Upozornění

Postavy použité v povídkách jsou majetkem jejich původních autorů.
Povídky zde nejsou za účelem zisku.
Pokud se ti nelíbí sex dvou mužů, odejdi!
Za reklamy vložené do komentářů blokuji IP adresu a samozřejme je mažu!

pátek 10. dubna 2015

Skryté cesty 28

Tak jsem původně chtěla přidat nové kapitoly, až bude všechno komplet... ale postupně nabývám dojmu, že to komplet nebude nikdy. Už jsem prostě někde úplně jinde, než je tenhle příběh. Ale třeba... třeba někdy. Zatím si užijte to, co jsem doposud sepsala.


Dovnitř do věže nedoléhal ani jediný zvuk zvenčí. Dokonce ani otřesy. A to ani nebyla ta nejpodivnější věc. Uvnitř je totiž přivítalo kalné denní světlo. Hermiona se s úlevou svezla z vlkodlačího hřbetu. Podlomila se jí kolena a v podstatě se svezla na zem. Ruce se jí třásly vysílením, adrenalin jí zuřil v žilách. Tolikrát si myslela, že už už spadne mezi létající kletby a ostré čelisti! Náměsíčník měl přitažené uši k lebce a srst výhružně naježenou. Nepřetržitě vrčel. Hluboký, vzteklý zvuk rezonoval celým jeho tělem. Stvoření temnoty cítilo magické vibrace, jak mu projíždějí tělem. Ani za mák se mu to nelíbilo. Magie znamenala nebezpečí.

Harry se ohlédl a srdce mu pokleslo. Za nimi stála neporušená zeď. Jediná cesta vedla nahoru po točitém dřevěném schodišti. Mohli jít jen jeden za druhým. Dokonalá příležitost pro kohokoliv, aby je na schodišti překvapil.

"Hlídej tady dole. Sebe a slečnu Grangerovou," otočil se Severus na vlkodlaka. Vrčení na chvíli ustalo. Vlkodlak probodl lektvaristu zuřivým pohledem. Víc dělat nemohl, byl to Pán. 

"Jdu taky," vystartovala hned dívka.

"Zůstanete tady," promluvil Soren a hlas mu zavibroval mocí. Hermionin pohled se lehce zastřel. Beze slova si sedla na schody, zády k nim, neschopná postavit se tomu rozkazu.

"Já tady nezůstanu," zostražitěl Harry. Po něm sjela síla dhampirova hlasu jako voda po skle.

"Tebe pustit z očí znamená jen malér," nepřímo přisvědčil Severus. Vykročili za Sorenem do schodů, Harry poslední. Nejistě se ohlédl na dívku, ale ta stále seděla na schodech. Opřela se o zeď a odpočívala. Hůlku měla však stále pevně sevřenou v dlani. Vlkodlak stál a s naježenou srstí sledoval jejich postup do schodů.

Na odpočívadle mladík vyhlédl z okna. Jen polkl, protože za oknem se rozprostírala blata zahalená kalnou mlhou. Ani stopa po sebemenším kousku ledu.

Kde to sakra jsme?!


***

Marion se v podobě stínové kočky plížila bradavickými pozemky. Nebylo vůbec snadné něco najít. Snažila se zachytit pach svého rodu. Jenže země nasákla krví, kletbami a hnilobou. Z okolí Bradavic se stala mrtvá země. Dle jejího názoru by bylo lepší školu přestěhovat. Tohle místo bude zhouba a rozklad sužovat už navždy.

Jen náhodou objevila to tělo na okraji Zapovězeného lesa. Nebo spíš jeho část. Každopádně dost na to, aby v té rozervané mase poznala Vigova poddaného. Srst se jí zježila po celém těle. Cokoliv toho muže zabilo, bylo to rychlejší než dhampir a velice brutální. U Morgany, část muže to nejspíš sežralo. Poznala stopy pilovitých zubů. Zadoufala, že ať to bylo cokoliv, začalo se to krmit až po smrti toho muže.

Přiměla se prohlédnout si tělo zblízka. Páchlo něčím... podivným. Přišlo jí to povědomé, ale nemohla to nikam zařadit. A jestli ty rýhy v mase byly opravdu stopy zubů - a v tom by se těžko spletla - pak Morgana buď s nimi. Cokoliv, co uznalo dhampiří maso poživatelným a dokázalo ten vekrze tuhý materiál rozkousat a strávit, nejspíš nebylo z tohoto světa. Silou čelistí by to zvládly jen tři druhy draků a na draka to tady rozhodně nevypadalo.

Dál na nic nečekala. Plnou rychlostí se rozeběhla skrze stíny do relativního bezpečí hradu. V zádech ji mrazilo strachem. Smysly měla nastražené jako nikdy a nutila tělo ke zběsilému úprku. Vzduch proťal krátký skřek následovaný táhlým kvilem. Ani ji nenapadlo zastavit nebo se ohlédnout. Ačkoliv to nepovažovala za možné, ještě zrychlila.

Hrad se musí ihned uzavřít! Ani nehledala Minervu. Před branami klesla do stínů ještě hlouběji a prostě proběhla místy, kde by narazila na kámen. Spěchala k velkému hradnímu zvonu, který pod jejíma rukama začal odbíjet, sotva se jí přeměnily tlapy v dlaně.

Teskný a naléhavý tón se roznesl pozemky. Znovu a znovu. Lidé propadli krátké panice. Naštěstí stále někdo držel stráž na hradbách. Těch několik bystrozorů, kteří už nevěřili na šťastné konce a že po bitvě už je všechno navždy dobré. Vypálili rudé jiskry poplachu a jakmile se ujistili, že za hradbami nikdo nezůstal, zapečetili bránu.

Což by bylo skvělé, kdyby v hradbách nezela díra přibližně pět krát deset metrů obrovská. Kryla ji záplata těch nejpevnějších bariérových kouzel, jaké obránci dali dohromady. Otázka je - postačí to? Marion  už ve Snapeově podobě vběhla do chodeb a hledala McGonnagalovou.

"Minervo!" zvolal Severusův hlas, když zahlédl ředitelku ve zmatku, který vznikl tím, že polovina obyvatel hradu se snažila dostat do Velké síně a druhá polovina na hradby.

"Severusi! Kdo spustil poplach?" prodrala se k Marion žena.

"Já," popadl ředitelku Severus za paži a vmanévroval na stranu.

"Co se stalo?" zeptala se Minerva ostře a odhodlaně, přestože únava už vyryla nové vrásky do její tváře.

"Našel jsem v lese roztrhané čerstvé tělo. Něco je tam venku a bojím se, že by to hradby nemusely zastavit," rychle a tiše jí lektvarista vypověděl.

"Co si myslíš, že to je?" Minerva nebrala to sdělení ani v nejmenším na lehkou váhu.

"Nevím jistě. Ale mělo to čelisti takové, že by tě to překouslo vejpůl. Tohle místo poskvrnilo tolik smrti a černé magie, že se bojím nejhoršího. Jestli Voldemort nebo jeho mágové něco vyvolali... ty následky by mohly být strašlivé." Ředitelka sevřela rty do ustarané linky.

"Uvedu hrad do stavu pohotovosti. Z celého srdce však doufám, že se mýlíš."

***

Na konci točitého schodiště čekaly jednoduché dřevěné dveře s ozdobným kováním. Soren k nim přiložil dlaň. Lehce přejížděl po tepaných lístcích břečťanu. Až teď i Harry všiml, že dveře nemají klíčovou dírku ani kliku.

"Možná jsem na něco zapomněl," zauvažoval nahlas Soren. Vzápětí sáhl do hábitu a vytáhl hůlku. Severusovi unikl podrážděný výdech.

"Sorene-!"

"Můj drahý, naposledy, když jsme se viděli, jsem tě otrávil. Upřímně se snad nemůžeš ani divit, že ti ji dávám až teď," pokrčil s křivým pousmáním muž rameny a podal lektvaristovi hůlku.

"K tomu bych taky rád něco slyšel," zavrčel Severus. Harry se celý napjal. Ten muž otrávil Severuse? Potlačil nesmyslné nutkání postavit se před profesora.

"Nedá se jimi projít, aniž bychom na sebe neupozornili," konstatoval Severusův mentor, který se zase otočil ke dveřím a poslední poznámku ignoroval. "Tyhle dveře si nechávají platit krví," mumlal si pro sebe. Na nic nečekal. Rychlé švihnutí hůlkou a tepané ornamenty ozdobily rudé krůpěje. Tepané lístky se zachvěly a lehce rozzářily. Cvakl zámek. Severus se napjal.

Dveře se otevřely do malé místnůstky. Co Harry uviděl jako první přes záda svých společníků, byly kreslené motivy na zdech. Břečťan, zase, jak originální. Až potom muži vklouzli dovnitř a mladíkovi se rozšířily oči.

U protější zdi stál diamantový kvádr. Harryho však šokoval pohled na muže zavřeného do toho kouzla. Měl ústa otevřená k výkřiku a obličej zkroucené v rozzlobené grimase. To za prvé. Za druhé mohl být jen o pár let starší než Harry sám. Dlouhé plavé vlasy jako by za ním rozzlobeně vlály i teď, v nehybnosti. Měl oblečení, jaké Harrymu připomnělo dávný středověk. Přilehlé kamaše a zelený kabátec, s dýkou u pasu a ve vysokých kožených botách. Jako z legendy o Merlinovi.

Místností prolétla vlna žhavé magie. Dveře se za Harrym hlasitě zabouchly a před nimi se zmaterializoval lord Vigo.

Soren ztuhl jako prkno, neschopen pohybu. Zareagoval pouze Severus. Pokusil se seslat omračující kletbu. Vigo byl rychlejší. Neskonale rychlejší. Jeho kletba uhodila do Severuse a smetla ho na Harryho. Náraz mužova těla mladíka odhodila zpátky na okované dveře. Vykřikl bolestí, když se mu tepané lístky břečťanu zaryly do masa. Hůlka mu vypadla z prstů.

Oba se sesunuli na zem. Harry netušil, co Severuse zasáhlo. Necítil žádnou bolest, která by probleskovala jejich spojením, zato cítil spoustu své vlastní. Ale přesto se muž nedokázal bránit kouzlu, které si přitáhl jeho i Harryho hůlku. Mladík cítil, jak mu teplá krev stéká po zádech. Zatraceně to pálilo a štípalo.

"Takže tvoje údajná převýchova je opravdu Adriennin úskok," pronesl lord Vigo chladně a nezúčastněně k Sorenovi, kterému málem slyšitelně praskaly šlachy snahou se pohnout. Kupodivu se však znehybněný dhampir nedíval na Viga, ale snažil se navázat oční spojení se Severusem. Jenže to zkoušel i Harry a neúspěšně. Mužovo tělo ho tlačilo na ostré lístky břečťanu. K Harryho znepokojení měl dokonce pocit, že se pod ním cosi začíná kroutit. Cosi břečťanovitého.

"Jen uspíšila nevyhnutelné. Tenhle klan vyhladím. Do poslední zrůdy." Hlas lorda konečně odrazil nějakou emoci. "Vaše existence je špínou ve tváři světa," téměř vyplivl.

"A co jsi potom ty?" odsekl s velkou námahou Soren. "Vrah vlastní krve."

Harry zkusil Severuse prostě dloubnout do žeber. Na mentální bariéru mu dorážel veškerou silou, kterou zvládl.

"Tobě se nemusím zpovídat," odvrátíl se Vigo od Sorena. Jeho zrak padl na Harryho.

"Naivně jsi přišel zachránit Spřízeněného? Dal jsem ti dar jako nikdo jiný. Zbavil jsem tě na krátký čas toho pouta! Stačilo by jen řídit se jednoduchými pokyny," odsekával podrážděně. "Ale lidé se musí opravdu pořádně spálit, aby dělali, co se jim řekne. Plánoval jsem převzetí Britské vlády a následné proniknutí do ostatních zemí. Skrytě, nekrvavě. Pak bych dhampiry předhodil kouzelníkům, aby je vyhladili, a jednou pro vždy zbavil svět té špíny. Když nechceš spolupracovat dobrovolně, někým tě nahradím," klesl jeho hlas téměř ke znuděnému tónu.

"Proč jste věznil Bel'al?" vylétlo z Harryho. Nech ho žvanit a mysli, Pottere! Jako by ve vlastní hlavě slyšel Hermionu.

"Teď tě zajímá upírka? Promiň, na povídání nemám čas," pozvedl Vigo hůlku.

"Máte ho spoustu a dlužíte mi to," vylétlo z Harryho.

"A to proč, u Merlina?" zarazil se lord. Potter si připadal až moc vyděšený, než aby si v duchu gratuloval. Protože teď střelí a vsadí všechno na jedinou kulku.

"Jste totiž stejný jako já. Spřízněný," vyklopil. Vigoo na sobě nedal znát překvapení, ale hůlka mu trochu poklesla. Harrymu to stačilo. Trefil se. Netušil, jak ho to napadlo. Ale ten mladík zakletý do diamantové rakve a přece tak pečlivě chráněný mu tu myšlenku nějak vnukl.

"Nic ti nedlužím," vzpamatoval se Vigo. "Máme jen něco málo společného. Ale tebe to už trápit nemusí. Vlastně ti prokážu obrovskou laskavost, když...." Lord se zarazil.

"Ne, já tě nezabiju," rozšířil se mu pomalu výraz do něčeho, co vzdáleně připomínalo mrazivý úsměv. Spíš to vypadalo jako pohřební maska.

"Koneckonců je můj výzkum třeba na někom znovu otestovat. A sám sis všiml, že v něčem si skutečně podobní jsme."

"Cože?" nechápal Harry, ale vyjekl, když se břečťanový motiv uvolnil ze stěn. Šlahouny od něj odtrhly Severuse. Muže to konečně probralo. Nebo spíš přestal předstírat bezvědomí.

"Hni se," jen sykl lektvarista, když ho břečťan přirazil ke zdi. Vigo se prudce otočil. Dost rychle na to, aby stihl napůl uhnout Sorenově výpadu. Místo rozervané tepny jej bojovník trefil do ramene. Jenže to nebylo to hlavní. Soren a Severus na Viga udeřili zároveň mentálně. Muž se zapotácel. Jenže jeho břečťanová kletba už byla aktivní a nepotřebovala dále řídit. Šlahouny popadly Sorena a brutálně ho přirazily ke zdi. Otřes a rána do hlavy přerušily útok i tak zdatného nitrozpytce jako byl Soren. A Severusovi samotnému scházel ona hrubá mentální síla, kterou by Viga zkrotil. Lordova mysl se zaostřila jako kopí a udeřila nazpět.

Severus se pokusil stáhnout se a opevnit, ale pozdě. Podařilo se mu zadusit výkřik, ale uslyšel ten Harryho. Bojoval, aby udržel bolest od mladíka, ale ona najednou ustala sama. Vigo sám od sebe útok stáhl. Nemohl zároveň napadat Severuse a bránit se Sorenovi. Zdálo se, jako by na sebe ti dva jen zírali, ale ve skutečnosti mezi nimi zuřila prudká bitva o nadvládu. Severusův strohý příkaz očividně plně zlomil nadvládu, kterou měl Vigo nad Sorenem. Proto starší dhampir na tom hřbitově naléhal, aby si jej Severus podrobil krevním poutem! Jistě, byli z jedné Rodiny. Severus tak získal nad Sorenem daleko větší vládu, než se mohlo běžnými prostředky podařit Vigovi.

Jenže Vigo měl pořád hůlku a dokázal téměř nemožné - při mentálním boji ještě seslat zaklínadlo. Severus se pokusil vyrvat z držení šlahounu, když ve zlomku vteřiny pochopil, jakou kletbu Vigo vysílá. Břečťan zapraskal, ale tu kletbu by už nedokázalo vychýlit nic.

Jedovatě zelené světlo olízlo místnost.

Ne, nemohla to být pravda. Ten pohled nedával Severosuvi smysl. Racionální mysl mu s klinickou sterilitou oznamovala, že Sorena právě zabila kletba Avada Kedavra. Tak jak to už viděl mnohokrát. Zbytek jeho osobnosti se to snažil všemožně popřít. Soren tu vždycky byl a vždycky bude, to mu říkalo srdce.

Severusi! Sakra... SEVERUSI! zaječel mu Harry v hlavě a snažil se vytrhnout z letargie. Soren byl mrtvý. Kletba, která se nepromíjí, nikdy neselže. Výjimka jako Harry jen potvrzuje pravidlo.

"O jednu pijavici méně," téměř vyplivl Vigo. Přešel pár kroků k Harrymu a Severusovi. Uvězněný dhampir mlčel, ale výraz v očích skrýt nedokázal. Zuřivá, všepožírající nenávist. Překvapivě se ho lord Vigo rozhodl absolutně ignorovat. Obrátil se výhradně k Harrymu.

"Tvorové jako oni si nezaslouží existovat. Kdybys žil tak dlouho jako já, pochopil bys to také. A nejhorší jsou ti, kteří naplní tu starodávnou kletbu Spříznění. Považují se pak za dokonalé, ale ve skutečnosti s sebou stáhnou jednu lidskou oběť do nekonečného pekla," promluvil pomalu a z hlasu mu odkapával jed. "Vlastně máš štěstí, že se naše cesty zkřížily. Myslím, že už tu kletbu dokážu zvrátit. Staleté pokusy konečně přinesly ovoce."

Harry ucítil, jak Severusem otřásl šok.

Co tím myslí? naléhal na dhampira.

Že nás zabije v pokusu o přerušení Pouta. Protože tohle spojení zrušit nejde, Severusův mentální hlas se zdál téměř šepotem.

"Já žádné pouto rušit nechci!" ohradil se mladík.

"Jsi naivní, Harry. Svázali jste se teprve nedávno. Ještě nemůžeš chápat, co to znamená. Protože pochybuji, že se ti někdo pokusil ti to doopravdy vysvětlit," ušklíbl se Vigo.

"Donutil nás k tomu klan!" zavrčel Severus. I teď byl ignorován.

"Já vím, co to znamená," odsekl mladík. Severus mu přece všechno důležitého řekl.

Řekl, že jo? znejistěl. Jenže dhampir mlčel.

"To bys mě překvapil. Líbila se ti někdy dívka, chlapče?"

"Co to s tím má společného?" Harry ho náhle poslouchal jen napůl. Protože Severus stále neodpověděl na jeho otázku. A to znamenalo, že mu všechno neřekl.

"Takže líbila. Ale nikdy s ní už nebudeš nic mít. Protože tvou mysl i tělo vlastní ten 'spřízněný'," odsekával slova Vigo.

To není pravda! okamžitě zareagoval Severus. Harry, nevěř mu to přísahám, že to, co ti tvrdí a hodlá tvrdit, není pravda!

A jak víš, co mi hodlá říct? ochladl Harryho mentální hlas.

"Copak, snaží se tě přesvědčit, že lžu?" zachechtal se lord. "Může cítit všechny tvé myšlenky, touhy, všechno, co cítíš a děláš. Kdybys byl v dívce, byl by v ní s tebou. Kdyby se rozhodl znát tvé nejhlubší myšlenky, nedokázal bys mu v tom zabránit. Kdyby ses pokusil od něj utéct, vždycky by tě našel a dokázal přinutit k poslušnosti. Nikdo ti to neřekl, mladý Harry, ale to spojení se nijak neliší od otroctví!"

Přísahám, že to není pravda, Harry! opakoval naléhavě Severus.

Takže... když budu chtít, můžu se prostě sebrat a odejít? zeptal se ho mladík.

Ano, slibuji, vydechl Severus.

Ale je pravda, že bys cítil všechno, co já, že? 

Dokážu se uzavřít, Harry. Víš, že dokážu. Můžeš mít svůj život, jak jen budeš chtít. Svoboda je to poslední, co bych ti chtěl vzít.

"Nevěřím ti," zavrčel Harry na Viga, ale vnitřně si jistý nebyl. Protože Severus se zdál až moc vyplašený na to, aby mu dokázal plně věřit to, co říkal. Ale upřímně - v rozhodování, zda věřit Severusovi nebo nějakému šílenci a únosci, tam pro něj byla volba poměrně jasná. Severus si jeho důvěru už zasloužil, na rozdíl od Bílé smrti.

"To na věci nic nemění. Prokazuji ti velkou službu, Harry Pottere. Když přežiješ, nejspíš mi ještě poděkuješ," opáčil Vigo a pozvedl hůlku. Sevření břečťanu zesílilo.

"Zabiješ ho!" vykřikl Severus. Poprvé se Vigo otočil na něj.

"Pochybuji. Ale ty zemřeš tak jako tak. Kouzlo, které jsem vynalezl, ti vyrve esenci člověka, kterou sis přivlastnil. Ta síla zabrání, abys do smrti stáhl svého Spřízněného. Možná. Ale tentokrát to už fungovat bude."

"Jak 'tentokrát'?" zaskřípal Severus zuby v bezvýsledné snaze uvolnit se.

"Pár pokusů během posledních dvou století selhalo. Ta upíří čubka se snažila hájit tajemství vašeho vzniku dokud téměř nezemřela. Ale nakonec se zlomila. To, že jsi ji nešťastnou náhodou objevil nakonec zase tolik nebolelo. Nakonec jsem zlomil všechny. Celkem se mi hodilo, že ses objevil ty. Stačilo jen poukázat na výhody, které přinese tvůj svazek s Potterem, a klan mi šel na ruku."

"Zrůdo," vyplivnul Severus nenávistně.

"Slovo není meč," pokrčil rameny Vigo. "Pokud to není inkantace, samozřejmě. Recipis quod posueritis!" vykroužil hůlkou spirálu a vrhl inkantaci na Severuse. Proud magie zvlnil prostor jako horký vzduch. Severusovi se zatmělo před očima. Jako by mu někdo vymáčkl všechen vzduch z plic.

"Nech ho být! REME!" zařval Harry. Najednou zřetelně cítil, jak Vigova magie vysává Severusův život. Nikdy! Ne, prostě ne! Hlavu a srdce jako by sevřel neúprosný lis a tiskl. Začalo se mu těžce dýchat.

Vydrž, vydrž, prosím, vydrž, vysílal k Severusovi jako mantru.

Dveře vyvrátil rozzuřený vlkodlak. Vigo sebou trhl a poprvé se mu ve tváři objevil úlek. Remus ani nezaváhal. Muž před ním kouzlil a nebyl 'jeho'. Prudkým skokem se odrazil. Vigo zaváhal s přerušením vysílaného kouzla o setinu déle, než měl. Stihl jen pozvednout ruku. Vlkodlak na něj dopadl jako hora kamenní. Jediné trhnutí vlčích čelistí a Vigova paže se strašlivým křupnutím odlétla od těla.

"Zmrzač ho, ale nezabij," zasípal Severus, kterému se vracel dech. Cítil se fyzicky slabý jako novorozené kotě. Removo zavrčení znělo jako hororová varianta uchechtnutí. Harry pevně zavřel oči.

Uši si však zakrýt nemohl.

7 komentářů:

  1. Tak to je vážně překvapení, a pro mě příjemné, díky moc.

    OdpovědětVymazat
  2. Wow, nedávno jsem tu byla nakukovat, ale už jsem ani nedoufala! Jaké to milé přemilé překvapení! Prosím, neříkej, že nevíš, jestli to dopíšeš. I kdyby to mělo trvat, prosím, nevzdávej to! Tohle byla moc krásná kapitola, načala jsem číst s tím, že si moc dobře nevybavuju předchozí děj, ale po chvilince jsem se zažrala a procitla až na konci, jak mě to vtáhlo. Úžasné. Mockrát ti děkuji za tuhle kapitolu i za ty následující, co máš napsané a co na nás čekají :))

    OdpovědětVymazat
  3. nemohla jsem věřit vlastním očím, když jsem se podívala na daily slash. jsem strašně ráda, že je tu další díl a doufám, že není poslední. krásný dárek děkuji moc
    lia

    OdpovědětVymazat
  4. Chápem tvoju dilemu. Je to prirodzené, človek sa postupne posúva vo svojom živote i v názoroch a záujmoch, takže, to čím si kedysi žila už dnes nie je prioritné. Ale to vôbec nevadí. Príde čas, kedy sa úplne náhodne a najmä s odstupom času na poviedku znovu pozrieš a možno to pôjde samo. Možno nie. Aj tak ti ďakujem za to, čo si napísala a veľmi chcem veriť, že ešte napíšeš. Je to zaujímavá téma a bola by škoda, keby zostala nedokončená.

    OdpovědětVymazat
  5. To je dobře, že si zpátky. Kapitolka napínavá a krvavá a teď je otázka, co budou ti dva dělat, když jejich pouto bylo přerušeno, dá se nějak zachránit nebo obnovit? Jeden nápad bych měla, jejich spojení přece nebylo úplné, dle mého tam ještě něco chybělo, něco fyzického :-) ???
    Bobo

    OdpovědětVymazat
  6. No, v napínavém okamžiku jsme ty dva před rokem a půl opustili a do o nic menšího napětí se nyní vracíme. A rozhodně nešetříš překvapeními. Vigo tedy není dhampýr jak všichni předpokládají? Napadá mě k tomu spousta otázek a moc si přeji, aby se stihli objasnit dřív, než ti ve vyprávění dojde dech, jak se obáváš. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby ti dech ani inspirace nedošly. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Karin tak to je síla moc se mi to líbí.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj komentář :)