Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

čtvrtek 16. března 2017

Dotkni se mého srdce 25

Kapitola delší než jste zvyklí, jako vykoupení za to, že další kapitola bude se zpožděním O:)


Svítalo, když se Bellatrix Lestrange vynořila z lesa a zastavila se před malým jezírkem do kterého ze skály stékal mohutný vodopád. Na tvář jí dopadaly kapky a vlhké vlasy se jí lepily k bledé pokožce. Vypadala, že jí to nevadí, protože z dosahu vodopádu neuhnula, jen stála a zírala. Mračila se. Na čele se jí utvořila vráska a rty měla rudé, jelikož si je tvrdě kousala. Bouřil v ní vztek, stejně jako obavy. Její pán nebude šťastný. V jeho nepřítomnosti si ta odporná lůza a mudly milující špína, od nichž museli v rámci svého vznešeného poslání očistit kouzelnický svět, troufla na jeden z jejich centrálních táborů. Taková opovážlivost! Trest je nemine i kdyby se o to měla postarat sama Bellatrix. Kdyby její pán zrovna nebyl indisponován, nikdy by se jim to nepodařilo. Troufali si jako odporné hyeny od chvíle, co odrazili útok na Bradavice. Kéž by u něj žena byla! Zaručila by její úspěch. Její pán měl však prioritu a ona by ho nikdy neopustila ve chvíli slabosti. Uplynul již rok od chvíle, co jim Potter proklouzl mezi prsty a odepřel Pánovi Zla nejen svoje tělo, ale zničil i část jeho duše. Ten drzý, drzý spratek, jak se jen opovážil! Zničí ho, jestli ho jenom zahlédne, pomstí svého pána! Jen Bellatrix, jeho nejvěrnější služebnice, znala pravé důvody Voldemortovi občasné nepřítomnosti. A pak ta krysa. Žena nedokázala porozumět tomu, proč si u sebe její vznešený pán drží někoho tak ubohého jako byla ta směšná napodobenina člověka. Červíček.

Vkročila na hladinu jezera, která se pod jejími kroky zavlnila, ale nepohltila ji a bez zaváhaní prošla vodopádem, který ji tentokrát již díky kouzlu nesmáčel a který skrýval dlouhou chodbu fluoreskující zeleným světlem. Vedla do jeskyně, ve které se nacházelo další jezírko, v kterém však nebyla žádná voda. Místo ní se v něm třpytila stříbrná tekutina.

„Červíčku,“ zavadila Bellatrix pohledem o postavu schoulenou v koutě, přičemž znechuceně nakrčila nos.

„Má paní,“ zazněla poníženě úlisná odpověď. Malý obtloustlý muž na ni vycenil zuby ve vtíravém úsměvu a ženě zacukala ruka, jak měla chuť sáhnout po hůlce a proměnit ho v něco daleko odpornějšího, než byla krysa. Dokud však bude užitečný, neudělá to. Svého pána by tím jedině rozladila. Poklekla a čekala, zatímco se hladina jezírka v mírných vlnkách přelévala z jedné strany na druhou, jako by v jeskyni foukal mírný vítr. Museli ulovit dvanáct jednorožců, aby dokázali naplnit obsah umělého jezera až po okraj. Jednorožčí krev, měla na jejího pána blahodárné účinky. Ulevovala mu od bolesti a slabosti, kterou občas pociťoval a rychle zacelovala rány způsobené jeho duši. Jeho stav se zlepšoval a brzy již nebude léčebná kůra potřeba. Do té doby však musel Voldemort pravidelně absolvovat krvavou lázeň, kdy vždy dva dny spal na dně jezera. Jeho vyrušení bylo nepřípustné, pokud měla být regenerace úspěšná. Pánovi věrní však bez jeho přítomnosti a vedení strádali. To se za měsíc změní. Léčba bude dokončena a její pán zase povstane v plné síle. Čekala na něj a jeho návrat k velkoleposti roky, co znamenal jeden měsíc? Pak ztrestají tenhle prohnilý svět a začnou s tím, že najdou chlapce, který nejen přežil, ale neustále jim křížil plány. 

Nějakou dobu si mysleli, že když už nedokázal být užitečný, alespoň chcípl po tom, co z něj zbyla ve Voldemortově zbořeném sídle pouhá skořápka. Před tím, než jejich síť špehů prořídla téměř na nulu se však dozvěděli, že žije. Na jeho hlavu byla vypsána tučná odměna, ale Albus Brumbál si ho zřejmě střežil někde ve zlaté klícce. Pravidelně se objevoval v Bradavicích, kam na něj nedosáhli, ale poslední měsíce jako by zmizel z povrchu zemského. Vzhledem k tomu, že se velké množství jejich nepřátel dalo do pohybu, sám Potter mohl být někde v terénu. Ačkoliv však ti poctění Znamením Zla devastovali každou jednotku, ať už bojovou nebo jinou, kterou našli, mladík mezi nimi nebyl. Nikdo ho neviděl, nikdo o něm neslyšel, jako by opět přestal existovat. Tentokrát však měla Bellatrix Lestrange Voldemortovu nemesis v mysli až příliš živě. Musí ho najít. A musí ho dorazit.

Hladina jezera se zachvěla a vlnky nabyly na objemu. Dvojice klečící v jeskyni okamžitě zpozorněla. Bellatrix se na tváři rozlil výraz blaženého očekávání, Červíčkovi nervozita a strach. Když se z pod hladiny vynořila nejprve hlava, pak ramena a nakonec zbytek nahého těla, do kterého se vsakovala stříbrná tekutina, až zůstalo zcela suhcé, vyskočil na nohy, aby přispěchal k Voldemortovi s jeho róbou. Voldemort po něm sklouzl rudým pohledem a zatímco ho jeho služebník zahaloval, upřel svou pozornost na ženu klečící u jeho nohou.

„Bellatrix,“ pravil téměř něžně, kdyby byl podobné emoce schopen. Žena to zřejmě pociťovala. Kdyby byla kočka, vrněla by.

„Můj pane,“ odpověděla a vzhlédla, aby mu mohla pohlédnout do očí. Většina Smrtijedů se jeho pohledu vyhýbala, ale Bellatrix před svým pánem neměla co skrývat a jeho pohled a pozornost vyhledávala. Všechno, co měla stejně patřilo jemu, stejně jako její mysl. Voldemort si ji chvíli zálibně prohlížel a pak se posadil ke stolu, který pro něj Červíček vyčaroval a na kterém se nacházel plát s kusem kuřete a plackou chleba, spolu s pohárem červeného vína.

„Mluv,“ vyzval Smrtijedku a vzal do ruky pohár s vínem, z kterého lehce upil. Když se dozvěděl o porážce centrálního tábora jeho oči se zúžily a vyšlehl z nich hněv. Nerozlítilo ho ani tak to, že tábor padl, jako to, že většina jeho pěšáků z boje utekla. Konečné ztráty nebyly nijak závratné. Zamrzela ho ztráta Fenrira a jeho smečky. Byl to dobrý pes. Smrtijedi na místě taktéž z boje do poslední chvíle neprchli, což zváží při jejich potrestání. Voldemort se pustil do jídla. Zpráva nebyla tak špatná nakolik se jevila, co se týkalo ztrát, byla však alarmující, co se týkalo nepřátelské troufalosti. Poslední dobou o sobě nedával dostatečně vědět, proto morálka jeho podřízených upadala a troufalost odpůrců rostla. Bylo potřeba vyslat signál. Usmál se. Postará se o to osobně.

„Můj pane, mám ještě jednu zprávu, zprávu která tě potěší,“ pokračovala Bellatrix a její oči se dychtivě rozzářily touhou sdělit zprávu, kterou si šetřila nakonec jako třešničku na dortu. Voldemort jí pokynul rukou, aby pokračovala.
„Podařilo se nám zajmout zrádce můj pane, toho zrádného psa Severuse Snapea!“ Konečně ho mohou ztrestat! Na Voldemortově tváři se rozlil úsměv.

„Výborně, Bellatrix, věřím, že Sseveruss sse na mě už těší. A já sse těšším na něj,“ Úsměv na mužově tváři se ještě rozšířil. Severusova hlava byla plná informací, které chtěl, zároveň to byla jedna z myslí, která dokázala bojovat pod jeho náporem. Tohle bude vzrušující. Tak vzrušující. Odhodil zbytky kuřete a nechal Červíčka, aby mu omyl a osušil ruce. Poté vstal a sám lehce švihl hůlkou. Splývavý lehký háv se přetvořil v teplý venkovní hábit.

„Sssvolej všechny do pevnosti, Bellatrix. Je čas sse trochu pobavit.“

***

„Hej, potřebuju pomoc! Tady, potřebuju pomoc! HEJ!!“ řval z plných plic Tedd Walsh, zatímco sám odhazoval sutiny, pod kterými byl způli pohřbený jeden z jeho podřízených. Bylo jasné, že jeho nohy jsou rozdrcené na maděru.
„Dostanu tě odsud Eddie, koukej to sakra vydržet, dostanu tě odsud!“ Popelavě bledý Eddie Taylor mu neodpověděl. Jen na něj zíral skelnatějícíma očima a z koutku úst mu vytékal pramínek krve. Vedle něj leželo pod hromadou suti rozdrcené tělo jeho ženy.

Kus od nich se ozvala řada výbuchů a vzápětí křik a sténání raněných. Éterem se roznesl šílený ženský smích.

„Avada Kedavra!“ Zelené světlo prosvítilo zakouřený prostor a vzápětí ho doprovodilo několik dalších kleteb, které umlčely sténající hlasy. Černé pláště a masky Smrtijedů se hemžily všude. Teddovi docházely síly. Na břiše měl sečnou ránu, z které se valila krev. Část hábitu, kterou si k ráně tiskl, byla promočená krví. Jeho vlastní hůlka se mu roztříštila v ruce, když ji zasáhla rudá kletba, která Walshovi málem ustřelila ruku. Smrtijedi neměli slitování a jejich úder byl natolik prudký a překvapivý, že se v první chvíli nedokázali bránit. A i potom… Snažili se utvořit formace a nahnat nepřátele do připravených léček a pastí, kterých byla Výslechovna pro tyto případy plná. Ale nedařilo se jim. Jako by o všem věděli. Pak náhle vzduch zhoustl a z plic jim unikal kyslík, až v nich žádný nezbyl a oni jen vyvalovaly oči, svírali si hrdla a lapali po dechu jako ryby vyvržené z moře. Vzápětí se jim mohli hlavy rozskočit, jak se v nich ozval hlas. Temný syčivý hlas, který jim sliboval nic než zkázu. Lord Voldemort si přišel pro své poddané, přišel si hrát.

„Tedde!“ ozval se výkřik a vedle muže sklouzlo tělo jeho parťáka.

„Marku, jsi v pohodě?“ Muž měl levou ruku zkroucenou v nepřirozeném úhlu.

„Žiju. Což je víc, než o sobě může říct většina. Zašlapují nás jako brouky. Jak se sem doprdele vůbec dostali! Tohle se nikdy nemělo stát! Nechápu, nerozumím tomu, že…“ náhle se odmlčel. Díval se přes Walshovo rameno a přes jeho tvář přejelo nejprve překvapení, pak nevíra a pak vztek, který byl tak silný a divoký, že jeho tvář zkřivil do odporné grimasy. Tedd se otočil. Z polozhroucené chodby, která k nim vedla se valil kouř. Zároveň se v něm rýsovala postava. V černém habitu, bez masky, s tváří bez výrazu a temnýma chladnýma očima.

„Snape!“ zavyl Gallagher a okamžitě vypálil kletbu, proti muži, který jim zcela očividně nepřišel na pomoc. Kletba se roztříštila několik metrů před zmijozelem o ochrannou bariéru. Za Snapem se vynořila další postava. Postava, která dost dobře mohla být noční můrou.

„Ale copak to tu máme, Sseverussi? Tvoji známí?“ ozvalo se pobaveně. Walsh s Gallagherem ztuhli, jako by je náhle zasáhlo Pertificum Totalum. Snape se otočil k Pánovi Zla, ale neodpověděl. Voldemort se usmíval.
Zabij je.“ Mark vztekle vykřikl a vyskočil, aby mohl bojovat. Severus byl však už u něj. Byl rychlý. Mark nevěděl, že je Snape tak rychlý. Zatímco jeho tělo padalo, jeho oči nechápavě sledovaly proud krve, který mu vytryskl z podříznutého hrdla. Tedd konsternovaně zíral na scénu před sebou. Jindy byl poměrně bystrý, nyní však nedokázal pochopit, co se děje. Nic nedávalo smysl. Eddie Taylor vedle něj nedýchal a jeho skelné oči zíraly do stropu. Náhle si uvědomil ticho, které je obklopovalo. Už neslyšel žádné zvuky boje, žádný křik ani sténání. Mezitím se k němu Severus blížil s nezúčastněným pohledem chladným jako ocel. Nechápal to, nerozuměl tomu. To Snape je sem přivedl? Byl to on? Opravdu je zradil?

„Proč?“ zasípal, ale odpovědi se nedočkal. Severus mu přiložil hůlku k čelu a Tedd Walsh si uvědomil, že tohle je konec. Popraví ho jako psa a on s tím nemůže nic udělat. Bude se na něj jeho žena s dcerou zlobit, až nepřijde večer domů? Slíbil, že přečte Emily pohádku, tu oblíbenou. O tom, jak chrabrý princ porazí zlého černokněžníka. Budou se na něj zlobit? Jeho oči vyhasly dřív, než jeho tělo stačilo dopadnout na zem.

Voldemort se kochal pohledem na trosky místa kdysi nazývaného Výslechovnou, zatímco za jeho zády vzpřímeně čekali jeho Smrtijedi a za nimi v pokleku zajatci, které se rozhodli nepohřbít zároveň s jejich trýzniteli. Mezi nimi klečeli Smrtijedi Gibbons, Yaxley a Alecta Carrowová, kteří ačkoliv nebyli zabiti, upadli v nemilost. Po boku Pána Zla stál jediný člověk. K němu nyní Voldemort promluvil.

„Jak jsi říkal, že sse jmenuje to druhé mísssto, Ssseverussi? Útočišště?“

***

Byla to velká akce. Větší než ta předchozí. Příprava trvala pouhé tři dny, protože museli jednat rychle. Tábor nebyl větší než předchozí, který zničili, ale byl mnohem silnější a lépe zabezpečený. V severní částí tábora byl usazený malý kmen obrů. Mohlo jich být tak patnáct. Ne určitě jich bylo patnáct, s obry se jen tak nepřepočítáte, nedají se dost dobře přehlédnout. Sídlili trochu bokem od tábora, ale vzhledem k tomu, že jim stačilo udělat pár kroků, aby se dostali do centra dění, nedalo se to označit zrovna za výhodu. Po celém vnějším obvodu tábora povlávali mozkomoři jako jakási nárazníková vrstva. Byly jich desítky a cítili je. Věděli, že tam někde v okolních lesích je hromada šťavnatých šťastných vzpomínek, které by jim posloužily jako více než vydatný a velice chutný oběd. Ze své zóny se však nepohnuli, povlávali v přesně vymezených hranicích. Nikdo si nebyl jistý, jestli jsou tak tupí, tak disciplinovaní, nebo prostě tak líní, čekající, až jim jídlo samo nakráčí v ústrety. Nikdo z nich neměl doktorát z mozkomorské psychologie.

V západním sektoru tábora byly kotce. Kotce pro Voldemortovy psy. Fenrir Šedohřbet a jeho smečka nebyli jediní vlkodlaci, kteří vstoupili do služeb Pána Zla. Nerovné podmínky a diskriminace nahnala Voldemortovi do náruče mnohé. Chtěli trestat ty, co předtím trestali je. Byla to jedna z nejšílenějších chásek. Cítili se oprávněni k veškerým zvěrstvům, která páchali na kouzelnických rodinách. Nesdíleli Voldemortovo přesvědčení, ale sdíleli jeho touhu po krvi. V táboře také pobývalo mnohem větší množství Smrtijedů, než v jiných. Z nějakého důvodu, část jejich ubikací byla již několik dní opuštěná a předchozí den tábor opustila další Smrtijedská skupina. Zbylo jich v táboře jen pár. Jejich umístění bylo v centru tábora. Východní a jižní část tábora patřila adeptům. Mladým kouzelníkům čisté krve, kteří sdíleli Voldemortovu filosofii a aspirovali na přijmutí Znamení Zla. V dobách první války Voldemort Znamení rozdával vcelku často a pravidelně. V této éře si to však jeho noví stoupenci museli vysloužit. Smrtijedů tak měsíčně přibývalo v řádu jednotek. Zájemců však byly desítky a prokázat svou hodnotu mohl jeden v boji, nejlépe vyvražděním mnoha nečistých rodin. V posledních měsících tak přibývaly takzvané „hony“ a „trestné výpravy“. Hony probíhaly na nečisté rodiny a jejich příbuzné, trestné výpravy pak na osoby, na jejichž hlavy byla vypsaná odměna. Existovalo hned několik osob, jejichž zajmutí, či zabití, by katapultovalo adepta do Voldemortova nejužšího kruhu. Prvním byl Harry Potter, druhým Albus Brumbál a třetím Severus Snape. List dále pokračoval další dvacítkou lidí, převážně bystrozorů a členů Fénixova řádu. Kdokoli Snapea dopadl, bude se tak v následujících týdnech koupat ve Voldemortově přízni. Nebo alespoň pár dalších hodin, než si Severuse vezmou zpátky. Harry se bez něho totiž vrátit nehodlal.

O porážce tohoto tábora však nemohla být ani řeč. Centrální tábor, který se jim podařilo rozbít byl tvořen sebrankou a všemožným póvlem, který se nikam jinam nevešel, přičemž v jejím centru působilo pár Smrtijedů jako dozorčí jednotka a Fenrirovy vlkodlaci jako hlídací psi. Stačilo na jeho obyvatele jen bafnout, aby se vylekali a utekli. Nyní však situace byla zcela odlišná. Deset přítomných bojových jednotek tak mělo vyvolat poprask, vylákat nepřátele do lesů, do připravených pastí a co nejvíce je rozptýlit, zatímco Harryho skupina bude zachraňovat zajatce, kterých bylo v táboře držených odhadem kolem dvaceti. Jednalo se přitom o jednotlivce, u nichž se předpokládalo, že mají nějaké plnohodnotné informace. Většinou tedy velitelé a zástupci jednotek, špehové, vysoce postavení nebo jiným způsobem klíčoví úředníci a jiní kouzelníci, či vědci, kterým Voldemort rád vykrádal mozky. Operace musela být blesková, jelikož se předpokládalo, že bude trvat jen krátce, než nepřátelé prokouknou jejich strategii nebo než se boj vyhrotí příliš ostře na to, aby ho bojové jednotky dokázali zvládat. Téměř sto lidí nemělo zemřít kvůli dvaceti. Instrukce byla jasná, zachránit koho se dá a včas zmizet. Všehovšudy na to budou mít zhruba dvacet minut od chvíle, kdy se oči nepřátel upřou opačným směrem.

Harry zaznamenal pohyb. Vedle něj se téměř bezhlučně ocitl jeho kapitán.
"Připravení?" Harry spolu s pěticí dalších kývl.
"Vyrazíme hned, jak se to začne trochu zahřívat. Vím, že většina nesouhlasí, ale upozorňuju vás znova a důrazně, pokud bude zajatec příliš zraněný, aby byl schopen pohybu, neberte ho! Jestli budeme mít z pekla štěstí, nabereme je při druhém kole. Za žádnou cenu, tam ale nezkejsněte! Ve chvíli, kdy začne přituhovat mizíme, nehrajte si na hrdiny. Rozumíte?!" Všichni opět přikývli. Zpod masek nebylo vidět, jak se tváří, ale Patrik pochyboval, že to má cokoliv společného s nadšením. Ještě několik hodin předtím měl se svým týmem na toto téma ostrou debatu, kdy musel zlomit odpor téměř každého z nich k těmto pravidlům. Protestující podřízení ho neznepokojovali. Ne, znepokojovali ho ti, co mlčeli. Potter byl jedním z těch nemnoha, kteří se beze slova podřídili jeho rozkazům. Problém byl, že si nebyl jistý, zda jeho mlčení znamenalo souhlas nebo naprostou ignoraci. Normálně by neměl důvod pochybovat, ale tentokrát z toho měl špatný pocit. Něco ho zneklidňovalo. V zadu v jeho hlavě něco nesedělo, jak mělo. Nedokázal to však identifikovat. Co mu tak vadilo? Nemohl však Pottera vyřadit z akce, protože se mu něco neurčitého nezdálo v pořádku. O to víc, že nebelvír byl vždy naprosto bezproblémový, narozdíl třeba od Elisabeth, toho adrenalinového šílence, které by někdy nejraději sám zlámal nohy, aby ji na další akci mohl nechat doma. Pravděpodobně na něj jen doléhala náročnost celé operace. Upřímně doufal, že žádný z jeho podřízených nebude dnešní den opouštět bojiště nohama napřed. 

***

Útočiště se otřásalo v základech. Kameny ve zdech povolovaly a ze stropu se sypala omítka. Světla poblikávala a celým labyrintem chodeb se nesly vystrašené výkřiky, štěkavé povely, dusot nohou a hlasitý třesk

"Mami, co se děje?" ptala se malá pětiletá holčička, ženy v bílém plášti, která hůlkou švihala ze strany na stranu a posílala stohy pergamenů do plamenů krbu, kde se s praskaním rychle vzněcovaly a měnily v popel. 

"To nic, miláčku, to jen dospělí venku hrají takovou hru."

"Hru? Jakou hru? Můžu hrát taky?" Žena, jí chvějícím se hlasem odpověděla, aniž by přerušila svou likvidační činnost.

"Samozřejmě, medvídku, všichni budeme hrát. Všichni. Je to taková hra, víš, kdy před branami pevnosti sotjí zlý, zlý černokněžník. Černokněžník, který tě nesmí za žádnou cenu najít, jinak tě zakleje. Zakleje tě hlubokým spánkem, ze kterého už se nikdy neprobudíš. Vyhraješ jenom tak, že se schováš. Schováš se tak dobře, že tě černokněžník nenajde." Poslední pergameny skončily v krbu a měnily se v popel. Dívenka vážně přikyvovala.

"Dobře, to zvládnu! Můžu hrát i s Duffym?"

"Bez Duffyho by to nešlo," souhlasila matka a podala dceři fialového plyšového králíka. Pak vzala dítě do náručí. Otevřela dveře na chodbu a vyběhla ven. Přitom hůlkou křísla po stěně. Následovala záplava jisker, která vystřelila vpřed a zanechala za sebou žhnoucí zlatý sotva půlcentimetrový pruh, na jehož počátku se vytvořila další jiskra, která se rychle rozběhla ve stejném směru a způsobovola, že pruh mizel. Za ženou se ozval výbuch a celá chodba se mohutně otřásla. Se strachem v očích a úsměvem pro svoji dceru začala utíkat, cestou, kterou ji vedl zlatý pruh. Normálně by měla problém a zlatý pruh by se jí s očí ztratil rychleji, než by byla schopná doběhnout na místo, kam ji vedl, v tu chvíli ji však nohy nesly rychleji než letaxová síť. Důvodem byla hromádka tepla, která se jí tiskla k hrudi. Nikdy nedopustí, aby se jim její dítě dostalo do spárů. Nikdy.

***


Voldemort stál ve dveřích statku, který byl vstupní branou do té směšné skrýše, zvané Útočiště a znechuceně krčil nos nad chladnoucími těly mudlů v obývacím pokoji. Jeho Smrtijedi již před nějakou dobou pokročili hlouběji do labyrintu a likvidovali všechno a všechny co jim přišli pod ruku. Útočiště bylo začarované důkladně, Voldemort to musel ocenit. Člověk v něm mohl chodit celé dny a nenajít správnou cestu. Oni však žádnou cestu nehledali. Když všechno zboříte a všechny zabijete cesta si vás najde sama. Přistoupil k němu Lucius Malfoy, který se zdržel při jejich přesunu z Výslechovny a dorazil teprve nyní.

„Můj pane, dostal jsem zprávu, že nepřátelé zaútočili na severní centrální tábor. Neměla by se nás část přesunout zpátky? Bez vhodného velení, mohou naše síly jednat v nesouladu.“ Mluvil tlumeně, zatímco jeho oči mapovaly situaci. Přeletěl pohledem přes mrtvé mudly a obloukem se vyhnul pohledem na Severuse, který bez jediného slova a pohnutí stál po Voldemortově pravici. Voldemort nespokojeně zamlaskal.
„Jaká je aktuální ssituace, Luciussi?“ Zatímco svého stoupence poslouchal, muž přemýšlel a zvažoval. Útok na tento centrální tábor byl na první pohled zcela nepochopitelný. Ať už sebevědomí nepřátel vyšplhalo jakkoliv vysoko, severní centrální tábor byl baštou nejzavilejších Voldemortových příznivců. Lucius pak narážel na to, že se v táboře nacházelo několik sekcí, z nichž každá toužila po úspěchu a posunu na žebříčku. Ve chvíli, kdy téměř všichni Smrtijedi byli pryč, skupiny nebyly nikomu podřízené a nespolupracovaly. Místo toho se snažili každá sama za sebe a každý sám za sebe udělat co největší vyrvál a způsobit co možná největší masakr. Byl jeden jediný důvod, proč se ti lidumilové pouštěli do sebevražedných akcí.
„Kolik zajatců, máme v tom táboře, Luciussi?“ Voldemort kalkuloval. Jednak nepřátelé zaútočili na další jeho tábor a bylo třeba je ztrestat a to zásadně, ale co bylo zásadnější, Albus Brumbál měl elitní jednotku, která byla nasazována vždy, když se jednalo o záchranné operace. Tato jednotka jim byla trnem v patě už měsíce a vyvolala vztek a nervozitu u jeho služebníků, Voldemort byl zvědavý, moc zvědavý. Už nějakou dobu jim nechával různé dárečky. Doufal, že se jim jeho dary líbily. Po tom všem dvoření, konečně nastala příležitost osobního setkání. Voldemort se usmál nad tím, jak vydařený je dneska den. Přejel rukou po svém Znamení a vzápětí se vedle něj s prásknutím objevila Bellatrix Lestrange, Dolohov, Nott a Rookwood.
„To by mohlo sstačit,“ zamyslel se Voldemort nahlas.
„Severní centrální tábor má zřejmě nějaké trable, moji milí. Trochu jim vypomůžeme. Oh, někteří z vás ještě neměli možnost uvítat mezi námi Severuse, to jemu můžete poděkovat za dnešní vydařený den. Merlinžel, pod Imperiem, toho zrovna moc nenamluví.“ Bellatrix se zahihňala. Dolohov s Nottem se škodolibě usmívali. Rookwood mu zamával rukou před obličejem a vypadal pobaveně, když se nedočkal žádné reakce. Lucius neudělal nic, jen se na něj poprvé od svého příchodu podíval. Severus Snape býval jeho přítelem, nicméně sešel ze správné cesty a už mu nebylo pomoci.
„Odcházíme… Ty ne, Luciusi, převezmeš to zde. Snaž se, ty a tvůj syn máte co napravovat.“ Lucius sklonil hlavu v pokorném souhlasu a nechal kolem sebe všechny projít směrem ven ze statku.


Šest postav prošlo na venkovní pozemky a vzápětí s jednolitým prásknutím zmizelo. Lucius vykročil směrem k chodbě vedoucí do nitra Útočiště. Draco byl jediný, kdo ze Smrtijedů přežil bradavické selhání a sotva se z toho vzpamatoval. Pán Zla se tehdy hněval opravdu hodně. Další selhání bylo pro ně oba nepřípustné a Voldemort mu jasně naznačil, ať se to nestane. Narcissa se začínala vzpěčovat a její oddanost Pánovi silně soupeřila s láskou k rodině. Lucius sám byl tehdy, když jim byl Draco navrácen, otřesen. I kdyby se však rozhodli vzepřít a utéct, nebylo kam. Nebylo kam utéct. Jediná cesta byla sloužit. Sloužit dobře, nebo zemřít. Kostky byly vrženy.

***
Nebyl tam. Severus Snape měl být zajatcem v severním centrálním táboře, ale nebyl nikde k nalezení. Harry věděl, že se chová naprosto proti kodexu jejich týmu, když míjel zajatce a nechával je na zachránění jiným nebo osudu napospas. Sám Severus by byl z jeho chování zřejmě znechucen. Harrymu to však bylo jedno. Válka ho změnila a on nebyl tím chrabrým svatouškovským hrdinou, za kterého by ho všichni rádi měli. Nebyl silný, byl slabý, nebyl štědrý ani altruistický, byl lakomec a sobec. Nebyl disciplinovaným a skvělým bojovníkem, byl jen někým, koho poháněla nenávist a komu zrovna vyhovoval udaný směr. Jeho největším hříchem bylo, že pokud by musel volit, zachránil by jediného na úkor všech. S mužem, který o něj nestál, kterého se sám vzdal, ale kterého miloval, padala všechna dosavadní pravidla hry.

Na nebi vybuchla řada rudých jisker. Ústup. Měli okamžitě ustoupit. Něco se dělo. Nebe se začalo rozsvěcovat rudými jiskrami ze všech stran. Všechny jednotky ustupovaly. Neustupovaly, doslova prchali. Tábor, který jim byl téměř ponechán na pospas jako otevřený bufet, se začínal opět plnit nepřáteli.

„Harry!“ ozval se křik a kolem něj prolétla trojice Smrtonošů, z nichž s každým prchal jeden zajatec. Volali na něj, aby ho popohnali, museli okamžitě zmizet. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, který mu předtím překážel v pohybu. Zhruba padesát metrů od něj dvojice Smrtonošů táhla zajatce, který byl v bezvědomí. Spěchali, ale jejich náklad je zpomaloval a nepřátelé už byli u nich, Harry vyběhl jejich směrem, aby jim pomohl probít si cestu. Trojice Smrtonošů, která na něj předtím volala, už byla skoro z tábora venku, když se vzduch podivně stáhl do sebe a zhutněl. Vzápětí hranice tábora vzplála a prudce je odrazila zpět, dřív, než ji stihli překročit. Letěli vzduchem jako hadrové panenky. Všech šest, zajatci i Smrtonoši omráčeně dopadli k nohám tohoto, kdo způsobil, že se tábor proměnil v jejich vězení.

„Ale, ale, copak to tady máme?“ ozval se posměšný hlas a Harry sebou trhl, jak mu do nosu vnikl pach, který nedokázal zvládnout ani respirační systém jeho masky. Prudce otočil hlavu a zároveň se reflexivně přikrčil, aby se vyhnul zbloudilé kletbě, která mu přeletěla nad hlavou. Voldemort, Lestrange, Rookwood, Nott, Dolohov,… Severus?! Harry těkal pohledem mezi nově příchozími. Byli v pěkném průseru. On, spolu s dalšími pěti Smrtonoši byl nyní uvězněn v táboře s Pánem Zla a jeho nohsledy. Voldemort. Stejně odporný jako vždycky. Bellatrix. Její hábit byl od krve a v očích jí svítilo veselé šílenství. Rookwood, Nott, Dolohov. Harry je všechny znal z hřbitova nebo s nimi měl co dočinění na Odboru záhad. Krev se mu začínala vařit. Při pohledu na Severuse se však nutil ke klidu. Muž stál vedle pětice zcela nezúčastněně a bez výrazu. Harrymu stačil jediný pohled do jeho očí, aby pochopil, že Snape není sám sebou. Jeho pohled byl příliš netečný a jeho naprosto nedostatečný zájem o situaci, ve které se ocitl, nasvědčoval, že něco nebyl v pořádku. Byl pod Imperiem?

„Chci i ten zbytek!“ zasyčel Voldemort a Nott s Dolohovem přikývli a přemístili se. Na ně zřejmě ochranná bariéra neplatila. Voldemort se obrátil zpět ke Smrtonošům, kteří se ocitli v obklíčení nepřátel. Jejich kruh se krátce rozpojil, aby jejich pána a Smrtijedy vpustil dovnitř. Pán Zla si své zajatce pobaveně a zvědavě prohlížel. Jejich masky ho fascinovaly.
„Tolik jsem o váss ssslyšel. Konečně sse sshledáváme osssobně.“ Mávl hůlkou a kolem Harryho proletělo tělo jednoho Smrtonoše, který se byl schopný jen chabě zazmítat v odporu. Zastavil se před Pánem Zla a jeho nohy se vznášely několik centimetrů nad zemí.
„Vašše jednotka způssbuje hodně rozruchu mezi mými lidmi. I přess mé naléhaní, mi nebyli sschopní dodat tělo žádného z váss. Tak jssem začal být zvědavý. Jste vůbec lidé? Třeba nejste sschopní krvácet,“ jel hůlkou po délce paže zajatého muže, na které se pomalu rozevírala hluboká sečná rána, z které prýštila krev. Pán Zla vzal za masku, halící tvář objektu jeho zájmu, a trhl. Vypadal zklamaně, když se zpod masky vynořil obyčejný lidský obličej, z kterého čišel vzdor.
„Vidíte je to obyčejný člověk. Co je tak těžké na tom zabít obyčejného člověka?“ Tělo před ním se začalo škubat. Voldemort odřízl přístup vzduchu do mužových plic. Jeho obličej zrudl a pak zmodral. Škubání jeho končetin ustalo a jeho tělo zplihlo a spadlo Voldemortovi k nohám. Pán Zla se zatvářil znuděně, jako by čekal něco mnohem zajímavějšího. Smrtonoši v kruhu na Voldemorta vztekle zírali, ale nemohli nic dělat. Jejich hůlky jim byly odebrány. Harry vše sledoval zvenku kruhu. Díky neviditelnému plášti se dokázal nahnání do kruhu a odzbrojení vyhnout. Měl možnost pomoci svému spolubojovníkovi, ale neudělal to. Neudělal to, protože zaváhal. Zaváhal, jestli záchrana jeho spolubojovníka neohrozí záchranu Severuse. Byl ten největší odpad. Začal se v něm vzmáhat odpor a vztek a chloupky na jeho těle začínaly elektrizovat magií, která se v něm bouřila v odpovědi na jeho nenávist. Věděl, že jestli něco neudělá, už nikdy nebude schopen se na sebe podívat do zrcadla. Bude sám sebou pohrdat, stejně jako jím bude pohrdat Severus. Nemohl stát a dívat se, jak jeho přátelé umírají.

„Doufal jsem, že mi poskytnete, větší rozptýlení,“ stěžoval si Voldemort, který právě Cruciatem mučil Elisabeth, která se snažila nekřičet. Pod Voldemortovým Cruciatem však křičeli všichni.
„To mezi vámi není nikdo dostatečně schopný, kdo by dokázal něco víc?“ ptal se znuděně, když kruh jeho stoupenců náhle rozmetala oslnivě modrá klikatá střela, která některé odhodila, některé zranila nebo jim něco usekla a některými těly projela jako horký nůž máslem. Táborem se rozlehl křik, někteří jen v šoku zírali na chybějící ruku nebo nohu, odhození se rychle zvedaly zpátky na nohy, aby je vzápětí uzemnila jiná kletba, která většinou nepřátel mrštila tak prudce, že ztratili vědomí.

Kruh Voldemortových stoupenců prořídl. Ti, co zůstali bojeschopní se opatrně zvedali a divoce se rozhlíželi, aby vystopovali útočníka. Ten se jakoby odnikud objevil asi deset metrů od místa, kde původně stál kruh nepřátel. Stál tam, celý v černém s další šílenou maskou. Černou s širokým rudým úsměvem a očima. Zíral na Voldemorta a pomalým krokem směřoval směrem k němu. Bellatrix vztekle syčela a Dolohov vypadal nerozhodně. Kletby je minuly, ale nebylo jasné, jestli schválně nebo omylem. Útok byl natolik překvapivý a silný, že se Dolohov už málem viděl pod drnem. Na rozdíl od Lestrange jemu nezakrněl jeho vlastní pud sebezáchovy. Voldemort se však nezdál nijak znepokojen. Vztáhl ruku, aby zabránil Bellatrix se na nově příchozího vrhnout. Ta poslušně ustoupila, i když její pohled vraždil. Do tábora se navíc nyní začínali vracet ti, kdo vyrazili za jeho hranice, aby bojovali s nepřáteli. Útok Smrtonoše, tak vytrhal pouhých pár stébel trávy na zelené louce. Jeho objevení nezvrátí jejich osud. Na Smrtonoše směřovalo množství kleteb, které však všechny sklouzávaly po jeho zlatém magickém štítu jako kapky vody. Voldemort začínal být vzrušený. Vypálil z hůlky kletbu, kterou nedokázal zastavit zlatý štít a Smrtonoš na ni musel přímo reagovat protiútokem. Když se kletby z vypálené z jejich hůlek střetly vybuchly v záplavě zlatého světla a ohnivých jisker. Voldemort se rozesmál. Rozesmál se jako někdo, komu právě byla přinesena hlava jeho úhlavního nepřítele na zlatém podnose.  

„Pohleďte všichni!“ vykřikl a hůlkou ukázal na Smrtonoše, který došel po bok svých druhů a zastavil se.
„Pohleďte všichni a radujte se. Dnešek je dnem, který bude znám jako den, kdy zemřel Harry Potter.“ V táboře se po tomto prohlášení rozhostilo šokované ticho.

„Pleteš se,“ ozval se z pod masky tlumený hlas a ruka Smrtonoše pomalu stáhla černou masku, která odhalila mladou, jizvou ve tvaru blesku poznamenanou tvář.
„Jestli dnes někdo zemře, budeš to ty,“ ozvalo se již jasným hlasem. Voldemort se znovu tentokrát pobaveně zasmál.

„Jak jsi vtipný, Harry. Musím říct, že jsem tě nečekal. Vytáhl jsem ze Severusovy hlavy mnohé, ale raději sám proměnil svoji mysl v rozbředlou kaši, než aby mi dovolil získat o tobě jakékoliv informace. Není to zábavné? Vydal mi všechno a všechny, stal se mojí poslušnou panenkou, jen abych se nedostal k tobě. Víš kolik lidí dnes kvůli tobě zabil? A tady tě máme,“ Pán Zla se radoval jako malé dítě, nad čokoládovým bonbónem. Harry se v tu chvíli pohnul. Švihl hůlkami na obě strany a vzápětí jeho spolubojovníkům přistály v rukou jejich hůlky, které jim předtím byly odebrány. Voldemort se přestal usmívat.

„Drzzé!“ zasyčel a v očích se mu mihl vztek. Pak se však opět usmál.
„Možná bys měl se Severusem rád chvilku pro sebe, popovídejte si, zatímco já se postarám o tvoje přátele.“ Už než to dořekl, Severus se pohnul. Stál před Harrym dřív, než stihl řádně zareagovat. Stejně rychlý byl jeho útok. Nebelvír ho tak tak vykryl. Sakra. Cítil zápach, který se ze Severuse linul. Proto si i sundal masku, jednak na sebe chtěl přivést veškerou pozornost, aby zvládl opět ozbrojit své spolubojovníky, jednak si chtěl ověřit, zda je Severus opravdu pod Imperiem. Byl. Nepochybně ho na něj seslal samotný Voldemort, což vysvětlovalo Severusovu naprostou poslušnost. V rukou Pána Zla a zlomenou myslí, která nebyla schopná vzdorovat, byl dokonalým vraždícím nástrojem. Jestli ho z toho chtěl dostat, musel ho nejdřív přinutit znova myslet.

„Severusi, vzpamatuj se!“ křičel na něho, zatímco se vyhýbal nebo blokoval jeho kletby. Co mohl udělat, aby si Severus opět uvědomil sám sebe? Zmijozel ho tlačil do kouta. Harry nechtěl útočit, jestli však bude se Snapem zacházet v rukavičkách, skončí brzo oba mrtví. Nebelvír začal útočit. Stříleli po sobě jednu kletbu za druhou a Harry se mezitím snažil přemýšlet. Severus ho chránil do posledního dechu. Schoval ve své mysli všechno, co se ho týkalo. Nevydal jedinou vzpomínku, jedinou myšlenku a raději sám zkratoval vlastní mysl. To on, Harry, byl klíčem. Dostal se až k Severusovi, upustil hůlky, které mu jako na povel zapadly do pouzder a vrazil Severusovi vší silou pěstí do břicha. Muž hekl, Harry na něj skočil a povalil ho na zem. Špička Snapeovi hůlky se mu přitiskla ke krku. Nebelvír chytl muže pod krkem.

„Ano, zabij mě, jestli na to máš, Severusi,“ vyzval ho a vzápětí se sklonil, prudce přitiskl svoje ústa na jeho a vší silou mu prokousl ret. Zvedl se, vyplivnul krev, která se mu nahromadila v ústech a sebral Severusovi z rukou hůlku, z které nevyšla žádná kletba. Muž na něj zíral opět živýma očima a jeho tělo se otřásalo vzdorem, proti nadvládě kletby, která se nepromíjí.
„Jestli kdy v životě budeš někomu patřit, budu to já!“ zavrčel mu Harry do ucha. Chystal se pronést inkantací, která měla Severuse zbavit kletby, s kterou teď úspěšně bojoval, když ho z jeho těla smetla kletba a odmrštila ho několik desítek metrů. Nebelvír se rychle hrabal na nohy a tentokrát plival krev ze svého vlastního rozkousnutého rtu. Byla to Bellatrix, která na něj nyní s výsměchem hleděla, zatímco Severus klečel u nohou Pána Zla. Harryho tvář se protáhla vztekem. Chtěl se k nim rozběhnout, ale cestu mu zastavil Dolohov a dalších několik mužů. Rychle se rozhlédl. Dva Smrtonoši leželi mrtví na zemi. Elisabeth stále bojovala, ale byla zraněná. Jeremy s Dereckem Pattersonem bojovali jako lvi, ale byli v mnohonásobné přesile. Bylo vidět, že zatímco oni bojují o život, ostatní to berou jako zábavnou hru, kterou si mohou vylepšit svoji prestiž. To Harryho rozzuřilo. Na jeho tváři se opět objevila maska, jelikož už nedokázal snášet zápach, který ho přiváděl k šílenství a do rukou mu skočily hůlky. Jestli si mysleli, že už nemá schovaného nic v rukávu, tak se pletli. Zatímco z jedné jeho hůlky vycházela obranná kouzla, druhá útočila a kosila jednoho nepřítele za druhým. Pomalu, ale jistě si probíjel cestu k Severusovi. Voldemort se na něj usmíval, když zvedal Severuse na nohy. Jeho hůlka se proměnila v dlouhou zubatou čepel. Harry zařval a zintenzivnil boj. Jeho nepřátelé s ním nyní nedokázali držet krok a padali jako mouchy. Bylo jich však příliš mnohom aby se k Severusovi dokázal dostat včas. Elisabeth upadla a už se nezvedla. Na Jeremyho se sesypalo tolik nepřátel, že nebyl vidět. Dereck, klečel na kolenou obklopený nepřáteli a z hlubokého šrámu na hrudi mu tekla krev. Hodně krve. Už se jenom bránil. Někdo Harryho srazil k zemi a vzápětí ho někdo za vlasy vytáhl do kleku a přinutil ho se dívat. Bellatrix se smála jako malá dívenka na kolotočích. Voldemort k sobě přitáhl Snapea a čepel se mu začala pomalu nořit do těla. Přitom se Pán Zla nedíval na zmijozela, ale na Harryho. Na tváři měl pobavení a v očích triumf.

„Doufám, že jste se řádně rozloučili,“ zavrkal. Harry zařval a pokusil se vytrhnout ze sevření mnoha rukou. Čepel projela Severusovým tělem a vyrazila ven mezi jeho lopatkami. Odkapávala z ní krev.
„Povědomé?“ zaševelil Voldemort a se smíchem čepel prudce ze Severusova těla vyškubl. Jeho tělo se okamžitě zřítilo k zemi. To už však Harry nevnímal. Čas i dění se v jeho hlavě naprosto zastavily. Viděl jenom zkrvavenou čepel trčící ze Severusových zad. Jeho svět se přestal točit a ustrnul na místě. Severus… Severus… Jeho duše se měnila v mrazivou pustinu a krev kolující jeho žilami v led. Severus byl mrtvý a bez něj na Harryho čekal jenom chlad. Necítil nic než chlad. V uších mu zněl smích. V tomto světě nebylo místo pro smích. Ne, bez Severuse Snapea. Nebylo tu místo pro nic. Pro nikoho. Jako by v tu chvíli v jeho nitru cosi zapadlo na své místo. Téměř to klapnutí slyšel ve své mysli. Ano, bylo to prosté. Svět jako tento. Prostě ho zničí. Smete ho. Jaký smysl měl tento svět? Žádný. Postrádal smysl.


Jeden z mužů, držících Harryho zaječel, když mu nohou projel ostrý ledový pilíř. Druhý nestihl ani zareagovat, když mu jiný prorazil hlavu. Ze země, kterou již nepokrýval sníh, ale která byla stále hluboce promrzlá z tuhé zimy vyrazil další a pak další sloupy ledu. Země se začínala chvět. Harry vstal. Smích v jeho uších utichl. Země začínala úpět a praskat a z jejich útrob začala vycházet ledová mlha, která za sebou zanechávala zmrzlá těla. Tábor se začal bortit a propadat se a lidé panicky prchali, zatímco se snažili vyhýbat smrtícímu ledu, který divoce vyrážel tam, kde nepukala samotná zem. Harry zíral na zhroucené tělo profesora lektvarů a jeho pohled se po chvíli netečně přesunul na Voldemorta, který na něj hleděl jako by ho viděl poprvé v životě. Někde vzadu v jeho očích prosvítal strach. Namířil na něj hůlkou a vyslal kletbu, která se nepromíjí. Kužel ledu, který vyrazil z půdy před Harrym roztříštil zelené světlo na tisíce proudů, které letěly táborem a kosily prchající těla. Nebelvír se pohnul směrem k Voldemortovi a ten couvl. Bellatrix, která stále na rozdíl od ostatních, kteří prchli nebo zemřeli, stála po jeho boku, měla obličej zkřivený nenávistí a strachem. Ledová mlha se jim začala šplhat po kotnících a jejich oblečení se začínalo pokrývat jinovatkou. Harry zvedl svoje hůlky a namířil je na Voldemorta s Bellatrix. Svět jako tento. Prostě ho zničí.

5 komentářů:

  1. wow. vraždící stroj jménem Harry. Kruté. A chci vědět jestli Severus opravdu zemře a Harry zničí svět. Nebo se nechá sám zabít. no... Kolik kapitol zbývá? Máš to nějak spočítané, jsme u konce, nebo nás jich čeká víc jak deset? Dík za tvé psaní

    OdpovědětVymazat
  2. Fascinující a deprimující kapitola. Úžasný. Moc děkuju za hezké čtení.

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravíčko, díky za komentáře, kapitol bude 27 :)

    OdpovědětVymazat
  4. No takže som si to prečítala pekne celé. Poviedka je úplne super, aj keď ma Severus nasieral, že Harryho stále odmietal. Harry ako vraždiaca mašina bojujúca s dvoma paličkami je dosť zaujimavá predstava a tie masky sú tiež super. :D Ale asi by som sa medzi nimi ocitnúť nechcela, aj keď by som vedela, že sú to spojenci. No a tento Harryho posledný skill je dosť dobrý, toto ani Voldy nečakal. :D A prosím nenechaj Severusa umrieť a ak prežije, nech z neho nezostane bľabotajúca troska. Vážne nemám rada zlé konce. :) Ďakujem krásne, teším sa na pokračovanie!
    Emily

    OdpovědětVymazat
  5. Uf, tohle je hodně dobré a taky hodně zlé.
    Líbí se mi to.
    Profesor

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář :)