Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

pondělí 24. dubna 2017

Dotkni se mého srdce 28

Vzpomínáte, jak jsem vám psala, že vám konečně přispěju poslední kapitolou? No tak tady máte předposlední vol. 2 :D Vzhledem k tomu, že si na mě již všichni brousíte nože kvůli opožděným termínům, tak ani nechci vědět, jaké zbraně a mučící metody si na mě vymyslíte za tohle. Poslední, ale opravdu poslední kapitola je ve výrobě. Původně jsem si říkala, že tak sakra slíbila jsem vám poslední kapitolu, tak budu psát, dokud nebude konec :D ale pak by z toho přece jen byl vcelku elaborát. A ještě by jste si počkali, takže za mě: Lepší než drátem do oka ne? ;D Tentokrát nechci slibovat žádné termíny, víme jak to dopadá. Ale vězte, ŽE NA TOM MAKÁM! :)



Harry seděl na okraji římsy astronomické věže, s rukama opřenýma za zády a nohama volně svěšenýma a houpajícíma se ve vzduchu, pod nimi desítky metrů vzduchoprázdna. Jeremy, který Harryho doprovázel, z této pozice začínal mít seriózní tik a předčasnou hrozbu infarktu. Nebelvír však mužovo rozpoložení ani přítomnost nevnímal. Pohledem přejížděl přes okolní krajinu a vychutnával si pěkný den. O pár desítek metrů níž panovalo teplé jarní počasí, tady nahoře už byla zima a foukal vítr. Na tom však Harrymu záleželo pramálo. Sám byl chladnější než jakékoliv počasí. Po úmorně dlouhé době se však nyní cítil uvolněný a téměř spokojený. Dokonce i jeho hlava fungovala lépe než obvykle a mlha se nadzvedla ze zákoutí jeho mysli. Rozeznával tváře, rozvzpomínal se na jména, dokázal udržet souvislý tok myšlenek. Všechno díky tomu, že uvolnění bylo konečně na dosah. Naskytla se mu příležitost uvolnit řetěz, který ho poutal k Severusi Snapeovi. Tlak celé jeho bytosti na zachování příčetnosti a sebekontroly povoloval. Zbývalo pouhých pár okamžiků. A všechno skončí. Ani ta nejtitěrnější část z jeho staré či nové osobnosti nic nenamítala. Byl sám se sebou za jedno. Pokud záchrana Severuse Snapea ve skutečnosti vyžadovala, aby se se utrhl ze řetězu, nic ho nedokázalo zastavit. Brumbálovy smutné povzdechy. Remusovo a Ronovo rozmlouvání. Hermionino spílání a pláč. Nic. Ani Snape. Už vůbec ne Snape.

Nakonec to všichni dobrovolně nebo z donucení akceptovali, nebo tomu prostě nemohli zabránit, a začaly přípravy na bitvu, která se měla odehrát přesně za čtyři dny, ještě před tím, než se Voldemortova armáda přesune k bradavickým hranicím. Několik bojových jednotek již vyrazilo do terénu jako předvoj a mapovat situaci, část podpůrných zajišťovala evakuaci dětí a rodin, které v průběhu měsíců našly v Bradavicích své útočiště.

Harry se chvěl a nebylo to zimou, ale očekáváním. Ať už se stane v následujících dnech cokoliv, bude volný. Bude volný.

***

Ron našel Hermionu sedět v knihovně v křídle s omezeným přístupem po nos zabořenou v knihách. S bezhlesým povzdechem před ni položil velký hrnek s kafem, sedl si naproti ní a sáhl po jedné z knih, kterou měla položenou na komínku po své levé ruce, což znamenalo, že tuto knihu už pročetla a odložila. Zběžně knihu zabývající se transmagickou mutací, ať už to znamenalo cokoliv, prolistoval a o nic moudřejší ji posléze opět odložil. Jeho přítelkyně poslední dny knihovnu vůbec neopouštěla. Neopouštěla ji a nespala. Pod očima měla temné kruhy a vypadala jako by ji sežvýkal tlustočerv. Nepřipadala však kvůli tomu Ronovi o nic méně krásná. Spíše naopak. Hermiona dělala, co bylo v jejích silách, aby našla nějakou možnost, jak pomoci Harrymu. Dělala toho tolik, zatímco on nebyl schopen udělat nic. Byl zbytečný. Nerozuměl tomu, co se s Harrym děje, nebyl dostatečně chytrý, aby dokázal pomoct Hermioně v jejím pátrání, nebyl dostatečně schopný a silný, aby mohl jeho kamarádovi stát bok po boku na bitevním poli. Cítil se příšerně. Harry jim mizel před očima. Nepoznával je a jediný člověk, který ho zajímalo byl Snape. Při pomyšlení na zmijozela se na Ronovy rty draly peprné nadávky a kletby. Proč jenom ten člověk kdy musel přijít s Harrym do styku? Ron si nedokázal vzpomenout, kdy špatné zprávy ohledně Harryho neměly něco společného se Severusem Snapem. Ten chlap byl jedno velké prokletí. Copak si toho Harry nevytrpěl dost? Snape ho zneužíval, Voldemort s jeho pomocí vymazal na několik měsíců Harryho samotnou existenci, dával se z toho do pořádku měsíce a nikdy se nepřestal vinit za Gininu smrt, která je všechny zanechala v hlubokém zármutku a zoufalství. Když už to konečně vypadalo, že se Harry dá do pořádku z prožitých traumat a bolestí, bum, Snape, největší kretén, jistí, že se to nestane! Držel Harryho ve spárech v životě i ve smrti. U Merlina, Harry, to ses nemohl spokojit s nějakou pěknou holkou, jako většina ostatních? Jeho přítel se však přímo narodil proto, aby šel proti proudu, něco, za co ho Ron vždy obdivoval a co ho k němu táhlo a drželo ho při něm v dobrém i zlém. Harry byl silný, statečný, odvážný, velkorysý a obětavý pro své přátele. Podle nebelvíra měl jeho přítel jenom jednu jedinou chybu a tou byl Snape. Ani on ani Hermiona si nepřestanou vyčítat, že ho kdy nedokázali zastavit, že ačkoliv byli Harryho nejbližší neuchránili ho. Nemohli tak všechno svést na Snapea, protože nesli vinu stejným, ne-li větším dílem. Byla to jejich vina.

Jeho ruce sepjaté na stole překryly drobné dívčí a vyrušily ho z chmurného zpytování svědomí.

„Děkuji za kafe, lásko, jak jste na tom?“ ptala se Hermiona, která právě dočetla poslední ze štosu knih, které měla před sebou a dodělala si poznámky na hustě popsaný pergamen. Ron stiskl její ruce ve svých a opětoval ji unavený úsměv.

„Evakuovali jsme většinu děcek, pro zbytek ještě připravujeme bezpečná útočiště. Krásnohůlky se uvolily přijmout veškeré dívky do konce školního roku a Kruval přijímá kluky z čistokrevných rodin, pokud možno přesouváme všechny pryč z ostrovů, protože kdo ví, kdy tady bude bezpečno,“ Ronův hlas při těch slovech potemněl a ztrpknul. Hermiona vstala ze židle, obešla stůl a objala ho. Povzdechla si. Za dva dny se měla odehrát bitva, která určí, jestli ve Velké Británii bude vůbec ještě někdy bezpečno. Harry přislíbil Voldemortovu hlavu za Snapeův život, ale dokáže to? Hermiona nepochybovala, že ze sebe vydá všechno, ale bude to stačit? Děsilo ji to, protože pokud nebude, Harry zemře. Zemře a to příliš brzy a zbytečně. Jeho oběť přijde nazmar. Harry byl jejich karta, jejich eso v rukávu a všichni k němu vzhlíželi od chvíle, co se vrátil do Bradavic. Viděli jeho moc, jeho sílu a věřili, že dokáže všechno. A tak ho nyní dávali všanc jako jejich poslední naději. Racionalita lidí, kteří byli příliš zoufalí a vystrašení, šla stranou. Neváhali postavit Harryho proti Voldemortovi a celé jeho armádě a přišlo jim to zcela v pořádku, protože Harry v jejich očích byl všechno, jen ne pouhý člověk. Zatracení hlupáci, pokrytci, ničemové! Chtěli z Harryho vytřískat maximum, dokud pro ně ještě měl nějakou hodnotu. Pokud totiž jedni v Harryho bezmezně věřili, jiní, lépe informovaní si uvědomovali, že jestli jim Harry Potter má k něčemu být, bude to teď spíše než později. Navíc zde bylo nebezpečí, že se Harry nechtěně obrátí v jistém okamžiku proti vlastním lidem, ve chvíli, kdy už toho na něj bude příliš a jeho sebekontrola povolí. Poslat ho na bitevní pole, tak byl jen čistý kalkul. Pokud měl běsnit, ať je to v řadách nepřátel. Pokud v bitvě padne, o jednu starost méně. Hermiona dokázala číst mezi řádky velmi pečlivě a vnímala všechny tyto skryté impulsy, které vedly k souhlasu s Harryho požadavky. Ani se nemusela účastnit soudu, na kterém padlo toto rozhodnutí a které bylo posléze potvrzeno na zasedání Válečné rady. Přes všechno její běsnění ji však nakonec nezbylo nic jiného, než celou věc akceptovat. Přesto měla vztek. Na všechno a na všechny. Proto zalezla do knihovny a dělala to jediné, kde něco zmohla. Procházela všechny možné knihy a svitky a hledala možnosti zvrácení Harryho stavu. Nějaký rituál, který na něj bude moci aplikovat, nějakou léčbu, který ho zachrání poté, co se vrátí z bitvy. Dívka odmítala připustit možnost, že by se nevrátil. Kdyby to udělala, zhroutila by se v slzách. Předchozí den hledala Harryho, aby na něm provedla pár testů. Nemohla ho nikde najít a poté, co náhodou narazila na Remuse se dozvěděla, že Harry je u Snapea. Jak jinak. Jenom ji to ještě více rozčílilo. Zamířila do pokojů, kde zmijozela drželi a měla chuť mu všechno vytmavit. Křičet na něho, dokud neochraptí a bušit do něho pěstmi, dokud jí v nich nezbude žádný cit. Copak to celé nebyla jeho vina? Ať už se dopouštěl jakýchkoliv zvěrstev, Harry mu vždy vyrážel na záchranu. Proč jenom nedokážeš pochopit, že ten člověk za záchranu nestojí, Harry?

Před pokoji, v kterých Snape přebýval nebyly žádné stráže. Nebylo potřeba, jelikož jeho komnaty byly zakleté tak, že je nemohl opustit a magické klíče k jejich odemčení, které museli být použity naráz drželo pět lidí, kteří byli zavázání přísahou. Co se týkalo případných návštěvníků, bylo potřeba pro vstup do komnat znát heslo. Hermiona se ho dozvěděla od Lupina a použila ho bez váhání. To poslední, za co by se Snapeovi měla v úmyslu omlouvat bylo narušení jeho soukromí. Stala se tak svědkem scény, která jí otřásla a otupila její hněv vůči Severusovi Snapeovi.

Nikdy nedokázala toho muže odhadnout. Nikdy nedokázala porozumět tomu, co může Harry vidět na člověku postrádajícím jakékoliv emoce, zato oplývajícím jízlivostí, posměchem a pohrdáním pro vše kolem. V její hlavě byl Snape člověk, co Harryho chladně využíval k vlastním účelům, pohrával si s ním a činilo mu radost ho ničit. Tak proč nyní klečel na kolenou, svíral Harryho v náručí a hlasem prosyceným zoufalstvím ho prosil, aby to nedělal? Aby nešel do boje? Aby ho nechal zemřít, protože jeho život není ani zdaleka tak důležitý jako Harryho? A Harry na něj jen netečně zíral. Jeho oči střelily směrem k Hermioně, která v místnosti do té doby stála nepovšimnuta. Severus, který k ní byl zády k ní otočil hlavu, ale nevyskočil na nohy ani nepronesl žádnou kousavou poznámku. Jen na ni vteřinu setrval uštvaným pohledem s tváří zkřivenou bolestnou prohrou a vrátil se pohledem zpátky k Harrymu, který se nyní vymanil z jeho sevření.

„Nemůžeš mě zastavit,“ řekl mu chladně a pak bez jediného dalšího pohledu Snapeovým směrem prošel kolem Hermiony a opustil místnost. Dívka naposledy rychle zalétla pohledem k lektvaristovu, jehož poloha se nezměnila a vzápětí nebelvíra rychle následovala, zatímco se něco v ní tříštilo na kusy. A ona si uvědomila, že je to její nenávist k člověku, který zřejmě stále klečel na kolenou a zíral do prázdna, zatímco ona dobíhala svého přítele. Zdálo se, že se ohledně Severuse Snapea mýlila. Vždycky se mýlila.

„No nic, musím se vrátit zpátky do práce, Herm, měli jsme jen na chvíli pauzu, tak jsem chtěl omrknout, jestli něco nepotřebuješ, vrátím se asi až někdy v průběhu noci, jestli vůbec. Tak trochu nás tlačí čas,“ zašklebil se Ron a vstal od stolu. Dívka si provinile uvědomila, že ho teď chvíli neposlouchala. Rychle přikývla, také vstala, obešla stůl s knihami a chvatně svého přítele objala.

„Buď na sebe opatrný,“ zašeptala. Ron se usmál.

„Ale prosímtě, jasně, že budu, co by se mi asi tak mohlo…“ stát. Jeho slova zanikla v ohlušujícím výbuchu, který je oba dva vyděsil. Okamžitě následovala další ohlušující rána a zvuk padajícího kamení. Samotná knihovna se při tom otřásala v základech.


„Co se to děje?!“ vykřikla Hermiona. Ron už vybíhal z knihovny a dívka ho následovala, aby do něj vzápětí málem narazila. Mladík stál a šokovaně zíral na výjev před sebou. Tam, kde ještě před chvílí vedla chodba a stála solidní kamenná zeď, nyní nebylo nic. Stáli a měli perfektní výhled na jezero. A na armádu. Armádu, která měla v nejhorším případě dorazit za pár dní. Ale byla tu teď a jejich nepřátelé jako černá povodeň zaplavovali školní pozemky. Dvojice jen konsternovaně zírala, zatímco se snažila pochopit výjev, který měla před sebou. Nedávalo to smysl. Jak to jen bylo možné? Jak se dokázali dostat tak blízko, aniž by o tom někdo věděl? Jak se dostali přes ochranné bariéry? Jaktože jejich informace byly tak nepřesné? Jak se něco takového vůbec mohlo stát? Něco bylo zatraceně, zatraceně špatně. Celými Bradavicemi se nesl zvuk poplašných zvonů. Kolem nich proběhlo několik lidí s vyděšenými, ale zároveň odhodlanými výrazy. Hermiona s Ronem se na sebe podívali a jejich pohledy mluvily samy za sebe. Teď nebyl čas panikařit. Pevně se objali. Hermioně po tváři stekla slza. Možná se právě teď viděli naposledy. Políbili se dlouze a zoufale. Vzápětí se každý rozběhl směrem, kterým ležel jeho útvar. Zatímco míjeli další a další rozbořené zdi a mrtvá těla, která byla zasažena výbuchem a zasypána zdivem, jak spěchali tam, kde budou moci být alespoň něco platní, jejich srdce propadávala stále hlubšímu strachu a zoufalství. Začala poslední bitva.

***

Červíček seděl v koutě, zíral na svoje ruce a tiše se pochechtával, vzápětí si objal rukama kolena a začal se houpat dopředu a dozadu, zatímco si něco divoce mumlal. Hned nato se začal opět hihňat a dřít rukama o hrubou zeď.

„Nejde to dolů, nejde,“ plakal a smál se zároveň. Chytil se za hlavu a sjel si rukama po tváří. Jeho nehty zanechaly v pokožce krvavé rýhy. Od úst mu šla pěna.

Voldemort si ho nevšímal. Seděl na svém kamenném trůně v jednom z jeho novějších sídel a upíjel pohár plný stříbrné tekutiny. Jednorožčí krev byla překvapivě odporná, ale to, co mu přinášela bylo opojné. Sílu, moc… Konečně se cítil opět plně zdravý. Aby urychlil svoji léčbu musel podstupovat nejen lázně, ale naordinoval si i speciální dietu. Procedura však byla na jednorožce značně náročná a Červíček je po smrti Bellatrix musel obstarávat sám. Voldemort upíjel z poháru a usmíval se. Tuhle číši by si měl vychutnat, byla totiž poslední a to nejen proto, že jeho léčba byla u konce. Ve Velké Británii už nikdo žádné jednorožce neuvidí. Vybili je totiž do posledního. Což bylo i důvodem, proč se z Červíčka stala blábolící troska. Kletba dopadla na toho, kdo vztáhl ruku na jednorožčí plémě, nedejbože ukončil celou linii. Něco, čemu se Voldemort dokázal díky svým prostředníkům vyhnout a ukořistit si pro sebe jen pozitiva.

Spokojeně se rozhlédl. V severním centrálním táboře, přišli o mnohé zapálené stoupence, nakonec se však ukázalo, že se jednalo jen o kapky v moři. Stůl, v jehož čele seděl, byl plně obsazen. Lucius, Narcissa a Draco Malfoyovi, Antonin Dolohov, Alecta Carowová, Theodor a Gregory Nott, Walden Macnair, Gibbons, Yaxley, Mulciber, tři přeživší adepti ze severního centrálního tábora, povýšeni do smrtijedských řad. A to byl jen pouhý zlomek jeho sil. Jeho nejužší kruh. Armáda Pána zla čítala stovky. Tisíce.

Z kouta se ozvalo chrochtavé zasmání, které plynule přešlo v zaúpění. Část přítomných se neklidně zavrtěl na židlích, pár jedinců se ohlédlo po zvuku. Peter Pettigrew tloukl hlavou do zdi s jazykem volně visícím z úst a horečnýma vypleštěnýma očima. Zvuky, které vydával, čím dál méně připomínaly cokoliv lidského. Voldemort dopil svůj pohár a vzápětí jím prudce mrštil a trefil obtloustlého muže do hlavy. Ten vykvikl a schoulil se do klubíčka.

„Rušíšš náss, Červíčku,“ zamlaskal nespokojeně Voldemort. Strach z Pána Zla byl do muže zřejmě natolik zažraný, že ho o něj nepřipravilo ani šílenství. Ztichl.

„Luciussi,“ vyzval Pán Zla muže po své pravici.

„Armáda je připravena k útoku, můj pane. Přidali se k nám poslední váhající kmeny obrů, na straně nepřátel nezbyl jediný mozkomor, přes hranice dnešního rána přešlo dalších několik desítek sympatizantů, několik neutrálních rodin se přidalo na naši stranu. Stačí jediné slovo a z tvých nepřátel nezbyde ani popel, můj pane.“

„Antonine? Gregory?“

„Jak jsi přikázal, pane, postarali jsme se o všechny předsunuté jednotky. Všichni jsou mrtví, ponechali jsme jen pár spojek pod kletbou Imperius, aby nám posloužili jako krytí. Dřív chcípnou, než budou vědět, že přicházíme.“ Místnosti se rozlehl pobavený spokojený smích.

„Alecto? Doufám, že tentokrát nezklamešš moje očekávání.“

„Můj pane! Napravím své a bratrovo jméno! Budeš spokojen. Měla jsem možnost důkladně prostudovat bradavické bariéry a umístit nálože. Do tvého područí jsem z pomocí Imperia přivedla několik obyvatel hradu, než mě zajali. Zatímco zde mluvíme plní mnou svěřené pokyny. Bradavická ochrana padne na tvůj rozkaz.“ Voldemort se usmál. Věděl, že mu žena bude užitečná.

„Výborně.“ Jejich nepřátele je čekali až za několik dní. Vzhledem k jejich převaze sice nebyl důvod skrývat jejich úmysly, ale copak to takhle nebylo zábavnější Voldemort měl navíc ještě další motiv a tím byl Harry Potter. Chtěl ho rozdrtit. Jako švába. Chtěl, aby si myslel, že má všechno pod kontrolou a pak se objevit, když to nečeká, vychutnat si jeho překvapení, jeho zoufalství, když všichni kolem něj budou umírat a on s tím nebude moct nic udělat, zničit ho. Potter zranil jeho pýchu, zaskočil ho a na okamžik zatlačil do kouta. To se však už nestane, protože Voldemort byl konečně v plné síle. Ten kluk netušil, co ho čeká, netušil co vyvolal. Kolem Voldemortových nohou se otřelo mohutné hadí tělo. Nagini cítila rozpoložení svého pána. Cítila, jak jeho tělo vibrovalo krvelačnou touhou a radostí a těšila se, stejně jako on, protože tentokrát ji Pán Zla hodlal vzít s sebou.

***


Severus přecházel po místnosti jako hladová šelma. Slyšel výbuchy, cítil, jak se pod ním otřásá zem. Co se tam venku dělo? Jeho vězení nemělo okna ani žádné obrazy, které by mu mohly popsat situaci. Byl jako myš v pasti. Došel až ke stěně a vztekle do ní udeřil pěstí. Ozval se další výbuch. Jednoznačně byli pod útokem. Byli pod útokem a on nemohl nic udělat jen tu sedět a čekat. Začala se v něm vzmáhat frustrace. Harry, jak je na tom Harry? A co Albus? Obrany Bradavic musely padnout a jestli padly, ředitel se je bude snažit opět zvednout. To však vyžadovalo čas, soustředění a spoustu síly, stařec byl v tom okamžiku téměř bezbranný. Musí se dostat ven, musí se dostat k Harrymu, musí se dostat k Brumbálovi. Zatraceně! V tu chvíli se zpoza dveří jeho komnat ozval hluk a křik, vzápětí někdo pronesl heslo. Dveře se otevřely a dovnitř vklopýtal jeden ze strážných, kteří ho několikrát denně kontrolovali. Zastavil se a zatímco se jeho pohled zastavil na Severusovi, z koutku úst mu vytekl pramínek krve. Pak se skácel. Za ním se objevily další dvě postavy v černých hávech a umrlčích maskách.

„Vidíš, říkal jsem ti, že tady bude něco zajímavého!“ ozval se jeden hlas triumfálně a Snape poznal hlas Gregory Notta. Téměř mohl cítit úšklebek pod jeho maskou.

„Měl jsi pravdu jako vždycky, otče,“ ozval se druhý mladší hlas. Severus se napřímil, ve tváři se mu objevil pohrdavý výraz.

„Gregory a Theodor Nott, jaká to pocta.“ Oba dva Smrtijedi měli vytažené hůlky, zatímco Severusovi byla odebrána. Muž v duchu kalkuloval svoje možnosti. Byly malé.

„Pocta je na naší straně, Severusi, umíš si představit, kolik uznání nás čeká od Pána Zla, až mu přineseme tvoji hlavu?“ odpověděl mu posměšně Nott starší. Theodor Nott se zasmál, ale smích mu odemřel na rtech, když ho Severus zpražil pohledem. Nebylo to tak dlouho, co opustil školní lavice a ještě kratší doba uplynula od chvíle, kdy se z jednoho z nejvýše postavených Smrtijedů stal prašivý zrádce. Část Theodora Notta ke svému bývalému vzoru stále nepřestala vzhlížet. O to víc ho však toužil porazit a nadobro rozvrátit oltář, na kterém kdysi Severuse Snapea uctíval. Mrštil po něm první kletbou, která mu přišla na jazyk.

Severus tak tak uskočil z dosahu kletby, aby se o něj vzápětí téměř otřela další. Vrhl se za křeslo, které se v mžiku rozletělo na třísky. Sáhl po nočním stolku, který byl překvapivě těžký a vší silou ho vrhl proti útočníkům. Stoleček praštil mladšího Notta do ramene a ten bolestě zavyl. Spíš ho to ale rozdráždilo, než zpomalilo. Snapeovi rychle docházel nábytek. Pokud se nedostane k nějaké hůlce, může to tu rovnou zabalit. Strhl postelové závěsy a opět je vrhl na útočníky. Místo, aby chvilkového rozptýlení využil k útěku, vrhl se na Theodora, který byl méně zkušený než jeho otec a navíc měl nyní poraněnou ruku. Podařilo se mu vyrvat mu ze sevření hůlku a v duchu zajásal. Předčasně, jak se vzápětí ukázalo. Mladík skrýval totiž v rukávu dýku, která nyní prudce vystřelila a sjela po Snapeově ruce, která držela ukořistěnou hůlku. Muž sykl a upustil ji, jak mu dýka přeřízla šlachy v zápěstí. Rychle si zápěstí stiskl a snažil se zastavit stříkající krev. Mezitím už u něho byl Nott starší a tentokrát nepoužil žádnou kletbu, ale vší silou ho nakopl do žeber. Severus hekl a svalil se na zem, kde ho čekala další rána, tentokrát do břicha.

„Jak se opovažuješ útočit na mého syna, Snape?“ řval vztekle, zatímco do muže kopal. Po dvou minutách se uklidnil. Severus jen lapal po dechu a snažil se potlačit bolest, která mu vystřelovala do celého těla. Nad ním se tyčili dva muži. Gregory se obrátil na syna, který mezitím opět získal svoji hůlku.

„Doraž ho!“ přikázal mu. Mladík přikývl a namířil hůlkou na svého bývalého profesora lektvarů.

„Nějaká poslední slova, zrádče?“ pronesl pohrdavě. Severus se nadechl, aby se mu dech vzápětí srazil v obláček páry.

„Na to bych se měl zeptat já vás… ale neudělám to… protože mě to nezajímá,“ ozvalo se jako zaševelení větru. Místnost byla náhle pokrytá ledem a sálal z ní chlad. Smrtijedi se prudce otočili směrem ke dveřím, ale víc už nestihli. Ruce jim poklesly podél těla a hůlky vypadly z prstů. Zírali na mladého muže, který k nim pomalu kráčel a na hrdlech se jim rozevírala krvavá stužka. Byli mrtví dřív, než si toho stačili všimnout. Zhroutili se mu k nohám a jejich oči nechápavě zíraly do prázdna, zatímco jejich těla obaloval led.

„Harry,“ zasípal Severus a pokusil se vstát. Když se mu to podařilo Harry mu beze slova vrazil do rukou plátěný vak.

„Dej se do pořádku,“ zasyčel. Nebelvír těžce oddechoval, zuby měl zaťaté a ve tváři výraz podráždění a vzteku, který mu do bledé tváře dokonce vehnal trochu barvy. Ledová krusta, který obalila pokoj nepovolovala. Tloustla. Severus zašmátral ve vaku. Jeho prsty okamžitě obemkly rukojeť hůlky. Dále tam byly lahvičky s lektvary, které o sebe tiše cinkaly. Severus si zahojil zápěstí a rychle do sebe kopl pár lektvarů. Cítil okamžitou úlevu. Harry trpělivě čekal.
„Odcházíme,“ štěkl úsečně, když byl Snape se vším hotov. Ten se na něj nechápavě podíval.

„Jak?“ Vždyť tu byl zavřený jako princezna ve věži. Nebelvír se neobtěžoval odpovědět. Došel ke dveřím a zvedl ruku, ve které se mu objevilo pět zlatých klíčů. Zmijozel na něj nevěřícně zíral. Jak se dostal ke všem pěti klíčům? I kdyby se zeptal, Harry by mu na to neodpověděl. Omezoval se jen na pokyny. Klíče odemknuly bariéru, která ho držela uvnitř pokoje a Severus váhavě vyšel ven. Spěchali rozbořenými chodbami a míjeli mrtvá těla. Harry chvátal několik kroků před ním. Snape sledoval, jak za sebou jeho kroky nechávají ledovou stezku. Od mladíka se šířil chlad a led, který pokrýval vše kolem něj. Jednu chvíli se zmijozel otočil jen aby viděl, že se za nimi rozprostírá celé ledové království. Harryho magie toto místo pomalu stravovala. Bylo to důvodem jeho spěchu?


Netrvalo dlouho a dolehly k nim zvuky boje a než se nadáli nepřátelé byli všude. Smrtijedi, adepti, všelijaká verbež, která jen žila pro to, aby kradla a vraždila. Z Harryho úst vyšlo tiché „tsk“. Nejprve ho spatřil jeden nepřítel, pak další a další. Všichni ho poznali, všichni věděli, kdo to je. Než se na něj sesypali jako včely na med, Harry se otočil na Severuse a poslal ho odrážecím kouzlem chodbou zpátky do míst, odkud vyšli. Zmijozel tvrdě dopadnul na zledovatělou podlahu a ještě se po ní několik desítek metrů sklouznul. Cestu zpět i kamkoliv jinam mu zahradila ledová hradba. Vztekle do ní udeřil a zařval. Pokusil se zeď rozbít několika kletbami, ale jeho kouzla po ledu jen sklouzla. Z druhé strany se mezitím ozýval křik, rány a všelijaký hlomoz. Pak najednou nastalo ticho. Severus napjatě a se strachem čekal. Ledová stěna však zůstala stát na místě a Harry už se nevrátil. 

***

Všechno šlo podle plánu. Bradavické štíty padly, když byly zevnitř narušeny sabotéry a odpáleny byly první a nakonec všechny nálože. Hrad se třásl v základech a rozpadal, jejich nepřátelé propadali panice a hysterii, zatímco řadami jeho poddaných se nesl triumfální řev.

„Běžte moje děti, běžte a zabíjejte. Zabijte vššechny,“ vyzýval Pán Zla svou armádu a ta se nenechala dvakrát pobízet. Voldemort se smál. Ano, takhle to chtěl, takhle to chtěl. Na vrcholu astronomické věže se zablesklo a pohled Pána Zla to zachytil. Neznepokojilo ho to. Nikdo mu nebude stát v cestě. Ani on. Něco zašeptal do vzduchu. Vzápětí se nad věží objevil temný mrak. Při bližším pohledu však jeden zjistil, že se nejednalo o žádný mrak. Na obloze se rozpínalo klubko mozkomorů. Voldemort hvízdl a jeho hvizd prořízl vzduch jako ostrý nůž. Okamžitě vedle něho se zaduněním došlápla obrovská noha a sklonila se k němu plochá rozplácnutá tvář. Natočilo se k němu jedno velké modré oko. Pán Zla ukázal na věž.

„Ssstrhněte ji!“ Díval se na věž a usmíval se. Dnes zemřeš, starče. Zpod jeho nohou se ozvalo zasyčení. Voldemort shlédl dolů na svého mazlíčka a pohladil ho po hlavě. Vzápětí něco zasyčel v odpověď a hadí tělo se dalo do pohybu. Nagini dostala povolení užít si trochu zábavy. Konečně.

Úsměv však Voldemortovi ztuhl na rtech, když si povšiml, ze svého strategicky vyvýšeného místa jisté anomálie. Zdi hradu se od severní strany začínaly pokrývat ledem. Znamenalo to jediné. Muž si přiložil ruku ke spánku a vyslal zprávu.

„Vydejte mi toho kluka! Přiveďte mi Harryho Pottera a budete uššetřeni! Bude vám odpušštěno. Vám i vaššim blízkým.“ Neuplynulo ani pět minut a mlha se začala plížit bradavickými pozemky. A v mlze se rýsovala postava. Voldemort nevěřil vlastním očím. Že by to bylo až tak snadné? Vzápětí se rozesmál, když si uvědomil, že to opravdu je tak snadné. Stačilo pár okamžiků na to, aby ho zaprodali za záchranu vlastní kůže. Svého hrdinu. Posílali mu ho jako obětního beránka. Jako přijatelnou cenu, za vlastní vykoupení.

„Ó Harry, jak já sse na tebe těššil,“ zašeptal Voldemort. Mladík k němu neomylně mířil, jako by přesně věděl, kde se nachází, jako by ho cítil. Jako lovecký pes, kterým byl.

„Můj pane, máme ho zneškodnit?“ ozval se za ním hlas. Voldemort otočil hlavu k pětici svých věrných, kteří se dosud nezapojili do bitvy a zůstali po jeho boku. Jejich těla byla napnutá jako pružiny a stačilo jediné slovo, aby vyrazili. Voldemort je zastavil zvednutím ruky.

„Ne, Luciussi. Tomu chlapci, nessahá žádný z váss ani po kotníky.“ Malfoy se zatvářil šokovaně i uraženě nad takovým tvrzením.

„Můj pane!“

„Dosst!“ sykl Pán Zla a do hlasu se mu vetřel vztek. Lucius okamžitě zmlkl a udělal krok zpět.
„Posstarám se o něj sssám. Nakonec je jeho ossudem, aby zemřel mojí rukou,“ usmál se Voldemort.
„Vy sse postarejte o to, aby tu zůstalo ještě něco ssstát, než sspolu ssskončíme. Chci si Bradavice nechat pro ssebe. Bylo by z nich velkolepé ssídlo. Nechci, aby z nich zbyly ruiny!“


„Ano, můj pane!“ ozvalo se sborově. Všichni na vlastní oči viděli, co zbylo ze severního centrálního tábora. Věděli, že jejich pán neplýtvá planými slovy. Byli pánovými nejsilnějšími kouzelníky a na ochranu tohoto místa, před střetem dvou ničivých sil bylo potřeba jen těch nejsilnějších. Nikdo z nich však zároveň nedokázal uvěřit, že by Potter byl tak hrozivý kouzelník. Byl jenom pouhé dítě. Usmrkanec, který dnes padne. Lucius nevěděl přesně, co se odehrálo tehdy v tom táboře, ale nevěřil v sílu Harryho Pottera. Ptal se svého syna a i on, který měl mnohem více možností setkat se s Potterem tváří v tvář, říkal, že to musí být nějaká pitomost. Potter byl jen rozmazlovaná, obletovaná slečinka s velkou protekcí ze strany Albuse Brumbála. Ten že měl být schopen čelit Pánovi Zla? Takový nesmysl. To, co se stalo v severním centrálním táboře musela být nějaká souhra náhod, nepřízeň osudu, hříčka přírody. Přesto, když se k nim nebelvír blížil, přebíhal mu po zádech mráz. Jako by jeho podvědomí tušilo něco víc než on sám. Něco ho před ním nutilo k ústupu. Hlava rodiny Malfoyů si překvapeně uvědomila, že má strach. Luciusův pud sebezáchovy byl na mistrovské úrovni a jeho nutkání ho nikdy nezradila. A tak udělal během několika minut rozhodnutí, které se rovnalo velezradě. Přistoupil ke své ženě a něco jí tiše pošeptal do ucha. Narcissa se na něj šokovaně podívala. Jako by viděla svého muže poprvé. Střelila pohledem k Pánovi Zla, který měl oči jen pro přibližující se postavu, a její tvář pobledla strachem. Položila svému manželovi ruku na hruď a v pěsti křečovitě sevřela látku jeho hábitu. Ze slov svého muže byla strachy bez sebe. Přesto přikývla. V jejích očích se objevilo zoufalé odhodlání. Otočila se směrem k hradu a vyslala do vzduchu polibek, který mohl přistát jen na tváři jejího milovaného syna, který s nimi nebyl. Znovu se podívala na Luciuse a její rozpolcený výraz nasvědčoval tomu, že hloubá nad tím, jestli právě nedělají největší chybu svého života. Ještě před pár vteřinami byla jejich loajalita neochvějná. Neochvějná z nutnosti. Sloužit nebo zemřít. Přesto se nyní něco změnilo. Změnilo se to kvůli jedné jediné drobné postavě rýsující se v mlze a instinktu plavovlasého muže. Teď nebo nikdy. Malfoyovi se rozhodli ve chvíli největšího chaosu prchnout.

***

Harry slyšel jeho volání. Na tom však nesešlo, protože ho cítil ještě dřív, než se po něm začal shánět. Už ve chvíli, kdy se zbavil Severuse a odkázal ho k čekání na lékařský tým, který procházel hradem a sbíral raněné, ho v nose pálil jeho pach, který ho obtěžoval. Vydal se po jeho stopě hned, co se zbavil toho dotěrného hmyzu, který na něj zaútočil. O část se postaral sám a jejich těla sebou pravděpodobně ještě nyní škubala na ledových pilířích. Větší část se však zřítila spolu s podlahou, která byla staticky narušená předchozími výbuchy, které si ukusovaly z hradu jako hladoví netvoři. Kráčel přes travnaté pozemky a nikdo ho nezastavil. Netrvalo dlouho a uviděl ho. Muže, kterého musel zabít, aby on i Severus mohli být volní.

„Vítám tě tu, Harry Pottere,“ zavrněl Voldemort, když se k němu Harry přiblížil na slyšitelnou vzdálenost. Nebelvír se na něj jen netečně podíval a pozvedl hůlky. Neměl v úmyslu se s ním vybavovat. Čím dřív ho zabije, tím dřív bude mít všechno za sebou. Vypálil první kletbu a cítil, jak praskají řetězy, které na sebe sám uvalil. Tvář Pána Zla se stáhla vztekem, když jeho kletbu odrážel. Zřejmě chtěl mít proslov. Ale Harry mu na proslovy kašlal. Na okamžik zaklonil hlavu a zhluboka vydechl. Spolu s tím uvolnil všechny zábrany, které ho svazovaly. Magie, která ho do té doby drásala zevnitř jako rozzuřený tygr z něho vystřelila v mohutné vlně, která smetla všechno a všechny v okruhu jednoho kilometru a olízla bradavické zdi. Jediný Voldemort zůstal na nohou. Začali do sebe bušit hlava nehlava. Magie proudila, zem se bortila a pukala a obloha byla zatažená hustými černými mraky, z kterých hřmělo. Kudy dvojice prošla zůstávala jen mrtvá, na popel spálená nebo ledem pokrytá zem.

Voldemort byl vzteky bez sebe. Boj s Potterem ho neuspokojoval tak, jak si představoval. Neuspokojoval ho, protože chtěl Pottera a místo toho se mu dostalo jen prázdné nádoby. Jeho emoce byly pryč. Jeho myšlenky. Stal se pouze strojem. Nudným strojem! Nedalo se s ním mluvit, Voldemort neměl nic, čím by mohl rozdrásat jeho nitro. Harry Potter se ukázal být silným a slabým zároveň. Dokázal získat sílu, která předčila všechno, o čem mohl jeden snít, avšak nedokázal si udržet sám sebe. Byl golemem, který ztratil svého rabiho. S tím  se však Pán Zla odmítl spokojit. Chtěl, aby Potter trpěl, než ho zabije, ale copak tahle napodobenina člověka dokázala cítit nějakou bolest nebo utrpení? Pán Zla zařval a kletbou naplněnou tolik magie, že by mohla roztrhat zem poslal nebelvíra k zemi. Bušil do něho kletbami a nedopřál mu tu možnost, aby se opět postavil na nohy. Zanechával na jeho těle hluboké šrámy a jeho nepřítel přitom nevydal jediného hlásku. Došel až k němu, chytil ho pod krkem a zvedl ho do vzduchu.

„Jaké zklamání, Harry Pottere, ale neboj, všššechno sse dá napravit!“ zasyčel a vzápětí nechal Harryho nohy dotknout se ze mě, aby ho pustil a drapl oběma rukama za hlavu. Zaklesl se do něj karmínově rudýma očima a zabořil se mu do mysli jako rozžhavené železo. A tam hledal a tahal, rozrážel jednu clonu za druhou, provrtával se mu myslí a utahoval šroubky. Zavíral dveře, které nebelvír tak hloupě otevřel, zatímco cupoval jeho mozek na kusy. Jaká hudba pro jeho uši to byla, když se konečně rozeřval.

Harry si uvědomoval, že je Voldemort silnější, než když s ním bojoval naposledy. Tlačil ho do rohu a několikrát ho srazil k zemi. Jedna jeho část zcela nepohnutě uvažovala nad tím, zda stačí na druhého kouzelníka. Další část, jestli na tom vůbec záleží. Přesto však bojoval. Stále ho něco nutilo. Proč, že se zavázal toho muže porazit? A pak Pán Zla sevřel jeho mysl do rozžhavených kleští. Mohl cítit jeho zlost. Jeho nespokojenost, neuspokojenost z jeho stavu. Šťáral se v jeho hlavě a hledal. Tvrdě odsekával cesty a zavíral dveře, kterými do Harryho proudila vnější magie, která ho utlačovala. Tak moc to bolelo. Bylo to však nic v porovnání se vzpomínkami, které ho Voldemort nutil prožít. Znova a znova. Trhal jeho duši na černém oltáři a jeho srdce mečem, který projížděl tělem Ginny Weasleyové jako máslo. Prožíval Severusova odmítnutí. Poprvé, podruhé, potřetí. Křičel stejně jako tehdy. Jako na tom oltáři. Vřeštěl a přitom slyšel Voldemortův smích. Škubal sebou v křečích a z nosu a prokousnutého rtu mu tekla krev. A pak náhle viděl jiné vzpomínky. Vzpomínky, které nebyly jeho, ale byly pro něj zrovna tak bolestné. Svoji matku a otce. Jak je Voldemort zabijí. Jednoho a pak druhého, jak jsou bezmocní. Tak jako teď on.

„Harry!“ ozval se výkřik. Pán Zla otočil hlavu. Nemusel již nebelvírovi hledět do očí, jeho mysl byla úspěšně uzamknuta ve smyčce. Byla plná těch nejpříjemnějších vzpomínek. K místu jejich souboje spěchala skupinka lidí. Voldemort znechuceně ohrnul nos. Smrtonoši.

„Podívejme ssse, Harry. Tvoji přátelé.“ Luskl prsty a cestu jim zahradila skupinka Smrtijedů.
„Zabte je,“ zavrčel. Jediný, kdo z nich kdy stál za jeho osobní pozornost byl Harry Potter a jemu bude brzy konec.
„Není to ssladké, Harry? Přiššli sse ss tebou rozloučit. Přitom to vůbec není nutné, budou tě brzy nássledovat.“ Zasmál se a pozvedl hůlku, která se protáhla do již známého čepelovitého tvaru.
„Našše ssspecialitka,“ zavrněl s přivřenýma očima Pán Zla. Jeho čepel se však sotva stihla nebelvíra dotknout, když ho prudká zlatá kletba vymrštila do vzduchu a odhodila několik desítek metrů. Voldemort přistál na všech čtyřech a zaprskal jako kočka. Vztekle zavyl, když se pokusil vstát a kolem rukou se mu omotaly zlaté provazy.
„Zatracený, sstarče!“ syčel nenávistně. Smrtonoši, jak se ukázalo nebyli jediní příchozí. Nepozorování se z druhé strany objevili další dva lidé. Dvě vysoké postavy. Jedna světlá, jedna temná. Albus Brumbál mířil hůlkou na Pána Zla a v jeho dětsky modrých očích nebyla ani stopa po obvyklé laskavosti. V jeho závěsu stál Severus Snape, který se nyní rozběhl k Harrymu, který ležel na zemi stočený do klubíčka, třásl se, sténal a kňučel.

„Harry! U Merlina, Harry,“ šeptal, zatímco ho k sobě přitahoval rukama, které se mu třásly. Pouta na Voldemortových rukou mezitím pukala, zatímco ryčel vzteky.

„Severusi, postarej se o Harryho. Postarej se o něho rychle,“ pronesl k němu Brumbál tiše a podíval se na něj vážným pohledem. Snape věděl, co se mu muž snaží mezi řádky sdělit. Dej ho do pořádku, protože já ho nedokážu zadržet na dlouho. Brumbál byl příliš vyčerpaný pokusem obnovit bradavické ochrany a bojem s mozkomory a obry, kteří na něj zaútočili na astronomické věži. Albuse Brumbála zde čekala jenom smrt a on to věděl. Na co však žít, pokud by to znamenalo, že všechno ostatní je ztraceno? Pokud jeho oběť mohla zvýšit jejich šance na úspěch, byla to jen malá cena. Voldemort se osvobodil z pout a vzduchem začaly létat kletby. Albus je všechny nonšalantně odrážel a přiváděl Pána Zla do varu. Na první pohled se mohlo zdát, že má navrch, ale Severus viděl, že ředitel krůček po krůčku ustupuje. Voldemort to viděl taky.

Na jedné straně bojoval Albus s Voldemortem, na druhé sváděli krutý boj Smrtonoši se Smrtijedy. Uprostřed ležel Harry v Severusově náručí, úpící, zakletý ve své vlastní hlavě. Zmijozel ho tiše konejšil, ale bylo to zbytečné. Bylo to jako stát za sklem a říkat zvířeti, které jde na jatka, že všechno bude dobré. Snape vzal mladíkovu hlavu do dlaní a podíval se mu do očí, které ho neviděly. Zhluboka se nadechl a ponořil se do nebelvírovi mysli, aby se okamžitě octil v pekle. Musel projít celou smyčkou vzpomínek, aby se dostal někam dál. Cítil, jak se chvěje, jak se celé jeho tělo neovladatelně třese. Po chvíli se mu spustila krev z nosu stejně jako Harrymu. Drtila ho mladíkova bolest a emoce. Nedokázal dýchat. Dusil se. Byl na místě, z kterého nebylo úniku. Stálo ho všechny síly si uvědomit, že to jsou Harryho myšlenky, které k němu promlouvají. Samozřejmě, že odsud vedla cesta ven. Jen ji musel najít. Musel ji najít nebo ji vytvořit. Probourat tu mizérii, ten teror, tu bolest, ten strach. Vnést světlo do temnoty. Ale jak? Byl ta poslední osoba, která mohla Harryho přivést na šťastné vzpomínky. Neprožili spolu snad jen samé utrpení? Díval se na sebe nebelvírovýma očima a viděl jen krutého bezcitného netvora. Voldemort uvěznil Harryho v jeho nejvíce traumatizujících vzpomínkách, vzpomínkách, kde byl Harry bezmocný a sám, kde byl zoufalý, kde trpěl. A Severus si náhle uvědomil, co musí udělat.

„Nejsi bezmocný Harry, nejsi sám!“ začal se probíjet jeho myslí a ačkoliv to způsobovalo nebelvírovi bolest tahal z hlubin jeho vědomí další vzpomínky. Jeho přátele, kteří stáli vždy při něm, jeho famfrpálové úspěchy, získání Kamene mudrců v prvním ročníku, zabití baziliška, každý pokus Voldemorta o jeho život, který mu nevyšel. Jsi vítěz Harry, vždycky jsi byl vítěz, nenech se zlomit.
„Bojuj Harry, bojuj!“ Jeho čas strávený u Weasleyových, jejich láska, vedení Brumbálovy armády. Lidé k tobě vzhlíží, Harry. Vyčarování patrona, shledání se Siriusem, rozesmátá Ginny, ne všechno skončí, tak jak bychom chtěli Harry, ale nikdy nezapomínej na to dobré!
„No tak, Harry, bojuj, sakra!“ zaúpěl Severus, když cítil, jak mu Harryho mysl klouže mezi prsty. Nebelvír pod jeho rukama křičel. U úst se mu začínala tvořit pěna. Voldemort srazil Brumbála k zemi a Smrtonoši umírali. Snape držel duševní provaz, kterým táhl Harryho mysl z posledních sil. Nezvládne to. Pustí ho.
„Zatraceně!“ zakřičel a když mu provaz opět proklouzl. V tu chvíli ho však náhle uchopily ještě jiné ruce. Drobné a štíhlé.

„Bojuj, Harry Pottere! Slíbil jsi mi, že budeš bojovat, že se nevzdáš!“ ozval se hlas, stejně ohnivý jako vlasy jeho majitelky. Přitáhla provaz o kousek blíž k Severusovi. Ale bylo to málo.

„Bojuj, miláčku, musíš být silný!“ Severus sebou cukl, při zvuku hlasu, který slyšel naposledy před osmnácti lety. Další ruce uchopily provaz a žena s očima stejně zelenýma jako Harry se na něj usmála.

„Jestli to někdo dokáže, tak ty Harry!“ ozvala se v souhře dvojice dalších hlasů. Co je to tady, rodinná sešlost? Nedokázal se Severus ubránit rozčarovaní, když se na něho natiskli James Potter a Sirius Black. Zašklebili se na něho.

„Bojuj Harry Pottere, bojuj za nás. Bojuj.“ Další a další ruce, další a další hlasy. Cedrik Diggory, Elisabeth Taylorová, Dereck Patterson, další Smrtonoši, další váleční padlí. Ruce přitahovaly provaz neochvějně kousek po kousku. Hlasy rozrážely Harryho vzpomínky a před nimi se tak rozevírala cesta, která tam před tím nebyla. A na jejím konci se choulil Harry. Ten pravý Harry, nejenom jeho vzpomínka. Byl k nim zády, ale při zvuku mnoha jejich hlasů se otočil. Nevěřícně vytřeštil oči. Ze rtů mu bezhlesně unikala slova. Natáhl k nim ruce, ale co se dělo dál už Severus netušil, protože ho odmrštila kletba. Voldemort se vypořádal s Albusem a nyní chtěl dokončit to, co začal, před tím než se on a Severus ukázali.

Většina zemřelých Harryho mysl opustila spolu se Severusem, ale ti nejbližší zůstali i když z nich zůstali sotva přízračné stíny. Nebelvír k nim vztahoval ruce.
„Vstaň, lásko… nemůžu …musíš bojovat, Harry… nemám na to síly, prohrál jsem… ještě ne, miláčku, ještě ne… mami, tati, Ginny, Siriusi!… milujeme tě Harry, ať se stane cokoliv, my tě milujeme… navždy… navždy.“

Severus plival krev a sledoval, jak Voldemort napřahuje čepel. Nezvládl to, nedokázal ho přivést zpátky. Všechno je ztraceno. Všechno.

„Harry, zatraceně, HARRY!“ zavyl, když Vodemortova čepel zasvištěla s úmyslem přišpendlit mladíka k zemi jako brouka. V ten samý okamžik došlo k oslnivému magickému výbuchu modrého světla od místa, kde stáli. Všechno v okolí několika set metrů se pokrylo jinovatkou. Severus, si prudce protřel očima, před kterýma mu tančily mžitky. Od úst se mu oddělil obláček páry. Jeho tělo si spojilo souvislosti dřív než jeho mysl. Byl na nohou a utíkal směrem k výbuchu dřív, než uviděl, co se stalo. Voldemort ležel jak široký, tak dlouhý asi padesát metrů od Harryho. Ten klečel na jednom koleni a nad hlavou se mu přes sebe křížily dvě ledové čepele, o které se muselo Voldemortovo ostří zaseknout a co vyvolalo onen výbuch. Nebelvír se pomalu a vratce stavěl na nohy. Z očí mu tekly slzy, které se mísily s krví, která mu prýštila z úst a nosu. Chytil se za hlavu a zvrátil ji dozadu. Chvíli jen zíral do bouřlivého nebe a pak zařval, bolestně jako by právě ztratil něco velmi velmi cenného. Severusovi to zarylo do srdce ostrý hřebík a přinutilo ho to zastavit. Měl vůbec právo se k němu přiblížit?

Voldemort se mezitím vyškrábal na nohy. Tvář měl zkřivenou nenávistí. Nedíval se však na Harryho, ale na Severuse.

„Ty! TY!“ zaryčel a napřáhl hůlku, z které okamžitě s řevem vyrazil ohnivý had s doširoka otevřenou tlamou. Severus znal tu magii. Věděl, že proti ní nemá šanci. Neměl v rukávu nic, čím by se tomu dokázal postavit. Spolkne ho to jako malinu. Nezbyde po něm ani popel.

Drobné tělo ho smetlo z cesty jako uragán a nahradilo jeho místo. Dvě ledové čepele nastavené žáru, kterému nedokázalo odolat ani kamení, přeřízly hada vejpůl, zatímco jeho tělo přetvářely v krystalky ledu. Voldemort vztekle zařval.

„Jakto! Jakto, že jsi ještě schopný stát! Jaktože můžeš ještě bojovat!“ vřeštěl, zatímco po nebelvírovi vrhal jednu kletbu za druhou. Harry je blokoval zkříženými čepelemi a pomalu postupoval blíž a blíž k Pánovi Zla. V krátkém okamžiku oddechu zatočil čepelemi a ty se opět vrátily do svého původního tvaru.

„To… bys… nepochopil!“ odsekával Harry v odpověď, zatímco sesílal na nepřítele vlastní slet kleteb. Voldemort zavrčel jako zvíře a vrhl se na nebelvíra. Severus nedokázal nic jiného než přihlížet. Jenom by Harrymu stál v cestě. Vzduch čeřily poryvy magie a země se opět otřásala. Zatímco stále sledoval situaci, začal se plazit k tělu nedaleko od něj. Starý muž ležel v bezvědomí a po tváři a fousech mu stékala krev. Snape však s pocitem jistého zázraku shledal, že Albus Brumbál stálé dýchá. Velice, velice slabě a mělce, ale dýchal. Voldemort se zřejmě nenamáhal s tím zkontrolovat, zda je opravdu mrtvý a popřípadě ho dorazit. Stačilo mu, že ho porazil. Nebo se k němu chtěl vrátit později, poté co uloví tu nejcenější kořist.

„Vydrž, Albusi, dám tě do pořádku,“ šeptal Severus, když se ozvala obrovská ohlušující rána, v okamžiku kdy se dvě kletby, z nichž každá dokázala smést toto místo do věčných hlubin, setkaly a vybuchly. Ovanul ho závan horka. Mezi Voldemortem a Harrym přituhovalo. Smrtonoši a Smrtijedi, kteří spolu dosud bojovali dokonce skláněli zbraně, aby mohli přihlížet souboji, který měl tvořit dějiny. Situace vypadal vyrovnaně a spíše ve prospěch Pána Zla, jelikož na rozdíl od Harryho nebyl špinavý a celý od krve. Harryho styl boje se však změnil. Byl rychlejší, urputnější, odhodlanější. Dával nyní do boje něco, co tam předtím chybělo. Srdce. 

Harry cítil, jak jím magie lomcuje a rve jeho tělo na kusy. Voldemort při svém exkurzu do jeho hlavy poutahoval jisté šrouby, které omezovaly přívod vnější magie do jeho těla, ty však nyní odlétávaly jeden po druhém. Tentokrát se nebelvír však nehodlal nechat přemoci silou, která nebyla jeho. Odmítal se jí nechat svést na zcestí, už se nehodlal vzdát sám sebe, jen aby ji dokázal zkrotit. Místo toho se soustředil jen na to, aby ji dal směr před tím, než vystřelí z jeho těla. Jeho tělo se stalo katalyzátorem pro několik druhů magie a vybíralo si to svou daň, krev z jeho nosu nepřestávala tříštit a měl dojem, že mu každou chvíli pukne hlava. Na tom však nezáleželo. Jediné, na čem záleželo byl jeho boj s Voldemortem, který hodlal vyhrát, ať už to bude stát cokoliv. Jejich síly však byly příliš vyrovnané. Byla jediná věc, která dokázala Voldemorta přemoci a tou bylo jeho vlastní ego.

Harry náhle škobrtl a upadl. Černá hůlka mu vypadla z prstů a už se k ní nedokázal dostat. Voldemort se k němu rychle přibližoval, zatímco do něj bušil kletbami hlava nehlava. Harry se jedné kletbě nestihl vyhnout a ta se provrtala skrz naskrz jeho bokem. Vykřikl a jeho druhá hůlka mu vypadal z prstů. Zůstala ležet kousek od něj. Na Voldemortově tváři se objevil triumfální výraz.

„A konečně jsme tam, kde jsme byli tak hrubě přerušeni,“ zavrněl, když se skláněl nad ležícím Harrym a jeho štíhlé bílé prsty obemknuly jeho hrdlo a stiskly. Harry se zazmítal a na Voldemortově tváři se mihlo potěšení. Lehce povolil stisk.
„Nějaká poslední slova, než z tebe vymáčknu život?“ zasyčel. Harry pootevřel ústa a něco tiše zašeptal. Voldemort se sklonil těsně k němu. Jeho rudé oči se triumfálně vpíjely do Harryho.
„Říkal jsi něco? Neslyším tě.“ Jedna Harryho ruka se pomalu zvedla a chytila Voldemorta za hábit na prsou. Nebelvír se k němu přitáhl, až jeho ústa spočinula těsně u Voldemortova ucha.

„Potkáme se v pekle,“ zopakoval mu Harry chraptivě a vzápětí Pán Zla hekl a jeho oči se rozšířily bolestí, když jeho tělem projela ledová čepel hůlky, která nenápadně vklouzla zpět do Harryho dlaně, když se Pán Zla rozplýval ve svém triumfu. Vzápětí se ledové ostří rozprsklo v jeho těle na stovky drobných ostrých částeček, které si začaly rychle prorážet cestu jeho tělem a proměňovat ho v kus ledu, zatímco cupovaly jeho útroby na kusy. Voldemort na něj nechápavě zíral. Z úst mu vychrstla krev, která pokropila Harryho hábit a obličej.

„Harry Pottere… nemyssli ssi… že jssi vyhrál, nemyssli ssi…“ chroptěl Voldemort bublavě, jak se mu plíce plnily krví. Na okamžik se zatvářil vyděšeně, když si uvědomil, že tohle je konec, ale pak mu pohled ztvrdl a naplnil se čirou nenávistí. Jeho ruky opět obemknuly Harryho hrdlo. Jejich stisk ale rychle slábl. Voldemort ho však zřejmě neměl v úmyslu uškrtit. Nenávistně na něj zíral a ústa se mu pomalu roztahovala do úsměvu temnějšího než noc.

„Ano, potkáme sse v pekle, Harry Pottere… ale přijmi ode mě tvoje ossobní peklo… tady na zemi. Budešš doufat… budešš se těšššit na vlasstní sssmrt. Proklínám tě Harry Pottere… proklínám tě až na dno tvojí praššivé dušše!“ V tu chvíli se jeho rty přisály na Harryho a na jeho pokožce se objevily černé pohyblivé žilky, které postupně mizely, jak se temnota spolu s krví přesouvala ústy do Harryho těla. Voldemort se odtrhl od Harryho rtů a nebelvír se prudce rozkašlal.
„Nikdo tě nezachrání... nikdo tě nenajde,“ syčel a vzápětí do Harryho napumpoval všechnu magii, která mu zbyla v těle. A poslal ho pryč. Nebelvírovo tělo se zkroutilo v černém víru a zmizelo. A Voldemort se bublavě a chrčivě smál. Smál se tak dlouho, dokud led nepokryl celé jeho tělo a neproměnil v kousek ledu každičkou buňku v jeho těle. V kusu ledu, který zbyl z jeho těla se objevily malé trhlinky, které se rozšiřovaly. Led praskal, až se nakonec rozletěl na kusy a pak rozpadl na kousíčky. Drobné krystalky roztávaly v trávě a ačkoliv byl Voldemort mrtev, ve vzduchu stále zněl jeho smích. Protože nakonec dosáhl vítězství. Nakonec vyhrál. 

4 komentáře:

  1. Tak t bolo geniálne... vždy som si myslela, že v knihe ten boj prebehol príliš mäkko :D Je pomerne ironické, že práve Voldy napomohol Harryho záchrane... lebo aj keby bol toto skutočne Harryho koniec, zomrel by ako on, ako človek s emóciami a nie ako zbraň... Som zvedavý čo si vymyslela na poslednú kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Omlouvám se dopředu,ale musím napsat,že čeho je moc,toho už je příliš.Asi to, co píšeš,je nejspíš hodně blízko realitě,ale pro mě už je tam toho zla příliš.Jediné pozitivní je,že Hermiona změnila na Severuse názor. Škoda,že zrovna tato scéna nebyla rozepsaná víc.Když tak přemýšlím o celé povídce,jásavý konec asi můžeme vyloučit,že?Přiznávám,že se na poslední kapitolu těším a to nejen proto,že budu vědět,jak všechno skončí, ale i proto,že číst víc takových kapitol,už bych nedokázala.Asi jsem na to už stará.Ale ty piš dál,máš dar slova,dobře se čteš,jen si prosím,vyber,aspoň pro mě,přijatelnější téma. Moc zdraví Weras!!!

    OdpovědětVymazat
  3. no, jsou povídky, které člověk nedokáže dočíst, už mě to též potkalo, ale tohle je dost dobré, a věř, že pořád doufám v happyend, ikdyby to bylo v pekle :D

    OdpovědětVymazat
  4. Štěstí přeje odvážným, moji milí! :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář :)