čekal. V šoku nemohl pořádně zamířit, proto neverbálně a bleskurychle zakouzlil Sonickou vlnu směrem v kruhu od sebe. Ticho jejich střetu prořízl jekot kouzla i oběti. Upír dopadl na zem, Severus o kus dál, ale na rozdíl od něj na nohy. Tvor se jako uzlíček choulil v klubíčku a ječel. Severus ucítil krev. Stékala upírovi z uší i úst. Samotnému se mu dělalo ze sonického kouzla nevolno, i když jej provedl tak, aby jej ovlivnilo co nejméně.

Magie versus tupá síla. Sonická vlna bylo jednoduché kouzlo, které mělo dočasně ohlušit lidi. Používali ho bystrozorové jako šokové kouzlo při zásazích. Co takový zvuk udělá s upírem, který má několikanásobně lepší sluch, před sebou právě lektvarista viděl. Jenže by ho to zastavilo jen na chvíli. Regenerace ucha je lehká záležitost.

"Vito Recipi!" švihl hůlkou. Nikdy neměl příliš rád Nepromíjitelné. Vůči upírům tato kletba bohatě stačila. Byli už technicky mrtví, žili na dluh. Tahle kletba jim předložila účet.

Křik utichl a tělo se rozsypalo v prach. Severus na nic nečekal a přeměnil se. Ať už Voldemort jeho znamení očaroval jakkoliv, je nezbytné se jej okamžitě zbavit! Za jeho zády vzplály Bradavické štíty v celé své velkolepé nádheře. Cítil Albuse, jak k němu spěchá.

Než stihl vlétnout do šachty, opeřeným tělem smýkla magie. Setrvačnost jej vhodila do chodby. Severus naprázdno klapal v panice zobákem. Křídlo mu žhnulo a cítil magický tah. Otřeseně se postavil a vyhopkal z šachty zpátky na pozemky. Až tam se přeměnil. Paže mu vibrovala bolestí. Voldemort zaslechl ten jekot umírajícího upíra. Rozhodl se nečekat. Bradavické štíty se zavlnily. Začala po nich přebíhat kola. Brumbál se přeístil hned vedle něj.

"Co se děje?" přiklekl k němu a rychle mu vykasal rukáv. Znamení zla temně plálo.

"Útočí na hrad. Chce Pottera. Má s sebou upíry. Nevím kolik," vydechl překotně Severus. Maják, to bylo ono! Voldemort si z něj udělal značkovač, který jej navede skrze ochrany! Ty hlupáku hloupý... proběhlo mu hlavou.

"Jako ty?" Albus málem zbledl.

"Říkám upíry," zasyčel podrážděně Severus. "Laboratoř!" vydechl naléhavě. Myslel na jediné a nenapadlo ho, že Brumbál nemůže rozumět jemným nuancím v řeči jeho rodu. Naštěstí Albus nezdržoval a přemístil je přímo do Severusových pokojů.

"Ochrany. Zvládnu to sám," téměř v panice odstrčil přítele Severus. Rychle odhalil heslem tajné dveře a vběhl do nich. Ředitel nepotřeboval pobídku. Ochrany hradu kolísaly. Poplašným kouzlem již předtím vzbudil profesorský sbor. Přemístil se k nim do Velké síně.

"Albusi, co se děje?" okamžitě se vyptávala Minerva, stále v županu.

"Jsme pod Voldemortovým útokem. Všichni ihned musíme posílit ochrany!" vyzval je rázně Albus. Svorně pozvedli hůlky, přestože někteří ještě stále nevstřebali šok z jeho oznámení a reagovali prostě mechanicky na výzvu.

"Filiusi, Sibylo, Pomono, Auroro, máte na starosti Protego Infinitas! Minervo, Poppy, se mnou Patronium Invocare!" rozdělil je ředitel. Kratiknot, Trelawneyová, Prýtová a Sinistrová se všichni rozeběhli na hradby podle světových stran. Brumbál cítil, že štíty brzy povolí, jestli je okamžitě nepodpoří. Vztáhl před sebe hůlku. Minerva i Poppy se špičkami svých dotkly jeho. Chyběla jim ta Severusova, ale tři hálky by pro Patronium Invocare měly stačit.

"Invoco patronus et conditor castrum! Castrum est in periculo!" promesli sborem a prudce švihli hůlkami vzhůru. Z každé vylétla zlatá jískra. Spojily se v záři, která prosvítila celý hrad. Přes zdi se začaly plazil ochranné insignie Zakladatelů. Severusi, pospěš si, vyslal neslyšeně k příteli prosbu Brumbál. Ochrany totiž praskaly.

"Vzbuď studenty, Minervo," pronesl tiše, ale rozhodně. "Pošli je sem do Síně. Poppy, zalarmuj bystrozory." Ženy přikývly a ředitel se přemístil na hradby.

Pohled na ochrany jej zamrazil. Protínala je stále sílící pavučina prasklin. Poskytovaly dostatek jasu, aby odhalily, co čeká za nimi.

Voldemort už nespoléhal výhradně na kouzelníky. Stála za ním armáda tvorů s rudýma očima. Pouze několik postav kolem samotného Pána zla mělo smrtijedské masky. Kde jsou ostatní? Kde jsou další? Albuse hryzala zlá předtucha. Jak se Voldemortovi podařilo tak rychle a nenápadně sebrat takové vojsko? Kdy se jeho posedlost čistou krví změnila v šílenství? Jestli upíři vkročí do hradu, co jim zabráni nezabít všechny děti? Brumbálovo srdce se sevřelo. Ti tvorové za hranicemi se Severusovi nepodobali. Albus z nich i na tu dálku cítil touhu po krvi, lačnost po smrti.

Dolétl k němu stříbřitý okřídlený had, Poppyin patron. MINISTERSTVO JE POD ÚTOKEM NEMRTVÝCH, SMRTIJEDŮ a MOZKOMORŮ. NEPŘIJDOU.

Ledová pěst sevřela ředitelovo srdce, když musel vydat příkaz, který je odřízne od nejrychlejší evakuační cesty. UZAVŘI LETAX.

Severusi, dělej, zaklel v duchu.

***

Lektvarista ležel vyčerpaný na zemi ve své laboratoři. Třásl se vyčerpáním. Ta značka z něj vysávala sílu k odporu. Zkoušel ji zkrotit, omezit, ale ona pohlcovala veškerou magii jako černá díra. Zbývalo poslední řešení a jestli selže, ochrany padnou. To věděl jistě. V tajné laboratoři měl ještě i tajnou skrýš. Tomu se říká paranoia. Pod kameny v podlaze ležela jediná dávka lektvaru nevyčíslitelné ceny. Obsahoval slzy Cottidiany - jediný důvod, proč riskoval zdraví té křehké rostliny a přinesl ji mezi magicky nadané děti. Odsunul silnou kamennou dlaždici a vytáhl fiolku s modře opaleskujícím lektvarem. Jediný pokus. Odzátkoval lahvičku.

Rychlými řezy rozsekl svoje dlaně křížovými jizvami. Musel jednat rychle, než se rány zacelí. Obrátil do sebe lektvar. Jako by polknul kostku ledu.

"Invocatis maiores, invocare ejus sanguine. Munda me tenebris flamma et restituet essentiam meam!" vydechl dlouhé zaklínadlo. Svět mu před očima zčernal.

***

Studenti, rozespalí a vykulení, stáli ve Velké síni. Některé citlivé malé děti už natahovaly. Nedalo se utajit, proč musí z postelí. Jejich bledé tváře říkaly, že ony už vědí. Minerva McGonagallová na nich spočinula strnulým pohledem. Děti, tyto děti, se mají bránit? Věděla, že jen profesoři nemohou ochránit všechny. Sedmáci, šesťáci snad. Ale co prváci? Co ti? Dokud ochrany plály a letax byl uzavřen, byli tu obklíčeni. Uzamčeni v pevnosti, kterou ještě nikdy nikdo nedobyl.

"Ticho prosím," pozvedla hlas, aby přehlušila vřavu. "Nebudu vám nic nalhávat. Jsme pod útokem Vy-víte-koho. Sedmé, šesté a páté ročníky pomohou bránit hradby v případě, že Bradavické štíty budou prolomeny. Čtvrté a třetí ročníky mají na starosti první a druhé. Zůstanete zatím tady v Síni, ale budete připraveni na rychlou evakuaci." Minerva přejela pohledem strnule bílé tváře studentů.

"Jsme ve válce. Nikdo z nás si tohle nevybral. Přesto vím, jak skvělí kouzelníci mnozí z vás jsou a ještě budou. Mějte na paměti, že dnes bráníme svůj svět tak, jak jej známe. Bradavicejsou silné a byly vždy majákem v temných časech. I v minulosti byly chvíle, kdy studenti museli pozvednout hůlky na obranu hradu a Bradavice nikdy nebyly dobyty!" pronesla k nim krátkou řeč tak vášnivě, až všechny udivila, včetně sebe samé.

"Určené ročníky se mnou!" zavelela. Studenti se hnuli jako jeden muž. I zmijozelští, na jejichž tváři byla patrná nevíra. Minerva je vyvedla ze síně, kterou uzavřela. Až potém je gestem zastavila.

"Mám pro vás důležitou informaci." Mohla mluvit tiše, protože studenti mlčeli, příliš vyvedení z míry a šokování na cokoliv jiného.

"Venku, za ochranami, jsou upíři. Všichni jste se učili sonická kouzla. Používejte je. Ale pozor na ostatní! Jak se používá kouzlo sonického výbuchu a sonické vlny?" přepnula do učitelského tónu. Jako by šlo jen o cvičení, ne o život.

"Sonický výbuch je úzký, ohlušující proud zvuku. Na jeden cíl," kuňkl někdo zezadu.

"Výborně, pět bodů pro Nebelvír. Sonická vlna?"

"Plošné kouzlo. Dá se řídit rozsah," přidal se havraspárský sedmák, který stál těsně před ní.

"Výborně, pět bodů pro Havraspár. Při sonické vlně nezasáhněte svoje spolužáky!"

"Proč na nás útočí?" ozval se vystrašený hlas z mrzimorského hloučku.

"Na tuto otázku odpověď neznám. Ale můžeme se ptát - proč Vy-víte-kdo napadal a vraždil před téměř dvaceti lety? Odpověď na tyto dvě otázky je, domnívám se, totožná."

Další dotazy se nevyskytly. Bylo na čase. Když totiž dorazili na hradby, ve štítech právě Voldemortova kletba vyleptávala díru. Čeho si zaměstnaná a rozrušená Minerva nevšimla bylo, že v Síni neviděla Pottera a v její skupině není dostatečný počet Weasleyových.

***

Autorská poznámka:

Vím, že sv téhle kapitole se toho událo opravdu hodně. Ráda bych k tomu napsala pár slov, protože vím, že všechno se mi do textu prostě nevejde a nechci vás připravit o žádný detail:-)

Nejdřív bych se chtěla vyjádřit k Severusovi. V téhle kapitole jste mohli nahlédnout do jeho minulosti. Z textu se dá vybrat hodně detailů o tom, kým byl předtím. Myslím, že některé by mohly zmást časové posloupnosti. V prvních kapitolách jsem odkazovala na to, že Severus chodil do školy s Poberty a tady se zmiňuji, že nastoupil rok po Brumbálovi. Jak to? Tuhle důležitou vysvětlivku vám chystám do vzdálenějších kapitol, ale vězte - není to dějová chyba B-) A že ho umisťuji do Havraspáru? Inu, to se také dozvíte později xD Co se bude odehrávat spíše mezi řádky, sou proměny jeho charakteru. Kdo to tedy je? Věčně podrážděný, vzteklý lektvarista? Usměvavý a vtipný Daniel? Severus skutečný charakter se od Snapeova liší jen nepatrně a velmi záleží, s kým zrovna mluví. Nejblíž "sám sobě" je při rozhovorech s Brumbálem. Tolik vám prozradím.

A dostávám se ke vztahu s Brumbálem. Podle náznaků jste jistě pochopili, že jsou zhruba stejně staří a kdysi bývali milenci. Nyní už jsou jen přátelé, neplánuji psát SS/AB v jejich nynějším věkovém poměru (no dobře, vzhledovém poměru, protože ten věkový se nemění, jen to není na Severusovi poznat xD). Což mě přivádí k tomu, jak jsem se nasmála nad komentářem Suellen, že když se mi zdá HP/SS místy pedofilní, přidala jsem Severusovi ještě stovku let navíc xD To se lehce esteticky časem vyřeší, protože vzhledem k tomu, že Severus nestárne, dává to Harrymu čas dospět a nutně nemusím psát slash zahrnující dospělého muže a kluka. Teď Harrymu bude v létě vlastně 15 let. Pokud se léta dožije, jak tak často předhazuje Brumbálovi Severus xD Také mě pobavila myšlenka "Voldemort za zadkem, nesmrtelný Brumbál k tomu..." Ne, to bych svým postavám neudělala ani já:-D

Akční kapitoly touhle zdaleka nekončí. Teď jsem se trochu sekla s psaním, ale mám poměrně dost nadepsáno, takže na pravidleném nahrávání kapitol se to neprojeví:-) Ona si ta mrška povídka zase začala žít svým vlastním životem a zvysoka kašle na to, jakou jsem jí naplánovala budoucnost. Nevděčná to úloha rodiče xD