Skryté cesty 1 - 5

Rozhodla jsem se, že postovat Skryté cesty znovu po kapitolách by mě asi úplně vyčerpalo, takže je sem dám takhle vždycky po pěti kapitolách :)

Pro celý cyklus platí:

pairing: SS/HP

varování: násilí, smrt, vulgarismy, 15+

1

Zase prvního září. Severus se znechuceně usadil k profesorskému stolu a přejel pohledem shromážděné studenty natěšené na hostinu. To pomyšlení ho znechutilo dvojnásob. Jako každý den bude po dalších deset měsíců čichat neskutečně nechutný pach lidského jídla a sám se odbývat něčím, do čeho by se jeho rodina štítila byť jen šlápnout, zatímco k němu bude z celé síně i kolegů sedících vedle vanout úplně jiná vůně. K smrti lákavá. V duchu si povzdychl a s tichou rezignací upřel pozornost na dveře do Velké síně, kudy se trousily starší ročníky. Viděl hodně pohledů, které na něm omylem spočinuly a zase rychle uhnuly stranou. Jen aby si studenti ověřili, že jej třeba během práznidn nepostihla nějaká katastrofa. K jejich smůle nikoliv. Pokud Severus nepočítal začátek školního roku. Bude mít deset měsíců, aby dal svou nelibost nad tímto faktem studentům dosyta pocítit.

Sotva poslední ze starších studentů prošel, Filch zavřel dveře, aby se před přicházejícími prváčky mohly dramaticky otevřít a odhalit Velkou síň v celé své velkoleposti. Hrad, na rozdíl od studentů, Severus miloval. Nikde se necítil doma tak moc, jako v Bradavicích. Zvlášť posledních dvacet let. Posvátnou atmosféru, kterou vnímal z jeho zdí kazili pouze, jak jinak, studenti.

McGonnagalová otevřela dveře do Velké síně a dovnitř se nahrnuli prvácí. Ty jejich malé udivené ksichtíčky ho už snad ani nemohly víc podráždit. Každý rok se to opakuje. V takových chvílích chápal, proč se o jeho rodu mluvilo jako o "prokletém". Rozhodně si těmi malými troly prokletý připadal. Bez zájmu je sledoval a snažil se vytipovat, kdo se dostane do jaké koleje. Většinou tipoval Mrzimor, protože dle jeho pevného názoru byli hloupí všichni. Nudil se.

Než ucítil tu vůni. Proudila ke stolu spolu s jemným průvanem, který vál otevřenými dveřmi do síně. Kdyby nebyl od přírody sinalý jako smrtka, zbledl by. Když o tom jeho vychovatel kdysi mluvil, nechápal to. Pohrdavě se šklebil nad myšlenkou, že lidský pach by mohl být pro něj tak lákavý, že by jej dokázal připravit o rozum. Nedostatek sebeovládání v jeho rodě nikdo netoleroval.Teď téměř vyděšeně zjistil, že ho stojí hodně úsilí nevyskočit z křesla a nezačít hledat zdroj toho pachu, který způsobil, že se mu studená krev téměř začala vařit. Popravdě neměl daleko od paniky. Jestliže je to někdo ze studentů - a kdo jiný?! - bude s dotyčným nebo dotyčnou muset trávit hodiny lektvarů v jedné zavřené místnosti! U Morgany, ať to aspoň není nikdo z prváků! Ostražitě sledoval každého z těch prcků a snažil se nasát jeho vůni. Moudrý klobouk stál velmi blízko od profesorského stolu a pachy kolegů znal muž nazpaměť. Nový učitel obrany proti černé magii páchl tak odporně, že jeho pach bude zapomínat opravdu dlouho. Řada se krátila, aniž by tu vůni, ze které se mu točila hlava, zachytil nějak výrazněji. Téměř už doufal, že to bylo jen náhlé pominutí smyslů.

Zbývaly už jen dvě děti. Zrzek byl další Weasley do školní sbírky. Ten tmavovlasý kluk mu zase někoho živě připomínal, kdyby si tak vzpomněl, koho -

"Harry Potter!" zvolala McGonagallová a Snape strnul do nepřirozeného klidu. Přestal snad i předstírat dýchání. Potter. Syn Jamese Pottera a Lily Evansové. Dítě došlo ke klobouku a když jej zvedlo, Severuse znovu uhodila ta vůně. Neměl nejmenších pochyb. To ten kluk. Sevřel opěrku židle tak silně, že zapraskala. Brumbál mu věnoval rychlý postranní pohled, než se zářivě usmál na chlapce.

Jen ne Zmijozel. Nikdy Zmijozel, zaúpěl v duchu Snape. V té samé chvíli si něco podobného přál i Harry.

"Nebelvír!" vykřikl Moudrý klobouk. Nebelvírský stůl se rozjásal a mladý Potter se k nim nadšeně vydal. Snapeovi to však vůbec neulehčilo. Rezonoval v něm hluboký šok a sebeovládání mu ujíždělo tak, jako už téměř dvacet let ne. Ať už to Brumbál věděl, nebo ne, svůj vítací proslov mohl rozhodně zkrátit. Sotva začala hostina, objevila se i před ním miska s teplou vepřovou krví opatřenou iluzí, ale teď už na tu šlichtu neměl pomyšlení vůbec. Nechal krev zmizet a z hostiny doslova prchl. Hrubě přitom ignoroval, že se s ním chtěl ten nový pitomec dát do řeči.

Chlad a ticho kamenného sklepení trochu zklidnil jeho zjitřené smysly. Ta vůně... Nemohl ani za boha říct, čím jej tak vyprovokovala. Nedokázal ji přirovnat k ničemu, co kdy poznal. Vzdáleně se ta vůně podobala vůni zimní horské bystřiny pozlacené prchavým slunečním paprskem. Dotkla se něčeho uvnitř něj a od základů samotného jeho bytí jím pohnula. Celou cestu bojoval s reflexy svého těla. Kosti, svaly, šlachy i nervy se bouřily a chtěly se vrátit do síně. A nejen vrátit.

Zavřel se u sebe v pokojích a teprve pak dovolil své tváři, aby nabrala zběsilý výraz vzteku smíšeného se strachem. To nejde, to prostě nejde! Ne syn toho blbce Pottera. Ne jedenáctileté dítě! Morgano, co mi to děláš? zaúpěl v duchu, když opřel čelo o chladnou zeď. Tohle nebylo normální. Uznával, že děti celkově voní opravdu hezky, ale v síni se muselo jeho tělo prostě zbláznit. Chvilkové pomatení smyslů, to bude ono. Rozhodl se, že to ze sebe dostane. Jeho podoba se bleskově rozplynula a větrací šachtou, kterou měl speciálně jen jeho pokoj, vzápětí odlétal velký černý krkavec.

Noční vzduch čechrající peří prořízl krkavčí spokojený skřek. V ptačím těle a se změněnými smysly ze Seveuse spadla velká většina napětí. Ptáci holt většinou netouží po něčí krvi. Zamířil k Zapovězenému lesu.

Vrátil se až o několik hodin později uklidněný lovem. Krev tvorů z lesa jej sice nemohla plnohodnotně zasytit, nicméně pořád lepší než břečka, kterou pro něj obstarávali v Bradavicích. Nečekal, že to bude muset udělat hned první den školního roku. Přes prázdniny měl nepříjemný konflikt s kentaury a od té doby se tam snažil moc neukazovat. Ještě se ani nepřeměnil, když si všiml očouzeného vzkazu před krbem. Zvědavě k němu dohopkal.

Severusi,

až budeš mít čas, zastav se u mě.

A.

Krkavčí hlava se otočila, aby se podívala na hodiny. Je pravděpodobné, že studenti už jsou v postelích. Jenže když už se měnil, může se docela dobře ještě proletět, než riskovat, že zase ucítít něco nepatřičného. Ladně se dostal zpět do šachty. Vedla nejkratší možnou cestou na povrch. Ústila ve skále dost vysoko nad jezerem. Podstatně to snižovalo riziko, že si šachty všimnou nenechavá děcka. Let k Brumbálovi protáhl, aby se podruhé za večer pokochal krásou kamenného hradu ozářeného stovkami světýlek. Tak nějak tušil, co mu ředitel chce a ke spěchu ho to rozhodně nemotivovalo.

Brumbál seděl za pracovním stolem a dokončoval korespondenci, když se ozvalo cvakání zobáku o sklo. Stařec nevzrušeně vstal a otevřel velkému krkavci. Pták mu bez ostychu skočil na rameno, než odlétl na patřičnou stranu pracovního stolu. Severus se přeměnil tak, že rovnou dosedl do křesla. Brumbál se pousmál a usadil se zpět. Okno nechal otevřené, aby vlahý noční vzduch mohl proudit.

"Mladý Harry tě rozrušil?" zvážněl.

"Nemá cenu to popírat," zamračil se druhý muž.

"Je to kvůli jeho otci?" upřel na Severuse zpytující pohled Brumbál.

"Za jak malicherného mne máš, Albusi?" odsekl Severus. Zrovna tohle jej samotného ještě nestačilo napadnout.

"Obávám se, že upřímnou odpovědí bych tě urazil," pousmál se ředitel. Vysloužil si za to pár černých blesků. "Odpusť starci, Severusi," nabídl smír lehkým tónem. Obličej mistra letvarů ztratil něco ze své zarputilosti. Brumbál moc dobře věděl, kdy upozornit na podstatné rozdíly mezi nimi.

"James Potetr byl obtížný hmyz, který jsem kvůli tobě snášel. A velmi nerad," slevil z černých blesků na zamračení. "Nemusím ti říkat, kolik nocí jsem strávil myšlenkami na to, co všechno bych tomu protivnému frackovi dokázal udělat. Stejně tolik jsem potřeboval důvodů, abych to neudělal. Jeho syn je jen jako další štěnice v davu."

"Co je tedy ten problém?" nenechal se ředitel odvést od tématu. Lektvarista mlčel. Váhal odhalit něco tak osobního. Rád by si nalhal, že je to ze starosti o Albusovy city, ale pravda ležela jinde. Věděl, že odhalením poskytne řediteli další otěže, kterými bude moci vláčet jeho život. Samozřejmě ve jménu vyššího dobra. Jenže tomu vyššímu dobru už sloužil déle, než by se mu líbilo. Ocitl se v prvních liniích, aniž by to vlastně chtěl, a pak už se nedalo vycouvat.

"Nechci o tom mluvit," odpověděl nakonec.

"Nutit tě nemohu. Pokud si jsi jistý, že dokážeš chlapce nezaujatě a bezpečně učit." Modrý rentgenový pohled Severuse možná nedokázal přečíst, ale znervóznit ano. A hlavně - Severus si jistý rozhodně nebyl. Nechtěl s tím klukem být v jediné místnosti. Nejlépe ani na stejné polovině zeměkoule. Stačilo že ani v ptačím těle se neubránil, aby dvakrát neobletěl nebelvírskou věž.

"Jsem," odpověděl tvrdohlavě. Chvíli jen tak seděl a hleděl na Albuse, který stále očekával nějaké konkrétní vysvětlení. Stín únavy, který se starci minul očima zachytil cvičeným okem ihned. Vstal a obešel ředitelovo křeslo.

"Běž spát, Albusi," položil mu lehce dlaně na ramena. Nechtěl si to přiznat, ale záplava těch bílých vlasů spolu se stále jemnější kůží a měnícího se pachu jej v nitru duše děsila. Mohl by na sebe vzít identickou iluzi stáří, ale nemohl na stáří zemřít. Znal Albuse od jeho jedenácti let. Nikdy si doopravdy nechtěl připustit, že ho jednou pravděpodobně uvidí odejít navěky. A teď mu Albusova vůně a život, který cítil pod jeho kůží, oznamoval, že to bude brzy. Možná ne příští rok, možná ne za dva roky...ale víc než pět let to nebude. Budilo to v něm silný smutek.

"Smrt je přirozený závěr života. Myslím, že už se těším," pousmál se Albus, jako by mu četl myšlenky. Poklepal ho po hřbetu ruky. Severusům stisk zesílil.

"Nech mi dát ti aspoň pár let, Albusi!" Sametovým hlasem probleskl nezvyklý stín naléhavosti.

"Tohle není tělo, ve kterém by někdo chtěl žít ještě dlouho. Dal jsi mi toho mnoho, Severusi, ale tento dar musím odmítnout," opáčil klidně ředitel a pustil chladnou dlaň, která mu svírala rameno.

"Dobře víš, že tvůj zdravotní stav by se tím procesem velmi zlepšil!" odsekl Severus a odtáhl se.

"Dobrou noc," procedil mezi zuby. Neměl náladu na noc. Prudce se otočil k letaxu a po štěknutém příkazu se nechal vtáhnout do zelených plamenů. Až zpáky u sebe si uvědomil, že takhle to bylo vždycky. Albus byl v jádru laskavý člověk, ale zoufale neoblomný v čemkoliv. Celý problém spočíval v jediné zásadní věci a to v krvi. Severus věděl, že by Albuse nikdy nepřimněl, aby dobrovolně polkl cokoliv, co obsahuje jakýkoliv druh krve, možná s výjimkou dračí. Jenže nedokázal jen stát a nečinně přihlížet chátrání muže, se kterým ho tolik spojovalo.

Morgano, tohle bude dlouhých sedm let... uvědomil si s únavou, která se mu usadila už v samotné dřeni kostí. Čím dál silněji toužil být pryč od lidí a jejich malicherností. Jenže nebylo kam jít, dokud si nesl svůj cejch. Sevřel rty. Dnes zřejmě využije i dobrodiní spánku. Nechtěl strávit celou noc jen ve společnosti vlastních myšlenek.

Albus Brumbál pozoroval dveře ještě chvíli poté, co jimi za sebou Severus třískl. Soucítil s ním. Sám odejde jeho tu nechá. Rád by svému dávnému příteli splnil jeho přání. Ale jen by tím protahoval Severusův smutek a naději, že oddálí nevyhnutelné. Dal by mu svou nesmrtelnost, kdyby Albus požádal. To však stařec nechtěl. Na světě jsou horší věci než smrt a přestože mu byl Severus drahý, jeho stav považoval za jednu z nich. Mluvil pravdu, na smrt se těšil jako na další dobrodružství. Měl však ještě plno povinností. Ta hlavní se točila kolem Harryho Pottera. Severus utekl dřív, než s ním stačil probrat svoje myšlenky. Povzdychl si. Zítra je také den, pomyslel si unaveně a rozhodl se řídit doporučením mistra lektvarů a jít se vyspat.

2

První vyučovací den přinesl Severusi Snapeovi jedno nepatrné štěstí v neštěstí. Dle rozvrhu ho nebelvírští prváci čekali až v pátek. Čili mu zbývaly čtyři dny na to, aby se nějak připravil na nevyhnutelné setkání.

Zbytek dne stál ovšem za nic. Vlastně celý zbytek týdne stál za nic. Za prvé čas letěl jako splašený. Za druhé ze všech koutů slyšel jediné - Harry Potter, a za třetí ho s tím klukem zkoušel otravovat i Albus. Neúspěšně. Severus nasadil svoje nejsarkastičtější brnění a jedovatě stíral kohokoliv, komu to proklaté jméno splynulo ze rtů. V pátek před snídaní hodnotil dosavadní bilanci. Zjistil, že v počtu odebraných bodů v prvním týdnu školy překonal sám sebe, čtyři mrzimorské prváky rozbrečel, prefekta vlastní koleje vydusil kvůli nepořádku ve zmijozelské společenské místnosti hned ve středu, úvodním proslovem ke svým malým hadům způsobil, že prváci málem salutují, když procházejí kolem, a Minerva s ním nemluví. To poslední ho trošku mrzelo. Nepatrně.

Když to Severus v duchu vyčítával, znělo to jako naopak týden příjemný. Kdyby ovšem neměly všechny ty události jedinou spojnici - Harryho Pottera. Aneb "Chlapce, který přežil". Jak relativní prohlášení. Severus při ranní sprše vážně uvažoval nad svými možnostmi. Jako první logickou možností se mu jevilo připravit se dočasně o čich. Už nad tím se však prudce zamračil. Znělo to jako utíkání z boje. Jeho hrdost nechtěla snést pomyšlení, že se uchýlí k něčemu tak primitivnímu, než aby se spolehl na své desetiletími vybroušené sebeovládání. Stačilo, že se během týdne vyhýbal většině jídel ve Velké síni. Vzpomínka na to mámení vybledla. Popravdě se každý den ujišťoval, že se jednalo o přechodné pomatení smyslů. Proto nakonec zavrhl kouzla i lektvary. Stráví s tím klukem jednu vyučovací hodinu. Pak se uvidí, jestli bude muset svoje sebeovládání něčím podpořit. Ani ve snu by ho nenapadlo, že pouhých pětačtyřicet minut by mohlo být nad jeho síly.

S obnovenou sebejistotou vplul do třídy plné natěšených a zároveň vystrašených prváčků s vědomím, jak jeho dramatický příchod na ty prcky působí. Samozřejmě se zprávy o hrozivém mistru lektvarů šířily jako lesní požár. Severus se v tomto ohledu hrdě počítal mezi bradavické legendy. Prodlévající lákavý pach před učebnou ignoroval zdařile. Okamžitě zaregistroval, že Potter nesedí hned u uličky. Přesto vstoupit do té malé místnosti... Až u katedry si uvědomil, že podvědomě zadržuje dech. V duchu si vynadal do zbabělců. Nadechl se.

Svět se otočil vzhůru nohama a zase zpět. Nedělní rozřazování studentů se nedalo s dnešní koncentrací té vůně ani srovnat. Žáci ho nervózně sledovali. Netušili, že jejich nový profesor je pouze krůček od toho, aby jednoho z jejich řad vytáhl a vyrazil ze třídy. Přinejmenším. Do šokem strnulé Severusovy mysli proniklo uvědomění, že jestli se hned nesebere, nesebere se už nikdy. Zdálo se mu jako celou věčnost, než přiměl žádostí ztuhlé tělo k pohybu. Slyšel se, jak se těm malým trolům představuje. Vnímal se, jak bere brko a pergamen, aby si napsal jejich seznam. Jeho mysl ochromená běsnící smrští mnoha emocí, které vůči studentovi přísahal nikdy nemít, zuřivě pracovala. Alespoň to zkoušela. Měla sklony zaseknout se u čichových vjemů. Vymyslel jediné nouzové řešení kromě degradujícícho útěku.

Ten kluk ho musí nenávidět. Jeho školní tresty - a že jich bude hodně - bude dělat vždycky jinde. Severus se postará, aby s ním nikdy nezůstal dobrovolně v jediné místnosti. Aby od něj utíkal tak rychle a tak daleko, jak se dá. Vnitřně se bolestně ušklíbl. To by měl zvládnout skvěle. Až na pár výjimek o lidi nikdy nestál a neostýchal se dát to najevo.

Bylo krásné to plánovat. Nic to však nezměnilo na akutní situaci, ve které se nacházel. Svaly na těle se mu napínaly takovou touhou, že ho začínalo bolet celé tělo. Nejvíc čelisti. Sotva měl ty malé otravy všechny zapsané, zadal jim na chvíli samostatnou práci pod pohrůžkou, že se bude ptát na obsah textu, co mají číst. To mu dovolilo na patnáct minut nedýchat. Trochu si tím pročistil hlavu. Když zase chvíli pouštěl hrůzu na děcka, zadal jim práci ve dvojicích - podle pravidel porcovat přísady do lektvarů. Schvále jim vybral i měchýř poušky bahenní. Její nechutné výpary přerazily všechny ostatní pachy ve třídě a Severus se mohl konečně trochu uvolnit. Snad se i pobavit, protože ta děcka ve třídě nabírala zdravě zelený odstín pleti.

Ukončení té hodiny bylo to nejkrásnější, co jej za posledních dvacet let potkalo. Nechtěl ani pomyslet na to, co se stane, jestliže se tohle bude každou hodinu opakovat. Dřív či později dojde někdo k vážné úhoně. A Severus to bude až v druhé řadě.

Když se dostal zpět do svých komnat, uviděl na stole obálku. Sotva zahlédl erbovní pečeť, zůstal stát jako opatřený. Všem katastrofám tohohle týdne zřejmě ještě není konec. Vůně, která prodlévala na obálce, mu prozradila pisatele dřív, než podrážděně rozškubl pergamen.

Setkáme se u Chroptící chýše, až měsíc vyjde.

M.

"Typické!" vykřikl nahněvaně Severus. Že by se třeba zeptala, jestli má vůbec zájem a čas ji vidět? Ne! Typická, nadutá a sebestředná! Měl sto chutí nejít. Jenže ji znal a věděl, že ona by přišla sem. Což za současné situace rozhodně nechtěl. Nezbývalo než se po mnoha letech opět vidět s vlastní krví. A u Chroptící chýše! Musela si tohle místo nejdřív obejít a prozkoumat, jak jinak by ji napadla zrovna Chýše? Celkem úspěšně před sebou výbuchem vzteku zamaskoval, jak moc jej dopis rozechvěl, téměř vystrašil. Po tak dlouhé době - co by mohla chtít? Nese ještě horší trest?

Aby toho nebylo málo, ozval se jemný zvonek ohlašující návštěvníka. Magické kukátko odhalilo Albuse. Úžasné. Ředitel ho nemohl udržet v ředitelně na delší hovor, tak přišel sem, odkud Severus nemohl dost dobře utéct. Otevřel dveře.

"Ředitelové chodí na kobereček?" naježil se jízlivě na starého přítele.

"Když nechce hora k Mohamedovi...však to znáš," pousmál se Brumbál a vstoupil kolem svého kolegy do bytu.

"Navíc s tebou nechci probírat školní zálěžitosti. Setkávání v ředitelně se stalo pouze přežitým zvykem," prohodil. "Vidím, že se tu mnoho nezměnilo."

"Nemám změny rád," odsekl Severus. Gestem nabídl řediteli křeslo a poklepal hůlkou na stoleček, kde se objevila konvička s čajem a šálek. Do druhého šálku si Snape nalil opaleskující tekutinu z velké láhve na krbové římse. Usadil se naproti Albusovi a zdvořile mu nalil první dávku čaje. Staré zvyky v něm vězely hluboko.

"Děkuji," přijal bílý šálek ze studených dlaní ředitel. Upil svůj oblíbený čaj a spokojeně přivřel oči.

"Máš tu klid." Severus to prohlášení nekomentoval, přestože ředitel těžce zkoušel jeho trpělivost. Raději upil z lektvaru ve svém šálku. Chutnal nepříjemně, ale za mnohé roky si na něj opravdu zvykl. Výrazně snižoval jeho potřebu jiné stravy.

"Zeptám se tě přímo, jako přítele, Severusi. Co se s tebou děje?" upřely se na něj jasné modré oči. Snape chtěl ostře odseknout, ale slova mu uvázla v hrdle. Tohle už nebylo jen o jeho hrosti. Ohrožoval svého studenta. Nechtěl také lhát Albusovi do očí.

"Nevím," uhnul vlastním pohledem. Lež neřekl. Jen napůl. Opravdu nevěděl, proč na mladého Pottera tak reaguje. Jen tušil. A to tušení se mu nelíbilo natolik, aby ho zdařile ignoroval.

"Ale...?" napověděl mu Brumbál.

"Nechci o tom mluvit," uchýlil se Severus k poslední zoufalé obraně. Přál si, aby to Albus nějak jasnovidně uhodl, když už to musí vědět. Nechtěl nahlas přiznat svou slabost.

"Víš, že si nesmírně cením toho, co jsi pro mě a kouzelnický svět udělal. Vrcholem všeho, o co usilujeme už téměř padesát let je ten chlapec. Jsem si naprosto jistý, že ukončí Voldemortovu exisxtenci."

"Kvůli jedné šílené věštkyni?" vyprskl Severus posměšně.

"Nejde o tu věštbu, ale o to, že jí Voldemort uvěřil. To on sám vybral toho, kdo jej porazí. Ale pokud to chceš slyšet, věřím Sybilině věštbě." Brumbálův hlas zněl klidně a přesvědčeně. Jako by mohl svým klidem lektvaristu nakazit.

"Vždycky jsou tu věci, které mi neříkáš," obvinil ho Severus.

"To samé platí i pro tebe, Severusi," povzdychl si stařec. "Nikdy bych ti nezamlčel cokoliv, co by ti mohlo ublížit."

"Já vím," odvrátil trochu zahanebeně oči Snape. Pohlédl na své speciální hodiny. Označovaly čas, cykly měsíce, slunce i planet. Blížily se k východu měsíce.

"Omluv mě. Musím...něco zařídit," vstal z křesla. Setkal se přitom s pohledem, kterým probleskl smutek.

"Opravdu jsem naše přátelství svými činy pohřbil, Severusi?" zeptal se Albus a vstal také.

"Tak to není. Já..." Severus zaváhal. "Promluvíme si, až se vrátím. Přijdu za tebou. Nečekám, že by ta schůzka trvala dlouho." Nečekal na odpověď a přeměnil se. Vylétl do tmavé nosi prozářené posledním srpkem ubývajícího měsíce.

Viděl ji z dálky. Černá srst velké panteřice prohlubovala již tak tmavou noc. Leskly se jen odlesky tesáků z potevřené tlamy a občas zasvítily oči, když zachytily tu trošku měsíčního světla. Sebevědomě se rozvalovala za chýší.

Přeměnil se v dostatečné vzdálenosti. Opozdila se jen o vteřinku.

"Noc s tebou, Severusi," pozdravila ho žena, pro kterou se muži lidského rodu vraždili celá staletí. Vysoká, štíhlá, téměř křehká, s havraními vlasy spadajícími v měkkých vlnách až pod pas, bledá, s temnýma očima a rty rudými jako krev. Promluvila beze stopy nepřátelství, měkkým, melodickým hlasem. Téměř jako by byla ráda, že Severus přišel.

"Noc s tebou, Marion," oplatil jí muž pozdrav. "Proč jsi tu?" přešel hned k věci. Zamračila se nad jeho nezdvořilostí.

"Narodilo se dítě. Za dva roky bude dost staré na to, aby se stalo kouzelníkem," řekla. Severus překvapeně zamrkal.

"Co s tím mám společného já?" odsekl trochu naježeně.

"Ten pobyt mezi lidmi tě opravdu poznamenal," vyprskla podrážděně žena. "Kde je tvoje vychování?!"

"Vy jste mě donutili mezi nimi žít," zasyčel vztekle Severus. Marionina tváž zjihla.

"Adrienna chce, abys odvrhl tu nechutnou značku. Prosí tě, abys to udělal a ona ti mohla do péče svěřit toho malého. Z nás všech toho víš o lidském světě nejspíš nejvíc, navíc ve škole učíš. Adrienna by ti všechno odpustila, kdyby ses jen zbavil té odpornosti!" vyhrkla naléhavě.

"Všem jsem vám řekl, že nemůžu! Dal jsem slib, že pomohu příteli. Dokud ho nesplním, nemohu tu značku odstranit," opáčil tvrdě. "Kdyby mě matka poslouchala-!"

"Poslouchala! Dokonce ví i o tom, že dítě, které má toho lidského černokněžníka navěky zprovodit z existence, je ve tvé škole. Chlapec jménem Harry Potter."

"Jak to ví?" překvapeně pohlédl na ženu Severus.

"Viděla to," jednoduše opáčila Marion. "Tím, co děláš, tvoje matka opravdu trpí. Nemůže vzít zpátky svoje slovo, to dobře víš."

"Ani já své. Jestli to bude všechno, už jsem s tebou ztratil času až moc," zprudka na ni vyjel Severus a chystal se přeměnit. Marion stála vmžiku jen vlásek od něj.

"Neopovažuj se odejít, dokud jsem nedomluvila, Severusi Dravene!" zasyčela rozzlobeně. "Adrienna tě chápe víc, než si sám myslíš. Mohl by ses pokusit o to samé! Chce tě zpátky doma. Jsi její jediné dítě! Měl bys konečně pochopit, co to pro matku znamená! Proto ti vzkazuje, že když požádáš o pomoc, poskytne ti všechno, co bude moci. Bude podporovat dítě, které přispěje k naplnění tvého slibu všemi prostředky. Cokoliv, co urychlí tvůj návrat k rodině."

Její řeč nechala Severuse naprosto ohromeného. Dvacet let ležel mezi ním a jeho rodinou řevnivý spor. Teď najednou se jeho matka rozhodla, že mu nabídne vstřícnou ruku? Proč teď? To odloučení pro něj bylo bolestnější, než si odvažoval přiznat. Podle zákonů svého klanu nebyl ani doopravdy dospělý, protože neprošel obřadem dospělosti. Nemohl, matka jej vykázala.

"Proč teď?" zeptal se tiše a odstoupil od Marion.

"Adrienna měla zvláštní sen. Celé ty roky doufala, že přijdeš k rozumu a vrátíš se, ale když měla vizi, rozhodla se jednat sama. Opravdu nám všem scházíš. Měl by ses vrátit."

"Jakou měla vizi?"

"Nevím. Adrieanna mi řekla jen to, co ti mám vyřídit. Zbytek mám prý poznat sama."

"Typické," odfrkl si Severus. Nezněla v tom však žádná hořkost. Na rozdíl od Trelawneyové, vize jeho matky uznával a ctil celý klan včetně jeho. Trelawneyová nedokázala předpovědět ani počasí při pohledu na oblohu.

"Slyšel jsem, cos mi řekla, Marion. Ale stěží se to stane do dvou let, aby se nastoupil ten malý. Jak se jmenuje?"

"Leander. Bude záležet na jeho matce, jestli ho sem pošle. Adrienně na tom záleží, ale teď jsi pro ni nejpřednější ty."

Severusovi to znělo všechno příliš pohádkově.

"Co mi neříkáš?" zamračil se na Marion. Upřela na něj smutný pohled.

"Jsi s lidmi tak dlouho, že už nevěříš ani vlastní krvi?" zvolala s náznakem bolesti v hlase.

"Můžeš to tak brát. Co mi tedy ještě neříkáš?" neustoupil Severus.

"Nechceš raději říct něco ty mě? Přišel jsi sem opravdu rozrušený. Stalo se něco?" zvážněla Marion. Její slova jako by k němu zazněla z dávné minulosti. Jeho matka věděla, proč poslat Marion, jeho přítelkyni z dětství a sestřenici. Převzal její roli nejmladšího člena klanu. Vždycky mu byla nejblíž hned po vlastní matce. Jako by mu na ramena najednou dopadly roky samoty a tíhy, kterou nesl. Co nedokázal přiznat Albusovi, to teď z jeho rtů splynulo celkem snadno.

"Ten kluk, o kterém jsi mluvila - Potter. Nedokážu snést jeho přítomnost. Za všechny ty roky, co jsem v Bradavicích, mě nikdo takhle nerozhodil. Dneska...já..." vztekle zaťal zuby. Přiznat tuhle slabost nemohl ani Marion.

"Voní ti?" otázala se vážně.

"K nesnesení," přiznal. K jeho údivu jej žena pevně objala.

"Závidím ti, Severusi. Najít druha v tak mladém věku se často nepoštěstí. Hodně našim po celá staletí."

"Cože?" zapal po dechu Severus a odstrčil ji. "Je to jedenáctileté dítě!" zasyčel. "A je v nebezpečí, kdykoliv se ocitneme ve stejné místnosti!"

"Věk nehraje roli. Nevidíš to štěstí? Staly se ti špatné věci, ale všechny vedly k tomu, že k tobě přišel člověk, který tě učiní pravým Vznešeným!"

"Pokud mu mezitím neroztrhám hrdlo!" vykřikl vztekle Severus a naplno si tak uvědomil reálnost vlastní hrozby.

"To riziko tu je vždycky. Ale nikdo z naší krve to ještě nikdy neudělal. Už vím, proč mi pro tebe Adrienna něco dala. Měla jsem ti to dát, jen když se mi dokážeš svěřit," pousmála se Marion. Z kapsičky v opasku šatů vytáhla malou krabičku.

"Tohle mu daruj. Chtěla bych toho malého poznat. A taky že poznám. O to se laskavě postarej! Dokud bude nosit tvůj dárek, nedokážeš se napít jeho krve. Dá mu to čas dospět. A ty zase najdi něco ze svého dobrého vychování, abys mu vůbec stál za náklonost!" vnutila mu krabičku do ruky.

"Co je to?" chtěl muž krabičku otevřít, ale Marion mu přidržela ruce.

"Ty na to nesahej holýma rukama, pro jistotu. Je to jeden ze sedmi šperků, která pro svou rodinu vytvořila Aseret před deseti tisíci lety."

"Ta Aseret?" nevěřil svým uším Severus.

"Žádná jiná není," ušklíbla se Marion. "Každá rodina v klanu má jeden."

"Já...děkuji," sklonil krátce hlavu Severus. Neměl rád, když mu někdo dělal zmatky v emocích. Jenže ten dar byl opravdu jako požehnání z nebes. Veřil, že za to štěstí brzy zaplatí, ale teď si dovolil pocit obrovské úlevy. Věděl, že se tu začalo odehrávat něco skrytého. Něco, co jej zneklidňovalo a zároveň naplňovalo energií. Nepřiznal by to nikomu ze svých nemnoha lidských přátel, ale toužil po domově. A právě ucítil, jako by učinil první krok po cestě, která ho dovede k domovsé bráně.

"Musím se vrátit. Děkuji ti za posleství, Marion. Pozdravuj ode mne matku," kývl na ženu.

"Ráda to uslyší. Kdybys něco potřeboval, pošli stín. Noc s tebou, bratříčku," bez okolků jej žena pevně objala a lehce líbla na čelo.

"Noc s tebou, Marion," rozloučil se Severus. Tema na chvíli zhoustla a Marion vzala s sebou. Severus se však nemohl přimět, aby se vydal zpět do hradu. Nevěřícně si přehrával, o čem si s tou ženou povídal. Vlastně s ní neměl možnost mluvit již dvaadvacet let. Jedenadvacet let tomu bylo, co jej rodina vykázala z klanu. Odešel v hněvu a hořkosti. Věděl, že svou matku těžce ranil, ale jí se povedlo to samé. Když přemýšlel nad budoucností, věděl, že se jednou vrátí bez cejchu a omluví se za bolest, kterou jí způsobil. Nikoliv však za čin, který udělal z nejlepšího vědomí a svědomí. Přestože neznal následky přijetí Znamení zla, Albus potřeboval mezi smrtijedy zvěda. Tři předchozí Voldemort okamžitě odhalil a umučil. Severus se uměl skrývat jako žádný člověk.

Matka měla vizi podobného rázu jako Trelawneyová zřejmě. Severus se rozhodl vzít Sybilu na milost. Trochu. Vize jeho matky chránily v bouřlivějších časech celý klan. To, že překonala svou hrdost, kterou po ní syn zdědil, hodně znamenalo. Třeba to, že budoucnost není rozhodně tak růžová, jak by se s "Chlapcem, který přežil" dalo očekávat. Muži jeho rodu běžně žili mezi lidmi v imitaci jejich krátkých životů. Zajišťovali tak klanu finanční příjem a politické zázemí, přestože vždy pod uměle vytvořenými identitami. Klan oficiálně neexistoval. Ženy žily v ústraní, většinou z vlastní volby. Jen málo z nich zasahovalo nějakým způsobem do chodu lidské společnosti. Adrienna Dravenová udělala vskutku neobvyklou věc, když Harry Potterovi přislíbila svou ochranu. Což znamenalo, že slíbila podporu celého klanu. Neexistoval z nich nikdo, kdo by si dovolil přímo odporovat její vůli, přestože každá rodina měla svou vlastní hlavu. Jen Adrienna měla Dar vidění a dokázala jej mistrně využít při ochraně svého klanu i při vyvíjení nových lektvarů a kouzel. Právě její lektvary jim všem umožňovaly vlastně mezi lidmi žít, aniž by odhalili svou existenci.

Opravdu by ho zajímaly podrobnosti matčiny vize. Musela v ní vidět i potíže, které s tím děckem má. To Severuse přivedlo k myšlence, které se vyhýbal nejdéle. Matka i Marion si myslí, že to děcko je jeho druhem. Ta představa ho dráždila k nepříčetnosti. Že to bylo dítě toho blbce Pottera, to by ještě překousl. Tenhle detail vyvažoval fakt, že jeho matkou byla Lily Evansová. Tu měl opravdu rád. Že to byl kluk, to ho nepřekvapilo, ačkoliv v těchto věcech ani jedno pohlaví neupřednostňoval. Že je mu jedenáct, to čas napraví a kdo jiný jej má tolik, než muž z rodu Dravenů?

Příčila se mu samotná ta myšlenka, že něco vybralo jeho životního partnera za něj. Nikdy se nesnažil pochopit důvody skrývající se za spojením druhů. Už jako malý se rozhodl, že si někoho najde sám. Pokoušel se o to, Už je to přes sto let, co si vytvořil pevný vztah k Albusovi. Možná od něj chtěl až příliš, když nad tím teď zpětně uvažoval. Každopádně mu připadalo jako nesmysl, aby k někomu zahořel náklonností jen kvůli jeho pachu. Samozřejmě si uvědomoval, že hodnotí ostatní lidi nejdřív hlavně podle čichu, protože to byl jeho nejostřejší smysl. I tak se mu ta idea zdála směšná.

Jednu věc však nemohl popřít. Jeho náhled na chlapce se změnil. Předtím do něj nemilosrdně ryl kvůli jeho slávě. Pokud je však chlapec opravdu jeho možným druhem, mění to celou situaci. Samozřejmě že ji komplikuje.

S povzdechem pohlédl k nebi. Překvapilo ho, o jaký kus se měsíc posunul. Neměl by nechat Albuse tak dlouho čekat. Nepůjde spát, dokud nedostane svoje vysvětlení.

3

Brumbál na něj opravdu čekal ve svých pokojích. S mírným úsměvem otevřel velkému černému krkavci. Pták mu skočil na rameno a měkká křídlo krátce pohladilo starcovu tvář. Vzápětí stál lektvarista před Albusem.

"Měl jsi jít spát. Počkalo by to," pokáral ředitele lehce Severus. Viděl únavu vepsanou do starcovy tváře.

"Staří lidé už toho mnoho nenaspí," mávl rukou Albus. Usadil se do pohodlného křesla. Severus věděl, co teď musí udělat. Ať už to byla manipulace, nebo ne, nechtěl způsobit Albusovi bolest, když s ním odmítl mluvit.

Poklekl na měkký koberec před starce a vzal jeho vrásčité ruce do dlaní. Téměř necítil jejich teplo.

"Omlouvám se, příteli. Nebyl jsem tak docela ve své kůži. Slibuji, že ti už nedám důvod o našem přátelství pochybovat," prohlásil a přitom Albusovi pevně hleděl do očí. Jeho temný pohled neochvějně snášel modré studánky. Ne, ty oči se za ta desetiletí nezměnila. Stále zářila vnitřním jasem, nezdolnou energií. Přibyla jim moudrost a viděly mnoho. Když Severus sledoval starcovy oči, mohl dobře klečet před jeho pětadvacetiletým já. Žádný rozdíl neexistoval.

"To já bych se měl omluvit, Severusi. Využívám tvých schopností do krajních mezí, aniž bych ti mohl nabídnout něco jiného než zbavení okovů, jež jsem ti sám vnutil." Albus jednu dlaň vymanil, aby jí mohl svrchu přikrýt Severusovu. V ředitelově hlase se odrazila tíha let, starost i lítost. Přesto by každý svůj krok zopakoval, pokaždé znovu žádal od Severuse příliš mnoho. Pro vyšší dobro.

"Je opravdu zvláštní vidět tě před sebou stejného jako před sto lety," pousmál se. "Vždy, když jsem přesvědčený, že jsem si na to zvykl, mě to znovu překvapí. A přitom ani tohle není tvoje pravá podoba. Zvláštní."

"Kdybys mi dovolil-!" Severusova ústa přikryla špička prstu.

"Povídám ti to jenom ze sentimentu, Severusi. Nechci se o tomhle s tebou znovu pohádat. Tohle je moje poslední sobectví vůči tobě, příteli."

"To je," uhnul pohledem Severus a vstal. "Ale původně jsme chtěli mluvit o panu Potterovi, pokud se nemýlím."

"Jak kdo z nás," pousmál se Albus. "Napadá mě jediná věc, kvůli které bys reagoval tak prudce. To není dětinská zášť proti jeho otci, že?"

"Ne, není. James Potter je mrtvý a tím pro mě celá ta záležitost skončila. Tohle je jen o tom chlapci samotném," přiznal Severus přímo.

"Rozumím. Rozmyslel sis už, co s tím uděláš?" zvážněl Brumbál. "Nemohu brát na lehkou váhu bezpečí nějakého studenta."

"Já snad ano?" naježil se lektvarista. "Ta situace se zdá o dost komplikovanější. S jednou věcí by se mi hodila tvá pomoc," napadlo ho najednou. Ředitel tázavě pozvedl obočí. Muž vytáhl z kapsy hábitu malou dřevěnou krabičku.

"Nevím, jak bych to udělal já. Můžeš se postarat, aby to ten kluk nosil? Ale pořád, nikdy to nesundal. Je to opravdu důležité."

"Mohu se podívat?" dovolil se Albus. Na souhlasné kývnutí krabičku otevřel. Uniklo mu překvapené vydechnutí.

"V celém životě jsem neviděl něco tak...úžasného," pronesl pohnutě, když se prsty dotknul jemného stříbrného řetízku s malým přívěskem ve tvaru ostrého zubu. Severus postrádal Albusův jemný dar vnímat citlivě magii ve všech jejích formách. I on však cítil jemné magické chvění, které šperk obklopovalo. Brumbál otočil přívěsek. Byl stejně hladký po obou stranách.

"V čem je tak krásný?" odolal Severus pokušení vzít šperk do ruky. Necítil z něj pro sebe žádné nebezpečí. Proč by ho ale Marion varovala, aby se šperku nedotýkal?

"Je to silná ochrana. Opravdu obdivuhodná. A je z ní cítit velká láska a starostlivost," pohladil Brumbál něžně zub. "Tohle Harrymu předám rád."

V té chvíli Severus neodolal. Chtěl vědět, co ten řetízek udělá, když se jej dotkne. Nevěřil, že by jedna z jeho prapředků stvořila něco, co by mu ublížilo. A že stříbro úpíry pálí...to sice nebyla jen smyšlenka, ale jeho rodu se to netýkalo. Lehce přejel přes lesklý šperk prsty. Nic se nestalo. Zamračil se. Zatímco se stále dotýkal šperku, lehce povytáhl špičáky. Efekt byl okamžitý. Jeho pohled zeskelněl. Muž vstal, upustil amulet, beze slova se obrátil a vyšel z ředitelny.

"Seveusi?" zavolal na něj Brumbál. Sehnul se, aby zvedl řetízek, který měkce dopadl na koberec ředitelny.

Dveře klaply a mistr lektvarů se vrátil.

"Geniální," ušklíbl se. Zuby už měl samozřejmě normální. Nikdy by si nedovolil obnažit špičáky před Albusem.

"Ano?" mrkl na něj Albus. Znamenalo to, že je opravdu zvědavý na vysvětlení. Severus nechápal, proč ho Brumbál nutí o všem mluvit. Téměř všechno ten starý muž dokázal uhodnout sám.

"Reaguje na jistý fyzický projev mně vlastní," sdělil mu stručně. "Donutilo mě odejít z místnosti. Až když se ten projev...ustálil, mohl jsem se vrátit. Geniální," zopakoval spokojeně. I kdyby jeho sebeovládání povolilo ve třídě plné lidí, magická ochrana jej donutí opustit přítomnost chlapce.

"Ach tak. Nevšiml jsem si přesně, čím jsi vyvolal ochranné kouzlo náhrdelníku. Velmi elegantní, vskutku," usmál se potěšeně Brumbál. "Teď musíme probrat další věci. Víš, že jsem Harryho nechal u Petunie Dursleyové, že?" navázal plynule. Jeho oči však ztratily podstatnou část své vřelosti. Severus kývl.

"Vyskytly se těžkosti s chlapcovým nástupem do školy. Musel jsem poslat Hagrida, aby ho vyzvedl."

"Co se stalo?" zamračil se Severus.

"Domnívám se, že Dursleoyvi neměli v úmyslu nechat Harryho nastoupit do školy. Chlapec podle Hagrida nic nevěděl o kouzelnících ani o svých rodičích. Petuniin manžel Hagrida dokonce ohrožoval mudlovskou zbraní."

Severus chvíli jen stál a omráčeně zíral. Co Albus řekl, jím otřáslo. Chlapci zapřeli jeho rodinu? Pro Severuse to bylo absolutně nemyslitelné. Vždyť rodina - klan - pečovala o svoje členy a oni chránili ji. Pouto mezi nimi bylo pevné a nedalo se zapřít. Jeho vlastní vykázání bylo jedním z nejtvrdších trestů, jaké mohl dostat. Chápal, že lidé to vnímají jinak. Ale tohle? Dokonce chlapci ani neřekli, že je kouzelník?

"Další věc mě silně znepokojuje. Obávám se, že Harryho životní podmínky nebyly přiměřené dětským potřebám. Nemám důkazy o týrání, nimcéně zanedbáván rozhodně byl." Albusův hlas nabral ostrý tón.

"To je neakceptovatelné!" zasyčel Severus. Vyšvihl se z křesla a začal prudce přecházet po místnosti, aby se uklidnil. Nepomohlo mu to, že jeho obraz chlapce jako rozmazleného a hýčkaného hrdiny se rozpadl na prach. Vzáhnout ruku na dítě znamenalo v jeho rodu naprosté zavržení! Děti se cenily jako největší poklad. Severus si připomněl rozdíl mezi lidskými dětmi a dětmi jeho rodu. Bylo to několik set dětí jednoho lidského rodu, versus jedno dítě jeho vlastního. Setkání s Marion mu připomnělo staré časy. Přiměly jeho pravé pocity, aby se vynořily zpoza masky, kterou mezi lidmi udržoval. A nemohl popřít, že pocit zodpovědnosti se vkradl mezi pocity, jež cítil vůči tomu dítěti.

"Souhlasím. Nejraději bych Harryho už nikdy neposlal zpátky, ale-!"

"To nemůžeš myslet vážně!" vyletěl Severus. "Samozřejmě, že se nevrátí!"

"Krevní ochrana," zarazil ho jednoduchým prohlášením Albus. Lektvarista s nelibostí sevřel rty.

"Harryho chrání mocná kouzla. Ale jen dokud bude nazývat dům Lilyiny sestry svým domovem. Do své plnoletosti je u Dursleyových v bezpečí, kdyby se lord Voldemort vrátil."

"Krevní ochrana může být převedena," nevydržel Severus a přerušil ho. Albus se zachmuřil.

"Severusi, svěřil bych ti vlastní život. I Harryho, když na to přijde. Ale jen tobě. Říkáš snad, že na sebe to břímě vezmeš?" otázal se svého přítele vážně.

"Víš dobře, že to nejde. Nosím značku jen z jediného důvodu," vyprskl tmavovlasý muž. "Na to jsi snad zapomněl?"

"Nezapomněl. Snažím se ti vysvětlit, proč se Harry bude muset vrátit k Dursleoyvým."

"Proč se o tom tedy vůbec bavíme?" frustrovaně zavrčel Severus.

"Potřebuji, abys na chlapce dal pozor. I o prázdninách. A pro jistotu...nepouštějme ze zřetele, že jednou bude možná nutné krevní ochranu převést," pronesl konečně Brumbál to nejdůležitější. Severus ve svém pochodování ustrnul. Domníval se, že předtím to Albus nemyslel vážně. Měl by ho opravdu za všechny ty roky znát lépe.

"Nechci," vypravil ze sebe ztěžka. Teď zmátl on Albuse.

"Myslel jsem, že ti na chlapci zálěží," pozvedl bílé obočí.

"To je...komplikované," vyhnul se Severus jeho pohledu. "Nemohu se stát jeho ochráncem. Nemohu," zopakoval dutě a přejel si dlaní oči. Osud jako by se postavil proti jeho rozhodnutí nalézt si partnera sám. Jak mohl Albusovi vysvětlit, že od přijetí krevní ochrany nad Harrym je jen malinký krůček k tomu, aby jej pojal jako druha? Znovu se otřásl při představě, že takové úvahy spřádá kolem jedenáctiletého dítěte. Zatím nežil tak dlouho, aby vnímal, jak strašlivě rychle lidé stárnou oproti němu. Pořád ho šokovalo, kdykoliv ucítil, jak se Albusův život chýlí ke konci.

"Nerozumím ti, Severusi," zkoumavě ho pozoroval Brumbál. "Harryho chrana je silná a zároveň zranitelná. Může nastat okamžik, kdy nebude jiná možnost, jak chlapce udržet v bezpečí."

"Až ta chvíle příjde...pak se rozhodnu. Víc ti nedokážu slíbit," zamračil se Severus.

"Chceš mi to vysvětlit?" Brumbálovou tváří probleskla starost o přítele. Nicméně nedostal ujištění, na které spoléhal. Popravdě tušil, že to má souvislost se Severusovou podstatou. Proto váhal přitlačit s argumenty. Právě tuto stránku svého přítele vlastní chybou téměř neznal. Severus tak dokonale imitoval člověka, že bylo příliš pohodlné zavřít oči i mysl před jeho skutečným původem.

"Ne," zavrtěl mírně Severus hlavou.

"Nechci na tebe příliš naléhat. Pokusím se přijít na jiná řešení. Ale ta myšlenka, že jednou bude nutné, abys pouto převedl, mě nenechá na pokoji," přiznal stařec. Lektvaristovi se usadil ledový kámen v žaludku. Ty Albusovy zatracené předtuchy! Severus cítil, jak se v něm probouzí hněv. Proč by měly jeho život určovat předuchy, předurčení a věštby? Proč by měl nechat vláčet svým životem a být jako list hnaný větrem? O svém životě si rozhodne sám!

"Udělám, co bude nutné, Albusi. Neohrozím jeho život. Ale to, co po mně žádáš, to se mi z hloubi duše příčí," vmetl lektvarista řediteli do tváře rovnou.

"Děkuji, Severusi," pousmál se smutně Brumbál."Moje omluva je opět to jediné, co ti mohu na oplátku darovat," povzdychl si. "Často lituji věcí, které po tobě žádám. Přesto bych je žádal znovu."

"Pro větší dobro," doplnil jej Severus. Hořkost se do jeho hlasu téměř nepromítla. "I kdybys nežádal, je už příliš pozdě. Teď nejde hru přerušit," odtušil rozhodně. "Proto na sebe vezmu krevní pouto, pokud nebude žádná jiná možnost. Ale jen tehdy." A budu se opravdu snažit, aby k tomu nikdy nedošlo.

4

Na začátku Harryho čtvrtého ročníku v Bradavicích Severus s obavami a nevolí přemítal, do čeho se ten kluk namočí letos. Nestačil střet s psychopatickým profesorem, baziliškem, ani osvobození hledaného zločince. Black budiž na věky zatracen. Pokaždé události zabránily Severusovi, aby dohlédl na chlapcovo absolutní bezpečí. Začínal se cítit tímto faktem frustrovaný. Samozřejmě to měl tušit, když záměrně pěstoval jeho averzi vůči své roli profesora lektvarů. Zpětně uvažoval, zda nebylo lépe začít o něco přátelštěji. Také podezříval Albuse, že Harrymu nechává víc volnosti než obyčejnému studentovi. Víc prostoru na ty šílenosti a porušování školního řádu. Pohádali se kvůli tomu několikrát. Albusův nejpádnější dokument zněl: "Nejdřív sis o něm myslel, že je to rozmazlený fracek. A teď bys ho rozmazleným nejraději udělal!" Tím umlčel svého profesora na řadu měsíců. Až do nového školního roku.

Jedinou útěchu mu v tomto faktu poskytovala léta. Trávil o letních prázdninách mnoho hodin denně ve své zvěromágské formě. Sledoval chlapce z bezpečí košatého stromu v zahradě Zobí ulice č.4. Stálo ho chvílemi opravdu mnoho energie, nedošlápnout si na Dursleyovy. Neúmyslně tak způsobil eskapádu s létajícím autem. Tenkrát se neudržel a promluvil si s Arturem Weasleym o možnosti odvézt chlapce k nim. Vylíčil mu, co se v Zobí ulici č. 4 děje. Jedna z Arturových ratolestí musela něco zaslechnout a průšvih byl na světě. A potom hloupá náhoda způsobila, že nemohl hlídkovat během incidentu s chlapcovou tetou. Osud stál pořád jen proti němu.

Když zjistil, že tentokrát je to turnaj Tří kouzelníků, málem si v zoufalství rval vlasy. Věci se komplikovaly závratnou rychlostí. Objevení Karkarova, postupné ožívání Znamení zla, Harryho záhadné vybrání do soutěže. Všechno to vytvářelo znepokojivý obraz věcí budoucích. A pak se to stalo, aniž by měl šanci jakkoliv zasáhnout. Poslední kolo turnaje. Dva vítězové a jedno přenášedlo. Jeden mrtvý a jeden oživený. Severus po letech cítil, jak ohavný cejch vzplanul a neúprosně jej volá. Odmítl první volání. V tu chvíli jej zalila panika a hluboký strach o toho chlapce. Dlouhé minuty strávil v přesvědčení, že zemřel a on sám selhal.

Jenže Harry Potter měl šťastnou hvězdu a strážného anděla k tomu. Vrátil se. A přece jej Severus málem ztratil znova! Barty Skrk Harryho málem dostal. Severus stál krůček od toho mu naprosto zvířecím způsobem roztrhat hrdlo. Stres si na jeho sebeovládání vybíral tvrdou dlaň. Ale zvládl to. Nepotřebovali s Albusem dlouhé řeči, aby se domluvili. Stalo se to, kvůli čemu žil Severus mezi lidmi o dvacet let déle, než by rád.

Se zpožděním odpověděl na výzvu toho, jehož značku nesl. Vrátil se za tím, kdo mu vypálil osudný cejch. Lhal, podlézal, prosil, mluvil pravdu. Přesto nedokázal odvrátit hněv a zlobu Pána Zla. Dlouhé hodiny poté proklínal neschopnost svého těla upadnout do milosrdného bezvědomí. Týdny předtím téměř nepil krev, aby se mu zpomalil metabolismus. Uvedl se do stavu permanentního hladu. Jeho regenerační schopnosti by jej jinak prozradily. Byla to Albusova rada. Krutým způsobem se vyplatila. Mohl pouze uvést svou mysl do stavu nuceného polospánku, aby ji uchránil před poškozením. Oddělil ji od bolesti fyzického těla a sledoval jeho trhání z relativní ochrany svého nitra. I tak bolest dosáhla stěží snesitelné úrovně. Být v normálním stavu mysli, vzpamatovával by se možná roky. Přestal ty kletby počítat po prvních patnácti. Ještě jednu věc si uvědomil.

Neverbálně jej na začátku uhodilo slabé anestetické kouzlo. Ne že by měl moc času a sil zkoumat původce toho kterého kouzla, ale byl si téměř jistý, že Lucius mířil hůlkou o vteřinu či dvě déle, než vyžadovalo seslání puchýřové kletby. Od Lucia puchýřová kletba. Skoro by se zasmál. Ten blázen začal nejspíš podléhat sentimentu.

První Crucio přerušilo vnitřní monolog.

Ředitel stál za oknem své pracovny. Večer se přehoupl v hlubokou noc a ta ve svítání. Stařec s útrobami zledovatělými obavami čekal na návrat drahého přítele. Poslal jsem ho možná na smrt, uvědomoval si s hrozivou jasností. Přesto stále doufal, že kdyby Severus zemřel, dozvěděl by se to. Nějak. Neopouštěla ho silná víra, že lektvarista přežije. Musí. Kdyby Albus více spoléhal na vyšší síly, pravděpodobně by se modlil. Takhle jen upřeně sledoval pozemky a čekal na signál hradních ochran. Spoléhal na Severusovu sílu a schopnosti. Spoléhal na to, že není člověk. Zároveň se však bál toho, o kolik víc by se mu mohlo stát.

Buď Moragano požehnána, že jsi mi ho vrátila! proběhlo mu hlavou, když pocítil očekávané znamení. Severusse občas v silném pohnutí mysli právě Morgany dovolával. Ten detail se mu vybavil jen tak mimochodem. Vyslal patrona Poppy a sám spěchal ven z hradu. Den ještě nepokročil natolik, aby studenti vstali. Naštěstí. Jitřenka vstávala ze svého lože zahalena v krvavých nedbalkách. Den se teprve probouzel. Venku bylo čerstvo. Albus měl přesně tuhle dobu nejraději. Dobu, kdy se sbírá síla pro nový den. Ne však dnes. Spěchal a s každým krokem v něm rostly obavy, co na hranicích pozemků najde.

Tělo v černém hábitu leželo pohozené mezi prvními stromy Zapovězeného lesa. Dřív než se ředitel vůbec dostal ven z hradu, jej našel Hagrid. Vlastně Tesák. Půlobr vstával časně a obcházel pozemky, zatímco děti ještě spaly. Lovecký pes doběhl k tělu a začal zběsile štěkat, aby šafáře přilákal. Oproti svým zvykům se však pes k ležícímu muži nepřibližoval. Tancoval kolem a když se mu zdálo, že štěkot přivolává pána pomalu, začal výt. Ten teskný zvuk Hagrida popohnal. Něco vážného se stalo.

"Profesore!" vykřikl přiklusávající půlobr hromově a rychle jej vyzvedl do svého obrovitého náručí. Spěchal s ním k hájence. Jen podle smrtijedské masky poznal Snapea. Jinak připomínal jednou velkou živou ránu. Jeho kůže se zdála na většině viditelných částech těla stažená či vyleptaná. Odhalenou tkáň křižovaly stopy řezných ran i spálenin. Hagrid na něj zíral dolů, málem zakopával, a v očích ho štípalo. Severusova tvář dopadla ještě hůř než zbytek těla. Z míst, kde bývalo lové oko, zela živá rány. Druhé okno bylo pevně zavřené, na víčku puchýře. Hagrid kopancem rozrazil dveře svého domku a složil zmrzačeného muže na postel. Nedbal na krev, která dosud prýštila z ran a špinila sešívaný přehoz.

Z hrdla muže se ozvalo chrčení. Hrudník se s umíněnou úporností zvedal v trhaném rytmu předstíraného dýchání. Severus občas přemýšlel, jestli dokáže přesvědčivě hrát člověka až do úplného konce. Teď věděl, že dokáže. Ta myšlenka proběhla zpomaleným vědomím téměř se strachem.

"Hnedka to bude. Nemějte strach. Hnedkonc to bude," drmolil Hagrid. Tajemství Severusova původu znali jen on, ředitel a madame Pomfreyová. Hagrid s tím neměl nejmenší potíže. K nelidem měl často blíž než k lidem. Teď mu srdce málem pukalo. Rychle nahrábl klíček od jedné očarované bedny. Měl ji od Brumbála už tři roky a uchovávala drahocenný poklad.

"Hagride-" vešel Brumbál rychlým krokem, v patách s Poppy. Pohled mu však padl na zraněného muže.

"Severusi!" vykřikl prudce s neskutečnou bolestí a vrhl se k lůžku. Hagrid sebou trhl. Nikdy neslyšel Brumbála vykřiknout! Odklopil víko truhly a vytáhl lahvičku jednorožčí krve. Po Quirellově řádění před třemi lety se mu na žádost profesora Snapea povedlo trochu uschovat.

Poppy se pokřižovala a do očí jí vhrkly slzy.

"Rychle, Hagride," vzlykla a vykouzlila litrovou láhev. Půlobr rychle odzátkoval lahvičku a ukápl pár kapek vzácné tekutiny do nádoby. Pečlivě jednorožčí krev uzavřel a vrátil zpět.

"Vemte moji," nabídl lékouzelnici mohutná předloktí.

"I moji, Poppy," zašeptal sinalý ředitel.

"Albusi, nejsi vhodný-"

"To není téma k diskuzi," tak stroze ji odbyl Brumbál, až sebou žena trhla. Sevřela rty a dvěma rychlými kouzly nařízla natažená předloktí. I Albusova. Obratnými pohyby hůlkou ji levitovala do sklenice. Krev se nesrážela. Naopak, nabývala jasného třpytu, jak se mísila s jednorožčí krví.

"Už to bude, Severusi," zachraptěl Albus. Věděl, že ho přítel slyší. Věděl, že je celou dobu při vědomí, přestože bylo pravděpodobné, že se sám uvedl do hypnotického transu. Brumbál se za to alespoň modlil. Takové mučení by člověk nedokázal přestát nepoznamenaný. Hořce si vzpomněl, že se utěšoval tím, že Severus vydrží víc, než obyčejný člověk. Tady viděl o kolik a rvalo mu to srdce.

Konečně Poppy zhojila jejich rány. Hagrid lehce nadzvedl Severuse a zvrátil mu hlavu. Dýchání ustalo. Severus je vnímal a připravil se na vlití tekutiny do hrdla. Celé jeho bytí naplnil pach čerstvé krve. Poprvé v životě viděl Albus přítelovy špičáky, jak vylézají z dásní. Děsivě ostré a dlouhé. U Merlina, tak dlouho jej zná a teprve teď na vlastní oči spatřil, co jeho přítel vlastně zač. Ještě hůř vypadaly v celkovém obrazu zkrvavené a zmučené tváře. Nestaral se. Ztýraný obličej se s vypětím sil hnul, aby otevřel zbytky úst. Opatrně, aby neukápla ani trošinka vedle, mu Poppy lila krev do hrdla. Severusovy paže se třaslavě zvedly a téměř bolestivě sevřely její paže. I po jeho dlaních zůstávaly krvavé otisky.

"V pořádku, Severusi. Nikam neodejdu," konejšila ho Poppy, když stisk zesílil do zraňující intenzity. Muž ji nevnímal. Důležité bylo jediné - tekutý život, který mu stékal hrdlem. Přinášel sladké umrtvení. Bolest odplývala spolu s regenerací tkání, která díky jednorožčí krvi nabírala na rychlosti. Noční můra se chýlila ke konci. Severus cítil, jak procitá z tranzu. Agónie odplývala na rudých vlnách blahodárné krve. Cítil vlastní tělesnou schránku, jak se třese. Tušil, že jedna láhev nebude stačit. Všechno bylo však teď jedno. Krev naplňovala jeho vědomí, jeho smysly a veškeré bytí. Vracel se z toho temného místa, kam se ukryl.

Před očima všech se rány stahovaly. Tvořila se nová kůže, i na víčkách. Když Severus dopil poslední kapku, tělo se na první pohled zdálo neporušené. Až na oko. Tomu to potrvá téměř den. Severus to cítil, přestože o ně ještě nikdy nepřišel. A upřímně doufal, že už nikdy nepřijde. Poppy vykouzlila obvaz a lehce jej omotala šikmo kolem Severusovy hlavy. Neměla starost ani tak o infekci. Předpokládala rostě, že nově se tvořící oko bude hypercitlivé.

"Můžeš mluvit?" zeptal se tiše Albus a přisedl na postel. Jemně vzal přítelovu dlaň do své. Odpovědí mu bylo jen hluboké nadechnutí. Severus se vrátil k lidským mimikrám. Rychle zatáhl zuby. Uvědomil si, jak je zbytečné se stydět za jejich objevení, ale nemohl si pomoct. Něco kolem sta let se mu dařilo je před Albusem ukrývat. To už něco znamená.

"Omlouvám se, Severusi," sklouzla řediteli horká slza do vousů. Severus pořád mlčel. Nezlobil se však na starého přítele, přestože kvůli němu podstoupil to děsivé mučení. Zažíval šok z pocitu vlastní smrtelnosti. Rozumově věděl, že jeho zranění nedosáhla opravdu nebezpečné úrovně pro jeho tělo. Jenže v něm vířil strach. Uvědomnění, že doopravdy nesmrtelné není nic a nikdo. A v patách první myšlenky hned druhá - Co bych musel všechno vytrpět, abych zemřel? Ta jej děsila víc.

Lehce stiskl Brumbálovu dlaň. Cítil Poppyiny ruce na svém čele. Příjemně hřály.

"Když přežiješ, tak se vrať a učiním tě svou pravou rukou," zachraptěl.

"To ti řekl?"

"Mhm," přisvědčil lektvarista slabě.

"Ví něco?" znepokojeně se zeptala Poppy.

"Nemyslím. Ta zranění nebyla pro kouzelníka smrtelná. Zakázal jim používat kletby, po kterých vzniká stálé poškození," opáčil Severus unaveně. Cítil stále hlad. Bez jednoho oka se však do Zapovězeného lesa nemůže odvážit. Kvůli těm zatraceným kentaurům. Herky jedny! Jako by les vlastnily!

"Severusi, obyčejný kouzelník by se vzpamatovával dva až tři týdny. Fyzicky," zamračila se Poppy.

"Ne s černou magií, Poppy. Je drastická, ale v léčení extrémně rychlá. Takže za dva týdny nejpozději se k němu vrátím," pokrčil rameny Severus. "Proto se tohle všechno děje." Ignoroval nesouhlasné mračení lékouzelnice.

"Profesore, vy máte ještě hlad, žejo?" vložil se do hovoru Hagrid. Mužovy tváře pokryl lehký ruměnec a instinktivně odvrátil hlavu od Hagridova hlasu.

"To není podstatné," zabručel. Jenže útroby se mu jen tou myšlenkou rozbouřily. Hlad bylo slabé slovo.

"Vrátil jste se polomrtvej. O trochu tý krve navíc mě neubyde," přitáhl si k posteli půlobr židli.

"Hagride, cením si toho, ale-"

"Žádný ale, pane profesor. Musíme si pomáhat všeci," položil mu dobrácky mohutnou dlaň na rameno. "Vůbec se nevostejchejte."

"Poppy, mohla bys, prosím..." vyslal Severus prosbu k lékouzelnici. Při představě, že by před svými lidskými přáteli zase obnažil špičáky jej uváděla do hlubokých rozpaků.

"Dobrá," pohladila ho lehce Poppy po čele. Odebrala do sklenice ještě něco Hagridovy krve.

"Chcete tam ještě trochu tý vzácný, profesore?" nabídl půlobr.

"Ne, děkuji. Na to je vzácná až moc," zavrtěl rozhodně hlavou Severus. Tentokrát přijal sklenici a pil sám. Ovládl dokonce i ten kompromitující instinkt vysunout špičáky. Vrátil sklenici Poppy prázdnou. Teď cítil velmi příjemný stupeň nasycení.

"Myslím, že profesor Snape bude mít dvoutýdenní neschopenku. Místo něj zastoupí profesor Daniel Wright," usoudil Brumbál.

"Rozumím," pousmál se Severus. Ředitel zmínil jednu z jeho krycích identit. Daniel Wright byl mudlorozený průměrný kouzelník s dokončeným mistrovstvím z lektvarů. Zabýval se sběrem lektvarových přísad v nepřístupných částech tropů. Poskytovalo to skvělé krytí. Málo lidí jej kdy vidělo. Severus Snape s ním neměl nic společného ani zdánlivě. Pouze to, že pár lidí Daniela Wrighta vidělo snad jen v době prázdnin a školních svátků. Jinak probíhal jeho kontakt pouze poštou a pouze jedenkrát za rok zasílal reálné balíky na adresu Bradavic. Obsahovaly méně obvyklé a vzácné lektvarové přísady. Bylo tedy přirozené, že v krajní nouzi se ředitel na takového člověka může obrátit ohledně suplování lektvarů.

"Je v Amazonském pralese. Na dnešní hodinu se nebude moci dostavit. Nehledě na to, že by do zítřka moc neviděl," dodal lektvarista suše.

"Je vyhlášené smuteční volno za Cedrika Diggoryho," povzdychl si smutně Brumbál. "Válka začala, Severusi. Válka začala."

"Všiml jsem si," sarkasticky zavrčel Severus.

"Myslím, že pan Wright by se mohl spřátelit s Harry Potterem a navázat s ním bližší kontakt," neodpustil si Brumbál důrazné rýpnutí.

"Mohl," připustil profesor lektvarů bez přemáhání. Všechny přítomné tím překvapil. Brumbál se hřejivě usmál.

"Pomůžu ti k tobě," nabídl Severusovi.

"Děkuji. I vám, Hagride, Poppy," upřímně odpověděl muž.

"Jsem ráda, že budeš brzy v pořádku," dojatě ho pohladila po paži lékouzelnice.

"Já taky, pane profesore. Kdybyste cokoliv potřeboval, prostě přiďte sem," nabídl mu Hagrid,

"Cením si tvé nabídky, Hagride. Moje odpověď se však nezmění," pousmál se Severus. Posadil se.

"Jak myslíte," poplácal ho přátelsky půlobr po zádech. Normálně by to se Severusem moc nehnulo. Teď to ovšem nečekal, takže pod náporem Hagridovy síly málem přepadl.

"Přemístím nás," upozornil ho Albus. Privilegiem ředitele je pak přemístil z hájenky přímo do Severusových pokojů. Lektvarista se cítil stále ještě malátný, proto neprotestoval, když mu Albus pomáhal do postele. Brumbál ho kouzly očistil a vyměnil jeho potrhaný úbor za noční košili.

"Albusi?" prolomil ticho Severus tiše, když už ležel v posteli. "Posaď se ke mně, prosím." Jemným sluch mu téměř nahrazoval zrak, proto klidně zavřel oči. V levém očním důlku ho začalo nepříjemně bodat. Prohnutí matrace mu potvrdilo, že si ředitel sednul.

"Byla to moje volba, vrátit se," pronesl Severus unaveně. Vzpomínka na bolest jej vyčerpávala víc než samotná tělesná slabost z překotné regenerace. Vyhledal Albusovu dlaň a jemně ji sevřel. Stařec se téměř neznatelně chvěl. Severuse to vlastně skoro potěšilo. Znamenalo to, že je pořád spojuje víc než povinnost a poslání. Albus o něj měl opravdu strach. Cítil to z něj. Jejich přátelství přece jen neodešlo s ubíhajícími lety a rostoucími rozepřemi.

"Věděl jsem, že se nemusíš ani vrátit a nechal jsem tě jít," pronesl bezbarvě Brumbál.

"Vrátil jsem se. Neodhalený. To je jediné, na čem smí záležet," opáčil Severus. "Pro větší dobro. Ale..." hlas se mu vytratil nerozhodností.

"Ano?" pobídl ho stařec mírně. Vlastně čekal obvinění. Odsouzení. Věděl, že oboje by si plně zasloužil.

"Pamatuji si náš dávný rozhovor o mých fyzických...dispozicích," začal Severus. "Dnes v noci jsem si je sám měl možnost opravdu ověřit. A vím, že jsem nedosáhl svých hranic. Uvědomil jsem si, kolik bych musel vydržet, aby to tohle tělo zničilo."

"Vyděsilo tě to," uhádl se smutným úsměvem Albus. Takže ne obvinění. To jen starý známý strach. Zaťal své spáry zase o něco hloub do nich všech.

"Ano. Zatímco jsem se svíjel před ním, musel jsem hrát člověka. Musel jsem přitom udržet nitrobranu a neprozradit se," Severusův hlas ztratil fasádu klidu. Prosákla do něj panika a úzkost.

"Je těžké ovládnout reflexy těla, jako mám já, Albusi. V noci mě udrželo jediné. Představa toho, o kolik víc by mi s radostí ublížil, kdyby odhalil mou podstatu." Úzkost v melodickém hlase přešla v čirou hrůzu. "Možná bych ho dokázal zabít dřív než on mě. Ale já jsem se bál, Albusi. Opravdu a nefalšovaně jsem se poprvé v životě bál člověka."

"Severusi..." zašeptal Brumbál a lektvarista v jeho hlase slyšel slzy. Přítel jej měkce objal. "Neznám obdivuhodnější bytost, než jsi ty. O tolik víc se hanbím za to, co tě nutím dělat!" zašeptal.

"Musím ti něco říct. Uvědomil jsem si, že ti chci říct celou pravdu," pevně ho k sobě přivinul ležící muž.

"Poslouchám." Na pohled to mohlo vypadat zvláštně. Stoletý stařec, kterého objímal na pohled muž těsně před čtyřícítkou. Jenže jejich nitra byla stejně stará. V Severusových očích měl Albus pořád třicet.

"Když jsi za mnou poprvé přišel, že potřebuješ, abych se vrátil do Bradavic a vyrostl jako dítě předurčené do smrtijedských řad, udělal jsem to. Bylo to z lásky k tobě. To víš, řekl jsem ti to. Přestože náš vztah tím skončil, miloval jsem tě ještě dlouhé roky poté, přestože se mezi nás vklínilo to poslání, kterým jsi mě pověřil. Pořád tě miluji, ale poslední roky...jsou jiné."

Severus se zasekl. Lekl se svých slov, protože Albus se mu vymanil a posadil se. Jeho pach však neprozrazoval hněv ani jinou podobnou emoci. Pouze smutek a zvláštní klid.

"Povídej dál," vybídl ho měkce stařec.

"Měl jsem nějaký čas, abych nad tím přemýšlel. Můj rod si často nevybírá svoje partnery vědomě. Něco, čemu se přezdívá Předurčení, to dělá za nás. Pamatuješ se na naši roztržku při Potterově nástupu do Bradavic?" Albus začínal tušit, kam Severus směřuje. Jen stisknutím ruky přitakal. Věděl, že muž to potřebuje říct sám a nahlas.

"Je víc věcí, které by mi mohly prozradit, jestli je Potter součástí mého Předurčení. Nechci do toho moc zabřednout. Mohu ti odpřísáhnout, že se necítím nijak citově zainteresován. Chci ho pouze chránit. Za každou cenu. Už proto, že jestli je on opravdu tím, kdo zabije Pána zla, budu se moci konečně vrátit domů. Harry Potter je moje propustka na svobodu. Proto ti musím říct dvě věci, o kterých jsem se pevně dnes v noci rozhodl." Severus se hlouběji nadechl a pokračoval silnějším hlasem.

"Jakmile se naskytne sebemenší riziko, že Pán zla zaměřil Harryho rodinu, bez váhání na sebe převedu to krevní pouto. A ta druhá je, že jeho ochrana se pro mě stala absolutní prioritou. Vím, že jsi z něj chtěl mít odvážného hrdinu. Ale odteď mu nedovolím nijak se ohrozit, i kdybych ho měl chránit před tebou, Albusi."

V ložnici se rozhostilo napjaté ticho. prolomil ho první Brumbál.

"Chápu tě, Severusi. Opravdu. Popravdě...něco podobného je mi poslední dobou čím dál zřejmější."

"Zlobíš se?" klidně se zeptal Severus. Byl připravený na obě odpovědi. Záporná mu však sňala část tíhy z ramen.

"Ne," upřímně odvětil stařec. "Jsem rád. Já tu s tebou už dlouho nebudu. Cítím to v kostech. Nemá smysl si navzájem cokoliv nalhávat. Jenom mi ulevilo, že tu zůstaneš ty, abys na Harryho dohlédl."

"Smrt...Mě smrt děsí, Albusi," neklidně pohnul lektvarista.

"Mě přijde jako zajímavé a lákavé dobrodružství. Věřím, že se všichni ještě mnohokrát setkáme. Naše duše se poznají, byť v jiném těle."

"Myslíš, že i já a mě podobní máme duši?" ušklíbl se Severus.

"Každý, kdo dokáže milovat, má duši," pohladil ho po líci stařec.

"Závidím ti tvou jistotu," posteskl si Severus.

"Najdeš svou, můj drahý příteli."

"Snad. Ale teď zřejmě využiji dobrodiní uspávacího lektvaru," křivě se pousmál Severus. "Mohl bys, prosím?" požádal téměř zbytečně, protože Albus už sahal do zásuvky od nočního stolku a vytahoval malou ampuli. Vtiskl ji lektvaristovi do dlaně.

"Dobrou noc," rozloučil se s ním posledním stiskem dlaně. "Dnes je volno a na zítřejší snídani dorazí Daniel Wright, aby za Severuse Snapea suploval hodiny lektvarů."

"Už se těším," ušklíbl se ležící muž a plynulým pohybem do sebe obrátil lektvar.

"Dobrou, Albusi," popřál starci. Ředitel se zvedl a opustil jeho pokoje. Začínal dlouhý den.

5

Jídlo ztratilo veškerou chuť. Harry seděl ve Velké síni a mechanicky si nabíral malá sousta ovesné kaše. Cítil na sobě pohledy všech spolužáků. Sledovaly každý jeho pohyb. Všichni si šuškali, měli nasazené pohledy od strachu, přes zvědavost, po hluboký smutek. Ale kdykoliv se přiblížil on, všichni utichali a rychle se ztráceli.

Měl toho tak akorát dost. Odsunul jídlo, popadl brašnu a bez ohlédnutí vyrazil z Velké síně na první hodinu. Nechal za sebou i Rona a Hermionu. Stejně jako jim utekl včera do Komnaty nejvyšší potřeby. Potřeboval být sám. Celou noc nespal. Nedokázal nevidět hřbitov. Mrtvé tělo Cedrika. A tu bytost, která z jeho krve povstala. Kéž by dokázal něco udělat. Cokoliv.

Cokoliv.

Krev nepřítele, odebraná násilím... Ta slova mu rezonovala v hlavě a trhala srdce ostrou, dechberoucí bolestí. Nemohl se jich zbavit. Pálila v jeho myšlenkách jako vypálená rozžhaveným železem.

Všude kolem něj rozhovor utichal a o dost pomaleji se zase rozbíhal. Ten šepot se nezmění. Ať se stane cokoliv, Harry Potter je jen stínem. Mezi ním a ostatními vždy stojí ta hradba kradmých slov a uhýbajících pohledů.

Až po druhé odbočce si uvědomil, že jde špatně. Mají lektvary. Svět se totiž rozhodl že ho definitivně zničí tím, že mu dnes ráno jako třešinku na dortu naservíruje Snapea. Harry se na patě otočil a vydal se ke sklepením. Jeho malá zacházka jej obrala o čas, který měl navíc. Musel přidat do kroku. Zrovna dnes na sebe nechtěl upoutat ani tu nejnepatrnější Snapeovu pozornost.

"Pane Pottere!" ozval se za ním povědomý hlas McGonnagalové. Neochotně se otočil. Postarší profesorka k němu svižně kráčela s člověkem, kterého na škole Harry ještě neviděl. Vysoký muž měl po spodní čelist krátké, tmavě hnědé vlasy, sytě opálenou kůži a postavu, kterou by mu mohl Charlie Weasley závidět. Vlastně mohli být dokonce stejně staří - ten muž a Charlie. Měl docela zvláštní oblečení. Spíš mudlovské než kouzelnické. Harry si matně vzpomněl na film Indiana Jones, který kdysi o prázdninách viděl, když nebyli Dursleyovi doma. Tak nějak mužovo oblečení vypadalo, jen si přes něj ještě přehodil hábit. V kouzelnickém světě - v Bradavicích - působilo takové oblečení opravdu nepatřičně. Harrymu to trochu zvedlo náladu.

"Pane Pottere, jsem ráda, že jsem tady na vás narazila. Máte teď lektvary, jestli se nemýlím?" pousmála se na něj McGonnagalová, když u Harryho zastavili.

"Ano, madam," kývl Harry nevýrazně. Čekal na výtku, že nestíhá. Ta překvapivě nepřišla. McGonnagalová vypadala, že je spíš ráda, že ho vidí.

"Zavedete profesora Wrighta do třídy. Pro příštích pár týdnů vás bude z lektvarů suplovat," sdělila mu novinku profesorka. Harry překvapeně pohlédl na cizince.

"Ehm, jo, dobře. Teda, ano, madam," přikývl.

"Danieli, nemějte mi to za zlé, musím ještě vyřešit nějaké kolejní záležitosti," usmála se Minerva na prozatímního kolegu.

"Samozřejmě. Se mnou si nedělejte starosti, Minervo," usmál se na ni mile Wright. Měl příjemně posazený hlas, ne moc hluboký. Harryho zaujal, ale víc ho zajímalo, co je se Snapem.

Co když se přidal k němu? zasáhlo ho nečekané podezření. Žaludek se mu nepříjemně zkroutil. Teď si Voldemorta nepotřeboval ještě víc připomínat.Krev...prokletá krev...

"Profesor Snape se vrátí?" vylétlo z něj. Až potom mu došlo, že se před cizím člověkem ptát nechtěl. Profesroka McGonnagalová ho sjela přísným pohledem.

"Profesor Snape je dočasně indisponován. Ujišťují vás, pane Pottere, že se zanedlouho vrátí. A pospěšte, hodina za chvíli začíná."

"Ano, madam," zahuhlal s rozpaky mladík. Nečekal už na nic a vyrazil ke sklepení. Ten nový profesor se ještě rychle rozloučil s McGonnagalovou a následoval ho. Nesnažil se o konverzaci a Harry za to k němu cítil neskonalou vděčnost.

Většina jeho spolužáků už čekala před učebnou a vyhlížela Snapea. Místo toho uviděli Harryho a nějakého cizince. Zase si začali šeptat. Harry zabodl oči do neurčitého bodu nad jejich hlavami a snažil se to ignorovat. Stejně přestali, když přišel dost blízko.

"Tady je to, pane," otočil se na Wrighta.

"Děkuji, pane Pottere," kývl na něj učitel. Jeho hlas měl zvláštní, trochu měkčí přízvuk. Vytáhl z kapsy od kalhot klíč. Většina studentů asi poprvé v životě viděla, že by někdo otevíral učebnu lektvarů klíčem. Celkově zírali na neznámého člověka dost vyjeveně. Většinou se o novém učiteli rozlétly fámy dřív, než se objevil. Tenhle muž byla však velká neznámá pro každého.

"Kde je profesor Snape?" ozval se nepříjemně Malfoy. Zmijozelští zírali na muže vysloveně nepřátelsky. Stejně jako kdysi na profesora Lupina. Harry se v duchu vsadil, že za to může očividně mudlovský styl oblečení.

"Vyřešíme detaily uvnitř. Prosím," otevřel Wright dveře a vpustil je. Pomalu zaujali místa v lavicích.

"Harry, kam jsi tak utekl?" šeptem se zeptala Hermiona.

"Měl jsem už dost těch pohledů," tiše opáčil Harry. Kamarádka mu věnovala soucitný pohled, asi tak úplně nevnímala, co právě řekl. Ani Ron se nezmohl na nic povzbudivějšího. Neměli pro to ani prostor.

"Utiště se, prosím," přerušil šum ve třídě Wrightův hlas. Nezněl nijak káravě, přesto v něm rezonovala autorita. Vypadalo to, že chce začít spíš přátelsky, ale nezdálo se, že by měl problémy udržet si disciplínu. Ohromně mu hrálo do karet, že na něj jsou studenti opravdu zvědaví.

"Jmenuji se Daniel Wright. Jsem zodpovědný za většinu vzácnějších tropických přísad, které během školního roku využíváte. Jsem tu na zástup za vašeho profesora lektvarů na dobu zhruba dvou týdnů. Stručně mě seznámil s formou vaší výuky a dal mi k dispozici sylabus, takže pojedeme podle něj. Nějaké otázky?"

"Co je profesoru Snapeovi?" zeptala se nepříjemně útočně Pansy.

"K tomu vám informace poskytnout nemohu, je mi líto," odpověděl jí zdvořile, ale poněkud odměřenějí, Wright. Přihlásil se Malfoy.

"Ano?" vyvolal ho profesor.

"Kdo povede Zmijozel?" zeptal se blonďák hladce.

"Myslím že profesorka Sinistrová. Pokud nemáte další dotazy, přesuneme se k výuce," pousmál se Wright. Pozvedl hůlku a křída začala vypisovat pokyny na tabuli. Profesor to doprovázel výkladem. Vše, co zdůraznil, zaznamenala křída velkými tiskacími písmeny.

"...Když něčí směs nebude odpovídat popisu na tabuli, ozvete se, jasné? Nemám nic proti tomu, když budete spolupracovat v rámci svého stolku. Ale nechci vidět, že někdo dělá práci za druhé. Začněte, prosím," ukončil výklad profesor. Studenti se rozdělili k pracovním stolkům a courali se pro přísady. Lektvar se zdál časově nenáročný. Jeho úskalí tkvěla v přesné sekvenci zahřívání a chlazení. To by normálně znamenalo, že čtyři pětiny třídy dostanou za svou kreaci T. Protože však Wright dovolil spolupráci, za což by je Snape sežral, vytvořily se rychle schopné hloučky. K Harrymu, Ronovi a Hermioně se přidal ještě Neville. Dívce vůbec nevadilo, že musí dávat pozor na tři kamarády. Nakonec to dopadlo tak, že je dirigovala jako ředitel a všichni pracovali jejím tempem podle jejích instrukcí. Vytvořili tak ten nejúspěšnější stůl. Wright Hermionu na konci hodiny odměnil deseti body a každý povedený lektvar si vysloužil tři body pro kolej.

Studenti opouštěli učebnu lektvarů v tak výborném rozmaru jako ještě nikdy. Culila se dokonce i víc než polovina zmijozelských. Harry s úlevou nabídl Hermioně, že jí uklidí stůl. Bez ní by se z jeho lektvaru stala vařící katastrofa. Vyčistit jí za to kotlík nebyla žádné práce navíc. Bez Snapea byla tahle hodina prostě skvělá. Harrymu se povedlo zabrat do práce a nevnímat ostatní lidi. Kromě kamarádů samozřejmě. Takhle by ho lektvary opravdu bavily. Věčná škoda bastarda jako je Snape.

Kéž by i zbytek dne pokračoval ve stejném duchu. Žel Merlinovi se Harry nedokázal ani najíst ve Velké síni. Ten šepot a kradmé pohledy ho pronásledovaly při každém pohybu. Raději na polední pauzu utekl ke skleníkům. Mělo to jednu nevýhodu. Profesorka Prýtová mu tak nadšeně nabídla, že s ní může chystat sazeničky pro prváky, že ji nešlo odmítnout. Nakonec to mladíkovi ani tak nevadilo. Během deseti minut se totiž objevil profesor Wright.

"Zdravím," usmál se příjemně lektvarista. Vešel do skleníku s velkou krabicí v náručí. Už tím Harryho upoutal. Jak se učil všímat si detailů, napadlo ho, že profesor Wright bude mít pravděpodobně doopravdy mudlovské rodiče. Nikoho z kouzelnické rodiny by nenapadlo během roku něco těžkého tahat rukama. Druhá možnost byla, že věc v krabici by neměla přijít do styku s magií.

"Dobrý den, pane," odpověděl Harry.

"To nejspíš je. Ještě mi v žádné třídě nic neexplodovalo," uculil se Wright. Harry si nemohl pomoct, aby mu slabým úsměvem neodpověděl. V tom muži bylo něco nakažlivě pohodového. Připomínal mu svým způsobem Siriuse.

"Pomono! Mám pro tebe nového miláčka," zavolal profesor na bylinkářku.

"Propáníčka, rychle mi ji ukaž," rozzářila se Prýtová, která se zrovna vracela z dílny s novým pytlem kvalitní rašeliny. Wright se namáhavě propletl úzkou uličkou k volnému místu, kam složil krabici. Prýtová ji začala rozbalovat s nadšením dítěte pod vánočním stromečkem. Na světlo se dostala štíhlá, vysoká rostlinka na úzkém stonku. Na samém vrcholku nesla jediný neýrazně modrý kvítek. Vypadala naprosto obyčejně.

"Je tak krásná!" vstoupily Prýtové slzy dojetí do očí. "Kde jsi ji objevil?" obrátila vlahý zrak k Wrightovi.

"V Brazílii v podzemních jeskyních. Ani bys nevěřila té náhodě! Hledal jsem semena hloubníku skrytého. Našel jsem při tom ruiny starého chrámu. Tedy, to místo rozhodně mělo magickou auru. To je jediný důvod, proč si myslím, že šlo o chrám. Když nad tím teď přemýšlím, možná za to mohla tahle květinka. Každopádně jsem tam našel opravdu bohatý trs hloubníku. Bohužel šel až moc hluboko. Tím, že jsem ho vytáhl, jsem musel narušit vrstvu země, která mě nesla. Propadl jsem se dolů do podzemí-" Pomona si vzrušeně a trochu polekaně přikryla ústa dlaní. I Harry se cítil vtahován do vyprávění. Rozhodně ho zajímalo, co se dělo potom.

"- No, co ti budu nalhávat, měl jsem ohromné štěstí," přiznal lektvarista. "Když jsem se sebral a rozhlédl, zjistil jsem, že jsem dopadl opravdu jen o pár centimetrů od několika ostrých stalagmitů. Naštěstí se nic nestalo hůlce. Mám sice vždycky v batohu všechno potřebné, ale ven bych se bez hůlky nejspíš nedostal. Takhle jsem si pohodlně posvítil a sebral ta semena. Přece je tam nenechám, když už jsem si kvůli nim natloukl," zasmál se krátce Daniel. Harry utlumil uchechtnutí v dlani. Profesor uměl svoje vyprávění rozhodně skvěle podat. Chlapec si to dokázal živě představit.

"Tam jsi objevil tuhle krásku?" rozplývala se dojatá Prýtová, která květinku neustále hladila pohledem.

"Ještě o trochu níž. Hledal jsem ta semena v noci. Moje úplně největší štěstí bylo, že to bylo v úplňkovou noc. Sotva vyšel měsíc, ucítil jsem její zpěv. Mohu ti říct, milá Pomona, že jsem doteď krásnější věc nepoznal," zasnil se Wright.

"Čím je tak úžasná?" neudržel Harry zvědavost na uzdě.

"To kdyby někdo věděl," zasmál se Wright. Harry se zatvářil nechápavě. "Ne, teď vážně," zamával dlaní nový profesor. "Tahle kráska se jmenuje Cottidiana Somnia. Připisuje se jí nesmírné množství vlastností, je to napůl mytické květina. Podle šamanů dokáže člověka bezpečně provést světem snů."

"Ehm, kdo jsou šamani?" přiznal Harry svou neznalost. Nějak neměl dojem, že Wright by se mu vysmál. Prýtová opečovávala Cottidianu, ta je poslouchala jen tak napůl.

"Kouzelníci primitivních kmenů v pralesích. Nebo mudlovští indiáni mívali svoje šamany. Nevím, jestli se ta tradice dochovala. Ale nejsou to kouzelníci jako my. Hovoří s přírodou, věští, uctívají místní bohy a ovlivňují počasí. Někteří z nich jsou dokonce mudlové."

Harryho zasvrběla na jazyku další otázka, ale zahlédl, že jeho spolužáci se blíží ke skleníkům.

"Díky, pane," odpověděl tedy. Wright se na něj usmál a s poukázáním na svou další hodinu se vytratil ze skleníku. Harryho úplně nakazila uvolněnost a přátelská atmosféra kolem nového profesora. Obvyklá tichá bublina, kterou spolužáci kolem něj vytvořili, mu alespoň pro odpoledne přestala tolik vadit.

Krize ho přepadla zase až večer. Nechtěl ani vlézt do postele. Stačilo si představit to nekonečné převalování a čekání na spánek. A pak nesouvislé, hrozivé sny. Vzal neviditelný plášť a vyklouzl z Nebelvírské věže. Až pozdě si vzpomněl, že plánek nechal ve školní brašně. No co, když není ve škole Snape, je dost malá šance, že by ho někdo chytil. Snape na něho měl vysloveně nos. Harryho znovu bodlo u srdce. Přidal se Snape k Voldemortovi? Po všech Brumbálových ujištěních, že jen ten muž důvěryhodný? Nebo má nějaký důležitý úkol a proto není ve škole?

Snad si vybrala daň únava z celého dne. Nebo Harry prostě podcenil nového profesora. Tak či tak do něj téměř vrazil, když zabočil do jedné z hlavních chodeb. Muž strnul na místě. Harry toho chtěl využít a prosmýknout se kolem něj. Že naletěl, si uvědomil ve chvíli, kdy mužovy prsty obratně zachytily cíp pláště a trhly.

"Pane Pottere, to je náhoda," uculil se muž.

"Ehm, pane," bezradně zakoktal Harry.

"Teď nevím, jestli mám brát body kolejím, nebo co vlastně udělat," zamračil se Wright přemýšlivě. Ale ne na Harryho, spíš jako by nad něčím váhal.

"Copak máte venku důležitého?" zeptal se místo toho.

"Nic," uhnul pohledem Harry. Jakkoliv byl muž přátelský, netoužil mu odhalovat svoje problémy se spánkem.

"Tak to uděláme tak. Vy mě doprovodíte do skleníku a pomůžete mi pozorovat Cottidianu a tím smažeme váš přestupek proti pravidlům. Co vy na to?" rozhodl se Wright. Harryho zalila úleva. Ještě by mu chybělo, aby jeho vinou chyběla koleji hora bodů. Nevraživosti si od všech užil za tenhle rok až dost.

"Dobře, pane," kývl hned. Wright mu vrátil plášť a Harry si ho zmuchlal do kapsy. Vydali se ke skleníkům. Profesor nevypadal, že se hněvá. Harry se proto odhodlal k otázce.

"Jak jste poznal, že procházím kolem?"

"Hm? Intuice, řekl bych," pokrčil Wright rameny. "Hodně často se pohybuju v místech, kde musím pečlivě sledovat okolí. Cítím, když je blízko někdo jiný. Nebo něco jiného. A že jsem ti stáhl plášť, to byla náhoda. Cítil jsem kolem sebe jemný závan, tak jsem hmátl do prázdna. Měl bys být opatrnější. Že nejsi vidět neznamená, že nejsi poznat." Harry se skoro zasmál Wrightovu vážně míněnému upozornění na konec. Profesor ho nabádal, aby porušoval pravidla pečlivěji!

"Co budeme sledovat na té kytce?" zeptal se.

"Slyšel jsem ji zpívat. Byl zrovna úplněk. Dnes je nov. Měla by vystavením Temnému měsíci vykazovat jisté vlastnosti. Měla by plakat," vysvětloval ochotně Wright.

"Zpívat, plakat, to zní jako byste mluvil o člověku," zmateně namítl Harry.

"To se tak říká. Když tu ještě budu, nechám tě slyšet její zpěv. Je to úžasný zážitek."

"Uhm, tak jo," kývl Harry. Wright k němu natáhl dlaň. V tlumeném světle hůlky se zalesklo sklo, možná křišťál.

"Pokud bude opravdu vylučovat tekutinu, musíme ji zkusit sebrat do lahviček. Bez magie, pěkně ručně. Nemusíš se bát, kdyby tě potřísnila. Nenašel jsem jedinou zmínku o tom, že by byla člověku nebezpečná nebo jedovatá. Spíš naopak," podával mu lektvarista spolu s lahvičkou také instrukce. Harry přitakal, že rozumí. Tohle se zdálo lepší než slepé bloumání po hradu. Alespoň měla jeho současná činnost nějaký smysl.

Před skleníkem Wright zhasl světlo a vstoupili po tmě. Harry se málem přerazil o květináče naskládané u vchodu. Okamžitě ho zaujalo měkké, jemné světlo. Cottidiana stála přímo u skla a z malého květu se linul měkký namodralý svit. Harry se na něj zadíval. Najednou se mu zdálo, že vůbec není jen modrý. Viděl bílé a zlaté nitky, které se proplétaly s modrými. Ten jas sílil, třpytil se a zaplňoval mu celé zorné pole. Přitom v očích neštípal.

Probralo ho zatřesení. Wright mu držel rameno a potutelně se usmíval.

"Nedívej se přímo do květu. Ať mi tu neusneš. Už září, takže za chvíli by měla začít ronit slzy," konstatoval potěšeně. Harry onemněle kývl. Pohled do té měkké záře byl opravdu příjemný. Najednou měl pocit, že tuhle noc se mu ošklivé sny vyhnou širokým obloukem.

"Takhle září jen v novu?" zeptal se tiše.

"Září každou noc, ale jasnost kolísá podle měsíční fáze. V novu je nejsilnější, při úplňku nejslabší. Podívej, už pouští výpary," ukázal Wright na jemné třpytky, které se začaly hromadit těsně pod květem. Na stonku se srážely a téměř neviditelné kapky tekutiny začaly klouzat po rostlince dolů. Harry odzátkoval lahvičku a přikládal ji ke kapkám, aby do lahvičky pěkně sklouzly. Měly zvláštní konzistenci. Nezdály se tak úplně tekuté, ani úplně jako výpary. Rychle zaplnil celou lahvičku a podal ji Wrightovi.

"Výborně, díky," pochválil ho lektvarista. "Zkus ještě, co se vejde do druhé," podal mu další lahvičku. Té však naplnil Harry sotva půlku, než květina přestala plakat. Předal ji lektvaristovi.

"Za lahvičku téhle substance by se dal koupit diamantový důl," uznale pozoroval Wright slzy té nenápadé květiny. "Bradavice mají opravdu štěstí, že jsem ji našel. Pomona se o ni dokáže postarat, v tom jí plně důvěřuji." Wright mluvil spíš k sobě, ale Harrymu to nevadilo. Šla na něj únava. Jen na chvíli pohlédl do květu Cottidiany, ale přišlo mu, že s tím má něco společného. A doufal, že by se mohl konečně pořádně vyspat.

"Doprovodím vás k věži. Přece jen toulání po večerce je proti pravidlům," rozhodl Wright. Harry jen rezignovaně vyšel ven ze skleníku.

"K čemu jsou ty slzy dobré?" zeptal se. Lahvičky držel Wright opatrně stále v ruce a jejich slabounký modrý svit mladíka přitahoval jako světlo noční motýly. Jako by jej lehce hřál kolem srdce.

"Mají zvláštní, ojedinělou schopnost. Jsou podobné slzám fénixe, ale neléčí tělo, nýbrž duši. Tak se to alespoň říká. Tahle dávka bude sloužit hlavně pro zkoumání jejích vlastností. Kdyby byla alespoň zpoloviny pravda, co se o ní říká, i tak by to byla zázračná květina."

"Aha." Harrymu to moc neřeklo, ale cítil potřebu nějak odpovědět. Proč tenhle člověk nemůže zůstat místo Snapea napořád?

Profesor jej doprovodil až k Buclaté dámě, jak slíbil. Harryho tušení se naplnilo. Spal celou noc a nepamatoval si žádný zlý sen. S vděkem si vzpomněl na tu štíhlou květinku.